Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS červen 2018)

10.04.2018 12:52

              

Poř. č. 1         

 

Jestliže se prodávající, jemuž byl podle § 457 obč. zák. vrácen podnik jako plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku, domáhá peněžité náhrady za rozdíl mezi hodnotou podniku při  jeho odevzdání kupujícímu a jeho hodnotou při vrácení, nemůže jít o nárok podle § 457 obč. zák., nýbrž toliko o náhradu škody.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5095/2015)

 

1.       Správce konkursní podstaty žalobkyně a), tehdy v úpadku, se žalobou podanou dne 4. 8. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 182 471 857 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok dovozoval z toho, že předchozí správce konkursní podstaty uzavřel s žalovanou dne 30. 8. 2002 smlouvu o prodeji podniku úpadce, na základě níž měla žalovaná nabýt věci, práva a majetkové hodnoty sloužící k provozování úpadcova podniku. Argumentoval, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j 15 Cmo 125/2007-582, bylo žalované z důvodu neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uloženo vydat veškeré věci, práva a majetkové hodnoty touto smlouvou získané zpět. Na výzvu, aby vydala veškerý majetek, který byl zahrnut do podniku, jenž byl předmětem smlouvy ze dne 30. 8. 2002, žalovaná vydala jen některé věci, práva a majetkové hodnoty z těch, které jí bylo soudem uloženo vydat, a oznámila, že předávací proces považuje za ukončený, zřejmě proto, že v mezidobí některé věci, práva a majetkové hodnoty zcizila, zpracovala ve výrobě, spotřebovala či ztratila. Žalobce cestou porovnání předávacího protokolu ze dne 21. 5. 2008 a smlouvy o prodeji podniku sestavil soupis věcí, práv a majetkových hodnot, které byly součástí podniku „v rámci“ smlouvy o prodeji podniku a které žalovaná zpět nepředala, a domáhá se zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady za věci, práva a majetkové hodnoty, jejichž vydání nebylo dobře možné, ve smyslu § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“).

2.         Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2012, sp. zn. 45 K 14/2002-1952, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2012, sp. zn. 2 Ko 22/2012-2010, byl konkurs na majetek žalobkyně a) zrušen po splnění nuceného vyrovnání. Usnesením ze dne 20. 2. 2013, č. j. 32 Cm 139/2009-583, pak Městský soud v Praze připustil, aby do řízení na místo dosavadního žalobce v rozsahu částky 5 158 701,16 s úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do zaplacení vstoupila žalobkyně b), a to na základě smlouvy o postoupení části pohledávky. Podáním ze dne 16. 5. 2013 vzala žalobkyně b) žalobu co do částky 3 470 884,39 s úrokem z prodlení zpět s odůvodněním, že v tomto rozsahu započetla svou pohledávku vůči vzájemné pohledávce žalované a neuhrazena tak zbývá částka 1 714 816,77 Kč s úrokem z prodlení. Městský soud v Praze usnesením vyhlášeným do protokolu při jednání konaném dne 29. 5. 2013 v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak byl nadále požadavek žalobkyně a) na zaplacení částky 177 286 155,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do zaplacení a požadavek žalobkyně b) na zaplacení částky 1 714 816,77 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do zaplacení.

3.         Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. 32Cm 139/2009-672, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I (první výrok), ve výroku o nákladech řízení pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované částku 629 187,90 Kč a žalobkyně b) částku 84 470,10 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

4.         Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž dne 30. 8. 2002 byla mezi žalovanou a tehdejším správcem konkursní podstaty žalobkyně a) uzavřena smlouva o prodeji podniku. Rozsudkem Krajského soudem v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, bylo na základě závěru o neplatnosti této smlouvy žalované uloženo vydat správci konkursní podstaty žalobkyně a) veškeré věci, práva a majetkové hodnoty, které tvoří podnik předváděný smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002, přičemž tyto věci a hodnoty byly ve výroku rozhodnutí konkretizovány. Na základě tehdy pravomocného rozhodnutí došlo dne 21. 5. 2008 k sepsání předávacího protokolu a předání v něm uvedených věcí. Takto byla dle tvrzení žalobkyň vydána pouze část věcí tvořících podnik a za věci, které vydány nebyly a jsou specifikovány v seznamu nepředaného majetku, má být poskytnuta peněžitá náhrada. Nejvyšší soud sice rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, nicméně k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy se výslovně přiklonil. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, bylo pak toto řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno.

5.         Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nárok je promlčen. Dovodil s odkazem rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 448/2012, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na https://www.nsoud.cz), že k uplatnění práva na peněžitou náhradu žalobou podanou dne 4. 8. 2009 došlo po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), která podle § 394 odst. 2 obch. zák. počíná u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy běžet ode dne, kdy k plnění došlo, což se stalo již v roce 2002. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že na promlčení nic nemění skutečnost, že již dne 29. 8. 2005 byla podána žaloba na vydání věcí, práv a majetkových hodnot, které tvoří ve smlouvě vymezený podnik a které byly v žalobě konkretizovány. Argumentoval, že bylo možno již v této žalobě formulovat eventuální petit a požadovat peněžitou náhradu pro případ, že by vydání předmětu smlouvy nebylo možné; to, že byla žaloba na peněžitou náhradu podána až později samostatně, má pro žalobkyně nepříznivý následek v podobě promlčení. Námitku žalobkyň opírající se o § 107 odst. 3 obč. zák. odmítl s odůvodněním, že i ony mohly namítat promlčení nároku na vrácení kupní ceny, neboť i ta byla zaplacena již v roce 2002. Opodstatněným neshledal ani argument, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť usoudil, že žalobkyním nic nebránilo řádně uplatnit své nároky na vydání plnění z neplatné smlouvy o prodeji podniku řádným způsobem před uplynutím promlčecí lhůty.

6.         Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláním jak žalovaná, tak žalobkyně.

7.         Žalovaná své dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu v obou výrocích o nákladech řízení, vzala podáním ze dne 7. 2. 2017 zpět, Nejvyšší soud proto dovolací řízení o tomto dovolání podle § 243c odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu zastavil.

8.         Žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu společným dovoláním výslovně v celém rozsahu, podle obsahu však pouze ve výroku o věci samé. Ve snaze založit přípustnost dovolání formulují pět otázek, ohledně nichž souhrnně tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny nebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.

9.         Předně se žalobkyně táží, zda k promlčení nároku na vydání peněžité náhrady ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za situace, kdy kupující vrátil prodávajícímu pouze část hodnot tvořících smlouvou převáděný podnik, dochází dle § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák. uplynutím čtyř let ode dne, kdy došlo k plnění na základě neplatné smlouvy. Druhá otázka směřuje k tomu, zda je skutečnost, že oprávněný se až po ukončení soudního řízení o vydání bezdůvodného obohacení dozví, že jej nelze vrátit v celém rozsahu, relevantní pro určení počátku běhu promlčecí lhůty. Za třetí, zda je eventuální petit institutem, jenž je žalobce povinen využít, aby předešel promlčení nároku. Za čtvrté, zda soud může přihlédnout k námitce promlčení vznesené kupujícím, kterému byla již prodávajícím vrácena kupní cena z neplatné smlouvy o prodeji podniku, nebo zda tomu brání § 107 odst. 3 obč. zák. Za páté, zda není vznesení námitky promlčení v popsané situaci v rozporu s dobrými mravy.

10.       Žalobkyně argumentují, že podle § 458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a pokud k vrácení nedošlo, závazek k bezdůvodnému obohacení trvá s tím, že namísto vydání předmětu obohacení nastupuje povinnost k peněžité náhradě. Zdůrazňují, že předmětem neplatné smlouvy o prodeji podniku byl podnik jako věc hromadná a že žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedenou pod sp. zn. 45 Cm 67/2005 byl uplatněn požadavek na vydání celého podniku, jak byl žalované předán, nikoliv na vrácení jen určitých vybraných hodnot, žalovaná však dne 21. 5. 2008 předala jen část z převzatých hodnot s tím, že dalšími hodnotami již nedisponuje. Teprve na tomto základě mohla být vyčíslena hodnota toho, co nebylo vráceno, a mohlo být uplatněno právo na peněžitou náhradu.

11.       Žalobkyně uvádějí, že se shodují se soudy nižších stupňů v názoru, že jde o nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy podle § 458 odst. 1 obč. zák. a že se při posouzení promlčení uplatní ustanovení § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák., podle jejich mínění je však pro účely počátku běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení nutno rozlišit nárok na vydání toho, co bylo z neplatné smlouvy nabyto ve smyslu § 458 odst. 1 věty první obč. zák., a nárok na peněžitou náhradu podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. Prosazují názor, že peněžitou náhradu podle druhé věty tohoto ustanovení je třeba pro tyto účely považovat za samostatný specifický nárok, jehož promlčení je nutno počítat samostatně, a to až od okamžiku, kdy oprávněný zjistí, že vydání původních hodnot není možné. K tomu podle nich v souzené věci došlo až dne 21. 5. 2008, kdy žalovaná oznámila, že vrací pouze část hodnot tvořících převáděný podnik a další hodnoty nevrátí, neboť je již k dispozici nemá. Z toho žalobkyně dovozují, že promlčecí lhůta mohla začít běžet nejdříve dne 22. 5. 2008, kdy mohl být nárok na peněžitou náhradu poprvé uplatněn. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, zpochybňují úvahu, že bylo možno v řízení o vydání podniku uplatnit eventuálním petitem nárok na peněžitou náhradu podle § 458 odst. 1 obč. zák. za nevydané hodnoty, pokud  nevydaná část hodnot netvořila část podniku. Nárok mají proto za nepromlčený. Podpůrně argumentují, že k námitce promlčení by nebylo možno přihlédnout z důvodů upravených v § 107 odst. 3 obč. zák.; ze závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněného pod číslem 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2011“), dovozují, že se toto ustanovení uplatní též v poměrech souzené věci. Konečně pak s poukazem na komentářovou literaturu prosazují názor, že uplatnění námitky promlčení je v souzené věci v rozporu s dobrými mravy.

12.       Žalobkyně navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13.       Žalovaná ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Argumentuje mimo jiné, že žalobkyně se žalobou nedomáhaly „finančního ekvivalentu jakéhosi jiného plnění“, ale přímo vrácení plnění z neplatné smlouvy. Ve snaze vyhnout se promlčení pak v řízení změnily žalobou založené zdůvodnění uplatněného nároku s tím, že je třeba vycházet z toho, že předmětem vztahů byl podnik jako věc hromadná. Nevysvětlily však, z čeho v takovém případě svůj nárok dovozují; mělo-li dojít k vrácení podniku, pak tato povinnost byla splněna vrácením podniku. Žalobkyně poprvé až v podání ze dne 15. 9. 2011 argumentují povinností žalované nahradit rozdíl hodnot podniku v době jeho převzetí a jeho vrácení. Ve zbytku pak žalovaná prosazuje názor, že žalobkyním žádný nárok nevznikl, včetně nároku na náhradu škody.

14.       Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

15.       Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 

16.       Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

17.       Prostřednictvím v pořadí prvních dvou z otázek formulovaných v dovolání, které jsou z hlediska věcného otázkou jedinou a které žalobkyně mají, jak lze usuzovat z obsahu dovolací argumentace, za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, se žalobkyně pokoušejí prosadit řešení, které by počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na peněžitou náhradu za to, že plnění z neplatné smlouvy vrácené podle § 457 obč. zák. nebylo vydáno v tom stavu, v jakém bylo na základě této smlouvy předáno (předmět plnění byl vrácen znehodnocený), pojilo k okamžiku, kdy se oprávněná osoba o takové skutečnosti dozvěděla (respektive mohla dozvědět). K otázce, jakému právnímu režimu podléhá promlčení nároku na vydání peněžité náhrady za to, že plnění předané kupujícímu na základě neplatné kupní smlouvy bylo prodávajícímu ve smyslu § 457 obč. zák. vráceno, leč v nižší hodnotě, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, zejména v rozsudcích ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015. Protože odvolací soud se při posouzení námitky promlčení žalobou uplatněného práva od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích odchýlil, Nejvyšší soud shledává pro řešení této otázky dovolání přípustným.

18.       Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Podle § 394 odst. 2 obch. zák. u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.

Podle 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Podle § 398 u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

Podle § 5 obch. zák. podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (odstavec 1). Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu (odstavec 2 věta první a druhá).

Podle § 476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Podle § 482 obch. zák. má se za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí.

Podle § 483 obch. zák. ke dni účinnosti smlouvy je povinen prodávající předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje. O převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami.

19.       Nejvyšší soud vysvětlil v důvodech R 32/2011, že v ustanovení § 457 obč. zák. se nejedná o samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení u neplatné smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.

20.       Již v rozsudku ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, pak Nejvyšší soud v rámci úvah o předpokladech pro aplikaci § 107 odst. 3 obč. zák. uzavřel, že toto ustanovení nelze aplikovat na námitky promlčení směřující proti nárokům jiným než nárokům na vzájemné (vzájemně podmíněné) plnění podle § 457 obč. zák., byť s nároky podle tohoto ustanovení souvisejí. Jako nárok již odlišný, nepodléhající režimu § 457 obč. zák., posoudil mimo jiné též uplatněný nárok prodávajícího na úhradu peněžní částky odpovídající znehodnocení věci, která byla předmětem převodu podle neplatné smlouvy, za dobu jejího užívání kupujícím. Dovodil přitom, že tento nárok je nárokem na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Podle jeho závěrů tedy nejde o samotné právo na vrácení věci podle § 457 obč. zák. (k čemuž lze dodat, že k vrácení poskytnutého plnění může dojít některou z forem předpokládaných ustanovením § 458 odst. 1 obč. zák., v závislosti na tom, zda je vydání dobře možné, či nikoliv).

21.       Z názoru, že uplatněné právo na náhradu za znehodnocení vydané věci je samostatným právem, na které se ustanovení § 457 obč. zák. nevztahuje, vyšel Nejvyšší soud též v rozsudcích ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3414/2015.

22.       Tyto závěry se obdobně uplatní i v tom případě, kdy je předmětem neplatné kupní smlouvy podnik.

23.       Jak je výslovně deklarováno v § 5 obch. zák., podnik je věcí hromadnou; jde o soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.

24.       Komentářová literatura a rozhodovací praxe soudů shodně chápou věc hromadnou jako soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : Walters Kluwer, 2009. 346 s., obdobně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 582 s.). V rozsudcích ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, a ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že věc hromadná je zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku, zejména usnadnění právních dispozic se soubory.

25.       To, co platí obecně pro věc hromadnou, platí beze zbytku též pro podnik (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016, a usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016). Předmětem smlouvy o prodeji podniku tedy nejsou jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit, nýbrž je jím podnik jako věc hromadná, jako soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na který se nahlíží jako na jednu jedinou věc v právním smyslu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009). Není tu žádný rozumný důvod, proč by se nemělo na podnik jako na jednu jedinou věc v právním smyslu nahlížet též v právních vztazích z neplatné smlouvy o prodeji podniku.

26.       Podnik jako věc hromadná má ze své  podstaty dynamický charakter; jeho skladba i hodnota se v důsledku provozu v čase nutně mění, aniž by to mělo samo o sobě za následek, že již nejde o týž podnik. Tuto povahu podniku zjevně reflektuje shora citované ustanovení § 482 věty druhé obch. zák., které pamatuje na snížení či zvýšení hodnoty podniku již v době mezi uzavřením  smlouvy a její účinností, měla-li nabýt účinnosti k pozdějšímu datu. Též komentářová literatura akcentuje, že podnik neztrácí svou identitu běžným zhodnocováním či znehodnocováním (srov. Petrov, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, 1950 s.).

27.    Je-li proto předmětem neplatné smlouvy o prodeji podniku podle jejího obsahu skutečně podnik (tj. splňuje-li předmět převodu definiční znaky podniku) a je-li to, co bylo v souladu s § 457 obč. zák. vráceno, rovněž podnikem, pak jeho vrácením kupující splnil (v intencích shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2148/2000, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003 a sp. zn. 28 Cdo 3414/2015) svou povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy podle § 457 obč. zák., a to bez zřetele na to, že skladba podniku při jeho vrácení bude oproti stavu v době jeho odevzdání kupujícímu nutně jiná a s největší pravděpodobností bude jiná (tj. třebas i menší) hodnota (obvyklá cena) podniku. Právně významné z hlediska splnění povinnosti stanovené v § 457 obč. zák. tu je, že byl vrácen podnik jako celek, jako táž věc hromadná.  

28.    Domáhá-li se proto prodávající, jemuž byl podnik podle § 457 obč. zák. vrácen, peněžité náhrady za rozdíl mezi hodnotou podniku při jeho odevzdání kupujícímu podle neplatné smlouvy a jeho hodnotou při vrácení, nemůže jít o nárok podle § 457 obč. zák. (ten byl uspokojen vrácením podniku), nýbrž toliko o náhradu škody.

29.    Žalovaná zdůrazňuje, že sama žaloba formuluje požadavek na zaplacení peněžní částky jako nárok na peněžitou náhradu za věci, práva a majetkové hodnoty, jejichž vydání nebylo dobře možné. Z hlediska vymezení skutku je však podstatné, že žalobkyně na základě tvrzení, že podnik nebyl žalovanou vrácen v tom stavu, v jakém jí byl na základě neplatné smlouvy odevzdán, uplatnily nárok na peněžitou kompenzaci za nepředanou část věcí, práv a majetkových hodnot, které podnik v původním stavu tvořily. Z hlediska obsahového se tak domáhají peněžité náhrady za to, že plnění, které bylo vráceno podle § 457 obč. zák., bylo vráceno v nižší hodnotě oproti té, kterou mělo v době, kdy bylo na základě neplatné smlouvy poskytnuto. Způsob, jakým dospěly k vyčíslení požadované náhrady, soud nezavazuje; tak daleko vázanost soudu žalobou ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. nejde.

30.       V situaci, kdy právní úprava stanoví pro různé v úvahu přicházející nároky různé počátky běhu promlčecí lhůty, je pro posouzení promlčení uplatněného nároku nezbytné nejprve najisto postavit, o jaký nárok se z hlediska jeho právní povahy jedná. Odvolací soud v souzené věci pochybil, jestliže pominul judikatorní praxi Nejvyššího soudu jak k povaze podniku jako věci hromadné, tak k předpokladům aplikace § 457 obč. zák., respektive k povaze nároku na peněžitou náhradu za znehodnocení vydané věci jako nároku na náhradu škody, a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se spolehl na to, jaká právní kvalifikace uplatněného nároku byla předestřena v žalobě. 

31.       Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci je tedy nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobkyněmi uplatněn opodstatněně.

32.       Nejvyšší soud z opatrnosti zdůrazňuje, že se v tomto svém rozhodnutí, jsa vázán mezemi dovolacího přezkumu, omezil výhradně na posouzení, zda obstojí důvody, z nichž odvolací soud posoudil uplatněné právo jako promlčené, a nikterak nepředjímá (ani nenaznačuje) názor na to, zda žalobkyně takové právo mají či nikoliv.

33.       Vzhledem k tomu, z jakých důvodů neobstály úvahy, na základě nichž odvolací soud pro potřeby posouzení námitky promlčení podřadil uplatněný nárok pod ustanovení § 457 obč. zák., by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami.  

34.       Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není správný a protože v procesních poměrech souzené věci podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud toto rozhodnutí, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tedy v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

 

 

Poř. č. 2         

 

Poskytl-li pojistitel peněžité plnění poškozenému coby náhradu škody způsobené pojištěným v mylném domnění, že je k tomu povinen na základě sjednané smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, vzniká mu nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil (pojištěnému), nikoli proti subjektu, jemuž plnil (poškozenému).

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016)

 

1.      Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 13 C 131/2013-45, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 7. 2014, č. j. 13 C 131/2013-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí 53.047 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a zaměstnancem žalované P. R. byla dne 23. 8. 2011 sjednána smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu z výkonu povolání. V únoru a dubnu 2012 pak žalobkyně vyplatila žalované pojistné plnění ve výši sporného obnosu coby náhradu škody vzniklé pochybením jmenovaného pracovníka. Posléze však vyšlo najevo, že jednání, jež zapříčinilo předmětnou újmu v majetkové sféře žalované, proběhlo již v červnu 2011, tj. před uzavřením pojistné smlouvy. Soud ovšem dovodil, že se zmíněným plněním na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila žalovaná, nýbrž P. R., který vzpomenutou škodu způsobil a jehož existentní dluh žalobkyně uhradila, čímž na jeho straně přivodila vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Skutečnost, že plnitelka následně zjistila, že zde není právního důvodu, jenž by ji činil povinnou tyto majetkové hodnoty poskytnout, je z daného hlediska nerozhodná.

2.         Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 38 Co 354/2014-70, rozhodnutí soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobkyně, změnil tak, že žalovanou zavázal k úhradě v záhlaví označené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud po zopakování dokazování konstatoval, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila plněním bez právního důvodu dle § 451 obč. zák., jelikož byla na její účet poukázána peněžitá suma jako pojistné plnění, ačkoli se na předmětnou škodu sjednané pojištění nevztahovalo. Oproti soudu prvního stupně krajský soud podotkl, že zjištěný skutkový stav nelze subsumovat § 454 obč. zák., poněvadž žalobkyně neusilovala o splnění dluhu P. R., nýbrž o to, aby dostála svému (domnělému) závazku z pojistné smlouvy, jednala tedy v omylu ohledně existence vlastní povinnosti plnit (v daném kontextu odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4436/2011). Nebylo tudíž plněno za jiného, nýbrž bez právního důvodu, a pasivní věcná legitimace proto spočívá na straně žalované coby příjemkyně plnění.

3.         Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž předestírá k řešení otázku, zda je v situaci, v níž žalobkyně, ač k tomu nebyla povinna, vyplatila žalované plnění jako náhradu zaměstnancem způsobené škody s cílem zapravit dluh pojištěného, přiléhavé aplikovat § 454 obč. zák. a dovodit bezdůvodné obohacení osoby, za niž bylo plněno, nebo § 451 obč. zák. a za pasivně věcně legitimovaný pokládat subjekt, jenž příslušné plnění obdržel. Upozorňuje přitom na skutečnost, že dle § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), platí, že z pojištění odpovědnosti za škodu má pojištěný právo, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil v rozsahu a ve výši určené právním předpisem škodu, za kterou pojištěný odpovídá. Pakliže tedy podstatou závazku, o jehož existenci byla žalobkyně v okamžiku plnění mylně přesvědčena, bylo splnění dluhu za jiného, bylo třeba (poté co uvedený omyl vyšel najevo) uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti P. R. podle § 454 obč. zák. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, na který odvolací soud odkázal, se zakládá na skutkovém základu natolik odlišném, že jde o judikát pro řešený spor irelevantní, neboť se v oné věci nejednalo o pojištění odpovědnosti za škodu, nýbrž o havarijní pojištění vozidla, které je standardně vypláceno pojištěnému vlastníku (pojišťovna v dané kauze omylem vyplatila pojistné plnění jinému subjektu, než který byl k jeho přijetí oprávněn).

4.         S ohledem na popsané pochybení odvolacího soudu navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí prvostupňové rozhodnutí, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

5.         V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

6.         Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

7.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8.         Dovolání žalované lze shledat přípustným, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného, již Nejvyšší soud dosud v obdobném kontextu neřešil.

9.        Dle konstantní judikatury dovolacího soudu se o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. jedná, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohacuje nikoli osoba, jež plnění přijala, ale subjekt, místo něhož bylo plněno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015). Pro plnění za jiného je charakteristické, že ten, kdo plní, tak činí s vědomím, že nemá povinnost plnit a že plnění poskytuje namísto osoby, jež by měla po právu plnit sama (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1322/2006, případně jeho rozsudek ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009). Jedná-li plnitel v přesvědčení, že vyrovnává svůj vlastní závazek vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká ochuzenému proti subjektu, jemuž bylo plněno (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2015). Současně však rozhodovací praxe mimo jiné dovodila, že je-li neplatně sjednána smlouva o převzetí dluhu a poskytne-li přejímatel na základě ní určité plnění věřiteli, pohlíží se jako na bezdůvodně obohaceného na původního dlužníka, neboť podstata ujednání mezi ním a přejímatelem tkví právě v tom, aby přejímatel uhradil dluh za subjekt prvotně zavázaný, tj. na jeho místě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2743/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011). Podobný náhled se prosazuje též při majetkovém přesunu na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku, neboť i zde jde o vědomé plnění cizího dluhu (třebaže činěné pod vlivem domněnky o platnosti úkonu vedoucího ke změně okruhu účastníků závazkového vztahu), které může založit závazek z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008). Popsané judikatorní závěry tedy nasvědčují tezi, že není vyloučeno uvažovat o použití skutkové podstaty plněním za jiného tam, kde plnitel poskytuje majetkové hodnoty veden představou, že jej k tomu zavazuje právní důvod (přestože tomu tak ve skutečnosti není), pakliže podstatou jeho domnělé právní povinnosti je plnění místo třetího, tj. pokud vůle osoby, jež plnění poskytuje, směřuje k zapravení materiálně cizího dluhu (a její omyl tak spočívá v pouze v myšlence, že tak učinit musí, neboť ji k tomu nutí platně vzniklý závazek, ač zde reálně odpovídající právní titul není).

10.      V kontextu řešené kauzy přitom nejen skutková zjištění soudů nižších stupňů, ale též přiléhavý poukaz dovolatelky na § 44 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. skýtají oporu názoru, že základní povinnost žalobkyně z předmětné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu směřovala k úhradě újmy, již způsobil P. R. žalované, namísto škůdce samotného. Jinými slovy, kdyby dotčená škodní událost byla kryta pojistným vztahem sjednaným mezi žalobkyní a jmenovaným škůdcem, směřovala by její vůle při plnění k uspokojení poškozené jakožto věřitelky pojištěného. Existence či absence titulu (mezi žalobkyní a P. R.) opodstatňujícího dotčený přesun aktiv je pak určující pro vyhodnocení, zdali se objektivně jednalo o řádné smluvní plnění nebo majetkový transfer zakládající bezdůvodné obohacení, nikoli však pro obsah vůle plnitelky, jež se v tom i onom případě mohla upínat k úhradě dluhu mezi škůdcem a poškozenou.

11.       Odkázal-li krajský soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, lze přitakat dovolatelce, že se jedná o rozhodnutí založené na podstatně odlišném skutkovém terénu. Dle zjištění soudů nižších stupňů v řečené věci mělo být pojistné plnění z pojištění majetku podle smlouvy uhrazeno pojištěnému (vlastníku poškozeného vozidla), zatímco pojišťovna vyplatila částku na účet společnosti, která na žádost pojistníka (osoby odlišné od pojištěného) provedla opravu dotčeného vozu. Plnitelka přitom v uvedeném sporu nejednala pod vlivem mylné představy ohledně existence vlastní povinnosti vyrovnat dluh třetí osoby jako v předmětné kauze, nýbrž v omylu o osobě svého věřitele. Za daných okolností pak závěr o nepoužitelnosti § 454 obč. zák. obstál jako konformní s výše shrnutými tezemi, dle nichž se mezi aplikační předpoklady skutkové podstaty upravené v citovaném ustanovení řadí úmysl splnit závazek odlišného subjektu. Naproti tomu v případě nyní přezkoumávaném, v němž bylo sjednáno pojištění odpovědnosti, lze usuzovat, že pojišťovna sporný obnos poskytla žalované, tj. poškozenému subjektu, coby náhradu škody způsobené P. R. (srovnej též § 43 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb.), aniž by doposud byla v řízení učiněna skutková zjištění nasvědčující závěru, že plnitelka postupovala v omylu o adresátu předmětného majetkového transferu.

12.       Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není možné označit za zcela korektní, pročež přikročil ke zrušení jeho rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení ve smyslu § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř.

 

 

 

Poř. č. 3

 

Poměr insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) k věřiteli dlužníka, který má (může mít) výrazný vliv na chod insolvenčního řízení a kterému poskytuje právní služby (spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčním řízení, jednání s protistranami a dalších formách) advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), jež je společníkem insolvenčního správce, ve spojení se skutečností, že věřitel dlužníka opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) ustanovuje "novým" insolvenčním správcem stejnou osobu, je důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení a jeho odvolání z funkce.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 28. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 103/2015)

 

1.       Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. KSOS 36 INS 9408/2014-B-10, rozhodl v insolvenční věci dlužníka (J. Š.), o tom, že se insolvenční správce dlužníka (AS Z. v. o. s.) zprošťuje funkce (výrok I.) a novým insolvenčním správcem dlužníka se ustanovuje Mgr. M. F. (výrok II.).

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1]  Schůze věřitelů rozhodla dne 24. 7. 2014 „o odvolání a jmenování nového insolvenčního správce“ (rozuměj o odvolání dosavadní insolvenční správkyně Mgr. R. J. a jmenování nového insolvenčního správce AS Z. v. o. s. – dále též jen „insolvenční správce“); k rozhodnutí schůze věřitelů „došlo váhou hlasu jediného věřitele, a to R., a. s.“ (dále jen „banka“).

[2]  Z úřední činnosti insolvenčního soudce vzešlo po jmenování insolvenčního správce najevo, že v probíhajících insolvenčních řízeních dochází opětovně hlasováním banky na schůzi věřitelů podle ustanovení § 29 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k odvolávání insolvenčních správců a ustanovování AS Z. v. o. s. (jako nového insolvenčního správce). Změna v osobě správce přitom probíhá jen vahou hlasu banky, jež v řízeních disponuje nadpolovičním hlasovacím kvórem.

[3]  Insolvenční správce podáním ze dne 23. 6. 2014 „konstatoval“ absenci svého poměru k věci a k osobám účastníků; jako pověřeného společníka označil v podání ze dne 17. 9. 2014 Mgr. A. S. Banka podáním ze dne 13. 8. 2014 insolvenčnímu soudu sdělila, že nemá vztah k insolvenčnímu správci (krom případů, kdy vystupuje jako insolvenční správce v insolvenčních řízeních, v nichž se účastní se svojí pohledávkou i banka). Naopak má právní vztah ke společnosti Ž., advokátní kancelář s. r. o. (dále jen „advokátní kancelář“), která jí poskytuje právní služby, včetně spolupráce při vymáhání pohledávek v insolvenčních řízeních.

[4]  Podle výpisů z obchodních rejstříků je společníkem i statutárním orgánem insolvenčního správce a advokátní kanceláře (ke dni vydání rozhodnutí insolvenčním soudem) JUDr. M. Ž.  Mgr. A. S. a advokátní kancelář jsou společníky a statutárními zástupci insolvenčního správce. Mgr. A. S. jako advokát trvale spolupracuje s advokátní kanceláří (viz seznam advokátů vedený Českou advokátní komorou).

3.         Cituje ustanovení § 24 odst. 1 a § 34 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, insolvenční soud dále zdůraznil, že:

4.         Výše popsané skutečnosti „jsou důvodem“ pro závěr o existenci vazby zpochybňující nezávislý výkon činnosti insolvenčního správce v řízení; zakládá tak pochybnost o nepodjatosti Mgr. A. S. v insolvenčním řízení, a to se zřetelem na jeho poměr k bance. Vzhledem k závěrům, jež Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 24 insolvenčního zákona formuloval usnesení ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 107/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod č. 114/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 114/2014“), proto zkoumal, zda toto zjištění je důvodem pro ustanovení odděleného insolvenčního správce pro úkony ve vztahu k bance či překážkou pro činnost insolvenčního správce v celém řízení.  

5.         V projednávané věci má banka více než 50 % zjištěných pohledávek v řízení, je jediným zajištěným věřitelem a současně zvoleným zástupcem věřitelů. „Průmět“ těchto skutečností prostřednictvím osoby insolvenčního správce tak vytváří překážku pro řešení vztahu správce a věřitele (banky) formou ustanovení odděleného správce, jelikož „kompetence odděleného správce by se musely v zásadě překrývat s rozsahem práv insolvenčního správce. Vahou hlasů v řízení věřitel může rozhodovat v rámci schůze věřitelů samostatně bez ohledu na stanoviska ostatních věřitelů, jako zajištěný věřitel je oprávněn udělovat přímý pokyn k prodeji majetkové podstaty, přičemž kontrola pokynu správcem, jenž je oprávněný jej v rámci dohledu odmítnout, je vztahem správce a věřitele narušena, ohrožena jsou tím i práva dlužníka s oprávněným požadavkem na zajištění legitimity prodeje jeho majetku a jako zástupce věřitelů je oprávněn k přímému výkonu práv věřitelů v celém řízení“.

6.         Proto insolvenční soud shledal důvod pro vyloučení insolvenčního správce z celého insolvenčního řízení, neboť se zřetelem na jeho poměr k osobě účastníka (banky) je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; insolvenční správce (dále) zásadním způsobem pochybil, neoznámil-li insolvenčnímu soudu své propojení s osobou věřitele (banky), kterého si musel být vědom. Pro toto závažné porušení povinností ho proto insolvenční soud zprostil funkce a ustanovil nového insolvenčního správce.

7.         Vrchní soud v Olomouci k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne 2. 6. 2015, č. j. KSOS 36 INS 9408/2014, 3 VSOL 1230/2014-B-24, usnesení insolvenčního soudu změnil tak, že se dosavadní insolvenční správce (AS Z. v. o. s.) nezprošťuje funkce.

8.         Odvolací soud především ve vztahu ke skutkovým zjištěním insolvenčního soudu doplnil, že podle protokolu o přezkumném jednání a zápisu z první schůze věřitelů (konané dne 24. 7. 2014) byly přezkoumány všechny přihlášené pohledávky (včetně pohledávky banky) a schůze věřitelů rozhodla o způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. K žádosti insolvenčního soudu banka dopisem ze dne 13. 8. 2014 tomuto sdělila, že insolvenční správce jí neposkytuje žádné právní ani jiné obdobné služby, pouze vykoná funkci insolvenčního správce v některých insolvenčních řízeních, v nichž je banka přihlášena jako věřitel; advokátní kancelář věřiteli poskytuje, stejně jako jiným bankám, právní služby. 

9.         Cituje ustanovení § 24 odst. 1 a 2, § 32 odst. 1 a § 36 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012 (jde o usnesení uveřejněné pod č. 85/2012 Sb. rozh. obč.), odvolací soud (na rozdíl od soudu insolvenčního) uzavřel, že v posuzovaném případě okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, respektive ohlášeného společníka (Mgr. A. S.) z obsahu spisu neplynou.

10.       V této souvislosti akcentoval, že z existence „personálního propojení“ advokátní kanceláře a insolvenčního správce nelze dovodit „takové propojení“ banky s insolvenčním správcem, jež by ve svém důsledku zakládalo pochybnost o nepodjatosti Mgr. A. S., a to pro jeho poměr k bance. Navíc podle prohlášení advokátní kanceláře (ze dne 22. 9. 2014, které měl insolvenční soud k dispozici před vydáním svého rozhodnutí) tato v řízeních, v nichž byl insolvenční správce ustanoven na základě návrhu věřitele (banky) postupem podle § 29 insolvenčního zákona, neposkytovala (a neposkytuje) bance žádné právní nebo jiné obdobné služby a činnosti a takové služby neposkytoval (a neposkytuje) v uvedených řízeních ani žádný ze zaměstnanců nebo spolupracujících advokátů advokátní kanceláře.

11.       Opodstatněným odvolací soud neshledal ani poukaz insolvenčního soudu na usnesení ze dne 5. 5. 2014, č. j. MSPH 76 INS 31627/2013, 1 VSPH 198/2014-A-26, jímž Vrchní soud v Praze změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. MSPH 76 INS 31627/2013-A-10, v té části, v nichž byl Mgr. A. S. ustanoven insolvenčním správcem, když v poměrech označené věci odvolací soud závěr o existenci pochybností o nepodjatosti insolvenčního správce dovodil za stavu, kdy současně v daném insolvenčním řízení účastníka řízení (dlužníka) zastupoval (jako advokát) JUDr. M. Ž.  V projednávané věci přitom žádného z účastníků řízení nezastupuje ani advokátní kancelář, ani žádný ze spolupracujících advokátů či zaměstnanců advokátní kanceláře.

12.       Konečně odvolací soud doplnil, že v poměrech dané věci přezkoumal pohledávku banky předchozí insolvenční správce, přičemž tato pohledávka „byla zjištěna“ v rozsahu, v jakém „byla přihlášena“.

13.       Proti usnesení odvolacího soudu podalo Krajské státní zastupitelství v Ostravě dovolání, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zodpovězeny a které se týkají výkladu ustanovení § 24 odst. 2 a § 29 odst. 1 insolvenčního zákona.

14.       Potud otevírá otázky:

a)  Zda je možné, aby veřejná obchodní společnost označila více osob, které budou jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce?

b) Zda je (ne)podjatý insolvenční správce (veřejná obchodní společnost), který byl ustanoven postupem podle ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelem, jenž má v insolvenčním řízení dominantní postavení (více než 50 % zjištěných pohledávek), jehož pověřeným společníkem byla (ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona) označena osoba, která je současně trvale spolupracujícím advokátem advokátní kanceláře, která tomuto věřiteli pravidelně poskytuje právní služby.

15.       Dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, akcentuje, že insolvenční správce nesplnil povinnost plynoucí z ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, když oznámil insolvenčnímu soudu jako ohlášené společníky, kteří budou jeho jménem vykonávat činnost insolvenčního správce, dvě osoby (Mgr. A. S. a Mgr. J. J.).

16.       Nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož v poměrech dané věci nebyly pochybnosti o nepodjatosti Mgr. A. S. ve vztahu k věřiteli, poukazuje přitom na skutečnosti zjištěné insolvenčním soudem, ze kterých dovozuje, že banka je významným klientem advokátní kanceláře a významným zdrojem příjmů pro tuto kancelář. Nepochybuje o tom, že ustanovuje-li věřitel insolvenčním správcem (opakovaně nejméně v sedmi případech) stejnou osobu, činí tak „na základě dobrých znalostí osob advokátů spjatých s činností advokátní kanceláře, a předpokládá, že tyto osoby budou vykonávat svou činnost také jako insolvenční správci především ke spokojenosti uvedeného věřitele“. Současně považuje obchodní zájmy věřitele za příliš „těsně spjaté“ s obchodními zájmy Mgr. A. S., který „je ekonomicky motivován hájit zájmy tohoto věřitele i na úkor jiných věřitelů“. Jakkoli dovolatel netvrdí, že Mgr. A. S. svou činnost již někdy vykonával v zájmu věřitele (banky) ke škodě jiných věřitelů, k závěru o podjatosti konkrétní osoby postačí pouze skutečnost, že „pro účelová a osobní rozhodnutí jsou vytvořeny vhodné podmínky“.

17.       Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

18.       Insolvenční správce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako nepřípustné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.

19.       Přitom snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož dovolatel není k podání dovolání aktivně legitimován, a právní posouzení věci odvolacím soudem, které bylo dovoláním zpochybněno, shledává souladným s (v dovolání konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.

20.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

21.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že státní zastupitelství je v dané věci vzhledem k výslovné (zvláštní) právní úpravě obsažené v ustanovení § 69 insolvenčního zákona, podle níž je-li proti rozhodnutí insolvenčního soudu přípustný opravný prostředek, může jej podat i státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, do incidenčního sporu nebo do moratoria, subjektivně legitimováno k podání dovolání; pro insolvenční řízení se tak neuplatní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1506/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2009, pod č. 115.

22.       Dovolání krajského státního zastupitelství je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se podmínek, za nichž je insolvenční správce vyloučen z výkonu funkce, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené.

23.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24.       Podle ustanovení § 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, insolvenčním správcem je fyzická osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (odstavec 1). Insolvenčním správcem je rovněž i veřejná obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdružení, které poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost, a je založená podle práva členského státu Evropské unie, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru (dále jen „zahraniční společnost“) a která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (odstavec 2).

25.       Ustanovení § 24 insolvenčního zákona pak určuje, že insolvenční správce je z insolvenčního řízení vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci nebo k osobám účastníků je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; to neplatí v případě uvedeném v § 34. Jakmile se ustanovený insolvenční správce dozví, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení, je povinen oznámit to neprodleně insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků, prostřednictvím kterých vykonává činnost insolventního správce, bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 1 platí pro tohoto společníka obdobně (odstavec 2).

26.       Dle ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského orgánu anebo i bez tohoto návrhu odvolat insolvenčního správce z funkce. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.

27.       Z ustanovení § 34 insolvenčního zákona se dále podává, že je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce, může insolvenční soud ustanovit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce (odstavec 1). Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů proto, že mohou odporovat společnému zájmu věřitelů v insolvenčním řízení, ve kterém byl rovněž ustanoven insolvenčním správcem, ustanoví insolvenční soud pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce vždy (odstavec 2). 

          28.         Nejvyšší soud již v R 114/2014 uzavřel, že:

„Ustanovení § 24, § 31 a § 34 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, a to jest k právním normám, jejichž hypotéza není ustanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Mezi skutečnosti, které se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení zakládají důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (a které proto nedovolují řešit možnou podjatost insolvenčního správce pouhým ustanovením odděleného insolvenčního správce), typově patří skutečnost, že pohledávka je takového rozsahu, že věřitel má rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení, jakož i skutečnost, že stejný věřitel vede (byť v jiném procesním postavení) další spory, jež se významně týkají majetkové podstaty dlužníka, ať již jde o incidenční spor (např. o spor na základě vylučovací žaloby), o spor o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, anebo o spor, v němž vystupuje jako dlužníkův dlužník.

K takovým pochybnostem může vést i souhrn více skutečností, vztahujících se k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a k jeho postavení v insolvenčním řízení, byť by samy o sobě (při izolovaném posouzení) nebyly způsobilé ovlivnit celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce.

Ustanovení § 24 insolvenčního zákona nepovažuje za důvod vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení jeho poměr jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů. V takovém případě se uplatní úprava obsažená v ustanovení § 34 insolvenčního zákona, která váže vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení na splnění další „podmínky“, a to, že je zde se zřetelem k charakteru pohledávky dlužníkova věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvod pochybovat, že tento vztah neovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce. A naopak, nejsou-li zde důvody pro takové pochybnosti, je poměr insolvenčního správce jen k některému z dlužníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dlužníkových věřitelů důvodem vyloučení insolvenčního správce (jen) z některých úkonů (v rámci insolvenčního řízení)“.

K závěrům formulovaným v R 114/2014 se Nejvyšší soud posléze přihlásil např. v usnesení ze dne 30. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 78/2013, v usnesení ze dne 29. 10. 2014, sen. zn. 29 NSČR 106/2014 a v usnesení ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněném pod č. 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2016“).

V R 47/2016 dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož skutečnost, že stejní věřitelé (majoritní věřitel) opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) postupem podle § 29 insolvenčního zákona ustanovují „novým“ insolvenčním správcem stejnou osobu, není sama o sobě důvodem, který by mohl vést k pochybnostem o nepodjatosti tohoto insolvenčního správce.

V usnesení ze dne 28. 4. 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014, Nejvyšší soud dovodil, že veřejná obchodní společnost byla i před 1. srpnem 2013 oprávněna vykonávat funkci insolvenčního správce konkrétního dlužníka jen prostřednictvím svého ohlášeného společníka (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sen. zn. 29 NSČR 48/2014, ze dne 28. 4. 2016, sen. zn. 29 NSČR 49/2014 a ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 NSČR 58/2014).

Konečně v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 NSČR 4/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že poměr insolvenčního správce, jímž je veřejná obchodní společnost, k zástupci dlužníkova věřitele, jímž je společník této veřejné obchodní společnosti, je v situaci, kdy takový věřitel má (spolu s dalším věřitelem, s nímž tvoří koncern) výrazný vliv na chod insolvenčního řízení, důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona) a tedy pro jeho odvolání z funkce postupem dle § 31 insolvenčního zákona.

