Připomínky k první verzi Pravidel pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu

Úplné znění mých připomínek k Pravidlům pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu:

https://vrcha.webnode.cz/news/nejvyssi-soud-zverejnil-pravidla-pro-vyber-kandidatu-na-soudce-nejvyssiho-soudu/

P ř i p o m í n k y

k první verzi

Pravidel pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu

předložených dne 20. 4. 2017 předsedou Nejvyššího soudu prof. JUDr. Pavlem Šámalem, Ph.D., soudcům Nejvyššího soudu k připomínkování

    Vzhledem k tomu, že návrh (1. verze) Pravidel pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu (dále též „Pravidla“) nebyl pro účely případného vnějšího připomínkového řízení zveřejněn (ač se má dotýkat jak kariérních soudců, tak i právníků z mimosoudní oblasti, kteří mají zájem vykonávat funkci soudce Nejvyššího soudu), přičemž ani já jsem neobdržel souhlas k jeho publikaci na svých stránkách, nezbylo mi, než své připomínky k tomuto materiálu strukturovat následujícím způsobem (tj. aniž bych citoval celý text materiálu anebo jeho podstatné části se zasazením mnou navrhovaných změn do předmětného textu).

     Své připomínky k první verzi Pravidel zveřejňuji z toho důvodu, aby bylo zřejmé, jaké mám vlastně výhrady k předloženému materiálu a jaké uplatňuji návrhy na jeho doplnění.

Jednotlivé připomínky:

1. K otázce autora zpracování Pravidel

Připomínka: Z předloženého materiálu lze vyvodit, že Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu (dále již „Pravidla“) předkládá Nejvyšší soud (dále též „NS“), což by znamenalo, že je spoluvytvořili [vycházeje např. z § 15 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o soudech a soudcích“ nebo „zákon č. 6/2002 Sb.“)] předseda NS, místopředseda NS, předsedové [občanskoprávního a obchodního (dále již „civilního“), a trestního] kolegií, předsedové senátů a další soudci obou kolegií. Předložená verze ovšem takto zpracována nebyla (k tomu srov. též Závěr Pravidel – arg.: „Vedení Nejvyššího soudu je přesvědčeno“), a proto by podle mého názoru měl být text formulován tak, aby odpovídal realitě, čemuž odpovídá shora navrhované doplnění textu.

2. K otázce, zda sílí potřeby zapojení úspěšných právníků z mimosoudního prostředí do rozhodovací činnosti NS s ohledem na v Pravidlech tvrzené nové přístupy k řešení právních problémů při rozhodovací činnosti NS

Připomínky: V této poslední větě navrhuji provést formulační úpravy z následujících důvodů:      

      Pokud by měla být v textu zachována formulace o sílících potřebách doplnění NS z řad „nesoudců“, pak by bylo nezbytné alespoň stručně vyložit, co se pod těmito sílícími potřebami vlastně rozumí. V případě civilního kolegia sama okolnost, že jeho soudci se ocitají v historicky významné etapě uvedení v život nové civilní úpravy, a to z plynoucího nezměrného množství interpretačních a aplikačních úskalí, ještě neznamená, že by se soudci NS měli kupř. pohybovat na hranici svých kapacitních možností a že je zapotřebí jejich řady posílit o akademiky, advokáty, resp. po právníky z mimosoudního prostředí. Do jisté míry problematicky vyznívající jsou také formulace typu „nových přístupů k řešení právních problémů“. Stávající formulace v Pravidlech tudíž může působit (být vykládána) zavádějícím způsobem např. v tom směru, že invence soudců NS v poměrech nové úpravy by mohla být „bez personálních posil z mimo justiční sféry" vyčerpána a že je tudíž již zapotřebí prostřednictvím nových soudců z mimosoudního prostředí „oživit“ stávající personální klima s předpokladem přísunu „nových přístupů k řešení právních problémů atd.“

      Jinak řečeno. Co se vlastně sleduje např. přijetím akademika na post soudce NS na rozdíl od zkušeného advokáta, jehož tzv. přidanou hodnotou by měly být cenné praktické zkušenosti získané při poskytování právních služeb a jejich využití v nové pozici soudce NS? Je zde zájem, aby v co nejširší možné míře takový akademik, resp. právní vědec ale již v pozici jmenovaného soudce NS, nadále přednášel, vykonával bohatou lektorskou činnost, resp. vykonával vědeckou činnost, když při takové zátěži stěží může současně 100 % odpovědně vykonávat funkci soudce NS? Anebo naopak, aby se plně věnoval výkonu funkce soudce a pouze okrajově, resp. doplňkově vykonával pedagogickou a lektorskou, resp. vědeckou činnost? Nemíjí se pak tato očekávání (přání) s možnostmi a jinými formami (např. pozice poradce v pracovním poměru u NS)? Je zde skutečně zájem o akademika (právního vědce) - soudce NS, který jen kupř. z 50 % možná ze 70 % bude fakticky vykonávat funkci soudce, ale za to může kromě své pedagogické (vědecké) činnosti být nepřehlédnutelným zástupcem NS na různých právních konferencích? A pokud by mělo platit, že akademik nově již v pozici soudce NS má především plnit (jak jinak) funkci soudce NS, jak také zákon stanoví, pak po nějakém čase jen stěží bude schopen odpovídajícím způsobem vykonávat svou vědeckou (badatelskou) činnost. V tomto směru (při tomto náhledu) se tudíž vytrácí argumentace, jíž např. užila ve svém příspěvku Eliška Wagnerová, která v Lidových novinách z 18. 4. 2017 zdůrazňovala, že NS „potřebuje čerstvý vítr“ v podobě přísunu právníků z mimosoudní oblasti); po nějakém čase by totiž i akademik, který by vykonával funkci soudce NS (což by limitovalo jeho angažovanost jako akademika), musel nutně dospět do stádia, kdy bude „více soudcem, než akademikem“; v případě Ústavního soudu - s ohledem na časově daný mandát soudce ÚS – uvedený problém odpadá, a proto i případná argumentace odkazem na ÚS není v tomto směru správná ((k tomu ovšem srov. např. názor bývalé soudkyně Vlasty Formánkové:  „K Ústavnímu soudu přicházejí nové osobnosti, s jinými návyky, s jinou schopností komunikovat a argumentovat. Projevuje se tu převaha lidí, kteří působili nebo působí v akademické sféře a já obdivuji teoretický rozsah jejich vědomostí. Opravdový soudce by však měl projít jednací síní a sdílet osudy lidí. Nebo spíše účastníků, nemusí to být jen fyzické osoby. Jsou to tak trochu papíroví soudci, ale neodsuzuji je tím. Vycházejí zkrátka ze spisu a jsou to spíše teoretici než praktici.“ (Formánková Vlasta, Třetí Ústavní soud musí chránit bezpečí i soukromí občanů, Česká pozice, 18. 9. 2015, zdroj: https://kuc.cz/ua06bt).

     Je zřejmé, že cesta tvrzené invence, jež (bohužel) spočívá v nesprávném náhledu na údajný kapacitní rozsah stávajících soudců NS nacházejících se v prostředí, jež by kupř. právě příchodem akademiků mělo být obohaceno, je značně problematická a zjevně provázená celou řadou proměnlivých, které v budoucnu mohou přivodit mnohá (i nemilá) překvapení. Obzvláště v případě, pokud by bylo přistoupeno k vícečetnému (ale pak se ptám proč?) jmenování akademiků na post soudce NS, s jejich postupným zasazením do jednotlivých (či snad do všech) např. civilních senátů (nemělo by se zapomínat, že NS není ÚS, ale ani NSS, který při obsazování v roce 2003 řešil nezbytnost personálního obsazení s ohledem na dosavadní absenci dostatečného množství správních soudců, a jeho agenda do jisté míry umožňuje i větší zapojení právníků z mimosoudní oblasti; k tomu srov. v historickém kontextu řešených problémů s obsazováním NSS zákon č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudu, a tehdejší dobové problémy, které obsazení tohoto soudního tělesa provázely – např. Hoetzel, J., Zákon ze dne 16. června 1937 č. 164 o Nejvyšším správním soudu. Několik poznámek, Právník, 1937, sešit 6, str. 333 a násl.).

