Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS leden 2021)

12.01.2021 13:38

Poř. č. 1         

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01. 07. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020

V řízení o výkonu rozhodnutí (exekuci) lze moderovat příslušenství pohledávky rozhodnutím o částečném zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuci) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže soud dospěje k závěru, že rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky odporuje zásadám demokratického právního státu.

 

1.         Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. 6. 1996, č. j. 41 E 365/1996-6, nařídil podle rozsudku tamního soudu ze dne 20. 6. 1995, č. j. 9 C 954/94-15a, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 345 570 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně z částky 141 570 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení, a pro náhradu nákladů nalézacího řízení.

2.         Povinný podáním ze dne 11. 6. 2019 navrhl částečné zastavení výkonu rozhodnutí co do úroku z prodlení ve výši 1% denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení, s odůvodněním, že takto vysoký úrok z prodlení je protiústavní, a dále navrhl spojení řízení o návrhu na částečné zastavení výkonu rozhodnutí s řízením o návrhu na částečné zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Z. S., Exekutorský úřad P., pod sp. zn. 180 EX 4400/13.

3.         Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 41 E 365/96-78, výrokem I. zamítl návrh povinného na spojení řízení o návrhu na částečné zastavení výkonu rozhodnutí s řízením o návrhu na částečné zastavení exekuce, výrokem II. zamítl návrh povinného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že judikatura Ústavního soudu o nepřiměřené výši úroků z prodlení se na danou věc nevztahuje, protože vztah mezi účastníky byl posouzen jako obchodní závazek a povinný v nalézacím řízení nárok oprávněné uznal. Vzhledem k tomu se v dané věci nejedná o zjevnou nespravedlnost, která by odůvodňovala prolomení zásady, že zásah do exekučního titulu je ve vykonávacím řízení nepřípustný.

4.         K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2020, č. j. 17 Co 300/2019-145, změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že výkon rozhodnutí zastavil v rozsahu, v jakém je veden pro úrok z prodlení 0,8 % denně z částky 204 000 Kč ode dne 15. 4. 1994 do zaplacení, jinak usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu povinného na částečné zastavení výkonu rozhodnutí před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že judikatura Ústavního soudu o nepřiměřené výši úroků z prodlení se vztahuje i na obchodní závazky, a podrobil úrok z prodlení ve výši 1% denně z dlužné částky nájemného 204 000 Kč testu přiměřenosti podle kritérií, nastavených dřívější judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jak pro úrok z prodlení, tak i pro smluvní pokutu [vzhledem k tomu, že smluvně byla mezi stranami stanovena pro případ prodlení smluvní pokuta, a nikoliv smluvní úrok z prodlení ve vymáhané výši, avšak nalézací soud ve výroku exekučního titulu (čili v závazné části exekučního titulu) přiznal smluvní úrok z prodlení], a na jeho základě dospěl k závěru, že vymáhaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení představuje nárok, který se příčí zásadám právního státu, když na jeho základě se má oprávněné dostat plnění výrazně převyšující možné výnosy z případného bankovního nebo podnikatelského zhodnocení dlužných peněz, resp. škodu vzniklou jejich nevrácením, avšak zároveň nelze žádat po oprávněné, aby se vzdala možnosti zajištění pro případ neplnění závazků ze strany svých partnerů. Odvolací soud s ohledem na povahu daného závazku shledal jako přiměřenou výši úroku z prodlení 0,2 % denně z dlužné částky, a nárok na úrok z prodlení ve výši 0,8 denně z dlužné částky shledal protiústavním a výkon rozhodnutí k němu zastavil.

5.         Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení neplatnosti vymáhaného úroku z prodlení. Jestliže odvolací soud uzavřel, že požadovaný úrok z prodlení ve výši 1 % denně je protiústavní, je podle povinného úrok z prodlení neplatný jako celek a jako celek také nemůže být vymáhán, takže odvolací soud měl řízení o výkonu rozhodnutí zastavit ohledně celého úroku z prodlení. Dospěl-li však odvolací soud k závěru, že úrok z prodlení je v rozsahu 0,2 % denně přiměřený, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Povinný navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně dále mění tak, že se výkon rozhodnutí zastavuje v rozsahu, v jakém je veden pro úrok z prodlení 0,2 % denně z částky 204 000 Kč ode dne 15. 4. 1994 do zaplacení.

6.         Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení protiústavní), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.  

7.         Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sb. rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sb. rozh. obč.)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).

8.         Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).

9.         Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Naopak úroky z prodlení, jejich výše nepřekračuje pravidla dle § 122 zákona o spotřebitelském úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

10.       Dovolací soud má za to, že odvolací soud se zcela řídil výše uvedenými závěry Ústavního soudu, když nejprve podrobně rozebral, z jakých důvodů se v daném případě jedná o obchodněprávní vztah, a poté podrobil úrok z prodlení ve výši 1% denně testu přiměřenosti, při kterém nevycházel toliko z kapitalizované výše nároku, ale zkoumal konkrétní okolnosti vedoucí ke sjednání úroku z prodlení a jeho výši, důvody nesplnění a dopady na osobu povinného, čili komplexní důvody vedoucí k současné výši nároku oprávněné, a na základě uvedeného dovodil, že úrok z prodlení ve výši 1 % denně z částky 204 000 Kč od 15. 4. 1994 do zaplacení představuje nárok příčící se zásadám právního státu. Dospěl-li poté odvolací soud s ohledem na povahu daného závazku a při zohlednění reparační, satisfakční i sankční funkce úroku z prodlení, k závěru, že přiměřenou výší vymáhaného úroku z prodlení je v projednávané věci 0,2 % denně z dlužné částky, přičemž nárok oprávněné na úrok z prodlení ve výši 0,8 % denně shledal protiústavním a v tomto rozsahu výkon rozhodnutí částečně zastavil, postupoval exaktně podle výše uvedené judikatury Ústavního soudu a jeho postupu nelze nic vytknout. Dovolací soud se tak zcela přiklání k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu, že shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

11.       Dovolatel ve svém dovolání namítal, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když poté, co shledal protiústavnost úroku z prodlení, nevyhověl návrhu povinného v plném rozsahu a nezastavil výkon rozhodnutí pro celý úrok z prodlení. Dovolací soud připouští, že ve své ustálené rozhodovací praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení § 39 obč. zák. lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sb. rozh. obč.)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci relevantní, neboť v nich byla posuzována  platnost úroků z prodlení v nalézacím řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve které je možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) dospět k závěru, že rozhodnutím soudu v nalézacím řízení přiznané příslušenství pohledávky již odporují právním zásadám demokratického státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).

12.       Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 2         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 03. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019

Simulované právní jednání, při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je právním jednáním zdánlivým (§ 552 o. z.). Ke zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání soud přihlíží i bez návrhu účastníků.

 

1.         Dopisem ze dne 22. 5. 2018 sdělil žalovaný žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru odůvodnil tím, že žalobkyně minimálně v období od 3. 4. 2018 do 22. 5. 2018 nedocházela na své pracoviště a nevykonávala práci podle pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015, že bez jeho „svolení a vědomí“ odvezla ze svého pracoviště majetek zaměstnavatele, který vyjmenovává, čímž se dopustila jednání ke škodě zaměstnavatele, že poté, co byla dne 19. 4. 2018 s žalobkyní dohodnuta „změna rozsahu“ jejího pracovního poměru, odmítla podepsat písemný dodatek pracovní smlouvy, odmítla se dostavit do kanceláře a nereaguje na e-mailovou a telefonickou komunikaci, že přes výzvu k předání osobního automobilu, který je majetkem zaměstnavatele, automobil dne 21. 5. 2018 neodevzdala, což žalovaný považuje za „neoprávněné užívání cizí věci“ a za škodu způsobenou zaměstnavateli, a že nelze spravedlivě po zaměstnavateli požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně „za těchto okolností i nadále pokračoval“.

2.         Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 20. 7. 2018 domáhala, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015 jako „referent“, že se důvody, o které žalovaný „opírá“ okamžité zrušení pracovního poměru (že nevykonávala práci podle pracovní smlouvy, že v zaměstnání absentovala, že odvezla majetek zaměstnavatele, že mezi ní a zaměstnavatelem došlo k dohodě o „změně rozsahu“ pracovního poměru a že následně odmítla podepsat dodatek pracovní smlouvy), nezakládají na pravdě, ale že s návrhem na změnu pracovní smlouvy nesouhlasila, že osobní automobil užívá v postavení tichého společníka žalovaného a že si žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru vytvořil „účelově“ ve snaze se jí „zbavit“ a neplatit jí mzdu a odstupné.

3.         Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně v žalované společnosti „reálně“ vůbec nepůsobila, neboť celou společnost řídil její manžel M. D., který nebyl společníkem ani jednatelem žalovaného s ohledem na prohlášený konkurs vůči němu jakožto fyzické osobě, že žalobkyně nikdy nepředložila žádný „výstup své práce“ a že vozidlo žalobkyni nebylo přiděleno, ale začala je užívat „o své vlastní vůli“.

4.         Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 38 C 255/2018-231 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23 716 Kč k rukám advokáta Mgr. M. J. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovanou společnost „koupila“ v roce 2011 A. F., kterou o to požádali manželé D., neboť manžel žalobkyně M. D. se v této době „nacházel v konkursu“ a byl „těžce zaměstnatelný“, přičemž v žalované společnosti M. D. zaměstnala, podepsala smlouvu o tichém společenství, podle níž měla žalobkyně podíl 90 % na „čistém zisku“ žalovaného, a po „skončení konkursu“ na majetek M. D. od ní měli manželé D. podíl ve společnosti odkoupit, že tedy šlo o „vytvoření podmínek“ k tomu, aby mohl M. D. i nadále podnikat, aniž by byl výnos jeho činnosti zatížen probíhajícím konkursem, že dne 3. 8. 2015 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena pracovní smlouva s totožným dnem nástupu do práce, se sjednaným druhem práce „referent“, místem výkonu práce v sídle žalovaného, pracovní dobou 40 hodin týdně a mzdou ve výši 20 000 Kč měsíčně a že uzavření pracovní smlouvy s žalobkyní dne 3. 8. 2015 bylo dalším způsobem, jak zajistit, aby z činnosti M. D. „plynuly“ manželům D. „příjmy nepodléhající konkursu“. Dále vycházel ze zjištění, že „koncem roku 2014 a v průběhu roku 2015“ byl u žalovaného vedle M. D. zaměstnán „jeden další dispečer (nejprve pan  B. a  poté pan Š.), který měl stejně jako manžel žalobkyně sjednávat přepravy“, že žalobkyně nebyla do pracovního poměru přijímána místo nich, neboť její náplň práce nemělo tvořit sjednávání přeprav, že komunikace žalobkyně se zahraničními přepravci představovala „zcela raritní činnost“, že žalobkyně občas telefonicky „urgovala“ uhrazení faktur vystavených žalovaným, že žalobkyně coby „referent“ nevystavovala žádné faktury, nevyhotovovala žádné písemné upomínky či jiné listiny a „neodsouhlasovala“ inventury pohledávek, neboť tuto činnost jménem žalovaného vykonávala M. Č. jako zaměstnankyně „jiné společnosti“ A. F. nebo A. F. jako jednatelka žalovaného, a že žalobkyně ani „nepřijímala a neodnášela“ žádnou poštu žalovaného. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně ve skutečnosti na základě uzavřené pracovní smlouvy u žalovaného v pracovním poměru nikdy pracovat neměla, do „práce nechodila“ a „sjednanou práci“ nevykonávala. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že pracovní smlouvou ze dne 3. 8. 2015 „pracovní poměr založen nebyl, neboť šlo o právní jednání simulované, při kterém ani jedna ze stran smlouvy zjevně neprojevila vážnou vůli, neboť ve skutečnosti nechtěly vyvolat všechny právní následky, které byly obsahem jinak formálně projevené vůle“, ale zastíraly „dohodu o poskytování podpory žalobkyni, resp. o poskytování vyšší odměny M. D. za jím odváděnou práci“, a že činnost vykonávaná žalobkyní představovala „příležitostnou výpomoc manželovi“ a nejednalo se o činnost vykonávanou v pracovním poměru. Uzavřel, že k žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem je „aktivně legitimován“ zaměstnanec a že za situace, kdy mezi účastníky nebyl založen pracovní poměr, nemohla být žaloba na určení neplatnosti jeho rozvázání úspěšná.

5.         K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 60 Co 41/2019-264 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 388 Kč k rukám advokáta Mgr. M. J. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že uzavření pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015 mezi účastníky „bylo jen způsobem, jak zajistit, aby z činnosti M. D. plynuly manželům D. příjmy nezahrnuté do insolvenčního řízení“, a že „určité činnosti“ prováděné žalobkyní jménem žalovaného představovaly jen „výpomoc manželovi“ a nikoli „výkon každodenní plnohodnotné pracovní činnosti po dobu pravidelné a celé pracovní doby“. Správnými shledal i právní závěry soudu prvního stupně, že uzavření pracovní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným je „zdánlivé jednání podle § 552 občanského zákoníku, ke kterému se dle § 554 občanského zákoníku nepřihlíží, neboť nebyla zjevně projevena vážná vůle“, a že „k žalobě na určení neplatnosti pracovního poměru zaměstnavatelem je aktivně legitimován zaměstnanec (§ 72 zákoníku práce), kterým však žalobkyně při neexistenci pracovního poměru nebyla“. K námitce žalobkyně, že žalovaný „na začátku řízení“ učinil existenci pracovního poměru mezi nimi nespornou, odvolací soud uvedl, že podle § 120 odst. 3 občanského soudního řádu může být předmětem shodného tvrzení účastníků pouze tvrzení skutkové okolnosti a nikoli právní hodnocení, přičemž závěr o existenci či neexistenci pracovního poměru je právním hodnocením.

6.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým toto rozhodnutí „napadá v celém rozsahu“. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která poukazuje, a namítá, že závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouvou ze dne 3. 8. 2015 nebyl mezi žalobkyní a žalovaným založen pracovní poměr, nemůže obstát, že žalobkyně i žalovaný uzavřeli pracovní smlouvu „vážně způsobem“, který nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co chtěli projevit, že se pracovní smlouvou řídili, neboť žalobkyně „vykonávala pro žalovaného práci“ a žalovaný jí platil dohodnutou mzdu, a že „vnitřní výhrada“ je „právně bezvýznamná“. Dále namítá, že soud prvního stupně „měl vzít za své skutkové zjištění“ shodné tvrzení účastníků o zaměstnání žalobkyně u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015 na pozici „referent“, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani nenamítal nedostatek „aktivní legitimace“ žalobkyně k podání žaloby, že se žalobkyně ani žalovaný „nikdy údajné zdánlivosti právního jednání – uzavřené pracovní smlouvy – nedovolávali“ a že zdánlivosti pracovní smlouvy se dovolal až soud prvního stupně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7.         Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako „nedůvodné“ zamítl, neboť „směřuje“ do zjištěného skutkového stavu a do procesního postupu soudu prvního stupně, a „nedošlo tak k naplnění žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů“. Sdělil, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a že žalobkyní uvedenou judikaturu, která má „dle jejího soudu prokázat, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, považuje za nepřiléhavou a závěry z ní plynoucí za zcela „nerelevantní“. K námitkám dovolatelky uvedl, že není-li vůle jednajícího vážná, jedná se o vadné právní jednání, jehož důsledkem je nicotnost, že u obou subjektů chybí vážná vůle směřující k uzavření pracovního poměru, neboť obě strany již při podpisu pracovní smlouvy věděly, že jde o jednání simulované, a že zdánlivost pracovněprávního jednání nastává přímo ze zákona.

8.         Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10.       Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11.       Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

12.       Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v roce 2011 A. F. k žádosti manželů D. koupila 100% podíl v žalované společnosti a stala se její jednatelkou, zaměstnala manžela žalobkyně M. D. u žalovaného, protože na něj byl prohlášen konkurs, dále podepsala s žalobkyní smlouvu o tichém společenství, podle níž měla žalobkyně nárok na 90% podíl na „čistém zisku“ žalovaného, přičemž po „skončení konkursu“ na majetek M. D. od ní měli manželé D. podíl v žalované společnosti odkoupit, tedy šlo o „vytvoření podmínek“, aby M. D. mohl i nadále podnikat, aniž by byl výnos z jeho činnosti zatížen probíhajícím konkursem, že dne 3. 8. 2015 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena pracovní smlouva s totožným dnem nástupu do práce, sjednaným druhem práce „referent“, místem výkonu práce v sídle žalovaného, pracovní dobou 40 hodin týdně a mzdou ve výši 20 000 Kč měsíčně, že žalobkyně pro žalovaného práci nekonala, neboť činnost, kterou by měla jako „referent“ vykonávat, byla zajišťována M. Č. nebo A. F., že uvedená pracovní smlouva nebyla uzavřena proto, aby žalobkyně konala pro žalovaného práci, ale jejím účelem bylo zajistit M. D. za jím odvedenou práci „příjmy nepodléhající konkursu“, a že žalovaný zaslal žalobkyni dopis ze dne 22. 5. 2018, jehož obsahem bylo okamžité zrušení jejich pracovního poměru.

13.       V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jak posoudit právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli takové právní jednání učinit, a zda soud přihlíží k zdánlivosti právního jednání i bez návrhu účastníků. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

15.       Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že k uzavření pracovní smlouvy došlo (mělo dojít) dne 3. 8. 2015 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“).

16.       Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce). Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů nebo v dalších případech uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 33 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranným právním jednáním spočívajícím v souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr, jehož obsahem je povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 zák. práce).

17.       Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

18.       O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.) nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.).

19.       Podle ustanovení § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží.

20.       Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z ustanovení § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.).

21.       Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z ustanovení § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.

22.       Zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti (srov. § 574-588 o. z.). Neplatnost znamená, že právní jednání – na rozdíl od nicotnosti – vzniklo a nadále trvá (existuje), avšak nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované právní účinky. K právním následkům, které jsou s ním spojeny (v podobě zamýšlené jednajícím), tedy nedojde, ačkoli by jinak – nebýt vadnosti právního jednání – tyto následky nastaly. Z toho též plyne, že právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.

23.       V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů (jejichž správnost – jak bylo uvedeno výše – nemůže dovolací soud přezkoumávat) žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 3. 8. 2015 pracovní smlouvu nikoli proto, aby žalobkyně konala práci pro žalovaného, ale jejím účelem bylo zajistit manželovi žalobkyně M. D. za jím odvedenou práci „příjmy nepodléhající konkursu“. Soudy proto správně posoudily pracovní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným dne 3. 8. 2015 jako simulované (předstírané) právní jednání (jednání, které bylo činěno jen „naoko“) žalobkyně a žalovaného, jejichž projevená vůle nebyla vážná ve smyslu ustanovení § 552 o. z., neboť nesměřovala k vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny (založit pracovní poměr ve smyslu ustanovení § 33 odst. 1 zák. práce jako základní pracovněprávní vztah, s jehož založením je spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zák. práce). Ke zdánlivosti (nicotnosti) tohoto právního jednání soudy správně přihlédly i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a v souladu se zákonem dovodily, že touto „pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) mezi žalobkyní a žalovaným založen pracovní poměr. Na tom, že mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, nemůže nic změnit ani zjištění soudů o některých občasných činnostech, které žalobkyně jménem žalovaného prováděla i před uzavřením „pracovní smlouvy“ a které představovaly jen „příležitostnou výpomoc manželovi“.

24.       Vytýká-li dovolatelka soudům, že nevzaly za své skutkové zjištění shodné tvrzení účastníků o zaměstnání žalobkyně u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 8. 2015 na pozici „referent“, činí tak neopodstatněně, neboť shodná tvrzení účastníků může soud podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Údaje účastníků, které představují právní hodnocení pro rozhodnutí významných skutečností nebo právní posouzení věci (a takovým právním hodnocením je i závěr, zda mezi účastníky byl založen pracovní poměr), nejsou způsobilým prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, a tedy ani zdrojem pro skutková zjištění soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

25.       Důvodné nejsou ani námitky dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2781/99, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 23 Cdo 346/2008, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4558/2011, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 30 Cdo 1912/2003 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. 30 Cdo 3540/2006. První zmíněný rozsudek, který řeší mimo jiné i dovolatelkou akcentovanou otázku tzv. vnitřní výhrady jednajícího (nesoulad mezi navenek projevenou vůlí a tzv. vnitřní vůlí subjektu), která však podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemá v pracovněprávních vztazích relevanci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1074/2005 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2491/2014), ale i zbývající rozsudky Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, řeší jiné právní otázky a vycházejí z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který je dán v projednávané věci, a proto právní závěry přijaté v uvedených rozhodnutích na posuzovanou věc nedopadají. Podstatou těchto námitek je nesouhlas dovolatelky se soudy zjištěným skutkovým stavem, na jehož základě dospěly k závěru o zdánlivosti „pracovní smlouvy“ uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 3. 8. 2015 pro nedostatek vážnosti vůle projevené účastníky. Do této kategorie patří i námitky žalobkyně, že s žalovaným uzavřela pracovní smlouvu „vážně způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, co chtěla žalobkyně projevit“, a že se pracovní smlouvou řídili, neboť žalobkyně „vykonávala pro žalovaného práci“ a žalovaný jí platil dohodnutou mzdu.

26.       Byla-li pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 3. 8. 2015 simulovaným (a tedy zdánlivým) právním jednáním žalobkyně a žalovaného, jejichž projevená vůle ve skutečnosti nesměřovala k vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny, tj. k založení pracovního poměru, nemohla být projevena vážná vůle ani v dopise žalovaného ze dne 22. 5. 2018, jehož obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru, který mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl a podle jejich skutečné a pravé vůle ani vzniknout neměl. Také okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 22. 5. 2018 je proto jen zdánlivým (nicotným) právním jednáním, k němuž se podle zákona nepřihlíží. Protože zdánlivé (nicotné) právní jednání, na které se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, nemůže být – jak vyplývá z výše uvedeného – neplatné, dospěly soudy ke správnému závěru, že žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 22. 5. 2018 nelze vyhovět.

27.       Protože rozsudek odvolacího soudu je správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

28.       O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo ve věci samé zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.

 

 

 

 

Poř. č. 3         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 05. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2593/2018

Ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, se vztahuje i na pojištění placení pohledávek.

             

1.         Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 18 C 318/2013-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 437 661,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 20. března 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

2.         V projednávané věci se žalobkyně po žalované domáhala v souvislosti s výplatou pojistného plnění ve smyslu § 33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), zaplacení částky 437 661,86 Kč s příslušenstvím, které bylo vyplaceno pojištěné – společnosti L.  & F. s.r.o., která dodala žalované zboží, jehož kupní cenu žalovaná uhradila pouze částečně – neuhrazena zůstala žalovaná částka.

3.         Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a společností L. a.s. byla dne 26. 1. 2010 uzavřena pojistná smlouva na období od 1. 2. 2010 do 30. 1. 2011 s automatickou obnovou, podle které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala, že za stanovené pojistné pojistí obchody, které podle jednotlivých smluv s jednotlivými společnostmi bude tato společnost uzavírat, tj. v případě nezaplacení pohledávek vyplatí společnosti pojistné plnění. Dodatkem č. 1 k této pojistné smlouvě z 12. 2. 2010 byla pojistná smlouva rozšířena tak, že účinnost této smlouvy se vztahuje na poskytování služeb nebo prodej zboží dalších uvedených firem, a to L. & T. s.r.o., L. & P. s.r.o, L. & E. s.r.o., L. & F. s.r.o. a K. – E. a.s. Smluvní strany konstatovaly, že uvedené firmy nejsou smluvními stranami pojistné smlouvy a že pojištěný je výlučně odpovědný za plnění všech ustanovení pojistné smlouvy.

4.         Podle čl. 6 pojistných podmínek, bod F) práva spojená s pohledávkou po výplatě pojistného plnění přechází na pojistitele, a to veškerá práva a nároky do výše vyplacené částky. Na základě pojistného plnění vyplatila žalobkyně společnosti L. a.s. neuhrazené pohledávky za společností 1. písecká lesní a dřevařská, a.s., ve výši 437 661,86 Kč podle pojistné události z 12. 3. 2013. Společnost L. & F. dne 8. 6. 2012 vyfakturovala žalované k zaplacení částku 687 180 Kč se splatností 22. 6. 2012, a to za vytěžení celkem 914,45 m3 dřeva. Žalovaná tuto částku neuhradila, zaplatila pouze 172 283,70 Kč dne 20. 7. 2012. Rozdíl obou částek ve výši 514 896,30 Kč si žalovaná započetla proti pohledávce za L. & F., ale tato pohledávka nebyla ze strany žalované doložena. Zmíněná faktura, na kterou žalovaná odkazuje, se týká zcela jiného obchodu. L. & F. proto předmětnou fakturu vrátila a jiná v účetnictví firmy dohledána nebyla. Žalovaná tak neprokázala existenci faktury ohledně pohledávky u společnosti L. & F., a tedy nemohla z tohoto titulu ničeho započítávat. K tvrzení žalované o tom, že žalobkyně nemá ve smyslu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě nárok na zaplacení částky 437 661,86 Kč, které vyplatila společnosti L. & F., protože nejde o nárok podle § 2 zákona o pojistné smlouvě, soud prvního stupně uvedl, že v konkrétní pojistné smlouvě je jednoznačně uvedeno, že v případě výplaty pojistného plnění přechází na pojistitele veškerá práva a nároky do výše vyplacené částky. Z toho vyplývá, že nárok žalobkyně je oprávněn a žalovaná je povinna žalovanou částku žalobkyni uhradit včetně zákonného úroku z prodlení.     

5.         K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 22 Co 1893/2017-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení (výroky pod body II a III).

6.         Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalované se nepodařilo prokázat existenci pohledávky vůči společnosti L. & F. ve výši 514 896,30 Kč, kterou by mohla oprávněně jednostranně započíst proti pohledávce uvedené společnosti vyúčtované ve faktuře ze dne 8. 6. 2012, a odkázal tak na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.

