Rozhodčí nález vydaný bez rozhodčí smlouvy

      V rámci (nejen) exekuční agendy soudci stále častěji řeší i problémy spojené s rozhodčími nálezy. Tímto příspěvkem bych chtěl alespoň rámcově popsat jeden dílčí (za to však podle mého názoru zásadní) právní problém spojený s činností rozhodců, kteří přistoupili k rozhodování určitého majetkového sporu, aniž by ve skutečnosti byla uzavřena rozhodčí doložka, jež by vylučovala soudní jurisdikci ohledně rozhodování (budoucího či již vzniklého) majetkového sporu mezi účastníky. Poznámky nejsou směřovány k nějakému konkrétními případu, ale naopak vycházejí z dílčích poznatků ze soudní (právní) praxe, resp. ze zobecněného problému, který ve skutečnosti v tom či onom skutkovém základu může nastat či snad již v právní praxi nastal.

     Představme si např. situaci, kdy žalobce předloží rozhodci k řešení určitý majetkový spor s tím, že pro daný (v žalobě tvrzený) majetkový spor byla vyloučena soudní jurisdikce a že (zdůrazňuji, že z pohledu žalobce) byly osvědčeny podmínky (jistěže při přijetí funkce rozhodcem) pro rozhodování takové věci rozhodcem v rozhodčím řízení. Tak může být rozhodci předložena např. smlouva s rozhodčí doložkou, podle které strany např. určují příslušného rozhodce pro rozhodování majetkového sporu, jenž by z této smlouvy vznikl. Ve skutečnosti však žádná rozhodčí smlouva mezi účastníky (hlavní) smlouvy, z níž měl vzniknout majetkový spor, uzavřena nebyla (posléze žalovaný žádnou smlouvu či doložku nepodepsal). Anebo může jít o situaci, kdy budoucím žalobcem oslovený rozhodce zaslal návrh smlouvy o rozhodci (údajně již vzniklého majetkového sporu) budoucí protistraně – žalovanému - s jakýmsi dovětkem, že nebude-li na tento návrh jím reagováno, „má se za to, že s návrhem druhá strana mlčky souhlasí a v takovém případě je smlouva o rozhodci uzavřena“ A dodejme také třeba, že budoucí žalovaný na tento či obdobně vyznívající návrh nijak nereagoval, maje za to, že jde o nějaké nedorozumění či přímo nesmysl. Předpokládejme dále, že rozhodce naopak uzavřel, že v daném případě i „mlčením protistrany smlouva o rozhodci uzavřena byla“, resp. že vycházel z předložené rozhodčí doložky např. vtělené do (hlavní) smlouvy, jež ale ve skutečnosti neobsahuje pravý či vůbec žádný podpis druhého účastníka (žalovaného). A tak se nakonec stane, že žalovaný ve vydaném rozhodčím nálezu se stává povinným subjektem, jenž má žalobci poskytnout např. peněžité plnění, když rozhodčí řízení probíhalo v jeho nepřítomnosti, poněvadž žalovaný v rozhodčím řízení byl procesně pasivní z důvodu již shora vyloženého. Po takto (ve stručnosti zreferované) „rozhodčí proceduře“ žalobce nyní v postavení oprávněného se vůči „žalovanému“, resp. „povinnému“ exekučním návrhem domáhá nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí podle „vykonatelného“ rozhodčího nálezu, z jehož odůvodnění písemného vyhotovení (předpokládejme také) se mj. podává shora uvedené (tj. že rozhodce v nálezu např. vycházel z právní konstrukce, že rozhodčí smlouva, resp. smlouva o rozhodci sice neobsahuje podpis žalovaného, leč ten byl písemně vyzván, zda akceptuje návrh rozhodčí doložky, a protože „mlčel“, rozhodce měl za to, že žalovaný „ tímto konkludentním chováním“ vlastně akceptoval návrh, takže souhlasil s vynětím soudní jurisdikce pro řešení daného sporu, příp. že žalovaný nepodepsal rozhodčí smlouvu). Může ale také jít o situaci – jak se posléze zjistí nahlédnutím do rozhodčího spisu - kdy rozhodčí nález byl vydán i při „totální“ absenci rozhodčí smlouvy či smlouvy o rozhodci. V každém případě – z pohledu exekučního soudu či soudu výkonu rozhodnutí – (předpokládejme dále) je zde oprávněným řádně podaný exekuční návrh, k němuž je připojen exekuční titul – rozhodčí nález opatřený doložkou rozhodce o vykonatelnosti tohoto rozhodnutí a exekuční soud nyní posuzuje, zda jsou či nikoliv splněny podmínky pro nařízení exekuce pro vymožení předmětné pohledávky včetně nákladů rozhodčího řízení atd.