3. K otázce, zda při posuzování kandidáta na soudce NS lze tolerovat jeho určité nedostatky v některé oblasti, jestliže v jiné oblasti tomu bude naopak

Připomínka: Poněvadž kandidát na soudce NS musí splňovat předpoklady pro plný (100 %) výkon funkce soudce NS, navrhuji tuto formulaci -  která vlastně říká, že tam, kde se kandidátu něčeho nedostává, může se to v některých případech naopak kompenzovat zase něčím jiným, schopnostmi, jimiž kandidát nadlimitně oplývá – raději vyjmout. Bylo by to vlastně vyjádření, že i kandidát – např. právník z mimosoudního prostředí, který ne ve všech směrech splňuje kritéria stanovená pro soudce NS, může pro nějakou svou nadlimitní schopnost v jiném směru představovat výjimku pro jeho jmenování soudcem NS. To ovšem skýtá rozličnost výkladů a tedy absolutní nepředvídatelnost, co lze považovat „za vynikající výsledky v oblasti jiné“.

4. K požadavku, aby kandidát na soudce NS byl schopen také mediálního vystupování

Připomínka: Soudce NS musí být především schopen mj. náležitě odůvodnit své písemné vyhotovení rozhodnutí (též z hlediska jeho dosahu na usměrňování judikatury) a jistěže je při jednání po vyhlášení rozhodnutí také zákonu odpovídajícím způsobem ústně odůvodnit. Otázka mediálního zprostředkování soudních případů z úst soudce NS je sporná a určitě by neměla být nastolována jako jeden z elementů osobnosti kandidáta na pozici soudce NS. Nejsem si ani jist, zda případně pořádané tiskové konference s účastí soudce (předsedy senátu) stran veřejného referování o důvodech vydaného rozhodnutí, mohou být měřítkem z hlediska erudice soudce.

5. K posuzování předchozí politické a (zesílené) veřejné angažovanosti kandidáta na soudce NS

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

    Soudce Nejvyššího soudu musí být také oproštěn od vlivů či vztahů s politickými stranami, resp. s politiky, a nesmí připustit, aby pro jeho případné vztahy z oblasti moci zákonodárné či výkonné mohly vznikat pochybnosti o jeho nezávislosti či nestrannosti. Soudce Nejvyššího soudu nesmí provádět žádnou veřejnou činnost neslučitelnou se zásadou nezávislosti a nestrannosti.

Připomínky: Jelikož „rozvoj právního řádu“ je primárně spojován s legislativní činností, přičemž v této souvislosti je v odborné literatuře dokonce poukazováno na „odpovědnost za rozvoj právního řádu“ v rámci (širší) tzv. „legislativní odpovědnosti“ (k tomu srov. např. Šín, Z., Tvorba práva. Pravidla, metodika, technika. C. H. Beck., 2009, 2. vydání, str. 56 a násl.), považuji – též s přihlédnutím k připomínkám níže o (z pohledu demokratického právního státu) defektním nazírání na splývání činností v jedné osobě – legislativec – komentátor – lektor - soudce – za matoucí spojovat s výkonem funkce soudce (byť i soudce NS) jeho povinnost za „rozvoj právního řádu“ (podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům). Proto navrhuji předmětné vyjmutí sporné části z textu.

      Při výběru kandidátů – „nesoudců“ na pozici soudce NS by mělo být zohledněno, že není vhodné např. dosavadní propojení akademika s exekutivou. Přiměřeně lze použít na tuto problematiku optiku pohledu bývalé předsedkyně NS Ivy Brožové, která k otázce možného návratu bývalého soudce NS na týž post po jeho předchozím působení v exekutivě mj. uvedla: „...soudcovská nezávislost je skutečně principiálního významu pro fungování demokratického právního státu, tak se s tímto nárokem na soudcovskou nezávislost pracuje preventivně. Z tohoto pohledu samozřejmě, že možné situace, kdy soudce přejde do exekutivy, jsou. Ale ty návraty v tomto směru, to je cosi, co bych já principiálně již považovala za situace, které budí objektivně pochybnosti o schopnosti být nezávislý. Tito lidé jsou prostě jen lidé a pohybováním se v oblasti exekutivy, samozřejmě, že dochází ke vzniku celé řady formálních i neformálních vztahů a ty vám, ať už chcete nebo nechcete, později ty ruce k té schopnosti být nezávislý svazují. Taková je prostě lidská přirozenost." (zdroj: https://kuc.cz/4pu85n). 

     Pravidla rovněž nijak neřeší problematiku předchozí možné provázanosti kandidátů – „nesoudců“ s politickými stranami (ať již z pozice jejich bývalého členství v politické straně či jejich donátorství atd.). NS by se měl chránit před pronikáním osob spjatých v té které formě s politickými stranami atd. Navrhované znění podle mého názoru v této (či možná v obsahově jinak a třeba výstižnější) formulaci odráží nezbytnost reflektování možných střetů, zájmů, a to z hlediska uvážení předsedy NS, resp. z hlediska jeho finálního rozhodnutí, zda předmětnou osobu – „nesoudce“ zařadí do pozice kandidáta na soudce NS či nikoliv (nazná-li, že taková osoba byla dosud až příliš propojena v předmětných oblastech, čímž by při výkonu funkce soudce NS mohly vznikat pochybnosti o jeho nestrannosti či nezávislosti atd.). Přitom zdůrazňuji, že propojení nemusí být registrováno v přímé vazbě na politické strany či uskupení, ale kupř. i v rámci spolkové činnosti (např. nadlimitní politické vyjadřování v rámci určitého uskupení, které se již vymyká prostému názoru občana – soudce, a zavání politikařením či snahou mediálně oslovovat potencionální voliče atd.).

     Jak již bylo uvedeno, Pravidla nijak nenastavují kritéria pro výběr osobnosti kandidáta - dosavadního „nesoudce“ - z pohledu jeho předchozí praxe v exekutivě či v legislativní činnosti. Přitom problematika propojení s exekutivou se do jisté míry navozuje v případě nominace na post soudce NS těch akademiků, kteří kupř. předchozí roky intenzivně pracovali na tvorbě nové civilní úpravy, své úsilí spojili s tvorbou nových komentářů civilního kodexu a dalších navazujících předpisů, s lektorskou činností, zpracováváním různých analýz a posudků, takže by zde došlo k naprosto nepřijatelnému propojení v pozici týchž osob - participace na normotvorbě, propojení s exekutivou a následně souzení „podle zákona, na jehož tvorbě jsem se podílel.“

      Jistěže je tedy možné, aby i významný advokát či výrazná osobnost z akademické obce mohla být jmenována soudcem NS (zákon takový postup explicitně nezakazuje), nicméně mělo by se pečlivě vážit, jakým přínosem může pro NS být, pokud takovým soudcovským kandidátem má být např. akademik, který své předchozí roky spojil s tvorbou nové civilní úpravy (především nového občanského zákoníku), komerčních komentářů, komerčních školení, a jenž by se měl najednou přetavit (s tak úzkým propojením s exekutivou a z toho plynoucími vazbami) do pozice soudce NS.

       Lze od této osoby očekávat i možný názorový střet s jeho předchozími názory vtělenými do jím zpracovaných komentářů či jím zaujímaného výkladu jím sepsaných nových pravidel civilního kodexu a dalších předpisů? Nehrozí - s ohledem na předchozí již vyložené právní názory takového akademika - jistá odborná strnulost (skrytá neschopnost či neochota se odchýlit od svých vlastních názorů, mnohdy posléze natolik komerčně prezentovaných), které v konfrontaci s realitou mohou někdy pokulhávat a vykazovat názorový defekt? Lze očekávat, že takový akademik na pozici soudce bude důsledně prosazovat své myšlenky, teze, závěry, které spojil v rámci legislativního úsilí nové civilní úpravy? A pokud ano, resp. existuje-li taková možnost, lze i přes tuto možnou okolnost považovat příchod takové osoby na post NS za přínosný? A konečně lze v této souvislosti zaznamenat možný dosah následující řečnické otázky formulované bývalou předsedkyní NS Ivou Brožovou i ve vztahu k těmto akademikům - spolutvůrcům nového občanského zákoníku - "Kladu si sama otázku, jak může soudce nalézat právo, jestliže si ho sám vynalezl již tím, že ho napsal?"

