Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS květen 2019)

14.05.2019 14:50

CIVILNÍ KOLEGIUM NEJVYŠŠÍHO SOUDU - KVĚTEN 2019

              

           

 

Poř. č. 1         

 

Dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018)

 

 

1.         Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 5 C 20/2016-173, přikázal do vlastnictví žalobce věci v celkové hodnotě 15 600 Kč a do vlastnictví žalované věci v celkové hodnotě 48 200 Kč (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 12 600 Kč (výrok II.) a ohledně věcí, u nichž nebylo prokázáno, že by byly součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“), žalobu zamítl (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV.–VI.). Soud prvního stupně vypořádal cenu motocyklu Y. (dále jen „motocykl“), který žalobce za trvání manželství prodal bez souhlasu žalované. Soud vzal za prokázané, že žalobce koupil motocykl za trvání manželství dne 6. 11. 2013 za částku 120 000 Kč. Dne 22. 1. 2014 žalobce motocykl prodal za částku 58 000 Kč. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá cena motocyklu ke dni 17. 6. 2015 činila 142 000 Kč. Podle tvrzení žalobce, které vzal soud s přihlédnutím ke kupní smlouvě za prokázané, byl motocykl v době prodeje nepojízdný a měl nefunkční motor. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nedovolala relativní neplatnosti právního jednání žalobce, soud prvního stupně jej posoudil jako platné. Žalobce tvrdil, že částku 58 000 Kč, za níž motocykl prodal, ponechal v domě v T. v otevřeném trezoru. Žalobce však ani po poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu neoznačil důkazy k tomu, že tuto finanční částku v domě zanechal, a soud prvního stupně proto z tvrzení žalobce nevyšel. Navíc se toto tvrzení jevilo jako nedůvěryhodné, jelikož v době prodeje motocyklu byly vztahy účastníků narušené. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že si žalobce utrženou finanční částku ponechal, a proto ji při vypořádání SJM započetl na podíl žalobce.

2.         K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 15 Co 93/2018-215, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV.–VI. tak, že do vlastnictví žalobce přikázal věci v celkové hodnotě 35 800 Kč a do vlastnictví žalované věci v celkové hodnotě 28 200 Kč, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 74 800 Kč a rozhodl o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, aniž by hodnotil vyhotovený znalecký posudek na cenu motocyklu jako nesprávný či neúplný nebo by jej měl za nevěrohodný, nijak neodůvodnil, proč ze znaleckého posudku nevyšel. Odvolací soud měl závěry znaleckého posudku za správné a „nespatřil žádný důvod pro neužití tohoto důkazu“; proto shledal, že při stanovení výše vypořádacího podílu měla být zohledněna hodnota motocyklu podle závěru znaleckého posudku.

3.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva (posouzení hodnoty motocyklu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V řízení nebylo zjištěno, že by se žalovaná v promlčecí lhůtě dovolala relativní neplatnosti prodeje motocyklu vůči všem stranám právního jednání. Jelikož tedy byl motocykl za trvání manželství platně prodán, stává se podle judikatury Nejvyššího soudu předmětem vypořádání částka tímto prodejem získaná, tj. částka 58 000 Kč, neboť ta je součástí SJM, a nikoliv částka 142 000 Kč stanovaná znaleckým posudkem jako cena motocyklu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4.         Žalovaná ve vyjádření uvedla, že z judikátů uváděných žalobcem nelze činit zjednodušené závěry, šlo v nich o skutkově naprosto nesrovnatelné věci. Navíc žalobce obmyslně a účelově převedl motocykl za zhruba třetinovou cenu na svoji družku, aniž by to žalovaná tušila. Odkazuje na základní pravidlo, že vypořádání SJM se provádí v obvyklých cenách (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 24433/99). Napadené rozhodnutí je s tímto pravidlem v souladu a je zcela přesvědčivé. Odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil a navíc otázka, která z cen je správná, je otázkou skutkovou. Dovolání nespatřuje ani jako přípustné, ani jako důvodné. Navrhuje, aby dovolací soud věc zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.

6.         Jelikož k zániku SJM a k prodeji motocyklu došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

7.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8.         Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

9.         V dané věci bylo pro právní posouzení podstatné, jakým způsobem se do vypořádání SJM promítne platný prodej věci tvořící součást SJM za trvání společného jmění. Protože tato otázka v poměrech o. z. nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, na jejím posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a právní závěry v daném ohledu přijaté dovolatel napadá, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

10.       V řízení o vypořádání společného jmění manželů i nadále platí, že dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č. C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

11.       Podle § 713 odst. 1, 2 o. z. součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody. Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.

Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2
jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

12.       V poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), byla správa majetku v SJM založena (§ 145 odst. 2) na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů mohl vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů; jinak byl právní úkon neplatný.

13.       Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k věci tvořící součást SJM zakládala relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního úkonu nedovolal, jednalo se o právní úkon platný [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011 (uveřejněný pod č. C 10 696 v Souboru), či ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 (uveřejněný pod č. C 14 804 v Souboru)].

14.       Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava obsažená v o. z. je založena rovněž na rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, lze tyto závěry dovolacího soudu vyslovené v poměrech obč. zák. aplikovat i v poměrech o. z.

15.       Závěr o platném právním jednání ohledně správy (nakládání) součástí SJM tak vedle případů neběžných záležitostí, v nichž se manžel nedovolal relativní neplatnosti, míří primárně také na případy právních jednání v běžných záležitostech.

16.       Pro poměry souzené věci však rozlišování mezi správou majetku v SJM v běžné a neběžné záležitosti není podstatné z toho důvodu, že soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná relativní neplatnosti kupní smlouvy nedovolala a odvolací soud vzhledem k jím zaujatému právnímu názoru o nutnosti vypořádání obvyklé ceny motocyklu tuto otázku zjevně nepovažoval za právně významnou. Ostatně ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani ve vyjádření k dovolání žalovaná netvrdí, že by v dané věci mělo jít o neběžnou záležitost, v jejímž rámci by se dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy pro absenci jejího souhlasu s uzavřením kupní smlouvy. Proto se dovolací soud dále zabýval otázkou, jakou věc či hodnotu měl odvolací soud v této situaci zahrnout do vypořádání SJM, jestliže za trvání manželství došlo k platnému prodeji movité věci tvořící součást SJM.

17.       Úprava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava obsažená v obč. zák.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o. z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák., podle nějž jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o jednání platné). To platí tím spíše v případech, kdy se jedná o správu součásti SJM v záležitosti, kterou lze považovat za běžnou.

18.       Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 (dostupné na www.nsoud.cz)].

19.       Při závěru o platném uzavření kupní smlouvy ohledně motocyklu tak mohla být předmětem vypořádání toliko částka získaná za jeho převod, nikoliv tzv. obvyklá cena motocyklu ke dni zániku SJM, jak nesprávně dovodil odvolací soud.

20.       Pro úplnost lze podotknout, že tzv. obvyklá cena motocyklu zjištěná znaleckým posudkem, z níž vyšel odvolací soud, nemohla být předmětem vypořádání v žádném případě. Obecně platí, že buď šlo o právní jednání platné, protože se žalovaná relativní neplatnosti nedovolala, a pak nešlo o snížení hodnoty SJM žalobcem proto, že na platné jednání je potřeba nahlížet tak, že bylo učiněno se souhlasem obou manželů, případně se jednalo o běžnou správu majetku v režimu SJM, anebo by se jednalo o právní jednání, ve vztahu k němuž by se žalovaná relativní neplatnosti dovolala a předmětem vypořádání by v tomto případě mohl být toliko motocykl, protože nebyl platně prodán a tvoří stále součást SJM. Posledně uvedený závěr uvádí dovolací soud při vědomí zákonných ustanovení upravujících tzv. nabývání od neoprávněného u movitých věcí (§ 1109 – § 1113), aniž by v této souvislosti musel řešit konkurenci ochrany majetku v SJM pro řádně uplatněnou námitku relativní neplatnosti na straně jedné a ochranu nabyvatele jednajícího v dobré víře v oprávnění převodce věc převést, neboť žalovaná se relativní neplatnosti převodní smlouvy nedovolala.

21.       Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

22.       Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].

 

 

 

Poř. č. 2

 

Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem, vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“.

Jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017)

 

 

1.     Rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 41 ICm 298/2015-122, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Česká insolvenční v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka R. H. a. s.) domáhal vůči žalovanému (L. I. D., s. r. o.) určení, že dohoda o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 16. 8. 2013 (dále též jen „dohoda o započtení“) je neplatná (bod I. výroku).

[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že dohoda o započtení je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinná (bod II. výroku).

[3] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 319 392 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod III. výroku).

[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).

2.         Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 37 a násl. a § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z ustanovení § 267 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z ustanovení § 111, § 140, § 205 odst. 2, § 231, § 239 odst. 3, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3.         Dohoda o započtení není neplatná ve smyslu § 37 a násl. obč. zák., ani pro obcházení insolvenčního zákona nebo pro rozpor se zákonem daný přímým úmyslem obou smluvních stran krátit ostatní věřitele.

4.         Dohoda o započtení není neúčinná; jelikož k ní došlo po zahájení insolvenčního řízení, nelze její neúčinnost posuzovat podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona a předpoklady neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona nejsou splněny.

5.         Zamítnutí žaloby o vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka plyne ze zamítnutí žaloby o určení, že tento právní úkon (dohoda o započtení) je neúčinný (určení neúčinnosti a vydání plnění z neúčinného právního úkonu bylo požadováno formou tzv. eventuálního petitu k požadavku o určení neplatnosti dohody o započtení uplatněnému tzv. petitem primárním).  

6.         K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 41 ICm 298/2015, 101 VSPH 613/2016-144 (KSHK 41 INS 22280/2013):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7.         Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 111, § 140 a § 240 až § 242 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

8.           Insolvenční soud si pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů a také jeho právní argumentace je správná a lze na ni odkázat.

9.         Odvolací soud sdílí bez výhrad závěr insolvenčního soudu, že žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy vedoucí k závěru, že smluvní strany uzavřely dohodu o započtení s přímým úmyslem krátit ostatní věřitele dlužníka.

10.       Odvolací soud nesdílí názor žalobce, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení, je nutné posuzovat nejen z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, ale též podle ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil (jako v této věci) po zahájení insolvenčního lze dovodit jen podle zákonných předpokladů uvedených v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.

11.       Jestliže insolvenční zákon připouští (v § 140 odst. 2), že započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je přípustné i po rozhodnutí o úpadku, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, a jestliže bylo prokázáno, že v této věci dlužník uzavřel se žalovaným dohodu o započtení ještě před vykonatelností předběžného opatření, kterým soud zakázal zápočty mezi dlužníkem a jeho věřiteli do právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a není-li dohoda o započtení nepřípustnou z hledisek uvedených v § 140 odst. 3 insolvenčního zákona (což nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno), pak je třeba pokládat dohodu o započtení za platnou a její případnou neúčinnost lze dovodit, jen kdyby jí byla porušena zákonná omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou uvedená v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.

12.       Odvolací soud sdílí názor insolvenčního soudu, že dohoda o započtení není neúčinným právním úkonem dlužníka již proto, že v jejím důsledku nedošlo k podstatné změně skladby v majetkové podstatě dlužníka, v jejím využití nebo určení, stejně tak jako v jejím důsledku nedošlo k nikoliv zanedbatelnému zmenšení majetku dlužníka; tato dohoda byla naopak učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku a dlužník na jejím základě obdržel i přiměřené protiplnění.

13.       Dohodou o započtení se majetek dlužníka podstatně nezmenšil a v jejím důsledku nedošlo k podstatné změně ve skladbě tohoto majetku, uváží-li se, že předmětem započtení byla částka 319 392 Kč, kdežto hodnota majetku dlužníka v době uzavření dohody o započtení činila přes 490 miliónů Kč. O neúčinnou dohodu o započtení by za této situace nešlo, ani kdyby byl dlužník v době jejího uzavření v úpadku.

14.       Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15.       V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především nesouhlasí se závěrem, že při posuzování neúčinnosti dohody o započtení nelze aplikovat ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.  

16.       Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil s názorem, že je namístě aplikovat pouze § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nelze podle dovolatele vycházet z té části tohoto ustanovení, která určuje, že dlužník je povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení, přičemž toto omezení se netýká úkonů nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Podle dovolatele by bylo možné vyjít pouze z § 111 odst. 1 druhé věty insolvenčního zákona, když takové závazky (jako pohledávka žalovaného) byl dlužník oprávněn plnit pouze v režimu těch ustanovení insolvenčního zákona, která upravují konkurs (prohlášený na majetek dlužníka po zápočtu).

17.       Závěr soudů, že dohoda o započtení byla úkonem uskutečněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, na jehož základě dlužník obdržel i přiměřené protiplnění, neplyne podle dovolatele z provedených důkazů. Předpoklad, že peněžitý závazek vzniklý před zahájením insolvenčního řízení splnil dlužník za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (§ 111 odst. 1 druhé věty insolvenčního zákona), dohoda o započtení též nesplňuje, když dlužník provedl zápočet jen vůči některým věřitelům, což odporuje základním zásadám insolvenčního řízení (§ 5 písm. b/ insolvenčního zákona), neboť někteří z věřitelů byli zápočtem nespravedlivě poškozeni a jiní naopak nedovoleně zvýhodněni.

18.       Dále je v dovolání (jeho článku IV.) argumentováno za použití ustanovení § 235 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s ustanoveními § 240 až § 242 insolvenčního zákona ve prospěch závěru, že zápočet uskutečněný po zahájení insolvenčního řízení je právním úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, že zápočtem „došlo ke zvýhodňujícímu právnímu úkonu“, a že zápočet lze hodnotit jako úkon úmyslně zkracující ve smyslu ustanovení § 242 insolvenčního zákona. Tamtéž se uvádí, že ze zápočtu je dále zřejmé, že dlužník se zavázal uhradit žalovanému částku 1 361 977,78 Kč, čemuž s ohledem na zahájení insolvenční řízení nemohl dostát, přičemž k takovému jednání nebyl dle § 111 insolvenčního zákona ani oprávněn (potřeboval k němu souhlas insolvenčního soudu).

19.       Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

20.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

22.       Dovolatel podal dovolání výslovně proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí, přičemž v textu dovolání k tomu zmiňuje, že výrok o nákladech řízení napadá jako závislý na úspěchu ve věci samé. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel (ve vztahu k těmto výrokům) způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání. To, že jde o výroky závislé na výroku o věci samé, přípustnost dovolání nezakládá, a otázky položené ve vztahu k výroku o věci samé jsou pro účely posouzení přípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení právně bezcenné [k přípustnosti dovolání u akcesorických výroků srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod č. 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb. 

23.       V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně primárního petitu (co do požadavku o určení neplatnosti dohody o započtení), je Nejvyšší soud rovněž odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. též nevymezil důvod přípustnosti dovolání (dovolací argumentace se netýká otázek neplatnosti dohody o započtení, nýbrž pouze otázek její neúčinnosti).

24.       V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé ohledně eventuálního petitu (co do požadavku o určení neúčinnosti dohody o započtení a o vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty), může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.

25.       Důvod připustit dovolání v mezích vytyčených předchozím odstavcem k prověření správnosti závěru odvolacího soudu, že ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona nejsou na danou věc aplikovatelná (reprodukce dovolání, odstavec [15] výše), jakož i k řešení dalších otázek vyplývajících z aplikace § 237 odst. 1 a § 240 až § 242 insolvenčního zákona (reprodukce dovolání, odstavec [18] výše) Nejvyšší soud také nemá.

26.       V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úkon, který dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona (srov. § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona); jde o právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona (srov. odstavec [58] tamtéž). V témže rozsudku Nejvyšší soud dále uzavřel (srov. jeho odstavec [61]), že předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) přísněji, než předpoklady za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 111 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Odkazovat v této souvislosti na ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona však potřebné není. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. též v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016.

27.       V mezích otázek souvisejících s přímou aplikací § 111 insolvenčního zákona je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud jde o otázky dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.

28.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

29.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

30.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

31.       Dlužník (jako objednatel) a žalovaný (jako zhotovitel) uzavřeli v roce 2011 smlouvu o dílo, na jejímž základě žalovaný postupně vyfakturoval dlužníku cenu díla ve výši 18 177 168,62 Kč.

32.       Dlužník vyúčtoval žalovanému 14. 6. 2013 částku 5 060 Kč z důvodu úpravy na předmětné zakázce.

33.       Dlužník v souladu se smlouvou o dílo vyúčtoval žalovanému fakturou ze dne 16. 7. 2013 na zařízení staveniště 1,5 % z ceny díla (tj. 314 332,52 Kč, po odečtení dílčího plnění ve výši 12 878,59 Kč).

34.       Podle bankovních výpisů uhradil dlužník 31. 7. 2013 žalovanému 7 faktur v celkové výši 1 500 035,58 Kč.

35.       Dne 13. 8. 2013 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

36.       Dne 16. 8. 2013 uzavřel dlužník s žalovaným dohodu o vzájemném započtení pohledávek tak, že pohledávky dlužníka ve výši 319 392,52 Kč (5 060 Kč + 314 332,52 Kč) byly započteny proti pohledávce žalovaného z titulu doplatku ceny díla, přičemž rozdíl ve výši 1 361 977,78 Kč se dlužník zavázal žalovanému uhradit.

37.       Dne 28. 8. 2013 podal dlužník návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by insolvenční soud zakázal osobám, které mají pohledávky vůči dlužníku, započtení těchto pohledávek.

38.       Usnesením ze dne 30. 8. 2013 (č. j. KSHK 41 INS 22280/2013-A-13) nařídil insolvenční soud předběžné opatření, jímž zakázal do právní moci rozhodnutí o insolvenčním návrhu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a jeho věřitelů.

39.       Usnesením ze dne 21. 1. 2014 (č. j. KSHK 41 INS 22280/2013-A-86) zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka.

40.       Usnesením ze dne 8. 4. 2014 (č. j. KSHK 41 INS 22280/2013-B-112) povolil insolvenční soud reorganizaci dlužníka

41.       Usnesením ze dne 4. 11. 2014 (č. j. KSHK 41 INS 22280/2013-B-158) rozhodl insolvenční soud o přeměně reorganizace v konkurs.

42.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

Nakládání s majetkovou podstatou

§ 111 (insolvenčního zákona)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. 

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.

§ 140 (insolvenčního zákona)

Účinky rozhodnutí o úpadku

(…)

(2) Započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak. 

(3) Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel

a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo

b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo

c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo

d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele. 

(4) Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, i v době uzavření dohody o započtení.

