Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS únor 2020)

11.02.2020 09:45

CIVILNÍ KOLEGIUM NEJVYŠŠÍHO SOUDU -  ÚNOR 2020

              

   Obsah

Poř. č. 1 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 09. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019

Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

Byl-li proti rozhodnutí podán opravný prostředek odkládající právní moc i vykonatelnost rozhodnutí, posuzuje se nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pouze ve vztahu k pravomocnému meritornímu rozhodnutí o tomto opravném prostředku.


Poř. č. 2

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 09. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019.

Obchodním vedením akciové společnosti je organizování a řízení její běžné podnikatelské činnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.


Poř. č. 3

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 30. 05. 2019, sen. zn. 29 NSČR 102/2017

Vznikly-li dluhy z činnosti, v rámci níž dlužník vystupoval při investování na finančních trzích jako zákazník (investor), který hodlá zhodnotit naspořené finanční prostředky obchodováním s investičními nástroji, nejde o dluhy z podnikání. Na charakter těchto dluhů nemá vliv ani skutečnost, že dlužník si opakovaně (třikrát) finanční prostředky k investování zapůjčil od třetích osob.


Poř. č. 4

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 29. 07. 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017

Byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.


Poř. č. 5

Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 02. 07. 2019, sen. zn. 29 ICdo 21/2017

Dlužné pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti u osoby samostatně výdělečně činné za dobu předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka, není pohledávkou za majetkovou podstatou.


Poř. č. 6

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4314/2018

Škoda na věcech vzniklá v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže podle § 18 odst. 4 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, je i škoda vzniklá usmrcením nebo poraněním psa, který člena rybářské stráže při výkonu činnosti doprovázel.

 

Poř. č. 7

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018

Za újmu způsobenou únikem splaškové vody z kanalizace odpovídá provozovatel kanalizace (§ 2924 o. z.) bez ohledu na to, že mezi ním a poškozeným neexistoval závazkový právní vztah. Pro objektivní odpovědnost z provozní činnosti je bez významu, že nepříznivý vliv provozu na okolí byl vyvolán pochybením jiného subjektu pověřeného provozovatelem konkrétní technickou činností na kanalizačním řadu. Provozovatel se zprostí odpovědnosti (§ 2924 věta druhá o. z.), prokáže-li, že si při provozní činnosti počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).


Poř. č. 8

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 05. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019

Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.


Poř. č. 9

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05. 06. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018

Při prodlení s placením nájemného je nájemce bytu povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.; smluvní úrok z prodlení nelze sjednat nad tuto výši.

Pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán (§ 2292 o. z.), bez ohledu na to, zda ho nájemce užívá.


Poř. č. 10

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 06. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018

Odpovědnost státu za porušení práva EU soudem, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, se může vždy odvíjet jen od rozhodnutí obecného soudu, nikoli Ústavního soudu.


Poř. č. 11

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 06. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1327/2019

Doručování soudních písemností účastníku se sídlem ve Slovenské republice se řídí Nařízením evropského parlamentu a rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie. Účastník musí být poučen ve smyslu čl. 8 odst. 1 uvedeného Nařízení o možnosti odmítnutí zásilky.


Poř. č. 12

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018

Zvlášť závažným ublížením na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. nutno rozumět ta nejtěžší zdravotní poškození mající následky srovnatelné svou závažností s usmrcením blízké osoby,  popřípadě velmi těžká zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zák.).


Poř. č. 13

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 07. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4150/2018

Nájemce může vyjádřit souhlas s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného učiněným podle § 2249 odst. 1 o. z. alternativně, a to buď tím, že po dojití návrhu ve lhůtě dvou měsíců mu písemně sdělí, že se zvýšením nájemného souhlasí, nebo tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem zvýšené nájemné.


Poř. č. 14

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 07. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017

Zastoupení právnické osoby členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.).

Překročí-li člen statutárního orgánu právnické osoby zástupčí oprávnění, anebo zastoupí-li právnickou osobu, ačkoliv k tomu není podle zakladatelského právního jednání oprávněn, může právnická osoba takové jednání dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením § 440 o. z., nikoliv (i) ustanovením § 446 o. z. (výjimku může představovat situace, kdy člen statutárního orgánu bude jednat jako zmocněnec v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. a překročí plnou moc). Ustanovení § 431 o. z. nelze na překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu právnické osoby aplikovat.


Poř. č. 15

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 07. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019

Služebnost, která je zapsána v katastru nemovitostí, přestože ve skutečnosti neexistuje, vznikne, je-li panující nemovitost převedena za podmínek stanovených v § 984 odst. 1 o. z.


Poř. č. 16

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 07. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017)

Za újmu způsobenou výkonem samosprávné působnosti veřejné vysoké školy odpovídá tato veřejná vysoká škola podle obecných předpisů, a nikoliv stát podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

  

Poř. č. 1         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 09. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019

 

Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

Byl-li proti rozhodnutí podán opravný prostředek odkládající právní moc i vykonatelnost rozhodnutí, posuzuje se nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pouze ve vztahu k pravomocnému meritornímu rozhodnutí o tomto opravném prostředku.

 

 

I.          Dosavadní průběh řízení

 

1.         Původní žalobce, J. V., se v řízení domáhal konstatování porušení práva, omluvy a přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, a ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, a která měla spočívat ve zničení jeho celoživotně budované vojenské kariéry s dopadem na žalobcův profesní i osobní život, a ve výši 200 000 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neukončení řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň „Tajné“ podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v zákonem stanovené lhůtě.

2.         Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 48 C 148/2013-113, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu zcela po právu (výrok I), a vyslovil, že o výši nároku bude rozhodnuto konečným rozhodnutím (výrok II).

3.         Rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 14 Co 440/2016-151, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v neskončení bezpečnostního řízení zahájeného dne 12. 5. 2005 v zákonné lhůtě potvrdil a ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí žalované ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, a ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Odvolací soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí ve výši 1 200 Kč (výrok II), a stejně tak rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí ve výši 600 Kč (výrok III).

4.         Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 12. 5. 2005 bylo zahájeno řízení o obnovení žalobcovy prověrky pro stupeň „Tajné“. NBÚ vydal dne 5. 9. 2006 rozhodnutí, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, kterým se osvědčení nevydává. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 21. 9. 2006 rozklad. Dříve než bylo o rozkladu rozhodnuto, vydalo Ředitelství personální podpory dne 14. 11. 2006 rozhodnutí, č. j. 18-76/2006-4614, kterým byl žalobce dnem 30. 12. 2006 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby a dnem následujícím zařazen do zálohy. Rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, byl žalobcem podaný rozklad zamítnut, čímž nabylo rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, právní moci. Proti pravomocnému rozhodnutí o nevydání osvědčení podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 A 84/2011-136, potvrzující rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil řediteli NBÚ k dalšímu řízení. Ředitel NBÚ následně rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011, č. j. 206/2011-NBÚ/07-OP, zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 pro nezákonnost a věc vrátil NBÚ k dalšímu projednání. V rámci dalšího projednávání bylo řízení o žádosti o vydání osvědčení rozhodnutím NBÚ ze dne 16. 1. 2012, č. j. 4344/2012-NBÚ/P, zastaveno, neboť žalobce ve stanovené lhůtě neodstranil nedostatky žádosti - nedoplnil potvrzení odpovědné osoby, byť s ohledem na ukončení jeho služebního poměru v resortu obrany pominula nutnost přístupu žalobce k utajovaným informacím bez dalšího. Žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení podal rozklad, ten však byl rozhodnutím ředitele NBÚ ze dne 16. 4. 2012, č. j. 70/2012-NBÚ/07-OP, zamítnut, v důsledku čehož bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a nabylo právní moci dne 30. 4. 2012. Žalobce se dne 25. 2. 2012 obrátil s žádostí o odškodnění na Ministerstvo vnitra, které však postoupilo jeho žádost věcně příslušnému NBÚ. Dopisem ze dne 17. 12. 2012, doručeným právnímu zástupci žalobce dne 7. 1. 2013, NBÚ odmítl žádosti žalobce vyhovět s tím, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu považuje za promlčený.

5.         S ohledem na námitku žalované se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zda byly nároky označené v žalobě uplatněny včas. Zmínil, že nemajetková újma měla žalobci vzniknout jak v důsledku nezákonných rozhodnutí, tak v důsledku nepřiměřené délky řízení, promlčení těchto nároků však posuzoval společně. Lhůta k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) začala podle soudu prvního stupně běžet dne 30. 4. 2012 a poslední den této šestiměsíční lhůty by připadl na 30. 10. 2012. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 25. 10. 2012, přičemž žalovaná odmítla nárok žalobce dopisem ze dne 17. 12. 2012, který byl zástupci žalobce doručen dne 7. 1. 2013. V době od 25. 10. 2012 do 7. 1. 2013 se proto promlčecí doba stavěla, přičemž po obnovení jejího běhu zbývalo žalobci ke včasnému uplatnění nároku u soudu 5 dní. Promlčecí doba tak měla skončit dnem 12. 1. 2013, přičemž žalobce podal žalobu dne 11. 1. 2013, pročež soud prvního stupně shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou nedůvodnou.

6.         Ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé v důsledku nezákonných rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že každá osoba v obdobném postavení jako žalobce by uvedeným nezákonným rozhodnutím byla postižena obdobným způsobem a nadto újmu vzniklou žalobci měl za prokázanou. Průběh profesní kariéry žalobce byla mezi stranami nesporný stejně jako skutečnost, že skončila na základě výše uvedeného nezákonného rozhodnutí po 30 let a 4 měsíce trvajícím služebním poměru vojáka z povolání. Uvedené muselo žalobce psychicky zasáhnout, protože jeho profesní kariéra bez konkrétního důvodu skončila, když legitimně očekával, že při řádném výkonu služby a plnění povinností zůstane v celoživotní službě až do doby odchodu do důchodu, a jednak byly zpřetrhány jeho profesní i osobní vazby budované celý život. Žalobce se celoživotně věnoval pouze vojenské kariéře a v předdůchodovém věku se náhle ocitl bez zaměstnání, když předpoklady pro výkon jiného zaměstnání neměl a ani do té doby neměl potřebu ani důvody si takové předpoklady vytvářet. Negativní vliv na psychiku žalobce měla podle soudu prvního stupně i skutečnost, že právě v předdůchodovém věku měl měnit svou kvalifikaci a hledat jiné zaměstnání, když je obecně známo, že o pracovníky v tomto věku je velmi malý zájem. Tomu odpovídá i doba, po kterou byl žalobce veden na úřadu práce, i to, že nakonec zvolil jako zdroj příjmu podnikání. Na psychice žalobce se musela projevit i určitá bezmoc, když v daném případě žalovaná vydala nezákonné rozhodnutí, na základě kterého ukončila služební poměr žalobce, toto rozhodnutí bylo následně zrušeno a žalovaná přesto odmítla dokončit bezpečnostní prověrku žalobce s tím, že nedoložil potřebu prověrky s ohledem na to, že již nepůsobil v armádě. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nárok žalobce je zcela po právu.

7.         Odvolací soud vyšel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak promlčení nároku z nesprávného úředního postupu a z nezákonného rozhodnutí na rozdíl od soudu prvního stupně posuzoval odděleně. Odvolací soud zdůraznil, že ředitel NBÚ zrušil rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, pro nezákonnost a věc vrátil NBÚ k dalšímu projednání svým rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011, č. j. č. j. 206/2011-NBÚ/07-OP. Ačkoliv v řízení nebyla prokázána právní moc tohoto rozhodnutí, muselo být podle odvolacího soudu pravomocné nejpozději dne 16. 1. 2012, kdy bylo vydáno navazující rozhodnutí NBÚ, č. j. 4344/2012-NBÚ/P, o zastavení řízení ve smyslu § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 412/2005 Sb. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012, odvolací soud zhodnotil, že promlčecí doba počala běžet nejpozději 17. 1. 2012 a podle § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula nejpozději dne 17. 7. 2012. V této době již žalobce dávno pociťoval nastalý stav jako újmu, když sám tvrdil, že v důsledku nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 byl dne 14. 11. 2006 propuštěn ze služebního poměru a již od té doby pociťoval úkorně zpřetrhání profesní kariéry, kolegiálních i osobních vazeb a ztrátu životní jistoty povolání vojáka. Žalobci tedy vznikla újma po 14. 11. 2006, nicméně podle citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 446/2012 mu začala subjektivní promlčecí doba běžet až (nejpozději) 17. 1. 2012 a skončila 17. 7. 2012. Pokud tedy byla žaloba podána až 11. 1. 2013, byla podle odvolacího soudu podána opožděně. Promlčecí doba se přitom neprodlužovala ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované až 25. 10. 2012, tedy rovněž po skončení promlčecí doby. Odvolací soud tak nepřisvědčil argumentaci žalobce vystavěné na judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž promlčecí doba může začít běžet až od skončení celého řízení, a tuto žalobcem odkazovanou judikaturu měl za překonanou.

 

II.        Dovolání a vyjádření k němu

 

8.         Rozsudek odvolacího soudu napadl původní žalobce dovoláním, v němž uplatnil následující důvody přípustnosti dovolání a dovolací důvody.

9.         Žalobce ve svém dovolání nejprve předkládá otázku, zda v případě, že dojde ke zrušení nezákonného rozhodnutí a řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, dále pokračuje, lze takové rozhodnutí považovat za nezákonné, a zda lze uplatnit nárok na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. před pravomocným ukončením takového řízení. Žalobce je přesvědčen, že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, žalobce namítá, že dokud není řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, pravomocně skončeno, nelze rozhodnutí působící újmu považovat za nezákonné, a proto nelze nárok na odškodnění uplatnit. Ke skončení řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, došlo teprve 30. 4. 2012, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí ředitele NBÚ, kterým bylo potvrzeno zastavení řízení o obnovení žalobcovy bezpečnostní prověrky. Žalobce se proto ztotožnil s právním posouzením námitky promlčení, jak je učinil soud prvního stupně. Odvolací soud podle žalobce dezinterpretoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 446/2012, neboť tento rozsudek stanoví, kdy začne promlčecí doba běžet nejdříve, nikoliv kdy nejpozději skončí. Odvolací soud se pak nezabýval ani otázkou trvání nemajetkové újmy pociťované žalobcem a jejího postupného promlčování každý další den až do konečného výsledku řízení, a přehlédl souvislosti, za kterých byly tyto závěry Nejvyšším soudem vysloveny. Upozorňuje na to, že zatímco v případech zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby vzniká nemajetková újma, respektive nárok na její odškodnění rozhodnutím, kterým je obviněný zproštěn obžaloby nebo jeho trestní stíhání zastaveno, a to až rozhodnutím konečným (pravomocným), v jiných případech, kdy je toliko zrušeno rozhodnutí pro nezákonnost, často řízení tímto zrušovacím rozhodnutím nekončí. V takových případech je velmi často (nezbytnou) podmínkou pro závěr o vzniku škody nutné znát konečný výsledek řízení, které dále pokračuje. Jinak by totiž mohla vzniknout absurdní situace, kdy by poškozený uplatnil, či byl nucen uplatnit, nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy ještě před konečným rozhodnutím ve věci, které by však mohlo být stejné jako rozhodnutí původní, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, a v takovém případě by mu nárok na odškodnění vzniknout nemohl. Pokud by tedy v případě žalobce NBÚ po zrušení svého původního rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 dospěl k novému, konečnému rozhodnutí, které by bylo stejné jako rozhodnutí původní (v tom smyslu, že žalobci se osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi nevydává, protože pro jeho vydání nesplňuje podmínky), pak by nárok na odškodnění nemajetkové újmy žalobci vůbec nesvědčil. Žalobce dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014), která rozlišuje mezi nezbytnou podmínkou pro vznik nároku na odškodnění (zrušení rozhodnutí pro nezákonnost) a dovršením podmínek pro vznik nároku na odškodnění, mezi které se řadí i konečný výsledek řízení, které po zrušení nezákonného rozhodnutí dál pokračovalo. Jinak by totiž právo na odškodnění náleželo poškozenému i v případě, pokud by konečný výsledek řízení byl stejný, což představuje formalistický výklad práva, který je absurdní. Žalobce proto namítá, že pokud řízení v jeho věci pokračovalo i po zrušení rozhodnutí ze dne 5. 9. 2006 pro nezákonnost, nárok na odškodnění mu mohl vzniknout až na základě konečného, pravomocného rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. V každém případě, měl-li odvolací soud za to, že závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 593/2003 jsou již překonány, pak žalobce upozorňuje na rozpornost judikatury Nejvyššího soudu a to, že o této právní otázce nerozhodl velký senát Nejvyššího soudu.

10.       Další otázkou, která navazuje na řešení předchozí právní otázky a která podle žalobce v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud samostatně vyřešena, je otázka, od kterého okamžiku v takovém případě běží promlčecí doba – zda již od právní moci zrušovacího rozhodnutí nebo až od právní moci konečného rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že v případě, kdy na vznik nemajetkové újmy lze usuzovat až z konečného, pravomocného rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, které pokračovalo po vydání zrušovacího rozhodnutí, nelze počátek běhu promlčecí doby odvozovat již od okamžiku oznámení zrušovacího rozhodnutí, ale až od okamžiku, kdy lze zrušené rozhodnutí považovat za nezákonné, tedy až od pravomocného skončení řízení, které dál pokračovalo po zrušení rozhodnutí pro nezákonnost.

11.       Konečně žalobce činí předmětem dovolání otázku, zda je v rozporu s dobrými mravy vznesení námitky promlčení v případě nejednotného, v průběhu času v judikatuře dovolacího soudu postupně změněného výkladu otázky, kdy lze uplatnit nárok na odškodnění. Tato otázka nebyla podle žalobce dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, ale je řešena v nálezové judikatuře Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09), podle které v případě změny judikatury Nejvyššího soudu k určité právní otázce, týkající se promlčení nároku, je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Proto, dospěl-li odvolací soud k závěru o tom, že žalobcem navrhovaná judikatura Nejvyššího soudu je již překonána pozdějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, měl vznesenou námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům.

12.       S ohledem na uvedené žalobce Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části, stejně jako v akcesorických nákladových výrocích, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

13.       Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zastává právní názor shodný s právním názorem odvolacího soudu, že o nemajetkové újmě vzniklé na základě nezákonných rozhodnutí žalované se žalobce dozvěděl již okamžikem, kdy se dozvěděl o nezákonnosti těchto rozhodnutí. Poukázala na to, že v daném případě nebylo nezbytné znát konečný výsledek řízení, neboť v novém bezpečnostním řízení, které následovalo po zrušení původního rozhodnutí pro nezákonnost, bylo rozhodováno za úplně jiného skutkového stavu než v době původního bezpečnostního řízení, když žalobce již nebyl příslušníkem Armády ČR, a tudíž nemohl splnit všechny zákonem požadované náležitosti, v důsledku čehož muselo být bezpečnostní řízení ze zákona zastaveno. Výsledek navazujícího bezpečnostního řízení proto není v daném případě pro posouzení předmětu řízení (zda byla žalobci rozhodnutími žalované způsobena nemajetková újma) podstatný. To však nemění nic na závěru o nezákonnosti původního rozhodnutí, na jehož účinky je vznik nemajetkové újmy navázán. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce v plném rozsahu zamítl.

14.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

16.       V průběhu dovolacího řízení žalobce dne 15. 5. 2017 zemřel. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. 30 Cdo 1650/2017-209, rozhodl o tom, že na místo žalobce bude v řízení pokračováno s I. V., J. V. a L. K.

 

III.       Přípustnost dovolání

 

17.       Senát soudního oddělení 30, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu předložena k projednání a rozhodnutí, vyšel z toho, že otázka výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk tedy pojem nezákonného rozhodnutí v situaci, kdy mělo být takové rozhodnutí vydáno v řízení, které po jeho zrušení stále pokračuje, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ve vztahu k řešení, k němuž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 593/2003, na nějž dovolatel výslovně odkazuje, a podle kterého za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Procesní senát proto v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

18.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20.       Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu § 8 odst. 1 OdpŠk ve vztahu k pojmu nezákonné rozhodnutí v situaci, kdy mělo být takové rozhodnutí vydáno v řízení, které po jeho zrušení stále pokračuje, neboť jde o otázku řešenou v judikatuře Nejvyššího soudu rozdílně.

 

IV.       Důvodnost dovolání

21.       Dovolání je důvodné.

22.       Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23.       Podle § 8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

24.       V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 593/2003 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého za nezákonné ve smyslu § 8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje.

25.       Oproti tomu v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „[p]odmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí“. Stejný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010 a sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 617/2017, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2245/2016 a dalších).

26.       Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, uvedl, že odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, a proto není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).

27.       Velký senát připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§ 1 odst. 1 OdpŠk) zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí [§ 5 písm. a) a § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk], případně nesprávného úředního postupu [§ 5 písm. b) a § 13 odst. 1 OdpŠk], 2) vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.

28.       Z citovaného ustanovení § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk se podává, že k naplnění první uvedené podmínky dostačuje, je-li rozhodnutí nadané právními účinky, vyplývajícími z jeho právní moci nebo předběžné vykonatelnosti, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a to právě a pouze pro jeho nezákonnost. Ta může spočívat ve vadě rozhodnutí jak z hlediska právního posouzení v něm obsaženého, tak i z hlediska procesní vady daného rozhodnutí, či řízení, které jeho vydání předcházelo. Zákon k naplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk nevyžaduje přistoupení dalších okolností, spočívajících například ve výsledném rozhodnutí ve věci, v níž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno.

29.       Z uvedeného důvodu se velký senát neztotožnil s výše citovaným závěrem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 a uzavřel, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

30.       Podle § 123 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb. je rozhodnutí v právní moci, bylo-li doručeno a nelze-li proti němu podat rozklad.

31.       Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne, že původní žalobce napadl rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006, č. j. 68450/2006-NBÚ/P, rozkladem. Z ustanovení § 123 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., stejně jako ze skutkových zjištění v této věci, plyne, že uvedené rozhodnutí nenabylo svým vydáním a doručením původnímu žalobci právní moci. Té nabylo až společně s právní mocí rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, kterým byl původním žalobcem podaný rozklad zamítnut.

32.       Úvahu odvolacího soudu o tom, že podmínku nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk splňuje rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006, by bylo možno považovat za správnou pouze tehdy, pokud by ke zrušení daného rozhodnut došlo v době, kdy mělo § 8 OdpŠk zamýšlené účinky, tj. v době, kdy bylo pravomocné. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 A 84/2011-136, potvrzující rozhodnutí NBÚ ze dne 19. 12. 2006 pro nezákonnost zrušil a věc vrátil NBÚ k dalšímu řízení, bylo rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006 zrušeno ředitelem NBÚ rozhodnutím ze dne 12. 9. 2011, č. j. 206/2011-NBÚ/07-OP, již jako nepravomocné. Jeho právní moc totiž zanikla společně s právní mocí rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP.

33.       Z uvedené je zřejmé, že podmínku § 8 odst. 1 OdpŠk splňuje pouze rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, neboť právě ono bylo pro nezákonnost zrušeno v době, kdy bylo pravomocné. Pokud odvolací soud uvažoval o tom, že podmínku § 8 odst. 1 OdpŠk splňovalo i rozhodnutí NBÚ ze dne 5. 9. 2006, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

34.       Velký senát přitom nemá důvod se odklánět od závěrů judikatury Nejvyššího soudu v tom, že případné pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a příčinná souvislost konstruována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/2013).

35.       V posuzované věci to znamená zabývat se otázkou, zda vůbec mohlo být rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP, příčinou původním žalobcem tvrzené nemajetkové újmy spočívající ve zničení jeho celoživotně budované vojenské kariéry, s dopady do profesního i osobního života, a to v situaci, kdy k propuštění původního žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání z důvodu nezpůsobilosti pro další výkon služby došlo rozhodnutím Ředitelství personální podpory dne 14. 11. 2006, č. j. 18-76/2006-4614, tj. v době časově předcházející původním žalobcem označené příčině vzniku jeho újmy, tedy rozhodnutí ředitele NBÚ ze dne 19. 12. 2006, č. j. 365/2006-NBÚ/07-OP (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4677/2016, bod 29).

36.       Teprve ve chvíli, kdy by odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená příčinná souvislost není zcela vyloučena, bude na místě se zabývat otázkou promlčení žalovaného nároku. Posouzení otázky počátku běh promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk a rozporu žalovanou uplatněné námitky s dobrými mravy Nejvyšším soudem by v tuto chvíli bylo předčasné, což tyto otázky diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť je nejisté, zda se za daného procesního stavu jejich posouzení dovolacím soudem může v poměrech žalobců nějak projevit.

37.       Při novém posouzení žalobcova nároku odvolací soud rovněž nepřehlédne rozpor ve skutkových zjištěních ohledně toho, kdy měl být nárok původního žalobce předběžně uplatněn u žalované, když soudy obou stupňů pracují zároveň s datem uplatnění nároku dne 25. 2. 2010 i 25. 10. 2010.

38.       Protože právní posouzení nároku žalobců je z výše uvedených důvodů nesprávné, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl dovoláním napaden a v navazujících nákladových výrocích a v daném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

 

 

 

Poř. č. 2

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 09. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019

Obchodním vedením akciové společnosti je organizování a řízení její běžné podnikatelské činnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Žalobami ze dne 26. 9. 2014 a 13. 1. 2015 se žalobce jakožto insolvenční správce dlužníka A. line, a. s. „v likvidaci", identifikační číslo osoby 61058548 (dále též jen „společnost“), domáhá zaplacení 4 307 419 Kč s příslušenstvím. Uvedenou částku společnost vyplatila žalovanému v období „od května 2007 do roku 2014“ coby „superhrubou mzdu“ za práci technického ředitele vykonávanou na základě pracovní smlouvy. Jelikož byl žalovaný členem představenstva společnosti a předmětem práce podle této pracovní smlouvy byla činnost, která se shoduje s náplní funkce člena představenstva, je podle žalobce pracovní smlouva neplatná a vyplacená mzda představuje bezdůvodné obohacení žalovaného.

2.         Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 26 C 244/2014-68, obě žaloby (jejichž projednání spojil ke společnému řízení) zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3.         Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce a žalovaného rozsudkem dne 24. 11. 2016, č. j. 16 Co 155/2016-120, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

4.         Odvolací soud vyšel z toho, že:

[1]       Žalovaný byl v době od 1. 5. 2007 (správně od 19. 4. 2004) do 7. 4. 2014 členem (od 23. 8. 2007 i místopředsedou) představenstva společnosti.

[2]       Dne 30. 4. 2007 uzavřeli společnost (jednající předsedou představenstva K. M.) jako zaměstnavatel a žalovaný jako zaměstnanec pracovní smlouvu, na základě které byl žalovaný u společnosti od 1. 5. 2007 zaměstnán jako technický ředitel (dále též jen „pracovní smlouva“).

[3]       Náplní práce technického ředitele bylo „mimo jiné řídit technický útvar a podílet se na komplexním řízení společnosti, plnit povinnosti vedoucího zaměstnance, nést odpovědnost za účinné využívání zdrojů a potenciálu technického útvaru a útvaru inženýringu (realizace), zajišťovat a vyhledávat vhodnou pracovní náplň pro společnost, poskytovat podporu při tvorbě, zavádění a realizaci systémů kvality, odpovídat za řádné fungování efektivního systému řízení rizik a vnitřního kontrolního systému a za fungování systému ochrany majetku společnosti, požární ochrany a BOZP. V rámci řízení činnosti technického útvaru organizoval směr technického vývoje, zajišťoval realizaci schválených projektů od konstrukční přípravy výrobu a montáž díla, zajišťoval metodiku řízení výroby, organizoval řízení odpadového hospodářství, zajišťoval plán investic a oprav či zajišťoval ochranu duševního vlastnictví společnosti. V oblasti obchodní pak řídil a odpovídal za procesy výběru dodavatelů a nákupu materiálu a služeb a za procesy prodeje a distribuce výrobků a poskytování služeb společnosti, kontroloval a vyhodnocoval spokojenost zákazníků a vytvářel dlouhodobé vztahy se zákazníky, jakož i vyhodnocoval účast společnosti ve výběrových řízeních a navrhoval opatření s tím související a dále spolupracoval při tvorbě a zavádění marketingové strategie společnosti, zajišťoval realizaci stanovené obchodní politiky a koordinaci aktivit společnosti.“

[4] Pracovní místo technického ředitele bylo v přímé řídící působnosti ředitele společnosti.

[5] „Fakticky“ žalovaný jako technický ředitel společnosti zajišťoval „technicko-odbornou stránku projektů, přicházel s nápady řešení recyklace odpadů, schématy procesů a vedl a řídil ostatní zaměstnance – techniky při realizaci projektů s tím, že se na této realizaci i osobně podílel. Žalovaný rovněž pro společnost ve spolupráci s Vysokou školou báňskou prováděl vědeckovýzkumnou činnost, v rámci níž se zabýval procesem pyrolýzy. To vše za přímé podřízenosti řediteli společnosti.“

[6] Za výkon práce technického ředitele pobíral žalovaný sjednanou mzdu ve výši 40 000 Kč měsíčně.

5.         Na takto ustaveném základu odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně), odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, dospěl k závěru, podle něhož „náplní funkce technického ředitele nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u dlužníka jako člen (…) představenstva, neboť většinu činností technického ředitele nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, kterým je (…) organizování a řízení podnikatelské činnosti společnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti, nikoli však věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávaná za přímé podřízenosti řediteli společnosti.“

6.         Odvolací soud, shledav nedůvodnou argumentaci žalobce, podle níž je pracovní smlouva z důvodu nedovoleného souběhu funkcí neplatná, uzavřel, že žalovaný se přijetím mzdy za výkon práce technického ředitele na úkor společnosti bezdůvodně neobohatil.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

7.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení (v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené) otázky částečné neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto společností v situaci, kdy předmětem práce bylo (mimo jiné) i obchodní vedení společnosti.

8.         Dovolatel poukazuje na to, že i podle závěru přijatého odvolacím soudem spadala část činností vykonávaných žalovaným na základě pracovní smlouvy do obchodního vedení společnosti (neboť pouze o většině těchto činností uzavřel, že nespadají do náplně funkce člena představenstva). Odvolací soud si však „ulehčil práci“, když neposuzoval, zda pracovní smlouva není – s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu o neplatnosti pracovních smluv uzavřených mezi společností a členem jejího statutárního orgánu na výkon činností spadajících do náplně funkce člena statutárního orgánu – částečně neplatná.

9.         V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (citovaný odvolacím soudem) sp. zn. 21 Cdo 496/2014, a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4010/2014, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014.

10.       Nemohl-li žalovaný vykonávat obchodní vedení společnosti v pracovním poměru, nenáleží mu za tuto činnost mzda; byla-li mu vyplacena, představuje bezdůvodné obohacení žalovaného.

11.       Žalovaný dále zdůrazňuje, že i v období, kdy souběh funkcí byl výslovně upraven ustanovením § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), bylo nezbytné, aby mzdu zaměstnance, který byl členem statutárního orgánu, schválila valná hromada. To se však v případě žalovaného nestalo.

12.       Za nesprávný a odporující ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dovolatel považuje i výrok o nákladech řízení. Soudy se totiž v rozporu se závěry formulovanými v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 556/2014, nezabývaly tím, zda nejsou s ohledem na (dovolatelem popisované) okolnosti projednávané věci naplněny důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.

13.       Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

14.       Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné; navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.

 

III. Přípustnost dovolání

 

15.       Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

17.       Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18.       Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19.       Tříčlenný senát číslo 27, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky výkladu pojmu obchodní vedení společnosti k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015.

20.       Z citovaných rozhodnutí se (mimo jiné) podává, že věcně vymezenou organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávanou za podřízenosti jejímu (generálnímu) řediteli, nelze zahrnout pod obchodní vedení společnosti.

21.       Senát 27 však dospěl k závěru opačnému, podle kterého je pro posouzení, zda určitá činnost spadá do obchodního vedení společnosti, zcela bez významu, zda se týká pouze (věcně) vymezeného úseku (provozu) společnosti a zda osoba tuto činnost vykonávající je v řídící struktuře společnosti podřízena jinému. Proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

22.       Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož činnost vykonávaná žalovaným na základě pracovní smlouvy nespadala pod obchodní vedení společnosti, neboť představovala věcně vymezenou organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávanou za přímé podřízenosti řediteli společnosti. Otázka výkladu pojmu obchodní vedení společnosti je tudíž otázkou hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí a která má být vyřešena jinak, než se stalo v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu; dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř. k jejímu vyřešení.

 

IV. Důvodnost dovolání

 

23.       S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný především zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“]. K případné aplikaci právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na posouzení žaloby v rozsahu, v němž je požadováno vrácení „mzdy“ vyplacené po uvedeném datu, viz dále.

24.       Podle § 192 odst. 1 věty první obch. zák. představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti.

25.       Nejvyšší soud již dříve vyložil, že obchodním vedením je třeba rozumět řízení společnosti, zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26.       Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že pod obchodní vedení společnosti spadá např. rozhodování:

            [1] o provozních záležitostech společnosti, např. o zásobování, odbytu či reklamě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006),

            [2] zda a jaký majetek společnost nabude, či naopak převede na třetí osobu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014),

            [3] zda (a jak) společnost bude vymáhat pohledávky za svými dlužníky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3139/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009),

            [4] zda společnost uhradí svůj závazek (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005, ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, a ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3122/2016),

            [5] o přemístění provozovny společnosti do nových prostor, neboť stávající prostory jsou nevyhovující (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1104/2014),

            [6] o řízení zaměstnanců (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 94/2006), o náboru zaměstnanců, vytváření pracovních úkolů pro zaměstnance, vzdělávání a rozvoje zaměstnanců a jejich hodnocení, včetně rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců nebo o prodeji bytu zaměstnanci za konkrétní kupní cenu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015),

            [7] jakým způsobem bude financován provoz společnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016, uveřejněný pod číslem 88/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),

            [8] zda společnost jako investor uzavře smlouvu o spolupráci na realizaci projektu a zda za tímto účelem poskytne dodavateli půjčku (úvěr) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017].