       Na tomto místě bych také rád připomenul významný a výrazně zaznívající názor ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který pronesl na konference „Slučitelnost funkce soudce s dalšími aktivitami“, jež se konala v Americkém centru v Praze dne 28. 4. 2015 (in https://cz.usembassy.gov/cs/americke-centrum-hostilo-konferenci-o-etice-povolani-soudce/):

      „Síla práva spočívá v tom, že je to hypercyklický systém – v něm vzájemně zpětnými vazbami centra vlivu ovlivňují výslednou podobu práva. Těmito centry jsou justice, zákonodárství, doktrína a praxe. U nás můžeme pozorovat tendenci k personálnímu spojování těchto center. Setkáváme se velice často s tím, že jeden člověk zákon píše, komentuje, učí, přednáší o něm praktikům a nakonec soudí. Tím je popřen tento mechanismus práva, který je ale důležitý, protože imunizuje právo před chybou jednotlivce. Máme-li čtyři centra ‚Jaw in action‘, máme jistotu, že bude-li v jednom centru udělána chyba, napraví se v dalším z center. To pochopitelně při personální unifikaci nastat nemůže. Má to ještě další nepříjemný efekt. Takový člověk strhává doktrinální debatu ve svůj prospěch. Je tu nerovná startovní čára. Pro praktika je totiž mnohem zajímavější názor toho, kdo bude soudit jeho případ. Názory ostatních teoretiků si vyslechne, ale nezajímají ho, k ničemu mu nejsou. Tím je role doktríny degradována a ta se k tomuto jevu přizpůsobuje a vyhýbá se jakékoliv nezávislosti tvůrčí činnosti i kritice soudních rozhodnutí. Ta je přitom zdravá a ozdravná i pro soudce. Doktrína se tak omezuje na pouhé rekapitulování judikatury k určitému tématu. Z tohoto důvodu se domnívám, že by se každý měl držet svého kopyta...“  

        I s přihlédnutím k posledně citovanému názoru nynějšího ministra spravedlnosti mi připadá koncepčně nesprávné, aby na pozici soudce NS se ocitl bývalý „legislativec“, dosud tak intenzivně propojený s exekutivou, jenž by nadále měl jím napsaný (spolu sepsaný) zákon již jako soudce NS interpretovat a aplikovat a tímto způsobem se spolupodílet na usměrňování judikatury obecných soudů. Anebo je zde naopak záměr akademiky s takovým „propojením“ povolat na NS? Pokud ano, pak je zapotřebí si to férově připustit a na toto téma rozvinout diskuzi, jelikož takto nastavený nový kurz by podle mého hlubokého přesvědčení byl popřením dosavadních pohledů na výkon funkce (nejen) soudce NS a znamenal by průnik osob z exekutivní oblasti do oblasti soudní, což narušuje pohled shora vyložený, resp. standardy demokratického právního státu.

         Naopak (pokud předseda NS bude trvat na jmenování některých akademiků soudci NS) považuji za vhodné a žádoucí - právě s ohledem na zachování názorové plurality - povolat na NS ty významné akademiky, kteří stáli mimo tuto hlavní novou legislativní civilistickou vlnu. Od těchto akademiků – „nelegislativců“ - totiž nelze očekávat odbornou strnulost (v zahledění do dříve pojatých - znormovaných pravidel chování, posléze okomentovaných a lektorsky prosazovaných stejnými osobami), nýbrž jistou invenci a schopnost i kritického náhledu vůči jejich bývalým akademikům. Takový postup přitom není ani v rozporu s výše připomenutým názorem např. ministra spravedlnosti, který v procesu jmenování soudce NS rovněž hraje významnou roli, neboť naznal-li by, že z jeho pohledu kandidát na soudce NS vhodný není (např. pro jeho předchozí vazby z exekutivy; a ministr spravedlnosti to vlastně již shora de facto vyjádřil), nemusí vůbec návrh na jmenování předložit prezidentu republiky. Z toho důvodu je podle mého názoru velmi uvážlivé a prozřetelné reflektovat i názor ministra spravedlnosti.  

    Podle § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

       NS např. v usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Nd 313/2014, mimo jiné vyložil, že je věcí soudců samotných (jejich střízlivého rozumu, uvážlivosti a etického cítění), aby se nijak nezapojovali do mimoprofesních činností (tím spíše předpokládajících jakékoliv rozhodování týkajícího se práv a povinnosti jiných subjektů), jež mohou při výkonu jejich soudcovské funkce zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve skutkově obdobných sporech, k jejichž projednávání a rozhodnutí jsou rozvrhem práce příslušného soudu povoláni.         Podle Etických zásad chování soudce (Soudcovská unie České republiky, 28. 10. 2000), jakož i podle Zásad chování soudce (týž subjekt, 26. 11. 2005) soudce ve svých projevech musí být zdrženlivý i ve věcech, které neprojednává, přičemž v osobním životě se vždy chová způsobem, který neovlivňuje důvěru odborné i laické veřejnosti v jeho nestrannost.

  Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015, č. j. 16 Kss 7/2014-92, mimo jiné vyložil: „Soudce je osobou veřejně činnou, přičemž na osoby veřejně činné je již tradičně nahlíženo jako na osoby, jejichž jednání i v osobním životě podléhá přísnějším měřítkům, než chování jiných osob. Soudce je veřejností vnímán jako soudce nejen při výkonu své funkce, ale i mimo tento výkon, tzn. nepřetržitě, resp. 24 hodin denně....Požadavky na nezbytné sebeomezení soudce reflektují i doktrinální přístupy. Tak se lze setkat s následujícím pohledem či přístupem: ‚Každý soudce na sebe bere závazek jistého sebeomezení a zdrženlivosti nejen v soudním taláru, ale i v dalších osobních aktivitách. Kriticky důležitým aspektem této skutečnosti je povinnost na každém kroku reprezentovat soudcovský stav a nevyvolávat sebemenší pochybnosti o spravedlnosti, nestrannosti, odbornosti a nezávislosti. Soudce by se měl jednoduše vyvarovat jakékoliv činnosti, která by mohla narušit zmíněné hodnoty, na níž soudnictví, jako jedno z odvětví věřejné moci stojí.‘ (viz Kopa, M.: Může být soudce členem politické strany a stát se členem zastupitelstva a územního samosprávného celku? in Jirásková, V., Witkowski, Z. (eds.), Ústavní systém České republiky a Polské republiky přistoupené k EU, sborník, nakladatelství Leges Praha, 2011).“

      Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15, judikoval:

     „Jednotlivec, který přijal funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.

      Pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní. Soudci se nemohou podílet na kampani politických stran, politických hnutí či volebních seskupení nebo konkrétních politiků. Stejně tak není namístě, aby se svými veřejnými projevy snažili ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, ani to, kdo bude zastávat funkci starosty. Takové projevy narušují důvěru veřejnosti v to, že soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů.“

        Navrhovaná poslední věta tedy zohledňuje výše uvedené aspekty, tj. se zdůrazněním (v tomto směru z hlediska standardu při výběru vhodného kandidáta na obsazení místa soudce NS), že soudce NS nesmí provádět žádnou veřejnost činnost neslučitelnou se zásadou nezávislosti a nestrannosti. Domnívám se, že dosazení této věty do Pravidel je opodstatněné.

