Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS červen 2020)

07.06.2020 20:05

CIVILNÍ KOLEGIUM NEJVYŠŠÍHO SOUDU -  ČERVEN 2020

              

  

Poř. č. 1

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 675/2019

Objektivita a vyváženost obsahu regionálního periodika by měla být dosažena uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu. Ustanovení § 4a zákona č. 46/2000 Sb. (tiskového zákona), ve znění účinném od 1. 11. 2013, kromě těchto požadavků na obsahové kvality celého periodika ukládá vydavateli povinnost poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, která vyjadřují názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto regionu, aniž by byl vydavatel oprávněn přezkoumávat a pro účely uveřejnění hodnotit obsah jednotlivých sdělení zastupitelů z pohledu objektivity a vnitřní vyváženosti. Při nesplnění této povinnosti se lze nápravy domáhat požadavkem na uveřejnění tzv. doplňující informace podle § 11a odst. 1 písm. a) tohoto zákona.

 

1.         Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 4. 2017, č. j. 7 C 571/2015-158, zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal uveřejnění doplňující informace a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalovaný ve svém regionálním periodiku XY neuveřejnil příspěvek ze dne 10. 8. 2015, jímž se žalobce jakožto zastupitel vyjadřoval ke změnám ve vedení města Ústí nad Labem, k nimž došlo dne 24. 6. 2015, ani doplňující informaci, jejíhož uveřejnění se žalobce domáhal dne 11. 11. 2015. Okresní soud uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu s § 4a, § 11a a § 15 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen „tiskový zákon“), když odmítl uveřejnit jak příspěvek žalobce, tak doplňující informaci, neboť v rozporu s požadavky vyjádřenými v § 4a tiskového zákona neobsahovaly vyvážené, objektivní a pravdivé informace, ale naopak použitím termínů „puč“ a „pučisté“ ve vztahu ke změnám ve vedení města a jejich aktérům vybočily z charakteru XY, a proto nebyly vhodné k uveřejnění.

2.         Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 9 Co 262/2017-195, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovanému uložil, aby v XY uveřejnil text následujícího znění:

„Doplňující informace

Vážení spoluobčané, dovoluji si vás tímto informovat, že XY v roce 2015 odmítly otisknout můj komentář o změně ve vedení města Ústí nad Labem, k níž došlo na zasedání zastupitelstva dne 24. června 2015, a ani jinak o této změně neinformovaly. Až teď jsem si jako bývalý zastupitel prostřednictvím soudů vymohl otištění níže uvedené hlavní části článku

Proč se v roce 2015 změnilo vedení města?

Na úvod slovní úloha: v roce 2015 mělo zastupitelstvo města 37 členů. Kolik nejméně zastupitelů muselo tvořit koalici, aby nadpoloviční většinou hlasů zvolila primátora, náměstky a další členy rady města a rozhodovala o důležitých věcech?

Matematicky správná odpověď je samozřejmě 19. Přesto po rozpadu dřívější koalice ANO a PRO!Ústí v červnu 2015 vládlo pouhých 6 zastupitelů, dva z UFO a čtyři nezařazení, původně z ANO. Jak je to možné?

Odpověď je prostá: tehdejší koalici na zastupitelstvu podpořily ČSSD, KSČM a ODS, aniž se formálně staly součástí koalice. Je samozřejmě otázka, proč to udělaly a jak pevná mohla taková podpora být.

Existují v zásadě dva názory na to, proč se v roce 2015 rozštěpilo ústecké ANO a „pučisté“ odvolali primátora J. Z. a jeho spolupracovníky a proč pak důvěru získalo šestičlenné vedení primátorky V. N., která do zastupitelstva nastoupila jen asi dvě hodiny před zvolením (nahradila odstoupivšího J. M.). Nově nastoupivší vedení a jeho stoupenci tvrdili, že dřívější koalice ANO a PRO! pracovala tak špatně, že se téměř celá opozice cítila nucena najít způsob, jak ji vyměnit.

Proti tomu stojí názor, že když tehdejší koalice ANO a PRO! začínala být úspěšná v přetrhávání dvacet let budovaných korupčních vazeb, šedé eminence místní politiky zinscenovaly puč, jehož výsledkem bylo slabé vedení města, které se muselo ČSSD, KSČM a ODS odvděčit. Odměnou přitom nemusely být „jen“ funkce v městských firmách a na obvodech. Pro ČSSD a KSČM mohlo mít po jejich roztržce s Činoherákem v roce 2014 cenu i to, že vedení, nastoupivší v roce 2015, přemluvilo vyčerpané divadelníky k přechodu do příspěvkové organizace města, přestože to město vyšlo dráž.

D. D., bývalý zastupitel PRO!Ústí“.

3.         Dále odvolací soud a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel z okresním soudem zjištěného skutkového stavu, ztotožnil se s jeho právním závěrem, že žaloba byla podána včas podle § 14 a § 15a odst. 2 tiskového zákona, a žalobcův nárok posoudil podle ustanovení § 4a, § 11a a § 15 tiskového zákona, která vyložil z pohledu článku 17 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že svoboda projevu je jednou ze základních podmínek fungování demokratické společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy (odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, a ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03). Při výkladu § 4a tiskového zákona citoval důvodovou zprávu k zákonu č. 303/2013 Sb., jímž byly do tiskového zákona uvedeny zásady publikace v periodických tiskovinách územních samosprávných celků, a to s přihlédnutím k jejich specifikům. Krajský soud konstatoval, že příspěvek, jehož uveřejnění se žalobce domáhal, byl pochopitelnou a legitimní reakcí na ne zcela obvyklý způsob změny ve vedení města a formou, obsahem ani rozsahem nevybočoval z rámce přijatelného pro periodikum územního samosprávného celku. Žalobce jako zastupitel měl právo se k významným změnám ve vedení města vyjádřit. Výrazy „puč“ a „pučisté“ jsou podle krajského soudu zpravidla vnímány v závislosti na míře osobních sympatií pozorovatele vůči stávajícímu režimu, a nelze je tak jednoznačně označit za hanlivé. Uveřejněním doplňující informace s těmito výrazy by se žalovaný nedopustil trestného činu, přestupku ani jednání proti dobrým mravům, proto nebyly naplněny podmínky § 15 odst. 1 tiskového zákona, pro které by mohl žalovaný uveřejnění doplňující informace odmítnout. Krajský soud tedy shledal požadavek žalobce na uveřejnění doplňující informace důvodným, a proto mu vyhověl, přičemž za účelem přesnějšího vystižení smyslu a podstaty doplňující informace s odkazem na § 153 odst. 2 o. s. ř. upravil žalobcem navrhovaný výrok tak, aby bylo čtenářům zřejmé, že doplňující informace se netýká současného vedení města a že žalobce již není zastupitelem.

4.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje tím, že odvolací soud podle jeho názoru nesprávně vyložil § 4a tiskového zákona. Žalobce ve svém sdělení nazval nové vedení města pučisty a způsob, jímž došlo ke změně ve vedení města, pučem. Šlo o nepravdivé informace, jimiž vybočil z mezí fair projevu. Zastupitel sice má právo svobodně vyjadřovat své názory, ale současně má povinnost sdělovat informace či názory pravdivě, objektivně a politicky vyváženě a v tomto smyslu by mělo být vykládáno ustanovení § 4a tiskového zákona. Žalovaný je přesvědčen, že měl právo odmítnout uveřejnění sdělení i doplňující informace žalobce, neboť obsahovaly údaje neodpovídající skutečnosti. Požadavek na vyváženost a objektivitu reportáže vyplývá též ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 7 As 23/2010. Napadený rozsudek odvolacího soudu je podle dovolatele s tímto rozhodnutím v rozporu, proto navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.

5.         Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterého jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., pro otázku výkladu § 4a tiskového zákona, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, avšak není důvodné.

7.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8.         Podle § 4a tiskového zákona, ve znění účinném od 1. 11. 2013, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 305/2013 Sb., vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku je povinen poskytovat objektivní a vyvážené informace o územním samosprávném celku a poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku.

9.         Toto ustanovení tiskového zákona upravuje povinnosti vydavatele periodického tisku územního samosprávného celku, stanovené s přihlédnutím ke specifikům a hlavnímu poslání daného média. Vzhledem k tomu, že jde o tiskoviny, určené primárně k informování obyvatel určité lokality, měly by přinášet především ucelené informace o daném území a dění v něm. Vydavatel je proto povinen zajistit, aby po obsahové stránce tiskovina jako celek v tomto směru poskytovala čtenářům (občanům daného území) vyvážené a objektivní informace. To ovšem neznamená, že by vydavatel byl oprávněn nebo snad povinen provádět jakousi cenzuru příspěvků po obsahové stránce ve snaze zajistit, aby vnitřně vyvážený byl každý jednotlivý příspěvek. Objektivita a vyváženost obsahu regionálního periodika by měla být dosažena uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu. Ustanovení § 4a tiskového zákona kromě těchto požadavků na obsahové kvality celého periodika ukládá vydavateli povinnost poskytnout přiměřený prostor pro uveřejnění sdělení, které vyjadřuje názory členů zastupitelstva územního samosprávného celku, týkající se tohoto územního samosprávného celku. Z citované formulace nevyplývá, že by byl vydavatel oprávněn přezkoumávat a pro účely uveřejnění hodnotit obsah jednotlivých sdělení zastupitelů z pohledu objektivity a vnitřní vyváženosti, zejména proto, že sdělení mají sloužit k vyjádření názorů, tedy hodnotících soudů, které testu pravdivosti nepodléhají a pro svou subjektivitu ani podléhat nemohou (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99). Ochrana proti případným zásahům do osobnostních práv třetích osob uveřejněním takových hodnotících soudů ve sdělovacích prostředcích je zajištěna prostředky soukromého práva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 4 As 69/2007), srovnej též § 10 odst. 5 a § 11 odst. 3 tiskového zákona, podle nichž nejsou úpravou prostředků ochrany formou odpovědi a dodatečného sdělení dotčena ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti, jména a dobré pověsti právnické osoby. Názorová vyváženost obsahu regionálního periodika nemá být dosažena publikováním názorů, které pokládá vydavatel za žádoucí, ale publikováním rozdílných názorů ve vzájemně odpovídajícím rozsahu.

10.       V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že žalovaný odmítl v regionálním periodiku uveřejnit sdělení žalobce (tehdy opozičního zastupitele), vyjadřující jeho názor na způsob, jímž došlo ke změně vedení města. Z obsahu dovolání je patrno, že důvodem byl předpoklad, že by se členové nového vedení města mohli cítit dotčeni označením „pučisté“ a veřejnost by mohla vnímat žalobcem komentovanou událost ve vztahu k novému vedení nepříznivě. Dovolací soud je přesvědčen, že žalovanému jako vydavateli takové hodnocení nepříslušelo, neboť ustanovení § 4a tiskového zákona zakládá právo zastupitele na uveřejnění jeho názoru v regionálním periodiku, aniž by v něm současně bylo zakotveno právo vydavatele názor hodnotit a podle výsledku hodnocení případně odmítnout. Navíc, jak správně uvedl odvolací soud, vnímání výrazu „puč“ by zajisté záviselo na tom, nakolik je čtenář se změnou vedení města srozuměn či nikoli. Výraz puč je synonymem pro státní převrat provedený zpravidla násilným svržením vlády či panovníka, povětšinou malou organizovanou skupinou. Již z toho plyne negativní význam tohoto pojmu, který se však někdy, ne zcela důsledně, používá i pro jiné způsoby převzetí moci. Přestože v politické soutěži označení nějaké události za puč a její aktéry za pučisty v sobě nese odsudek jejich počínání, nejde o výraz hrubý, neslušný ani natolik hanlivý, aby bez dalšího představoval neoprávněný zásah do cti a vážnosti osoby, která se aktivně zapojila do veřejné činnosti. V dané věci zmíněný výraz vyjadřoval především osobní názor žalobce na to, jak změna proběhla, a sděloval, jak on tuto změnu vnímá. Šlo nepochybně o negativní hodnocení událostí, týkajících se vedení města, zastupitelem tohoto města a požadavek na možnost seznámit občany s tímto negativním stanoviskem byl ze strany žalobce coby zastupitele zcela legitimní. Případní zastánci změn ve vedení žalovaného pak mohli ve stejném regionálním periodiku přiměřeným způsobem reagovat, čímž by byla zajištěna názorová vyváženost periodika. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 7 As 23/2010, není případný, neboť pojednává o požadavcích na publicistické pořady rozhlasového a televizního vysílání a na případu reportáže o církevních restitucích konstatuje, že zákaz jednostranného zvýhodňování se vztahuje na celek vysílaného programu, který má být organizován tak, aby v něm zařazené jednotlivé pořady byly názorově vyhraněné a aby při zachování objektivity a pravdivosti sdělení vytvářely pestrou a názorově reprezentativní kombinaci, podporující otevřenou diskusi o společensky relevantních tématech. Tyto závěry nejsou se shora uvedeným v rozporu a naopak aplikovány na nyní posuzovanou věc pouze potvrzují, že každé zpravodajství (i regionální) má poskytovat názorově pluralitní obsah. Dále podle citovaného rozhodnutí „hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným“. Tedy v daném případě ani výrazy „puč“ a „pučisté“, jimiž žalobce osobně hodnotil změny ve vedení města, neodůvodňují závěr, že žalobce ve svém příspěvku vybočil z pravidel fair projevu.

11.       Podle § 11a odst. 1 písm. a) tiskového zákona, ve znění účinném od 1. 11. 2013, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 305/2013 Sb., dotčený člen zastupitelstva územního samosprávného celku může požadovat na vydavateli uveřejnění doplňující informace, pokud vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku neuveřejní sdělení podle § 4a po dobu 3 měsíců ode dne doručení tohoto sdělení vydavateli.

12.       Citované ustanovení, v tiskovém zákoně systematicky zařazené za ustanovení o „odpovědi“ a „dodatečném sdělení“, navíc uvozené nadpisem „doplňující informace“, vyvolává dojem, jako by se jednalo o úpravu povinnosti vydavatele uveřejnit doplnění nějaké dříve uveřejněné informace, neboť doplnit logicky lze jen něco již existujícího. Obsahově však § 11a v odstavci 1 pod písmenem a) výslovně upravuje povinnost vydavatele uveřejnit „doplňující informaci“ v případě, že neuveřejnil sdělení vyjadřující názor zastupitele, týkající se územního samosprávného celku. Proto je třeba toto ustanovení vyložit podle jeho obsahu a smyslu tak, že uveřejněním doplňující informace je zde míněno uveřejnění vydavatelem odmítnutého sdělení zastupitele s informací o tom, že je uveřejněno dodatečně. Jak je zřejmé z rozhodnutí soudů obou stupňů, tímto způsobem byl jimi § 11a tiskového zákona také chápán.

13.       Odvolací soud pak rozhodl v souladu se shora podaným výkladem § 4a tiskového zákona, neuveřejnění žalobcova sdělení shledal nedůvodným, a proto správně změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby podle § 11a odst. 1 písm. a) tiskového zákona uveřejnil doplňující informaci.

14.       Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

 

 

 

 

Poř. č. 2                                                                                                                 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5764/2017

Povinnost městských částí hlavního města Prahy nahradit újmu vzniklou při nakládání s majetkem hlavního města Prahy svěřeným jim do správy nevylučuje současnou odpovědnost hlavního města Prahy za tutéž újmu.

