K významu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci poskytování informací o členství soudců v KSČ ke dni 17.11. 1989

     Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15.11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, jímž zrušil na základě ústavní stížnosti občana rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, (stručně řečeno) otevřel cestu k informování o členství (nynějších) soudců v (tehdejší) KSČ ke dni 17.11. 1989. Důležitý je nejen výrok tohoto nálezu, ale také jeho odůvodnění. V něm je totiž obsažena také argumentace, která účastníky soudních řízení, občany, může nepochybně inspirovat k tlumočení jejich názorů a výhrad. A v probíhajících soudních řízení i k uplatňování námitek podjatosti vůči konkrétním soudcům, pakliže by účastníci dovozovali, že tehdejší členství soudce v KSČ je vskutku podstatnou okolností, která jej z projednávání a rozhodnutí konkrétní věci vylučuje. Sama okolnost tehdejší stranické příslušnosti soudce ke KSČ ovšem důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v příslušné věci nebude. Na druhé straně pokud se účastník rozhodne takovou námitku podjatosti vůči soudci uplatnit, tak ji prostě uplatní.

      Nález Ústavního soudu ze dne 15.11. 2010 lze v základní rovině rozlišit na dvě (podstatné) části. Zaprvé na část týkající se poskytování informací o členství soudců v KSČ ke dni 17. listopadu 1989, k čemuž se upíná věcná stránka odůvodnění. A zadruhé na tu další část odůvodnění, v níž je rozebírána otázka členství soudců v bývalé  KSČ ve vztahu (nejen) k nynějšímu „způsobu soudcovského rozhodování.“ Právě tato druhá část obsahuje značné množství argumentů, které nepochybně budou motivovat občany a účastníky k vyjadřování jejich postojů. Kromě toho – z mého pohledu – Ústavní soud jde ve své argumentaci ještě  dále, když uvádí, že „Prostřednictvím předmětného údaje (roz. informace o členství přísl. soudce v KSČ ke dni 17.11. 1989) pak bude otevřen prostor k diskusi kupříkladu k otázce, zda po pádu komunistického režimu nebylo vhodnější...stanovit určitá omezení výkonu soudcovské funkce se zřetelem na vztah soudce ke komunistickému režimu, např. právě vzhledem k členství v KSČ.“ K tomu Ústavní soud dodává, že „závěry plynoucí z této diskuse by mohly být brány v úvahu při  v blízké budoucnosti realizovaném přidělování soudců k soudům vyššího stupně (zejména vrcholným soudním institucím).“ Jinými slovy to znamená, že prostřednictvím dané věci se Ústavní soud vyjádřil i k otázce dalšího personálního obsazování instančně vyšších soudů, což mnozí občané mohou vnímat jako určitý vzkaz orgánu ochrany ústavnosti, že by nebylo vhodné či žádoucí, aby na soudy vyšších instančních stupňů byly přidělováni, resp. překládáni soudci, kteří ke dni 17. listopadu 1989 byli členy KSČ.