27.       Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti (v právní teorii viz např. Černá, S., Čech, P. Kde jsou hranice obchodního vedení?, Právní fórum, 2008, číslo 11, s. 453 až 459, či Eichlerová, K. in Černá, S., Štenglová, I., Pelikánová, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2015, s. 348). Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.

28.       Nejvyšší soud si je vědom toho, že pro účely zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (§ 194 odst. 4 in fine obch. zák., § 435 odst. 3 z. o. k.) je nutné rozlišovat mezi obchodním vedením společnosti a jejím strategickým řízením, neboť uvedený zákaz se netýká tzv. strategických rozhodnutí (v teorii viz např. literaturu citovanou výše), nicméně pro posouzení projednávané věci není toto rozlišování právně významné. I strategické řízení totiž zásadně (nesvěří-li tuto působnost zákon či v souladu s ním zakladatelské právní jednání jinému orgánu) spadá do působnosti představenstva akciové společnosti, což lze dovodit z úpravy působnosti jednotlivých orgánů akciové společnosti, z níž plyne, že působnost, jež není zákonem či v souladu se zákonem stanovami vyhrazena valné hromadě či dozorčí radě, náleží představenstvu (s účinností od 1. 1. 2014 tak výslovně určuje § 163 o. z.). I pro strategické řízení tudíž platí, že je člen představenstva nevykonává (nemůže vykonávat) v pracovněprávním poměru (viz výklad podaný níže).

29.       Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností, spadajících do jeho působnosti, třetí osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat. Při výběru třetí osoby musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu). V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2287/2010, nebo ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1606/2011.

30.       Skutečnost, že výkonem určité činnosti, spadající do působnosti představenstva, je rozhodnutím představenstva pověřena třetí osoba, však ničeho nemění na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva. Stejně tak platí, že každá z těchto činností je (v důsledku) vykonávána v „řídící působnosti“ představenstva jakožto nejvyššího řídícího (výkonného) orgánu, a to bez ohledu na to, do kolika úrovní je rozvrstvena řídící struktura společnosti. Jinak řečeno, povaha této činnosti se nijak nemění ani v důsledku její vnější delegace, ani tím, zda pověřená osoba je řízena přímo představenstvem či vedoucím zaměstnancem, který je podřízen představenstvu.

31.       Je-li např. vedením účetnictví (jehož zabezpečení náleží představenstvu) pověřena třetí osoba, neznamená to, že tato činnost ztrácí povahu vedení účetnictví. Stejně tak, je-li obchodním vedením (či jeho částí) pověřena třetí osoba, neznamená to, že tato činnost ztrácí povahu obchodního vedení. A to bez ohledu na to, zda pověřenou osobu řídí přímo představenstvo či vedoucí zaměstnanec podřízený (přímo či zprostředkovaně) představenstvu.

32.       Ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech společnosti ve sboru, může např. obchodním vedením či jeho částí pověřit jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen představenstva. Uvedený postup, jehož přípustnost výslovně potvrdila již úprava obsažená v § 66d obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, upravuje s účinností od 1. 1. 2014 (taktéž výslovně) § 156 odst. 2 o. z.

33.       I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí obdobně závěry formulované výše pro delegaci vnější. To mimo jiné znamená, že je-li jeden z členů představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení, a to bez ohledu na to, zda při jejím výkonu pověřený člen představenstva má (podle organizační struktury společnosti) podléhat některému z řídících zaměstnanců.

34.       V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ze zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti plyne, že člen představenstva nemůže při rozhodování o obchodním vedení podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva (a být tak povinen dodržovat tímto zaměstnancem udělené pokyny). Stejný závěr se ostatně podává z právní úpravy představenstva jakožto vrcholného řídícího orgánu akciové společnosti. Jeho člen nemůže při plnění povinností při výkonu funkce podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva a který je sám podřízen představenstvu.

35.       Velký senát se proto odchyluje od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 496/2014 a sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, a uzavírá, že obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.

36.       Prakticky veškeré činnosti, jež spadaly do náplně práce žalovaného (srov. výše odst. 4, bod 3 odůvodnění tohoto rozsudku), lze zahrnout pod obchodní vedení společnosti, a žalovaný je vykonával (byl povinen vykonávat) z titulu funkce člena představenstva. Opačný úsudek odvolacího soudu (na němž založil závěr o platnosti „pracovní“ smlouvy a neoprávněnosti nároku dovolatele uplatněného žalobou), tudíž není správný.

37.       Řečené však neznamená, že by „pracovní“ smlouva uzavřená mezi ním a společností dne 30. 4. 2007 byla bez dalšího neplatným právním úkonem, ani že by žalovanému nepříslušela za výkon funkce, popř. i za další (odbornou) práci vykonávanou pro společnost, žádná odměna (mzda), a že by se přijetím „mzdy“ podle této smlouvy na úkor společnosti bezdůvodně obohatil.

38.       Posuzováním smluv uzavřených mezi členy představenstva akciové společnosti a touto společností na výkon činností spadajících do působnosti představenstva se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“). V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že:

[1] Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

[2] Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).

[3] Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

[4] Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.

[5] Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem (resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o obchodních korporacích) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.

[6] Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

[7] Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

39.       Shodně viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.

40.       „Pracovní“ smlouva uzavřená mezi společností a žalovaným tudíž není bez dalšího neplatná jen proto, že náplní práce technického ředitele měly být činnosti spadající do působnosti představenstva, nicméně je nutné na ni pohlížet jako na smlouvu o výkonu funkce, popř. na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce (byla-li mezi společností a žalovaným uzavřena vedle „pracovní“ smlouvy i smlouva o výkonu funkce).

41.       Ujednání o odměně obsažené ve smlouvě o výkonu funkce, popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě, nabývalo v režimu obchodního zákoníku účinnosti schválením valnou hromadou, resp. v případech předvídaných ustanovením § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou (srov. § 66 odst. 2 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017). Jestliže valná hromada (dozorčí rada) společnosti neschválila ujednání o „mzdě“ obsažené v „pracovní“ smlouvě uzavřené mezi společností a žalovaným (čímž se odvolací soud s ohledem na jím přijatý právní závěr nezabýval), nárok na „sjednanou mzdu“ žalovanému nevznikl.

42.       Nicméně v takovém případě by žalovaný měl podle § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 a § 571 odst. 1 obch. zák. za období do 31. 12. 2013 a s ohledem na přechodné ustanovení § 777 odst. 3 z. o. k. i za období od 1. 1. 2014 do 1. 7. 2014 nárok na odměnu obvyklou (srov. v aktuální judikatuře rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2821/2016, a ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1884/2017). To platí za podmínek upravených v § 59 odst. 4 z. o. k. i za období od 2. 7. 2014 dále.

43.       Konečně nelze pominout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalovaný pro společnost vykonával (nad rámec činností spadajících do působnosti představenstva) i odbornou činnost, aniž by spadala do náplně práce sjednané v „pracovní“ smlouvě. Koná-li fyzická osoba pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr, musí jí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijal od fyzické osoby plnění (vykonanou práci) bez právního důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, a rozhodnutí v něm citovaná).

44.       Případné nároky žalovaného na obvyklou odměnu za výkon funkce člena představenstva a na vydání bezdůvodného obohacení za plnění (odbornou práci) poskytované společnosti je nutné zohlednit při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

45.       Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud.

46.       Spor ze smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama akciová společnost či její insolvenční správce (srov. R 35/2019).

47.       Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

48.       Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 3         

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 30. 05. 2019, sen. zn. 29 NSČR 102/2017

Vznikly-li dluhy z činnosti, v rámci níž dlužník vystupoval při investování na finančních trzích jako zákazník (investor), který hodlá zhodnotit naspořené finanční prostředky obchodováním s investičními nástroji, nejde o dluhy z podnikání. Na charakter těchto dluhů nemá vliv ani skutečnost, že dlužník si opakovaně (třikrát) finanční prostředky k investování zapůjčil od třetích osob.

             

 

1.         Usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení.

2.         Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení § 389 odst. 1, 2 a § 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - přisvědčil insolvenčnímu správci, který ve zprávě z 12. 7. 2016 uvedl, že pohledávky věřitelů č. 1 (Z. Š.), č. 2 (H. R.), č. 12 (Finančního úřadu pro Královehradecký kraj) a č. 13 (K. V.) jsou pohledávkami z podnikání a věřitelé č. 1 a 2 vyjádřili svůj nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Závěrem insolvenční soud poznamenal, že „usnesením ze dne 30. 8. 2016 na majetek dlužníka prohlásil konkurs, k čemuž měl správně přistoupit až po vydání tohoto rozhodnutí, popř. v souvislosti s ním. Usnesení o prohlášení konkursu bylo napadeno odvoláním a odvolání bylo předloženo k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze“.

3.         K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

4.         Odvolací soud dospěl k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání vůči třem věřitelům (věřitelům č. 1, 2 a 13) a dva z nich (věřitelé č. 1 a 2) s řešením úpadku oddlužením výslovně nesouhlasili. Vyšel z toho, že věřitelé č. 1, 2 a 13 přihlásili do insolvenčního řízení pohledávky z titulu smlouvy o zápůjčce. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 31. července 2014 mezi věřitelem č. 1 (jako zapůjčitelem) a dlužníkem (jako vydlužitelem) odvolací soud dovodil, že účelem smluv o zápůjčce bylo to, aby dlužník získal pro věřitele zisk investováním poskytnutých částek na trzích s cennými papíry. Dlužník tak vykonával výdělečnou činnost na vlastní účet způsobem obdobným živnostenskému. Zavázal-li se poskytovat tuto činnost pro více věřitelů (nejméně pro tři), šlo o činnost soustavnou, nikoli nahodilou, se záměrem získat zisk. Podle odvolacího soudu se uvedená činnost jeví jako podnikání, a to přesto, že „některý znak nutný pro podnikání chybí - v tomto případě výkon této činnosti se živnostenským oprávněním“. Uzavřel, že dlužníkovy dluhy z podnikání brání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu § 389 odst. 1 písm. b/ a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona.

5.         Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozhodnutí insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

6.         Konkrétně jde dle dovolatele o tuto otázku procesního práva:

„Může soud rozhodnout o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení v době, kdy trvají účinky prohlášení konkursu?“

7.         K položené otázce argumentuje dovolatel tak, že insolvenční soud nejdříve prohlásil na jeho majetek konkurs a až následně (v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkursu) rozhodl o návrhu na povolení oddlužení. Tento postup je nesprávný, neboť předpokladem pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu je to, že úpadek dlužníka není možné řešit některým ze sanačních způsobů, v dané věci oddlužením dle § 4 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Podle názoru dovolatele měl insolvenční soud vyčkat rozhodnutí o odvolání, kterým dovolatel napadl rozhodnutí o prohlášení konkursu.

8.         Dále dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky hmotného práva:

[1] „Zda mohou vzniknout dluhy z podnikání ve smyslu insolvenčního zákona z činnosti, pro kterou není zapotřebí podnikatelské oprávnění?“

            [2] „Zda investování prostředků na finančním trhu představuje podnikatelskou činnost?“

            [3] „Zda zapůjčení prostředků od několika osob za účelem zhodnocení prostředků představuje podnikatelskou činnost, resp. zda se jedná o dluhy z podnikání?“

            [4] „Zda se liší vymezení pojmu dluhy z podnikání dle insolvenčního zákona v době do 31. 12. 2013, kdy byl účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., a v době od 1. 1. 2014, od kdy je účinný nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.?“

             [5] „Zda tím, že ohledně již existujícího závazku z půjčky smluvní strany uzavřou novou smlouvu o zápůjčce, kterou podřídí novému občanskému zákoníku, může dojít ke změně režimu závazků ze závazků nepodnikatelských na závazky z podnikání?“

9.         Dovolatel namítá, že nemá dluhy z podnikání. Argumentuje tím, že za podnikání nelze považovat jakoukoli činnost, kterou osoba vykonává soustavně za účelem dosažení zisku, příjmu či výnosu. Dále dovolatel uvádí, že přijal půjčky od svých známých, aby tyto prostředky investoval na finančních trzích. Investování na finančních trzích je jednou z forem zhodnocení soukromých prostředků a není důvod považovat je za podnikání. Dovolatel přijal finanční prostředky od věřitelů č. 2 a 13 před rokem 2010, od věřitele č. 1 v letech 2010 až 2012. Jelikož dovolatel nebyl v době splatnosti původní půjčky schopen finanční prostředky věřiteli č. 1 vrátit, uzavřel s ním v roce 2014 novou smlouvu o zápůjčce. Odvolací soud se nezabýval tím, že veškeré finanční prostředky byly poskytnuty do roku 2012 (za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.) a bez dalšího aplikoval občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014.

10.       Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

11.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

13.       Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

14.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 [s ohledem na dobu zahájení insolvenčního řízení (16. 2. 2016) a vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (10. 4. 2017)]:

§ 149

(1) Nejde-li o případ podle § 148, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, jestliže

a/ dlužník podal návrh na povolení oddlužení v insolvenčním řízení zahájeném na základě insolvenčního návrhu jiné osoby; v takovém případě rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 30 dnů po rozhodnutí o úpadku, nebo

 (…)

§ 389

(1) Dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o

 a/ právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo

 b/ fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

 (2) Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže

 a/ s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo

 b/ jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo

 c/ jde o pohledávku zajištěného věřitele.

 (3) Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat.

§ 390

 

(1) Návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

 (…)

(3) Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

§ 396

 

Jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

§ 397

 

(1) Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

 (…)

15.        Z obsahu insolvenčního spisu je patrno, že:

[1]/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu dne 16. 2. 2016 na základě insolvenčního návrhu věřitele JUDr. Z. Š.

[2] Podáním datovaným 1. 4. 2016, doručeným insolvenčnímu soudu prostřednictvím datové schránky téhož dne (A-8) podal dlužník návrh na povolení oddlužení.

[3] Usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, které nabylo právní moci 15. 5. 2016, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. V. S. (bod II. výroku).

[4] Ve zprávě ze dne 12. 7. 2016 insolvenční správce navrhl řešit dlužníkův úpadek konkursem, neboť pohledávky věřitelů č. 1, 2, 12 a 13 vznikly při podnikatelské činnosti dlužníka.

[5] Nesouhlas s oddlužením dlužníka vyjádřila věřitelka č. 2 (podáním ze dne 15. 7. 2016, B-9) a věřitel č. 1 (na schůzi věřitelů dne 18. 7. 2016, B-12).

[6]  Usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. KSHK 42 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 30. 8. 2016 v 15.26 hodin), insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 7. 11. 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 8. 11. 2016 v 09.22 hodin), odvolací soud toto usnesení zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

[7] Insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítl usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. KSHK 42 INS XY, které odvolací soud potvrdil usnesením ze dne 10. 4. 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, VSPH XY. Usnesení nabyla právní moci 12. 4. 2017.

[8] Usnesením ze dne 2. 6. 2017, č. j. KSHK 42 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 2. 6. 2017 v 14.26 hodin), insolvenční soud znovu prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku). Usnesením ze dne 17. 7. 2017, č. j. KSHK 42 INS XY, 4 VSPH XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku 17. 7. 2017 v 14.06 hodin), odvolací soud usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku potvrdil. Usnesení nabyla právní moci 17. 7. 2017.

16.       Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, Nejvyšší soud sdílí názor dovolatele, že insolvenční soud postupoval nesprávně, jestliže nejdříve prohlásil konkurs na majetek dlužníka (usnesení ze dne 30. 8. 2016) a až následně rozhodl o návrhu dlužníka na povolení oddlužení (usnesení ze dne 5. 10. 2016). Odpověď na dovolatelem předestřenou procesní otázku je tedy triviální a podává se ze znění § 396 insolvenčního zákona (odmítne-li insolvenční soud návrh na povolení oddlužení, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem); především však platí, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž usnesení insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (usnesení ze dne 7. 11. 2016) právě z důvodu, že insolvenční soud rozhodl o prohlášení konkursu předčasně, když tomuto rozhodnutí mělo předcházet rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení. Jinak řečeno, odvolací soud pochybení insolvenčního soudu již napravil.

17.       V projednávané věci je pro výsledek dovolacího řízení určující odpověď na otázku, zda investování zapůjčených finančních prostředků na trzích s cennými papíry představuje podnikatelskou činnost.

18.       Nejvyšší soud předesílá, že v posouzení otázky subjektivní přípustnosti oddlužení sjednotil rozhodovací praxi insolvenčních soudů tím, že pod číslem 49/2016 uveřejnil ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, sen. zn. 1 VSOL 918/2015 (dále jen „R 49/2016“). K závěrům obsaženým v R 49/2016 se pak Nejvyšší soud výslovně přihlásil v usneseních ze dne 30. 11. 2016, sen. zn. 29 NSČR 185/2016 a ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, které jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

19.       Z těchto rozhodnutí plyne, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/  insolvenčního zákona), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle § 397 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona je v těchto případech vyloučen.

20.       Při výkladu § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 6. 2018, sen. zn. 29 NSČR 114/2016 (na něž v podrobnostech odkazuje), dále vysvětlil, že dřívější mezera v zákoně (§ 389 ve znění účinném do 31. 12. 2013) co do popisu situací, při kterých dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, byla zaplněna textem § 389 odst. 2 insolvenčního zákona, čímž v dotčeném ohledu odpadla možnost dotvořit právo judikaturou [mezery v zákoně vyžadující zaplnění judikaturou již zde není] (šlo zejména o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 9/2009, uveřejněném pod číslem 112/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněném pod číslem 113/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

21.       Tamtéž uvedl, že podle § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze překážku povolení nebo schválení oddlužení spočívající v tom, že dlužník má dluhy z podnikání, překlenout (oddlužení povolit a schválit) na základě argumentu, že povolení a schválení oddlužení povede k plnému uspokojení přihlášených věřitelů.

22.       V poměrech projednávané věci je podstatné především to, že odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení pro existenci dluhů dlužníka z podnikání vůči třem věřitelům, když dva tito věřitelé nesouhlasili s řešením úpadku oddlužením.

23.       Ze skutkových zjištění soudů přitom plyne, že dovolatel uzavřel se třemi věřiteli smlouvu o půjčce (zápůjčce) za účelem investování finančních prostředků na trzích s cennými papíry. Tvrzení dovolatele, že „prostřednictvím makléře obchodoval na finančních trzích“ (odvolání z 14. 9. 2016) nikdo nezpochybňoval. Je tedy zřejmé, že dovolatel využíval služby v oblasti kapitálového trhu, jejichž poskytování upravuje zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Dovolatel nepůsobil na kapitálovém trhu jako profesionální zákazník, ani jako investiční zprostředkovatel či obchodník s cennými papíry.

24.       Vznikly-li dluhy dovolatele z činnosti, v rámci níž dovolatel vystupoval při investování na finančních trzích jako zákazník (investor), který hodlá zhodnotit naspořené finanční prostředky obchodováním s investičními nástroji, nejde o dluhy z podnikání. Na charakter těchto dluhů nemá vliv ani skutečnost, že dovolatel si opakovaně (třikrát) finanční prostředky zapůjčil od třetích osob.

25.       Z výše uvedeného zcela zjevně vyplývají odpovědi na dovolatelem položené otázky ad 1/ až ad 3/. Na řešení dovolatelem předestřených právních otázek ad 4/ a ad 5/ napadené rozhodnutí nespočívá, když při jejich formulování vycházel dovolatel z vlastních (jiných než odvolacím soudem přijatých) závěrů.

26.       Lze tedy shrnout, že řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolání je důvodné.

27.       Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Současně zrušil i (dovoláním nenapadené) usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 7. 2017, č. j. KSHK XY, 4 VSPH XY (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Učinil tak proto, že rozhodnutí o prohlášení konkursu je rozhodnutím závislým na rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení. Závěr, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může být (v podobě závislého rozhodnutí) zrušeno (a to i tehdy, nebylo-li vůbec napadeno opravným prostředkem) v důsledku úspěšně podaného opravného prostředku proti usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení Nejvyšší soud formuloval např. v důvodech usnesení ze dne 31. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 11/2009.

28.       V dalším řízení odvolací soud rozhodne o odvolání dlužníka proti usnesením insolvenčního soudu ze dne 5. 10. 2016 a ze dne 2. 6. 2017 současně (v jednom rozhodnutí).

29.       Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první část za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 4         

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 29. 07. 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017

Byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

 

 

1.         Usnesením ze dne 28. 7. 2017, č. j. KSBR 44 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Udělil insolvenčnímu správci dlužníka (Administraci insolvencí C. T., v. o. s.) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení označené bytové jednotky, a to:

- ve výši 144.932,83 Kč zajištěnému věřiteli č. 18 (Finanční úřad pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Prostějově),

- ve výši 710.573,66 Kč zajištěnému věřiteli č. 10 (M. A., s. r. o.)

s tím, že tyto částky je insolvenční správce povinen vyplatit zajištěným věřitelům do 15 dnů od právní moci usnesení (bod I. výroku).

[2] Zamítl návrh insolvenčního správce, aby mu byla vyplacena záloha na odměnu (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 38, § 167, § 229 odst. 3 písm. a/, § 298 a § 305 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – poukázal na to, že předmět zajištění (bytovou jednotku) zpeněžil soudní exekutor v exekučním řízení za částku 1.028.000 Kč a po odečtení jeho odměny činí výtěžek zpeněžení 855.506,49 Kč. Náklady spojené se správou a se zpeněžením zajištění nevznikly. Ke zpeněžení došlo před rozhodnutím o úpadku dlužníka, tedy v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, takže insolvenční správce nevyvinul, ani nemohl vyvinout jakoukoli činnost směřující ke zpeněžení zajištění. Kdyby insolvenční soud odečetl od výtěžku zpeněžení odměnu insolvenčního správce, pak by za stejnou činnost (zpeněžení) byly odměněny dva subjekty (soudní exekutor i insolvenční správce). Jelikož insolvenční soud nepřiznal insolvenčnímu správci nárok na odměnu, nemohl mu povolit ani čerpání zálohy na odměnu.

3.         K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j.  KSBR 44 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.  

4.         Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5 písm. a/ a § 298 insolvenčního zákona a z ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

5.         Bytová jednotka byla po zahájení insolvenčního řízení (4. 8. 2016) zpeněžena soudním exekutorem (17. 10. 2016) se svolením insolvenčního soudu (podle usnesení ze dne 11. 10. 2016, které nabylo právní moci 1. 11. 2016). Soudní exekutor pak vydal výtěžek zpeněžení zajištění insolvenčnímu správci po odečtení nákladů exekuce postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu.

6.         Insolvenční správce nezpeněžoval bytovou jednotku v insolvenčním řízení, čehož důsledkem je, že náklady spojené se „správou a zpeněžením a odměnou“ nebudou příslušet jemu, nýbrž soudnímu exekutoru podle pravidel stanovených v § 46 odst. 7 exekučního řádu.

7.         Přiznání odměny insolvenčnímu správci brání i základní zásady insolvenčního řízení, neboť odečtení dvojí odměny za jediné zpeněžení zajištěného majetku by bylo v rozporu s ustanovením § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Pouhé převzetí výtěžku zpeněžení provedeného exekutorem, postupem podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, není vymožením pohledávek, za které by insolvenčnímu správci náležela odměna.

8.         Insolvenční soud tedy postupoval správně, jestliže výtěžek zpeněžení, z nějž si soudní exekutor srazil odměnu, rozdělil mezi zajištěné věřitele s prvním a druhým pořadím podle výše jejich pohledávek (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž pohledávka zajištěného věřitele č. 18 byla uspokojena v plném rozsahu a pohledávka zajištěného věřitele č. 10 zčásti.

9.         Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky:

Má na stanovení odměny insolvenčního správce vliv skutečnost, že ke zpeněžení zajištěného majetku došlo v exekučním řízení a nikoli v insolvenčním řízení?

10.       Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11.       V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí dovolatel s názorem odvolacího soudu, že mu za činnosti související s vydáním výtěžku zpeněžení nenáleží žádná odměna. Míní, že takový názor odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně závěrům obsaženým v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2016)].

12.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

13.       Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení otázky dovoláním předestřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

14.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

15.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, exekučního řádu a občanského soudního řádu:

§ 2 (insolvenčního zákona)

Pro účely tohoto zákona se rozumí

(…)

e/ majetkovou podstatou majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů,

(…)

g/ zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy,

(…)

§ 38 (insolvenčního zákona)

(1) Insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

(…)

(3) Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval. 

(4) Insolvenční soud může v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout o vyplacení zálohy odměny a hotových výdajů insolvenčnímu správci, a to i opětovně.

(…)

(6) Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis.

§ 82 (insolvenčního zákona)

            (…)

(2) Předběžným opatřením může insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu také

(…)

b/ omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b/ a c/, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo

(…)

§ 109 (insolvenčního zákona)

(1) Se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky:

(…)

c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému,

(…)

§ 166 (insolvenčního zákona)

Zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění.

Zpeněžení majetkové podstaty

§ 283 (insolvenčního zákona)

(1) Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen. 

(2) Ke zpeněžení majetkové podstaty lze přikročit teprve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po první schůzi věřitelů, pokud nejde o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením anebo pokud insolvenční soud nepovolí výjimku.

(…)

§ 298 (insolvenčního zákona)

(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.

(…)

§ 46 (exekučního řádu)

(…)

(7) Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.

(…)

§ 69 (exekučního řádu)

Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.

§ 337h (o. s. ř.)

(1) Dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovité věci; ustanovení § 336l odst. 4 tím není dotčeno.

            (…)

Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona, exekučního řádu a občanského soudního řádu již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. V době vydání napadeného rozhodnutí doznala změn pouze některá ustanovení insolvenčního zákona, a to jen tak, že:

[1] V ustanovení § 38 odst. 1 byla vložena jako (věta druhá) další věta, jež se týkala odměny insolvenčního správce v případě oddlužení (a na předmětnou věc, řešenou v konkursním režimu, tak toto doplnění žádný vliv nemá).

[2]Ve struktuře ustanovení § 38 se odstavec 6 posunul tak, že šlo o odstavec 7. 

[3] V ustanovení § 166 insolvenčního zákona věta druhá byla doplněna textem: „,a jde-li o zajištěné věřitele podmíněných pohledávek nebo pohledávek budoucích, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g/“ (na předmětnou věc toto doplnění žádný vliv nemá).

17.       Judikaturu insolvenčních soudů k postavení zajištěného (zástavního) věřitele, v insolvenčním  řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka v situaci, kdy v důsledku zpeněžení zástavy v exekuci sice zaniklo zástavní právo zajištěného věřitele (§ 69 exekučního řádu a § 337h odst. 1 o. s. ř.), ale vzhledem k účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, § 46 odst. 7 exekučního řádu) zůstalo nevypořádáno (exekuční výtěžek zpeněžení zajištění byl vydán do majetkové podstaty zástavního dlužníka), sjednotil Nejvyšší soud prostřednictvím R 107/2016. V tomto rozhodnutí [od nějž nevidí důvod se odchýlit ani pro poměry dané věci, na které v podrobnostech odkazuje a z nějž ve své rozhodovací praxi dále vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015, sen zn. 29 ICdo 10/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 21/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5643/2016)] Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatních věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty.

18.       Smysl vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněného pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.

19.       Projednávaná věc se od R 107/2016 skutkově odlišuje jen potud, že proces zpeněžení zástavy v exekuci byl dokončen poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, leč stalo se tak v plném souladu s předběžným opatřením insolvenčního soudu z 11. 10. 2016 (srov. i § 82 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).

20.       V R 107/2016 (ani v následných rozhodnutích, jež z R 107/2016 vycházejí) však Nejvyšší soud neřešil otázku, kterou mu předkládá k zodpovězení dovolatel (totiž otázku, zda a v jakém rozsahu náleží insolvenčnímu správci odměna z vydání takto získaného výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli). Úsudek, podle kterého je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty, směřoval k vymezení práv zajištěného věřitele. Dovolatel se tedy mýlí, dovozuje-li, že napadené rozhodnutí je v otázce jeho práva na odměnu v rozporu se závěry obsaženými v R 107/2016 (potud jde o věc dosud neřešenou dovolacím soudem).

21.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem § 38 insolvenčního zákona se zabýval již v usnesení ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněném pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3648/10, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu). V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z dikce § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (od 1. 7. 2017 jde o větu třetí) se podává [ve spojení s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“)] jednoznačný posun v určování odměny při řešení dlužníkova úpadku konkursem potud, že odměna má být (je) určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, tedy z částky, kterou mají (zjednodušeně řečeno) věřitelé skutečně obdržet. Srov. k tomu u zajištěných věřitelů § 1 odst. 2 vyhlášky o odměně a u nezajištěných věřitelů § 1 odst. 3 vyhlášky o odměně (ve znění, jež od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn).

22.       Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v tom, že zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 49, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněného pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí). Ona oddělenost, respektive výlučnost, předmětu zajištění z hlediska určení komu (a v jaké výši) připadne výtěžek jeho zpeněžení, se projevuje i tím, že pro účely vydání tzv. čistého výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli se od hrubého výtěžku zpeněžení zajištění odečítají nejen náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění (ve výši limitované úpravou obsaženou v ustanovení § 298 odst. 4 insolvenčního zákona), nýbrž i částka připadající na odměnu insolvenčního správce (§ 298 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž i výše této odměny se určuje jinak (je nižší) než výše odměny z výtěžku zpeněžení majetku určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (srov. opět § 1 odst. 2 a 3 vyhlášky o odměně). 

23.       Platí rovněž, že pojem „zpeněžení majetkové podstaty“ je i prostřednictvím zákonné definice obsažené v § 283 odst. 1 insolvenčního zákona chápán poměrně široce. V intencích závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016, se takovým (vyhláškou o odměně honorovaným) zpeněžením rozumí i dobrovolné peněžité plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty, což v případě, že předmět zajištění (zástavu) tvořila taková dlužníkova pohledávka, předpokládá minimální (nebo i žádnou) aktivní účast insolvenčního správce na samotném zpeněžování. Všem těmto procesům je nicméně společné, že vlastní proces zpeněžování (lhostejno jakým způsobem) se uskutečnil v době insolvenční správy zpeněžovaného majetku (respektive zpeněžovaného majetku, který tvoří předmět zajištění) insolvenčním správcem.  S tím (logicky) implicitně počítá též ustanovení § 38 odst. 1 insolvenčního zákona (co do těch částí, jež se týkají odměny v konkursu). O takový případ však v posuzované věci nešlo. Závěry formulované v R 107/2016 měly za cíl překlenout mezeru v zákoně vyvolanou tím, že zajištěný (zástavní) věřitel v procesu exekučního zpeněžení předmětu zajištění na jedné straně již přišel o zástavní právo (§ 337h odst. 1 o. s. ř.), leč na druhé straně mu ještě nebyl vydán odpovídající exekuční výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, přemístěný (v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a v souladu s § 46 odst. 7 exekučního řádu) do majetkové podstaty dlužníka (dříve povinného).

24.       V R 107/2016 se Nejvyšší soud (s odvoláním na své usnesení ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011) přihlásil též k závěru, že i pro insolvenční řízení se uplatní závěry formulované v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“), podle kterého byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty, s tím, že toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.). Přímo z dikce § 46 odst. 7 exekučního řádu se též podává, že soudní exekutor vydává (má vydat) vymožené plnění insolvenčnímu správci po odpočtu nákladů exekuce (k nákladům exekuce srov. § 87 odst. 1 exekučního řádu, v rozhodném znění).

25.       Z výše uvedeného vyplývá, že postupy předjímanými v R 86/2005 a v § 46 odst. 7 exekučního řádu se má dostat (dostává se) do majetkové podstaty dlužníka již tzv. čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění a pravidlo formulované v R 107/2016 (o tom, jak je insolvenční správce povinen naložit s vydaným výtěžkem zpeněžení) se týká (při řádném běhu věcí má týkat) právě čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Důvod k odečtení jakýchkoli dalších částek (včetně odměny insolvenčního správce) postupem podle § 298 odst. 2  insolvenčního zákona tak zásadně není dán. O odečtení nákladů spojených se správou předmětu zajištění bude možné uvažovat jen tehdy, půjde-li o účelně vynaložený náklad na správu exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli. Je pak zjevné, že je-li do majetkové podstaty vydáván exekuční výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, je vyloučeno uvažovat o odečtení jakéhokoli dalšího nákladu spojeného se zpeněžením, jež se událo v exekuci. Z téže příčiny je vyloučeno uvažovat o odměně insolvenčního správce jakkoli navázané (jak předjímá ustanovení § 298 insolvenčního zákona) na zpeněžení předmětu zajištění, k němuž nedošlo v rámci insolvenčního řízení. Není zcela vyloučeno uvažovat o případném zvýšení konečné odměny insolvenčního správce (§ 38 odst. 3 insolvenčního zákona) v souvislosti s mimořádnými aktivitami, které byl případně nucen vyvinout při správě exekučního výtěžku zpeněžení předmětu zajištění v době od jeho předání (vydání) do majetkové podstaty dlužníka do rozhodnutí o jeho vydání zajištěnému věřiteli (a pro tento případ provést odečet předpokládaného navýšení odměny v režimu § 298 odst. 2 insolvenčního zákona tak, aby ke zvýšení odměny za činnosti vyvinuté ve prospěch zajištěného věřitele nedošlo jen na úkor nezajištěných věřitelů); o takový případ však v této věci nešlo.