 

           

1.         Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 16 C 2/2012-315, rozhodl, že žaloba na náhradu škody na zdraví je co do svého základu důvodná s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalobce dne 19. 1. 2010 utrpěl poškození zdraví po zásahu kusem ledu spadlým se střechy domu v XY ulici v Praze 4, přičemž v uvedeném období panovaly velmi nepříznivé, až kalamitní teplotní a sněhové podmínky. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že led spadl se střechy domu č. p. XY, jenž je ve vlastnictví žalovaného, který neprováděl kontrolu předmětného objektu s dostatečnou péčí a mírou předvídavosti. Na základě toho dovodil, že ve smyslu § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) žalovaný porušil svou právní povinnost, a naplnil tak jeden ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Neshledal porušení prevenční povinnosti ze strany matky žalobce, která jej vezla v kočárku, neboť v ulici se nenacházela žádná upozornění na hrozící nebezpečí pádu sněhu nebo ledu a omezení vycházení nebylo indikováno. Soud uzavřel, že odpovědnost za vznik škody na zdraví nese žalované hlavní město a nikoli městská část Praha 4, jež měla daný dům svěřený do správy, neboť podle § 1 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, (dále též jen „zákon o hlavním městě“) žalovaný vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, takže otázka jeho odpovědnosti za škodu nemůže být dotčena obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy (dále též jen „Statut“). Vzhledem k rozsáhlosti potřebného dokazování ke stanovení výše náhrady rozhodl nejprve mezitímním rozsudkem o základu nároku žalobce.

2.         Městský soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejších účastnic rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 72 Co 114/2017-366, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Především se ztotožnil se závěrem, že žalovaný jako vlastník předmětného domu odpovídá za vznik škody na zdraví žalobce. Této odpovědnosti se nemůže zprostit tím, že správu domu svěří městské části. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně přiléhavě posoudil otázku porušení prevenční povinnosti žalovaným, jenž se i přes tehdejší meteorologické podmínky nepokusil zabránit nebezpečí pádu sněhu či ledu se střechy ani na takové nebezpečí v daném místě neupozornil, stejně jako otázku případné spoluodpovědnosti matky žalobce. Výtky stran hodnocení důkazů a tvrzených procesních vad odvolací soud neshledal opodstatněnými.

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace. Dům č. p. XY v ulici XY v Praze 4 je sice v jeho vlastnictví, ale v souladu se zákonem o hlavním městě a na základě Statutu byl svěřen do správy městské části Praha 4. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech, přičemž v právních vztazích vystupují svým jménem a nesou také odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, přebírají tudíž i veškerou případnou odpovědnost podle § 415 a § 420 obč. zák. Specifikem této svěřené správy je navíc to, že se zapisuje do evidence katastru nemovitostí a že je svěřována městským částem bezúplatně, nejedná se tedy o smluvní závazek, na jehož základě by žalovaný poskytoval městské části Praha 4 jakékoli plnění. Naopak příjmy z majetku ve svěřené správě plynou do rozpočtů jednotlivých pražských městských částí. Jestliže tedy žalovaný nemá povinnost zajišťovat údržbu předmětného domu ani z něj nemá žádné užitky, je nepřijatelné a v rozporu jak s dobrými mravy, tak se zákonem o hlavním městě i Statutem, aby odpovídal za škodu na zdraví způsobenou tvrzeným zanedbáním prevenční povinnosti ze strany městské části Praha 4, resp. ze strany jí smluvně zajištěných správců (společnost 4-Majetková, a. s.), když jí nemohl předcházet, ani jakkoliv zabránit. Dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006, řešící otázku odpovědnosti hlavního města Prahy za závadu ve schůdnosti pozemní komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, má však za to, že v projednávané věci jde o jinou právní otázku, je-li aplikován § 420 obč. zák. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žaloba zamítá.

4.         Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalovaného za účelové, snažící se oddálit konečné rozhodnutí ve věci. Je-li žalovaný vlastníkem předmětného objektu, odpovídá za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku škody na zdraví nezletilého žalobce, a tato jeho odpovědnost nemůže být dotčena Statutem, jenž je právním předpisem nižší právní síly než občanský zákoník. Práva a povinnosti vlastníka ve vztahu k pražským městským částem je třeba chápat pouze v souvislosti se správou objektů, které jim byly svěřeny. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

5.         Tříčlenný senát č. 25 usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Cdo 5764/2017-403, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, rozhodl o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“), neboť dospěl při právním posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu k názoru, který je odlišný od názoru vysloveného v usnesení ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3373/2007, a v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006. Usnesením ze dne 9. 10. 2019, č. j. 31 Cdo 2389/2019-410, velký senát věc vrátil senátu 25 Cdo, aby ji projednal a rozhodl o ní.

6.         Nejvyšší soud proto v tříčlenném senátě posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., k řešení otázky odpovědnosti hlavního města Prahy za škodu vzniklou v souvislosti se správou majetku, jež byla svěřena městským částem.

7.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8.         Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

9.         Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

10.       Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

11.       Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek: 1. porušení právní povinnosti, 2. existenci škody, 3. vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. presumovaném zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností.

12.       Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevenci) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na jiných hodnotách (§ 415 obč. zák.). Toto ustanovení ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho použití přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 obč. zák., a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu.

13.       Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že subjektem, který porušil prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. tím, že nezabránil újmě vzniklé pádem ledu se střechy, ať již jeho odstraněním či upozorněním na možné nebezpečí, je hlavní město Praha. Vzhledem k tomu, že dovolání nesměřuje proti právním závěrům o splnění podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou porušením prevenční povinnosti při výkonu vlastnického práva, resp. péči o stav nemovitostí v zimním období (dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem, z nějž vyšel odvolací soud, a vymezením dovolacího důvodu v dovolání - srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní otázka pasivní věcné legitimace žalovaného ve sporu o náhradu škody na zdraví způsobené nedostatečnou údržbou domu svěřeného městské části.

14.       Podle názoru Nejvyššího soudu je možno přijmout takový závěr jen v kontextu celkového pojetí právního postavení hlavního města Prahy a městských částí, jejich vzájemných vztahů a vztahů ke třetím subjektům, vůči nimž vystupují při své činnosti.

15.       Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006, dospěl k závěru, že hlavní město Praha odpovídá za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice i v případě, kdy vlastnická práva a povinnosti vykonávají v souladu se zákonem o hlavním městě městské části. Vlastnické právo je charakterizováno tím, že vlastník vykonává svá oprávnění svou mocí, která je nezávislá na současné existenci moci kohokoliv jiného k téže věci. Obsah tohoto vlastnického práva je v případě hlavního města Prahy upraven v § 34 odst. 3 zákona o hlavním městě tak, že městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. Statut přitom přiznal městským částem výkon veškerých práv a povinností vlastníka a moc rozhodovat o všech majetkoprávních úkonech týkajících se svěřeného majetku v plném rozsahu, není-li ve Statutu stanoveno jinak. Na základě dobrovolného projevu vůle tudíž obec hlavní město Praha omezila své vlastnické právo na tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas) prostřednictvím podzákonného předpisu, který sama vydala. Dovolací soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru, že žalovaný nemůže tímto způsobem přenést na jiného odpovědnost za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace, jejímž je vlastníkem. Zdůraznil, že § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, výslovně ukládá povinnost k náhradě škody vzniklé závadou ve schůdnosti místní komunikace vlastníku, nikoliv jinému subjektu. Za relevantní odvolací soud považoval též to, že Statut jako podzákonný předpis nemůže sloužit jako prostředek jednostranného zbavení se odpovědnosti vlastníka za škodu. Připomněl, že i zákon o hlavním městě předpokládá, že negativní důsledky spojené s vlastnictvím hlavního města Prahy ve správě městské části nese hlavní město Praha, přičemž § 19 odst. 2 tohoto zákona umožňuje, aby byla svěřená věc městské části odejmuta v případě, že městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy.

16.       V usnesení ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3373/2007, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci hlavního města Prahy odpovídá závěrům shora uvedeného rozsudku a okolnost, že nemovitost jako její vlastník svěřil do správy jinému (městské části), nemá vliv na povinnosti, které vlastníku nemovitosti vyplývají z § 127 a § 415 obč. zák. a § 35 odst. 1 věty druhé zákona o hlavním městě. Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody vzniklé pronikáním vlhkosti do domu žalobců ze sousedního domu, jenž byl ve vlastnictví hlavního města Prahy a byl svěřen do správy městské části.

17.       V rozsudku ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, Nejvyšší soud sice otázku pasivní legitimace výslovně neřešil, nicméně akceptoval městskou část v postavení žalované ve sporu o náhradu škody na zdraví, kdy žalobkyně utrpěla úraz pádem na účelové komunikaci, a její nárok byl posuzován podle úpravy obecné odpovědnosti v § 415 a § 420 obč. zák., nikoli podle zákona č. 13/1997 Sb., který na tuto situaci nedopadal.

18.       Soudní praxe se ustálila též v názoru, že městská část je na základě zákona o hlavním městě a Statutu aktivně legitimována, aby vystupovala v postavení žalobce namísto pronajímatele a vlastníka bytu v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě ve vlastnictví hlavního města Prahy, který byl svěřen do správy městské části (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1249/2005). Stejně tak soudní praxe dovozuje, že výlučně městská část je aktivně legitimována k podání reivindikační žaloby proti osobě, jež užívá bez právního důvodu majetek ve vlastnictví hlavního města Prahy, svěřený do správy městské části (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012), a výhradně městská část je pasivně legitimována ve sporu o povinnost uzavřít nájemní smlouvu, jejímž předmětem měla být bytová jednotka ve vlastnictví hlavního města Prahy, svěřená do správy městské části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2511/2006). Naopak judikatura řešící pasivní legitimaci ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby pro projednávanou věc použitelná není, neboť ve sporech, kde bezdůvodné obohacení spočívá v užívání cizího pozemku tím, že je na něm umístěna stavba jiného vlastníka, je směrodatné právě to, kdo je skutečně oním vlastníkem, nikoli to, kdo má stavbu svěřenou do správy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, a usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). Specifická povaha restitučních nároků pak odůvodňuje výjimečný závěr, že ve sporech o vydání nemovitostí je dána pasivní legitimace obou těchto subjektů (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, publikovaný pod č. 64/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

19.       Z uvedeného přehledu celé škály právních vztahů, v nichž vystupují vůči dalším subjektům hlavní město Praha a městské části, je zřejmé, že otázka pasivní legitimace těchto územních samosprávných celků ve sporu bude vždy záviset na povaze právních vztahů, jichž se bude předmět sporu týkat, neboť vztah těchto subjektů je zcela jedinečný.

20.       Podle § 1 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, hlavní město Praha vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

21.       Podle § 34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (ke dni škodní události), hlavní město Praha nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu.

22.       Podle odst. 2 tohoto ustanovení městské části mají vlastní rozpočet a za podmínek stanovených tímto zákonem, zvláštním zákonem nebo Statutem hospodaří podle něj.

23.       Podle odst. 3 tohoto ustanovení městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.

24.       Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

25.       Podle § 17 Statutu hlavního města Prahy (vydaného obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy) městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci.

26.       Z této úpravy je zřejmé, že hlavní město Praha jako veřejnoprávní korporace má vlastní majetek a vlastní příjmy, s nimiž hospodaří, jedná svým vlastním jménem a nese odpovědnost za toto jednání, tj. má právní subjektivitu. Zákon o hlavním městě pak zakládá oprávnění městských částí nakládat s majetkem hlavního města Prahy, svěřeným jim do správy. Již § 34 tohoto zákona upravuje v obecných rysech hospodaření městských částí tak, že při nakládání se svěřeným majetkem práva a povinnosti vlastníka s některými omezeními stanovenými zákonem a Statutem. Statut jako podzákonný předpis pouze konkretizuje problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem v tom smyslu, že upřesňuje práva a povinnosti městských částí při správě svěřeného majetku (§ 17 a násl.). Každá povinnost totiž nemusí být stanovena zákonem, neboť takový požadavek by vedl k popření smyslu sekundární normotvorby. Na uvedenou právní úpravu proto nelze pohlížet jako na nepřípustný prostředek zbavování se odpovědnosti vlastníka (hlavního města Prahy – viz stěžejní argument rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1576/2006) za případnou škodu vzniklou v souvislosti se správou svěřeného majetku, neboť faktické postavení vlastníka svěřených nemovitostí zakládá městské části zákon, nikoliv podzákonný předpis či právní jednání hlavního města Prahy.

27.       Podle § 35 odst. 1 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb. hlavní město Praha je povinno pečovat o svůj majetek a kontrolovat hospodaření s tímto majetkem. Hlavní město provádí evidenci svého majetku.

28.       Podle § 19 odst. 1 věty druhé tohoto zákona svěřenou správu majetku hlavního města Prahy městské části lze odejmout za účelem, pro který lze majetek vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu nebo se souhlasem městské části.

29.       Podle odst. 2 tohoto ustanovení svěřenou věc z majetku města lze městské části odejmout též v případě, jestliže městská část při nakládání s touto věcí porušuje právní předpisy a neodstraní tyto nedostatky ve lhůtě stanovené hlavním městem Prahou, která nesmí být kratší než 60 dnů.

30.       Podle odst. 3 tohoto ustanovení o odejmutí věci z majetku svěřeného městské části rozhoduje zastupitelstvo hlavního města Prahy změnou Statutu.

31.       Z uvedených ustanovení vyplývá povinnost žalovaného pečovat o svůj majetek a kontrolovat hospodaření s ním, tzn. i s majetkem svěřeným městským částem do správy. Aby žalovaný dostál své povinnosti pečovat řádně o svůj majetek, upravuje zákon též možnost žalovaného jako vlastníka v případě zjištění nedostatků při správě svěřeného majetku tento majetek městské části odejmout. Svědčí-li široce koncipované právo správy ke svěřenému majetku městské části hlavního města Prahy, svědčí jí i povinnost počínat si v rámci správy majetku tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Není proto žádného důvodu, aby městské části, které poruší svou povinnost při správě majetku hlavního města Prahy a způsobí svým jednáním či opomenutím škodu, za ni nenesly odpovědnost a veškerou odpovědnost přenášely na hlavní město Prahu jako vlastníka, který však povinnost zajišťovat samostatnou odbornou údržbu majetku a v této konkrétní věci provádět příslušná opatření proti pádu sněhu a ledu se střechy objektů svěřených do správy městské části, nemá. Oprávnění městských částí hlavního města Prahy vystupovat v právních vztazích svým jménem a odpovědnost za toto jednání potvrzuje právní subjektivitu městských částí. Princip hospodaření městských částí s majetkem hlavního města Prahy svěřeným jim do správy nevylučuje možnost uspokojení poškozených, neboť městské části mají svůj vlastní rozpočet (§ 4 odst. 3 zákona o hlavním městě), podle nějž hospodaří a z jehož prostředků hradí veškeré své smluvní závazky (§ 10 Statutu) a mohou z něj hradit i závazky z případné deliktní odpovědnosti, jejímž nositelem městská část je podle výslovné úpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona o hlavním městě.

32.       Tato povinnost městských částí však nevylučuje současnou odpovědnost hlavního města Prahy za újmu vzniklou při nakládání s majetkem svěřeným městské části. Již z čl. 11 odst. 3 věty první Listiny základních práv a svobod plyne v obecné rovině povinnost vlastníka nést povinnost k náhradě újmy, která vznikne z použití či využití jeho věci (vlastnické právo zavazuje); konkrétní specifická úprava vlastnického práva hlavního města Prahy a rozsah oprávnění městských částí se této odpovědnosti nedotýká, neboť zákonem založený a Statutem konkretizovaný stav vytváří postavení městské části jako tzv. pomocné osoby sui generis, tedy jako subjektu, který hlavní město Praha využívá k výkonu svého vlastnického práva, a odpovídá tak i za případné porušení právní (zákonné) povinnosti ze strany městské části, jako by se takového jednání dopustilo samo, tj. společně a nerozdílně s městskou částí.