      Nepřísluší mi „hodnotit“ odůvodnění uvedeného nálezu, který je třeba v jeho výroku a k tomuto výroku se upínající nosné části odůvodnění respektovat. Jiné části odůvodnění, jak sám Ústavní soud v nálezu opakovaně uváděl, jdou směrem ve vztahu k možnosti reflexe, občanských postojů, ke kladení otázek a nalézání řešení. Problém týkající se poskytování informací uvedeného druhu je vydaným nálezem vyřešen. Otázky další, jdoucí nad tento rozsah, pochopitelně budou vyvolávat zásadní názorové střety. Kupř. průnik argumentů ve prospěch příp. faktického znemožnění profesního postupu soudce, který ke dni 17. listopadu 1989 byl v KSČ, je z mého pohledu, v dnešních poměrech společnosti a právního státu, neakceptovatelný. Asociuje, resp. předznamenává jakousi novou formu kádrování. Soudci, který  více jak dvě desítky let „ od listopadu 1989“ soudí, aniž by s výkonem jeho funkce byly jakékoli problémy, přeci nemůže být zapovězen jeho případný další profesní růst jen z toho důvodu, že byl členem KSČ ke dni 17. listopadu 1989. Pokud by zde měly platit ostřejší personální výběrové mantinely, bylo v uplynulých letech, resp. krátce po listopadu 1989, dostatek možností i času něco podobného, v samém zárodku tvořícího se demokratického právního státu, prosadit. Pokud se tak nestalo, jeví se z mého pohledu takové téma za fakticky „konzumované“ proběhnuvším časem potud, že samotný dosavadní bezproblémový výkon funkce soudců s uvedenou „minulostí“ (v opačném případě by jinak  "dotčené" osoby funkci soudce nevykonávaly) je jasným a nezpochybnitelným „důkazem“ svědčícím o jejich objektivní schopnosti soudcovskou funkci i nadále vykonávat. V tomto směru by pak předmětná okolnost neměla sehrávat žádnou roli v jejich případném možném dalším kariérním růstu. Opačný náhled by fakticky zaváděl jakousi kategorizaci soudců (těch, kteří „ve straně byli“ a těch, kteří „ve straně nebyli“), s čímž by bylo spojeno nekonečné množství dalších problémových otázek s nejasným řešením. Tedy jinými slovy řečeno, jako nepřípustná by měla být již nyní odmítnuta  praxe, která by bez zákonné opory byla založena na  znemožnění profesního růstu soudců jen a výhradně z důvodu jejich tehdejšího členství v KSČ ke dni 17. listopadu 1989.     

      Pokud jde o zmíněný nález Ústavního soudu, je v něm též obsaženo:

-         Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset).

-         Lze si v konkrétnostech představit mnoho případů, ve kterých by informace o soudcově členství v KSČ mohla vyvolat (na první pohled) objektivní obavu z podjatosti soudce. Kupříkladu, pokud by soudce - člen KSČ ke dni 17. 11. 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudce v KSČ, mohly by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr o podjatosti soudců musí být opřen „o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení.“ Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti. Mohlo by se tak jednat o rozhodnutí sui generis ve vlastní věci v budoucnu. (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua).

-         Členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může též souviset se způsobem soudcovského rozhodování i v následujícím smyslu. Jak již konstatoval ve své judikatuře kupříkladu ESLP, členství v komunistické straně vyjadřovalo v mnohých společenských sférách ztotožnění se (sounáležitost) s režimem, individuální angažovanost pro režim, tedy v podstatě aktivní prosazování komunistického režimu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999, č. stížnosti 25390/94, dostupný např. in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 6/1999, str. 121 a násl.). Vstup do komunistické strany obzvláště např. u právníků - býval (mnohdy) zárukou přímého provádění její politické vůle.        Zdaleka ne však ve všech případech šlo o aktivní prosazování komunistického režimu ze strany členů KSČ. Přesto v případě členství v KSČ nelze přehlédnout – jak uvedl případně ÚS ve svém historicky prvním nálezu (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 dostupný na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) – že tito jednotlivci nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními programy a zákony. Tedy, členy organizace s vedoucí rolí „v takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami, strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem - přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry politický zájem vládnoucích.“ (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93; k tomu dále srov. např. četnou judikaturu poukazující na notorickou skutečnost, že komunistický režim soustavně porušoval flagrantně práva jak „běžná“, tak i základní lidská práva a svobody (i vlastní právní předpisy), a dodržoval je v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo - srov. např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 1211/07, I. ÚS 746/02, I. ÚS 508/99, I. ÚS 82/99, nález sp. zn. I. ÚS 320/08 aj., dostupná na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx). Tato presumpce přitom platí tím spíše - z povahy jejich oboru – ve vztahu k právníkům. Přitom v prvé řadě by měli stát právníci na stráži při ochraně demokracie; to již proto, že právě oni by měli být jako jedni z nejkvalifikovanějších schopni odhalit zneužívání formálně utvořeného práva k zakrytí skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod aj. (ostatně v tom m. j. tkví smysl výuky právních dějin na právnických fakultách). V takových případech lze proto hovořit o pasivním prosazování komunistického režimu (ať již pramenilo z jakéhokoli motivu). Již samotné členství jednotlivce v komunistické straně ji v jistém smyslu legitimizovalo, nepřímo podporovalo. To platilo i proto, že dle veřejně dostupných zdrojů činil kupříkladu k 1. lednu 1989 počet členů a kandidátů strany patrně 1 701 085 (srov. např. https://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/kvcr/kvcr_22.htm)...