26.       Lze tedy shrnout, že byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

27.       Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

Poř. č. 5                                                                                                                 

Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 02. 07. 2019, sen. zn. 29 ICdo 21/2017

Dlužné pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti u osoby samostatně výdělečně činné za dobu předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka, není pohledávkou za majetkovou podstatou.

 

 

1.       Rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 41 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Určil, že pohledávka žalobce (České republiky - České správy sociálního zabezpečení) za dlužníkem (J. F.) ve výši 42 078 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku).

[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 21. 10. 2013, č. j. KSHK 41 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka.

[2] Dne 19. 11. 2013 žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem v celkové výši 110 133 Kč; z toho pohledávku č. 5 v částce 17 667 Kč z titulu dlužných záloh na pojistné na důchodové pojištění za období únor až září 2013.

            [3] Dne 29. 5. 2014 podal dlužník (jako osoba samostatně výdělečně činná) u žalobce přehled o příjmech a výdajích za rok 2013.

[4] Podáním datovaným 13. 8. 2014 žalobce uplatnil u žalovaného pohledávku za majetkovou podstatou představující doplatek dlužníka na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za rok 2013 ve výši 42 078 Kč.

[5] Usnesením ze dne 3. 3. 2015, č. j. KSHK 41 INS XY, insolvenční soud k návrhu žalovaného ze dne 20. 2. 2015 vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí pohledávky ve výši 17 667 Kč do 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení bylo žalobci doručeno 4. 3. 2015 a žalobce podal žalobu u insolvenčního soudu 24. 3. 2015.

3.         Na výše uvedeném základě insolvenční soud dospěl k závěru, že v posuzované věci jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. e/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Insolvenční soud - odkazuje na § 14a odst. 3 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „ZPSZ“) - uvedl, že „povinnost k placení tedy vznikla na základě přehledu o příjmech a výdajích OSVČ za rok 2013 ze dne 29. 5. 2014“ a „rozdíl mezi úhrnem záloh a výší pojistného byl vyčíslen částkou 42 078 Kč“.

4.         K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 41 ICm XY, 101 VSPH XY (KSHK 41 INS XY):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5.         Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona - neměl žádné pochybnosti o tom, že pohledávka žalobce je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka. Přitakal závěru insolvenčního soudu, že pohledávka žalobce z titulu dlužného pojistného za rok 2013 „vznikla až platebním výměrem žalobce z 29. 5. 2014, neboť okresní správa sociálního zabezpečení vydává svá rozhodnutí o výši a splatnosti dlužného pojistného vůči OSVČ až poté, kdy uplyne příslušné pojistné období, kterým je předchozí kalendářní rok, jestliže osoba povinná pojistné platit splnila svou zákonnou povinnost podat přehled o příjmech a výdajích za rok 2013, což musí učinit do 30. 4. následujícího roku, tj. do 30. 4. 2014“. Již z toho je zřejmé, že pohledávka nemohla vzniknout před rozhodnutím o úpadku.

6.         Podle odvolacího soudu není rozhodné, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení také pohledávku z titulu dlužných záloh na pojistném za část roku 2013. Jestliže dlužné pojistné za celý rok 2013, které dlužník nezaplatil, se stalo splatným po rozhodnutí o úpadku, vznikl žalobci vydáním příslušného platebního výměru nárok na zaplacení dlužného pojistného za celý rok 2013 a v tomto okamžiku zanikl jeho nárok na zálohy za toto pojistné období.

7.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, z jehož obsahu [posuzováno podle § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], je zřejmé, že dovolatel brojí proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku v rozsahu částky 33 552 Kč a dále proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

8.         Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a ve věci rozhodl tak, že pohledávka žalobce ve výši 8 526 Kč z titulu doplatku pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za rok 2013, která vznikla v období po zjištění úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je pohledávkou za majetkovou podstatou, a ve zbytku se nárok žalobce zamítá.

9.         Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda pro posouzení, že pohledávka státu na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je pohledávkou, kterou je nutno přihlásit přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení nebo pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, je rozhodující, zda jde o pojistné za období předcházející zjištění úpadku dlužníka nebo za období po zjištění úpadku, nebo je rozhodující okamžik splatnosti doplatku pojistného.     

10.       Dovolatel tvrdí, že povinnost k úhradě pojistného musí být (aby stát nebyl zvýhodněn vůči ostatním věřitelům) rozdělena za období do úpadku a po úpadku a jen pojistné za období po zjištění úpadku může být pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona. S poukazem na § 13 odst. 1 ZPSZ uvádí, že nárok státu na úhradu pojistného vzniká průběžně po celou dobu, kdy je fyzická osoba osobou samostatně výdělečně činnou, a to za každý započatý kalendářní měsíc trvání této činnosti. Ustanovení § 14a odst. 3 ZPSZ neupravuje otázku vzniku nároku státu na pojistné, ale splatnost pojistného. Podle dovolatele je ustanovení § 250 insolvenčního zákona „zvláštním ujednáním“ ve vztahu k § 14a odst. 3 ZPSZ a obě ustanovení „řeší pouze a jen otázku splatnosti, nikoli vzniku nároku státu na úhradu pojistného, která je spojena se statutem osoby samostatně výdělečně činné a jeho trváním“.

11.       Závěrem dovolatel podotýká, že dovoláním napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když odvolací soud se nijak nevyjádřil k dovolatelem předestřené otázce protiústavnosti neoprávněného zvýhodňování státu v postavení insolvenčního věřitele.

12.       Žalobce se ztotožňuje se závěry obsaženými v rozsudku odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout. 

13.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14.       Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

15.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

16.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

18.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti:

§ 5 (insolvenčního zákona)

Zásady insolvenčního řízení

 

19.       Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:

a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;

 (…)

§ 168 (insolvenčního zákona)

Pohledávky za majetkovou podstatou

 (…)

 (2) Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou

 (…)

e/ daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové spoření, pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty,

(…)

(3) Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

§ 173 (insolvenčního zákona)

(…)

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(…)

§ 175 (insolvenčního zákona)

20.       Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

§ 203a (insolvenčního zákona)

(1) V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno. 

(2) Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

Ve výše citované podobě platila ustanovení § 5 a § 175 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. 1. 2013). Zákonem č. 294/2013 Sb., účinným od 1. 1. 2014, bylo doplněno ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona o „pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty“ a ustanovení § 173 odst. 3 insolvenčního zákona o „Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv“. Tímto zákonem bylo do insolvenčního zákona vtěleno také ustanovení § 203a. Do vydání napadeného rozhodnutí ustanovení § 5, § 168 odst. 2 písm. e/, § 173 odst. 3, § 175 a § 203a insolvenčního zákona nedoznala změn. Pro účely aplikace § 203a insolvenčního zákona budiž dodáno, že postup podle § 203a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 se uplatní i v insolvenčních řízeních zahájených před 1. lednem 2014 (jako v dané věci); k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2805/2015. 

§ 3 (ZPSZ)

(…)

(4) Osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pokud jsou účastny důchodového pojištění podle předpisů o důchodovém pojištění, a za podmínek stanovených tímto zákonem též zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti; osoby samostatně výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na nemocenské pojištění, pokud jsou účastny nemocenského pojištění podle předpisů o nemocenském pojištění. Kdo se považuje za osobu samostatně výdělečně činnou a kdy se samostatná výdělečná činnost považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost a za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, stanoví zákon o důchodovém pojištění.

§ 6 (ZPSZ)

(…)

(2) U osoby samostatně výdělečně činné je rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, kalendářní rok, za který se toto pojistné a příspěvek platí.                      

§ 13 (ZPSZ)

(1) Osoba samostatně výdělečně činná je povinna odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na nemocenské pojištění na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení.

(2) Osoba samostatně výdělečně činná je povinna platit za podmínek dále stanovených buď pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nebo zálohy na pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zálohy na pojistné“) a doplatek na pojistném na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „doplatek na pojistném“).

 

§ 14 (ZPSZ)

(1) Zálohy na pojistné se platí na jednotlivé celé kalendářní měsíce. Výše zálohy na pojistné se stanoví procentní sazbou uvedenou v § 7 odst. 1 písm. c) bodě 1 nebo 2 z měsíčního vyměřovacího základu. Byla-li osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním měsíci účastna důchodového spoření, stanoví se výše zálohy na pojistné za tento kalendářní měsíc procentní sazbou uvedenou v § 7 odst. 1 písm. c) bodě 2, pokud osoba samostatně výdělečně činná je účastníkem důchodového spoření.

(…)

(3) Za kalendářní měsíc, v němž byl nebo měl být podán přehled podle § 15 odst. 1, se záloha na pojistné ve výši odpovídající měsíčnímu vyměřovacímu základu stanovenému podle odstavců 2, 4 až 6 platí do kalendářního měsíce, který předchází kalendářnímu měsíci, v němž byl nebo měl být takový přehled podán v dalším kalendářním roce.

§ 14a (ZPSZ)

(1) Záloha na pojistné za kalendářní měsíc je splatná od 1. do 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Výši zálohy na pojistné zaplacené v období splatnosti podle věty první lze v tomto období dodatečně zvýšit.

(…)

(3) Doplatek na pojistném je splatný nejpozději do osmi dnů po dni, ve kterém byl, popřípadě měl být podán přehled o příjmech a výdajích podle § 15 odst. 1 za kalendářní rok, za který se pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti platí.

21.       Ze spisu plyne, že dlužník jako osoba samostatně výdělečné činná s hlavní činností byl účasten důchodového pojištění (§ 3 odst. 4 ZPSZ) v období od 7. 4. 2008 do 31. 1. 2015 a platil zálohy na pojistné a doplatek na pojistném (§ 13 odst. 2 ZPSZ). Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka (přihláškou pohledávky P9) pohledávky z titulu doplatku na pojistném za rok 2010, 2011 a 2012 a podáním z 13. 8. 2014 uplatnil u žalovaného pohledávku za majetkovou podstatou v částce 42 078 Kč představující doplatek na pojistném za rok 2013, s tím, že pohledávka vznikla (až) na základě předložení přehledu o příjmech a výdajích dlužníka za rok 2013 (v roce 2014), a byla stanovena podle § 14 odst. 10 ZPSZ ve výši rozdílu mezi výší pojistného na důchodové zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a výší záloh na pojistné zaplacených za rozhodné období.

22.       V takto ustaveném skutkovém a právním rámci je určující pro výsledek dovolacího řízení to, zda pohledávka žalobce na dlužném pojistném za rok 2013 je pohledávkou, která má být uplatněna přihláškou pohledávky (§ 165 insolvenčního zákona) nebo pohledávkou za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona). Přitom od vyřešení této otázky se odvíjí i následné uspokojení pohledávky žalobce v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, neboť insolvenční zákon formuluje různě předpoklady, za nichž mohou být uspokojeny jednotlivé kategorie pohledávek.

23.       Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází ze závěrů obsažených v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu], které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud vysvětlil základní kategorizaci pohledávek, jež mohou být uplatňovány v insolvenčním řízení. Přitom dovodil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku (srov. i § 136 odst. 2 písm. d/, § 170 a § 173 odst. 2 insolvenčního zákona), nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu /srov. i § 246 odst. 2 insolvenčního zákona/) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku. Dále uvedl, že charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou je, že vznikly nejpozději po vyhlášení moratoria (jež předcházelo zahájení insolvenčního řízení), zpravidla však po zahájení insolvenčního řízení (§ 168 odst. 1 uvozovací věta insolvenčního zákona) nebo po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 2 uvozovací věta insolvenčního zákona). Jejich výčet je taxativní a v insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona).

24.       Problematikou úhrady pojistného na sociální zabezpečení se zabýval ve svých rozhodnutích taktéž Nejvyšší správní soud. Např. v rozsudku ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 3 Ads 63/2006, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu číslo 7, ročník 2007, pod číslem 1241, formuloval závěr, že povinnost zaměstnavatele odvést za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti vzniká dnem následujícím po posledním dni rozhodného období podle § 6 odst. 1 ZSPZ, tj. prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, za který se pojistné platí. Splatnost pojistného se řídí § 9 odst. 2 tohoto zákona.

25.       V rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 38/2011, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu číslo 9, ročník 2012, pod číslem 2661, Nejvyšší správní soud uvedl, že koncepce účasti osob samostatně výdělečně činných na pojištění uvedená v zákoně č. 155/1995 Sb. ve spojení s právní úpravou povinnosti platit pojistné, obsaženou v zákoně č. 589/1992 Sb., vychází z předpokladu, že osoba samostatně výdělečně činná s hlavní činností je účastna na pojištění bez ohledu na jiné skutečnosti vždy a ve všech kalendářních měsících, v nichž hlavní samostatnou výdělečnou činnost vykonávala. Je povinna platit pojistné alespoň z minimálního vyměřovacího základu a je povinna platit zálohy bez ohledu na výši příjmu dosaženého v těchto kalendářních měsících. Povinnost osoby samostatně výdělečně činné s hlavní činností platit zálohy je samostatnou povinností a posuzování jejího plnění nezávisí na tom, zda za ten který kalendářní rok byla účastna pojištění či nikoliv, protože z hlavní činnosti je účastna na pojištění vždy a z vedlejší činnosti za stanovených podmínek.

26.       Pro závěr o charakteru pohledávky žalobce na dlužném pojistném je určující posoudit, kdy dlužníku vznikla povinnost platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu § 13 odst. 2 ZSPZ. 

27.       Podle názoru Nejvyššího soudu je nutné právní úpravu obsaženou v § 13 odst. 2, § 14 odst. 1 a 3, § 14a odst. 1 ZSPZ interpretovat tak, že v případě osoby samostatně výdělečně činné, která platí zálohy na pojistné, vzniká pohledávka na dlužném pojistném v měsíci, v němž osoba samostatně výdělečně činná vykonává hlavní samostatnou výdělečnou činnost (tedy v jednotlivých měsících). Rozdělení pohledávky žalobce na pohledávku na zálohách splatných v době před rozhodnutím o úpadku dlužníka a pohledávku na zálohách a doplatku na pojistném splatném po rozhodnutí o úpadku je východiskem (řešením) pragmatickým a z pohledu účelu sledovaného úpravou pohledávek za majetkovou podstatou logickým. K tomu lze poznamenat, že pro účely přihlašování pohledávek není okamžik splatnosti pohledávky významný, neboť pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu /srov. i § 246 odst. 2 insolvenčního zákona/) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku (viz R 54/2012). Možnost přihlásit v insolvenčním řízení i pohledávku nesplatnou plyne také z dikce § 173 odst. 3 věty první insolvenčního zákona.

28.       Přistoupit na názor žalobce, že rozhodným pro vznik pohledávky je (až) okamžik předložení přehledu o příjmech a výdajích za rok 2013 (resp. vzniku povinnosti tento přehled předložit dle § 15 a § 14a odst. 3 ZSPZ), by znamenalo nezohlednit okamžik (dobu), kdy bylo o úpadku dlužníka rozhodnuto.

29.       Jinak řečeno, pojí-li zákon č. 589/1992 Sb. (jak plyne z jeho § 3 odst. 4) vznik povinnosti platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti u osoby samostatně výdělečně činné již s vykonáváním samostatné výdělečné činnosti, pak otázky upravené tímto zákonem ohledně rozhodného období, z něhož se zjišťuje vyměřovací základ (§ 6 ZPSZ), ohledně záloh (§ 14 odst. 1 a 3, § 14a odst. 1 ZPSZ) a ohledně zúčtování záloh (stanovení doplatku) [§ 14a odst. 3 ZPSZ] jsou již otázkami spojenými s určením výše a splatnosti pohledávky, nikoli otázkami upravujícími její vznik. Jakkoli obtížným může být (vzhledem k možným zálohám a ke způsobu určení vyměřovacího základu) určení výše takové pohledávky k okamžiku rozhodnutí o úpadku (pro účely jejího rozdělení na část, jež má být uplatněna přihláškou, a na část, jež má být uplatněna jako pohledávka za majetkovou podstatou), není taková okolnost důvodem, pro který by okamžik vzniku pohledávky měl být posouván až k době, kdy ji lze (vzhledem ke způsobu určení vyměřovacího základu) přesně vyčíslit. Insolvenční zákon předjímá možné obtíže při vyčíslování některých přihlašovaných pohledávek úpravou obsaženou v § 175 poslední větě, z níž se podává, že i pohledávka neurčité výše musí být v přihlášce vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

30.       V poměrech dané věci, kdy o úpadku dlužníka (a současně o prohlášení konkursu na jeho majetek) rozhodl insolvenční soud usnesením ze dne 21. 10. 2013 (s účinky téhož dne) a žalobce uplatňuje vůči dlužníku doplatek pojistného za celý rok 2013, nelze považovat za pohledávku za majetkovou podstatou tu část pohledávky, která vznikla v době před zjištěním úpadku dlužníka (v době od 1. 1. 2013 do 20. 10. 2013). Jinak řečeno, dlužné pojistné za dobu předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka, není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. mutatis mutandis např. obdobně závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněném pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).  

31.       Závěrem Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud shledal žalobou uplatněný nárok důvodným. K otázce (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí lze odkázat na závěry obsažené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

 32.      Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tudíž není správné a dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu vyjma dovoláním nenapadené části výroku, jíž bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 8 526 Kč je pohledávkou za majetkovou podstatou. Jelikož důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud v témže rozsahu zrušil i je a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

           33.        Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá a § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

 

 

 

 

 

Poř. č. 6         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4314/2018

Škoda na věcech vzniklá v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže podle § 18 odst. 4 zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, je i škoda vzniklá usmrcením nebo poraněním psa, který člena rybářské stráže při výkonu činnosti doprovázel.      

 

 

1.         Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 27 C 204/2016-105, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 155 769 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2.         Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 22 Co 91/2018-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 155 769 Kč s příslušenstvím zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady řízení před soudy obou stupňů.  Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce byl ustanoven do funkce rybářské stráže pro území okresu P. a dne 5. 6. 2015 při výkonu této činnosti vstoupil se svým psem, kterého měl na vodítku, na pozemky ve vlastnictví společnosti E. spol. s r. o., kde byl napaden německým ovčákem ve vlastnictví této společnosti a volně pobíhající pes způsobil psu ve vlastnictví žalobce zranění, kterým podlehl. Na školeních pořádaných žalovaným zákaz doprovodu psa vysloven nebyl. Žalobce byl při výkonu funkce rybářské stráže rybáři opakovaně napaden. Pes byl znalcem oceněn na 150 000 Kč, žalobce vynaložil 1 769 Kč v souvislosti s léčbou psa po napadení, znalci zaplatil za vypracovaný znalecký posudek 4 000 Kč. Zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že předpokladem vzniku nároku žalobce je podle § 18 odst. 4 a 5 zákona o rybářství vznik škody na věci v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže. Právní úprava považuje výkon rybářské stráže za výkon veřejné moci, při němž má fyzická osoba jako rybářská stráž postavení úřední osoby a je chráněna zvláštní právní úpravou (§ 14 odst. 6 zákona o rybářství). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že užití psa fyzickou osobou nelze považovat za výkon činnosti rybářské stráže a součást výkonu jejích oprávnění. Doprovod a přítomnost psa při výkonu funkce rybářské stráže nelze považovat ani za činnost související s výkonem činnosti rybářské stráže, neboť doprovod a přítomnost psa sice může mít časovou a místní souvislost s vykonávanou činností, ale postrádá jakoukoliv souvislost vnitřní a účelovou, tj. podstatnou souvislost věcnou, která by mohla založit přímou souvislost mezi užitím psa a výkonem funkce rybářské stráže. Žalovaný proto není podle § 18 odst. 5 zákona o rybářství pasivně legitimován k náhradě výše uvedené škody.

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, zda člen rybářské stráže může vykonávat tuto funkci se psem, zda psa lze v takovém případě považovat za věc a zda utrpí-li rybářská stráž při výkonu činnosti škodu na psovi, odpovídá za ni podle § 18 odst. 5 zákona o rybářství žalovaný, který rybářskou stráž ustanovil. Dovolatel má za to, že odvolací soud tyto otázky nesprávně právně posoudil. Žalobce měl psa při výkonu funkce rybářské stráže u sebe, stejně jako měl mobilní telefon, či mohl mít u sebe bicykl, kterým by přijel na místo kontroly. Zákon o rybářství neupravuje, co může mít rybářská stráž při výkonu činnosti u sebe. Žalobce měl svého psa u sebe podpůrně i na svou ochranu, protože byl v minulosti při výkonu funkce napaden rybáři. Žalobce opakovaně žádal Policii ČR či obecní policii o součinnost, bylo mu vyhověno zpravidla jednou až dvakrát do měsíce. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

4.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 5 zákona o rybářství, kterou utrpí rybářská stráž v souvislosti s výkonem činnosti na psovi ve svém vlastnictví, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolání je důvodné.

5.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6.         Podle § 18 odst. 4 zákona o rybářství utrpí-li rybářská stráž v souvislosti s výkonem činnosti podle tohoto zákona škodu na věcech, náleží jí náhrada škody. Náhrada škody se poskytne podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 5 náhradu škody, kterou způsobila nebo utrpěla rybářská stráž v souvislosti s výkonem činnosti podle tohoto zákona, poskytne příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, který ustanovil rybářskou stráž, s jejímž výkonem činnosti podle tohoto zákona vznik škody souvisí.

Podle § 16 tohoto zákona rybářská stráž v rybářském revíru je oprávněna a) kontrolovat 1. osoby lovící ryby nebo vodní organizmy, zda jsou k tomuto lovu oprávněné a zda provádí lov řádně a způsobem, který umožňuje tento zákon, 2. osobám lovícím ryby nebo vodní organizmy rybářské nářadí, obsah rybářské loďky, nádrže nebo jiného zařízení užitého k uchování ryb a rybářské úlovky, z hlediska dodržení rybářského práva, 3. osoby lovící ryby pomocí elektrického proudu, zda vlastní povolení příslušného rybářského orgánu k tomuto způsobu lovu, jakož i zda vlastní potřebné osvědčení prokazující jejich způsobilost k práci s elektrickým zařízením při lovu ryb a osvědčení dokladující bezpečnou použitelnost elektrického zařízení k lovu ryb, 4. užívání jezů, stavidel, zdymadel, výpustí a jiných zařízení z hlediska dodržování právních předpisů a opatření na ochranu výkonu rybářského práva, 5. způsob a rozsah užívání vod a jejich kvalitu; b) požadovat 1. od osoby lovící ryby nebo vodní organizmy prokázání její totožnosti, předložení platného rybářského lístku a platné povolenky k lovu, 2. od osoby důvodně podezřelé ze spáchání přestupku nebo trestného činu v bezprostřední blízkosti rybářského revíru předložení rybářského lístku, popřípadě povolenky k lovu nebo jiného dokladu opravňujícího osobu k lovu anebo dokladu o nabytí ryby nebo vodního organizmu, 3. součinnost, popřípadě pomoc orgánů Policie České republiky, popřípadě obecní policie, nemůže-li zajistit vlastními silami a prostředky výkon funkce rybářské stráže; c) zadržet 1. povolenku k lovu osobě, která se dopustila porušení povinnosti stanovené tímto zákonem, a tuto doručit nejpozději do 5 pracovních dnů tomu, kdo povolenku vydal, 2. úlovek, rybářské nářadí nebo nástroj osobě, která tím spáchala přestupek nebo trestný čin, nebo z jehož spáchání je důvodně podezřelá; d) vstupovat na pozemky, stavby, jezy, rybí přechody a jiná zařízení v souvislosti s výkonem funkce rybářské stráže, a to v rozsahu nezbytně nutném, a užívat k tomu v nezbytné míře existující přístupové cesty; e) projednat přestupky podle tohoto zákona příkazem na místě.

Podle § 17 odst. 1 tohoto zákona rybářská stráž je při výkonu své funkce povinna a) nosit služební odznak na viditelném místě, b) prokazovat se průkazem rybářské stráže, c) kontrolovat a dohlížet na dodržování povinností stanovených tímto zákonem, d) zjišťovat zdroje a příčiny znečištění vody v rybářském revíru, e) oznamovat neprodleně zjištěné závady a škody podle jejich povahy uživateli rybářského revíru a příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který ji ustanovil, popřípadě orgánu příslušnému k ochraně přírody a krajiny nebo Policii České republiky.

Ustanovení § 18 odst. 4 zákona o rybářství je speciální úpravou náhrady škody vzniklé fyzické osobě plnící úkoly rybářské stráže v souvislosti s výkonem činnosti podle tohoto zákona na věcech, náhradu škody poskytne obec, která rybářskou stráž ustanovila. Náhrada se poskytne podle zvláštního právního předpisu, tj. podle § 2894 a násl. o. z. Při výkladu pojmu "v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže" lze přiměřeně využít závěrů ustálené judikatury ve vztahu k pojmu "v (přímé) souvislosti s plněním pracovních úkolů" (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/2002, rozsudek ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, rozsudek ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 1724, dále jen „Soubor“). Tato souvislost je dána u činnosti, která nepostrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) rybářské stráže.

7.         Podle zjištěného skutkového stavu (jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu) žalobce oprávněně vstoupil se svým psem, kterého měl na vodítku, na pozemky společnosti E. spol. s r. o., aby zde plnil povinnosti rybářské stráže, a byl při tom napaden volně pobíhajícím psem, jenž smrtelně zranil psa žalobce. Otázku souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda lze k takové souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti, při níž ke škodě došlo, k plnění povinností a oprávnění stanovených pro rybářskou stráž v zákoně o rybářství. Časová a místní souvislost činnosti, při níž žalobce utrpěl škodu, je v projednávané věci nepochybná, neboť podle zjištění soudů došlo ke škodě v čase a v místě, kde žalobce plnil povinnosti rybářské stráže. Při posouzení, zda je dána také souvislost věcná, je třeba zkoumat vnitřní účelový vztah činnosti žalobce, při níž došlo ke škodě, k plnění jeho povinností a oprávnění vyplývajících z § 16 a § 17 zákona o rybářství. Podle skutkových zjištění žalobce vstoupil na pozemek jiného vlastníka na břehu písníku O., kde je zakázán rybolov, aby zde dodržování zákazu zkontroloval. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by žalobce nehodlal plnit povinnosti vyplývající z jeho funkce, ale že sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s úkoly rybářské stráže. Pak by se jednalo o exces a nebyl by dán vnitřní účelový vztah činnosti žalobce. Samu skutečnost, že žalobce měl při výkonu funkce rybářské stráže s sebou svého psa, nelze považovat za exces. Zákon o rybářství výkon činnosti rybářské stráže s vlastním psem nezakazuje, ze skutkových zjištění vyplývá, že ani na školeních pořádaných žalovaným takový zákaz vysloven nebyl, a lze proto dovodit, že ani postoj žalovaného nezakládal důvod, aby žalobce pochyboval o svém oprávnění mít s sebou psa. Z oprávnění rybářské stráže (mimo jiné oprávnění zadržet povolenku k lovu, zadržet úlovek a rybářské nářadí) upravených v § 16 zákona o rybářství lze předpokládat, že takové zákroky mohou vyvolat nesouhlas, odpor či dokonce agresivitu kontrolovaných osob, a lze tak považovat za legitimní vykonávat činnost rybářské stráže v doprovodu psa z důvodu určité ochrany, zejména bylo-li zjištěno, že žalobce byl při výkonu této činnosti opakovaně napaden. Škodou na věci ve smyslu § 18 odst. 4 zákona o rybářství je pak nutno rozumět i škodu vzniklou na zvířeti, za niž žalovaný podle § 18 odst. 5 tohoto zákona odpovídá. Dovolací soud zdůrazňuje, že výkon činnosti rybářské stráže v doprovodu vlastního psa neznamená, že by osoba vykonávající funkci rybářské stráže mohla užít psa k prosazení a vynucení svých oprávnění.

8.         Podle § 494 o. z. živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.

9.         Při výkladu, kdy lze na živé zvíře použít ustanovení o věcech, nutno vyjít ze smyslu a účelu nové právní úpravy, podle níž živé zvíře není věcí. Nová právní úprava klade důraz na zvláštní význam a hodnotu zvířete podmíněnou vlastností zvířete jako smysly nadaného živého tvora. Tento posun je veden ekologickými hledisky a etikou ochrany zvířat. Účelem úpravy je jak ochrana samotného zvířete, tak i ochrana vzájemného vztahu a emoční vazby mezi zvířetem a jeho pánem. Povaze zvířete ve smyslu § 494 o. z. tudíž neodporuje takový výklad § 18 odst. 4 zákona o rybářství, podle nějž lze za škodu na věcech považovat i škodu na zvířeti. Podpůrně lze odkázat i na důvodovou zprávu k o. z., podle níž při poranění nebo zabití zvířete je aplikovatelné i právní pravidlo o ceně zvláštní obliby, které se vztahuje k poškození věci (§ 2969 odst. 2 o. z.).

10.       Jestliže odvolací soud dovodil, že užití psa nelze ze strany žalobce považovat za výkon oprávnění, resp. činnosti rybářské stráže, proto žalovaný neodpovídá ve smyslu § 18 odst. 5 zákona o rybářství za škodu na zvířeti, je jeho právní posouzení nesprávné.

11.       Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Podle § 243g odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

 

 

 

Poř. č. 7

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018

Za újmu způsobenou únikem splaškové vody z kanalizace odpovídá provozovatel kanalizace (§ 2924 o. z.) bez ohledu na to, že mezi ním a poškozeným neexistoval závazkový právní vztah. Pro objektivní odpovědnost z provozní činnosti je bez významu, že nepříznivý vliv provozu na okolí byl vyvolán pochybením jiného subjektu pověřeného provozovatelem konkrétní technickou činností na kanalizačním řadu. Provozovatel se zprostí odpovědnosti (§ 2924 věta druhá o. z.), prokáže-li, že si při provozní činnosti počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).

 

1.         Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3 317 466 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí vznikla v důsledku zatopení jí budovaného výrobního areálu splaškovou vodou uniklou z kanalizace provozované žalovanou.

2.         Okresní soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 21 C 113/2015-414, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smlouvy o dílo prováděla výstavbu výrobního areálu R. s.r.o. Současně žalovaná, která byla provozovatelem veřejného kanalizačního řadu, budovala prostřednictvím zhotovitele, společnosti M., s.r.o., pod přípojkou areálu R. s.r.o. přeložku kanalizace. Po dešti během dne 27. 5. 2014 byla žalovaná informována pracovníkem žalobkyně, že vytéká voda z revizní šachty. Následně si žalovaná telefonicky tuto skutečnost ověřovala (u pracovníka spolčenosti M., s.r.o., i u pracovníka žalobkyně) a poté, kdy byla ujištěna, že k úniku vody již nedochází, se věcí dále nezabývala. V noci z 27. na 28. 5. 2014 došlo po dalších dešťových srážkách k vzdutí vod v kanalizačním řadu a v důsledku toho k zaplavení výrobního areálu R. s.r.o. splaškovou vodou z přípojky kanalizace. V té době byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o dodávce vody a o odvádění odpadních vod s tím, že plnění bude poskytnuto od 4. 8. 2014. V době vzniku škody nebyl budovaný objekt zkolaudován. Příčinou vzdutí vody v kanalizaci bylo nedodržení technologického postupu při provádění přeložky kanalizace společností M., s.r.o. (odváděla vody při srážkách za současného snížení průtoku provizorního odvodu). Soud dospěl k závěru, že žalovaná podle § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), odpovídá za škodu zaplavením vzniklou, neboť v daném místě provozuje vodovodní a kanalizační soustavu za účelem výdělečné činnosti a vzniklá škoda má v této provozní činnosti svůj původ. Přestože kanalizační přípojka nebyla vybavena zařízením proti zpětnému vzdutí, spoluodpovědnost žalobkyně neshledal, neboť stavebník, projektant ani žalobkyně nebyli žalovanou písemně upozorněni, že takové nebezpečí hrozí. Své odpovědnosti se žalovaná nezprostila, neboť přestože byla o vytékání vody z revizní šachty informována, nezjistila příčinu a neučinila příslušná opatření, aby vzniku škody předešla.

3.         K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 22 Co 1305/2017-459, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za způsobenou škodu podle § 2924 o. z., neboť výdělečně provozuje zařízení (kanalizační síť) v katastrálním území XY, kde ke škodě došlo, a v příčinné souvislosti s působením tohoto provozu došlo ke vzniku újmy. Žalovaná se odpovědnosti nezprostila, neboť porušila svou povinnost písemně upozornit stavebníka či projektanta vnitřní kanalizace na ohrožení zpětným vzdutím ve stokové síti a po informaci o vytékání vody z revizní šachty si pouze telefonicky ověřovala situaci, aniž by vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo.