29.       V  projednávané věci není sporu o tom, že:

[1]  Schůze věřitelů rozhodla (podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona) o odvolání původní insolvenční správkyně a o jmenování nového insolvenčního správce (AS Z. v. o. s.) vahou hlasů banky; stejná situace nastala i v jiných (v důvodech usnesení insolvenčního soudu konkretizovaných) insolvenčních řízeních. Takto ustanovený insolvenční správce označil jako „pověřeného společníka“ Mgr. A. S.

[2] K datu rozhodnutí odvolacího soudu byli společníky insolvenčního správce (mimo jiné) JUDr. M. Ž., advokátní kancelář a Mgr. A. S. Posledně jmenovaný byl jedním ze statutárních orgánů insolvenčního správce.

[3]  Mgr. A. S. jako advokát trvale spolupracoval (k témuž datu) s advokátní kanceláří.

[4] Advokátní kancelář poskytuje bance služby spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčních řízeních, jednání s protistranami a dalších formách právní pomoci.

[5] Banka je jediným zajištěným věřitelem v insolvenčním řízení, zvoleným zástupcem věřitelů a „má“ více než 50 % zjištěných pohledávek.

30.       V takto ustavených poměrech Nejvyšší soud dospívá (na rozdíl od soudu odvolacího) k závěru o tom, že shora popsané skutkové okolnosti (rozuměj postavení banky v insolvenčním řízení, rozsah a oblast spolupráce banky s advokátní kanceláří, vztah mezi insolvenčním správcem a advokátní kanceláří, ve spojení s opakovaným chováním banky jako majoritního věřitele, jde-li o „výměnu“ insolvenčního správce postupem podle ustanovení § 29 insolvenčního zákona), jsou (ve svém souhrnu) způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti insolvenčního správce, a to v takovém rozsahu, že ovlivní celkový způsob výkonu práv a povinností insolvenčního správce (srov. ustanovení § 24, § 31 a § 34 insolvenčního zákona). Je tak dán důvod pro odvolání insolvenčního správce z funkce.

31.       Současně Nejvyšší soud doplňuje, že se − vzhledem ke shora konkretizovaným poměrům dané věci, jejichž odrazem jsou (i) rozdílné názory soudů nižších stupňů na (ne)existenci pochybností o nepodjatosti insolvenčního správce − neztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu o tom, že insolvenční správce závažně porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nebo soudem (tím, že neprodleně neoznámil insolvenčnímu soudu, že zde jsou důvody pro jeho vyloučení).

32.       Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu insolvenčního) v souladu s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že insolvenčního správce AS Z. v. o. s. odvolal z funkce a novým insolvenčním správcem dlužníka ustanovil (shodně jako insolvenční soud v usnesení ze dne 24. 9. 2014) Mgr. M. F.

33.       Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že z hlediska zjištěného skutkového stavu  (zejména ohledně povahy a rozsahu vztahů banky, insolvenčního správce, advokátní kanceláře a Mgr. A. S.) jde v dané věci o situaci odlišnou od skutkového stavu, z nějž vycházel v R 47/2016 (včetně usnesení ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. 29 NSČR 26/2016).

 

 

Poř. č. 4         

 

Námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy.

Výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. "regulovaným nájemným").

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017)

 

1.  Žalobou došlou soudu dne 24. 10. 2006 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 432 305 Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2006 do zaplacení za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného. Tvrdila, že částka představuje rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným za dobu od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2006, tedy za období, kdy scházela ústavně konformní úprava nájemného z bytů; je vlastnicí domu č. p. v katastrálním území H. (dále též jen „Dům“), v němž se nacházelo šest bytů, v nichž nájemci, kteří nepřistoupili na její návrhy na zvýšení nájemného, platili jen tzv. regulované nájemné, které nepokrývalo ani náklady na provoz těchto bytů a na jejich prostou reprodukci.

2.         Výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 27. 6. 2013, č. j. 13 C 282/2008-140, ve znění usnesení ze dne 30. 12. 2013, č. j. 13 C 282/2008-156, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 235.907,05 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, nabyl právní moci dne 13. 2. 2014.

3.         Ohledně zbývající částky 3 196 397,95 Kč a úroku z prodlení z částky 3 432 305 Kč rozhodl soud prvního stupně dalším rozsudkem (třetím v pořadí) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13 C 282/2008-278, jímž uložil žalované do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 34,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 10. 2006 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 235 907,05 Kč od 5. 10. 2006 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 3 196 363,40 Kč s úrokem z prodlení, úroku z prodlení z částky 34,55 Kč za dobu od 1. 9. 2006 do 4. 10. 2006 a úroku z prodlení z částky 235 907,05 Kč za dobu od 1. 9. 2006 do 4. 10. 2006 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

4.         Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 21 Co 324/2016-326, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II., III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

5.         Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí Domu, v němž se v době od 1. 9. 2003 do 31. 8. 2006 nacházelo 6 bytů, za jejichž užívání hradili jejich nájemci jen tzv. regulované nájemné. V suterénu Domu se nacházely nebytové prostory, které pronajímala, tyto příjmy (spolu s regulovaným nájemným z bytů) však nepostačovaly k úhradě nákladů, které měla s jeho údržbou a opravou. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla v důsledku absence ústavně konformní zákonné úpravy omezena ve výkonu svého vlastnického práva, neboť nemohla sjednat novou výši nájemného v tržní výši. Při rozhodování vyšel z kritérií vyplývajících z ustálené soudní praxe dovolacího soudu (zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněného pod č. 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 74/2013“) a uzavřel, že zásah do vlastnického práva žalobkyně byl tak intenzivní, že byla zasažena sama podstata vlastnictví a žalované proto náleží náhrada za toto omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Za důvodnou přitom považoval námitku promlčení nároku na náhradu za dobu od 1. 9. 2003 do 23. 10. 2003. Měl za to, že její uplatnění nebylo v rozporu s dobrými mravy, neboť nelze dovodit, že by uplynutí promlčecí doby zavinila žalovaná, případně že by jí bylo možné přičítat k tíži uplynutí této doby (odkázal na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 59/2004“). Výši náhrady stanovil jako rozdíl mezi nájemným vypočteným v maximální výši podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), a skutečně vybraným nájemným.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu a proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že metodika způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného, kterou v předmětné věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu aplikovaly soudy obou stupňů, odporuje obecné ideji spravedlnosti, neboť výše náhrady nedosahuje ani nákladů prosté reprodukce, natož aby jí umožňovala dosáhnout alespoň minimálního zisku. Ve svém důsledku je tato metodika v rozporu se samotnou podstatou vlastnického práva, jehož integrální součástí je i právo mít z vlastnictví věci užitek. Zdůraznila, že postupné zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. nebylo lineární a pronajímatelé se v důsledku aplikace metodiky Nejvyššího soudu podrobují omezením v podstatě dvakrát. Je třeba zohlednit i délku trvání zásahu do práva pronajímatelů na ochranu majetku. V obecné rovině by výše náhrady měla dosahovat rozdílu mezi regulovaným nájemným a nájemným v daném místě a čase obvyklým, stát by měl pronajímateli poskytnout finanční protihodnotu té majetkové hodnoty, o niž byl protiústavní regulací nájemného z bytů připraven. Poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) - věc R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05 a další, rozsudek ze dne 3. 7. 2014, věc B. a ostatní proti Slovensku, č. 30255/09, rozsudek ze dne 7. 7. 2015. Měla za to, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka způsobu určení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného by proto měla být posouzena jinak. Za nesprávné považovala taktéž posouzení námitky promlčení, neboť ta – jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14 – byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dovoláním napadaném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7.         Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, zdůraznila, že žalobkyně pouze opakuje námitky, které již uplatnila v předcházejícím řízení. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která potvrzuje správnost závěrů odvolacího soudu (soudu prvního stupně). Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

8.         V projednávané věci dovolatelka výslovně napadá mj. i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243b o. s. ř.).

9.         Tříčlenný senát 26 Cdo, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projednat a rozhodnout o něm, zjistil, že otázka, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V rozsudku ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012, dospěl Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k závěru, že uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Naproti tomu v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3375/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že je-li předmětem řízení odškodnění za omezení vlastnického práva, k němuž došlo v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky a námitku promlčení uplatňuje organizační složka státu, je přiměřená úvaha odvolacího soudu, který shledal námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy.

10.       Obecně vychází ustálená judikatura Nejvyššího soudu z toho, že zobecnění otázky, kdy je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není možné, neboť jde o individuální otázku odvislou od konkrétních jedinečných okolností [a proto by odlišné závěry o (ne)rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy v těchto rozhodnutích, nevedly k závěru o rozdílné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu]. V případě, kdy jde o nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného a námitku promlčení uplatnil stát, jsou však základní okolnosti rozhodné pro posouzení (ne)rozpornosti uplatněné námitky ve všech případech natolik typově shodné, že toto zobecnění výjimečně umožňují. S ohledem na specifický charakter nároku je i žádoucí, aby tuto otázku neposuzovaly soudy rozdílně.

11.       Při posouzení otázky způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobkyně v souvislosti s tzv. regulací nájemného pak tříčlenný senát 26 Cdo dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v R 74/2013 a v rozsudcích Nejvyššího soudu navazujících na toto rozhodnutí ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3375/2012, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3214/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1747/2013. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným a že referenčním kritériem pro náhradu za omezení vlastnického práva je výše nájemného, kterou za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Senát 26 Cdo je naproti tomu názoru, že výše náhrady by se měla zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu (tzv. „tržním nájemným“) a nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy (tzv. „regulovaným nájemným“).

12.       Tříčlenný senát 26 Cdo proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

13.       Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.”).

14.       Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka, zda námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného vznesená žalovanou (Českou republikou) je v rozporu s dobrými mravy, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a otázka způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva žalobkyně v souvislosti s tzv. regulací nájemného má být posouzena jinak.

15.       Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

16.       Podle ustálené soudní praxe [viz např. R 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod č. 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod č. 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)] není pochyb, že obecně dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Důraz byl vždy kladen na individuální posouzení okolností každého jednotlivého případu založené na skutkových zjištěních.

17.       Ústavní soud pak ve svých rozhodnutích [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551), nález sp. zn. II. ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016] konstatoval, že zvláštní skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby sám nezasahoval do základních práv jednotlivců a aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce. Vytkl obecným soudům, že akceptováním námitky promlčení vznesené státem aprobovaly jednání, které je contra bonos mores.

18.       Souladem námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14. V bodě 36. a 37. konstatoval, že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy.

19.       Stejná situace je i ve všech řízeních, v nichž pronajímatel uplatnil nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s regulací nájemného. Ve všech těchto řízeních uplatňují pronajímatelé náhradu škody vůči státu, která jim vznikla v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy; jde přitom o náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [R 74/2013, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (dále jen „Pl. ÚS-st. 27/09“) ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se proto uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení vznesené státem (žalovanou) s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům.

20.       Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

21.       Otázka způsobu určení výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů byla v rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu řešena opakovaně (např. R 74/2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09, z jejichž závěrů vycházela i celá řada dalších rozhodnutí). Soudy v nich formulovaly a odůvodnily závěr, že tato náhrada nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným, nejde o nárok na náhradu škody, a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu § 442 obč. zák. Výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného. Výchozím pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady je při splnění požadavku intenzity zásahu do vlastnického práva pronajímatele hledisko opodstatněně vynaložených nákladů na údržbu a opravy nemovitosti a hledisko jeho přiměřeného zisku umožňující i návratnost investic v reálně adekvátním období, přičemž tato východiska je vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu. Výše náhrady musí být i proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. 1. 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k tomu, že by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007.

22.       ESLP však ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. 7. 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. 2. 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Poukázal na obecné závěry v dřívějších rozhodnutích, podle nichž členské státy Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) jsou při přijímání právní úpravy v oblasti bydlení oprávněny snížit nájemné pod úroveň tržního nájemného, neboť zákonodárce může v odůvodněných případech učinit politické rozhodnutí, že požadovat tržní nájemné je z hlediska sociální spravedlnosti nepřijatelné; dospěl však k závěru, že o takový případ v dané věci nešlo. Měl za to, že je třeba zohlednit, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období existence mezery ve vnitrostátním právu, a to i ve vztahu k legitimnímu očekávání stěžovatelů ohledně možnosti zvýšení nájemného v daném období. Uzavřel, že určení náhrady by se mělo zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli pronajímatelé právo podle vnitrostátní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou.

23.       Vycházeje z těchto závěrů Soudu má velký senát Nejvyššího soudu za to, že výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Nelze přehlédnout, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ.

24.       Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjma výroku I.), Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

 

Poř. č. 5

 

Podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. srpna 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 14/2015)

 

1.         Usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011-P20-5, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“):

1/ Odmítl přihlášku pohledávky č. 20 věřitele č. 18 M. R. ve výši 1 690 000 Kč (bod I. výroku).

2/ Určil, že právní mocí usnesení končí účast M. R. v insolvenčním řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dne 8. 11. 2011 bylo u insolvenčního soudu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužnice (Ing. M. T.) a téhož dne v 10.36 hodin nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

2/ Usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011-A-19 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice (bod I. výroku) a vyzval věřitele (kteří tak dosud neučinili), aby do 30 dnů od okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky, s poučením, že k později podaným přihláškám se nebude přihlížet a takto uplatněné pohledávky nebudou uspokojeny v insolvenčním řízení (bod V. výroku).

3/ Lhůta stanovená pro přihlašování pohledávek věřitelů uplynula dne 11. 2. 2013.

4/ M. R. přihlásil pohledávku ve výši 1 690 000 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 9. 5. 2014 a předanou na poštu k přepravě dne 7. 5. 2014.

5/ V přihlášce M. R. uvedl, že ji přihlašuje jako zajištěnou na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality U. H. ze dne 28. 4. 2009, č. j. ORUH-145/TČ-80-2007-PAJ (dále jen „usnesení o zajištění nemovitostí“), kterým bylo rozhodnuto o zajištění majetku dle § 79d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále též jen „tr. ř.“]. Předmět zajištění tvořily nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 532 v katastrálním území S. u V., a to: pozemky parcelních čísel 344/2, 345/3, 347/3, 347/4, 349/3, 349/4, 350/3 a 350/4 (dále jen „nemovitosti“). Jako důvod vzniku pohledávky uvedl M. R. náhradu škody způsobenou trestným činem, která byla přiznána pravomocnými trestními rozsudky (rozsudky Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 5. 2010, č. j. 61 T 1/2010-522, a ze dne 23. 5. 2011, č. j. 61 T 1/2010-679).

3.         Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k následujícím závěrům:

1/ O zajištění majetku nebylo rozhodnuto v trestním řízení, ve kterém soud rozhodl o náhradě škody (rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2011), když usnesení o zajištění nemovitostí bylo vydáno v jiném trestním řízení. Ustanovení § 173 odst. 1 (věty třetí) insolvenčního zákona proto na věc nelze aplikovat a M. R. měl přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku.

2/ Přihláška pohledávky č. 20 však byla podána po uplynutí této lhůty, takže ji insolvenční soud odmítl jako opožděnou.

4.         K odvolání M. R. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2014, č. j. KSBR 39 INS 20426/2011, 1 VSOL 801/2014-P20-13, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 

5.         Odvolací soud vyšel dále z toho, že:

1/ Podle usnesení o zajištění nemovitostí šlo o nemovitosti ve vlastnictví dlužnice (tehdy pod příjmením M.) a Mgr. R. M.

2/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2011 byla dlužnice (tehdy pod příjmením M.) uznána vinnou, že opakovaně v úmyslu získat peníze a tyto použít pro vlastní potřebu, a to s vědomím, že nebude schopna v termínu splatnosti, a pravděpodobně ani později, takto získané peníze vrátit, s čímž byla srozuměna, neboť se nacházela ve velmi špatné finanční situaci, pak postupně vylákala finanční prostředky, a to mimo jiné též od M. R., čímž mu způsobila škodu ve výši 1 690 000 Kč. Tímto jednáním spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5, písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“), za který byla odsouzena a podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, z toho (mimo jiné) M. R. částku 1 690 000 Kč.

6.         Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 47, § 48 a § 79d odst. 1 tr. ř. - dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

1/ Účelem právní úpravy zajištění nároku poškozeného obsažené v ustanoveních § 47 až § 49 tr. ř. a v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, je, aby byl v průběhu trestního řízení nebo bezprostředně po jeho skončení uspokojen z majetku obviněného nárok poškozeného na náhradu škody mu trestným činem způsobené nebo na vydání bezdůvodného obohacení; z toho plyne, že tu existuje oprávněný důvod pro nařízení a provedení výkonu rozhodnutí v civilním řízení přednostně ve prospěch osoby poškozené v trestním řízení, jestliže byl z její strany uplatněn nárok - podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - v době do zrušení zajištění, tedy nejpozději do uplynutí 2 měsíců od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku. Teprve dnem následujícím po právní moci zrušení zajištění (za situace nepodání návrhu na výkon rozhodnutí poškozeným) je majetek obviněného uvolněn pro postup při výkonu rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve vztahu ke třetím osobám, tj. ostatním oprávněným, disponujícím vykonatelným titulem proti obviněnému; „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, „č. j.“ (správně „sp. zn.“) 28 Cdo 4279/2011 [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Majetkem obviněného, který by mohl být zajištěn podle § 47 tr. ř., nejsou věci získané trestným činem, například věci zpronevěřené nebo odcizené. Zajistit nárok poškozeného rozhodnutím podle § 47 tr. ř. lze však na nemovitostech, které obviněný měl získat trestným činem podvodu podle § 250 „trestního zákona“ (rozuměj zákona č. 140/1961 Sb.) spáchaným vůči poškozenému, a které byly zapsány v katastru nemovitostí jako majetek obviněného.

2/ Promítnuto do poměrů projednávané věci odvolací soud konstatuje, že ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona má na mysli zajištění majetku podle ustanovení § 47 až § 49 tr. ř., kterým se zajišťuje nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo vydáním bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, a nikoliv zajištění podle ustanovení § 79d tr. ř., jehož účelem je zajištění majetku pro případ, že bude následně rozhodováno o jeho propadnutí.

3/ V trestním řízení, které skončilo pravomocným odsouzením dlužnice rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2011, a kterým bylo dlužnici uloženo zaplatit M. R. náhradu škody ve výši 1 690 000 Kč, ovšem nebylo rozhodnuto o zajištění podle § 47 a násl. tr. ř., ale podle § 79d tr. ř. Proto byl M. R. povinen podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu ve lhůtě stanovené rozhodnutím o úpadku, což neučinil. Přihlášku pohledávky č. 20 odevzdal M. R. k poštovní přepravě až dne 7. 5. 2014, a proto insolvenční soud k takto pozdě uplatněné pohledávce nepřihlíží a pohledávka se v insolvenčním řízení neuspokojuje.

7.         Proti usnesení odvolacího soudu podal M. R. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se mění v tom duchu, že přihláška pohledávky č. 20 se neodmítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

8.         Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávnost názoru, že slovní spojení „byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka“ použité v § 173 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje pouze na zajištění provedené podle § 47 tr. ř. a nikoli na zajištění podle § 79d tr. ř.

9.         Dovolatel  - cituje ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona - poukazuje na to, že zajištění majetku je v trestním řádu upraveno na dvou místech; jednak v § 47 tr. ř., jednak v § 79d tr. ř. Vzhledem k tomu, že § 173 odst. 1 insolvenčního zákona nemluví blíže o tom, jakého zajištění v trestním řízení se týká, je nutno dovodit, že jde o jakékoli možné zajištění dle trestního řádu. Názor odvolacího soudu, že jde pouze o zajištění dle § 47 tr. ř. je neudržitelný, protože neodůvodněně diskriminuje zajištění podle § 79d tr. ř. oproti zajištění podle § 47 tr. ř. 

10.       Kdyby zákonodárce zamýšlel omezit použitelnost § 173 odst. 1 insolvenčního zákona pouze na zajištění podle § 47 tr. ř., nic mu nebránilo uvést to výslovně, nebo alespoň nepřímo, prostřednictvím odkazu na typ zajištění dle trestního řádu v poznámce pod čarou. Jelikož taková výslovná úprava chybí, nelze rozlišovat pro účely podání přihlášky podle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona mezi zajištěním podle § 47 tr. ř. na straně jedné a podle § 79d tr. ř. na straně druhé.

11.       Postupem zvoleným odvolacím soudem dochází k ničím neodůvodněným rozdílům mezi věřiteli, kteří mají pohledávku z důvodu škody způsobené spáchaným trestným činem zajištěnu dle § 47 tr. ř., a věřiteli, kteří mají obdobnou pohledávku zajištěnu dle § 79d tr. ř. Poškození nemají možnost zajištění majetku dlužníka a jeho způsob vynutit; je na orgánech činných v trestním řízení, zda majetek dlužníka zajistí a jaký způsob k tomu zvolí. Přistoupit na argumenty odvolacího soudu by znamenalo připustit, že orgány činné v trestním řízení mohou de facto ovlivňovat možnost uplatnění pohledávky poškozeného v insolvenčním řízení. Takový závěr je jistě absurdní. Ovlivňování chodu insolvenčního řízení nepatří mezi úkoly orgánů činných v trestním řízení. Zákonodárce nepochybně nemohl mít na mysli dát jim takovouto pravomoc. Protože závěr odvolacího soudu vede k absurdním důsledkům, nemůže být správný. Zajištění majetku ve smyslu § 173 odst. 1 insolvenčního zákona se proto musí vztahovat jak na zajištění podle § 47 tr. ř., tak na zajištění podle § 79d tr. ř., uzavírá dovolatel.

12.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 

13.       Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v posouzení právní otázky dovoláním předestřené (zda úprava obsažená v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona se vztahuje i na zajištění podle § 79d odst. 1 tr. ř.) jde o věc dovolacím soudem neřešenou.  

14.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

15.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a trestního řádu:

§ 167 (insolvenčního zákona)

(…)

                        (2) Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem se uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo. Pro pořadí uspokojení podle odstavce 1 je rozhodující doba vzniku zajištění podle trestního řádu. Ustanovení týkající se postavení zajištěných věřitelů platí pro tyto věřitele obdobně.

(…)

§ 173 (insolvenčního zákona)

Podání přihlášky

(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

(…)

Zajištění nároku poškozeného

§ 47 tr. ř.

 (1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, lze nárok až do pravděpodobné výše škody nebo nemajetkové újmy nebo až do pravděpodobného rozsahu bezdůvodného obohacení zajistit na majetku obviněného.

(2) O zajištění podle odstavce 1 rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného. V přípravném řízení může státní zástupce nárok zajistit i bez návrhu poškozeného, vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení.

 (3) Je-li poškozenému známo, že obviněný je vlastníkem nemovitosti nebo má některou movitou věc umístěnu mimo místo jeho trvalého nebo jiného pobytu, uvede podle možností již v návrhu na zajištění svého nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, kde taková věc je.

(4) V usnesení o zajištění majetku zakáže soud a v přípravném řízení státní zástupce obviněnému, aby nakládal s věcmi, které jsou uvedeny v usnesení o zajištění, nebo které při výkonu takového rozhodnutí budou sepsány; dále obviněnému zakáže, aby po oznámení usnesení majetek převedl na někoho jiného nebo ho zatížil a uloží mu, aby soudu do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k majetku předkupní nebo jiné právo, s poučením, že jinak obviněný odpovídá za škodu tím způsobenou.

(5) Zajišťovat nelze nárok, který nelze v trestním řízení uplatnit. K zajištění nároku nemůže být použito věcí, které nelze podle občanskoprávních předpisů postihnout výkonem soudního rozhodnutí. Zajištění nepodléhají peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi a z dávek státní sociální podpory příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené obviněnému podle zvláštního zákona jednorázově, a dále

a/ pohledávky obviněného na výplatu odměny z pracovněprávního nebo obdobného poměru,

b/ pohledávky obviněného na výplatu výživného,

c/ pohledávky na výplatu dávek nemocenského a důchodového pojištění a

d/ dávky státní sociální podpory, které nejsou vypláceny jednorázově do výše součtu měsíčních odůvodněných nákladů na bydlení stanovených zvláštním právním předpisem prokázaných obviněným a částky životního minima stanovené podle zvláštních právních předpisů na osobu obviněného a osoby, o jejichž výchovu a výživu je obviněný povinen pečovat, pokud nemají vlastní zdroj příjmů.

(6) Pokud trvá zajištění, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku, s výjimkou úkonů směřujících k odvrácení bezprostředně hrozící škody.

(7) S majetkem obviněného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění podle odstavců 1 a 2, lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce.

(8) Práva třetích osob k zajištěnému majetku lze uplatnit podle zvláštního právního předpisu.

 (9) Poškozený musí být o zajištění jeho nároku vždy vyrozuměn s upozorněním na důvody, pro něž se zajištění podle § 48 odst. 1 zruší.

(10) Výkon rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného a postup při správě zajištěného majetku stanoví zvláštní právní předpis.

§ 79d tr. ř.

Zajištění nemovitosti

            (1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové nemovitosti. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění nemovitosti je přípustná stížnost.

            (2) V usnesení o zajištění nemovitosti se zakáže vlastníkovi nemovitosti, aby nakládal s nemovitostí uvedenou v usnesení; zejména se mu zakáže, aby po oznámení usnesení nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil a uloží se mu, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení sdělil, zda a kdo má k nemovitosti předkupní nebo jiné právo, s poučením, že jinak vlastník nemovitosti odpovídá za škodu tím způsobenou. Opis usnesení o zajištění zašle orgán uvedený v odstavci 1 příslušnému katastrálnímu úřadu. Státní zástupce zašle příslušnému katastrálnímu úřadu opis rozhodnutí o zrušení zajištění nemovitosti podle odstavce 1. 

            (3) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán provede v případě nutnosti ohledání nemovitosti a jejího příslušenství; o době a místě ohledání uvědomí vlastníka nemovitosti nebo osobu, která s ním žije ve společné domácnosti, a dále osobu, o níž je známo, že má k nemovitosti práva. Vlastník nemovitosti nebo osoba s ním žijící ve společné domácnosti, a dále osoba, o níž je známo, že má k nemovitosti práva, jsou povinni prohlídku nemovitosti a jejího příslušenství umožnit.

            (4) Pravomocné usnesení o zajištění nemovitosti doručí orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 osobám, o nichž je mu známo, že mají k nemovitosti předkupní, nájemní nebo jiné právo; dále je doručí finančnímu úřadu a obecnímu úřadu, v jejichž obvodu se nemovitost nachází a v jejichž obvodu má vlastník nemovitosti trvalý nebo jiný pobyt. Rozhodl-li o zajištění nemovitosti předseda senátu, pravomocné usnesení o zajištění nemovitosti se vyvěsí na úřední desce soudu, v přípravném řízení se vhodným způsobem uveřejní u příslušného státního zastupitelství. O nabytí právní moci tohoto usnesení vyrozumí orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění podle odstavce 1, příslušný katastrální úřad.

(5) Vklad vlastnického nebo jiného práva k zajištěné nemovitosti podle zvláštního právního předpisu lze po vyrozumění příslušného katastrálního úřadu podle odstavce 2 provést jen s předchozím souhlasem orgánu, který rozhodl o zajištění podle odstavce 1. Návrh na vklad práva týkajícího se zajištěné nemovitosti podaný podle zvláštního právního předpisu před vydáním usnesení o jejím zajištění, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, pozbývá své právní účinky ke dni nabytí právní moci usnesení o zajištění této nemovitosti.

            (6) Práva třetích osob k zajištěné nemovitosti lze uplatnit podle zvláštního právního předpisu. Se zajištěnou nemovitostí lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu soudce a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu.

            (7) Jestliže zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení již není nutné, nebo zajištění nemovitosti není nutné ve stanoveném rozsahu, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

            (8) Vlastník nemovitosti, která byla zajištěna, má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu bezodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji vlastník nemovitosti, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí třiceti dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

            (9) Postup při správě zajištěné nemovitosti stanoví zvláštní právní předpis.

17.       Ve výše citované podobě platila ustanovení § 167 odst. 2 a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona s účinností od 1. srpna 2013, kdy byl v § 167 insolvenčního zákona vložen nový odstavec 2 a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona byl doplněn o třetí větu v důsledku změn promítnutých v textu insolvenčního zákona zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Ke stejnému datu platila v podobě citované výše rovněž ustanovení § 47 tr. ř. a § 79d tr. ř. Do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn žádné z výše citovaných ustanovení. Budiž dodáno, že ustanovení 79d tr. ř. platilo v nezměněné podobě již v době vydání usnesení o zajištění nemovitostí (28. 4. 2009).

18.       Již na tomto místě pak Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

19.       Jazykový výklad ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona nevybízí k závěru, že zákonodárce činí (z hlediska dopadů právní normy na okruh jejích adresátů) rozdíl mezi věřiteli vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle druhu zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka v trestním řízení [podle toho, zda jde o (odvolacím soudem aprobované) zajištění podle ustanovení § 47 až § 49 tr. ř. nebo o (odvolacím soudem odmítnuté) zajištění podle § 79d tr. ř.]. Zbývá prověřit, zda aplikace doslovného znění daného ustanovení (jež nečiní rozdílu mezi druhy zajištění podle trestního řádu) zakládá (v intencích výše citovaných závěrů pléna Ústavního soudu) rozpor s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost.

20.       Vládní návrh zákona o obětech trestných činů projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010 - 2013 jako tisk č. 617. Novelizace insolvenčního zákona nebyla součástí návrhu zákona předkládaného vládou, takže jeho důvodová zpráva se k úpravám ustanovení § 167 odst. 2 a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona žádným způsobem nevyjadřuje. Úprava obsažená v označených ustanoveních insolvenčního zákona byla převzata do zákona o obětech trestných činů z pozměňovacích návrhů obsažených v usnesení ústavněprávního výboru Poslanecké Sněmovny České republiky ze dne 21. 11. 2012, č. 142 (sněmovní tisk 617/2), jež rovněž nebyly opatřeny důvodovou zprávou. Zdůvodnění těchto změn nezaznělo v průběhu (čtyřicáté deváté) schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané (ohledně zákona o obětech trestných činů) ve dnech 4. 12. 2012, 11. 12. 2012 a 14. 12. 2012 (druhé čtení) a dne 18. 12. 2012 (třetí čtení).

21.       S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že k zajištění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem slouží v trestním řádu úprava obsažená v § 47 (poškozený má podle § 47 odst. 2 tr. ř. i právo takové zajištění navrhnout), kdežto úprava obsažená v § 79d připouští zajištění nemovitosti, jež byla určena ke spáchání trestného činu nebo byla užita k jeho spáchání anebo je výnosem z trestné činnosti (srov. § 79d odst. 1 tr. ř.), tedy zajištění, jež při odsouzení pachatele zpravidla vyústí (může vyústit) v trest propadnutí (zajištěné) věci (srov. § 70 tr. zák.) nebo trest propadnutí majetku (srov. § 66 tr. zák.) a jež (podle dikce § 79d tr. ř.) nemá za cíl chránit majetkové zájmy poškozeného (jemuž trestní řád nepřiznává ani právo takové zajištění navrhnout).  Tam, kde zajištění podle § 79d tr. ř. trvá (ke dni podání přihlášky věřitelem vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem), jelikož očekávaný následek nenastal (trest propadnutí věci nebo trest propadnutí majetku nebyl uložen), však není důvod vylučovat přihlašovatele takové pohledávky z působnosti ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona s poukazem na to, že nejde o zajištění podle § 47 tr. ř.; k naplnění účelů zamýšleného označeným ustanovením insolvenčního zákona (směřujícího k vyššímu standardu ochrany obětí trestného činu i v majetkové oblasti) může za dané situace dojít, i když šlo o zajištění zřízené podle § 79d tr. ř.

22.       Ostatně, o ošidnosti rozlišování mezi zajištěním podle § 47 tr. ř. na straně jedné a podle § 79d tr. ř. na straně druhé svědčí i obsah usnesení o zajištění nemovitostí rozhodného pro tuto věc [jak je založeno v přihláškovém spisu (P20-3) a jak z něj vyšly oba soudy]. Z něj je patrno, že k zajištění došlo „podle § 79d odst. 1 tr. ř.“, uvádí se v něm ale též, že:

„Za daného důkazního stavu je tedy na místě učinit opatření, aby do rozhodnutí soudu nedošlo k převedení nemovitostí na jiné osoby nebo jejich další zatížení a tím ke zmaření jednoho ze základních úkolů trestního řízení, kterým je zajišťování výnosů z trestné činnosti a zajištění nároků poškozeného“.

Jinak řečeno, i z předmětného usnesení o zajištění nemovitostí se podává, že jeho vydáním bylo sledováno i „zajištění nároků poškozeného“.

23.       Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu neobstojí. Budiž nicméně dále uvedeno, že oba soudy tím, že úpravu obsaženou v ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 aplikovaly na insolvenční řízení (vedené na majetek dlužnice) zahájené před uvedeným datem (8. 11. 2011), daly zřetelně najevo, že jejich úvaha se řídila úsudkem, že nová podoba uvedeného ustanovení je takto uplatnitelná na základě principu nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) zákona. Tento závěr ovšem není (beze zbytku) přiléhavý.   

24.       V usnesení ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněném pod č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít - obecně vzato - na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

25.       Shodným způsobem vyložil pojmy pravá a nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) také Ústavní soud. Ten v nálezu svého pléna ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb. (dále též jen „nález pléna“), odkázal na definici obsaženou v díle Tilsch, E.: Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, str. 75-78, podle které:

„Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou (…). Nepravé zpětné působení (…) tu jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona, anebo od doby ještě pozdější.“

Ve shodě s článkem Tichý, L.: K časové působnosti novely občanského zákoníku, uveřejněným v časopise Právník č. 12, ročník 1984, str. 1104, Ústavní soud tamtéž zdůraznil, že pravá retroaktivita pak „zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace“, a to za prvé „stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila“, a za druhé „novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní úpravy, a to ještě před účinností nového zákona“. Pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé „nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené (…). Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků, tj. na skutkové podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých.“ (Procházka, A.: Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, str. 800.).

26.       Podle Ústavního soudu pak obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. K závěru Ústavního soudu o obecné platnosti principu nepravé zpětné účinnosti zákona se Nejvyšší soud přihlásil např. již v rozsudku ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněném pod č. 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2006“).

27.       Zákon o obětech trestných činů neobsahuje ohledně části šesté (obsahující předmětné novelizace insolvenčního zákona) žádná přechodná ustanovení. Z průběhu projednávání vládního návrhu zákona o obětech trestných činů v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky se podává, že poté, co ústavněprávní výbor předložil své pozměňovací návrhy (zahrnující i novelu insolvenčního zákona bez přechodných ustanovení), přednesl své pozměňovací návrhy k usnesení ústavněprávního výboru v průběhu (čtyřicáté deváté) schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané 14. 12. 2012 (druhé čtení) poslanec M. B. Podle těchto pozměňovacích návrhů měla část šestá zákona o obětech trestných činů obsahovat (též) ustanovení § 58 v tomto znění:

㤠58

Přechodná ustanovení

1. Insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

2. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek a uspokojují se podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nabylo-li rozhodnutí o zajištění majetku v majetkové podstatě dlužníka podle trestního řádu právní moci přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“.

V průběhu (čtyřicáté deváté) schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, konané 18. 12. 2012 (třetí čtení), vzal označený poslanec své pozměňovací návrhy zpět s tímto odůvodněním:

„Jedná se o ona přechodná ustanovení, která jsem vám zde zmiňoval v pátek, kde jsem chtěl na Sněmovně, aby rozhodla s plným vědomím. Od té doby se z toho stalo absolutní politikum, které je využíváno veřejně i neveřejně proti mně i proti celému zákonu. Mě to mrzí, protože se z toho naprosto vytratila věcná podstata. Nehodlám ale celý zákon ohrozit tím, že kvůli přechodným ustanovením, která se měla pokusit spravedlivě řešit otázky jednotlivých obětí různých podvodníků a vykuků, nechám zbořit celý zákon. Čili navrhuji, aby tyto body byly staženy“.

28.       Z toho, co bylo uvedeno v odstavci [27], plyne minimálně to, že zákonodárný sbor si byl vědom (musel být vědom) úskalí, jež s sebou ponesou (mohou nést) otázky zpětné účinnosti novelizovaných zákonů, leč tím, že nepřijal žádná přechodná ustanovení, ponechal výklad této problematiky (na půdorysu obecně platného principu nepravé zpětné účinnosti zákona) na soudech (při posuzování oprávněnosti přihlášky pohledávky věřitele).

29.       Z výše podaného výkladu se podává, že nezbytným předpokladem pro aplikaci pravidla obsaženého v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona prolamujícího propadnou lhůtu k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení určenou věřitelům rozhodnutím o úpadku je nejen vykonatelná pohledávka určitého druhu (vykonatelná pohledávka na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem), nýbrž i to, že jde o pohledávku zajištěnou zvláštním způsobem, tedy tak, že v trestním řízení o trestném činu vedoucím ke vzniku vykonatelné pohledávky byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy „zajištění podle trestního řádu“ trvá.

30.       S aplikací pravidla vyjádřeného v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona tak přímo souvisí (stejnou novelou zavedené) pravidlo vyjádřené v § 167 odst. 2 insolvenčního zákona, jež těmto věřitelům přiznává právo na uspokojení vykonatelné pohledávky ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, „byly-li tyto hodnoty zajištěny v trestním řízení o tomto trestném činu a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, nebo podal-li takový věřitel návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvalo“, a jež pro pořadí uspokojení (z téhož zajištění) podle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona určuje jako rozhodující „dobu vzniku zajištění podle trestního řádu“. K obecným otázkám vzniku zajištění podle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona srov. v judikatuře Nejvyššího soudu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod č. 76/2017 Sb. roz. obč.

31.       Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že pravidla nepravé zpětné účinnosti dovolují uzavřít, že ustanovení § 167 odst. 2 a ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 mohou být aplikována i v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013. Současně je ovšem názoru, že pro posouzení, zda v insolvenčních řízeních zahájených před 1. srpnem 2013 nebo i v insolvenčních řízeních zahájených po tomto datu lze přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem v režimu § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 „pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá“, je určující, kdy vzniklo zajištění podle trestní řádu.

32.       V poměrech dané věci není pochyb o tom, že zajištění podle usnesení o zajištění nemovitostí vzniklo již v roce 2009 (2,5 roku před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice a více než 4 roky předtím, než nabyla účinnosti novela insolvenčního zákona provedená zákonem o obětech trestných činů).

33.       K definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) právních předpisů; tento zákaz, který je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze pro ostatní právní odvětví dovodit z článku 1 Ústavy (srov. k tomu opět výše cit. nález pléna a v judikatuře Nejvyššího soudu R 35/2006). Připustit aplikaci pravidla vyjádřeného v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona na dovolatelovu přihlášku by v poměrech dané věci znamenalo, že dovolatel by se na základě pravidla účinného od 1. 8. 2013 stal zajištěným věřitelem s pořadím vzniku zajištění od roku 2009 (srov. opět § 167 odst. 2 insolvenčního zákona). Tím by se ovšem ve skutečnosti prosadilo (aplikovalo) pravidlo pravé zpětné účinnosti zákona, na něž s přihlédnutím k tomu, co podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu platí o absenci přechodných ustanovení zákona, nelze ani pomýšlet [nehledě k tomu, jak hluboce by takovým postupem byl narušen (v rovině práva přednosti uspokojení věřitele) ústavně chráněný princip právní jistoty].

34.       V poměrech dané věci absurdnost závěru o vzniku zajištění s pořadím určeným dnem, jenž předchází účinnost úpravy, která takový postup (teprve) připouští, vyniká tím více, že podle příloh aktualizovaného soupisu majetkové podstaty dlužnice zveřejněného v insolvenčním rejstříku 6. 11. 2014 (B-35) vázlo na stejných nemovitostech exekutorské zástavní právo zřízené:

1/ exekučním příkazem ze dne 17. 12. 2010, který nabyl právní moci dne 23. 12. 2010, pro pohledávku ve výši 72 935,06 Kč s příslušenstvím ve prospěch věřitele GE Money Auto s. r. o. (dále jen „věřitel G“); podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek ze dne 15. 4. 2013 zveřejněného v insolvenčním rejstříku téhož dne (B-6) [dále jen „upravený seznam pohledávek“)] byla pohledávka tohoto věřitele zjištěna jako zajištěná ve výši 123 308,44 Kč;

2/ exekučním příkazem ze dne 18. 1. 2011, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2011, pro pohledávku ve výši 6 600 000 s příslušenstvím Kč ve prospěch věřitelky Bc. I. K.,

3/ exekučním příkazem ze dne 16. 2. 2011, který nabyl právní moci dne 31. 3. 2011, pro pohledávku ve výši 6 850 000 Kč s příslušenstvím ve prospěch věřitele A., s. r. o. (dále jen „věřitel A“); podle upraveného seznamu pohledávek byla pohledávka tohoto věřitele zjištěna jako zajištěná ve výši 5 728 500 Kč;

4/ exekučním příkazem, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2011, pro pohledávku ve výši 13 827,51 Kč s příslušenstvím ve prospěch věřitele P  B1 B. V., a

5/ exekučním příkazem, který nabyl právní moci dne 17. 2. 2011, pro pohledávku ve výši 49 901 Kč s příslušenstvím ve prospěch věřitele C. ČR, a. s.

Věřitele přihlášených zajištěných (od roku 2011) a zjištěných pohledávek (věřitele G a věřitele A) by dovolatel na základě novely insolvenčního zákona z roku 2013 takto zpětně „předběhl“ ve frontě na pořadí uspokojení ze zajištění zřízeného (podle trestního řádu) už v roce 2009 (kdy se zajištěním nemovitostí podle trestního řádu nespojoval právní řád žádné právo přednosti při zpeněžení předmětu zajištění). 

35.       Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zákona je takový výklad ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 (ve spojení s § 167 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013), který věřiteli vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem dovoluje podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, jen pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá a zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve v době od 1. srpna 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

36.       Jinak řečeno, podle ustanovení § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 může věřitel přihlásit vykonatelnou pohledávku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku dlužníka jen tehdy, jestliže zajištění majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka provedené v trestním řízení vzniklo podle trestního řádu nejdříve v době od 1. 8. 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

37.       Vzhledem k tomu, že ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. dovoluje Nejvyššímu soudu změnit rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, je odtud zřejmé, že Nejvyšší soud je může i „potvrdit“ (zamítnout dovolání), je-li ve výsledku (zde co do závěru, že pravidlo vyjádřené v § 173 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2013 se neuplatní ve prospěch dovolatele) správné (byť odvolací soud tento závěr nepřiléhavě spojil s otázkou druhu zajištění podle trestního řádu). Otázka případné „překvapivosti“ takového rozhodnutí Nejvyššího soudu není pro poměry této věci ve hře, jelikož otázku aplikace předmětného pravidla na insolvenční řízení zahájené před 1. srpnem 2013 soudy (byť chybně) řešily (jinak by z onoho pravidla nemohly vyjít). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 6         

 

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domáhat pouze vůči porušovateli, nikoli vůči tzv. prostředníkovi.

Ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2213/2017)

 

1.     Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 Cm 98/2010-114, zamítl žalobu všech žalobkyň, které navrhovaly, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání podnájemních smluv na užití prostor či prodejních míst v areálu tzv. P. t. se subjekty, které dle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám ve výroku specifikovaným, jakož i se subjekty, které k okamžiku pravomocným rozhodnutím prokázaného porušení nebo ohrožení práva k ochranným známkám ve výroku specifikovaným užívaly prostor nebo prodejní místo, ve kterém došlo k porušení nebo ohrožení práv ke specifikovaným ochranným známkám žalobkyň (výrok pod bodem I). Dále zamítl žalobu všech žalobkyň, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se uzavírání nebo prodlužování doby trvání podnájemních smluv na užití prostor či prodejních míst v areálu tzv. P. t., které nebudou obsahovat závazek podnájemce zdržet se porušování práv průmyslového vlastnictví žalobkyň a které nebudou jako výpovědní důvod ze strany nájemce s nejdéle 14 denní výpovědní lhůtou obsahovat porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám žalobkyň specifikovaným ve výroku, v prostoru či prodejním místě užívaném podnájemci (výrok pod bodem II). Rovněž zamítl žalobu, aby žalované byla stanovena povinnost zdržet se pokračování v podnájemním stavu se subjekty užívajícími prostory či prodejní místa v areálu tzv. P. t., které dle pravomocného rozhodnutí soudu nebo správního orgánu porušily nebo ohrozily práva k ochranným známkám specifikovaným ve výroku, jakož i se subjekty, které v okamžiku pravomocným rozhodnutím prokázaného porušení nebo ohrožení práva k ochranným známkám ve výroku specifikovaným užívaly prostor nebo prodejní místo, ve kterém došlo k porušení nebo ohrožení práv k ochranným známkám ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem III). Zamítl i žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do 7 dnů od právní moci rozsudku zaslat dopis s omluvou a současně na své náklady uveřejnit v periodiku Hospodářské noviny, vydavatel Economia a.s., do tří měsíců od právní moci rozsudku jednou, v rozsahu nejméně jedné poloviny stránky, v rámečku o velikosti písma nejméně 12 bodů zprávu ve znění specifikovaném ve výroku rozsudku (výrok pod bodem IV). Zamítl též žalobu, aby žalované byla uložena povinnost na své náklady uveřejnit v periodiku Hospodářské noviny, vydavatel Economia a.s., do tří měsíců od právní moci rozsudku, jednou v rozsahu nejméně jedné poloviny stránky, v rámečku, o velikosti písma nejméně 12 bodů, text výrokové části rozsudku (výrok pod bodem V), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VI).

2.         Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je nájemcem „P. t.“, prodejní plochy dále podnajímá jednotlivým prodejcům. V minulosti se v areálu tržnice opakovaně prodávalo zboží porušující právo duševního vlastnictví žalobkyň. Vzor smlouvy o nájmu prodejního stánku obsahoval text ukládající nájemci povinnost při veškeré činnosti dodržovat obecně závazné právní předpisy. Leták označený „Upozornění prodejcům“ v českém a vietnamském jazyce obsahoval upozornění o porušování práv k duševnímu vlastnictví prodejem padělaného zboží s tím, že na základě výsledku kontrol celní správy upozorňuje správce trhu všechny prodejce v areálu P. t. na zákaz prodeje padělaného zboží jakéhokoliv výrobce chráněné ochrannou známkou a že porušení tohoto zákazu je kromě trestní odpovědnosti také důvodem ukončení smlouvy.

3.         Po právní stránce věc posoudil tak, že poskytnutí prodejního stánku či prodejního místa do užívání na základě podnájemní smlouvy lze dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále „zákon o vymáhání práv průmyslového vlastnictví“, nebo jen „ZVPPV“), považovat za poskytnutí prostředků, které jsou třetími osobami používány k porušování práv, v daném případě při prodeji padělků. Soud prvního stupně měl zato, že nárok žalobkyň na uložení povinností týkajících se obsahu smluv je v rozporu s rozsahem opatření k nápravě podle § 4 ZVPPV. Soud prvního stupně uvedl rovněž, že žalobkyně se „svého nároku“ domáhaly i z titulu ochrany proti zásahu do dobré pověsti, do níž měla žalovaná podle jejich tvrzení zasáhnout tím, že umožnila prodeje padělků zboží žalobců široké veřejnosti. Dospěl k závěru, že do pověsti žalobkyň nemohlo být zasaženo, neboť podle okolností je kupujícímu zřejmé, že výrobky v tržnici prodávané jsou padělky, nikoli výrobky žalobkyň.

4.         Vrchní soud v Praze svým v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl návrh na přerušení řízení (I. výrok) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (výrok týkající se požadovaného zadostiučinění ve formě omluvy) potvrdil, v ostatních výrocích (vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 23 Cdo 1184/2013-221) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí, jímž potvrdil IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně (a jen do této části jeho rozhodnutí směřuje podané dovolání, viz dále), odůvodnil postavením žalované jako prostředníka, vůči němuž nemůže oprávněná osoba uplatnit nároky podle § 5 ZVPPV, tedy ani nárok na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, ale pouze nároky podle § 4 odst. 1 ZVPPV (vzhledem ke znění § 4 odst. 3 ZVPPV). S ohledem na požadované znění omluvy je podle odvolacího soudu nárok pod bodem IV uplatněn pouze z titulu ochrany průmyslových práv.

5.         Proti rozsudku odvolacího soudu, ale pouze proti té jeho části, jíž byl potvrzen IV. výrok rozsudku soudu prvního stupně, podaly žalobkyně dovolání, které považují za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíce důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

6.         Žalobkyně jsou přesvědčeny, že není správný závěr odvolacího soudu, že již ze samého znění požadované omluvy je zřejmé, že nárok je uplatněn z titulu ochrany průmyslových práv a že tudíž jejich požadavek na přiměřené zadostiučinění není důvodný, protože zákon (ZVPPV) přiznává právo na ně pouze ve vztahu k porušovateli, nikoli ve vztahu k prostředníkovi. Žalobkyně tento názor zpochybňují a argumentují přitom tím, že již z textu žaloby vyplývá, že požadavek na zveřejnění omluvy byl uplatněn z titulu ochrany před zásahem do jejich dobré pověsti. Odvolacímu soudu vytýkají, že se touto problematikou ve svém nynějším rozhodnutí nezabýval přesto, že ve svém prvním rozhodnutí v této věci (v rozsudku ze dne 5. 12. 2012, č. j. 3 Cmo 155/2012-166) v obecné rovině připustil, že jako projev neoprávněného zásahu do dobré pověsti je třeba připustit jakékoli faktické jednání, které je způsobilé snížit vážnost právnické osoby. Jsou přesvědčeni, že k zásahu do jejich dobré pověsti došlo, jednání žalovaného jako prostředníka má být proto posouzeno též podle § 19b odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z ustanovení § 5 ZVPPV podle jejich názoru nelze dovodit, že by právo na přiměřené zadostiučinění bylo možné uplatnit pouze vůči porušovateli práv z průmyslového vlastnictví. Citované ustanovení podle nich spojuje právo na přiměřené zadostiučinění výhradně s nemajetkovou újmou způsobenou zásahem do práv průmyslového vlastnictví. Tato újma byla podle nich způsobena i jednáním žalovaného jako prostředníka. Jsou tedy přesvědčeny, že návrhu na zaslání omluvy bylo možné vyhovět jak podle § 19b odst. 2 a 3 obč. zák., tak podle § 5 odst. 1 ZVPPV a předkládají k posouzení otázky, zda může být jednání prostředníka, který umožnil užívat prostředky či služby další osobě, která je užívá k porušování práv z průmyslového vlastnictví,  posouzeno též jako zásah do dobré pověsti osoby oprávněné z průmyslového práva a zda může být tomuto prostředníkovi uloženo poskytnout zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (například v podobě omluvy).

7.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

8.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Otázku, zda může být tzv. prostředníkovi podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví uloženo poskytnout zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (například v podobě omluvy) a zda jednání prostředníka může být posouzeno též jako zásah do dobré pověsti osoby oprávněné z průmyslového práva, dovolací soud dosud neřešil.

9.         Dovolání však není důvodné.

10.       Podle § 4 ZVPPV došlo-li k neoprávněnému zásahu do práv, může se oprávněná osoba domáhat u soudu toho, aby se porušovatel zdržel jednání, jímž dochází k porušení nebo ohrožení práva, a následky ohrožení nebo porušení byly odstraněny, a to zejména a) stažením výrobků z trhu, jejichž výrobou nebo uvedením na trh nebo skladováním došlo k ohrožení nebo porušení práva, b) trvalým odstraněním nebo zničením výrobků, jejichž výrobou nebo uvedením na trh nebo skladováním došlo k ohrožení nebo porušení práva, c) stažením, trvalým odstraněním nebo zničením materiálů, nástrojů a zařízení určených nebo používaných výlučně nebo převážně při činnostech porušujících nebo ohrožujících právo (odst. 1). Oprávněné osoby se mohou u soudu domáhat nároků uvedených v odstavci 1 rovněž vůči každému, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv (odst. 3).

11.       Podle § 5 ZVPPV má oprávněná osoba právo na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, byla-li zásahem do práv způsobena nemajetková újma. Přiměřené zadostiučinění může spočívat i v peněžitém plnění (odst. 1). Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění paušální částkou nejméně ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj (odst. 2). Soud může na návrh stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění, jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani nemohl vědět, že svým jednáním porušuje práva, paušální částkou nejméně ve výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v době neoprávněného zásahu do něj (odst. 3). Soud přihlédne ke všem odpovídajícím okolnostem, jako jsou například nežádoucí hospodářské důsledky včetně ztráty zisku, které oprávněná osoba utrpěla, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je například morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem (odst. 4).       

12.       Nelze přisvědčit názoru žalobců, že ustanovení § 5 ZVPPV spojuje právo na přiměřené zadostiučinění výhradně se vznikem nemajetkové újmy způsobené zásahem do práv průmyslového vlastnictví a že není podstatné, jak je formulovánu ustanovení § 5 odst. 1 ZVPPV, v němž je osoba porušovatele výslovně zmíněna pouze u požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Při použití logického, systematického i teleologického výkladu je totiž zcela zjevné, že je to pouze porušovatel, vůči němuž lze uplatnit též další nároky v tomto ustanovení uvedené, totiž nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění.

13.       Shora citované ustanovení § 4 upravuje opatření k nápravě důsledků neoprávněného zásahu do práv průmyslového vlastnictví. Jsou jimi nároky zdržovací a odstraňovací, jichž se oprávněná osoba může domáhat zásadně proti porušovateli (§ 4 odst. 1 ZVPPV). Možnost uplatnit tyto nároky též proti prostředníkovi (tj. proti každému, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování práv) je v zákoně upravena výslovně v ustanovení § 4 odst. 3 ZVPPV, ustanovení § 5 ZVPPV však obdobnou úpravu neobsahuje. V každém ze čtyř odstavců tohoto ustanovení je naopak výslovně zmíněna jen osoba porušovatele, a to včetně odstavce 4, v němž jsou stanovena kritéria významná při úvaze o výši či způsobu náhrady škody, bezdůvodného obohacení či nemajetkové újmy, mezi něž patří též „morální újma způsobená oprávněné osobě porušovatelem“, tj. kritérium vztahující se výhradně k újmě nemateriální a k zadostiučinění jako způsobu odčinění této újmy.

14.       Citovaná zákonná úprava odpovídá textu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „Směrnice“). V ustanovení § 4 odst. 3 ZVPPV se promítl článek 11 Směrnice, podle něhož měly členské státy zajistit, aby v případě vydání soudního rozhodnutí zjišťujícího porušení práva duševního vlastnictví mohly soudní orgány vydat soudní zákaz dalšího porušování (způsoby uvedenými v článek 10 Směrnice) nejen vůči porušovateli práv, ale aby nositelé práv mohli požádat o vydání soudního zákazu též vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví. Ustanovení § 5 ZVPPV přejímá článek 13 Směrnice, který ukládá členským státům zajistit, aby příslušné soudní orgány na žádost poškozeného nařídily porušovateli práv vykonávajícímu činnost, o níž věděl nebo rozumně vědět měl, že porušuje práva, zaplatit nositeli práv náhradu škody odpovídající skutečné újmě, kterou skutečně utrpěl v důsledku porušení práva (odst. 1) a dává členským státům možnost nařídit náhradu zisků nebo škod jinak (předem stanovenou částkou), jestliže porušovatel při výkonu činností nevěděl ani rozumně nemohl vědět, že dochází k porušení práv (odst. 2). Směrnice ve vztahu k náhradám škod neobsahuje úpravu obdobnou článku 11, nezmiňuje se o osobách tzv. prostředníků, u nichž článek 11 předpokládá možnost vydání „soudního zákazu“. Povinnost k náhradě škod vztahuje článek 13 Směrnice pouze k porušovateli práva. Tento závěr se nepochybně týká též nemateriální újmy, neboť ta je Směrnicí chápána jako součást škody, jak plyne z  článku 13 odst. 1 písm. a) Směrnice, podle něhož při stanovení náhrady škody soudní orgány přihlédnou ke všem vhodným aspektům, jako jsou nežádoucí hospodářské důsledky, včetně ztráty zisku, kterou poškozený utrpěl, k neoprávněným ziskům porušovatele práv a případně i k jiným než hospodářským hlediskům, jako je morální újma způsobená nositeli práv porušovatelem. Důvodová zpráva formulační odchylku § 5 ZVPPV od textu Směrnice zdůvodňuje v době vzniku předpisu „tradiční národní úpravou, která rozlišuje mezi škodou, nemajetkovou újmou a bezdůvodným obohacením“.

15.       Z uvedeného vyplývá, že tzv. prostředníku podle úpravy obsažené v zákoně o vymáhání práv průmyslového vlastnictví nelze uložit, aby poskytl zadostiučinění za nemajetkovou újmu porušením práva průmyslového vlastnictví způsobenou.

16.       Ustanovení § 19b obč. zák., jehož aplikace se žalobkyně též domáhají,  dává právnickým osobám možnost domáhat se mj. zadostiučinění za zásah do jejich dobré pověsti. Zásah do dobré pověsti (tímto ustanovením blíže nedefinovaný) se může dít obecně jakýmkoliv způsobem, který má potenciál dobrou pověst skutečně poškodit. Ochrany podle tohoto ustanovení se lze zásadně domáhat vůči každému, kdo se závadného jednání dopustil. Podle § 5 odst. 1 a 5 ZVPPV, jak ze shora uvedeného výkladu plyne, se oprávněná osoba může domoci přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jen vůči porušovateli, nikoli vůči prostředníkovi. Nemajetková újma může spočívat například v újmě morální, kterou zcela nepochybně může být též poškození dobré pověsti. Ustanovení § 19b obč. zák. je tudíž obecným ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 5 ZVPPV, které upravuje možnost domáhat se (mimo jiné) náhrady nemajetkové újmy za poškození dobré pověsti ve zvláštních případech, totiž tehdy, byla-li pověst poškozena porušením práv průmyslového vlastnictví. (K výkladu o vztahu předpisu obecného a zvláštního srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2097/2001.) Speciální právní úprava má přednost před úpravou obecnou. Platí proto, že ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák. Je třeba vždy důsledně zkoumat, jak je uplatněný nárok vymezen, a to na základě skutkových tvrzení uvedených v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem, a rozlišit mezi nárokem, který je založen na skutku, jenž je primárním zásahem do dobré pověsti právnické osoby (typicky šíření dehonestujících informací o daném subjektu), a nárokem, jímž může být, je-li přiznán, odčiněna morální újma vzniklá jako „druhotný produkt“ porušení práva průmyslového vlastnictví.

17.       Podle zcela jednoznačných skutkových tvrzení uvedených v žalobě mělo k zásahu do dobré pověsti žalobkyň dojít prodejem padělků. Morální újma byla popisována jako důsledek porušení práv průmyslového vlastnictví třetími osobami v prostorách, které jim žalovaná jako tzv. prostředník ve smyslu Směrnice podnajala. Pod bodem IV žalobního petitu byla požadována omluva za to, že žalovaná „nečinila vhodná opatření k odstranění protiprávního stavu a umožňovala tak porušování práv k ochranným známkám“ žalobkyň. Omluva byla tedy požadována jako satisfakce za morální újmu způsobenou porušením práv průmyslového vlastnictví, která se podle žalobkyň projevila poškozením jejich dobré pověsti.

18.       Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, jímž jedině se mohl dovolací soud zabývat (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud proto dovolání podané žalobkyněmi zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

 

 

Poř. č. 7         

 

Pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 NSČR 116/2015)

 

1.      Usnesením ze dne 27. 11. 2014, č. j. MSPH 88 INS 15349/2014-P5-2, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Odmítl přihlášku pohledávky č. 5 věřitele č. 5 města P. (dále jen „věřitel č. 5“) [bod I. výroku].

2/ Určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele č. 5 v insolvenčním řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že podáním doručeným insolvenčnímu soudu 1. 10. 2014 přihlásil věřitel č. 5 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (P. Z.) pohledávku v celkové výši 26 010 Kč, vzniklou „z titulu uložení pokuty za přestupek“ dle § 12 odst. 1, § 14 odst. 1 a § 22 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím ze dne 12. 5. 2010, č. j. MHMP 420424/2010/Šan.

3.         Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 170 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uzavřel, že předmětná pohledávka má charakter pohledávek, které jsou vyloučeny z uspokojení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

4.         K odvolání věřitele č. 5 (jež se týkalo pouze částky 1 510 Kč) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. MSPH 88 INS 15349/2014, 1 VSPH 92/2015-P5-9, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud vyšel ve skutkové rovině (na základě obsahu spisu) dále z toho, že přihlášená pohledávka sestává z částky 24 500 Kč odpovídající pokutě uložené za přestupek podle ustanovení § 12 odst. 1, § 14 odst. 1 a § 22 odst. 4 zákona o přestupcích, z částky 1 000 Kč představující paušální poplatek podle ustanovení § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích [stanovený podle § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích (dále jen „vyhláška o paušální částce“)] a z částky 510 Kč tvořené náklady za nařízení daňové exekuce stanovené exekučním příkazem ze dne 17. 7. 2014, č. j. MHMP 1040612/2014.

5.         Na výše uvedeném základě dospěl odvolací soud - vycházeje dále z ustanovení § 170 a § 189 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení § 13 odst. 3 a § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a z ustanovení § 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že insolvenční soud nepochybil, jestliže přihlášku pohledávky, včetně jejího příslušenství odmítl a ukončil účast odvolatele v insolvenčním řízení.

6.         Podle odvolacího soudu z výše uvedených zjištění vyplývá, že poplatek ve výši 1 000 Kč podle § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích a částka 510 Kč, představující náklady exekuce, jsou náklady spojenými s uložením pokuty a jejím vymáháním. Je proto zřejmé, že jde o příslušenství pokuty ve výši 24 500 Kč, jak ostatně odvolatel uvedl v přihlášce. Se zřetelem k ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. tak jsou poplatek a náklady za nařízení exekuce spojeny s pohledávkou představující uloženou pokutu, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje. Proto nelze v insolvenčním řízení uspokojit ani příslušenství této pohledávky.

7.         Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 5 dovolání, jež se týká pouze paušální částky 1 000 Kč na nákladech přestupkového řízení, a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky režimu pohledávky tvořené náklady správního řízení dle § 79 zákona o přestupcích. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud „přiznal právní nárok na uspokojení nákladů správního řízení v insolvenčním řízení“, a aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8.         Dovolatel uvádí, že předmětnou část pohledávky nelze podřadit žádné z pohledávek taxativně vypočtených v ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Nejde o mimosmluvní sankci, ani o její příslušenství, ale o zákonnou částku nákladů řízení, pevně určenou zákonem. Na podporu tohoto závěru poukazuje na rozhodnutí (jiných) insolvenčních soudů ve skutkově obdobných věcech, jež takovou pohledávku uznaly.

9.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

10.       Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky dovoláním předestřené jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

11.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

12.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

13.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona o přestupcích a vyhlášky o paušální částce:

§ 170 (insolvenčního zákona)

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, 

a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

b/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,

c/ pohledávky věřitelů z darovacích smluv,

d/ mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku,

e/ smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,

f/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

§ 79 (zákona o přestupcích)

Náhrada nákladů řízení

(1) Občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, jakož i navrhovateli, bylo-li řízení zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j), se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním právním předpisem. 

(2) Povinnost nahradit náklady řízení nelze uložit v blokovém řízení (§ 84) ani v řízení příkazním (§ 87). 

(3) Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle odstavce 1 zcela nebo zčásti upustit. 

(4) Náhrada nákladů řízení je příjmem obce, jejíž orgán rozhodl o přestupku v prvním stupni. Náhrada nákladů řízení o přestupku, který vedl jiný správní orgán České republiky, je příjmem státního rozpočtu této republiky.

§ 1 (vyhlášky o paušální částce)

(1) Paušální částka nákladů řízení o přestupcích, kterou je povinen nahradit občan podle § 79 odst. 1 zákona, činí 1 000 Kč.

(…)

§ 121 (obč. zák.)

(…)

(3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

14.       Ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platilo ustanovení § 170 insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (4. 4. 2014) a do vydání napadeného usnesení nedoznalo změn. Ustanovení § 79 zákona o přestupcích, § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce a § 121 odst. 3 obč. zák. ve výše citované podobě (pro věc rozhodné) platila v době vydání rozhodnutí o přestupku (12. 5. 2010).

15.       Kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“). V R 54/2012 pak Nejvyšší soud v návaznosti na výklad podaný k přednostním pohledávkám, konkrétně k pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a k pohledávkám postaveným na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) uvedl, že:

„Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v § 170 insolvenčního zákona“.

16.       Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169 - 173), Nejvyšší soud uvádí, že v té či oné míře obsahovala výčet pohledávek vyloučených z uspokojení v úpadkovém řízení každá ze zákonných  úprav úpadkového práva v českých zemích od roku 1914. Šlo o následující zákonné úpravy (a v nich obsažená ustanovení):

17.       Císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí, recipované Československou republikou a platné na jejím území až do 1. 4. 1931 (dále jen „konkursní řád z roku 1914“):

Vyloučené nároky.

§ 57

Jako konkursní pohledávky nemohou býti požadovány:

1. úroky z konkursních pohledávek za dobu od prohlášení konkursu, jakož i náklady, které vzniknou jednotlivým věřitelům účastí na řízení;

2. peněžité tresty pro trestné činy jakéhokoliv druhu;

3. nároky z darování a v konkursu na pozůstalost také nároky z odkazů.

Znění § 57 konkursního řádu z roku 1914 je citováno podle díla Voska, J.: Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Nákladem „Československého Kompasu“ tiskařské a vydavatelské akc. spol. Praha 1926 (dále jen „Voska, 1926“).

18.       Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“):

Vyloučené nároky.

§ 59

            (1) Jako konkursní pohledávky nemohou býti uplatňovány:

1. úroky z konkursních pohledávek za dobu od prohlášení konkursu, jakož i útraty, které vzniknou jednotlivým věřitelům z účasti na konkursním řízení;

2. peněžité tresty pro trestné činy jakéhokoliv druhu;

3. nároky z darování a v konkursu pozůstalosti také nároky z odkazů.

            (2) Nároky na výživné příslušející oprávněnému ze zákona, mohou býti v konkursu uplatněny za dobu po prohlášení konkursu jen, je-li úpadce zavázán jako dědic osoby povinné poskytovati výživu.

19.       Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“):

§ 33

(1) Z uspokojení pohledávek jsou vyloučeny 

a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů vzniklých před prohlášením konkursu, jestliže přirostly v době od prohlášení konkursu;

b/ náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí na konkursním řízení;

c/ nároky věřitelů z darovacích smluv;

d/ mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistného na veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před prohlášením konkursu;

e/ smluvní pokuty, pokud by nárok na ně vznikl až po prohlášení konkursu.

20.       Z podaného přehledu zákonných úprav je patrno, že:

1/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se úroků, úroků z prodlení a poplatku z prodlení, obsažená v § 170 písm. a) a b) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. a) ZKV, v § 59 odst. 1 bodu 1. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 1. konkursního řádu z roku 1914.

2/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se pohledávek z darovacích smluv, obsažená v § 170 písm. c) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. c) ZKV, v § 59 odst. 1 bodu 3. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 3. konkursního řádu z roku 1914.

3/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se pohledávek ze smluvních pokut je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. e) ZKV.

4/ Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se nákladů účastníků řízení vzniklých jim účastí v insolvenčním řízení, obsažená v § 170 písm. f) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. b) ZKV, v § 59 odst. 1 bodu 1. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 1. konkursního řádu z roku 1914.

Pro poměry dané věci je nicméně zjevné, že předmětná pohledávka se k těmto ustanovením neváže a že spor se vede výlučně o použitelnost pravidla vyjádřeného v ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

21.       Úprava pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení týkající se pohledávek z mimosmluvních sankcí postihujících majetek dlužníka, obsažená v § 170 písm. d) insolvenčního zákona, je srovnatelná s úpravou obsaženou v § 33 odst. 1 písm. d) ZKV a  - jak bude dále rozebráno - s úpravou obsaženou v § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a v § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914.

22.       Jakkoli ustanovení § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 a ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 vylučovala (slovně) z uspokojení v konkursu pohledávky z titulu „peněžitých trestů pro trestné činy jakéhokoliv druhu“, dobová literatura dovozovala, že výluka se vztahuje na peněžité tresty jakéhokoliv druhu. Tak v díle Voska, 1926, se k § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 na str. 163 uvádí, že vyloučeny jsou takto „peněžité tresty uložené soudy i úřady administrativními (finančními) v řízení trestním, kárném i tresty pořádkové“. V díle Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, se k § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 na str. 236-237 uvádí, že: „V konkursu nemohou býti vymáhány (proti konkursní podstatě) peněžité tresty jakéhokoliv druhu, ať byly uloženy soudy nebo úřady správními (finančními), v řízení civilním, trestním, trestním důchodkovém, kárném (i tresty pořádkové)“. Tamtéž (na str. 235) je citováno (jako použitelné při výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931) rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1926, sp. zn. R I 793/26, uveřejněné pod č. 6316 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný č. 6316“), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že pod ustanovení § 57 bodu 2. konkursního řádu z roku 1914 spadají nejen tresty soudní, důchodkové a berní, nýbrž i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody. V díle Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 126, se k výkladu § 59 odst. 1 bodu 2. konkursního řádu z roku 1931 uvádí (opět s výslovným odkazem na rozhodnutí Vážný č. 6316), že z konkursu jsou vyloučeny „peněžité tresty uložené úpadci ať před nebo po prohlášení konkursu za činy jakéhokoli druhu, tedy jak tresty soudní, tak policejní, daňové, důchodkové, disciplinární, pořádkové, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“.

23.       Budiž dále řečeno, že stejně vykládá termín „mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce“ (obsažený tehdy v § 33 odst. 1 písm. d/ ZKV bez výjimek doplněných s účinností od 1. dubna 1998 až novelou zákona o konkursu a vyrovnání provedenou zákonem č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) dílo Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“). Tam se na str. 192 uvádí, že pod uvedený pojem spadají „nejen tresty soudní, ale i kárné a pořádkové, bez ohledu na to, kým byly uloženy, pokud v sobě nezahrnují náhradu škody“. Tamtéž je v uvedených souvislostech přímo odkazováno na rozhodnutí Vážný č. 6316 (s chybou v čísle judikátu založenou uvedením posledních dvou čísel v opačném pořadí). V díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, se k výkladu § 33 odst. 1 písm. d) ZKV (ve výše citovaném znění) na str. 178 uvádí, že pod  pojem mimosmluvní sankce postihující majetek úpadce patří peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona, pokuty ukládané orgány veřejné správy podle zákona o přestupcích a správní sankce ukládané příslušnými správními orgány podle zvláštních zákonů. V díle Kotoučová, J. Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 264, se k témuž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání uvádí, že mimosmluvní sankcí postihující majetek úpadce může být např. pořádková pokuta uložená soudem. Za mimosmluvní sankci lze dále považovat i peněžitý trest uložený soudem podle trestního zákona, pokuty ukládané státními orgány podle zákona o přestupcích, dále pak správní sankce ukládané správními orgány například podle zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění.

24.       V literatuře k insolvenčnímu zákonu se při výkladu § 170 písm. d) insolvenčního zákona omezuje dílo Zelenka, J. a kolektiv: Insolvenční zákon. Poznámkové vydání s důvodovou zprávou. 1. vydání, Praha, Linde 2007, str. 276, na konstatování, že předmětné ustanovení vychází z ustanovení § 33 odst. 1 ZKV, jež v zásadě toliko zpřesňuje. V díle Kozák, J. - Budín, P. - Dadam, A. - Pachl, L: Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha. ASPI, a. s. 2008, str. 221, se uvádí, že tímto ustanovením mají být vyloučeny z úhrady sankce dané právní úpravou u uvedených povinností. V díle Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 600-608, se pak uvádí, že „v oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona“.

25.       Ve výkladu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona byla dále soudní praxe sjednocena tím, že Nejvyšší soud uveřejnil pod č. 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 1 VSPH 1159/2012 (dále jen „R 44/2013“), s právní větou, podle níž:

„V insolvenčním řízení se zásadně neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku mimosmluvní sankce, včetně nezaplacené blokové pokuty (§ 170 písm. d/ insolvenčního zákona), ani jejich příslušenství, včetně nákladů za nařízení daňové exekuce (§ 182 a § 183 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). Přihlášku takové pohledávky insolvenční soud odmítne podle § 185 insolvenčního zákona“.

26.       V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009-39, uveřejněném pod č. 2134/2010 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byla mezi pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona zařazena pokuta uložená dlužníku za správní delikty podle § 26 odst. 1 písm. c) a i), odst. 2 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce.

27.       V takto ustaveném právním rámci lze k dovolatelově pohledávce uvést (ve vazbě na kategorizaci pohledávek popsaných v R 54/2012), že jde o pohledávku, která vznikla před rozhodnutím o úpadku a kterou jako věřitel uplatňuje vůči dlužníku (za předpokladu, že pro ni neplatí výluka plynoucí z § 170 písm. d/ insolvenčního zákona) přihláškou (§ 165 insolvenčního zákona). Podle výše podaného přehledu pak není žádných pochyb o tom, že pokuta ve výši 24 500 Kč uložená dlužníku za přestupek podle ustanovení § 12 odst. 1, § 14 odst. 1 a § 22 odst. 4 zákona o přestupcích, je mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

28.       Otázkou rozhodnou pro výsledek dovolacího řízení je pouze to, zda částka 1 000 Kč představující paušální částku nákladů řízení o přestupcích ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce, je nákladem spojeným s uložením pokuty a tedy příslušenstvím pokuty ve smyslu § 121 odst. 3 obč. zák. (jak uzavřel odvolací soud) nebo zda má jinou povahu a jakou.

29.       Náklady řízení o přestupcích představují zejména nezbytné výdaje (prozatímně) nesené státem (obcí, jež rozhoduje o přestupku) či stranami řízení, a to za tím účelem, aby mohlo být řízení řádně vedeno a ukončeno. Jde např. o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, tlumočné, znalečné, náklady na sepsání písemností a jejich doručení, nebo výdaje kanceláře, přičemž povinnost nahradit státu (obci, jež rozhoduje o přestupku) náklady spojené s projednáváním přestupku jde ve smyslu § 79 odst. 1 zákona o přestupcích buď k tíži občana, který byl uznán vinným z přestupku nebo k tíži navrhovatele, bylo-li řízení o přestupku zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j) zákona o přestupcích. Je také na místě zdůraznit, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení musí přestupkový orgán rozhodnout vždy i v případě, kdy od uložení sankce upouští, tedy v případě, kdy podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona o přestupcích (v rozhodném znění) postačuje k nápravě pachatele samotné projednání přestupku. Povinnost k náhradě nákladů řízení pak má i ten občan, jenž byl v přestupkovém řízení uznán vinným a jemuž byla uložena nikoli pokuta, ale jiná sankce podle § 11 odst. 1 zákona o přestupcích (v rozhodném znění) [napomenutí (písmeno a/), zákaz činnosti (písmeno c/), propadnutí věci (písmeno d/)].

30.       Na druhé straně vylučuje zákon o přestupcích možnost uložení náhrady nákladů řízení o přestupcích v blokovém řízení a v příkazním řízení (§ 79 odst. 2 zákona o přestupcích) a umožňuje rozhodujícímu orgánu zcela nebo zčásti upustit od uložení povinnosti nahradit náklady řízení o přestupcích z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 79 odst. 3 zákona o přestupcích).

31.       Účel paušální náhrady nákladů řízení o přestupcích tak nesměřuje k potrestání (a to ani u osoby, které je za spáchaný přestupek uložena pokuta), ale právě k tomu, aby státu (v režimu § 79 odst. 3 zákona o přestupcích obci, jejíž orgán rozhodl o přestupku) byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání přestupku a rozhodnutí o něm. Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku, jejž z působnosti obdobných pravidel obsažených v konkursních řádech z roku 1914 a 1931 vylučovala prvorepubliková judikatura (srov. opět rozhodnutí Vážný č. 6316) a z působnosti pravidla obsaženého v obdobně formulovaném § 33 odst. 1 písm. d) ZKV literatura (srov. opět Steiner, str. 192). Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu (v daných poměrech obci, jež plní úkoly státu a jejíž orgán o přestupku rozhodoval) coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání přestupku a rozhodnutí o něm. V dotčeném ohledu nejde o případ srovnatelný s tím, jenž byl řešen v R 44/2013 ve vazbě na náklady za nařízení exekuce spojené s vymáháním uložené pokuty.

32.       V této souvislosti je zjevně nepřípadný poukaz odvolacího soudu na ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., když sankce ukládaná (za spáchaný přestupek) podle zákona o přestupcích (o jejíž „příslušenství“ v podobě „nákladů spojených s uložením pokuty a jejím vymáháním“ mělo jít podle odvolacího soudu) nemá původ v právu občanském (není občanskoprávním nárokem).

33.       Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů řízení o přestupcích ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, jejíž výši vymezuje ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky o paušální částce, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona (ani „příslušenstvím“ takové mimosmluvní sankce) a je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.

34.       Dovolání je tudíž důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí změnil (ve shodě s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) v tom duchu, že přihláška pohledávky věřitele č. 5 se v rozsahu týkajícím se částky 1 000 Kč, představující paušální částku nákladů řízení o přestupcích, neodmítá.

 

 

Poř. č. 8

 

Přestupkové řízení vedené podle zákona č. 200/1990 Sb. spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení v situaci, kdy trestní řízení skončilo rozhodnutím o postoupení věci podle § 222 odst. 2 t. ř., neboť trestní soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, je třeba trestní řízení i řízení o přestupku považovat za řízení jediné, a to jak ve vztahu k obviněnému, tak i ve vztahu k poškozenému, který se do trestního řízení připojil s nárokem na náhradu škody.

Promlčecí lhůta v případě nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku trestního řízení a na ně navazujícího přestupkového řízení nezačne podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. běžet dříve, než 6 měsíců od právní moci rozhodnutí, kterým bylo přestupkové řízení ve vztahu k poškozenému skončeno.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016)

 

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 98 167 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 87/2010 a následného přestupkového řízení vedeného před správními orgány, ve kterých žalobkyně vystupovala v procesním postavení poškozené se svým nárokem na náhradu škody.

2.         Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 22 C 333/2013-68, konstatoval, že postupem Okresního soudu v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 87/2010 došlo k porušení práva žalobkyně coby poškozené na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 98 167 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 15 057 Kč (výrok III).

3.         Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nekonstatuje (výrok I odvolacího soudu), v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 200 Kč (výrok III odvolacího soudu).

4.         Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno usnesením ze dne 19. 3. 2010. Žalobkyně byla jako svědkyně vyslechnuta dne 14. 5. 2010. Obžaloba byla u Okresního soudu v Liberci podána dne 28. 6. 2010. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 3. 9. 2012 věc postoupil Magistrátu města L. s odůvodněním, že nejde o trestné činy, ale uvedený skutek by mohl být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití (usnesení nabylo právní moci dne 18. 9. 2012). Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2013 Magistrát města L. řízení zastavil, neboť spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno a poškozená byla odkázána s jejím nárokem na náhradu škody na příslušný občanskoprávní soud (rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 2. 2013). Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen „odvolací správní orgán“) zamítl odvolání poškozené a napadené rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 (které nabylo právní moci dne 19. 2. 2013). Žalobkyně se svého nároku na náhradu škody u civilního soudu nikdy nedomáhala. V době od 1. 7. 2013 do 6. 11. 2013 byl nárok předběžně projednán u příslušného úřadu. Žaloba o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu byla podána u soudu dne 12. 12. 2013.                 

5.         Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil následovně. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu nabylo právní moci v únoru 2013, žaloba byla podána dne 12. 12. 2013. Při mimosoudním projednání nároku v době od 1. 7. 2013 do 6. 11. 2013 se běh promlčecí doby stavil, nárok tak není promlčen. Soud rovněž neshledal žádný důvod k úvahám, že by postoupením věci správnímu orgánu (kde žalobkyně vystupovala v procesním postavení poškozené) měl počít běh promlčecí doby za situace, kdy je třeba řízení trestní i správní považovat za řízení jediné. Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 14. 5. 2010 (den, kdy se v adhezním řízení připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení) do 19. 2. 2013 (nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu), tj. celkem 2 roky a 9 měsíců. Vzhledem k nepříliš vysoké složitosti řízení a dvouletému průtahu u okresního soudu je nutné konstatovat, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v neprojednání věci v přiměřené lhůtě. Soud prvního stupně se dále zabýval formou zadostiučinění. Přihlédl především k významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V této souvislosti zohlednil, že žalobkyně vystupovala v řízení jako poškozená s nárokem, který vyčíslila finanční částkou, nejednalo se však o řízení civilní, nýbrž o řízení adhezní, které se nevede primárně k odškodnění poškozeného, ale je tu proto, aby v případě, že je obviněný uznán vinným, jsou-li splněny další zákonné podmínky pro náhradu škody, mohla být náhrada škody přiznána poškozenému přímo v trestním řízení. Připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nelze srovnávat co do významu řízení pro účastníka s řízením občanskoprávním. Význam tohoto řízení pro účastníka tedy nelze odvíjet od finanční částky, se kterou se k trestnímu řízení jako poškozený připojil. I pokud by trestní soud rozhodl dříve, mohla nastat stejná situace, že by žalobkyně byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud dospěl k závěru o zcela marginálním významu tohoto řízení pro žalobkyni i z důvodu, že žalobkyně neučinila žádný úkon směřující k tomu, aby se náhrady škody domohla, ať už u civilního soudu, ale zejména poté, co byla odkázána správním orgánem na občanskoprávní řízení tak neučinila (žalobkyně projevila naprostou pasivitu co do vůle domoci se náhrady škody občanskoprávní žalobou). Žalobkyně tak svým chováním dala jasně najevo, že se nechce ve věci angažovat, veškerou iniciativu přenechává orgánům činným v trestním řízení a pomíjí možnost, že by ani v případě rychlého projednání věci nemuseli být obvinění odsouzeni.      

6.         Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu dostatečně zjištěného soudem prvního stupně a uvedl, že žalobkyně odůvodňovala vznik nemajetkové újmy nepřiměřenou délkou řízení (k němuž se připojila s nárokem na náhradu škody) vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 87/2010, a to konkrétně tím, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům, když od podání obžaloby dne 28. 6. 2010 do 3. 9. 2012 (kdy soud vydal usnesení o postoupení věci správnímu orgánu k přestupkovému řízení), tedy po dobu 26 měsíců, soud neučinil žádný úkon. Takto vymezeným skutkem je soud v tomto řízení vázán. Žalobkyně tedy dovozuje vznik nemajetkové újmy z řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci, jež pravomocně skončilo dne 18. 9. 2012. Uplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu nemajetkové újmy podáním došlým žalované dne 1. 7. 2013, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Uplatnění námitky promlčení ze strany žalované se zřetelem k okolnostem případu, kdy žalobkyně uplatnila nárok a náhradu škody na zdraví v trestním řízení a civilní žalobu nepodala, se nejeví jako odporující dobrým mravům.

 

II.        Dovolání a vyjádření k němu

 

7.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:

8.         Napadené rozhodnutí závisí podle dovolatelky na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda se v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (podle zákona č. 82/1998 Sb.) promlčecí doba pro uplatnění tohoto nároku u příslušného úřadu posuzuje od pravomocného ukončení celého řízení (tedy v případě postoupení věci soudem do přestupkového řízení od právní moci rozhodnutí o přestupku) nebo od rozhodnutí soudu o postoupení věci do přestupkového řízení. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že pokud byl žalobkyní vymezen skutek tak, že k průtahům došlo pouze v řízení před soudem, pak promlčecí doba běží ode dne postoupení věci soudem do přestupkového řízení, neboť vznik nemajetkové újmy je spatřován výlučně v řízení před soudem. Podle názoru žalobkyně v daném případě nelze oddělovat řízení trestní a přestupkové a k tomu se vztahující posouzení promlčecí doby. 

9.         Rovněž úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně dovozuje vznik nemajetkové újmy z řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci, jež pravomocně skončilo dne 18. 9. 2012, a že tedy již postoupením věci soudem do přestupkového řízení začala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, považuje žalobkyně za nesprávnou. Žalobkyně označila řízení jako celek, tj. společné řízení trestní a přestupkové, a následně specifikovala konkrétní průtah, který byl již pouze v řízení trestním. Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3943/2010.  

10.       Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

 

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

 

11.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

 

IV.       Přípustnost dovolání

 

13.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

14.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15.       Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda promlčecí lhůta nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení před trestním soudem a na ně navazujícím přestupkovým řízením před správním orgánem počíná běžet od pravomocného skončení přestupkového řízení nebo od rozhodnutí soudu o postoupení věci do přestupkového řízení (srov. odst. 8 odůvodnění), neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou. Žalobkyně v dovolání rovněž namítla vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl o jiném předmětu řízení, než jaký žalobkyně ve své žalobě označila (srov. odst. 9 odůvodnění). Protože bylo dovolání přípustné, přihlédl Nejvyšší soud i k dovolatelkou namítané vadě řízení.

  

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

16.       Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nejprve přihlédl k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na prvním místě zkoumal, zda bylo řízení zatíženo vadou namítanou dovolatelkou, podle které rozhodoval odvolací soud o jiném nároku, než jaký svou žalobou uplatnila.

17.       Žalobkyně vymezila skutková tvrzení ohledně příčiny své újmy tak, že „celkově ... řízení dle žalobkyně trvalo od 20. 7. 2009, kdy klientka událost ohlásila u …, do 15. 2. 2013, kdy pravomocně rozhodl o odvolání proti rozhodnutí o přestup Liberecký kraj, tedy cca 43 měsíců. Z této doby spis nečinně cca 26 měsíců (téměř dvě třetiny doby řízení) ležel na Okresním soudu v Liberci, a tuto dobu tak klientka po právu označuje jako průtah v řízení, který způsobil nepřiměřenou délku řízení jako celku, a to ve věci z hlediska práva dá se říci banální“, a „řízení trvalo téměř přesně 43 měsíců, tj. za prvních 24 měsíců klientka požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 38 000 Kč a za zbývajících 19 měsíců částku ve výši 60 167 Kč, celkem tedy 98 167 Kč“ (srov. žalobu a podání na č. l. 24).

18.       Z uvedeného je zřejmé, že se žalobkyně domáhá zaplacení částky 98 167 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 87/2010 a následného přestupkového řízení vedeného před správními orgány, ve kterých žalobkyně vystupovala v procesním postavení poškozené se svým nárokem na náhradu škody. 

19.       Měl-li odvolací soud za to, že žalobkyně dovozuje vznik nemajetkové újmy pouze z nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci, jde o úvahu nesprávnou, nemající podklad v žalobních tvrzeních. Námitka vady řízení uplatněná žalobkyní (srov. odst. 9 odůvodnění) je proto důvodná.

20.       S ohledem na přípustnost dovolání ohledně první dovolací námitky se Nejvyšší soud zabýval jejím posouzením, přičemž shledal, že dovolání je důvodné.

21.       Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

22.       S přihlédnutím k dikci § 32 odst. 3 OdpŠk je třeba na prvním místě zodpovědět otázku, zda z hlediska daného ustanovení lze přestupkové řízení považovat za pokračování řízení trestního. V případě záporné odpovědi na tuto otázku by bylo třeba újmu způsobenou účastníkům daných řízení posuzovat zvlášť, tj. samostatně ve vztahu k újmě způsobené trestním řízením a samostatně ve vztahu k újmě způsobené přestupkovým řízením. V případě kladné odpovědi by šlo o újmu jedinou, způsobenou celkovou délkou trestního řízení a na ně navazujícího přestupkového řízení.