7.         Po právní stránce vzal odvolací soud pro rozhodnutí v dané věci za zásadní posouzení, zda ve smyslu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě přešlo na žalobkyni právo na zaplacení žalované částky představující vyplacené pojistné plnění. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v pojistné smlouvě je uvedeno, že v případě výplaty pojistného plnění přechází na pojistitele veškerá práva a nároky do výše vyplacené částky, a na tom založil svůj vyhovující výrok. Odvolací soud však naproti tomu akcentoval to, že žalobkyně svůj nárok dovozovala nikoliv z pojistné smlouvy, ale trvala na tom, že na ni přešel zákonnou cesí vyplývající z citovaného ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě.

8.         Odvolací soud se ztotožnil s názorem žalované, že pohledávka sama je předmětem pojištění, jejím neuhrazením nedochází k žádné změně, jen se dlužník dostává do prodlení, přičemž pohledávka trvá nadále jako pohledávka z příslušného právního titulu. Právo na úhradu dluhu nelze podle závěru odvolacího soudu označit za právo na náhradu škody, ani za právo obdobné právu na náhradu škody. V daném případě jde o obecné právo na zaplacení pohledávky, které je právem ze závazkového vztahu, právo na náhradu škody je však právem založeným na porušení právní povinnosti. Takto dospěl odvolací soud k závěru, že na projednávanou věc nelze aplikovat ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, na žalobkyni proto nepřešla pohledávka ze závazkového vztahu mezi žalovanou a společností L. & F. s.r.o. a žalobkyně proto není ve věci aktivně legitimována.

9.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolací soud by měl vyřešit otázku, zda podle § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (nyní § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) dochází výplatou pojistného plnění k přechodu pohledávky z pojištěného na pojistitele, pokud je předmětem pojištění riziko nezaplacení pohledávek pojištěného za třetí osobou, a to spolu s úrokem z prodlení.

10.       Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v nesprávném závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně založeném na pochybení při výkladu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě a taktéž při výkladu pojistné smlouvy. Dovolatelka poukázala na článek 1 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění úvěrů žalobkyně, podle něhož „se pojištění vztahuje na náhradu za majetkové újmy, k nimž dojde v důsledku platební neschopnosti odběratelů“. Definice pojistného nebezpečí pojištění pohledávek tak odpovídá definici pojištění úvěru uvedené v ustanovení § 47 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (nyní v § 2868 o. z.). Pojištěnému – společnosti L. & F. s.r.o. vzniklo právo na úhradu předmětné pohledávky za jeho dlužníkem – nyní žalovanou – z obligačního vztahu popsaného v žalobě, tedy právo obdobné právu na náhradu škody, neboť porušením smluvní povinnosti dlužníkem (nezaplacením smluvené ceny) vznikla pojištěnému - společnosti L. & F. s.r.o. majetková újma. Riziko vzniku takové majetkové újmy pak je předmětem úvěrového pojištění, jež pojistník pojistnou smlouvou sjednal s pojistitelem.

11.       Svůj názor dovolatelka podkládá poukazem na systematiku zařazení ustanovení § 33 zákona o pojistné smlouvě do obecných ustanovení týkajících se škodových pojištění; jeho smyslem je realizace tzv. „restitučního principu“, tj. náhrady toho, co pojistitel z pojištění uhradil. Pojištění úvěru navíc nelze podle § 47 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě (nyní § 2868 odst. 3 o. z.) jako obnosové pojištění sjednat. Ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, rozšiřuje původní úpravu zákonné cese v § 813 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i na další práva, která však nemají čistě povahu práv z odpovědnosti za škody způsobené na majetku pojištěného, avšak představují nástroj ke kompenzaci jiné majetkové újmy, která byla nahrazena z pojištění. Obdobně je tomu v ustanovení § 2820 odst. 1 o. z.

12.       K singulární sukcesi práv z pojištěného na žalobkyni tak podle jejího názoru došlo a právní názor odvolacího soudu představuje zcela ojedinělé vybočení z jinak zcela konstantně přijímaného právního názoru.

13.       K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za neodůvodněné a neopodstatněné a ztotožnila se se závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu.

14.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

15.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

16.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17.       Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda se zákonná cese upravená v § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě vztahuje rovněž na případ pojištění pohledávky, resp. úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě.

Podle § 3 písm. z) zákona o pojistné smlouvě se pojištěním škodovým rozumí soukromé pojištění, jehož účelem je náhrada škody vzniklé v důsledku pojistné události. A podle písm. aa) se pojištěním obnosovým rozumí soukromé pojištění, jehož účelem je získání obnosu, tj. dohodnuté finanční částky v důsledku pojistné události ve výši, která je nezávislá na vzniku nebo rozsahu škody.

Podle § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele, a to až do výše částek, které pojistitel ze soukromého pojištění oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, vyplatil.

Podle § 47 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě pojištění úvěru se sjednává na ochranu před majetkovými důsledky, které mohou pojištěnému vzniknout nesplácením poskytnutých peněžních prostředků dlužníkem uvedeným v pojistné smlouvě, popřípadě z jiného, v pojistné smlouvě dohodnutého důvodu. Podle odst. 3 pojištění úvěru nebo záruky lze sjednat pouze jako pojištění škodové.

18.       Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

19.       Ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě upravuje zákonnou cesi, resp. právo na regresní postih pojistitele, který v důsledku pojistné události plnil pojistné plnění ze sjednaného škodového pojištění, proti (typicky) škůdci.

20.       Důvodová zpráva k § 33 zákona o pojistné smlouvě uvádí, že škodové pojištění slouží k náhradě škod vzniklých v majetkové sféře pojištěných osob v důsledku pojistné události. Je proto nutné, aby právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, které vznikne oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, přešlo na pojistitele, a to až do výše jím vyplaceného pojistného plnění. Oprávněná osoba je povinna zabezpečit přechod těchto práv na pojistitele, v opačném případě má pojistitel právo pojistné plnění snížit nebo právo na vrácení již vyplaceného pojistného plnění. V případě povinného pojištění může být zvláštním zákonem stanovena jiná úprava, která zabezpečuje uspokojení nároků oprávněných osob v plné výši a pojistiteli právo na náhradu vyplaceného plnění vůči tomu, kdo přechod práva na pojistitele nezabezpečil nebo jinak zmařil.

21.       Smysl a účel právní úpravy zákonné cese u škodového pojištění lze vyjádřit jako předcházení vzniku újmy a bezdůvodného obohacení jak na straně dotčené osoby (aby se tím, že jí bylo poskytnuto plnění ze škodového pojištění, aniž by bylo dotčeno její právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, neobohatila), tak zejména na straně škůdce, jehož povinnost nahradit škodu poškozenému (tj. dotčené osobě) by vyplacením pojistného plnění této osobě až do výše plnění pojistitele zanikla. Sekundárně toto ustanovení chrání pojistníky před těmi, kdo neplní řádně svoji absolutní povinnost nikomu neškodit. Zakotvením cese se tak zajišťuje „návratnost“ vyplaceného plnění pojistiteli, zlepšení škodného průběhu, a tím i vliv na snížení průměrného kalkulovaného pojistného. Jde tedy o úpravu chránící obecný zájem a veřejný pořádek (srov. WAWERKOVÁ, Magdalena. § 2820. In: HULMÁK, Milan, a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1396). Obdobné závěry viz také HAAS, Karel. § 2820. In: ŠVESTKA, Jiří a kol.  Občanský zákoník: komentář; svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, str. 649-650).

22.       Ačkoliv se výše uvedené závěry pojí s § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy s právní normou, která nemá vzhledem k době své účinnosti vliv na poměry účastníků v této věci, lze se o zde citovaná východiska opřít rovněž při výkladu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, neboť toto ustanovení je obsahově shodné s ustanovením § 2820 odst. 1 věty první o. z. Smysl a účel právní úpravy zákonné cese u škodového pojištění totiž zůstal i po rekodifikaci nezměněn.

23.       Ze systematiky zákona o pojistné smlouvě vyplývá, že soukromá pojištění mohou být buď škodová nebo obnosová. Rozdíl mezi škodovým a obnosovým pojištěním spočívá v tom, že zatímco účelem škodového pojištění je náhrada škody, resp. majetkové újmy vzniklé v důsledku pojistné události, účelem obnosového pojištění je získání dohodnuté finanční částky v důsledku pojistné události, přičemž výše této částky je nezávislá na vzniku nebo rozsahu škody. Zákonná cese upravená v § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě se pak váže pouze ke škodovým pojištěním, nikoli k pojištěním obnosovým.

24.       Některá pojištění, jako např. pojištění úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě, mohou být sjednávána obligatorně pouze jako škodová (viz § 47 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě). Cílem pojištění úvěru je ochrana před škodami na majetku pojištěného, které mu mohou vzniknout z důvodu nesplácení úvěru dlužníkem (srov. důvodovou zprávu k § 47 zákona o pojistné smlouvě).

25.       V nyní posuzovaném případě byly žalobkyní pojištěny pohledávky společnosti L. a.s. Pojištění se vztahovalo na veškeré prodeje nebo poskytování služeb, jež pojištěná realizovala v rámci pojištěných obchodů. Mezi žalobkyní a společností L. a.s. uzavřená pojistná smlouva dopadala rovněž na pohledávky společnosti L. & F. s.r.o. a dalších. Žalobkyně následně vyplatila společnosti L. a.s. na základě uzavřené pojistné smlouvy pojistné plnění ve výši 437 661,86 Kč odpovídající výši nezaplacených pohledávek společnosti L. & F. s.r.o. za žalovanou. Za této situace se žalobkyně, na níž podle jejího názoru v souladu s § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě přešlo právo na regresní postih, domáhala úhrady předmětné pohledávky po žalované.

26.       Odvolací soud neměl pochyb o tom, že žalobkyně vyplatila pojistné plnění v částce 437 661,86 Kč společnosti L. a.s. za pojistnou událost spočívající v tom, že žalovaný neuhradil dluh v uvedené výši společnosti L. & F. s.r.o. Pokud jde o posouzení toho, zda na žalobkyni přešlo ve smyslu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě právo na zaplacení uvedené částky, uzavřel odvolací soud, že ze zákona takový nárok přejít nemohl, neboť nejde o nárok, ohledně kterého zákon s takovým přechodem počítá. Takový závěr odvolacího soudu je ovšem nesprávný.

27.       Jelikož účelem uzavření této pojistné smlouvy bylo ochránit společnost L. a.s. před škodami na majetku, které by jí mohly vzniknout v důsledku nezaplacení pohledávek jejích dlužníků, je třeba tuto smlouvu posoudit jako smlouvu o pojištění úvěru ve smyslu § 47 zákona o pojistné smlouvě. Rozdíl mezi „typickým“ pojištěním úvěru a pojištěním rizika nezaplacení pohledávek spočívá pouze v právním důvodu vzniku příslušné pojištěné pohledávky. Jak již bylo uvedeno výše, pojištění úvěru je obligatorně pojištěním škodovým. Se škodovým pojištěním je pak ze zákona spojeno právo regresního postihu pojistitele proti osobě, které v souvislosti s pojistnou událostí vznikla povinnost nahradit vzniklou škodu pojištěnému. Tento zákonný regres (přechod práva z pojištěného na pojistitele) nachází hlavní smysl v předcházení vzniku bezdůvodného obohacení a to jak na straně pojištěného, tak na straně třetí osoby odlišné od pojistitele a pojištěného, nejčastěji škůdce. V případě pojištění úvěru však onou třetí osobou není škůdce, jako tomu je u většiny ostatních škodových pojištění, nýbrž dlužník, který řádně a včas nesplnil svůj splatný závazek.

28.       Z § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě i z výše uvedeného vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo zajistit zákonný přechod práv z oprávněné osoby (typicky pojištěného) na pojistitele za předpokladu, že pojistitel pojištěnému vyplatil v důsledku vzniku pojistné události pojistné plnění a že třetí osoba, tj. osoba odlišná od pojištěného, oprávněného či osoby, která vynaložila zachraňovací náklady, má v okamžiku splnění pojistného závazku pojistitele, povinnost nahradit způsobenou škodu oprávněné osobě. Pokud zákonodárce výslovně stanovil, že pojištění úvěru, v němž namísto škůdce vystupuje dlužník neplnící své smluvní závazky, má být povinně pojištěním škodovým (viz § 47 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě), je třeba i na pojištění úvěru vztáhnout účinky § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě.

29.       Ačkoliv z doslovné dikce ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě vyplývá, že se účinky přechodu práva z pojištěného na pojistitele pojí (pouze) s právem (nově) vzniklým v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí, a to do výše pojistného plnění vyplaceného pojistitelem, nelze s přihlédnutím k smyslu a účelu tohoto ustanovení a systematice zákona o pojistné smlouvě omezovat jeho dopad pouze na nově vzniklá práva. Byť v drtivé většině případů škodového pojištění v souvislosti s pojistnou událostí vzniká pojištěnému (případně oprávněné osobě či osobě vynakládající zachraňovací náklady) nějaké nové právo, v případě pojištění úvěru (resp. rizika nezaplacení pohledávky) v souvislosti s pojistnou událostí ke vzniku žádného nového práva nedochází. To, že vznik pojistné události v případě pojištění úvěru namísto vzniku nového práva pojištěnému s pojistnou událostí pojí další (nepředpokládané a nežádoucí) trvání již existujícího práva, které by za normálního běhu věcí již zaniklo splněním, nemůže vést k odepření zákonného regresního postihu pojistitele, jakožto jednoho ze základních rysů institutu škodového pojištění. Jinými slovy, z pohledu naplnění účelu § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě není rozhodující, zda k okamžiku vzniku pojistné události v případě pojištění úvěru došlo ke vzniku nového práva, nýbrž to, že stávající právo mělo právě k okamžiku vzniku pojistné události zaniknout splněním, avšak v důsledku jednání dlužníka nezaniklo, stále trvá – ovšem v jiné kvalitě (jako pohledávka po splatnosti), a právě nežádoucí trvání tohoto práva, resp. skutečnost, že k tomuto okamžiku nezaniklo předpokládaným způsobem, se může negativně projevit v majetkové sféře pojištěného.

30.       Stejně jako v případě jiných škodových pojištění, v nichž figuruje „typický“ škůdce a u nichž v důsledku vzniku pojistné události dochází ke vzniku nového práva na náhradu škody či jiného obdobného práva, nelze ani v případě pojištění úvěru, u nějž se v souvislosti se vznikem pojistné události „pouze“ změní kvalita pohledávky, když tato pohledávka existuje, ačkoliv již měla zaniknout splněním, poskytovat ochranu třetí osobě (dlužníkovi) v situaci, kdy pojistitel vyplatil pojištěnému pojistné plnění a třetí osoba (dlužník) má v k okamžiku vzniku pojistné události vůči pojištěnému povinnost splnit svůj smluvní závazek ve vztahu k pojištěnému.

31.       Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud předestřenou právní otázku nesprávně posoudil. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).

 

 

           

Poř. č. 4

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 06. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1016/2019

Jednání pojistníka či pojištěného v případě havarijního pojištění vozidel může představovat úmyslné jednání vylučující nahodilost skutečnosti označené jako pojistná událost v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, a to i ve formě nepřímého úmyslu (např. poškození pojištěného vozidla vědomým porušením dopravních předpisů jízdou v provozu extrémně vysokou rychlostí za dalších mimořádných okolností dopravní nehody), byť byl pojistník či pojištěný v souvislosti s tímto jednáním shledán v trestním řízení vinným nedbalostním trestným činem, jehož objektem je život, zdraví nebo majetek třetích osob.

 

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 64 C 140/2016-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 803.008,80 Kč spolu s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

2.         Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala na žalované pojistného plnění s tím, že mezi účastnicemi byla dne 29. 5. 2012 uzavřena smlouva o havarijním pojištění vozidla XY na částku 2.250.000 Kč. Dne 10. 8. 2013 žalobkyně s vozidlem havarovala a 13. 8. 2013 pojistnou událost nahlásila žalované. Žalovaná ukončila šetření dne 22. 10. 2014, žalobkyni však vyplatila pouze 321.204 Kč s tím, že pojistné plnění snížila o 10 % spoluúčasti, 12 % za podpojištění a 80 % jako sankční snížení plnění v rozsahu částky 803.008,80 Kč. Toto snížení hodnotila žalobkyně jako neoprávněné a domáhala se doplacení celé částky pojistného plnění.

3.         Soud prvního stupně vzal za prokázané a současně mezi účastnicemi nebylo o tom sporu, že účastnice uzavřely smlouvu o sdruženém pojištění vozidla značky XY na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a na havarijní pojištění. Pojistná částka byla sjednána ve výši 2.250.000 Kč a spoluúčast pojistníka v rozsahu 10 %. Součástí smlouvy se staly pojistné podmínky VPPH 2006, dle nichž účastnice sjednaly, že se práva a povinnosti z pojistné smlouvy budou řídit zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), a Všeobecnými pojistnými podmínkami a příslušnými doplňkovými pojistnými podmínkami. Dále soud popsal, jak je v pojistných podmínkách definována pojistná událost. Vycházel ze zjištění, že žalovaná ukončila šetření předmětné události a odmítla poskytnout pojistné plnění s ohledem na trestní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 a s ohledem na to, že na uvedenou událost dopadá výslovně sjednaná výluka z pojištění, takže předmětná událost není pojistnou událostí. Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 4 T 150/2014 učinil zjištění, že žalobkyně dne 10. 8. 2013 jakožto pojistník a vlastník vozidla XY v XY při jízdě XY ve směru od XY způsobila obecné nebezpečí spočívající v ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, jejich životů, zdraví i majetku, a to tím, že ve středně hustém silničním provozu svévolně a bez omluvitelné příčiny řídila vozidlo extrémně vysokou rychlostí nejméně 177 km/h, ačkoliv věděla, že rychlost jízdy je v obci omezená. Rychlostí nejméně 143 km/h narazila v levém jízdním pruhu do osobních vozidel. Způsobila škodu na vozidlech a škodu na zdraví dalším osobám. Byla odsouzena pro spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který byl podmíněně odložen, a dále jí byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu sedmi let a byla jí uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy. Dále soud konstatoval, že dne 10. 8. 2013 média informovala o honičce vozidel XY po XY.

4.         Soud prvního stupně posuzoval věc podle § 2 zákona č. 37/2004 Sb. ve znění účinném ke dni 20. 10. 2010. Dospěl k závěru, že v daném případě havarijní pojištění na havárii ze dne 10. 8. 2013 nedopadá, neboť se nejedná o nahodilou událost, jak je definována Všeobecnými pojistnými podmínkami. Poukázal i na to, že je vázán ve smyslu § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Dovodil, že bez protiprávního jednání žalobkyně jakožto pojistníka a pojištěného by ke škodné události nedošlo. Deklaroval, že podle Všeobecných pojistných podmínek se nejednalo o nahodilou událost a současně bylo vozidlo užito ke spáchání trestné činnosti pojistníka, což je dalším důvodem výluky z pojištění ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. o) VPPH 2006. Za tohoto stavu věci tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5.         K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6.         Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Uvedl, že podle čl. 5 odst. 1 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2006 je pojistnou událostí nahodilá skutečnost vyvolaná pojistným nebezpečím uvedeným v pojistné smlouvě nebo doplňkových pojistných podmínkách, se kterou je spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění za podmínek a v rozsahu stanoveném v pojistné smlouvě. Podle čl. 5 odst. 2 za nahodilou skutečnost se nepovažuje skutečnost způsobená pojistným nebezpečím, které nastalo v důsledku úmyslného jednání nebo úmyslného opomenutí pojistníka, pojištěného, jiné oprávněné osoby, osob jim blízkých nebo jiné osoby z podnětu těchto osob. Dále pak uvedl, že je nepochybné, že žalobkyně dne 10. 8. 2013 jela v úseku, ve kterém byla dopravní značka 80 km/h, rychlostí nejméně 177 km/h a ani v následujícím úseku, kde je dopravní značka 50 km/h, nesnížila rychlost jízdy. Způsobila škodu na vozidlech i škodu na zdraví a byla za toto jednání odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 4 T 150/2014-724 pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti. Odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že žalobkyně se dopustila přečinu, za který byla pravomocně odsouzena. Její jednání, když jela rychlostí vyšší než 177 km/h v místě, kde byla povolená rychlost 80 km/h a následně 50km/h, vykazovalo znaky vědomé nedbalosti, neboť si musela být vědoma toho, že při tak radikálním porušení dopravních předpisů může způsobit škodu, a pro ten případ s tím zjevně byla srozuměna. Nejednalo se tak o nahodilou skutečnost (nahodilou událost), jak je definována v pojistných podmínkách a v zákoně č. 37/2004 Sb., čímž není dán základ nároku. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně zcela správné, pokud žalobu nehodnotil jako důvodnou a zamítl ji.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

7.         Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešené. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá otázku, zda způsob jízdy (popsaný v dovolání) žalobkyně, odrážející se v pravomocném odsouzení žalobkyně za trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti, znamená nepřítomnost nahodilosti z pohledu hodnocení podmínek pro vznik pojistné události, respektive zda je možno jej hodnotit jako úmysl ve vztahu ke vzniku škody na pojištěném vozidle. Dále namítá, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je z jí popsaných důvodů nelogické, nedostatečné a nepřesvědčivé, čímž jí tedy bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k nákladům řízení namítá, že zastoupení žalované advokátem nebylo účelné a náhrada nákladů řízení neměla být přiznána, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci náhrady nákladů řízení je nesprávné.

8.         K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

III. Přípustnost dovolání

 

9.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

10.       Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11.       Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12.       Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

13.       Dovolací soud předně uzavřel, že pokud dovolatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a i proti té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, pak podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti označeným výrokům není přípustné.

14.       Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zdali jednání pojistníka či pojištěného z havarijního pojištění může představovat úmyslné jednání vylučující nahodilost skutečnosti označené jako pojistná událost v pojistné smlouvě, a to i ve formě nepřímého úmyslu, byť byl za toto jednání shledán v trestním řízení vinným nedbalostním trestným činem, jehož objektem je život, zdraví nebo majetek třetích osob.

 

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

15.       Podle odvolacího soudu jednání žalobkyně nepředstavovalo tzv. nahodilou skutečnost (nahodilou událost), jak je definována v pojistných podmínkách a v zákoně č. 37/2004 Sb. Dovolatelka tento pro rozhodnutí odvolacího soudu určující závěr zpochybňuje a namítá, že způsob jízdy žalobkyně, odrážející se v pravomocném odsouzení žalobkyně za trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti, neznamená nepřítomnost nahodilosti z pohledu hodnocení podmínek pro vznik pojistné události, respektive není jej možno hodnotit jako úmysl ve vztahu ke vzniku škody na pojištěném vozidle.

Pojistná událost a nahodilá skutečnost podle zákona a judikatury

16.       Podle § 3 písm. a) a b) zákona č. 37/2004 Sb. se pro účely tohoto zákona nahodilou skutečností rozumí skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane, nebo není známa doba jejího vzniku, a pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.

17.       Pro stanovení, co je v konkrétním pojištění pojistnou událostí, se vychází z pojistných podmínek, popř. pojistné smlouvy, nebo ze zvláštního právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013).

18.       Nahodilou událostí je skutečnost určená pojistnými podmínkami, o níž účastníci pojištění odůvodněně předpokládají, že může nastat, v době vzniku pojištění však nevědí, zda nastane, popřípadě kdy nastane. Nahodilou není událost, o níž se v době vzniku pojištění ví, že už nastala, ani událost, kterou úmyslně přivodil ten, na jehož majetek, život nebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje, popř. ten, komu v případě pojistné události vznikne právo na plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1273/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3771/2008).

Nahodilá skutečnost v pojistných podmínkách projednávané věci

19.       Účastnice uzavřely smlouvu o havarijním pojištění vozidla XY. V podmínkách projednávané věci si strany v čl. 5 Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2006 sjednaly, že pojistnou událostí je nahodilá skutečnost vyvolaná pojistným nebezpečím uvedeným v pojistné smlouvě nebo doplňkových pojistných podmínkách, se kterou je spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění za podmínek a v rozsahu stanoveném v pojistné smlouvě. Za nahodilou skutečnost se přitom dle čl. 5 odst. 2 nepovažuje skutečnost způsobená pojistným nebezpečím, které nastalo v důsledku úmyslného jednání nebo úmyslného opomenutí pojistníka, pojištěného, jiné oprávněné osoby, osob jim blízkých, nebo jiné osoby z podnětu těchto osob.

20.       Právní úprava zákona o pojistné smlouvě, závěry dosavadní judikatury i smluvní ujednání v pojistných podmínkách tak nepovažují za nahodilou skutečnost případné jednání pojištěné žalobkyně, jednala-li by úmyslně ve vztahu k předmětu pojištění, zde jejímu osobnímu vozidlu. Posouzení otázky, zdali jednání žalobkyně lze hodnotit jako úmyslné, bylo určující i pro závěry odvolacího soudu a je základní dovolací námitkou.

Výklad úmyslu v soukromoprávních vztazích obecně

21.       Při výkladu úmyslu v soukromoprávních vztazích je třeba vyjít z dosavadní judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3009/2017), podle níž občanské právo za účinnosti občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, který pojem zavinění nevymezoval, tradičně vycházelo z úpravy hmotného práva trestního (§ 4 a § 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 30. 12. 2009, či § 15 a § 16 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010).

22.       Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícím ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícím v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. U úmyslu platí, že buď škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl), anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).

Výklad úmyslu v havarijním pojištění obecně a v podmínkách projednávané věci

23.       Předmětem pojistného rizika v podmínkách havarijního pojištění je zpravidla nedbalostní jednání řidičů, kteří bez přiměřených důvodů spoléhají, že škodu na pojištěném vozidle jako předmětu pojištění nezpůsobí, ač porušují pravidla silničního provozu, např. nedodržením rychlostního omezení. Takové jednání je soukromoprávním majetkovým havarijním pojištěním kryto a právě pro tento účel zpravidla ze strany pojistníků jako pojištění smluvní sjednáváno. O takovou situaci však nejde v případech úmyslného jednání pojištěného ve vztahu k předmětu pojištění, ať už pojištěný věděl, že škodu na vozidle způsobí a chtěl ji způsobit (např. v případě podvodného jednání ve vztahu k pojistiteli), anebo byl s důsledkem způsobení škody na svém vozidle v důsledku svého jednání srozuměn.