4.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že znaleckým dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že příčinou zpětného vzdutí vody v kanalizačním řadu a přípojce bylo nedodržení technologického předpisu při provádění přeložky společností M., s.r.o., která v rozporu s ním převáděla odpadní vody při srážkových činnostech a nijak nereagovala na překročení kapacity provizorního odvodu odpadních vod a nezahájila jejich odčerpávání. V tomto směru odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1641/2014, 25 Cdo 2429/2007 a 25 Cdo 1437/2006. Dovolacímu soudu dále předkládá otázku dosud neřešenou, zda je dána odpovědnost provozovatele veřejné kanalizace, není-li v okamžiku vzniku škody mezi ním a poškozeným účinná smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod a kanalizační přípojka není zkolaudována; a dále otázku, za jakých podmínek lze jednání provozovatele označit jako jednání, při kterém vynaloží veškerou péči, již lze po něm k odvracení škody rozumně požadovat. Dovolatelka namítala, že po obdržení informace o vytékání vody z revizní šachty v areálu budovaném žalobkyní, tuto informaci prověřila a byla ujištěna společností M., s.r.o., i žalobkyní, že již k žádným problémům nedochází, a nezanedbala tak žádnou svou povinnost. Preventivní opatření byl povinen učinit původce škody, společnost M., s.r.o., a žalobkyně, která měla (v té době nezkolaudovanou) přípojku od kanalizačního řadu odpojit. Rovněž zopakovala své předchozí námitky, že obecným odkazem na právní předpisy a normy ČSN ve svých vyjádřeních k projektu splnila svou povinnost a písemně upozornila žalobkyni na možné ohrožení zpětným vzdutím. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5.         Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání za nedůvodné s tím, že není podstatné, zda mezi ní a žalovanou byla uzavřena smlouva či zda byla kanalizační přípojka zkolaudována. Soudy v projednávané věci posuzovaly otázku, zda způsobená škoda má svůj původ v provozní činnosti žalované ve vztahu k neurčitému okruhu odběratelů, nikoliv pouze ve vztahu k žalobkyni. V opačném případě by žalovaná mohla odpovídat za škodu pouze osobám, s nimiž má smluvní vztah. Rovněž námitka odklonu od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky příčinné souvislosti je nedůvodná, když jejím účelem je přenést odpovědnost na subdodavatele žalované. Dovolatelka pak neučinila zdaleka vše, co od ní lze spravedlivě očekávat, neboť nezjistila příčiny vytékání vod z kanalizace ani neučinila příslušná opatření ve vztahu k osobě, kterou si najala k budování přeložky kanalizace. Telefonický způsob řešení celé situace nelze s ohledem na rozsah potencionální škody považovat za adekvátní. Pasivní přístup žalované proto nakonec vedl ke vzdutí vod v kanalizačním řadu a vzniku škody. Rozhodné pak není ani případné nedodržení technologického předpisu společností M., s.r.o., při stavbě přeložky, když stavebníkem byla žalovaná a žalobkyně s touto společností nebyla v žádném smluvním vztahu.

6.         Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné (§ 237 o. s. ř.) pro posouzení dosud neřešených otázek, zda  provozovatel veřejné kanalizace odpovídá za škodu z provozu poškozenému, s nímž nebyl ve smluvním vztahu a jehož kanalizační přípojka nebyla zkolaudována, zda je dána jeho odpovědnost dle § 2924 o. z., dopustil-li se pochybení, vedoucího ke vzniku škody, subjekt vykonávající činnost pro provozovatele kanalizace, případně zda tato okolnost odůvodňuje postup podle § 2918 o. z., a stanovení podmínek, za nichž provozovatel kanalizace může úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v § 2924 věta druhá o. z. Dovolání pak není přípustné, namítala-li žalovaná, že se odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

7.         Podle § 2924 o. z. kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

8.         Jak vyplývá z citovaného ustanovení, škodu způsobenou provozem hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Předpokladem odpovědnosti dle tohoto ustanovení je událost vyvolaná provozem závodu nebo jiného obdobného zařízení (samotnou existencí provozního zařízení, které škodlivě působí na okolí, a to bez ohledu na to, zda zařízení je v chodu či nikoliv), vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Povinným k náhradě újmy (škůdcem) je provozovatel, tedy ten, kdo vyvíjí provozní činnost výdělečně (za účelem dosažení zisku), v rámci svého závodu (§ 502 o. z.) nebo jiného podobného zařízení. Provozem se rozumí soustavně prováděná činnost právnickou nebo fyzickou osobou, související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí za použití určitých organizačních opatření, zejména pokud je provozována továrním způsobem, při němž jsou používány stroje, nástroje, přístroje či technologické postupy, které nemusejí být plně zvladatelné a kontrolovatelné a mohou ze své podstaty mít nepříznivé účinky na okolí nebo osoby, které s nimi přijdou do styku. Újma musí být způsobena buď vlastní provozní činností, tedy samotným využitím technologických postupů, nebo věcí při ní použitou, případně vlivem činnosti na okolí, čímž je míněn nepříznivý dopad technologických postupů navenek (např. únik škodlivin). Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce výdělečně provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit). 

9.         V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaná, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné i provozování vodovodů a kanalizací a úprava a rozvod vody, provozuje ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) za úplatu vodovod a kanalizaci v XY na základě koncesní smlouvy uzavřené s vlastníkem vodovodu a kanalizace. Jedná se o provoz ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť souvisí s předmětem činnosti žalované a jsou při něm používána zařízení (např. vodovodní a kanalizační potrubí, zařízení na regulaci průtoku apod.) a technologické postupy.  Vytekla-li z kanalizace provozované žalovanou splašková voda, došlo v důsledku jejího provozu k negativnímu vlivu na okolí spočívajícímu v zaplavení objektu rozestavěného žalobkyní a tím k vzniku škody.   

10.       Jde-li o náhradu újmy z provozu, vychází nová úprava, i přes rozdíly ve formulaci § 2924 věta první o. z. a § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“),  z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury, a to i pokud jde o problematiku příčinné souvislosti. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda škodná událost a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).

11.       O vztah příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za provoz se jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost nenastává. V dané věci šlo o zjištění příčinné souvislosti mezi provozováním kanalizace (odváděním splaškové vody) žalovanou a škodou způsobenou únikem splaškové vody z kanalizace do objektu budovaného žalobkyní. Při stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, tedy odvolací soud v právním posouzení nepochybil. Při posouzení zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, tedy vycházel ze správného právního názoru. Námitce dovolatelky, že soud nesprávně právně posoudil vztah příčinné souvislosti, neboť příčinou vzdutí vody bylo nedodržení technologického postupu při provádění přeložky společností M., s.r.o., nelze přisvědčit. Okolnost, že nepříznivý vliv provozu na okolí byl vyvolán, a škoda tak způsobena pochybením jiného subjektu, nemá na odpovědnost provozovatele vliv, nicméně může založit liberační důvod, pokud s ním zákon počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5588/2017).

12.       Odkaz na dovolatelkou citované judikáty není případný, neboť v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1641/2014 bylo příčinou vzniku škody (zranění způsobené pádem břemene) nesprávné upevnění vázacích řetězů pracovníkem jiné společnosti než žalovaného a nikoli jeho provoz. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2429/2007  pak Nejvyšší soud dovodil, že zřícení zdi, v důsledku něhož vznikla škoda, nemá původ v provozování projektové činnosti žalovanými, může být ale dána jejich obecná odpovědnost za škodu (§ 420 obč. zák.), v projednávané věci má ale škoda nesporně původ v provozu kanalizace. Konečně pokud žalovaná odkazovala na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, kde Nejvyšší soud řešil situaci, kdy je dáno více příčin, které z časového hlediska působí následně (tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), bylo příčinou vzniku škody smluvní ujednání žalobce ohledně leasingu a nikoli provoz dopravních prostředků, tedy zcela odlišná situace od projednávané věci, kde k řetězení příčin nedošlo. Při posouzení existence příčinné souvislosti mezi újmou vzniklou žalobkyni a provozem žalované se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání je, pokud jde o tuto otázku, nepřípustné.

13.       Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou provozem kanalizace, je správný. Odpověď na dovolatelkou položenou otázku, zda může být odpovědnost z provozu veřejné kanalizace vyloučena za situace, kdy v okamžiku vzniku škody nebyla účinná smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod a kanalizační přípojka nebyla zkolaudována, případně zda tyto okolnosti odůvodňují postup podle § 2918 o. z., je negativní. Jak vyplývá z § 2924 o. z., pro uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto ustanovení není rozhodující, zda mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu způsobil, byl závazkový právní vztah, rozhodující je, zda provoz způsobil škodu. Jestliže byl příčinou vzniku škody provoz kanalizace žalovanou, jak je tomu v daném případě, odpovídá jako provozovatel bez ohledu na to, zda byla smlouva o odvádění odpadních vod účinná či nikoli, neboť i kdyby smlouva účinná byla, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že škoda byla vyvolána provozem kanalizace.

14.       Ani okolnost, že objekt, do něhož vytekla voda z kanalizace provozované žalovanou, byl rozestavěn a nebyl zkolaudován, na její odpovědnosti nic nemění. Připojení rozestavěného objektu na kanalizaci bylo povoleno a dle povolení (projektu) provedeno, avšak nebylo používáno (v místě budoucí zdravotní instalace bylo uzavřeno zátkou, která byla při škodné události vzdutím vody vyražena, a právě tudy došlo k zaplavení objektu). Tuto okolnost, stejně jako to, že v době vzniku škody nebyla kanalizační přípojka v objektu osazena toaletní mísou, nelze považovat za okolnosti, jež lze přičítat poškozené ve smyslu § 2918 o. z., neboť při řádném provozu kanalizace nemůže docházet k vzdutí splaškové vody natolik, aby vyvěrala ze sanitárního vybavení objektů připojených na kanalizaci. Pokud jde o spoluúčast žalobkyně na vzniklé škodě, z výsledků řízení vyplývá, že žalovaná ve svých vyjádřeních ke stavbě realizované žalobkyní, stavebníka ani projektanta na ohrožení výrobního areálu vzdutou vodou výslovně neupozornila, když pouhý odkaz na povinnost dodržovat technické podmínky žalované a příslušné zákony a normy, nelze považovat za  splnění požadavku písemného upozornění stavebníka na ohrožení zpětným vzdutím, jež jí ukládá § 12 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích, § 19 odst. 2 vyhlášky č. 428/2001 Sb. a bod 10.5 ČSN 75 6101.

15.       Jako dosud neřešenou otázku předkládá dovolatelka dále výklad podmínek, za nichž lze úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Jak plyne z důvodové zprávy (Eliáš, 2012, s. 1034), výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoliv všech myslitelných opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na něj přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si při provozování počínal s  opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).

16.       Druhá věta § 2924 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).

17.       Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel nepočínala. Na upozornění pracovníka žalobkyně, že po předchozím dešti vytéká voda z revizní šachty, adekvátně nereagovala, když nezjišťovala příčinu, a to zvláště za situace, kdy v daném úseku žalovaná (prostřednictvím zhotovitele společnosti M., s.r.o.) prováděla výstavbu přeložky a současně byly předpovídány další srážky. Postup žalované tak nelze považovat za vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, neboť při zjištění příčin mohla učinit příslušná, dle odborníků jednoduchá opatření, aby ke vzniku škody nedošlo.

18.       S ohledem na výše uvedené je právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná je v plném rozsahu povinna nahradit škodu vzniklou žalobkyni, a této povinnosti se ve smyslu § 2924 věty druhé o. z. nezprostila, správný. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

 

Poř. č. 8         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 05. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019

Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

 

 

1.         Dopisem ze dne 16. 6. 2016, který žalobkyně převzala dne 17. 6. 2016, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu „do dnešního dne nebyla zaplacena část mzdy za měsíc duben 2016, a sice částka 6 768 Kč“, a že „zápočet pohledávky na náhradu škody neuznává a považuje ho, jak žalobkyni již dříve sdělil, za neoprávněný a neplatný“.

2.         Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2013 u ní žalovaný pracoval jako servisní technik s měsíční mzdou ve výši 18 500 Kč a že žalobkyně „dopisem ze dne 27. 5. 2016 proti pohledávce žalovaného na mzdu za měsíc duben 2016 ve výši 18 110 Kč započetla část její pohledávky vůči žalovanému ze způsobené škody ve výši 6 768 Kč, kterou jí žalovaný způsobil při plnění pracovních úkolů v celkové výši 16 627 Kč, když nesprávně uchytil tiskovou hlavu na zařízení zákazníka při provádění servisního úkonu dne 7. 1. 2015“. Žalovanému tak byla vyplacena mzda za měsíc duben 2016 pouze v takové výši, na kterou mu „s ohledem na provedený zápočet vzniklo právo“.

3.         Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 9 C 204/2016-53 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 040 Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Soud prvního stupně zdůraznil, že „zákoník práce nevylučuje započtení pohledávek vůči nároku na mzdu, pouze tento limituje“, a že „započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance je možné při splnění zákonných předpokladů daných zákoníkem práce a subsidiárně občanským zákoníkem“. Vzhledem k tomu, že „v době započtení pohledávky ani v době rozhodování soudu nebylo postaveno najisto, že právě žalovaný je dlužníkem, tedy, že právě žalovaný způsobil škodu, a současně nebylo ani zjištěno, zda a jaká výše škody žalobkyni vznikla a o příčinné souvislosti v dané situaci se lze pouze dohadovat“, přičemž „žalovaný svoji odpovědnost za škodu odmítá a proti výši škody brojí“, nelze za této situace považovat pohledávku žalobkyně za jistou či určitou ve smyslu ustanovení § 1987 o. z., a tedy způsobilou k započtení. V takovém případě proto „není možné, aby sporná pohledávka byla jednostranně řešena jen započítacím úkonem jedné ze stran, nadto z povahy pracovněprávního vztahu silnější stranou zaměstnavatele“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně „nevyplatila žalovanému v řádném výplatním termínu celou mzdu za měsíc duben 2016, a to minimálně v rozsahu částky 6 367 Kč“, a že proto žalovaný dne 17. 6. 2016 důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru. 

4.         K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 10 Co 58/2018-76 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. M. V. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně „ve směru neurčitosti a nejistoty pohledávky žalobkyně a o nemožnosti zápočtu takové pohledávky“. Za stavu, kdy „žalovaný svou odpovědnost za způsobenou škodu odmítal, brojil proti její výši a nebylo postaveno najisto, že právě žalovaný je dlužníkem, zda a jaká výše škody žalobkyni vznikla a zda je na místě úvaha o příčinné souvislosti“, je odůvodněn závěr „o nemožnosti jednostranného započtení této pohledávky ve smyslu § 1987 o. z., zvláště z pozice zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu, navíc v situaci, kdy rozhodné skutečnosti ohledně tvrzené škody byly žalobkyni známy přinejmenším od května 2015“. Kromě toho odvolací soud „nepovažuje za akceptovatelný postup žalobkyně při započítávání její tvrzené pohledávky proti pohledávce žalovaného na mzdu“, jestliže žalobkyně učinila jednání směřující k započtení teprve v květnu 2016 „v situaci, kdy uplynula výpovědní doba na základě výpovědi žalovaného z pracovního poměru, a to tak, že bez jakéhokoliv předchozího jednání nevyplatila žalovanému část mzdy za měsíc duben 2016“. V takovémto jednání odvolací soud „shledává prvky svévole a nesouladu s principy dobrých mravů při použití jinak legálního postupu předpokládaného právními předpisy“, a proto „takovýto postup zaměstnavatele jako silnější strany v pracovněprávních vztazích nemá požívat právní ochrany“. Odvolací soud tudíž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti nebyla žalovanému vyplacena část mzdy za duben 2016, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod, a žalovaný tak pracovní poměr u žalobkyně skončil okamžitým zrušením podle § 56 odst. 1 písm. b) důvodně“.   

5.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil oprávněnost zápočtu pohledávky žalobkyně na náhradu škody vůči pohledávce žalovaného na mzdu za měsíc duben 2016. Vytkla odvolacímu soudu, že pohledávku žalobkyně použitou k zápočtu shledal jako nejistou nebo neurčitou ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 o. z., aniž by nezpůsobilost této pohledávky k započtení z uvedeného důvodu žalovaný namítl. V případě, že by tak žalovaný učinil, případně že by soudy „měly v úmyslu posoudit jeho vyjádření coby námitku nezpůsobilosti pohledávky k zápočtu“, tížilo by ho v tomto směru důkazní břemeno, neboť „neurčitost ani nejistotu pohledávek nelze obecně presumovat“. Žalovaný měl být proto soudy vyzván, aby námitku skutkově upřesnil a opřel o konkrétní důkazy. Žalobkyně se současně domnívá, že popírání samotné existence pohledávky bez dalšího nečiní tuto pohledávku nezpůsobilou k započtení, nýbrž se „musí jednat o nejistotu a neurčitost určitého kvalifikovaného rozměru, který již přesahuje obvyklé meze, jež účastníci příslušných právních vztahů oprávněně očekávají a které musejí obecně akceptovat“. Z těchto mezí obvyklostí podle názoru žalobkyně za daného skutkového stavu „zcela jistě nevybočuje“ její pohledávka k náhradě škody, kterou započetla vůči pohledávce žalovaného na mzdu. Kromě toho žalobkyně namítala, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu posoudil jednání žalobkyně spočívající v předmětném zápočtu za zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6.         Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou. Poukázal mimo jiné na ustanovení § 147 odst. 3 zák. práce, které – jak zdůraznil - „je jednoznačně normou kogentní“ a umožňuje zaměstnavateli provést srážku ze mzdy na náhradu škody pouze na základě dohody o srážkách ze mzdy.

7.         Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

9.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10.       Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 17. 6. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony] – dále jen „zák. práce“.

11.         Podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí termínu splatnosti (§ 141 odst. 1 zák. práce).

12.         Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2013 sp. zn. 21 Cdo 298/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4261/2011) spočívá smysl (účel) ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost uloženou ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu) a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak (nevyplacením mzdy, platu, náhrady mzdy nebo náhrady platu) významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. S přihlédnutím k tomu, že zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce, přísluší při skončení pracovního poměru odstupné (srov. § 67 odst. 1 zák. práce), představuje okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce ve svých důsledcích sankci za porušení povinnosti zaměstnavatele vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat (náhradu mzdy nebo platu).

13.       Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. - nepodléhá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9.2013 žalovaný pracoval u žalobkyně jako servisní technik a že mzdovým výměrem ze dne 30. 9. 2013 mu byla stanovena měsíční mzda ve výši „18 500 Kč + odměna dle rozhodnutí zaměstnavatele“. Dopisem ze dne 27. 5. 2016 žalobkyně oznámila žalovanému, že v důsledku jeho pochybení při plnění pracovních úkolů dne 7. 1. 2015 (které v dopise popsala) vznikla žalobkyni škoda ve výši 16 627 Kč a že z tohoto důvodu vůči mzdovému nároku žalovaného za duben 2016 ve výši 18 110 Kč žalobkyně „započítává část své pohledávky ze způsobené škody, a to podle ust. § 144a odst. 4 zák. práce v rozsahu částky 6.768 Kč“. Ve výplatním termínu za měsíc duben 2016 žalovaný obdržel mzdu sníženou o tuto částku. Dopisem ze dne 10. 6. 2016 žalovaný oznámil žalobkyni, že se „zápočtem pohledávky na náhradu způsobené škody oproti pohledávce na výplatu mzdy za měsíc duben 2016“ nesouhlasí, a vyzval žalobkyni k úhradě dlužné mzdy; dohoda o srážkách ze mzdy k uspokojení pohledávky žalobkyně na náhradu škody mezi účastníky uzavřena nebyla. Dne 17. 6. 2016 žalovaný se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce s odůvodněním, že mu „do dnešního dne nebyla zaplacena část mzdy za měsíc duben 2016, a sice částka 6 768 Kč“, a že „zápočet pohledávky na náhradu škody neuznává a považuje ho, jak žalobkyni již dříve sdělil, za neoprávněný a neplatný“.  

14.       Za daného skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek lze provést zápočet pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

15.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.

16.       Započtení (včetně započtení na pohledávku zaměstnance na mzdu) se v pracovněprávních vztazích řídí – jak vyplývá ze zásady subsidiarity občanského zákoníku na úpravu pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce) – občanským zákoníkem. V poměrech projednávané věci je jím zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).

17.       Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (§ 1982 odst. 1 o.z.). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 o.z.).

18.       K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (§ 1987 odst. 1 o. z.). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (§ 1987 odst. 2 o. z.). Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný (§ 1988 odst. 1 o. z.). Zakazuje se započtení proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví, ledaže se jedná o vzájemnou pohledávku na náhradu téhož druhu (§ 1988 odst. 2 o. z.). Promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1989 odst. 1 o. z.).

19.       Podle ustanovení § 144a odst. 4 zák. práce započtení proti pohledávce na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu smí být provedeno jen za podmínek stanovených v úpravě výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy v občanském soudním řádu.

20.       Podle ustanovení § 147 odst. 3 věty druhé zák. práce srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy [§ 146 písm. b)].

21.       V ustálené praxi dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutím a stanovisek ročník 2013) nejsou pochybnosti o tom, že závazek (dluh) zaměstnance nebo zaměstnavatele může v pracovněprávních vztazích zaniknout (podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2007) rovněž započtením. Započtením zanikají vzájemné závazky (dluhy) zaměstnance a zaměstnavatele se stejným druhem plnění v rozsahu, v jakém se kryjí jim odpovídající pohledávky, byla-li učiněna některým z účastníků pracovněprávních vztahů kompenzační námitka nebo došlo-li k jinému projevu směřujícímu k započtení. Započtení je možné, i když jedna ze vzájemných pohledávek nepochází z pracovněprávních vztahů. To platí i v případě, představuje-li jedna ze vzájemných pohledávek právo zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu. Proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu ovšem není jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele přípustné v té části, která odpovídá tzv. základní nepostižitelné částce (§ 278 o.s.ř.) a jedné třetině zbytku čisté mzdy, platu, odměny z dohody nebo náhrady mzdy nebo platu (§ 279 odst. 1 o.s.ř.).

22.       Z uvedeného vyplývá, že proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a na náhradu mzdy nebo platu je jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele – jsou-li dodrženy zákonné limity – obecně přípustné. Jde-li však o pohledávku zaměstnavatele na náhradu škody, zákon jednostranné započtení ze strany zaměstnavatele zapovídá, neboť možnost provádět srážky ze mzdy k náhradě škody podmiňuje uzavřením dohody o srážkách ze mzdy (srov. § 147 odst. 3 větu druhou zák. práce). Bez této dohody (uzavřené podle ustanovení § 2045 o. z.) není zaměstnavatel oprávněn srážky ze mzdy (platu, odměny z dohody nebo z náhrady mzdy nebo platu) k náhradě škody provádět, a to ani tehdy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli, zaměstnanec svou odpovědnost za škodu uznal a zavázal se škodu nahradit (srov. § 263 zák. práce). Odpovědnost zaměstnance za škodu, kterou způsobil zaměstnavateli, ani případné uznání škody zaměstnancem, tedy samo o sobě zaměstnavatele neopravňuje, aby částku potřebnou k náhradě této škody jednostranně srazil ze mzdy zaměstnance, i kdyby respektoval zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. (srov. § 144a odst. 4 zák. práce).

23.       Dovolací soud proto dospěl k závěru, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

24.       Jestliže tedy v daném případě žalobkyně jednostranně započetla a srazila ze mzdy žalovaného za měsíc duben 2016 část své pohledávky na náhradu škody, kterou jí měl způsobit žalovaný při plnění pracovních úkolů, aniž by mezi účastníky byla v tomto směru uzavřena dohoda o srážkách ze mzdy, je – byť založen na ne zcela přiléhavých důvodech – správný závěr odvolacího soudu, že „ani v době do 15 dnů po uplynutí období splatnosti nebyla žalovanému vyplacena část mzdy za duben 2016, aniž pro její nevyplacení existoval zákonný důvod“, a že proto žalovaný dne 17. 6. 2016 důvodně přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce.   

25.       Protože již samotná nepřípustnost jednostranného zápočtu pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu je v projednávané věci důvodem pro zamítnutí žaloby, nezabýval se dovolací soud již tím, zda jednání žalobkyně (navíc) představovalo zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z., neboť posouzení této otázky již nemá na konečné rozhodnutí o věci samé žádný vliv. 

26.       Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

 

Poř. č. 9         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05. 06. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018

 

Při prodlení s placením nájemného je nájemce bytu povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.; smluvní úrok z prodlení nelze sjednat nad tuto výši.

Pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán (§ 2292 o. z.), bez ohledu na to, zda ho nájemce užívá.

 

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 30 C 52/2016-92, zamítl vůči 1. žalované žalobu o zaplacení 132 890 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil 2. žalovanému zaplatit žalobkyni 98 350 Kč s tam specifikovaným smluvním úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl vůči 2. žalovanému žalobu co do částky 34 540 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl, že žalobkyně a 1. žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 728,50 Kč (výrok V.).

2.         Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 30 Co 342/2017-130, odmítl odvolání 2. žalovaného proti výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ohledně částky 98 350 Kč s příslušenstvím tak, že uložil 1. žalované společně a nerozdílně s 2. žalovaným zaplatit žalobkyni částku 98.350 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,25 % denně, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou před soudy obou stupňů a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným (odvoláním nebyly napadeny zbývající výroky soudu prvního stupně, jimiž uložil 2. žalovanému zaplatit částku 98 350 Kč se smluvním úrokem z prodlení, zamítl žalobu vůči žalovaným co do částky 34.540 Kč s příslušenstvím a uložil 2. žalovanému zaplatit náklady řízení).

3.         Za správná považoval mj. zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jako nájemci uzavřeli s žalobkyní (pronajímatelkou) dne 27. 1. 2014 smlouvu o nájmu bytu č. XY o velikosti 2+kk, o výměře 41,98 m2, v 2. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, na pozemku p. č. XY). Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015 s tím, že prodloužit ho lze jen formou písemného dodatku. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 10 0 Kč měsíčně a strany si pro případ prodlení s úhradou nájemného sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,25% denně. Od září 2014 do února 2015 žalovaní Byt neužívali, neboť byl vytopen a nebyl způsobilý k užívání. Žalobkyně jim po tuto dobu zajistila dočasné náhradní ubytování v jiném bytě, 2. žalovaný se zpět do Bytu nastěhoval v únoru 2015, žalovaná 1. se již do Bytu nevrátila, s 2. žalovaným ukončila společné soužití, žalobkyni tuto skutečnost neoznámila, předpokládala, že 2. žalovaný, bude-li chtít v Bytě zůstat, uzavře novou nájemní smlouvu sám, bez její účasti. Nová nájemní smlouva uzavřena nebyla, dne 24. 3. 2016 žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení a předání Bytu a uhrazení dluhu, 2. žalovaný Byt užíval do 21. 4. 2016, kdy byl vyklizen soudním exekutorem. Žalovaní nezaplatili žalobkyni za užívání Bytu za květen, červenec – září, listopad, prosinec 2015 a leden – duben 2016.

4.         Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznikl společný nájem Bytu podle § 2270 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že práva a povinnosti ze společného nájmu svědčila oběma žalovaným společně a nerozdílně (§ 1872 odst. 1 o. z.), tudíž i 1. žalovaná byla povinna po skončení nájmu Byt vyklidit a předat pronajímateli (§ 1040 a násl. o. z.), což neučinila. Z její výpovědi navíc vyplynulo, že do Bytu i nadále docházela, neboť v něm měla uloženy své věci. Žalobkyni nelze odepřít její nárok plynoucí z § 2295 o. z. vůči 1. žalované, která s ní skončení nájmu a předání Bytu nijak neřešila a jen spoléhala, že tak učiní 2. žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně v napadené části proto změnil a uložil 1. žalované, aby (společně a nerozdílně s 2. žalovaným, kterému již tato povinnost byla uložena soudem prvního stupně) zaplatila žalobkyni v souladu s § 2295 o. z. náhradu za užívání Bytu ve výši ujednaného nájemného, tj. 10 500 Kč měsíčně spolu s úrokem z prodlení sjednaným v nájemní smlouvě (§ 1970 o. z.).

5.         Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, měli za to, že otázku aplikace § 2295 o. z. doposud dovolací soud neřešil. Měli za to, že je sice možné, že jim vznikl společný nájem podle § 2270 odst. 1 o. z., nikoliv však společná odpovědnost podle § 2295 o. z. Namítali, že toto ustanovení nelze aplikovat ve vztahu k osobě, která byt objektivně neužívala, i kdyby zde předtím byl společný nájem. Po skončení nájmu 1. žalovaná Byt neužívala, žádným způsobem se na úkor žalobkyně neobohatila, neporušila ani své povinnosti nájemce. Vytýkali odvolacímu soudu, že nepřesně interpretoval výpověď 1. žalované ohledně uskladnění jejích věcí v Bytě po skončení nájmu, nezabýval se ani ujednáním o možnosti prodloužení nájmu jen výslovnou dohodou účastníků. Tvrdili, že 1. žalovaná ke dni skončení nájmu již v Bytě žádné věci neměla, byla v dobré víře, že 2. žalovaný jedná s žalobkyní o nové nájemní smlouvě a jednal-li 2. žalovaný o nové nájemní smlouvě bez ní, bylo tak žalobkyni známo, že Byt po skončení nájmu neužívá. Odvolacímu soudu rovněž vytýkali, že nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, porušil pravidla spravedlivého procesu, rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a je tak nepřezkoumatelné, a zároveň namítali překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6.         Dovolání 2. žalovaného je subjektivně nepřípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu (který změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve vztahu k 1. žalované; 2. žalovanému žádnou povinnost neuložil) mu nebyla způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením rozsudku odvolacího soudu [navíc proti výroku, kterým odvolací soud odmítl jeho odvolání proti výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou by dovolání nebylo přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“]. Nejvyšší soud proto dovolání 2. žalovaného odmítl podle § 243b, § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2589/2010, uveřejněný pod číslem 41/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 3. 2. 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněný pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7.         Dovolání 1. žalované podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka, zda pronajímatel má nárok na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. proti nájemci, který po skončení nájmu již byt neužívá, avšak nepředal mu ho, nebyla doposud v poměrech o. z. řešena; není však důvodné.

8.         Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9.         Dovolatelka rovněž namítá, že řízení je postiženo vadami (napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, soud nepřihlédl ke všem skutečnostem, které za řízení vyšly najevo, rozhodnutí je překvapivé). Vytýkané vady (ani jiné vady) řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.

10.       Podle ustálené právní teorie i praxe o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle, překvapivým rozhodnutím je jen takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněný pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takové rozhodnutí nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2205/2010). Nemůže jít tedy o překvapivé rozhodnutí, zaujal-li odvolací soud při posouzení otázky důsledků nepředání Bytu na povinnost 1. žalované platit úhradu podle § 2295 o. z., jiný právní názor než soud prvního stupně, který se touto otázkou rovněž zabýval. Taktéž odůvodnění napadeného rozsudku má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. - je v něm uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil. Odvolací soud (soud prvního stupně) provedl i všechny důkazy významné pro právní posouzení věci.

11.       Podle § 2270 odst. 1 o. z. uzavře-li nájemní smlouvu s pronajímatelem více osob, stanou se společnými nájemci bytu; společným nájemcem bytu se stane i osoba, která se souhlasem stran přistoupí ke smlouvě. Podle odst. 2 co platí o nájemci, platí obdobně o společných nájemcích, není-li dále stanoveno jinak.

12.       Podle § 2271 o. z. mají společní nájemci stejná práva a povinnosti. Ustanovení o společnosti se použijí přiměřeně.

13.       Podle § 2295 o. z. má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.

14.       Oba žalovaní uzavřeli s žalobkyní nájemní smlouvu a stali se tak společnými nájemci Bytu (§ 2270 odst. 1 o. z.); oba tedy měli práva a povinnosti nájemce (§ 2270 odst. 2 o. z.). Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a protože účastníci v ní vyloučili její obnovení (prolongaci) podle § 2285 o. z. a k prolongaci nájmu podle podmínek dohodnutých ve smlouvě nedošlo, nájem skončil uplynutím sjednané doby nájmu. V den, kdy nájem skončil (28. 2. 2015), vznikla žalovaným povinnost (§ 2292 o. z.) odevzdat Byt žalobkyni.

15.       Nejvyšší soud již za účinnosti předcházející právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) dospěl v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2471/2010, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014) k závěru, že užíváním předmětu nájmu je i jeho nevyklizení po skončení doby nájmu. Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani v poměrech současné právní úpravy (o. z.).

16.       Nejvyšší soud také v řadě svých rozhodnutí při výkladu obč. zák. formuloval a odůvodnil závěr, že vyklizení nemovité věci (bytu) v sobě zahrnuje též odevzdání věci majiteli tak, aby k ní měl volný přístup a mohl s ní dále disponovat - např. odevzdáním klíčů - nestačí ji pouze opustit (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3560/2010, ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4354/2016). Rovněž za účinnosti současné právní úpravy (o. z.) platí, že řádné vyklizení bytu (nemovitosti) předpokládá i jeho odevzdání pronajímateli. Odevzdání bytu pronajímateli upravuje § 2292 věta druhá a třetí o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2105/2017); nájemce má pronajímateli odevzdat klíče, přičemž věta třetí stanoví vyvratitelnou domněnku odevzdání bytu pronajímateli po skončení nájmu ke dni, kdy ho nájemce opustil způsobem, jímž dal jednoznačně najevo, že zanechává užívání bytu s úmyslem se tam již nevrátit (aniž by mu odevzdal klíče).