23.       Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval problematikou návaznosti přestupkového řízení na trestní stíhání a uzavřel, že v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou vedením (nezákonného) trestního řízení, které neskončilo odsouzením, není přestupkové řízení pokračováním řízení trestního (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015). Tento závěr byl však učiněn v situaci, kdy se na daný nárok nevztahuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zatímco, jak bude dále vysvětleno, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního i přestupkového řízení dopadá. Závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 proto není přenositelný do poměrů nyní zkoumané věci.  

24.       Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

25.       Přestupkové řízení lze považovat z hlediska přiměřenosti jeho délky za pokračování trestního stíhání pouze tehdy, pokud na ně samotné lze aplikovat záruky zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve stejném rozsahu, v jakém jsou aplikovatelné na trestní řízení.

26.       Účelem čl. 6 Úmluvy je zajistit právo na spravedlivý proces pouze dvěma kategoriím osob: těm, jejichž občanská (civilní) práva nebo závazky jsou nějakým způsobem zpochybněny, a těm, kdož čelí trestnímu obvinění [srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář (online), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s.]. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vykládá pojem obvinění z trestného činu, obsažený v Úmluvě, tzv. autonomním způsobem a čl. 6 uvedené Úmluvy, garantující právo na spravedlivý proces, aplikuje také na řízení o některých deliktech, které jsou ve vnitrostátním právním řádu označeny nikoli jako trestné činy, ale jako disciplinární delikty nebo přestupky (srov. věc C. a F. proti Spojenému království, č. 7819/77 a 7878/77, rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1984, § 69 - 73). Vztahuje tak vyšší požadavky na spravedlivost procesu nejen na řízení označená jako trestní, ale i na některá řízení označená jinak (např. kvůli druhu a stupni závažnosti sankcí, které mohou být v těchto řízeních uděleny) – srov. též výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4771/2015.

27.       Pro aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy v jeho trestní části je rozhodující zodpovězení následujících otázek. Prvním kritériem (pojem „trestní obvinění”) je kvalifikace deliktu ve vnitrostátním právu: pokud jde o trestný čin, je čl. 6 Úmluvy v daném případě aplikovatelný. Jde však pouze o relativní kritérium. Není-li čin ve vnitrostátním právu kvalifikován jako trestný, používá ESLP další dvě kritéria pro ověření věcné působnosti čl. 6 Úmluvy. Druhým kritériem je povaha deliktu. Toto kritérium v sobě většinou spojuje odpovědi na dvě otázky: a) zda je zájem chráněný trestním zákonem obecný či partikulární, přesněji řečeno zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí se specifickým postavením (např. vojákům), b) zda účel sankce, která se za takový delikt ukládá, je [alespoň částečně preventivně - represivní, anebo zda je (čistě) reparační povahy]. Třetí kritérium zkoumá druh a stupeň závažnosti sankce, a to nikoli sankce skutečně uložené, nýbrž sankce, kterou bylo v daném případě za konkrétní delikt možné uložit [srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář (online), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s.].

28.       Aplikovatelností čl. 6 Úmluvy na přestupková řízení podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se zabýval ESLP již ve věci L. proti Slovensku, č. 26138/95, rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 1998, a ve věci K. proti Slovensku, č. 27061/95, rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 1998, ve kterých dospěl k závěru, že čl. 6 Úmluvy se na ně vztahuje. Ve vnitrostátním právu sice není delikt, pro který přestupkové řízení probíhá, označen za trestný čin. To však není samo o sobě rozhodující pro závěr, že nejde o „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je výše vysvětleno. Je třeba vzít dále do úvahy, že právní normy obsahující skutkové podstaty přestupků jsou adresovány všem občanům, nikoli pouze omezené skupině se zvláštním postavením. Pokud by nakonec došlo k uložení sankce za spáchaný přestupek, byla by zamýšlena jako trest s cílem odradit od dalšího páchání takových činů [k uvedenému srov. i Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář (online), 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1687 s.].

29.       Z vedeného je zřejmé, že ve vztahu k osobě obviněné ze spáchání přestupku spadá přestupkové řízení do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který, mimo jiné, garantuje právo na jeho přiměřenou délku.

30.       Otázkou zůstává, zda čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá i na nárok poškozeného na náhradu škody, který byl v rámci přestupkového řízení uplatněn jako nárok akcesorický.

31.       V rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle kterého se na poškozeného, který uplatňuje svůj občanskoprávní nárok v rámci trestního řízení, vztahují záruky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. též věc P. proti Francii, č. 47287/99, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 2. 2004, k české právní úpravě srov. věc P. proti České republice, č. 58116/00, rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 2004, § 39-40).

32.       Nečiní-li Úmluva v čl. 6 odst. 1 rozdíl mezi trestním řízením a přestupkovým řízením ve vztahu k osobě, která je stíhána pro spáchání trestného činu nebo přestupku, musí být uvedený závěr použitelný i pro poměry poškozeného, který se se svým nárokem na náhradu škody připojil k přestupkovému řízení. Jinak řečeno, z hlediska záruk čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména práva na projednání věci v přiměřené době, není rozdíl mezi tímto ustanovením chráněnými právy poškozeného, který svůj nárok na náhradu újmy uplatnil v trestním řízení a tím, který jej uplatnil v rámci přestupkového řízení.

33.       Za situace, kdy je třeba přestupkové řízení ve vztahu k poškozenému, který se do něj připojil s nárokem na náhradu škody, považovat za řízení spadající do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba zodpovědět otázku, zda lze z hlediska práva na přiměřenou délku řízení, považovat trestní řízení a následné přestupkové řízení za řízení jediné, tj. zda v případě porušení práva na přiměřenou délku daných řízení jde o nároky dva, vztahující se samostatně ke každému z těchto řízení zvlášť, nebo zda jde o nárok jediný.

34.       Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dovodila, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a následně soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Je tomu tak proto, že z hlediska účastníků řízení je posuzován stále tentýž nárok, byť před různými orgány veřejné moci. Protože nemajetková újma způsobená porušením práva na přiměřenou délku řízení spočívá v tom, že je účastník řízení nepřiměřeně dlouho udržován v nejistotě ohledně toho, jak pro něho řízení skončí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), je zřejmé, že se daná nejistota, v níž újma spočívá, vztahuje k celé době, po kterou je věc projednávána.

35.       Z uvedeného lze uzavřít, že z hlediska práva na přiměřenou délku řízení poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody v trestním řízení, je třeba další projednávání tohoto nároku v přestupkovém řízení nutno považovat za pokračování v řízení o daném nároku.

36.       Tomu ostatně nasvědčovalo i znění § 70 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle kterého uplatnil-li ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda, nárok na její náhradu v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení, pokud věc byla postoupena správnímu orgánu k projednání a nejde o přestupek, který se projedná jen na návrh (dále jen "poškozený"), působí správní orgán, který přestupek projedná, k tomu, aby byla škoda dobrovolně nahrazena (odst. 1). Jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán (odst. 2). Zákon o přestupcích tedy nevyžadoval od poškozeného, který se připojil se svým nárokem do trestního řízení, žádný další úkon k tomu, aby byl jeho nárok na náhradu škody projednán v řízení přestupkovém.

37.       Pro úplnost k uvedenému Nejvyšší soud dodává, že tím nijak nepředjímá závěr pro případ, že by poškozený v trestním řízení uplatnil nikoli nárok na náhradu škody (majetkové újmy), ale nárok na náhradu nemajetkové újmy, o kterém není správní orgán v přestupkovém řízení oprávněn rozhodnout.

38.       K tomu je třeba dodat, že k problematice odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se vyjádřil Nejvyšší soudu také ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené lze aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod č. 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3326/15). K tomu srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2205/2015.

39.       Lze proto učinit dílčí závěr, podle kterého má právo na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy poškozený, který se se svým nárokem na náhradu újmy připojil k trestnímu řízení, i v situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci k projednání v přestupkovém řízení, přičemž z pohledu projednávání nároku na náhradu škody utrpěné poškozeným je třeba trestní i přestupkové řízení vnímat jako řízení jediné a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobený jejich nepřiměřenou délkou jako jediný nárok.

40.       Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou počátku běhu promlčecí lhůty v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního a navazujícího přestupkového řízení.

41.       Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně neupravuje, kdy účastníkovi řízení, který se považuje za poškozeného nepřiměřeně dlouze vedeným řízením, vzniká nemajetková újma, a od kterého okamžiku se může domáhat odškodnění vzniklé újmy. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk stanoví promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy tak, že náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo, a to i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení. Tím se podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek (srov. důvodová zpráva k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.), neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného, a další okolnosti případu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 354/13). Dále srov. i část II a III Stanoviska.

42.       Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, také uvedl, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3, věty druhé OdpŠk, je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk [k tomu srov. kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk]. Není přitom rozumného důvodu, proč by mělo být pro určení celkové délky řízení rozlišováno mezi neúspěšně podanými řádnými opravnými prostředky a neúspěšně podanými mimořádnými opravnými prostředky. K tomu srov. i část III bod 2 Stanoviska. 

43.       Pro posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty je tudíž zásadní výše uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání trestního a přestupkového řízení. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk počne běžet až skončením celého řízení, kde k nesprávnému úřednímu postupu došlo. V posuzovaném řízení tak počala promlčecí lhůta běžet až dnem právní moci konečného (posledního) rozhodnutí v řízení vydaného (tedy od právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu v přestupkovém řízení ze dne 15. 2. 2013). Srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, uvedený výše.

44.       Dospěl-li odvolací soud k jinému závěru ohledně počátku běhu promlčecí doby, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

45.       Konečně Nejvyšší soud přihlédl i k další vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že za stát jednala nesprávná organizační složka.

46.       O nároku žalobkyně na náhradu škody probíhalo řízení před trestním soudem, přičemž v případě újmy v rámci něho způsobené jedná za stát Ministerstvo spravedlnosti [§ 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk], ale i před správním orgánem, přičemž v případě újmy v rámci něho způsobené jedná za stát Ministerstvo vnitra [§ 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk]. Z uvedeného je zřejmé, že nastala situace předvídaná § 6 odst. 3 OdpŠk a ohledně nároku žalobkyně mělo být na straně žalované jednáno s Ministerstvem financí.

47.       S ohledem na výše uvedené tak odvolací soud pochybil, pokud trestní a přestupkové řízení nepovažoval z hlediska práva na jejich přiměřenou délku za řízení jediné, dovozoval vznik nemajetkové újmy pouze z řízení před Okresním soudem v Liberci, ačkoliv žalobkyně svůj nárok odvozovala od nepřiměřené délky jak řízení trestního, tak řízení přestupkového, jednal na straně státu s nesprávnou organizační složkou a počátek promlčecí lhůty počítal od právní moci usnesení trestního soudu, kterým byla věc postoupena správnímu orgánu do přestupkového řízení.

VI. Závěr

 

48.       Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

49.       V dalším řízení odvolací soud přihlédne k tomu, že žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku jak trestního, tak i přestupkového řízení a že šestiměsíční promlčecí doba na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce daných řízení běží podle § 32 odst. 3 OdpŠk od právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno, tj. od právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 15. 2. 2013. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, posoudí, zda v těchto řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Odvolací soud také vezme v potaz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, který se zabývá povahou adhezního řízení v trestním řízení, neboť jeho závěry jsou použitelné i pro posouzení nároku žalobkyně.

50.       Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

 

 

Poř. č. 9         

 

Člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), nelze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017)

 

1.      Okresní soud v Rokycanech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 3 P 47/89-89, změnil rozsudek téhož soudu ze dne 15. 2. 1989, č. j. P 47/89-7, tak, že se omezení svéprávnosti posuzované zrušuje. Soud prvního stupně dále jmenoval posuzované opatrovnici M. Š. s určením rozsahu její působnosti při výkonu opatrovnice, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti opatrovnice seznámit s obsahem tohoto rozsudku posuzovanou.

2.         Soud posuzovanou zhlédl v jejím bydlišti shora a zjistil, že posuzovaná na žádný dotaz neodpovídá, neumí mluvit, číst, psát, jezdí na vozítku, jen se usmívá.

3.         Při rozhodování soud prvního stupně zohlednil znalecký posudek soudního znalce MUDr. D. H., jehož úkolem bylo zjistit zdravotní (duševní) stav posuzované, „který došel k závěru, že posuzovaná trpí duševní poruchou trvalého rázu, a to těžkou mentální retardací, v důsledku které není schopna činit žádné právní úkony, není schopna hospodařit s žádným majetkem. Není schopna uzavírat jakoukoliv smlouvu finančního charakteru, není schopna pochopit účel a důsledky uzavření manželství, pořizovat pro případ smrti, jednat v pracovněprávních vztazích a rozhodovat o svém léčení a zdravotním stavu.“

4.         Prvoinstanční soud dále po zrealizovaném výslechu uvedeného soudního znalce v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, že: „Při svém výslechu znalec vypověděl, že ani po provedených důkazech, zejména o protokolu o zhlédnutí posuzované soudem, nemění nic na závěrech znaleckého posudku. Posuzovaná si není schopna způsobit žádnou újmu. V tomto případě by bylo možné zrušit omezení svéprávnosti posuzované a nahradit to péčí opatrovníkem. Od posuzované jsem se nedozvěděl vůbec nic. Ani nemá sílu k tomu, aby se sama pohybovala na vozíčku. Pokud by v oprávnění opatrovníka nebyla možnost udělit souhlas za posuzovanou s běžným lékařským ošetřením, tak by se mohlo stát, že při aktivním odporu posuzované s takovým ošetřením by jí odmítl ošetřit.“

5.         Soud s přihlédnutím k § 55 odst. 1, 2 a § 469 odst. 1 o. z. dále uvedl, že se „ztotožňuje s názorem Mgr. M. F., Ph.D., předsedkyně Okresního soudu v Táboře, publikovaným v časopise Soudce č. 10 až 11/2014 (ročník XVI), podle kterého každá životní situace osoby ztížené duševní chorobou je rozdílná, rozdílný musí proto být i přístup ze strany soudu. Nejtěžší postižení duševní poruchou neumožňující jakékoliv právní jednání nebude podle stávající právní úpravy automaticky znamenat omezení svéprávnosti v největším možném rozsahu, ve většině případů bude postačovat ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, ve srovnání s předchozí právní úpravou poněkud neobvykle tedy osoba ztížená mírnější duševní poruchou, která ji neomezuje ve styku s vnějším světem, může potřebovat větší rozsah ochrany a větší rozsah i jiný způsob omezení. V případě ležících pacientů, neorientovaných osobou, místem, časem, neschopných komunikace, kdy veškeré jejich základní potřeby zajišťuje třetí osoba, rodina nebo zdravotnický personál, i pro zachování důstojnosti takových osob, je vhodné využít jiné mírnější opatření předpokládané v ustanovení § 39 z. ř. s., a to jmenování opatrovníka dle § 465 a násl. obč. zák. Opatrovník by zastupoval opatrovance při zajišťování nejzákladnějších potřeb, často ve vztahu ke zdravotnickému nebo sociálnímu zařízení, kde je opatrovanec umístěn, zajišťoval by zejména ekonomickou stránku péče o něho. V jiných oblastech omezení svéprávnosti ztrácí význam, není proto ani v zájmu tohoto člověka ve smyslu § 55 obč. zák. k omezení svéprávnosti přistupovat. Nejtěžší postižení duševní poruchou neumožňující jakékoliv právní jednání nebude podle stávající právní úpravy automaticky znamenat omezení svéprávnosti v největším možném rozsahu. Ve většině případů bude postačovat ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti.“

6.         Soud prvního stupně dále odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) či Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), v nichž byly vyloženy právní názory, které lze podpůrně vyložit ve prospěch závěru o minimalizaci omezení svéprávnosti člověka, pakliže lze přistoupit i k úpravě prostřednictvím mírnějších opatření. Nakonec uzavřel, že v daném případě byly splněny podmínky pro zrušení omezení svéprávnosti posuzované a jejího nahrazení mírnějším opatřením v podobě jmenování opatrovníka podle § 469 o. z.

7.         K odvolání Okresního státního zastupitelství v Rokycanech Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 12 Co 438/2016-104, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že změnil rozsudek téhož soudu ze dne 15. 2. 1989, č. j. P 47/89-7 (jímž byla posuzovaná zbavena tehdejší způsobilosti k právním úkonům) tak, že posuzovaná „se omezuje na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku ve svéprávnosti tak, že není schopna samostatného právního jednání s výjimkou jednání v běžných záležitostech každodenního života a dále se omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.“ Odvolací soud dále opatrovníkem posuzované jmenoval M. Š., „která je oprávněna a povinna posuzovanou zastupovat ve všech jejích záležitostech, ve kterých posuzovaná nemůže jednat samostatně.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8.         Odvolací soud vycházel ze zjištění, že posuzovaná byla shora již označeným rozsudkem původně zbavena ve způsobilosti k právním úkonům, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo prokázáno, že posuzovaná trpí těžkou duševní poruchou, která ji zcela znemožňuje vykonávat jakékoliv právní úkony. Dále zohlednil, že soud prvního stupně podle § 3030 odst. 1 o. z. zahájil podle § 13 z. ř. s. řízení o svéprávnosti posuzované a řízení o opatrovnictví, a že po zhlédnutí posuzované soudcem ustanovil znalce MUDr. D. H., který ve znaleckém posudku potvrdil těžkou mentální retardaci posuzované s tím, že u posuzované nelze očekávat zlepšení jejího zdravotního stavu.

9.         Odvolací soud změnu prvoinstančního rozhodnutí odůvodnil následující právně kvalifikační úvahou:

„Odvolací soud respektuje odlišný náhled na postavení osob trpících duševní poruchou, proto podle citovaných ustanovení lze omezit svéprávnost člověka pouze tehdy, jestliže by mu hrozila závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření. Odvolací soud souhlasí s námitkami odvolatele, že aplikace mírnějších opatření bez nutnosti omezení svéprávnosti se může týkat jen těch případů, kdy posuzovaný má v určitém rozsahu zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016. Toto rozhodnutí však nelze vyložit tak, že u osob, stižených nejtěžšími duševními poruchami, nejsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Nelze dále pominout, že podle výslovného znění ust. § 469 odst. 2 o. z. jmenování opatrovníka dle § 469 odst. 1 je možné tehdy, je-li opatrovanec schopen projevit svoji vůli, neboť povinností opatrovníka je jednat v souladu s vůlí opatrovance. V projednávané věci není posuzovaná schopna projevit svoji vůli, zrušení rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům by bylo jen formální, aniž by to pro posuzovanou mělo jakýkoliv význam, když by veškerá právní jednání za ni činil opatrovník, který podle ust. § 469 odst. 2 o. z. nemůže jednat v souladu s vůlí posuzované, která ji nemůže projevit.

Postup soudu prvního stupně není v zájmu posuzované a vede k obcházení institutu omezení svéprávnosti v rozporu se zněním zákona. Naopak jsou splněny podmínky pro omezení posuzované ve svéprávnosti v maximálním možném rozsahu, tj. vyjma jednání, pro které nemůže být člověk ze zákona omezen, včetně omezení ve svéprávnosti k výkonu volebního práva dle volebních zákonů.“

10.       Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který vymezuje s tím, že nesprávné právní posouzení spatřuje v posouzení právní otázky, „zda u osob stižených závažnou duševní chorobou v takové míře, že jim tato choroba znemožňuje činit téměř veškerá právní jednání, v důsledku čehož si takové osoby svým vlastním jednáním nemohou přivodit žádnou závažnou újmu, je třeba jejich svéprávnost omezit v nejširším rozsahu a jmenovat jim opatrovníka z důvodu omezení svéprávnosti nebo je u těchto osob omezení svéprávnosti v nejširším možném rozsahu nadbytečné a je možné jim svéprávnost ponechat a jejich ochranu řešit pouze prostřednictvím mírnějšího opatření, a to jmenováním opatrovníka z důvodu existence obtíží při správě jmění a hájení práv způsobených zdravotním stavem opatrovance.“ Dovolání je podle dovolatelky přípustné, jelikož uvedená právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž soudy nižších stupňů je řešena rozdílně (odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rozhodl např. Krajský soud v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 64 Co 6/2016).

11.       Dovolatelka se domnívá, že odvolacím soudem učiněný výklad ustanovení týkajících se podmínek omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka nezohledňuje nové náhledy na omezení svéprávnosti a opatrovnictví člověka prosazované novým občanským zákoníkem, a v posledních letech i judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 557/09) nebo Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 2865/2012). Odvolací soud pominul, že za platnosti nového občanského zákoníku již k omezení svéprávnosti člověka nepostačuje pouze zjištění duševní poruchy znemožňující posuzovanému činit právní jednání. K této podmínce se pro rozhodnutí o omezení svéprávnosti, v návaznosti na § 55 odst. 2 o. z., musí naplnit i další podmínky, a to zjištění, že bez omezení svéprávnosti hrozí posuzovanému konkrétní (nikoli jen hypotetická) závažná újma a že vzhledem k jeho zájmům nepostačuje přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření.

12.       Dovolatelka se naopak zcela ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který (oproti odvolacímu soudu) respektoval požadavky stanovené novou právní úpravou, případ posoudil individuálně, zdrženlivě, v souladu s požadavky ve smyslu § 55 odst. 2 o. z. Správně tak dospěl k závěru, že konkrétní životní podmínky dovolatelky a míra u ní zachovalých schopností nejsou důvodem pro omezení její svéprávnosti v nejširším možném rozsahu, neboť i při ponechání svéprávnosti dovolatelky nehrozí vznik závažné újmy, a k ochraně jejích zájmů postačuje jmenování matky dovolatelky opatrovnicí z důvodu existence obtíží při správě a hájení práv způsobených jejím zdravotním stavem. Soud prvního stupně tak přednostně využil méně omezujících opatření před omezením svéprávnosti v co nejširší míře.

13.       Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14.       K dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

15.       Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že v posuzované věci je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a to v odvolacím soudem řešené právní otázce, zda v případě, že posuzovaný pro svůj zdravotní (duševní) stav není schopen vůbec projevit svoji vůli, jsou splněny podmínky k omezení jeho svéprávnosti v maximálním možném rozsahu (tj. vyjma jeho práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života), anebo zda postačí – bez omezení jeho svéprávnosti – přistoupit k uložení mírnějšího a méně omezujícího opatření (např. formou jmenování opatrovníka posuzovanému). Uvedená právní otázka, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, totiž v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

17.       Podle § 3033 odst. 1 o. z. osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (což se týká i případu dovolatelky) nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena nabudou svéprávnosti nejpozději uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak.

            Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

            Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

            Podle § 55 odst. 2 omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

            Podle § 39 z. ř. s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

            Podle § 49 odst. 1 o. z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

            Podle § 465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.

18.       K výkladu uvedených ustanovení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu i krajských soudů jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) vyložil následující právní závěry:

            „Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti -došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.

            Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

            Odvolací soud sice v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil, že ‚Pokud pak zmocněnec opatrovníka navrhoval, aby byl posuzovanému ustanoven opatrovník podle § 469 OZ bez omezení svéprávnosti, tak odvolací soud k tomuto návrhu nepřihlížel. Tak lze totiž postupovat výlučně na návrh opatrovance a v souladu s jeho projevem vůle. Posuzovaný však před odvolacím soudem výslovně uvedl, že s ustanovením opatrovníka v případě vrácení svéprávnosti nesouhlasí.‘, nevyjasnil však, z jakého důvodu nelze aplikovat § 55 odst. 2 in fine o. z. umožňující soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením. Právní závěr odvolacího soudu je tak v přímém rozporu s § 55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).

            Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.“

 19.      Jak je zřejmé, Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí nevyjadřoval přímo k právní otázce, zda při významném zdravotním (duševním) onemocnění posuzovaného, jenž de facto není schopen žádného právního jednání, přichází v úvahu řešení, jež v daném případě zvolil právě soud prvního stupně a který též zazněl (co do způsobu řešení byl preferován) v odborné literatuře (srov. např. Flanderová, M.: Zastoupení členem domácnosti – ano nebo ne?, Soudce č. 10-11/2014, str. 65 a násl., Flanderová, M., Vojtek, P.: Mírnější a méně omezující opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat jako alternativa k omezení svéprávnosti, Soudní rozhledy č. 10/2015, str. 342 a násl., případně s modifikovaným právním náhledem Kotrady, P.: Opatrovnictví bez omezení ve svéprávnosti, Právní rozhledy č. 6/2017, str, 205 a násl.).

20.       Nicméně Nejvyšší soud ve shora zreferovaném rozhodnutí vyložil, že (ve stručnosti z tohoto rozhodnutí zrekapitulováno) pro posouzení, která konkrétní forma ingerence do práv posuzovaného bude nakonec zvolena, bude výsledkem velmi pečlivého zhodnocení všech okolností případu pro přijetí rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu je nezbytné přikročit k omezení svéprávnosti člověka, respektive k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření lze přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.

21.       Dovolatelce lze přisvědčit, že v rozhodovací praxi nižších soudů byly zaujaty zásadně odlišné právní názory na řešení této problematiky. Jen výběrem poukázáno na některá z těchto rozhodnutí:

            Např. Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 17 Co 269/2014 (uvedená rozhodnutí krajských soudů jsou veřejnosti přístupná též na internetových stránkách https://kraken.slv.cz) dospěl k právnímu názoru, že: „Posuzovaného, kterému jeho zdravotní stav vůbec neumožňuje samostatně právně jednat, soud omezí ve svéprávnosti, protože mírnější opatření nemohou být využitelná.“

22.       K obdobnému závěru se dobral také Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 26 Co 197/2014.

23.       Oproti tomu např. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 64 Co 6/2016 (navíc ve zjevném protikladu proti právnímu názoru, který v nyní dovoláním napadeném rozsudku vyložil jiný odvolací senát téhož krajského soudu) vyložil, že: „Je možné rozhodnutí, že člověk, který není schopen žádného právního jednání, ve svéprávnosti vůbec nebo téměř vůbec omezen nebude. Zájmy takového člověka lze i bez omezení svéprávnosti chránit jmenováním opatrovníka.“ Podle uvedeného krajského soudu „Samotné jmenování by opatrovnici mělo stačit k tomu, aby mohla ve všech životních situacích jednat místo posuzovaného (stejně tak, jako musí stačit při běžných jednáních opatrovníku člověka, který byl omezen ve svéprávnosti až na oblast ‚běžných záležitostí každodenního života‘). Lze si sice představit, že lidem a institucím uvyklým na spojení opatrovnictví s omezením či zbavením svéprávnosti bude samostatné opatrovnictví dělat potíže, avšak to je (dočasné) riziko každé podstatné změny právní úpravy.“

24.       Dříve, než do popsané právní problematiky měl možnost vstoupit (v rámci řešení dovolací agendy) prostřednictvím dalšího svého rozhodnutí Nejvyšší soud, zaujal k této právní materii stěžejní právní názory Ústavní soud, který v nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, mj. judikoval (pro přehlednost zrekapitulováno do následujících právních vět):

            [1] Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

            [2] Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

            [3] Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.

            [4] Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.

            [5] Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. z. ř. s.

            [6] Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný; ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

            [7] Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Přitom vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva S. proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem – natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.

            [8] Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

            [9] S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci „samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům“ (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.

            [10] Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z.

25.       Uvedené právní závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu, je nezbytné – coby nosnou právní argumentaci – ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky plně respektovat a zohledňovat v každodenní rozhodovací praxi při řešení skutkově obdobných případů. Nejvyšší soud přitom nenalézá žádné smysluplné protiargumenty, jejichž prostřednictvím by bylo možné s judikovanými právní závěry Ústavního soudu polemizovat či s nimi přímo nesouhlasit ve smyslu nezbytnosti předložení konkurenční právní argumentace, která by podle přesvědčení Nejvyššího soudu zeslabovala vyložené pojetí Ústavního soudu k právnímu institutu omezení svéprávnosti člověka. Ostatně Ústavním soudem judikované právní závěry v zásadě vycházejí z nastíněného pojetí (výkladu a aplikace) předmětné právní úpravy, jak byla Nejvyšším soudem (s ohledem na jeho dosavadní dovolací praxi) sumarizována ve shora již zmíněném rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 944/2016, respektive úhel pohledu při interpretaci předmětné právní úpravy je Ústavním soudem i Nejvyšším soudem prakticky stejný.

26.       Z vyloženého vyplývá, že podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu 465 odst. 1 o. z.

27.       Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je souladné nejen s právním názorem Nejvyššího soudu, ale také konvenuje právnímu názoru Ústavního soudu.

28.       V případě odvolacího soudu lze pak kvitovat, že ten velmi citlivě a s ohledem na jedinečné okolnosti daného případu, též s vědomím nejednotné odvolací judikatury i zaujatých právních názorů v odborné literatuře, správně (s rozumným pojetím) vyložil smysl a účel předmětné právní úpravy a ratio své právně kvalifikační úvahy též přesvědčivým způsobem zprostředkoval v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku; jeho rozsudek je stručný, přitom věcně výstižný a přesvědčivý. Rovněž zvolenému meritornímu výroku, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, které mají podkladu v obsahu spisu, dovolací soud nemá co vytknout.

29.       Jelikož rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Prejudikatura:

 

  • Související judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.944.2016.1

Právní věta: K navrácení plné svéprávnosti člověka při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.) lze přistoupit nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 17Co 269/2014

Právní věta: Posuzovaného, kterému jeho zdravotní stav vůbec neumožňuje samostatně právně jednat, soud omezí ve svéprávnosti, protože mírnější opatření nemohou být využitelná. Omezení jeho svéprávnosti však vysloví jen ohledně takových typů právních jednání, která by vzhledem k osobním poměrům posuzovaného mohla, obecně vzato, přicházet v úvahu a zároveň by mu mohla hrozit závažnou újmou. Ve výroku také vyjádří, že posuzovaný ani v dotčených typech právních jednání není ve svéprávnosti omezován v rozsahu, v jakém se tak podle § 64 o. z. stát nemůže.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 26 Co 197/2014

Právní věta: Zhlédnutí posuzovaného provede soudce, který v řízení o jeho svéprávnosti rozhoduje.

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV.ÚS 1580/16, ECLI:CZ:US:2016:4.US.1580.16.1

Z odůvodnění: Nelze ovšem vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka - ostatně, i proto občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 "zakázal" úplné zbavení svéprávnosti (způsobilosti k právním úkonům).

 Aniž by Ústavní soud primárně věc hodnotil meritorně, neboť to (zatím) není předmětem řízení o ústavní stížnosti, má z pohledu ochrany ústavně zaručených práv a svobod člověka vážné pochybnosti o způsobu, jakým k ní obecný soud přistoupil a který jej následně vedl k "vyřízení" bez posouzení věci samé. Je totiž vyloučené, aby obzvláště takto citlivé případy soud "vyřizoval" podobným procesním způsobem. Okresní soud v Kladně rozsudkem, proti němuž směřovalo odvolání, posuzovanou ve svéprávnosti žádným způsobem neomezil; učinil tak přesto, že byla po 35 let zbavena způsobilosti k právním úkonům a v podstatě celoživotně je postižena mentální retardací na pomezí lehkého a středně těžkého pásma. Neomezil ji ve svéprávnosti ani přes závěr znalce, že posuzovaná naprosto není schopna obstarávat si ani základní životní záležitosti, ba naopak samostatným jednáním by si mohla přivodit závažnou újmu, že není schopna finančního hospodaření, nerozumí pojmu majetku, jeho správě ani přijímání závazků, rovněž není schopna porozumět významu institutu manželství.

 U věcí tohoto druhu nelze vycházet ani z premisy, na níž postavil odvolací soud odůvodnění napadeného usnesení a na kterou poukazuje rovněž kolizní opatrovník ve zpětvzetí odvolání. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, resp. že nemá reálné příležitosti činit právní jednání. Natéto podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.

 Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji - třebas i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství. V projednávané věci přitom znalec poukazuje na to, že posuzovaná není schopna porozumět institutu manželství a ze zprávy Domova Pod Lipami Smečno, v němž přebývá, se navíc podává, že posuzovaná absolvuje pravidelné vycházky (byť s doprovodem), a že v dané době disponovala vklady na účtech v celkové výši cca 110 000 Kč.

 Přístup obecných soudů, jaký byl zvolen v projednávané věci, je neudržitelný rovněž ve světle právního režimu dalšího pobytu v ústavní péči. Pokud je v ní umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití právní úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. z. ř. s. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

 Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

 Obdobně přistupuje k potřebnému standardu ochrany práv i zákonodárce, který v důvodové zprávě k příslušným ustanovením občanského zákoníku sice poukazuje na možnost ustanovit člověku opatrovníka i bez omezení svéprávnosti, kterou ovšem vztahuje výhradně k § 469 o. z., tj. na případy, kdy člověku, jemuž působí zdravotní stav při správě jmění nebo hájení práv obtíže, jmenuje soud opatrovníka, avšak vždy na jeho vlastní návrh (K § 465-471 o. z., dostupná na https://obcanskyzakonik.justice.cz). Pro srovnání lze uvést, že poměrně přímočarou definici obsahoval rovněž § 1 císařského nařízení ze dne 28. 6. 1916, 207/1916 ř. z., řádu o zbavení svéprávnosti, který byl na našem území účinný od 1. 8. 1916 do 31. 12. 1950: "Osoby starší sedmi let, jež pro duševní chorobu nebo slabomyslnost nejsou způsobilé, aby samy obstarávaly své záležitosti, mohou býti úplně zbaveny svéprávnosti. Zletilé osoby, jež nejsou sice nezpůsobilé, aby samy obstarávaly své záležitosti, potřebují však pro duševní chorobu nebo slabomyslnost k řádnému obstarávání svých záležitostí podpůrce, mohou býti částečně zbaveny svéprávnosti."

 Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016); tyto otázky jsou rovněž předmětem zájmu právní nauky (např. LOMOZOVÁ, A., ELIÁŠOVÁ, L., SPÁČILOVÁ, Z. Právní jednání osob s omezenou svéprávností v praxi. Soudce, 2016, č. 3, s. 2, nebo HRUBÁ, E. Využití institutu prostého opatrovníka bez omezení svéprávnosti člověka. Právo a rodina, 2016, č. 6, s. 5). Stejně tak vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem - natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.

 Ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, Nejvyšší soud ne zcela přiléhavě interpretuje a vytrhává z kontextu názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, dospívá-li k závěru: "Důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky."

 Uvedený nález sp. zn. I. ÚS 557/09 totiž především kritizuje soudní praxi před datem 1. 1. 2014, která v řadě případů paušálně (volně parafrázováno) "raději zcela zbavovala způsobilosti k právním úkonům, než aby si dávala práci s omezením způsobilosti, tedy s pracnějším rozhodnutím." Formulaci "samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům" nelze vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle ustanovení § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.

Ústavní soud nyní nemá ambici v tomto směru vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj, zdůrazňuje nicméně, že jak Evropský soud pro lidská práva, tak i Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích kladou důraz na řádné posouzení okolností konkrétní věci a důsledné vážení zájmů dotčené osoby, o jejíž svéprávnosti je rozhodováno. Právě k tomu ovšem v projednávané věci nedošlo, neboť Krajský soud v Praze řádné posouzení (včetně případného přezkumu nadřízenými soudy) znemožnil již tím, že odvolání meritorně neprojednal.

 

Dílčí závěr: Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda v případě, že posuzovaný pro svůj zdravotní (duševní) stav není schopen vůbec projevit svoji vůli, jsou splněny podmínky k omezení jeho svéprávnosti v maximálním možném rozsahu (tj. vyjma jeho prává samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života), anebo zda postačí – bez omezení jeho svéprávnosti – přistoupit k uložení mírnějšího a méně omezujícího opatření (např. formou jmenování opatrovníka posuzovanému). K uvedené problematice se ODAJ nepodařilo nalézt relevantní rozhodnutí, jež by se dala označit za prejudikaturu, nicméně předkládá judikaturu, z níž dovolací soud vycházel.

 

 

Připomínky:

 

PF UP Olomouc:

 

Se závěry rozsudku si dovoluji nesouhlasit. Právní úprava v OZ si klade za cíl maximálně šetřit práva osob, která z důvodu duševní poruchy nejsou schopny činit právní jednání. Omezení svéprávnosti považuje za ultima ratio, k němuž má být přistoupeno jen tehdy, pokud není možné situaci osoby, která nemůže sama právně jednat řešit jinými, mírnějšími prostředky.

 

Po nabytí účinnosti OZ se vedou poměrně dlouhé diskuze o tom, zda je možné mezi tzv. mírnější opatření při narušení schopnosti právně jednat zařadit také opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. To, že je takový institut aplikovatelný, podle mého názoru vyplývá jednoznačně z § 465 OZ. Není důvodu se domnívat, že takový institut není použitelný, nebo že jím nelze řešit situaci člověka, který nemůže právně jednat, ale nenaplňuje předpoklady pro omezení svéprávnosti. Základním předpokladem omezení svéprávnosti, respektive jedním z nich, ne však méně podstatným, je podle § 55 odst. 2 OZ hrozba závažné újmy, jež by mohla v důsledku nezasažení do svéprávnosti člověka neschopného právně jednat tomuto člověku vzniknout. Otázku vzniku závažné újmy je přitom třeba posuzovat zejména s ohledem na to, jak se postavení člověka omezeného ve svéprávnosti změní, respektive na to, v čem je pro člověka neschopného právně jednat jeho postavení výhodnější.

 

Podle § 581 OZ je právní jednání člověka, který není k tomuto právnímu jednání svéprávný neplatné. Neplatné je však současně právní jednání člověka, který toto právní jednání činí v duševní poruše bránící mu právně jednat. V tomto ohledu proto není mezi osobou, která jednala v duševní poruše, byť neomezena ve svéprávnosti, a osobou, která byla omezena ve svéprávnosti, rozdílu. Jejich právní jednání je v obou případech neplatné. Respektive podle § 65 OZ může být právní jednání toho, kdo jedná jako opatrovanec samostatně, ač bez opatrovníka jednat nemohl, platné, pokud mu nepůsobí újmu. V čem tedy můžeme spatřovat mezi osobou omezenou ve svéprávnosti a osobou, která v této omezena nebyla, ale není schopna právně jednat, rozdíl? Dle mého názoru je tento pouze v důkazní povaze rozsudku o omezení svéprávnosti. Ten je statusovým rozhodnutím působícím erga omnes, je veřejnou listinou, proto se považuje za pravý a pravdivý, není-li prokázán opak. Člověk, který právně jednal, ač z důvodu duševní poruchy jednat platně nemohl, má v případě, že byl omezen ve svéprávnosti, podstatně jednodušší důkazní pozici k tomu, aby neplatnost svého právního jednání prokázal. 

 

Jestliže omezení svéprávnosti má význam především důkazní, je na místě tam, kde hrozí nebezpečí, že ten, jehož rozumová a volní vyspělost je v důsledku duševní poruchy narušena, bude aktivně právně jednat, nebo se o to alespoň pokoušet. NS ve svém rozhodnutí uvádí, že je možné si přestavit duševní poruchy různé povahy. S tímto je možné se plně ztotožnit, stejně jako se závěrem, že v řadě případů z nich pak bude právě z důvodu ochrany posuzovaného člověka omezení jeho svéprávnosti na místě právě proto, že i přes duševní poruchu se tato osoba účastní aktivního života a pokouší se právně jednat. Ze své praxe mohu uvést příklad člověka, který z důvodu duševní poruchy musel cestovat pomocí taxi. Takto byl schopen do dvou dnů utratit celý invalidní důchod. Tento muž je bez jakýchkoli pochybností právě tím, u koho hrozí závažná újma a je na místě z důvodu jeho ochrany zasáhnout do jeho svéprávnosti.

 

Rozhodnutí, jehož publikace je navrhována, se však vztahuje na případy spíše opačné povahy. Cílí na ty, kteří nejsou schopni žádného právního jednání, jedná se zpravidla o imobilní těžce nemocné pacienty. Hrozbu újmy vyplývající z § 55 OZ však u těchto nelze jako zákonný předpoklad zásahu do svéprávnosti pominout a na rozdíl od příkladu výše uvedeného, bude u těchto pacientů právě zpravidla spíše jen hypotetická. U člověka, který se nemůže pohybovat, srozumitelně projevit, podepsat a svou vůli projevit jinak než pomocí základních gest nebo nesrozumitelných zvuků, tj. člověka, který je plně odkázán na péči jiné osoby, u nějž o jakémkoli právním jednání nemůže být skutečně ani řeči, je hrozba závažné újmy zpravidla velmi iluzorní. Samozřejmě nelze pominout individuální okolnosti případu, nicméně případy závažných duševních poruch, které znemožňují komunikaci se světem, orientaci v čase či prostoru, případně i příjem potravy apod. u těchto osob zpravidla vedou k životu, jež v sobě žádné právní jednání neobsahuje. Právě pro tyto osoby je pak nejvhodnější mírnější opatření při narušení schopnosti právně jednat, neboť není třeba je chránit před právním jednáním jich samých (nejsou jej vůbec schopny, neboť právně relevantně neprojeví vůli), ale je třeba zajistit úpravu jejich poměrů, a to zpravidla právě v podobě opatrovnictví bez omezení svéprávnosti.

 

Z uvedeného mám proto za to, že rozhodnutí, jehož publikace je navrhována, přináší závěry zcela opačné, než bylo právními normami OZ sledováno.

 

Nad rámec považuji za nezbytné doplnit, že argumentace Ústavního soudu odkazující na možnost jmenovat opatrovníka zcela zdravému člověku stávající procesněprávní úpravě neodpovídá, neboť opatrovníka není možné jmenovat bez zhlédnutí člověka a současně také musí řízení ve věcech opatrovnictví probíhat s jednáním. Není proto z procesního pohledu možné jmenovat opatrovníka někomu, s kým soud nepřijde do kontaktu alespoň formou jeho zhlédnutí.

 

Problémy stávající právní úpravy, které mohou „blokovat“ mírnější opatření v podobě jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti, lze spatřovat v oblasti procesního práva. Ustanovení § 20 OSŘ a konstantní judikatura NS k jeho výkladu nespatřuje nedostatek procesní způsobilosti tam, kde osoba duševně nemocná není omezena ve svéprávnosti. Tento výklad není, nutno podotknout, s právní úpravou v rozporu. Jestliže však není nedostatek duševní způsobilosti člověka v řízení odhalen, nezakládá pak absence jeho zastoupení vadu zmatečnosti a věc se tak přesouvá k řešení do fáze exekucí, což může mít pro osobu duševně nezpůsobilou negativní dopady. Je totiž více než problematické uzavřít, zda je její duševní porucha vůbec důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 písm. h) OSŘ.

 

Jen na právní úpravě procesní způsobilosti však nelze založit nutnost paušálního omezování svéprávností, spíše je třeba to, zda se může posuzovaný, respektive opatrovanec stát v budoucnu účastníkem soudního řízení, hodnotit jako jeden z prvků reálně hrozící závažné újmy.

 

Konečně se v praxi objevuje jako argument stojící proti jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti absence povinnosti soudu provádět nad takovými opatrovníky pravidelnou kontrolu. Byť z § 73 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy vyplývá povinnost dohledu jen nad opatrovníky osob omezených ve svéprávnosti, nelze na nedostatku této právní úpravy založit důvod pro to, aby byly osoby, u nichž to není třeba, ve svéprávnosti omezovány. Je možné toliko zvážit případnou úpravu citovaného prováděcího předpisu.