33.       Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné; protože napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, dovolací soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

 

 Poř. č. 3       

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1382/2019

Funkce kolizního opatrovníka, jmenovaného právnické osobě postupem podle § 165 odst. 2 o. z., zaniká bez dalšího (ex lege) k okamžiku, kdy odpadne důvod, pro který byl kolizní opatrovník jmenován. Soud, jenž jmenuje právnické osobě kolizního opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z., je povinen ve výroku svého rozhodnutí vymezit rozsah jeho působnosti (§ 487 odst. 2 část věty za středníkem o. z.). Působnost kolizního opatrovníka se přitom může týkat pouze těch záležitostí právnické osoby, jež nemohou řešit (při nichž nemohou právnickou osobu zastupovat) členové statutárního orgánu pro trvající střet zájmů.

 

 

1.         Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 7. 9. 2016 se žalobkyně domáhá na žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 1. 244. 033,45 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, když podle názoru žalobkyně nepostupovali jako její jednatelé s péčí řádného hospodáře, neboť v době výkonu jejich funkce byla z účtu žalobkyně odepsána částka 1. 244. 033,45 Kč bez uvedení důvodu či přiměřeného protiplnění.

2.         Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2016, č. j. 81 Cm 82/2016-14, řízení o zaplacení částky 1.244.033,45 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3.         Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

[1] Žalobu za žalobkyni podal opatrovník O. T., advokát, se sídlem v XY (dále též jen „opatrovník“), ustanovený žalobkyni usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č. j. 2 Nc 1010/2015-155, a to z důvodu naplnění podmínek stanovených v § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Působnost opatrovníka byla vymezena tak, že má usilovat o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu žalobkyně, má činit veškerá právní jednání za žalobkyni, zejména vůči ve výroku specifikovaným společnostem, a má přístup do datové schránky žalobkyně.

[2] Žalovaná R. D. není zapsána v obchodním rejstříku jako jednatelka žalobkyně, ze zápisu z valné hromady žalobkyně konané dne 7. 10. 2015 se však podává, že tohoto dne byla do funkce jednatelky valnou hromadou zvolena.

[3] Žalovaný J. P. je jednatelem žalobkyně, zapsaný v obchodním rejstříku s oprávněním jednat samostatně.

4.         Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že opatrovník žalobkyně nebyl k podání žaloby oprávněn. Jmenování opatrovníka je podle soudu „opatřením dočasné povahy, jehož účelem není prověřování ekonomického stavu společnosti a činnosti jejích stávajících jednatelů“. Ve vymezené působnosti opatrovníka podávání žalob proti jednatelům žalobkyně zahrnuto nebylo.

5.         Soud proto řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zastavil pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

6.         Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se řízení nezastavuje, a ve výroku II. tak, že „se nestanoví, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení“.

7.         Odvolací soud posoudil závěr soudu prvního stupně jako nesprávný, neboť podle § 487 odst. 1 o. z. „pro práva a povinnosti opatrovníka obdobně platí ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu, působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu. Podle § 164 o. z. může člen statutárního orgánu zastupovat společnost (vystupovat jménem společnosti) ve všech záležitostech“.

8.         Odvolací soud vzal na zřetel také skutečnost, že § 487 o. z. „neřeší“, kdy funkce opatrovníka právnické osoby zaniká. Není-li v rozhodnutí o ustanovení opatrovníka časově či účelově vymezeno „ukončení opatrovnictví“, je třeba mít za to, že „opatrovnictví končí až k okamžiku pravomocného odvolání opatrovníka (analogické využití § 463 odst. 2 o. z.).“

9.         Odvolací soud proto uzavřel, že opatrovník byl oprávněn jménem žalobkyně podat „předmětnou“ žalobu.

10.       Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda je k zániku funkce opatrovníka právnické osoby jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z. nutné pravomocné rozhodnutí soudu o jeho odvolání“.

11.       Dovolatelé uvádí, že žalobkyni byl jmenován opatrovník podle § 165 odst. 2 o. z., tedy z důvodu střetu zájmů mezi žalobkyní a jejími jednateli. Dne 18. 7. 2016 se konala valná hromada, na které byl odvolán jeden z jednatelů žalobkyně, M. D., a na jeho místo byla zvolena nová jednatelka, žalovaná R. D. Zároveň na této valné hromadě bývalý jednatel M. D. a stávající jednatel J. P. splnili svou informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], a „kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace jim výkon jejich funkce nepozastavil“.

12.       Dovolatelé jsou tedy přesvědčeni, odkazujíce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015, uveřejněné pod číslem 102/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 102/2016“), že žalovaný J. P. je oprávněn žalobkyni zastupovat bez ohledu na střet zájmů, neboť jeho konflikt zájmů byl „korporačním způsobem ‚odklizen‘ a § 437 o. z. o zákazu jednání v konfliktu zájmů se tedy nepoužije“.

13.       Dále dovolatelé citují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015, uveřejněné pod číslem 59/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2017“), v němž je k zániku funkce opatrovníka jmenovaného podle § 165 odst. 1 o. z. uvedeno, že „jakmile jsou zvoleni noví jednatelé, funkce opatrovníka bez dalšího (aniž by o tom soud musel rozhodovat) zaniká“. Podle dovolatelů je tento závěr použitelný i v případě opatrovníka jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z. Pomine-li „důvod, pro který byl opatrovník právnické osobě jmenován (tj. střet zájmů na straně člena statutárního orgánu obchodní korporace byl korporačně odklizen v souladu s § 54 a násl. z. o. k.), dochází k zániku funkce opatrovníka jmenovaného soudem podle § 165 odst. 2 o. z. bez dalšího, tj. aniž by o tom soud musel zvlášť rozhodnout a nelze tedy aplikovat ustanovení § 463 odst. 2 o. z.“.

14.       Stejný závěr o zániku funkce jednatele jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z. se podle dovolatelů uplatní rovněž v situaci, „je-li zvolena do funkce člena statutárního orgánu osoba, která je oprávněna dotčenou právnickou osobu zastupovat (tj. která není ve střetu zájmů, pro který soud jmenoval právnické osobě opatrovníka)“. Dovolatelé jsou toho názoru, že s ohledem na R 59/2017 má zvolení nového jednatele, který je oprávněn právnickou osobu zastupovat (v tomto případě R. D.), za následek zánik funkce opatrovníka bez dalšího (aniž by o tom soud musel rozhodovat).

15.       Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

16.       Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení jím otevřené a v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky zániku funkce opatrovníka právnické osoby jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z.

17.       Podle § 165 o. z. nemá-li statutární orgán dostatečný počet členů potřebný k rozhodování, jmenuje na návrh toho, kdo osvědčí právní zájem, chybějící členy soud na dobu než budou noví členové povoláni postupem určeným v zakladatelském právním jednání; jinak soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, kdykoli se o tom při své činnosti dozví (odstavec první). Soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat (odstavec druhý).

18.       Podle § 487 o. z. pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu (odstavec první). Soud opatrovníku uloží, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu právnické osoby; je-li toho třeba, soud působnost opatrovníka dále vymezí s přihlédnutím k působnosti dalších orgánů právnické osoby, popřípadě i k právům společníků (odstavec druhý).

19.       Podle § 54 z. o. k. dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných (odstavec první). Člen orgánu splní povinnosti podle odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost (odstavec druhý). Tímto ustanovením není dotčena povinnost člena orgánu obchodní korporace jednat v zájmu obchodní korporace (odstavec třetí). Kontrolní nebo nejvyšší orgán může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který oznámí střet zájmu podle odstavce 1, výkon jeho funkce (odstavec čtvrtý).

20.       Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

[1] Při výkladu § 165 odst. 2 o. z. je nezbytné mít na zřeteli, že jmenování opatrovníka představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak (zůstala-li by jinak právnická osoba bez zástupce oprávněného za ni právně jednat).

[2] Je-li zde jiný člen orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat (ať již jde o člena statutárního orgánu či o likvidátora – viz § 193 věta první o. z.), nelze opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. jmenovat.

[3] V poměrech obchodních korporací nelze přehlížet ani to, že konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ustanovení § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Pak ani nelze obchodní korporaci jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat).

Srov. R 102/2016.

[4] Jmenování opatrovníka je z povahy věci opatřením toliko dočasné povahy. Opatrovníku jmenovanému společnosti s ručením omezeným podle § 165 odst. 1 o. z. zaniká funkce okamžikem zvolení nových jednatelů.

Srov. R 59/2017.

21.       I při úvaze o tom, na základě jakých právních skutečností a k jakému okamžiku zaniká funkce opatrovníku jmenovanému právnické osobě podle § 165 odst. 2 o. z., je nutné mít na paměti, že jeho jmenování představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio) existujících rozporů mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby, a že představuje opatření dočasné povahy, jež by mělo trvat toliko po nezbytně nutnou dobu.

22.       Úkolem opatrovníka jmenovaného podle § 165 odst. 2 o. z. je zastupovat právnickou osobu v rozsahu, v němž tak nemohou činit – pro rozpor v zájmech – členové jejího statutárního orgánu (viz § 437 o. z.). Jakmile jsou tato právní jednání učiněna, popř. je jmenován či zvolen nový člen statutárního orgánu, jenž není ve střetu zájmů a může právnickou osobu zastupovat bez omezení, popř. střet zájmů odpadne z jiného důvodu (např. v případě obchodních korporací je vyřešen postupem podle § 54 a násl. z. o. k.), odpadá důvod, pro který byl kolizní opatrovník právnické osobě jmenován; jeho funkce proto bez dalšího (ex lege) zaniká.

23.       V poměrech projednávané věci odvolací soud pochybil, když se nezabýval tím, zda v době podání žaloby stále trval důvod, pro který soud jmenoval opatrovníka žalobkyni, anebo zda již tento důvod pominul a funkce opatrovníka zanikla. V posléze uvedeném případě by absence oprávnění O. T. jednat za žalobkyni, obdobně jako nedostatek procesní plné moci, byla nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.) [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, a ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 295/2002].

24.       S ohledem na okolnosti projednávané věci považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat následující:

25.       Soud, jenž jmenuje právnické osobě opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z., je povinen ve výroku svého rozhodnutí vymezit rozsah jeho působnosti (§ 487 odst. 2 část věty za středníkem o. z.). Působnost kolizního opatrovníka se přitom může týkat pouze těch záležitostí právnické osoby, jež nemohou řešit (při nichž nemohou právnickou osobu zastupovat) členové statutárního orgánu pro trvající střet zájmů. Kolizní opatrovník má právnickou osobu zastupovat jen a pouze při těch právních jednáních, při nichž ji nemohou zastoupit (pro trvající střet zájmů) členové statutárního orgánu. Ve zbývajícím rozsahu zůstává členům statutárního orgánu zástupčí oprávnění (stejně jako ostatní práva a povinnosti plynoucí z členství ve statutárním orgánu) zachováno.

26.       Nepřichází proto v úvahu, aby soud jmenoval kolizního opatrovníka s tím, že je oprávněn zastupovat právnickou osobu při všech právních jednáních, resp. že na něj přechází veškerá působnost statutárního orgánu (nenastane-li zcela výjimečná situace, kdy trvající střet zájmů brání členům statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu při jakýchkoliv právních jednáních). Stejně tak (logicky) nepřichází v úvahu, aby soud uložil koliznímu opatrovníku, aby s „odbornou“ péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu (tato povinnost, předjímaná ustanovením § 487 odst. 2 částí věty před středníkem o. z., svědčí toliko opatrovníku jmenovanému podle § 165 odst. 1 o. z.).

27.       Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

28.       Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 4         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019

Právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu se ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. promlčuje uplynutím promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, a to jak lhůty objektivní, tak i lhůty subjektivní.

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 30 C 222/2018-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 52 607 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2.         Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3.         Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce je povinen spravovat pozemní komunikace, provádět jejich údržbu a opravy. Dne 15. 8. 2014 došlo na dálnici XY v katastru obce XY k dopravní nehodě osobního vozidla tovární značky XY, registrační značky XY které řídil D. L. a narazil do středových svodidel. O dopravní nehodě byl sepsán protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 15. 8. 2014. Žalobce si dne 12. 9. 2014 u společnosti P. HB, s. r. o., objednal opravu svodidel po této dopravní nehodě, v objednávce uvedl rozsah poškození a jméno pachatele. Uvedená společnost si 22. 9. 2014 za opravu svodidel vyfakturovala částku 189 830,85 Kč. V rámci likvidace pojistné události byla společnosti uhrazena částka 131 894 Kč po odečtení opotřebení ve výši 52 607 Kč a ceny zbytků za svodidla ve výši 5 330 Kč. Žalobce uhradil společnosti P. HB, s. r. o., částku 57 012 Kč dne 22. 12. 2014.

4.         Po právní stránce odvolací soud uvedl, že žalobce se žalobou doručenou soudu dne 20. 9. 2017 domáhal uložení povinnosti žalované W. S. V. AG, Vienna Insurance Group, zaplacení částky 52 607 Kč představující dlužné pojistné plnění. Na návrh ze dne 16. 4. 2018 do řízení místo žalované vstoupila Česká kancelář pojistitelů. Žalovaná vznesla námitku promlčení s tím, že promlčecí lhůta uplynula dne 15. 8. 2017. Žalobce uplatnil právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), tedy originární právo založené zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006). Tento závěr platí i v případě, kdy za škůdce poskytuje plnění poškozenému Česká kancelář pojistitelů z garančního fondu podle § 24 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008). Pojištění odpovědnosti zabezpečuje pojištěnému právo, aby pojistitel za něho v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu. Právo pojištěného na plnění pojistného plnění z odpovědnosti se promlčuje v subjektivní lhůtě, která plyne v rámci objektivní promlčecí lhůty. Obecně platí, že nárok je třeba uplatnit u soudu v době, kdy ještě běží obě promlčecí lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Marným uplynutí jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. V posuzovaném případě běžela subjektivní promlčecí lhůta s počátkem dne 15. 8. 2015, tj. 1 rok od pojistné události [srov. § 626 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“)] v rámci lhůty objektivní, která však skončila již dne 12. 9. 2017 uplynutím tří let (§ 635 odst. 2 o. z.), tj. uplynutím tří let od doby, kdy se žalobce o škodě dozvěděl. Žalovaná vznesla námitku promlčení důvodně, proto soud žalovaný nárok nemohl přiznat a žalobu zamítl.

5.         Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že k předmětné dopravní nehodě došlo dne 15. 8. 2014, avšak zákonná promlčecí lhůta uplynula až dnem 15. 8. 2018, neboť promlčecí lhůta u práva na pojistné plnění je 3 roky a dle ustanovení § 626 o. z. počne běžet za jeden rok od pojistné události. Právo na pojistné plnění se podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla promlčí za čtyři roky ode dne vzniku pojistné události. Přitom zde zůstává zachována kombinace tříleté (resp. čtyřleté) a desetileté promlčecí lhůty, kterou signalizuje slovo „nejpozději“ v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. a § 636 odst. 1 o. z. U práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by se při aplikaci výkladu odvolacího soudu nikdy fakticky nemohlo použít ustanovení § 626 o. z. Žalobce má za to, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. lze aplikovat pouze ve spojení s objektivní desetiletou promlčecí lhůtou práva na pojistné plnění. Žalobce je navíc toho názoru, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se aplikuje pouze v případě pojištění odpovědnosti, kdy poškozený je uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně z titulu práva na pojistné plnění. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6.         Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ztotožňuje a považuje jej za věcně i právně správný. Neztotožňuje se se závěry žalobce, že by se ustanovení § 635 odst. 2 o. z. vztahovalo pouze na desetiletou promlčecí lhůtu pro uplatnění práva na náhradu škody, neboť takový výklad by postrádal smysl a šel by proti účelu daného ustanovení. Zmíněné ustanovení jednoznačně stanoví sjednocující omezení spočívající ve stanovení zvláštní objektivní lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění vztahující se k nároku na náhradu škody nebo újmy. Tato objektivní lhůta není stanovena pevně plynutím určité stanovené lhůty několika let, ale naopak je pevně spjata s promlčením nároku na náhradu škody nebo újmy, na které se pojištění vztahuje. Je bez významu, zda se tento nárok na náhradu škody nebo újmy promlčí uplynutím subjektivní nebo objektivní promlčecí lhůty.

