Příští středu 24. 5. 2017 budou na NS projednány připomínky k návrhu Pravidel pro výběr kandidátů na soudce NS

     Na příští středu (24. 5. 2017) svolal předseda NS prof. Pavel Šámal shromáždění soudců NS za účelem projednání připomínek k návrhu Pravidel pro výběr kandidátů na soudce NS (dále již „Pravidla“)

     Jak jsem již uvedl zde: https://kuc.cz/iihn8k, návrh Pravidel NS nezveřejnil k připomínkování, což je podle mého názoru škoda, neboť k tomuto materiálu by se určitě rádi vyjádřili soudci nižších stupňů, případně i zástupci akademické obce. Zajímavé ovšem je, že např. web Česká justice umožňuje pro své „předplatitele Legislativního monitoru“ nahlédnout do tohoto dokumentu zde: https://kuc.cz/1tx0ch. Předplatitelem uvedené služby nejsem, takže nevím, zda dokument je opravdu v tomto směru daným uživatelům přístupný; pokud přístupný je (v důsledku toho, že NS tento dokument zaslal uvedenému webu), pak opravdu nechápu, proč tento návrh nebyl na stránkách NS zveřejněn k možnému připomínkování. Ale to je věc názoru a přístupu řešení dané problematiky.

    Jen díky jednotlivým soudcům, kteří rozesílali ostatním kolegům na vědomí své připomínky k Pravidlům, si lze učinit základní představu o rozsahu a obsahu připomínek. Dovoluji alespoň touto cestou především svým kolegům z nižších soudů zpřístupnit v obecnější formě připomínky, které se dosud k návrhu Pravidel soustředily, aniž bych pochopitelně označoval jednotlivé autory těchto připomínek, což není až tak důležité.

      Do 15. 5. 2017, tj. do termínu k připomínkování Pravidel, se soustředilo několik připomínek především od soudců civilního kolegia.

       Já jsem své připomínky k návrhu Pravidel publikoval zde: https://kuc.cz/mhzlc6.

       Z dalších připomínek pak vyjímám následující, přičemž k některým z nich si dovoluji uvést své poznámky:

1. Pravidla by měla obsahovat stanovení stáže pro tzv. kariérního soudce v délce (zpravidla) dvou let, přičemž dočasně přidělený soudce by tuto stáž vykonával minimálně ve dvou senátech.

Moje poznámka: Domnívám se, že dvouletá stáž (dočasné přidělení soudce) je zbytečně dlouhá, a že plně postačí, pokud by byla realizována dosavadní délka stáže po dobu jednoho roku, což je dostatečný časový úsek pro zjištění, zda dočasně přidělený soudce splňuje kritéria pro výkon funkce soudce NS (a stážista pak za tuto dobu také zjistí, zda mu vlastně vyhovuje tento způsob práce; ne každý má zájem či možnost se přestěhovat do Brna či do okolí Brna i s rodinou, a pro mnohé dojíždění do Brna a odloučení od rodiny – obzvláště pokud soudce má ještě malé děti – je důvodem, že nemají zájem o trvalé přeložení k NS).

2. NS je především soudem kariérním, přičemž právníci z mimosoudní oblasti (dále v textu pro stručnost též „nesoudci“), např. akademici, kteří mají zájem vstoupit do justice a stát se soudci, by měli začít jako soudci prvního stupně, s možností rychlejšího kariérního růstu, pokud se jako soudci „osvědčí“.

Moje poznámka: Tento názor je ideál, který ovšem stěží nalezne oporu v realitě. Pokud by měla nastat situace, že se v první vlně uvažuje o najmenování 4 – 5 akademiků, jak bylo nedávno v médiích prezentováno, pak je tu určitý problém, protože takový počet původních „nesoudců“ do jisté míry může narušit stávající klima na NS, obzvláště pokud by měl být realizován projekt přísunu těch akademiků, kteří se spolupodíleli na tvorbě nového civilního kodexu. Šlo by vlastně o najmenování právníků z exekutivní oblasti, čímž by se podstatně narušovaly dosud reflektované hranice relativní uzavřenosti oněch tří pilířů demokratického právního státu. Legislativec, resp. akademik, který roky byl činný pro vládu, stěží pro své dosavadní vazby, vztahy (o těch už dříve a velmi jasně a důrazně hovořila např. bývalá předsedkyně NS Iva Brožová) může naplňovat představu nezávislého a nestranného soudce (natož soudce NS). Na druhou stranu výjimečně lze připustit přísun jednoho či dvou akademiků, kteří jsou výraznými osobnosti v odborné sféře a dosud nijak (alespoň zásadně) nezabředli do činnosti spojené s normotvorbou a prací pro exekutivu, takže jsou prosti různých vazeb a všelijakých vztahů, kteří jejich kolegové, jež po celá léta pro obě složky pracovali, si naopak vytvořili, ať již si to uvědomují či nikoliv. Je to z mého pohledu ten nejzásadnější problém, který vůbec mohl nastat a doufám jen, že se nenaplní chmurné obavy. Následující týdny ostatně ukáží, jaká je vlastně pravda.