24.       Ze skutkových zjištění v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně řídila v obci ve středně hustém silničním provozu vozidlo extrémně vysokou rychlostí nejméně 177 km/h, ačkoliv věděla, že rychlost jízdy je v obci omezená. Nesledovala situaci v silničním provozu před vozidlem, ani nereagovala na souvislé kolony vozidel v obou jízdních pruzích a v levém jízdním pruhu a levými svodidly narazila svým vozidlem XY do pomalu v levém pruhu popojíždějící kolony vozidel rychlostí nejméně 143 km/h a způsobila škodu jak na svém vozidle, tak na dalších vozidlech. Ze zjištění soudů současně vyplývá, že dne 10. 8. 2013 média informovala o honičce vozidel XY v XY.

25.       Za této konkrétní specifické situace musela žalobkyně vědět, že může škodu na svém vozidle způsobit, a s takovým důsledkem byla srozuměna. Nejde proto v takovém případě o pouhou nedbalost pojištěné, ale o případ nepřímého úmyslného jednání, které nepředstavuje nahodilou událost podle pojistných podmínek ani zákona o pojistné smlouvě.

26.       Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že ze zjištění soudů z trestního spisu OS pro Prahu 2 ve věci sp. zn. 4 T 150/2014 vyplývá, že žalobkyně byla odsouzena pro spáchání přečinu obecného ohrožení z nedbalosti, když svým výše popsaným jednáním způsobila obecné nebezpečí spočívající v ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, jejich životů, zdraví, ale i majetku, přičemž hrubě porušila zákony o bezpečnosti dopravy.

27.       Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Právní kvalifikace subjektivní stránky jednání žalobkyně učiněná soudem v trestní věci však směřovala k přečinu obecného ohrožení spočívajícímu v ohrožení třetích osob, jejich života, zdraví a majetku. Hodnotí-li soud v projednávané věci v civilním řízení subjektivní stránku jednání žalobkyně, hodnotí ji v jiných skutkových poměrech, tedy vzhledem ke vzniku škody na vlastním majetku, nikoli majetku třetích osob.

28.       Lze tak uzavřít, že jednání pojistníka či pojištěného ze závazku pojištění majetku (havarijního pojištění) může představovat úmyslné jednání vylučující nahodilost skutečnosti označené jako pojistná událost v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, a to i ve formě nepřímého úmyslu (např. poškození pojištěného vozidla vědomým porušením dopravních předpisů jízdou v provozu extrémně vysokou rychlostí za dalších mimořádných okolností dopravní nehody), byť byl za toto jednání shledán v trestním řízení vinným nedbalostním trestným činem, jehož objektem je život, zdraví nebo majetek třetích osob.

29.       Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných okolností věci dospěl k závěru, že žalobkyně ve vztahu k vlastnímu vozidlu jednala ve formě nepřímého úmyslu, když vzhledem ke svému excesivnímu jednání v dopravním provozu musela být se vznikem škody na vlastním vozidle srozuměna, a tudíž nedošlo k nahodilé skutečnosti (pojistné události) ve smyslu zákona o pojistné smlouvě a znění pojistných podmínek, je jeho rozhodnutí správné.

                                                                          

V. Závěr

 

30.       Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 5         

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 06. 2020, sp. zn. 23 Cdo 88/2020

V řízení, jehož předmětem je uložení povinnosti žalovanému zdržet se tvrzeného nekalosoutěžního jednání (zápůrčí nárok), je změna osoby, jež v tomtéž tvrzeném nekalosoutěžním jednání pokračuje či hrozí jeho opakováním, právní skutečností, s níž právní předpisy spojují podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde. V řízení, jehož předmětem je uložení povinnosti žalovanému odstranit protiprávní následky tvrzeného nekalosoutěžního jednání (odstraňovací nárok), je změna osoby, jež tytéž protiprávní následky tvrzeného nekalosoutěžního jednání udržuje, právní skutečností, s níž právní předpisy spojují podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde.

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.    Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 15 Cm 2/2013-907, jímž soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno se žalovanou.

2.    Žalobce se svou žalobou domáhá ochrany proti nekalé soutěži s odůvodněním, že původní žalovaná, E. T. s.r.o., se sídlem v P., provozovala internetové stránky pod adresou https://sdilej.cz, přičemž hlavním účelem tohoto serveru je sdílení souborů porušujících práva duševního vlastnictví třetími osobami.

3.    Žalobce svojí žalobou navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost odstranit z předmětných internetových stránek funkci vyhledávání, která umožňuje uživatelům stránek vyhledávat podle zadaného kritéria v digitálních souborech umístěných na serveru těchto stránek, aby byla žalované uložena povinnost doplnit do smluvních podmínek s uživateli předmětných internetových stránek v žalobě blíže specifikované ustanovení podmiňující poskytnutí odměny uživatelům za stažení jimi nahraných souborů prokázáním oprávnění ke sdělování souborů veřejnosti a aby byla žalované uložena povinnost neposkytnout odměnu uživateli předmětných internetových stránek v případě nesplnění uvedené povinnosti prokázat oprávnění ke sdělování souborů veřejnosti.

4.    V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce navrhl vstup žalované do řízení z důvodu, že po zahájení řízení došlo ke změně osoby, jež provozuje předmětné internetové úložiště.

5.    Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že na základě uzavřené smlouvy ze dne 21. 5. 2018 došlo k převodu předmětného doménového jména mezi původní žalovanou a společností F. M., s.r.o., se sídlem v P.. Tato společnost dala předmětné doménové jméno do užívání žalované, která v současnosti provozuje internetové stránky pod tímto doménovým jménem. Jelikož žalovaná pokračuje v provozování služby, aniž by došlo ke změně obsahu a struktury poskytovaných služeb, když právě „provozování služby Sdílej.cz“ má být podstatou žalobou napadeného nekalosoutěžního jednání, pak nastala dle odvolacího soudu skutečnost, s níž podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, na čemž nic nemění skutečnost, že samotným držitelem předmětného doménového jména je osoba odlišná od provozovatele vlastní služby a webových stránek. Otázkou, zda účastník je skutečně nositelem tvrzeného práva či povinnosti, popřípadě zda takové právo či povinnost přešly na jiného, se soud zabývá až v rozhodnutí ve věci samé.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

6.    Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi právní skutečností a převodem či přechodem povinnosti na straně žalované, o níž v řízení jde, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalované od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.

7.    Odkazujíc na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15, spatřuje žalovaná nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu neoznačuje žádnou právní skutečnost mezi původní žalovanou a žalovanou, ani nevymezuje, co je právem nebo povinností účastníka řízení, o něž v řízení jde, a jejichž přechod má za následek záměnu účastníků řízení. Tím, že žalovaná podniká prostřednictvím předmětné internetové domény, nemůže být založena jakákoliv návaznost mezi původní žalovanou a žalovanou. Ve vztahu k původní žalované nemá žalovaná žádné vztahy týkající se převodu nebo přechodu práv či povinností, v důsledku čehož zde nejsou žádné právní vztahy mezi původní žalovanou a žalovanou, které by odůvodňovaly procesní nástupnictví. Za daného skutkového stavu tak nelze učinit závěr, že došlo k právnímu jednání mezi původní žalovanou a žalovanou, které by mělo za následek přechod práv a povinností, o něž v řízení jde.

8.    Kromě toho shledává žalovaná své dovolání přípustným pro absenci řádného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, čímž odvolací soud zasáhl do ústavního práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezech Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1457/13, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13.

9.    Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že návrh žalobce na procesní nástupnictví na straně žalované se zamítá, popř. aby napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10.  Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání žalované nevyjádřili.

 

III. Přípustnost dovolání

 

11.  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

12.  Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

13.  Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14.  Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

15.  Dovolací soud shledává dovolání přípustným pro řešení dovolatelkou předložené otázky, jež je otázkou procesního práva, týkající se vymezení právní skutečnosti, se kterou právní předpisy ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. spojují převod nebo přechod povinnosti na straně žalované v řízení o žalobě na ochranu proti nekalé soutěži, je-li žalobou uplatňován tzv. zápůrčí a tzv. odstraňovací nárok (resp. pro řešení žalovanou vytýkané otázky „příčinné souvislosti“ mezi právní skutečností a převodem či přechodem povinnosti účastníka řízení), a jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

 

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

16.  Dovolání není důvodné.

17.  Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

18.  Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19.  Řešení předmětné otázky odvolacím soudem nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud věc posoudil podle správně určené právní normy, již správně vyložil a na zjištěný skutkový stav správně aplikoval.

20.  Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.

21.  Podle § 107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.

22.  Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že při posouzení návrhu žalobce na vstup nabyvatele práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, do řízení podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. (slovy právní teorie tzv. singulární sukcese) soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod tohoto práva nebo povinnosti. Otázkou, zda tvrzené právo nebo povinnost, které měly být převedeny nebo které měly přejít na jiného, tu vskutku jsou, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešly nebo byly převedeny, se soud v rozhodnutí podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. nezabývá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, či ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002).

23.  Předmětem řízení v projednávané věci je jednak tzv. zápůrčí (zdržovací či negatorní) nárok žalobce, jímž se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se tvrzeného závadného nekalosoutěžního jednání v podobě poskytování odměny uživatelům předmětných internetových stránek za stahování jimi nahraných souborů bez prokázání oprávnění ke sdělování těchto souborů veřejnosti. A rovněž tzv. odstraňovací (restituční) nárok, jímž se žalobce domáhá, aby byla žalované uložena povinnost odklidit tvrzený závadný nekalosoutěžní stav odstraněním příslušného vyhledavače souborů z předmětných internetových stránek a vložením žalobou specifikovaného ustanovení do jejích smluvních podmínek s uživateli předmětných internetových stránek.

24.  Ve vztahu k povaze těchto nároků dospěl dovolací soud ve své rozhodovací praxi k závěru, že tzv. zápůrčí nárok na zdržení se protiprávního jednání (a tomu odpovídající povinnost žalovaného se takového jednání zdržet) má preventivní povahu, jelikož tímto nárokem se žalobce brání proti tomu, aby se jednání, jímž jsou poškozena jeho práva, opakovalo, nebo aby bylo pokračováno v jednání, které představuje zásah do jeho práv, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Proto lze tuto povinnost uložit pouze tehdy, pokud se žalovaný protiprávního jednání stále dopouští, resp. hrozí pokračování či opakování tohoto jednání (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 3. 1939, sp. zn. Rv I 662/38, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).

25.  Obdobně pak ve vztahu k tzv. odstraňovacímu nároku na odklizení protiprávního stavu (a k tomu odpovídající povinnosti žalovaného tento stav odklidit) dovolací soud uvedl, že směřuje k odstranění následků, které porušení (či ohrožení) cizího práva přivodilo, a tuto povinnost lze uložit pouze tehdy, pokud protiprávní stav již nastal a nadále trvá (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005).

26.  Zároveň ustanovení § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. nikterak nevyžaduje, aby právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, musela spočívat výhradně v právním jednání (tj. slovy právní teorie v tomto typu subjektivní právní skutečnosti), natož pouze v právním jednání zavazujícím (původního) žalovaného a osobu, jejíž vstup do řízení na straně žalované je navrhován, nýbrž může se jednat rovněž o (jakoukoli) jinou právní skutečnost (tj. i právní událost či stav, popř. jiný druh právní skutečnosti), s níž právní předpisy tento následek spojují.

27.  Z uvedeného proto plyne, že v řízení, jehož předmětem je tzv. zápůrčí nárok vyplývající z tvrzeného nekalosoutěžního jednání (tj. z existence soukromoprávního delilktu), je změna osoby, jež v tomtéž nekalosoutěžním jednání pokračuje či hrozí jeho opakováním, právní skutečností, s níž právní předpisy spojují na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde.

28.  Obdobně pak v řízení, jehož předmětem je tzv. odstraňovací nárok vyplývající z tvrzeného nekalosoutěžního jednání (tj. z existence následků soukromoprávního deliktu), je změna osoby, jež tytéž protiprávní následky nekalosoutěžního jednání udržuje, právní skutečností, s níž právní předpisy spojují na straně žalované přechod povinnosti, o níž v řízení jde.

29.  Názor dovolatelky není správný již proto, že předmětem řízení v projednávané věci není plnění smluvního závazku mezi účastníky řízení, kdy by bylo případně možno dovolatelce přisvědčit, že právní skutečnost, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod povinnosti na straně žalované, by mohla spočívat v právním jednání zavazujícím původní žalovanou a žalovanou, jehož obsahem by byla změna obsahu původní smlouvy mezi účastníky.

30.  Důvod, pro který se žalobce v projednávané věci svých nároků domáhá, je však založen na jeho tvrzení o existenci deliktu nekalé soutěže a s tím souvisejícího deliktního závazku objektivní povahy (tj. bez ohledu na zavinění žalované) mezi účastníky řízení (resp. o existenci nepeněžité pohledávky žalobce a tomu odpovídajícího nepeněžitého dluhu žalované spočívajícího jednak ve zdržení se tvrzeného závadného jednání, jednak v konání směřujícím k odstranění následků tohoto jednání). Proto právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod povinností na straně žalované, o něž v řízení jde, vyplývá ze samotné existence tvrzeného trvajícího či hrozícího deliktu (nekalosoutěžního jednání) a samotného udržování z něj vzniklého protiprávního stavu určitou osobou.

31.  Proto dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jež sama dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), k závěru, že v důsledku změny provozovatele předmětných internetových stránek pokračuje žalovaná nadále v poskytování tvrzené nekalosoutěžně závadné služby provozované předtím původní žalovanou, aniž by došlo ke změně obsahu a struktury této služby, čímž nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy (obecně vzato) spojují ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. na straně žalované přechod povinností, o něž v řízení jde, je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

32.  Přitom otázkou, zda povinnosti z žalobcem uplatněného tzv. zápůrčího nároku a z tzv. odstraňovacího nároku tu skutečně jsou nebo zda opravdu přešly na žalovanou, se soud, jak zdůvodněno shora, v rozhodnutí podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. nezabývá.

33.  Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15, neboť právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují ve smyslu § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. přechod povinností, o něž v řízení jde (resp. nepeněžitých dluhů z tvrzeného deliktu), byla odvolacím soudem zjištěna a důsledky z ní vyplývající byly odvolacím soudem správně právně posouzeny.

34.  Vzhledem k přípustnosti dovolání posoudil dovolací soud rovněž námitku dovolatelky týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež sama o sobě přípustnost jejího dovolání založit nemůže, neboť dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

35.  Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

36.  Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

37.  Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dále dospěl k závěru, že je věcí individuálního posouzení, zda o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně jde. Odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).

38.  Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, že odvolací soud na základě skutkových zjištění shledal důvod pro procesní nástupnictví na straně žalované ve skutečnosti, že žalovaná pokračuje v provozování předmětné služby, aniž by došlo ke změně obsahu a struktury této služby.

39.  Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, přesto je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu. Protože ani případné nedostatky odůvodnění usnesení odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).

40.  Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci vytýkanou vadou netrpí.

 

V. Závěr

 

41.  Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 6

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 05. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019

Nárok na plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu (§ 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.) se promlčuje ve lhůtě tří let počínající běžet rok od pojistné události (§ 626 o. z.). Tato lhůta skončí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy (proti přímému škůdci), na kterou se pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel vztahuje. V případě nezjištěného vozidla, jehož provozovatel za újmu odpovídá, jestliže nezačala promlčecí lhůta proti přímému škůdci běžet, nemůže promlčecí lhůta nároku na pojistné plnění skončit dříve než za čtyři roky od vzniku újmy.

 

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 19 C 193/2016-142, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 22. 2. 2019, č. j. 19 C 193/2016-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 339.978 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 95.976 Kč od 6. 5. 2016 do 8. 1. 2019 a z částky 339.978 Kč od 9. 1. 2019 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 95.976 Kč od 4. 5. 2016 do 5. 5. 2016 a z částky 244.002 Kč od 6. 5. 2016 do 8. 1. 2019 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 11. 3. 2014 při jízdě na kole úraz (tržně zhmožděnou ránu v oblasti pravého obočí a vykloubení kloubu mezi lopatkou a klíční kostí pravé končetiny) poté, co byl oslněn dálkovými světly protijedoucího vozidla, přestal ovládat řízení a spadl. Vzhledem k tomu, že soud neshledal na straně žalobce ani částečné spoluzavinění, přiznal mu vůči žalované požadované plnění za újmu způsobenou provozem nezjištěného vozidla ve smyslu § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), v plném rozsahu, tj. na náhradě za bolestné 75.384 Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 208.818 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 55.776 Kč; nedůvodným shledal jen zčásti požadavek na zaplacení úroku z prodlení.

2.         K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 58 Co 195/2019-180, zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 244.002 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 1. 2019 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 95.976 Kč od 6. 5. 2016 do 31. 5. 2016 zamítl, jinak jej ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci 95.976 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1. 6. 2016 do zaplacení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními obvodního soudu a částečně i s jeho právními závěry, odlišným způsobem však posoudil promlčení nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění v části uplatněné žalobcem až v rámci rozšíření žaloby dne 7. 1. 2019, a dále oprávněnost nároku na zaplacení příslušenství z částky 95.976 Kč za období od 6. 5. 2016 do 31. 5. 2016. Poukázal na právní úpravu obsaženou v ustanoveních § 626, § 629 odst. 1, § 635 odst. 2 a § 636 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že byť se zdravotní stav žalobce ustálil dne 16. 10. 2015 a uplatněný nárok by se tedy ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. promlčel nejpozději dne 16. 10. 2018, došlo k jeho promlčení již uplynutím promlčecí lhůty pro uplatnění práva na pojistné plnění podle § 626 o. z., jejíž poslední den připadl na 11. 3. 2018. Byla-li proto žaloba ohledně částky 244.002 Kč s příslušenstvím rozšířena až dne 7. 1. 2019, nelze ji v tomto rozsahu vyhovět, neboť nárok žalobce se stal v důsledku promlčení v dané části nevymahatelným. Žalobcem namítaný rozpor s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16 odvolací soud neshledal s odůvodněním, že jimi byla řešena zcela odlišná situace, tj. otázka mimořádného zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“).

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. Má za to, že skutkový závěr odvolacího soudu vyjádřený v odstavci 12 napadeného rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. Namítá, že krajský soud nerespektoval závěry vyjádřené v již zmíněných nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16 a že ve vztahu k nepřisouzené části nároku, již uplatnil rozšířením žaloby dne 7. 1. 2019, byl chybně stanoven počátek běhu promlčecí lhůty, v souvislosti s čímž poukazuje především na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu R 38/75 a sp. zn. 1 Cz 29/1990. Je přesvědčen, že po něm nelze požadovat, aby jakožto laik znal výši svého nároku, a že jeho vědomost o vzniklé škodě měla být navázána až na okamžik podání znaleckého posudku zpracovaného za tímto účelem. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby je změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

4.         Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně poukázala na subjektivní nepřípustnost žalobcova dovolání v části, jíž je napadán potvrzující výrok napadeného rozhodnutí, na jeho objektivní nepřípustnost v části brojící proti nákladovým výrokům, potažmo na nedůvodnost, resp. nesmyslnost výhrad žalobce proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Má za to, že dovolatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., což již samo o sobě představuje důvod pro jeho odmítnutí. Po věcné stránce pak souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jsou nároky na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění v části uplatněné u soudu předmětným rozšířením žaloby promlčeny. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.

5.         Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je v části brojící proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 244.002 Kč s příslušenstvím přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí pak závisí rovněž na řešení otázky předpokladů aplikace ustanovení § 635 odst. 2 o. z., která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.

6.         Dovolací soud v prvé řadě neshledal opodstatněnou námitku žalované vznesenou v rámci podaného vyjádření, podle níž se žalobci nepodařilo řádně vymezit, v čem v projednávané věci shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoli lze souhlasit s tím, že text podaného dovolání působí do jisté míry chaoticky, lze z něho v zásadě bez větších obtíží dovodit jak vymezení dovolacího důvodu (nesouhlas s právním posouzením věci v otázce počátku běhu promlčecí lhůty), tak i v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání [odklon od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (od rozhodnutí označeného jako R 38/75 či rozsudku sp. zn. 1 Cz 29/1990), potažmo Ústavního soudu (zejména od nálezů sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16)]. Odmítl-li by za dané situace dovolací soud podané dovolání ryze z důvodu nedostatečného vymezení jeho obsahových náležitostí, jednalo by se o přístup formalistický, nezohledňující podstatu věci.

7.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 609 věty první o. z. nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 téhož ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

Podle § 626 o. z. u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.

Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle odst. 2 tohoto ustanovení majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

Podle § 635 odst. 2 o. z. právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti se promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

8.         Plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., které je předmětem i stávajícího řízení, není plněním z titulu odpovědnosti za škodu, neuplatní se proto na něj primárně úprava občanského zákoníku o subjektivní promlčecí lhůtě u náhrady škody či jiné újmy (§ 619, § 620 o. z.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle § 626 o. z. (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, publikovaného pod C 13868 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, Soubor C 16089, které se sice vztahují k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, jsou však nadále obecně použitelné i za účinnosti nového občanského zákoníku, neboť v tomto ohledu nedošlo ke změně právní úpravy povahy tohoto nároku).

9.         Počátek tříleté promlčecí lhůty stanoví u práva na pojistné plnění ustanovení § 626 o. z. k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události. Jedná se o objektivní promlčecí lhůtu, jež začíná běžet bez ohledu na vědomost oprávněné osoby o újmě a o škůdci. Její konec pak nastává u práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje (uplynutím subjektivní či objektivní promlčecí lhůty k uplatnění takového práva – § 635 odst. 2 o. z.), vyloučeno však není ani její dřívější uplynutí přímo podle § 626 o. z., a to především s ohledem na odlišně stanovený počátek dané lhůty oproti subjektivní promlčecí lhůtě pro uplatnění práva na náhradu škody (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019).

10.       Výklad pojmu pojistná událost, jenž je z hlediska řádné aplikace § 626 o. z. určující, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen (vztahuje se sice opět k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, avšak je rovněž nadále použitelný, neboť v tomto směru úprava pojištění odpovědnosti z provozu vozidel nedoznala přijetím nového občanského zákoníku změn) na závěru, že není-li ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná událost sjednána (určena) jinak než použitím obecné zákonné dikce (jak je tomu i v nyní projednávané věci, kdy byla újma žalobci způsobena provozem nezjištěného vozidla, u něhož nelze podmínky konkrétní pojistné smlouvy zjistit; pojem pojistné události je přitom obecně definován ustanovením § 2758 odst. 1 o. z. jako „nahodilá událost krytá pojištěním“), pak platí, že pojem pojistné události zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (typicky dopravní nehodu), ale i vznik škody samotné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, Soubor C 14695, či ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, Soubor C 15127). Újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou budou znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 642/2003, Soubor C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod č. 153/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Vznik bolesti, jež má být odškodněna, pak předpokládá, že konkrétní bolest dosáhla určité fáze či intenzity, kterou lze již odškodnit, tedy vznik bolesti se váže k okamžiku, kdy se bolest stala odškodnitelnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 333/2005, Soubor C 4268).

11.       Odvolací soud ve stávajícím řízení sice správně aplikoval ustanovení § 626 o. z., při posuzování otázky promlčení nároku uplatněného rozšířením žaloby (počátku běhu promlčecí lhůty) se však pojmem pojistné události ve shora předestřeném významu blíže nezabýval a pouze jej bez dalšího ztotožnil s dopravní nehodou dne 11. 3. 2014, čímž dospěl k závěru o promlčení žalobcových práv k datu 11. 3. 2018. Tím se odchýlil od shora nastíněných východisek ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho právní posouzení tudíž nelze v daném ohledu považovat za správné.

12.       Bezchybné ovšem nejsou ani další úvahy odvolacího soudu, týkající se možné limitace běhu promlčecí lhůty podle § 626 o. z. v návaznosti na ustanovení § 635 odst. 2 o. z., podle něhož se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil, že k promlčení uplatněných nároků by došlo právě s ohledem na § 635 odst. 2 o. z. nejpozději dne 16. 10. 2018, kdy měla uplynout subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva žalobce na náhradu újmy na zdraví, běžící od data ustálení jeho zdravotního stavu (16. 10. 2015). V tomto směru však zcela přehlíží, že nezbytným předpokladem pro zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty je u práva na náhradu škody či jiné újmy vedle vědomosti poškozeného o škodě jako takové rovněž znalost osoby povinné k její náhradě (§ 620 odst. 1 o. z.). Byla-li podle skutkových zjištění nalézacích soudů újma způsobena provozem nezjištěného vozidla, tedy škůdcem, jehož identita není dosud žalobci známa, nemohlo logicky prozatím dojít ani k zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně práva na její náhradu, natož k jejímu uplynutí; limitace obsažená v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se tudíž ve vztahu k nárokům uplatněným ve stávajícím řízení neuplatní a posouzení odvolacího soudu je nutno i v tomto směru označit za chybné.

13.       Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení otázky promlčení uplatněných nároků, je hned v několika ohledech nesprávný. Nárok na plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu (§ 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.) se promlčuje ve lhůtě tří let počínající běžet rok od pojistné události (§ 626 o. z.). Tato lhůta skončí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy (proti přímému škůdci), na kterou se pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel vztahuje. V případě nezjištěného vozidla, jehož provozovatel za újmu odpovídá, jestliže nezačala promlčecí lhůta proti přímému škůdci běžet, nemůže promlčecí lhůta nároku na pojistné plnění skončit dříve než za čtyři roky od vzniku újmy. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek v části výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se žaloba ohledně částky 244.002 Kč s příslušenstvím zamítá, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14.       Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí otázku promlčení uplatněných nároků, přičemž v rámci výkladu pojmu pojistné události zejména důsledně vyhodnotí, kdy žalobci vznikla každá ze složek tvrzené újmy (sestávající v rozsahu uplatněném rozšířením žaloby z vytrpěných bolestí a ze ztížení společenského uplatnění) a na podkladě takto učiněných zjištění ve vztahu ke každé z nich znovu stanoví okamžik počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 626 o. z. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o. s. ř.).