7.         Zákonná tříletá promlčecí lhůta uplynula dnem 15. 8. 2017 a tímto dnem se promlčelo právo na náhradu škody proti přímému škůdci a stejně tak v kontextu § 635 odst. 2 o. z. právo na pojistné plnění z garančního fondu žalované. Pokud žalobce podal návrh na záměnu účastníků až dne 16. 4. 2018, tak to bylo po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty, neboť právo na náhradu škody proti škůdci se promlčelo dne 15. 8. 2017, resp. nejzazším dnem 12. 9. 2017, kdy byla naprosto jasně kvantifikovaná výše škody.

8.         Názor žalobce, že se ustanovení § 635 odst. 2 o. z. aplikuje pouze v případě pojištění odpovědnosti, kdy poškozený je uspokojen prostřednictvím škůdce, který následně požaduje svůj nárok vůči pojistiteli, nemá žádnou oporu v zákoně.

9.         Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

10.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

11.       Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda se ustanovení § 635 odst. 2 o. z. aplikuje pouze ve spojení s objektivní promlčecí lhůtou práva na pojistné plnění, neboť jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ze stejného důvodu je přípustné řešení otázky, zda se ustanovení § 635 odst. 2 o. z. aplikuje pouze v případě odpovědnosti, kdy poškozený je uspokojen prostřednictvím škůdce, který následně požaduje svůj nárok vůči pojistiteli.

12.       Dovolání není důvodné.

13.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

14.       Podle § 626 o. z. u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.

15.       Podle § 635 odst. 2 o. z. se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.

16.       Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.

17.       U práva na pojistné plnění stanoví ustanovení § 626 o. z. počátek promlčecí lhůty k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události. Jedná se o objektivní promlčecí lhůtu, která začíná běžet bez ohledu na vědomost osoby oprávněné čerpat pojistné plnění. U práva na náhradu škody je počátek subjektivní promlčecí lhůty určen ustanovením § 620 odst. 1 o. z., podle kterého okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje ustanovení § 636 odst. 1 o. z., podle kterého se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

18.       Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta.

19.       Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení § 2761 o. z. (srov. TÉGL a WEINHOLD. In: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1).

20.       Slovo „nejpozději“ v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho vyplývá, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení § 626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srov. TÉGL a WEINHOLD. In: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1).

21.       Neobstojí proto námitka dovolatele, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. odkazuje pouze na ustanovení § 636 odst. 1 o. z., které stanoví desetiletou objektivní promlčecí lhůtu pro právo na náhradu škody nebo újmy. Takový výklad ustanovení § 635 odst. 2 o. z. nepřipouští a byl by v rozporu se smyslem a účelem zmíněného ustanovení. Pro jeho účely je irelevantní, zda se právo na náhradu škody promlčí v subjektivní promlčecí lhůtě (§ 619 a § 620 ve spojení s § 629 o. z.) nebo v promlčecí lhůtě objektivní (§ 636 odst. 1 o. z.).

22.       To ovšem neznamená, že by se u práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nikdy fakticky nemohlo použít ustanovení § 626 o. z., jak dovozuje dovolatel, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé ustanovení § 626 o. z. je ustanovením obecným vztahujícím se na všechny druhy pojištění. Ustanovení § 635 odst. 2 o. z. má charakter pravidla speciálního, neboť se vztahuje pouze na pojištění z odpovědnosti. Na ostatní druhy pojištění se neaplikuje. Druhým důvodem je skutečnost, že promlčecí lhůta podle ustanovení § 626 o. z. a subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody mají různě stanovené počátky. Promlčecí lhůta u práva na pojistné plnění počíná běžet za jeden rok od pojistné události. Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 619 odst. 2 může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. U práva na náhradu škody okolnosti rozhodné specifikuje ustanovení § 620 odst. 1 o. z., podle kterého okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Z výše uvedeného je patrné, že počátek běhu subjektivní lhůty pro náhradu škody se nemusí shodovat s okamžikem pojistné události a může nastat později.

23.       Z toho vyplývá, že nalézací soudy správně posoudily, že právo na pojistné plnění se ve smyslu ustanovení § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní. Námitka dovolatele není důvodná.

24.       Dovolatel ve svém podání vyslovuje názor, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se má aplikovat pouze v případě odpovědnosti, kdy je poškozený uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně. I na tuto otázku nastíněnou dovolatelem je třeba odpovědět negativně. Takový výklad občanský zákoník nepřipouští a ani sám dovolatel neuvádí, z čeho ho dovozuje. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně.

25.       V posuzovaném případě počala promlčecí lhůta podle ustanovení § 626 o. z. běžet 14. 8. 2015 (tj. jeden rok od pojistné události) a uplynula dnem 14. 8. 2018. Současně však běžela subjektivní promlčecí lhůta poškozeného na náhradu škody přímo po škůdci, která uplynula nejpozději 12. 9. 2017. V souladu s ustanovením § 635 odst. 2 o. z. se právo na pojistné plnění promlčelo nejpozději dnem 12. 9. 2017. Dovolatel podal návrh na záměnu účastníků dne 16. 4. 2018, tj. po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§ 629 o. z.). Žalovaná vznesla námitku promlčení důvodně.

26.       Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že závěry odvolacího soudu ohledně uplynutí promlčecí lhůty jsou správné.

27.       Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

Poř. č. 5         

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 348/2019

 

Rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech týkajících se sociálního zabezpečení, přiznání a poskytování sociálních výhod, přístupu ke zdravotní péči a jejímu poskytování, přístupu ke vzdělání a jeho poskytování a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, umožňuje § 7 antidiskriminačního zákona, avšak jen je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem, kterým je ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a ochrana práv a svobod druhých, a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou vhodné, nezbytné a přiměřené.

Závěr o existenci nepřímé diskriminace lze učinit, je-li prokázáno, že při realizaci určitého opatření či praxe 1) na první pohled neutrální kritérium dopadá silněji (tíživěji) na konkrétní skupinu definovanou podle etnických, rasových, pohlavních, náboženských či jiných kritérií 2) žalobce je členem takové skupiny a 3) pro nepřiměřené znevýhodnění této skupiny neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, nejednalo se o opatření sledující legitimní cíl a nebylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené. Povinnost prokázat existenci prvních dvou předpokladů má žalobce.

V řízení o přiměřené zadostiučinění je žalobce, jenž tvrdí, že byl v přístupu ke vzdělání poškozen (nepřímou) diskriminací, ve smyslu § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona aktivně legitimován (za splnění dalších podmínek) bez ohledu na to, zda již byl ke studiu přijat, anebo se o ně teprve ucházel.

 

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 1. 2017, č. j. 17 C 61/2016-172, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2017, č. j. 17 C 61/2016-243, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní J., omlouváme se Vám tímto za újmu způsobenou tím, jste dne 2. 9. 2013 zcela neoprávněně byla vyzvána ředitelkou k odložení muslimského šátku na půdě naší školy a byla jste nucena zde ukončit z tohoto důvodu své vzdělání. Došlo tak k Vaší zřejmé diskriminaci. Zároveň s touto omluvou přijměte, prosím, naše ujištění, že učiníme veškerá opatření, aby se podobný případ již nemohl opakovat“, a zaplacení 60 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy (výrok I), žalované pak nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně pocházející ze Somálska, jíž byl dne 13. 12. 2011 udělen v České republice azyl podle § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., se ucházela o studium oboru ošetřovatel na žalované škole ve školním roce 2013/2014. Při jednání se zástupkyní ředitelky žalované v červnu 2013 souhlasila žalobkyně, že muslimský šátek (hidžáb) nebude nosit při výkonu ošetřovatelské praxe, a po předložení dokladu o získání základního vzdělání v České republice obdržela od žalované rozhodnutí o přijetí ke studiu a byla informována o nutnosti doložení dokladu o povolení k pobytu ještě před zahájením školního roku. Jelikož žalobkyně do zahájení školního roku dne 2. 9. 2013 tento doklad nepředložila, byla ředitelkou žalované předvolána do ředitelny, kde ředitelka vyjádřila svou nelibost nad tím, že má na hlavě muslimský šátek.  V návaznosti na negativní reakci ředitelky školy na muslimský šátek projevila žalobkyně úmysl ke studiu nenastoupit, ze školy odešla a později téhož dne osobně doručila žalované částečně vyplněný formulář o zanechání studia. Soud uzavřel, že jelikož žalobkyně nepředložila požadovaný doklad o povolení k pobytu na území České republiky, nestala se pro nesplnění formálně právních podmínek studentkou žalované, a není proto ani osobou oprávněnou k uplatnění nároku vyplývajícího z ust. 10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále též jen „antidiskriminační zákon“). Současně dovodil, že se ředitelka školy nedopustila diskriminačního postupu ve smyslu § 2 odst. 1 tohoto zákona, pokud vyjádřila nelibost nad tím, že má žalobkyně na hlavě hidžáb a připomněla jí ustanovení školního řádu obsahující zákaz nošení pokrývek hlavy, neboť tím, že žalobkyně bezprostředně poté ze školy odešla a následně projevila svou vůli nezahájit vzdělávání u žalované, nedala jí další prostor k případnému smírnému řešení.

2.         K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-228, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 12. 2017, č. j. 12 Co 130/2017-254, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak uzavřel, že žalobkyně po absolvování pohovorů nastoupila v září 2013 ke studiu a výuky se účastnila, a proto se zabýval oprávněností požadavku žalované z hlediska antidiskriminačního zákona. Dovodil, že absence výslovné zákonné úpravy zákazu nošení muslimského šátku neznamená, že bylo porušeno právo žalobkyně svobodně projevovat své náboženské přesvědčení či došlo k porušení čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Řím, 4. XI. 1950, dále jen „Úmluvy“). S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že v České republice jsou (stejně jako ve Francii) viditelné náboženské znaky přijímány jako protiklad k roli škol, jejichž prostředí má zůstat neutrální, být místem pro rozvoj, včetně kritického myšlení, a že tyto symboly narušují principy rovnosti mužů a žen. Povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad a je dána pouze opakem práva na náboženskou svobodu, proto proti právu žalobkyně projevovat své náboženství navenek stojí právo být svobodně bez vyznání, náboženské symboly nemít, nebýt vystaven jejich působení a nemuset se zabývat jejich významem. Česká republika odděluje své instituce od náboženských a uznává i právo být bez náboženského vyznání; právo projevovat své náboženství kdykoli a kdekoli neexistuje. Uzavřel, že z uvedených důvodů žalobkyně nemá právo na užívání šátku jako projevu náboženského přesvědčení navenek bez jakéhokoliv omezení na půdě veřejné školy a nepovolení takovéto výjimky (dané obecnými zvyklostmi v České republice a školním řádem, vydaným ředitelkou školy v rámci zákonného zmocnění podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona č. 561/2004 Sb. (dále jen „školský zákon“) není přímou ani nepřímou diskriminací z důvodu náboženského vyznání. V případě žalobkyně nedošlo k rozdílnému zacházení ve srovnání s ostatními studenty, žalobkyně nebyla nijak znevýhodněna, neboť bez pokrývky hlavy studovat mohla, naopak se domáhala výsady nosit pokrývku hlavy, kteroužto výsadu ostatní žáci nemají. Nešlo ani o diskriminaci nepřímou, neboť ustanovení školního řádu omezovalo v nošení pokrývky hlavy nejen žalobkyni, ale i všechny ostatní studenty, nejde proto o situaci, kdy je na základě zdánlivě neutrálního kritéria zacházeno s dotčenou osobou méně příznivě.

3.         Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky doposud dovolacím soudem neřešené, zda je zástupce střední školy oprávněn požadovat po studentce muslimského vyznání, s odkazem na neutrální ustanovení školního řádu o obecném zákazu nošení pokrývek hlavy, aby nenosila při teoretickém vyučování muslimský šátek (hidžáb). Namítá, že odvolací soud svým závěrem, že v České republice je škola oprávněna omezit projev náboženského vyznání studenta bez výslovné zákonné úpravy, zcela popřel čl. 4 a čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), jakož i judikatorní závěry ESLP, že daná otázka má být řešena v souladu s tradicí a nastavením v daném smluvním státě. Projevy náboženského přesvědčení navenek lze totiž dle čl. 9 Úmluvy, resp. dle čl. 16 odst. 4 Listiny, omezit pouze za současně splněných podmínek stanovených zákonem, které musí sledovat legitimní cíl a být v demokratické společnosti nezbytné. Školní řád (resp. podzákonné předpisy) ani judikatura nejsou způsobilé nahradit toto zákonné omezení a pro jednání ředitelky žalované školy tak neexistuje zákonný podklad. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/02 poukázala na to, že jestliže v projednávaném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší míru ochrany práv, než jak jej upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, musí být z tohoto důvodu aplikována přednostně. Tomuto principu svědčí i výslovně zákonem omezené náboženské projevy v určitých oblastech [např. § 46 zákona č. 221/1999 Sb. či § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.]. Za nepřiléhavé považuje dovolatelka rovněž odkazy odvolacího soudu na případy projednávané před ESLP proti Francii a Turecku i přirovnání postavení náboženství v České republice k jeho postavení ve Francii, kde je jinak nastaven právní systém, jakož i vztah státu a náboženství. Odvolací soud nevyužil možnost srovnání se státy s obdobným právním systémem i postavením náboženství ve veřejném prostoru (např. rozsudek Spolkového ústavního soudu Německa z 24. 9. 2003, sp. zn. 2 BvR 1436/2, ohledně nemožnosti zakázat šátky učitelkám bez zákonného podkladu) a v tomto směru odkázala také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, Pl. ÚS 6/02 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 65/2015 s tím, že právní úpravu zakazující užívání náboženských symbolů žákům a studentům nelze najít téměř nikde v Evropě, s výjimkou právě Francie. Souhlasí s odvolacím soudem, že školy mají zůstat prostředím neutrálním, namítá však, že v samotném nošení viditelného náboženského symbolu nelze spatřovat narušení takovéto neutrality. Ta totiž neznamená absolutní vytěsnění víry a nevylučuje nošení náboženského symbolu ve škole. Dovolatelka srovnává různé přístupy k nošení náboženských symbolů napříč Evropou, kde s výjimkou Francie, je v zásadě hidžáb studentkám ve škole povolen. Argumentuje i přístupem jiných škol v České republice či Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které se sdělením ze dne 6. 10. 2014, ČŠIG-3601/14-G21, postavilo k této otázce tak, že škola nesmí cíleně omezovat možnost nošení náboženských symbolů (např. pokrývek hlavy) se záměrem omezit náboženská práva osob (např. proto, že nošení některých náboženských symbolů považuje za nevhodné, neetické, neodpovídající kulturnímu areálu střední Evropy apod.) pouze s výjimkou, kdy by byla ztížena identifikaci osoby. Namítá, že nelze zcela omezit právo studenta projevovat své náboženství z důvodu ochrany práv ostatních být bez náboženského vyznání, neboť takovému právu právní řád České republiky ochranu neposkytuje. Domnívá se, že projevy islámské víry studenta nelze omezit v české škole rozdílně od projevů víry studentů jiného náboženství. Pro omezení nošení hidžábu pak podle dovolatelky není legitimním důvodem obava z narušení rovnosti mužů a žen a společenské normy, neboť zákaz pokrývky hlavy nelze odůvodnit ochranou samotné žalobkyně před její diskriminací; nelze ve jménu rovnosti chránit ženu před vykonáváním jejího lidského práva. Nošení pokrývky hlavy není v rozporu ani se společenskými pravidly, pravidly slušnosti ani s bezpečnostními pravidly při ochraně zdraví. Závěr soudu stran nepřímé diskriminace s odkazem na plošný zákaz nošení pokrývky hlavy ve škole považuje dovolatelka za nesprávný, neboť šátek je pro ni náboženským symbolem a součástí její identity. Zákaz jeho nošení na ni proto dopadá hůře než na osoby, pro něž pokrývka hlavy tento význam nemá. Nedomáhala se proto pozitivní diskriminace, ale pouze svého ústavně zaručeného práva projevit náboženské vyznání navenek. Domnívá se také, že v jejím případě je třeba aplikovat ust. § 133a písm. a) o. s. ř., neboť nelze realizovat právo na přístup k povolání bez realizace práva na vzdělání. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4.         Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala svá předchozí vyjádření ve věci s tím, že žalobkyně se nikdy studentkou školy nestala, proto nemohlo dojít ani k její diskriminaci. Rovněž námitky dovolatelky stran aplikace ust. § 133a písm. a) o. s. ř. považuje za zcela účelové. Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů a navrhla zamítnutí dovolání.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), vzhledem k datu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení otázky, zda je oprávněný požadavek školy, aby studentka muslimského vyznání nenosila při teoretickém vyučování muslimský šátek (hidžáb), která dosud nebyla řešena, a je i důvodné.