3. S tou či onou formulací se v připomínkách mnohokrát objevilo, že není přijatelné, aby konečné rozhodnutí o příchodu „nesoudce“ do pozice kandidáta na soudce NS, resp. zahájení jmenovacího procesu zůstalo v rukách tří osob (předsedy NS, ministra spravedlnosti a prezidenta republiky), když v daném směru by s příchodem (jmenováním, resp. kandidaturou) takového právníka mělo souhlasit příslušné kolegium NS, jehož by se měl stát (po jmenování) členem a soudcovská rada, případně dokonce plénum NS. Tento požadavek byl odůvodněn tím, že by se tím zamezilo nežádoucím spekulacím, že státní správa NS ve spolupráci s moci výkonnou se snaží ovlivnit rozhodovací činnost NS výběrem kandidátů s určitými názory.

Moje poznámka: Pochopitelně stávající právní úprava nedává žádného podkladu k takovému postupu, ovšem již fakt, že předseda NS připustil, resp. zahájil proces tvorby Pravidel, by mohl být interpretován tak, že předseda NS má zájem, aby do této tvorby byli vtaženi všichni soudci NS a „pomohli“ vytvořit tento materiál. Stávající stav je ovšem zatím takový, že soudci NS návrh Pravidel nevytvořili, pouze jej připomínkují, takže zůstává otázkou, nakolik předseda NS zohlední jejich připomínky ve finálním dokumentu. Esenciální přitom je, zda se předseda NS „sebeomezí“ v nominačním procesu tím způsobem, že v tomto směru zachová „rozhodovací“ prostor např. pro Soudcovskou radu (dále již „SR“) či pro příslušné (civilní nebo trestní) kolegium nebo pro Plénum NS, anebo tak neučiní, což by byla ta horší varianta. Horší varianta z toho důvodu, že ve vyspělých evropských zemích v nominačním procesu má své místo příslušný orgán soudní samosprávy či nominační komise, takže nikdy to není pouze a jen v řešení toliko předsedy NS. Uvidíme, kudy se budou další úvahy či záměr ubírat.

4. Pravidla by měla řešit situaci, jak se „rozloučit“ s dotčeným kandidátem, jenž byl jako právník z mimosoudní oblasti jmenován soudcem NS, avšak nakonec se ukáže, že není schopen funkci soudce NS řádně vykonávat. V tomto směru je navrhováno řešení, že by Pravidla měla zakotvit, že kandidát z řad „nesoudců“ bude přidělen k některému z okresních soudů a současně bude dočasně přidělen k NS.

Moje poznámka: Nepovažuji za vhodné řešení, aby kandidát z mimosoudní oblasti byl případně jmenován jako soudce k některému z okresních soudů a poté dočasně přidělen k výkonu funkce soudce NS (tzv. období na zkoušku), neboť takové řešení jde na úkor daného okresního soudu, a to nejen s ohledem na zaplnění jednoho soudcovského (tabulkového) místa, ale i s ohledem na možnost, že by se takový soudce u NS neosvědčil a po uplynutí dočasného přidělení by se vrátil k danému okresnímu soudu, což by ovšem mohlo vyvolávat další problémy.

5. Byla činěna výhrada k tzv. veřejnému vystoupení (slyšení) kandidáta – „nesoudce“ s poukazem na nedomyšlenost požadavku v návrhu Pravidel, že kandidát v takovém svém vystoupení musí „mimo jiné prokázat široký právní rozhled a schopnost rychle vstřebávat právní informace ze všech potřebných právních odvětví“, když není zřejmé, jak by tato schopnost mohla být seznatelná z jeho vystoupení před kolegiem.