 

Z uvedeného je zřejmé, že je omezení svéprávnosti u osoby, která není schopna žádného právního jednání, nadbytečné. S ohledem na absenci jakékoli újmy a především potřebu opatrovnictví takových osob, vede řízení o svéprávnosti a jeho opakování v podobě přezkumu ke zcela zbytečné zátěži nejen pro opatrovníky takových osob, ale i pro samotné soudy. Je-li zdravotní stav neměnný a nehrozí-li žádná újma, postačí řízení ve věcech opatrovnictví, a navrhovaná pravidelná kontrola opatrovníka. Nemůže-li opatrovanec právně jednat, ztrácí rozsudek omezení svéprávnosti, jehož význam je, jak bylo objasněno, především důkazní pro případné spory z jeho právních jednání vzniklé, zcela na jakékoli praktické či právní hodnotě. Z tohoto důvodu od těchto postupů také zahraniční právní úpravy ustupují.

 

Zdvořile proto prosím o zvážení publikace uvedeného rozhodnutí.

 

 

Okresní soud Vsetín:

 

Z praxe opatrovnického soudce, který v rámci rozvrhu práce vyřizuje i věci svéprávností, si dovoluji zaslat své vyjádření k výše uvedenému rozhodnutí, které by podle mého názoru nemělo být zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem

 

Za účinnosti ObčZ 1964 platilo, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodná, nebyla vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbavil. Pokud fyzická osoba pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů nebyla schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezil a rozsah omezení v rozhodnutí určil. Dnes platí, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti, přičemž musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit člověka na svéprávnosti lze přitom jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Soud přitom může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Zatímco ObčZ1964 výslovným zněním zákona neponechával soudci možnost uvážení, zda fyzickou osobu způsobilosti k právním úkonům zbavit či nikoliv, trpěla-li tato nikoliv jen přechodnou duševní poruchou, v důsledku níž nebyla vůbec schopna činit právní úkony, ObčZ mu to naopak výslovně přikazuje.

 

Důvodová zpráva k § 469 ObčZ uvádí, že „ustanovení § 469 upravuje možnost ustanovit člověku opatrovníka bez toho, že by došlo k omezení svéprávnosti a představuje tak další alternativu k omezení svéprávnosti. Toto opatření bude vhodné zejména v těch případech, kdy není obava, že aktivním právním jednáním vznikne dotčené osobě újma, ale kdy by újma mohla vzniknout v důsledku toho, že osoba by sama určité úkony neučinila (např. žádost o sociální dávky).“ Vedle § 469 ObčZ platí zčásti výše uvedené i pro § 465 ObčZ. Jen tak totiž bude možné tento institut u osob stižených duševní poruchou v praxi reálně využít. Zásadní tedy je neexistence obavy, že aktivním právním jednáním vznikne člověku újma, která by ale mohla vzniknout v důsledku toho, že člověk sám určité úkony neučiní.  

 

Platí totiž, že hrozící újma nebude zažehnána tím, že bude člověk omezen ve svéprávnosti, ale teprve tím, že mu bude jmenován opatrovník. Omezení způsobilosti - a to je právě nejdůležitější - by takovému člověku nepřineslo nic navíc, takže by je nebylo možné ničím odůvodnit. Omezit takového jedince ve svéprávnosti by přímo odporovalo maximě krajnosti takového řešení podle § 55 odst. 2 ObčZ. Ostatně i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 uvádí, že při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka, musí soudy „šetřit smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny“. Mám za to, že institut omezení svéprávnosti nelze automaticky vnímat jako omezení práv člověka, ale jako způsob, jakým může být při splnění všech zákonných podmínek ochrana jeho práv lépe zajištěna. A protože omezení svéprávnosti lepší ochranu člověku někdy nezajistí, bude nutné přistoupit k takovému výkladu § 465 odst. 1 věty prvé ObčZ, který připustí možnost jmenování opatrovníka člověku i bez omezení svéprávnosti. Přitom takový výklad je, vezmeme-li do úvahy Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, znění § 55 odst. 1 ObčZ, jakož i rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, jediný možný. I v případě, že v některých oblastech člověk není způsobilý, nemusí to pro něj znamenat žádné nebezpečí, žádnou konkrétní hrozící újmu jeho právům a zájmům, která by zakládala rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a zamýšleným cílem.

 

Podívejme se na konkrétním příkladu, k čemu by vedly oba výše uváděné názory. Jde o člověka, který žije od září 2004 v pobytovém sociálním zařízení a od úmrtí své matky v roce 2013 není v kontaktu s další rodinou. Nemluví, vydává pouze zvuky, nezvládne podpis, nají se sám pouze mixované stravy. Potřebuje stálou péči, pomoc a dohled jiné osoby. Jeho IQ se pohybuje kolem 20 bodů. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16 by u něj mělo dojít k omezení svéprávnosti. Podle mého názoru by v souladu s § 55 odst. 2 ObčZ u takového člověka nemělo dojít k omezení svéprávnosti, neboť mu nehrozí jinak závažná újma a vzhledem k jeho zájmům postačí mírnější a méně omezující opatření. Vycházím přitom z toho, že nemůže jít jen o nějakou hypotetickou možnost zneužití, kterou konkrétní okolnosti případu neodůvodňují. V duchu tohoto názoru se přímo vyjádřil ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16 i Ústavní soud. Soud tak musí vždy zkoumat schopnosti člověka ve všech jednotlivých oblastech a identifikovat konkrétní újmu, která mu v těchto oblastech hrozí. Pokud bychom totiž a priori u takového člověka vycházeli třeba z hrozby toho, že jej v ústavu někdo vezme za ruku a otiskne jeho prst na nějakou listinu, nemohlo by nikdy dojít k použití jakýchkoliv mírnějších opatření. Jejich zákonné vymezení by pak bylo zcela zbytečné. A v tom případě by tak zůstal jako jediné řešení institut omezení svéprávnosti. Reálnost hrozby u takového člověka je skutečně toliko hypotetická, zvláště, nevlastní-li žádný majetek. Hrozba, že se takový člověk stane obětí trestného činu je přitom možná stejně tak, jako u osoby plně svéprávné.

 

Mějme přitom stále na zřeteli, že přezkum svéprávnosti není samospasitelný. Bude-li někdo v zařízení či v domácím prostředí zneužíván, je nerozhodné, zda bude pod „dohledem“ pravidelného přezkumu svéprávnosti. Navíc platí § 48 odst. 1 ZŘS, podle nějž i u jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti (ZŘS totiž nerozlišuje, o jakého opatrovníka jde) soud dohlíží, zda opatrovník plní řádně své povinnosti. K tomu pak může činit vhodná opatření. K nim patří nejen podávání zpráv opatrovníkem, ale i vyžádání si zpráv od jiných osob či úřadů, stejně jako osobní zhlédnutí opatrovance. Proto nelze souhlasit s tím, že opatrovník bez omezení svéprávnosti není pod pravidelnou kontrolou soudu. Ustanovení § 73 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy nicméně může být vodítkem i pro kontrolu opatrovníků bez omezení svéprávnosti, byť výslovně upravuje opatrovnictví jen u osob omezených ve svéprávnosti. Není možné ani zapomínat, že ObčZ i nadále obsahuje ustanovení, podle nějž změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Přitom podle § 35 odst. 3 věty prvé ZŘS návrh na zrušení nebo změnu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o omezení svéprávnosti, může podat i ten, komu byla svéprávnost omezena. Platná právní úprava tedy poskytuje celou řadu možností, jak opatrovance chránit, přičemž pravidelný přezkum svéprávnosti rozhodně není jedinou možností, jak zajistit zájem státu na ochraně posuzovaného. V praxi se opakovaně setkávám s případy doma pobývajících opatrovanců (začasto dětí opatrovníků), jimž jejich blízcí (rodiče) obětují vše, počínaje časem, zájmy, kariérou a mnohdy i penězi. Pokud z rozsáhlého dokazování vyplývá, že je vše v pořádku, a není zde ani náznaku o jakékoliv negativní skutečnosti, jsou-li navíc splněny podmínky pro jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti, proč má posuzovaný, a chtě nechtě s ním i přinejmenším část jeho rodiny, opětovně podstupovat přezkum svéprávnosti? V čem to bude pro posuzovaného výhodnější? To je otázka, která je mi účastníky poměrně často kladena.

 

Ministerstvo spravedlnosti:

 

 

Navrhovanou publikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadně nedoporučujeme, a to z následujících důvodů:

 

Lze shrnout, že zmiňovaný judikát není v souladu s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, kterou je Česká republika vázána, a v rozhodnutí navržené směřování zcela zásadně zasahuje do vize práce s institutem svéprávnosti, jak jej přinesl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „OZ“). Uvedené rozhodnutí obrací je krokem zpět, když se navrací k preferenci zásahů do svéprávnosti a omezuje tak možnost užívání podpůrných opatření.  Rozhodnutí by tedy ve svém důsledku mělo značný dopad na osoby se zdravotním postižením jako na uživatele mírnějších opatření, a to nejen samotného opatrovnictví bez omezení svéprávnosti, jak lze následně doložit statistickými daty. Neméně podstatným argumentem je skutečnost, že argumentace obsažená v předmětném judikátu již byla překonána následně vydanými rozhodnutími Ústavního soudu v obdobných věcech, kdy Ústavní soud zásadně změnil svoji argumentaci v náhledu na řešení předmětné situace osob (oproti jeho rozhodnutím z období roku 2016 až do podzimu 2017).

 

Ad 1) Soulad s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením

 

Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením1  (dále jen „Úmluva“), a to bez jakékoli výhrady. Článek č. 12 tohoto dokumentu se věnuje tematice svéprávnosti  podpůrných opatření při právním jednání osob se zdravotním postižením. Cílem daného ustanovení je, aby i osoby se zdravotním postižením měly (plnou) svéprávnost. To jednoznačně stanoví odstavec druhý, podle něhož smluvní státy uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Tedy zdůrazňuje, že stejně jako ostatní dospělí lidé mají mít i lidé se zdravotním postižením svéprávnost bez omezení.  Protože však někteří lidé vzhledem ke  svému zdravotnímu postižení nejsou s to sami právně jednat, potřebují nezbytnou podporu. Třetí a čtvrtý odstavec daného článku stanoví nezbytné povinnosti státu v tom, aby přijal odpovídající opatření, která umožní osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou pro uplatnění této právní způsobilosti potřebovat. Následně stanoví taktéž další povinnosti týkající se charakteru daných opatření. Tyto musí zaručovat odpovídající a účinné záruky zamezující zneužití, musí zajistit, že daná opatření budou respektovat práva, vůli a preference dané osoby, budou zabraňovat konfliktu zájmu a nesmí vytvářet prostor pro nežádoucí ovlivňování. Musí být taktéž přiměřená a odpovídat situaci osoby. Opatření mohou být uplatňována jen po nejkratší možnou dobu a musí podléhat pravidelnému přezkumu odpovědným, nezávislým a nestranným orgánem nebo soudem. Dané záruky musí být přiměřené stupni, jakým uvedená opatření ovlivňují práva a zájmy dané osoby.

 

Závazky plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením jsou velmi vhodně rozebrány ve všeobecných komentářích, které vydává Výbor pro práva osob se zdravotním postižením. Právě tento orgán vydal jako svůj první komentář pojednání k tematice svéprávnosti. Výbor tak učinil v reakci na informace získané od států o tom, jak plní své závazky z Úmluvy. I díky zprávám států, které o plnění Úmluvy tomuto tělesu (povinně) zasílají v předem určených termínech, zjistil, že i u států, které nemají výhradu k plnění článku 12, ve skutečnosti nedochází k reálnému naplňování předmětných závazků, neboť tyto zřejmě nebyly plně pochopeny. Za tímto účelem vydal svůj všeobecný komentář č. 1 věnující se tematice svéprávnosti s názvem Rovnost před zákonem.2

 

V části druhé komentáře je poskytnut výklad k normativnímu obsahu článku 12, ke všem jeho odstavcům. Není od věci připomenout, že právě na tento text odkazuje ve svých posledních judikátech věnovaných tematice svéprávnosti samotný Ústavní soud3. Tento přístup lze vnímat velmi pozitivně, neboť právě při řešení otázek nové právní úpravy, kde se téma zásadně dotýká lidských práv, je argumentace mezinárodními lidskoprávními dokumenty na místě.4 Největší pozornost je však věnována rozboru, co znamená uznání, že osoby se zdravotním postižením mají na rovnoprávném základě s ostatními právní způsobilost ve všech oblastech života. Dále se komentář týká také povinnost státu přijmout odpovídající opatření, aby umožnil osobám se zdravotním postižením přístup k asistenci, kterou mohou pro uplatnění právní způsobilosti potřebovat. Z těchto nejvýznamnějších částí je vhodné vybrané připomenout. 

 

Článek 13 komentáře hovoří o potřebě zásadní oddělenosti právního statusu osoby, respektive její svéprávnosti a jejích duševních schopností. Poukazuje na to, že duševní schopnost je přirozeně u každé osoby jiná a může se lišit v závislosti na mnoha faktorech, včetně faktorů vycházejících z prostředí a sociálních faktorů. To je dále rozvedeno v čl. 14 téhož, kde se uvádí: „Koncept duševní způsobilosti je značně kontroverzní sám o sobě. Duševní způsobilost není, jak je běžně prezentováno, objektivní, vědecký a přirozeně se vyskytující jev, jak se obvykle předkládá. Duševní způsobilost je závislá na sociálním a politickém kontextu, stejně tak ale hrají významnou roli v hodnocení duševní způsobilosti i obory, profese a praktické přístupy.“

 

Co však článek 13 zdůrazňuje je, že domnělé ani skutečné nedostatky v duševní způsobilosti nesmí ospravedlňovat odepření právní způsobilosti. V následném článku upozorňuje na aplikované přístupy při posuzování svéprávnosti a na to, že rozhodovací schopnosti jsou chápány jako legitimní důvod pro odepření právní způsobilosti.5 Text komentáře vyzdvihuje, že článek 12 Úmluvy nedovoluje takové diskriminační odepření právní způsobilosti, ale spíše požaduje poskytnutí podpory osobám při výkonu právní způsobilosti. V části třetí komentáře je pak pozornost věnována závazkům státu při aplikaci pravidel o rovnosti před zákonem. Zde je v článku 25 komentáře zdůrazněna povinnost státu odstranit odepírání právní způsobilosti, neboť osoby se zdravotním postižením mají mít tuto právní způsobilost zachovanou bez ohledu na zdravotní postižení či rozhodovací schopnosti.  V kontextu napadaného rozhodnutí se tedy zásadně nelze ztotožnit s uváděnou myšlenkou, že „nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře“. Primárním zájmem člověka jako lidské bytosti nadané právy je totiž to, aby nebyla omezena nejen v co nejmenší míře, ale aby nebyla omezena vůbec. Předmětná teze se tedy ukazuje být v zásadním rozporu s Úmluvou, a nelze ji proto přijmout.   

 

Pro souvislost s textem komentáře je pak třeba dodat, že opatrovnictví bez omezení svéprávnosti dle českého právního řádu nelze podřazovat pod systém náhradního rozhodování, o němž komentář hovoří. Daný institutu je totiž postaven na respektu k vůli, přáním a preferencích osoby a respektuje normy o lidských právech. Zároveň nemá znaky vymezené pro náhradní rozhodování, neboť se nejedná o institut, kdy by byla osobě odnímána svéprávnost a nejedná se ani o systém, založený na rozhodování v tzv. nejlepším zájmu, ale jedná naopak v souladu s vůlí osoby. Pro situaci, kdy není možno vůli zjistit, nabádá komentář v čl. 21 k povinnosti využít pravidlo o nejlepší možné interpretaci vůle a preferencí, a to i předchozí.  Takto může být v komentáři uvedené pravidlo zavedeno do praxe jak opatrovníka, tak v krajním případě i soudu. 

 

Pokud jde pak o podpůrná opatření, lze upozornit na čl. 16 komentáře, který deklaruje, že smluvní státy se musí zdržet odpírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením a musejí poskytovat osobám se zdravotním postižením přístup k podpoře nezbytné pro to, aby jejich rozhodování mělo právní následky. V rámci komentáře se nenachází žádné pravidlo o tom, kdy se podpůrná opatření neužijí, neboť cílem je vždy najít podpůrné opatření či jejich kombinaci tak, aby bezpečně podporovaly konkrétní osobu a byly jí šité na míru. Nelze pak opomenout ani čl. 17, podle něhož je podporou myšlen systém jak formálních, tak neformálních opatření, a to i pro osoby, které užívají pouze neverbální způsoby komunikace k vyjádření své vůle a svých preferencí. Komentář také blíže specifikuje závazek státu podle čl. 12 odst. 3 Úmluvy, podle něhož je povinen učinit nezbytná opatření včetně zajištění podpory pro všechny osoby se zdravotním postižením. Jak uvádí čl. 29 komentáře, úroveň podpory, kterou osoba potřebuje, obzvláště tam, kde je tato potřeba vysoká, nemá být překážkou dosažení podpory v rozhodování. Způsob komunikace osoby nesmí být překážkou k získání podpory při rozhodování, a to ani v případě, že jde o komunikaci nekonvenční nebo ji zná pouze malé množství osob. Výbor pro práva osob se zdravotním postižením tedy jednoznačně deklaruje, že není přípustná situace, kdy by osoba se zdravotním postižením neměla možnost využít podpůrných opatření jen proto, že její schopnosti jsou sníženy natolik, že neodkáže sama aktivně právně jednat. Stejně tak nepřipouští, že by bylo možno ji v dané situaci omezit ve svéprávnosti.

 

Pro souvislost s využíváním podpory lze pak ještě poukázat na ustanovení komentáře o životě v komunitě uvedené v čl. 45. Stát má povinnost uznat, že komunita je přínosem a partnerem v procesu poznávání potřebných typů podpory při výkonu právní způsobilosti, včetně zvyšování povědomí o různých možnostech podpory. Smluvní státy musí jako klíč k podporovanému rozhodování uznávat sociální sítě a přirozeně se vyskytující komunitní podporu osoby se zdravotním postižením (včetně přátel, rodiny a škol). To je v souladu se zaměřením Úmluvy na plné začlenění a zapojení osob se zdravotním postižením v komunitě. Nelze tedy přijmout myšlenku, jež se jako součást argumentace objevuje v předkládaném rozhodnutí, a sice že je irelevantní, v jakém prostředí člověk se zdravotním postižením žije. Je totiž podstatné, zda mu dané prostředí (přátelé, profesionální pracovníci, známí) poskytuje podporu při rozhodování a zároveň vytváří mechanismus tzv. záchranné sítě, která je schopna reagovat na potenciální ohrožení (například v podobě uzavření poškozující smlouvy). V souvislosti se zařízeními poskytujícími pobytové sociální služby je třeba připomenout, že je to zejména sociální pracovník jakožto profesionál, kdo má být schopen efektivně reagovat na potřeby a přání člověka se zdravotním postižení. Jeho úkolem je reagovat na to, že se osoba ocitla v problematické situaci, a případně jí vyhledat další navazující pomoc odborníků.

 

Lze tedy shrnout, že závěr předmětného rozhodnutí a jeho východisko zpochybňující význam omezení svéprávnosti jako opatření ultima ratio není v souladu s článkem 12 Úmluvy a jeho výkladem podle Výboru pro práva osob se zdravotním postižením. Z tohoto důvodu nedoporučujeme jeho publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí.

 

Ad 2) Stávající česká legislativa

Nový občanský zákoník znamenal zásadní reformu v řešení statusu osob se zdravotním postižením a zároveň průlom v možnostech řešení jejich podpory. Právní úprava má jasný cíl, aby zásah do svéprávnosti byl činěn jako opatření ultima ratio. Preference je směřována na  využívání různých podpůrných opatřeních při neschopnosti zletilé osoby právně jednat. Civilní kodex tedy nově nabízí řešení v podobě mnohých alternativ, byť podpůrným opatřením člověka může být i institut upravený mimo civilní právo (například zvláštní příjemce důchodu), stejně jako například faktické opatření (v podobě např. podpory rodiny). Argument obsažený v rozhodnutí, že „nelze vycházet s premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře“, je i z důvodu nastavení podmínek občanského zákoníku lichý. 

 

Zpřísnění podmínek pro zásahy do svéprávnosti

 

Nový kodex zásadně zpřísňuje podmínky pro omezení svéprávnosti. Těmi už nejsou jen neschopnost realizace právního jednání z důvodu duševní poruchy, jak tomu bylo v právní úpravě předchozí. Zákon stanoví množství dalších podmínek, které musí být splněny, má-li být přistoupeno k omezení svéprávnosti jako krajnímu řešení. Ustanovení § 55 OZ stanoví, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Takto zachycené pravidlo jasně stanoví, že důvodem pro omezení není pouhá existence duševní poruchy či pouze (ne)schopnost osoby postarat se o vlastní záležitosti. Nikdo nemá povinnost být schopen právně jednat ani se řádně starat o své záležitosti. K omezení svéprávnosti může dojít pouze v zájmu konkrétního člověka. Z toho však vyplývá pouze to, že k omezení svéprávnosti nemůže dojít ve veřejném či jiném zájmu.  Nevyplývá z toho oprávnění státu za člověka vymezit, co je jeho zájmem. I kdyby však skutečnému zájmu člověka takové opatření prospělo, není ani to ještě důvodem k jeho uplatnění. Ingerence veřejné moci je odůvodněna pouze tehdy, hrozila-li by jinak člověku závažná újma. Podle judikatury Ústavního soudu přitom: „Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoli jen hypotetické. Soud při zvažování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.“6 Za hypotetická rizika lze přitom považovat právě ta, která jsou popisována v rozhodnutí navrhovaném k publikaci ve vztahu k osobě žijící v izolovaném zařízení s celodenní péčí. Soud by měl naproti tomu vyhodnotit reálné riziko hrozící posuzovanému člověka v jeho životě. Na to ve své judikatuře reagoval i Nejvyšší soud, když apeloval na soudy svým sdělením: „V odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost osoby omezované (…)“ 7.  Práce s reálným rizikem přitom zahrnuje mj. také zhodnocení dřívějších rizikových situací, do nichž se osoba dostala (kupříkladu kolikrát se dané konkrétní osobě za posledních 10 let, kdy v zařízení žije, případně z něj chodí i na pravidelné vycházky, stalo, že takovou smlouvu podepsala). A pokud je určité riziko shledáno, musí se také pracovat s tím, jaké reálné faktory v životě dané osoby rizika zvyšují, které naopak snižují. Nezbytné je vypořádat se s tím, zda je možný negativní následek řešitelný a jak náročné řešení je.

 

V souvislosti s otázkou reálných rizik je na místě i úvaha o tom, jak významné riziko představuje třeba i hrozící uzavření smluv zatížených důvody neplatnosti. Případné řešení neplatnosti možných poškozujících smluv totiž není neřešitelným problémem. Jak navíc vyplývá z mnohých odborných diskuzí, často není třeba neplatnost řešit u soudu, když mnohé subjekty dobře reagují již na první vyzvání. Navíc, k problematice neplatnosti právního jednání u osob, které nejsou omezeny ve svéprávnosti, intenzivně přispěl Ústavní soud svým judikátem 8 , ve kterém de facto snížil potřebnou úroveň důkazů, které musí být předloženy pro to, aby mohlo dojít k prohlášení neplatnosti. Z uvedeného lze vyzdvihnout:

„27. Ochrana osob s duševním postižením již tedy není řešena skrze zbavování svéprávnosti a primárně ani skrze její omezování. Na institut neplatnosti právního jednání z důvodu, že osoba jednala v duševní poruše (§ 38 odst. 2 starého občanského zákoníku a věty druhé § 581 nového občanského zákoníku), je tedy nutno pohlížet jako na jeden z institutů, jejichž účelem je chránit osoby s duševním postižením v době, kdy se od omezování svéprávnosti ustupuje. Je totiž nutno zajistit, aby osoby s postižením mohly reálně požívat svých práv, včetně například práva na ochranu majetku, které je dotčeno v nyní posuzovaném případě. Toto jejich právo musí stát zajistit i přijetím vhodného legislativního rámce, do něhož v daném kontextu patří i institut neplatnosti právního jednání učiněného v duševní poruše. Z těchto důvodů nesmí být příslušný důkazní standard natolik vysoký, aby aplikaci tohoto institutu nepřiměřeně ztěžoval, či dokonce fakticky znemožňoval.     …

38. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé nového občanského zákoníku musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.“

 

I kdyby člověku pro jeho neschopnost právně jednat hrozila závažná újma, nelze přistoupit k omezení jeho svéprávnosti, existují-li k jeho ochraně před závažnou újmou mírnější a méně omezující opatření. Z toho lze dovodit povinnost soudu vypořádat se detailně také s tím, proč nelze využít vůbec žádného méně omezujícího opatření, případně které bylo použito a proč je nedostačující, případně proč nelze využít ani určitou kombinaci některých méně omezujících opatření.9 V tomto ohledu je třeba zhodnotit, zda má osoba dostupné osoby, které by ji pomohly řešit neplatnost, respektive pomohly najít odborníka, který věc bude řešit. Dále například zda posuzovaná osoba má dokumenty, které by ji usnadnily řešení situace. Většina osob se zdravotním totiž má množství zpráv od lékaře, které potvrzují její zdravotní stav i schopnosti, některé mají z dříve vedených soudních řízení znalecké posudky či odborná vyjádření. Mimo to, osoby využívající sociální služby musí mít v rámci dokumentace poskytování sociální služby i informace o svých schopnostech, případně individuální plány rizik. Nelze opomenout ani pozice profesionálů pečujících o osoby, kteří mohou být potenciálními svědky či těmi, kdo podávají odborné vyjádření stran schopností osoby.

 

K omezení lze tedy přistoupit pouze po kvalitním a detailním vyhodnocení všech skutečností a důkazů. V souvislosti se skutečnostmi uváděnými v předkládaném rozhodnutí si pak jen dovolujeme podotknout, že nelze akceptovat praxi soudu, kdy ten fakticky pracuje se znaleckým posudkem jako by se jednalo o důkaz jediný, opíše závěry znaleckého posudku. Znalecký posudek přitom dokonce v rozporu s cílem a účelem tohoto důkazu činí sám takové závěry, které může učinit jedině soud sám, a to až po vyhodnocení všech skutečností a důkazů (například závěry znalce o tom, že osoba není schopna pořizovat pro případ smrti či že není schopna činit žádné právní jednání). Lze připomenout, že takovou praxi již označil za nepřípustnou ve svých rozhodnutích také Nejvyšší soud 10.

 

Funkce omezení svéprávnosti

 

Při zvažování zásahu do svéprávnosti je třeba se nezbytně zabývat tím, jak funguje omezení svéprávnosti (nikoli opatrovnictví). Je-li osoba omezena ve svéprávnosti, typicky bude omezena na vybraná právní jednání, zejména s potenciálním finančním dopadem, často s výslovně uvedeným finančním limitem, a dále na správu svého jmění. Cílem je tedy zabránit jí v dispozici se svým majetkem. Zároveň dalším přímo souvisejícím důsledkem je možnost namítání neplatnosti právního jednání, jež osoba učinila a jež jí způsobilo újmu.

 

Nejvyšší soud ve svých závěrech dochází k tomu, že ten, kdo není vůbec schopen aktivního právního jednání (například člověk s velmi těžkým postižením, jež nekomunikuje ani verbálně, pouze vydává zvuky, nepohybuje se, strava mu musí být podávána další osobou, potřebuje neustálou asistenci po 24 hodin apod.), má být omezen za účelem ochrany jeho zájmů. Tato implikace je však podle našeho názoru nesprávná. Není-li totiž osoba s to aktivně právně jednat, neohrožuje se tím, že by nešetrně využívala své finanční zdroje, a není tedy ani třeba jí bránit v jejich faktickém užívání. Stejně tak není třeba mít rozhodnutí soudu o tom, že jistá právní jednání by byla neplatná, pokud by je realizovala a zároveň by si jím způsobila újmu. Osoba, o níž se hovoří, totiž žádné jednání, které by bylo možno považovat za právní jednání, nedokáže vůbec zrealizovat. Naopak to, v čem spočívá riziko ohrožení zájmů takového člověka, je to, aby jistá právní jednání byla řádně vykonána. Typicky, aby byly hrazeny sociální či zdravotní služby, aby bylo dbáno na to, zda jsou smlouvy o nich v pořádku, aby byly uplatňovány sociální dávky, aby byly případně řešeny všechny další právní vztahy, jak je fakticky třeba. 11 Člověk s uváděným postižením tedy jednoznačně potřebuje osobu – aktivního činitele, jenž bude dané právní jednání provádět jejím jménem. K tomu však není třeba omezení svéprávnosti. Plně postačí opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Omezení by totiž pro osobu nepřineslo vůbec žádný praktický, ani teoretický benefit. Nebylo by tedy ani vůbec v jejím zájmu a není tedy důvod k němu přistupovat.

 

Charakter podpůrných opatření obsažených v civilním kodexu

 

Při řešení otázky omezení svéprávnosti nelze vynechat nastavení podmínek pro využívání podpůrných opatření. Je třeba zdůraznit to, že u všech podpůrných opatření platí, že k jejich využívání dochází snížení schopnosti právně jednat, respektive spravovat své záležitosti, a to někdy v míře zásadní. Podpůrce dle § 45 OZ je určen pro situace, kdy osobě činí duševní porucha obtíže při rozhodování. Zástupce z členů domácnosti pak lze využít ve chvíli, kdy duševní porucha osobě přímo brání samostatně právně jednat. Může jít tedy o stav, který se do značné míry blíží momentu, kdy osoba není s to vůbec sama aktivně právně jednat. V době před účinností nového civilního kodexu by se tyto situace nepochybně řešily tak, že osoby budou omezené ve svéprávnosti. Dnes však pro ně zákon nabízí jiné možnosti, bez zásahu do svéprávnosti. V případě opatrovnictví bez omezení svéprávnosti se pak nejedná o institut nový, neboť jej upravoval již § 29 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nově však ustanovení § 465 a 469 o. z. deklarují jeho výslovné využití i v situaci, kdy osobě působí její zdravotní stav obtíže při správě jejího jmění či hájení jejích práv. Jedná se tak o nástroj širokého využití, mj. oblíbený i kvůli tomu, že lze zcela konkrétně nastavit pravomoci, které opatrovník má mít, v závislosti na potřebách konkrétní osoby. 

 

Zásadně se tedy nelze ztotožnit s myšlenkou, že člověk, jenž pro duševní poruchu není s to žádného aktivního právního jednání, musí být omezen. Pokud bychom na to přistoupili, znamenalo by to prolomení pravidel uvedených v občanském zákoníku, zejména striktních podmínek pro omezení svéprávnosti. Reálně by to zcela zablokovalo využívání množství alternativ k omezení svéprávnosti, zejména pak využití institutu opatrovnictví bez omezení svéprávnosti dle § 465 o. z. v případě, kdy osobě činí zdravotní stav potíže při správě jmění či hájení jejích práv, stejně jako zastoupení členem domácnosti, případně využívání zvláštního příjemce sociálních dávek bez souvisejícího omezení svéprávnosti.

      

Bezpečnost užívaných alternativ

 

V předkládaném rozhodnutí zaznívají argumenty, že využívání alternativ nemusí být bezpečné a může docházet ke zneužívání osob se zdravotním postižením, v důsledku čehož je třeba přistoupit k omezení svéprávnosti. K tomu lze však uvést následující. Riziko zneužití může spočívat v činnosti třetích osob, ale i osoby zastupující osobu s postižením.

 

Pokud jde o prvně jmenovanou situaci, je třeba upozornit na to, že pravidla o neplatnosti právního jednání uvedená v ustanovení § 581 OZ, jakož i v dalších se využívají. Ke snížení důkazního standardu aplikovaného při namítání neplatnosti právního jednání realizovaného v duševní poruše viz výše. Z četných rozhovorů 12 se zástupci justice, veřejného opatrovnictví, sociální služeb i organizací hájících práva osob se zdravotním postižením lze shrnout, že mechanismus namítání neplatnosti je funkční a je pro osoby s postižením i jejich zástupce fakticky dosažitelný. V množství případů se daří vyjednat nápravu věci, aniž by musela být věc řešena soudem. Dokonce dochází k praxi, kdy protistrana nepožaduje ani navracení bezdůvodného obohacení, jež osoba se zdravotním postižením získala. Pro zajímavost lze uvést, že i osoby v postavení podpůrců, tedy osob s nejnižší mírou pravomocí, jsou schopny efektivně a úspěšně vést jednání týkající se neplatnosti a ochránit tak práva zranitelných osob. Jak pak potvrzující v diskuzích soudci, ani v případě, že věc dojde k řešení před soudem, nedochází ve většině případů k větším problémům. Výhodou osob, jež využívají alternativ uváděných v občanském zákoníku, je i to, že mají již soudní rozhodnutí, jež deklaruje přítomnost duševní poruchy, pro kterou byl daný nástroj vůbec zvolen a zároveň mají důkazy o svém zdravotním stavu, resp. svých schopnostech právně jednat. Pro souvislost je pak vhodné uvést, že ochrana osoby s omezením svéprávnosti v podobě neplatnosti právního jednání, není všemocná a nelze ji v tomto přeceňovat. Z hlediska práva omezení negarantuje preventivní ochranu. Faktický postup při uplatňování námitky neplatnosti pak bude stejný jako v případě osoby neomezené. 

 

Další obavou může být riziko v podobě zneužití ze strany zástupce. Pokud jde o opatrovníka, je však třeba uvést na pravou míru některé informace, které v napadaném rozhodnutí zaznívají. Opatrovník jmenovaný i bez omezení svéprávnosti člověka podléhá kontrole soud v prakticky stejné míře jako opatrovník při omezení svéprávnosti. Musí zejména soudu, resp. opatrovnické radě dokládat pravidelné zprávy (§ 485 OZ). Stejně tak má soud možnost si například vyžádat zprávy mimořádné.  Činí-li sám právní jednání za osobu se zdravotním postižením, podléhá toto souhlasu soudu, resp. opatrovnické rady dle § 480 a 483. I zde tedy soud bude mít kontrolu nad tím, zda jsou realizované úkony v souladu s vůlí opatrovance. Procesní předpis, zákon č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních, (dále je „ZŘS“) pak dává v ustanovení § 47 soudu možnost, aby v rámci realizovaného dohledu nad opatrovníkem, jmenovaném i bez omezení svéprávnosti, činil i vhodná opatření. Lze připomenout, že tím může být i nařízení pojištění pro výkon funkce opatrovníka dle § 465 odst. 2, z kterého opatrovník jmenovaný bez omezení není nijak vyloučen. Nelze pak vyjmout ani možnost soudu opatrovníka odvolat, neplní-li řádně svoji funkci, jak stanoví § 463 odst. 2 OZ. Pro úplnost lze ještě upozornit na to, že vykonává-li funkci veřejný opatrovník, pak jeho činnost může být předmětem dalších kontrol, a to jak v rámci dohledu realizovaného nad výkonem přenesené působnosti v rámci správního práva, tak i ze strany Veřejného ochránce práv. Postavení opatrovníka co do dohledu státu nad jeho aktivitami tedy není slabší než v případě opatrovníka, jenž je jmenován při omezení svéprávnosti osoby.

 

Z uvedeného lze shrnout, že máme za to, že při využívání podpůrných opatření při neschopnosti osob právně jednat, které jsou využívány u osob, jež nejsou omezeny ve svéprávnosti, nejsou dostupné informace, které by potvrzovaly, že by tyto byly v praxi pro osobu méně bezpečné než zabezpečení omezením svéprávnosti. Zároveň není pravda, že systém kontroly opatrovníka bez omezení svéprávnosti by byl oslaben oproti kontrole opatrovníka jmenovaného při omezení svéprávnosti.

 

Ad 3) Související judikatura

Ačkoli již mnohé ze souvisejících judikátů byly zmíněny, je vhodné dodat bližší informace ke stávající judikatuře našich nejvýznamnějších soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích dlouhodobě poukazuje na nutnost maximálně šetřit práva osob, nezasahovat do nich, a tedy přistupovat k omezení svéprávnosti s maximální zdrženlivostí. To deklaroval například ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2630/07, ze dne 13. prosince 2007, kdy hovořil o tom, že při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka musí soudy šetřit smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny. V podobném trendu nahlížel na práci s rozhodováním i Nejvyšší soud. Z poslední doby lze vyzdvihnout jeho známé  rozhodnutí ve věci pana M. K., sp.zn.  30 Cdo 944/2016, ze dne 25. května 2016, v rámci nějž řešil situaci sporu mezi aplikací opatrovníka dle § 465 o. z. bez omezení svéprávnosti a s jejím omezením. Z uvedeného lze citovat například: „Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.). 

 

Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.“

 

Avšak, v souvislosti s řešením zejména případů města Smečna a jeho opatrovanců, kdy byla tato rozhodnutí vydávána od konce roku 2016 do podzimu 2017, došlo k podstatné změně v judikatuře Ústavního soudu. Tato se projevila zejména v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. prosince 2016 a sp. zn. IV. ÚS 1584/16 ze dne 18. dubna 2017. Byť se daná rozhodnutí nevěnovala primárně otázce omezení svéprávnosti, do značné míry se Ústavní soud vyjadřoval k otázkám aplikace hmotněprávních podmínek pro omezení a zároveň podmínek pro aplikaci podpůrných opatření. Zejména v situaci, kdy pak svoje argumenty zopakoval v jednotlivých po sobě jdoucích rozhodnutích věnovaným v podstatě týmž otázkám, bylo zřejmé, že tímto udává určitý směr. Zjednodušeně by bylo možno hovořit o jistém vybočení ze stávajícího náhledu omezení jako prostředku ultima ratio a naopak příklonu k tomu, že se jedná o prostředek, který by měl být řešením množství případů, neboť se jedná o vysoce bezpečné opatření, jež je činěno v zájmu osob. To výstižně deklaruje věta např.: „Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o.z.“ .  Dále hovoří o tom, že nejlepší zájem člověka nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.13  Dále Ústavní soud vyjádřil svůj negativní postoj k přijímání neformálních podpůrných opatření do systému podpůrných opatření, konkrétně podmínky, v nichž člověk žije. Jak trefně shrnuje dané myšlenky Nejvyšší soud: „Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.“ 14 

 

Lze shrnout, že většina argumentačních postojů Ústavního soudu, vhodně shrnutých Nejvyšším soudem v navrhovaném rozhodnutí, je v zásadním rozporu s vizí Úmluvy i občanského zákoníku o nezasahování do plné svéprávnosti a aplikaci podpůrných opatření, jak bylo uvedeno výše, v části ad 1. Zajímavostí je i skutečnost, že Ústavní soud se v daných rozhodnutích, na rozdíl od svých dalších rozhodnutí, zcela vyhnul práci s mezinárodními lidskoprávními dokumenty.

 

Podobně se pak Ústavní soud v rozhodnutí z téhož období, byť nikoli ve věci Smečno, vyjádřil k životu osob se zdravotním postižením tak, že vidí v osobách s duševním postižením hrozbu, jež je třeba zažehnat omezením svéprávnosti a umístění do zvláštních zařízení, včetně toho, že přepokládá, že při jejich nesouhlasu s tímto postupem bude užito rozhodnutí soudu o nedobrovolném držení těchto osob:

„22. Obecné soudy neměly přehlédnout závažná tvrzení stěžovatelky o možné duševní poruše posuzované, která může mít vliv na její svéprávnost. Tragické následky jednání osob, k jejichž duševnímu zdraví bylo jejich okolí lhostejné, jsou všeobecně známé; přitom včasné řešení problému může vzniku některých tragédií zabránit. Uvážené řešení navíc může přispět ke zlepšení života jak posuzované osoby, tak osob žijících v jejím okolí a v úvahu připadají i jiná opatření (např. v tzv. detenčním řízení).“ Dále pak v témže rozhodnutí dodává, že: „Řízení o omezení svéprávnosti se vede v zájmu posuzované osoby, aby sobě či svému okolí nepřivodila újmu v důsledku své nemoci.“

 

Vize Ústavního soudu vyplývající z uváděných rozhodnutí o zacházení s osobami se zdravotním postižením tedy spíše koresponduje s předchozí právní úpravou, mj. i u omezení ve svéprávnosti v zájmu třetích osob, a bez respektu k lidskoprávnímu přístupu k osobám se zdravotním postižením.

 

Zásadní průlom v tomto nahlížení Ústavního soudu však znamenaly poslední dvě rozhodnutí k tematice svéprávnosti, z listopadu a prosince 2017. První z rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 1583/16 bylo vydáno 27. listopadu 2017. Bylo tedy vydáno o jediný den dříve než navrhované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoli se jedná opět o případ Smečno, zcela zásadně se změnila dosavadní argumentace, pokud jde o téma zásahu do svéprávnosti. Předchozí argumentace byla zcela vyňata a nahrazena textem novým, v podobě čl. 39, který je nezbytné plně citovat:

 

„39. Postup soudů, opatrovníků i případných kolizních opatrovníků v řízení o svéprávnosti musí odpovídat změnám, kterými prošla právní ochrana osob s duševním postižením v poslední době a které jsou zohledněny i v nově přijatém občanském zákoníku. Podle čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, sjednané 13. prosince 2006 a v České republice vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s., státy potvrzují, že osoby se zdravotním postižením mají kdekoli právo na uznání své osoby jako subjektu práva, a uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života. Podle Obecného komentáře Výboru pro práva osob se zdravotním postižením č. 1 z 11. dubna 2014 k čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (General Comment No. 1, body 11-19) je upírání způsobilosti k právním úkonům, resp. svéprávnosti, právě na základě duševního stavu obecně nežádoucí. Nahrazování vůle jedince (odepření svéprávnosti a ustanovení zástupce) má naopak ustoupit ve prospěch podpory či asistence při rozhodování a jednání s právními následky, přičemž jedincům se zdravotním postižením má být umožněno mj. také brát na sebe rizika s takovým rozhodováním a jednáním spojená a nést následky jejich případných pochybení. V souladu s těmito závěry i judikaturou Ústavního soudu občanský zákoník úplné zbavení svéprávnosti osob s duševním postižením již neumožňuje. Svéprávnost je dle něj možné pouze omezit v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat, a pouze tehdy, pokud člověku hrozí závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření (§ 55 a 57). Zároveň obsahuje nové instituty nápomoci při rozhodování (§ 45) a zastoupení členem domácnosti (§ 49). Ochrana osob s duševním postižením již tedy není řešena skrze zbavování svéprávnosti a primárně ani skrze její omezování.“

 

Zcela totožný  text se pak vyskytuje i v druhém rozhodnutí z téže doby, sp.zn. IV. ÚS 1582/16 ze dne 5.12.2017, taktéž pod čl. 39. Uvedený text tedy naprosto obrací politiku deklarovanou v předchozí době a opětovně se navrací k lidskoprávním trendům, jež ve své judikatuře dlouhodobě, do doby zmiňovaných několika rozhodnutí, Ústavní soud zastával. 

 

Máme tedy za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež je navrhováno k publikaci, bylo již překonáno dalšími rozhodnutími Ústavního soudu. Ten prolomil argumentaci, jež je uváděna v navrhovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Není proto přípustné, aby rozhodnutí, jež již bylo překonáno rozhodnutím Ústavního soudu, bylo ve sbírce publikováno a tím fakticky vyzdvihováno.    

 

Ad 4) Dopady rozhodnutí NS do systému vyjádřené statisticky

 

V souvislosti s navrhovaným rozhodnutím o nevyužití opatrovníka bez omezení svéprávnosti pro osoby, které nejsou s to samy aktivně právně jednat, nelze opomenout ani závažné dopady do systému, které by rozhodnutí mohlo mít a které lze již v tuto chvíli představit pomocí statistických dat. Ministerstvo spravedlnosti se v průběhu času snaží inovovat sběr svých dat vyplývajících ze soudních rozhodnutí tak, aby tento mohl vhodně napomoci získání obrazu o nově nastaveném systému o rozhodování o podpoře osob se zdravotním postižením po roce 2014.