17.       V den, kdy nájem skončil (28. 2. 2015), žalovaní Byt nevyklidili a žalobkyni nepředali, 2. žalovaný pokračoval v jeho užívání. Tvrzení 1. žalované, že ona sama po skončení nájmu Byt již fakticky neužívala, není pro závěr, zda Byt vyklidila, významné, neboť po skončení nájmu nepředala žalobkyni své klíče a ani Byt neopustila takovým způsobem, že žalobkyni muselo být bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že v něm již nebydlí (a uplatnila by se tak domněnka odevzdání bytu stanovená v § 2292 věta třetí o. z.), dokonce žalobkyni ani neoznámila, že Byt již vyklidila. Není proto podstatné, jestli po skončení nájmu měla v Bytě i nadále své věci nebo jen do Bytu chodila na občasné návštěvy. Jestliže Byt žalobkyni nepředala odevzdáním klíčů (§ 2292 věta druhá o. z.), nebo jí alespoň s ohledem na skutečnost, že ho i nadále užíval 2. žalovaný (společný nájemce), neoznámila, že Byt již vyklidila a neužívá ho, a jen spoléhala na to, že to za ni učiní 2. žalovaný (což se však nestalo), nezprostila se svých povinností, které jí jako bývalé nájemkyni Bytu vznikly a trvaly až do jeho odevzdání.

18.       Nepředá-li nájemce při skončení nájmu byt pronajímateli, má pronajímatel až do doby, kdy je mu byt skutečně odevzdán, právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného (§ 2295 o. z.). Jde o nárok, který vychází ze skutečnosti, že nájemce, ačkoliv již nájem skončil, pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), pronajímatel s ním nemůže po tuto dobu disponovat a pronajmout ho jinému nájemci, který by platil nájemné. Občanský zákoník úpravou v § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o. z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá; jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona. Protože společní nájemci mají ve vztahu k pronajímateli stejná práva a povinnosti, žalobkyně má právo na náhradu za užívání Bytu podle § 2295 o. z. po všech společných nájemcích, kteří jí po skončení nájmu Byt neodevzdali a nesdělili jí, že v užívání již nepokračují.

19.       Žalovaná mohla předejít vzniku práva žalobkyně jako pronajímatelky na náhradu ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. jen tím, že by jí Byt po skončení nájmu předala (nebo alespoň oznámila, že ho již vyklidila a nadále ho užívá výlučně 2. žalovaný), to však neučinila. Závěr odvolacího soudu, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu za užívání Bytu ve výši 10 500 Kč měsíčně, tj. ve výši nájemného sjednaného v nájemní smlouvě, za měsíce květen, červenec – září, listopad, prosinec 2015 a leden – duben 2016, a to až do 21. 4. 2016, kdy byl Byt vyklizen, tedy celkem 98 350 Kč, a to v souladu s § 2271 a 2736 o. z. společně a nerozdílně s 2. žalovaným (jemuž tuto povinnost uložil soud prvního stupně), který také po skončení nájmu Byt nevyklidil a žalobkyni nepředal, je tak správný.

20.       S odkazem na § 1970 o. z. uložil odvolací soud 1. žalované zaplatit spolu s jistinou také sjednaný úrok z prodlení, který podle nájemní smlouvy činí 0,25 % denně z dlužné částky.

21.       Nezaplatí-li nájemce řádně a včas nájemné (§ 2251 odst. 1 o. z.), je v prodlení (§ 1968 o. z.) a pronajímatel po něm může požadovat úroky z prodlení (§ 1970 věta první o. z.). S účinností od 1. 1. 2014 totiž o. z. odstranil povinnost platit při prodlení s placením nájemného poplatek z prodlení (nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Ustanovení § 1970 o. z. upravuje jak úrok z prodlení v zákonné výši, tak smluvní. Podle tohoto ustanovení úrok z prodlení ve výši podle prováděcího předpisu (zákonný) nastupuje bez jakéhokoliv ujednání stran, strany si však mohou výši úroku z prodlení také sjednat (§ 1970 věta druhá o. z.). Je-li účelem nájemní smlouvy zajištění bytových potřeb nájemce (a členů jeho domácnosti), jsou však strany takové smlouvy při sjednávání výše úroků z prodlení pro případ prodlení s placením nájemného omezeny relativně kogentní úpravou nájmu bytu vyplývající z § 2235 odst. 1 o. z., případně úpravou v § 2239 o. z. Nájemce bytu je totiž v rámci úpravy nájmu bytu a domu v občanském zákoníku chráněn, jedním z projevů této zvláštní ochrany je relativní kogentnost právní úpravy (§ 2235 odst. 1 o. z.) a  ochrana vůči smluvní pokutě a nepřiměřeným smluvním ujednáním (§ 2239 o. z.). Optikou této ochrany je pak třeba poměřovat všechna ujednání stran týkající se nájmu.

22.       I při prodlení s placením nájemného za nájem bytu se uplatní obecná úprava důsledků prodlení obsažená v o. z. pro závazkové vztahy, nicméně s přihlédnutím k relativně kogentní úpravě nájmu bytu. Obecně platí, že úrok z prodlení má působit na dlužníka, aby dluh uhradil včas, a zároveň má věřiteli nahradit újmu, která mu vznikla opožděným plněním, aniž by ji musel vyčíslovat a prokazovat. Jde-li o motivační funkci úroků z prodlení, nepochybně platí, že v případě nájmu bytu je nájemce k včasnému placení nájemného rovněž významně motivován i možnou ztrátou bydlení, neboť včasné a řádné neplacení nájemného je jedním z taxativně vymezených důvodů, pro které může pronajímatel nájem vypovědět [§ 2288 odst. 1 písm. a), § 2291 o. z.]. Podle § 2239 o. z. nelze utvrdit žádnou povinnost nájemce sjednáním smluvní pokuty. Smluvní pokutu si tedy nelze sjednat ani pro případ prodlení s placením nájemného. A protože smluvní úroky z prodlení a smluvní pokuta jsou instituty velmi blízké, funkčně téměř totožné (srovnej Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1048 – 1080), nelze si sjednat pro případ prodlení s placením nájemného nejen smluvní pokutu, ale ani smluvní úrok z prodlení, neboť by tím byl obcházen výslovný zákaz upravený v § 2239 o. z. Navíc nelze ani přehlédnout, že o. z. upravuje u smluvních úroků z prodlení moderaci jen při jejich příliš nízké sazbě (§ 1972 a 1964 o. z.). Bude-li nájemce v prodlení s placením nájemného, má pronajímatel samozřejmě kromě práva na úroky z prodlení i právo dát mu výpověď z nájmu bytu, a jestliže by mu neplacením nájemného vznikla škoda převyšující zákonné úroky z prodlení, může se domáhat její náhrady podle § 1971 o. z.

23.       Při prodlení s placením nájemného tak vznikne nájemci vždy povinnost zaplatit úrok z prodlení stanovený nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

24.       Ze zjištění soudů je zřejmé, že si strany pro případ prodlení nájemců s placením nájemného sjednaly v nájemní smlouvě smluvní úrok ve výši 0,25% denně z dlužné částky za každý den prodlení (91,25 % ročně), tedy ve výši podstatně převyšující zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (tj. 8,05 %). K takovému ujednání proto nelze přihlížet (§ 2239 o. z.), sjednání smluvního úroku z prodlení je tudíž neplatné (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1318/2017). Při prodlení s placením nájemného tak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení – kromě dlužného nájemného – úroku z prodlení ve výši, která podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila ke dni vzniku prodlení 8,05% ročně. Protože si pro případ prodlení s placením náhrady podle § 2295 o. z. strany nesjednaly jiné příslušenství, vznikl žalobkyni i za prodlení s těmito platbami nárok na zaplacení zákonného úroku.

25.       Výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se zaplacení příslušenství – úroků z prodlení ve vztahu k 1. žalované je proto v konečném důsledku správný také v části, v níž jí odvolací soud uložil zaplatit (spolu s jistinou – částkou 98 350 Kč) i úroky z prodlení v zákonné výši - ve výši ve výši 8,05 % ročně z částky 10 500 Kč od 6. 5. 2015 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 7. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 9. 2015 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 11. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 12. 2015 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 2. 2016 do zaplacení, z částky 10 500 Kč od 6. 3. 2016 do zaplacení, z částky 3850 Kč od 6. 4. 2016 do zaplacení.

26.       Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání v části týkající se zaplacení částky 98.350 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

27.       O zbývající části úroků z prodlení (tj. nad zákonnou sazbu) ve vztahu k 1. žalované odvolací soud rozhodl nesprávně, protože však dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud jeho rozsudek v této části změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení (které byly pro přehlednost vyčísleny v souladu s žalobním požadavkem jako denní) z částek specifikovaných ve výroku rozhodnutí převyšujících zákonnou sazbu.

28.       V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Výši nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29.       V řízení byla procesně úspěšná žalobkyně, za účelně vynaložené náklady jejího zástupce v řízení před soudem prvního stupně lze považovat 5 úkonů právní služby podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. AT – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a vyjádření ze dne 1. 12. 2016 v průběhu řízení a účast u jednání dne 7. 3. 2017 a 9. 5. 2017 - § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. Dále mu náleží i paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 AT), náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 7.056 Kč a zaplacený soudní poplatek ve výši 6695 Kč. Celkem tak žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 47 351 Kč. V řízení před soudem prvního stupně měla žalobkyně úspěch ve výši 74 % (žalovala částku 132 890 Kč, úspěšná byla co do částky 98.350 Kč), náleží jí tak náklady řízení ve výši 48 %, tedy 22 728 Kč.

30.       V odvolacím řízení vznikly zástupci žalobkyně vůči 1. žalované náklady za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast u jednání dne 7. 11. 2017), paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny, náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.251 Kč a zaplacený soudní poplatek (ve správné výši) 4918 Kč. Celkem tak žalobkyni vznikly v řízení před odvolacím soudem, v němž byla zcela úspěšná (při stanovení míry úspěchu se k příslušenství pohledávky nepřihlíží) náklady ve výši 17 889 Kč.

31.       Procesně neúspěšnou 1. žalovanou (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) zavázal k úhradě nákladů řízení (za řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s 2. žalovaným, kterému již tato povinnost byla uložena rozsudkem soudu prvního stupně), které vznikly žalobkyni, k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 10       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 06. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018

Odpovědnost státu za porušení práva EU soudem, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, se může vždy odvíjet jen od rozhodnutí obecného soudu, nikoli Ústavního soudu.

 

 

  1. Dosavadní průběh řízení
  2.  

1.         Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 26 C 73/2016-74, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 845 000 Kč (výrok I) a žalobce zavázal nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

2.         Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žalobce je povinen žalované nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3.         Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky z titulu tvrzeného porušení práva Evropské unie (dále též „EU“ nebo „Společenství“), když Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3828/12 (dále též „posuzované řízení“) měl dle žalobce porušit právo Společenství tím, že v rozporu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie se sídlem v Lucemburku (dále jen „SDEU“) předběžnou otázku k výkladu sekundárního práva EU (týkajícím se výkladu směrnic Rady ES 2000/43/ES a 2000/78/ES). Žalobce ve své žalobě argumentoval mimo jiné rozsudky SDEU ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 Francovich a Bonifaci [1991], ECR I-05357, rozsudkem SDEU ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 Brasserie, Factortame [1996], ECR I-1029 a také rozsudkem SDEU ze dne 30. 9. 2003 ve věci C-224/01  Köbler [2003], ECR I-10239, když dovozoval přímou odpovědnost České republiky za škodu tím způsobenou. Ústavní soud nepředložení předběžné otázky řádně nezdůvodnil ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81 CILFIT, [1982]. Výši požadovaného zadostiučinění žalobce určil v míře odpovídající tvrzené újmě na jeho procesních právech, když Ústavní soud „zjevně svévolně dezinterpretoval rozsudek SDEU ve věci UNIBET, ignoroval fakt a důslednou aplikaci Lisabonské smlouvy a odmítl řešit splnění svých povinností plynoucích mu z práva EU“. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil nejprve u Ministerstva spravedlnosti a posléze u Ministerstva financí.

4.         Soud prvního stupně vycházel na základě provedeného dokazování ze skutkového zjištění, podle něhož Ústavní soud v posuzovaném řízení svým usnesením ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3828/12, odmítl ústavní stížnost žalobce a návrhy s ní spojené. K předložení předběžné otázky se tehdy Ústavní soud vyjádřil v části III. rozhodnutí tak, že žalobcem označené směrnice na jeho případ vůbec nedopadaly. Další dokazování soud prvního stupně neprováděl, neboť ve věci šlo o pouhé právní posouzení označeného usnesení Ústavního soudu.

5.         Soud prvního stupně v rovině právního posouzení věci neodkázal na žádné zákonné ustanovení, avšak poukázal na judikaturu soudů vyšších stupňů, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, podle kterého náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, lze za nesprávný úřední postup, resp. za nezákonné rozhodnutí vydaného Ústavním soudem, posuzovat až na základě výsledku řízení u Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), který je jediným orgánem oprávněným rozhodnutí Ústavního soudu, ovšem bez kasačních účinků, revidovat.  Vyšel též ze závěrů nálezu Ústavního soudu, ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13, podle kterého rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí ani případně obecným soudem; vydaná rozhodnutí Ústavního soudu mohou být zpochybněna toliko v řízení před ESLP, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Žalobcem namítaný nesprávný úřední postup spočívající v posuzované věci v nepředložení předběžné otázky SDEU je, podle soudu prvního stupně, jedním z postupů či úkonů majících přímý vliv na konečné rozhodnutí Ústavního soudu v dané věci a lze ho posuzovat pouze v mezích případné „nezákonnosti“ rozhodnutí Ústavního soudu. Podle soudu prvního stupně je zřejmé, že podaná žaloba je „předčasná, a to až do doby, než se k žalobou napadanému usnesení Ústavního soudu vyjádří k tomu příslušný orgán, kterým je dle citované judikatury Evropský soud pro lidská práva“. Doplnil, že Ústavní soud se návrhem žalobce na předložení předběžné otázky v rámci posuzovaného řízení podrobně zabýval a vysvětlil, že žalobcem navrhované otázky se nevztahují na projednávanou věc. Dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu se proto soud prvního stupně již nezabýval a výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

6.         Odvolací soud skutkový stav nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7.         Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně „ve smyslu zák. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem“. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně, kterou považoval za přiléhavou, odkázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1846/2012, podle něhož je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu. Žalobcem zvolený postup představuje podle odvolacího soudu obcházení zákona o Ústavním soudu, upravujícího nepřípustnost přezkumu jím vydaných rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda žalobci vznikla škoda či nemateriální újma. Pokud se žalobce domníval, že Ústavní soud svým postupem porušil nějaká jeho základní práva, měl se formou stížnosti obrátit na ESLP, nikoliv na vnitrostátní orgány. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak s odkazem na výsledek řízení odůvodnil zněním § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. 

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

8.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), doplněným prostřednictvím advokáta, který byl žalobci ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2018, č. j. 26 C 73/2016-110, a to v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Nesouhlasí s tím, že by jeho nárok na náhradu škody způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem Ústavního soudu, který – ač k tomu byl dle žalobce povinen – nepředložil předběžnou otázku „Evropskému soudu pro lidská práva“ (míněn patrně Soudní dvůr Evropské unie – pozn. Nejvyššího soudu), byl podmíněn předchozím podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Svou argumentaci žalobce znovu opřel o rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003 ve věci C-224/01  Köbler [2003], ECR I-10239, podle něhož jednotlivci musí mít možnost domoci se před vnitrostátním soudem náhrady škody způsobené porušením práva Společenství. Oddělenost práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnosti nastupující v důsledku porušení komunitárního práva nejsou totožné, zde žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3556/2007, a ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010.

9.         Žalobce v dovolání akcentoval i dopad nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, podle něhož za situace, kdy na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice odpovědnosti za škodu způsobenou porušením závazků plynoucích z práva Společenství neexistuje, je třeba v  případě tvrzeného porušení evropského práva postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je zákon č. 82/1998 Sb. Žalobcem zvolená konstrukce požadavku na náhradu škody (újmy) odpovídá i závěrům rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 1996 ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93 Brasserie, Factortame [1996].

10.       Závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobce může domáhat náhrady škody až poté, co by Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení jeho práv, nepovažuje žalobce za správný, neboť tak by v některých případech mohlo dojít k vyloučení odpovědnosti České republiky, zejména tehdy, bylo-li by porušeno jiné žalobcovo právo, než to, které je předmětem ochrany podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sjednané 4. 11. 1950 a publikované jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“).

11.       Ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu, na níž soudy obou stupňů založily svou argumentaci, a která obecným soudům zapovídá možnost přezkoumávat rozhodnutí soudu ochrany ústavnosti, žalobce vyložil, že je třeba odlišovat řízení, ve kterém je dán evropský prvek od řízení, která se evropského práva netýkají. Závěrem proto žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12.       Žalovaná ve svém vyjádření označila žalobcovo dovolání za zmatečné a šikanózní; v rovině věcného posouzení se zcela ztotožnila s argumentací soudů obou stupňů. Připomenula, že v posuzovaném řízení se Ústavní soud tehdejší argumentací žalobce v potřebném rozsahu zabýval a vysvětlil, proč jím citované předpisy Společenství na žalobcovu věc z hlediska své věcné působnosti nedoléhaly. Navrhovala, aby bylo dovolání zamítnuto, případně odmítnuto.

 

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

 

13.       Nejvyšší soud projednal dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

14.       K obsahu dovolání ze dne 24. 12. 2017, které žalobce sepsal sám, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., a v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, Nejvyšší soud nepřihlížel (§ 241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se jen dovoláním ze dne 19. 7. 2018, které bylo sepsáno žalobci ustanovenou zástupkyní.

15.       Dovolání je objektivně nepřípustné ve vztahu k výroku o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

16.       Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v rozsahu rozhodnutí o věci samé obsahuje i základní náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud tak dále posuzoval přípustnost dovolání.

 

IV. Přípustnost dovolání

 

17.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19.       V dovoláním otevřené otázce, zda bylo povinností soudů posoudit žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody způsobené porušením práva Společenství bez ohledu na to, že rozhodnutí Ústavního soudu, z něhož měla škoda žalobci vzniknout, nebylo zrušeno, resp. že žaloba mohla být s úspěchem podána až poté, co by porušení žalobcových práv konstatoval ESLP, stejně jako v otázce, zda může obecný soud přezkoumávat konečné rozhodnutí Ústavního soudu, jímž mělo být porušeno právo Společenství, je podané dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu zde závisí na vyřešení otázek hmotného práva, zda mohou obecné soudy přezkoumávat věcnou správnost vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu v případě, že je v řízení uplatněn nárok na náhradu škody (újmy), k níž mělo dojít porušením práva Společenství usnesením Ústavního soudu, ačkoliv takové rozhodnutí nebylo zrušeno a ani jinak nebylo ve vztahu k němu deklarováno porušení žalobcových práv. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena.

 

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

20.       Dovolání není důvodné.

21.       Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

22.       Podle čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“) platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

23.       Podle čl. 267 SFEU platí, že SDEU má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie [alinea 1 písm. b)]. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce (alinea 2). Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na SDEU (alinea 3).

24.       Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

25.       V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje. Jsou-li současně naplněny judikaturou SDEU dovozované podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou), může jednotlivci vzniknout právo na náhradu škody.

26.       Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, podrobně zabýval odpovědností státu za porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci se závěrem, že takové porušení je přičitatelné členskému státu (srov. rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003 ve věci C-224/01  Köbler nebo ze dne 9. 9. 2015 ve věci C-160/14 João Filipe Ferreira da Silva e Brito a další v. Estado português). Podmínky pro náhradu škody stanovené vnitrostátními právními předpisy přitom nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity).

27.       SDEU se v uvedených rozhodnutích, ve vztahu k rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni, které nebylo zrušeno, rovněž vypořádal s možným poukazem na zásadu překážky věci rozsouzené a právní jistoty, když připomenul, že uznání zásady odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí soudu rozhodujícího v posledním stupni nemá samo o sobě za následek zpochybnění právní moci vyplývající z takového rozhodnutí. Řízení o odpovědnosti státu v důsledku rozhodnutí nemá stejný předmět a nemusí mít nutně stejné účastníky jako rozhodnutí, s nímž je spojená překážka věci pravomocně rozsouzené. V případě úspěchu v řízení o žalobě na náhradu škody vůči státu se žalobce domůže odsouzení státu k náhradě škody vůči němu, ale nutně nedosáhne zpochybnění právní moci soudního rozhodnutí, jímž byla způsobena tato škoda. Navíc, zásada odpovědnosti státu vyžaduje náhradu škody, nikoliv nové přezkoumání soudního rozhodnutí, jež způsobilo škodu. Právo Společenství, a zejména zásady formulované SDEU v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením práva EU vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, brání aplikaci vnitrostátních právních předpisů, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu a které vydal tento soud, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno.

28.       Z toho důvodu je podle SDEU legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro účely řízení o náhradě škody (srov. např. § 8 odst. 1 OdpŠk) „v rozporu s unijním právem“, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.

29.       Nejvyšší soud odkazuje též na rozsudek SDEU ze dne 12. 11. 2009 ve věci C-154/08 Komise proti Španělsku, podle něhož „porušení práva EU ze strany členského státu může být v řízení podle článku 258 SFEU  shledáno z důvodu činnosti či nečinnosti jakéhokoliv orgánu členského státu, tedy i instituce, která je ústavně nezávislá. Porušení práva EU tak může vyplynout i z jediného rozhodnutí nejvyššího soudu členského státu“.

30.       Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně), podle něhož bylo podmínkou vzniku tvrzeného nároku žalobce na náhradu škody (újmy) tvrzeně způsobené porušením práva Společenství předchozí konstatování porušení práva ze strany Ústavního soudu jiným orgánem (podle odvolacího soudu ESLP), nemůže být závěrem správným. Navíc svědčí o určitém nepochopení funkce ESLP, který vůbec není orgánem Společenství a jeho činnost nemá svůj původ v právu Společenství. Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku je mezinárodní soudní orgán, který může přijímat stížnosti od osob namítajících porušení práv zaručených Evropskou úmluvou o lidských právech. Tato Úmluva je mezinárodní smlouvou, jíž se značný počet evropských států (a to i těch, které nejsou a nebyly členy Společenství) zavázal zachovávat určitá základní práva jednotlivce. Řečeno jinak, ESLP není vůbec soudem, který by ve své rozhodovací činnosti mohl aplikovat normy Společenství (byť samozřejmě není vyloučeno, že v případě porušení práva EU může v určitých případech současně dojít i k zásahu do práva garantovaných Úmluvou, které může být následně deklarováno ESLP).

31.       Naproti tomu SDEU se sídlem v Lucemburku je orgánem Společenství, jenž svou pravomoc odvozuje ze SFEU a je (zjednodušeně řečeno) povolán k výkladu práva Společenství tak, aby bylo uplatňováno stejných způsobem ve všech členských státech, dále urovnává právní spory mezi jednotlivými státy a orgány EU. Jednotlivci se však mohou na SDEU přímo obracet jen tehdy, pokud namítají, že některý z orgánů Společenství (a nikoliv orgány některého z členských států) porušil jejich práva. V ostatních případech je rozhodování o nároku jednotlivců na náhradu škody porušením práva Společenství v pravomoci soudů jednotlivých členských států.

32.       Nesprávný závěr odvolacího soudu o nezbytnosti podat v případě namítaného porušení práva Společenství proti rozhodnutí Ústavního soudu stížnost k ESLP, byl však zjevně závěrem toliko podpůrným, uvedeným jako tzv. obiter dictum. Za nosnou argumentaci je třeba naopak považovat úvahu odvolacího soudu, podle níž obecným soudům v zásadě nepřísluší přezkoumávat vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu. I tu ovšem žalobce v dovolání účinně zpochybňuje (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.), když výslovně namítá, že rozhodnutí o jím uplatněném nároku na náhradu škody (újmy) nebylo podmíněno zrušením rozhodnutí Ústavního soudu nebo deklarováním zásahu do práv žalobce ze strany jiného orgánu (např. ESLP). Současně žalobce napadenému rozsudku ve svém dovolání vytýkal, že jím byla nesprávně posuzována Nejvyšším soudem dosud neřešená otázka, zda lze závěry nálezové judikatury Ústavního soudu o nepřípustnosti přezkoumávání jím vydaných rozhodnutí ze strany obecných soudů vztáhnout i na věci, v nichž nemělo být Ústavním soudem správně aplikováno právo Společenství a v důsledku takového pochybení měla vzniknout škoda (újma).

33.       Řešení otázky, zda uvedené kategorické závěry SDEU (o tom, že je možno přiznat náhradu škody nebo újmy způsobené porušením práva Společenství nezrušeným rozhodnutím soudu členského státu) je možno v podmínkách České republiky bez dalšího vztáhnout i na vykonatelné a nezrušené rozhodnutí Ústavního soudu, je ovšem spjato s potřebou posouzení, zda Ústavní soud byl povinen předložit předběžnou otázku SDEU a zda jejím nepoložením mohl k újmě žalobce porušit právo Společenství jeho tvrzeně nesprávnou aplikací.

34.       Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, dovodil, že Česká republika odpovídá za stanovených podmínek za porušení unijního práva rozhodnutím vnitrostátního soudu v poslední instanci, jímž je Nejvyšší soud (uvedený závěr dopadá i na Nejvyšší správní soud, srov. např. jeho rozsudek ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 As 2/2006). Soudem „poslední instance“ pak může být v určitých případech i soud odvolací, není-li proti jeho rozhodnutí dovolání objektivně přípustné, popř. i soud prvního stupně, je-li (v tzv. bagatelních věcech) vyloučeno podat proti němu odvolání.

35.       Jak již bylo vyloženo, vyvstane-li otázka týkající se platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o této otázce [čl. 267 alinea 1 písm. b) a alinea 2]. Naproti tomu vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (tzv. „soud poslední instance“), je tento soud povinen obrátit se na SDEU (alinea 3).

36.       Soud, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva Společenství, je pouze soud rozhodující v posledním stupni, což je dáno jednak tím, že pouze takový soud má povinnost položit předběžnou otázku k výkladu práva Společenství SDEU a jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno, a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li přípustné.

37.       Pojem „soud“ je s respektem k jednotlivým jazykovým mutacím SFEU potřeba vykládat autonomně, přičemž SDEU preferuje tzv. funkční přístup (srov. rozsudek SDEU ze dne 30. 6. 1966 ve věci C-61/65 Vaassen-Göbbels) a přiznává oprávnění k předložení předběžné otázky každému vnitrostátnímu soudu, který splňuje základní kritéria, a to, že je 1/ vytvořen na základě práva (established by law), 2/ jde o stálý orgán (permanent), 3/ jeho pravomoc je z hlediska stran sporu obligatorní (obligatory jurisdiction), 4/ rozhoduje spory mezi jednotlivci (inter partes) a 5/ při svém rozhodování aplikuje zákony (application of law) [srov. kupř. Stehlík, V.: Teoretické aspekty pojmu „soud“ v řízení o předběžné otázce podle čl. 234 SES na pozadí judikatury ESD, In: Právník č. 7, roč. 2005, str. 704 a násl.].

38.       Ústavní soud, který splňuje všechna výše uvedená kritéria, a je tak na základě vlastní úvahy oprávněn předložit SDEU předběžnou otázku, vyvstane-li v řízení před ním otázka platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství, však podle přesvědčení Nejvyššího soudu není soudem, který by měl povinnost v řízení o individuálních ústavních stížnostech, v nichž navíc rozhoduje až poté, co se již věcí předtím zabývaly obecné soudy, předběžnou otázku SDEU předložit. Nelze pominout, že Ústavní soud není z hlediska právního řádu České republiky součástí soustavy soudů pro věci civilní, trestní a správní, tj. soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a má naopak zvláštní, autonomní a do jisté míry i nadřazené postavení, když je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není ani povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Právě odtud pramení zcela specifická povaha řízení před Ústavním soudem. Jeho vztah k obecným soudům se výslovně odvíjí od vnitrostátní právní úpravy a také v ní je třeba hledat odpověď na otázku, zda je možno Ústavní soud považovat za soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva.

39.       Ústavní soud ve své vlastní judikatuře (srov. zejm. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 50/04, publikován pod č. 154/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) opakovaně připomněl, že není součástí systému obecného soudnictví, neboť kritériem jím prováděného přezkumu je ústavnost, tzn. zkoumání souladu s normativními a hodnotovými kategoriemi Ústavy. V nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, Ústavní soud dále doplnil, že ústavní stížnost představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je zabezpečit respekt, popř. poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde v jejím případě o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy. Odlišení funkcí obecných a správních soudů ze strany jedné a soudu Ústavního ze strany druhé je plně v kompetenci národních zákonodárců. Podle ustanovení smluv o ES a EU vztahujících se k rozdělení kompetencí, jakož dle judikatury SDEU, je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel (potud Ústavní soud odkázal i na rozsudek ESD ze dne 13. 3. 2007, C-432/05, Unibet, body 39-42).

40.       Referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu zůstávají i po 1. 5. 2004 (tedy po přistoupení České republiky do Evropské unie) normy ústavního pořádku České republiky. Právo Evropské unie není součástí ústavního pořádku, a proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto právo vykládal. Je naopak zásadně věcí obecných soudů zkoumat uplatnění unijního práva a v určitých případech spadajících pod rozsah čl. 267 SFEU případně předložit  SDEU otázku výkladu nebo platnosti práva Evropské unie (srov. bod 20 nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08; tentýž závěr Ústavní soud znovu zopakoval např. v nálezu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11).

41.       Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, dále vysvětluje, že ústavní soudy (členských států společenství), které se nacházejí mimo rámec obecného soudnictví, hrají zvláštní roli při kontrole dodržování práva Společenství. Jejich přístup je různorodý: některé vnímají přezkum pokládáním předběžný otázek obecnými soudy široce…  ...tedy jinak řečeno, chrání i jednotnost výkladu práva EU. Jiné ústavní soudy volí užší pojetí a přistupují k problematice primárně optikou porušení ústavně zaručených základních práv (srov. diskuzi a příklady v Lacchi, C. Review by Constitutional Courts of the Obligation of National Courts of Last Instance to Refer a Preliminary Question to the Court of Justice of the EU. German Law Journal, 2016, č. 6, s. 1663-1700). Ústavní soud České republiky se řadí ke druhé skupině. Zastává názor, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv dohled nad dodržováním unijním právem vymezených podmínek pokládání předběžných otázek obecnými soudy. Cílem Ústavního soudu není ani ve sporných případech hledat správné uplatnění unijního práva či dokonce autoritativně obsah práva EU vykládat a zasahovat tak do pravomoci Soudního dvora, jelikož posuzuje výhradně to, zda aplikace práva EU obecnými soudy nebyla svévolná nebo neudržitelná.  Na problematiku svévolného nepoložení předběžné otázky ze strany obecných soudů Ústavní soud nazírá toliko optikou možného porušení ústavně zaručených základních práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08 a další), ani v takovém případě však Ústavní soud vlastní výklad práva Společenství neprovádí.

42.       S uvedeným posouzením ze strany Ústavního soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, když ani žalobce nestaví vůči němu kvalifikovanou argumentaci, jež by měla potenciál zpochybnit správnost dlouhodobě ustáleného postupu nezanedbatelné části ústavních soudů členských států, který je ve výsledku rovněž aprobován SDEU.

43.       Zbývá dodat, že není-li v odborné literatuře ani judikatuře pochybností o tom, že ve vztahu k rozhodnutím soudů České republiky, proti nimž je přípustné dovolání (kasační stížnost) je soudem, „jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky“ buď Nejvyšší soud nebo, v případě správního soudnictví, Nejvyšší správní soud, pak i s ohledem na jednoznačné znění čl. 267 alinea 3 SFEU je vyloučeno, aby tímto soudem byl současně i Ústavní soud. Právo Společenství zřetelně vychází z předpokladu, že v tom kterém konkrétním řízení bude povinnost k předložení předběžné otázky zatěžovat způsobem vymezeným vnitrostátní právní úpravou vždy jen jediný soudní orgán.

44.       Lze tedy učinit závěr, podle něhož Ústavní soud neměl v posuzovaném řízení povinnost předložit SDEU předběžnou otázku, a proto není důvodů k revizi nálezové judikatury Ústavního soudu o nepřípustnosti přezkoumávání jím vydaných rozhodnutí ze strany obecných soudů, a to ani ve věcech, v nichž bylo či mělo být aplikováno právo Společenství. Uvedené právní posouzení na vnitrostátní úrovni ve výsledku nezbavuje poškozené práva na náhradu škody (újmy) způsobené porušením práva Společenství, své nároky však nemohou odvozovat od rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

45.       Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na SDEU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých orgány Společenství, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že závěr o tom, že Ústavní soud České republiky není soudem, na který by dopadla povinnost dle čl. 267 alinea 3 SFEU, lze dovodit na základě shora citované judikatury (viz již zmiňovaný rozsudek SDEU ze dne 13. 3. 2007, C-432/05, Unibet, body 39-42), že zkoumaná materie představuje tzv. acte éclairé a Nejvyššímu soudu tím pádem nevznikla povinnost k předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita.

46.       Přestože odvolací soud neposoudil zcela přiléhavě otázku, zda uplatnění nároku na náhradu škody tvrzeně způsobené rozhodnutím Ústavního soudu je podmíněno předchozím rozhodnutím ESLP, je ve výsledku správný jeho závěr, podle něhož rozhodnutí Ústavního soudu nelze přezkoumávat z hlediska tvrzeného porušení práva Evropských společenství, jestliže soud ochrany ústavnosti nemá v řízení o ústavních stížnostech povinnost předběžnou otázku SDEU položit. Již proto nemohlo žalobci v posuzovaném řízení rozhodnutí a postup Ústavního soudu způsobit škodu či jinou újmu.

47.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.