6.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

7.         Podle čl. 9 Úmluvy má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů (odst. 1). Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví, nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných

8.         Podle čl. 2 Listiny je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (odst. 1). Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (odst. 2). Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (odst. 3).

9.         Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

10.       Podle čl. 4 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (odst. 1). Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem (odst. 2). Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (odst. 3). Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (odst. 4).

11.       Podle čl.15 odst. 1 Listiny je svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

12.       Podle čl.16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4).

13.       Podle § 1 odst. 1 písm. i) antidiskriminačního zákona tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke vzdělání a jeho poskytování.

14.       Podle § 2 odst. 1 antidiskriminačního zákona se pro účely tohoto zákona právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován z důvodů, které stanoví tento zákon nebo přímo použitelný předpis Evropské unie v oblasti volného pohybu pracovníků. Diskriminace je přímá a nepřímá. Za diskriminaci se považuje i obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci (odst. 2). Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti (odst. 3).

15.       Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona se nepřímou diskriminací rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

16.       Podle § 7 odst. 1 věta prvá antidiskriminačního zákona diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech uvedených v § 1 odst. 1 písm. f) až j), pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

17.       Podle § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona je vzdělávání založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana. Podle § 2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je vzdělávání založeno na vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a důstojnosti všech účastníků vzdělávání.

18.       Podle § 30 odst. 1 písm. c) školského zákona ředitel školy vydá školní řád; ředitel školského zařízení vnitřní řád. Školní řád a vnitřní řád upravuje podmínky zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí, žáků nebo studentů a jejich ochrany před sociálně patologickými jevy a před projevy diskriminace, nepřátelství nebo násilí.

19.       Žalobkyně se soudní cestou domáhá ochrany proti tvrzenému diskriminačnímu jednání žalované.  V návaznosti na předpisy Evropské unie a Listinu obsahuje bližší úpravu zákazu diskriminace antidiskriminační zákon. Jde o soukromoprávní předpis, který dává diskriminovaným osobám za podmínek stanovených tímto zákonem aktivní žalobní legitimaci v civilním řízení. Domáhá-li se žalobkyně uplatněného nároku s tím, že bez opory v zákoně a na základě neutrálně formulovaného ustanovení školního řádu jí žalovaná neumožnila nosit při teoretické výuce muslimský šátek, který je projevem jejího náboženského přesvědčení a víry, což ji přimělo k zanechání studia, jde o uplatnění rovnosti v přístupu ke vzdělání. S ohledem na § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona je třeba otázku, zda došlo k diskriminaci, posuzovat podle příslušných ustanovení tohoto zákona, jak správně uzavřel odvolací soud.

20.       Přístup ke vzdělání ve smyslu § 1 písm. i) antidiskriminačního zákona je nutno vykládat tak, aby byl naplněn smysl zákona, tj. aby z důvodu diskriminace nebylo uchazeči studium znemožněno. Jinak řečeno, tvrdí-li žalobce, že byl v přístupu ke vzdělání poškozen (nepřímou) diskriminací, může být v daném druhu řízení (za splnění dalších podmínek) aktivně legitimován i v případě, že se o studium pouze ucházel. V projednávané věci tak je podstatné, že žalobkyně se o studium u žalované ucházela a v okamžiku tvrzeného diskriminačního jednání byla v postavení studentky.

21.       Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která je muslimského vyznání, jež navenek projevuje zahalením muslimským šátkem (hidžábem), projevila zájem o studium oboru ošetřovatelství u žalované, přičemž při vstupních jednáních souhlasila s tím, že při praxi hidžáb nosit nebude, o nošení muslimského šátku při teoretické výuce ve škole se při těchto jednáních nemluvilo. V den zahájení školního roku se do školy dostavila zahalená hidžábem, ředitelka školy s odkazem na školní řád, který zakazuje nošení pokrývky hlavy při výuce, ji vyzvala k jeho odložení, což žalobkyně odmítla a školu opustila.

22.       Skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají a dovolatelka je ani nezpochybňuje, namítá však nesprávnost dokazování spočívající v opomenutí postupu podle ustanovení § 133a o. s. ř., které upravuje přenos důkazního břemene. Smysl procesních ustanovení upravujících důkazní břemeno spočívá v řešení situací, kdy nelze prokázat tvrzení účastníka ohledně skutku podstatného pro hmotněprávní posouzení věci. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Avšak závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu není založen na neunesení důkazního břemene, ale na zjištění skutkových okolností rozhodných pro posouzení uplatněného nároku z hlediska hmotného práva. Umožňuje-li zjištěný skutkový stav v této fázi řízení, kdy jde o posouzení otázky, zda došlo k diskriminaci, o věci rozhodnout, není důvod k postupu podle procesních ustanovení upravujících důkazní břemeno. Odvolací soud proto nepochybil, pokud nepostupoval podle § 133a o. s. ř. a otázku jeho výkladu zmínil pouze okrajově. Jestliže na posouzení dotčeného ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, není přípustnost dovolání k řešení výkladu § 133a o. s. ř. podle § 237 o. s. ř. dána. 

23.       Základní charakteristikou nepřímo diskriminačního jednání je, že působí navenek neutrálně (tedy nebere jako základní rozlišovací kritérium pohlaví, rasu, věk či jiný diskriminační důvod), avšak diskriminuje ve svých důsledcích, neboť fakticky dopadá tíživěji na skupinu osob vymezenou podle pohlaví, rasy, věku apod. Nepřímo diskriminační jednání však není zakázáno absolutně; je možno je ospravedlnit legitimním cílem při respektování zásady proporcionality (srov. Boučková, P. a kol., Antidiskriminační zákon, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2016, s. 200 - 233).

24.       Nepřímá diskriminace je faktickým důsledkem určité relevantní praxe, kterou je nutno podrobit testu nepřímé diskriminace, který spočívá ve zjištění, že 1) na první pohled neutrální kritérium dopadá silněji na konkrétní skupinu definovanou podle etnických, rasových, pohlavních, náboženských či jiných kritérií; 2) žalobce je členem takové skupiny; 3) pro nepřiměřené znevýhodnění této skupiny neexistuje objektivní a rozumné zdůvodnění, že se jednalo o opatření sledující legitimní cíl, jež bylo k jeho dosažení vhodné, nezbytné a přiměřené (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. III. US 1136/13, bod 42). Prokázáním prvních dvou podmínek (důkazní břemeno nese vždy žalobce) je dán předpoklad nepřímé diskriminace.

25.       Žalobkyně tvrdila, že neutrální požadavek školního řádu zakazující všem studentům školy nosit při výuce pokrývku hlavy a na to navazující jednání ředitelky žalované má v přístupu ke vzdělání oproti ostatním studentům rozdílný dopad na ženy (studentky) muslimského vyznání, konkrétně na žalobkyni.

26.       Žalobkyně je muslimského vyznání, které navenek projevuje zahalením vlasů, krku a poprsí. Jde o jeden (nejběžnější) ze způsobů zahalení muslimských žen zvaný hidžáb, při němž obličej zahalen není, na rozdíl od jiných způsobů zahalení jako je nikáb nebo burka, které zčásti nebo zcela obličej zakrývají. Zahalení, kromě ochrany ženy proti nežádoucím mužským pohledům, vyvolává v muslimských ženách zahalujících se dobrovolně pocit bezpečí, anonymity, soukromí a je považováno za symbol jejich náboženské identity, zbožnosti, statečnosti a vnitřní síly (srov. Davidová, M., Zahalování českých konvertitek k islámu, Diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, filozofická fakulta, Praha, 2014, dostupné na webu https://is.cuni.cz). Sama žalobkyně považuje nošení hidžábu za projev svého náboženského přesvědčení a víry, vnímá je jako náboženské pravidlo, které jí její víra ukládá, přičemž toto její tvrzení nebylo v řízení zpochybněno.

27.       Nemůže-li být zahalena hidžábem a projevit tak své náboženské přesvědčení a víru, což má pro ni zásadní význam, dopadá na ni zákaz nošení pokrývek hlavy ve škole ve srovnání s ostatními studenty tíživěji. Je tím znevýhodněna oproti ostatním studentům, kteří jsou jiného náboženského přesvědčení, jehož symbolika nebyla zákazem pokrývek hlavy dotčena, anebo nejsou věřící. Lze proto uzavřít, že žalobkyně prokázala předpoklad své nepřímé diskriminace z důvodu náboženství v přístupu ke vzdělání.

28.       V českém právním řádu je svoboda náboženského vyznání zaručena všem (čl. 15 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Je realizována mimo jiné i projevy náboženského vyznání navenek, např. užíváním náboženského symbolu (zde muslimského šátku). Ochranu projevů náboženství a víry a tím i realizaci náboženské svobody zaručuje čl. 9 odst. 2 Úmluvy i čl. 16 odst. 4 Listiny. Ve smyslu těchto ustanovení mohou být projevy náboženského přesvědčení omezeny zákonem, jen pokud sleduje legitimní cíle, kterými jsou ochrana veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a ochrana práv a svobod druhých. Současně musí být v demokratické společnosti nezbytné; nesmí existovat jiné opatření dosahující stejného účelu při menším omezení náboženské svobody a ostatních základních práv. Zákon, jenž by výslovně omezoval projevy náboženského přesvědčení, v českém právním řádu neexistuje. Avšak § 7 odst. 1 antidiskriminačního zákona rozdílné zacházení z důvodu náboženského vyznání a víry v přístupu ke vzdělání a jeho poskytování umožňuje, je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem (ve smyslu čl. 16 odst. 4 Listiny ochranou veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví, morálky a práv a svobod druhých) a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Při splnění těchto podmínek by škola mohla užívání náboženských symbolů omezit. Z těchto hledisek je třeba podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona zkoumat zákaz nošení pokrývek hlavy zakotvený ve školním řádu i jeho uplatňování.   

29.       Ředitelka žalované opírala požadavek na odložení muslimského šátku o ustanovení školního řádu platného v rozhodné době, podle něhož „žák dobrovolným studiem na zdejší škole bere na sebe zodpovědnost řídit se pravidly společenského chování a jednání; ve škole se pohybovat bez jakékoliv pokrývky hlavy – při onemocnění je toto ustanovení ošetřeno mimořádným povolením vedení školy.“  Cílem tohoto opatření bylo dodržování společenských norem v prostorách školy a bylo vyvoláno nevhodným oblékáním především chlapců, kteří nosili ve škole a při výuce kšiltovky a kapuce. Normy společenského chování včetně odívání však žalobkyně užitím muslimského šátku neporušila, neboť zahalení vlasů obecně nevzbuzuje pohoršení, je u žen běžné nejen při pobytu venku, ale i uvnitř budov. Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky. V případě zahalení hidžábem jako projevu víry tedy není zákaz pokrývek hlavy odůvodněn legitimním cílem zachovávat pravidla společenského chování a morálky, tedy cílem, jež toto ustanovení školního řádu sledovalo.

30.       Takový zákaz neodůvodňuje ani zájem na ochraně veřejné bezpečnosti a pořádku, neboť samotné zahalení hidžábem nezvyšuje žádná bezpečnostní rizika. Nezakrývá obličej a neztěžuje tak identifikaci nositelky, ve vztahu k okolí nemůže vzhledem ke způsobu vázání šátku způsobit obavu například z ukrytí předmětů, kterými by mohli být ohroženi ostatní studenti nebo zaměstnanci školy. Osobě, která jej užívá, nezpůsobuje komplikace při komunikaci či orientaci v prostoru, a to ani při tělocviku, kde je navíc možno použít sportovní variantu tohoto zahalení (stejně jako se při tělocviku používá příslušný sportovní oděv). Zahalení hidžábem při teoretické výuce (včetně tělocviku) pak nepředstavuje ani žádná zdravotní rizika pro okolí ani pro samotnou žalobkyni. Užívání hidžábu při praxi ve zdravotnických zařízeních nebylo předmětem tohoto řízení, neboť žalobkyně s jeho odložením při praxi souhlasila.

31.       Odvolací soud své zamítavé rozhodnutí postavil především na závěru, že omezení dané školním řádem je odůvodněno tím, že škola má být neutrálním prostředím, povinná tolerance náboženských symbolů nemá v České republice zákonný podklad, užívání takového symbolu je v rozporu s právem být svobodně bez vyznání, nebýt vystaven působení těchto symbolů, zvlášť když jde o symboly cizorodé, představující politickou povahu náboženství (islámu), jež je v rozporu se západními liberálními ideály. Tato argumentace svědčí o tom, že odvolací soud shledal v omezujícím opatření legitimní cíl ochrany práv a svobod druhých, avšak s jeho závěry nelze souhlasit. Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny je totiž stát založen na demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání". Je tedy zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů.  Čl. 2 odst. 1 Listiny garantuje náboženský pluralismus a náboženskou toleranci, respektive oddělení státu od konkrétních náboženských vyznání (zásada konfesně neutrálního státu). Tato zásada je realizována kooperačním modelem vztahu státu a církví a jejich vzájemnou nezávislostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, nebo ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 93, uveřejněný pod č. 242/2010 Sb.).  Zachovávání náboženské neutrality státem znamená, že do základního práva svobody náboženského přesvědčení a jeho projevů nezasahuje, avšak vytváří podmínky pro jeho realizaci, chrání výkon těchto práv a svobod před rušivými zásahy a nastoluje podmínky k tomu, aby vedle sebe mohly pokojně koexistovat osoby s různými, i protichůdnými světonázory, respektive osoby, které vyznávají různá náboženství. V přístupu ke vzdělání jsou uvedené principy zakotveny v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a c) školského zákona, podle něhož je vzdělávání založeno na zásadách rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana a současně na vzájemné úctě, respektu, názorové snášenlivosti, solidaritě a důstojnosti všech účastníků vzdělávání. Nelze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že tolerance náboženských symbolů ve školství nemá zákonný podklad. Tolerance je občanskou ctností, kterou by měli být nadáni členové občanské společnosti, od nichž neutralitu ve věcech náboženských a světonázorových požadovat nelze. Minimální tolerance jednotlivců se projevuje v nezasahování do svobod druhých, resp. v dodržování zákonů, které svobodu druhých osob chrání; stát zde pak vystupuje jako strážce tolerance (Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, T., Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, komentář k čl. 2 Listiny).