 

V České republice bylo vydáno v letech 2014-2016, tedy v prvních třech letech účinnosti OZ, celkem 5 572 rozhodnutí o ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti. (Pokud jde o rok 2017, bude rozhodování soudu v daném období představeno blíže v dalším textu.) Jedná se o poměrně velký počet rozhodnutí a zcela jednoznačně o nejvíce využívanou alternativu k omezení svéprávnosti, z nabídky občanského zákoníku. Pro přehled o situaci lze podotknout, že dle dat poskytnutých Ministerstvem vnitra je v ČR aktuálně cca 36 000 žijících osob s trvalým pobytem v ČR, které jsou omezené ve svéprávnosti (počet žijících osob s opatrovníkem bez omezení svéprávnosti není aktuálně sledován). Za dobu prvních třech let pak bylo rozhodnuto o omezení (včetně úpravy rozsahu či prodloužení stávajícího omezení) v téměř 30 000 případech. Z diskuzí pořádaných k vyhodnocení fungování nového nastavení systému, jakož i z další činnosti našeho úřadu máme za to, že vysoká oblíbenost daného institutu je dána zejména jeho podobou s již známým institutem opatrovníka při omezení svéprávnosti. Vysoká využívanost adresáty daného opatření, včetně jejich rodin může být dána mj. i možností nastavení konkrétních pravomocí dle potřeb opatrovance na rozdíl od ostatních nabízených alternativ.       

 

V minulosti bylo nastavení monitoringu soudních rozhodnutí inovováno, v důsledku čehož nelze představit dělení institutu opatrovnictví bez omezení dle toho, zda se jednalo o opatrovníka jmenovaného i bez návrhu dle § 465 OZ a opatrovnictví pouze návrhové dle § 469 OZ v průběhu let. K datům za rok 2017 viz dále. Co však problém nečiní, je znázornění rozdělení opatrovnictví bez omezení svéprávnosti dle toho, zda byla jmenována soukromá osoba, tedy typicky z řad rodiny, anebo opatrovník veřejný. V průběhu prvních třech let byl z celkem 5 572 rozhodnutí jmenován soukromý opatrovník ve 4 893 případech, tedy téměř v 88%, zatímco veřejný pouze v 679 případech, tj. 12%. Pro zajímavost lze však uvést procentuální rozdělení jmenováním opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti. V těchto případech je podíl veřejného opatrovnictví významně vyšší, dosahuje 28,68 %, zatímco u soukromých tvoří 71,32 %. Jak je tedy patrné, jsou to zejména soukromí opatrovníci, kteří poskytují potřebou podporu svým blízkým. V případě opatrovnictví bez omezení je jejich zastoupení téměř 90 %. Právě oni se pak, jak vyplývá z dalších získaných informací, často samy starají o svého blízkého, ať již v pozici pečující osoby nebo dalších osob zúčastněních na podpoře osoby v jejím životě.    

 

Z dat je pak vhodné zvláště vyzdvihnout rok 2017, neboť v tomto roce bylo možno již daleko přesněji sledovat rozdělení opatrovnictví bez omezení dle § 465 a § 469 OZ, pro případy osob, jímž zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv. K opatrovnictví bez omezení svéprávnosti z předmětných důvodů došlo v daném roce v celkem 2 844 případech, opětovně má tedy institut vysokou oblibu. Pro srovnání lze podotknout, že k omezení svéprávnosti (včetně úpravy rozsahu či prodloužení stávajícího omezení) došlo v daném roce v cca 10 500 případech, ke schválení zastoupení členem domácnosti ve 139 případech, ke schválení smlouvy o nápomoci při rozhodování ve 43 případech. Pokud jde o rozdělení daného opatrovnictví na využití dle osoby opatrovníka, pak lze uvést, že v případě soukromého opatrovníka se jednalo o 2 498 případů, v případě veřejného o 346 případů. Podobně jako v letech předchozích je zde patrný maximální podíl opatrovnictví u soukromých opatrovníků – téměř 88 %, vůči 12 % v případě opatrovníků veřejných. Nově však data poskytují rozdělení dle jednotlivých ustanovení. Dle ustanovení § 465 OZ pro opatrovnictví bez omezení svéprávnosti v případech, kdy osobě zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv, kdy o tomto bylo možno rozhodnout i bez návrhu, bylo rozhodnutí soudu vydáno v 2 674 případech. O opatrovnictví dle § 469 OZ, tedy návrhovém, bylo rozhodnuto však pouze ve 170 případech. Opatrovnictví osob, jímž zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv dle § 465 tvoří více než 94%, zatímco opatrovnictví dle § 469 pouze necelých 6% z celkového množství opatrovníků jmenovaných bez omezení svéprávnosti.

 

Uvedená data tedy poukazují na situaci popisovanou mnohými odborníky nejen z řad justice, opatrovníků či sociální sféry, ale i organizacemi hájícími práva osob se zdravotním postižením. Tyto shodně uvádějí, že osoby se zdravotním postižením samy nepodávají návrhy na ustanovení daného opatrovníka. Často uvádějí, že až ve spolupráci s dalšími aktéry rozhodovacího procesu u soudu dochází k výběru vhodného řešení. To je zvoleno s jejich faktickým souhlasem, avšak v některých případech i bez něj, nejsou-li schopny vzhledem k míře svého postižení vyjadřovat zřetelně svoji vůli a přání, ale pouze své preference omezeným způsobem komunikace. Nelze opomenout, že tuto situace může do značné míry ovlivňovat jen velmi malá informovanost samotných osob se zdravotním postižením a jejich rodin o nových institutech a naopak dostupné informace o fungování předchozího systému, kterou získávají i od dalších subjektů (například lékařů, pracovníků na úřadech atd.) Často až během soudního jednání se dozvídají o nových možnostech řešení jejich situace.

 

Lze tedy shrnout, že v případě, kdy by Nejvyšší soud zcela potlačil možnost, aby nebylo využíváno „beznávrhové“ opatrovnictví bez omezení svéprávnosti, došlo by k absolutní limitaci tohoto nového a nyní velmi využívaného nástroje. Následkem by zřejmě valná většina těch případů, které by ve stávajícím systému byly rozhodnuty jako opatrovnictví bez omezení, byla pod novým náhledem rozhodnuta jako omezení svéprávnosti. Opatrovnictví bez omezení svéprávnosti by tedy bylo prakticky zcela potlačeno a zůstalo by využitelné jen pro ty zatím mimořádné případy, kdy je sama osoba s postižením natolik aktivní, že podá návrh na jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti.

 

Ačkoli statistiky Ministerstva spravedlnosti neumožňují nyní ukázat, kolik z osob využívajících opatrovnictví dle § 465 o. z. není schopno se vlivem svého postižení dopouštět aktivního právního jednání, lze předpokládat, že budou tvořit valnou většinu daných případů. Prosazení právní myšlenky předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu by tedy zřejmě zásadně ovlivnilo nově nastavený systém rozhodování o podpoře osob se zdravotním postižením a směřovalo by valnou většinu případů dnes vyhodnocených jako bez omezení opět na zásah do svéprávnosti. Jednalo by se tedy o krok zpátky, který jde jednoznačně proti myšlenkám vyjádřeným v mezinárodních lidskoprávních dokumentech i občanském zákoníku.  

 

          

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

1/Sdělení Ministerstva zahraničních věcí, č. 10/2010 Sb. m. s.

 2/Obecný komentář č. 1 (2014). Článek 12: Rovnost před zákonem. CRPD/C/GC/1. Komentář je v anglickém    jazyce dostupný zde: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CRPD/C/GC/1&Lang=en.  Přílohou zároveň zasíláme jeho český překlad, který vytvořilo Ministerstvo spravedlnosti.  

3/ Jedná se o rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 1583/16 ze dne 29.11.2017 a rozhodnutí sp.zn. 1582/16 ze dne 5.12.2017. V obou je výslovný odkaz právě na daná ustanovení komentáře, jeho čl. 11-19, v rozhodnutích je uvedeno v obou případech jako bod 39

4/  V této souvislosti lze upozornit na to, že Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím svých zástupců již realizovalo prezentace o obsahu daného komentáře pro zástupce justice, a to jak pro široké publikum složené z opatrovnických soudců, v rámci semináře Justiční akademie dne 28. června 2017, jehož se účastnil i zástupce NS, tak pro užší diskuzní fórum odborníků dne 30. srpna 2017 v Praze. Na těchto akcích se také poukazovalo na otázky již v komentáři řešené, které však v rámci české judikatury byly v danou dobu pouze nastíněny.

5/  V souvislosti s překladem byl využit termín právní způsobilost, který však v daných souvislostech může být nahrazen českým termínem svéprávnost. Dle čl. 14 se právní způsobilost sestává ze dvou prvků. Prvním prvkem je právní osobnost, tedy schopnost osoby mít práva a být uznána jako subjekt práva. Druhým prvkem je způsobilost právně jednat a právo na to, aby tato jednání byla právem uznána. Právě tento prvek bývá často osobám se zdravotním postižením odepírán nebo omezován.

6/ Rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 934/16, ze dne 13. prosince 2016, b. 13.

7/  Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2865/2012, ze dne 22. listopadu 2012.

8/ Rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 173/13, ze dne 20. srpna 2014.

9/ Viz poznámky 6) a 7).

10/ Rozhodnutí nejvyššího soudu sp.zn. 30 CDo 3499/2011, ze dne 23. února 2012.

11/ Tuto myšlenku obsahuje i důvodová zpráva k ustanovení § 469 OZ „Ustanovení § 469 upravuje možnost ustanovit člověku opatrovníka bez toho, že by došlo k omezení svéprávnosti a představuje tak další alternativu k omezení svéprávnosti. Toto opatření bude vhodné zejména v těch případech, kdy není obava, že aktivním právním jednáním vznikne dotčené osobě újma, ale kdy by újma mohla vzniknout v důsledku toho, že osoba by sama určité úkony neučinila (např. žádost o sociální dávky). Nezbytná pomoc bude v tomto případě poskytnuta jmenovaným opatrovníkem, který nebude moci jednat samostatně, ale jenom společně s opatrovancem, případně v souladu s jeho vůlí.“ (Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s. 115. Dostupná zde: https://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf).

12/ Ministerstvo spravedlnosti konalo k vyhodnocení účinnosti nového nastavení rozhodování o svéprávnosti kulaté stoly s množstvím zástupců, a to v roce 2016 i 2017. Zároveň se aktivně účastní mnohých dalších jednání, například semináře pro soudce odvolacích soudců pořádané Justiční akademií, setkání soudců ze Spolku rodinněprávních a opatrovnických soudců, seminářů veřejných opatrovníků pořádaných Institutem pro veřejnou správu atd.   

13/ Rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. prosince 2016., b. 20.

14/ Rozhodnutí NS sp.zn. 30 Cdo 836/2017, ze dne 28. listopadu 2017, b. 24, 3.

 

Příloha:

 Překlad všeobecného komentáře č. 1 (2014) k čl. 12: Rovnost před zákonem

 

Organizace spojených národů

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením

Výbor pro práva osob se zdravotním postižením

11. schůze

31. března až 11. dubna 2014

Obecný komentář č. 1 (2014)

Článek 12: Rovnost před zákonem

I. Úvod

1.         Rovnost před zákonem je základním obecným principem ochrany lidských práv a je nezbytná pro výkon ostatních lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech obzvlášť garantují právo na rovnost před zákonem. Článek 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením dále popisuje obsah tohoto občanského práva a zaměřuje se na oblasti, ve kterých bývá osobám se zdravotním postižením toto právo tradičně odepíráno. Článek 12 nezakládá lidem se zdravotním postižením další práva; pouze popisuje konkrétní prvky, které jsou smluvní státy povinny vzít v úvahu pro zajištění práva na rovnost před zákonem pro osoby se zdravotním postižením, na rovnoprávném základě s ostatními.

2.         Vzhledem k důležitosti tohoto článku Výbor zorganizoval interaktivní fóra pro diskusi na téma právní způsobilosti. Na základě velice užitečné výměny informací týkajících se zajištění provádění článku 12 mezi odborníky, smluvními státy, organizacemi osob se zdravotním postižením, nevládními organizacemi, orgány dohlížejícími na dodržování mezinárodních smluv, národními institucemi na ochranu lidských práv a orgány Organizace spojených národů shledal Výbor za nezbytné poskytnout podrobnější vodítka ve formě obecného komentáře k provádění článku 12.

3.         Na základě úvodních zpráv od různých smluvních států, které byly doposud vyhodnoceny, Výbor zaznamenal, že zde existuje obecné nedorozumění ohledně  přesného rozsahu závazků smluvních států podle článku 12 Úmluvy. Skutečně došlo k obecnému nepochopení toho, že model založený na lidskoprávním pojetí zdravotního postižení znamená posun od paradigmatu náhradního rozhodování k paradigmatu rozhodování s podporou. Cílem tohoto obecného komentáře je prozkoumat obecné závazky vyplývající z různých složek článku 12.

4.         Tento obecný komentář odráží výklad článku 12, který je založen na obecných principech Úmluvy vytyčených v článku 3, a to konkrétně respekt k vlastní důstojnosti, k individuální autonomii - zahrnující svobodu činit vlastní rozhodnutí - nezávislost osob, nediskriminace, plné a účinné zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské rozmanitosti a přirozenosti, rovnost příležitostí, přístupnost, rovnoprávnost mužů a žen, respektování rozvíjejících se schopností dětí se zdravotním postižením a jejich práva na zachování identity.

5.         Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o právech osob se zdravotním postižením všechny specifikují, že právo na rovnost před zákonem je platné „všude“. Jinými slovy, dle základních lidských práv vyplývajících z mezinárodního práva nejsou přípustné žádné okolnosti, za kterých by osoba mohla být zbavena práva na uznání rovnosti před zákonem nebo dle kterých by toto právo mohlo být nějakým způsobem omezeno. Takto je toto právo zakotveno v čl. 4 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který nepřipouští žádné omezování tohoto práva, a to ani ve stavu nouze. Ačkoliv v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením není ekvivalent zákazu omezení práva na rovnost před zákonem výslovně uveden, je tato ochrana zaručena Mezinárodním paktem o občanských a politických právech na základě  čl. 4 odst. 4 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který stanoví, že ustanovení této Úmluvy neruší dosavadní mezinárodní právo. 

6.         Právo na rovnost před zákonem se také odráží v jiných nejvýznamnějších mezinárodních a regionálních smlouvách o lidských právech. Článek 15 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen zaručuje rovnost žen před zákonem a požaduje uznání právní způsobilosti žen na rovnoprávném základě s muži, a to včetně uzavírání smluv, správy majetku a výkonu práv v soudním systému. Článek 3 Africké charty lidských práv a práv národů zajišťuje všem osobám právo na rovnost před zákonem a na stejnou právní ochranu. Článek 3 Americké úmluvy o lidských právech zakotvuje právo na právní osobnost a právo každé osoby na uznání jako subjektu práva. 

7.         Smluvní státy musí uceleně posuzovat všechny oblasti práva, aby zajistily, že právo osob se zdravotním postižením na právní způsobilost není omezováno jinak než na rovnoprávném základě s ostatními. Historicky bylo osobám se zdravotním postižením odepíráno právo na právní způsobilost v mnoha oblastech diskriminačním způsobem prostřednictvím mechanismů náhradního rozhodování jako například opatrovnictví, poručnictví a zákonů o duševním zdraví, které umožňovaly nucenou léčbu. Tyto praktiky musí být odstraněny, aby bylo zajištěno, že osobám se zdravotním postižením bude navrácena plná právní způsobilost na rovnoprávném základě s ostatními.

8.         Článek 12 Úmluvy stanoví, že všechny osoby se zdravotním postižením mají plnou právní způsobilost. Právní způsobilost byla v průběhu historie na základě předsudků odepírána mnoha skupinám, včetně žen (obzvlášť po sňatku) a etnických menšin. Přesto osoby se zdravotním postižením zůstávají skupinou, jejíž právní způsobilost je nejběžněji odepírána v právních systémech po celém světě. Právo na rovnost před zákonem znamená, že právní způsobilost je univerzální atribut vlastní všem osobám na základě jejich lidství a musí být uznávána u osob se zdravotním postižením na rovnoprávném základě s ostatními. Právní způsobilost je nezbytná pro výkon občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv. Pro osoby se zdravotním postižením získává zvláštní význam, pokud musejí činit zásadní rozhodnutí ohledně svého zdraví, vzdělání a práce. Odepírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením vedlo v mnoha případech k tomu, že byly zbaveny mnoha svých základních práv, včetně práva volit, práva uzavřít manželství a založit rodinu, reprodukčních práv, rodičovských práv, práva poskytnout souhlas s intimními vztahy a s lékařskou péčí i práva na osobní svobodu.

9.         Všechny osoby se zdravotním postižením včetně těch s fyzickým, duševním, intelektuálním nebo smyslovým postižením mohou být dotčeny odepřením právní způsobilosti a uplatněním mechanismů náhradního rozhodování. Osoby s kognitivním nebo psychosociálním postižením však byly a stále jsou dotčeny odepřením právní způsobilosti a mechanismy náhradního rozhodování neúměrně ve srovnání s ostatními. Výbor znovu potvrzuje, že postavení osoby jako osoby se zdravotním postižením nebo existence postižení (včetně fyzického a smyslového postižení) nesmí být nikdy důvodem pro odepření právní způsobilosti nebo jakéhokoliv z práv stanovených v článku 12. Všechny praktiky, jejichž účelem nebo účinkem je porušení článku 12, musí být odstraněny za účelem zajištění toho, že plná právní způsobilost bude osobám se zdravotním postižením navrácena, a to na rovnoprávném základě s ostatními.

10.       Tento obecný komentář se zaměřuje primárně na normativní obsah článku 12 a závazky smluvních států, které z něj vyplývají. Výbor bude i nadále pracovat v této oblasti s cílem poskytnout podrobnější vodítka k právům a závazkům vyplývajícím z článku 12, a to v dalších závěrečných doporučeních, obecných komentářích a jiných dokumentech.

II. Normativní obsah článku 12

Článek 12 odst. 1

11.       Článek 12 odst. 1 potvrzuje právo osob se zdravotním postižením být uznány jako subjekty práva. Tím je garantováno, že každý člověk je respektován jako osoba s právní osobností, což je předpokladem pro uznání jeho právní způsobilosti.

Článek 12 odst. 2

12.       Článek 12 odst. 2 uznává, že osoby se zdravotním postižením požívají právní způsobilosti ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními. Právní způsobilost zahrnuje jak způsobilost být nositelem práv, tak způsobilost právně jednat. Způsobilost být nositelem práv opravňuje osobu k plné ochraně jejích práv v rámci právního systému. Způsobilost právně jednat znamená, že se osoba může právně zavazovat v rámci transakcí a vytvářet, měnit nebo ukončovat právní vztahy. Právo na uznání osoby jako právně jednajícího subjektu je zakotveno v čl. 12 odst. 5 Úmluvy, který stanoví povinnost smluvních států „přijmout veškerá odpovídající a účinná opatření, aby osobám se zdravotním postižením zajistily rovné právo vlastnit nebo dědit majetek, spravovat své finanční záležitosti a mít rovný přístup k bankovním půjčkám, hypotékám a dalším formám finančních úvěrů, a zajistit, aby osoby se zdravotním postižením nebyly svévolně zbavovány svého majetku“.

13.       Právní způsobilost a duševní způsobilost jsou odlišné koncepty. Právní způsobilost je schopnost mít práva a povinnosti (právní osobnost) a vykonávat tato práva a povinnosti (svéprávnost). Jde o klíčový nástroj k tomu, aby se osoba mohla smysluplně zapojit do života společnosti. Duševní způsobilost se vztahuje k rozhodovacím schopnostem osoby, které jsou přirozeně u každé osoby různé a mohou se lišit v závislosti na mnoha faktorech, včetně faktorů vycházejících z prostředí a sociálních faktorů. Právní nástroje, jako je Všeobecná deklarace lidských práv (článek 6), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (článek 16) a Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (článek 15), neupřesňují rozdíl mezi duševní a právní způsobilostí. Z článku 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením je však zřejmé, že „chorobná mysl“ a další diskriminující označení nejsou legitimními důvody pro odepření právní způsobilosti (ať už právní osobnosti nebo svéprávnosti). Podle článku 12 Úmluvy nesmí domnělé ani skutečné nedostatky v duševní způsobilosti ospravedlňovat odepření právní způsobilosti.

14.       Právní způsobilost je právo neodmyslitelně spjaté se všemi lidmi, včetně osob se zdravotním postižením. Jak bylo zmíněno výše, sestává ze dvou prvků. Prvním prvkem je právní osobnost, tedy schopnost osoby mít práva a být uznána jako subjekt práva. To může například zahrnovat právo mít rodný list, využít lékařskou pomoc, být zapsán v seznamu voličů nebo mít cestovní doklad. Druhým prvkem je způsobilost právně jednat a právo na to, aby tato jednání byla právem uznána. Právě tento prvek bývá často osobám se zdravotním postižením odepírán nebo omezován. Zákony mohou například umožnit osobám se zdravotním postižením vlastnit majetek, ale nemusí vždy uznávat jejich právní jednání, které spočívá v dispozici (koupě, prodej) s tímto majetkem. Právní způsobilost znamená, že všechny osoby, včetně osob se zdravotním postižením, mají právní osobnost i svéprávnost jednoduše na základě toho, že jsou lidskými bytostmi. Aby právo na právní způsobilost bylo naplněno, musí být uznávány oba prvky právní způsobilosti; tyto dva prvky od sebe nelze oddělovat. Koncept duševní způsobilosti je značně kontroverzní sám o sobě. Duševní způsobilost není, jak je běžně prezentováno, objektivní, vědecký a přirozeně se vyskytující jev, jak se obvykle předkládá. Duševní způsobilost je závislá na sociálním a politickém kontextu, stejně tak ale hrají významnou roli v hodnocení duševní způsobilosti i obory, profese a praktické přístupy.

15.       Ve většině zpráv smluvních států, které byly Výborem zatím vyhodnoceny, byly pojmy duševní a právní způsobilosti sloučeny tak, že pokud je osoba shledána osobou se sníženými rozhodovacími schopnostmi, a to často kvůli kognitivnímu nebo psychosociálnímu postižení, je v důsledku toho zbavena právní způsobilosti činit určitá rozhodnutí. Takto je rozhodnuto jednoduše na základě diagnózy postižení (statusový přístup) nebo pokud bylo shledáno, že rozhodování takové osoby má pro ni negativní následky (přístup založený na výsledcích), nebo pokud jsou rozhodovací schopnosti takové osoby chápány jako nedostačující (funkční přístup). Funkční přístup se pokouší vyhodnotit duševní způsobilost a odepřít právní způsobilost v souladu s ní. Často je založen na tom, zda osoba dokáže porozumět povaze a důsledkům daného rozhodnutí a zda je schopna využít anebo zvážit relevantní informace. Tento přístup je chybný ze dvou zásadních důvodů: (a) je diskriminačně uplatňován vůči osobám se zdravotním postižením a (b) předpokládá schopnost přesně zhodnotit způsob vnitřního fungování lidské mysli, a když osoba neobstojí v tomto hodnocení, je jí odepřeno zásadní lidské právo – právo na rovnost před zákonem. Dle všech těchto přístupů jsou postižení osoby nebo její rozhodovací schopnosti chápany jako legitimní důvod pro odepření právní způsobilosti a snížení jejího statusu jako subjektu práva. Článek 12 nedovoluje takové diskriminační odepření právní způsobilosti, ale spíše požaduje poskytnutí podpory osobám při výkonu právní způsobilosti.

Článek 12 odst. 3

16.       Článek 12 odst. 3 stanoví, že smluvní státy mají povinnost zajistit osobám se zdravotním postižením přístup k podpoře výkonu jejich právní způsobilosti. Smluvní státy se musí zdržet odepírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením a musejí poskytovat osobám se zdravotním postižením přístup k podpoře nezbytné pro to, aby jejich rozhodování mělo právní následky.

17.       Podpora výkonu právní způsobilosti musí respektovat práva, vůli a preference osoby se zdravotním postižením a nikdy by neměla dosáhnout úrovně náhradního rozhodování. Článek 12 odst. 3 neupřesňuje, jakou formu má tato podpora mít. „Podpora“ je široký pojem, který zahrnuje jak neformální, tak formální podpůrná opatření různého druhu a intenzity. Osoby se zdravotním postižením si mohou například zvolit jednu nebo více osob, kterým důvěřují, aby jim asistovaly při výkonu jejich právní způsobilosti při určitých typech rozhodnutí, nebo mohou využít jiné formy podpory, jako například podporu realizovanou osobou v obdobném postavení (peer support), obhajování zájmů (včetně podpory sebeobhájců) nebo asistenci při komunikaci. Podpora osob se zdravotním postižením ve výkonu jejich právní způsobilosti může zahrnovat opatření vztahující se k univerzálnímu designu a přístupnosti obecně - například požadovat, aby soukromé i veřejné instituce, jako jsou banky a finanční instituce, poskytovaly informace ve srozumitelné formě nebo aby poskytovaly profesionální překlad ve znakové řeči – za účelem umožnit osobám se zdravotním postižením činit taková právní jednání, která jsou nutná ke zřízení bankovního účtu, uzavírání smluv nebo provádění jiných transakcí. Podpora může také představovat vývoj a uznání odlišných, nekonvenčních metod komunikace, zejména těm, kdo užívají neverbální způsoby komunikace k vyjádření své vůle a svých preferencí. Pro mnoho osob se zdravotním postižením je schopnost plánování pro budoucnost důležitou formou podpory, která jim umožňuje stanovit jejich vůli a preference, podle kterých se má postupovat ve chvíli, kdy dotyčná osoba nebude moci vyjádřit svá přání vůči ostatním. Všechny osoby se zdravotním postižením mají právo učinit předběžné prohlášení a měla by jim být dána možnost tak učinit na rovnoprávném základě s ostatními. Smluvní státy mohou poskytnout různé formy mechanismů předběžného plánování tak, aby vyhovovaly různým preferencím, ale žádná z těchto možností nesmí být diskriminační. Podpora by měla být poskytnuta osobě, která o ni žádá, aby dovršila proces předběžného plánování. Okamžik, ve kterém předběžné opatření nabývá (a pozbývá) účinnosti, by měl být určen danou osobou a zahrnut do textu opatření; neměl by být založen na posouzení toho, že osoba postrádá duševní způsobilost.

18.       Druh a rozsah poskytované podpory se bude u různých osob se zdravotním postižením významně lišit v závislosti na rozmanitosti zdravotního postižení. Toto je v souladu s čl. 3 písm. d), který stanoví „respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti“ jako obecný princip Úmluvy. Ve všech dobách, včetně krizových situací, musí být individuální autonomie a způsobilost osob se zdravotním postižením činit rozhodnutí respektována.

19.       Některé osoby se zdravotním postižením pouze usilují o uznání svého práva na právní způsobilost na rovnoprávném základě s ostatními, jak je stanoveno v čl. 12 odst. 2 Úmluvy, a zároveň si nemusejí přát vykonávat své právo na podporu, jak stanoví čl. 12 odst. 3.

Článek 12 odst. 4

20.       Článek 12 odst. 4 stanoví záruky, které musí být přítomny v systému podpory k výkonu právní způsobilosti. Článek 12 odst. 4 je třeba chápat ve spojení se zbytkem článku 12 a celou Úmluvou. Od smluvních států je požadováno vytvoření vhodných a účinných záruk pro výkon právní způsobilosti. Primárním cílem těchto záruk musí být zajištění respektu k právům osob, jejich vůli a preferencím. Má-li být tohoto cíle dosaženo, musí tyto záruky poskytnout ochranu před zneužíváním na rovnoprávném základě s ostatními.

21.       Tam, kde ani po vynaložení značného úsilí nebylo možno určit vůli a preference jednotlivce, musí být postup určování „nejlepšího zájmu“ nahrazen uplatněním „nejlepší interpretace vůle a preferencí“. Tak budou respektována práva, vůle a preference jednotlivce v souladu s čl. 12 odst. 4. Princip „nejlepšího zájmu“ není ve vztahu k dospělým osobám zárukou, která je v souladu s článkem 12. Má-li být osobám se zdravotním postižením zajištěno právo na právní způsobilost na rovnoprávném základě s ostatními, musí být pojem „nejlepšího zájmu“ nahrazen pojmem „vůle a preferencí“.

22.       Všichni lidé mohou být ohroženi tím, že podlehnou „nepřiměřenému ovlivňování“, avšak toto riziko může být vyšší pro ty, kteří jsou při rozhodování závislí na podpoře jiných. Nepřiměřené ovlivňování je takové, kde kvalita interakce mezi podporujícím a podporovaným vykazuje prvky strachu, agrese, pohrůžky, klamání nebo manipulace.  Záruky výkonu právní způsobilosti musí obsahovat ochranu proti nepřiměřenému ovlivňování; tato ochrana však musí respektovat práva, vůli a preference osoby, a to včetně práva riskovat a dělat chyby.

Článek 12 odst. 5

23.       Článek 12 odst. 5 požaduje, aby smluvní státy přijaly taková opatření, včetně legislativních, administrativních, soudních a praktických opatření, aby byla zajištěna práva osob se zdravotním postižením při řešení finančních a ekonomických záležitostí na rovnoprávném základě s ostatními. Přístup k financím a majetku byl tradičně osobám se zdravotním postižením odnímán na základě medicínského modelu zdravotního postižení. Tento přístup spočívající v odepírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením k finančním záležitostem musí být nahrazen podporou výkonu právní způsobilosti v souladu s čl. 12 odst. 3. Stejně jako pohlaví nesmí být diskriminačním důvodem v oblasti financí a majetku1 , nesmí jím být ani zdravotní postižení.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

               1 Viz Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, čl. 13 písm. b).

III. Závazky smluvních států

24.       Smluvní státy jsou povinny respektovat, chránit a plnit práva všech osob se zdravotním postižením na rovnost před zákonem. S ohledem na to by se smluvní státy měly zdržet všeho, co omezuje osoby se zdravotním postižením v právu na rovnost před zákonem. Smluvní státy by měly učinit preventivní kroky k ochraně před zasahováním nestátních subjektů a soukromých osob do schopnosti osob se zdravotním postižením uvědomovat si a požívat svá lidská práva, včetně práva na právní způsobilost. Jedním z cílů podpory při výkonu právní způsobilosti je budování sebevědomí a rozvíjení schopností osob se zdravotním postižením tak, aby v budoucnu mohly vykonávat svou právní způsobilost s podporou menšího rozsahu, pokud si tak budou přát. Smluvní státy jsou povinny poskytnout průpravu osobám přijímajícím podporu tak, že se budou moci rozhodnout, kdy potřebují podporu menšího rozsahu nebo kdy již dále podporu k výkonu své právní způsobilosti nepožadují.

25.       K plnému uznání „všeobecné právní způsobilosti“, tedy právní způsobilosti všech osob, které ze své podstaty mají právní způsobilost bez ohledu na zdravotní postižení nebo rozhodovací schopnosti, musí smluvní státy odstranit odepírání právní způsobilosti, které je s ohledem na zdravotní postižení diskriminační v jejich účelu nebo účinku.2

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

               2 Viz Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, článek 2 ve spojení s článkem 5.

 

26.       Ve svých závěrečných doporučeních k úvodním zprávám států, které se týkaly článku 12, Výbor pro práva osob se zdravotním postižením opakovaně uvedl, že státy musí „revidovat zákony, které umožňují opatrovnictví a správcovství, a podniknout kroky k přijetí zákonů a politik, jež nahradí systémy náhradního rozhodování podporovaným rozhodováním, které respektuje autonomii osoby, její vůli a preference“.

27.       Modely náhradního rozhodování mohou mít různé podoby, zahrnující plné opatrovnictví,  soudní zákaz a částečné opatrovnictví. Přesto mají tyto modely určitou společnou charakteristiku: mohou být definovány jako systémy, kde (i) právní způsobilost je osobě odňata, dokonce i pro učinění jednoho rozhodnutí; (ii) ten, kdo rozhoduje namísto dotčené osoby, může být jmenován někým jiným než dotčenou osobou a může tak být učiněno proti vůli dotčené osoby; a (iii) jakékoli rozhodnutí učiněné tím, kdo rozhoduje za dotčenou osobu, vychází z toho, co se považuje za  „nejlepší zájem“ dotčené osoby, namísto rozhodnutí založeném na vůli a preferencích dotčené osoby.

28.       Závazek smluvních států spočívající v nahrazení modelů náhradního rozhodování podporovaným rozhodováním vyžaduje jak odstranění modelů náhradního rozhodování, tak rozvoj alternativ v rámci podporovaného rozhodování. Pouhé rozvíjení podporovaného rozhodování při současném zachování modelů náhradního rozhodování není pro dosažení souladu s článkem 12 Úmluvy dostatečné.

29.       Model podporovaného rozhodování je tvořen z různých možností podpory, které na první místo staví vůli a preference osoby a respektují normy o lidských právech. Měl by poskytovat ochranu všem právům, včetně práv vztahujících se k autonomii (právo na právní způsobilost, právo na rovnost před zákonem, právo zvolit si místo k životu apod.) a práv vztahujících se ke svobodě před zneužíváním a špatným zacházením (právo na život, právo na fyzickou integritu apod.). Navíc, systémy podporovaného rozhodování by neměly regulovat život osob se zdravotním postižením až příliš podrobně. Modely rozhodování s podporou sice mohou nabývat mnoha forem, měly by však zakotvovat určitá klíčová opatření, aby byl zajištěn soulad s článkem 12 Úmluvy, včetně následujícího:

(a)        Podporované rozhodování musí být dostupné všem. Úroveň podpory, kterou osoba potřebuje, obzvlášť tam, kde je tato potřeba vysoká, nemá být překážkou dosažení podpory v rozhodování.

(b)       Všechny formy podpory při výkonu právní způsobilosti, včetně intenzivních forem podpory, musí být založeny na vůli a preferencích dotčené osoby, nikoliv na tom, co je chápáno jako její nejlepší zájmy.

(c)        Způsob komunikace osoby nesmí být překážkou k získání podpory při rozhodování, a to ani v případě, že jde o komunikaci nekonvenční nebo ji zná a ovládá pouze malé množství osob.

(d)       Právní uznání podpůrce formálně vybraného osobou musí být dostupné a přístupné a smluvní státy jsou zavázány usnadnit zajištění podpory, a to zvláště osobám, které jsou izolovány a nemusejí mít přístup k přirozeně se vyskytující podpoře v komunitě. To musí zahrnovat mechanismus, pomocí něhož mohou třetí osoby ověřit identitu podpůrce, stejně jako mechanismus, pomocí něhož třetí osoby mohou napadnout jednání podpůrce, pokud mají za to, že nejedná v souladu s vůlí a preferencemi dotčené osoby.

(e)        Mají-li smluvní státy splnit požadavky, které jsou stanoveny v čl. 12 odst. 3 Úmluvy, musejí přijmout opatření k „zajištění přístupu“ k potřebné podpoře, zajistit, že osobám se zdravotním postižením je podpora dostupná s nepatrnými nebo žádnými náklady a že nedostatek finančních prostředků není překážkou přístupu k podpoře při výkonu právní způsobilosti.

(f)        Rozhodování s podporou nesmí být použito jako ospravedlnění pro omezení jiných základních práv osob se zdravotním postižením, obzvlášť práva volit, práva uzavřít manželství nebo registrované partnerství, práva založit rodinu, reprodukčního práva, rodičovských práv, práva na poskytnutí souhlasu s intimními vztahy a lékařskou péčí a práva na svobodu.

(g)       Osoba musí mít právo kdykoli odmítnout podporu a kdykoli ukončit nebo změnit vztah podpory.

(h)       Záruky musí být vytvořeny pro všechny procesy vztahující se k právní způsobilosti a podpoře při výkonu právní způsobilosti. Cílem záruk je zajistit respektování vůle a preferencí osoby.

(i)        Poskytování podpory k výkonu právní způsobilosti nemá záviset na posouzení duševní způsobilosti; pro určení potřeby poskytování podpory k výkonu právní způsobilosti jsou požadovány nové, nediskriminační ukazatele.

30.       Právo na rovnost před zákonem je již dlouhou dobu uznáváno jako právo občanské a politické, s kořeny v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Občanská a politická práva platí od okamžiku ratifikace a smluvní státy jsou povinny učinit kroky k okamžité realizaci těchto práv. Jako taková jsou práva uvedená v článku 12 použitelná od okamžiku ratifikace a podléhají okamžité realizaci. Povinnost státu, uvedená v čl. 12 odst. 3, poskytnout přístup k podpoře při výkonu právní způsobilosti je závazkem k naplnění občanského a politického práva na rovnost před zákonem. „Progresivní realizace“ (čl. 4 odst. 2) se neuplatní na ustanovení článku 12. Po ratifikaci Úmluvy smluvní státy musejí okamžitě začít činit kroky směřující k realizaci práv uvedených v článku 12. Tyto kroky musí být činěny uváženě, musí být dobře naplánované a musí zahrnovat konzultace i aktivní účast osob se zdravotním postižením a jejich organizací.    

IV. Vztah k jiným ustanovením Úmluvy

31.       Uznání právní způsobilosti je nerozlučně spjato s užíváním mnoha dalších lidských práv stanovených v Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, včetně, ale nikoli výlučně, práva na přístup ke spravedlnosti (článek 13), práva na svobodu před nedobrovolnou detencí v zařízení pro léčbu duševního zdraví a práva nebýt nucen k podstoupení léčby duševního onemocnění (článek 14), práva na respektování fyzické a duševní integrity osoby (článek 17), práva na svobodu pohybu a národnosti (článek 18), práva vybrat si, kde a s kým budou žít (článek 19), práva na svobodu projevu (článek 21), práva uzavřít manželství a založit rodinu (článek 23), práva na udělení souhlasu se zdravotní péčí (článek 25) a práva volit a být volen (článek 29). Bez uznání osoby jako subjektu práva je schopnost mít, vykonávat a vynucovat tato práva a mnoho dalších práv stanovených Úmluvou významně ohrožena.

Článek 5: Rovnost a nediskriminace

32.       Má-li být dosaženo rovnosti před zákonem, nesmí být právní způsobilost diskriminačně odepírána. Článek 5 Úmluvy zaručuje rovnost pro všechny osoby podle zákona a před zákonem a jejich právo na stejnou zákonnou ochranu. Výslovně je zakázána jakákoliv diskriminace založená na zdravotním postižení. Diskriminace na základě zdravotního postižení je definována v článku 2 Úmluvy jako „jakékoli činění rozdílu, vyloučení nebo omezení provedené na základě zdravotního postižení, jehož cílem nebo důsledkem je narušit nebo zrušit uznání, užívání nebo uplatnění, na rovnoprávném základě s ostatními, všech lidských práv a základních svobod“. Odepření právní způsobilosti, jehož cílem anebo důsledkem je zásah do práva osob se zdravotním postižením na rovnost před zákonem, je porušením článku 5 a článku 12 Úmluvy. Státy mohou omezit právní způsobilost osoby na základě určitých skutečností, jako je například úpadek nebo odsouzení za trestný čin. Právo na rovnost před zákonem a svobodu před diskriminací však vyžaduje, aby státy, když už odepírají právní způsobilost, ji odepíraly u všech osob podle stejného principu. Odepření právní způsobilosti nesmí být založeno na osobních vlastnostech, jako je pohlaví, rasa nebo postižení, ani nesmí být jeho účelem či důsledkem odlišné zacházení s osobou.

33.       Svoboda před diskriminací v rámci uznání právní způsobilosti obnovuje autonomii a respektuje lidskou důstojnost osoby v souladu s principy zakotvenými v článku 3 písm. a) Úmluvy. Ke svobodě činit vlastní rozhodnutí je třeba právní způsobilosti. Nezávislost a autonomie v sobě zahrnují schopnost rozhodnutí osoby být právně uznávána. Potřeba podpory a přiměřené úpravy při rozhodování nesmí být užity jako důvod k zpochybňování právní způsobilosti osoby. Respektování odlišností a přijetí osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a lidství (čl. 3 písm. d)) je neslučitelné s uznáním právní způsobilosti na základě asimilačního přístupu.

34.       Nediskriminace zahrnuje právo na přiměřenou úpravu při výkonu právní způsobilosti (čl. 5 odst. 3). Přiměřená úprava je definována v článku 2 Úmluvy jako „nezbytné a odpovídající změny a úpravy, které nepředstavují nepřiměřené nebo neodůvodněné zatížení a které jsou prováděny, pokud to konkrétní případ vyžaduje, s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením uplatnění nebo užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě s ostatními“. Právo na přiměřenou úpravu výkonu právní způsobilosti je odděleno od práva na podporu při výkonu právní způsobilosti a je vůči němu doplňující povahy. Smluvní státy jsou povinny provést jakékoli nezbytné změny a úpravy, aby osoby se zdravotním postižením mohly vykonávat svou právní způsobilost, ledaže by se jednalo o nepřiměřené nebo přílišné zatížení. Takové změny a úpravy mohou mimo jiné zahrnovat přístup k základním institucím, jako jsou soudy, banky, správa sociálního zabezpečení nebo volební místnosti, přístupnost informací, na základě kterých se činí rozhodnutí s právními účinky, a osobní asistenci. Právo na podporu při výkonu právní způsobilosti nemá být omezováno tvrzením nepřiměřeného nebo neodůvodněného zatížení. Stát má absolutní povinnost poskytnout přístup k podpoře při výkonu právní způsobilosti.

Článek 6: Ženy se zdravotním postižením

35.       Článek 15 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen zaručuje ženám právní způsobilost na stejné úrovni s muži, tedy přiznává, že uznání právní způsobilosti je nedílnou součástí rovného postavení před zákonem: „Smluvní státy poskytnou ženám v občanskoprávních záležitostech právní způsobilost, která je totožná se způsobilostí mužů, a stejné možnosti pro uplatnění této způsobilosti. Zejména poskytnou ženám stejná práva uzavírat smlouvy a spravovat majetek a budou vůči nim postupovat stejně ve všech stádiích soudního řízení“ (odstavec 2). Toto ustanovení se vztahuje na všechny ženy, včetně žen se zdravotním postižením. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením uznává, že ženy se zdravotním postižením mohou být vystaveny vícečetným a prolínajícím se formám diskriminace založené na pohlaví a postižení. Ženy se zdravotním postižením například podléhají ve vyšší míře nucené sterilizaci a často je jim odnímána možnost kontroly jejich reprodukčního zdraví a rozhodování na základě předpokladu, že nejsou způsobilé poskytnout souhlas se sexem. V některých jurisdikcích dochází k ukládání náhradního rozhodování ve vyšší míře vůči ženám než vůči mužům. Proto je zvláště důležité zdůraznit, že právní způsobilost žen se zdravotním postižením má být uznávána na rovnoprávném základě s ostatními.

Článek 7: Děti se zdravotním postižením

36.       Zatímco článek 12 Úmluvy zajišťuje ochranu rovnosti před zákonem pro všechny osoby bez ohledu na věk, článek 7 Úmluvy bere ohled na rozvíjející se schopnosti dětí a stanoví, že „při jakékoliv činnosti týkající se dětí se zdravotním postižením musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte“ (odstavec 2) a že se „jejich názorům musí věnovat náležitá pozornost odpovídající jejich věku a zralosti“ (odstavec 3). Mají-li smluvní státy dosáhnout souladu s článkem 12, musí přezkoumat své právní předpisy, aby zajistily, že vůle a preference dětí se zdravotním postižením jsou respektovány na rovnoprávném základě s ostatními dětmi.