 

VI. Závěr

48.       Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé správné, a dovolání žalobce není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl. V rozsahu, v němž dovolání žalobce směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, jíž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně (výrok II rozsudku soudu prvního stupně), a dále v rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (výrok II) jej naproti tomu odmítl, protože proti těmto výrokům není dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

 

 

Poř. č. 11       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 06. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1327/2019

Doručování soudních písemností účastníku se sídlem ve Slovenské republice se řídí Nařízením evropského parlamentu a rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie. Účastník musí být poučen ve smyslu čl. 8 odst. 1 uvedeného Nařízení o možnosti odmítnutí zásilky.

             

 

1.         Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 8. 2017, č. j. 34 C 136/2015-272, uložil žalované, aby do třiceti dnů od právní moci rozsudku vydala žalobkyni věci uvedené ve výroku I rozsudku, dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a rozhodl o tom, že podání žalované ze dne 3. 11. 2015 a ze dne 4. 10. 2016 se odmítají.

2.         K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 20 Co 19/2018-316, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná v odvolacím řízení namítala, že jí soudem prvního stupně nebylo řádně doručeno předvolání k nařízenému jednání, neboť soud prvního stupně jí předvolání nezaslal v souladu s Nařízením evropského parlamentu a rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie (dále jen „Nařízení“); zejména že nebyla poučena o možnosti odmítnout písemnost ve smyslu článku 8 uvedeného nařízení, neboť jí předvolání nebylo doručeno ve slovenském jazyce. Žalovaná rovněž namítala, že soud prvního stupně v situaci, kdy se žalovaná bez omluvy nedostavila k jednání soudu, měl ve smyslu článku 19 Nařízení přerušit řízení, dokud nebude zjištěno, že předvolání bylo žalované doručeno způsobem předepsaným vnitrostátními právními předpisy Slovenské republiky pro doručení písemnosti v soudním řízení. Odvolací soud aplikoval § 18 o. s. ř. a k námitkám žalované uvedl, že nemohou obstát, neboť je zřejmé, že teprve u jednání by soud prvního stupně zjistil, že žalovaná českému jazyku nerozumí, a pak by bylo na místě zajistit žalované tlumočníka. K tomu ovšem podle odvolacího soudu vůbec nedošlo, neboť žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, ačkoliv jí předvolání bylo doručeno, neboť doručenka o předvolání žalované k jednání soudu prvního stupně obsahuje podpis žalované. Dle odvolacího soudu lze s ohledem na blízkost a podobnost slovenského a českého jazyka souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který předvolání k jednání žalované doručoval toliko v českém jazyce. Ostatně i veškerá listinná komunikace mezi stranami, která je obsahem spisu, probíhala v českém jazyce včetně písemných smluv, přičemž z ničeho nevyplývalo, že by žalovaná namítala, že českému jazyku nerozumí. Odvolací soud proto uzavřel, že uvedená námitka žalované svědčí o jejím jediném cíli – prolomení koncentrace řízení, ke které došlo v rámci jednání před soudem prvního stupně.

3.         K další námitce žalované, že jí nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že ani v tomto ohledu nebyla žalovaná zkrácena na svých právech, neboť ze spisu vyplývá, že rozsudek byl žalované zaslán v českém jazyce a na mezinárodní doručenku, ze které je patrné, že žalovaná zásilku obsahující rozsudek převzala dne 18. 10. 2017. Odvolání pak žalovaná podala dne 1. 11. 2017 zastoupená českým advokátem, z čehož odvolací soud usoudil, že znění rozsudku žalovaná s česky hovořícím právním zástupcem podrobně rozebrali. Nadto odvolací soud uvedl, že k dotazu soudu, zda požadují u jednání odvolacího soudu přítomnost tlumočníka, této možnosti nevyužili. Odvolací soud k otázce doručování rozsudku soudu prvního stupně odkázal také na článek 14 Nařízení, který dle soudu předpokládá jedinou podmínku, a to aby se písemnost dostala do dispozice adresáta, což je v řešené věci představováno podepsanou doručenkou.

4.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Otázka formulovaná dovolatelkou se týká aplikace Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie na účastníky řízení před soudy České republiky, kterými jsou subjekty založené dle práva Slovenské republiky. Dovolatelka namítala, že odvolací soud řešenou věc posoudil nesprávně, když neaplikoval citované Nařízení. Konkrétně namítala, že u předmětného předvolání k jednání soudu prvního stupně zaslaného žalované pouze v českém jazyce nebylo žádné poučení žalované o možnosti odmítnout písemnost ve smyslu článku 8 Nařízení. Dovolatelka rozporovala argumentaci odvolacího soudu ohledně blízkosti a podobnosti českého a slovenského jazyka a uvedla, že odvolací soud neaplikoval citované Nařízení pouze na základě domněnek o tom, že žalovaná českému jazyku rozumí. Ve spisu také není dle názoru dovolatelky žádný relevantní důkaz o tom, že jí předvolání bylo doručeno; doručenky založené ve spise neodpovídají požadavkům zákona. Dovolatelka dále uvedla, že když se bez omluvy nedostavila k jednání před soudem prvního stupně, měl soud řízení přerušit dle článku 19 odst. 1 Nařízení, dokud by nebylo zjištěno, že předvolání bylo žalované doručeno předepsaným způsobem s dostatečným předstihem k tomu, aby se mohla obhajovat. Dovolatelka dále tvrdila, že uvedenými pochybeními soudů bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.

5.         Ve lhůtě k podání dovolání dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 11.2. 2019. V doplnění dovolání uvedla, že upřesňuje, v čem spatřuje přípustnost dovolání tak, že tak, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky aplikace Nařízení na účastníky řízení před soudy České republiky, kterými jsou subjekty založené dle práva Slovenské republiky; dále že závisí na řešení otázky výkladu „jazyk, kterému adresát rozumí“ ve smyslu článku 8 odst. 1 písm. a) Nařízení; dále na řešení otázky výkladu článku 19 odst. 1 Nařízení a postupu českého soudu dle tohoto článku a na otázce náležitostí a průkaznosti doručenek vůči žalované jako subjektu založenému dle slovenského práva.

6.         Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

8.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9.         Podle článku 1 odst. 1 Nařízení se toto nařízení použije na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání nebo opomenutí při výkonu státní moci („acta iure imperii“).

10.       Podle článku 8 odst. 1 Nařízení přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků:

 

a) jazyk, kterému adresát rozumí, nebo

 

b) úřední jazyk přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úřední jazyk nebo jeden z úředních jazyků místa doručení.

11.       Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.

12.       Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že otázka aplikace citovaného Nařízení o doručování v řízení vedeném před českými soudy s účastníkem se sídlem ve Slovenské republice, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

13.       V řešeném případě byla doručována soudní písemnost (předvolání k jednání soudu prvního stupně) v civilním soudním sporu vedeném před soudem České republiky adresátovi se sídlem ve Slovenské republice. Jednalo se tedy o obchodní věc, v níž bylo třeba zaslat soudní písemnost z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení této písemnosti. Z výše citovaného článku 1 odst. 1 Nařízení upravujícího působnost Nařízení, pak plyne, že v popsaném případě bylo třeba aplikovat Nařízení a písemnost doručovat v souladu s úpravou doručování v něm obsaženou.

14.       Nařízení pak pro doručované písemnosti stanoví povinnost přijímajícího subjektu vyrozumět adresáta o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti, pokud není vyhotovena v jazyce, kterému adresát rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu; nebo pokud k ní není připojen překlad v jednom z uvedených jazyků (blíže viz výše citovaný článek 8 odst. 1 Nařízení). Poučení o možnosti odmítnout přijetí písemnosti podle článku 8 odst. 1 Nařízení pak musí být provedeno pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II Nařízení. Ustanovení článku 8 odst. 1 Nařízení se pak podle článku 8 odst. 4 vztahuje rovněž na způsoby doručování soudních písemností uvedených v oddíle 2, tedy i na přímé doručení soudní písemnosti osobám v jiném členském státě přímo pomocí poštovních služeb (viz článek 14 Nařízení), jako tomu bylo v řešené věci.

15.       K výkladu článku 8 odst. 1 Nařízení se ve své rozhodovací praxi již několikrát vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále také “SDEU“), podle jehož závěrů musí být adresát za všech okolností (aniž by byl v tomto ohledu prostor pro uvážení) informován o právu odmítnout přijetí písemnosti, přičemž musí být použit jednotný formulář uvedený v příloze II Nařízení. Přiložení formuláře pak představuje podstatnou procesní náležitost, která zaručuje ochranu práva adresáta na obhajobu. Blíže viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 9. 2015, C-519/13, Alpha Bank Cyprus Ltd.

16.       Co se týče posouzení, zda adresát zná jazyk, v němž je písemnost vyhotovena, Soudní dvůr Evropské unie v usnesení ze dne 28. 4. 2016, C-384/14, Alta Realitat, uvedl, že i kdyby byl soud přesvědčen, že adresát rozumí jazyku, ve kterém je písemnost vyhotovena, a tudíž není nutný překlad, nemůže z toho vyvodit, že dotyčný nemůže platně odmítnout doručení, a zbavit jej výkonu práva odmítnout přijetí písemnosti stanoveného v článku 8 odst. 1 Nařízení (viz bod 75).

17.       V rozsudku Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, C-354/15, Andrew Marcus Henderson, pak SDEU výslovně uvedl, že stejná pravidla (formulovaná v článku 8 odst. 1 Nařízení) se použijí také na způsoby zasílání a doručování soudních písemností uvedených v oddíle 2, jak vyplývá výslovně ze znění čl. 8 odst. 4 Nařízení, tedy i na přímé doručení prostřednictvím poštovních služeb podle článku 14 Nařízení (viz bod 59). Nesplnění povinnosti vyrozumět adresáta formou jednotného formuláře o právu odmítnout přijetí písemnosti pak dle závěru SDEU nevede k neplatnosti doručované písemnosti, ani k neplatnosti postupu doručení (viz bod 60). Absenci poučení o právu písemnost odmítnout lze tedy zhojit pouze tím, že jednotný formulář bude co nejrychleji a v souladu s ustanoveními Nařízení adresátovi předán.

18.       Soudní dvůr Evropské unie své závěry shrnul následovně (viz bod 89 usnesení Soudního dvora ze dne 28. 4. 2016, C-384/14, Alta Realitat):

¾         soud, kterému byla věc předložena v odesílajícím členském státě, musí zajistit, aby byl adresát řádně vyrozuměn pomocí jednotného formuláře obsaženého v příloze II Nařízení o právu odmítnout písemnost přijmout.

¾         v případě opomenutí této formální náležitosti je věcí soudu odstranit vady řízení v souladu s ustanoveními Nařízení.

¾         soud, kterému byla věc předložena, nesmí bránit výkonu práva odmítnout přijmout písemnost jejím adresátem;

¾         teprve poté, co adresát skutečně využil práva odmítnout přijmout písemnost, je soud, kterému byla věc předložena, oprávněn přezkoumat opodstatněnost tohoto odmítnutí; za tímto účelem musí tento soud zohlednit všechny relevantní poznatky ve spise proto, aby určil, zda dotyčná osoba rozumí nebo nerozumí jazyku, ve kterém byla písemnost vyhotovena, a

¾         pokud uvedený soud konstatuje, že odmítnutí přijmout písemnost adresátem nebylo odůvodněné, bude moci v zásadě uplatnit důsledky stanovené vnitrostátním právem v takovém případě za předpokladu, že je zachován užitečný účinek nařízení č. 1393/2007.

19.       Z výše uvedeného shrnutí právní úpravy Nařízení a judikatury Soudního dvora Evropské unie vztahující se k výkladu a aplikaci článku 8 odst. 1 Nařízení, vyplývá, že v řešeném případě odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, neboť soud prvního stupně nepostupoval při doručování předvolání žalované v souladu s článkem 8 odst. 1 Nařízení a odvolací soud jeho postup jako správný potvrdil s nesprávným odůvodněním, že bylo doručováno dle článku 14 Nařízení, podle něhož je jedinou podmínkou doručení to, že se předmětná písemnost dostala do dispozice adresáta. Odvolací soud ovšem opomenul, že úprava formulovaná v článku 8 odst. 1 Nařízení se vztahuje i na přímé doručování dle článku 14 Nařízení. Mylný je rovněž závěr odvolacího soudu ohledně toho, že soud prvního stupně postupoval správně, když předvolání k jednání doručoval žalované toliko v českém jazyce, a to s odkazem na podobnost českého a slovenského jazyka a na to, že listinná komunikace mezi stranami probíhala v českém jazyce. Jak vyplývá z judikatury SDEU, je nerozhodné, zda je soud v okamžiku doručování písemnosti přesvědčen, že adresát jazyku písemnosti rozumí. Adresát totiž musí být vždy vyrozuměn o právu písemnost odmítnout v souladu s článkem 8 odst. 1 Nařízení. Až v okamžiku, kdy by žalovaná (za předpokladu, že byla správně vyrozuměna dle článku 8 odst. 1 Nařízení) přijetí písemnosti odmítla, bylo by namístě, aby soud posuzoval, zda její odmítnutí bylo opodstatněné, tj. zda žalovaná jazyku písemnosti skutečně rozumí či nikoli.

20.       Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepostupoval při doručování předvolání žalované k jednání v souladu s Nařízením, a odvolací soud dospěl k závěru, že jeho postup byl správný, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení otázky aplikace Nařízení na doručování písemnosti vyhotovené v českém jazyce účastníku řízení se sídlem ve Slovenské republice. Podle výše shrnutých závěrů SDEU je pak věcí soudu odstranit vady řízení v souladu s ustanoveními Nařízení, tj. odstranit vadu spočívající v chybějícím poučení o právu žalované odmítnout přijetí písemnosti.

21.       Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně již z toho důvodu, že soud prvního stupně nepostupoval při doručování v souladu s článkem 8 odst. 1 Nařízení, přičemž tento nedostatek musí být soudem napraven v souladu s úpravou Nařízení, postrádalo smysl zabývat se ostatními otázkami formulovanými v dovolání.

22.       V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 12       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018

Zvlášť závažným ublížením na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. nutno rozumět ta nejtěžší zdravotní poškození mající následky srovnatelné svou závažností s usmrcením blízké osoby,  popřípadě velmi těžká zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) tr. zák.).

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 C 42/2017-24, zamítl žalobu o zaplacení žalobci a) 200 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 300 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2.         K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 5. 2018, č. j. 39 Co 79/2018-49, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, že dcera žalobců jako spolucestující ve vozidle řízeném matkou žalobce, která byla pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěna u žalované, utrpěla dne 1. 3. 2014 při dopravní nehodě roztržení pravé poloviny bránice s výhřezem pravého laloku jaterního do dutiny hrudní, oboustranné pohmoždění plic, zlomeninu těla druhého bederního obratle, pohmoždění stěny hrudníku a břišní stěny, pohmoždění čelní krajiny vpravo s podkožním krevním výronem, otřes mozku a poškození okohybných svalů či nervů. Pro tato zranění byla hospitalizována od 1. 3. do 31. 3. 2014 a od 29. 4. do 16. 5. 2014. Nyní je sledována na pediatrické klinice, neurologické ambulanci, oční ambulanci a spondylochirurgii, projevuje se u ní úzkostně depresivní reakce po závažné autonehodě a rozvíjí se separačně úzkostná problematika. V současné době normálně chodí, rehabilituje, navštěvuje základní školu, může běhat, ale nikoliv skákat, při jízdě na kole používá páteřní chránič. S odkazem na § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posoudil odvolací soud podmínku zvlášť závažného ublížení na zdraví podle následků na straně primární oběti a uzavřel, že nikoli každé omezení primární oběti v obvyklém způsobu života delší šesti týdnů bude kvalifikovanou reflexní újmou sekundární oběti. Daný typ ochrany je vyhrazen toliko pro kvalifikované případy z hlediska doby a intenzity trvání újmy, tj. pro případy, kdy primární oběť utrpí tak závažné zdravotní poškození, že bude prakticky trvale vyřazena z činnosti běžného života či většiny sfér společenského uplatnění. Takové následky dcera žalobců nemá, je zapojena do běžného života s relativně mírnými omezeními. Podmínka zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 2959 o. z. splněna není.

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázky výkladu pojmu zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 2959 o. z. jako podmínky pro odškodnění sekundárních obětí. Dcera žalobců upadla po dopravní nehodě do bezvědomí, které trvalo téměř 3 týdny, prakticky 6 měsíců musela být upoutána na lůžku bez možnosti pohybu. Těžká vnitřní zranění ji ohrožovala na životě a spolu s mimořádně dlouhou dobou léčení nutno kvalifikovat tento stav jako zvlášť závažné ublížení na zdraví. Dovolatelé odkazují i na § 122 odst. 2 trestního zákona s tím, že orgány činnými v trestním řízení bylo zranění jejich dcery kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Žalobci museli několik týdnů čelit nejistotě o zdravotním stavu dcery, který mohl vést i k její smrti, po propuštění z nemocnice jí museli poskytovat časově náročnou péči, byli vyřazení ze společenského kontaktu, nemohli se věnovat svým zájmům a v případě žalobkyně i výdělečné aktivitě. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4.         Žalovaná navrhla odmítnutí či zamítnutí dovolání žalobců, souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě o zvlášť závažné ublížení na zdraví nejedná. Musí se jednat o tak závažné a trvalé poškození zdraví, které je srovnatelné s úmrtím osoby blízké.

5.         Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky zvlášť závažného ublížení na zdraví jako podmínky vzniku nároku sekundárních obětí na náhradu za duševní útrapy podle § 2959 o. z., jež nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolání však není důvodné.

6.         Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

7.         Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

8.         Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), neobsahoval výslovně formulovaný nárok na náhradu za tento typ imateriální újmy. Soudní praxe ve věcech ochrany osobnosti však tyto nároky v důvodných případech podle § 13 odst. 2 obč. zák. přiznávala s argumentací obdobnou § 2959 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007). Jednalo se vesměs o případy nejtěžších zdravotních poškození. Např. v citovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 535/2007 šlo o nárok rodičů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jim v souvislosti s komplikacemi při porodu jejich dcery, která se narodila s těžkými poruchami mozku, projevujícími se sníženou hybností s neschopností naučit se mluvit a řadou dalších poruch.

9.         Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Lze též odkázat na principy evropského deliktního práva (PETL), představující nejvýznamnější dokument právní unifikace této oblasti, jejichž článek 10:301 hovoří o nároku osob majících blízký vztah k poškozenému, který utrpěl smrtelnou nebo velmi vážnou nesmrtelnou újmu. Z dikce uvedeného článku lze učinit závěr, že nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby.

10.       Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle výše citovaného ustanovení.

11.       Ani v projednávané věci nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z. Byla-li dcera žalobců hospitalizována následkem dopravní nehody po dobu jednoho měsíce, poté propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě dalších 14 dní a nejsou-li následky jejího zranění natolik vážné, aby jí vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud nijak nezlehčuje starost a strach žalobců o dceru v době po dopravní nehodě, avšak poškození zdraví, které utrpěla, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byla ohrožena na životě a prognóza vývoje jejího stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o. z.

12.       Na tomto místě dovolací soud považuje za nutné uvést, že duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z. za splnění stanovených podmínek, tj. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, pociťuje-li poškozená osoba nemajetkovou újmu důvodně jako osobní neštěstí. V projednávané věci však žádné zvláštní okolnosti na straně škůdce tvrzeny nebyly.

13.       Ze shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním vymezené otázky výkladu pojmu zvlášť závažného ublížení na zdraví správný, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

14.       O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud má za to, že ve věcech odškodnění za zásah do práva na soukromý a rodinný život (tj. do osobnostního práva poškozeného) podle § 2959 o. z. nelze při stanovení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) postupovat podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť tato ustanovení nereflektují povahu řízení o náhradách při újmě na přirozených právech člověka, kdy v době započetí úkonu právní služby nelze určit výši plnění, jestliže určení výše náhrady závisí na posouzení soudu podle mnoha kritérií. Na tyto případy je, obdobně jako v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci, přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Odměna advokáta se proto v projednávané věci vypočte z tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovené v § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

15.       V dovolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobců, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 4 114 Kč. Dovolací soud zvažoval použití ustanovení § 150 o. s. ř. o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení z důvodů zvláštního zřetele hodných, avšak dospěl k závěru, že takovýto postup je namístě v případech obdobného typu v řízení před soudem prvního stupně, nikoli však již v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, který žalobci podali navzdory tomu, že se jim dostalo v rozhodnutích soudů dvou stupňů srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění jejich procesního neúspěchu.

           

 

Poř. č. 13       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 07. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4150/2018

Nájemce může vyjádřit souhlas s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného učiněným podle § 2249 odst. 1 o. z. alternativně, a to buď tím, že po dojití návrhu ve lhůtě dvou měsíců mu písemně sdělí, že se zvýšením nájemného souhlasí, nebo tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem zvýšené nájemné.

 

 

1.         Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 18. 8. 2017 se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by soud určil žalované nájemné ve výši 17 595 Kč počínaje dnem podání žaloby za byt číslo 2 o velikosti 3 + 1 v domě č. p. XY v k. ú. XY, obci XY, na adrese XY. Žalobu odůvodnili zejména tím, že dopisem ze dne 9. 3. 2017, doručeným dne 20. 3. 2017, žalované navrhli zvýšení stávajícího nájemného o 20 % z částky 7 500 Kč na částku 9 000 Kč měsíčně s tím, že bude-li souhlasit s navrhovaným zvýšením nájemného, aby jim začala počínaje třetím měsícem po dojití návrhu platit navržené zvýšené nájemné a písemně jim sdělila do dvou měsíců, že se zvýšením nájemného souhlasí. Žalovaná však písemný souhlas nezaslala, proto se domáhají, aby o výši nájemného rozhodl soud.

2.         Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 33 C 86/2017-47, žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výrok II. a III.) a o přiznání odměny ustanovenému zástupci žalované (výrok IV.). Po provedeném dokazování vyšel z toho, že žalobci jsou vlastníky bytu, jehož je žalovaná nájemkyní. Žalobci jí zaslali návrh na zvýšení nájemného o 20 %, jenž jí byl doručen 20. 3. 2017, a žalovaná počínaje třetím kalendářním měsícem po doručení návrhu (červnem 2017) začala zvýšené nájemné platit, souhlas se zvýšením nájemného ve lhůtě dvou měsíců pronajímatelům písemně nezaslala, učinila tak teprve v průběhu tohoto řízení (dopisem ze dne 6. 10. 2017). Soud prvního stupně s odkazem na § 2249 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavřel, že se strany účinně dohodly na zvýšení nájemného, neboť žalovaná zvýšené nájemné začala počínaje třetím měsícem platit a činí tak i nadále, přičemž žalobci zvýšené nájemné přijímají, a že žalobu na určení výše nájemného soudem je možno podat pouze v případě, kdy nájemce nezačne platit zvýšené nájemné, popřípadě jej začne platit opožděně.

3.         K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 17 Co 49/2018-70, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a ve výroku IV. o odměně ustanoveného zástupce jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se účastníci na zvýšení nájemného dohodli způsobem předvídaným v § 2249 odst. 3 o. z., jestliže žalovaná akceptovala návrh žalobců před jeho zánikem a počínaje třetím kalendářním měsícem po jeho doručení začala platit zvýšené nájemné. Dále uvedl, že vymezení lhůty dvou měsíců od dojití návrhu na zvýšení nájemného, ve které má nájemce písemně sdělit souhlas se zvýšením nájemného, je třeba vykládat jako předpoklad pro podání žaloby na určení nájemného, nejde však o lhůtu, jejímž uplynutím by návrh na zvýšení nájemného zanikal. Za neopodstatněné pokládal námitky žalobců o relativní neplatnosti uzavřené dohody o zvýšení nájemného pro nedostatek písemné formy stanovené zákonem s odůvodněním, že požadavek písemné formy je stanoven k ochraně nájemce, a tudíž pouze on se může z tohoto důvodu dovolávat neplatnosti smlouvy o nájmu (§ 586 odst. 1 ve spojení s § 2237 věta za středníkem o. z.), a že navíc platí, že vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté občanského zákoníku (v níž je upravena i smlouva o nájmu bytu), lze namítat neplatnost jeho formy jen v případě, jestliže již nebylo plněno (§ 582 odst. 2 o. z.).

4.         Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že pro splnění zákonem stanovených podmínek pro souhlas nájemce se zvýšením nájemného podle § 2249 odst. 3 o. z. postačí, jestliže nájemce zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné v navržené výši, neboť podmínky pro souhlas uvedené v zákoně obsahují též jeho povinnost do dvou měsíců od dojití návrhu pronajímateli v písemné podobě sdělit, že se zvýšením nájemného souhlasí. Domnívají se, že soudy zcela pominuly skutečnost, že se ve smyslu § 2249 odst. 3 o. z. jedná o dvě kumulativní podmínky platnosti zvýšení nájemného. Zpochybnili i závěr odvolacího soudu, že požadavek písemné formy je stanoven k ochraně nájemce, a tudíž pouze nájemce se může dovolávat neplatnosti smlouvy o nájmu pro nedostatek formy, s tím, že požadavek písemné formy přijetí dohody o zvýšení nájemného je zakotven také k ochraně pronajímatele. Dovolatelé jsou též toho názoru, že návrhem žalované na snížení nájemného ze dne 4. 4. 2017 jako reakcí na návrh žalobců na zvýšení nájemného byla tato nabídka žalobců protinávrhem odmítnuta a tedy zanikla.  Navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5.         Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, jakým způsobem nájemce vyjádří souhlas s návrhem na zvýšení nájemného podle § 2249 odst. 3 o. z., jenž je podmínkou pro zvýšení nájemného dle návrhu pronajímatele, nebyla doposud v poměrech o. z. řešena. Není však důvodné.

6.         Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé existenci těchto vad netvrdili a neplyne ani z obsahu spisu.

7.         Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále opět jen „o. z." (§ 3074 odst. 1 o. z.).

8.         Podle § 2249 odst. 1 o. z. neujednají-li si strany zvyšování nájemného nebo nevyloučí-li zvyšování nájemného výslovně, může pronajímatel v písemné formě navrhnout nájemci zvýšení nájemného až do výše srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě, pokud navržené zvýšení spolu s tím, k němuž již došlo v posledních třech letech, nebude vyšší než dvacet procent. K návrhu učiněnému dříve než po uplynutí dvanácti měsíců, v nichž nájemné nebylo zvýšeno, nebo který neobsahuje výši nájemného a nedokládá splnění podmínek podle tohoto ustanovení, se nepřihlíží.

9.         Podle § 2249 odst. 3 o. z. souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné, jak bylo navrženo. Nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do dvou měsíců od dojití návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud; návrhu podanému po uplynutí této lhůty soud nevyhoví, namítne-li nájemce, že návrh byl podán opožděně. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o nájemném do výše, která je v místě a čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu.

10.       Pojmovým znakem nájemní smlouvy je úplatnost, nájemce platí za užívání bytu nájemné, jehož výše se může – dohodou stran nebo rozhodnutím soudu – měnit i v průběhu nájmu (§ 2246, § 2248 - 2250 o. z.). Nedojde-li k dohodě účastníků v průběhu trvání nájmu bytu o nové výši nájemného (která má nepochybně před rozhodnutím soudu přednost) a jsou-li splněny zákonné předpoklady, je soud oprávněn (a zároveň povinen) zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu určit (s účinností od podání žaloby) konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) v řízení podle § 2249 odst. 3, 4 o. z. Žaloba na určení výše nájemného (§ 2249 odst. 3 o. z.) je žalobou určovací (právotvornou), nejde o žalobu na plnění, soud tak svým rozhodnutím nerozhoduje o zaplacení („dlužného“) nájemného, jen určí jeho výši. Nájemci vznikne povinnost platit vyšší nájemné až po pravomocném rozhodnutí soudu o zvýšení nájemného, byť s účinky od podání žaloby, což zákon soudu výslovně (§ 2249 odst. 3 poslední věta o. z.) umožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4848/2016).

11.       Návrh pronajímatele na zvýšení nájemného podle § 2249 odst. 1 o. z. je návrhem na změnu smlouvy o nájmu bytu, pro který stanoví zákon (stejně jako pro nájemní smlouvu v § 2237 o. z.) písemnou formu. Ustanovení § 2249 odst. 3 o. z. pak zakotvuje dva způsoby, jakým by měl nájemce vyjádřit svůj souhlas s návrhem na zvýšení nájemného. Primárně (§ 2249 odst. 3 věta prvá o. z.) vychází z toho, že souhlas nájemce se zvýšením nájemného je dán tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné. Dále by měl pronajímateli ve lhůtě dvou měsíců po dojití návrhu písemně sdělit, že se zvýšením nájemného souhlasí. Tento druhý způsob dle názoru dovolacího soudu zákon stanoví jednak proto, aby byla dodržena písemná forma změny smlouvy o nájmu bytu, a jednak proto, že tak zároveň vymezuje lhůtu, jejíž marné uplynutí je předpokladem pro podání žaloby pronajímatele na určení výše nájemného soudem. Neznamená to však, že by uplynutím této dvouměsíční lhůty návrh na zvýšení nájemného zanikal, neboť může být přijat i později, a to zaplacením nájemného do konce třetího kalendářního měsíce po dojití návrhu [srov. Hulmák M. a kol., Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 - 3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 373 - 379].

12.       Lze tedy uzavřít, že nájemce může vyjádřit souhlas s návrhem pronajímatele na zvýšení nájemného učiněným podle § 2249 odst. 1 o. z. alternativně, a to buď tím, že po dojití návrhu ve lhůtě dvou měsíců mu písemně sdělí, že se zvýšením nájemného souhlasí, nebo tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem zvýšené nájemné. Dojde-li jednou z těchto dvou možností k přijetí návrhu na zvýšení nájemného a tím i k uzavření dohody ohledně nové výše nájemného, zaniká právo pronajímatele podat žalobu na určení jeho výše soudem.

13.       Tento závěr pro projednávanou věc znamená, že žalovaná tím, že počínaje třetím měsícem po dojití návrhu zaplatila zvýšené nájemné, přijala návrh pronajímatelů na zvýšení nájemného. Uvedený závěr je praktický i pro opačnou situaci, kdy nájemce sice pronajímateli ve lhůtě dvou měsíců sdělí, že se zvýšením nájemného souhlasí, ale počínaje třetím měsícem zvýšené nájemné platit nezačne. I v takovém případě je třeba mít dohodu o změně výše nájemného za uzavřenou, neboť znění § 2249 odst. 3 o. z. pronajímateli podat žalobu na určení nájemného, obdrží-li písemný souhlas nájemce s jeho zvýšením, ani neumožňuje.

14.       S dovolateli je možno souhlasit v tom, že přijme-li nájemce návrh na zvýšení nájemného tím, že zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po jeho dojití zvýšené nájemné, nebyla dodržena písemná forma změny smlouvy o nájmu bytu, což má za následek její relativní neplatnost (§ 582 odst. 1 o. z.). Tuto relativní neplatnost však nemůže nikdo namítat, neboť požadavek písemné formy smlouvy o nájmu bytu (včetně její změny) je stanoven na ochranu nájemce (§ 586 odst. 1 ve spojení s § 2237 o. z.), ale ani ten nemůže tuto námitku vznést, jestliže již začal plnit (§ 582 odst. 2 o. z.). V projednávané věci byl navíc nedostatek písemné formy souhlasu se zvýšením nájemného dodatečně žalovanou zhojen dopisem ze dne 6. 10. 2017 (§ 582 odst. 1 o. z.).

15.       Pro úplnost lze vzhledem k obsahu dovolání dodat, že otázkou účinků návrhu žalované na snížení nájemného ze dne 4. 4. 2017 se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval, proto ji nemohl řešit ani dovolací soud. Navíc z obsahu spisu plyne, že tento dopis nebyl ani předmětem dokazování.

16.       Nejvyšší soud tak uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – věcně správný, proto dovolání jako nedůvodné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

17.     Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho dovolání proti tomuto výroku by nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) a k) o. s. ř. ani přípustné.

18.     Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19.    V projednávané věci bylo sice rozhodnuto konečným způsobem o věci samé, ale nikoli o nákladech řízení, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byly výroky o nákladech řízení zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, který dosud o nákladech řízení nerozhodl. Bude proto na něm, aby o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodl. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím zastupoval žalovanou soudem ustanovený advokát, proto se o jejích nákladech rozhoduje s přihlédnutím k § 149 odst. 2 o. s. ř. (náhrada hotových výdajů advokáta a odměna za zastupování není nákladem státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V dovolacím řízení žalované žádné náklady nevznikly.

 

 

Poř. č. 14       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 07. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017

Zastoupení právnické osoby členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.).

Překročí-li člen statutárního orgánu právnické osoby zástupčí oprávnění, anebo zastoupí-li právnickou osobu, ačkoliv k tomu není podle zakladatelského právního jednání oprávněn, může právnická osoba takové jednání dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením § 440 o. z., nikoliv (i) ustanovením § 446 o. z. (výjimku může představovat situace, kdy člen statutárního orgánu bude jednat jako zmocněnec v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. a překročí plnou moc). Ustanovení § 431 o. z. nelze na překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu právnické osoby aplikovat.

           

 

1.         Žalobou podanou u soudu dne 28. 1. 2016 se žalobkyně domáhá na žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 1 200 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení, které od ní přijali jako plnění ze smlouvy o budoucí smlouvě. Tuto smlouvu za žalobkyni podepsal toliko jeden jednatel, ačkoli za ni byli oprávněni jednat pouze dva jednatelé společně. Podle žalobkyně tak smlouva o budoucí smlouvě nikdy nevznikla.