-         Z uvedeného plyne, že členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 též může souviset se způsobem soudcovského rozhodování ve více směrech...

-         A právě hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců - členů KSČ (o které je hovořeno sub III. 1. b/ tohoto nálezu), ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod. [Ostatně i v mediální sféře je poukazováno na to, že členství v KSČ u soudců může značit sníženou citlivost k lidským právům, které komunistický režim flagrantním způsobem porušoval (srov. např. Zdeněk Jemelík: „JUSTICE: Soudci už na Listopad zapomněli“, 19. 2. 2010, https://neviditelnypes.lidovky.cz/justice-soudci-uz-na-listopad-zapomneli-fd0/p_spolecnost.asp?c=A100218_112215_p_spolecnost_wag)]...

-         V odborné literatuře bylo kriticky upozorňováno na to, že kupříkladu dosažení účelu rehabilitací bylo brzděno některými obecnými soudy a jimi zastávaným výkladem, který jakoby vycházel z premisy, že na předlistopadovém souzení není třeba nic příliš měnit (srov. Baňouch, H.: Vyrovnávání se s minulostí a efektivnost práva, dostupný např. na https://www.civicbelarus.eu/novinky/roundtable_on_the_strategies_for_eliminating_poli tical_repressions_in_belarus, a tam uváděnou kazuistiku). Bylo poukazováno na kritický postoj některých obecných soudů k ÚS, odmítajících řídit se judikaturou ÚS a jejím prostřednictvím vtahovat do aplikace podústavního práva pohled ochrany základních práv a svobod; to je to známé „Durchstrahlung“, o kterém hovoří judikatura i literatura německá (srov. též Holländer, P.: „Ústavně právní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu“, Linde Praha, a. s., Praha, str. 73 a násl., a tam uvedenou kasuistiku). Bývalý soudce Ústavního soudu Slovinské republiky pak poukazuje na odpor proti autoritě nových ústavních soudů: „na odpor se staví zbytek soudního odvětví, a to obecné soudy. Nejvyšší soudy přinejmenším tří z těchto států výslovně prohlásily, že se necítí vázány interpretacemi příslušných ústavních soudů. Za nedozrálými problémy prestiže apod. však číhá skutečná otázka, týkající se středoevropského vnímání funkce práva ve společnosti, a to specifičtěji nedostatečného pochopení vztahu mezi právem a demokracií.“ (srov. Župančič, B.: Od souboje ke smlouvě, aneb co vlastně ustavuje ústava, Právník, 6/1998, str. 487). Siniša Rodin („Diskurz a autorita v Evropské a postkomunistické právní kultuře“, Právník, 8/2006, str. 873 – 892, z anglické verze přeložil Zdeněk Kühn) vysvětluje nechuť soudů aplikovat přímo ústavu postkomunistickou nehybností a přetrváváním koncepce jednoty mocí - veškerá moc je soustředěna v národním shromáždění, které je nástrojem diktatury proletariátu a jeho avantgardy – komunistické strany. Dále lze poukázat například na publikaci Lubomíra Müllera („Bitvy beze zbraní 1990 – 2000 Co užitečného přinesly soudní procesy s odpírači vojenské služby“, Ostrov, Praha, 2000, 96 str.), která líčí úsilí o prosazení nálezů Ústavního soudu a jeho autority do rozhodovací praxe obecných soudů, a to včetně Nejvyššího soudu (případy odpíračů vojenské služby, táhnoucí se mnohdy ještě z komunistické éry).