43.       Judikatura Nejvyššího soudu k ustanovení § 111 insolvenčního zákona je ustálena [vedle závěrů citovaných výše (v odstavci [26]) z rozsudků Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a sen. zn. 29 ICdo 108/2016] v těchto závěrech:

44.       Podal-li insolvenční správce u insolvenčního soudu žalobu, kterou odporoval dlužníkovu právnímu úkonu, v době po 31. 12. 2013, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit zákonnou neúčinnost takového úkonu (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona), rozhodné znění insolvenčního zákona od 1. 1. 2014; skutečnost, že dlužník učinil právní úkon před tímto datem, není významná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016).

45.       Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod č. 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

46.       Pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 108/2016).

47.       Platba, kterou dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, na peněžitý závazek vzniklý v souvislosti s omezením jeho podnikatelské činnosti (s rušením „dílčích provozoven“ dlužníka), není úkonem nutným k provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona). Pro posouzení, zda dlužník platbou odvracel hrozící škodu, je zpravidla rozhodující povaha platbou hrazeného plnění a jeho význam pro majetkovou podstatu dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016).

48.       K započtení pohledávek pak byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zformulovány (zčásti i pro poměry ustavené § 140 insolvenčního zákona) následující závěry:

49.       Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje (i pro obchodněprávní vztahy) předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 127, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod č. 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2018“)].

50.       Započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný pod č. 90/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod č. 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)].

51.       Započtením se stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona (R 92/2018).

52.       Insolvenční řízení je soudním řízením, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a jeho řešení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. § 1 písm. a/ a § 2 písm. a/ insolvenčního zákona). Toto řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Vzhledem k účelu insolvenčního řízení proto zákonodárce upravil možnost započtení v jednotlivých fázích insolvenčního řízení tak, aby vyřešil střet mezi zájmy jednotlivých věřitelů uspokojit v maximální možné míře svou pohledávku a nadřazeným společným zájmem, jehož cílem by, při respektování postavení věřitelů, mělo být maximální možné uspokojení pohledávek všech věřitelů (R 63/2018).

53.       Ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, není zásadně započtení zakázáno (za dodržení § 111 insolvenčního zákona). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium (§ 122 odst. 3 insolvenčního zákona). Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, srov. § 89 insolvenčního zákona) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (R 63/2018).

54.       U pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení) [R 63/2018].

55.       Je-li úpadek řešen reorganizací, je započítávání zakázáno od doby zveřejnění návrhu na povolení reorganizace (§ 324 odst. 3 insolvenčního zákona) bez ohledu na to, zda k němu mohlo dojít (již) ve fázi před rozhodnutím o úpadku. Předběžným opatřením insolvenčního soudu může být pro určité pohledávky stanovena výjimka a započtení může být připuštěno (§ 82 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona). Samotné povolení reorganizace nemá na zákaz započtení plynoucí z § 324 odst. 3 insolvenčního zákona vliv, a to přesto, že právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 332 jinak (§ 330 odst. 1 insolvenčního zákona) [R 63/2018].

56.       Zákaz započtení plynoucí z § 324 odst. 3 insolvenčního zákona pomíjí buď rozhodnutím insolvenčního soudu dle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, účinností reorganizačního plánu (§ 352 odst. 3 insolvenčního zákona) nebo přeměnou reorganizace v konkurs (§ 363 odst. 5 věta druhá insolvenčního zákona). Přitom je nepochybné, že rozhodnutím insolvenčního soudu dle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona či přeměnou reorganizace v konkurs před účinností reorganizačního plánu nepomíjí omezení započtení plynoucí z § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona (R 63/2018).

57.       Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka.  Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného (R 92/2018).

58.       Ve výše uvedeném judikatorním rámci lze k právním otázkám, pro jejichž zodpovězení Nejvyšší soud připustil dovolání, přijmout následující závěry:

59.       Dohoda o započtení byla uzavřena 16. 8. 2013, tedy poté, co dne 13. 8. 2013 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku) a předtím, než insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (21. 1. 2014), předtím, než byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dlužníkův návrh na povolení reorganizace z 24. 3. 2014 (25. 3. 2014, B-93) a předtím, než insolvenční soud reorganizaci povolil (8. 4. 2014). V intencích závěrů plynoucích z R 63/2018 (srov. odstavce [52], [53], [55] a [56] výše) tak započtení bylo možné či přípustné (insolvenční zákon je nevylučoval) při současném dodržení podmínek uvedených v § 111 insolvenčního zákona.

60.       Z dovolací argumentace (jak byla reprodukována výše v odstavcích [16] a [17]) se rovněž podává, že dovolatel pokládá započtení za způsob (s)plnění dluhu. Judikatura Nejvyššího soudu však stojí na závěru jiném; totiž na tom, že započtení není nějakým „jiným“ způsobem či formou splnění dluhu (R 92/2018, jak citováno v odstavci [50] a [51] výše). To ovšem činí nesprávným dovolatelův názor, že dohoda o započtení má být při konfrontaci s úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona poměřována pouze pravidlem vyjádřeným v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení. Dovolání proto není ani potud opodstatněné.

61.       Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“; z jeho povahy totiž plyne, že jde vždy o úkon ekvivalentní (R 92/2018, jak citováno v odstavci [51] výše). Takové započtení však může vést „k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“. V dané věci nebyla otázka změny ve využití nebo určení majetku ani nastolena (že by dohoda o započtení směřovala k porušení těchto pravidel, nebylo ani tvrzeno); s otázkou, zda uzavřením dohody o započtení v dané věci nedošlo k podstatné změně ve skladbě majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, se pak odvolací soud přiléhavě vypořádal (srov. odstavce [12] a [13] výše).

62.       Ve vztahu k jiným částem ustanovení § 111 insolvenčního zákona (než k odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení) dovolatel zpochybňuje výklad podaný odvolacím soudem jen potud, že závěr, že dohoda o započtení byla úkonem uskutečněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, neplyne z provedených důkazů (srov. odstavec [17] výše). Dovolatel nicméně přehlédl, že ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se coby výjimka ze zákazu formulovaného v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona může prosadit (a je důvod je zkoumat) za předpokladu, že právní úkon dlužníka vybočil z rámce vytyčeného mu pro nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, právě ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Zkoumání, zda dohoda o započtení byla úkonem uskutečněným za podmínek obvyklých v obchodním styku, tak nemělo (a nemá) žádný vliv na výsledek řízení.

63.       Ke vztahu základních zásad insolvenčního řízení k institutu započtení v průběhu insolvenčního řízení se Nejvyšší soud již vyjádřil v R 63/2018 (srov. opět odstavec [52] výše), přičemž k dovolatelově námitce v uvedeném směru lze jen dodat, že pouze z toho, že dohoda o započtení se týkala pouze jednoho z dlužníkových věřitelů, žádný rozpor se zásadami insolvenčního řízení neplyne a plynout nemůže. Zjevně nezákonné by naopak byly postupy, jimiž by insolvenční soud započtení jen proto zakazoval.

64.       Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývající části zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

65.       Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. 

66.       Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 2. 6. 2017), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. 6. 2018.

67.       Incidenční spor o odpůrčí žalobě je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč (srov. dále § 7 bod 5. advokátního tarifu). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3 100 Kč (srov. § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a částkou odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (714 Kč) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 4 114 Kč.

68.       V tom, že jde o odpůrčí žalobu a že žalobcem je insolvenční správce, v žádném případě netkví (jak pro případ, že s dovoláním neuspěje, tvrdil dovolatel) důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení úspěšnému žalovanému (§ 150 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 3         

 

Poškozením věci ze svévole nebo škodolibosti podle § 2969 odst. 2 o. z. nutno rozumět úmyslné počínání škůdce, jehož úmysl musí mít zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek (škodolibost), pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se svým jednáním nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 992/2018)

 

 

1.         Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 14 C 262/2015-172, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 25 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaná částka 500 000 Kč představuje cenu zvláštní obliby za pokácení a poškození stromů na zahradě žalobce. Soud vycházel ze zjištění, že žalovaný vnikl ve dnech 4. a 5. 3. 2015 na pozemek žalobce bez jeho souhlasu, zde pokácel tři stromy rostoucí v těsné blízkosti budov žalovaného a ořezal větve ořešáku, hrušně a jabloně. Hrušni žalovaný uřízl i větev, na níž se oběsil přítel žalobce a pod níž byl instalován náhrobek. Již před touto událostí jednala rodina žalovaného se žalobcem o odstranění větví, které zasahovaly nad nemovitost žalovaného, žalovaný žádal o povolení ke kácení dřevin Městský úřad XY, který mu sdělil, že jejich odstranění může provést jen vlastník. Žalovaný byl za tento čin trestním příkazem Okresního soudu v Hodoníně shledán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody a poškození cizí věci a byla mu uložena povinnost nahradit škodu ve výši 48 610 Kč. Soud posoudil nárok žalobce podle § 2969 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzoval, zda jednání žalobce nese znaky svévole či škodolibosti, a dospěl k závěru, že jeho jednání lze hodnotit jako svévolné, že však výjimečný vztah k poškozené věci lze shledat pouze u poškozené hrušně, tento strom žalobce svým způsobem uctívá, upravil jej do podoby pietního místa. V této části shledal soud žalobu důvodnou a přiznal žalobci cenu zvláštní obliby za poškozenou hrušeň ve výši 25 000 Kč.

2.         K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 20 Co 254/2017-242, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil a žalobu o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyložil pojmy „svévole“ a „škodolibost“ s tím, že je na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i jeho zvýšenou intenzitu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že daný skutek nebyl činěn ze škodolibosti ani ze svévole. Nejednalo se o zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného spojený s potěšením ze škodného jednání nebo se zjevnou neúctou k cizím právům a jednání nebylo ani zaměřeno právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na jeho majetek. Jednalo se o dlouhodobý sousedský spor, žalovaný se neadekvátním způsobem snažil brát za svoje tvrzená práva a zamezit stromům na pozemku žalobce, aby pronikaly na pozemek žalovaného nebo ohrožovaly stav jeho nemovitostí.

3.         Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím i měnícím výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za dosud neřešenou považoval otázku aplikace § 2969 odst. 2 o. z., tj. jaké jsou předpoklady náhrady ceny zvláštní obliby. Soud podle názoru žalobce nesprávně uzavřel, že musí být splněny obě podmínky současně, tedy jednání ze svévole a škodolibosti, dále nesprávně vyložil pojem svévole. Jednal-li žalovaný mimo rámec § 1061 odst. 2 o. z., který mu umožňuje šetrně odstranit kořeny a větve stromů přesahujících na jeho pozemek, pak jednal svévolně. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 s tím, že napadené rozhodnutí je s uváděným rozhodnutím rozporné. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby též zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

4.         Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a je proti potvrzujícímu výroku rozsudku přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky podmínek náhrady ceny zvláštní obliby podle § 2969 odst. 2 o. z., neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

5.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6.         Podle § 2969 odst. 1 o. z. při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit.

7.         Podle odst. 2 tohoto ustanovení poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.

8.         Z důvodové zprávy k § 2951 až 2971 vyplývá (byť důvodová zpráva může být toliko doplňujícím vodítkem při interpretaci právních norem, protože rozhodující je výklad textu a účelu zákona), že „ustanovení o povinnosti škůdce nahradit cenu zvláštní obliby, způsobil-li škodu ze svévole či škodolibosti, přejímá dikci § 1331 obecného občanského zákoníku a § 1172 vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937. Svévole i škodolibost jsou kvalifikované případy vystupňovaného úmyslu. Svévole směřuje k samotnému způsobení škody, škodolibost směřuje k osobě poškozeného. V prvém případě má škůdce potěšení z toho, že škodí (srov. Dittrich, R., Tades, H. et al. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch. 1. vydání. Wien: Manz, 1994, s. 1918), aniž mu zpravidla vznikne jiný prospěch; osoba poškozeného je přitom škůdci lhostejná. V druhém případě škůdce má potěšení z toho, že působí škodu právě určité osobě, protože má zájem pokořit ji nebo jí jinak ublížit. Ze svévole škodí např. ten, kdo poškrábe lak aut parkujících na parkovišti. Ze škodolibosti škodí např. ten, kdo zlomí na cizím pozemku strom, o kterém ví, že jej vlastník zasadil při narození syna a léta jej s láskou pěstuje.“ Dále důvodová zpráva vysvětluje, co se rozumí cenou zvláštní obliby. „Cenou zvláštní obliby (pretium affectionis) je mimořádná cena, při které se zohledňují i nemajetkové aspekty, zvláště pak osobní vztah poškozeného k věci. Zničí-li někdo schválně jinému jedinou fotografii jeho mrtvé matky nebo zničí-li knihu opatřenou podrobnými autorskými poznámkami pro další vydání se záměrem připravit autora o výsledek jeho několikaměsíční práce apod., pak nelze škodu nahradit peněžitým ekvivalentem odpovídajícím obvyklé ceně, protože náhradou za zničené nelze opatřit novou věc. Z toho důvodu je namístě, aby náhrada plnila vedle reparační funkce i funkci satisfakční. Vzhledem k tomu se cena zvláštní obliby určí obdobným postupem, jakým se určuje výše satisfakčních plnění za újmy ryze nemajetkové: výši určí a zdůvodní poškozený, a nepřistoupí-li na ni škůdce, popřípadě nedosáhnou-li strany narovnání, rozhodne o výši ceny zvláštní obliby soud.“

 

9.         Podle § 1331 obecného zákoníku občanského z roku 1811, z něhož současná právní úprava vychází, je-li někdo poškozen na svém jmění úmyslně nebo patrnou nedbalostí jiného; je oprávněn žádati také ušlý zisk, a byla-li škoda způsobena činem, zakázaným trestním zákonem, nebo ze svévole a škodolibosti, cenu zvláštní záliby.

10.       Pojmy svévole a škodolibosti užité v § 1331 o. z. o. byly vykládány tak, že ze svévole jedná ten, kdo bezúčelně druhého poškozuje z důvodu, že mu to působí potěšení. Svévole je tu při radosti nad škodním jednáním a jeho bezprostředních následcích samých, aniž škůdce myslí na následky další. Škodolibě jedná ten, kdo pociťuje rozkoš z nepříjemného pocitu vyvolaného u poškozeného škodlivým jednáním [srov. Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl pátý (§§ 1090 až 1341). Praha 1937, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 948, body 5 – 6]. Není žádného důvodu totožné pojmy, užité v § 2969 odst. 2 o. z., vykládat odlišně. Počínání škůdce podle § 2969 odst. 2 o. z. musí být úmyslné a jeho úmysl musí mít ještě zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či s radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek (škodolibost), pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného (shodně viz Melzer, F. in Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 1085, bod 3; Bezouška, P. in Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: C. H. Beck, 2014, s.1750, bod VII). Je pak na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i tuto jeho zvýšenou intenzitu.

11.       Jak vyplývá již z obecného zákoníku občanského, pojmy svévole a jednání zakázané trestním zákonem nebyly totožné a ani podle současné právní úpravy nelze dovozovat, že dopustil-li se škůdce svým jednáním přečinu či zločinu, jednal ze svévole. Stejně tak nelze dovozovat, že překročí-li někdo své oprávnění vyplývající z § 1016 odst. 2 o. z. (podle nějž neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá), je jeho jednání vždy svévolným. Poškození věci ze svévole a protiprávní jednání rovněž nelze stavět naroveň.  U poškození věci ze svévole se musí jednat o úmyslný a zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného, tj. bez jakéhokoliv důvodu, kdy cílem jednajícího je pouze poškodit věc buď pro vlastní potěšení, nebo s naprostou lhostejností, bez jakékoli úcty k právům jiných osob.

12.       Z toho, co bylo výše řečeno, vyplývá, že odvolací soud vyložil pojmy svévole a škodolibost správně, vycházel též z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, a dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného znaky svévole ani škodolibosti nenaplňuje, pokud základem jeho jednání byl dlouhodobě neřešený sousedský spor o odstranění větví či stromů přesahujících hranici pozemku žalobce a zasahujících k žalovanému, jemuž působily škodu na nemovitosti. Žalovaný se i pokusil získat povolení ke kácení těchto stromů na tamním úřadu. O odstranění přesahujících větví rodina žalovaného se žalobcem jednala. Jednání žalovaného tudíž nelze kvalifikovat jako zcela bezúčelné, ani nemělo za cíl ublížit žalobci. Nic takového ze zjištěného skutkového stavu neplyne (přičemž zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá).  

13.       Brojí-li žalobce proti tomu, že cenu zvláštní obliby lze poškozenému přiznat jen za splnění obou předpokladů společně, tj. škůdce musí poškodit věc ze svévole a škodolibosti, pak takový závěr odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil, z § 2969 o. z., a i z napadeného rozhodnutí plyne zcela jasně, že se jedná o alternativní předpoklady, tedy o poškození věci buď ze svévole, nebo ze škodolibosti.

 

14.       Odkazoval-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, závěry uvedeného rozhodnutí na projednávanou věc vůbec nedopadají, neboť řeší zcela jinou otázku, a to odtah vozidla a povinnost vrátit jej po odpadnutí překážky zpět na místo. Dovolací soud v tomto rozhodnutí označil jednání Správy služeb hl. m. P. za svévolné, pokud držela po úklidu komunikace vozidlo bezdůvodně dále odstraněné z komunikace. Použití pojmu svévole v odkazovaném rozhodnutí nijak neodporuje výkladu tohoto pojmu provedenému výše. Navíc byl tento pojem použit za jiného právního stavu, při aplikaci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013.

15.       Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně dovodil nedostatek předpokladů vzniku povinnosti škůdce hradit poškozenému kromě obvyklé ceny poškozené věci ještě cenu zvláštní obliby ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy není naplněn, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 4

 

Při stanovení výše náhrady, která náleží nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou mu rodinnými příslušníky nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity, může soud vycházet přiměřeně (podpůrně) i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., nemůže však bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry.

