Rozhodčí doložka a dobré mravy

§ 39 ObčZ 1964

§ 580 odst. 1 ObčZ

§ 106 odst. 1 OSŘ

Nemá-li spotřebitel žádnou možnost v procesu uzavírání rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace je postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – pokud chce dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru – pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak nelze mít za to, že za takové situace byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, a to bez jakékoliv možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu sjednání takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tedy jednalo o stav obdobný (pro spotřebitele) nepřípustným formulářovým smlouvám. Soudy v těchto situacích proto musejí pečlivě posuzovat, zda takové rozhodčí doložky nejsou neplatné pro jednání příčící se dobrým mravům.

Usnesení NS z 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014

K věci: OS Praha – východ usnesením dle § 106 odst. 1 OSŘ zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a to s odůvodněním, že tato věc má být projednána v řízení před rozhodci na základě rozhodčí doložky, kterou účastníci uzavřeli v rámci uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu z 25. 11. 2011.

K odvolání žalobce KS v Praze usnesením napadené rozhodnutí OS potvrdil.  Konstatoval, že výběr rozhodce byl proveden transparentním způsobem, nezávislým pouze na vůli jedné ze smluvních stran. Transparentním a nikoliv nepřiměřeným způsobem byla rovněž stanovena pravidla rozhodčího řízení; rozhodčí doložka nebyla shledána neplatnou. Žalobcem tvrzené důvody neplatnosti rozhodčí doložky se týkají neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, případně i neplatnosti smlouvy o úvěru, nikoliv samotné rozhodčí doložky. Platí tedy, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (odvolací soud odkázal na rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 29 Odo 1222/2005).

Proti usnesení KS podal žalobce dovolání. Namítal mj., že jím tvrzené okolnosti, podle nichž je absolutně neplatná smlouva o zajišťovacím převodu, se rovněž vztahují i na rozhodčí doložku, protože ta byla uzavřena v momentu podpisu předmětné smlouvy, jejíž obsah nemohl žalobce žádným způsobem ovlivnit. Žalobce v dovolání podrobně popsal okolnosti, které předcházely uzavření předmětných smluv s tím, že se stal obětí podvodu, kdy skupina osob, do které patří i žalovaná společnost, zneužila jeho důvěry, žalobce vyhledala poté, co se dozvěděla, že jsou proti němu vedeny exekuce a následně na něj naléhala, zneužívaje jeho důvěry, k podpisu pro něj nevýhodných smluv.

NS shora označeným usnesením napadené rozhodnutí KS, jakož i rozhodnutí OS zrušil a věc vrátil OS k dalšímu řízení.

Z odůvodnění: Dovolatel (v rámci skutkového tvrzení) již v žalobě poukazoval mj. na personální propojení mezi Ing. O. P., jednatelem společnosti F. M., a. s., (s níž uzavřel dne 4. 6. 2010 smlouvu o poskytnutí ekonomického a finančního poradenství), H. F., jednatelkou žalované (s níž uzavřel dne 25. 11. 2011 smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu práva s rozhodčí doložkou) a též s ohledem na tyto souvislosti dovozoval neplatnost sjednané rozhodčí doložky (uzavřené v souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu). Odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) se ovšem těmito souvislostmi, nepochybně zásadně významnými pro právní posouzení z hlediska § 106 odst. 1 OSŘ, nijak nezabýval, přičemž otázku případné kolize s dobrými mravy ve smyslu § 39 ObčZ 1964 vztahoval pouze na dovolatelem uzavřené smlouvy o úvěru a o zajišťovacím převodu práva. Dovolatel ovšem nebrojil proti právnímu názoru, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (jak již judikoval např. dovolací soud v rozsudku z 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), nýbrž poukazoval též na okolnosti týkající se uzavření rozhodčí doložky, jež se podle jeho názoru příčí dobrým mravům a je tudíž ve smyslu § 39 ObčZ 1964 absolutně neplatná. Přitom skutečnost, že kromě toho dovolatel nesprávně dovozoval neplatnost rozhodčí doložky i z okolností upínajících se k uzavření předmětných smluv o úvěru či zajišťovacího převodu, nemá vliv na dovolatelovo primární narační vymezení té části žaloby, jež se vztahuje se k posouzení otázky (ne)platnosti předmětné rozhodčí doložky, nýbrž mohou pouze příp. dokreslovat situaci, v níž se dovolatel tehdy nacházel.