6. V připomínkách se řada soudců shodovala na tom, že „nesoudce“ před svým jmenováním soudcem NS by měl podstoupit stáž v rámci výkonu funkce asistenta soudce. Tento kandidát by měl minimálně po dobu jednoho roku vykonávat u NS funkci asistenta soudce či soudců v senátu, kam by měl být zařazen po svém jmenování soudcem NS.

7. Opakovaně bylo (s tou či onou formulací) zdůrazněno, že nemá-li jít o Pravidla, která si vytyčil „jen“ předseda NS ve spolupráci s předsedou konkrétního kolegia, ale má-li naopak jít o historicky významný „nadčasový“ dokument, musí na těchto Pravidlech najít konsensus plénum NS, jakožto těleso reprezentující všechny soudce této vrcholné soudní instituce. Jde totiž o (zejména ve vztahu k „nesoudcům“) zásadní úpravu, která může výrazně změnit fungování (plnění úkolů) NS. Proto má-li jít o změnu k lepšímu, musí být výrazem většinové vůle NS, nikoli jen o vrchnostenské rozhodnutí státní správy NS.

8. K otázce sebevzdělávání soudců také zaznělo, že nelze přehlédnout, že zákon o soudech a soudcích (§ 85) považuje vědeckou, pedagogickou a literární činnost za výjimku ze zákazu (jiné) výdělečné činnosti, tj. nikoli za předpoklad pro výkon funkce soudce kteréhokoli stupně. Měly by být tudíž respektovány hranice v kompetencích moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zaznělo také, že tomu ovšem neodpovídá současný stav, kdy (někteří) soudci (nahrazujíce přitom moc výkonnou) vypracují text právního předpisu, obhajují jej v parlamentu (ovlivňujíc tak moc zákonodárnou), následně jej „okomentují“ a v konečném důsledku vyloží při rozhodovací činnosti.

9. V jedné z připomínek zaznělo, že za naprostou katastrofu by byl považován stav, kdyby se tzv. „nesoudci“ stali soudci NS se záměrem, aby byli následně ustaveni do funkcí, s jejichž výkonem je (může být) spojeno omezení faktické rozhodovací činnosti.

10. Nejen v mé připomínce zazněl apel, aby se „nesoudci“ podrobili prychologicko-diagnostickému vyšetření, neboť ne každý, byť vynikající právník, musí být schopen dlouhodobě odolávat pracovnímu stresu a psychické zátěži, které je soudce po dobu své profesní kariéry vystavován. Takže výsledky psychologického vyšetření by měly být jedním z obligatorních kritérií pro úvahu o přijetí „nesoudce“ – kandidáta do řad soudců NS.

11. Byl také zdůrazněn problém se schopností kandidátů z mimosoudní oblasti obstát bez dosavadních zkušeností při výkonu funkce soudce NS. O tom, zda budou způsobilí vykonávat soudcovskou funkci, není nic známo, budou-li jmenováni přímo soudci NS, nebude příležitost to zavčas zjistit. Zejména práce učitele a právního vědce (do značné míry pak nakonec i práce advokáta a státního zástupce) má zcela jiný charakter než práce soudce a její výkon je spojen s jinými speciálními požadavky. To, že je určitá osoba splňuje a že je splňuje excelentně, tj. že jde o skvělého pedagoga a brilantního právního vědce, zdaleka ještě neznamená, že bude dobrým soudcem. V každém případě pak na NS přijde soudce, který nemá vůbec žádné soudcovské zkušenosti; bude tu soudce, který „neumí“ soudit. Základem práce soudce NS přitom není účast na mezinárodních sympoziích, sepisování monografií, příspěvky do odborných časopisů a přednášková činnosti (byť může jít o žádoucí vedlejší aktivity), nýbrž právě souzení, tj. rozhodovací činnost, přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Při stále rostoucím nápadu nepřichází v úvahu, že by tito „nesoudci“ mohli být povinností spojených s běžnou každodenní rozhodovací činností byť jen zčásti zproštěni. Je velkou otázkou, jak to bude fungovat, budou-li kolegia „naředěna nesoudci“, tedy osobami, které neovládají soudcovské řemeslo a ohledně nichž se teprve ukáže, zda mají pro jeho výkon vůbec předpoklady.