2.         Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 117 C 15/2016-90, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3.         V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4.         Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

[1]       Podle zápisu v obchodním rejstříku jsou statutárním orgánem žalobkyně dva jednatelé. Prvním jednatelem je L. H., druhým jednatelem se stal ke dni 16. 1. 2014 G. F. Jménem společnosti jednají oba jednatelé společně. Podepisování za společnost se děje tak, že k vytištěné nebo napsané obchodní firmě společnosti připojí jednatelé svůj podpis. Tento zápis do obchodního rejstříku byl proveden ke dni 4. 2. 2014.

[2]       Dne 20. 3. 2014 podepsali žalovaní jako budoucí převodci a L. H. za žalobkyni jako budoucí nabyvatelku listinu označenou jako smlouva o budoucí smlouvě č. 20/03/2014/A (dále též jen „smlouva“).

[3]       Předmětem smlouvy byla dohoda o uzavření „smlouvy o převodu práv k vynálezu– elektrolyzéru pro výrobu vodíku – včetně patentu“ a stanovení souvisejících podmínek. Cena za tento převod byla sjednána částkou 10 000 000 Kč. Žalobkyně se zavázala uhradit první část ceny ve výši 1 000 000 Kč do 28. 3. 2014 a druhou část ceny ve výši 200 000 Kč do 28. 4. 2014.

[4]       Žalobkyně zaplatila žalovaným podle smlouvy „dvěma platbami, které byly realizovány přibližně do pěti týdnů od podpisu smlouvy“, částku 1 200 000 Kč. Žalovaní jí tuto částku ani přes výzvu dosud nevrátili.

5.         Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně nedošlo.

6.         Soudy obou stupňů zdůraznily, že podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), vystupují statutární orgány jako zástupci právnické osoby.

7.         Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je možné § 440 o. z. aplikovat i v případech překročení zástupčího oprávnění statutárního orgánu (jeho členů).

8.         Rozhodující podle odvolacího soudu bylo, že „žalobkyně podle smlouvy plnila, čímž bez zbytečného odkladu smlouvu o budoucí smlouvě schválila, a s účinky ex tunc zhojila překročení zástupčího oprávnění L. H., který smlouvu podepsal sám, ač tak měl podle veřejného rejstříku učinit společně s G. F. Žalobkyně tedy plnila, k čemu ji právní jednání zavazovalo“.

9.         Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož i kdyby žalobkyně smlouvu dodatečně neschválila, zavazovala by smlouva L. H., který podle ní žalovaným také plnil. Způsobil-li L. H. tímto jednáním žalobkyni nějakou škodu, musí se její náhrady žalobkyně domáhat vůči němu, nikoliv vůči žalovaným.

10.       Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené) otázky hmotného práva, „zda lze aplikovat ustanovení § 440 o. z. o překročení zástupčího oprávnění i na jednání statutárního orgánu právnické osoby nebo jeho členů, anebo zda ustanovení o jednání statutárního orgánu nebo jeho členů za právnickou osobu představují ustanovení speciální, jež vylučují aplikaci ustanovení § 440 o. z.“.

11.       Podle názoru dovolatelky ustanovení § 440 o. z. nelze aplikovat na jednání statutárních orgánů právnických osob, neboť jednání statutárního orgánu „nelze v žádném případě srovnávat se zastoupením smluvním, zákonným či opatrovnictvím… Statutární orgán právnické osoby přímo vyjadřuje vůli této právnické osoby a nezastupuje právnickou osobu tak, jako zastupuje jinou osobu např. zástupce na základě plné moci“. Aplikaci obecných ustanovení o zastoupení (včetně § 440 o. z.) „brání existence zvláštní zákonné úpravy, zejména § 151 odst. 2 o. z., § 159 o. z. a § 162 až § 164 o. z.“ a též skutečnost, že zápis způsobu jednání statutárního orgánu do veřejného rejstříku by zcela ztrácel smysl. 

12.       Dovolatelka se neztotožňuje ani se závěrem soudů, který přijaly „bez jakéhokoliv provedeného dokazování a navzdory tvrzením dovolatelky“ a podle něhož uhrazením částky 1 200 000 Kč dovolatelka dodatečně jednání L. H. schválila. Právní jednání, jež učinil člen statutárního orgánu samostatně, ač měl jednat společně s jiným členem statutárního orgánu, musí schválit orgán k tomu příslušný. Tím je podle dovolatelky zásadně statutární orgán právnické osoby. Dodatečné schválení jednání L. H. tedy mohl učinit pouze statutární orgán dovolatelky, k čemuž však nikdy nedošlo.

13.       Měl-li být smlouvou namísto dovolatelky vázán pouze L. H., jak pro případ dodatečného neschválení dovodil odvolací soud, vzniklo žalovaným na úkor dovolatelky bezdůvodné obohacení, neboť peněžní prostředky převedené na účet žalovaných patřily dovolatelce, nikoliv L. H. Dovolatelka, odkazujíc na § 440 odst. 2 o. z., však má za to, že smlouvou není vázán ani L. H.. Způsob jednání statutárního orgánu dovolatelky byl ke dni podpisu smlouvy zapsán v obchodním rejstříku, žalovaní proto nemohli být v dobré víře, že L. H. je oprávněn dovolatelku sám zastoupit.

14.       Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15.       Žalovaní ve vyjádření k dovolání argumentují správností závěrů rozsudku odvolacího soudu a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání „odmítl či zamítl“.

16.       Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky aplikace § 440 o. z. na právní jednání učiněné za právnickou osobu členem jejího statutárního orgánu, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.

17.       Podle § 161 o. z. kdo zastupuje právnickou osobu, dá najevo, co ho k tomu opravňuje, neplyne-li to již z okolností. Kdo za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci nebo o svém pracovním zařazení.

18.       Podle § 162 o. z. zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo stiženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil.

19.       Podle § 163 o. z. náleží statutárnímu orgánu veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby.

20.       Podle § 164 o. z. může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech (odstavec první). Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání (odstavec druhý).

21.       Podle § 431 o. z. překročí-li zástupce podnikatele zástupčí oprávnění, podnikatele právní jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.

22.       Podle § 440 o. z. překročil-li zástupce zástupčí oprávnění, zavazuje právní jednání zastoupeného, pokud překročení schválí bez zbytečného odkladu. To platí i v případě, kdy za jiného právně jedná osoba, která k tomu není oprávněna (odstavec první). Není-li právní jednání bez zbytečného odkladu schváleno, je osoba, která právně jednala za jiného, zavázána sama. Osoba, se kterou bylo jednáno a která byla v dobré víře, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu (odstavec druhý).

 

I. K postavení členů statutárního orgánu právnické osoby

23.      

S účinností od 1. 1. 2014 soukromé právo opustilo rozlišování mezi přímým jednáním právnické osoby (členy statutárního orgánu) a jejím zastoupením; členové statutárního orgánu právnické osoby jsou nadále považováni za její zástupce (srov. výslovné znění § 164 odst. 1 o. z.).

24.       Obecně platí, že člen statutárního orgánu je oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech; svědčí mu tudíž ničím neomezené zástupčí oprávnění (§ 164 odst. 1 o. z.). Výjimky z tohoto pravidla upravuje zákon, popř. v souladu se zákonem zakladatelské právní jednání.

25.       Právnická osoba si tvoří orgány buď o jednom členu (a pak jde o individuální orgán), anebo o více členech (a pak jde o orgán kolektivní) [§ 152 odst. 1 o. z.]. Z toho také vychází § 164 odst. 2 věta první o. z., podle něhož je-li působnost statutárního orgánu svěřena více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Z uvedeného pravidla upravují výjimku např. § 44 odst. 5 a § 194 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“], z nichž plyne, že má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, představuje každý z nich individuální statutární orgán (neurčí-li společenská smlouva, že více jednatelů tvoří kolektivní  orgán – § 44 odst. 5 a § 194 odst. 2 z. o. k.).

26.       Má-li právnická osoba kolektivní statutární orgán, anebo má-li více individuálních statutárních orgánů (např. společnost s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán), svědčí (neomezené) zástupčí oprávnění podle § 164 odst. 1 o. z. každému členu statutárního orgánu. Nicméně zakladatelské právní jednání může upravit způsob zastupování členy statutárního orgánu odlišně; může tak např. určit, že právnickou osobu musí zastupovat vždy více členů statutárního orgánu společně (tzv. „pravidlo čtyř či více očí“), může svěřit zástupčí oprávnění pouze některým členům statutárního orgánu (např. toliko předsedovi) apod. (§ 164 odst. 2 věta druhá o. z.).

27.       Ustanovení § 164 odst. 2 o. z. dopadá i na právnické osoby s více individuálními statutárními orgány; opačný závěr by znamenal, že členové jejich (individuálních) statutárních orgánů je zastupují bez dalšího ve všech záležitostech samostatně (§ 164 odst. 1 o. z.) a zakladatelské právní jednání nemůže určit (s využitím pravidla vyjádřeného v § 164 odst. 2 větě druhé o. z.) jinak.

28.       Je-li způsob zastupování právnické osoby členy jejího statutárního orgánu určený zakladatelským právním jednáním zapsán ve veřejném rejstříku, mohou členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupovat (činit za ni právní jednání) zásadně (srov. zejména výjimku upravenou v § 164 odst. 2 in fine o. z.) pouze v souladu s tímto způsobem.

29.       Shora popsané závěry Nejvyšší soud vyložil již v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněných pod čísly 20/2016 a 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 20/2016“ a „R 10/2019“).

30.       Jsou-li členové statutárního orgánu právnické osoby považováni za její zástupce, je třeba na ně – v rozsahu, v němž zvláštní úprava orgánů právnických osob neurčuje (jakožto lex specialis) odlišně – aplikovat všeobecná ustanovení upravující zastoupení (tj. ustanovení Dílu 1 Hlavy III Části první o. z.) [např. aplikaci § 438 a 439 o. z. vylučuje zvláštní úprava obsažená v ustanovení § 164 o. z., k předpokladům aplikace § 437 o. z. na členy statutárního orgánu obchodní korporace pak srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odst. 21].

31.       Pro posouzení, zda lze na členy statutárního orgánu aplikovat i zvláštní úpravu smluvního, popř. zákonného zastoupení (tj. ustanovení Dílu 2, resp. Dílu 3 Hlavy III Části první o. z.), je nutné zodpovědět otázku, zda je zastoupení právnické osoby členy jejího statutárního orgánu zastoupením smluvním, zákonným či zastoupením svého druhu (sui generis), na něž zvláštní úprava smluvního či zákonného zastoupení nedopadá.

32.       V odborné literatuře lze nalézt všechny v úvahu přicházející názory. Někteří autoři dovozují, že jde o zastoupení smluvní [srov. např. Pokorná, J. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1089], jiní se kloní k závěru, podle něhož jde o zastoupení zákonné [srov. např. Dvořák, T. in: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§ 1 až 654), Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 536; Eichlerová, K. in: Černá, S., Plíva, S. a kol. Podnikatel a jeho právní vztahy, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha, 2013, s. 17; Juráš, M. Zastoupení právnické osoby v civilním právu – aktuální problémy, Právní rozhledy, 12/2014, s. 428-432; Havel, B. Konflikt zájmů při správě obchodních korporací (vztah § 437 odst. 2 o. z. a § 54 a násl. z. o. k.), Právní rozhledy, 8/2015, s. 272-275], a konečně další plédují pro názor, že jde o zastoupení sui generis [např. Lasák, J. in: Lavický P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 842; či Dědič, J. Úprava konfliktů zájmů v zákoně o obchodních korporacích ve vazbě na nový občanský zákoník, Právní rozhledy 15-16/2014, s. 524-532].

33.       Jakkoliv je vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou, o jejíž orgán jde, vztahem smluvním (vzniká na základě souhlasného projevu vůle právnické osoby a dotčeného člena), rozsah zástupčího oprávnění je primárně upraven zákonem a v jeho mezích zakladatelským právním jednáním (srov. důvody R 10/2019). Člena statutárního orgánu nelze považovat za zmocněnce právnické osoby (jednajícího na základě plné moci), ale ani za typického zákonného zástupce či dokonce opatrovníka právnické osoby. S ohledem na specifika postavení člena statutárního orgánu se Nejvyšší soud kloní k závěru, že nejde ani o zástupce smluvního, ani o zástupce zákonného. Zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení (§ 441 až 456 o. z.), ani úprava zastoupení zákonného (§ 457 až 488 o. z.).

II. K režimu dodatečného schválení právního jednání člena statutárního orgánu činěného za právnickou osobu

 

34.       Zastupování právnické osoby navenek je jednou ze základních působností statutárního orgánu, již zásadně nelze statutárnímu orgánu odebrat, a to ani ujednáním v zakladatelském právním jednání (srov. R 10/2019). Nicméně v případě, že statutární orgán tvoří více osob, může být základní pravidlo (podle něhož samostatné zástupčí oprávnění náleží každému členu statutárního orgánu) modifikováno (v souladu se zákonem) zakladatelským právním jednáním.

35.       Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby za právnickou osobu jednali alespoň dva členové statutárního orgánu společně (tzv. „pravidlo čtyř očí“), pak jedná-li za právnickou osobu toliko jeden člen statutárního orgánu, překračuje své zástupčí oprávnění (nemůže zastupovat samostatně – nebyl-li k tomu v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. zmocněn – ale toliko společně s dalším členem statutárního orgánu). Určí-li zakladatelské právní jednání, že právnickou osobu může zastupovat toliko určitý člen statutárního orgánu (např. jeho předseda), ostatní členové statutárního orgánu tak činit (zásadně) nemohou. Jedná-li přesto některý z nich, jedná jako osoba, která k tomu není oprávněna.

36.       V obou případech však přichází v úvahu, aby právnická osoba (jakožto zastoupený) jednání učiněné takovýmto neoprávněným zástupcem (tj. členem statutárního orgánu jednajícím buď bez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávnění překračujícím) dodatečně schválila. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením § 440 o. z., nikoliv (i) ustanovením § 446 o. z. (výjimku může představovat situace, kdy člen statutárního orgánu bude jednat jako zmocněnec v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. a překročí plnou moc).

37.       S ohledem na úvahy odvolacího soudu o možné aplikaci § 431 o. z. (srov. stranu 7 napadeného rozhodnutí) Nejvyšší soud poznamenává, že označené ustanovení (jež neupravuje ratihabici, nýbrž důsledky překročení zástupčího oprávnění zástupcem podnikatele) nelze na překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu aplikovat.

38.       Jakkoliv totiž čistě gramatický výklad (představující toliko prvotní přiblížení se textu právní normy, obsažené ve vykládaném ustanovení) naznačuje aplikovatelnost § 431 o. z. na členy statutárního orgánu právnické osoby – podnikatele (coby její zástupce), výklad historický, teleologický i systematický vede k závěru opačnému.

39.       V § 430 a 431 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v § 15 a § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Ustanovení § 431 o. z. je převzato z § 15 odst. 2 obch. zák., který beze sporu dopadal toliko na zástupce uvedené v § 15 odst. 1 obch. zák. Dnes je tento typ zastoupení upraven v § 430 odst. 1 o. z. Jelikož z důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku neplyne, že by se zákonodárce hodlal odchýlit od převzaté úpravy, lze usuzovat, že jeho úmyslem bylo vztáhnout pravidlo obsažené v § 431 o. z. toliko na zástupce uvedené v § 430 odst. 1 o. z.

40.       Tomu nasvědčuje i výklad systematický. Jelikož § 431 o. z. řeší toliko překročení zástupčího oprávnění, a nikoliv důsledky jednání bez zástupčího oprávnění, bylo by možné jej aplikovat pouze na situace, kdy člen statutárního orgánu své zástupčí oprávnění překračuje (typicky jedná-li sám, ačkoliv podle zakladatelského právního jednání mají jednat společně nejméně dva). Důsledky jednání člena statutárního orgánu, jemuž zástupčí oprávnění vůbec nesvědčí (viz výše), by podle § 431 o. z. řešit nešlo. Vztažení označeného ustanovení i na členy statutárního orgánu by tudíž znamenalo dvojí režim řešení důsledků jednání členů statutárních orgánů v rozporu se způsobem zastupování určeným zakladatelským právním jednáním, což je z pohledu právní praxe jen obtížně akceptovatelné.

41.       Ostatně gramatický výklad (v jehož důsledku by mělo označené ustanovení dopadat na všechny zástupce podnikatele bez rozdílu) vede k (taktéž obtížně akceptovatelnému) závěru, podle něhož by podle § 431 o. z. byly posuzovány i situace, kdy např. smluvní zástupce podnikatele jedná ve věci nesouvisející s podnikáním. Ustanovení § 431 o. z. totiž (výslovně) neomezuje své užití toliko na jednání související s provozem závodu (což v případě jeho vztažení toliko na zástupce uvedené v § 430 odst. 1 o. z. není nutné).

 

III. K výkladu § 440 o. z.

 

42.       Dodatečné schválení (ratihabice) je projevem vůle zastoupeného být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem (osobou, jež jednala bez zástupčího oprávnění, popř. jež své zástupčí oprávnění překročila); jako takové je právním jednáním zastoupeného.

43.       Rozhodnutí o dodatečném schválení právního jednání náleží primárně do působnosti statutárního orgánu právnické osoby (§ 163 o. z.). V režimu obchodních korporací bude takové rozhodnutí zpravidla spadat pod obchodní vedení korporace. Jde-li o statutární orgán kolektivní, popř. o více individuálních statutárních orgánů, je nutné dodržet pravidla pro přijetí rozhodnutí stanovená zákonem, popř. zakladatelským právním jednáním (srov. zejména § 156 o. z., § 195 odst. 1 věta druhá z. o. k., § 440 z. o. k. a § 708 odst. 3 z. o. k.). U právnických osob – podnikatelů (především u obchodních korporací) mohou kromě statutárního orgánu o dodatečném schválení právního jednání rozhodnout též další osoby, které byly při provozu obchodního závodu pověřeny činností, jež zahrnuje i schvalované právní jednání. Z pohledu vázanosti zastoupeného (právnické osoby) projevem vůle (dodatečným schválením právního jednání) však není významné, zda právnická osoba (její orgán) přijala rozhodnutí o dodatečném schválení (srov. § 162 o. z.).

44.       Projevit vůli být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem může za právnickou osobu zásadně každý, kdo by byl oprávněn tuto právnickou osobu zastoupit při dotčeném (schvalovaném) právním jednání (může-li někdo právnickou osobu zavázat tím, že ji zastoupí při samotném právním jednání, může ji zavázat i tím, že takové jednání, učiněné neoprávněným zástupcem, za právnickou osobu schválí). Mohou tak tedy učinit členové statutárního orgánu způsobem určeným zakladatelským právním jednáním (např. s dodržením pravidla čtyř očí), může tak učinit osoba, která by mohla při schvalovaném jednání právnickou osobu – podnikatele zastoupit v souladu s § 430 odst. 1 o. z., může tak učinit prokurista (jde-li o schválení právního jednání učiněného při provozu závodu) či jiný zmocněnec (spadá-li schvalované právní jednání do rozsahu udělené plné moci), popř. jiní zástupci, splňující předestřený základní předpoklad, totiž že by mohli právnickou osobu zastoupit již při schvalovaném právním jednání (opatrovník, likvidátor, vedoucí odštěpného závodu atd.).

45.       Občanský zákoník neupravuje formu dodatečného schválení. Jelikož obecně platí, že každý má právo zvolit si pro své právní jednání libovolnou formu, není-li omezen ujednáním či zákonem (§ 559 o. z.), lze dovozovat, že volba formy dodatečného schválení závisí na zastoupeném (právnické osobě). A to i tehdy, kdy zákon pro schvalované právní jednání formu stanoví. Ke shodnému závěru dospěla jak judikatura v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2494/2016, uveřejněný pod číslem 148/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak i komentářová literatura (Melzer, F. in: Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník: velký komentář, Svazek III, § 419-654, Praha: Leges, 2014, s. 90). Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jako zástupce právnické osoby dodatečně schválit určité právní jednání, učiněné za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. Za splnění této podmínky může mít dodatečné schválení i „podobu“ plnění závazků převzatých za právnickou osobu neoprávněným zástupcem.

46.       K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce, právnická osoba dozví (obecně k počítání lhůty „bez zbytečného odkladu“ srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Právnická osoba se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat právnické osobě (obecně k okruhu takových osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

47.       Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc). Od dodatečného schválení právního jednání (ratihabice) je proto nutné odlišit dodatečné (sukcesivní) jednání dalšího člena (dalších členů) statutárního orgánu právnické osoby uplatňující tzv. pravidlo čtyř či více očí. V takovém případě [kdy je zpravidla od počátku zřejmé, že za právnickou osobu jednají (budou jednat) členové statutárního orgánu společně] se právní jednání stává účinným až okamžikem, kdy vůli projeví poslední z nich (ex nunc).

48.       Zastoupený může postupem podle § 440 o. z. dodatečně schválit právní jednání učiněné neoprávněným zástupcem i tehdy, nebyla-li třetí osoba (adresát právního jednání) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění. Jinak řečeno, dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 440 o. z. Je však předpokladem pro případnou vázanost samotného neoprávněného zástupce (dodatečně neschváleným) právním jednáním ve smyslu § 440 odst. 2 o. z. (srov. vazbu mezi první a druhou větou § 440 odst. 2 o. z.; v literatuře viz např. Melzer, F., op. cit výše, s. 63 a 64). Jinými slovy, není-li třetí osoba (adresát právního jednání) v dobré víře, že jednajícímu svědčí zástupčí oprávnění, nemůže na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu.

49.       Je-li ze způsobu zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu zapsaného ve veřejném rejstříku právnických osob [§ 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů; dále též jen „z. v. r.“] zřejmé, že právnickou osobu zastupují pouze dva nebo více členů statutárního orgánu společně, osoba, s níž je jednáno, zpravidla nebude [s ohledem na princip formální a materiální publicity veřejného rejstříku (vyjádřený v § 3 a 8 z. v. r.)] v dobré víře o tom, že pouze jeden člen statutárního orgánu právnické osoby může takovou právnickou osobu zastoupit. Nedostatek dobré víry třetí osoby vede k tomu, že dodatečně neschválené právní jednání neváže ani zastoupenou právnickou osobu, ani neoprávněného zástupce.

 

IV. Promítnutí uvedených závěrů do poměrů projednávané věci

 

50.       Odvolací soud správně posuzoval, zda jednání učiněné jednatelem L. H. za dovolatelku (uzavření smlouvy) v rozporu se způsobem zastupování zapsaným v obchodním rejstříku dovolatelka dodatečně schválila postupem podle § 440 o. z. Správným je pak i závěr, podle něhož mohlo být dodatečné schválení učiněno i konkludentně, např. splněním (části) závazků převzatých smlouvou (poukázáním části ceny).

51.       Nicméně odvolací soud pochybil, nezabýval-li se tím, zda dovolatelka byla při tvrzeném konkludentním jednání, spočívajícím v poukázání části ceny dle smlouvy, zastoupena osobou oprávněnou projevit za ni vůli dodatečně schválit smlouvu (nezkoumal, kdo o provedení příslušných plateb rozhodl a kdo je provedl). Za daného stavu není (zatím) možné uzavřít, že dovolatelka (prostřednictvím k tomu oprávněné osoby) projevila v souladu s § 440 o. z. vůli být vázána uzavřenou smlouvou. 

52.       Přinejmenším předčasný (s ohledem na absenci posouzení, zda žalovaní byli v dobré víře v zástupčí oprávnění jednatele jednajícího v rozporu se zápisem v obchodním rejstříku) je pak i závěr odvolacího soudu, podle něhož by v případě absence dodatečného schválení byl smlouvou vázán sám L. H.

53.       Konečně nesprávná je pak i úvaha odvolacího soudu, podle níž byl-li by ze smlouvy vázán toliko L. H. a poukázal-li by žalovaným bez právního důvodu peněžní prostředky dovolatelky, nevznikl by dovolatelce nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným, ale toliko nárok na náhradu škody vůči jednateli (k souběhu obou nároků ve skutkově obdobné situaci srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).

54.       Jelikož řešení právní otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

55.       Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 15       

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 07. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1187/2019

Služebnost, která je zapsána v katastru nemovitostí, přestože ve skutečnosti neexistuje, vznikne, je-li panující nemovitost převedena za podmínek stanovených v § 984 odst. 1 o. z.

 

1.  Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost strpět žalobci procházení domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY k domu č. p. XY.  

2.         Žalobce je vlastníkem nemovitých věcí - pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY. Tyto nemovité věci nabyl kupní smlouvou ze dne 8. 4. 2016 („kupní smlouva”), a to včetně věcného břemene, které bylo ke dni zápisu vlastnického práva žalobce zapsáno v katastru nemovitostí. Žalovaná je vlastnicí nemovitých věcí - pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, na listu vlastnictví XY, nacházející se tamtéž. Věcné břemeno bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě hospodářské smlouvy ze dne 23. 9. 1976 („hospodářská smlouva”). Po nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem vyzval žalobce žalovanou, aby mu umožnila průchod domovní chodbou a dvorkem; ta však žádosti nevyhověla. Žalobce věcné břemeno nabyl v dobré víře, za úplatu a od osoby k tomu oprávněné.

3.         Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Věcné břemeno na základě hospodářské smlouvy nevzniklo, neboť ta založila pouze právo průchodu ve prospěch původního vlastníka domu č. p. XY A. P.; zápis věcného břemene pro každého vlastníka domu č. p. XY tak byl v katastru nemovitostí proveden chybně. V době kdy žalobce nabyl nemovitosti, zapsaný stav neodpovídal skutečnému právnímu stavu. Při uzavírání kupní smlouvy žalobce nemohl být v dobré víře, že mu věcné břemeno svědčí. Žalobce měl k dispozici kupní smlouvu ze dne 3. 1. 1977, ze které mohl dovodit, že přístup k domu č. p. XY je zajištěn jen souhlasem vlastníka domu č. p. XY, nikoliv věcným břemenem; uvádí i další argumenty pro své tvrzení. Také znal místní situaci a z toho mohl dohodit, že takové břemeno neexistuje; ostatně pro případ, že by podle soudu vzniklo, navrhovala žalovaná zamítnutí žaloby, neboť zaniklo promlčením, protože nebylo vykonáváno. Vzájemnou žalobou se žalovaná domáhala, aby soud určil, že věcné břemeno neexistuje, případně aby jej zrušil.

4.         Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 4. 2018, č. j. 9 C 40/2017-96, ve výroku I. uložil žalované povinnost strpět žalobcův průchod domovní chodbou a dvorkem budovy č. p. XY k domu č. p. XY. Dále zamítl vzájemné žaloby žalované, kterými se domáhala určení neexistence (výrok II.) a zrušení (výrok III.) věcného břemene. Ve výroku IV. rozhodl o nákladech řízení a výroku V. o soudním poplatku.

5.         Soud prvního stupně vycházel z § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a konstatoval, že hospodářská smlouva pojednává o tom, že nabyvatel  nemovitostí přijímá závazek, kterým je právo průchodu domovní chodbou a dvorkem k domu č. p. XY pro A. P.; věcné břemeno touto smlouvou nevzniklo a s ohledem na tehdejší právní úpravu ani vzniknout nemohlo; zápis věcného břemene v katastru nemovitostí je tak chybný. V době, kdy žalobce nabyl nemovité věci, stav zapsaný neodpovídal skutečnému právnímu stavu; tento závěr nenarušuje ani prohlášení v kupní smlouvě ze dne 20. 7. 1973, ani smlouva o převodu vlastnictví ze dne 24. 9. 1998 a její následný vklad do katastru nemovitostí. Žalobce v roce 2016 jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, byl v dobré víře. Z dokazování nezjistil, že by v letech 1973-2016 byly věcné břemeno a zápis v katastru nemovitostí zpochybňovány. Soud dospěl k závěru, že vznikl takový právní stav, jehož posouzení vyžaduje znalosti právních předpisů účinných v daném období. Žalobce neměl povinnost studovat již zrušené právní předpisy a analyzovat stav v katastru nemovitostí (soud interpretoval § 984 o. z. argumentem a contrario). I když bylo oprávnění průchodu nemovitostmi ve vlastnictví žalované v katastru nemovitostí chybně zapsáno jako věcné břemeno, svědčí současný zapsaný stav podle § 984 o. z. žalobci, protože věcné břemeno nabyl v dobré víře, za úplatu a od osoby k tomu oprávněné.

6.         K vzájemné žalobě soud uvedl, že věcné břemeno existuje na základě dobré víry žalobce v zápis v katastru nemovitostí ve spojení s kupní smlouvou a žalobci svědčí od roku 2016.

7.         Krajský soud v Hradci Králové výrokem I. rozsudku ze dne 6. 11. 2018, č. j. 26 Co 205/2018-166, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně vyhověl vzájemnému návrhu žalované a určil, že věcné břemeno neexistuje. Ve výrocích II.  a IV. rozhodl o nákladech řízení a ve výroku III. zastavil řízení v části týkající se výroku V. rozsudku soudu prvního stupně.

8.         Odvolací soud rozsudek postavil na této judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozsudku ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 552/2017, rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, usnesení ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015 a usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Dále zmínil i rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nález ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 987/07, a usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3361/14.

9.         Podle odvolacího soudu by žalobce byl v dobré víře ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí, pokud by v okamžiku podání návrhu na vklad kupní smlouvy nevěděl a při zachování obvyklé míry opatrnosti vědět nemohl, že ke vzniku věcného břemene chyběl způsobilý právní důvod a že by neexistovaly ani jiné okolnosti schopné objektivně vzbudit pochybnosti o existenci věcného břemene. Pokud existují takové objektivní okolnosti, musí být vzaty v potaz. Soud prvního stupně existenci dobré víry zkoumal pouze ve vztahu k správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Okresní soud provedl listinný důkaz navržený žalovanou k vyvrácení dobré víry žalobce, avšak v rozsudku jej již nezmínil a neuvedl, jaká zjištění z něj učinil a nijak je nepromítl do právního hodnocení; stejně tak nevzal v potaz ani další argumentaci žalované proti dobré víře žalobce. Soud prvního stupně sice zpřístupnil svůj názor, nicméně neposkytl žalované, kterou tížilo důkazní břemeno ohledně nedostatku dobré víry žalobce, poučení a nevyzval ji k doložení tvrzení a navržení důkazů. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, rozsudek ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 a rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010. Okresní soud tak zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

10.       Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že žalobce se orientoval v sousedských a vlastnických poměrech ohledně dotčených nemovitostí, nemohl vidět svoji právní předchůdkyni, že by domem a dvorem procházela, a ta nejpozději v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy informovala žalobce, že během svého vlastnictví věcné břemeno nevykonávala (ostatně nemovitosti jako předmět koupě žalobci rovněž ukázala bez realizace věcného břemene), že nikdy neměla klíče od domu zatíženého služebností a že „snahy tyto klíče dostat do držení narazily na neochotu žalované průchod domem a dvorem umožňovat“. Při prohlídce převáděných nemovitostí se k domu dostali jinak, než využitím věcného břemene. Tyto informace objektivně svědčily o tom, že žalovaná existenci věcného břemene neuznává (navzdory tomu, že nastalý stav nijak neřešila); tyto okolnosti musely u žalobce vyvolat pochybnosti o souladu skutečného stavu a stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Takové pochybnosti musela vyvolat i kupní smlouva ze dne 15. 10. 1991, kterou právní předchůdkyně žalobce nabyla nemovitosti a ve které se o věcném břemeni nehovoří. Žalobce tak v okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva nebyl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí. Nelze uzavřít, že s vlastnictvím k nemovitým věcem nabyl i věcné břemeno.

11.       Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, a to např. na rozsudek ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2692/2008, dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 a rozsudek sp. zn. 32 Cdo 2959/2010. Dále má za to, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K tomu odkazuje na rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3209/2009, rozsudek ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4949/2009, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4174/2017. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).

12.       K prvnímu kritériu přípustnosti uvádí, že odvolací soud rozhodl bez představení svého názoru ohledně jeho dobré víry ve správnost zápisu věcného břemene v katastru nemovitostí; dovolatel měl až do vyhlášení rozsudku za to, že jeho dobrá víra je prokázána. Odvolací soud rozhodl bez poskytnutí poučení dovolateli podle § 118a o. s. ř. Pokud se žalované podařilo vyvrátit dobrou víru dovolatele, přešlo důkazní břemeno na dovolatele. Odvolací soud měl protistranu uvědomit o tomto názoru a poskytnout mu poučení a vyzvat k poskytnutí potřebných tvrzení, navržení důkazů a jejich prokázání. Neprokázání tvrzení dovolatele, tedy že věcné břemeno je zapsáno v souladu s právním stavem a na základě způsobilého právního titulu (kupní smlouvy), vedlo odvolací soud k vyhovění vzájemného návrhu žalované. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

13.       Napadený rozsudek hodnotí jako překvapivý, protože jej nebylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat; tím byla dovolateli odňata možnost argumentovat k relevantní otázce, a hájit svá práva (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013). Takový postup mohl založit vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14.       Dovolatel nesouhlasí ani s právním posouzením otázky dobré víry. Z doplněného dokazování nelze dospět k závěru, že nebyl v dobré víře. Poukazuje na to, že věcné břemeno je evidováno na listech vlastnictví u obou dotčených pozemků. I když v roce 1976 nebylo možné zřídit věcné břemeno, toto břemeno však do dne nabytí nemovitých věcí dovolatelem nebylo nikým zpochybňováno. Z katastru nemovitostí nemohl dovolatel poznat, zda žalovaná, resp. její právní předchůdci, zpochybňovali věcné břemeno; to však nemůže jít k tíži dovolatele. Žalovaná se měla v souladu s § 980 odst. 2 o. z. domáhat zpochybnění věcného břemene (např. podle § 985 o. z.). Po dovolateli nelze vyžadovat znalost právní úpravy účinné v roce 1976. Z doplněného dokazování vyplynulo, že žalovaná bránila ve výkonu věcného břemene poté, co dovolatel nabyl nemovité věci, což nelze hodnotit jako zpochybnění existence věcného břemene nebo nezpůsobilost právního titulu.