Úvaha soudu (§ 136 o. s. ř.) je opodstatněná, jestliže se opírá o minimální mzdu podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kterou by musel poškozený zaplatit potřebnému počtu pečovatelů pracujících na úvazek odpovídající době či úkonům k provedení nezbytných činností péče o jeho osobu.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016)

 

1.           Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 57 C 344/2012-156, uložil žalované zaplatit oběma žalobcům účelné náklady spojené s léčením žalobkyně a) v období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2012 ve výši 45 637 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni a) náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění její základní obsluhy ve výši 524 400 Kč s příslušenstvím (výrok II.); ohledně části úroku z prodlení a nákladů spojených s léčením ve výši 27 406,94 Kč žalobu zamítl (výrok III.), zamítl žalobu žalobkyně a) ohledně částky 1 586 700 Kč s příslušenstvím představující náhradu za náklady na zajištění základní obsluhy, jakož i úroky z prodlení z částky 1 586 700 Kč (výrok IV.); zamítl žalobu žalobce b) ohledně částky 2 111 100 Kč s příslušenstvím, představující náhradu nákladů na zajištění základní obsluhy žalobkyně a) (výrok V.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výroky VI. – VIII.). Vyšel ze zjištění, že žalobci se dne 25. 4. 2005 zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou cestovní kanceláří. Na výletě do XY, zakoupeném od delegáta žalované, havaroval autobus s cestujícími a žalobkyně a) utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012 potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval žalobce b), její manžel. Žalobkyně a) pobírá podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle § 420 a § 852a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) ve spojení s § 1 zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni a) za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Žalobcům proto podle § 449 obč. zák. náleží náhrada nákladů spojených s léčením v celkové výši 45 637 Kč s úrokem z prodlení od 3. 11. 2012, které soud uznal jako účelně vynaložené. Část těchto nákladů ve výši 4 258 Kč soud žalobcům nepřiznal, neboť byly vynaloženy až po časovém období vymezeném v žalobě. Žalobci b) soud nepřiznal náhradu nákladů na dopravu na jednání v jiných soudních řízeních, neboť jsou součástí nákladů příslušných řízení. Konečně soud nepřiznal ani úroky z prodlení z přisouzených částek do 3. 11. 2012, neboť jejich splatnost nastala až 2. 11. 2012, prodlení pak den poté. Ohledně nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o žalobkyni a) uzavřel, že žalobkyně je v důsledku předmětné dopravní nehody nesoběstačná a vyžaduje asistenci. Bez ohledu na to, kdo jí tuto asistenci poskytuje, má nárok na pravidelnou rentu, ze které bude tato asistence hrazena. Výši náhrady soud stanovil podle § 136 o. s. ř. srovnáním se dvěma osmihodinovými pracovními úvazky za minimální mzdu (celkem 16 000 Kč), od čehož odečetl žalobkyní a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč. Za období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2012 tak přiznal celkem 37 x 12 000 Kč, od kterých odečetl ještě částku 3 600 Kč odpovídající pobytu v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, kdy žalobce b) o žalobkyni a) nepečoval. Za období od 1. 7. 2012 do 21. 12. 2012 pak přiznal 6 x 14 000 Kč, neboť měsíční částku pro zohlednění inflace navýšil o 2 000 Kč. Celkem tedy žalobkyni a) přisoudil částku 524 400 Kč se zákonným úrokem od 3. 11. 2012. Co do částky 1 586 700 Kč a úroku z prodlení před 3. 11. 2012 žalobu zamítl. Žalobu žalobce b) pak ohledně tohoto nároku zamítl zcela, neboť k jeho uplatnění není aktivně legitimován.

2.           K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 13 Co 29/2014-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil, v zamítavém výroku III. rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4 405 Kč zrušil a řízení zastavil, ohledně částky 213 Kč rozsudek změnil tak, že žalované uložil tuto částku žalobcům zaplatit, a ohledně 23 148,94 Kč a úroku z prodlení za dobu před 3. 11. 2012 rozsudek potvrdil; rozhodl také o náhradě nákladů řízení a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a rovněž jeho právní posouzení označil v zásadě za správné. K jinému závěru dospěl pouze ohledně výdajů za léky vynaložených v červenci 2012, které soud prvního stupně nepřiznal s ohledem na období vymezené v žalobě. Podle odvolacího soudu je rozhodné, zda byl nárok uplatněn a zda bylo prokázáno jejich vynaložení a účelnost, přiznal tedy žalobcům další nárok na úhradu léků v celkové hodnotě 213 Kč. Ohledně částky 4 045 Kč vzali žalobci se souhlasem žalované žalobu zpět, proto byl v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno. Ve zbývajícím rozsahu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. K nároku na náhradu nákladů na péči o žalobkyni a) odvolací soud uvedl, že úvahu soudu prvního stupně o výši škody považuje za správnou, pečlivě vyargumentovanou, a zcela se s ní ztotožňuje. Soud prvního stupně správně zohlednil aktuální judikaturu, vyšel z toho, že žalobkyně a) potřebuje trvalou pomoc, kterou by byly schopny zabezpečit dvě osoby pracující na plný úvazek, a proto s přihlédnutím k výši minimální mzdy tuto péči ohodnotil částkou 16 000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2012 s přihlédnutím k inflaci 18 000 měsíčně. Srovnání s minimální mzdou je přitom orientační, odvolací soud proto neuznal námitku žalované, že od částky nejsou odečteny daně a další povinné odvody. Rovněž odmítl argument ustanovením § 19 zákona o rodině, neboť péče, kterou žalobkyně a) vyžadovala, tyto povinnosti přesahují. Důvody, které v odvolání uvedla žalobkyně a), tj. snížení kvality jejího života, odvolací soud rovněž neuznal, neboť se jedná v zásadě o důvody rozhodné pro posouzení jejího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nikoliv pro náhradu asistenční péče.

3.      Proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., kterou byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Napadené rozhodnutí je podle ní založeno na nesprávném právním posouzení věci. Soud totiž rozhodl o náhradě škody, kterou žalobci vymezili jako „náhrada nezbytných úkonů pečovatelských služeb“, avšak označil ji jako „náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy žalobkyně“; to podle dovolatelky neodpovídá obsahu nároku, neboť zde žádná majetková újma nevznikla z důvodu, že žalobci žádné finanční prostředky na obsluhu žalobkyně a) nevynakládají, protože obsluhu poskytuje její manžel bezúplatně. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soud určil výši náhrady úvahou podle § 136 o. s. ř., neboť aplikace tohoto ustanovení je na místě až po zjištění skutečností, které umožňují porovnat srovnatelné případy, a nemůže být projevem libovolné a nijak nepodložené úvahy soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). Dovolatelka namítá, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, se v podobných případech hradí skutečná škoda, tj. o kolik se majetková sféra žalobkyně a) zmenšila v důsledku toho, že jí péči poskytuje manžel, a nikoliv potenciální škoda, která by vznikla, kdyby službu poskytoval profesionální pečovatel. Pro určení této škody je podle dovolatelky rozhodná jak hodnota, tak i časová náročnost prací, které žalobce b) poskytuje v míře přesahující povinnosti podle zákona o rodině. Soud prvního stupně nepovažoval tyto okolnosti za potřebné zjistit. Dovolatelka rovněž namítá, že soud nekriticky přijal tvrzení žalobců o míře potřebné a poskytované péče, když lékařské zprávy a rozhodnutí o výši příspěvku na péči svědčí o mnohem menší potřebě péče pro žalobkyni a). Podle dovolatelky soud dále nezohlednil míru závislosti žalobkyně a) a ani skutečnost, že profesionální pečovatelé ze své mzdy musejí odvádět daně a další dávky, vznikají jim v souvislosti s péčí náklady a svou službu navíc poskytují za účelem zisku na rozdíl od žalobce b). Odpovídající odměna by tak mohla být srovnatelná maximálně s čistou mzdou pečovatele, v opačném případě by byla práce neprofesionála ohodnocena paradoxně více. Konečně namítá, že přiznaná částka je nepřiměřeně vysoká při srovnání se skutkově podobnými věcmi, a uzavírá, že nebyly splněny zákonné a judikaturní předpoklady pro aplikaci volné úvahy soudu a způsob, jak soud v dané věci určil výši škody je nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4.     Žalobci se ve svém vyjádření s důvodností dovolání neztotožňují. Uvádějí, že argumentace dovolatelky je nekonkrétní a účelově využívá neúplné a z kontextu vytržené citace ze zdravotní dokumentace. Argumentace soudu ohledně určení výše škody byla podle jejich názoru dostatečně podrobná. Navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné.

5.      Proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na náhradu majetkové újmy ve výši 172 000 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně a) dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda je možné při stanovení výše nároku poškozeného na náhradu majetkové újmy vzniklé vynaložením finančních prostředků na zajištění základní obsluhy zohlednit i příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. Odvolací soud tento příspěvek od přiznané náhrady újmy odečetl, aniž by bylo rozhodnuto o snížení nároku ve smyslu § 450 obč. zák., čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006) i Ústavního soudu  (nálezy ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6.      Žalovaná se k dovolání žalobkyně a) vyjádřila tak, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 odráží právní úpravu platnou v době od 26. 2. 2001 do 28. 2. 2003 a na projednávaný případ jej nelze použít, protože v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Nyní účinný zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je koncepčně jiný, příspěvek podle § 7 tohoto zákona je účelově vázán a v rozsahu, kterým jsou náklady na péči pokryty tímto příspěvkem, nevzniká žalobkyni škoda. S ohledem na uvedené proto má za to, že dovolání žalobkyně není důvodné.

7.      Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky výše náhrady nákladů vynaložených na asistenční péči o poškozenou odkázanou na pomoc třetí osoby, kterou vykonává osoba blízká. Dovolání žádné z účastnic není důvodné.

8.     Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad však nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.

9.     Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

10.    Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014.

11.    Podle § 449 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením [odst. 1]. Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil. [odst. 3.]

12.     Náklady na asistenční péči o nesoběstačnou osobu považuje soudní praxe za součást skutečných majetkových újem (škod), které mohou poškozeným v souvislosti se škodní událostí vzniknout a na jejichž náhradu mají vůči škůdci nárok. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), Nejvyšší soud shrnul, že při zohlednění aktuálního vývoje judikatury je zapotřebí vykládat § 449 odst. 1 obč. zák. šířeji, a otevřel tak možnost podřadit náhradu nákladů za péči třetí osoby pod náklady léčení i tehdy, pokud nesměřuje přímo ke zlepšení zdravotního stavu, ale je pouze kompenzací nedostatků v soběstačnosti nebo péči o domácnost. Postup podle § 449 odst. 1 obč. zák. umožňuje přiznat náhradu těchto nákladů i osobě pečující (odstavec 3 tohoto ustanovení), nejen osobě poškozené. V případě aplikace tohoto ustanovení tak mohou nastat tři situace: a) pečující osobě platí sám poškozený – pak má na náhradu těchto výdajů nárok poškozený, a to v rozsahu skutečně vynaložených částek, jsou-li použity účelně, b) pečující osobě platí třetí osoba (např. příbuzný) – pak má na náhradu těchto výdajů nárok třetí osoba, jež výdaje vynaložila (nárok jí zakládá speciální úprava v § 449 odst. 3 obč. zák.), opět samozřejmě v rozsahu účelných nákladů, a c) péči vykonává někdo osobně, aniž by vynakládal finanční prostředky – i v tomto případě je tu nárok na finanční náhradu za provedení těchto prací, ovšem nárok náleží samotnému poškozenému.

13.     V posuzovaném případě vykonává péči o nesoběstačnou žalobkyni a) i o její domácnost osobní prací její manžel, žalobce b). Žalovaná v dovolání nezpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně a) k uplatnění tohoto nároku, má výhrady k rozsahu poskytované péče a ke způsobu zjištění výše náhrady v tomto specifickém případě. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že žalobkyni náleží náhrada za osobní bezplatnou péči poskytovanou žalobcem b) pouze v rozsahu, v němž tato jeho činnost přesahuje míru lidské a rodinné solidarity a rozsah úkonů obvyklých při běžné rodinné spolupráci při vedení společné domácnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, publikovaný pod C 12724 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“). Soud prvního stupně rozsah takto vynakládané péče zjistil a podrobně svůj postup vyložil, přičemž výhrady dovolatelky, pokud směřují proti těmto zjištěním, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, nýbrž směřují proti skutkovým závěrům, na nichž spočívá právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1, 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

14.     Za této situace má dovolací soud prostor pouze k řešení právní otázky určení výše náhrady za poskytování zjištěného množství osobní péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví. Protože finanční ocenění takové činnosti nelze provést podle právního předpisu ani dosti dobře podle obvyklých cen vycházejících z tržního prostředí, důvodně odvolací soud postupoval podle § 136 o. s. ř. (lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy). Použití tohoto ustanovení má svá judikatorní pravidla, nemůže být ničím nepodloženým odhadem či snad dokonce libovůlí soudu, nýbrž musí být úvaha soudu podložena a odůvodněna, má vycházet z jasně určených premis a korektních logických postupů, které musí být z odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmé. Není proto chybou, že soud v posuzovaném případě přiměřeně (podpůrně) vycházel i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu 14/2013). Náhrada se však nemůže odvíjet striktně od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pečovatelů, neboť je třeba zohlednit možné sociální dávky, které ze stejného důvodu pobírá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011, Soubor C 12724). Dovolatelce lze přisvědčit, že odměna za práci profesionálního pečovatele v sobě zahrnuje i částky spojené s daňovými odvody a povinnosti ve sféře sociálního zabezpečení, zatímco rodinný příslušník poskytující péči osobně není zatížen povinností odvádět příslušné částky. Nelze proto bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry.

15.     Soud prvního stupně na základě rešerše judikatury odkázal na případy, kde se přiznaná náhrada pohybovala v rozmezí od 4 000 do 24 000 Kč měsíčně; dotazem na společnosti, jež se poskytováním pomoci profesionálně zabývají, zjistil, že nejsou schopny vzhledem k množství požadovaných úkonů pokrýt potřeby žalované v domácím prostředí, ale pouze při hospitalizaci za cenu cca 16 000 Kč měsíčně. Konečnou částku tedy určil jako minimální mzdu, kterou by musela poškozená zaplatit dvěma pečovatelkám pracujícím na plný úvazek (2 x 8 hodin denně) tj. 16 000 Kč měsíčně, od kterých odečetl žalobkyní pobíranou sociální dávku ve výši 4 000 měsíčně a od 1. 7. 2012 navýšil přiznanou částku pro zohlednění inflace o 2 000 Kč měsíčně. Zde lze připomenout, že minimální mzda je stanovena nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, a to za účelem stanovení výše základní sazby minimální mzdy a podmínek pro její poskytování, a stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy a podmínky pro její poskytování zaměstnancům, jejichž mzda není sjednána v kolektivní smlouvě, a pro zaměstnance, kterým se za práci poskytuje plat, to vše v pracovněprávní oblasti (jde o prováděcí předpis k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce. I tato norma má svou relevanci a může být použita jako podklad pro úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. Popsaný postup určení výše náhrady škody tedy považuje dovolací soud za korektní, dostatečně transparentní, a výši odškodnění ve světle argumentů soudů nižších stupňů za přiměřenou. Nelze souhlasit s námitkami dovolatelky, že by soud nezohlednil míru závislosti žalované a hodnotu, popř. časovou náročnost prováděných úkonů, neboť ji dostatečně zjistil dotazem na profesionální poskytovatele péče.

16.    Zároveň je zřejmé, že takto stanovená výše se důvodně nerovná obvyklým cenám výkonu specializované odborné činnosti. K dovolací námitce, že přiznaná náhrada je s ohledem na skutkově podobné věci nepřiměřeně vysoká, dovolací soud pro úplnost dodává, že povaha služby, kterou poškozená využívá, odpovídá službě osobní asistence ve smyslu § 39 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Podle § 5 odst. 2 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb., maximální výše úhrady za poskytování osobní asistence činí 130 Kč za hodinu, podle skutečně spotřebovaného času nezbytného k zajištění úkonů. V případě osobní asistence využívané 16 hodin denně (dva plné úvazky, jak uvažoval soud prvního stupně) by se pak jednalo o částku až 64 480 Kč měsíčně (130 Kč/hodin x 16 hodin x 31 dní) v případě neustálé asistence (24 hodin denně) by se pak jednalo o částku až 96 720 Kč měsíčně. Byť výše uvedený předpis není pro určení výše škody v daném občanskoprávním sporu závazný ani rozhodující, je zřejmé že přiznaná částka (tj. 16 000 - 18 000 Kč před odečtením státních příspěvků) se pohybuje v rozmezí zhruba čtvrtiny předpisem nastaveného limitu pro profesionální péči. Ani z tohoto hlediska ji proto nelze považovat za nepřiměřeně vysokou.

17.     Konečně lze doplnit, že v některých situacích je možno uvažovat i o určení náhrady postupem zaměřeným nikoliv na hodinovou sazbu, ale na úkony, kde lze rovněž podpůrně použít vyhlášku č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování úkonů pečovatelské služby. I v tomto případě se však jedná pouze o nezávaznou pomůcku pro určení výše náhrady úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. a vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a na tom, jaký postup shledá soud za přesnější a vhodnější pro zachování principů popsaných výše.

18.     Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

 

Poř. č. 5         

 

Právo na přezkum evropského platebního rozkazu ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, nezakládá skutečnost, že požadovaná kopie návrhu na vydání evropského platebního rozkazu (čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení) nebyla vyhotovena v jazyce, kterému žalovaný rozumí, nebo v jazyce přijímajícího členského státu, a že žalovaný nebyl vyrozuměn o právu odmítnout či vrátit doručovanou písemnost.

Evropský platební rozkaz doručený žalovanému s takovou vadou se nestane vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nezačne běžet, dokud vada nebude zhojena tím, že žalovanému bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1542/2016)

 

 

1.       Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2013, č. j. 7 EVC 1/2012-35, tak, že žádost právní předchůdkyně žalované na přezkum evropského platebního rozkazu vydaného Okresním soudem Praha-západ ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 7 EVC 1/2012, se odmítá (bod I. výroku) a že evropský platební rozkaz vydaný Okresním soudem Praha-západ ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 7 EVC 1/2012, zůstává v platnosti (bod II. výroku).

2.         K odvolání právní předchůdkyně žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2013, č. j. 29 Co 310/2013-46, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3.         Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že dne 3. 8. 2012 byl právní předchůdkyni žalované doručen výše uvedený evropský platební rozkaz, který se dne 3. 9. 2012 stal vykonatelným. Podáním ze dne 21. 12. 2012 požádala právní předchůdkyně žalované o přezkum evropského platebního rozkazu s tím, že jednak z důvodu pochybení zaměstnance právní předchůdkyně žalované nebyl evropský platební rozkaz včas předán osobám oprávněným v této věci za právní předchůdkyni žalované jednat, a tak nebyl bez jakéhokoliv zavinění právní předchůdkyně žalované doručen včas. Současně evropský platební rozkaz nebyl doručen spolu s vyrozuměním přijímajícího subjektu o možnosti odmítnout nebo vrátit doručovanou písemnost proto, že doručovaná písemnost nebyla v celém rozsahu přeložena do příslušného jazyka, neboť kopie formuláře návrhu na vydání evropského platebního rozkazu přiloženého k evropskému platebnímu rozkazu, která obsahuje bližší popis nároku, byla předložena pouze v českém jazyce.