32.       Z hlediska uvedených principů založených na toleranci nelze dovodit, že by právo být bez náboženského vyznání mělo mít větší sílu než právo vyznávat náboženství a projevovat je navenek. Vyznávání islámu, jehož symbolem je u žen hidžáb, je sice náboženstvím v českých poměrech nezvyklým, vzbuzujícím v některých občanech paušalizující obavy, avšak za podmínek daných naším právním řádem by i tyto osobní a nikoho neohrožující projevy náboženského přesvědčení měly být většinovou společností tolerovány, a to zvláště v oblasti vzdělávání, jehož úkolem je mimo jiné i vést studenty k úctě a respektu k právům druhých a názorové snášenlivosti. Osoby bez náboženského vyznání či jiného náboženského přesvědčení by měly respektovat vnější projevy náboženského přesvědčení druhých (v daném případě žalobkyně, na níž je vzhledem k tomu, že jí byl v České republice udělen azyl, nutno pohlížet jako na občana tohoto státu) a není rozumného důvodu, proč by měly tyto projevy jiného, byť u nás nezvyklého náboženství tyto osoby omezovat nebo ztěžovat výkon jejich základních práv. Právě podnětem k rozvoji kritického myšlení, jež zmiňuje odvolací soud, může být konfrontace s projevy náboženského přesvědčení jiných. Ohledně narušování principu rovnosti mužů a žen lze odkázat na rozhodnutí ESLP ve věci S.A.S. proti Francii č. 43835/11 ze dne 27. 11. 2013, kde ESLP dovodil, že stát ve jménu rovnosti nemůže chránit ženu před vykonáváním jejího lidského práva. Zákaz nošení muslimského šátku při teoretickém vyučování tedy není odůvodněn ani tímto legitimním cílem.

33.       Lze uzavřít, že zákaz nošení pokrývek hlavy studentkám muslimského vyznání při teoretické výuce ve škole není odůvodněn legitimním cílem. Ve vztahu k žalobkyni došlo proto k nepřímé diskriminaci v přístupu ke vzdělání ve smyslu § 3 antidiskriminačního zákona.

34.       Z těchto důvodů je právní názor odvolacího soudu na nepřímou diskriminaci žalobkyně nesprávný. Jelikož je dovolací důvod uplatněný žalobkyní naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Na soudu bude, aby za situace, kdy žalobkyně byla v přístupu ke vzdělání diskriminována, posoudil uplatněné nároky na přiměřené zadostiučinění (§ 10 antidiskriminačního zákona) jak ve vztahu k textu požadované omluvy, tak i k finančnímu zadostiučinění.  

 

Poř. č. 6         

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 31. 10. 2019, sen. zn. 29 NSČR 178/2017

Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 insolvenčního zákona.

 

 

1.         Usnesením ze dne 3. 4. 2017, č. j. KSPA 56 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh věřitele Z. T. (dále jen „věřitel Z. T.“) na odvolání věřitelů č. 41 L. spol. s r. o. a  č. 61 D. GmbH (dále též jen „věřitel D.“) z funkce členů věřitelského výboru dlužníka (C. - T. s. r. o.).

2.         Insolvenční soud - cituje § 59 odst. 1 a 2 a § 63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že věřitel č. 41 a  věřitel D. jsou k výkonu funkce členů věřitelského výboru způsobilí, když nejsou dány okolnosti odůvodňující pochybnosti o jejich nepodjatosti nebo důvěryhodnosti. Ve vztahu k věřiteli D. insolvenční soud uvedl, že společníkem dlužníka je  (dále jen „D. B.“) s podílem 80% a zbylý podíl drží věřitel Z. T. Ovládající osobou dlužníka je tedy D. B., nikoli věřitel D. Řízení dlužníka věřitelem D. nebylo prokázáno ani listinami předloženými věřitelem Z. T. Taktéž jeho tvrzení, že věřitel D. by mohl ovlivňovat chování dlužníka způsobem, který by „vylepšil jeho postavení“ v insolvenčním řízení, je pouze hypotetickou úvahou. Insolvenční soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že věřitel D. nevykonává funkci ve věřitelském výboru náležitě, nehájí společný zájem věřitelů nebo není nestranný.

3.         K odvolání věřitele Z. T. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. srpna 2017, č. j. KSPA 56 INS XY, 1 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu potvrdil v části, jíž byl zamítnut návrh na odvolání věřitele č. 41 L., spol. s r. o. z funkce člena věřitelského výboru, a ve zbylém rozsahu je změnil tak, že věřitel D. se odvolává z funkce člena věřitelského výboru.

4.         Odvolací soud - odkazuje na § 59 odst. 1 a 2 a § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, § 79 odst. 1, 2 a § 74 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích [dále jen „z. o. k.“]), a na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 1 VSPH 416/2012“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. MSPH 99 INS 453/2009, 1 VSPH 416/2012-B-243) - uzavřel, že „prostřednictvím D. B. nelze vyloučit možnost ovládání dlužníka ze strany věřitele D.“, když vazba mezi D. B. a věřitelem D. byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku a existencí ovládací smlouvy. Odvolací soud tak nepřisvědčil insolvenčnímu soudu, že dlužník by nemohl podléhat věřiteli D. Tomuto závěru svědčí i listiny předložené věřitelem Z. T. (dopis D. B. z 27. 3. 2015 a dopis F. A. za D. B.) o nutnosti postupu dlužníka v souladu s dalšími členy skupiny D.

5.         Proti usnesení odvolacího soudu - v rozsahu jeho měnícího výroku ohledně odvolání věřitele D. z funkce člena věřitelského výboru  - podal věřitel D. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

6.         Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení tyto otázky:

 [1] „Je správný názor odvolacího soudu o tom, že pokud jsou jedné ovládající osobě jakýmkoli způsobem podřízeny dvě různé ovládané osoby, pak mohou sebe navzájem ovládat i tyto dvě ovládané osoby?“

             [2] „Je správný názor odvolacího soudu, že různé subjekty mezi sebou tvoří koncern, i když fakticky nebyly ani z části splněny právními předpisy vyžadované podmínky a jedná se pouze o ničím neprokázanou úvahu vyjádřenou v korespondenci?“

             [3] „Je správný názor odvolacího soudu, že pro existenci koncernu není nutné splnit podmínky dané právními předpisy?“

             [4] „Je správný názor odvolacího soudu, že pouhá možnost ovládání mezi dvěma subjekty znamená, že tyto subjekty tvoří koncern?“

             [5] „Je správný názor odvolacího soudu, že není nutné prokázat, zda skutečně došlo k jednání, které dokládá podjatost a tedy nezpůsobilost ke členství ve věřitelském výboru a že postačí pouze existence formálního důvodu k podjatosti?“

            [6] „Je správný názor odvolacího soudu, že pokud by jeden subjekt mohl ovládat druhý, tak s ním automaticky tvoří koncern?“

7.         Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8.         Dovolatel polemizuje se závěry odvolacího soudu o existenci koncernu mezi ním a dlužníkem s důrazem na skutečnost, že z tvrzení a důkazů, ze kterých vycházel odvolací soud, nevyplývá jeho nezpůsobilost k výkonu funkce člena věřitelského výboru. Připouští, že věřitel D. B. by mohl být považován za řídící osobu vůči dlužníku (s ohledem na 80% podíl v jeho vlastnictví) a současně za řídící osobu vůči dovolateli (vzhledem ke smlouvě mezi těmito subjekty). Dovolatel namítá, že mezi ním a dlužníkem není žádný vztah podřízenosti nebo nadřízenosti, když se navzájem neovládají ani si nejsou podřízeni. Přitom podle § 79 odst. 2 z. o. k. musí jít o stav mezi dvěma nebo více subjekty, které jsou navzájem řídícími a řízenými osobami. Uzavírá, že k materiálnímu pojetí koncernu je třeba, aby šlo o trvalé řízení podřízených osob s vnitřní sanací výhod a nevýhod v rámci celého koncernu tak, aby nedošlo k úpadku jednotlivých členů.

9.         Věřitel Z. T. ve vyjádření považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje dovolání jako nedůvodné zamítnout.

10.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

11.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

12.       Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže je třeba určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.

13.       Napadené usnesení je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Vzhledem k tomu, že pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., zbývá určit, zda dovolatelem položené otázky odpovídají zbývajícím (v § 237 o. s. ř. uvedeným) kriteriím zakládajícím přípustnost dovolání v této věci.

14.       Přípustnost dovolání nezakládají otázky ad 2/, 3/, 4/ a 6/. Je tomu tak proto, že dovolací přezkum je vyhrazen pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí (k tomu srov. dikci § 237 o. s. ř.). Nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze o ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele), je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu. Tuto podmínku označené otázky nesplňují, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá.

15.       Dovolání je naopak přípustné pro posouzení (dovoláním předestřených) otázek ad 1/ a  ad 5/. Potud jde o otázky v insolvenčních souvislostech dosud beze zbytku neřešené.

16.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

17.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18.       Procesní (insolvenční) rámec dané věci (z nějž vyšly oba soudy) je dán existencí insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, konkrétně těmito údaji:

[1] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu dne 11. 3. 2016 na základě insolvenčního návrhu dlužníka z téhož dne.

[2] Usnesením ze dne 18. 5. 2016, č. j. KSPA 56 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil INS - SPRÁVCE v. o. s.

[3] Na první schůzi věřitelů konané dne 22. 8. 2016 byl zvolen věřitelský výbor dlužníka ve složení L., spol. s r. o., Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení, Praha a věřitel D.

[4] Podáním z 13. 9. 2016, doplněným podáním z 17. 10. 2016, navrhl věřitel Z. T. odvolání věřitelů L., spol. s r. o. a D. z funkce členů věřitelského výboru. V něm tvrdil, že věřitel D. je podjatý, protože tvoří s dlužníkem koncern.

19.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2016 do 30. listopadu 2017 [s ohledem na dobu zahájení insolvenčního řízení (11. 3. 2016) a vydání napadeného usnesení odvolacího soudu (8. 8. 2017)], a zákona o obchodních korporacích:

 

§ 59 (insolvenčního zákona)

 

(1) Členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat.

(2) Členy ani náhradníky věřitelského výboru nemohou být osoby, u kterých je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Takto lze usuzovat zejména, jde-li o osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnance dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, společníky dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dlužníka nebo nevlastní dlužníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více než desetiny základního kapitálu dlužníka, a osoby tvořící s dlužníkem koncern.

(3) Insolvenční soud nepotvrdí volbu člena nebo náhradníka věřitelského výboru, je-li  tu důvod pochybovat o jejich důvěryhodnosti nebo o tom, že budou k výkonu funkce způsobilí. Toto rozhodnutí musí insolvenční soud vyhlásit do skončení schůze věřitelů, na které k volbě došlo.

(…)

§ 63 (insolvenčního zákona)

 

(1) Funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru zaniká jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení.

(…)

(3) Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu.

§ 74 (z. o. k.)

(1) Ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci přímo či nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Ovládanou osobou je obchodní korporace ovládaná ovládající osobou.

(2) Je-li ovládající osobou obchodní korporace, je mateřskou obchodní korporací, a je-li ovládanou osobou obchodní korporace, je dceřinou obchodní korporací.

(3) Řídící osoba podle § 79 a většinový společník jsou vždy ovládajícími osobami, ledaže ve vztahu k většinovému společníkovi § 75 stanoví jinak. Řízená osoba podle § 79 je vždy ovládanou osobou.

§ 75 (z. o. k.)

 

(1) Má se za to, že ovládající osobou je osoba, která může jmenovat nebo odvolat většinu osob, které jsou členy statutárního orgánu obchodní korporace nebo osobami v obdobném postavení nebo členy kontrolního orgánu obchodní korporace, jejímž je společníkem, nebo může toto jmenování nebo odvolání prosadit.

(2) Má se za to, že osobou ovládající je ten, kdo nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě.

(3) Má se za to, že osoby jednající ve shodě, které společně nakládají podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, jsou osobami ovládajícími, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě.

(4) Má se za to, že osobou ovládající nebo osobami ovládajícími je také ten, kdo sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě získá podíl na hlasovacích právech představující alespoň 30 % všech hlasů v obchodní korporaci a tento podíl představoval na posledních 3 po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob.

§ 79 (z. o. k.)

 

(1) Jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen „řízená osoba“) jinou osobou nebo osobami (dále jen „řídící osoba“) tvoří s řídící osobou koncern.

(2) Jednotným řízením je vliv řídící osoby na činnost řízené osoby sledující za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů v rámci jednotné politiky koncernu koordinaci a koncepční řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu.

(…)

§ 81 (z. o. k.)

 

(1) Orgán řídící osoby může udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení, jsou-li v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří řídící osoba koncern.

(2) Člen orgánu řízené osoby nebo její prokurista nejsou při výkonu funkcí zbaveni povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře; odpovědnosti za újmu se však zprostí, prokáží-li, že mohli rozumně předpokládat, že byly splněny podmínky podle § 72 odst. 1 a 2.

20.       V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovolatelem položeným otázkám tyto závěry.

 K otázce ad 1/.

21.       Polemika mezi věřitelem Z. T. a dovolatelem byla vedena v argumentační rovině, zda dovolatel a dlužník tvoří koncern a zda mezi nimi existuje vztah ovládání. Odvolací soud založil rozhodnutí o odvolání dovolatele z funkce člena věřitelského výboru na závěru, že prostřednictvím D. B. nelze vyloučit možnost ovládání dlužníka dovolatelem, když vazba mezi nimi byla prokázána výpisy z obchodního rejstříku a existencí ovládací smlouvy mezi dovolatelem a D. B. Věřitel Z. T. přitom tvrdil, že dovolatel tvoří s dlužníkem koncern a (bez ohledu na existenci koncernu) je osobou plně ovládající většinového společníka dlužníka, která tak měla potenciální možnost ovlivňovat jednání dlužníka před podáním insolvenčního návrhu, což zakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti ve vztahu k dlužníku.

22.       Z dikce § 74 z. o. k. vyplývá, že ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci i nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Nelze však přijmout obecný závěr, že jsou-li jedné ovládající osobě jakýmkoliv způsobem podřízeny dvě různé ovládané osoby, mohou tyto ovládané osoby sebe navzájem ovládat.

23.       Kdyby uvedené mělo platit, pak by se nemohlo uplatnit pravidlo obsažené v § 74 odst. 2 z. o. k., dle kterého v případě, že je ovládající osobou obchodní korporace, jde o mateřskou obchodní korporaci a zároveň, je-li ovládanou osobou obchodní korporace, pak je dceřinou obchodní korporací. V dané věci jsou dlužník a dovolatel v postavení sesterských společností, nikoliv tedy ve vztahu mateřské a dceřiné společnosti. Současně není v tomto případě naplněna ani jedna z domněnek ovládání uvedených v § 75 z. o. k.

24.       V literatuře se uvádí, že možnost uplatňovat rozhodující vliv musí být možností reálnou, podloženou určitou skutečností (typicky účastí ve společnosti nebo členstvím v orgánech, atd.), nikoliv čistě potenciální nebo teoretickou možností. (srov. Doležil, T. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 606).

25.       Ovládání dceřiné společnosti jinou dceřinou společností ovládanou stejnou mateřskou společností skrze tuto mateřskou společnost jen s odkazem na strukturu majetkových účastí ve skupině si lze obecně těžko představit. Specifické okolnosti (např. smluvní nástroje s hrozbou uplatnění smluvních sankcí, apod.) by mohly horizontální podnikatelské seskupení mezi dvěma dceřinými společnostmi založit (srov. Černá, S. O variantách uspořádání podnikatelského seskupení. Časopis pro právní vědu a praxi. 2015, č. 1, s. 14), a to bez ohledu na společnou mateřskou společnost. V projednávané věci však žádné takové skutečnosti ze skutkových zjištění obou soudů neplynou a nepodávají se ani z obsahu spisu. Závěr odvolacího soudu o vztahu ovládání mezi dlužníkem a dovolatelem proto není správný.

 26.      S ohledem na skutečnost, že dovolatel je ovládán (řízen) společností D. B., jež je současně majoritním společníkem dlužníka (a tudíž jeho ovládající osobou), nelze bez dalšího vyloučit, že jednání dovolatele ve věřitelském výboru bude ovlivněno společností D. B. v jeho (jejich) prospěch, případně ve prospěch dlužníka. Z uvedeného se podává zjevný střet zájmů dovolatele a společného zájmu věřitelů.