6. K požadavku nominace soudce nižšího soudu do pozice kandidáta na soudce NS z hlediska jeho vzdělávání v kumulaci – Justiční akademie + doktorský program na právnické fakultě + publikační činnost + účast na tuzemských nebo zahraničních konferencích

Připomínky: Byla-li by vskutku takto nastavena pravidla pro soudce nižších soudů, pak by se mohlo stát, že mnozí erudovaní soudci by mohli mít problémy se splněním těchto podmínek. Jak podmínka vzdělávání v Justiční akademii, tak (SOUČASNĚ) i podmínka vzdělávání na právnických fakultách (např. v doktorském studijním oboru) nebo v jiných tuzemských anebo zahraničních vzdělávacích institucích může být pro mnohé soudce problém, neboť dobrý kariérní soudce si především plní své soudcovské povinnosti (soudí), takže kromě jistěže záslužné vzdělávací činnosti (ať již jako lektor či jako pasivní posluchač v Justiční akademii) může být pro něj již praktický (časový) problém dalšího vzdělávání kupř. na právnických fakultách. A je třeba si také uvědomit, že podle § 47 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, doktorský studijní program je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo na samostatnou teoretickou a tvůrčí činnost v oblasti umění. V případě práva se jedná o přípravu na vědeckou a akademickou činnost v rámci právnické fakulty nebo třeba Ústavu státu a práva AV ČR.

      K problematice doktorského studia (a jeho stávajícího nadužívání) kupř. Česká asociace doktorandek a doktorandů uvádí: „V současné době je doktorské studium koncipováno jako příprava na vědeckou dráhu – úkolem doktorandů je provést vědecký výzkum a podmínkou získání titulu Ph.D. je odborná vědecká publikace (dizertace či soubor článků). Zvyšovat tedy počty doktorandů za současných podmínek podle nás nedává smysl, neboť v některých oborech jich naopak generujeme mnohem více, než se může ve vědě uchytit (což má mimo jiné negativní dopady na možnost žen věnovat se vědě). Pokud bychom měli mít doktorandů více za účelem uplatnění mimo vědu, musela by se proměnit koncepce doktorského studia (obsah, nároky, podmínky absolutoria), aby efektivněji připravilo absolventy na uplatnění mimo akademickou sféru“ (zdroj: Souhrn statistik, analýz a strategických dokumentů o doktorském studiu v České republice s komentářem ČAD, str. 18, pro veřejnost dostupné zde: https://kuc.cz/jbm0k6). 

          Doktorský studijní program tedy rozhodně neslouží jako vzdělávací kurz pro kohokoliv, kde po jeho zakončení se dotyčný vrátí ke své profesi. Takový přístup, jaký je zvolen v první verzi předloženého materiálu pomíjí či přehlíží smysl doktorských programů jako takových (příprava kandidátů na vědeckou činnost). Jinak řečeno, NS prostřednictvím takto nastavených Pravidel by de facto motivoval soudce nižších stupňů, kteří pohlížejí po kariéře soudce NS, podstupovat martyrium doktorského programu, který je však primárně určen pro vědecké bádání a v žádném případě jej nelze považovat za jakousi „vyšší formu vzdělávacího kurzu“.

       Výše uvedené pochopitelně nijak nesnižuje možnost, aby se případně i soudci účastnili takového doktorského studijního programu (což by nepochybně bylo jen dobře), aniž by však taková forma byla považována za podmínku pro pozitivní hodnocení kandidáta na místo soudce NS. Jinými slovy řečeno, je třeba odlišovat možnost, aby soudce studoval doktorský program (byť ten jen – s přihlédnutím ke stávající právní úpravě a obsahové náplni studia - určen jako průprava pro vědeckou dráhu, kterou lze stěží vykonávat při výkonu funkce soudce; anebo může snad soudce plnohodnotně zastávat též pozici právního vědce, badatele?), od předpokladu či podmínky za účelem jeho možného kariérního růstu ve smyslu splnění podmínek pro jeho budoucí možnou kandidaturu na soudce NS. Tímto způsobem by totiž mohli z výčtu zajímavých (především odvolacích) soudců vymizet ti kolegové, kteří jsou vynikajícími soudci, avšak (z různých důvodů, především z časových a kapacitních) neprahnou již po éře právně badatelské, neboť – ať se nám to líbí či nikoliv - k ní se především upíná tzv. velký doktorát coby základ pro budoucí dráhu právního vědce.

         Otázka též zní, zda je zde skutečně poptávka po soudcích s akademickými tituly, a jakou to má - z hlediska výkonu funkce soudce NS - validitu, resp. použitelnost či spíše využitelnost. Přesněji řečeno, může mít, ale také nemusí. Sama okolnost, že je někdo nositelem akademických titulů atd. ještě nevykazuje zásadně lepší ukazatel (a to ani z pohledu soudce NS) jeho soudcovské schopnosti oproti poctivému a erudovanému soudci, který tzv. s přehledem soudí (výkonnost, schopnost precizně zdůvodněných rozhodnutí, z nichž mnohá jsou dále publikována, resp. jsou - pro v nich vyložené právní názory - v právní praxi nadále využívána atd., schopnost obhajovat na odborném poli své právní názory atd.).

       V díle Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria (Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, na str. 82) autoři Vůjtěch, J. a kol. uvádějí, že „v současnosti vstupuje do popředí otázka, jíž lze stručně pojmenovat jako rozvoj osobnosti soudce, jeho rozhledu uplatněním různých forem individuálního nebo standardního vzdělávacího i výkonného působení. Nesporně základním předpokladem je vyvolání dostatečné motivace, ať již pomocí vnějších stimulů, nebo vnitřních impulsů. To je i otázka tzv. ‚permanentního vzdělávání‘. Sami soudci akcentují zaměření spíše konkrétní a praktické: judikatura, cizí jazyky, komunitární a mezinárodní právo. Pro získání komplexnějšího pohledu by prospělo při rozvoji osobnosti se soustředit jak na obory těsně související s profesí, jako je kriminologie, kriminalistika, ekonomika a finanční věda, ale i psychologie a sociologie, sexuologie, psychiatrie, řízení a organizace, tak na některá vybraná témata abstraktnější z logiky, systematiky, především však etiky a filosofie, zejména práva a historie.“ Ani autoři uvedené studie nedospívají [byť např. jen v poměrech soudců (nej)vyšších soudů] k závěru o nezbytnosti či vhodnosti doplnění studia u soudce v rámci jeho přípravy na právně badatelskou – vědeckou činnost, kterou by bylo žádoucí (vhodné) propojit s výkonem funkce soudce.

       S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům kladu si tedy otázku, z jakých podkladů, na základě jakých příp. empirických závěrů je vyvozováno, že pouze ti kariérní soudci, kteří splňují v Pravidlech výše formulovanou podmínku „odborného rozvoje“ (vzdělávání v Justiční akademii + doktorský studijní program + publikační činnost + účast na odborných konferencích) mají být těmi nejvhodnějšími kandidáti na pozici soudce NS.

        Nepochybně je také záslužná a (nejen odborně) prospěšná účast soudce na různých odborných tuzemských a zahraničních konferencích, nicméně podle mého názoru nemůže jít o ukazatel, při jehož absenci by zkušenému kariérnímu soudci měla být upřena možnost stát se soudcem NS. A tak se obávám, aby při nastavení pravidel tohoto druhu nedošlo k zamezení průniku skutečně kariérních (především velmi zkušených odvolacích) soudců nižších soudů na NS. Nejsem si jist, zda jsou vnímány tyto možné důsledky  

7. Zdravotní stav kandidáta na soudce NS z mimosoudního prostředí

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

Kandidát na soudce Nejvyššího soudu musí být fyzicky v dostatečně dobré kondici pro výkon funkce soudce Nejvyššího soudu; za tím účelem kandidát předloží lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu.

Připomínka: Domnívám se, že je vhodné u kandidátů vyžadovat též lékařské potvrzení o jejich dobrém zdravotním stavu, a to z hlediska řádného výkonu funkce soudce NS. Z tohoto důvodu proto navrhuji doplnění Pravidel o uvedený odstavec.