-          Z uvedeného plyne možná souvislost mezi kritizovaným způsobem rozhodování soudců obecných soudů a (i) jejich členství v KSČ. Otázku takové případné korelace by mohl pomoci zodpovědět právě předmětný údaj (ve spojení s analýzami jednotlivých případů).

-         Předmětný údaj totiž může sloužit jako prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) co do jeho základního práva na nezávislého a nestranného soudce, neboť mu umožňuje – podle okolností věci - vznést námitku podjatosti. Účastník řízení však musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.

-         Shrnuto, informace o členství soudce v KSČ ke dni 17.11.1989 představuje jeden z pomocných prostředků občanské společnosti, aby se - v návaznosti na soudcovské rozhodování jednotlivých případů v minulosti a v budoucnosti - ujistila, že konkrétní soudci svou funkci vykonávali a vykonávají v souladu s ústavním cílem svého poslání.

-         Poskytnutí předmětného údaje může umožnit člověku seberealizaci a rozvoj v podobě svobodného vnitřního utvoření si názoru na to, jak soudcovo členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může souviset se způsobem soudcovského rozhodování, a to jak ve smyslu hodnotového zaměření soudce, tak i metodologií výkladu práva (srov. bod III. 1. c/ tohoto nálezu). Mimo to, tento údaj umožní již utvořený názor případně veřejně projevit, a tím vyvolat na toto téma diskusi.

-          Prostřednictvím předmětného údaje (ve spojení s případovou analýzou) pak bude otevřen prostor k diskusi kupříkladu k otázce, zda po pádu komunistického režimu nebylo vhodnější - za účelem snížení pravděpodobnosti determinace soudcovského rozhodování hodnotovým systémem totalitního režimu a metodologií výkladu a aplikace práva typickou pro komunistický režim - stanovit určité omezení výkonu soudcovské funkce se zřetelem na vztah soudce ke komunistickému režimu, např. právě vzhledem k členství v KSČ (ÚS v tomto směru nic netvrdí, ani nenaznačuje, vyřešit tuto otázku nemůže být jeho úkolem). Zde se tudíž promítá veřejný zájem v podobě profesních předpokladů k výkonu funkce soudce obecně.

-         Nehledě na to, závěry plynoucí z této diskuse by mohly být brány v úvahu při v blízké budoucnosti realizovaném přidělování soudců k soudům vyššího stupně (zejména k vrcholným soudním institucím).

-          Nadto, diskuse na toto téma by mohla vést i dotyčné (zatím pouze hypotetické) soudce k větší sebereflexi, způsobilé přispět k proměně jejich rozhodování, jestliže by uvedená determinace byla stále přítomná (pokud by tedy bylo ještě co měnit).

-         Jestliže by taková determinace v soudcovském rozhodování byla již pouhou minulostí, mohla by být jistě relevantní otázka, po jak dlouhé době fungování demokratického právního státu se ji podařilo vymýtit, s čímž by mohlo souviset i hledání příčin vymizení této determinace; to by mohlo mít rovněž význam pro futuro (tj. ve smyslu urychlení procesu zbavení soudcovského rozhodování přetrvávajícího vlivu mentality totalitního režimu, tedy v hypotetickém případě při znovu nastolení totalitního státu a jeho následném zániku).

-         K tomu se dodává, že v poskytnutí údaje o členství soudců v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může být obsažen též veřejný zájem na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, což ostatně označil za veřejný zájem již nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05.