15.       Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že byť je napadený rozsudek v posouzení otázky promlčení uplatněných nároků nesprávný, nelze pochybení spatřovat, jak se dovolatel mylně domnívá, v odchýlení se od závěrů nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16. V uvedených nálezech byla řešena zcela odlišná problematika, konkrétně otázka promlčení nároků poškozených osob na mimořádné zvýšení odškodnění za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud dovodil, že postup podle citovaného ustanovení ponechává plně na úvaze soudu, zda k příslušnému zvýšení s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti věci přistoupí či nikoli, a současně mu umožňuje překročit celkovou částku, jejíhož přisouzení se poškozený v řízení domáhal, neboť se jedná o výjimku podle § 153 odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že byl-li nárok poškozeným řádně a včas uplatněn alespoň ve výši stanovené znaleckým posudkem, nelze ani ve vztahu k jeho mimořádnému zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. dovodit důvodnost vznesené námitky promlčení. Žalobce ve stávajícím řízení uplatnil vůči žalované právo na plnění z garančního fondu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., přičemž nárok požadoval přiznat nejprve ve výši odvozené ze znaleckého posudku, jenž si nechal sám zpracovat, žalobní požadavek pak zvýšil dne 7. 1. 2019 v návaznosti na posudek soudem ustanoveného znalce MUDr. V. K. V obou případech byly posudky zpracovány podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§ 2959 o. z.), č. 63/2014 Sbírky, která je pomůckou soudů pro stanovení stupně obtíží poškozeného a procentně vyjádřeného vyřazení ze všech potenciálních sfér společenského života, od níž se odvozuje úvaha soudu o spravedlivé a přiměřené výši náhrady (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní, podle nějž je účelem takového znaleckého posudku vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu). Již z těchto okolností je zřejmé, že závěry citovaných nálezů Ústavního soudu nejsou ve stávajícím řízení aplikovatelné, a to jednak proto, že jeho předmětem není nárok žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (věc se posuzuje podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014), nýbrž nárok, k jehož vyčíslení je používán odlišný mechanismus, především však – jak správně uvedl již odvolací soud – proto, že žalobce rozšířením své žaloby sledoval toliko přiznání odlišně znalecky ohodnocené náhrady specifikované již původní žalobou, nikoli úvahou soudu.

16.       Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu rovněž v části výroku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 95.976 Kč za období od 6. 5. 2016 do 31. 5. 2016, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

17.       Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

18.       V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, Soubor C 2236, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013). Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vyložil, že tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně zákonné dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019). Současně pak platí, že rozhodl-li soud o nároku obsahujícím dělitelné plnění tak, že žalobě vyhověl jen zčásti, je třeba dovodit, že rozsudkem soudu (jeho výrokem vykládaným spolu s odůvodněním) došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018).

19.       Odvolací soud v projednávané věci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl podanou žalobu co do částky 59.184 Kč s příslušenstvím na náhradě za bolestné, co do částky 184.818 Kč s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění a dále co do zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek 16.200 Kč na náhradě za bolestné, 24.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 55.776 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 6. 5. 2016 do 31. 5. 2016. Rozhodl tak zamítavým výrokem o celkem pěti nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž však pouze první dva uvedené převyšují zákonný limit 50.000 Kč, a mohou tak představovat způsobilý předmět dovolacího přezkumu. Ve zbylém rozsahu se pak, vzhledem k tomu, že v řízení nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, jedná o tzv. „bagatelní věc“ ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zde ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř.), která již sama o sobě činí podané dovolání tzv. objektivně nepřípustným.

20.       V části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé je pak dovolání žalobce tzv. subjektivně nepřípustné, neboť žalobě bylo v uvedeném rozsahu plně vyhověno, a dovolateli proto nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3/1998, pod č. 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, Soubor C 154).

21.       Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 95.976 Kč za období od 6. 5. 2016 do 31. 5. 2016, a dále v části směřující proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku ve věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

 

Poř. č. 7

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 05. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019        

Náhrada škody způsobené porušením prevenční povinnosti (§ 2900 a § 2901 o. z.) přichází v úvahu, jen není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 28 C 189/2016-129, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit společně a nerozdílně s žalovanými 2) a 3) žalobkyni a) částku 240 000 Kč a žalobkyni b) částku 240 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala, aby jí žalovaná 1) byla povinna zaplatit společně a nerozdílně s žalovanými 2) a 3) na náhradě nákladů na výživu částku 14 467 Kč (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně b) domáhala, aby jí byla žalovaná 1) povinna platit společně a nerozdílně s žalovanými 2) a 3) na náhradě nákladů na výživu částku 1 000 Kč měsíčně počínaje dnem 28. 7. 2016 (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Žalovaná 1) uzavřela dne 23. 9. 2014 s podnikající fyzickou osobou L. Č., jednatelem žalované 2) smlouvu o dílo, v níž žalovaná 1) vystupovala jako objednatel a L. Č. jako zhotovitel. Zhotovitel se zavázal provést ve smlouvě specifikované práce včetně zemních prací, zakládání vodorovných konstrukcí, komunikací, bourání a trubního vedení za sjednanou cenu. Dílo měl provést na své náklady a nebezpečí. Vzhledem k tomu, že zhotovitel časově provedení díla nestíhal, najal si dalšího subdodavatele [žalovanou 3)], který dodal na stavbu několik pracovníků, včetně O. F., manžela žalobkyně a) a otce žalobkyně b), jenž při práci na stavbě utrpěl smrtelný úraz (dále jen „poškozený“). Žalovaná 1) nechala vypracovat plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP), technologický předpis pro provádění systémového pažení, technologický předpis pro pokládku kanalizačního potrubí a technologický předpis pro provádění zemních prací, výkopů, stavebních rýh a jam a předala je zhotoviteli. Žalovaná zajistila koordinátora BOZP, prostřednictvím svého zaměstnance poté, co na stavbě začali pracovat noví dělníci včetně poškozeného, je seznámila a proškolila v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, rizik na staveništi, nošení ochranných pracovních oděvů, dodržování pracovních odstupů od strojů při pokládce kanalizace, způsobů pažení rýh, používání pažících boxů ve výkopech atd. Poškozený žil v České republice několik let, rozuměl a hovořil česky, potvrdil absolvování školení podpisem. Žalovaná 1) prováděla denně průběžně kontroly bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zaměřené na technologickou kázeň při užívání pažících boxů k zajištění stěn výkopů. Pažící boxy a ochranné pomůcky byly používány, několikrát však žalovaná 1) zaznamenala, že nebyly použity, na což dělníky prostřednictvím svých zaměstnanců upozornila a vyčkala na zjednání nápravy (např. vložení pažícího boxu do výkopu). Dne 12. 5. 2015 došlo ve výkopu mezi kontrolní šachtou 36 až 37 k sesuvu zeminy, přičemž ve výkopu byl zavalen poškozený, který na následky svých zranění zemřel. V konkrétní den nebyly pažící boxy ve výkopu použity, ačkoliv se nacházely vedle výkopu. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). V řízení se neprokázalo, že by žalovaná 1) porušila konkrétní povinnosti stanovené v § 14 zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, (dále jen „zákon č. 309/2006 Sb.“) nebo povinnosti stanovené v příloze č. 6 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, (dále jen „nařízení vlády č. 591/2006 Sb.“) ani obecnou prevenční povinnost upravenou v § 2900 o. z. Příčinou úmrtí poškozeného bylo porušení bezpečnostních předpisů jím samotným. Poškozený s nimi byl seznámen a byl povinen je dodržovat. Do výkopu vstoupil o své vůli, ať již to bylo z jakéhokoliv důvodu, s vědomím, že zde není pažící box. Všichni svědkové vyloučili, že by poškozený dostal k sestupu pokyn. Důvodem neumístění pažení ve výkopu nebylo, že by žalovaná 1) nedala dělníkům pažící box k dispozici nebo že by dělníci nebyli proškoleni o nutnosti zajišťovat stěny výkopů pažením. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 C 198/2016-74.

2.         Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 18 Co 357/2018-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění: „Žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni a) částku 240 000 Kč a žalobkyni b) částku 240 000 Kč, a to společně a nerozdílně se žalovanými 2) a 3), o jejichž povinnosti vůči žalobkyním a), b) již bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání, se zamítá. Žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně se žalovanými 2) a 3), o jejichž povinnosti vůči žalobkyni a) již bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání, náhradu nákladů na výživu za dobu od 13. 5. 2015 do 27. 7. 2016, ve výši 14 467 Kč, se zamítá. Žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované 1) zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně se žalovanými 2) a 3), o jejichž povinnosti vůči žalobkyni a) již bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání, náhradu nákladů na výživu ve výši 1 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 28. 7. 2016, se zamítá.“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neshledal ani pochybení spočívající v neúplnosti dokazování nebo v neúplnosti hodnocení důkazů. Ztotožnil se i s jeho závěry právními. Žalovaná 1) neporušila žádnou právní povinnost. Poškozený se na staveništi nezdržoval neoprávněně. Žalovaná 1) jako generální zhotovitel díla zejména zajistila, že dělníci (včetně poškozeného) pracující na stavbě byli poučeni o zásadách bezpečnosti práce při hloubení výkopů a při zajištění výkopů pro práci ve výkopech, a že pažící boxy byly na pracovišti k dispozici. Závěr o proškolení poškozeného a jeho vědomosti zásad bezpečnosti práce při výkopových pracích posiluje zjištění, že žalovaná 1) v rámci kontrol provádění prací vytýkala pracovníkům nedostatečné zajištění prostoru výkopu formou instalace pažících boxů formou zápisu do stavebního deníku. Vědomost pracovníků nebyla pouze teoretická, založená na ústním výkladu v rámci absolvovaného školení. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku, že žalovaná 1) zanedbala prevenční povinnost tím, že nezajistila trvalou přítomnost pracovníka pověřeného trvalou kontrolou dodržování bezpečnosti práce při provádění díla. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že takto široké pojetí prevenční povinnost není reálné. Obecná prevenční povinnost není bezbřehá, nýbrž zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat.

3.         Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelky uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil následující právní otázky: 1) zda pokyn k tomu pověřeného pracovníka zhotovitele díla ke splnění určitého šíře vymezeného úkolu v sobě zahrnuje rovněž pokyny k veškerým dílčím činnostem, jichž je ke splnění úkolu zapotřebí, 2) zda stručný ústní výklad lze posoudit jako školení k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, dopadají-li na výkon práce obsáhlé technologické předpisy, 3) jak je nutno vymezit rozsah prevenční povinnosti generálního zhotovitele stavby. K první otázce namítají, že žalovaná 1) porušila své právní povinnosti tím, že nařídila provádění prací ve výkopu, který nebyl (nemohl být) zabezpečen. Obecné pokyny žalované zahrnují logicky i pokyny k dílčím činnostem. Obecný pokyn k položení kanalizace zahrnuje i pokyn ke zjištění hloubky výkopu, což poškozený činil (příp. čistil trubku). Žalobkyně dále namítají, že žalovaná 1) nesplnila svou poučovací povinnost v oblasti BOZP. Čeština nebyla rodným jazykem poškozeného, který navíc neovládal odbornou terminologii. Odvolací soud se měl odchýlit při posuzování této otázky od zprávy NS SSR ze dne 19. 6. 1980, sp. zn. Cpj 11/80, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 Co 548/67, závěrů Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1963, sp. zn. 1 Cp 42/62. Žalovaná shrnula problematiku BOZP do stručného přednesu a následně ani nekontrolovala, zda školené osoby těmto pokynům rozumějí. K porušení prevenční povinnosti žalovanou 1) dovolatelky uvádějí, že při stanovení rozsahu prevenční povinnosti se musí přihlédnout ke konkrétním podmínkám na konkrétním staveništi. Poškozený zahynul na pracovišti, kde byla zemina značně nesourodá. Po žalované bylo možno spravedlivě vyžadovat zvýšenou četnost kontrol práce. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1623/2015. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě (alespoň částečně) vyhoví a přizná žalobkyním náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně i před soudem dovolacím.

4.         Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

5.         Dovolatelky dovozují, že obecný pokyn žalované 1) k provádění prací ve výkopu v sobě zahrnoval i pokyn poškozenému, aby sestoupil do nezajištěného výkopu. V řízení nebylo prokázáno, že by takový pokyn, který by byl navíc v rozporu s bezpečnostními předpisy, žalovaná 1) poškozenému dala. Ač dovolatelky namítaly nesprávné právní posouzení věci, dovozovaly je na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud. Dovolací soud je však vázán zjištěným skutkovým stavem věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.). Jestliže dovolatelky své odlišné právní posouzení podmínek odpovědnosti budují na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tím nemůžou založit.

6.         Namítají-li dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce splnění poučovací povinnosti v oblasti BOZP, nelze jim přisvědčit. V řízení se prokázalo, že žalovaná 1) zajistila koordinátora BOZP, provedla školení dělníků pracujících na staveništi (včetně poškozeného, který česky rozuměl a svou účast stvrdil podpisem), dodržování předpisů o bezpečnosti práce kontrolovala a v případě jejich porušení zjednala nápravu. Závěr, že právo na náhradu újmy na zdraví nemá poškozený (ani jeho pozůstalí) jestliže k újmě došlo v důsledku jednání poškozeného, který svým zaviněním porušil bezpečnostní předpisy, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1265/96, uveřejněného pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3792/2015; k seznámení zaměstnance s bezpečnostními předpisy nebo pokyny a k soustavnému vyžadování a kontrole jejich znalosti a dodržování srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné pod č. 28/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěry občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1963 sp. zn. 1 Cp 42/62, uveřejněné pod č. 32/1963  Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k formě a obsahu pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, ročník 2013).

7.         Dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

8.         Dovolání je však přípustné pro řešení právní otázky, která za daných skutkových okolností nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to aplikace ustanovení o obecné prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.) v případě, že existují zvláštní právní předpisy.

9.         Dovolání není důvodné.

10.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

11.       Podle § 2900 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.

12.       Podle § 2901 o. z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

13.       Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

14.       Ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Vyjma toho, že citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob.

15.       Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním), pak stanoví § 2901 o. z. Za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda škoda vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku škody nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.

16.       I nadále však platí, že náhrada škody způsobené porušením prevenční povinnosti přichází v úvahu, jen není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3014-3015; obdobně viz za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212, nebo shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001).

17.       Je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že na základě skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn, zejména s ohledem na to, že žalovaná 1) vypracovala příslušnou technickou dokumentaci, zajistila koordinátora BOZP, provedla školení dělníků (včetně poškozeného) a dodržování bezpečnostních předpisů kontrolovala, neporušila žádnou z povinností jí uložených zejména v ustanoveních § 12–14 zákona č. 309/2006 Sb. Ani nařízením vlády č. 591/2006 Sb. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jedinou příčinou vzniklé újmy bylo porušení bezpečnostních předpisů poškozeným.

18.       Vzhledem k tomu, že na posuzovaný případ dopadala konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzovala, nepřicházela v úvahu možnost aplikace § 2900 o. z., případně § 2901 o. z.

19.       Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelkami citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1623/2015. Odvolací soud se s námitkami dovolatelek vypořádal, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který uzavřel, že takto široké pojetí prevenční povinnosti vyplývající z uplatňování zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není reálné a neodpovídá účelu úpravy bezpečnostních podmínek provádění konkrétního typu stavebních prací svéprávnými pracovníky. Obecná prevenční povinnost není bezbřehá, nýbrž zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. Odvolací soud správně uzavřel, že dovolatelkami prosazovaný názor, že na stavbě měl být trvale přítomen bezpečnostní technik zhotovitele, aby případně zabránil bezpečnostní nekázni při provádění zemních prací, takovým opatřením, které lze rozumně požadovat, není.

20.       Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 8

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3838/2018                

Náklady spojené s péčí o zdraví (§ 2960 o. z.) zahrnují vedle výdajů na léčebnou péči poškozeného, která není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, též výdaje na účelně vynaloženou osobní péči, která nemá jen lékařský charakter (např. úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, jichž není poškozený zcela či zčásti sám schopen), a výdaje na péči o jeho domácnost (např. obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí na poště, na úřadech apod.). Náhrada se týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob.

Účelnost nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, publikované pod č. 10/2010 Sb. m. s.

 

1.         Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 20 C 31/2017-40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1.235.392 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V plném rozsahu tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalované pojišťovně pojistného plnění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), odpovídající nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o svou osobu. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel byli dne 24. 5. 2014 účastníky dopravní nehody, při jízdě na motocyklu byli sraženi autem řízeným osobou, jejíž odpovědnost za újmu způsobenou motorovým vozidlem byla pojištěna u žalované. Manžel žalobkyně zemřel a ona byla těžce zraněna s trvalými následky, musela podstoupit amputaci pravé dolní končetiny ve stehně. Po návratu z několikaměsíčního léčení žalobkyně nebyla schopna se pohybovat, zajistit si sama hygienu, stravu, zatopit si, obstarávat nákupy, byla prakticky uvězněna ve svém domě. Za této situace jí všechno obstarával syn, který se také snažil uzpůsobit bydlení v domě matky tak, aby zde mohla žít a zároveň byla alespoň částečně mobilní. Žalovaná označila za opodstatněné pouze nároky na náhradu nákladů za mechanický vozík a za elektrický skútr (9.500 Kč a 45.000 Kč), sporné  zůstaly mezi účastnicemi náklady na termoregulační topení (185.686 Kč), vestavbu pojízdné plošiny, díky níž se nyní žalobkyně bez cizí pomoci dostane z domu a do domu (535.000 Kč), a na automobil značky XY s úpravou otočného sedadla u spolujezdce (567.285 Kč, po odečtení příspěvku na zvláštní pomůcku poskytnutého na pořízení motorového vozidla požadováno 460.206 Kč). Ani vynaložení nákladů na pořízení těchto tří položek žalovaná jako takové nezpochybňovala, stejně jako zdravotní stav žalobkyně, nesouhlasila však s částkami, za něž byly věci pořízeny, a domnívá se, že se jednalo o neúčelné vynaložení prostředků. Při posouzení hledisek účelnosti přihlédl soud prvního stupně zejména k osobní situaci žalobkyně a její rodiny, kdy nehoda naprosto náhle a razantně zasáhla do jejich života. Výměna topení byla nutná, protože dříve se topilo v domě kotlem, do nějž se muselo přikládat třikrát denně, a protože se kotel nachází ve sklepě, musel se o přikládání starat po nehodě žalobkyně její soused, který měl však sám zdravotní problémy a po půl roce již nebyl schopen žalobkyni pomáhat. Syn žalobkyně proto pořídil nový kotel, kde se přikládá jen jednou za tři dny, což už je schopna zajistit sama rodina žalobkyně. Výběr kotle provedl syn poškozené na základě doporučení odborné firmy a soud prvního stupně shledal vynaložené náklady jako odpovídající. Ohledně plošiny pro zajištění mobility žalobkyně tak, aby byla schopna opustit dům, dospěl soud k závěru, že za situace, kdy byla žalobkyně po dobu několika měsíců prakticky uvězněna v domě, z nějž se mohla dostat jen za aktivní pomoci minimálně dvou fyzicky zdatných osob, nebylo možné od syna žalobkyně legitimně očekávat, že by prováděl rozsáhlé výběrové řízení na technické řešení tohoto problému. Syn žalobkyně si nechal vypracovat projekt na posuvnou plošinu a výsledné řešení nepředstavuje žádný nadstandardní luxus, nýbrž jen umožňuje komfortní přístup do domu s možností pobytu žalobkyně na vozíku venku na plošině v případě příznivého počasí. Soud konečně neshledal neúčelným pořízení osobního automobilu za účelem přepravy žalobkyně k lékařům, na nákupy a jiné volnočasové aktivity. Syn žalobkyně vycházel při výběru z doporučení Úřadu práce a firmy A, která montuje speciální sedačky do aut, na vozidlo XY nebo XY. Prodejcem XY mu byl nabídnut pouze jediný typ konkrétního vozidla s tím, že na jiný by se čekalo delší dobu, a jelikož byl syn žalobkyně v časové tísni, kdy bylo třeba zajistit přepravu matky k lékaři, volil tuto variantu. Tvrdila-li žalovaná, že žalobkyně si mohla vybrat levnější typ vozidla, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato skutečnost nebyla nijak prokázána a žalovaná takový důkaz nenavrhovala, stejně jako k eventuálnímu pořízení kotle jiného druhu. Proto soud uzavřel, že náklady, které žalobkyně v souvislosti se svým úrazem na zajištění své soběstačnosti vynaložila, byly dostatečně prokázány a soud je považuje v plné výši za důvodné.

2.         K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 44 Co 114/2018-86, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části výroku I co do částky 1.180.892 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že argumenty žalobkyně vztahující se k výši vynaložených nákladů jsou racionální a přesvědčivé, neboť každý by měl nepochybně zájem, aby jeho tělesné hendikepy byly řešeny co nejrychleji a v potřebné kvalitě. Vynaložené náklady lze proto považovat za efektivní, směřující k vytyčenému cíli, tzn. řešit mobilitu poškozené a potřeby její domácnosti. Ke konkrétně namítaným výdajům za vybudování terasy a schodiště odvolací soud uvedl, že souvisely s umístěním plošiny a jejím napojením na nemovitost a přístup do ní, zatímco jiné řešení by si vyžádalo další výdaje na úpravu terénu. Výbava vozidla, která byla řešena slevou, není nadstandardní, neboť automatická otočná sedačka odpovídá výsledkům vědy a techniky 21. století. Jestliže při pořízení nového kotle žalobkyně nepožádala o tzv. kotlíkovou dotaci, bylo to vyvoláno časovou tísní při řešení problému topného systému a je otázkou, zda by dotace byly vůbec poskytnuty a v jakém časovém horizontu. Odvolací soud poukázal i na skutečnost, že žalovaná, která potřebu pořízení všech pomůcek nezpochybňovala, ani sama netvrdila, o kolik by bylo pořízení jiného napojení zdvižné plošiny na nemovitost levnější, kolik by stálo pořízení auta značky XY či manuální otočné sedačky, jakou částku by bylo třeba vynaložit na pořízení topného systému při využití kotlíkových dotací, takže její námitky o nadstandardních výdajích zůstaly pouze v rovině spekulací. Část výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů na mechanický vozík a elektrický skútr nebyla odvoláním dotčena a nabyla samostatně právní moci.

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena a týká se účelnosti nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného a s péčí o jeho domácnost podle § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Namítá, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, jestliže výši vynaložených nákladů považoval za efektivní pouze z důvodu, že směřovaly k cíli, kterým bylo řešení mobility poškozené a potřeby její domácnosti, aniž by se však zabýval tím, zda žalobkyně vyčerpala možnosti, jak tyto náklady snížit. Soud neprovedl důkazy, které k tvrzení o neúčelnosti vynaložených nákladů žalovaná navrhovala (ceníkem společnosti XY týkajícím se vhodného automobilu a ceníkem společnosti A. k instalaci manuálně otočného sedadla), a rozhodl na základě výsledků neúplného dokazování, čímž řízení zatížil vadou při zjišťování skutkového stavu. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně (případně i rozsudek Městského soudu v Brně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

4.         Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je zčásti přípustné, neboť otázka efektivity vynaložených nákladů spojených s péčí o zdraví poškozeného a s péčí o jeho domácnost nebyla dosud podle § 2960 o. z. dovolacím soudem řešena.

5.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6.         Podle § 2960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

7.         Citované ustanovení odráží obvyklou skutečnost, že poškození zdraví člověka mívá vedle nemajetkových újem (bolest, ztížení společenského uplatnění, další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.) dopady rovněž do jeho majetkové sféry, která bývá kromě jiného snížena i vynucenými náklady na léčení a související úkony, pokud nejsou zcela či zčásti hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění. Občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014 výslovnou dikcí rozšiřuje definičně rozsah náhrady tak, aby pokrýval nejen a) náklady samotného léčení, nýbrž i péče o zdraví jako takové, a dále i b) náklady na péči o zdravotně postiženou osobu, a konečně i c) náklady na péči o její domácnost. Ostatně již judikatura k předchozí úpravě (§ 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) postupně dospěla k širšímu pojetí, totiž že nárok na náhradu nákladů léčení zahrnuje vedle nákladů potřebných k obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události též náklady na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a rovněž skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaný pod č. 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Náklady spojené s péčí o zdraví postižené osoby implikují, že jde o výdaje v širším slova smyslu, jestliže je poškozený trvale zdravotně postižen a nemůže péči o sebe sama obstarat bez pomoci jiného. Jde o péči osobní, která nemá lékařský charakter a nepředstavuje zdravotní péči. Patří sem úkony osobní hygieny, přípravy stravy a jejího přijímání, vyměšování, oblékání, apod. Není-li poškozený schopen zčásti či zcela se postarat o svou osobu, jsou omezeny i jeho možnosti obstarat si záležitosti v domácnosti. I na tyto případy zákon pamatuje tím, že zakotvuje právo na náhradu nákladů na péči o domácnost poškozeného. Tady půjde o obstarávání nákupů, úklid, praní i vyřizování potřebných záležitostí navenek, tj. na poště, na úřadech apod. Náhrada podle § 2960 o. z. se tedy týká nákladů k pořízení potřebných pomůcek i k zabezpečení činností, které poškozený nezvládá, prostřednictvím jiných osob.

8.         Odvolací soud rozhodoval v nyní projednávané věci o náhradě nákladů spojených se zdravotním stavem po ukončení léčení žalobkyně, tedy nikoliv o nákladech léčení v užším slova smyslu. Stav žalobkyně je po vysoké amputaci dolní končetiny takový, že je schopna sebeobsluhy jen za ztížených podmínek, k většině činností potřebuje pomůcky, s nimiž jedině je schopna zvládnout základní úkony bez pomoci jiných osob. Požaduje náhradu nákladů spojených nikoliv se zabezpečením pomoci prostřednictvím jiných osob, nýbrž povětšinou (kromě úpravy topení v domě, které ani tak nezvládá sama) k umožnění vlastní činnosti, případně k aktivní účasti na úkonech, které pro ni mohou zčásti obstarat rodinní příslušníci. Jde tedy o náklady právně kvalifikovatelné jako náklady péče o osobu a domácnost poškozené. Dovolatelka nezpochybňuje potřebnost technických prostředků či úprav bydliště, její dovolací námitky směřují jen do otázky účelnosti vyčíslených nákladů a potažmo výše náhrady. Lze jí samozřejmě přisvědčit, že povaha nároku vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti jako v této věci) byl neopodstatněně zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, či je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Účelnost nákladů, kterou dovolatelka zpochybňuje, je třeba měřit nejen hlediskem ekonomickým, nýbrž i širším pohledem, který zohledňuje též snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života. Česká republika je totiž vázána Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou pod č. 10/2010 Sb. m. s., proto je třeba i § ustanovení 2960 o. z. vykládat v duchu principu co nejširšího zapojení tělesně postižených osob do různých sfér života.