15.       Dovolatel věděl, že jeho právní předchůdkyně během trvání svého vlastnického práva nechodila přes nemovitosti žalované (neboť neměla klíče), nýbrž přes sousední dům č. p. XY, přičemž i tak je možno se k domu č. p. XY dostat pouze přes nemovitosti žalované. Žalovaná během této doby nezpochybňovala existenci věcného břemene; tu zpochybňuje až od zahájení tohoto řízení.

16.       Dále namítá, že odvolací soud z doplněného dokazování vyvodil skutkový závěr nemající v něm oporu a nesprávně právně posoudil otázku dobré víry dovolatele. Dovolatel při koupi nejednal nedbale a je tak v dobré víře, protože existenci věcného břemene si ověřil výpisem z katastru nemovitostí; nadto bylo věcné břemeno potvrzeno i v kupní smlouvě. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce zjištění dobré víry (nezjišťoval skutečnosti, které by při objektivním posouzení vedly k závěru, že dovolatel jakožto osoba práva neznalá nemohl vědět, že nenabývá věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí).

17.       Dovolatel uvádí, že otázka dobré víry v zápis ve veřejném seznamu podle § 984 o. z. za použití § 3064 a § 980 o. z. nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Odvolací soud nesprávně zkoumal dobrou víru dovolatele a nesprávně aplikoval uvedená ustanovení. Pokud měla žalovaná pochybnosti o vzniku věcného břemene, měla k tomu učinit adekvátní kroky, což však nikdy neučinila. Ke dni vkladu vlastnického práva dovolatele bylo věcné břemeno v katastru nemovitostí zapsáno a bylo součástí kupní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18.       Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentuje, že není přípustné a vymezenou přípustnost hodnotí jako nerelevantní. Opakuje argumentaci popírající vznik a existenci věcného břemene. Navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.

19.       Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (k přípustnosti dovolání viz níže), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

20.       Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud tak nepřihlédl k námitce, že odvolací soud vyvodil skutkový závěr nemající  oporu v dokazování.

21.       K otázce dobré víry žalobce ve stav zapsaný ve veřejném seznamu (§ 984 odst. 1 o. z.)

22.       Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje (§ 980 odst. 2 o. z.).

23.       Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis (§ 984 odst. 1 o. z.).

24.       Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§ 7 o. z.).

25.       Ustanovení § 980 odst. 2 o. z. stanoví vyvratitelnou domněnku souladu stavu veřejného seznamu se skutečným právním stavem; připouští tak rozpor uvedených stavů. Nabyl-li někdo ve skutečnosti neexistující věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu, stává se subjektem tohoto práva, i když převodci toto právo nenáleželo. Podmínkou však je, že nabyvatel jednal v dobré víře; ta se presumuje (§ 7 o. z.) a je tedy na tom, kdo nabytí popírá, aby tvrdil a prokázal, že nabyvatel nejednal v dobré víře.

26.       Dovolatel tvrdí, že „odvolací soud měl zkoumat dobrou víru žalobce pouze v tom rozsahu, zda žalobce měl a mohl vědět, že věcné břemeno není v katastru nemovitosti zapsáno v souladu s právním stavem, popř. že zde byly okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že věcné břemeno není v katastru nemovitostí zapsáno v souladu s právním stavem“. Až potud lze s dovolatelem souhlasit; nelze mu však přisvědčit, pokud tvrdí, že odvolací soud takto nepostupoval, jen dospěl k závěru pro dovolatele nepříznivému. Vzhledem k tomu, že jde o výklad pojmu „dobrá víra“ tak, jak je užitý v § 984 odst. 1 o. z., který dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyl podán, je dovolání v této části přípustné (§ 237 o. s. ř.), není však důvodné.

27.       Jde o posouzení, zda v dané věci, se zřetelem na skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, služebnost průchodu domem a dvorkem (v zákoně není služebnost průchodu domem výslovně upravená, je však přípustná podle § 1257 a násl. o. z.) jako druh věcného břemene vznikla na základě tvrzené dobré víry nabyvatele panující nemovitosti ve stav katastru nemovitosti, byl-li zapsaný stav v rozporu se stavem skutečným, neboť služebnost ve skutečnosti neexistovala.

28.       Služebnosti nelze převádět; přecházejí se změnou vlastnictví nemovitosti, na které váznou nebo v prospěch jejíhož vlastníka svědčí. Převádí-li se panující nemovitost, v jejíž prospěch svědčí služebnost evidovaná v katastru nemovitostí, uplatní se za pomoci extenzivního výkladu § 984 odst. 1 o. z. pravidlo tam upravené; i když totiž služebnost není, přísně vzato, předmětem převodu, je s ním natolik spojena, že jiný výklad by byl v rozporu s § 2 o. z. I v tomto případě nabyvatel nabývá věcné právo za úplatu od vlastníka panující nemovitosti, tedy od „osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu“.

29.       Je-li převáděna nemovitost a stav zapsaný ve veřejném seznamu, deklarující existenci služebnosti ve prospěch převáděné nemovitosti jako panující není v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav týkající se služebnosti ve prospěch osoby, která nabyla vlastnictví nemovitosti za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu.

30.       V této věci soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce věděl o tom, že obsah služebnosti není dlouhodobě vykonáván a že mu muselo být zřejmé, že žalovaná její výkon neumožňuje a že k tomu může mít závažný důvod. Jde o posouzení, zda tyto okolnosti mohly vyvrátit presumovanou dobrou víru žalobce ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí.

31.       Občanský zákoník obecný pojem „dobrá víra“ nedefinuje; vyjít však lze ze závěrů, ke kterým dospěla judikatura k § 130 odst. 1 obč. zák. (viz k tomu Tégl, P.: Domněnky upravené v § 980 odst. 2 o. z. Bulletin advokacie č. 6/2018). Stejně tak platí, že dovolací soud zpochybní úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a řada dalších rozhodnutí).

32.       Dobrá víra v zásadě zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3249/2009, a judikatura tam citovaná). „Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

 

33.       Tyto závěry platí i pro posouzení dobré víry podle § 984 odst. 1 platného občanského zákoníku. Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci, včetně toho, zda jde o nemovitost určenou k bydlení či o rozsáhlý lesní pozemek apod.  Přitom bude třeba přihlédnout k tomu, zda držitel usiloval o rozptýlení pochybností, které ve věci objektivně byly, a nakolik se jedná o komplikovanou či nejednoznačnou věc (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. s. 995). V zásadě platí, že nedostatek investigativní aktivity, spočívající v tom, že držitel musel mít o svém právu pochyby a nepokusil se o zjištění skutečného stavu věci, tedy nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, zpochybňuje jeho dobrou víru. Nicméně mezi nedostatkem uvedené aktivity (zanedbáním obvyklé míry opatrnosti) a nevědomostí o skutečném stavu věci musí být příčinná souvislost (Petrov, Výtisk, Beran a kol., cit. dílo, s. 992). V této souvislosti Nejvyšší soud již – byť ještě v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – konstatoval: „Jestliže někdo v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nabýval pozemky zastavěné panelovými domy ve vlastnictví třetí osoby (někoho jiného, než vlastníka pozemku), vyžadovalo zachování obvyklé opatrnosti, kterou bylo možno po každém požadovat, aby se o skutečných poměrech přesvědčil (např. dotazem na vlastníka domů a držitele pozemku); jinak jeho dobrá víra ve vlastnické právo převodce (byla-li vůbec dána) nemohla být objektivní, a tudíž ani chráněná. Nemohlo tak jít o nabytí pozemků od nevlastníka, byť byl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí“ (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014; 22 Cdo 910/2015). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 3172/2015 odmítl.

34.       Dovolací soud též k problematice nabytí od neoprávněného na základě důvěry ve stav v katastru nemovitostí v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2698/2015 uvedl: „Koupil-li nabyvatel od nevlastníka pozemek, který byl v držbě (a v užívání jako ve viditelném projevu držby) někoho jiného než prodávajícího, aniž si ověřil, proč skutečné držební (resp. užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým, evidovaným v katastru nemovitostí, nebyl objektivně v dobré víře a nemohl nabýt vlastnictví“.

35.       Lze tedy dovodit, že tam, kde převodce, byť evidovaný ve veřejném seznamu (zde v katastru nemovitostí) jako subjekt věcného práva, zjevně sám převáděné právo (jeho obsah) nevykonává, vyžaduje se po nabyvateli investigativní aktivita spočívající ve snaze o zjištění, z jakého důvodu převodce toto právo nevykonává, resp. proč toto právo (jeho obsah) vykonává někdo jiný. Pokud nabyvatel takovou aktivitu nevyvine, pak v případě, že převodce subjektem práva nebyl, nebude nabyvatel zpravidla, s přihlédnutím ke však okolnostem věci, v dobré víře a stav zapsaný ve veřejném seznamu v rozporu se skutečným právním stavem mu nebude svědčit. 

36.       V případě převodu vlastnického práva tak investigativní aktivitu v zásadě vyžaduje stav, kdy převodce není detentorem převáděné věci (např. převáděný rodinný dům obývá někdo jiný). Jde-li o držbu služebnosti, jako v dané věci, pak takovou aktivitu vyžaduje – opět s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci -  stav, kdy její obsah není zjevně vykonáván a povinná osoba dokonce jeho výkonu brání.

37.       Jestliže v projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce věděl, že služebnost není dlouhodobě vykonávána a že povinná osoba jejímu výkonu brání, pak není zjevně nepřiměřený závěr o nedostatku žalobcovy dobré víry, který vychází z úvahy, že při zachování náležité opatrnosti, kterou bylo třeba s ohledem na okolnosti a povahu daného případu požadovat, bylo namístě si skutečný stav věci ověřit alespoň dotazem na žalovanou, proč výkonu služebnosti brání. Pokud tak žalobce neučinil, nepostupoval s obvyklou dávkou opatrnosti, kterou po něm v jeho situaci bylo možno požadovat, a nebyl tak v dobré víře ve smyslu § 984 odst. 1 o. z.

 

38.       Z toho se podává, že odvolací soud, který se těmito skutečnostmi zabýval, oproti názoru dovolatele skutečně zkoumal, zda „žalobce měl a mohl vědět, že věcné břemeno není v katastru nemovitosti zapsáno v souladu s právním stavem, popř. že zde byly okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že věcné břemeno není v katastru nemovitostí zapsáno v souladu s právním stavem“. Dovolací výtka tak není důvodná.

39.       Dovolateli lze přisvědčit, že to byla žalovaná, kdo se měl postarat o uvedení knihovního stavu do souladu se stavem skutečným. Nicméně nedostatek této péče je sankcionován právě a jen tím, že dobrověrný nabyvatel by na základě § 984 odst. 1 o. z. nabyl věcné právo – služebnost cesty a průchodu – i když toto právo ve skutečnosti na nemovitostech nevázlo. Nebyl-li nabyvatel objektivně v dobré víře, pak ani nečinnost toho, jehož nemovitosti byly podle knihovního stavu neexistující služebnosti zatíženy, nemůže vést k nabytí na základě uvedeného ustanovení.

40.       Námitky nesplnění poučovací povinnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nejsou důvodné.

41.       K poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. se uvádí:

42.       Uvedené ustanovení má čtyři odstavce, a každý obsahuje jinou normu; dovolatel nespecifikuje, kterou má na mysli.

43.       Žalobce musel přinejmenším z podání žalovaného vědět, že spor je o jeho dobrou víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a že ji žalovaný popírá a nabízí k tomu důkazy; žalobcova dobrá víra se přitom presumuje (§ 7 o. z.), a žalobce tak není zatížen důkazním břemenem ohledně jeho dobré víry. Spor byl od začátku o aplikaci § 984 odst. 1 o. z. a o dobrou víru žalobce; ani právní posouzení věci se tak nezměnilo, po doplnění dokazování dospěl jak ke skutkovému závěru o tom, co žalobce věděl či mohl a měl vědět, a tak i k jinému závěru o jeho dobré víře.

44.       Rozhodnutí soudu založené na zjištěném skutkovém stavu věci nevyžaduje poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2247/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2006/2017). Poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. je projevem zásady, podle níž soud má vést účastníky k objasnění skutkového stavu věci (§ 6 o. s. ř.); má zabránit vydání rozhodnutí bez zjištění skutkového stavu pouze na základě pravidel o dělení důkazního břemene. Judikatura je proto ve shodě na tom, že poučení podle § 118a odst. 3 se týká pouze neobjasnění rozhodujících skutkových okolností (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009).

45.       Poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí doplnit skutková tvrzení, bez nichž by nebylo možné rozhodnout ve prospěch účastníka, který má povinnost tvrzení [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 213/2012, nebo také žalobcem citovaný rozsudek ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017]. Jinak řečeno, vznik poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se pojí se změnou právní kvalifikace projednávané věci, k níž však v tomto případě nedošlo. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene, a proto uvedené poučení nepřicházelo do úvahy; řízení tak není zatíženo tvrzenou vadou.

 

46.       K námitce nepředvídatelnosti, resp. ke tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé:

47.       Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Stejně rozsudek ze dne 15. l1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).

48.       Žalobce odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, pokud se v něm uvádí, že překvapivost spočívá ve vydání „rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat“. Opomíjí však, že text pokračuje takto: „Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl., pod pořadovým č. 83).

49.       Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 – www.nsoud.cz; proti tomu rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 – nalus.usoud.cz)“.

50.       V dané věci žalovaný v odvolání tvrdil, že žalobce nebyl v objektivní dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí a uváděl důvody, proč tomu tak je; žalobcovu dobrou víru popíral již v řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí, opírající se o zjištěný nedostatek dobré víry tak nemohlo být pro žalobce překvapivé; mohl takový výsledek předvídat (jako možný) na základě tvrzení protistrany i postupu odvolacího soudu, který k jeho dobré víře prováděl dokazování.

51.       Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243d  písm. a/ o. s. ř.).

  

Poř. č. 16

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 07. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2301/2017)

 Za újmu způsobenou výkonem samosprávné působnosti veřejné vysoké školy odpovídá tato veřejná vysoká škola podle obecných předpisů, a nikoliv stát podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

  1. Dosavadní průběh řízení
  2.  

1.         Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout průběhem řízení o ukončení studia ve studijním programu Humanitní studia, obor Pastorační asistence na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na něj navazujících řízení před správními soudy.

2.         Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 25 C 9/2014-62, konstatoval porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době a žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), přiznal právnímu zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 10 091,40 Kč (výrok II) a uložil žalované zaplatit tuto částku jako náhradu nákladů řízení žalobce na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III).

3.         Soud prvního stupně zjistil, že rozhodnutím děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity ze dne 7. 12. 2009, č. j. 04/1359/09, bylo ukončeno studium žalobce ve studijním programu M6107 Humanitní studia, magisterský studijní obor Pastorační asistence, v kombinované formě studia. Žalobce podal dne 25. 1. 2010 proti předmětnému rozhodnutí odvolání, o němž bylo rozhodnuto rektorem Jihočeské univerzity dne 8. 2. 2010, č. j. 01/0289/10, tak, že napadené rozhodnutí děkana teologické fakulty bylo potvrzeno. Proti rozhodnutí rektora brojil žalobce správní žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 6. 2010, č. j. 10 A 24/2010-42, rozhodnutí rektora zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm rektor rozhodnutím ze dne 1. 9. 2010, č. j. 01/0289/10, rozhodnutí děkana teologické fakulty o ukončení studia žalobce opětovně potvrdil. Rovněž toto rozhodnutí rektora však bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2011, č. j. 10 A 77/2010-38, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobce se následně bránil vůči nečinnosti rektora Jihočeské univerzity správní žalobou, kterou však krajský soud dne 10. 1. 2012 odmítl. Následné žalobě na ochranu proti nečinnosti, podané žalobcem dne 10. 12. 2012, bylo dne 20. 2. 2013 krajským soudem vyhověno a Jihočeské univerzitě bylo uloženo rozhodnout o odvolání žalobce do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Následně rektor Jihočeské univerzity vydal dne 31. 7. 2013 rozhodnutí, kterým napadené rozhodnutí děkana opět potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí rektora Jihočeské univerzity podal žalobce další žalobou ve správním soudnictví, kterou však Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, č. j. 10 A 122/2013-71, zamítl. Uvedený rozsudek krajského soudu byl ovšem v řízení o kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 As 64/2014-41, jímž byla věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 6. 2015 žalobu opětovně zamítl; v době rozhodování soudu prvního stupně pak probíhalo před Nejvyšším správním soudem řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku pod sp. zn. 5 As 140/2015.

4.         Po právní stránce měl soud prvního stupně za to, že je dána pasivní věcná legitimace žalované, neboť rozhodnutím o ukončení studia vysoká škola vykonává vrchnostenskou formou veřejnou správu, jež jí je svěřena zákonem. Podle soudu prvního stupně v tomto případě stát odpovídá podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, za škodu způsobenou při výkonu této správy univerzitou jako právnickou osobou. Dále měl soud prvního stupně za to, že v předmětném řízení o ukončení studia žalobce vedeném před orgány univerzity a správními soudy, jež tvoří jeden celek, je dán nesprávný úřední postup, který „v kontextu s celkovou délkou daného řízení“ spočívá „v překročení zákonné lhůty pro rozhodnutí“. V této souvislosti zdůraznil, že rektor univerzity nevydal řádné rozhodnutí ve třicetidenní lhůtě podle § 68 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, nýbrž až po více než třech a půl letech. Vzhledem k tomu, že žalobce „dostatečně“ prokázal vznik nemajetkové újmy, zabýval se soud prvního stupně otázkou formy přiměřeného zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na výsledek řízení, kdy v rámci přezkumu rozhodnutí nedošlo ke změně rozhodnutí děkana teologické fakulty, je význam řízení pro žalobce „reálně“ snížený. Nadto soud prvního stupně přihlédl též ke skutečnosti, že žalobce se označuje již dvěma jinými vysokoškolskými tituly, a zřejmě tedy vysokoškolského vzdělání již opakovaně dosáhl; tato skutečnost rovněž snižuje jeho újmu. S ohledem na uvedené pak soud prvního stupně uzavřel, že zcela dostačujícím se v uvedeném případě jeví poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

5.         K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přiznal právnímu zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů za odvolací řízení v celkové výši 10 091,40 Kč (výrok II odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit tuto částku jako náhradu nákladů odvolacího řízení žalobce na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

6.         Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jím provedeným právním hodnocením věci, a to výslovně jak co do otázky pasivní věcné legitimace státu v této věci, tak co do zanedbatelného významu řízení pro žalobce a tomu odpovídající přiznané formě zadostiučinění.

 

  1. Dovolání a vyjádření k němu
  2.  

7.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení významu předmětného řízení pro žalobce. Žalobce zejména napadá závěr odvolacího soudu, že řízení mělo pro něj zanedbatelný význam. Zdůrazňuje, že délkou předmětného řízení bylo zasaženo do základního práva žalobce na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, které náleží každému jednotlivci bez ohledu na jeho věk. V důsledku toho nemůže obstát ani odvolacím soudem přiznané zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době; žalobci se v souladu s judikaturou mělo dostat přiměřeného zadostiučinění v penězích.

8.         Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že v hodnocení významu řízení pro žalobce odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a že správně zhodnotil rovněž otázku přiznané formy zadostiučinění. Dále žalovaná opakuje svou námitku přednesenou již v řízení před soudem prvního stupně a v řízení odvolacím, že žalobci nenáleží náhrada nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť k žalobcem tvrzené újmě mělo dojít v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech studenta ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách, tedy v rámci výkonu vysokoškolské samosprávy. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 1 As 66/2015, ze kterého vyplývá rozdíl mezi samosprávou veřejných vysokých škol a státní správou, jejíž výkon může stát na veřejnou vysokou školu přenést. V doplnění svého vyjádření ze dne 11. 7. 2017 žalovaná dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, ze kterého podle žalované vyplývá, že nelze dovozovat odpovědnost státu za výkon samosprávy ze strany jiných samosprávných subjektů než územních samosprávných celků.

 

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

 

9.         Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

11.       V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta v odvolacím řízení, a konečně v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku III napadeného rozsudku o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje dovolání zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v tomto rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

12.       Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání pouze v rozsahu, v němž byl výrokem I napadeného rozsudku potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé.

 

  1. Přípustnost dovolání

 

13.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15.       Nejvyšší soud shledal dovolání žalobce přípustným pro posouzení otázky významu řízení o ukončení studia na veřejné vysoké škole a na něj navazujících řízení před správními soudy, neboť uvedená otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena.

 

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

16.       Dovolání je důvodné.

17.       Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

18.       Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, neboť soudy vycházely z toho, že správní řízení o ukončení studia na veřejné vysoké škole a na něj navazující řízení před správními soudy lze z hlediska přiměřenosti délky řízení posuzovat jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5794/2016) a v souvislosti s tím i nesprávně vyhodnotily, která organizační složka státu je příslušná za stát před soudem jednat (§ 6 OdpŠk). Pro hodnocení, zda řízení před orgány veřejné vysoké školy a na něj navazující řízení před správními soudy lze posoudit jako jeden celek, je klíčové zodpovězení otázky, kdo odpovídá za tvrzenou újmu, jež měla být způsobena průběhem řízení o ukončení studia před orgány veřejné vysoké školy.

19.       Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

20.       Dle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

21.       Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti") (odstavec 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).

22.       Podle § 3 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily

a) státní orgány,

b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"),

c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

23.       Dle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena

a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním,

b) nesprávným úředním postupem.

24.       Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (odstavec 1). Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (odstavec 2). Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 3).

25.       Ustanovením § 1 písm. b) zákona č. 314/1991 Sb., o zřízení Slezské univerzity, Jihočeské univerzity, Západočeské univerzity, Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a Ostravské univerzity, byla zřízena Jihočeská univerzita, se sídlem v Českých Budějovicích.

26.       Dle Přílohy 1 k zákonu č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném do 31. 3. 2013, dále jen „ZoVŠ“, je Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích veřejnou vysokou školou.

27.       Podle § 6 odst. 1 písm. e) ZoVŠ do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří zejména rozhodování o právech a povinnostech studentů.

28.       Dle § 6 odst. 3 ZoVŠ státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným.

29.       Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, podal vymezení vesměs ústavně podložených pojmů veřejná moc, státní moc, veřejná správa a státní správa, a to včetně jejich vzájemných vztahů (srov. zejména body 24 až 32 odůvodnění cit. nálezu). Zdůraznil, že v situaci, kdy je výkon vymezených státních (veřejných) záležitostí (zákonem) svěřen samostatným veřejnoprávním subjektům, lze hovořit o decentralizaci výkonu veřejné moci. Decentralizace jako organizační princip veřejné správy znamená delegaci působnosti a pravomoci, charakterizovanou vysokou mírou samostatnosti (srov. bod 29 odůvodnění cit. nálezu). Do samosprávné činnosti příslušných veřejnoprávních subjektů lze pak zasahovat, resp. ji kontrolovat, jen na základě zákona a pouze omezeně (srov. bod 30 odůvodnění cit. nálezu).

30.       V citovaném nálezu pak Ústavní soud na základě těchto úvah ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. dovodil, že „[j]ako důsledek decentralizovaného výkonu veřejné správy provádí zákon č. 82/1998 Sb. základní rozlišení právního režimu odpovědnosti státu (§ 3 a násl.) a územních samosprávných celků v rámci výkonu samostatné působnosti, resp. územní samosprávy (§ 19 a násl.) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1). Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., navazující na uvedené obecné východisko, rozlišuje tři okruhy vykonavatelů státní moci, jejichž činnost může vést k přímé odpovědnosti státu za škodu. V prvé řadě jde o státní orgány uvedené pod písmenem a) citovaného ustanovení, jejichž definici ani výčet zákon č. 82/1998 Sb. blíže nevymezuje. Lze však dovodit, že se státními orgány rozumí orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, které stát zřizuje na základě Ústavy za účelem výkonu státní moci. Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. dále stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Pro tuto skupinu zákon používá legislativní zkratku 'úřední osoby' a v poznámce uvádí demonstrativní výčet právních předpisů, které svěřují výkon státní správy některým právnickým a fyzickým osobám. Úředními osobami ve smyslu citovaného ustanovení jsou podle výslovné úpravy v § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. též notáři při sepisování veřejných listin o právních úkonech a při úkonech v postavení soudního komisaře a dále soudní exekutoři při úkonech v rámci výkonu exekuční činnosti, při sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Třetí okruh vykonavatelů státní moci, jejichž činnost zakládá odpovědnost státu, představují orgány územně samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona [§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.]“ (body 37-39 odůvodnění cit. nálezu).

31.       Shora podaný ústavně konformní výklad pojmů veřejné a státní moci, jejž Nejvyšší soud sdílí, v první řadě znamená, že stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., odpovídá za škodu (újmu) vzniklou pouze při výkonu státní moci (srov. § 1 odst. 1 OdpŠk), nikoli však veřejné moci obecně. Princip decentralizace výkonu veřejné moci, který se v našem právním řádu uplatňuje, má v konkrétních případech za důsledek přenos vrchnostenské působnosti a pravomoci na zákonem vymezené veřejnoprávní subjekty, disponující vysokou mírou samostatnosti. Možnosti státu ovlivňovat, popř. kontrolovat výkon samostatné působnosti takových veřejnoprávních subjektů jsou pouze omezené a musí být podloženy zákonem. Nemůže-li ovšem stát přímo zasahovat do výkonu samostatné působnosti určitých veřejnoprávních subjektů, nutně z toho – za druhé – vyplývá, že ani nemůže za výkon jejich samostatné působnosti odpovídat. Tento závěr jednoznačně podporuje i platná právní úprava, podle níž nikoliv stát, nýbrž územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (srov. § 1 odst. 2 OdpŠk). 

32.       Zákon č. 82/1998 Sb. obecně neupravuje podmínky odpovědnosti za škodu (újmu), jež byla způsobena při výkonu jakéhokoliv druhu veřejné moci, ale má na zřeteli pouze ty případy, kdy byla škoda (újma) a) způsobena při výkonu státní moci nebo b) územním samosprávným celkem při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti (srov. § 1 OdpŠk). Stranou zákona č. 82/1998 Sb. je tak ponechána úprava podmínek odpovědnosti za škodu (újmu) tam, kdy ke způsobení škody (újmy) došlo při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti svěřené zákonem veřejnoprávnímu subjektu odlišnému od územního samosprávného celku. Prakticky půjde zejména o případy škody (újmy) při výkonu veřejné moci zákonem svěřené subjektům veřejného práva v rámci profesní či vysokoškolské (akademické) samosprávy. To však neznamená, že by veřejnoprávní subjekty (odlišné od územních samosprávných celků) za škodu (újmu) vzniklou při výkonu zákonem svěřené samostatné působnosti vůbec neodpovídaly; jejich odpovědnost se ovšem neřídí zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž obecnými předpisy. Tento závěr potvrdil i Ústavní soud v citovaném nálezu (srov. bod 43 odůvodnění cit. nálezu).

33.       Ve vztahu k vysokoškolské samosprávě Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 66/2015-33, uvedl, že „[v]eřejné vysoké školy jsou ze zákona nadány značnou mírou samosprávy. Oblasti samosprávy příkladmo vyjmenovává § 6 odst. 1 zákona o vysokých školách. Odstavec 3 tohoto ustanovení zase stanoví, že státní orgány mohou zasahovat do činnosti veřejné vysoké školy jen na základě a v mezích zákona a způsobem zákonem stanoveným. Samosprávný subjekt ve věcech samosprávy není vůči státním orgánům v podřízené pozici. Naopak, je nadán jistou mírou autonomie, a to právě za účelem spravování sebe sama, svých vlastních záležitostí, bez zásahu státních orgánů. Do kontradikce k samosprávě veřejných vysokých škol je nutno stavět státní správu, jejíž výkon může stát na veřejnou vysokou školu zákonem přenést. Vykonává-li veřejná vysoká škola úkoly z oblasti této přenesené působnosti, jedná jako přímá součást státní správy. Takto přeneseným úkolem je například vydávání osvědčení o uznání zahraničního studia dle § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách.“ (body 15 a 16 cit. rozsudku).

34.       Rozlišování mezi výkonem samostatné působnosti veřejné vysoké školy na straně jedné a výkonem na ni přenesené působnosti na straně druhé nemůže zůstat bez vlivu na posouzení odpovědnosti za škodu (újmu) způsobenou při výkonu těchto odlišných druhů veřejné moci. Jestliže v prvém případě (samostatná působnost) je za škodu (újmu) odpovědnou sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy, odpovídá v druhém případě (přenesená působnost) za činnost veřejné vysoké školy stát podle § 3 odst. 1 písm. b) a násl. OdpŠk. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedené závěry se vztahují právě na rozhodovanou materii zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a dovolací soud jimi nikterak nepředjímá posouzení dílčích právních úprav v jiných oblastech (např. profesní) samosprávy.

35.       V poměrech projednávané věci je tedy zapotřebí posoudit, zda rozhodnutí děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2009, č. j. 04/1359/09, jímž bylo ukončeno studium žalobce na této veřejné vysoké škole, je rozhodnutím vydaným v rámci samostatné nebo přenesené působnosti veřejné vysoké školy.

36.       Nejvyšší soud nemá pochyb, že v tomto případě se jedná o rozhodnutí samosprávného akademického orgánu (součásti) veřejné vysoké školy, kterým bylo rozhodováno ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) ZoVŠ o právech a povinnostech žalobce jako studenta této vysoké školy. Šlo tedy o rozhodnutí spadající do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, za jejíž výkon neodpovídá podle § 3 odst. 1 písm. b) a násl. OdpŠk stát, nýbrž sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy.

37.       Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ovšem vyplynulo, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nejen průběhem správního řízení o ukončení studia na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, nýbrž i v důsledku délky na toto řízení navazujících řízení před správními soudy. V posléze uvedeném rozsahu, tj. v rozsahu řízení vedených před správními soudy, lze jistě posuzovat odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. za nepřiměřenou délkou řízení.

38.       Rozdílná povaha odpovědnosti za nemajetkovou újmu, jež je dána již tím, že za žalobcem tvrzené újmy odpovídají různé subjekty, jejichž odpovědnost se řídí rozdílnými právními předpisy, tak činí hodnocení posuzovaného řízení soudy nižších stupňů jakožto jediného řízení, zahrnujícího správní a soudní „část“, nutně nesprávným.

39.       Žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících však již pro shora uvedenou odlišnost odpovědnostních titulů samostatný skutkový základ. V první řadě může jít o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průběhem správního řízení o ukončení studia vedeného před samosprávnými akademickými orgány Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jež je třeba posoudit podle obecných předpisů o náhradě újmy. Dále se může jednat o nároky na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu, resp. o žalobě na ochranu proti nečinnosti, jež se posoudí podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk.

40.       S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně pochybil, když nevedl žalobce k rozlišení, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě každého (odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). To činí žalobu neurčitou. Jelikož soud odvolací toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).

41.       Odlišnost odpovědnostních titulů, na jejichž základě žalobce požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nezůstává bez vlivu na to, které úřady jsou příslušné ve smyslu § 6 OdpŠk za žalovanou v předmětném řízení jednat. Jednaly-li soudy nižších stupňů s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako s jedinou organizační složkou příslušnou ve smyslu § 6 OdpŠk za stát v předmětném řízení jednat, zatížily tím řízení další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve vztahu k nároku (případně nárokům) žalobce na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení správního, je takovým příslušným úřadem Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).

42.       Již uvedené vady řízení musejí vést ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V zájmu rychlejšího průběhu dalšího řízení však Nejvyšší soud považuje za vhodné, aby se vyjádřil k otázce, pro kterou bylo dovolání připuštěno, a to pro účely možného opětovného posouzení významu soudního řízení správního, bude-li shora uvedená neurčitost žaloby v dalším řízení postupem podle § 43 o. s. ř. odstraněna.

43.       Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména ka) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

44.       Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka již dříve dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).

45.       Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

46.       V projednávané věci soudy nižších stupňů pochybily, jestliže vycházely ze zanedbatelného významu řízení pro žalovaného, aniž by si k takovému závěru učinily dostatečná skutková zjištění, když se otázkou rozsahu akademického vzdělání a významu aktuálního vzdělání pro poměry žalobce v řízení vůbec nezabývaly. V tomto směru je tedy jejich posouzení ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu neúplné, a tudíž nesprávné.

 

VI. Závěr

 

47.       Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (včetně vyhovujícího výroku I) a o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod č. 37/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

48.       V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby spočívající v absenci požadavku, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě každého (odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá. Soud prvního stupně se tak postará zejména o to (neuvede-li žalobce potřebné dříve sám již na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího soudu), aby žalobce rozlišil, jakého odškodnění se domáhá z důvodu průběhu řízení před samosprávnými akademickými orgány veřejné vysoké školy a jaké (případně jaká, šlo-li by o více soudních řízení správních) odškodnění požaduje z důvodu nepřiměřené délky řízení před správními soudy. V návaznosti na žalobcem provedené vymezení jednotlivých dílčích nároků soud prvního stupně v dalším řízení rovněž zajistí, aby v rozsahu nároku (případně nároků) na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení správních za stát jednal úřad příslušný podle § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk, kterým je Ministerstvo spravedlnosti (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).

49.       Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 24 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)            ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

ANDĚL.pdf (205003)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

02.02.2020 23:50

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku   § 142 odst. 1 o. s. ř. § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)