     Půjde-li např. o exekuční návrh, pak při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. pro vymožení peněžitého plnění soud – z hlediska jeho věcného posouzení – zkoumá, zda exekuční titul je vykonatelný po stránce materiální i formální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda vymáhané právo není prekludováno, zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem, a je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti. Při exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. je to výhradně exekutor, který je zákonem oprávněn k tomu, aby určil způsob provedení exekuce v příkazu k provedení exekuce dle § 47 a násl. citovaného zákona. Není-li splněna jedna z výše vymezených podmínek, exekuční soud návrh na exekuci zamítne.

     Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále již „zákon o rozhodčím řízení“), v ust. § 3 stanoví zákonnou formou uzavření rozhodčí smlouvy, v jejímž důsledku dochází mezi stranami k vyloučení soudní jurisdikce ohledně rozhodování majetkového sporu vzniklého mezi, případně sporu, jenž mezi stranami může vzniknout, a přenesení této pravomoci na rozhodce ad hoc či na stálý rozhodčí soud. Podle § 3 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Podle druhého odstavce téhož paragrafu tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

     S přihlédnutím k relevantní právní úpravě lze tedy konstatovat, že z pouhé „nečinnosti“ či „mlčení“ adresáta návrhu na uzavření rozhodčí doložky či smlouvy o rozhodci, jenž vůči navrhovateli smlouvy nebyl v žádném smluvním vztahu, ani mu neplnil z titulu hlavní smlouvy, do které by byla pojata rozhodčí smlouva (doložka) atd., nelze ještě dovozovat, že by zde vskutku mohlo dojít k dohodě „stran“ o vyloučení soudní jurisdikce pro řešení budoucího či údajně již vzniklého majetkového sporu mezi „účastníky smlouvy“, k němuž by měl být povolán rozhodce ad hoc (rozhodčí senát) či rozhodčí soud.

       Jak vyplývá z exekuční judikatury (k tomu srov. např. rozhodovací praxi specializovaného senátu 20 Cdo Nejvyššího soudu ČR), (exekuční či vykonávací) soud se nemůže v rámci řízení o výkon rozhodnutí (stejně jako při rozhodování o nařízení exekuce) zabývat jeho věcnou správností, je však povinen zkoumat, zda rozhodnutí, podle nějž oprávněný navrhuje splnění určité povinnosti či vymožení určité pohledávky, představuje vůbec některé z rozhodnutí předvídaných v ust. § 274 o.s.ř. Tedy mj. i zkoumá, zda předmětné rozhodnutí vydal orgán k tomu oprávněný, resp. zda jej vydal orgán (subjekt) v rámci své pravomoci. Jestliže by se zjistilo, že jej vydal orgán, který nebyl oprávněný rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí, nepřichází v úvahu nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce), protože vlastně zde není způsobilého titulu, který by se mohl vykonat. Jde přitom o takovou vadu podkladu pro soudní výkon rozhodnutí (exekuci), která má za následek, že jeho nucený výkon soudním rozhodnutím je nepřípustný. Jestliže by byl (přesto) nařízen, musel by ho soud zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a), případně h) o.s.ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 30.6. 1976, sp. zn. 3 Cz 24/76, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu IV, str. 776, a na něj navazujících dalších rozhodnutí).

    Nyní je třeba zaměřit pozornost na otázku, zda situace, kdy např. z odůvodnění rozhodčího nálezu bude vyplývat, že rozhodce přijal funkci rozhodce k řešení majetkového sporu podle rozhodčí doložky či smlouvy o rozhodci, která měla být podle rozhodce uzavřena tím, že na doručený návrh smlouvy takto oslovený budoucí „účastník“ rozhodčího řízení (žalovaný) nereagoval, „mlčel“, ač byl navrhovatelem či rozhodcem „poučen“ o tom, že jeho případná „nečinnost“ či „mlčení“ k doručenému návrhu „bude považována za akceptaci návrhu smlouvy“, zakládá možnost postupu pro dotčeného účastníka domáhat se zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení či nikoliv. Tedy zda se tak otevírá příp. možnost i (exekučnímu) soudu v rámci zkoumání podmínek při rozhodování o exekučním návrhu posuzovat rozhodčí nález potud, zda mezi účastníky byla vůbec uzavřena rozhodčí doložka, resp. smlouva o rozhodci a zda tak vůbec došlo mezi nimi k vyloučení soudní jurisdikce pro řešení předmětného majetkového sporu.