9.         Podle čl. 26 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením č. 10/2010 Sb. m. s.,

1. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou účinná a vhodná opatření, mimo jiné prostřednictvím vzájemné podpory osob v rovnocenné situaci, aby umožnily osobám se zdravotním postižením dosáhnout a udržet si co nejvyšší úroveň samostatnosti, uplatnit v plné míře tělesné, duševní, sociální a profesní schopnosti a dosáhnout plného začlenění a zapojení do všech aspektů života společnosti. Za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, organizují, posilují a rozšiřují komplexní habilitační a rehabilitační služby a programy, především v oblasti zdravotní péče, zaměstnanosti, vzdělávání a sociálních služeb, takovým způsobem, aby tyto služby a programy:

a) začínaly pokud možno co nejdříve a byly založeny na multidisciplinárním posouzení individuálních potřeb a předností;

b) podporovaly zapojení a začlenění do společnosti a všech oblastí jejího života, byly dobrovolné a dostupné pro osoby se zdravotním postižením co nejblíže místu jejich bydliště, a to včetně venkovských oblastí.

2. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, podporují rozvoj vstupního a soustavného vzdělávání odborníků a pracovníků habilitačních a rehabilitačních služeb.

3. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, podporují dostupnost, znalost a využívání kompenzačních pomůcek a technologií určených pro osoby se zdravotním postižením, které usnadňují habilitaci a rehabilitaci.

10.       I když takto formulované závazky směřují především k povinnosti státu vytvářet ve veřejném prostoru podmínky pro znovuzačlenění osob s trvalým zdravotním postižením do společnosti, je v tomto světle i ustanovení § 2960 o. z., mající primárně zajistit spravedlivou náhradu újmy v občanskoprávních vztazích, třeba vykládat šířeji tak, že za účelně vynaložené náklady léčení lze považovat náklady na takové pomůcky, které slouží ke znovuzařazení poškozeného do společnosti a které pomáhají udržet jeho co nejvyšší úroveň samostatnosti, možnost uplatnit v plné míře tělesné, duševní, sociální a profesní schopnosti a dosáhnout dostatečného začlenění a zapojení do těch aspektů života společnosti, jichž se poškozený může vzhledem ke svému trvalému poškození zdraví zúčastnit. Obecně lze proto říci, že akceptovatelné jsou i zvýšené náklady na zajištění pomůcek, které umožní postiženému vykonávat alespoň část činností pokud možno co nejsamostatněji, zejména je-li jejich dalším efektem okolnost, že se jimi snižuje případná náhrada třetím osobám za péči, kterou by jinak nesoběstačný poškozený vyžadoval. Nelze přehlédnout, že ve výsledku se takový postup projeví i ve snížení míry obtíží, s nimiž poškozený vykonává řadu životních činností, což se zpravidla projeví ve výši náhrady nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění, jestliže je k jejímu stanovení použita Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 Sb.), publikovaná pod č. 63/2014 Sbírky, která je pomůckou soudů pro stanovení stupně obtíží poškozeného a procentně vyjádřeného vyřazení ze všech potenciálních sfér společenského života, od níž se odvozuje úvaha soudu o spravedlivé a přiměřené výši náhrady (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní). V rámci tohoto systému se totiž pomůcky, které usnadní poškozenému zvládnout medicínsky hodnocené činnosti lépe, považují za tzv. facilitátory snižující stupeň klasifikovaných obtíží, pokud jsou poškozenému zajištěny ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně jsou zcela běžné a dostupné anebo je poškozenému zajistí sám škůdce (pojistitel odpovědnosti).

11.       V posuzovaném případě lze tedy pod takto účelně vynaložené náklady podřadit i finanční prostředky na pořízení termoregulačního topení a pojízdné plošiny, díky nimž mohla žalobkyně začít opět téměř samostatně fungovat ve své domácnosti. Syn poškozené, který zařizoval potřebné úpravy domácnosti, konzultoval technické vyřešení obou zařízení s odborníky, a lze je tak ve shodě se závěry odvolacího soudu považovat za přiměřené i z toho důvodu, že po smrti manžela žalobkyně bylo nutné situaci urychleně řešit, neboť žalobkyně byla odkázána na pomoc svých blízkých a známých, kdykoli chtěla opustit dům. Soud prvního stupně velmi podrobně vyslechl jak žalobkyni, tak jejího syna k možným variantám řešení problému s přístupem do domu i s obsluhou topení a na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily účelnost provedených úprav. Nelze tedy snahu poškozené zařídit si (zejména s pomocí syna) své poměry tak, aby mohla i nadále žít ve vlastním domě, pohybovat se po okolí a zařizovat co největší počet záležitostí sama, považovat za neúčelný postup, byť by zřejmě při podrobnějším zkoumání a zvýšeném úsilí bylo možno nalézt i varianty o něco levnější. Je proto racionální i úprava přístupu do domu tak, aby poškozená byla schopna z něj sama vyjet na invalidním vozíku. K tomuto účelu slouží doložené úpravy terasy vybavené nově zdvihací plošinou. Otázka konkrétního provedení je věcí skutkových zjištění, tj. porovnání předchozího stavu s potřebou úprav nutných k zajištění pohybu pro nemobilní osobu. Stejně tak je účelná úprava systému vytápění domu snižující potřebu počtu obslužných úkonů ze strany třetích osob. Dovolatelka v tomto směru namítá nesprávnost skutkových zjištění, která však nepodléhají dovolacímu přezkumu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a nesnáší relevantní právní argumenty, které by mohly vést k závěru o nesprávnosti úvahy odvolacího soudu o potřebě konkrétních stavebních a jiných úprav v domě žalobkyně a které by znamenaly nesprávný výklad ustanovení § 2960 o. z.

12.       Jelikož napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu v části výroku, jíž byla žalobkyni přiznána částka 720.686 Kč (náklady na pořízení termoregulačního topení za částku 185.686 Kč a pojízdné plošiny za částku 535.000 Kč), je správné, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

13.       I ohledně nákladů na pořízení osobního automobilu XY se speciální úpravou otočné sedačky je obecně vzato takový nárok opodstatněný, ovšem standardně jsou za odškodnitelné náklady péče o zcela či zčásti nesoběstačnou osobu považovány zejména náklady na speciální úpravy vozidla pro potřeby zdravotně omezené osoby (např. ruční řízení, nástupní schůdky, otočná sklopná sedačka, přesedací zařízení, výškové nastavení sedačky, stabilizační bezpečnostní pásy, kotvení invalidního vozíku, apod.). V nyní posuzované věci se ovšem situace od běžných případů liší tím, že žalobkyně uplatňuje náhradu za cenu nově pořízeného vozidla vybaveného speciálním zařízením usnadňujícím nástup na sedadlo spolujezdce. To vše v situaci, kdy sama vozidlo neřídí a ani je před nehodou nepoužívala, takže auto nyní využívá její syn, který zajišťuje přepravu žalobkyně k lékařům, na výlety či návštěvy příbuzných. Náklady na dopravu poškozené k lékařům, jestliže tyto návštěvy souvisí s léčením následků nehody, jsou jistě součástí účelně vynaložených nákladů ve smyslu § 2960 o. z., stejně jako návštěvy jiných specialistů, jichž není žalobkyně již sama schopna. Není vyloučeno, že právě pořízené vozidlo může eliminovat zvýšené výdaje, pokud by byly spojeny s využitím cizího vozidla či s pomocí jiné osoby. Na druhou stranu osobní motorové vozidlo je předmětem obecné potřeby a pomůckou zlepšující životní poměry ohledně dopravní dosažitelnosti každému, nejen osobě s omezenou soběstačností. Náklady na jeho pořízení nejsou tudíž samy o sobě a v plném rozsahu nákladem na péči o nesoběstačnou osobu, nýbrž v sobě zčásti zahrnují i obecnou užitnou hodnotu bez ohledu na zdravotní stav uživatele. Je proto nutno vymezit rozsah, v němž pořízené vozidlo představuje speciální pomůcku, a provést srovnání s jinými možnostmi, neboť poskytovatelé zdravotní péče začasté zajišťují přepravu nepohyblivých či omezeně pohyblivých pacientů svými vozidly, takže celková cena za pořízení zcela nového osobního automobilu vyžadujícího navíc technické úpravy pro snadnější nastupování může být za hranicí ekonomické účelnosti. Jestliže by navíc vozidlo bylo využíváno i pro potřeby některých dalších členů rodiny, slouží jako dopravní pomůcka (prostředek) ve svém základním významu, a úvaha soudu by pak z hlediska § 2960 o. z. měla vést k poměrnému omezení částky, kterou lze uložit pojistiteli odpovědnosti provozovatele motorového vozidla za újmu způsobenou na tzv. nákladech léčení, tak, aby přiměřeně vyčíslovala míru, v níž automobil skutečně funguje jako zvláštní pomůcka k zajištění potřebné péče o poškozenou.

14.       Právní názor odvolacího soudu o jednoznačné účelnosti pořízení nového automobilu XY s úpravou sedadla spolujezdce je za tohoto stavu předčasný (a tedy nesprávný), neboť absentuje úvaha o ekonomické účelnosti či případné snížení náhrady podle míry využití vozu čistě pro potřeby žalobkyně spojené se snížením její schopnosti sebeobsluhy v důsledku úrazu. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v části, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 460.206 Kč s příslušenstvím, věcně nesprávnými, proto je zrušil včetně závislých nákladových výroků a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 9

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 06. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019

Veřejný politický projev člena vlády učiněný v rámci jeho pravomoci, jímž byla porušena presumpce neviny, je nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který zakládá povinnost státu odčinit nemajetkovou újmu dotčené osobě.

Presumpci neviny porušuje vyjádření veřejného činitele, že osoba obviněná z trestného činu (či jen podezřelá) je vinná, předtím než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. Z tohoto pohledu je zásadní rozdíl mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena.

 

1.         Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. 37 C 82/2013 – 124, uložil žalované povinnost poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění tím, že nechá ve vybraných periodikách, webových stránkách a televizních stanicích uveřejnit omluvu v požadovaném znění a že dále zaplatí žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč; ohledně částky 800.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne XY v televizním pořadu XY vysílaném na programu České televize 1 byl hostem tehdejší ministr XY V. B., který mimo jiné na dotaz redaktora uvedl, že jako ministr ušetřil resortu sedm miliard, má se tedy čím pochlubit z hlediska škrtání, nicméně má na stole výsledky auditu, podle kterých na úrovni jednotlivých krajů, např. na Ředitelství silnic a dálnic (dále jen „ŘSD“) má vysokou míru rezistence, neboť někteří manažeři ŘSD na krajské úrovni kryjí stavební firmy z hlediska jejich nelegální činnosti. Dále na dotaz, jak to souvisí s politickými stranami ODS a ČSSD, ministr odpověděl, že například v XY kraji, kde je problém největší, se mu podřízení smějí, že management ŘSD namísto ministra řídí O. s B., což jsou slavní kmotři XY a XY. K výslovnému dotazu V. B. opravil moderátora tak, že B. a O. mají napojení na ŘSD v XY kraji, a opětovně pak uvedl, že důkazy zveřejní a podá trestní oznámení. Na dotaz moderátora, zda svá slova mínil tak, že dvě nejsilnější politické strany, resp. dvě výrazné figury pohybující se v zákulisí těchto stran XY a XY jsou financovány skrze ŘSD v XY kraji, V. B. odpověděl, že se bezesporu zdá, že určité ekonomické výhody tam tímto směrem mohou být. Jsou zde závažné indicie, že určitý manažer ŘSD má určité osobní výhody ve vztahu k těmto pánům a zároveň kryje konkrétní kroky třetího subjektu - stavební společnosti. Tyto výroky se objevily i v několika výtiscích a webových stránkách deníku XY, dále v novinách XY a časopisu XY. Ve vyjádření pro televizi Nova pak V. B. uvedl, že konkrétní manažeři ŘSD čerpají nadstandardní výhody – benefity, které pocházejí z okruhu pánů O. a B., což jsou známí kmotři, a dále pro Českou televizi uvedl, že konkrétní stavební společnost byla pravděpodobně kryta určitými kroky ve vedení ŘSD v XY a tito konkrétní manažeři čerpají určité benefity, které pocházejí z okruhu pana B. a pana O. Žalobce byl v tuto dobu ředitelem správy XY Ředitelství silnic a dálnic České republiky a z této funkce byl odvolán 17. 1. 2011. Na základě uvedených výroků měl žalobce následně problém s přijetím do nového zaměstnání a rovněž byl dotčen jeho rodinný život. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že uvedené výroky zvlášť závažným způsobem zasáhly do osobnosti žalobce. Ačkoliv nebyl žalobce přímo označen, z kontextu jasně vyplynulo, že uvedené jednání má souvislost s ním. Žalobce byl z titulu své funkce osobou veřejně známou. I z takového označení tedy bylo možné jasně určit, že se jedná o žalobce a že takové výroky byly objektivně způsobilé zasáhnout do jeho osobnostních práv, konkrétně do práva na čest, protože žalobce označovaly jako korupčníka, který se nechává uplácet tzv. kmotry. Vzhledem k tomu, v jakém médiu byly výroky proneseny a dále šířeny, považoval soud za přiměřené zadostiučinění uveřejnění omluvy ve výrocích rozhodnutí určených denících a televizním vysílání. Důvodný je i požadavek na finanční satisfakci ve výši 200.000 Kč, neboť zásluhou celoplošných médií, v nichž byly výroky uveřejněny, s nimi byla konfrontována prakticky celá dospělá populace v ČR.

2.         K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2018, č. j. 3 Co 29/2017- 156, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování některých důkazů dovodil, že kritika managementu ŘSD ohledně benefitů se pohybovala v příliš obecné rovině na to, aby směřovala přímo vůči žalobci. Z dokazování rovněž vyplynulo, že jeden z manažerů ŘSD XY kraje T. H. byl posléze trestně stíhán. Nelze tedy učinit závěr, že by kritika „managementu ŘSD XY kraje“ neměla reálný základ a byla neoprávněná. Ke ztotožnění žalobce nevedlo ani to, že byl následně v jednom ze zpravodajských pořadů redaktorem požádán, aby se k výrokům V. B. vyjádřil. Odvolací soud proto uzavřel, že výroky V. B. nebyly způsobilé objektivně zasáhnout do osobnostních práv žalobce.

3.         Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje podle § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda odvolací soud respektoval § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř. Podle žalobce odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nebyly prokázány, neboť nebylo řádně ověřeno, že se výroky V. B. zakládaly na pravdě, a naopak odvolací soud pominul ty rozhodné skutečnosti, které v řízení prokázány byly. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva, zda ve vztahu k žalobci došlo výroky V. B. k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému vyvolat nemajetkovou újmu narušením žalobcových osobnostních práv chráněných § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), tedy zda došlo k naplnění předpokladů odpovědnosti žalované podle § 13 obč. zák. Odvolací soud se podle dovolatele odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, ve kterém byl vymezen neoprávněný zásah. V předchozím řízení bylo přitom prokázáno, že předmětné výroky zcela jistě směřovaly proti osobní a mravní integritě žalobce, přičemž byly objektivně způsobilé snížit jeho důstojnost, vážnost a čest a ohrozily jeho postavení, resp. uplatnění ve společnosti. Žalobce v důsledku těchto výroků přišel o práci a rovněž jimi byla ovlivněna jeho možnost najít si jiné odpovídající zaměstnání. Exkulpačním důvodem pak nemůže být pouze to, že V. B. žalobce neoznačil jménem. V řízení bylo prokázáno, že veřejnost, které byly výroky adresovány, si je spojila s osobou žalobce. Názor odvolacího soudu je čistě formalistický bez zohlednění všech souvislostí dané věci a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11.2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007. Za nesprávný žalobce považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že se jednalo o oprávněnou kritiku, pokud jeden z manažerů ŘSD byl následně trestně stíhán. Odvolací soud se nezabýval tím, z jakého důvodu byl tento manažer stíhán a jaký byl případný vztah trestního stíhání s výroky V. B. Naopak odvolací soud ignoroval fakt, že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že spolupracovnice žalobce nezaznamenaly, že by se někdy sešel s tzv. „kmotry“ B. a O. Závěry odvolacího soudu jsou dále v rozporu s posledně uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu v otázce tzv. důkazu pravdy, kdy žalovaná neprokázala, že by se výroky V. B. zakládaly na pravdě. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky zásahu do osobnostních práv výroky porušujícími princip presumpce neviny. Dovolání je důvodné.

5.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6.         Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

7.         Podle § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle § 13 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

8.         Osobnost člověka není v citovaných ustanoveních přímo definována, ostatně to ani není dost dobře možné. Občanský zákoník tak činí alespoň částečně a nepřímo, prostřednictvím demonstrativního (příkladmého, tedy neuzavřeného) výčtu některých jejích složek v § 11. Důležitou složkou osobnosti člověka, do které může být citelným způsobem zasaženo, je i jeho čest a vážnost. Ta se odráží v postavení a vnímání člověka ve společnosti. Občanský zákoník přitom nechrání pouze osobní nebo občanskou čest člověka, ale i jeho čest v odborných kruzích. Výrok pronesený na jeho adresu ho může totiž poškodit i ve sféře jeho zaměstnání, která není o nic méně důležitá než sféra společenská. Čest a vážnost člověka v odborných kruzích, ve kterých se pohybuje, může být kupříkladu důležitým kritériem při otázkách jeho kariérního postupu nebo vůbec v otázce, zda člověk bude přijat do určitého zaměstnání [Tůma, Pavel. § 81. In: Lavický, Petr a kolektiv. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 388.].

9.         Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu (ohrožení nebo poškození) na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Postačí, pokud takový účinek může mít jen u určité skupiny lidí, která tvoří okolní svět člověka, do jehož cti a vážnosti bylo zasaženo - například výše uvedené profesní prostředí (srov. Knap, Karel; Švestka, Jiří; Jehlička, Oldřich; Pavlík, Pavel; Plecitý Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 314.). Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je ovšem nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, publikovaný pod C 13171 až 13173 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“, později též rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, Soubor C 15003). Podmínkou není zavinění osoby, která se dopustila difamačního jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 662/2002, Soubor C 1194). Není též rozhodné, zda k újmě skutečně došlo; postačuje objektivní způsobilost příslušného jednání takovou újmu způsobit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, publikovaný pod č. 102/2008 Sbírky).

10.       K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena” (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 17. 9. 1935, sp. zn. Zm II 265/35, Vážný 5367/1935). Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje (rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 26. 3. 1927, sp. zn. Zm I 576/26, Vážný 2713/1927).

11.       Pro posouzení nároků uplatněných v projednávané věci je významné, zda pronesené výroky byly natolik konkrétní, aby byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, totiž zda byly natolik určité, aby bylo možné rozpoznat, že směřují vůči žalobci. Jak již bylo vyloženo, aby výrok mohl zasáhnout do osobnosti člověka, nemusí kritizovanou osobu jmenovitě označovat. To je logické s ohledem na to, že vedle jména je každý jedinec nositelem dalších vlastností a znaků, které ho odlišují od jiných osob a na základě kterých je identifikovatelný. Může se jednat například o jeho specifické vzhledové vlastnosti, ale i o jeho pracovní zařazení nebo jeho profesní činnost, která může být natolik jedinečná, že už jen díky ní je osoba nezaměnitelná s jinou. Vedle povahy této činnosti může důležitou roli při identifikaci hrát místo, ve kterém je činnost vykonávána. Pokud kupříkladu bude člověk jediný, kdo určitou činnost v obci vykonává, je podle takového označení jistě snáze identifikovatelný, než pokud se jedná o činnost v daném místě naprosto běžnou. Stačí tedy zásadně vymezit úzký okruh, do kterého dotčená osoba spadá, a není třeba, aby takto byla označena jediná konkrétní osoba – v úvahu připadá například kolektivní orgán právnické osoby. Každý z takto označené skupiny pak má právo domáhat se ochrany před neoprávněným zásahem. Z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce je v místě svého bydliště znám právě díky svému zaměstnání; rovněž bylo prokázáno, že lidé si výroky V. B. opravdu s žalobcem spojili. Na otázku, zda byl žalobce ve výroku označen dostatečně určitým způsobem, aby mohlo dojít k zásahu do jeho osobnosti, je tedy nutné odpovědět kladně.

12.       Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětný projev byl oprávněnou kritikou vůči žalobci, odůvodněnou tím, že proti jednomu z manažerů ŘSD bylo následně vedeno trestní stíhání. Základní právo na osobní čest a dobrou pověst garantované čl. 10 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb. (dále též jen „Listina“) se může dostat do kolize s právem na svobodu projevu chráněným čl. 17 Listiny. Svoboda projevu je jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Obecně jsou v rámci výkonu práva na svobodu projevu považovány za akceptovatelné (při splnění určitých podmínek) dva zásahy do práva na ochranu cti a vážnosti – skutková tvrzení a hodnotící soudy. Za skutková tvrzení je třeba pokládat vyjádření o skutkové podstatě nebo postupu, která se vyznačují objektivním vztahem mezi projevem a realitou a jejichž pravdivost, úplnost a přesnost lze prověřit dokazováním (Doležílek, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 2000, č. 10, s. 433; nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 346/06). Akceptovatelné je zásadně zveřejnění pravdivých skutkových tvrzení, pokud jimi není nepřiměřeně zasahováno do soukromí dotčené osoby. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, 30 Cdo 608/2007).

13.       V posuzovaném případě se ze strany V. B. jednalo o skutková tvrzení, která je třeba vyvrátit tzv. důkazem pravdy, oprávněnost kritiky se zkoumá toliko u hodnotících soudů (k odlišení skutkového tvrzení od hodnotícího soudu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17). Nicméně za přípustné skutkové tvrzení ani oprávněný hodnotící úsudek nelze považovat takové výroky, kterými dochází k porušení presumpce neviny.

14.       Podle čl. 40 odst. 2 Listiny každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

Podle čl. 16 věty první a druhé Směrnice Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2016/343, ze dne 9. 3. 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem, presumpce neviny by byla porušena, pokud by veřejná prohlášení učiněná orgány veřejné moci nebo soudní rozhodnutí jiná než o vině označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Taková prohlášení nebo soudní rozhodnutí by neměla vzbuzovat dojem, že je taková osoba vinná.

Podle čl. 19 citované směrnice členské státy by měly přijmout vhodná opatření k zajištění toho, aby orgány veřejné moci v případě poskytování informací sdělovacím prostředkům neoznačovaly podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Členské státy by za tímto účelem měly upozornit orgány veřejné moci na to, že je při poskytování nebo šíření informací ve veřejných sdělovacích prostředcích důležité náležitě zohlednit presumpci neviny. Neměly by tím být dotčeny vnitrostátní právní předpisy o ochraně svobody tisku a dalších sdělovacích prostředků.

15.       Z uvedeného je zřejmé, že princip presumpce neviny je velmi významnou hodnotou, která je chráněna nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže soudní rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že veřejný činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; veřejní činitelé jsou povinni pečlivě volit svá slova (srov. zejména rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Khuzhin a ostatní proti Rusku, ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 13470/02, Böhmer proti Německu ze dne 3. 10. 2002, stížnost č. 37568/97, a Nešťák proti Slovensku ze dne 27. 2. 2007, stížnost č. 65559/01, dále též např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15).

16.       Z popsaného vyjadřování V. B. jako ministra dopravy přitom vyznívá, že žalobce se měl trestného činu dopustit. Význam jeho prohlášení není zmírněn ani formulací, že na žalobce teprve podá trestní oznámení. Především z výroku, který pronesl ve zprávách na České televizi dne XY o členech vedení ŘSD v XY, že „tito konkrétní manažeři čerpají určité benefity, které pochází z okruhu pana B. a pana O.“, lze dovodit přesvědčení ministra, že žalobce se dopustil trestného činu. Z tohoto výroku a celkového kontextu všech učiněných výroků (například V. B. osoby, se kterými žalobce jednal, označoval za kmotry) si průměrný adresát těchto informací mohl učinit názor, že se žalobce dopustil trestného činu (např. přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). V. B. zmíněné výroky učinil jako vrcholný představitel ministerstva dopravy, běžný divák proto mohl důvodně předpokládat, že je ministr dostatečně informován o  situaci ve svém rezortu, a tedy i o tom, že žalobce skutečně páchal trestnou činnost (byť její povaha byla naznačena jen nejasně).

17.       Uvedené výroky nemůže ospravedlnit ani okolnost, že jeden z manažerů ŘSD byl skutečně trestně stíhán. Dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba zdržet se formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012; z literatury pak Knap, Karel; Švestka, Jiří; Jehlička, Oldřich; Pavlík, Pavel; Plecitý Vladimír. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2004, s. 351-352, 354). Uvedený závěr platí tím spíše, není-li ještě trestní řízení ani zahájeno. V. B. byl oprávněn informovat, že má určitá podezření či že se chystá na určité osoby ve vedení ŘSD podat trestní oznámení, nicméně byl povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv žalobce, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení. Ve vztahu k trestnímu stíhání je pak významné i to, že bylo vedeno proti jinému z manažerů ŘSD v XY, tedy osobě odlišné od žalobce. Je totiž nepřípustné zakládat tvrzení o jednotlivci na skutečnostech týkajících se jiné osoby. Při skutkových tvrzeních se jejich autor musí vyvarovat obdobných paušalizací a má vycházet pouze z informací týkající se konkrétní osoby. To zvláště platí u natolik individuální záležitosti jako je trestní stíhání, pokud je vedeno vůči určité osobě. Je přitom zřejmé, že pokud je osoba spojována s trestním stíháním jiného, má i takové veřejně učiněné tvrzení zásadní dopad do její sféry, a to jak společenské, tak pracovní. Jak ostatně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jejich správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat) vyplývá, žalobce měl v důsledku uvedených výroků skutečně problém nalézt odpovídající zaměstnání; stejně tak bylo prokázáno, že ho poškodily ve sféře společenské, především v místě jeho bydliště.

18.       Odvolací soud tedy nesprávně uzavřel, že předmětné výroky nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce, protože nebyl výslovně uveden jménem, a že šlo o oprávněnou kritiku, neboť jeden z manažerů ŘSD v XY kraji byl trestně stíhán.