Článek 9: Přístupnost

37.       Práva zaručená článkem 12 Úmluvy jsou úzce spjata se závazky států souvisejícími s přístupností (článek 9), protože právo na rovnost před zákonem je nezbytné k tomu, aby bylo osobám se zdravotním postižením umožněno žít nezávisle a plně se zapojit do všech oblastí života. Článek 9 požaduje, aby byly identifikovány a odstraněny překážky ve využívání zařízení a služeb, které jsou otevřené nebo poskytované veřejnosti. Nedostatek přístupnosti k informacím a komunikaci a nepřístupné služby mohou u některých osob se zdravotním postižením v praxi vytvořit překážky realizace právní způsobilosti.  Proto musí smluvní státy plně zpřístupnit všechny postupy pro umožnění výkonu právní způsobilosti a všechny informace a komunikaci vztahující se k nim. Smluvní státy musí přezkoumat své právní předpisy a praxi tak, aby byla zajištěna realizace práva na právní způsobilost a přístupnost.

Článek 13: Přístup ke spravedlnosti

38.       Smluvní státy mají povinnost zajistit, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními. Uznání práva na právní způsobilost je zásadní pro přístup ke spravedlnosti v mnoha ohledech. Za účelem toho, aby se osoby se zdravotním postižením mohly domoci svých práv a závazků na rovnoprávném základě s ostatními, musejí být uznány jako osoby oprávněné jednat před soudy na rovnoprávném základě s ostatními. Smluvní státy musí také zajistit, aby osoby se zdravotním postižením měly přístup k právnímu zastoupení na rovnoprávném základě s ostatními. Toto bylo identifikováno jako problém v mnoha jurisdikcích a musí to být napraveno, včetně zajištění toho, že osoby, které se setkaly se zásahy do svého práva na právní způsobilost, mají možnost napadnout takové zásahy – svým vlastním jménem nebo s právním zastoupením – a hájit svá práva před soudem. Osoby se zdravotním postižením byly často vyloučeny z klíčových rolí v soudním systému, jako je role advokáta, soudce, svědka nebo člena poroty.

39.       Policisté, sociální pracovníci a další osoby poskytující první pomoc musí být školeni v oblasti uznávání osob se zdravotním postižením plně jako subjektů práva, aby přikládali stejnou váhu jejich stížnostem a prohlášením, jako by to byly osoby bez zdravotního postižení. To u těchto důležitých profesí vyžaduje školení a zvyšování povědomí. Osobám se zdravotním postižením musí být také zaručena právní způsobilost vypovídat jako svědek na rovnoprávném základě s ostatními. Článek 12 Úmluvy zaručuje podporu při výkonu právní způsobilosti, včetně způsobilosti svědčit v soudních, správních a v jiných právních řízeních. Taková podpora může nabývat mnoha podob, včetně různých komunikačních metod umožňujících v určitých situacích výpověď prostřednictvím videozařízení, procesní úpravy, zajištění profesionálního tlumočení znakové řečí a jiné asistenční metody. Osoby v soudnictví musí být také školeny a informovány o své povinnosti respektovat právní způsobilost osob se zdravotním postižením včetně jejich právního zastoupení a postavení.

Články 14 a 25: Svoboda, bezpečnost a souhlas

40.       Respektování práva osoby se zdravotním postižením na právní způsobilost na rovnoprávném základě s ostatními zahrnuje respektování práva osoby se zdravotním postižením na svobodu a bezpečnost. Odepírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením a jejich držení v institucích proti jejich vůli, ať už bez jejich souhlasu nebo se souhlasem osoby, která činí rozhodnutí za takovou osobu, je přetrvávajícím problémem. Tato praxe představuje svévolné zbavení svobody a porušuje články 12 a 14 Úmluvy. Smluvní státy se musí zdržet takové praxe a vytvořit mechanismus k přezkoumání případů, kdy osoby se zdravotním postižením byly umístěny do zařízení bez jejich výslovného souhlasu.

41.       Právo na dosažení nejvyššího možného standardu zdraví (článek 25) zahrnuje právo na zdravotní péči na základě svobodného a informovaného souhlasu. Smluvní státy jsou povinny požadovat, aby všichni lékaři a zdravotničtí pracovníci (včetně psychiatrů) obdrželi svobodný a informovaný souhlas osob se zdravotním postižením před jakoukoli léčbou. Ve spojení s právem na právní způsobilost na rovnoprávném základě s ostatními jsou smluvní státy povinny znemožnit, aby osoby, jež rozhodují za osoby se zdravotním postižením, poskytly souhlas jejich jménem. Všichni zdravotničtí a lékařští pracovníci mají zajistit vhodnou konzultaci, která přímo zapojuje osobu se zdravotním postižením. Mají také dle svých nejlepších schopností zajistit, aby asistenti a osoby poskytující podporu nenahrazovali rozhodování nebo neměli nepřiměřený vliv na rozhodování osob se zdravotním postižením.

Články 15, 16 a 17: Respektování osobní integrity, právo nebýt mučen nebo podroben násilí, vykořisťování a zneužívání

42.       Jak Výbor uvedl v několika závěrečných doporučeních, nucená léčba psychiatry nebo jinými lékaři a zdravotnickými pracovníky je porušení práva na rovnost před zákonem a narušení práva na osobní integritu (článek 17), práva nebýt mučen (článek 15) a práva nebýt podroben násilí, vykořisťování a zneužívání (článek 16). Tato praxe představuje odepření právní způsobilosti osoby zvolit si zdravotní péči, a tudíž porušení článku 12 Úmluvy. Smluvní státy musí namísto toho respektovat právní způsobilost osob se zdravotním postižením činit rozhodnutí kdykoli, včetně krizových situací, musí zajistit, že jsou poskytovány přesné a přístupné informace o možnostech služeb a že nelékařské přístupy jsou dostupné, a musí zajistit přístup k nezávislé podpoře. Smluvní státy jsou povinny poskytnout přístup k podpoře při rozhodování, pokud jde o psychiatrickou nebo jinou zdravotní péči. Nucená léčba je problémem zejména pro osoby s psychosociálním, intelektuálním a jiným kognitivním postižením. Smluvní státy musí zrušit politiky a zákonná ustanovení, která umožňují nebo provádějí nucenou léčbu, neboť jde o porušování, které zákony o duševním zdraví po celém světě umožňují, a to i přes empirické důkazy o nedostatku její účinnosti a bez ohledu na zkušenosti uživatelů systémů duševního zdraví, dle nichž v důsledku nucené léčby prožili hluboké strádání a trauma. Výbor doporučuje, aby smluvní státy zajistily, že rozhodnutí týkající se fyzické a duševní integrity osoby mohou být přijata pouze na základě svobodného a informovaného souhlasu osoby, které se zásah týká.

Článek 18: Státní občanství

43.       Osoby se zdravotním postižením mají právo na jméno a registraci svého narození jako součást jejich práva na to být kdekoli uznány jako subjekty práva (čl. 18 odst. 2). Smluvní státy musí učinit nezbytná opatření k zajištění toho, aby děti se zdravotním postižením byly po narození registrovány. Toto právo je stanoveno v Úmluvě o právech dítěte (článek 7), ale u dětí se zdravotním postižením je v nepoměru s ostatními dětmi pravděpodobnější, že nebudou registrovány. To neodepírá pouze státní občanství, ale často také přístup k lékařské péči a vzdělání a může to dokonce vést k jejich smrti. Jelikož zde není žádný úřední záznam o jejich existenci, jejich smrt se může jevit jako relativně beztrestná.

Článek 19: Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti

44.       Aby byla práva zakotvená v článku 12 plně realizována, je nezbytně nutné, aby osoby se zdravotním postižením měly příležitosti k rozvoji a vyjádření své vůle a preferencí za účelem výkonu jejich právní způsobilosti na rovnoprávném základě s ostatními. To znamená, že osoby se zdravotním postižením musí mít možnost žít nezávisle v komunitě a činit rozhodnutí a mít kontrolu nad svým každodenním životem na rovnoprávném základě s ostatními, jak je stanoveno v článku 19.

45.       Výklad čl. 12 odst. 3 ve světle práva na život v komunitě (článek 19) znamená, že podpora při výkonu právní způsobilosti má být poskytována prostřednictvím přístupu založeného na komunitě. Smluvní státy musí uznávat, že komunity jsou přínosem a partnerem v procesu poznávání toho, jaké typy podpory jsou potřebné při výkonu právní způsobilosti, včetně zvyšování povědomí o různých možnostech podpory. Smluvní státy musí uznávat sociální sítě a přirozeně se vyskytující komunitní podporu (včetně přátel, rodiny a škol) osoby se zdravotním postižením jako klíč k podporovanému rozhodování. To je v souladu se zaměřením Úmluvy na plné začlenění a zapojení osob se zdravotním postižením v komunitě.

46.       Segregace osob se zdravotním postižením v institucích je nadále všudypřítomným a komplikovaným problémem, který porušuje množství práv zaručených v Úmluvě. Tento problém ještě zhoršuje skutečnost, že odepírání právní způsobilosti osobám se zdravotním postižením je velmi rozšířené, což umožňuje jiným udělit souhlas s jejich umístěním do zařízení. Vedoucím těchto zařízení je také běžně svěřována právní způsobilost osob, které zde žijí. Tato zařízení tak mají veškerou moc nad dotčenou osobou. Aby bylo dosaženo souladu s Úmluvou a respektování lidských práv osob se zdravotním postižením, je třeba provést deinstitucionalizaci a navrátit právní způsobilost všem osobám se zdravotním postižením, které musejí mít možnost zvolit si, kde a s kým budou žít (článek 19). Volba osoby o tom, kde a s kým bude žít, nemá mít vliv na její právo na přístup k podpoře při výkonu její právní způsobilosti.

Článek 22: Soukromí

47.       Kromě toho, že systémy náhradního rozhodování nejsou v souladu s článkem 12 Úmluvy, mohou také potenciálně porušovat právo na soukromí osob se zdravotním postižením, jelikož osoba činící náhradní rozhodnutí obvykle získá přístup k širokému okruhu osobních a dalších informací týkajících se dané osoby. Při zavádění systému podporovaného rozhodování musí smluvní státy zajistit poskytování podpory při výkonu právní způsobilosti takovým způsobem, který bude plně respektovat právo na soukromí osob se zdravotním postižením.

Článek 29: Účast na politickém životě

48.       Odepírání nebo omezování právní způsobilosti bývá užíváno k odepření účasti na politickém životě určitým osobám se zdravotním postižením, a to zejména u práva volit. Aby bylo možné plně realizovat rovné uznání právní způsobilosti ve všech aspektech života, je důležité uznat právní způsobilost osob se zdravotním postižením ve veřejném a politickém životě (článek 29). To znamená, že schopnost osoby činit rozhodnutí nemůže být ospravedlněním jakéhokoli vyloučení osob se zdravotním postižením z výkonu jejich politických práv, včetně práva volit, práva být volen a práva být členem poroty.

49.       Smluvní státy jsou povinny chránit a prosazovat právo osob se zdravotním postižením na přístup k podpoře jejich rozhodnutí při hlasování v tajných volbách a účastnit se všech voleb a referend bez diskriminace. Výbor dále doporučuje, aby smluvní státy zaručovaly právo osob se zdravotním postižením být voleny, zastávat úřad efektivně a vykonávat všechny veřejné funkce na všech úrovních státu s přiměřenými úpravami a podporou tam, kde je to potřeba, při výkonu jejich právní způsobilosti.

V. Provádění na vnitrostátní úrovni

50.       Ve světle normativního obsahu a závazků vymezených výše mají smluvní státy učinit následující kroky k tomu, aby zajistily plné provádění článku 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením:

(a)        Uznat osoby se zdravotním postižením jako subjekty práva mající právní osobnost a svéprávnost ve všech aspektech života, na rovnoprávném základě s ostatními. K tomu je nutné zrušení režimů náhradního rozhodování a mechanismů, které odepírají právní způsobilost osobám se zdravotním postižením a které je diskriminují, ať už záměrně či nikoli. Doporučuje se, aby smluvní státy vytvořily zákonnou úpravu na ochranu práva na právní způsobilost na rovnoprávném základě pro všechny;

(b)       Zřídit, uznat a poskytnout osobám se zdravotním postižením přístup k široké řadě možností podpory při výkonu jejich právní způsobilosti. Záruky takové podpory musí vycházet z respektu k právům, vůli a preferencím osob se zdravotním postižením. Podpora má naplnit kritéria určená výše v bodě 29, jenž se týká závazků smluvních států k zajištění souladu s čl. 12 odst. 3 Úmluvy;

(c)        Úzce konzultovat a aktivně zapojovat osoby se zdravotním postižením, včetně dětí se zdravotním postižením, prostřednictvím jejich reprezentativních organizací, do přípravy a provádění právní úpravy, politik a dalších rozhodovacích postupů, které uvádějí v účinnost článek 12.

51.       Výbor vybízí smluvní státy, aby prováděly nebo financovaly výzkum a vývoj nejlepší praxe respektující právo osob se zdravotním postižením na uznání jejich právní způsobilosti na rovnoprávném základě a podporu výkonu jejich právní způsobilosti.

52.       Smluvní státy jsou vybízeny k vývoji účinných mechanismů v boji jak s formálním, tak s neformálním náhradním rozhodováním. Za tímto účelem Výbor naléhá na smluvní státy, aby zajistily, že osoby se zdravotním postižením budou mít příležitost činit významná životní rozhodnutí a rozvíjet svou osobnost, a tím bude podpořen výkon jejich právní způsobilosti. To zahrnuje také, avšak nikoli výlučně, možnost osob se zdravotním postižením budovat sociální sítě, možnost pracovat a získávat prostředky k živobytí na rovnoprávném základě s ostatními, různé možnosti zvolit si místo k životu v rámci komunity a přístup ke vzdělání na všech úrovních. 

 

Veřejná ochránkyně práv:

Uvedený judikát nedoporučuji ke zveřejnění.

Domnívám se, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu by v současné době neměl být publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, neboť jej nepovažuji za spolehlivé interpretační vodítko pro postup civilních soudů a orgánů veřejné moci.

Tyto připomínky uplatňuji i v souvislosti s mou působností jako nezávislého monitorovacího mechanismu k naplňování Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „Úmluva“)[1] dle článku 33 odst. 2 Úmluvy.[2] Předmětné rozhodnutí se týká zejména článku 12 Úmluvy, jehož řádná implementace je jedním z nezbytných předpokladů zajištění rovného postavení všech lidí se zdravotním postižením. Uvědomuji si, že diskuse ohledně vyvažování autonomie a ochrany lidí s duševním postižením je pořád živá, a to i proto, že právní úprava obsahuje mnoho nejasností a zatím se nepodařilo sjednotit judikaturu jednotlivých opatrovnických soudů. Nicméně při snaze o harmonizaci soudní praxe je nutné vycházet z principů Úmluvy, kterou je Česká republika vázána.

K závazkům vyplývajícím z článku 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením

Článek 12 je jedním z ústředních ustanovení Úmluvy, jelikož uznání právní způsobilosti lidí se zdravotním postižením je předpokladem pro výkon všech jejich dalších práv. Jak uvedl

Komisař Rady Evropy pro lidská práva, právní způsobilost není jen o pouhém rozhodování, ale rozhodnutí, která činíme o svém životě, jsou součástí nás samotných.[3]

Článek 12 stanoví povinnost členským státům, aby uznaly, že osoby se zdravotním postižením mají, na rovnoprávném základě s ostatními, právní způsobilost ve všech oblastech života.[4] Přitom termín „právní způsobilost“ zahrnuje jak způsobilost k právům a povinnostem, tak i způsobilost k právním úkonům.[5] Výbor OSN pro práva lidí se zdravotním postižením rozlišuje mezi duševní schopností („mental capacity“) a svéprávností („legal capacity“), a upozorňuje na to, že tyto dva koncepty jsou v právních řádech členských států často směšovány.[6] Úmluva upouští od tradičního chápání duševních schopností jako neměnného stavu a naopak připouští, že míra schopnosti porozumět právnímu jednání se liší nejen u jednotlivců, ale také záleží od prostředí a sociální situace, případně od toho, jestli má člověk dostupnou podporu, kterou potřebuje. Jelikož posuzování duševních schopností probíhá pouze u lidí se zdravotním postižením, jsou tradiční systémy omezování svéprávnosti inherentně diskriminační.[7] Výbor uzavírá, že omezování právní způsobilosti založené na existenci zdravotního postižení (či diagnózy) je v rozporu s článkem 12.[8]

Kromě negativního závazku (nezasahovat do způsobilosti k právnímu jednání), Úmluva stanovuje i pozitivní povinnost státu, a to vytvořit mechanismy, které efektivně zajistí lidem s postižením přístup k výkonu jejich práv.[9] Tato podpůrná opatření musí také obsahovat záruky před zneužitím.[10] Implementace Úmluvy tedy neznamená, že by měla být lidem s postižením poskytnuta autonomie na úkor jakékoliv ochrany. Avšak předpokládá, že nejlepší ochrana nespočívá v zásahu do jejich způsobilosti, ale v tom, že budou zapojeni v co největší možné míře do rozhodování o svém životě.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením se stala součástí právního řádu v roce 2010. V průběhu této doby se připravoval také nový občanský zákoník, který nakonec vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2014. Český zákonodárce se při přijímání nové právní úpravy rozhodl implementovat závazky z článku 12 jen částečně, jednak tím, že zavedl určité prvky tzv. podporovaného rozhodování do stávajícího systému[11] a jednak tím, že rozšířil možnost ochrany člověka o nové instituty.[12] V roce 2015, při projednávání první zprávy o implementaci Úmluvy, Výbor upozornil na to, že ani současná právní úprava není v souladu s článkem 12, a vyzval českou vládu, aby podstoupila kroky k její plné harmonizaci.[13]

Je ustanovení opatrovníka v souladu s článkem 12?

Úmluva neobsahuje přesný popis institutů, které musí být lidem dostupné, a tedy které musí stát zajistit pro řádnou implementaci článku 12. Může jít o široké spektrum formální i neformální podpory, včetně asistence při právním jednání, podpory v komunikaci, či předběžných prohlášení (advanced directives).[14] Tyto podpůrné mechanismy musí být vždy založeny na respektu k právům, vůli a preferencím lidí s postižením, musí být přizpůsobeny na míru konkrétnímu člověku a musí být dostupné pro všechny lidi se zdravotním postižením.[15] Vzhledem k jasnému vyznění článku 12 odst. 2, nesmí však být spojeny se zásahem do svéprávnosti. Proto ustanovení opatrovníka spolu s omezením svéprávnosti není podpůrným opatřením v souladu s článkem 12 Úmluvy.

Naopak, zastoupení člověka, ať už na základě plné moci (u lidí, již jsou schopni platně plnou moc udělit), nebo rozhodnutí soudu (u lidí, kteří tohoto schopni nejsou) může být považováno za podpůrné opatření. A to za předpokladu, že svéprávnost člověka zůstane zachována a zástupce bude postupovat v souladu s jeho přáními a preferencemi (případně podle jeho zájmů, pokud názor a přání člověka nelze vůbec určit).[16] Ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti dle stávající právní úpravy odpovídá těmto principům, a tedy i článku 12 Úmluvy.[17]

K jednotlivým závěrům Nejvyššího soudu

Předmětný rozsudek vycházel toliko z právních názorů Ústavního soudu v nálezu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, které však Nejvyšší soud neshledal nijak problematickými za účinné právní úpravy. Proto si zde dovolím poukázat na některé sporné body výkladu, zejména z pohledu Úmluvy.

K závěru, že primárním zájmem dotčené osoby nemusí být vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

Předně, jak vyplývá z výše uvedeného, z pohledu článku 12 Úmluvy je zásah do svéprávnosti na základě zdravotního postižení nepřípustný. Jelikož toto ustanovení upravuje občanská a politická práva, nepodléhá tzv. progresivní realizaci, ale je přímo aplikovatelné.[18] Dle české právní úpravy pak má mezinárodní smlouva aplikační přednost před vnitrostátní úpravou, opatření, jež je v rozporu s právem chráněným touto úmluvou pak nelze považovat za opatření v zájmu adresáta tohoto práva.

Je nutno také dodat, že východiskem úpravy v Úmluvě byly zkušenosti lidí se zdravotním postižením,[19] kteří byli a jsou v mnoha státech světa podrobeni skrze tradiční systémy omezování nebo zbavování svéprávnosti tzv. civilní smrti („civil death“).[20] Podle rozsáhlé studie Agentury Evropské unie pro základní práva, lidé, kteří jsou omezeni ve svéprávnosti, mají pocit bezmoci a frustrace nad tím, že nemohou rozhodovat sami za sebe.[21] Jak upozornil zvláštní zpravodaj OSN pro případy mučení, zásahy do svéprávnosti a umožnění jiným osobám, aby za ně rozhodovaly, vystavují lidi se zdravotním postižením vyššímu riziku špatného zacházení.[22] Komisař Rady Evropy pro lidská práva také poukazuje na negativní účinky zásahů do svéprávnosti:

„Nálepka neschopnosti se může lehce stát sebenaplňujícím proroctvím. Pokud člověk nemá možnost činit rozhodnutí, jak se to může naučit a mít odpovědnost za své volby? Ztráta kontroly nad svým životem, která následuje po zbavení svéprávnosti, má negativní důsledky na sebevědomí člověka. Pokud třetí osoby opakovaně činí za ně všechna rozhodnutí, lidé s postižením se naučí bezmoci a závislosti. Navíc, pokud s lidmi není jednáno jako s osobami rozhodujícími o svém životě, třetí osoby, například poskytovatelé služeb, členové komunity nebo veřejní činitelé, mají častěji tendenci na ně tak hledět. Takový pohled přispívá k stereotypizaci, objektifikaci a jiným formám vyloučení, kterým čelí nepoměrné množství lidí se zdravotním postižením, a naopak to zvyšuje pocit bezmoci a zranitelnost vůči zneužití a zanedbávání.“[23]

Není pochyb, že v zájmu každého člověka je co nejvyšší míra zachování jeho základních lidských práv. Tento předpoklad nelze prolomit ani na základě (často paternalistické) představy, že dané opatření slouží k ochraně člověka. Naopak, je nutné vždy hledat takové způsoby ochrany, které v co nejnižší míře zasahují do jeho práv.

K závěru, že rozhodnutí o navrácení svéprávnosti nelze postavit pouze na neexistenci hrozící újmy, a to ani v případě, že je člověk v chráněném prostředí, například sociální služby.

Úmluva o právech osob se zdravotním postižením vychází z tzv. sociálního modelu zdravotního postižení. Podle něj se existence zdravotního postižení stává významnou až v případě, kdy se člověku nedostává dostatečné podpory, aby mohl plně participovat ve společnosti.[24] Na rozdíl od modelu medicínského, sociální model nehledí na lidi se zdravotním postižením jako na objekty ochrany, či péče, ale jako na autonomní subjekty, jež mají právo činit rozhodnutí, a to i taková, která se můžou zdát ostatním lidem nerozumná. Ochrana těchto lidí nemůže být postavena na principu minimalizace veškerých rizik, nýbrž na tom, že míru rizika je potřeba posuzovat dle kontextu, ve kterém se člověk nachází (například to, jestli má při svém jednání dostatečnou podporu). Sociální model zdravotního postižení je dnes zakotven i v právní úpravě sociálních služeb, kde je kladen důraz na to, aby namísto plošného omezování vyhodnocovali pracovníci služeb rizika u jednotlivých klientů.[25]

Podobným způsobem by měly postupovat i soudy při rozhodování o tom, jaké opatření je vhodné využít k ochraně konkrétního člověka. Evropský soud pro lidská práva již v roce 2014 dovodil, že zásah do svéprávnosti by měl být posledním možným řešením a měl by být aplikován jen po důkladném zvážení a vyzkoušení všech dostupných, méně omezujících alternativ, a to dokonce i v případě, že je prokázáno, že člověk se v minulosti svým jednáním sám poškodil.[26]

Vymezení konkrétního nebezpečí, které člověku hrozí, nakonec explicitně vyžaduje právní úprava.[27] Naopak, v případě, že je člověk chráněn prostředím sociální služby, ve které se s existujícími riziky pracuje, se jeví jako nadbytečné, aby byl dalším způsobem ve svém jednání omezen. Zejména pak v situaci, kdy jednotlivé nepředvídatelné případy lze dle stávající právní úpravy flexibilně řešit i ex post.[28]

K závěru, že kontrola opatrovníka u člověka bez omezení svéprávnosti je nižší než u člověka s omezenou svéprávností

Závěr soudu o tom, že člověku, jemuž byl ustanoven opatrovník, hrozí větší riziko zneužití, je naprosto lichý. Právní úprava nerozlišuje mezi opatrovníkem u člověka s omezenou svéprávností a s plnou svéprávností, povinnosti a práva jsou v tomto případě stejné.[29] Podobně je tomu i u soudního dohledu nad výkonem opatrovnictví, či kontroly tzv. veřejných opatrovníků krajským úřadem, či veřejným ochráncem práv. Zachování možnosti člověka činit úkony i samostatně, vedle možnosti být zastoupen opatrovníkem, naopak představuje mnohem menší riziko pro člověka, který může svým samostatným jednáním zvrátit případné nepříznivé účinky jednání opatrovníka. Nakonec, situace, že za člověka s plnou svéprávnosti činí všechna právní jednání opatrovník, se z pohledu práva neliší od situace, kdy udělí člověk tzv. generální plnou moc k zastupování. S tím rozdílem, že ochrana člověka pod opatrovnictvím je, jak vyplývá z výše uvedeného, vyšší. Z tohoto důvodu se jeví právě využití opatrovnictví jako vhodný prostředek ochrany i u lidí s těžším postižením, kteří nejsou schopni plnou moc udělit, nebo se bránit proti nevhodnému jednání zástupce.

Nelze si ani představit, že by soud jmenoval opatrovníka člověku, jenž je „zcela zdravý“, jak naznačuje ve svém nálezu Ústavní soud. Jak ustanovení § 465 odst. 1, tak i ustanovení § 469 odst. 1 občanského zákoníku vyžadují, aby se jednalo o člověka, jemuž zdravotní stav působí obtíže při správě jeho jmění nebo při hájení jeho práv. Tuto podmínku tedy musí obecný soud zkoumat vždy.

 

Okresní soud v Táboře:

 

Ztotožňuji se s argumentací Okresního soudu v Rokycanech vyjádřenou v rozsudku 3 P 47/89-89 a argumentací posuzované obsažené v jejím dovolání. Ke jmenování opatrovníka mělo dojít pro ochranu zájmu posuzované (§ 465 o. z.), nikoliv pro to, že posuzované zdravotní stav působí obtíže (§ 469 o.z.), což by předpokládalo návrh  ze strany posuzované.

 

 

Obecně k dané problematice a navrhované právní větě:

Předkladatel rozhodnutí č. 9 odkazuje na judikaturu NS ČR, rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp.zn. 30 Cdo 944/2016 – viz bod 18. Se závěry NS obsaženými a citovanými předkladatelem se plně ztotožňuji.

V bodech 19 až 23 poukazuje na rozpolcenou praxi.

 

V bodě 24 pak předkladatel shrnuje, že dříve, než do popsané právní problematiky měl možnost vstoupit v rámci řešení dovolací agendy Nejvyšší soud, zaujal k této právní materii stěžejní právní názory Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16.

 

Ústavní soud sám uvozuje své rozhodnutí tím, že nemá tímto rozhodnutím ambici v tomto směru vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj. Protiústavnost shledal ÚS v procesních okolnostech. Hmotněprávní stránka věci nebyla prvotně předmětem ústavní stížnosti.

Samotná rozhodovací činnost Ústavního soudu neumožňuje připojit se k závěru autora rozhodnutí č. 9 obsažené v bodu 25, a to zejména v části, kde Nejvyšší soud nenalézá žádné smysluplné protiargumenty, jejichž prostřednictvím by bylo možné s judikovanými právní závěry Ústavního soudu polemizovat (míněno vyjádřené v nálezu IV. ÚS 1580/16) či s nimi přímo nesouhlasit ve smyslu nezbytnosti předložení konkurenční právní argumentace, která by podle přesvědčení Nejvyššího soudu zeslabovala vyložené pojetí Ústavního soudu k právnímu institutu omezení svéprávnosti člověka.

 

Polemika se závěry nálezu IV. ÚS 1580/16 a právní argumentace:

 

Bod 24 rozhodnutí č. 9:

[1] Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

Tento závěr nálezu IV. ÚS 1580/16 odporuje pozdějšímu nálezu II. ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016, odst. 12 nálezu:

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který vstoupil v účinnost 1. 1. 2014, již úplné zbavení svéprávnosti osob neumožňuje. Svéprávnost člověka je možno omezit jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 občanského zákoníku).

Odst. 13 nálezu: Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti. V odůvodnění rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2865/2012). Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při zvažování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.

K závěru [1] se vyjma nálezu II. ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016 nepřipojila ani všechna související rozhodnutí Ústavního soudu s nálezem IV. ÚS 1580/16.

 

Nález I. ÚS 1581/16 ze dne 17. 10. 2017 tento závěr dle mého názoru nikoliv pouze náhodou nepřejímá. Naopak odkazuje na čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (v ČR publikované pod č. 10/2010 Sb. m.s.), podle kterých je třeba chápat omezení svéprávnosti jako nežádoucí. Celý článek 12 Úmluvy vychází z rovnosti před zákonem. Tuto tezi najdeme i v souvisejícím nálezu II. ÚS 1583/16 ze dne 29. 11. 2017. Ústavním soudem citovaná Úmluva se dokonce odklání od konceptu nejlepšího zájmu směrem k realizaci „vůle a preference“ a při jejich nezjistitelnosti k “nejlepší interpretace vůle a preference“ včetně „práva riskovat a dělat chyby" (čl. 12 odst. 3 Úmluvy).

 

Závěr nálezu [1] nekoresponduje ani s judikaturou Ústavního soudu z doby před novým o.z. Již za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb., vyžadoval ÚS při rozhodování o svéprávnosti (tehdy způsobilosti) tzv. test proporcionality (IV. ÚS 412/04, I. ÚS 557/09 a další):

a)         Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti?

b)        Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení?

c)         Existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?

 

Doporučení č. R (99) 4 Výboru ministrů členských států Rady Evropy ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob: Zásada 6 – Přiměřenost: Pokud je ochranné opatření nezbytné, mělo by být přiměřené míře způsobilosti dotčené osoby a mělo by zohledňovat konkrétní okolnosti a potřeby této osoby. Ochranné opatření by mělo zasahovat do právní způsobilosti a do práv a svobod v co nejmenším rozsahu, který postačuje k dosažení sledovaného cíle.

Doporučení č. R (99) 4 Výboru ministrů členských států Rady Evropy ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob – zásada 5 – Nezbytnost a subsidiarita: Opatření na ochranu nezpůsobilé dospělé osoby by mělo být použito pouze v případě, že je nezbytné. Je zapotřebí vzít v úvahu konkrétní okolnosti a potřeby dotčené osoby. Ochranné opatření může být použito na základě úplného a svobodného souhlasu dotčené osoby. Při rozhodování, zda je ochranné opatření nezbytné, by měla být zvážena možnost zavedení všech v úvahu přicházejících méně formálních opatření asistence, kterou mohou poskytnout rodinní příslušníci nebo jiné osoby.

 

Bod 24 rozhodnutí č. 9:

            [2] Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

- bez připomínek.

 

            [3] Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.

 

            [4] Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.

 

-          podmínky konkrétní osoby mohou a skutečně odrážejí její zájem, do jisté míry limitují stupeň nutnosti její ochrany, byť jen na nich nelze bez dalšího založit rozhodnutí o svéprávnosti

-          odst. 18 nálezu II. ÚS 934/2016: je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod.

-          citovaný odst. 13 nálezu II. ÚS 934/2016 k odst. [1] bodu 24 rozhodnutí č. 9: Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické

-          citovaná zásada 5 k odst. [1] bodu 24 rozhodnutí č. 9

-          prvotní je ale duševní porucha posuzované osoby, zda ji omezuje natolik, že si svým jednáním může způsobit újmu (§ 55 a § 57 o.z.). Pokud nikoliv (protože není schopna žádného jednání a je zcela jedno, zda žije v sociálním zařízení či v domácí péči či jinde), je třeba v souladu se závěry nálezu II. ÚS 934/16 zkoumat, jaké nebezpečí jí hrozí a zda nepostačí mírnější opatření, tedy prosté opatrovnictví (§ 465 o. z.) k ochraně zájmů posuzované osoby. Ohrožení takové osoby spočívá v neschopnosti jednat, v nečinnosti. Výkon jejích práv pak může být zcela dostatečně zajištěn opatrovníkem k ochraně jejích zájmů (§ 465 o.z.).

-          Na zajištění právního postavení osob, které nejsou vlivem duševní poruchy schopné právního jednání, tedy ani zajištění nejzákladnějších potřeb, má zájem i stát. Je zde dán veřejný zájem. Z veřejného zájmu současná právní úprava omezení svéprávnosti vůbec nepřipouští (§ 55, 57 o.z.). Je však možné člověku ve veřejnému zájmu jmenovat opatrovníka (§ 465 o.z.: Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem).

 

Bod 24 rozhodnutí č. 9:

            [5] Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. z. ř. s.

 

-          bez připomínek

 

            [6] Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný; ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.

 

-          zneužitelné je hypoteticky každé právo – odkaz na odst. 13 nálezu II. ÚS 934/2016: Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické.

-          omezení svéprávnosti zdravého člověka s ohledem na rozlišnou právní úpravu při omezení svéprávnosti a opatrovnictví je čistě hypotetické

-          ostatní námitky viz shora

 

 

Bod 24 rozhodnutí č. 9:

            [7] Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Přitom vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva S. proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem – natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.

 

            [8] Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.

 

            [9] S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci „samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům“ (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.

 

- v nesouladu s nálezem II. ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016, viz citace odst. 13 nálezu shora a dalšími nálezy uvedenými u bodu [1], Doporučením č. R (99) 4 Výboru ministrů členských států Rady Evropy ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob, Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením

 

Bod 24 rozhodnutí č. 9:

            [10] Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z.

 

-          při  prostém opatrovnictví musí být posuzovaný soudem zhlédnut (§471 odst. 1 o. z.), stejně jako při omezení svéprávnosti (§ 55 odst. 1 o. z.)

-          není v souladu s uvedenou judikaturou ÚS

-          dotýká se základních lidských práv – čl. 5 způsobilost mít práva, čl. 10 odst. 1 a 2 zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochrana soukromého a rodinného života

-          výkon opatrovnictví podléhá stejnému dohledu soudu při omezení i prostém opatrovnictví, zákonná úprava dohledu soudu nad výkonem opatrovnictví nerozlišuje (§ 48 z. ř. s., 485 o. z.)

 

Závěrem k základní premise nálezu IV. ÚS 1580/16, bod 24 rozhodnutí č. 9 [1]:

 

Ochranářské pojetí zásahů do svéprávnosti plynoucí i z dalších závěrů nálezu IV ÚS 1580/16 je pojetím překonaným z pohledu nadnárodní úpravy, ale i běžným životem. Je vedeno zjevnou snahou posuzovaného chránit. Jaký je ale rozdíl v rozhodnutí o omezení svéprávnosti s pozitivním výčtem omezení a tomu odpovídajícím výčtem práv opatrovníka s rozhodnutím obsahujícím pouze výčet práv opatrovníka, které ponechává shodná práva posuzovaného nedotčená a zmocňuje opatrovníka k právnímu jednání za posuzovaného v nezbytném rozsahu? Proč se domníváme, že posuzovaného více chrání? Tím, že by případné škodlivé jednání posuzovaného bylo neplatné v jednou případě dle § 581 odst. 1 o.z. (při omezení) a podle odst. 2 tohoto paragrafu, když omezený nebude? Výkon funkce opatrovníka podléhá průběžnému dohledu soudu. Kdykoliv je možné poměry posuzovaného přezkoumat na základě vlastních zjištění nebo podnětů zvenčí a rozhodnutí změnit (§ 60 o.z., § 13 a 35 z.ř.s.). Procesní úprava, konkrétně opakovaný přezkum sám, přinese posuzovanému nějaký zvláštní užitek, vyjma opakovaných zásahů do soukromí ze strany soudu? Není toto právo na opakovaný přezkum (respektive prodloužení doby omezení) v některých případech dostatečně vyváženo ponecháním svéprávnosti a zajištěním výkonu práv posuzovaného prostřednictvím opatrovníka pod dohledem soudu?

Jak bychom při důsledně ochranářském pojetí nahlíželi na situace, kdy zpravidla senior ve zralém věku vlivem demence pozbude kognitivních funkcí, které během svého aktivního života bezesporu měl. Stal se závislým na svém partnerovi, který na základě průkazu příjemce pro využívání přebírání zásilek vystaveném českou poštou a podle § 118 zák. č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení jako zvláštní příjemce důchodu (na základě rozhodnutí obecního úřadu podle § 10 uvedeného zákona) vyřizuje všechny jeho záležitosti, hospodaří s důchodem, zajistí běžnou lékařskou péči ve spolupráci s jeho praktickým lékařem? Pečující partner, ale i jeho okolí (lékař, pracovník banky apod.) se k takové osobě chovají, jako by kognitivní funkce nepozbyla. Jednají v souladu s její mnohdy jen předpokládanou vůlí, známými předchozími názory a preferencemi (ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, současnou právní úpravou omezení svéprávnosti). Většinou takový pečující partner zajistí pro závislého partnera vše potřebné, včetně uváděné základní lékařské péče. Pouze dostane-li se do situace, že má jednat za svého partnera v prostředí, které jej nemá spojené s jeho předchozí aktivní kondicí, je vyzýván k doložení oprávněnosti za něho jednat. Typicky nestačí-li již domácí péče a musí být takový člověk umístěn v sociálním zařízení. Není chráněn žádným rozhodnutím soudu a přesto důstojně a bez újmy žije svůj život a často bez zásahu soudu i svůj život dožije. Chrání jej jeho rodina. Nezasloužily by si tedy takové pečující osoby nějaký postih ze strany státu? Obcházejí zákon? Anebo zaslouží spíše náš obdiv a podporu? Kolik takových osob v celé ČR je? Nevím, zda je k dispozici taková statistika.

 

Podle údajů získaných na Setkání k vybraným otázkám svéprávnosti, opatrovnictví a podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilých osob právně jednat na MS ČR dne 30. 8. 2017 víme ale jistě, že bylo jen za roky 2014 až 2016 přistoupeno k opatrovnictví bez omezení svéprávnosti soudy:

-          soukromý opatrovník: 4 .559

-          veřejný opatrovník:          628

Celkem             ČR                    5.187

Za další dva roky tato čísla jistě zaznamenala nárůst. Fakticita jistě není argumentem pro Nejvyšší soud.  Nejvyšší soud může praxi nižších soudů bezesporu změnit. Ale běžný život mimo rozhodovací praxi jistě ne. Chci tím pouze poukázat na přeceňování významu zásahů soudu do svéprávnosti člověka, zejména ochranářského významu takových zásahů.

Ospravedlňuje teoretická ochrana posuzovaného zásah do jeho osobního statusu (omezením svéprávnosti)1 ?

Ochranu posuzovaného v rozhodující míře zajišťují jeho konkrétní podmínky života, jak je schopen využívat dopomoc, kterou má k dispozici (ať v domácím nebo jiném chráněném prostředí), jak jej duševní porucha omezuje, zda je schopen škodit si svým jednáním (opět bez ohledu na to, kde žije). Jestliže posuzovaného jeho duševní porucha omezuje natolik, že není de facto schopen žádného právního jednání, více jej již omezit nelze. Postačí jej pouze opatrovat (§ 465 o. z., § 55 odst. 2 o. z., § 39 z. ř. s.).  V uceleném konceptu má být posouzen jeho zájem a jen v nezbytných případech zasahovat do jeho svéprávnosti (zájem člověka, hrozila-li by mu závažná újma, nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření  - §55 o. z.).

Nejvyšší soud by měl ze všech uvedených důvodů hledat právní argumenty a polemizovat se závěry nálezu IV. ÚS 1580/16, neboť je k tomu nejvíce povolán a to zejména za situace, kdy Ústavní soud sám uvozuje své rozhodnutí tím, že nemá tímto rozhodnutím ambici v tomto směru vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj a další rozhodnutí Ústavního soudu tyto závěry zcela nepřejímají.

Prosím vážené soudce Nejvyššího soudu, aby pečlivě zvážili své rozhodování při hlasování. Podle tohoto rozhodnutí č. 9 může být jednou rozhodováno i o našem osobním statutu, nikoliv jen o těch jiných, nemocných lidech.

 

 

1/ Osobní stav (status) člověka se tradičně vymezuje jako osobní právní postavení vůči jiným osobám, z nějž plnou statusová práva a povinnosti. Je ovlivněn příbuzenstvím vůči jiným osobám, pohlavím a rozsahem svéprávnosti (FRINTA, Ondřej, § 29, Švestka, Jiří, Jan Dvořák, Josef Fiala aj, Občanský zákoník: Komentář, Svazek I (§ 1-654)

 

Ostatní připomínková místa nevznesla výhrady proti uveřejnění.

 

 

Poř. č. 10

 

V exekučním řízení vedeném pro pohledávku dlužníka za povinným nelze exekučním příkazem soudního exekutora ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. postihnout pohledávku povinného týkající se majetkové podstaty dlužníka; to platí bez zřetele k tomu, že oprávněným je insolvenční správce dlužníka.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4879/2017)

 

1.      Obvodní soud pro Prahu 9 pověřením ze dne 2. 12. 2013, č. j. 73 EXE 5097/2013-20, pověřil provedením exekuce vedené pro pohledávku oprávněného ve výši 6 971 877,01 Kč s příslušenstvím na základě rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 5. 2012, č. j. 6 C 2/2012-197, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, č. j. 27 Co 107/2013-326, soudního exekutora Mgr. P. J., Exekutorský úřad Ch. (dále jen „soudní exekutor“).

2.         Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, mimo jiné rozhodl o způsobu provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky a to pohledávky ve výši 411 478 Kč představující náklady řízení incidenčního sporu, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž je oprávněný v postavení insolvečního správce dlužníka V. L. (dále též „dlužník“), na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, č. j. 11 Cmo 91/2013-463.

3.         Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 23. 2. 2017, č. j. 73 EXE 5097/2013-130, zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210. Uvedl, že pohledávka vymáhaná v tomto exekučním řízení a pohledávka postižená exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, mají odlišný charakter, když po prohlášení úpadku přešlo dispoziční právo z dlužníka na insolvenčního správce, a proto zde není dána totožnost subjektů v osobách oprávněného a povinného, která by soudnímu exekutorovi znemožňovala postupovat podle § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“). Nehledě na to, že podle ustanovení § 140 odst. 2 násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku přípustné jen, jestliže zákonem stanovené podmínky pro zápočet byly splněny ještě před rozhodnutím o úpadku, což ale není případ pohledávky vůči povinnému.

4.         Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2017, č. j. 54 Co 147/2017-145, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 2. 2017, č. j. 73 EXE 5097/2013-130, potvrdil. Dospěl k závěru, že v předmětné exekuci je vymáhána pohledávka dlužníka za povinným, k jejímuž vymožení soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, postihl pohledávku povinného za insolvenčním správcem, která jednak vznikla po zahájení exekuce a dále po prohlášení konkurzu a má povahu pohledávky za majetkovou podstatou, tudíž se uspokojuje z majetkové podstaty dlužníka. Vzhledem k tomu, že pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené nelze započíst na pohledávky dlužníka, tzn., že nelze započíst pohledávky, které vůči sobě oprávněný s povinným mají.

 

5.         Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním. Kromě jiného namítá, že z ustálené judikatury (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněného pod č. 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002) vyplývá, že exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky lze vést jen tehdy, je-li dlužníkem povinného třetí osoba, tj. osoba odlišná od osoby oprávněného, když v posuzované věci byla exekučním příkazem soudního exekutora přikázána pohledávka za majetkovou podstatou dlužníka přiznaná povinnému vůči insolvenčnímu správci dlužníka (zde oprávněný), která má být uspokojena z majetkové podstaty dlužníka. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrhu povinného na částečné zastavení exekuce ve vztahu k exekučnímu příkazu soudního exekutora ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, je vyhověno.