4.         Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že v dané věci není dán důvod pro přezkum evropského platebního rozkazu ve výjimečných případech ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále též jen „nařízení o evropském platebním rozkazu“), neboť za situace, kdy evidentně došlo k pochybení zaměstnankyně právní předchůdkyně žalované, nelze dospět k závěru, že by doručení evropského platebního rozkazu nebylo provedeno dostatečně včas bez jakéhokoliv zavinění ze strany právní předchůdkyně žalované tak, aby si tato neměla možnost připravit obhajobu. Pokud šlo o druhou námitku právní předchůdkyně žalované, tedy že součástí doručovaných písemností nebylo i vyrozumění adresáta o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále též jen „nařízení o doručování písemností“), pak soud uvedl, že doručené písemnosti toto upozornění neobsahovaly, ale uvedený nedostatek nemůže způsobit neplatnost či možnost přezkumu evropského platebního rozkazu, neboť takový následek nařízení nepředpokládá. Odvolací soud uvedl, že z charakteru právní předchůdkyně žalované – jde o právnickou osobu sídlící v Rakousku – je zcela jednoznačně zřejmé, že právní předchůdkyně žalované, resp. její zaměstnanci odpovědní za přijímání písemností německý jazyk zjevně ovládají. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdkyni žalované nic nebránilo v tom, aby se s těmito písemnostmi řádně seznámila a aby, pokud s důvody, pro které byl evropský platební rozkaz vydán, nesouhlasí, učinila v zákonné lhůtě adekvátní procesní úkon, tedy aby podala odpor.

5.         Usnesení odvolacího soudu napadla právní předchůdkyně žalované (dále též „dovolatelka“) dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené usnesení stojí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dle dovolatelky spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a to konkrétně skutečnosti, že ačkoliv kopie formuláře návrhu přiloženého dle čl. 12 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu k evropskému platebnímu rozkazu byla právní předchůdkyni žalované předložena pouze v českém jazyce, a současně nebyla vyrozuměna o možnosti odmítnout přijetí písemnosti dle čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností, neshledal soud důvody pro přezkum evropského platebního rozkazu ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že evropský platební rozkaz byl řádně doručen, neboť není možné považovat doručení za řádné, když nebylo dodrženo též ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností. Toto procesní pochybení představuje výjimečnou okolnost, která by zakládala právo na přezkum evropského platebního rozkazu dle čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu. Dovolatelka uvádí, že absence překladu návrhu na vydání evropského platebního rozkazu vedla k porušení pravidla, podle kterého má být žalovaný informován o nároku a jeho odůvodnění, aby si na základě těchto informací zvolil, zda podá odpor, nebo nebude nárok popírat, a odkazuje na bod 13 preambule nařízení o evropském platebním rozkazu. Dle názoru dovolatelky, jde o natolik závažné porušení procesních práv právní předchůdkyně žalované, které zakládá právo právní předchůdkyně žalované požádat o přezkum evropského platebního rozkazu z důvodu jiných výjimečných okolností dle čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6.         Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že nesouhlasí s tvrzením, že právní předchůdkyně žalované založila svoji žádost o přezkum předmětného platebního rozkazu na skutečnosti, že kopie návrhu na vydání evropského platebního rozkazu byla předložena pouze v českém jazyce, a toto tvrzení považuje za účelové. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

7.         Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.

8.         Po zjištění, že právní předchůdkyně žalované podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

9.         Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10.       Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, zda situace, kdy je adresátovi doručena písemnost, jejíž část není přeložena do některého z jazyků předvídaných v čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností, a současně adresát není poučen ve smyslu tohoto ustanovení o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti, zakládá právo na přezkum evropského platebního rozkazu ve výjimečných případech ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu.

11.       Podle čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu po uplynutí lhůty stanovené v čl. 16 odst. 2 má žalovaný rovněž právo požádat o přezkum evropského platebního rozkazu u příslušného soudu v členském státě původu, pokud byl platební rozkaz s ohledem na požadavky stanovené tímto nařízením zjevně vydán chybně nebo z důvodu jiných výjimečných okolností.

12.       Čl. 27 nařízení o evropském platebním rozkazu uvádí, že tímto nařízením není dotčeno použití nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, které bylo nahrazeno výše uvedeným nařízením o doručování písemností.

13.       Dle čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků: a) jazyk, kterému adresát rozumí, nebo b) úřední jazyk přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa doručení.

14.       Základem námitek dovolatelky, jež jsou předmětem dovolacího přezkumu, je skutečnost, že kopie návrhu na vydání evropského platebního rozkazu (formulář A), kterou je třeba dle čl. 12 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu připojit k evropskému platebnímu rozkazu, nebyla vyhotovena v jazyce, kterému právní předchůdkyně žalované jako adresát rozumí, ani v jazyce přijímajícího členského státu, a současně nebyla vyrozuměna o právu odmítnout či vrátit doručovanou písemnost. Otázkou k řešení přitom je to, zdali tato skutečnost zakládá právo na přezkum evropského platebního rozkazu ve výjimečných případech ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu.

15.       Jedná se tedy o otázku výkladu unijního práva. Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11). Nejvyšší soud se zabýval tím, zda mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr s posuzovanými otázkami.

16.       Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81 (1982), uzavřel, že národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky, jestliže: 1/ Otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu. 2/ Existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé). 3/ Výklad a správná aplikace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) je zjevný, musí: a/ porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b/ užívat terminologie a právních pojmů komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), c/ vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie), d/ být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008).

17.       S odkazem na článek 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve článek 234, respektive článek 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) a výklad přijatý soudním dvorem EU v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health C-283/81 (1982), zde k otázce, kterou by bylo třeba řešit, neexistuje ustálená judikatura Soudního dvora, týkající se podobné otázky (tzv. acte éclairé).

18.       Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 23 Cdo 1542/2016-137, podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil řízení na dobu do rozhodnutí Soudního dvora o odpovědi na následující předběžnou otázku, kterou mu položil: „Je třeba čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu vykládat tak, že absence poučení adresáta o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti dle čl. 8 odst. 1 nařízení o doručování písemností zakládá právo žalovaného (adresáta) žádat přezkum evropského platebního rozkazu podle čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu?“

19.       Soudní dvůr vydal dne 6. 9. 2018 ve věci C-21/17 rozsudek, jímž odpověděl na shora uvedenou předběžnou otázku takto:

„Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. 11. 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy je evropský platební rozkaz doručován žalovanému, aniž byl návrh na vydání tohoto platebního rozkazu přiložený k tomuto rozkazu vyhotoven v jednom z jazyků, o němž se má za to, že mu žalovaný rozumí, nebo k němu není připojen překlad do některého z těchto jazyků, jak vyžaduje čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, musí být žalovaný pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II posledně uvedeného nařízení řádně poučen o svém právu odmítnout přijetí dotčené písemnosti.

20.       Vada řízení v případě opomenutí této formální náležitosti musí být zhojena v souladu s ustanoveními posledně zmíněného nařízení tím, že dotyčné osobě bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení.

21.       V takovém případě se v důsledku procesního pochybení dotýkajícího se doručení platebního rozkazu spolu s návrhem na jeho vydání nestane tento platební rozkaz vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nemůže začít běžet, takže článek 20 nařízení č. 1896/2006 se nepoužije.“

22.       V odůvodnění k odpovědi na předběžnou otázku Soudní dvůr dovodil, že požadavky čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 se použijí nejen na doručení samotného platebního rozkazu, ale i na doručení návrhu na jeho vydání. Obě tyto písemnosti tedy musí být doručeny adresátovi v jazyce, o němž se má ve smyslu uvedeného čl. 8 odst. 1 za to, že mu adresát bude rozumět. Pro tyto účely musí být k doručované písemnosti připojen jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení, jímž bude dotyčná osoba vyrozuměna o svém právu odmítnout přijetí předmětné písemnosti. Soudní dvůr odkázal na závěry rozsudku ze dne 2. 3. 2017, Henderson, C-354/15, EU:C:2017:157, s tím, že nepřiložení jednotného formuláře uvedeného v příloze II nařízení č. 1393/2007 nemůže způsobit neplatnost ani doručované písemnosti. V případě takového vadného doručení, k jakému došlo ve věci v původním řízení, se evropský platební rozkaz nestal platně vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nezačala běžet (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 9. 2014, eco cosmetics a Raiffeisenbank St. Georgen, C-119/13 a C-120/13, EU:C:2014:2144, body 41 až 43 a 48). Vada řízení v případě opomenutí této formální náležitosti musí být zhojena v souladu s ustanoveními posledně zmíněného nařízení tím, že dotyčné osobě bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení.    

23.       Jestliže tedy kopie návrhu na vydání evropského platebního rozkazu (formulář A), kterou je třeba dle čl. 12 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu připojit k evropskému platebnímu rozkazu, nebyla vyhotovena v jazyce, kterému žalovaný rozumí, ani v jazyce přijímajícího členského státu, a současně nebyl žalovaný vyrozuměn o právu odmítnout či vrátit doručovanou písemnost, nezakládá tato skutečnost právo na přezkum evropského platebního rozkazu ve výjimečných případech ve smyslu čl. 20 odst. 2 nařízení o evropském platebním rozkazu.

24.       V poměrech projednávané věci dovolatelka nebyla poučena o možnosti odmítnutí doručované písemnosti v souladu s čl. 8 nařízení o doručování písemností, tato skutečnost představuje nikoli důvod neplatnosti řízení, ale opomenutí, které je třeba zhojit v souladu s ustanoveními uvedenými v tomto nařízení. V případě takového vadného doručení, k jakému došlo ve věci v původním řízení, se evropský platební rozkaz nestal vykonatelným a lhůta stanovená žalované pro podání odporu nezačala běžet. Důvod pro přezkum evropského platebního rozkazu ve smyslu čl. 20 nařízení o evropském platebním rozkazu tak v projednávané věci není dán, neboť, jde-li o přezkumné řízení, je třeba připomenout, že k tomuto řízení dojde, jak to uvádí samotný nadpis článku 20 nařízení č. 1896/2006, pouze „ve výjimečných případech“, které jsou taxativně vymezeny v tomto článku, přičemž absence doručení mezi tyto výjimečné případy nepatří.

25.       Potvrdil-li odvolací soud napadeným usnesením výrok soudu prvního stupně o tom, že se odmítá žádost právní předchůdkyně žalované na přezkum předmětného evropského platebního rozkazu, je tento jeho závěr správný.

26.       Nejvyšší soud proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.

 

 

 

Poř. č. 6

 

I. Řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. je řízením ve statusové věci právnické osoby ve smyslu § 2 písm. e) z. ř. s., jež lze zahájit pouze na návrh; okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

II.  Další návrh na jmenování jednatele soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, je nutno považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1875/2018)

 

1.         Navrhovatelka se jako jedna ze dvou společnic společnosti E. P. M., spol. s r. o. (dále jen „společnost EPM“), domáhá, aby byli jednateli společnosti EPM jmenováni I. Ř., a V. L.; návrh odůvodňuje tvrzením, že dřívějším jednatelům (A. H. a S. G.) zanikla funkce uplynutím jejich tříletého funkčního období a noví jednatelé doposud nebyli zvoleni.

2.         Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2016, č. j. 77 Cm 180/2015-54:

[1]              přibral do řízení jako účastnici společnost N. P. I., která je druhou společnicí společnosti EPM (dále jen „společnice NP“) [výrok I.], a

[2]              ukončil účast společnosti EPM, I. Ř., a V. L. v řízení (výrok II.).

3.         Ve vztahu k ukončení účasti společnosti EPM v řízení soud prvního stupně uvedl, že společnost, jejíž jednatelé mají být v řízení jmenováni, je účastníkem řízení tehdy, „jestliže existuje osoba oprávněná za ni jednat, tj. jednatel“.

4.         K odvoláním navrhovatelky, společnosti EPM, I. Ř., a V. L. proti II. výroku usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2017, č. j. 14 Cmo 241/2016-126:

[1]              změnil část výroku II. usnesení soudu prvního stupně, kterou byla ukončena účast společnosti EPM v řízení, tak, že se účast společnosti EPM v řízení neukončuje, a

[2]              potvrdil zbývající část výroku II. usnesení soudu prvního stupně.

5.         Řízení o návrhu na jmenování jednatele soudem je podle odvolacího soudu řízením ve statusové věci právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Účastníci řízení o jmenování jednatele nejsou v zákoně výslovně určeni, a proto je podle odvolacího soudu „nutné jejich okruh dovodit z obecné úpravy obsažené v § 6 z. ř. s.“

6.         Odvolací soud nejprve uvedl, že „ve statusových věcech je účastníkem sama společnost, ovšem z povahy věci plyne, že v řízení o jmenování jednatele je účastníkem jen tehdy, je-li zde osoba oprávněná za ni jednat.“

7.         Jelikož je ve spisu založena plná moc z 2. 8. 2011, kterou společnost EPM (jednající svými tehdejšími jednateli) udělila K. H. k zastupování společnosti „ve všech věcech (mimo jiné i k podávání návrhů na zahájení řízení a opravných prostředků)“, vyšel odvolací soud z toho, že tu je osoba oprávněná jednat v řízení za společnost EPM, a proto není dán důvod, aby byla účast společnosti EPM v řízení ukončena.

8.         Proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že se účast společnosti EPM v řízení neukončuje, podala společnice NP dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzováno podle obsahu dovolání jde o otázku, zda je společnost s ručením omezeným, jejíhož jednatele má soud jmenovat v řízení podle § 198 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], účastníkem tohoto řízení i přesto, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat (či ji v řízení zastupovat).

9.         Dovolatelka namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se odvoláním napadená část usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

10.       Plná moc udělená K. H. není podle mínění dovolatelky „procesní plnou mocí ani plnou mocí udělenou pro určitý úkon v řízení o jmenování společnosti EPM,“ a proto v tomto řízení nemůže K. H. vystupovat jako zástupkyně společnosti EPM (k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 326/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 15/2005).

11.       Dovolatelka dovozuje, že K. H. nemůže v řízení vystupovat jako zástupkyně společnosti EPM, neboť její zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti. K. H. totiž vystupuje jako žalovaná v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 64/2016, v němž se po ní společnost EPM domáhá náhrady škody (k tomu dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011). Mimo to je K. H. manželkou A. H., který je „ekonomickým vlastníkem“ navrhovatelky.

12.       Z těchto důvodů lze podle přesvědčení dovolatelky uzavřít, že „společnost EPM nemůže být účastníkem řízení o jmenování jednatelů, neboť zde není osoba, která by byla dle procesních předpisů oprávněna za ni jednat v soudním řízení (o jmenování jednatelů).“

13.       Nad to dovolatelka doplňuje, že v řízení o jmenování jednatele se nejedná o právech a povinnostech společnosti, jejíž jednatel má být jmenován, což vyplývá podle jejího přesvědčení ze skutečnosti, že volba jednatele patří do působnosti valné hromady a společnost „se na procesu jmenování jednatelů žádným způsobem nepodílí.“ Společnost EPM tedy podle dovolatelky nemá být (vůbec) účastníkem probíhajícího řízení, aniž by hrálo roli, zda tu je osoba oprávněná za společnost jednat (či ji v řízení zastupovat).

14.       Společnost EPM (zastoupená K. H.) ve vyjádření k dovolání společnice NP uvedla, že dovolání není přípustné, a tudíž má být odmítnuto. Nad rámec toho dodala, že K. H. je osobou oprávněnou za společnost v řízení jednat, a proto není žádný důvod, aby byla ukončena účast společnosti EPM v řízení.

15.       Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky, zda je společnost s ručením omezeným, jejíhož jednatele má soud jmenovat v řízení podle § 198 odst. 3 z. o. k., účastníkem tohoto řízení, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.

16.       Dovolání není důvodné.

17.       Podle § 198 z. o. k. v případě smrti jednatele, odstoupení nebo odvolání z funkce anebo jiného ukončení jeho funkce, zvolí valná hromada do 1 měsíce nového jednatele (odstavec 1). Nebude-li jednatel zvolen podle odstavce 1, jmenuje jednatele soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a to na dobu, než bude řádně zvolen nový jednatel, jinak může soud společnost i bez návrhu zrušit a nařídit její likvidaci (odstavec 3).

18.       Podle § 2 písm. e) z. ř. s. zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu.

19.       Podle § 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s. rozhoduje krajský soud jako soud prvního stupně ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn.

20.       Podle § 6 z. ř. s. je v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. (odstavec 1). Účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje (odstavec 2).

21.       Podle § 85 písm. a) z. ř. s. jsou řízeními o některých otázkách týkajících se právnických osob řízení ve statusových věcech právnických osob, včetně jejich zrušení a likvidace, jmenování a odvolávání členů jejich orgánů nebo likvidátora a přeměn.

22.       Podle § 7 z. ř. s. jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, soud, jakmile se o něm dozví, jej přibere do řízení jako účastníka. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné (odstavec 1). Jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí (odstavec 2).

23.       Řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. je řízením ve statusové věci právnické osoby ve smyslu § 2 písm. e) z. ř. s. [viz § 3 odst. 2 písm. a), resp. § 85 písm. a) z. ř. s.], jež lze zahájit pouze na návrh (§ 13 odst. 1 věta první z. ř. s., § 198 odst. 2 z. o. k.).

24.       Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. 135 odst. 2 a § 194 odst. 2 obch. zák.) zákon neoznačuje, kdo je účastníkem řízení o jmenování člena voleného orgánu. Účastenství v řízení tudíž nelze určit podle § 6 odst. 2 z. ř. s.

25.       Je tedy nutné posoudit, zda na určení okruhu účastníků dopadá ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s. Gramatický výklad naznačuje, že tomu tak není, neboť podle svého doslovného znění dopadá § 6 odst. 1 z. ř. s. toliko na řízení, jež lze zahájit i bez návrhu (jímž řízení o jmenování jednatele není). Nicméně v důsledku akceptace takového výkladu by bylo nutné podle § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 90 o. s. ř. dovozovat, že účastníky řízení o jmenování jednatele jsou „žalobce a žalovaný“. Takové (ryze formální) vymezení účastníků řízení je však v poměrech řízení upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních zásadně nepřijatelné, neboť nereflektuje specifickou povahu účastenství v tzv. nesporném řízení, v němž strany zásadně nevystupují v kontradiktorním postavení.

26.       Nejvyšší soud proto (shodně s odbornou literaturou) dovozuje, že vztah obou odstavců ustanovení § 6 z. ř. s. je nutné považovat za vztah obecné (§ 6 odst. 1 z. ř. s.) a zvláštní (§ 6 odst. 2 z. ř. s.) úpravy, jíž se účastenství poměřuje bez ohledu na to, zda tato řízení lze zahájit toliko na návrh či i bez návrhu. Stanoví-li zákon okruh účastníků řízení výslovně, určí se okruh účastníků v souladu s § 6 odst. 2 z. ř. s. podle takového výslovného pravidla (a to i v případě, že tato řízení lze zahájit i bez návrhu). Definice obsažená v § 6 odst. 1 z. ř. s. se uplatní tehdy, chybí-li výslovná úprava, a to bez ohledu na to, zda lze dané řízení zahájit i bez návrhu nebo jenom na návrh (srov. Lavický, P. § 6 in Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 31).