8. K požadavku, aby kandidát na soudce NS si byl vědom pracovního vytížení soudce NS a byl schopen pracovat v rámci senátu, jakož i v rámci příslušného kolegia atd.

Připomínka: Požadavku podle předchozího odstavce lze stěží dosáhnout bez předchozí pracovní verifikace onoho kandidáta. Jakákoliv ujištění kandidáta v uvedeném směru nic nevypovídají o jeho skutečných schopnostech a možnostech. S přihlédnutím k tomu se mi zdá uvedená formulace nadbytečná, neboť není relevantní, co si kandidát na soudce NS uvědomuje (on si totiž může bohulibě uvědomovat cokoliv), nýbrž co je v jeho možnostech a schopnostech, což se nedá zjistit jinak než empiricky, s přihlédnutím k jeho předchozí profesní dráze a dosaženým výsledkům.

9. K významu Soudcovské rady NS v nominačním procesu

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

     (varianta 1): V případě písemného nesouhlasu Soudcovské rady se jmenováním kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, který musí být odůvodněn, předseda Nejvyššího soudu, dospěje-li po slyšení kandidáta před příslušným kolegiem Nejvyššího soudu k závěru, že je pro Nejvyšší soud žádoucí, aby došlo ke jmenování takového kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, písemně sdělí Soudcovské radě důvody, které jej vedly k tomuto závěru, a toto své sdělení společně s vyjádřením Soudcovské rady zveřejní alespoň na internetových stránkách Nejvyššího soudu. 

     (varianta 2): V případě písemného nesouhlasu Soudcovské rady se jmenováním kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, který musí být odůvodněn, předseda Nejvyššího soudu nepodá ohledně této osoby návrh ministru spravedlnosti na její jmenování a nesouhlasné stanovisko Soudcovské rady společně se zamítavým stanoviskem sděleným kandidátovi zveřejní alespoň na internetových stránkách Nejvyššího soudu.

Připomínky: Koncepce Pravidel by měla zohledňovat ustálenou evropskou praxi pro jmenování soudců nejvyšších soudů, podle které na uvedeném výběrovém (aktivačním) jmenovacím procesu (vesměs) participují (spolurozhodují) orgány typu soudcovských rad, komisí atd. [např. Belgie: Vysoká rada pro justici, Estonsko: parlament (Riigikogu), Finsko: Nejvyšší soud nebo na žádost Nejvyššího soudu Rada pro jmenování soudců, Francie: Postupová komise pro soudcovské funkce, resp. Nejvyšší rada pro výkon soudcovských povolání, Chorvatsko: Státní soudcovská rada, Itálie: Nejvyšší soudcovská rada, Německo: Výbor pro volbu soudců, Nizozemí: Národní výběrová komise, Polsko: Státní rada pro soudnictví, Rakousko: nominace – personální komise, návrh – spolková vláda, Slovensko: Soudní rada, Slovinsko: Soudní rada, Švédsko: Rada pro navrhování soudců; k tomu srov. též Výběr kandidátů na soudce, čekací praxe, zkoušky kandidátů na soudce (ve vybraných zemích), Parlamentní institut Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, studie č. 5.349, únor 2015, veřejnosti dostupné na internetových stránkách zde: https://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=22].

        Z tohoto důvodu navrhuji (ve dvou verzích k další diskuzi) řešení situací, kdy Soudcová rada nebude souhlasit se jmenováním kandidáta z mimosoudního prostředí soudcem NS. Dovoluji si v této souvislosti poukázat na čl. 9 Charty evropských soudců, z něhož se podává, že výběr a jmenování soudců se musí uskutečnit podle objektivních a transparentních kritérií založených na odborné kvalifikaci, a že nelze-li takový výběr zajistit způsobem, který vychází ze zavedené a osvědčené tradice, provádí výběr soudců nezávislý orgán většinově zastoupený soudci (The Universal Charter of the Judge, in https://www.iaj-uim.org/universal-charter-of-the-judges/). Lze též odkázat na Hodnotící zprávu České republiky („Čtvrté hodnotící kolo“, Štrasburk, 27. 6. 2016 – 1. 7. 2016) Skupiny GRECO (Skupina států proti korupci při Radě Evropy, www.coe.int/greco ), v níž se na str. 32 a násl. uvádí: „...tým GET (pozn. v textu použitá zkratka pro GRECO) upozorňuje na evropské standardy upravující institucionální záruky zajištění objektivního rozhodování v oblasti výběru a kariéry soudců. Konkrétně tyto normy v případech, kdy rozhodnutí činí hlava státu, vyžadují, aby existoval ‚nezávislý a kompetentní úřad tvořený z podstatné části osobami z justice (...) byl oprávněn předkládat doporučení a vyjadřovat názory, jimiž se jmenující orgán v praxi řídí‘. Tento úřad ‚by měl zajistit co nejširší zastoupení.‘“ [k tomu srov. též Doporučení Rec (2010) 12 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o soudcích týkajících se nezávislosti, efektivnosti a role soudců, odst. 47 a 47, in https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectID=09000016805afb78, nebo také Zpráva o nezávislosti soudního systému, část 1 – Nezávislost soudců, Evropská komise pro šíření demokracie prostřednictvím práva (Benátská komise), CDL – AD  (2010)004, in https://www.venice.coe.int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=CDL-AD(2010)004-e].

          První varianta vychází z toho, že ani případné písemné a odůvodněné (musí být vyloženy důvody, které vedly Soudcovskou radu k takovému vyjádření) nesouhlasné vyjádření Soudcovské rady nemůže mít vliv na finální rozhodnutí předsedy NS, který po zvážení všech jemu dostupných informací může nakonec aktivovat proces vedoucí ke jmenování takové osoby soudcem NS. Předseda NS přitom své důvody, které jej vedly k tomuto postupu („rozhodnutí“), písemně sdělí Soudcovské radě a s ohledem na transparentnost celého procesu své písemné sdělení, společně s nesouhlasným vyjádřením Soudcovské rady, zpřístupní (odborné i laické) veřejnosti alespoň ve formě publikace těchto listin na internetových stránkách NS. Tím bude zaručena vysoká míra transparentnosti celého procesu.

       Druhá varianta by se alespoň v tomto směru více přiblížila evropským standardům pro jmenování soudců nejvyšších soudů (spolurozhodování příslušných justičních orgánů na daném procesu), neboť by umožnila Soudcovské radě participovat na jmenovací proceduře. Soudcovská rada by se v tomto případě nikoliv pouze „vyjadřovala“ k příslušnému kandidátu na soudce NS, nýbrž by vydávala písemný a odůvodněný „souhlas“ či „nesouhlas“ s takovou kandidaturou právníka z mimosoudního prostředí na jeho jmenování soudcem NS, který by byl limitující pro další postup předsedy NS. Pokud by Soudcovská rada nesouhlasila se jmenováním kandidáta soudcem NS, znamenalo by to, že nominační proces daného kandidáta je ukončen. Tato verze je budována na posílení Soudcovské rady v situaci, kdy dosud absentuje soudcovská samospráva a je zapotřebí „vyrovnávat“ možné průniky exekutivy do moci soudní. I v tomto případě by nesouhlas Soudcovské rady byl v rámci vysoké míry transparentnosti zpřístupněn alespoň ve shora navrhované formě veřejnosti.

10. K prioritě výběrového řízení a k povinnému psychologicko-diagnostickému vyšetření u právníků z mimosoudního prostředí (alespoň na posouzení odolnosti kandidáta proti zátěži)

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

     Předseda Nejvyššího soudu na uvolněné místo soudce Nejvyššího soudu zpravidla vyhlašuje výběrové řízení, a to za podmínek stanovených těmito Pravidly.

      V případě vyhlášeného výběrové řízení je uchazeč (dále též „kandidát“) povinen předložit Nejvyššímu soudu požadované doklady do 1 měsíce ode dne vyhlášení výběrového řízení.