     Na řešení těchto případů – jak bude ostatně vyloženo níže – není v právní praxi jednotného názoru a protože jde o navýsost závažnou otázku a případy s obdobným skutkovým základem začínají v soudní praxi (v tom či onom rozsahu) prostupovat, jeví se praktické o tomto problému diskutovat a poukázat případně i na možný (byť i diskutabilní) způsob řešení.

      V ust. § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je upraveno, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z tohoto ustanovení je někdy v právní praxi (domnívám se, že ale nesprávně) dovozováno, že pokud účastník rozhodčího řízení procesně nereaguje a takovou námitku v daném stadiu nevznese, pak se – byť mezi „účastníky“ rozhodčího řízení žádná smlouva stran vynětí soudní jurisdikce pro rozhodování majetkového sporu uzavřena nebyla – „zhojí“ nedostatek takové doložky (smlouvy o rozhodci), přičemž takto dotčený účastník (žalovaný) mimo zákonem předvídané důvody v ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení vlastně nemá možnost brojit proti následně vydanému rozhodčímu nálezu.

      Ust. § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je však třeba podle mého názoru interpretovat a aplikovat toliko v rámci dosahu probíhající rozhodčího řízení s tím, že vskutku (za zákonem předvídaných podmínek vzniklý procesně právní rozhodčí vztah umožňuje stranám prostřednictvím posledně cit. ustanovení dát podnět k rozhodování o námitce stran nedostatku pravomoci, avšak v žádném případě nemůže mít právní dosah či limitaci na situaci, kdy zde zcela absentuje rozhodčí doložka či smlouva o rozhodci mezi účastníky, tedy při skutkové situaci již shora podané. Ostatně např. v „šedém“ komentáři občanského soudního řádu nakladatelství C.H. Beck se uvádí, že: „Zcela mimo zákon a tedy protiprávní je názor, který dovozuje z práva rozhodce rozhodovat o své pravomoci (§ 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení) možnost »vnutit« účastníku, který žádnou rozhodčí doložku neuzavřel, pravomoc rozhodců a zbavit jej tak ústavního práva např. tím, že jeho námitka nedostatku pravomoci je prohlášena za neodůvodněnou, popřípadě za formálně vadnou nebo za marně uplatněnou. Jestliže zákon počítá s možností strany namítat neexistenci rozhodčí smlouvy (§ 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), pak uvažuje jedině se situacemi, kdy mezi účastníky je či jsou jinak uzavírány či uzavřeny rozhodčí smlouvy, avšak práce v konkrétní projednávané věci taková dohoda uzavřena nebyla“.1)

     V ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení je obsažen výčet případů, kdy se lze soudní cestou domáhat zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Z toho je pak v praxi zhusta dovozováno, že pouze zrušení rozhodčího nálezu soudem v uvedeném režimu může mít vliv na probíhající exekuční či vykonávací řízení, v jehož světle je vlastně tento (diskutabilní) příspěvek čtenářům předkládán. Ve vztahu k výše „vygenerovanému“ skutkovému případu je mnohdy přisvědčováno k aplikaci ust. § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, který stanoví, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže „rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje“. Tak např. prof. Bělohlávek pod tento (zrušovací) důvod subsumuje i případy, „kdy rozhodčí smlouva vůbec nevznikla, resp. kdy je možno její uzavření považovat za úkon zdánlivý, tj. nicotný (non negotium), avšak přesto na základě takové zdánlivé rozhodčí smlouvy proběhlo před rozhodci řízení a byl vydán rozhodčí nález. Problematice zdánlivého právního úkonu se platná právní úprava na rozdíl od teorie práva (občanského práva) nevěnuje a rovněž praxe soudů posuzuje z praktických důvodů i zdánlivé právní úkony jako absolutně neplatné. Z tohoto důvodu je nutno podřadit pod tento případ důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu i situaci, kdy rozhodčí smlouva vůbec nevznikla“2) Klein s Dolečkem zase zdůrazňují, že „pokud strana mohla argument nedostatku pravomoci rozhodců z jí namítaného důvodu podle tohoto ustanovení uplatnit již předtím, než bylo zahájeno řízení před rozhodci, a tento argument nepoužila (a např. vyčkávala s uplatněním tohoto argumentu až na dobu, kdy bude zřejmé, jak rozhodci věc posoudí a zda je vůbec uplatnění zmíněného argumentu pro tuto stranu výhodné), soud návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 33 zákona o rozhodčím řízení zamítne. Tato skutečnost úzce souvisí s § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení...Pokud strana námitku (roz. nedostatku arbitrability sporu) přesto neuplatní, lze mít za to, že k uzavření rozhodčí smlouvy došlo právě tí, že strana – přes nemožnost nebýt seznámena s ustanovením § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení – námitku nevznesla“.3)