27.       I v řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným podle § 198 odst. 3 z. o. k. se proto určí okruh účastníků podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

28.       Při řešení otázky, zda je společnost, jejíhož jednatele má soud jmenovat v řízení podle § 198 odst. 3 z. o. k., osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech má být v takovém řízení jednáno, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu nutné vycházet z toho, že  jmenováním jednatele dochází k zásahu veřejné moci (soudu) do vnitřních poměrů společnosti (k tomu v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a ve vztahu ke jmenování chybějících členů představenstva a dozorčí rady akciové společnosti srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013, uveřejněné pod č. 10/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29.       Tento (zákonem předvídaný) zásah soudu do vnitřních poměrů společnosti má bezprostřední vliv na právní vztahy „uvnitř“ společnosti. Osoba, kterou soud do funkce jednatele jmenuje, vstupuje do právního vztahu se společností, v níž bude působit jako člen jejího statutárního orgánu.

30.       Proto je obdobně jako v řízení o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce podle § 63 a násl. z. o. k. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2227/2016) nepochybné, že společnost, jejíhož jednatele má jmenovat soud v řízení vedeném podle § 198 odst. 3 z. o. k., je osobou, o jejíchž právech nebo povinnostech se v takovém řízení jedná (ve smyslu § 6 odst. 1 z. ř. s.), a je tak (vždy) účastníkem řízení.

31.       Pro tento závěr je přitom zcela bez významu, zda tu je osoba oprávněná za společnost v řízení jednat (nebo ji v řízení zastupovat). To vyplývá ze skutečnosti, že pro posouzení, zda společnost je účastníkem řízení, v němž jí má být jmenován jednatel podle § 198 odst. 3 z. o. k., je rozhodné pouze to, zda se v tomto řízení jedná o jejích právech nebo povinnostech.

32.       Skutečnost, že tu není osoba oprávněná za společnost jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je nanejvýš důvodem, pro nějž má být společnosti jmenován procesní opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř. (je-li tu nebezpečí z prodlení); to platí i pro řízení upravená zákonem o zvláštních řízeních soudních (§ 1 odst. 2 z. ř. s.).

33.       Ve světle výše uvedeného lze uzavřít, že společnost EPM je účastníkem řízení v projednávané věci (bez ohledu na to, zda existuje osoba oprávněná za ni jednat).

34.       Pro úplnost má Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že společník bez dalšího (jen proto, že je společníkem) účastníkem řízení o jmenování jednatele společnosti s ručením omezeným není (jeho práva a povinnosti řízením dotčeny nejsou).

35.       Nicméně, jak Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1202/2009, je-li řízení o jmenování člena představenstva akciové společnosti soudem podle ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák. zahájeno návrhem prvního navrhovatele, je nutno další návrh na jmenování člena představenstva soudem, podaný osobou odlišnou od původního navrhovatele ohledně téže společnosti a téhož skutkového stavu před pravomocným skončením řízení o původním návrhu, považovat za přistoupení do řízení zahájeného tímto původním návrhem. Byť byl přijat v poměrech akciové společnosti v režimu obchodního zákoníku, tento závěr se obdobně uplatní i v poměrech společnosti s ručením omezeným v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

36.       Společník se tudíž řízení může účastnit v pozici (dalšího) navrhovatele.

37.       Na tomto místě je třeba dodat, že v projednávané věci společnice NP účastníkem řízení je, neboť byla soudem prvního stupně do řízení přibrána (pročež byl dán důvod zabývat se i jejím dovoláním).

38.       Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zamítl dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř.

39.       Protože bylo dovolání zamítnuto, Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).

40.       K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.

 

 

 

Poř. č. 7

 

Česká republika odpovídá za újmu způsobenou porušením práva Evropské unie rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, jestliže: a) cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, b) porušení je dostatečně závažné, přičemž z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě, kdy soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, a c) mezi porušením unijního předpisu a škodou existuje příčinná souvislost; tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. O žalobě rozhoduje obecný soud žalované podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016)

 

 

I.         Dosavadní průběh řízení

1.         Žalobkyně se (po vyloučení některých nároků k samostatnému projednání) domáhala proti státu náhrady škody v částce 2 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy konstatováním porušení práva z titulu odpovědnosti státu za porušení unijního práva, když tvrdila, že jí škoda a újma vznikly v příčinné souvislosti s porušením primárního a sekundárního práva Evropské unie (dále jen „EU“) a nerespektováním judikatury Evropského soudního dvora (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále také jen „SDEU“), jehož se dopustily legislativní orgány České republiky, organizační složka státu – Ministerstvo zahraničních věcí a rovněž soud rozhodující v poslední instanci porušením povinnosti eurokonformního výkladu právních norem upravujících odměňování za práci. Legislativní orgány dle žalobních tvrzení porušily své povinnosti při své legislativní činnosti, neboť po vstupu České republiky do EU a po uplynutí lhůty k zapracování směrnice do vnitrostátních právních norem, ponechaly v právním řádu zákon o platu odporující čl. 141 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen „EHS“); neprovedly Směrnici Rady č. 75/117 EEC o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny za práci ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/EC; špatně provedly harmonizační novelu zákoníku práce zákonem č. 46/2004 Sb., jež nerespektuje aplikační přednost práva EU a judikaturu SDEU. Soud rozhodující v poslední instanci, jímž byl Nejvyšší soud, neprovedl eurokonformní výklad pojmu „odměna za práci“, aplikoval zákon o platu a náhradě mzdy v rozporu s čl. 141 Smlouvy o založení EHS, vznik škody posuzoval nepřiléhavě výhradně dle zákoníku práce a nerespektoval přitom judikaturu SDEU ani vlastní judikaturu. Částka 2 000 000 Kč podle žalobkyně představuje škodu jí vzniklou v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, jímž jí nebyla přiznána částka 110 062,35 € představující náhradu zvýšených životních nákladů („zahraniční plat“).

2.         Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2015, č. j. 31 C 425/2014-170, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč s požadovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby soud konstatoval, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o založení Evropských společenství ze strany státu a soudní moci došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč.

3.         Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 3/2006 (dále jen „původní řízení“) domáhala proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí finančních nároků z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru. Mimo jiné se domáhala zaplacení částky 110 062,35 € s úroky z prodlení s tvrzením, že podle pracovní smlouvy byla zařazena jako diplomat zastupitelského úřadu v Madridu, proto jí kromě platu korunového náležel i „plat valutový“, který představuje náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. 5. 2003 do 31. 12. 2006. Tento nárok byl soudem prvního stupně i soudem odvolacím v posuzovaném řízení zamítnut. Dovolání žalobkyně zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud uvedl: „Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech (dále jen ‚zákon o platu‘), zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat. Platem se rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost (§ 3 odst. 2 zákona o platu). Základním pojmovým znakem platu tedy je, že přísluší za vykonanou práci. Vedle platového tarifu stanoveného pro platovou třídu, do které je zaměstnanec zařazen, je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky, odměny, apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o plat. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší plat za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění). Plnění z pracovněprávních vztahů může zároveň zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci jen tehdy, stanoví-li to právní předpisy, a jen za podmínek a v rozsahu těmito právními předpisy stanovenými. Podle ustanovení § 3 odst. 1 věty první nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, jež bylo vydáno na základě zmocnění uvedeného v § 24 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále též jen ‚nařízení vlády‘), zaměstnanci přísluší náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí. Z povahy platu, jak byla výše vyložena, v porovnání s tím, jaký účel má náhrada zvýšených životních nákladů podle nařízení vlády, vyplývá, že se nemůže jednat o plat nebo jeho složku (nejde o odměnu za vykonanou práci), ale že jde o ‚náhradu‘ poskytovanou zaměstnanci s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Tento závěr soudů ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje, když v dovolání dovozuje, že nevyplacením náhrady zvýšených životních nákladů jí vznikla škoda. Souhlasit lze se soudy (i dovolatelkou - žalobkyní) i v tom, že, nemůže-li být zohledněna skutečnost, že žalobkyni nebyla vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů při poskytování náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 61 zák. práce (nejde o součást platu), je třeba též posoudit, zda postupem žalované (jejích zaměstnanců) nevznikla žalobkyni škoda ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Podle ustanovení § 187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9a a 10). Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle naposled citovaného ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Škodou, jako jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele, se rozumí majetková újma, která se projevuje (nastala) v majetkové sféře poškozeného (zaměstnance) a je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) v penězích. Nedochází-li k naturální restituci (uvedení v předešlý stav), je napravitelná poskytnutím majetkového plnění (peněz). Pro plnění, která poskytuje svým zaměstnancům zaměstnavatel podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. (mezi ně patří i náhrada zvýšených životních nákladů) je charakteristické, že mají zaměstnanci nahradit (kompenzovat) vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou. Zaměstnanec totiž i při práci v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Právě proto, aby toto znevýhodnění v souvislosti s prací v zahraničí bylo odstraněno (zmenšeno), jsou těmto zaměstnancům poskytovány uvedené náhrady v cizí měně. Z této povahy náhrad vyplývá, že svoji funkci mohou plnit, jen vykonává-li zaměstnanec práci skutečně v zahraničí (srov. slova ‚…přísluší od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí‘ v § 3 odst. 1 nařízení vlády). Nevykonává-li zaměstnanec fakticky práci v zahraničí, nemůže mu logicky vznikat ztráta, která je náhradou podle § 3 nařízení vlády nahrazována (kompenzována). Nevyplácením náhrady zvýšených životních nákladů zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, tomuto zaměstnanci nemůže ani vznikat škoda (nevzniká mu majetková újma, která se projevuje v jeho majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích). Chybí tak jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Naopak, kdyby taková náhrada byla vyplácena zaměstnanci, který fakticky práci v zahraničí nevykonává, bylo by to nejen v rozporu se zákonem, ale vznikalo by mu nepochybně v rozsahu takto vyplacených částek bezdůvodné obohacení.“ Dále ve věci rozhodoval Ústavní soud, který usnesením ze dne 22. 2. 2011 stížnost žalobkyně jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

4.         Soud prvního stupně věc posoudil podle čl. 157 Smlouvy o fungování EU (dále též „SFEU“, dříve čl. 141, resp. čl. 119 Smlouvy o založení Evropského společenství), podle čl. 4 odst. 3 a čl. 6 odst. 3 SFEU a podle rozsudků SDEU (v rozsudku soudu prvního stupně označených) a učinil závěr, že členské státy zásadně odpovídají za škodu způsobenou porušením unijních norem, jehož se dopustily jejich orgány, přičemž tato odpovědnost je dána i v případě, že dotčené porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci, jestliže porušené pravidlo práva Společenství přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou utrpěnou poškozenými osobami (např. rozsudek C-224/01 Köbler). Podle soudu prvního stupně žalobkyni škoda nevznikla, neboť účelem a smyslem tzv. zahraničního platu je kompenzovat pracovníkovi zvýšené životní náklady v zahraničí. Dále uzavřel, že ve smyslu judikatury SDEU se čl. 157 SFEU vykládá široce tak, že pod něj spadá i zahraniční příspěvek, což však není významné pro posouzení této věci. Smyslem čl. 157 SFEU je zajištění stejné odměny mužů a žen za stejnou práci, což dopadá i na příspěvek za práci v zahraničí. Jestliže však žalobkyně v relevantním období v zahraničí nepracovala, nemůže mít na tuto náhradu nárok. Nemohlo proto dojít postupem státních orgánů k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivou odměnu za práci ani k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek. Případné legislativní pochybení orgánů státu není ve vztahu příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, resp. nemajetkovou újmou, neboť ta byla přetržena rozhodováním soudů v rámci původního řízení. I v případě legislativního pochybení orgánů státu bylo povinností soudu užít na základě prosazeného principu přednosti unijního práva eurokonformního výkladu vnitrostátních předpisů. Soud prvního stupně neshledal důvodným požadavek žalobkyně na položení předběžné otázky SDEU, neboť nemá pochybnosti o platnosti právních aktů unijního práva, přičemž otázka, že zahraniční plat spadá pod čl. 157 SFEU byla již judikaturou SDEU vyřešena. Soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, neboť žalobkyni nevznikla škoda ani nemajetková újma a Nejvyšší soud neužil výklad rozporný s právem EU. Údajná pochybení zákonodárných orgánů pak nejsou v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody, resp. nemajetkové újmy.

5.         Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).

6.         Odvolací soud poté, co se vypořádal s procesními námitkami odvolatelky, uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil při právním posouzení věci, přičemž odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Soud prvního stupně správně vyšel při posouzení nároku z judikatury SDEU, jakož i z judikatury českých vyšších soudů, z níž vyplývá, že musejí být dány tři předpoklady pro odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, a to 1) porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům, 2) dostatečná závažnost tohoto porušení a 3) existence přímé příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami. Byť žalobkyně svůj nárok odůvodňuje různě konstruovanými argumenty, lze dovodit, že podstatou žalobního nároku je tvrzení žalobkyně, že jí vznikla škoda tím, že jí nebyl v původním řízení přiznán nárok na zaplacení částky 110 062,35 € představující náhradu zvýšených životních nákladů podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. za situace, kdy nevykonávala práci v zahraničí z důvodu, že jí byla dána neplatná výpověď. Toto nepřiznání bylo podle žalobkyně způsobeno tím, že 1) nebyla provedena harmonizace unijního a vnitrostátního práva ohledně zásady „stejná odměna za stejnou práci mužů a žen“, resp. ohledně zásady zákazu diskriminace (konkrétně že byla ponechána úprava v zákonu o platu, která odporuje čl. 157 SFEU) a 2) že Nejvyšší soud neprovedl eurokoformní výklad pojmu odměna za práci, resp. jeho výklad byl v rozporu s čl. 157 SFEU, pokud nerespektoval judikaturu SDEU, ani svoji vlastní judikaturu. Žalobkyně jako jediné konkrétní pravidlo stanovené unijním právem, které bylo dle ní v tomto případě porušeno (ať už neprovedením harmonizace vnitrostátního práva v jeho smyslu, nebo jeho nepoužitím při rozhodnutí Nejvyššího soudu v původním řízení) označuje čl. 157 SFEU.

7.         K tomuto článku z judikatury SDEU podle odvolacího soudu vyplývají dva závěry. Především uvedený článek má přímý účinek, neboť je dostatečně jasný, přesný a nepodmíněný. Z přímého účinku plyne, že zásady stejné odměny za stejnou práci ve smyslu tohoto článku se lze dovolávat před vnitrostátními soudy a že vnitrostátní soudy jsou povinny poskytovat ochranu právům, které toto ustanovení účastníkům přiznává. Dále z judikatury lze učinit závěr, že SDEU „odměnu“ ve smyslu uvedeného článku vykládá široce, když za odměnu se považuje nejen obvyklá mzda či plat, ale i veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. První shora uvedený závěr spočívající v přímé použitelnosti uvedeného článku vnitrostátními soudy nutně vede k závěru, že případná tvrzená nedostatečná harmonizace vnitrostátního práva ve smyslu uvedeného článku (tvrzené ponechání zákona o platu v rozporu s čl. 157 SFEU, případně další nedostatečné úpravy), není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou spočívající v nepřiznání částky 110 062,35 € Nejvyšším soudem. Pokud by přicházelo v úvahu přisouzení uvedeného nároku na základě použití práva přiznaného v čl. 157 SFEU, pak by bylo povinností vnitrostátního soudu takové právo ve smyslu uvedeného článku přiznat bez ohledu na to, zda bylo či nebylo pravidlo uvedené v čl. 157 SFEU řádně implementováno do vnitrostátní právní úpravy (zákon o platu, zákoník práce, případně další právní předpisy). Konečně žalobkyně sama tvrdí, že Nejvyšší soud porušil unijní právo právě tím, že nepoužil (při posouzení jejího nároku v původním řízení) čl. 157 SFEU, tedy že neprovedl eurokonformní výklad pojmu odměna za práci. Je proto správným závěr soudu prvního stupně, že mezi tvrzeným porušením povinnosti státu učinit v legislativní oblasti opatření k zavedení zásady stejné odměny za práci ve smyslu čl. 157 SFEU a tvrzenou škodou spočívající v nepřiznání částky 110 062,35 € soudem poslední instance, není vztah příčinné souvislosti. Pro tento nedostatek nemůže být dána odpovědnost státu za tvrzenou škodu v důsledku porušení povinnosti státu v oblasti harmonizace vnitrostátního práva s unijním právem. Závěr soudu prvního stupně v tomto smyslu je proto správný.

8.         Pokud jde o tvrzené porušení unijního práva postupem Nejvyššího soudu v původním řízení spočívající v tom, že nárok žalobkyně nebyl přiznán z důvodu neprovedení eurokonformního výkladu, pak je podle odvolacího soudu správný závěr soudu prvního stupně, že ani zde nejsou naplněny shora uvedené předpoklady pro odpovědnost státu. Odvolací soud zdůraznil, že závěry judikatury SDEU ohledně širokého výkladu pojmu „odměny“ se týkají výlučně výkladu tohoto pojmu ve smyslu čl. 157 SFEU, tedy pouze a výlučně pro účely prosazení zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci. V tomto a nikoliv jiném smyslu je SDEU rozhodováno, že rovnost při odměňování mužů a žen za práci musí být dána v oblasti všech „odměn“, které jsou vypláceny v souvislosti se zaměstnáním. V tomto smyslu by skutečně čl. 157 SFEU dopadal i na náhradu zvýšených životních nákladů poskytovaných podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., které nepochybně souvisí se zaměstnáním. Čl. 157 SFEU však rozhodně neupravuje ani výši ani podmínky pro stanovení platu, mzdy, náhrady platu či mzdy při neplatném skončení pracovního poměru, či výši a podmínky jiného plnění poskytovaného v souvislosti se zaměstnáním, když naopak judikatura SDEU co do těchto otázek ponechává úpravu výlučně na členských státech. Ve vztahu k náhradě platu při neplatném rozvázání pracovního poměru, či k náhradě zvýšených životních nákladů ve smyslu nařízení vlády č. 62/1994 Sb. je třeba čl. 157 SFEU vykládat tak, že taková náhrada náleží stejně (ve stejné výši za stejných podmínek) jak mužům, tak ženám, nestanoví však, jaké jsou konkrétní podmínky pro výplatu uvedených náhrad. Nerovné (diskriminační) podmínky stanovené pro náhradu zvýšených životních nákladů, resp. pro náhradu mzdy (platu) pro ženy a muže však žalobkyní nebyly nikdy v původním řízení tvrzeny. Porušením čl. 157 SFEU nebylo žalobkyní vůbec v původním řízení argumentováno, ani skutkově jí nebylo tvrzeno, že by podmínky vztahujícího se k náhradě zvýšených životních nákladů (náhradě mzdy při neplatném skončení pracovního poměru či náhradě škody z tohoto důvodu) byly stanoveny či uplatňovány odlišně pro muže a ženy. Takové okolnosti, které by nasvědčovaly porušení zásady stejné odměny za stejnou práci pro ženy a muže, v původním řízení nevyšly ani jinak najevo. Za uvedených okolností nebylo povinností soudu v původním řízení použít čl. 157 SFEU, resp. provést výklad vnitrostátního práva ve smyslu ustanovení tohoto článku. Jinak řečeno, ani použití ustanovení čl. 157 SFEU, resp. v tomto smyslu eurokonformní výklad vnitrostátních předpisů (zákoník práce, zákon o platu, nařízení vlády) by nevedl k jinému závěru, než že žalobkyni nárok na zaplacení částky 110 062,35 € nepřísluší z důvodů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu.