Jakkoliv posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě bylo v judikatuře řešeno především v souvislosti s verifikací, zda taková doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, příp. zda neodkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, neznamená to, že by předmětem posuzování platnosti rozhodčích doložek nemělo být důsledné posuzování dalších okolností, za kterých k uzavření doložky došlo. V této souvislosti je zapotřebí zmínit závěr ÚS (byť učiněný jako obiter dictum) v nálezu z 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ve kterém bylo vyloženo, že „ustanovení o spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých  následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek, je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11).“ Podobnou optikou je třeba pohlížet také na uzavřené rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Pokud by totiž spotřebitel neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání takové rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru - pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem shora vyložené právní úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele.

     Z aktuální judikatury lze pak odkázat na instruktivní závěry Ústavního soudu k otázce posuzování platnosti rozhodčích doložek, jak se podávají např. z jeho nálezu z 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13: „I přestože je smlouva o rozhodčí doložce smlouvou samostatnou, a je tedy i samostatně posuzována její platnost a účinnost, při posuzování platnosti rozhodčí doložky v projednávané věci především nelze odhlédnout od skutečnosti, že k uzavírání smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž vedlejší účastník projevil při uzavírání smluv a návazně i exekutorského zápisu o přímé vykonatelnosti značnou a neobvyklou aktivitu…

     Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu.

     Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces.

     Jak již ústavní soud judikoval (sp. zn. Pl. ÚS 34/09) mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být…značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ 1964u, které je v rovině podústavního práva dorazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (sp. zn. I. ÚS 643/04). Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jaké příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům...“ (poznámka NS: v aplikačním procesu je třeba ovšem odlišovat dosah ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 ObčZ 1964).

Dovolatelem tvrzené okolnosti o jeho gradující flagrantní insolventnosti, která úměrně tomu byla (musela být) známa podnikatelským subjektům, kteří v otázce poskytování a zabezpečení finančních prostředků s dovolatelem postupně jednaly, jakož i tvrzení, že dovolatel musel přistoupit na zcela jednostranné smluvní podmínky konstruované žalovanou, do jisté míry zakládají opodstatněnou úvahu o příp. neplatnosti předmětné rozhodčí doložky ve smyslu § 39 ObčZ 1964.

Poznámky k rozhodnutí: Byla-li rozhodčí doložka uzavřena se spotřebitelem, který neměl reálnou možnost spolupodílet se na jejím obsahu, přičemž podnikatel věděl anebo z jemu dostupných informací musel vědět, že spotřebitel je nemajetný, insolventní a své předchozí dluhy se snaží uhradit formou uzavírání dalších půjček či úvěrů (tzv. dluhová spirála), pak lze dovodit, že je neplatná pro jednání podnikatele, které se příčí dobrým mravům. Podnikatel v takové situace totiž neměl přistupovat k uzavření smlouvy o půjčce či smlouvy o úvěru s rozhodčí doložkou se spotřebitelem, který se nacházel v tíživé majetkové situaci, a bylo tak zřejmé, že svůj nově sjednaný závazek vůči podnikateli reálně nemůže splnit a s velkou pravděpodobností se ocitne opět v postavení dlužníka v prodlení. Publikované rozhodnutí (též s odkazem na aktuální judikaturu ÚS) zdůrazňuje, že soudy musejí při posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek) pečlivě přihlížet ke všem významným okolnostem, jež měly vliv na jednání spotřebitele, který přistoupil k danému právnímu jednání.