        „...v součinnosti s Ministerstvem spravedlnosti mu umožní absolvovat psychologicko-diagnostické vyšetření podle Metodiky k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce nebo státního zástupce. V závislosti na výsledku psychologicko-diagnostického vyšetření poté předseda Nejvyššího soudu...“

Připomínky: V rámci transparentnosti výběrového procesu jeví se žádoucí, aby na obsazení uvolněného místa soudce NS bylo vyhlašováno (nejlépe „zásadně“, případně alespoň s vyjádřením v textu Pravidel „zpravidla) předsedou soudu NS výběrové řízení, a to za podmínek podle těchto Pravidel.

     Pravidla neřeší problematiku psychologicko-diagnostického vyšetření kandidátů – „nesoudců“. Ministerstvo spravedlnosti vyžaduje pro nominaci soudcovského kandidáta na post soudce nižšího stupně zásadně pozitivní závěr z psychologicko-diagnostického vyšetření (srov. Metodiku k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce).  Cílem tohoto vyšetření je vyloučit osoby nezpůsobilé pro výkon funkce soudce. Kromě posouzení intelektové kapacity, posouzení charakteristik osobnosti a výskytu psychopatologie, se u soudcovských kandidátů standardně posuzuje i odolnost uchazeče vůči zátěži. Např. podle profesiografické studie zaměřené na výběr čekatelů a výběrová kritéria za výrazný dissatisfaktor pracovní motivace působí také (z 52 % dotazníkového vyjádření soudců) přetíženost prací [srov. Vůjtěch, J. a kol., Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria), Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, str. 86].

    V rámci přípravy podkladů k Pravidlům jsem oslovil některé psychology, z nichž někteří se v předchozí době spolupodíleli, resp. jedna psycholožka se stále spolupodílí na psychologicko-diagnostických vyšetřeních kandidátů na justičního čekatele či na soudce. Z odpovědí těchto odborníků činím následující závěry. Oslovení odborníci vesměs doporučují, aby se i kandidáti na soudce NS podrobili psychologicko-diagnostickému vyšetření. Bylo mi také sděleno, že „soulad vysoké teoretické úrovně uchazeče a osobnostních předpokladů nemusí být pravidlem. Vysvětlení spočívá v porovnání hlavní činnosti teoretika – vysokoškolského učitele a soudce. Vysokoškolský učitel musí být výkonný v oblasti vzdělávání a výzkumu a produkující ‚nové vědecké poznatky‘, hlavní činnost soudce je činnost rozhodovací. Pro vědeckou činnost je důležité tzv. divergentní myšlení, pro věcně správné a časově přiměřené rozhodování soudce je důležité konvergentní myšlení.“ Jeden z oslovených psychologů také uvedl, že „V době přípravných školení na vstup ČR do Evropské unie byla....přijímána myšlenka kariérního řádu pro soudce i státní zástupce, mj. také jako opatření proti útokům podnikatelsko-politických skupin prosazujících své kandidáty na vedoucí místa v justici a proti činnosti různých zahraničních myšlenkových center...“

     Pokud jde o kariérní soudce, v jedné (části) odpovědi psycholog uvedl, že „soudci kandidující do vyšších soudních instancí budou dostatečně prověřeni praxí. Profesně neúspěšný kandidát, či uchazeč, který má závažné osobní problémy, se velmi pravděpodobně ‚odhalí‘ daleko dříve, než se odhodlá postoupit výše. Krátkodobé, průřezové psychologické vyšetření odhalí jen závažné případy, např. počínající duševní onemocnění či poruchy osobnosti. Z toho důvodu jsou při výběru uchazečů o odpovědná místa preferovány tzv. personal assessment postupy, kdy je uchazeč relativně dlouhodobě sledován a hodnocen z řady aspektů několika nezávislými hodnotiteli. Tento postup může být nepochybně nahrazen dlouhodobějším sledováním profesního vývoje uchazeče...Testy odolnosti vůči zátěži se u nás i ve světě používají celkem běžně. Měly by fungovat i u soudců. Navíc, informace o odolnosti vůči zátěži lze získat i z rozhovoru s uchazečem a do jisté míry i z rozboru jeho profesní kariéry.“

     V dalším vyjádření mi psycholožka (která se v současné době spolupodílí na psychologicko-diagnostických vyšetřeních kandidátů na soudce) k otázce, zda i kandidáti na pozici soudce NS z mimosoudní oblasti se mají podrobit psychologickému posouzení, uvedla: „Výkonem činnosti soudce získává daná osoba velkou moc. Moc nad životy jiných lidí. Člověk, kterému je taková moc svěřena, by měl být po psychické stránce pokud možno v maximální možné míře v pořádku, chcete-li v psychologickém významu slova tzv. v normě. Současný, ale i dřívější cíl psychologického posuzování kandidátů před zahájením výkonu jejich nesmírně zodpovědné pracovní činnosti je vyloučit kandidáty jakýmkoliv způsobem rizikové...Psychologické diagnostické vyšetření je vědecky podloženým postupem minimalizace chyb při poznávání charakteristik osobnosti jedince. Je nezávislým podkladem s poměrně vysokou vypovídající hodnotou, i když ani tento postup není schopen předložit stoprocentní a zcela zaručené poznání osobnosti. Psychologicko – diagnostické posouzení kandidátů na funkci soudce však přináší nezávislý a nezaujatý popis osobnosti kandidáta, jeho výkonových předpokladů, osobnostní struktury a motivace. Soudci NS jsou stejní lidé jako soudci nižších soudů a i u nich se mohou vyskytnout např. nežádoucí či nebezpečné motivy pro výkon soudcovské práce, nemající nic společného s dřívější úspěšnou kariérou pedagoga, vědce či advokáta. Bez psychologického posouzení mohou zůstat skryty.“

      V případě „nesoudců“ tak verifikace zátěže spočívá buďto na vyšetření odborníkem, případně jen na základě posouzení dosavadní činnosti kandidáta a jakési presumpci jeho možné odolnosti proti zátěži v roli budoucího soudce, což se již pohybuje v pásmu pouhého „odhadu“ a jistěže nemůže co do validity konkurovat prvně uvedené variantě.

      Je tedy primárně k posouzení, zda i osoby např. z řad významných advokátů navrhovaných na jmenování soudce NS, by se měly podrobit tomuto psychologicko-diagnostickému vyšetření. Pokud by tomu tak být nemělo, znamenalo by to, že se v tuzemsku (a zdůrazňuji, že neodůvodněně) uplatňují dvojí pravidla pro výběr soudcovských kandidátů. Zatímco na soudy nižších stupňů je takovéto vyšetření obligatorní a bez něj, resp. s nevyhovujícím výsledkem vyšetření (nedoporučuje se k výkonu funkce soudce) by ministr spravedlnosti prezidentu republiky návrh na jmenování soudce nikdy nepředložil, v případě kandidátů – „nesoudců“ na post soudce NS by musela být zcela neodůvodněně uplatňována výjimka, což by nepochybně nemohlo být vnímáno jako projev rovného přístupu v podmínkách pro obsazování soudcovských míst. Navíc v případě osob bez jakékoliv znalosti justičního prostředí by nemohl být díky takovému vyšetření ani zjištěn (pokud by se pominula verifikace ostatních ukazatelů podle stávající Metodiky k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce nebo státního zástupce preferované Ministerstvem spravedlnosti) stupeň jejich odolnosti vůči zátěži. Tedy jejich schopnost reálně fungovat při zátěži soudce, což je ovšem velmi výrazný ukazatel u kandidáta na post soudce (tím spíše soudce NS).

      Z těchto důvodů navrhuji doplnění v uvedené formulace, neboť psychologicko-diagnostické vyšetření (minimálně na test odolnosti kandidáta vůči zátěži) je nezbytné i pro uchazeče na kandidáta soudce NS přicházejícího z mimosoudního prostředí. Opravdu zde není jediný racionální důvod, aby v těchto případech se uvedené osoby těmto vyšetřením (chtějí-li vykonávat funkci soudce NS) nepodrobily. Odborníky je přitom doporučováno, aby „psychodiagnostika byla zařazena na začátku výběrového procesu jako druhý krok, druhé ‚síto‘ – hned po kontrole formálních náležitostí uchazeče“ [srov. Vůjtěch, J. a kol., Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria), Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, str. 86].