    Domníván se, že důvod obsažený v ust. § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení na případ, kdy mezi účastníky nebyla vůbec uzavřena rozhodčí doložka či smlouva o rozhodci, jak jsem již shora skutkově popsal, zde uplatnit nelze. V tomto ustanovení se totiž důvod pro zrušení rozhodčího nálezu vztahuje na situace, kdy strany sice rozhodčí smlouvu pro případ řešení majetkového sporu z hlavní smlouvy uzavřely, leč tato je neplatná z jiných důvodů, než ve smyslu ust. § 31 písm. a) cit. zákona, anebo bylo rozhodováno v situaci, kdy rozhodčí smlouva byla již zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, což je zase případ, kdy účastníci uzavřely rozhodčí smlouvu pro řešení jiných (budoucích) majetkových sporů, a přesto vyloučení soudní jurisdikce bylo pro řešení sporu v rozhodčím řízení vztáhnuto i na případ ve skutečnosti rozhodčí smlouvou nepokrytý. Podle mého názoru však v žádném případě nelze daný důvod pro zrušení rozhodčí nálezu vztáhnout na situace, kdy mezi účastníky žádného smluvního vztahu nikdy nebylo a nebyla mezi nimi ani uzavřena žádná rozhodčí smlouva. Lze se proto ztotožnit s právní názorem P. Rabana, který již před několika lety k dané otázce vyložil, že: „nález vydaný osobou bez předchozího souhlasu stran, vyjádřeného buď výslovně nebo konkludentně, je pouze právním názorem takové osoby vydaným na žádost strany, jež se na něj obrátila, není tedy právně závazný ani vykonatelný a není ani rozhodčím nálezem ve smyslu § 23 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Není proto jej nutno (možno) napadat žalobou o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Plnění (pouze) na základě něho by bylo plněním bez právního důvodu ( pokud by zde nebyl ještě jiný právní důvod resp. povinnost plnění). Nevyjádřený souhlas není souhlasem a proto nemůže zakládat oprávněnost rozhodčího řízení.“ 4)

      Dovoluji si proto závěrem (byť diskutabilně a v současné době při absenci soudního rozhodnutí, jež by se danou problematikou zabývalo) uzavřít, že v případech se skutkovým základem v úvodu tohoto příspěvku popsaných, by se exekuční či vykonávací soudy otázkou nedostatku pravomoci rozhodce zabývat měly, a to buďto již ve fázi rozhodování o nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí, pakliže by z odůvodnění písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, jenž má představovat podkladové rozhodnutí, měly takové pochybnosti vyplývat, anebo v další fázi exekučního (vykonávacího) řízení, a to na základě návrhu povinného na zastavení exekuce (výkonu) rozhodnutí. Není však třeba pochybovat o tom, že vzhledem k vzestupné frekvenci předkládaných rozhodčích nálezů v exekučních či vykonávacích řízeních je pouze otázkou času, kdy se některý ze soudů bude muset podobnou problematikou zabývat, resp. kdy takové rozhodnutí bude publikováno a bude možno se s jeho obsahem a právními závěry soudu seznámit. Do té doby výše publikované pohledy cit. autorů představují soukromé právní názory, byť zřejmě v právní praxi převládá názor, že otázku nicotnosti rozhodčí smlouvy je třeba subsumovat pod důvod vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.

 Pavel Vrcha

Poznámka:  

Po korektuře autor tohoto příspěvku měl možnost seznámit se s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, v němž dovolací soud k problematice shora popsané zaujal následující právní názor: „Ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.“