27.       Pro úplnost budiž řečeno (k námitce dovolatele, že mezi ním a dlužníkem není dán žádný vztah podřízenosti nebo nadřízenosti a tyto subjekty se navzájem neovládají, což je dle dovolatele jedním z rozhodujících znaků koncernu, když tento tvoří pouze řídící a řízené osoby), že koncern v širokém smyslu slova, tedy ve smyslu podnikatelského seskupení tvořícího ekonomickou jednotku, neznamená pouze vztahy mezi řídící osobou a každou jí řízenou osobou, ale je třeba vnímat jako členy koncernu všechny společnosti do něj zahrnuté, tedy osoby řízené stejnou řídící společností (pokud řídící osoba neřídí současně více samostatných koncernů a konkrétní řízené osoby nepatří do jiných koncernů), byť se tyto řízené osoby nemohou (bez dalšího) navzájem řídit ani ovládat. Nadto, sám dovolatel v dovolání připouští, že „D. B. by mohl být možná považován za řídící osobu vůči insolvenčnímu dlužníku“ a „D. B. by mohl být možná považován za řídící osobu vůči věřiteli D.“.

K otázce ad 5/.

28.       Nejvyšší soud uvádí, že výkladem § 59 odst. 2 insolvenčního zákona a § 24 insolvenčního zákona (byť primárně ve vztahu k insolvenčnímu správci) se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Potud je judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěrech, podle nichž:

[1] Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat s podmínkami určenými ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř. Přitom vztah insolvenčního správce k účastníkům řízení (dlužníku či věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku - § 14 odst. 1 insolvenčního zákona), popř. účastníkům řízení v incidenčních sporech (§ 16 insolvenčního zákona), pro který je dán důvod pochybovat o nepodjatosti insolvenčního správce, může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský (k tomu srov. mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněného pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že pro přijetí závěru o vyloučení insolvenčního správce postačí, že jsou zde důvody pochybovat o jeho nepodjatosti, tj. jeho podjatost nemusí být „prokázána“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2014; 29 NSČR 80/2015, uveřejněné pod číslem 47/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

            [2] Nejvyšší soud se přihlásil k závěru obsaženému v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 3251/10 (které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Ústavního soudu), podle kterého výklad rozhodných podmínek závěru, že věřitel je osobou, u které je vzhledem k jejímu vztahu dlužníkovi důvod pochybovat o její nepodjatosti (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona), spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Důvod pochybovat o nepodjatosti určité osoby pro její vztah k dlužníku (§ 59 odst. 2 insolvenčního zákona) je obecně řečeno dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Srov. k tomu při výkladu obdobného slovního spojení v § 14 odst. 1 o. s. ř. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné pod číslem 106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29.       Z výše citované judikatury se ve spojení s dikcí § 59 odst. 2 insolvenčního zákona podává, že důvod k pochybnostem o nepodjatosti člena věřitelského výboru je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána; postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečnosti lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není nepodjatý.

30.       Lze tedy shrnout, že důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 insolvenčního zákona.

31.       K námitce dovolatele, že se odvolací soud spokojil s tím, že ze spisu by mohl v obecné rovině vyplývat nějaký vztah mezi dovolatelem a dlužníkem, Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud shledal důvod k pochybnostem o nepodjatosti dovolatele v propojení dlužníka a dovolatele prostřednictvím D. B. (jako osoby, jíž je oba ovládá).

32.       Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 7         

Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 31. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017

Omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, spočívající v tom, že peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem, dopadá i na pohledávky z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

 

 

1.         Rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 190 ICm 3281/2015-45, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (JUDr. K. M., jako insolvenční správkyně dlužníka E. S. s. r. o.) domáhala určení, že poskytnutí peněžitého plnění z bankovního účtu dlužníka č. XY (dále jen „účet dlužníka“) na bankovní účet žalovaného (České republiky – České správy sociálního zabezpečení) č. XY (dále jen „účet žalovaného“) ve výši 711 022 Kč dne 20. 6. 2014 je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), a že poskytnutí peněžitého plnění z účtu dlužníka na účet žalovaného ve výši 50 000 Kč dne 30. 7. 2014 je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod II. výroku), a jíž se domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 761 022 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Dne 20. 6. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka na základě insolvenčního návrhu věřitele C. uzavřený investiční fond, a. s. (nyní C. S., a. s.) ze dne 12. 6. 2014.

[2] Dne 20. 6. 2014 byla z účtu dlužníka na účet žalovaného převedena částka 711 022 Kč, přičemž šlo o platbu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance dlužníka, a to za květen 2014.

[3] Dlužník přistoupil do insolvenčního řízení svým insolvenčním návrhem ze dne 7. (správně 8.) 7. 2014.

[4] Dne 30. 7. 2014 byla z účtu dlužníka na účet žalovaného převedena částka 50 000 Kč, přičemž šlo o platbu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za zaměstnance dlužníka, a to za květen 2014.

[5] Usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-A-15, insolvenční soud zejména zjistil úpadek dlužníka a žalobkyni ustanovil insolvenční správkyní.

[6] Usnesením ze dne 24. 11. 2014, č. j. MSPH 90 INS 16976/2014-B-51, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

[7] „Finanční situace dlužníka v době vzniku nároku na plnění byla taková, že byl v úpadku a nebyl schopen uspokojovat pohledávky v termínech splatnosti.“

3.         Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 111 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že ačkoli v projednávané věci šlo o peněžitý závazek vzniklý před zahájením insolvenčního řízení (pohledávka žalovaného byla za květen 2014), šlo o plnění povinnosti stanovené zvláštními předpisy a současně i nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Proto nebylo prokázáno, že by sporné platby byly v rozporu s omezeními v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a byly tak vůči věřitelům dlužníka neúčinné.

4.         Podle insolvenčního soudu dlužník plnil dlužné pojistné na sociální zabezpečení (za květen 2014, tedy před zahájením insolvenčního řízení) dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tedy splnil povinnost danou zvláštním zákonem dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvádění těchto plateb bylo navíc běžným hospodařením dlužníka, které „zmenšilo nějak majetkovou podstatu“, a pokud by dlužník tyto platby neprovedl (neodvedl by pojistné za zaměstnance), šlo by o porušení § 241 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále také jen „tr. zák.“), a dlužníku by hrozilo trestní stíhání, čemuž platbou zabránil.

5.         K odvolání žalobkyně proti bodům I. až III. výroku rozsudku insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že poskytnutí peněžitého plnění z účtu dlužníka na účet žalovaného ve výši 711 022 Kč dne 20. 6. 2014 a poskytnutí peněžitého plnění z účtu dlužníka na účet žalovaného ve výši 50 000 Kč dne 30. 7. 2014 jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinná; žalovanému uložil zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka do tří dnů od právní moci rozsudku částku 761 022 Kč (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a zavázal žalovaného k úhradě soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a za odvolání (třetí výrok).

6.         Odvolací soud – cituje § 111, § 235 a § 239 insolvenčního zákona – uzavřel, že sporné platby byly neúčinnými „právními úkony“ dlužníka, neboť se na ně nevztahovala žádná z výjimek dle § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona.

7.         Nejprve odvolací soud dovodil, že pohledávka z titulu pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti není pohledávkou stanovenou zvláštními právními předpisy. Jakkoliv insolvenční zákon neobsahuje ani příkladný výčet předpisů, jež jsou v této souvislosti považovány za zvláštní právní předpisy, z odkazu na § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, je zřejmé, že jde o předpisy stanovující povinnosti vážící se ke specifickému charakteru činnosti konkrétního dlužníka, nikoliv o předpisy stanovující povinnosti, jež pravidelně dopadají na všechny podnikatele. K tomu citoval závěry z „usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, sen. zn. 104 VSPH 791/2016“, podle nichž „§ 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona stanoví výjimky z pravidla, že po zahájení insolvenčního řízení je dlužníku zásadně zapovězeno plnit peněžité závazky vzniklé před jeho zahájením, a proto je třeba výjimky uvedené v § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona vykládat restriktivně. V této souvislosti nelze přehlédnout, že právní předpisy ukládají soukromoprávním subjektům řadu finančních (či jiných) povinností a že jistě nebylo úmyslem zákonodárce preferovat bez dalšího všechny závazky dlužníků vůči „státu“ před závazky vůči ostatním věřitelům, neboť to by se podle odvolacího soudu projevilo výslovně buď v citovaném ustanovení, nebo v zařazení takových závazků dlužníka mezi přednostní pohledávky.“ Ostatně to, že plnění na sociální pojištění a státní politiku zaměstnanosti není považováno za plnění dle zvláštního právního předpisu, plyne dle odvolacího soudu i z toho, že § 168 insolvenčního zákona obsahuje výslovnou úpravu podmínek, za nichž mohou být tyto pohledávky v insolvenčním řízení hrazeny, přičemž při opačném výkladu by tato úprava byla nadbytečná.

8.         Dále odvolací soud označil za nesprávný závěr insolvenčního soudu, že platby na sociální pojištění jsou úkony nutnými při provozu dlužníkova podniku v rámci obvyklého hospodaření, jakož i úvahu ohledně nebezpečí trestního stíhání. Podle odvolacího soudu nepředstavuje neodvedení plateb na sociální zabezpečení či zdravotní pojištění žádnou faktickou překážku dalšího provozu podniku. Současně odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu § 241 tr. zák., [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod číslem 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní (dále jen „R 30/2001“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 456/2002, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, a ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, která jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže, veřejnosti dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Z označených rozhodnutí podle odvolacího soudu plyne, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 písm. a/, odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody, aniž by je dále odvedl. To ale nebyl tento případ, neboť pracovněprávní nároky zaměstnanců dlužníka za květen a červen 2014 nebyly do doby rozhodnutí odvolacího soudu uspokojeny.

9.         Kromě toho odvolací soud dospěl k závěru, že sporné pohledávky žalovaného nepatřily mezi pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 insolvenčního zákona, neboť vznikly před rozhodnutím o úpadku. Dlužník mohl po zahájení insolvenčního řízení platit pouze pohledávky dle § 168 odst. 1 a § 169 odst. 1 insolvenčního zákona, a to navíc za předpokladu, že to stav majetkové podstaty umožňoval.

10.       Nad rámec výše uvedeného považoval odvolací soud za potřebné zmínit, že stav majetkové podstaty zcela zjevně realizaci plateb neumožňoval, neboť neuspokojeny zůstaly pracovněprávní nároky dlužníkových zaměstnanců, jež se uspokojují v plné výši bez ohledu na dobu svého vzniku, přičemž „stav majetkové podstaty umožňuje přednostní uhrazení toliko některých pohledávek za podstatou a pohledávek jim naroveň postavených pouze za předpokladu, že lze důvodně předpokládat plnou úhradu všech zbývajících pohledávek dle § 168 a § 169 insolvenčního zákona“.

11.       Závěrem odvolací soud konstatoval, že pro vyslovení neúčinnosti „právního úkonu“ dlužníka dle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona postačuje, že se dlužník dopustí jednání v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, na které nelze vztáhnout žádnou z výjimek dle § 111 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Proto bylo nadbytečné poměřovat napadené úkony kritérii dle § 235 až § 243 insolvenčního zákona. Pro úplnost uvedl, že obdržené plnění ve výši 761 022 Kč bylo plněním vyšším, než jaké by žalovanému náleželo v konkursu, neboť z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že nelze předpokládat ani plnou úhradu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených.

12.       Z výše uvedených důvodů měl odvolací soud za oprávněný i požadavek žalobkyně dle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a zavázal žalovaného k úhradě částky 761 022 Kč.

13.       Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky aplikace § 111 insolvenčního zákona na platby pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

14.       Podle dovolatele v případě sporných plateb jde o plnění povinnosti stanovené zvláštním právním předpisem, „a to zejména s ohledem na skutečnost, kdy zaměstnavatel v rámci tohoto plnění povinností odvádí pojistné nejen za sebe jako zaměstnavatele, ale provádí i odvod pojistného za zaměstnance, kterým bylo toto pojistné sraženo“. K tomu zdůrazňuje, že neodvedení pojistného za zaměstnance naplňuje i skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 tr. zák.

15.       Dále tvrdí, že platba pojistného posledního dne lhůty pro odvod pojistného, tj. nejpozději 20. dne následujícího kalendářního měsíce, nemůže být sama o sobě neúčinná v důsledku pouhého zahájení insolvenčního řízení, kdy teprve poté následuje šetření soudu ve věci zjištění úpadku dlužníka a do doby vydání usnesení insolvenčního soudu o nařízení předběžného opatření nebo rozhodnutí o ustanovení insolvenčního či předběžného správce je v okamžiku zahájení insolvenčního řízení na návrh věřitele dispoziční oprávnění plně na straně dlužníka.

16.       Dovolatel konečně namítá, že napadené úkony dlužníka jsou účinné i proto, že platba pojistného (platba provedená dne 20. 6. 2014) byla učiněna v době, kdy dlužník nemohl ještě vědět o zahájení insolvenčního řízení na návrh jiného věřitele, neboť k zahájení insolvenčního řízení došlo téhož dne.

17.       Žalobkyně nepovažuje dovolání za důvodné. Poukazuje zejména na to, že pohledávka, na kterou byly sporné platby plněny, vznikla a stala se splatnou před zahájením insolvenčního řízení a žalovaný ji tak měla uplatnit přihláškou pohledávky. Podle žalobkyně je doba vzniku pohledávky rozhodná pro posouzení věci sama o sobě a není třeba zkoumat, zda byl naplněn „důvod dovolenosti“ podle § 111 insolvenčního zákona, a to jen proto, že pohledávka, která se uplatňuje přihláškou, nemůže být po zahájení insolvenčního řízení „plněna v penězích“. Stane-li se tak, je takové jednání neúčinné. Též považuje za nerozhodné, zda šlo o dluh dlužníka z důvodu neodvedení pojistného za sebe jako zaměstnavatele nebo za své zaměstnance, neboť vždy jde o pohledávku žalovaného a tedy dluh dlužníka, který se uplatňuje stejným způsobem. Plnění dlužníka je podle žalobkyně zvýhodněním žalovaného, neboť dlužník neuspokojil všechny pohledávky s přednostním uspokojením.

18.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

19.       Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, neboť se jí dosud v dotčených souvislostech nezabýval.

20.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, a Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

21.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

23.       S přihlédnutím k době uskutečnění zpochybněné platby se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014.

24.       Podle § 111 insolvenčního zákona nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1).

25.       Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy (například § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb.), k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2).

26.       Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odstavec 3).

27.       Podle § 235 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1).

28.       Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

29.       Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona mají povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

30.       Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

31.       Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikatorní závěry:

[1] V usnesení ze dne 29. 2. 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněném pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“), Nejvyšší soud [i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“)], vysvětlil, že § 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013), upravuje tzv. zákonnou neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, přičemž tato úprava má smysl (a může se prosadit) jen ve spojení s následným zjištěním úpadku dlužníka (rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka je tedy předpoklad aplikace § 111 insolvenčního zákona).

32.       Z R 62/2017 také vyplývá, že až s účinností od 1. 1 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014).

[2] V rozsudku ze dne 27. 9. 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných.

33.       Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v § 111 insolvenčního zákona jako korektiv zákonné neúčinnosti nezavádí test „konkursem“. Jinak řečeno, pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí [obdobně jako tomu bylo při výkladu neúčinnosti podle § 4a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak na ně poukazuje i R 62/2017)] je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (může jít např. o právní úkon, jímž dlužník v rozporu se zákazem formulovaným v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě). Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce, uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, že by šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli.

[3] V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního řízení, nepodléhá úpravě obsažené v § 240 až § 242 insolvenčního zákona; jde o právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v § 111 insolvenčního zákona.

34.       Předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) přísněji, než předpoklady za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 111 insolvenčního zákona).

35.       V usnesení ze dne 21. 3. 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017 (stejně jako v usnesení ze dne 28. 3. 2019, sen. zn. 29 ICdo 82/2017) Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)].