11. K podmínce vykonání odborné stáže kandidáta na soudce NS z mimosoudního prostředí

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

Kandidátu, který bude splňovat shora uvedené předpoklady, umožní Nejvyšší soud, při splnění zákonem stanovených podmínek, alespoň pod dobu 6 měsíců přípravnou stáž ve formě výkonu funkce asistenta soudce Nejvyššího soudu v senátě, ve kterém by mohl kandidát po svém jmenování soudcem Nejvyššího soudu působit. Po skončení stáže řídící předseda příslušného senátu vypracuje hodnocení kandidáta o průběhu vykonané přípravné stáže.

Připomínka:   Jelikož stávající právní úprava neumožňuje výkon funkce soudce pouze pro časově vymezené období, je otázkou, jak zjistit, zda kupř. akademik je vůbec schopen obstát v justičním prostředí, zda je schopen vykonávat funkci soudce NS, pracovat v příslušném senátu atd. Řešení se nabízí kupř. cestou (minimálně) jeho půlročního působení na pozici asistenta soudce NS v senátu, ve kterém by měl tento akademik působit po jmenování soudcem NS. Minimální půlroční působení „nesoudce“ v pozici asistenta soudce NS by mohlo představovat nejkratší časový úsek, v němž si lze alespoň rámcově ověřit jeho schopnosti a dovednosti pro budoucí výkon funkce soudce NS tím, že by se podílel na zpracovávání konceptů rozhodnutí a řešení dalších věcí spojených s výkonem funkce soudce NS (jistěže v rámci zákonem daných podmínek pro výkon asistenta soudce NS), přičemž závěrečné hodnocení příslušného řídícího předsedy senátu by mohlo představovat relevantní (informačně hodnotný) podklad pro předsedu NS (a též Soudcovskou radu), zda takového kandidáta - při splnění shora uvedeného -  navrhne ke jmenování soudcem NS, resp. zda učiní ministru spravedlnosti podnět k jeho jmenování (ministr spravedlnosti by po kompletaci spisového materiálu, s příp. přihlédnutím k závěrům z psychologicko-diagnostického vyšetření předložil návrh na jmenování prezidentu republiky). Pokud by nebylo přistoupeno k podmínce minimální (asistentské) praxe kandidáta (zájemce o post soudce NS) u NS, je zde vážné nebezpečí, že se soudcem NS může stát např. akademik, který je sice brilantním právním teoretikem, ale může být třeba podprůměrným soudcem.

12. K hodnocení kandidáta na soudce NS po vykonání jeho odborné stáže na NS

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

      „...k hodnocení kandidáta o průběhu jím vykonané přípravné stáže, jakož i s přihlédnutím...“

Připomínky: Je navrhováno, v závislosti na úpravě předchozího odstavce, doplnění textu o přihlédnutí též k hodnocení kandidáta o průběhu jím vykonané přípravné stáže.

      Pokud jde o „vyjádření příslušného senátu", zde bych se přimlouval za to, aby takovým senátem nebyl ten senát, jehož členové či některý z nich např. dosud kooperoval s takovým kandidátem v rámci spoluautorské či snad legislativní činnosti. Je tomu tak z toho důvodu, že právě díky těmto činnostem a v úvahu přicházejícím komerčním (a jiným) vazbám se mohou vytvořit často situace, které mohou „znesnadňovat“ objektivní pohled ze strany příslušného senátu či některých jeho členů na daného kandidáta (osobní vazby, komerční spolupůsobení v rámci publikační, lektorské činnosti atd.). Proto je vhodné či přímo žádoucí, resp. nezbytné, aby takový kandidát byl nejprve coby např. asistent soudce NS začleněn do příslušného senátu, kde uvedené vlivy nepřicházejí v úvahu, a poté, aby daný senát se k působení takového kandidáta coby budoucího soudce NS odpovědně a objektivně vyjádřil. V opačném případě je zde nebezpečí možných provázaností plynoucích z osobních, pracovních, resp. komerčních a podobných vztahů atd., které mohou znesnadňovat objektivitu verifikačního procesu. Uvedené bude pochopitelně platit tehdy, pokud takové vazby budou známy či snad dotčená osoba sama bude signalizovat takovou okolnost v uvažovaném verifikačním procesu.

     Na jistá rizika plynoucí z různých (osobních) vazeb již dříve poukazovali (byť poněkud v jiném směru) např. Zdeněk Kühn a David Kosař (v příspěvku „Jmenování soudců“ – podkladový materiál pro seminář Dvacet let svobodné justice; nedořešené otázky, Liga lidských práv, 18. 11. 2009). Podle těchto autorů „ani ‚laterální cesta‘ není samospásná. Negativním jevem ‚laterální cesty‘ může být mj. jmenování různých zasloužilých úředníků Msp, politiků či ‚známých‘ předsedů dotčených soudů. Vzhledem k tomu, jakou roli při selekci kandidátů na funkci soudce hrají předsedové a Msp, je tento proces lehce zneužitelný."

      K argumentu, jemuž jsem již čelil, a to, že jde o jednostrannou argumentaci, neboť v případě tzv. kariérních soudců takové vazby (zde především kolegiálně – přátelské) často byly zaznamenány, a přesto to nijak nenarušovalo přijímací proces těchto kandidátů, mohu uvést tolik, že v případě „nesoudců“ jde o osoby, které nikdy nesoudily, takže je zcela neznámou, jak se mohou zachovat v pozici soudce NS, neboť jejich „justiční historie“ – oproti kariérním soudcům, k nimž se v mnoha případech vážou pracovní hodnocení např. ze soudů prvního a druhého stupně, tj. z několika justičních míst - není nikomu známa. V tom spočívá zhruba uvedený rozdíl mezi těmito skupinami kandidátů. A byla-li by u těchto zájemců – „nesoudců“ uplatňována alespoň půlroční verifikace posouzení jejich možností a schopností (z hlediska možného budoucího výkonu funkce soudce NS) v rámci výkonu asistentské činnosti, pak se jeví opravdu žádoucí, aby tito zájemci tuto minimální praxi u NS podstoupili u senátu, jehož členové nemají žádné pracovní či jiné vazby s tímto žadatelem.

13. K významu veřejného vystoupení kandidáta na soudce NS z mimosoudního prostředí před příslušným kolegiem NS

Připomínky: K problematice „slyšení“ lze kupř. odkázat na bývalou předsedkyni NS Ivu Brožovou, která podle mého názoru správně argumentovala, že „schopnost kandidáta na obsazení soudcovského místa u NS by neměla být poměřována jenom jeho kupř. komunikačními schopnostmi v rámci jeho vystoupení na plénu NS, když jinak jde o soudce, o němž jsou dlouhodobě pozitivní reference, potvrzené zejména stáží u NS, na kterou byl vybrán příslušným kolegiem.“ Stěží lze očekávat, že v rámci svého veřejného slyšení kandidát může prokázat to, co se od něj v rámci veřejného slyšení očekává v předložené verzi Pravidel. Schopný rétor (třeba vysokoškolský učitel) může svou gradačně prostupující výřečností jistěže mnohé odborníky zaujmout, to ovšem vůbec nic nevypovídá o jeho schopnostech a možnostech skutečně dobře fungovat jako soudce (civilního kolegia) NS. Jaroslav Bičovský (jehož jméno není třeba v odborných kruzích představovat) k osobnosti soudce mj. uvedl:

      „Soudce není teoretik a jeho zásadní úvahy jsou limitovány v právu úvahami de lege lata: musí se řídit daným právem. V zásadě nemusí překračovat meze tohoto myšlení úvahami de lege ferenda, není v jeho náplni hledat nové úpravy. Prostě soudce jako praktik je osobnost, která nemůže překročit u nás historický rámec své působnosti. Nejde o postavu absolutizovanou, má vždy relaci ke společnosti a je jejím činitelem." (in Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce, Příručky ministerstva spravedlnosti České republiky, SEVT Praha, svazek 52, 1991, str. 75).