9.         Odvolací soud k tomu dodal, že žalobkyně ani v tomto řízení netvrdila, že by vnitrostátní úprava použitelná na posouzení jejího požadavku na zaplacení 110 062,35 € (zákoník práce, zákon o platu, nařízení vlády) zakládala nerovnost při odměňování mezi muži a ženami. V tomto směru žalobkyně učinila jedinou neurčitou zmínku v odvolání potud, že jí soud stanovil náhradu platu „odpovídající pracovnímu zařazení uklízečky ve většině nepřesahující 10 000 Kč měsíčně, zatímco jiní mužští diplomaté pobírali v zahraničí plat nejméně desetkrát vyšší“. Chtěla-li žalobkyně tímto tvrdit, že vnitrostátním právem je stanovena (uplatňována) náhrada platu, resp. náhrada zvýšených životních nákladů za stejných podmínek odlišně pro muže a ženy, pak se jedná o tvrzení uplatněné nepřípustně nově v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.). I přes uvedené lze uzavřít, že žalobkyní tvrzená nízká náhrada platu z neplatného rozvázání pracovního poměru v porovnání s platem diplomatů působících v zahraničí, nezakládá nepřípustnou nerovnost (diskriminaci oproti mužům), neboť se zjevně nejedná o rozdílné odměňování mužů a žen za stejnou práci. Rozdíl spočívá pouze v tom, že zaměstnancům (mužům i ženám) vykonávajícím práci v zahraničí náleží za dobu tohoto výkonu náhrada zvýšených životních nákladů, zatímco taková náhrada zcela logicky nenáleží zaměstnancům, kteří práci v zahraničí nevykonávají. Tvrdila-li žalobkyně obecně, že je diskriminována samotnou výší náhrady platu při neplatném skončení pracovního poměru, kterou považuje vzhledem ke svému vzdělání, zařazení a praxi za nízkou, pak je třeba uvést, že unijní právo nezakládá v tomto směru žádné pravidlo, které by bylo v případě žalobkyně porušeno. Lze uzavřít, že nebyl naplněn ani předpoklad odpovědnosti státu za škodu ve vztahu k tvrzenému porušení unijního práva rozhodnutím Nejvyššího soudu v původním řízení (tvrzené neprovedení eurokonformního výkladu odměny za práci, resp. posouzení vzniku škody). Odvolací soud s ohledem na posouzení povahy nároku na zaplacení 110 062,35 € v původním řízení provedené Nejvyšším soudem, při němž nepřicházelo v úvahu použití ustanovení čl. 157 SFEU, resp. judikatury SDEU k tomuto článku vydané, má za správný také závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni nepřiznáním 110 062,35 € nevznikla škoda. Tato částka má povahu kompenzace zvýšených životních nákladů vzniklých zaměstnanci při výkonu práce v zahraničí, a tedy jestliže žalobkyně v rozhodném období práci v zahraničí nevykonávala, pojmově jí nemohla vzniknout škoda nepřiznáním takové kompenzace.

 

II.        Dovolání a vyjádření k němu

 

10.       Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a to v celém rozsahu výroku I rozsudku odvolacího soudu ve spojení s akcesoricky dotčeným výrokem II (podle obsahu však toliko co do rozhodnutí ve věci samé), a navrhla, aby Nejvyšší soud „rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě v nároku vyloučeném k řízení pod sp. zn. 31 C 425/2014 vyhověl v plném rozsahu a přiznal žalobkyni náklady řízení.“

11.       Podle dovolatelky odvolací soud měl k jejímu požadavku rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný zrušit, napadené rozhodnutí tak ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a to výkladu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podmínek zrušení nepřezkoumatelného rozsudku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. Žalobkyni bylo takto znemožněno použít v dovolání náležitě dovolací důvody, neboť v rozsudku odvolacího soudu absentuje přezkoumatelný a jednoznačný závěr o tom, zda se v případu stanovení náhrady mzdy žalobkyně z neplatného rozvázání pracovního poměru aplikuje právo EU, v důsledku čehož je žalobkyně zkrácena i na svém právu uplatnit přesný dovolací důvod ohledně toho, že jí neaplikací práva EU soudem poslední instance v hlavním řízení vznikla škoda přičitatelná členskému státu z titulu odpovědnosti státu za porušení práva EU.

12.       Odvolací soud se podle dovolatelky rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je nepřezkoumatelný i rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozpor v odůvodnění napadeného rozsudku spatřuje dovolatelka v tom, že soud citoval jako správný závěr soudu poslední instance ze dne 15. 4. 2010, že zahraniční plat není odměnou za práci, přičemž na druhé straně dal za pravdu žalobkyni, že tento plat odměnou za práci ve smyslu čl. 157 SFEU je. Tento nepřezkoumatelně formulovaný závěr je na újmu práv žalobkyně s ohledem na vymezení dovolacích důvodů a právních otázek odpovědnosti státu za škodu.

13.       Odvolací soud nepřezkoumatelnost rozsudku podpořil i v tom, že vyloučil předmětný nárok k samostatnému projednání, čímž znemožnil jeho posouzení ve všech právních souvislostech v systému adekvátní kauzality.

14.       Odvolací soud se odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, podle které je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit. Jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

15.       Podle dovolatelky odvolací soud dále své rozhodnutí v meritu věci založil zejména na závěrech, že:

            -          nebylo povinností soudu poslední instance v případu žalobkyně použít čl. 157 SFEU (141 ES) a výklad vnitrostátního práva co do pojmu „odměna za práci“ v souladu s ustanovením tohoto článku a práva EU při stanovení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobkyně ve smyslu spravedlivé a stejné odměny za stejnou práci, neboť právo EU podle odvolacího soudu upravuje v čl. 157 SFEU stejnou odměnu žen za práci pouze v porovnání s muži,

            -          bylo z hlediska úspěšnosti žalobkyně v řízení údajně nutno, aby žalobkyně porušením článku 157 SFEU, resp. porušením práva EU, výslovně argumentovala v hlavním řízení, což žalobkyně údajně podle odvolacího soudu neučinila.

16.       Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na řešení těchto otázek:

            a)         Zda byla žalobkyně povinna v hlavním řízení z hlediska úspěšnosti ve sporu porušení práva EU v projednávané věci odkazem na konkrétně porušené předpisy EU explicitně namítat. Dovolatelka přitom má za to, že povinnost namítat porušení práva EU v projednávané věci neměla, nýbrž bylo úřední povinností soudu poslední instance slučitelnost v případu žalobkyně použitého vnitrostátního práva s právem EU přezkoumat.

            b)        Zda je otázka práva EU významná pro řešení daného případu a zda bylo v projednávané věci povinností soudu poslední instance při ústavně konformním posouzení spravedlivé a rovné odměny za práci stejné hodnoty u žalobkyně ve smyslu náhrady z neplatného rozvázání pracovního poměru použít čl. 157 SFEU, resp. z úřední povinnosti eurokonformně použít související použitelné právo EU včetně platné judikatury SDEU. Podle dovolatelky otázka práva EU je významná pro rozhodnutí daného případu. Nadto se domnívá, že projednávaný případ nelze posuzovat pouze v izolovaném smyslu znění čl. 157 SFEU, nýbrž v kontextu celého systému práva EU, včetně zásad a cílů EU, úkolů Smluv a výkladových postupů judikovaných SDEU, jakož i takto inkorporovaného systému práva EU do práva vnitrostátního. Podle dovolatelky cíle, principy a myšlenkové zdroje EU je nutno v projednávané věci použít jako výkladové pomůcky při výkladu předpisů práva Společenství a současně je nutno jim dát z hlediska vnitrostátního práva ústavně garantovaný a závazný kontext rovnosti a spravedlivého odměňování za stejnou práci stejné hodnoty.

            c)         Zda se obsah čl. 157 SFEU a závěry judikatury SDEU ohledně širokého výkladu pojmu „odměna za práci“ použijí výhradě při srovnání odměn žen za práci v porovnání s muži, či zda jeho obsah zakotvuje i obecnou zásadu spravedlivé a rovné odměny za stejnou práci stejné hodnoty, kterou má soud jako výkladové pravidlo práva EU a ústavně garantovaný princip z úřední povinnosti aplikovat. Podle dovolatelky odvolací soud posoudil dopad čl. 157 SFEU na posouzení odměny za práci z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru žalobkyně nesprávně, jakož i neaplikoval správně příslušná ustanovení vnitrostátního práva, která s právem EU v dotčené části odměňování za práci musejí být souladná.

            d)        Zda existovala rozumná pochybnost k aplikovatelnosti práva EU na daný případ ke dni rozhodování soudu poslední instance v hlavním řízení a zda bylo povinností soudu poslední instance předložit v projednávané věci předběžnou otázku k SDEU. Podle dovolatelky se odvolací soud mj. odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, když z rozhodnutí soudu poslední instance v hlavním řízení není vůbec patrno, zda a s jakým výsledkem posuzoval slučitelnost aplikovaného vnitrostátního práva s právem EU, neboť otázku aplikace práva EU ve smyslu toho, aby si tuto otázku vůbec položil a jak se s ní případně vypořádal, dovolací soud svévolně neřešil, čímž je porušení práva EU v projednávané věci samo o sobě dostatečně závažné, zakládající žalobkyni automaticky právo na náhradu škody. Protože judikatura SDEU k výkladu zahraničního platu nikoliv z hlediska účelu – jako kompenzace výdajů, ale příčiny – jako odměny za práci v souvislosti s pracovním poměrem, byla zpřesněna až v období následně po rozhodnutí soudu poslední instance v hlavním řízení, a to v rozsudku K. D. ve spojených věcech C-124/11, C-125/11 a C-143/11, a proto v době rozhodování dovolacího soudu v hlavním řízení ke dni 15. 4. 2010 existovala povinnost dovolacího soudu se na SDEU ve smyslu čl. 267 SFEU obrátit s předběžnou otázkou aplikace práva EU na případ žalobkyně, neboť tato záležitost v předmětné době nebyla z hlediska zahraničního platu do všech důsledku SDEU vyřešena.

            e)         Který z účastníků a v jakém rozsahu měl v projednávané věci s přihlédnutím k ustanovení § 133a o. s. ř. procesní povinnosti tvrdit a prokázat (a z nich vyplývající břemena tvrzení a důkazní) skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci žalobkyně v odměňování za práci. Podle dovolatelky závěr odvolacího soudu, že žalobkyní namítaný nízký plat v porovnání s platem jiných diplomatů v zahraničí nezakládá nepřípustnou nerovnost, nevychází ze zákonného postupu soudem prováděného dokazování podle § 133a o. s. ř. V řízení vyšlo najevo, že zahraniční plat je odměnou za práci podle práva EU a že žalobkyni tento plat nebyl vyplácen, zatímco jiným diplomatům, kteří nedostali neplatnou výpověď z pracovního poměru, vyplácen byl. Za této situace v řízení postačovalo tvrzení žalobkyně, že toto rozdílné zacházení bylo motivováno zákonem stanoveným diskriminačním důvodem, aniž by žalobkyně měla povinnost tuto motivaci dále prokazovat. Je povinností zaměstnavatele, aby prokázal, že dotčená praxe je odůvodněna objektivními okolnostmi, které se netýkají diskriminace na základě pohlaví.

            f)         Zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, jestliže žalovaný neuvedl v řízení žádné skutkové okolnosti na svoji obranu proti žalobě vyjma obecného tvrzení, že žalobkyně údajně mylně dovozuje odpovědnost státu za škodu porušením práva z vydaného rozhodnutí soudu poslední instance v hlavním řízení.

            g)        Zda přímý účinek práva EU vylučuje, aby příčinnou souvislost s tvrzenou škodou bylo možno shledat jak vzhledem k rozhodnutí soudu poslední instance, tak vzhledem k vadné vnitrostátní legislativní úpravě, na základě níž soud poslední instance rozhodoval. Podle dovolatelky z rozhodnutí odvolacího soudu není patrné, mezi jakými skutkovými okolnostmi existenci příčinné souvislosti u žalobkyní uplatněných nároků zjišťoval, a současně soud náležitě v odůvodnění rozsudku neuvedl, jaké okolnosti z hlediska jeho závěru jsou způsobilé tento stav příčiny a následku vzhledem k dílčím nárokům vyloučit, neboť odvolací soud při přezkumu příčinné souvislosti nevzal v potaz, že žalobkyně nárokovala jak náhradu škody, tak náhradu nemajetkové újmy, přičemž tyto nároky stojí na samostatném skutkovém základu a musejí být i samostatně zkoumány z hlediska příčinného vztahu.

            h)        Zda povaha žalobkyní argumentované škody (skutečná škoda, ušlý zisk či nemajetková újma) musí být žalobkyní vymezena explicitně v žalobním návrhu z hlediska jeho projednatelnosti, či může soud o povaze této škody rozhodnout na základě své úvahy ve vnitrostátním procesním režimu § 153 odst. 2 o. s. ř. a ve smyslu unijních požadavků efektivity a ekvivalence, a zda mohla žalobkyně za použití režimu § 153 odst. 2 o. s. ř. vznést námitku proti samotné délce kompenzačního řízení. Podle dovolatelky nebyl naplněn požadavek judikatury SDEU, že kritéria umožňující stanovit rozsah a povahu náhrady škody nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají podobných nároků založených na vnitrostátním právu, a že v žádném případě nesmí být konstruována tak, aby činila náhradu škody prakticky nemožnou nebo nadměrně obtížnou. Náhrada škody pak musí být přiměřená utrpěné újmě. Z uvedeného podle dovolatelky vyplývá, že rovněž nepřiměřeně dlouhé samotné kompenzační řízení zakládající nemajetkovou újmu podle vnitrostátního práva musí být posouzeno z hlediska požadavků efektivity a ekvivalence stejně i u nároků z odpovědnosti státu za škodu porušením práva EU. Nadto se měl odvolací soud odchýlit od označené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže opomenul, že dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, bez ohledu na to, zda právní důvod požadovaného plnění je v žalobě uveden. Přitom dovolatelka poukázala na procesní rozhodnutí soudu prvního stupně, která byla následně odvolacím soudem změněna, což mělo za následek prodloužení délky kompenzačního řízení, která by měla jít na vrub státu a nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Dále uvedla, že pokud byla požadována náhrada nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva EU, způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a soud tedy není striktně vázán výší a formou žalobního nároku. Pokud tedy odvolací soud odmítl jakékoliv úvahy o formě a výši odškodnění nad rámec žalobkyní uplatněného nároku, pak porušil princip efektivity a ekvivalence dle práva EU. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze požadovat navýšení zadostiučinění v případě nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení s tím, že toto navýšení do nastoupení účinků kompenzace řádně navrhla, a je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že není co navyšovat, neboť se žalobkyně finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedomáhala.

17.       Podle dovolatelky je přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. dána tím, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení uvedených právních otázek a odvolací soud při jejich řešení porušil použitelné právo EU, včetně judikatury SDEU, a odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, vydané na podkladu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, jakož i od další dovolatelkou označené judikatury dovolacího soudu, v důsledku čehož rozhodnutí odvolacího soudu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

18.       Dovolatelka současně navrhla, aby se Nejvyšší soud jako soud poslední instance obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, pokud sezná, že aplikace práva EU na případ žalobkyně nebyla SDEU dosud ve všech souvislostech vyřešena, neboť je to SDEU, který je povolán právo EU vykládat.

19.       Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

 

III.       Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

 

20.       Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

21.       Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v rozsahu rozhodnutí o věci samé obsahuje i základní náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud tak dále posuzoval přípustnost dovolání.

 

IV.       Přípustnost dovolání

 

22.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

23.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24.       Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a to výkladu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podmínek zrušení nepřezkoumatelného rozsudku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále že v rozporu s judikaturou skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, že napadené rozhodnutí obsahuje rozpor v odůvodnění, co do závěru, že zahraniční plat je či není odměnou za práci, což je dovolatelce na újmu při vymezení dovolacích důvodů a právních otázek, a konečně že vyloučením nároku k samostatnému projednání odvolací soud znemožnil jeho posouzení ve všech právních souvislostech v systému adekvátní kauzality, nemohou uvedené námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), ze kterého vyplývá, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

25.       Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nijak na újmu uplatnění práv žalobkyně v dovolacím řízení. Okolnost, že žalobkyně důvody zamítavého rozsudku odmítá akceptovat, jeho nepřezkoumatelnost nezakládá. Odvolací soud a před ním i soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětlily důvody, proč „zahraniční plat“ spadá pod pojem odměna za práci ve smyslu čl. 157 SFEU, jakož i důvody, proč se čl. 157 SFEU a z něj vycházející judikatura SDEU na nárok žalobkyně uplatněný v původním řízení nevztahoval. Rozhodnutí soudů pak nemůže vycházet ze souhrnných skutkových zjištění už jenom z toho důvodu, že skutková zjištění soudu prvního stupně vychází především z obsahu rozhodnutí vydaných v původním řízení, která řádně označuje a uvádí, jaké skutečnosti z nich vyplývají. V poměrech projednávané věci je nepochybně důvodná i citace rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, co do jejich právních závěrů. Odvolacímu soudu není ani co vytknout co do způsobu, jakým se vypořádal s namítanými vadami řízení před soudem prvního stupně.

26.       Žalobkyně dále dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení celkem osmi otázek (shora uvedených), ve kterých odvolací soud měl porušit aplikovatelné právo EU, včetně judikatury SDEU a odchýlit se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, který řeší odpovědnost státu za škodu vzniklou jeho pochybením v implementaci nařízení EU a jejich přímého účinku.

27.       Na vyřešení otázky a) (povinnost explicitní námitky porušení předpisů EU) napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud porušení práva EU v rozsudku Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení tak jako tak neshledal. Krom toho odvolací soud uvádí, že porušením čl. 157 SFEU nebylo žalobkyní vůbec v původním řízení argumentováno v souvislosti se skutkovým zjištěním, že nerovné (diskriminační) podmínky stanovené pro náhradu zvýšených životních nákladů, resp. pro náhradu mzdy (platu) pro ženy a muže, nebyly žalobkyní v původním řízení nikdy tvrzeny, a žalobkyní nebylo skutkově ani tvrzeno, že by podmínky vztahující se k náhradě zvýšených životních nákladů byly stanoveny či uplatňovány odlišně pro muže a ženy, ani takové okolnosti nevyšly v původním řízení najevo. Na tomto skutkovém zjištění, z něhož nutně musí vycházet i dovolací soud (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), pak teprve odvolací soud činí závěr, že za uvedených okolností nebylo povinností soudu v původním řízení použít čl. 157 SFEU, resp. provést výklad vnitrostátního práva ve smyslu ustanovení tohoto článku.