19.       Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výroky V. B. v projednávané věci nepředstavovaly exces z výkonu funkce ministra dopravy, neboť se týkaly záležitostí spadajících do jeho resortu a jsou tedy přičitatelné žalovanému státu. Obecně je totiž možné i veřejný politický projev člena vlády (popř. jiného orgánu výkonné moci) učiněný v rámci jeho pravomoci považovat za úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je-li nesprávný. Výjimku představuje pouze tzv. exces, tedy jednání, které postrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti (výkonu veřejné moci). Za takové jednání pak odpovídá samotný původce zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, Soubor C 17276, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Ostatně v tomto konkrétním případě konstatoval již dříve Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012 (Soubor C 13781), ve sporu jiného žalobce, že výroky V. B., jimiž byla i nynějšímu žalobci způsobena újma, nepředstavují exces z výkonu funkce ministra dopravy; zároveň zde dovolací soud podrobně vysvětlil, proč a v jaké míře jednal V. B. jako ministr XY. Závěry tohoto rozsudku následně aproboval i Ústavní soud, který ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 845/14) s tím, že Nejvyšší soud své závěry řádně odůvodnil i s odkazem na předešlou judikaturu a odbornou literaturu. Od těchto rozhodnutí tedy není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.

20.       Na věci již nic nemění, že namítaný rozpor postupu odvolacího soudu s § 132 a § 153 odst. 1 o. s. ř. představuje nepřípustnou polemiku se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů, která nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. Volné hodnocení důkazů a výhradně z něho plynoucí skutkový závěr odvolacího soudu totiž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Žalobce navíc ani neuvádí, v čem by měla spočívat přípustnost řešení této otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.

21.       Protože je ovšem dovolací důvod k vymezené právní otázce naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nemá řízení povahu sporu o ochranu osobnosti (byť popisovaný nesprávný úřední postup má dopad do osobnostní sféry žalobce), takže podle § 9 odst. 1 o. s. ř. je k projednání věci příslušný okresní soud (není splněna žádná z podmínek pro řízení před krajským soudem v prvním stupni podle § 9 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto zrušil pro tuto vadu řízení i rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil věcně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá in fine o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 10       

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 07. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1625/2020

Ustanovení § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., které upravuje solidární poplatkovou povinnost, se neprosadí v případě účastníků řízení, majících postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst, 1 o. s. ř. Výstavce vlastní směnky a směnečný rukojmí (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i) v hmotném právu dlužníky samostatnými. Pro určení povahy jejich poplatkové povinnosti (tj. pro posouzení, zda mají povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání každý sám za sebe nebo solidárně) je nevýznamné, zda jim proti majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění. V tomto směru je bez právního významu též skutečnost, zda odvolání podali samostatnými podáními nebo podáním společným (jedním); takové rozlišení totiž činí povahu a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, až již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Naopak důsledkem takového rozlišení by byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním) nebo samostatně.

 

1.         Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-15, kterým uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci (Ch. n. s. r. o.) částku 619.650,- Kč s 6% úrokem od 13. 3. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.065,- Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (II.).

2.         Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (společným podáním) odvolání, aniž zaplatili soudní poplatek za odvolání.

3.         Usnesením ze dne 6. 8. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-147, které bylo zástupci žalovaných doručeno dne 9. 8. 2019, soud prvního stupně žalované vyzval, aby každý z nich zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 31.086,- Kč; současně oba žalované poučil o následcích nesplnění poplatkové povinnosti.

4.         Soudní poplatek za odvolání zaplatil (jen) první žalovaný (viz č. l. 149).

5.         Na tomto základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-150, odkazuje na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., zákona o soudních poplatcích, řízení o odvolání druhé žalované pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.

6.         Vrchní soud v Praze k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, (mimo jiné) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení o odvolání druhé žalované.

7.         Odvolací soud ˗ vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3317/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 38/2010 Sb. rozh. obč.), a v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 240/14), a Ústavním soudem v usneseních ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 339/06, a ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 171/06 ˗ zdůraznil, že žalovaní mají postavení samostatných procesních společníků, pročež se pro jejich povinnost k zaplacení soudního poplatku za odvolání neuplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích.

8.         Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, s tím, že Nejvyšší soud by se měl odchýlit od závěrů obsažených v rozhodnutích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2259/2013, a ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2066/2015.

9.         Dovolatelé citují pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1198/2009 (dále též jen „nález Ústavního soudu“), podle níž „v případě žalovaných v řízení navazujícím na vydání směnečného platebního rozkazu, jejichž pasivní legitimace vychází z postavení směnečného dlužníka a směnečného rukojmího, platí, že takovým účastníkům má být poplatková povinnost uložena jako povinnost společná (solidární), neboť i povinnost k zaplacení směnečné sumy je takovým účastníkům uložena společně a nerozdílně“.

10.       Za stavu, kdy žalovaní podali společné odvolání proti rozsudku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, kterým jim byla uložena společně a nerozdílně povinnost k zaplacení směnečné sumy, měla jim být i poplatková povinnost za odvolací řízení stanovena jako společná (solidární); nestalo-li se tak, bylo tímto postupem porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

11.       K odvolacím soudem zmiňovaným usnesením Ústavního soudu dovolatelka doplňuje, že „primárně je třeba držet se výkladu obsaženého v nálezu, v němž je věcně kvalifikovaně argumentováno“.

12.       Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil právní moc (eventuálně vykonatelnost) dovoláním napadeného usnesení.

13.       Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

14.       Dovolání druhé žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení  právní otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, dosud Nejvyšším soudem z hlediska argumentace obsažené v nálezu Ústavního soudu beze zbytku nezodpovězené.

15.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16.       Podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 4 zákona o soudních poplatcích, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost (…) b) podáním odvolání.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti. Vzniká-li poplatková povinnost způsobem uvedeným v § 4 odst. 1 písm. e) až j), je poplatek splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší.

Podle ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec1). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec3). Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost (odstavec 7).

Podle ustanovení čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak (odstavec 1). Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (odstavec 2).

17.       Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je jednotná ve výkladu ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jenž upravuje solidární poplatkovou povinnost, v tom směru, že označené ustanovení se neprosadí v případě účastníků, majících postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř.

18.       K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3823/2019, včetně přehledu judikatury zmíněné v jeho důvodech. V judikatuře Ústavního soudu k tomu srov. např. (jde-li o rozhodnutí vydaná v době po nálezu Ústavního soudu, tj. po 10. 6. 2010) usnesení sp. zn. III. ÚS 1711/12, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3801/14, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2596/15, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2621/15 a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 2795/19.

19.       Přitom pochybnosti nelze mít ani o tom, že žalovaní (jako přímí dlužníci ze směnky) jsou (i v hmotném právu) dlužníky samostatnými (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 998/2009, včetně dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněných v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1/2017).

20.       K závěrům obsaženým  v  nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud s respektem k nálezové judikatuře Ústavního soudu a vědom si obecné závaznosti nálezů Ústavního soudu zdůrazňuje, že jedním z argumentů, který shledal Ústavní soud relevantním k určení povahy poplatkové povinnosti odvolatelů (tj. zda jde o povinnost solidární nebo o povinnost, která zatěžuje samostatně každého z odvolatelů), je skutečnost, zda žalovaní (odvolatelé) podali odvolání samostatnými podáními nebo podáním společným. Takové rozlišení činí charakter a výši poplatkové povinnosti závislou na právně nevýznamné skutečnosti (na technické podobě odvolání), aniž by k takovému rozdílu byl dán zákonný podklad, ať již v zákoně o soudních poplatcích či v jiném právním předpisu. Přitom důsledkem takového právního posouzení by zjevně byla ničím neodůvodněná nerovnost poplatníků soudních poplatků za odvolání, založená jen na tom, zda odvolání podali společně (jedním podáním) nebo samostatně.

21.       Vzhledem k postavení žalovaných jako samostatných dlužníků ze směnky je pro účely rozsahu poplatkové povinnosti nevýznamné i to, zda jim vůči majiteli směnky náleží shodné (nebo naopak rozdílné) námitky, respektive to, zda by (případná) pohledávka ze směnky byla uspokojitelná (jen) z majetku jednoho z nich nebo (v případě manželů) z jejich společného jmění.

22.       Konečně nelze přehlédnout, že Ústavní soud zmíněným nálezem rozhodl za skutkového stavu, kdy jeden ze stěžovatelů soudní poplatek zaplatil, a druhému stěžovateli bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ze dvou třetin, přičemž ve zbývající části hodlal zaplatit poplatek poté, kdy mu bude zaslána opravená výzva k zaplacení soudního poplatku (k tomu srov. opět usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3801/14).

23.       V poměrech dané věci tak Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí (shora citované) judikatury ani na základě nálezu Ústavního soudu a dovolání druhé žalované jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

24.       Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhé žalované Nejvyšší soud zamítl a druhé žalované vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.

 

 

Poř. č. 11       

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 28. 05. 2020, sen. zn. 29 NSČR 94/2018

Jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu znalci zadá insolvenční správce bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v § 219 odst. 3 části věty za středníkem, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona.

 

1.         Usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-52, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Schválil konečnou zprávu ze dne 5. 9. 2017, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 8. 11. 2017 (B-51) [dále jen „konečná zpráva“], ve znění:

Celkové příjmy majetkové podstaty činí 155 211 Kč (z toho zpeněžení movitých věcí 115 000 Kč, zůstatek na účtu 1 530 Kč, ostatní příjmy 18 681 Kč, záloha složená dlužníkem na náklady řízení 20 000 Kč).

Celkové výdaje z majetkové podstaty činí 114 424 Kč [z toho odměna správců celkem 72 600 Kč včetně daně z přidané hodnoty, hotové výdaje správců celkem 3 967 Kč (poštovné odděleného správce 78 Kč, poštovné správce 400 Kč, cestovné správce 3 489 Kč), náklady za vedení účetnictví 7 260 Kč (schválené soudem), bankovní poplatky 465 Kč, náklady spojené s daňovou kontrolou 20 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (schválené soudem), neuhrazená daňová povinnost 7 712 Kč].

Předpokládané náklady spojené se zrušením konkursu činí 2 420 Kč.

Zůstatek finančních prostředků majetkové podstaty určených k rozdělení mezi věřitele v rozvrhovém usnesení činí 40 787 Kč (bod I. výroku).

[2] Určil odměnu insolvenčního správce ve výši 72 600 Kč včetně daně z přidané hodnoty, s tím, že z této částky:

a/ odměna oddělené správkyně JUDr. Ing. L. K. (dále jen „L. K.“) činí 1 210 Kč včetně daně z přidané hodnoty;

b/ odměna insolvenčního správce JUDr. J. Š. (dále též jen „J. Š.“) činí 71 390 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).

[3] Schválil vyúčtování hotových výdajů insolvenčního správce, s tím, že:

a/ hotové výdaje L. K. činí 78 Kč;

b/ hotové výdaje J. Š. činí 3 889 Kč (bod III. výroku).

2.         K odvolání J. Š. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.

3.         Odvolací soud  - cituje § 39 odst. 3 a § 304 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že insolvenční správce měl požádat insolvenční soud (který vykonával působnost věřitelského výboru) o souhlas se znaleckým oceněním skladových zásob pneumatik a kosmetiky a s celostátní inzercí v denním tisku, což neučinil. Přitom takto vynaložené náklady činily částku 70 559 Kč. Přisvědčil insolvenčnímu soudu i v tom, že vzhledem k rozsahu a náročnosti oceňování kosmetického zboží, nutnosti provést finančně náročné testy jeho zdravotní nezávadnosti a obtížné prodejnosti tohoto zboží nelze považovat využití služeb znalce za účelné.

4.         Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda činnost spočívající v ocenění pneumatik a kosmetiky a v inzerci prodeje takových komodit patří k činnostem, ke kterým je insolvenční správce povinen ve smyslu § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a zda k zadání této činnosti jiným osobám na účet majetkové podstaty je povinen vyžádat si souhlas insolvenčního soudu respektive věřitelského výboru.

5.         Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího (případně insolvenčního) soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

6.         Dovolatel namítá, že odvolací soud posoudil nesprávně jeho nárok na náhradu nákladů vynaložených na zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty. Tvrdí, že vzhledem k systematickému zařazení lze § 39 odst. 3 insolvenčního zákona aplikovat pouze na náklady na činnosti, k nimž je insolvenční správce povinen ze zákona nebo na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. K tomu odkazuje na „rozhodnutí 2 VSPH 420/2012“ (jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2012, sen. zn. 2 VSPH 420/2012). Dále dovolatel obhajuje účelnost vynaložených nákladů (znalečného v částce 9 862 Kč za ocenění pneumatik, znalečného v částce 18 489 Kč za ocenění kosmetiky a nákladů na inzerci v částce 42 208 Kč). Zdůrazňuje, že postupoval podle § 219 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona, když ocenění předmětných věcí bylo nezbytné pro jejich zpeněžení a insolvenční správce s právním vzděláním není schopen kvalifikovaného ocenění. Dodává, že vytýkaným postupem se mu podařilo dosáhnout úspory za skladování a s ohledem na délku a složitost insolvenčního řízení je zcela nepřiměřené, aby jeho odměna (po odečtení sporných nákladů) činila pouze 831 Kč.

7.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

8.         Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky jde o věc neřešenou.

9.         Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

10.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

11.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

12.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 39 (ve znění účinném od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2019)

(1) Věřitelé jsou oprávněni se souhlasem insolvenčního soudu na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout insolvenčnímu správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně. Při poskytnutí zálohy se určí podmínky jejího vyúčtování; určit lze též účel, na který má být záloha vynaložena.

(2) Náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Výjimečně může splnění těchto činností zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru; tím nejsou dotčeny jeho povinnosti ani odpovědnost podle tohoto zákona.

            (3) Náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.

§ 219 (ve znění účinném od 20. 7. 2009)

(1) Součástí soupisu je i ocenění provedené insolvenčním správcem, který přitom vychází z údajů v účetnictví dlužníka nebo v evidenci vedené podle zvláštního právního předpisu a z dalších dostupných informací. Ocenění se nepromítá do účetnictví dlužníka.

            (2) Požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem, za předpokladu, že to věřitelský výbor finančně zajistí.

            (3) Ocenění obtížně ocenitelného majetku může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění.

            (4) Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně.

            (5) Při ocenění podle odstavců 1 až 4 se majetek oceňuje obvyklou cenou. Postup podle odstavců 1 až 4 se neuplatní, byl-li ustanoven znalec podle § 153 odst. 1.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení § 39 a § 219 již v době, kdy insolvenční správce hradil náklady na inzerci a znalečné (v roce 2016).

 

§ 302 (ve znění účinném od 1. 7. 2017)

(1) V závěru zpeněžení majetkové podstaty insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu konečnou zprávu. Předložení konečné zprávy nebrání, jestliže

a/ dosud nejsou ukončeny incidenční spory, pokud jejich výsledek nemůže podstatně ovlivnit závěr konečné zprávy,

 b/ se nepodařilo zpeněžit všechen majetek náležející do majetkové podstaty, pokud dosud nezpeněžený majetek může být z majetkové podstaty vyňat.

(2) Konečná zpráva insolvenčního správce musí podat celkovou charakteristiku jeho činnosti s vyčíslením jejích finančních výsledků. Konečná zpráva musí obsahovat zejména

a/ přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá,

b/ přehled výdajů vynaložených v souvislosti se správou majetkové podstaty se zdůvodněním výdajů, které nejsou obvyklé,

c/ přehled zpeněžení majetkové podstaty s výsledkem, jehož bylo dosaženo,

d/ uvedení majetku, který nebyl zpeněžen, s odůvodněním, proč k tomu došlo,

e/ výsledky částečného rozvrhu, pokud k němu došlo,

f/ přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu,

g/ přehled jednání a právních úkonů, významných pro průběh insolvenčního řízení.

(3) Konečná zpráva insolvenčního správce musí vyústit ve vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a v označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce.

(4) Ke dni sestavení konečné zprávy sestaví insolvenční správce účetní závěrku.

(5) Konečná zpráva se předkládá pouze na elektronickém formuláři, jehož náležitosti a formát stanoví prováděcí právní předpis.

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 302 insolvenčního zákona již v době podání konečné zprávy (5. 9. 2017) a později nedoznalo změn.

13.       Ze skutkových reálií této věci plyne, že dovolatel předložil insolvenčnímu soudu konečnou zprávu ze dne 5. 9. 2017, kterou insolvenční soud přezkoumal (§ 304 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a schválil usnesením ze dne 20. 12. 2017, vydaným bez nařízení jednání (§ 304 odst. 5 insolvenčního zákona), když dlužník ani žádný z věřitelů nepodali proti konečné zprávě námitky. Insolvenční soud neschválil výdaje v celkové výši 70 559 Kč, které insolvenční správce uhradil za vyhotovení znaleckých posudků k ocenění kosmetického zboží (znalečné 18 489 Kč) a pneumatik (znalečné 9 862 Kč) a dále za inzerci těchto položek v Hospodářských novinách (42 208 Kč). Odvolací soud postupu insolvenčního soudu přisvědčil a shodně s insolvenčním soudem vytkl dovolateli nedostatek předchozího souhlasu insolvenčního soudu (§ 39 odst. 3 insolvenčního zákona), který v tomto insolvenčním řízení vykonává působnost věřitelského výboru (§ 66 odst. 1 insolvenčního zákona). Odvolací soud neměl za splněný ani další předpoklad k úhradě nákladů insolvenčního správce z majetkové podstaty podle § 39 odst. 3 insolvenčního zákona, kterým je účelnost využití znalce.

14.       Odvolací soud v dané věci aplikoval § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Dovolatel však namítá, že postupoval podle § 219 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona, který u obtížně ocenitelného majetku preferuje ocenění soudním znalcem. Právě posouzení vzájemného vztahu § 39 odst. 2 a 3 a § 219 odst. 3 insolvenčního zákona a odpověď na otázku, zda a které z těchto ustanovení lze v projednávané věci aplikovat, je pro výsledek dovolacího řízení určující.

15.       Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

16.       Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120, se k § 39 osnovy uvádí, že „Ustanovení § 39 odst. 1 upravuje stejně jako ve stávajícím zákoně o konkursu a vyrovnání možnost poskytnout správci zálohu. Ustanovení 39 odst. 2 osnovy postihuje (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor majetkové podstaty a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími zpřesněními jde o obdobu stávajícího § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).“

17.       Z důvodové zprávy je tak patrna snaha zákonodárce eliminovat případy, kdy bude insolvenční správce zadávat třetím osobám a na vrub majetkové podstaty činnosti, k nimž je sám povinen. Pro další úvahy je vhodné připomenout, že podle § 8 odst. 3 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007), mohl správce konkursní podstaty činnosti, k nimž byl povinen, zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.

18.       Z uvedeného je zřejmé, že oproti § 8 odst. 3 ZKV je úprava obsažená v § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona zevrubnější. Ustanovení § 39 insolvenčního zákona totiž rozlišuje mezi běžnou činností insolvenčního správce (odstavec 2) a specializovanou činností jiných osob (odstavec 3) nutnou pro zdárný průběh insolvenčního řízení. Dikci § 8 odst. 3 poslední věty ZKV (rozšířené o souhlas insolvenčního soudu) odpovídá pouze § 39 odst. 2 insolvenčního zákona, kdežto § 39 odst. 3 insolvenčního zákona vypovídá o jiném režimu pro úhradu nákladů insolvenčního správce spojených s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků z majetkové podstaty.

19.       Nejvyšší soud pak nemá pochyb o tom, že zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1 insolvenčního zákona), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu § 39 odst. 2 insolvenčního zákona. Zadat splnění této činnosti jiným osobám na účet majetkové podstaty může insolvenční správce jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

20.       Dovolatel má pravdu v tom, že s ohledem na specifický charakter zboží mu nelze vyčítat, že využil inzerci v celorepublikovém deníku. K jeho tíži však jde, že si k této činnosti neopatřil souhlas insolvenčního soudu. Řečené platí tím více, že šlo o inzerci opakovanou (ve čtyřech termínech).

21.       Lze tedy shrnout, že neměl-li dovolatel souhlas insolvenčního soudu, který v tomto insolvenčním řízení vykonává působnost věřitelského výboru (§ 66 odst. 1 insolvenčního zákona), s náklady na inzerci majetku dlužníka určeného ke zpeněžení v Hospodářských novinách (42 208 Kč), nelze tyto náklady hradit z majetkové podstaty a dovolatel je nese ze své odměny. Srov. v obdobných souvislostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119 (vykládající § 8 odst. 3 poslední věty ZKV). 

22.       Dovolatel dále namítá, že skladové zásoby kosmetiky a pneumatik byly obtížně ocenitelným majetkem, a proto při zadání znaleckých posudků na jejich ocenění postupoval podle § 219 odst. 3 insolvenčního zákona.

23.       Ve výše označené důvodové zprávě se k § 219 uvádí, že: „Osnova upravuje i ocenění hodnot pojatých do soupisu (§ 219), včetně povinného ohodnocení zajištění znalcem, a řeší v této souvislosti pochybnosti, které existovaly ohledně vztahu tohoto ocenění a účetnictví dlužníka. Z ustanovení § 46 odst. 2 a 3 návrhu plyne, že povinnost provést znalecké ocenění podle „§ 216 odst. 2“ (správně „§ 219 odst. 2“) návrhu může (pakliže si tuto otázku vyhradí) namísto věřitelského výboru uložit insolvenčnímu správci schůze věřitelů. Touto úpravou též není dotčen postup podle § 153 a násl. osnovy.“

24.       Odborná literatura se k vzájemnému vztahu § 39 a § 219 insolvenčního zákona nevyslovuje.

25.       S přihlédnutím k potřebě zachování smyslu a účelu obou zkoumaných ustanovení je dle Nejvyššího soudu nicméně zjevné, že v rozsahu, v němž se obě normy překrývají, má aplikace § 219 insolvenčního zákona přednost před aplikací § 39 odst. 3 insolvenčního zákona.

26.       Jinak řečeno, jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v § 219 odst. 3 části věty za středníkem, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu § 39 odst. 3 insolvenčního zákona. Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v § 39 odst. 3 insolvenčního zákona.

27.       Dovolatel dovozoval souladnost svého postupu s § 219 odst. 3 insolvenčního zákona již v odvolání. Odvolací soud se nicméně tím, zda skladové zásoby kosmetiky a pneumatik představují obtížně ocenitelný majetek (§ 219 odst. 3 věta před středníkem insolvenčního zákona), ani tím, zda zadání jejich ocenění bez žádosti věřitelského výboru nebránil důvodný předpoklad, že náklady na ocenění znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění (§ 219 odst. 3 věta za středníkem insolvenčního zákona), nezabýval. K této otázce se nevztahují skutkové ani právní závěry odvolacího soudu, ačkoli ten v napadeném rozhodnutí současně přitakává insolvenčnímu soudu co do „rozsahu a náročnosti oceňování kosmetického zboží“ a „zjevně obtížné prodejnosti tohoto typu zboží“. To vedlo k nesprávnému (jelikož v rozhodných souvislostech neúplnému) právnímu posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno.

28.       Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

29.       Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-74, rozhodl o rozvrhu, usnesením ze dne 30. 7. 2019, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-78, zrušil konkurs po splnění rozvrhového usnesení a usnesením ze dne 5. 11. 2019, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-90, zprostil insolvenčního správce funkce. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že jeho rozhodnutí o odvolání v této věci bude mít vliv na výše zmíněná pravomocná rozhodnutí insolvenčního soudu, odklidí je jako následně vydaná závislá rozhodnutí.

30.       Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první část za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

 

Poř. č. 12       

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 30. 06. 2020, sen. zn. 29 NSČR 106/2018

 Je-li hlasovací lístek, jehož prostřednictvím věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, opatřen pouze uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat, není tím ve smyslu ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona splněna podmínka úředně ověřeného podpisu a k hlasovacímu lístku se (proto) nepřihlíží.

Odvolání proti usnesení o schválení oddlužení je ve smyslu ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přípustné i tehdy, podá-li je věřitel, kterému hlasování o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, a který (v odvolání) se schváleným způsobem oddlužení nesouhlasí; jde-li o vadu, která mohla ovlivnit volbu způsobu oddlužení, je takové odvolání i důvodné.

             

1.         Usnesením ze dne 24. 11. 2017, č. j. KSOL 10 INS XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Schválil zprávu insolvenční správkyně JUDr. D. K. (dále jen „D. K.“) o přezkumu (bod I. výroku).

[2] Schválil oddlužení dlužnice (Z. J.) plněním splátkového kalendáře (bod II. výroku).

[3] Uložil povinnosti plátci mzdy dlužnice (bod III. výroku).

[4] Uložil dlužnici, aby počínaje prosincem 2017 příjmy podléhající oddlužení v rozsahu, v němž je plátce jejího příjmu nevyplatil přímo insolvenčnímu správci, vyplácela insolvenčnímu správci (bod IV. výroku).

[5] Povolil insolvenčnímu správci čerpat stanovenou zálohu na odměnu z počtu přezkoumaných přihlášek (bod V. výroku).

[6] Uložil povinnosti insolvenčnímu správci (body VI., VIII. a IX. výroku).

[7] Vyzval věřitele, aby v určené lhůtě sdělili insolvenčnímu správci, jak jim má příslušnou částku vyplácet (bod VII. výroku).

[8] Jmenoval věřitele A. s. r. o. (dále též jen „věřitel A“) prozatímním zástupcem věřitelů (bod X. výroku).

2.         Výrok o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odůvodnil insolvenční soud tím, že tento způsob je pro věřitele výhodnější než oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužnice, přičemž v řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. K hlasovacímu lístku, který mu dne 27. 9. 2017, zaslal věřitel A, insolvenční soud nepřihlížel podle ustanovení § 50 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pro absenci úředně ověřeného podpisu.

3.         K odvolání věřitele A (jež směřovalo proti bodům II. až IX. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. KSOL 10 INS XY, 3 VSOL XY:

[1] Odmítl odvolání (jako objektivně nepřípustné) v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. až IV. a VI. až IX. výroku (druhý výrok). 