      Cožpak slyšením takového kandidáta se naznají esence základu pro fungování soudce (natož soudce NS), který musí být schopen minimálně výtečně ovládat následující (např. Jaroslavem Bičovským v díle shora na str. 83 relevantně shrnuté) techniky? Tedy:  

      - techniku výslechu, ať svědků či jiných osob,

      - techniku psaní protokolu,

      - techniku právní přípravy a postupujícího vývoje vyšetřování skutkového stavu spolu se vzájemným působením složek,

       - techniku interpretace příslušných právních předpisů a jejich konečné aplikace na skutkovou podstatu,

        - techniku řízení jednání,

        - umění rozpoznat, kdy záležitost je zralá k rozhodnutí a s tím souvisící vynesení rozhodnutí,

        - techniku formulování výroku rozhodnutí, jeho ústního a písemného odůvodnění, jakož i stylu projevu ať ústního či písemného,

         - techniku kancelářské práce.

        Alespoň náznak možnosti zvládnutí těchto, resp. alespoň některých technik kandidátem z mimosoudního prostředí by bylo možné zjistit při jeho fungování v rámci minimálně jeho půlročního působení na pozici např. asistenta soudce NS, pokud by příslušný předseda senátu věnoval nemálo ze svého času monitoringu tohoto kandidáta z hlediska jeho schopností a možností se aklimatizovat pro budoucí výkon funkce soudce civilního kolegia NS. Jestliže se ovšem hledá osoba kandidáta kupř. z pozice akademika, která má být výraznou personou tuzemských a zahraničních konferencí a jejíž předností by primárně měla být míra citací jím zpracovaných komentářů v odborné literatuře atd., případně osoba, jež by transformovala své závěry uplatněné v legislativní, resp. exekutivní činnosti, posléze v komentářové a lektorské činnosti v rámci nové civilní úpravy, a tímto směrem mohla ovlivňovat judikaturu, pak jde o nastavování kritérií, jež se míjejí s dosavadní historií kariérního růstu právníka s jeho vyústěním na pozici soudce (ne)vyššího soudu, a do jisté míry (pro možné střety a vazby třeba s exekutivní složkou) narušují dosavadní pohled na osobnost soudce NS.

13. K nominačnímu procesu

Návrh na přijetí této (či obsahově podobné) formulace do textu Pravidel:

„...a vyjádření Soudcovské rady, u kandidátů z mimosoudního prostředí též na základě výsledku psychologicko-diagnostického vyšetření, hodnocení kandidáta o průběhu jím vykonané přípravné stáže, souhlasu Soudcovské rady...“

Připomínky: Navrhované změny v textu přicházejí v úvahu v situaci, pokud by byly přijaty předchozí návrhy změn, zejména ve vztahu k Soudcovské radě či k výsledkům psychologicko-diagnostického vyšetření u kandidátů z mimosoudního prostředí.

       Byl-li by potlačen význam Soudcovské rady (i přes skutečnost, že evropským standardem je naopak významné postavení orgánů – soudcovských rad, různých komisí pro jmenování soudců atd. – při ustavování soudců NS), pak takto nastavená Pravidla budou i nadále zachovávat stěžejní roli předsedy NS v procesu nominace kandidátů na jmenování soudce NS, a to i přes nesouhlas Soudcovské rady. Znamenalo by to, že zdejší nominační procedura kandidátů na jmenování soudce NS se odlišuje od nominační procedury v ostatních evropských státech, což by asi nebylo dobře.

     Rekapituluji tedy, že podle mého názoru předložená první verze Pravidel je nedostatečná především z toho důvodu, že:

    - nepředkládá odpovídající zdůvodnění pro nominaci neprávníků (zejména akademiků) na pozici soudců NS s jejich začlením do příslušných senátů;

    - neřeší otázku verifikace kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti z hlediska posuzování jejich předchozí politické a jiné angažovanosti, jejich případné dosavadní provázanosti s exekutivou; za zcela zásadní otázku je pak třeba považovat, zda je případně uvažováno s nominací těch akademiků na post soudce NS, kteří se spolupodíleli např. na tvorbě nové civilní úpravy (zejména nového občanského zákoníku), jelikož tím by došlo k významnému (a podle mého názoru absolutně nesprávnému) přesunu právníků z prvního, resp. druhého exekutivního pilíře (při zachování jejich rozličných vazeb, vztahů a dosavadní komerčních aktivit) do třetího soudního pilíře, čímž by soudní výklad byl nahrazen výkladem exekutivy (při postupném najmenování pěti či šesti akademiků by v podstatě došlo k jejich zasazení do relevantních civilního senátů, čímž by došlo k zásadnímu ovlivnění justičního klimatu na NS a z toho plynoucích budoucích potíží); tyto možné důsledky Pravidla – z hlediska výběru kandidátů z řad právníků z mimosoudní oblasti – nijak neřeší, takže je třeba tuto otázku podrobit důsledně věcné diskuzi;

    - pomíjí skutečný význam Soudcovské rady s ohledem na evropské standardy participace příslušných soudcovských orgánů při nominačním (schvalovacím) procesu kandidátů na post soudce NS;

    - pomíjí význam výběrového řízení pro právníky z mimosoudní oblasti na post soudce NS coby transparentního prostředku, který umožňuje zapojení širšího okruhu uchazečů z hlediska výběru vhodného kandidáta na uvolněného místo soudce NS;

    - bez jakéhokoliv relevantního odůvodnění v případě kariérních soudců požaduje mj. vzdělávání uchazečů o post kandidáta na soudce NS mj. v rámci doktorského studijního programu („Ph.D.“), který je ovšem cíleně určen pro přípravu budoucích právních vědců [termín soudní právní vědec neexistuje, neboť výkon funkce soudce – má-li být v plném rozsahu zodpovědně vykonáván – fakticky neumožňuje, aby soudce se kromě této své funkce mohl opravdu zabývat právní vědou; výjimky sice mohou nastat (např. soudce NSS Zdeněk Kühn, soudce ÚS Vojtěch Šimíček), ale z těchto výjimek nelze tvořit pravidlo, standard pro výběr soudců NS];

    - pomíjí význam psychologicko-diagnostického vyšetření kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti (minimálně z hlediska testu odolnosti kandidáta proti zátěži plynoucí z výkonu funkce soudce), čímž by byla založena – oproti kandidátům na post soudce nižších soudů – zcela neodůvodněná nerovnost v přijímací proceduře; je třeba si uvědomit, že psychologicko-diagnostické vyšetření je vědecky podloženým postupem minimalizace chyb při poznávání charakteristik osobnosti jedince, je nezávislým podkladem s poměrně vysokou vypovídající hodnotou, který přináší nezávislý a nezaujatý popis osobnosti kandidáta, jeho výkonových předpokladů, osobnostní struktury a motivace; i kandidáti na soudce NS z mimosoudní oblasti jsou stejní lidé jako soudci NS či soudci nižších soudů a i u nich se mohou vyskytnout např. nežádoucí či nebezpečné motivy pro výkon soudcovské práce, které nemají nic společného s jejich dosavadní úspěšnou kariérou pedagoga, právního vědce či advokáta, přičemž bez oné odborné verifikace (vyšetření) mohou tyto nežádoucí či nebezpečné motivy zůstat skryty; není tudíž žádného racionálního důvodu v případě kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti ustupovat od psychologicko-diagnostického vyšetření, které je standardní pro všechny kandidáty na soudce nižších stupňů;

    - pomíjí zcela otázku verifikace pracovních dovedností kandidáta na soudce NS v rámci v úvahu se nabízející odborné (alespoň půlroční) stáže tohoto kandidáta v rámci senátu, do nějž by měl být tento kandidát (při splnění všech stanovených předpokladů), byl-li by jmenován soudcem NS, pracovně zařazen.