-          V tomto směru lze odkázat též na § 60 odst. 1 zákona o soudech a soudcích; ten uvádí mezi předpoklady pro funkci soudce a přísedícího záruky takových morálních vlastností, že soudce bude svou funkci řádně zastávat. Dle § 80 odst. 1 zákona o soudech a soudcích platí, že soudce je při výkonu funkce a v občanském životě povinen zdržet se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce a ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů. Toto ustanovení je sice myšleno pro soudce pro futuro a nevztahuje se zpětně (ke dni 17. 11. 1989), nicméně relevantní je fakt, že deklaruje souvislost mezi výkonem funkce soudce a jeho osobním i veřejným životem. Důvodová zpráva k zákonu č. 6/2002 Sb. uvádí, že specifika výkonu soudcovské funkce vyžadují, aby na chování a jednání soudce byly kladeny vysoké požadavky, a to jak při samotném výkonu funkce, tak i v osobním a veřejném životě. Dále lze poukázat např. na Etické zásady chování soudce (Soudcovská unie ČR, 28.10.2000) nebo Zásady chování soudce (Soudcovská unie ČR, 26.11.2005).

-          Přitom úvahy uvedené v bodu 26. tohoto nálezu platí obdobně i ohledně celkové kompetentnosti soudce k výkonu funkce (tedy včetně jejího mravního aspektu). Tedy, při posuzování nejen nezávislosti a nestrannosti, ale i morální kvalifikace soudce nelze odhlédnout od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání morální kompetentnosti u třetích osob, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I když třeba ve skutečnosti není dán reálný důvod k pochybnostem o morální způsobilosti soudce k výkonu funkce, nelze přehlížet případnou kolektivní přesvědčení, že takový důvod existuje. Jedná se o obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonávána, ale musí být i vidět, že vykonávána je („justice must not only be done, it must also be seen to be done.“ – srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/06, I. ÚS 722/05). Je zřejmé, že sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem (v podobě členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989) může být skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce, kterou jednotlivec zastává; to platí tím spíše o tak významné funkci jakou je právě funkce soudcovská. Relevantní je zde tedy veřejný zájem nejen na existenci personálně a profesionálně nezpochybnitelné justice, ale i na tom, zda se tak jeví. Smyslem je též umožnit občanské společnosti diskutovat na téma vypořádání se s minulostí (srov. bod 46. tohoto nálezu). Cílem naopak pochopitelně není revanš vůči soudci – členu KSČ ke dni 17. 11. 1989.

-         Demokratické veřejnosti se nutně musí jevit jako absurdní trvat de facto na utajování členství kohokoli – tím spíše soudců – ve straně, jež byla vedoucí silou ve struktuře režimu, označeném samotným zákonodárcem za zločinný a nelegitimní, navíc s odkazem na to, že se prý jedná o „citlivé údaje“. Paradoxně by tak tento údaj, který tehdy ve veřejné sféře sloužil jako jede ze základních předpokladů profesní kariéry a který si ambiciózní jedinci uváděli na předních místech svých životopisů, byl nyní vlastně oficiálně nezjistitelný, a to v zásadě opět pouze v zájmu těchto jednotlivců a pokrytecky chápaného „dobrého jména justice“. V tom by však mj. bylo možné – vyhraněně řečeno – shledávat i jistou formu výsměchu těm, kteří si tehdy z důvodů hodných úcty pomocí členství v KSČ žádnou kariéru nebudovali nebo proti režimu dokonce aktivně vystupovali.

-          ÚS je názoru, že pokud byl soudce ke dni 17. 11. 1989 členem KSČ, pak tím, že po pádu totalitního režimu setrval ve své funkci (či soudcovskou funkci nově nabyl), se dobrovolně a nevyhnutelně vystavil možné veřejné pozornosti a ve vztahu ke své osobě i důsledkům veřejného mínění.

Z reakcí na cit. nález Ústavního soudu:

Máme právo znát komunistickou minulost soudců https://k213.cz/JOOMLA/index.php?option=com_content&view=article&id=254:mame-pravo-znat-komunistickou-minulost-soudc&catid=38:tiskove-prohlaeni-k213