28.       Z týchž důvodů nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani otázka e), týkající se procesní povinnosti tvrzení a prokázání diskriminace žalobkyně. Předmětem nynějšího řízení již nejsou pracovněprávní nároky dotčené diskriminací, ale náhrada škody vůči státu za porušení práva EU jeho orgány. Pokud se týče skutečností, které vzaly za prokázané soudy v posuzovaném řízení, pak dovolatelka staví svoji argumentaci na vlastní variantě skutkového stavu, než z jakého vychází napadené rozhodnutí.

29.       Obdobně napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení otázky f), týkající se splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Jak vyplývá i z odůvodnění napadeného rozhodnutí byla uvedená otázka již v průběhu řízení pravomocně vyřešena usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 30 Co 407/2015-205, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud sice dal za pravdu žalobkyni, že bylo vadou řízení před soudem prvního stupně, pokud tímto rozsudkem rozhodl dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro uznání, avšak tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí, nadto byla odstraněna v průběhu odvolacího řízení. Dovolací soud pak ani postupem podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nenahlíží na takovou vadu řízení jinak.

30.       Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána ani v případě otázky g), která je projevem nesouhlasu dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi údajně nedostatečnou implementací unijního práva a vznikem újmy za situace, kdy poukazovaná unijní úprava má přímý účinek. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Závěr o nedostatku příčinné souvislosti přitom stojí na přímém účinku ustanovení čl. 157 SFEU, které je tak přímo použitelné vnitrostátními soudy bez nutnosti zapracování do vnitrostátních právních norem. Uvedený závěr nepochybně platí i pro žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť i tato (stejně jako škoda) měla žalobkyni vzniknout v důsledku zamítnutí žaloby o zaplacení náhrady za tzv. zahraniční plat.

31.       Konečně i v případě otázky h), týkající se vymezení škody a možnosti soudu přiřknout žalobkyni nárok nad rámec žalobního návrhu, lze uzavřít, že ani na těchto otázkách napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Krom toho se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že „pokud žalobkyně v tomto řízení požaduje náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva, a to v důsledku tvrzené odpovědnosti státu za porušení unijního práva, pak uplatnění nároku na finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení je nepochybně uplatněním nového nároku,“ a že „požádala-li žalobkyně… o ‚navýšení‘ zadostiučinění za průtahy tohoto kompenzačního řízení, pak není co navyšovat, neboť žalobkyně se v tomto řízení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedomáhá.“ Odvolací soud se tímto nijak neodchýlil od dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a tam uvedeného závěru, že jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením unijního práva rozhodnutím ve věci samé totiž zcela zřetelně musí vycházet z jiných skutkových zjištění než nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Další dovolatelkou označená rozhodnutí dovolacího soudu se pak týkají výlučně navýšení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, a to v důsledku nepřiměřené délky řízení o takovém nároku. Krom toho požadovala-li žalobkyně v nynějším řízení vedle původně uplatňovaného zadostiučinění konstatováním porušení práva nově i peněžitou satisfakci, jednalo by se v každém případě o změnu žaloby, kterou by soud musel připustit, byť v řízení o zadostiučinění zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (což není nynější případ) by patrně nebyl dán důvod takovou změnu žaloby nepřipustit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).

32.       Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou předpoklady odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU rozhodnutím Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, neboť tato otázka v uvedených souvislostech nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Odpověď na uvedenou otázku v sobě přitom zahrnuje i odpověď na otázky b) až d), včetně toho, zda lze odpověď na dílčí položené otázky považovat za relevantní pro rozhodnutí soudu ve věci samé.

 

V.        Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

33.       Dovolání není důvodné.

34.       Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

35.       V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.

36.       V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně:

            -          cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem;

            -          porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu;

            -          mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.

37.       Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

38.       Ačkoliv shora uvedené předpoklady odpovědnosti státu se uplatní obecně, ve vztahu k činnosti všech státních orgánů, tedy jak legislativních, výkonných, tak soudních, je nepochybné, že posouzení naplnění uvedených předpokladů se u jednotlivých orgánů může lišit.

39.       Otázkou odpovědnosti České republiky za porušení práva EU rozhodnutím soudu, potažmo dokonce rozsudkem Nejvyššího soudu, se přitom dosud Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přímo nezabýval, a pokud se k ní vyjádřil, tak toliko na okraj, mimo rámec řešené právní otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4622/2015), kdy více méně odkázal na ne zcela jednoznačné závěry komentářové literatury.

40.       Ve vazbě na svoji dosavadní rozhodovací činnosti, jakož i s přihlédnutím k závěrům komentářové literatury [srov. zejm. Bobek, M., Komárek, J., Passer J. Vyhnání z rajské zahrady neodpovědnosti (Národní soudy a porušení komunitárního práva). Soudce. Číslo 9, ročník 2004; Komárek, J. „Velký Hybatel“ – Evropský soudní dvůr a hledání vnitřního souladu právního řádu Společenství. Právník. Číslo 5, ročník 2006; Tichý, L. Odpovědnost členského státu za delikt v „systému“ evropského práva. Jurisprudence, Číslo 5, ročník 2011; Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 7; Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání: Praha: C. H. Beck, 2017, s. 39], je Nejvyšší soud přesvědčen, že v případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva EU soudním rozhodnutím je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU.

41.       Explicitně k rozhodnutím vnitrostátních soudů se měl SDEU možnost poprvé vyjádřit v rozhodnutí C-224/01 K., v němž dospěl k závěru, že porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci je přičitatelné členskému státu. Ve zmíněném rozsudku byly stanoveny rovněž podmínky, za jakých odpovědnost vzniká, avšak nebyla řešena otázka, který soudní orgán má o náhradě škody rozhodovat.

42.       Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami shora uvedenými (srov. bod 36). V případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo (C-224/01 K., C-129/00 Komise proti Itálii, C-453/00 K. a H.). To, zda k takové skutečnosti došlo, se zkoumá zejména na základě okolností, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena, tedy:

            a)         míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla;

            b)        úmyslná povaha protiprávního jednání;

            c)         omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení;

            d)        případný postoj zaujatý orgánem EU;

            e)         nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.

43.       Dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora v dané oblasti.

44.       K odpovědnosti státu za porušení práva EU rozhodnutím soudů se SDEU znovu vyjádřil v případu C-160/14 J. F. F. d. S. e B., v němž připomenul své závěry z rozhodnutí C-224/01 K., a to zejména skutečnost, že z důvodu úlohy soudní moci při ochraně práv, která jednotlivcům poskytují pravidla unijního práva, by byla plná účinnost těchto pravidel poskytujících tato práva zpochybněna a byla by oslabena ochrana těchto práv, pokud by bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohli při splnění určitých podmínek dosáhnout náhrady újmy, jež jim byla způsobena porušením unijního práva přičitatelným rozhodnutím vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci. Podmínky stanovené pro náhradu škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity).

45.       Z toho důvodu je podle SDEU legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro účely řízení o náhradě škody v rozporu s unijním právem, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.

46.       SDEU se rovněž vypořádal s možným poukazem na zásadu překážky věci rozsouzené a právní jistoty, když připomenul, že uznání zásady odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni nemá samo o sobě za následek zpochybnění právní moci vyplývající z takového rozhodnutí. Řízení o odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí nemá stejný předmět a nemusí mít nutně stejné účastníky jako rozhodnutí, s nímž je spojená překážka věci pravomocně rozsouzené. V případě úspěchu v řízení o žalobě na náhradu škody vůči státu se žalobce domůže odsouzení státu k náhradě škody vůči němu, ale nutně nedosáhne zpochybnění právní moci soudního rozhodnutí, jímž byla způsobena tato škoda. Navíc, zásada odpovědnosti státu vyžaduje náhradu škody, nikoliv nové přezkoumání soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu.

47.       K argumentu právní jistoty se SDEU vyjádřil v tom smyslu, že ji nelze v žádném případě použít tak, že popře zásadu odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivcům jemu přičitatelným porušením unijního práva, jelikož by taková situace vedla k zabránění jednotlivci v uplatňování práv, která může vyvozovat z právního řádu EU.

48.       Z těchto důvodů SDEU konstatoval, že unijní právo, a zejména zásady formulované SDEU v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, brání vnitrostátním právním předpisům, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu a které vydal tento soud, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno.

49.       Skutečnost, že soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, je pak dána jednak tím, že pouze takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 SFEU položit předběžnou otázku k výkladu unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.

50.       V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v posledním stupni nepochybně Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tzn. nebyly naplněny negativní podmínky uvedené v § 238 o. s. ř.). Samozřejmě takovým soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.).

51.       Na základě shora uvedené judikatury SDEU Nejvyšší soud uzavírá, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, včetně rozsudku Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami.

52.       Jak bylo shora rovněž uvedeno, v případě druhé podmínky (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo.

53.       Při posouzení této podmínky se přitom nelze obejít bez výkladu dotčené normy unijního práva, avšak nikoliv ve smyslu, jaký byl správný výklad (aplikace) dotčené normy v posuzovaném případě, nýbrž ve smyslu, zda jsou zde okolnosti, pro které je nutno porušení práva EU hodnotit jako zcela zjevné.

54.       V nyní projednávané věci se přitom jedná o situaci, kdy aplikace (podle dovolatelky dotčeného) ustanovení čl. 157 SFEU nepřišla soudu v posuzovaném rozhodnutí ani na mysli (vůbec se aplikací a výkladem ustanovení nezabýval). V takovém případě je nutno posoudit i otázku, zda soudu aplikace dotčeného ustanovení práva EU na mysli přijít nutně musela (povinnost aplikace byla zcela zjevná).

55.       Závěr o zjevném porušení použitelného práva EU, a to právě s ohledem na zvláštní povahu funkce soudu, lze učinit pouze ve výjimečném případě, což bude v prvé řadě a především za situace, kdy na soudem řešený případ dopadala judikatura SDEU, přičemž soud rozhodl ve zjevném rozporu s ní. V případech, kdy se bude jednat o otázku v judikatuře SDEU neřešenou, by mohla odpovědnost státu nastoupit pouze v případech, kdy je dotčená norma unijního práva zcela jasná a přesná, takže možnost její nesprávné aplikace (zahrnujíc v to i její neaplikaci) v projednávaném případě, a to případně i s ohledem na postoj zaujatý jiným orgánem EU, je zcela neomluvitelná, anebo kdy dotčená norma sice zcela jasná a přesná není, avšak soud rozhodující v poslední instanci, přestože se její aplikací zabýval, zcela zjevně nesplnil svou povinnost předložit předběžnou otázku SDEU (a její nepoložení by bylo možno hodnotit jako příčinu vzniku škody).

56.       Podmínky odpovědnosti státu tak nebudou zásadně splněny v případech, kdy soud postupoval v souladu s doktrínou acte clairé či acte éclairé. „Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala při jednání před tímto soudem… Samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU“ (srov. C-160/14 J. F. F. d. S. e B., odst. 40 – 41, jakož i tam citovanou judikaturu). Naopak podmínky odpovědnosti zpravidla budou splněny, bude-li dán zjevný rozpor s judikaturou SDEU (samozřejmě pouze s tou, která v době rozhodování soudu byla dostupná) nebo nebude-li splněna podmínka úmyslné povahy protiprávního jednání. Nebude-li se ovšem jednat o případ zjevného rozporu s judikaturou SDEU dostupnou již v době vydání posuzovaného rozhodnutí, požadavek respektování principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování by za stávající vnitrostátní legislativní úpravy, která svěřuje rozhodování o odpovědnosti státu z výkonu veřejné moci v prvém stupni okresním soudům, měl rozhodující soud vést k tomu, že shledá-li sám předtím naplnění všech ostatních předpokladů vzniku odpovědnosti státu, neučiní závěr o porušení práva EU zjevným způsobem (rozhodnutím vyššího soudu), aniž by v tomto směru položil předběžnou otázku SDEU. V takovém případě se ovšem bude muset ptát nejenom na to, zda cílem údajně porušeného předpisu EU je přiznání práv jednotlivcům a zda posuzovaným rozhodnutím byl předpis EU skutečně porušen, ale i zda toto porušení je dostatečně závažné ve smyslu shora označené judikatury SDEU.

57.       Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shrnuje, že Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním stupni, tedy i Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že 1) cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou poškozenému existuje příčinná souvislost. Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d) případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v § 8 OdpŠk spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení (srov. § 228 a § 229 o. s. ř.), a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

58.       V jakém pořadí v řízení o náhradu škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná souvislost) se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou hospodárnosti řízení. V tomto směru byl adekvátní postup odvolacího soudu, který se v případě tvrzené nečinnosti legislativních orgánů dále nezabýval naplněním zbývajících předpokladů vzniku odpovědnosti státu, jestliže dospěl k závěru, že zde nemůže být dán vztah příčinné souvislosti.

59.       Stejný závěr o nedostatku příčinné souvislosti ovšem nelze bez dalšího učinit i ve vztahu k posuzovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto je na místě se ptát i na existenci dalších předpokladů odpovědnosti státu, tedy zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům a zda případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno hodnotit jako dostatečně závažné. Zde se přitom ještě neřeší otázka, jestli k porušení unijního předpisu skutečně došlo, ale řeší se pouze, zda by v případě naplnění hypotézy, že k porušení došlo, šlo o porušení dostatečně závažné. Tady jde již ovšem o otázku výkladu unijního práva, Nejvyšší soud se proto nadále musel zabývat tím, zda je třeba tuto otázku nechat zodpovědět SDEU nebo ji může zodpovědět sám. S ohledem na jasnost, obsáhlost a jednoznačnost dosavadní judikatury SDEU, jakož i jasnost a přesnost samotného předpisu EU (čl. 157 SFEU), jak bude dále uvedeno, dospěl k závěru, že uvedenou otázku může zodpovědět sám.

60.       V nyní projednávané věci s ohledem na právní posouzení nároku odvolacím soudem je tak dále třeba posoudit, zda cílem čl. 157 SFEU je přiznání práv jednotlivcům, a pokud ano, zda neaplikace čl. 157 SFEU a judikatury SDEU k tomuto ustanovení v posuzovaném rozsudku Nejvyššího soudu může představovat jeho závažné porušení, a to navíc zcela zjevným způsobem.

61.       Již na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že teprve pokud by hypotetické porušení předpisu EU mohlo být dostatečně závažné, bylo by třeba se ptát, jestli k porušení skutečně došlo, tedy je-li posuzované soudní rozhodnutí s unijním právem v rozporu. Takovou otázku (nebude-li odpověď vyplývat přímo a jednoznačně z dosavadní judikatury SDEU) byl měl zodpovědět již přímo SDEU. V případě položení předběžné otázky podle čl. 267 SFEU pak by bylo jistě na místě, bez ohledu jak si ji předběžně posoudil soud sám, i položení otázky, zda případně shledané porušení unijního předpisu posuzovaným soudním rozhodnutím bylo ve světle judikatury SDEU dostatečně závažné, tj. zakládající odpovědnost státu za porušení práva EU.

62.       Podle čl. 157 odst. 1 a 2 SFEU každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci. „Odměnou“ ve smyslu tohoto článku se rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Rovnost odměňování mužů a žen bez diskriminace na základě pohlaví znamená, že se odměna za stejnou práci vypočítává při úkolové mzdě podle stejné sazby, časová odměna za práci je stejná na stejném pracovním místě.

63.       Toto ustanovení má jak vertikální, tak horizontální přímý účinek, který byl potvrzen judikaturou SDEU, a to v rozhodnutí C-45/75 Defrenne pro případy přímé diskriminace a v rozhodnutí C-96/80 J. i pro případy nepřímé diskriminace (srov. Syllová, J., Pítrová, L., Paldusová, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 599).

64.       Pojem „stejné práce“ představuje ryze kvalitativní koncept, neboť je výlučně spojen s povahou reálně vykonávané práce. Jeho rozsah působnosti navíc nelze omezit ani na situace, kdy muži a ženy vykonávají současně stejnou práci pro stejného zaměstnavatele (C-129/79 M.). Stejná práce znamená identické povinnosti a vztahuje se na způsob práce (manner of work). Zákaz diskriminace se však nevztahuje pouze na případy stejné práce, nýbrž také práce rovnocenné (work of equal value). Pro určení, zda se jedná o „rovnocennou práci“, se zohlední zejména povaha činností, které se zaměstnanci přiřadí, požadavky na vzdělání či povaha podmínek, za kterých je práce vykonávaná (srov. Wagner-Steinrigl, S. Equal pay. EU legal framework. CJEU case law. Trier, 25. 4. 2017. Dostupné z: https:// www.era-comm.eu/oldoku/SNLLaw/05_Equal_Pay/117DV26_Wagner_Steinrigl_EN.pdf). SDEU již několikrát konstatoval, že posouzení, zda zaměstnanci vykonávají stejnou práci nebo práci, které lze přiznat stejnou hodnotu, má proběhnout se zohledněním souboru činitelů jak jsou výše uvedeny (C-309/97 Angestelltenbetriebsrat der Wiener Gebiet-skrankenkasse, bod 17, C-381/99 Brunnhofer, bod 43).

65.       Podle zásady stejné odměny zakotvené v čl. 157 SFEU musí být rovná odměna navíc zaručena nejen na základě celkového posouzení úhrnu všech platových složek náležejících zaměstnancům, ale též pokud se týče jednotlivých aspektů odměny izolovaně (C-381/99 B.). Při porovnávání odměn dotčených zaměstnanců za účelem zjištění, zda je zásada rovné odměny dodržena, je nutné tuto zásadu aplikovat vůči každé ze složek odměny vyplácené mužům a ženám s vyloučením jakéhokoliv obecného celkového hodnocení úhrnného plnění poskytovaného zaměstnancům (C-262/88 B., body 34 a 35).