4.         V rozsahu, v němž o odvolání rozhodl druhým výrokem, se odvolací soud nejprve zabýval (ve smyslu § 406 odst. 4 insolvenčního zákona) legitimací věřitele A k podání odvolání. Z toho, že insolvenční správce (případně insolvenční soud) nevyrozuměl věřitele A včas o tom, že k jeho hlasování mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout (dozvěděl se to až z napadeného usnesení), pak dovodil, že odvolateli nelze upřít „subjektivní právo k podání odvolání“ v předmětné věci (srov. odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

5.         Následně odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 80a insolvenčního zákona, z ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, z ustanovení § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení“), z ustanovení § 10 odst. 1 a § 18 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákona o ověřování), a z ustanovení § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) – dospěl po přezkoumání dotčených výroků usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 

6.         Hlasovací lístek ze dne 26. 9. 2017 (dále též jen „hlasovací lístek“), kterým odvolatel hlasoval po zahájení insolvenčního řízení mimo schůzi věřitelů o přijetí způsobu oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty, je podán na příslušném formuláři, a splňuje náležitosti dle ustanovení § 3 písm. a/ až j/ vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Za odvolatele podepsal hlasovací lístek uznávaným elektronickým podpisem J. N. (dále jen „J. N.“), jehož pověření k jednání je opatřeno uznávaným elektronickým podpisem odvolatelova jednatele. Hlasovací lístek byl odeslán z datové schránky odvolatele.

7.         Z uvedeného vyplývá, že hlasovací lístek je podáním, které se považuje za podepsané podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. a současně je ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 297/2016 Sb. podepsán uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné jednat za odvolatele. To však neznamená, že pravost podpisu na hlasovacím lístku je úředně ověřena (ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona), respektive že hlasovací lístek obsahuje úředně ověřený podpis (ustanovení § 3 písm. k/ vyhlášky).

8.         Podání opatřené uznávaným elektronickým podpisem, ani podání odeslané z datové schránky osoby, která je vůči soudu činí, nesplňuje požadavky kladené na podání, které dle zákona musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem. Je tomu tak proto, že při podání učiněném z datové schránky příslušné osoby a při podání učiněném v elektronické podobě podepsaném uznávaným elektronickým podpisem není zákonem předvídaným postupem ověřována totožnost osoby, která takové podání činí nebo je podepisuje. Ačkoli podání učiněné z datové schránky nebo podepsané uznávaným elektronickým podpisem umožňuje identifikaci osoby, která podání činí (podepisuje) [srov. ustanovení § 14 zákona č. 300/2008 Sb. a článek 26 písm. a/ a b/ nařízení], na rozdíl od případu, kdy podání je opatřeno legalizovaným podpisem, nelze s pravděpodobností hraničící s jistotou uzavřít, že takové podání skutečně učinila osoba, pro kterou byla datová schránka zřízena, nebo uznávaným elektronickým podpisem opatřila osoba, pro kterou byla data elektronického podpisu vytvořena (srov. článek 26 písm. c/ nařízení). Autenticita podání z datové schránky a podání opatřeného uznávaným elektronickým podpisem, přestože má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu (srov. článek 25 body 1. a 2. nařízení), nedosahuje míry autenticity podání opatřeného úředně ověřeným podpisem osoby, která je činí.

9.         Požadavek úředně ověřeného podpisu na hlasovacím lístku věřitele splňuje pouze legalizovaný podpis podle ustanovení § 18 zákona o ověřování nebo podle ustanovení § 74 notářského řádu. Takovým podpisem odvolatel své hlasovací lístky neopatřil; k hlasování odvolatele o volbě zástupce věřitelů a o způsobu oddlužení dlužnice proto nelze přihlížet (ustanovení § 50 odst. 2, § 401 odst. 1 insolvenčního zákona).

10.       Závěry formulované v odvolatelem odkazovaném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY, se týkaly zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákona o elektronickém podpisu), zrušeného s účinností od 19. 9. 2016 zákonem č. 297/2016 Sb.; proto je nelze použít.

11.       Odvolací soud souhlasí s odvolatelem v tom, že vzhledem k ustanovení § 80a insolvenčního zákona mají elektronická podání v insolvenčním řízení prioritu, úprava obsažená v tomto ustanovení však není v rozporu s požadavkem insolvenčního zákona, aby vyjmenovaná podání byla opatřena úředně ověřeným podpisem. S argumentem odvolatele, že z důvodové zprávy k zákonu č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, vyplývá, že není rozumného důvodu posuzovat hlasovací lístek učiněný v elektronické formě a podepsaný uznávaným elektronickým podpisem, zaslaný z datové schránky věřitele, za „neúčinný“, odvolací soud nesouhlasí.

12.       Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel A dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:

Je nutným předpokladem účinků hlasování mimo schůzi věřitelů o způsobu oddlužení prostřednictvím hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona opatření tohoto hlasovacího lístku výhradně podpisem, jehož pravost je úředně ověřena ve smyslu § 18 zákona o ověřování, respektive ve smyslu § 74 notářského řádu?

13.       Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

14.       Odvolacímu soudu dovolatel především vytýká, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami založenými na analýze aplikovaných norem insolvenčního práva různými interpretačními metodami, a že své závěry založil výhradně na jazykovém výkladu ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona, jenž neodráží skutečný obsah a význam aplikovaného pravidla. Míní, že ustanovení § 80a, vtělené do insolvenčního zákona s účinností od 1. 7. 2017 novelou provedenou zákonem č. 64/2017 Sb., má coby lex posteriori a také coby lex specialis aplikační přednost před formálními požadavky ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení § 80a insolvenčního zákona (totiž) svou formulací žádné výjimky ani nepředpokládá. Výklad odvolacího soudu, podle kterého lze požadavku § 80a insolvenčního zákona vyhovět prostřednictvím tzv. elektronické konverze listinného dokumentu (hlasovacího lístku) opatřeného úředně ověřeným podpisem a jeho podáním prostřednictvím datové schránky, podle dovolatele popírá ratio legis sledované elektronizace justice a omezuje možnost podání hlasovacích lístků dle § 80a insolvenčního zákona výhradně na možnost podání v elektronické podobě do datové schránky.

15.       Výsledku dovolatelem podaného systematického výkladu lze dosáhnout i použitím přípustné analogie, k čemuž dovolatel poukazuje na úpravu formálních náležitostí insolvenčního návrhu ve smyslu ustanovení § 97 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Při výkladu zvoleném odvolacím soudem by forma insolvenčního návrhu byla nesmyslně méně přísná, než forma hlasovacího lístku. Potud dovolatel poukazuje na závěry výše (v odstavci [10]) zmíněného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, uzavíraje, že není důvodu odepírat účinnost hlasovacímu lístku dle § 401 odst. 1 insolvenčního zákona učiněnému v elektronické formě, podepsanému „úředně ověřeným podpisem“ a zaslanému datovou schránkou věřitele.

16.       Řečené plně odpovídá (pokračuje dovolatel) i výkladu teleologickému, když podání zaslané prostřednictvím datové schránky má nepochybně vyšší míru autenticity než podání opatřené pouze vlastnoručním podpisem (potud dovolatel opět odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, maje jeho závěry za použitelné bez zřetele k tomu, že vykládalo insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2017).

17.       Legitimní očekávání dovolatele, že jeho názor je správný, posiluje samotná podoba formuláře hlasovacího lístku dle § 50 a § 401 insolvenčního zákona; ten totiž obsahuje jako alternativu k vlastnoručnímu podpisu a jeho úřednímu ověření rovněž pole pro připojení uznávaného elektronického podpisu (který z povahy věci nelze úředně ověřit ve smyslu jeho legalizace). Při akceptaci závěru, že hlasovací lístek nelze platně podepsat jinak, než úředně ověřeným podpisem, by šlo o nadbytečný a z hlediska formálních náležitostí hlasovacího lístku irelevantní prvek podání.

18.       V ústavněprávní rovině dovolatel má výkon hlasovacího práva v insolvenčním řízení za specifický projev svého vlastnického práva, který by měl podléhat ochraně dle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, s tím, že v důsledku gramatického výkladu podaného odvolacím soudem (jenž není ústavně konformní interpretací zkoumaných norem) by mu byla fakticky odňata možnost výkonu vlastnického práva pouze na základě gramatického výkladu ustanovení § 50 a § 401 odst. 1 insolvenčního zákona.

19.       Závěrem dovolatel poukazuje na absurditu situace, kdy odvolací soud na jedné straně uzavřel, že insolvenční soud pochybil, neinformoval-li jej v souladu s ustanovením § 401 odst. 3 insolvenčního zákona o vadě hlasovacích lístků (odůvodňuje tím přípustnost odvolání), na druhé straně však toto pochybení nezohlednil v meritorním rozhodnutí.

20.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustnosti dovolání v dané věci.

22.       Dovolání výslovně směřuje proti celému druhému výroku napadeného usnesení. Ve vztahu k té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. a VI. až IX. výroku, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označena otázka se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolaní žádným způsobem neargumentoval.

23.       K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

24.       Dovolání proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku (o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře), je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky jde ve vazbě na ustanovení § 80a insolvenčního zákona o věc dovolacím soudem neřešenou.

25.       Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval dále tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

26.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

27.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy a jež plynou z insolvenčního spisu):

[1] Insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno u insolvenčního soudu 2. 6. 2017 insolvenčním návrhem dlužnice z téhož dne.

[2] Usnesením ze dne 27. 7. 2017, č. j. KSOL 10 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), povolil řešení úpadku oddlužením (bod III. výroku), insolvenční správkyní dlužnice ustanovil D. K. (bod II. výroku), vyzval věřitele dlužnice, aby jej informovali o případném zájmu o výkon funkce ve věřitelském orgánu (bod VI. výroku), a vyzval nezajištěné věřitele, aby do 7 dnů po zveřejnění zprávy o oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo aby v téže lhůtě hlasovali podle § 400 insolvenčního zákona, s  tím, že jinak rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud, a že obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužnice o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře (bod VII. výroku).

[3] Podáním došlým insolvenčnímu soudu 11. 8. 2017 přihlásila společnost I – X. a. s. (dále jen „věřitel I“) do insolvenčního řízení svou pohledávku za dlužnicí ve výši 101.947,66 Kč.

[4] Dne 21. 9. 2017 v 15.48 hodin zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku (mimo jiné) zprávu insolvenční správkyně pro oddlužení ze dne 18. 9. 2017 a zprávu insolvenční správkyně o přezkumu ze dne 18. 9. 2017 (B-3). Podle zprávy o přezkumu byla přihlášená pohledávka věřitele I zjištěna.

[5] Usnesením ze dne 22. 9. 2017, č. j. KSOL 10 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 25. 9. 2017 v 11.19 hodin), připustil insolvenční soud (podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona) vstup dovolatele do řízení na místo věřitele I.

[6] Podle hlasovacího lístku (formulář „HLASOVACÍ LÍSTEK – ZPŮSOB ODDLUŽENÍ“) datovaného 26. 9. 2017, zveřejněného v insolvenčním rejstříku 3. 10. 2017 v 9.29 hodin (B-5), věřitel A hlasoval jako nezajištěný věřitel ve věci způsobu oddlužení dlužnice tak, že hlasuje „pro zpeněžení majetkové podstaty“ (rubrika 08). Jako osoba, která za věřitele stvrzuje hlasování podpisem, je označen J. N. (rubrika 09).  Podle tzv. „obálky“ (elektronického nosiče) hlasovací lístek byl doručen na elektronickou podatelnu insolvenčního soudu (do jeho datové schránky) 27. 9. 2017 v 12.01 hodin z datové schránky věřitele A; digitálně jej podepsal (uznávaným elektronickým podpisem) J. N., jehož pověření k zastupování věřitele A (udělené jednatelem věřitele A) došlo soudu společně s hlasovacím lístkem.

[7] V listinném insolvenčním spisu se na č. l. B-4 p. v. nachází úřední záznam datovaný 6. 10. 2017 o tom, že insolvenční soud „k hlasovacímu lístku“ nepřihlíží z důvodu absence ověřeného podpisu. Tento úřední záznam nebyl zveřejněn v insolvenčním rejstříku.

[8] Vyhláškou ze dne 17. 10. 2017, č. j. KSOL 10 INS XY, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 19. 10. 2017, v 13.31 hodin, insolvenční soud:

1. Oznámil, že zveřejňuje zprávu pro oddlužení a zprávu o přezkumu (bod I. výroku).

2. Vyrozuměl účastníky insolvenčního řízení, že proti těmto zprávám mohou podat námitky do 7 dnů od zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku (s tím, že námitky nelze uplatnit vůči popěrnému úkonu) [bod II. výroku].

3. Vyzval nezajištěné věřitele, aby do 7 dnů po zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo aby v téže lhůtě hlasovali podle § 400 insolvenčního zákona, s tím, že jinak rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud (bod III. výroku).

28.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 64/2017 Sb.:

§ 8 (insolvenčního zákona)

Ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.

§ 50 (insolvenčního zákona)

(1) Není-li dále stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží. 

(2) Věřitelé mohou hlasovat také písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu. K jejich hlasu se přihlíží, jen bylo-li podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. 

(3) Náležitosti hlasovacího lístku podle tohoto ustanovení stanoví prováděcí právní předpis.

§ 80a (insolvenčního zákona)

 

(1) Osoby, kterým se podle zvláštního právního předpisu zřizuje datová schránka bez žádosti, činí podání včetně příloh v elektronické podobě do datové schránky soudu nebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Není-li v odůvodněných případech možné učinit podání podle věty první, lze je výjimečně a s uvedením důvodu učinit v listinné podobě.

(2) Není-li podání učiněno na stanoveném formuláři, ve stanoveném formátu nebo stanoveným způsobem, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak. 

(3) Odstavce 1 a 2 se použijí také tehdy, zřizuje-li se podle zvláštního právního předpisu datová schránka bez žádosti pouze zástupci osoby, která činí podání, nebo činí-li za dlužníka podání osoba podle § 390a odst. 1.

§ 401 (insolvenčního zákona)

Hlasování mimo schůzi věřitelů

 

(1) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející schůzi věřitelů; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. 

(2) Hlasují-li věřitelé o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení, k jejich hlasu se přihlíží jen tehdy, hlasují-li písemně, podáním výslovně označeným jako „Hlasovací lístek“, které nesmí obsahovat žádný jiný právní úkon, ze kterého je nepochybné, jak hlasovali, a na kterém je úředně ověřena pravost jejich podpisu, a bylo-li toto podání obsahující všechny náležitosti doručeno dlužníku nejpozději posledního dne lhůty, kterou dlužník k tomuto účelu stanovil a známým věřitelům písemně oznámil; tato lhůta nesmí být kratší než 15 dnů. 

(3) O tom, že k hlasování věřitele mimo schůzi věřitelů nelze přihlédnout z důvodů podle odstavců 1 a 2, tohoto věřitele neprodleně vyrozumí

a/ insolvenční správce, jde-li o hlasování po zahájení insolvenčního řízení,

b/ dlužník, jde-li o hlasování před zahájením insolvenčního řízení. 

(4) Postup podle odstavců 1 až 3 se obdobně uplatní pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře. 

(5) Náležitosti hlasovacího lístku stanoví prováděcí právní předpis.

 

§ 406 (insolvenčního zákona)

(…)

(4) Rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

(…)

Část první, Čl. I (zákona č. 64/2017 Sb.)

            (…)

            116. V § 406 odst. 4 větě druhé se slova „ , nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl“ zrušují.

            (…)

Část první, Čl. II (zákona č. 64/2017 Sb.)

Přechodná ustanovení

1. Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

(…)

29.       Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 8, § 50 a § 401 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (2. 6. 2017) a do vydání usnesení insolvenčního soudu (do 24. 11. 2017) změn nedoznala.

30.       Ustanovení § 80a insolvenčního zákona v citované podobě se stalo součástí insolvenčního zákona na základě novely provedené s účinností od 1. 6. 2017 zákonem č. 64/2017 Sb. a do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn. Použitelnost ustanovení § 80a insolvenčního zákona pro procesní úkony učiněné v době od 1. 6. 2017 v insolvenčním řízení zahájeném před uvedeným datem, se přitom podává z článku II. bodu 1. části první zákona č. 64/2017 Sb.

31.       Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona v citované podobě platilo od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice, do 30. 6. 2017. S účinností od 1. 7. 2017 pak byla v jeho větě druhé zrušena slova „ , nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl“ (srov. článek I. bod 116. části první zákona č. 64/2017 Sb.). S přihlédnutím k článku II. bodu 1. části první zákona č. 64/2017 Sb., jehož dikce v části věty za středníkem beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), pak v intencích zásad, jimiž se taková zpětná účinnost (retroaktivita) řídí [srov. podrobněji např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sen. zn. 29 NSČR 170/2018], obecně platí, že pro posouzení námitek věřitelů poukazujících před rozhodnutím o schválení oddlužení na to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném před 1. červnem 2017 i od tohoto data) je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném v době, kdy insolvenční soud oddlužení povolil.  Jelikož v dané věci povolil insolvenční soud oddlužení dlužnice usnesením ze dne 27. 7. 2017, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění § 406 odst. 4 insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 2017.

32.       Ve výše ustaveném právním rámci Nejvyšší soud především uvádí, že po podání dovolání v této věci se otázkou, zda požadavku úředního ověření pravosti podpisu na hlasovacím lístku, kterým věřitel po zahájení insolvenčního řízení hlasuje o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (§ 401 odst. 1 insolvenčního zákona), vyhovuje, je-li takový hlasovací lístek (doručený insolvenčnímu soudu prostřednictvím datové schránky věřitele), podepsán uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat, zabýval v usnesení ze dne 30. 7. 2019, sen. zn. 29 NSČR 133/2017. V tomto usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje a s nimiž se ztotožňuje, Nejvyšší soud zformuloval následující závěry:

33.       Úředně ověřený podpis je úzce vymezeným institutem s jasně danými náležitostmi, pravomocí osob, které mohou úřední ověření podpisu provést, a danými účinky. Legalizací tedy může být pouze proces provedený dle § 74 notářského řádu nebo dle § 10 a § 11 zákona o ověřování, a to pouze osobami vymezenými těmito zákony [lze ještě pro úplnost zmínit úpravu § 35 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě (ve znění pozdějších předpisů), ve spojení s vyhláškou č. 272/2000 Sb., o ověřování pravosti podpisu nebo shody opisu nebo kopie s listinou velitelem lodě]. Zákonodárce pak přiznává stejné účinky jako úředně ověřenému podpisu i prohlášení advokáta dle § 25a odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (ve znění pozdějších předpisů).

34.       I vyšší formy elektronických podpisů s nejvyšší mírou důvěryhodnosti jsou ekvivalentem „pouze“ vlastnoručnímu běžnému fyzickému podpisu.

35.       Shodně k této problematice přistupuje též (v označeném usnesení zmíněné) stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uznávaný (dříve zaručený) elektronický podpis (ani jiný elektronický podpis) tedy podle těchto závěrů nebyl a není ekvivalentem úředně ověřeného podpisu, ani nemá stejné účinky.

36.       K závěrům usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 133/202017 se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sen. zn. 29 ICdo 110/2018. Jelikož v obou těchto věcech šlo o výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017, zbývá Nejvyššímu soudu v této věci určit, zda označené závěry mohly doznat (doznaly) pro danou věc změny tím, že s účinností od 1. 7. 2017 se stalo součástí insolvenčního zákona též ustanovení § 80a insolvenčního zákona. 

37.       Vládní návrh pozdějšího zákona č. 64/2017 Sb. projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013 - 2017 jako tisk č. 785), přičemž ze zvláštní části důvodové zprávy k tomuto návrhu zákona [K bodu 20 (§ 80a)] se záměr eliminovat prostřednictvím ustanovení § 80a insolvenčního zákona ta ustanovení insolvenčního zákona, která vyžadují úřední ověření podpisu osoby oprávněné jednat za osobu, která činí procesní úkon, nepodává. 

38.       Dovolatel nadto přehlédl, že ustanovení § 80a se ve struktuře insolvenčního zákona nachází v jeho části první [Část první (Obecná část), Hlava III (Ustanovení o insolvenčním řízení)], kdežto ustanovení § 401 v jeho části druhé (Část druhá (Způsoby řešení úpadku), Hlava V (Oddlužení)]. Z ustanovení § 8 insolvenčního zákona přitom plyne, že ustanovení části první insolvenčního zákona se použijí, jen nestanoví-li insolvenční zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.

39.       Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že je-li hlasovací lístek, jehož prostřednictvím věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení, opatřen pouze uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat, není tím ve smyslu ustanovení § 401 odst. 1 insolvenčního zákona splněna podmínka úředně ověřeného podpisu a k hlasovacímu lístku se (proto) nepřihlíží. Ustanovení § 80a insolvenčního zákona nemá na tento závěr žádného vlivu a takový výklad insolvenčního zákona žádný rozpor s ústavním pořádkem České republiky nezakládá.

40.       K dovolací námitce týkající se podoby formuláře hlasovacího lístku dle § 401 insolvenčního zákona (srov. odstavec [17]) Nejvyšší soud ve shodě s tím, co na dané téma uvedl již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 133/2017, uzavírá, že předmětný formulář (v podobě, v níž jej dovolatel přiléhavě použil, B-5) staví vedle sebe na roveň digitální podpis a vlastnoruční podpis (jako vzájemné ekvivalenty) a až pod nimi je na něm výrazně vyznačeno pole pro úřední ověření podpisu. Nadto platí, že povinné náležitosti hlasovacího lístku (včetně požadavku na úřední ověření podpisu) vycházejí primárně nikoli z podoby jeho formuláře, ale především z § 401 insolvenčního zákona.

41.       Dovolání tedy potud není důvodné.

42.       Dovolateli je nicméně nutno dát za pravdu, má-li za absurdní, že odvolací soud shledal odvolání přípustným proto, že insolvenční soud pochybil, neinformoval-li jej v souladu s ustanovením § 401 odst. 3 insolvenčního zákona o vadě hlasovacího lístku, aniž tento závěr (následně) jakkoli promítl do věcného výsledku odvolacího řízení (srov. reprodukci dovolání v odstavci [19] výše).

43.       Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přiznává právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení „věřiteli, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“. Takovým věřitelem je nepochybně ten věřitel, který skutečně (objektivně vzato) projevil (způsobem předepsaným ustanovením § 401 insolvenčního zákona) vůli hlasovat proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, bez zřetele k tomu, jak si jeho hlas vyložil insolvenční soud v napadeném usnesení. Jinak řečeno, věřitel, který skutečně hlasoval „proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“, není zbaven práva odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení jen proto, že insolvenční soud jeho hlas nesprávně vyhodnotí jako hlas „pro schválený způsob oddlužení“, nebo jako hlas, k němuž se (např. pro vady hlasovacího lístku nebo pro opožděné hlasování) nepřihlíží. Stejně tak ovšem platí, že odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení není přípustné jen proto, že takový věřitel tvrdí, že hlasoval „proti přijetí schváleného způsobu oddlužení“, že nebyl správný postup insolvenčního soudu, který k jeho hlasu nepřihlížel, nebo že není správný závěr insolvenčního soudu, že hlasoval opožděně.

44.       Zjistí-li odvolací soud, že věřitel, který podal odvolání proti usnesení o schválení oddlužení, ve skutečnosti (ač tvrdí opak) nehlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení (věřitel hlasoval pro přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo hlasoval opožděně, anebo insolvenční soud k jeho hlasu správně nepřihlížel), pak odvolání odmítne (podle § 218 písm. b/ o. s. ř.) jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn.

45.       Omezení (podmínění) možnosti věřitele podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení tím, že předtím hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení (ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), je založeno na nevysloveném leč zřejmém předpokladu, že věřitel [i při dodržení obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva)] hlasovat vůbec mohl. Věřitel, kterému hlasování znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu před vydáním usnesení o schválení oddlužení, je v postavení srovnatelném (obdobném) s postavením věřitele, k jehož hlasu proti přijetí schváleného způsobu oddlužení insolvenční soud nesprávně nepřihlédl (je logické usuzovat, že věřitel, který v odvolání nesouhlasí se schváleným způsobem oddlužení, by hlasoval proti němu, kdyby jej insolvenční soud o tuto možnost svým nesprávným postupem nepřipravil).

46.       Lze tedy uzavřít, že odvolání proti usnesení o schválení oddlužení je ve smyslu ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přípustné i tehdy, podá-li je věřitel, kterému hlasování o způsobu oddlužení znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, a který (v odvolání) se schváleným způsobem oddlužení nesouhlasí (odvolání podané proti usnesení o schválení oddlužení věřitelem, jemuž hlasování o způsobu oddlužení znemožnil nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, který ale se schváleným způsobem oddlužení souhlasí, by přípustné nebylo).

47.       Taková úvaha ovšem nemůže skončit na úrovni „přípustnosti odvolání“. Vyjde-li v odvolacím řízení najevo, že věřitel, který nesouhlasí se schváleným způsobem oddlužení, byl zbaven práva hlasovat (mimo schůzi věřitelů) o způsobu oddlužení nesprávným úředním postupem insolvenčního soudu, činí taková vada řízení (jež má povahu zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. a k níž odvolací soud přihlíží podle § 212a odst. 5 o. s. ř. z úřední povinnosti) odvolání též důvodným, mohlo-li hlasování věřitele mít vliv na volbu způsobu oddlužení.    

48.       Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž na jedné straně uzavřel, že insolvenční správce (případně insolvenční soud) nevyrozuměl dovolatele, že se k hlasovacímu lístku nepřihlíží (ač o tom byl již 6. 10. 2017 učiněn úřední záznam v listinném insolvenčním spisu), a na druhé straně se touto okolností nezabýval (neměl ji za podstatnou a v rozhodných souvislostech ji nezkoumal) v rovině důvodnosti odvolání, tedy není správné.

49.       Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v dotčeném rozsahu (tedy v části, kterou odvolací soud druhým výrokem potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře) zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

50.       V další fázi řízení se odvolací soud (vzhledem k závaznosti závěru, že k hlasovacímu lístku dovolatele z 27. 9. 2017 se nepřihlíží) bude zabývat již jen tím, zda řízení před insolvenčním soudem je vskutku postiženo vadou spočívající v tom, že insolvenční soud nesprávným úředním postupem zbavil dovolatele práva hlasovat o způsobu oddlužení. Přitom bude mít na paměti, že závěr o existenci takové vady se pojí (má pojit) s nesprávným postupem insolvenčního soudu (lhostejno, zda při přímém plnění vlastních povinností insolvenčního soudu, nebo v mezích dohlédací činnosti insolvenčního soudu), nikoli s nesprávným postupem jiného procesního subjektu (typově insolvenčního správce), a že musí jít o vadu, která mohla ovlivnit volbu způsobu oddlužení.