12. V jedné z připomínek také zaznělo, že dojde-li ke změně při výběru kandidátů z jiného prostředí než soudního, bylo by vhodné, aby zejména soudci nižších stupňů z hlediska jejich perspektivy věděli, jaká je koncepce pro budoucí výběr kandidátů. Zdali je např. plánováno určité poměrné (a pak jaké) zastoupení soudců přicházejících z jiných prostředí v jednotlivých kolegiích, zdali je plánováno zastoupení takových soudců ve všech specializovaných kolegiích, nebo jen v některých. Případně je-li plánován postup jiný.

13. Další připomínka poukazuje na okolnost, že požadovaný průnik teoretických a ostatních (nesoudcovských) zkušeností do rozhodovací praxe NS byl mohl být naplňován i cestou poradců na jednotlivých kolegiích.

14. V připomínkách zazněl také názor, že zákonodárce nekoncipoval NS jako soud výlučně kariérní, přičemž z historického hlediska měl již NS ČSR s činností soudců působících zároveň v akademické sféře vynikající zkušenosti (např. prof. František Vážný, druhý president NS a zároveň profesor civilního řízení na brněnské právnické fakultě, či doc. Karel Gerlich). K posledně uvedené argumentaci (historickému kontextu) však jiný kolega namítal, že ani u těchto dvou akademiků se nejednalo o „najmenování“ bez dalšího, tj. rovnou z akademické oblasti na NS. Prof. František Vážný totiž v roce 1897 vykonal soudcovské zkoušky a byl jmenován adjunktem u Vrchního zemského soudu v Praze, odkud v roce 1904 přešel k rakouskému NS, ihned po vzniku ČSR byl jmenován soudním radou NS a v roce 1933 byl jmenován bezplatným řádným profesorem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Doc. Gerlich po získání titulu doktora práv na brněnské právnické fakultě v roce 1928 vstoupil do přípravné soudcovské služby u Krajského soudu v Brně a o dva roky později složil soudcovské zkoušky. Poté působil nejdříve jako sekretář u NS a zároveň zahájil svou akademickou dráhu, roku 1933 se na své alma mater habilitoval. Z uvedeného plyne, že se jednalo o situaci soudců s akademickou zkušeností, nikoliv akademiků přicházejících do justice.

15. Za velmi cennou považuji následující připomínku, z níž cituji podstatné pasáže: „Konkrétním pravidlům pro přijetí tzv. nesoudců do řad soudců Nejvyššího soudu by...měla předcházet identifikace potřeby, která vypracování pravidel vyvolala. Návrh pravidel hovoří o ‚názorová pluralitě, která je devízou, prezentující Nejvyšší soud jako otevřenou instituci, jejíž soudci si jsou vědomi toho, že musí být uznávanými osobnostmi respektovanými odbornou i obecnou veřejností, která má možnost ve smyslu těchto pravidel se k jednotlivým kandidátům v nejširším možném rozsahu vyjadřovat‘. Je-li potřeba názorové plurality jediným důvodem pro obohacení kolegií tzv. nesoudci, pak se nabízí otázka, zda k uspokojení takové potřeby nedostačuje potenciál bezmála tří tisíců kariérních soudců, kteří přichází na Nejvyšší soud s různým vzděláním, osobním přesvědčením a zkušenostmi formovanými více než čtvrt století trvající svobodnou společností, které nicméně spojuje soudcovská zkušenost. Jakkoliv je správná úvaha, že přístup k Nejvyššímu soudu není otevřen toliko kariérním soudcům, není zcela od věci zjištění, že otevřený přístup k obecným soudům podle ustanovení § 60 zákona č. 6/2002 Sb. (zákon o soudech a soudcích), vystihuje princip, který je našemu právnímu řádu vlastní již od tzv. soudní instrukce (tj. zákona o vnitřním zařízení a organisaci soudů, vyhlášeného císařským patentem ze dne 3. 5. 1853, č. 81 ř. z.); řada ustanovení ‚soudní instrukce‘ zůstala v platnosti i po vyhlášení zákona č. 217/1896 ř. z., zákon o soudní organisaci, a platila až do 31. 12. 1952. Jedním ze zvláštních předpokladů pro jmenování soudcem bylo ukončené právnické vzdělání na právnické fakultě rakouské a úspěšně složená praktická zkouška soudcovská, jíž musela předcházet služba přípravná, přičemž soudcovská zkouška nebyla vyžadována u advokátů (byla nahrazena advokátskou zkouškou) a u habilitovaných pedagogů právnických fakult. Již naši předchůdci tedy měli stejnou možnost k obohacení soudcovského stavu o nekariérní soudce. Teprve dospěje-li plénum Nejvyššího soudu k závěru, že je tu naléhavá společenská potřeba po obohacení Nejvyššího soudu o tzv. nesoudce, bude třeba se zabývat závazností navrhovaných pravidel a až poté jejich konkrétním vyzněním.“  