66.       V čl. 157 SFEU je obsažena relativně obecná definice pojmu odměna, ve smyslu které se odměnou rozumí obvyklá základní či minimální mzda nebo plat a veškeré ostatní odměny, jež zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích vyplácí zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Zpřesnění definice bylo předmětem četné judikatury SDEU. Do pojmu odměn jsou zahrnuty veškeré její formy, ať už hotovostní či bezhotovostní, současné či budoucí, a to za podmínky, že ji obdrží, byť nepřímo, zaměstnanec od svého zaměstnavatele, přičemž je nepodstatné, zda tuto odměnu obdržel na základě právního předpisu, na základě pracovní smlouvy či jiným způsobem (srov. Syllová, J., Pítrová, L., Paldusová, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 600). SDEU zastává velice širokou interpretaci pojmu odměna pro účely aplikace čl. 157 SFEU. Do pojmu odměny zahrnul ve své judikatuře kupříkladu i cestovní benefity náležící zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům i po odchodu do důchodu (C-12/81 G.), pokračující platbu mzdy po dobu pracovní neschopnosti (C-171/88 R.-K.) či sváteční příplatky (C-281/97 K.). Za odměnu pro účely posuzování diskriminace považuje SDEU také dávky v mateřství (C-218/98 A.) nebo náhradu za přesčasové hodiny strávené na vzdělávacích kurzech, kterých se zúčastňují zaměstnanci na částečný úvazek jakožto členové rady zaměstnanců (C-360/90 B.). Odměnou může být dále částka odstupného (C-33/89 K., C-262/88 B.) či příspěvek na dopravu (C-249/96 Grant). Jako na odměnu se má hledět i na zvláštní odstupné (Überbrückungsgeld) vyplácené určitým věkovým skupinám zaměstnanců, kteří dostali v souvislosti se slučováním zaměstnavatele výpověď, sloužící k překlenutí potíží z důvodu předdůchodového věku při hledání nového zaměstnání (C-19/02 H.). Ani skutečnost, že některé dávky jsou vypláceny po ukončení zaměstnaneckého poměru, nebrání tomu, aby byly považovány za odměnu (C-262/88 B.).

67.       Jak z výše uvedeného příkladmého výčtu plyne, SDEU zahrnuje do pojmu odměna velmi širokou škálu benefitů souvisejících se zaměstnáním počínaje náhradami za mzdu, odstupným, přes příspěvky na dopravu či stravování, příspěvky do penzijního připojištění vyplácené v souvislosti se zaměstnáním či překlenovací důchody až po speciální bonusové platby. Pod takto široce vymezenou interpretaci pojmu odměny poskytované v souvislosti se zaměstnáním lze z povahy věci podřadit též náhrady poskytované za zvýšené životní náklady spojené s plněním pracovních povinností v zahraničí. I na tento typ náhrady se proto zcela nepochybně vztahuje zákaz diskriminačního odměňování.

68.       SDEU poskytnutý široký definiční rámec pojmu odměny se však v tomto kontextu použije výlučně pro účely čl. 157 SFEU, který sleduje zaručení rovnosti žen a mužů v odměňování.

69.       Stran dokazování případné diskriminace lze obecně poukázat na to, že v zásadě musí zaměstnanec, který se považuje za oběť mzdové diskriminace na základě pohlaví, před vnitrostátním soudem prokázat, že byly splněny podmínky umožňující dospět k závěru o existenci nerovnosti v odměňování, tedy že mu zaměstnavatel vyplácí odměnu nižší než jeho referenčním kolegům, ačkoliv ve skutečnosti vykonává stejnou nebo srovnatelnou práci, takže je prima facie obětí diskriminace, kterou lze vysvětlit pouze pohlavím. Za předpokladu, že zaměstnanec předloží důkaz, že v daném případě bylo splněno kritérium týkající se existence rozdílu v odměňování mezi zaměstnancem ženského pohlaví a zaměstnancem mužského pohlaví, jakož i kritérium týkající se srovnatelné práce, jde pravděpodobně o diskriminaci. Následně přísluší zaměstnavateli, aby prokázal, že nedošlo k porušení zásady stejné odměny, a to zejména předložením důkazu, že činnosti skutečně vykonávané oběma dotčenými zaměstnanci nejsou srovnatelné, nebo že zjištěný rozdíl v odměňování je odůvodněn objektivními faktory prostými diskriminace na základě pohlaví (C-427/11 K.). Pouhý poukaz na nerovnou konečnou výši náhrad bez tvrzení, že ta by byla důsledkem nerovného odměňování ve srovnání s odměňováním referenčních kolegů jiného pohlaví, je nedostačující v kontextu čl. 157 SFEU.

70.       Na tomto místě je nutno poukázat na skutkovou odlišnost výše uváděné judikatury SDEU vztahující se k výkladu pojmu odměna ve srovnání s předmětným případem.

71.       Ve věcech řešených před SDEU totiž byly jednotlivé formy odměny ve smyslu čl. 157 SFEU poskytovány v rozporu se zásadou stejné odměny mužů a žen za stejnou či rovnocennou práci. Z dosavadní judikatury SDEU k čl. 157 SFEU vyplývá, že jeho smyslem není harmonizace systému, podmínek či výše jednotlivých druhů odměn napříč členskými státy, nýbrž docílení stavu, aby jak legislativní rámec takového odměňování na úrovni členských států, tak praxe na úrovni jednotlivých zaměstnavatelů dodržovala zákaz diskriminace v odměňování na základě pohlaví.

72.       Nicméně jak bylo shora předesláno, smyslem posouzení dotčené normy unijního práva v řízení o nároku na náhradu škody není primárně zjištění jejího správného výkladu, jak měl být proveden v posuzovaném rozhodnutí, nýbrž zjištění existence okolností, pro které je nutno porušení práva EU hodnotit jako zcela zjevné.

73.       O takový případ se jedná vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU v dané oblasti. Takový rozpor posuzovaného rozhodnutí s judikaturou SDEU (či postojem zaujatým jiným orgánem EU) zde není a ani žalobkyně na žádné takové rozporné rozhodnutí SDEU neodkazuje.

74.       Současně formulace dotčeného ustanovení ani obsah dosavadní judikatury SDEU nevedou k závěru, že by smyslem a účelem dotčeného ustanovení byla harmonizace systému, podmínek či výše jednotlivých druhů odměn napříč členskými státy, v posuzovaném případě pak ve smyslu, co všechno má zahrnovat náhrada ušlé „odměny“ v případě neplatného rozvázání pracovního poměru podle vnitrostátních předpisů.

75.       Za tohoto stavu nelze učinit jiný závěr než, že nelze ani hypoteticky považovat za dostatečně závažné porušení unijního práva, nadto zjevným způsobem, pokud Nejvyšší soud v posuzovaném rozsudku při posuzování nároku žalobkyně neaplikoval čl. 157 SFEU, a to bez ohledu na to, jak by případně vyložil ustanovení čl. 157 SFEU ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu ušlého výdělku z neplatného rozvázání pracovního poměru SDEU v rámci řízení o předběžné otázce.

76.       Nemůže-li být splněna jedna ze základních podmínek vzniku odpovědnosti státu za porušení práva EU spočívající v dostatečné závažnosti porušení, není již třeba se dále zabývat otázkou, zda posuzovaným rozhodnutím skutečně k tvrzenému porušení dotčeného ustanovení práva EU došlo a zda v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni tvrzená újma, neboť nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy tak jako tak nemůže být dán.

77.       V tomto smyslu je tedy právní posouzení odpovědnosti státu za porušení práva EU v napadeném rozsudku odvolacího soudu správné.

78.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

 

VI.       Závěr

79.       Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné, a dovolání žalobce není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 8         

 

Má-li se subjekt, po kterém by jinak bylo možno požadovat (postupem podle § 11 zákona č. 91/2012 Sb.) složení zálohy při podání žaloby, stát „novým“ žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce dle § 107a o. s. ř., může se postup podle § 11 uvedeného zákona uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba „novým“ žalobcem stát nemůže.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016)

 

 

1.         Žalobce (G. F. R. C., s. r. o. v likvidaci) se domáhal po prvním žalovaném (P. P.) a druhém žalovaném (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 15 000 000 Kč společně a nerozdílně a po druhém žalovaném zaplacení částky 512 554 953,108 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení).

2.         Usnesením ze dne 14. 4. 2016, č. j. 19 C 19/2013-399, zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 návrh žalobce, aby na místo něj bylo v řízení pokračováno se společností R. C. L., ID No.: 141780, se sídlem T., Seychelská republika (dále jen „společnost R“) jako jeho procesním nástupcem.

3.         Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 1. 10. 2015 došel soudu návrh žalobce dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby na jeho místo do řízení vstoupila společnost R, odůvodněný tím, že tyto subjekty uzavřely dne 29. 8. 2015 smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení. Žalobce doložil souhlas společnosti R se vstupem do řízení a oznámení o postoupení pohledávky žalovaným.

4.         Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalobce je účelový a představuje zneužití § 107a o. s. ř. za účelem zajištění případné nedobytnosti pohledávky na náhradu nákladů řízení žalovaných. V podrobnostech uvedl, že nebyl tvrzen (natož doložen) důvod postoupení pohledávky, nebyla prokázána bonita společnosti R, která je osobou s nepřehlednou majetkovou strukturou, sídlící v „daňovém ráji“, vymahatelnost případné pohledávky prvního žalovaného vůči žalobci z titulu náhrady škody vzniklé prvnímu žalovanému postoupením pohledávky je značně omezená, neboť žalobce v blízké časové souvislosti s postoupením pohledávky snížil svůj základní kapitál na zlomek původní hodnoty a jeho jediným společníkem je společnost se sídlem v Kyperské republice. Nadto žalobce pohledávku postoupil po dvou letech trvání sporu, čímž zmařil již nařízené soudní jednání a zajistil si možnost vrácení soudního poplatku z žaloby pro případ jejího zpětvzetí.

5.         K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2016, č. j. 68 Co 237/2016-438, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

6.         Odvolací soud - odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, uveřejněný pod č. 30/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sb. rozh. ob4. (dále jen „R 46/2012“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu - přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro zamítnutí návrhu žalobce „prostřednictvím § 2 o. s. ř.“. Konstatoval, že ze smlouvy o postoupení pohledávky (doložené v odvolacím řízení) nelze dovodit důvod postoupení pohledávky, že smluvní strany připouštějí možnost zpětvzetí žaloby a že výše úplaty za postoupení neodpovídá výši postupované pohledávky.

7.         Dále přitakal názoru soudu prvního stupně o nejasné struktuře společnosti R., která sídlí v Seychelské republice, tedy ve státě s vysokým stupněm anonymity podnikatelského prostředí, a jejíž solventnost žalobce nedoložil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1944/2015, uzavřel, „že je tak prokázána jistota zneužití pohledávky za účelem její případné nedobytnosti, resp. obtížné vymahatelnosti na postupníkovi, kdy po zhodnocení výše uvedených okolností již nelze dovodit pouze prostou obavu, že pohledávka bude nedobytnou“. 

8.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že odvolací soud se při posouzení podmínek procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9.         Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obšírně polemizuje se závěrem odvolacího soudu o účelovosti postoupení pohledávky a zneužití procesní úpravy, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že návrhu na procesní nástupnictví se vyhovuje, anebo rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě soudů obou stupňů) zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

10.       S poukazem na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel tvrdí, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávky řádně doložil, přičemž hmotněprávní ani procesněprávní úprava nevyžaduje uvedení důvodu postoupení pohledávky. Zdůrazňuje, že zamítnutí návrhu dle § 107a o. s. ř. by mělo být výjimečným případem, kdy lze s jistotou dovodit, že cílem postupu je zneužití procesní úpravy, neboť takovéto rozhodnutí soudu představuje odepření procesní ochrany a odejmutí práv pro nového žalobce, kterému tak není dovoleno domáhat se svých práv v řízení před soudem. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu o účelovosti postoupení je založen pouze na nepodložených domněnkách. Důvodem pro zamítnutí návrhu není ani skutečnost, že společnost R má sídlo v Seychelské republice, ani to, že žalobce nedoložil dostatek finančních prostředků společnosti R.

11.       O tom, že v daném případě nejde o účelové postoupení, svědčí podle dovolatele také skutečnost, že uhradil nemalý soudní poplatek a společnost R se zavázala k úhradě nemalé úplaty za postoupení. Závěrem dodává, že ve věci neproběhlo ani první jednání a soud prvního stupně nařídil proti prvnímu žalovanému předběžné opatření.

12.       První žalovaný navrhuje dovolání odmítnout a rozhodnutí odvolacího soudu potvrdit.

13.       Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.

14.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

15.       Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda se v souzené věci jednalo o výjimečný případ zakládající důvod k zamítnutí návrhu žalobce podle § 107a o. s. ř. za jinak splněných formálních předpokladů pro vyhovění takovému návrhu, nedržel důsledně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a v tomto ohledu se od ní odchýlil.

16.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

17.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18.       Podle § 2 o. s. ř., v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

19.       Podle § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

20.       Z obsahu spisu je patrno, že:

[1] Žalobu s návrhem na nařízení předběžného opatření (č. l. 1 až 97) podal dovolatel u soudu prvního stupně (již) 8. 2. 2013. Téhož dne složil jistotu (potřebnou pro účely nařízení předběžného opatření) ve výši 10 000 Kč.

[2] Usnesením ze dne 14. 2. 2013, č. j. 19 C 19/2013-100, soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž dovolatel požadoval zakázat prvnímu žalovanému dispozice se specifikovanou bytovou jednotkou včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. 68 Co 140/2013-144, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

[3] Podáním datovaným 25. 2. 2013 (č. l. 106 až 127) se první žalovaný vyjádřil k žalobě.

[4] Podáním datovaným 30. 5. 2013 (č. l. 153 až 155) se k výzvě soudu prvního stupně (provedené usnesením ze dne 15. 5. 2013, č. j. 19 C 19/2013-151) vyjádřil k žalobě druhý žalovaný.

[5] Dovolatel k výzvě soudu prvního stupně (provedené usnesením ze dne 6. 11. 2013, č. j. 19 C 19/2013-171) zaplatil dne 12. 11. 2013 soudní poplatek z žaloby ve výši 750 000 Kč (srov. záznam č. l. 175).

[6] Podáním datovaným 1. 12. 2013 (č. l. 179) první žalovaný navrhl přikázání věci z důvodu vhodnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 2. K tomuto návrhu se vyjádřili druhý žalovaný (č. l. 186) a dovolatel (č. l. 189 až 192). 

[7] Usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. 1 Nc 1380/2014-199, Městský soud v Praze rozhodl tak, že věc se k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nepřikazuje.

[8] Podáním datovaným 11. 3. 2014 (č. l. 203 až 222) se druhý žalovaný opětovně vyjádřil k žalobě.

[9] Podáním datovaným 31. 3. 2014 (č. l. 261 až 283) se dovolatel vyjádřil k dosud snesené argumentaci obou žalovaných.

[10] Soud prvního stupně nařídil jednání ve věci na 17. 9. 2015 (odročeno z důvodu žádosti druhého žalovaného) a na 13. 10. 2015 (odročeno z důvodu žádosti prvního žalovaného).

[11] Podáním datovaným 5. 8. 2015 (č. l. 295 až 328) se první žalovaný opětovně vyjádřil k věci.

[12] Podáním datovaným 1. 10. 2015 (č. l. 340 až 341) dovolatel navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost R. K návrhu dovolatele se vyjádřil první žalovaný (č. l. 352 až 356, 358 až 367, 388 až 398).

21.       Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, je zjevné, že účastníci řízení již učinili v dané věci celou řadu procesních úkonů [a soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření (usnesení ze dne 14. 2. 2013), odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na předběžné opatření (usnesení ze dne 25. 3. 2013), nadřízený soud rozhodl o návrhu na přikázání věci jinému soudu (usnesení ze dne 6. 2. 2014)]. Rozhodnutí ve věci samé však dosud nevydal ani soud prvního stupně.

22.       Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí o návrhu na vstup společnosti R do řízení na závěru, že cílem dovolatelova návrhu dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za účelem nedobytnosti možné pohledávky žalovaných na náhradu nákladů řízení. 

23.       Při výkladu ustanovení § 107a o. s. ř. ve vazbě na zneužití procesní úpravy ve smyslu § 2 o. s. ř. se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na závěru, podle něhož nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže). K tomu viz R 46/2012.

24.       K posledně uvedenému závěru se přitom Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, za mnohá např. usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1634/2012, dále ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 535/2013 nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015.

25.       Obdobný závěr přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) Ústavní soud, jenž v nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.

26.       Nejvyšší soud dále v důvodech R 46/2012 dodal, že možnost uložit tomu, kdo má vstoupit do řízení na místo žalobce jako jeho procesní nástupce postupem podle § 107a o. s. ř., aby předtím složil ve stanovené lhůtě jistotu na náklady řízení, občanský soudní řád neupravuje, přičemž přiměřená aplikace § 51 odst. 1 zákona č. 97/1967 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, na tyto situace je možná jen v případě, že do řízení má takto vstoupit osoba s bydlištěm (sídlem) ve státě, který není členem Evropské unie (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročníku 2011, pod č. 83).

27.       Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do splnění podmínek pro aplikaci § 2 o. s. ř.) shora uvedeným závěrům neodpovídá, neboť odvolací soud nevzal v potaz, že v dané věci je veden spor o majetkové právo a společnost R je zahraničním subjektem sídlícím mimo teritoriální působnost práva Evropské unie.

 28.      Jde-li o řízení, v němž má žalovaný možnost navrhnout složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) a dosud nebyly zkoumány podmínky (pozitivní i negativní) vymezené v § 11 ZMPS, není na místě žalovanému poskytnout ochranu prostřednictvím § 2 o. s. ř. Přitom Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v případě, kdy se subjekt, po kterém by jinak bylo možno požadovat (postupem podle § 11 ZMPS) složení zálohy při podání žaloby, má stát „novým“ žalobcem až v důsledku rozhodnutí soudu o návrhu původního žalobce dle § 107a o. s. ř., se postup podle § 11 ZMPS může uplatnit (prosadit) jako předpoklad, bez jehož splnění (tedy bez složení jistoty) se taková osoba „novým“ žalobcem stát nemůže (návrhu podle § 107a o. s. ř. nelze vyhovět). Srov. k tomu dále (ve vazbě na § 107a o. s. ř.) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1279/2018, a obecně pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5912/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1407/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněné pod č. 14/2017 Sb. rozh. obč.

29.       V režimu § 11 ZMPS se otázka, zda žalovaný ve věci již jednal nebo vykonal procesní úkon (§ 11 odst. 2 písm. a/ ZMPS), odvíjí od okolností vzešlých z návrhu podle § 107a o. s. ř. (jehož prostřednictvím se osoba, které lze uložit složení jistoty, má „novým“ žalobcem stát).

30.       Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

31.       Pro účely dalšího řízení Nejvyšší soud uvádí, že navrhnou-li žalovaní složení jistoty určené soudem na náklady řízení, soud prvního stupně posoudí, zda nejsou naplněny podmínky stanovené v § 11 odst. 2 a 3 ZMPS.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 24 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

ANDĚL.pdf (205003)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

09.04.2019 21:19

Opis ze spisu jako skutkové zjištění

Opis ze spisu jako skutkové zjištění   § 157 odst. 2 o. s. ř.   Opis ze spisu nenahrazuje soudem učiněná skutková zjištění.   Je třeba mít na paměti, že z toho kterého důkazu může vyplývat hned několik okolností, informací, případně svědek může v rámci své výpovědi...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)