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávy lze vést i tehdy, je-li exekučním příkazem přikázána pohledávka pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka přiznanou povinnému vůči oprávněnému, jímž je insolvenční správce dlužníka), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

7.         Podle ustanovení § 65 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, tzn. ustanovení § 312 a násl. o. s. ř.

8.         Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že jinými peněžitými pohledávkami ve smyslu ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř. jsou toliko pohledávky, které má povinný proti třetím osobám, nikoli snad i pohledávky, které má povinný proti oprávněnému (srovnej rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1968, sp. zn. 6 Co 218/68, uveřejněné pod č. 10/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002, uveřejněné pod č. 59/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3814/2014 - ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 21/16).

9.         V posuzované věci je v exekučním řízení exekvována pohledávka dlužníka za povinným, kterou za dlužníka vymáhá insolvenční správce dlužníka (zde oprávněný), neboť v souladu s ustanovením § 229 odst. 3 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), ve spojení s ustanovením § 246 odst. 1 IZ, prohlášením konkursu na insolvenčního správce přešlo dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Soudní exekutor pověřený provedením shora uvedené exekuce exekučním příkazem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, konkrétně pohledávky představující náklady řízení incidenčního sporu, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž je oprávněný v postavení insolvečního správce dlužníka.

10.       Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2446/2017, dovodil, že tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 IZ), přičemž k takovým jednáním patří i jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka (§ 40 odst. 2 IZ). Z podstaty věci vyplývá, že jestliže insolvenční správce v incidenčních sporech, event. v dalších sporech, kterých se účastní na místo dlužníka, jedná „na účet dlužníka“, nároky k jejichž (s)plnění byl v těchto sporech zavázán „jako insolvenční správce dlužníka,“ nemohou (nesmějí) být uspokojovány (exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce, což ovšem neplatí o nárocích, které z incidenčního či jiného sporu vyplynou přímo pro insolvenčního správce. I v incidenčním sporu či v jiném sporu, kterého se insolvenční správce účastní místo dlužníka totiž může být vydáno též rozhodnutí, které má sankční povahu (postihuje osoby, které v řízení vystupují za účastníka řízení, aniž by takový postih měl jít k tíži účastníka řízení), například pořádková pokuta podle ustanovení § 53 o. s. ř., nebo náklady řízení podle ustanovení § 147 o. s. ř. O takový případ však v posuzované věci nejde.

11.       Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného představující náklady incidenčního sporu, přiznané povinnému usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015, č. j. 11 Cmo 91/2013-463. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že se nejedná o náklady řízení podle ustanovení § 147 o. s. ř., tj. o náklady, jejichž vznik zavinil správce, nýbrž o náklady, které povinnému vznikly za oprávněným jako insolvenčním správcem dlužníka. Jde tudíž o náklady, které nelze vymáhat z osobního majetku insolvenčního správce. Jinými slovy nejde o pohledávku povinného přímo za insolvenčním správcem, neboť insolvenční správce vystupuje v insolvenčním řízení jako zvláštní procesní subjekt [§ 9 písm. d) IZ], konkrétně v incidenčním sporu vystupoval toliko z pozice osoby mající dispoziční oprávnění s majetkovou podstatou dlužníka [§ 229 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 246 odst. 1 IZ], která jedná sice svým jménem ale stále na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 IZ), nýbrž o pohledávku povinného za dlužníkem, která má povahu pohledávky tzv. za majetkovou podstatou. S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze v exekučním řízení vedeném pro pohledávku dlužníka za povinným, byť je tato za dlužníkem vymáhána insolvenčním správcem, exekučním příkazem soudního exekutora ve smyslu ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. postihnout pohledávku povinného týkající se majetkové podstaty dlužníka. Jestliže je totiž exekuční řízení vedeno pro pohledávku patřící do majetkové podstaty dlužníka, za situace, kdy soudní exekutor rozhodne o přikázání jiné peněžité pohledávky a to pohledávky povinného za touto majetkovou podstatou dlužníka, dochází tím k nepřípustnému střetu dvou pohledávek týchž subjektů (započtení pohledávek je v tomto případě vyloučeno, srovnej § 140 odst. 2 a 3 IZ).

12.       Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci, a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. P. J., Exekutorský úřad Ch., pod sp. zn. 129 EX 9170/13, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2013, č. j. 73 EXE 5097/2013-20, se v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. P. J., Exekutorský úřad Ch., ze dne 24. srpna 2016, č. j. 129 EX 9170/13-210, částečně zastavuje.

 

Poř. č. 11       

 

„Zvláštními právními předpisy“ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, nejsou míněny jen české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017)

 

1.     Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody, která podle žalobních tvrzení vznikla žalobkyni tím, že vynaložila náklady na právní pomoc advokáta při mimosoudní ochraně svých práv duševního vlastnictví.

2.         Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2015, č. j. 32 Cm 13/2014-199, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 187 404,80 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a nahradit žalobkyni náklady řízení (II. výrok). Vyšel z nesporné skutečnosti, že žalované měly ve své nabídce výrobek označený „Quadro skrytý plnovýsuv“, že však označení „Quadro“ je chráněno jako mezinárodní ochranná známka „ve prospěch společností H.“ a že žalované po jednání s právním zástupcem žalobkyně stáhly tyto výrobky ze své nabídky. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela smlouvu o právní pomoci s kanceláří W. L., v. o. s., pro zastupování ve věci porušování práv duševního vlastnictví se sjednanou hodinovou sazbou odměny za právní služby ve výši 4 500 Kč a že za právní pomoc související s mimosoudním jednáním se žalovanými zaplatila této advokátní kanceláři částku přesahující 500 000 Kč. Dospěl k závěru, že náklady za právní zastoupení jsou škodou, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovanými; kdyby žalované své povinnosti neporušily, nebyl by důvod pro právní zastoupení. Konstatoval, že oblast duševního vlastnictví vyžaduje vysokou odbornost, proto využití služeb advokáta pro mimosoudní jednání není nepřiměřeným bráněním práva. Žalobkyní původně požadovaná výše škody (508 357,25 Kč) však neodpovídá požadavku na předvídatelnost vzniklé škody, protože nebylo možné předvídat konkrétní podobu smlouvy, kterou žalobkyně se svým zástupcem uzavřela. S poukazem na požadavek přiměřenosti [§ 379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)] určil výši škody podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) s přihlédnutím k počtu úkonů, které zástupce žalobkyně podle zjištění soudu prvního stupně v souvislosti s mimosoudním jednáním účastníků učinil, přihlédl též k obtížnosti jednotlivých úkonů a odměnu stanovenou podle sazby v § 9 odst. 4 AT zvýšil dle § 12 odst. 1 AT na trojnásobek.

3.         Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, ve II. výroku změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaným (I. výrok) a uložil žalovaným nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyni (II. výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, konstatoval, že se neprokázalo tvrzení žalovaných, že konkrétní náklady žalobkyně vynaložila v souvislosti s jiným právním poradenstvím, nebo že byly účtovány nesprávně. Dospěl k  závěru, že žalované porušily předpisy týkající se ochrany ochranných známek, žalobkyně na odstranění tohoto závadného stavu musela vynaložit náklady na právní zastoupení ve výši zjištěné soudem prvního stupně, za takto vzniklou škodu společně a nerozdílně odpovídají žalované. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaných, že žalobkyně není v tomto sporu aktivně legitimována. V řízení, jak uvedl, bylo totiž prokázáno, že vlastník ochranné známky poskytl žalobkyni v r. 2000 smlouvou uzavřenou ústně podle německého práva nevýhradní licenci a prokázáno bylo rovněž, že tuto formu licenční smlouvy německé právo připouští. Odkázal na § 9 zákona č. 97/1963 S., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinného v době, kdy byla smlouva uzavřena, který umožňoval zvolit si právo, jímž se vzájemné vztahy účastníků mají řídit. Uvedl, že podmínkou pro uplatnění práva podle § 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (dále jen ZVPPV), není ani forma licenční smlouvy, ani volba rozhodného práva, ale pouze skutečnost, že osoba, která právo vymáhá, je v postavení nabyvatele licence k právu, k jehož porušení došlo.

4.         Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované včas dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., uplatňujíce důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jsou totiž přesvědčeny, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí jednak na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud dosud neřešil, a rovněž na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

5.         Zdůrazňují, že podle ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV může vymáhat práva průmyslového vlastnictví jednak jejich vlastník, jednak jejich uživatel jako „osoba oprávněná podle zvláštního předpisu“. Tímto zvláštním předpisem může být podle jejich názoru pouze některý z českých právních předpisů, na který odkazuje poznámka pod čarou. Připomínají, že ZVPPV vznikl z důvodu transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o vymáhání práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „Směrnice“), v jejímž článku 4 byly vymezeny osoby, které se mohou práv duševního vlastnictví domáhat. Jsou přesvědčeny, že čl. 4 odst. 1 písm. b) Směrnice, který hovoří o držitelích licence, výslovně odkazuje na vnitrostátní právo jednotlivých členských zemí. Podle českých právních předpisů uvedených v poznámce pod čarou může být licenční smlouva uzavřena pouze písemně, žalobkyně však uzavřela smlouvu podle německého práva ústně. Žalované jsou z tohoto důvodu přesvědčeny, že žalobkyně není v daném sporu aktivně legitimována.

6.         Podle žalovaných je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu úvaha dovolacího soudu o odpovědnosti žalovaných za škodu. Odvolací soud se podle nich odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, když dovodil, že odměna, kterou žalobce v daném sporu zaplatil inkasní společnosti, neodpovídá definici újmy spočívající v marně vynaložených nákladech podle § 380 obch. zák. a nesplňuje ani požadavek přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce. Podstatou uvedeného rozhodnutí byl podle dovolatelky závěr, že mezi protiprávním jednáním dlužníka jako hlavní příčinou a vznikem škody stál věřitelův volní akt, tj. jeho rozhodnutí vymáhat pohledávku prostřednictvím třetího subjektu, které nebylo nutným důsledkem dlužníkova prodlení. Z tohoto závěru dovozuje, že podobně v daném případě byl mezi protiprávním jednáním a vznikem škody (odpovídající nákladům na právní zastoupení) volní akt žalobkyně, tedy její rozhodnutí vyzvat žalované k tomu, aby se zdržely protiprávního stavu, prostřednictvím advokátní kanceláře. Jednání žalovaných nebylo podle jejího názoru bezprostřední příčinou vzniku škody. Odvolací soud se podle jejich názoru ostatně odchýlil též od jiné judikatury související se vztahem příčiny a následku, např. v rozporu s rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010, nezjišťoval, která skutečnost byla bezprostřední příčinou vzniku škody. Odchýlil se též od rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, v němž Nejvyšší soud s odkazem na své již zmíněné rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1733/2008 uvedl, že závěr (odvolacího soudu) o tom, že vynaložení nákladů na mediální průzkum a právní analýzy měly vztah k zajištění důkazů ve sporu a nebyly nutným důsledkem jednání žalovaného. Náklady na právní zastoupení byly zjevně nepřiměřené, neboť žalobkyně požadovala částku přesahující 500 000 Kč v situaci, kdy žalované zareagovaly již na první výzvu zástupce žalované. Další výzvy a vyjádření obsahovaly již pouze konstatování, že žalobce akceptoval, že došlo k zastavení prodeje a distribuce výrobků a současně obsahovaly další finanční požadavky na odměnu advokátní kanceláře, která se pak s každým dalším podáním navyšovala.

7.         Žalované navrhly dovolání jako nepřípustné odmítnout, protože dovolatelky nevymezily rozsah, v jakém dovolání napadají, případně jako nedůvodné zamítnout. Námitka týkající se nedostatku aktivní legitimace je podle žalobkyně nedůvodná proto, že žalované vykládají Směrnici v rozporu s její preambulí a přeceňují význam poznámky pod čarou k § 2 odst. 1 ZVPPV. Rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, s nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, na danou věc nedopadá. Námitky žalovaných navíc, zpochybňují-li existenci příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vzniklou škodou, směřují podle žalobkyně do skutkového, nikoli právního posouzení věci.

8.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

9.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky (kterou dovolací soud dosud neřešil), zda uživatelem práv průmyslového vlastnictví podle § 2 odst. 1 ZVPPV, který je oprávněn svým jménem tato práva vymáhat, je pouze ten, kdo se stal jejich uživatelem podle českých právních předpisů.

10.       Dovolání však není důvodné.

11.       Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2637/2009, s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, a ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 22/99, vyložil, že poznámky pod čarou mají povahu pouhé legislativní pomůcky, která nemůže stanovit závazná pravidla chování ani pravidla pro interpretaci příslušného ustanovení. Vyložit konkrétní ustanovení zákona je třeba s použitím standardních interpretačních metod (výklad jazykový, logický, systematický), a pokud by nevedly ke spolehlivému výsledku, přihlédnout k účelu, jenž byl přijetím zákona sledován.

12.       Podle § 2 odst. 1 ZVPPV jsou osobami oprávněnými vymáhat práva podle tohoto zákona vlastník nebo majitel práva podle příslušného zákona na ochranu průmyslového vlastnictví, nebo osoba oprávněná podle zvláštního právního předpisu2) užívat práva, zejména nabyvatel licence a profesní organizace ochrany práv, která je řádně uznávána v zemi původu jako organizace oprávněná zastupovat vlastníky či majitele práv průmyslového vlastnictví.

13.       Zákonem o vymáhání práv průmyslového vlastnictví (dále opět jen „ZVPPV“) byla do našeho právního řádu vtělena Směrnice, jejímž cílem mimo jiné bylo (jak deklarovala ve svých úvodních ustanoveních) sblížit právní systémy jednotlivých členských států tak, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany vnitřního trhu (bod 10 úvodních ustanovení), rovnocenná úroveň ochrany práv duševního vlastnictví ve Společenství, podpora volného pohybu zboží v rámci vnitřního trhu, vytvořeno prostředí příznivé pro zdravou hospodářskou soutěž (bod 8 úvodních ustanovení). Cílem Směrnice však neměla být harmonizace předpisů pro soudní spolupráci, soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, směrnice neměla za cíl ani určovat rozhodné právo s tím, že příslušné nástroje Společenství, které tyto záležitosti obecně upravují, již existují a vztahují se také na duševní vlastnictví (bod 11 úvodních ustanovení).

14.       Členské státy proto měly přijmout různá „opatření, řízení a nápravná opatření“ (článek 3 Směrnice), potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví. Za osoby oprávněné použití těchto opatření žádat, byli označeni jednak nositelé práv duševního vlastnictví v souladu s použitelným právem [článek 4, odst. 1 písm. a) Směrnice], a dále všechny ostatní osoby oprávněné užívat tato práva, zejména držitelé licence, v rozsahu povoleném použitelným právem a v souladu s tímto právem [článek 4 odst. 1 písm. b) Směrnice].

15.       V souladu s cíli Směrnice měly jednotlivé členské státy do svého právního řádu přijmout taková ustanovení, která by umožnila všem vnitrostátním soudům  poskytnout rovnocennou ochranu právům duševního vlastnictví, ať již je jejich vlastníci či uživatelé – v souladu s vnitrostátním právem svého domovského státu - nabyli v kterémkoli členském státě Evropské unie (dále jen „EU“). V tomto smyslu je třeba chápat pojem „použitelné právo“ uvedený v čl. 4 odst. 1 písm. b) Směrnice.

16.       Směrnice počítala s tím, že oprávněné osoby budou moci ochranu svých (podle „použitelného práva“ nabytých) práv vymáhat kterémkoli členském státě. Obecnou úpravou vztahující se k určení soudní příslušnosti byl totiž i ve vztahu k právům průmyslového vlastnictví míněn článek 5 odst. 3 tehdy účinného nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I), [dnes srov. obdobně čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012], který zakládal zvláštní výlučnou příslušnost soudům místa toho členského státu, kde došlo či může dojít k tzv. kvazideliku, za který je považován i zásah do průmyslových práv (srov. argumentaci obsaženou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013).

17.       Z ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) a c) ZVPPV vyplývá, že se tento zákon použije též při vymáhání práv plynoucích z ochranné známky Společenství (dnes ochranné známky EU) a průmyslového vzoru Společenství podle příslušných nařízení Rady (ES).

18.       V souladu s uvedeným je třeba vykládat ustanovení § 2 odst. 1 ZVPPV shora citované. Oním „zvláštním právním předpisem“ zde nemohou být míněny jen (v poznámce pod čarou příkladmo uvedené) české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví, jak prosazuje dovolatelka. Podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout ochranu všem vlastníkům či uživatelům práv průmyslového vlastnictví, která jsou na území České republiky vymahatelná. To jsou nejen průmyslová práva vzniklá podle národních právních předpisů uvedená v poznámce pod čarou, ale též práva vzniklá podle předpisů evropských (např. nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. 2. 2009, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. 12. 2015 o ochranné známce EU) nebo podle mezinárodní úmluvy (Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. 4. 1891, zveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 65/1975). Vlastníkem i uživatelem takového práva může být jakýkoliv zahraniční právní subjekt, a je obvyklé, že dispozice s těmito právy (například formou licenční smlouvy) činí podle práva své domovské země. Uživatele práva průmyslového vlastnictví nelze zbavit možnosti vymáhat tato práva v České republice jen proto, že mu oprávnění užívat právo průmyslového vlastnictví bylo poskytnuto v souladu s právem jeho domovského státu (či v souladu s jiným právem, které si účastníci daného smluvního vztahu zvolili). Z uvedeného plyne, že pojem „zvláštní právní předpis“ se musí vztahovat nejen na právní předpisy upravující jednotlivá práva průmyslového vlastnictví, ale též na právní předpisy upravující licenční smlouvu jako smluvní typ. Závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimaci žalobkyni zakládá též v souladu s německým právem ústně uzavřená licenční smlouva, je tudíž správný.

19.       Pro řešení další dovolatelkami předložené otázky vztahující se k údajně nesprávným závěrům o vztahu příčiny a následku v případě odpovědnosti za škodu, dovolání není přípustné. Odvolací soud se při řešení této otázky od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

20.       Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod č. 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5453/2015).

21.       Dovolatelky jsou přesvědčeny, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou, která řeší vztah příčiny a následku (např. v rozporu s rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1045/2010) proto, že odvolací soud podle jejich názoru nezjišťoval, která skutečnost byla bezprostřední příčinou vzniku škody. V tom se však dovolatelky mýlí. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl (a odvolací soud se s jeho argumentací ztotožnil), že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo sice uzavření smlouvy o právní pomoci (a zaplacení odměny za poskytnuté služby), smlouvu by však nebylo třeba uzavřít, nebýt protiprávního jednání žalovaných. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vychází z toho, že „příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že k přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. např. rozsudek ze dne 18. 8. 2011, sp. zn.  25 Cdo 4841/2009). Vztaženo k souzené věci, nebýt porušení právní povinnosti žalovanými, škoda by nenastala, neboť žalobkyně by nevynaložila náklady na právní pomoc potřebnou k odstranění závadného stavu, který žalované způsobily.

22.       Oproti mínění dovolatelek napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008. Ve zmíněném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud řešil odpovědnost za škodu vzniklou podle § 373 a násl. obch. zák. ze závazkového vztahu a nárok uplatněný jako náklady vzniklé porušením povinností druhé strany (§ 380 obch. zák.). Pro tento případ dovodil, že § 380 obch. zák. definuje náklady, které se budou považovat za škodu, ve zúženém rozsahu, protože spojuje tyto náklady s jejich příčinou – porušením povinnosti (ze smlouvy) druhé strany a že do takto stanoveného rámce se odměna inkasní společnosti jako újma poškozené strany nedá zařadit. V souzeném případě však nejde o spor vzniklý porušením povinností ze závazkového vztahu (byť to odvolací soud ve svém rozsudku nesprávně uvedl) a nejsou uplatňovány náklady podle § 380 obch. zák., ostatně není žádána ani škoda odpovídající nákladům vynaloženým na vymožení pohledávky inkasní společností.

23.       Dovolatelky dále argumentují tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu shora uvedené je citováno v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatelky však přehlížejí, že toto rozhodnutí je citováno k podpoře spíše obecných argumentů o vzájemném vztahu příčiny a následku a o řetězení jednotlivých příčin a následků. Tak je tomu například v jimi zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1773/2011. Tento rozsudek jako argument proti napadenému rozhodnutí navíc nelze použít také z toho důvodu, že byl vydán ve věci, v níž byl uplatněn nárok na zaplacení dalších nákladů na právní zastoupení nad rámec těch, které byly přiznány v soudním řízení. V souzené věci však byly uplatněny náklady, které žalobkyni vznikly mimo soudní řízení (bez souvislosti s ním). Z týchž důvodů není napadené rozhodnutí v rozporu ani s usnesením ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, nebo ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, neboť také tato rozhodnutí řeší povahu nákladů přiznaných rozhodnutím soudu v soudním řízení.

24.       Argument, že náklady na právní zastoupení, které žalobkyně vynaložila, byly zjevně nepřiměřené, rovněž neobstojí za situace, kdy soudy žalobkyni přiznaly jen náklady vypočtené podle advokátního tarifu, nikoli náklady skutečně vynaložené. Námitkami, že „žalované zareagovaly již na první výzvu zástupce žalované“ a že „další výzvy a vyjádření obsahovaly již pouze konstatování, že žalobce akceptoval, že došlo k zastavení prodeje a distribuce výrobků a současně obsahovaly další finanční požadavky na odměnu advokátní kanceláře, která se pak s každým dalším podáním navyšovala“ dovolatelky napadají skutková zjištění, která však nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu o tom, že náklady na právní zastoupení ve výši „správně zjištěné soudem prvního stupně“ byly vynaloženy v příčinné souvislosti s jednáním žalovaných, je totiž závěrem o skutkovém stavu.

25.       Z hlediska uplatněného a přípustného dovolacího důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

26.       Dovolatelka podala též návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický“. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.

 

 

Poř. č. 12 -  rozhodnutí odročené z kolegia 8. 3. 2017 kvůli podané ústavní stížnosti – ÚS odmítnuta.

 

Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost pracovní volno za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, přísluší zaměstnanci po dobu přidělení od zaměstnavatele jen náhrada mzdy nebo platu; toto plnění nelze modifikovat a přiznávat jiné náhrady v závislosti na tom, jaké náhrady a v jakém rozsahu orgán či instituce, do níž je zaměstnanec přidělen, na základě svých předpisů poskytuje.  

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1122/2015)

 

1.      Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 8 607,23 EUR s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně Ministerstva životního prostředí byla v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 vyslána k Evropské komisi jako „cost – free“ národní expert. Toto vyslání mělo trvat 12 měsíců a mělo být zcela financováno vysílacím státem. Tímto vysláním došlo ke změně místa výkonu práce oproti její původní pracovní smlouvě a mělo být posuzováno jako přeložení podle ustanovení § 43 zák. práce. Po dobu výkonu práce u Evropské Komise od žalované pobírala průměrný plat, byly jí uhrazeny náhrady na cestu do nového místa výkonu práce v Bruselu a zpět do České republiky po ukončení působení jako národního experta, a žalovaná nesla též veškeré náklady související s vysláním včetně diet a ubytování. Kromě uvedených náhrad však žalobkyni náleží rovněž náhrada zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Žalovaná přes výzvu uvedené náhrady nezaplatila, a proto se žalobkyně domáhala „prozatím“ náhrady zvýšených nákladů za první tři měsíce od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013.

2.         Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 17 C 368/2013-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 42 910 Kč k rukám její zástupkyně. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyni příslušela za dobu od 16. 7. 2013 do 30. 9. 2013 náhrada za zvýšené životní náklady ve smyslu ustanovení § 181 zák. práce ve výši určené ustanovením § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům v rozpočtových a příspěvkových organizacích s pravidelným pracovištěm v zahraničí.

3.         K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 23 Co 461/2014-63 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 23 135 Kč k rukám advokátky Mgr. J. S. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že působení žalobkyně v Bruselu lze posoudit jako přeložení podle ustanovení § 43 odst. 1, které nelze použít ani analogicky, neboť žalovaná nemá pobočku působící v Bruselu, a již z tohoto důvodu je závěr chybný. Podstatou sporu byl výklad ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce v souvislosti s rozhodnutím Komise evropských společenství ze dne 12. 11. 2008, kterým se stanoví pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise. Toto ustanovení v zásadě nepočítá s tím, že by zaměstnanci náleželo po dobu přeložení k orgánu Evropské unie jiné plnění, než je náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Přitom český právní řád nemá jiná ustanovení, kterými by reagoval na otázku odměňování českého národního experta vyslaného k orgánu Evropské unie. Za této situace je zřejmé, že vedle sebe stojí na jedné straně český národní odborník, který je hrazen z prostředků Komise a pobírá vedle náhrady mzdy podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce i další požitky (tj. minimálně cestovní výdaje, denní příspěvky a měsíční příspěvky na pobyt v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu a místem přidělení) a na straně druhé je zde přidělený národní odborník, který pobírá pouze náhradu mzdy podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce. Takováto úprava je však výrazně nerovnovážná, ačkoliv se jinak jedná o typově shodné národní odborníky na stejných pozicích. Stávající pojetí odměňování těchto národních bezplatných pracovníků se tak dostává do zjevného střetu s účelem jejich vyslání jako nezávislých odborníků. Na to ostatně reaguje i ustanovení § 181 zák. práce odkazem na prováděcí vyhlášku č. 62/1994 Sb., která zaměstnancům majícím místo výkonu práce v zahraničí určené jako pravidelné pracoviště přiznává vedle jízdních výdajů, výdajů za ubytování a výdajů spojených s přepravou osobních věcí, i náhradu zvýšených osobních nákladů. Nedostatečná právní úprava v zákoníku práce nemůže jít podle názoru odvolacího soudu k tíži zaměstnance, neboť to odporuje základním zásadám zákoníku práce vyjádřeným v tehdy účinném ustanovení § 13 zák. práce. Za této situace odvolací soud dovodil, že k zachování základních zásad zákoníku práce podle ustanovení § 13 odst. 2 písm. b) a odst. 5 zák. práce, je nutno použít povolenou analogii v rámci zákoníku práce, a tuto zjevnou nerovnovážnost odstranit analogickým použitím ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce ve spojení s ustanovením § 172 – 181 zák. práce. Vztaženo k nároku žalobkyně uplatněným touto žalobou je nutno použít ustanovení § 181 zák. práce ve spojení s nařízením vlády č. 62/1994 Sb.

4.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že použitím analogie ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce ve spojení s ustanovením § 172 – 181 zák. práce a nařízením vlády č. 62/1994 Sb. došlo k propojení dvou zcela odlišných právních ustanovení. Zatímco ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce patří mezi jiné důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance, ustanovení § 172 – 181 zák. práce se naproti tomu týkají náhrad výdajů poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce v zahraničí. Dochází tak ke směšování nároků při výkonu práce s nároky při překážkách v práci, tedy dvou zcela odlišných právních vztahů a nároků z nich plynoucích, které bez pochyby nemohl mít zákonodárce na mysli.  Jestliže v případě poskytnutí pracovního volna s náhradou platu, podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce zaměstnanec žádnou práci pro zaměstnavatele nevykonává, tak působení zaměstnance v zahraničí je působením v době jeho pracovního volna a jiné nároky než náhrada platu nemohou žalobkyni právem náležet. Případná nerovnost v nárocích národních expertů je založena přímo rozhodnutím Komise ze dne 12. 11. 2008, č. j. C (2208) 6866. Reakcí na ně bylo ustanovení § 199 odst. 3, přičemž nelze dovodit, že by se rozhodnutí promítlo do národní úpravy nedostatečně, když sám výchozí dokument tyto rozdíly nastolil.  Dovolatelka se nemohla dopustit porušení základních zásad zákoníku práce, jestliže vycházela bezezbytku právě ze zákoníku práce a z jeho ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, které jako jediné uvedenou záležitost řeší. Snaha odvolacího soudu napravit, resp. překlenout výkladem případné nedostatky v nadnárodní i národní právní úpravě vedla k nastolení nerovnováhy jiné, a to nerovnováhy mezi účastníky řízení a tím i mezi stranami pracovněprávního vztahu. Dovolatelka v postavení zaměstnavatele respektujícího zákon nemůže nést důsledky nevyrovnané úpravy v evropském měřítku a toho, jak se promítla do národního předpisu. Žalovaná navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.

5.         Žalobkyně uvedla, že je nutné použít teleologický výklad a překlenout tak případné rozpornosti, vyplývající z právních institutů, jako jsou osobní překážka v práci a náhrady při výkonu práce. Je třeba zaměřit se na účel zákoníku práce a na jeho hlavní zásady, mezi které spadá zásada zákazu diskriminace. Ať již se užiji analogie podle ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce či analogie podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, v obou případech je nutné podle názoru žalobkyně následně aplikovat ustanovení § 172 a § 181 zák. práce odkazující na nařízení vlády č. 62/1994 Sb., jež upravuje poskytování náhrad zvýšených životních nákladů. Vzhledem k tomu, že evropská úprava nezakládá nerovné zacházení s národními odborníky, nýbrž počítá s tím, že národní úprava zajistí stejné postavení i bezplatným národním expertům, tak v případě, že uvedené povinnosti zaměstnavatele nejsou přímo zakotveny v zákoníku práce, je nutné překlenout tuto mezeru v právu použitím základních zásad zákoníku práce a analogicky aplikovat nejpřiléhavější ustanovení zák. práce tak, aby byl splněn účel zákoníku práce.

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9.         V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně byla u žalované v pracovním poměru od 1. 3. 2007 do 31. 7. 2012. Dopisem ze dne 7. 6. 2011 vedoucí sekce vnitřního chodu a personálních agend Stálého zastoupení ČR při Evropské unii Z. L. sdělil žalované (ředitelce odboru EU V. H. Š., MBA) ve věci „působení paní Z. K. v Evropské komisi v DG Enviroment “ kromě jiného, že „výrazem „cost-free“ je míněno, že Evropská Komise nenese žádné náklady spojené s vysláním a působením národního experta u EK a veškeré náklady, včetně diet a ubytování v místě nese vysílající rezort“. Dopisem žalované ze dne 30. 6. 2011 Z. L. bylo potvrzeno vyslání žalobkyně k Evropské komisi, dopisem ze dne 11. 7. 2011 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí poskytuje pracovní volno za účelem jejího vyslání jako národního experta do Evropské Komise ve smyslu ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, a tato pak v období od 16. 7. 2011 do 16. 7. 2012 působila u Evropské Komise jako tzv. „cost-free“ národní expert. Žalovaná jí po dobu působení u Evropské Komise vyplácela plat a uhradila náklady na ubytování a jízdní výdaje na cestu do Bruselu a po skončení působení na cestu zpět, náhradu zvýšených životních nákladů jí odmítla zaplatit.

10.       Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda národnímu expertu vyslanému do instituce Evropské unie přísluší též náhrada zvýšených životních nákladů ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

11.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

12.       Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že náhrada je požadována jen za tři měsíce po vyslání k Evropské komisi – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 11. 2011, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákona č. 466/2011 Sb. kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony (dále jen „zák. práce“).

13.       Podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci pracovní volno za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, do jiné mezinárodní vládní organizace, do mírové nebo záchranné operace anebo za účelem humanitární pomoci v zahraničí, přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. O poskytnutí pracovního volna zaměstnavatel vydá zaměstnanci písemné potvrzení, v němž uvede údaj o délce trvání pracovního volna. Délka takto poskytnutého pracovního volna nesmí přesáhnout dobu 4 let.

14.       Uvedené ustanovení se vztahuje na zaměstnance přidělené do shora uvedených orgánů a institucí, jejichž postavení v nich pak podléhá pravidlům přijatým těmito orgány a institucemi, jako je Rozhodnutí Rady Evropské unie 2003/479/ES, o pravidlech pro národní odborníky a vojenský personál přidělený do generálního sekretariátu Rady (v konsolidovaném znění), zmíněné příkladmo v ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce v poznámce pod čarou, anebo (k projednávané věci se vztahující) Rozhodnutí Komise ze dne 12. 11. 2008 C(2008) 6866 final, kterým se stanoví pravidla pro přidělování a odborné stáže národních odborníků v rámci útvarů Komise (dále jen „Rozhodnutí Komise“).

15.       Národní odborníci jsou osoby, které byly dány k dispozici Komisi celostátními, regionálními nebo místními orgány veřejné správy nebo mezivládní organizací, na něž se Komise obrací s cílem využít jejich odbornosti v určité oblasti (Čl. 1 odst. 1 věta druhá Rozhodnutí Komise), přičemž osoby, na které se vztahují tato pravidla, jsou ve služebním nebo zaměstnaneckém poměru ke svému zaměstnavateli minimálně dvanáct měsíců před svým přidělením a zůstávají vedeni u tohoto zaměstnavatele i po dobu svého přidělení (Čl. 1 odst. 1 věta čtvrtá Rozhodnutí Komise). „Bezplatnými národními odborníky“ se pro účely tohoto rozhodnutí rozumí národní odborníci, pro které Komise nevyplácí žádný z příspěvků stanovených v kapitolách III a VI a nehradí žádné výdaje stanovené v tomto rozhodnutí, s výjimkou výdajů souvisejících s výkonem jejich funkce po dobu přidělení (Čl. 2 odst. 1 Rozhodnutí Komise). Bezplatný národní odborník tedy neobdrží zejména příspěvek na pobyt určený k paušálnímu pokrytí životních nákladů v místě přidělení, jehož měsíční výše je stanovena v Čl. 17 odst. 1 Rozhodnutí Komise v závislosti na vzdálenosti mezi místem původu a místem přidělení (při vzdálenosti 801 až 1300 km činí příspěvek 562,80 EUR).

16.       S názorem odvolacího soudu, že tuto „zjevnou nerovnovážnost“ je třeba odstranit analogickým použitím ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce a ustanovení § 181 zák. práce ve spojení s nařízením vlády č. 62/1994 Sb., však přesto nelze vyslovit souhlas.

17.       Ode dne vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen (kromě jiného) přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a tomu také odpovídá povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy osobně konat [srov. § 38 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. V jiném místě, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, koná zaměstnanec práci, je-li vyslán na pracovní cestu, jíž se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce (§ 42 odst. 1 zák. práce), nebo jestliže je vyslán na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky případně k jinému zaměstnavateli (§ 42 odst. 2 zák. práce). Za podmínek upravených v ustanovení § 43 odst. 1 zák. práce je rovněž možné přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, avšak pouze s jeho souhlasem a v rámci zaměstnavatele, pokud to nezbytně vyžaduje jeho provozní potřeba. V takovém případě má „zaměstnanec zaměstnavatele, který je uveden v § 109 odst. 3“ nárok na poskytnutí cestovních náhrad podle ustanovení § 173 a násl. zák. práce, včetně náhrad při výkonu práce v zahraničí stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 189 zák. práce (srov. § 181 zák. práce).

18.       Tímto prováděcím předpisem je kromě jiného též nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, z něhož též žalobkyně vychází, uplatňuje-li za dobu svého pobytu v Bruselu náhradu zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 3 uvedeného nařízení vlády. Toto nařízení (stále platné a účinné, i když zmocňovací ustanovení, na jehož základě bylo vydáno, bylo již v minulosti zrušeno  - srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1798/1998, uveřejněný ve Sb. rozh. obč.  ročník 2001 pod č. 8) však upravuje – jak se v ustanovení § 1 výslovně uvádí - poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací, kteří mají místo výkonu práce v zahraničí určeno jako pravidelné pracoviště. Právní úpravu zde obsaženou lze tedy vztáhnout jen na zaměstnance, kteří konají práci pro zaměstnavatele podle pracovní smlouvy a jejichž pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad je za podmínek stanovených v ustanovení § 34 odst. 2 zák. práce sjednáno v pracovní smlouvě. Protože však přidělený národní odborník bude plnit své úkoly „pouze v zájmu Komise“ (odst. 4 preambule Rozhodnutí Komise), „vykonává své povinnosti a jedná pouze v zájmu Společenství, nevyhledává ani nepřijímá instrukce od žádné vlády, orgánu, organizace nebo osoby mimo Komisi“ [Čl. 7 odst. 1 písm. a) Rozhodnutí Komise] a „veškerá práva související s prací, kterou národní odborník provádí při výkonu svých povinností, náleží Společenství“ [Čl. 7 odst. 1 písm. g) Rozhodnutí Komise], je nepochybné, že zaměstnanec, který je přidělen do Komise, přestává vykonávat pro zaměstnavatele práci jak v místě výkonu práce sjednaném pracovní smlouvou nebo kdekoliv jinde. Protože ani nelze dovozovat, že by žalobkyně vykonávala práci v Komisi „v rámci zaměstnavatele“ ve smyslu ustanovení § 43 zák. práce (žalovaná žádnou organizační složku v Bruselu nemá), lze přisvědčit závěru, že nařízení vlády č. 62/1994 Sb. na poměry účastníků přímo uplatnit nelze.

19.       Požadované plnění nelze požadovat ani na základě tzv. překážek v práci. Podstatou tzv. důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance (taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 191 zák. práce) je, že představují právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu suspenzi pracovního závazku po dobu, po kterou překážka trvá; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu, přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance po dobu trvání překážky v práci upravují předpisy o nemocenském pojištění a zákon o státní sociální podpoře. Po dobu trvání tzv. důležité osobní překážky v práci se tedy jedná o nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou je zaměstnavatel povinen omluvit.

20.       Vedle uvedených osobních překážek v práci upravených v ustanovení § 191 až § 198 zák. práce je pracovní závazek zaměstnance suspendován i v případě tzv. jiných důležitých osobních překážek v práci podle ustanovení § 199 odst. 1, 2 zák. práce. Okruh a rozsah těchto jiných důležitých osobních překážek v práci stanoví příloha k nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Stanoví se zde podmínky, za jakých je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci pracovní volno, v jakém rozsahu je povinen volno poskytnout, a také to, zda za dobu pracovního volna zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu vůbec přísluší. Z této systematiky právní úpravy nevybočuje ani důležitá osobní překážka v práci podle ustanovení § 199 odst. 3 zák. práce, kdy na žádost zaměstnance zaměstnavatel může (není k tomu povinen) poskytnout zaměstnanci pracovní volno za účelem vyslání národního experta do některé z institucí Evropské unie, či při dalších uvedených příležitostech. V těchto případech pracovní poměr zaměstnance k zaměstnavateli sice zůstává zachován, ale vzhledem k suspenzi povinností vyplývajících z pracovního poměru [§ 38 odst. 1 písm. a) a b)] je omezen jen na pouhý právní vztah, který není konzumován, kdy zaměstnavatele z důvodu této překážky v práci tíží jedině povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu, jak to ostatně vyplývá též z posledního pododstavce Čl. 1 odst. 1 Rozhodnutí Komise. Jiné náhrady není zaměstnavatel v této době, kdy pro něho zaměstnanec nekoná práci, povinen (ani analogicky) poskytovat, a to tím spíše, že zmiňovaná „nerovnovážnost“ v postavení národních expertů v Komisi byla založena na základě Rozhodnutí Komise, které už nestanovilo závazek zaměstnavatelů hradit zaměstnanci - bezplatnému národnímu odborníkovi - po dobu přidělení obdobná plnění jako jsou denní příspěvky na pobyt a měsíční příspěvky na pobyt.

21.       Z uvedeného vyplývá, že, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci na jeho žádost pracovní volno za účelem vyslání národního experta do orgánu nebo instituce Evropské unie, přísluší zaměstnanci po dobu přidělení od zaměstnavatele jen náhrada mzdy nebo platu; toto plnění nelze modifikovat a přiznávat jiné náhrady v závislosti na tom, jaké náhrady a v jakém rozsahu orgán či instituce, do níž je zaměstnanec přidělen, na základě svých předpisů poskytuje.

22.       Protože odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení (skutkový stav zjištěný oběma soudy) ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl [§ 243d písm. b), § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

 

 



 

[1]      Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením, sjednaná 13. 12. 2006 v New Yorku, vyhlášená pod č. 10/2010 Sb.

[2]      Ustanovení § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.

[3]      Komisař Rady Evropy pro lidská práva. Who gets to decide? Right to legal capacity for persons with intellectual and psychosocial disabilities. [online]. Štrasburk. © Rada Evropy 2012. [cit 2017-05-25]. Str. 8. Dostupné z: https://rm.coe.int/16806da5c0.

[4]      Článek 12 odst. 1 a 2 Úmluvy.

[5]      General comment no. 1. Article 12: Equal recognition before the law. [online]. Ženeva. © Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením 2014. [cit 2017-05-25]. Odst. 12. Dostupné z: https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CRPD/C/GC/1&Lang=en.

[6]      Ibidem, odst. 13.

[7]      Ibidem, odst. 13.

[8]      Ibidem, odst. 15.

[9]      Článek 12 odst. 3 Úmluvy.

[10]    Článek 12 odst. 4 Úmluvy.

[11]    Například povinnost opatrovníka rozhodovat primárně dle přání opatrovance § 467 odst. 1 nebo povinnost vysvětlit mu povahu a následky rozhodnutí, jenž za něj činí dle § 466 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[12]    Zejména jde o institut nápomoci při rozhodování dle § 45 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[13]    Concluding observations on the initial report of the Czech Republic. [online]. Ženeva. © Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením 2015. [cit 2017-05-25]. Dostupné z:

https://tbinternet.ohchr.org/_layouts/treatybodyexternal/Download.aspx?symbolno=CRPD%2fC%2fCZE%2fCO%2f1&Lang=en.

[14]    Ibidem, odst. 17.

[15]    Ibidem, odst. 29.

[16]    BACH, Michael. KERZNER, Lana. A new paradigm for protecting autonomy and the right to legal capacity [online]. Ontario 2010. [citováno 2018-05-25]. Str. 92. Dostupné z: https://www.lco-cdo.org/wp-content/uploads/2010/11/disabilities-commissioned-paper-bach-kerzner.pdf.

[17]    Pro jednání opatrovníka se uplatní pravidlo v ustanovení § 467 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého opatrovník jedná v souladu s přáními a názory opatrovance, není-li to možné, postupuje podle jeho zájmů.

[18]    General comment no. 1. Article 12: Equal recognition before the law. Odst. 30.

[19]    Do přípravy znění Úmluvy bylo zapojeno široké spektrum lidí se zdravotním postižením (včetně lidí s mentálním nebo duševním postižením) a jejich reprezentativních organizací.

[20]    Mental Disability Advocacy Center. Legal Capacity in Europe A Call to Action to Governments and to the EU [online]. Budapešť 2013. [citováno 2018-05-25]. Dostupné z: https://mdac.org/sites/mdac.org/files/legal_capacity_in_europe.pdf.

[21]    Legal capacity of persons with intellectual disabilities and persons with mental health problems [online]. Luxemburg © FRA – European Union Agency for Fundamental Rights 2013. [cit 2017-05-25]. str. 7. Dostupný z: https://fra.europa.eu/en/publication/2013/legal-capacity-persons-intellectual-disabilities-and-persons-mental-health-problems.

[22]    Interim report of the Special Rapporteur on torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment [online]. Ženeva. © OSN 2018. [cit 2017-05-25]. Dostupné z: https://documents-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N08/440/75/PDF/N0844075.pdf?OpenElement.

[23]    Who gets to decide? Right to legal capacity for persons with intellectual and psychosocial disabilities. Str.8.

[24]    Preambule, písm. e) Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením.

[25]    Zpráva veřejného ochránce práv z návštěv domovů pro osoby se zdravotním postižením. Veřejný ochránce práv - ombudsman [online]. Brno: © Kancelář veřejného ochránce práv [cit. 2018-05-25]. odst. 35 – 42. Dostupné z: ttps://www.ochrance.cz/?id=101624

[26]    Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 9. 2014, 18. 7. 2006, Ivinović proti Chorvatsku, č. 13006/13, bod. 44.

[27]    Ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

[28]    Ustanovení § 581 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

[29]    Srov. § 457 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý anděl21017079.pdf (225148)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Autorovy knihy