16. Konečně v jedné z připomínek také zaznělo, že jestliže mají být zájemci z řad docentů a profesorů přijímáni rovnou na Nejvyšší soud, zda je i akademická obec obdobně vstřícná k tomu, aby byla týmž způsobem  obohacována o erudované a osvědčené soudce vyšších soudů. Nebo zda je tomu tak, že si akademická obec i vůči  takovým soudcům klade podmínky, které  musí splnit, aby byli jmenováni docenty nebo profesory. Tato úvaha dále pokračovala v nástinu řečnické otázky, zda v případě, že si akademická obec takové podmínky vymiňuje (například několikaletou pedagogickou praxi, disertační nebo jinou práci a dlouhodobé publikační a vědecké výsledky), není náhodou  stejně logické a legitimní, aby i NS vůči zájemcům z řad akademiků prosazoval splnění srovnatelných požadavků, jako je například osvědčení se na soudech nižších stupňů.  

Podstatné nyní bude, zda předseda NS bude mít zájem promítnout většinové připomínky soudců NS do stávajícího návrhu Pravidel, přistoupí k jejich odsouhlasení Plénem NS, případně zda na uvedené připomínky bude pohlížet jako na jednotlivé názory soudců k dané problematice a finálně sám podle svého vnitřního přesvědčení buď přistoupí k předmětné úpravě Pravidel či nikoliv.

Následující týdny také ukáží, zda původně zveřejněné informace ohledně některých kandidátů - akademiků (výrazně spojených s exekutivou) měly své opodstatnění či nikoliv, když určité jednání s ministrem spravedlnosti na téma možného obsazování NS z řad právníků z mimosoudní oblasti skutečně proběhlo [srov. např. rozhovor s předsedou NS prof. Pavlem Šámalem v deníku Právo, který v rozhovoru mj. uvedl: "Naše shoda (poznámka: roz. s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem) ...byla teda na tom, když se najde vhodná osobnost, a samozřejmě o některých osobách jsme mluvili, které by mohly přicházet v úvahu, budeme takto postupovat.“ též zdroj zde: https://kuc.cz/nm9hod]. 

Pokud tomu tak bude, půjde o zjevný průnik osob spjatých s exekutivou rovnou na pozici soudců NS, což je ten nejhorší scénář, který si lze představit. Proč tomu tak je, jsem se snažil popsat ve svých připomínkách k návrhu Pravidel, v nichž jsem se v tomto směru zcela ztotožnil s prezentovaným názorem bývalé předsedkyně NS Ivy Brožové.

Zasazení několika akademiků, dosud též výrazně činných pro exekutivní složku zejména v oblasti tvorby nové civilní úpravy, na post soudců NS, by znamenalo, že na vrcholná soudcovská místa přicházejí lidé velmi spjatí s exekutivou, kteří – tím, že se spolupodíleli na tvorbě nové civilní úpravy – stěží mohou ustoupit od svých již vytvořených právních názorů a jen velmi ztěžka své dosavadní nazírání mohou přetavit do soudcovského uvažování, poněvadž nelze očekávat, že mohou být sami sobě případnými kritiky svých názorů, které dosud tak obhajovali a nyní povětšinou komerčně prezentují.

Uzavírám tedy, že je-li skutečně takový personální záměr, o obsazení NS a(především) akdemiky z mimosoudní oblasti pak jde o záměr (nejen z mého pohledu) velmi špatný. Stávající právní stav ovšem nedává soudcům NS, ani Soudcovské radě NS, či kolegiím, případně plénu NS proti takovému záměru, byl-li by skutečně uplatňován, resp. realizován, nijak brojit, pouze se k němu názorově vymezit. Pak by ovšem celé připomínkové řízení k návrhu Pravidel (řekněme si to narovinu) zcela postrádalo smysl a bylo by pouze formální procedurou bez faktické možnosti korekce takto pojatého záměru.