 

 

Poř. č. 13

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 06. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019

Postup soudního exekutora není nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb. jen proto, že právní předpis, kterým se soudní exekutor řídil, byl následně zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem.

 

  1. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody ve výši 169 593,60 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. P. K., Exekutorský úřad B.

2.         Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 27 C 66/2017-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 169 593,60 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč (výrok II).

3.         Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 300 Kč (výrok II).

4.         Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Na základě usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 10. 2005, č. j. 19 Nc 8168/2005-3, byl soudní exekutor JUDr. P. K. pověřen provedením exekuce pro uspokojení pohledávky oprávněné Z. R. proti povinnému T. Ř. (manželu žalobkyně) v částce 754 498,29 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1 011 000 Kč. Exekučním příkazem ze dne 18. 7. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-70, rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce srážkou ze mzdy manželky povinného (dále „žalobkyně“) u plátce mzdy H. – R., a. s. Exekuční příkaz nabyl právní moci dne 25. 7. 2014. Žalobkyně se podáním ze dne 1. 10. 2014 domáhala zastavení exekuce, přičemž tvrdila, že dluh vůči oprávněné převzal výlučně povinný bez jejího souhlasu. Dne 19. 9. 2014 sdělil zaměstnavatel žalobkyně exekutorovi, že exekuovaná pohledávka není a nebude uspokojována ze mzdy žalobkyně z důvodů jiných předchozích exekučních příkazů. Usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-83, vyzval soudní exekutor oprávněnou, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřila k návrhu na zastavení exekuce. Ta podáním ze dne 2. 11. 2014 sdělila soudnímu exekutorovi, že souhlasí se zastavením exekuce v rozsahu postižení mzdy žalobkyně. Usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 137 Ex 4078/05-86, soudní exekutor provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně zastavil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. K odvolání žalobkyně ze dne 13. 11. 2014 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 26 Co 966/2014, zrušil rozhodnutí soudního exekutora ve výroku o nákladech řízení pro nepřezkoumatelnost. Dalším usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 137 Ex 4078/05-107, rozhodl soudní exekutor opakovaně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K opětovnému odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 26 Co 689/2015, tak, že napadené usnesení soudního exekutora o nákladech odvolacího řízení změnil tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení o zastavení exekuce nepřiznává. Uvedl, že by bylo objektivně nespravedlivé, aby oprávněná, která důvodně hájila svá porušovaná práva, byla povinována k zaplacení nákladů nesprávného provedení exekuce. Soudní exekutor musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka se znalostí věci s využitím zákonných prostředků. Pokud použije takové prostředky, které výkon rozhodnutí vylučují a manželce povinného vzniknou v souvislosti s tím náklady, nelze požadovat úhradu těchto nákladů po oprávněné. Žalobkyni tak měla vzniknout škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora, který postihl srážkami její mzdu, jako manželky povinného, přestože nuceně vymáhaný závazek nespadal do společného jmění manželů. Tato škoda podle žalobkyně spočívá ve vynaložených nákladech na právní zastoupení.

5.         Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že stát odpovídá za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím v případě existence odpovědnostního titulu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Zabýval se proto tím, zda jsou tyto tři předpoklady kumulativně splněny. Pokud vznik nákladů řízení, které není možno přiznat, zaviní nesprávným úředním postupem exekutor, lze se náhrady takto vzniklé škody domáhat proti státu. K žalobkyní tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora soud prvního stupně uvedl, že vydání exekučního příkazu bylo v souladu se zákonem, neboť od 1. 1. 2014 bylo možné dle ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, aplikací ustanovení § 262a odst. 2 občanského soudního řádu zpětně, v řízeních zahájených před 1. 1. 2013, postihovat výlučný majetek manžela povinného při vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Toto přechodné ustanovení bylo pro rozpor se zásadou zákazu pravé retroaktivity zrušeno až nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, a to ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tedy k 8. 4. 2015. Z toho soud prvního stupně dovodil, že exekuční příkaz ze dne 18. 7. 2014, kterým byla postižena mzda žalobkyně jako manželky povinného, nepředstavuje nesprávný úřední postup soudního exekutora, neboť takovýto způsob provádění exekuce nebyl v té době v rozporu se zákonem. Námitku žalobkyně, že exekutor věděl od jejího zaměstnavatele, že její mzdu nelze postihnout pro předchozí exekuce a přesto v exekuci pokračoval a postupoval tak neúčelně, soud prvního stupně shledal nedůvodnou, neboť informaci zaměstnavatele žalobkyně soudní exekutor získal dne 19. 9. 2014. Návrh na zastavení exekuce podala žalobkyně dne 1. 10. 2014 a již dne 7. 10. 2014 vyzýval exekutor oprávněnou ke sdělení, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí. Proto v postupu exekutora není možno podle soudu prvního stupně spatřovat nesprávný úřední postup. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl.

6.         Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uvedl, že pokud žalobkyně spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že soudní exekutor vydal dne 18. 7. 2014 exekuční příkaz (č. j. 137 Ex 4078/05-70) o provedení exekuce srážkou z její mzdy jako manželky povinného, pak její názor správný není. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu přiléhavě vyložil, že vydání exekučního příkazu bylo zcela v souladu se zákonem, který umožňoval i v řízeních zahájených před 1. 1. 2013 postihnout výlučný majetek manžela povinného při vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů (čl. LII bod 2 zákona č. 303/2013 Sb. s aplikací ustanovení § 262a odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že teprve nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, bylo ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. zrušeno, neboť pravá retroaktivita tohoto přechodného ustanovení umožňovala aplikací § 262a odst. 2 občanského soudního řádu exekučně postihnout dosud nepostižitelný majetek manžela povinného, a jednalo se proto o protiústavní zásah do základního práva manžela povinného na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odvolací soud však zdůraznil, že výše uvedený nález nabyl účinnosti až vyhlášením ve Sbírce zákonů ke dni 8. 4. 2015. Na vydání exekučního příkazu dne 18. 7. 2014 tak nelze podle odvolacího soudu pohlížet jako na nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Na správných závěrech soudu prvního stupně nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně, jehož se žalobkyně dovolává, neboť jím soud v tomto řízení není nijak vázán. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu zamítl pro absenci odpovědnostního titulu.

  1. Dovolání a vyjádření k němu

 

7.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8.         Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda postup soudního exekutora, který vydal exekuční příkaz o provedení exekuce srážkou ze mzdy manželky povinného na základě čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., když toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 115/2015 dne 14. 5. 2015, shledáno protiústavním a dnem vyhlášení nálezu zrušeno, je postupem, který zakládá odpovědnost státu za škodu dle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.“. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobkyně v tom, že tato nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.

9.         Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

  1. Přípustnost dovolání

 

10.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a  čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

12.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14.       Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda postup soudního exekutora podle zákonné úpravy, která byla následně shledána protiústavní, je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena.

  1. Důvodnost dovolání

 

15.       Dovolání je důvodné, byť z jiného důvodu, než uvádí žalobkyně.

16.       Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

17.       Podle čl. LII bod 2 zákona č. 303/2013 Sb. exekuční příkaz vydaný po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. se řídí zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění účinném po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.

18.       Podle § 262a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2014, výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.

19.       Nejvyšší soud předesílá, že je vázán dovolacím důvodem, a může proto přezkoumat napadené rozhodnutí jen v rozsahu, v jakém se toho dovolatelka domáhá (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, dovolací soud se mohl zabývat posouzením správnosti postupu soudního exekutora nikoli obecně, ale jen z toho hlediska, že soudní exekutor postupoval podle zákonné úpravy, jež byla posléze shledána protiústavní.

20.       Jak vyplývá již ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, Ústavní soud nálezem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 1/14, zrušil ustanovení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, dnem 8. 4. 2015. V odůvodnění nálezu poukázal mimo jiné na to, že retroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu exekučně postižitelného majetku manžela povinného, zavedená výše zmíněným zákonem, ve svém důsledku může vést k vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, respektive dle § 711 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, což podle Ústavního soudu potenciálně zakládá zásah do ústavně zaručeného základního práva manžela povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle čl. 11 Listiny, respektive čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jak Ústavní soud v jiné souvislosti vyslovil v nálezu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 362/10.

21.       Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že přechodné ustanovení obsažené v čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. je v rozporu se zásadou zákazu pravé retroaktivity, vyplývající z principu demokratického právního státu, obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Proto vyhověl návrhu a napadené ustanovení podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

22.       Nejvyšší soud se v minulosti opakovaně vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba postupovat při aplikaci právní normy v době, kdy je sice ještě účinná, ale Ústavním soudem již byla deklarována její neústavnost. V rozsudku ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1343/96, uveřejněném pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že je povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním. Tamtéž dodal, že to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné.

23.       Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v usnesení velkého senátu obchodního kolegia ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2003, pod číslem 7.  V něm uvedl, že princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v čl. 95 odst. 1 Ústavy, se nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu, jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku).

24.       Z uvedeného plyne, že postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.

25.       Nesprávným úředním postupem je přitom porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Poruší-li tedy exekutor při provádění exekuce pravidla předepsaná právními normami, jedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 728/2014).

26.       V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk.

27.       Rozpor mezi postupem exekutora a právními předpisy ostatně žalobkyně v dovolání ani nenamítá. Její žalobní konstrukce brojí ve své podstatě proti neústavnosti právní normy, o niž exekutor svůj postup opřel. Tomu odpovídá pasáž dovolání, v níž se uvádí, že pokud stát proti žalobkyni „postupuje podle konkrétních zákonných ustanovení, která sám v rámci své zákonodárné činnosti přijal, požaduje žalobkyně, aby tato zákonná ustanovení byla kvalitní a v souladu s Ústavou. Přeneseně tedy žalobkyni stát odpovídá i za to, jaké zákony přijímá a za to, že tyto zákony jsou v souladu s principy právního státu.“

28.       Jakkoli lze s žalobkyní souhlasit v tom, že by zákonodárce neměl přijímat právní normy, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, nemůže Nejvyšší soud než stran posledně citovaných argumentů žalobkyně odkázat na svou četnou dřívější judikaturu, v níž přijal a odůvodnil závěr, podle kterého proces normotvorby (např. přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu ČR) úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 OdpŠk není, neboť i když moc zákonodárná z režimu zákona č. 82/1998 Sb. není vyňata, v podmínkách zastupitelské demokracie je legislativní činnost specifickým postupem. Zákonodárný sbor rozhoduje hlasováním svých členů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, aniž by existovalo (ani existovat nemůže) pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat, či jaký má být konkrétní výsledek hlasování či jak má vypadat schválený zákon; z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům či adresátům normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněný pod číslem 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29.       Proti těmto závěrům, které Nejvyšší soud mnohokrát ve své judikatuře zopakoval a na kterých nemá důvod cokoli měnit, žalobkyně ostatně žádnou kvalifikovanou oponenturu nesnáší.

30.       Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v předmětné věci nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní. Přesto není právní posouzení odvolacího soudu v tom směru, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu žalobkyně způsobenou vydáním exekučního příkazu, úplné a tudíž správné.

31.       Odvolací soud přehlédl, že postup soudního exekutora vyústil v daném případě ve vydání exekučního příkazu, který je rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012), a proto měl odvolací soud posoudit, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti státu nikoli podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, ale podle § 8 OdpŠk.

32.       Nejvyšší soud z výše uvedeného důvodu napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V něm odvolací soud vedle otázky splnění podmínek odpovědnosti státu za žalovanou škodu podle § 8 OdpŠk posoudí, zda lze vůbec žalobkyni náhradu její škody přiznat s ohledem na ustanovení § 31 OdpŠk.

33.       Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

 

Poř. č. 14

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 06. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020

Nemajetkovou újmu nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou  zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby.

Pouze z nezákonného zahájení exekučního řízení neplyne domněnka, že domnělému povinnému vznikla z tohoto důvodu nemajetková újma. Je na povinném, aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.

  1. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 18 C 112/2011-411, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

2.         Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).

3.         Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2010, č. j. 48 EXE 4718/ 2010-45, byla proti žalobkyni jako povinné nařízena exekuce pro vymožení částky 21 980 Kč, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Ing. R. O. K odvolání žalobkyně bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 2. 2011, č. j. 40 Co 1147/2010-74, a exekuce byla zamítnuta, neboť žalobkyně nebyla podle exekučního titulu povinnou. Soudní exekutor mezitím vydal dne 17. 9. 2010 exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva k nemovitosti žalobkyně a dne 6. 10. 2010 exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně (tam povinná). Žalobkyně vymáhanou pohledávku uhradila dobrovolně dne 15. 11. 2010, usnesení o nařízení exekuce bylo žalobkyni doručeno dne 25. 11. 2010 a téhož dne bylo žalobkyni doručeno usnesení, na jehož základě došlo ke zrušení exekučního příkazu, jímž byla postižena mzda žalobkyně, částečně zastavena exekuce ohledně zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem a vydán příkaz k náhradě nákladů exekuce.

4.         Po právní stránce odvolací soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 1635/2015-341, dospěl k závěru, že exekuce byla proti žalobkyni jako povinné nařízena nezákonně. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením. Vzhledem k tomu, že je na žalobkyni, aby prokázala vznik nemajetkové újmy, zabýval se odvolací soud jejími tvrzeními, že již vydáním exekučních příkazů došlo k poškození dobrého jména žalobkyně u zaměstnavatele a vydáním exekučních příkazů na nemovitý majetek žalobkyně porušil soudní exekutor povinnost vést exekuci v rozsahu postihujícím majetek pouze v limitu exekuované pohledávky a příslušenství. Žalobkyně ani v odvolání neuvedla, jaké konkrétní dopady mělo nařízení exekuce a vydání exekučních příkazů, odkázala pouze na pocity psychické nejistoty a ohrožení. Odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, jenž vzal v úvahu krátké období mezi vydáním exekučního příkazu srážkami ze mzdy žalobkyně, k němuž došlo dne 6. 10. 2010, a jeho zrušením, k němuž došlo dne 22. 11. 2010, přičemž žalobkyni bylo doručeno zrušení exekučního příkazu na její mzdu dne 25. 11. 2010 a téhož dne i zrušení exekučního příkazu obsahující zákaz dispozice s nemovitostmi. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zápis v katastru nemovitostí nemohl způsobit snížení morálního kreditu žalobkyně, tedy ani způsobit žalobkyni jakoukoliv objektivizovanou újmu. Odvolací soud přihlédl též k té skutečnosti, že poznámka týkající se nemovitostí žalobkyně byla v katastru nemovitostí po velmi krátkou dobou, když exekuční příkaz zřízením zástavního práva k nemovitostem byl vydán dne 17. 9. 2010 a dne 25. 11. 2010 bylo žalobkyni doručeno zrušení exekučních příkazů ohledně nemovitostí.

5.         Námitky žalobkyně, že měla být poučována podle § 118a o. s. ř., odvolací soud neshledal důvodnými. Povinnost prokázat tvrzení o skutkových okolnostech věci je žalobkyni známa, jak vyplývá z jejích četných podání soudu, nelze však rozhodovat ve prospěch žalobkyně pouze na základě jejích tvrzení. Nemajetková újma se nepresumuje a bylo proto na žalobkyni, aby ji prokázala. Odvolací soud též neshledal důvodnou námitku podjatosti vznesenou vůči soudkyni prvního stupně, neboť tato námitka se týkala postupu soudkyně soudu prvního stupně v řízení, což není podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým může za zákonných podmínek napadnout pravomocná rozhodnutí soudů nižších stupňů kterýkoliv účastník a způsob rozhodnutí o dovolání nemá vliv na postoj soudců nižších stupňů k účastníkům.

 

  1. Dovolání a vyjádření k němu

 

6.         Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly. Dovolatelka vymezuje následující otázky: 1) Zda je možné učinit závěr o neexistenci nemajetkové újmy z důvodu neunesení břemene tvrzení pouze na základě per analogiam aplikované judikatury Nejvyššího soudu za situace, kdy neexistuje judikatura přímo aplikovatelná. 2) Zda v případě nezákonné exekuce vedené vůči někomu, kdo není dlužník, jde o případ, kdy by měl být vznik nemajetkové újmy presumován. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny byly, avšak dovolací soud by dané otázky měl posoudit jinak. 3) Dovolací soud by se měl odchýlit od závěru vyjádřeného v rozsudku ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, neboť trvání na tom, aby k poučení dle § 118a o. s. ř. došlo u jednání soudu je dle dovolatelky porušením ústavního principu předvídatelnosti postupu soudu, principu naplnění smyslu a účelu zákona a zásady hospodárnosti řízení. 4) Dále by se měl dovolací soud odchýlit od závěru vyjádřeného v usnesení ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007. Naopak by měla být rozšířena aplikace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014. Nejvyšší soud by se tak měl zabývat otázkou, zda je soudce rozhodující v odškodňovacím řízení vyloučen pro poměr k věci a účastníkům řízení od okamžiku uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za dané odškodňovací řízení (za nesprávný úřední postup soudce a jeho nezákonné rozhodnutí v daném odškodňovacím řízení).

7.         Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první a druhé otázce odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, z níž plyne, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jde-li o obvinění „liché“. V případě trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, tak bude výjimečné, pokud obviněnému žádná nemajetková újma nevznikne. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Dovolatelka je toho názoru, že újma vzniklá nezákonnou exekucí je ještě „horší“, než újma vzniklá nezákonným trestním stíháním, neboť v trestním řízení se uplatní presumpce nevinny, naopak v případě exekuce se vychází z presumpce správnosti exekučního titulu, tedy presumované „viny“ (domnělého) povinného dlužníka. V případě nezákonné exekuce si lze jen obtížně představit, že by kterémukoli jinému poškozenému ve stejné situaci jako dovolatelka žádná nemajetková újma nevznikla. Vznik újmy zásahem do psychické sféry poškozeného nezákonnou exekucí je tedy „průvodním znakem“ nezákonné exekuce, kdy zvažovat lze toliko výši újmy vyčíslenou v penězích, nikoli však vznik újmy samotné s odůvodněním, že poškozený vznik újmy tvrdil nedostatečně. Dále dovolatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a namítá zásah do svých ústavním pořádkem garantovaných práv, pokud ji soudy nižších stupňů upřely zadostiučinění, které ji náleží.

8.         Ve vztahu k třetí dovolací otázce dovolatelka namítá, že s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, princip naplnění smyslu a účelu zákona a ústavní princip předvídatelnosti postupu soudu, nelze trvat na tom, aby poučení dle § 118a o. s. ř. mohl soud uskutečnit pouze při jednání či přípravném jednání. Ve vztahu ke čtvrté dovolací otázce dovolatelka namítá, že soudce se stává vyloučeným v okamžiku, kdy v průběhu odškodňovacího řízení dojde u žalobce ke vzniku újmy z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu v tomto řízení a kdy tento nově vzniklý procesní stav činí ze soudce stranu (jiného) soudního sporu mezi týmiž účastníky. Soudce se tak stává vyloučeným nejen v „novém“ řízení, v němž je požadováno odčinění újmy vzniklé v odškodňovacím řízení, ale též v původním odškodňovacím řízení, na jehož výsledku je soudce osobně zainteresován jako na věci „prejudiciální“ pro nové řízení. Dovolatelka se tak neztotožňuje se závěrem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007, dle nějž způsob postupu soudce v řízení (rychlost řízení) není okolností, která by zakládala důvod k vyloučení soudce, jak ostatně zákon výslovně stanoví (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Naopak je to právě „postup v řízení“, který může založit jak poměr soudce k věci, zainteresovanost soudce na výsledku řízení, za situace, kdy celý soudní proces je plně v rukou soudce, jenž rozhoduje o veškerých rozhodných okolnostech včetně otázek s relativně neurčitou hypotézou právní normy. Dále dovolatelka vznáší námitky k nákladovému výroku. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud dal podnět k Ústavnímu soudu ke zrušení části § 118a o. s. ř., konkrétně slov „v průběhu jednání“ v odst. 1 a 3 a „při jednání“ v odst. 4.

9.         Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

 

  1. Přípustnost dovolání

 

10.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

11.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

12.       Poučovací povinností dle § 118a o. s. ř. se již Ústavní soud ve své judikatuře zabýval. V usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, uvedl: „Ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu soud poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. § 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02.“

13.       Dovolací soud, vzhledem k výše uvedenému, neshledal důvod k tomu, aby se od dovolatelkou citované ustálené judikatury vztahující se k poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. odchýlil. Jelikož ústavní konformita daného ustanovení již byla Ústavním soudem prověřena, dovolací soud neshledal ani důvod k tomu, aby věc předložil Ústavnímu soudu za účelem zrušení části citovaného ustanovení. Třetí dovolací otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

14.       Dle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř.: „Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“

15.       Nespokojenost účastníka s průběhem řízení nemůže být sama o sobě důvodem pro vyloučení, procesní postup soudce a jeho rozhodnutí je oprávněn hodnotit výlučně odvolací, případně dovolací soud (výjimečně i Ústavní soud). Tím se projevuje souvislost daného ustanovení se zásadou zákonného soudce (čl. 38 odst. 1, věta první Listiny základních práv a svobod). Námitka podjatosti není prostředek sloužící k tomu, aby se účastník zbavil soudce, s nímž není spokojený, nebo soudce, který nevydal rozhodnutí pro něj příznivé (srov. Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. § 1-78g občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Klušer ČR, 2019, s. 97).

16.       Uvedené závěry je třeba respektovat i v té situaci, kdy účastník řízení z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu daného soudce či tvrzeného nezákonného rozhodnutí zahájí odškodňovací řízení. Pokud by pouze tato okolnost měla v původním řízení vést k vyloučení soudce, byl by tím popřen samotný účel § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť zahájení odškodňovacího řízení jakožto řízení sporného je v dispozici žalobce. Každý účastník, jenž je nespokojen se zákonným soudcem, by se jej mohl „zbavit“ pouze tím, že by zahájil odškodňovací řízení. Na výjimečné „odnětí“ věci soudci, který se dopouští v řízení závažných chyb nebo nerespektuje závazný právní názor, pamatuje ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může odvolací soud přikázat věc k dalšímu projednání jinému soudci. Dovolací soud tudíž neshledal důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Nd 220/2007. Čtvrtá dovolací otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá. 

17.       Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky směřující co do nákladového výroku, neboť dovolání do této části rozhodnutí je objektivně nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

18.       Podle závěrů Nejvyššího soudu je dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí; nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). První dovolací otázkou dovolatelka nezpochybňuje žádný konkrétní závěr odvolacího soudu, na kterém by své rozhodnutí postavil. Daná otázka tudíž sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže.

19.       Dovolací soud však shledal dovolání přípustné pro řešení druhé dovolatelkou vymezené otázky, neboť otázku, zda vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul, samo o sobě zakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy, ve své judikatuře dosud neřešil.

 

IV. Důvodnost dovolání

20.       Dovolání není důvodné.

21.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

22.       Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně upozorňuje na odlišnost nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou a nemajetkovou újmou tvrzenou v souvislosti s jiným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010).

23.       S dovolatelkou se lze ztotožnit v tom, že jistě každá osoba, která je neoprávněně vystavena exekučnímu řízení, může vnímat určité psychické nepohodlí. Obecně by bylo možné též dovodit, že každá osoba, jíž je soudním rozhodnutím uložena povinnost, kterou dle hmotného práva nemá, případně jíž je odepřeno právo, které jí dle hmotného práva náleží, vnímá takovouto situaci úkorně. Ještě obecněji by bylo možné říci, že každá osoba, které je působena škoda (majetková újma), vnímá úkorně, že se tak děje. Přesto však právní řád nevychází z takto široce pojímané koncepce nemajetkové újmy. Dle § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“): „Nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon.“ Neodčiňuje se tudíž každá nemajetková újma, ale pouze taková, jejíž odčinění zákon (či smlouva) předpokládá.

24.       Za generální klauzuli pro odčinění nemajetkové újmy lze považovat § 2956 o. z.: „Vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“

25.       Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“): „Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“

26.       Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk je třeba vykládat v souvislosti s principy vycházejícími z obecné úpravy obsažené v o. z. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí o. z. Z hlediska rozložení důkazního břemene je třeba v souladu s výše citovanou judikaturou vycházet z toho, že zásah do svých přirozených práv a vznik nemajetkové újmy s tím související prokazuje poškozený. Toliko výjimečně v typizovaných případech lze vycházet z předpokladu, že nemajetková újma v souvislosti s konkrétním nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím zásadně vzniká.

27.       V poměrech nyní posuzované věci nelze považovat za přiléhavé srovnání trestního řízení s řízením exekučním, jež dovolatelka činí. Právní řád vychází z principu subsidiarity trestní represe (srov. § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Trestní odpovědnost se uplatňuje jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Účelem trestního řízení je, aby byly trestné činy náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Oproti tomu dle § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk spravedlnosti a práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva, přičemž každý se může domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.

28.       Z výše uvedeného principu subsidiarity trestní represe a účelu trestního řízení plyne dovolatelkou citovaný a v judikatuře ustálený závěr, dle nějž bude výjimečné, pokud nezákonně obviněnému žádná nemajetková újma nevznikne. Účel civilního řízení, do nějž spadá též řízení exekuční, je však zcela odlišný. V exekučním řízení se nikterak nezkoumá zavinění povinného, nelze se tudíž ztotožnit s argumentem dovolatelky, že v případě exekučního řízení se vychází z presumpce viny povinného. Následky, které exekuční řízení působí, mohou být různé povahy a různé intenzity. Jistě nelze například srovnávat situaci, kdy je domnělý povinný po dobu několika měsíců vystaven exekuci pro peněžitou pohledávku v řádu tisíců korun, se situací, kdy je domnělý povinný protiprávně vyklizen ze svého domu. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. V souvislosti s výše uvedeným je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.

29.       Odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud vycházel z povinnosti žalobkyně prokázat vznik nemajetkové újmy. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

30.       O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 24 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)            ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, s.246. Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Msp - poskytnuté informace: eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199

 

Komora soudních znalců - kszcr.cz/index.html?error=norights

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky - www.ustavnysud.sk/vyhladavanie-rozhodnuti#!DmsSearchView

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

 

 

Anděl 2020.pdf (195729)

 

Judikatura senátu č. 30 Cdo

02.02.2020 23:50

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku   § 142 odst. 1 o. s. ř. § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)