[4] V rozsudku ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, Nejvyšší soud, s odkazem na závěry formulované již v R 60/2014, ozřejmil, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 12. 2013), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek) a lze mu tedy odporovat.

36.       Tamtéž dodal, že nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům (kteří by měli v konkursu pro účely poměrného uspokojení z nedostatečného majetku dlužníka stejné postavení jako věřitel, jehož pohledávku se dlužník rozhodl takto uspokojit) [k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2016]. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů (srov. zejména § 296 a § 298 insolvenčního zákona). Podstatou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona je především zajištění ochrany věřitelů před právními úkony dlužníka, které v konečném důsledku krátí věřitele. Je rozhodující, zda dlužník dluh uhradil způsobem (v rozsahu), v jehož důsledku se věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (dle § 241 odst. 1 insolvenčního zákona), čímž věřitele zvýhodnil oproti jiným věřitelům.

37.       Uvedené závěry, byť formulované při výkladu § 235 a násl. insolvenčního zákona, jsou uplatnitelné i při výkladu § 111 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že lze-li odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.

[5] V rozsudku ze dne 28. 2. 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní úprava zvýhodňujících právních úkonů obsažená v insolvenčním zákoně v § 241 především nijak nerozlišuje právní úkony dlužníka (z hlediska jejich možné odporovatelnosti) podle toho, zda jimi dlužník plní povinnost smluvní či „zákonnou“. Určujícím kritériem pro posouzení právního úkonu jako zvýhodňujícího pak nepochybně není ani okolnost, že povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z pohledu § 241 insolvenčního zákona konečně není žádných rozdílů ani mezi tím, zda právní úkon dlužníka, jímž zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, se týká závazků, jež mají původ v právu soukromém nebo veřejném.

38.       Tamtéž uvedl, že za podmínek určených § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona lze (úspěšně) odporovat i plnění dlužníka, které poskytl správci daně na základě zajišťovacího příkazu vydaného podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jako jistotu k zajištění úhrady daně.

[6] V rozsudcích ze dne 27. 3. 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, a sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněných pod čísly 69/2019 a 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2019“ a „R 70/2019“), a obdobně již i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 37/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, že insolvenční zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost) ohledně plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. To lze dokumentovat i tím, že daňové pohledávky vzniklé před rozhodnutím o úpadku dlužníka musí být přihlášeny do insolvenčního řízení a po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku je zásadně nelze uspokojit jinak, než jak předjímá (podle zvoleného způsobu řešení úpadku dlužníka) insolvenční zákon.

39.       Budiž dodáno, že ke stejným závěrům dospěla judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu již při výkladu vztahu zákona o konkursu a vyrovnání, a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněný pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (který je, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu označené níže, veřejnosti dostupná též na webových stránkách Ústavního soudu).

40.       Z takto ustanoveného judikatorního rámce lze pro poměry projednávané věci zejména zdůraznit, že je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní jednání (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v rámci omezení nastavených dle § 111 insolvenčního zákona (jde o omezení, na něž odkazuje § 229 odst. 3 insolvenčního zákona). Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních jednání dlužníka, při jejichž porušení jde dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání, přičemž neúčinnost se zakládá pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu k odpůrčí žalobě insolvenčního správce (§ 235 odst. 2 insolvenčního zákona a R 62/2017), a to jen tehdy, je-li zjištěn úpadek dlužníka.

41.       Jediné zákonné výjimky z tohoto pravidla upravuje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Krom toho pak je dán prostor insolvenčnímu soudu povolit dlužníku (buď  z vlastní iniciativy – § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo k žádosti dlužníka či věřitele dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona), aby učinil právní jednání, jež by jinak splňovalo podmínky neúčinnosti. Nelze pominout i již zmíněné rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního jednání dlužníka neuplatní proto, že je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodné. Žádné další výjimky nejsou dány.

42.       Tyto výjimky je pak třeba vykládat restriktivně, k čemuž srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2018, pod číslem 53 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17), a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

43.       Pro posouzení dané věci je nejprve určující odpověď na otázku, zda je platba pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona č. 589/1992 Sb. právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy. Jinak řečeno, zda sporné právní jednání (platba) vyhovuje této výjimce dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

44.       Ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona výslovně neuvádí jako zvláštní právní předpis zákon č. 589/1992 Sb., pouze odkazuje na příklad, a to na § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. Je proto nutné vyložit, jaké zvláštní právní předpisy jsou touto výjimkou míněny.

45.       Důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu ani k jeho novelám se k této výjimce nijak nevyjadřují. Smysl a účel dané normy je tak třeba hledat v širších souvislostech za použití zásad insolvenčního řízení (§ 1 a § 5 insolvenčního zákona) a ve spojení s příkladným odkazem na zákon č. 61/1988 Sb.

46.       Jak je patrné z výše uvedeného a při zdůraznění zásady restriktivního výkladu výjimek, lze říci, že v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona jsou obsaženy velmi přísné výluky zaměřené na ty nejnutnější povinnosti dlužníka směřující na ochranu majetku dlužníka (viz provoz podniku), předcházení škod a ochranu vyživovaných osob či na zachování účelu procesních sankcí. V tomto duchu je pak nutné vykládat i výjimku o zvláštních právních předpisech (výjimka ohledně placení pohledávek dle § 168 a § 169 insolvenčního zákona je pouze upřesněním způsobu uspokojování těchto pohledávek a mezi zkoumanými výjimkami má specifické postavení oproti zbývajícím, a to i proto, že byla doplněna až s účinností k 1. lednu 2014).

47.       Z odkazu na § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. je zřejmé, že ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona jsou míněny zvláštní právní předpisy zaměřené na specifické druhy povinností spojené se zvláštními druhy činností (podnikání), při nichž je třeba zajistit ochranu hodnot, jako jsou život, zdraví, čisté životní prostředí apod.

48.       Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. (jak ve znění při přijetí insolvenčního zákona, tak v aktuálním znění) stanovuje povinnost dodržovat předpisy v oblasti hornické činnosti, činnosti prováděné hornickým způsobem, při nakládání s výbušninami a provozování podzemních objektů (viz § 1 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb.), které jsou samy o sobě značně rizikové s výrazným dopadem na krajinu, životní prostředí či zdraví a je tak pochopitelně třeba přísných podmínek kontroly jejich výkonu. Zejména pak jsou subjekty tuto činnost provádějící povinny zajistit a dodržovat přísné podmínky hlavně pro bezpečnost a ochranu zdraví osob, bezpečnost provozu a ochranu pracovního prostředí.

49.       Zákonodárce tedy neměl na mysli jakékoli zvláštní právní předpisy, zejména ne takové, které se vztahují na všechny podnikatele nebo zaměstnavatele. Tato výjimka vyslovuje vcelku samozřejmé pravidlo, že dlužník vykonávající nějakou specifikou až rizikovou činnost, při níž je třeba dodržovat speciální povinnosti ve vztahu k ochraně zdraví, zajištění bezpečnosti, čistého životního prostředí apod., je povinen tyto povinnosti nadále plnit, aby byly zmíněné hodnoty chráněny. Jde tak v uvedeném smyslu o stejnou výjimku jako při odvracení hrozící škody nebo plnění vyživovací povinnosti. Obdobně by mohly být příkladem uvedeny povinnosti při provádění činností či podnikání v energetice, chemickém a zbrojním průmyslu nebo v oblasti nakládání s nebezpečnými látkami a odpady.

50.       Pohledávky žalovaného z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vzniklé před zahájením insolvenčního řízení až do zjištění úpadku tedy musí být uplatněny přihláškou pohledávky. Platí tak pro ně stejný režim jako pro daňové pohledávky (srov. zejména R 69/2019 či R 70/2019). Jestliže poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník takové pohledávky hradit pouze v rámci možností daných mu § 111 insolvenčního zákona, platí pro ně totéž, co u zvýhodňujícího právního jednání dle § 241 insolvenčního zákona spočívajícího v platbě daňové povinnosti (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3815/2014 a sen. zn. 29 ICdo 37/2015).

51.       Další výhradu dovolatele lze shrnout tak, že sporné právní jednání nemůže být zčásti (ve vztahu k neupřesněným platbám za zaměstnance sraženým z jejich mezd) neúčinným dle § 111 insolvenčního zákona, protože kdyby je dlužník neprovedl, spáchal by trestný čin dle § 241 tr. zák.

52.       Judikatura Nejvyššího soudu (jeho trestního kolegia) je ustálena v závěru, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin dle § 241 tr. zák. je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. R 30/2001). V opačném případě, kdyby zaměstnavatel měl k dispozici jen částku peněz postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, avšak po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle § 241 tr. zák. by se dopustit nemohl. Nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, jinak se za splnění dalších předpokladů vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 223 tr. zák. (srov. R 30/2001). Není-li pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 241 tr. zák., musí podnikání ukončit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001, sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, sp. zn. 8 Tdo 316/2012, sp. zn. 4 Tdo 814/2016, či ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1284/2018).

53.       Jestliže tedy dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností (např. též dle zákona č. 589/1992 Sb.) v souladu s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s § 111 insolvenčního zákona, pak nepáchá trestný čin dle § 241 tr. zák.; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno, postupuje-li dlužník dle § 111 insolvenčního zákona, neporušuje tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (potencionální) trestností takového jednání.

54.       K tomu lze dodat, že takový výklad by de facto vytvářel další pohledávky státu s prioritním uspokojováním mimo taxativní výčty § 168 a § 169 insolvenčního zákona, neboť by hrozbou spáchání trestného činu byl dlužník nucen poskytovat platby uvedené v § 241 tr. zák. bez ohledu na zásady, pravidla a systém uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení. To je nejen proti zásadám subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“, ale i zcela proti základním zásadám uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení (§ 1 a § 5 insolvenčního zákona). Jak výstižně uvedl odvolací soud, byla by při takovém výkladu úprava uspokojování pohledávek dle § 168 a § 169 nadbytečná.

55.       Nadto nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění, jež dovolatel nezpochybňuje (a ani zpochybňovat nemůže), za rozhodný měsíc květen 2014 nebyly uhrazeny mzdy zaměstnancům, tudíž ani nedošlo k provedení srážek z jejich hrubých mezd. Ani proto nelze uvažovat o tom, že by neposkytnutím plateb žalovanému mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu dle § 241 tr. zák. (srov. opět R 30/2001).

56.       Zbývá posoudit námitku dovolatele, podle níž dlužník při provedení platby ještě nemohl vědět o zahájení insolvenčního řízení.

57.       Jak je vysvětleno výše (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2017), je pro posouzení, zda má být zpochybněné právní jednání neúčinné dle § 240 až § 242 nebo dle § 111 insolvenčního zákona, rozhodující okamžik, kdy dlužník učinil právní jednání, a okamžik, kdy nastoupily účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

58.       Vědomost dlužníka o tom, že vůči němu bylo zahájeno insolvenční řízení, je naopak při posuzování neúčinnosti dle § 111 insolvenčního zákona nepodstatná. Je tomu tak mimo jiné proto, že každý si může informaci o zahájení insolvenčního řízení kdykoliv zjistit ve veřejně přístupném informačním systému veřejné správy – insolvenčním rejstříku (§ 419 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona), což je jeden z důvodů, pro který je insolvenční rejstřík veřejně přístupný.

59.       Z dosud uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, které vedly k posouzení dlužníkem poskytnuté platby ve výši 50 000 Kč dne 30. 7. 2017 (tj. více než měsíc po té, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) jako neúčinného právního jednání podle § 111 insolvenčního zákona. Potud je dovolání neopodstatněné a Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání zamítl podle § 243d písm. a/ o. s. ř.

60.       Posledně uvedená námitka dovolatele však současně nastoluje otázku, zda v době provedení druhé platby ve výši 711 022 Kč již působily účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

61.       Ze skutkových zjištění přitom plyne, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly (viz § 109 odst. 4 insolvenčního zákona) v 10:33 hodin dne 20. 6. 2014. Stejný den pak dlužník zaplatil částku 711 022 Kč dovolateli. Žádný z účastníků (zejména žalobkyně, jíž v tomto směru tíží břemeno tvrzení i důkazní) netvrdil a z předloženého (a k důkazu provedeného) výpisu z účtu dlužníka ze dne 20. 6. 2014 ani dalších provedených důkazů neplyne, zda sporná platba byla učiněna před tím nebo až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

62.       Odvolací soud se touto námitkou nezabýval, ač měl. Jeho posouzení je tak neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek ve zbývající části (vedle rozhodnutí ve věci samé ohledně platby ve výši 711 022 Kč spolu se závislými nákladovými výroky) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

63.       V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat přesným okamžikem, k němuž dlužník uhradil částku 711 022 Kč, tedy tím, zda šlo o platbu provedenou dne 20. 6. 2014 po okamžiku, k němuž nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (10:33 hodin) nebo poté, přičemž neopomene závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a v usnesení sen. zn. 29 ICdo 99/2017. Důkazní břemeno k prokázání přesného času platby tíží žalobkyni, přičemž v případě nemožnosti prokázání této skutečnosti není možné spornou platbu posuzovat dle § 111 insolvenčního zákona, nýbrž dle § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

64.       Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

 

Poř. č. 8         

Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 31. 10. 2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017

Při výkladu § 274 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 se závazky uspokojitelnými ze společného jmění manželů rozumí dluhy převzaté za trvání manželství (s výjimkou uvedenou v § 710 o. z.), které věřitelé jako pohledávky v insolvenčním řízení řádně uplatnili (přihláškou nebo jiným způsobem předepsaným insolvenčním zákonem).

 

 

1.         Rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 31 ICm XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu Mgr. P. J., jako insolvenční správkyně dlužníka V. J. (dále jen „V. J.“), proti žalovanému F. a spol., jako insolvenčnímu správci dlužnice I. J., jejímž předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů V. J. a dlužnice (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] V. J. a dlužnice uzavřeli dne 17. 6. 2006 manželství.

[2] V. J. uzavřel dne 29. 9. 2006 úvěrovou smlouvu se společností R. a. s. (dále jen „věřitel R“) jako věřitelem. Povinnost vrátit čerpané peněžní prostředky byla zajištěna zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby - pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, to vše v katastrálním území XY (dále jen „nemovitost“). Nemovitost následně nabyli V. J. a dlužnice do společného jmění manželů.

[3] Dlužnice podala u Krajského soudu v Ostravě dne 24. 9. 2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. V návrhu jako své věřitele označila 9 osob s pohledávkami v celkové výši 735 561 Kč, přičemž označila rovněž vykonatelný zajištěný závazek vůči věřiteli R ve výši 412 500 Kč. Návrh na povolení oddlužení podepsal i V. J. jako manžel dlužnice.

[4] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 11. 2013, č. j. KSOS 31 INS XY, zjistil úpadek dlužnice, povolil dlužnici oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.

[5] Do insolvenčního řízení dlužnice se přihlásilo celkem 9 věřitelů s pohledávkami ve výši 450 427,95 Kč. Věřitel R se do insolvenčního řízení dlužnice nepřihlásil.

[6] Žalovaný sepsal dne 29. 1. 2014 do majetkové podstaty movité věci v ceně 1 700 Kč a nemovitost v hodnotě 960 000 Kč.

[7] Usnesením ze dne 3. 3. 2014, č. j. KSOS 31 INS XY, Krajský soud v Ostravě schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty.

[8] Usnesením ze dne 13. 4. 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, Krajský soud v Ostravě zjistil úpadek V. J., prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.

[9] Věřitel R přihlásil do insolvenčního řízení V. J. vykonatelnou pohledávku v celkové výši 918 951,96 Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitosti. Pohledávka byla na přezkumném řízení konaném dne 2. 7. 2015 zcela zjištěna.

[10] Věřitel R udělil v létě roku 2015 žalobkyni pokyn sepsat nemovitost do majetkové podstaty V. J., zahájit s žalovaným jednání o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a nebude-li uzavřena dohoda, podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů a zároveň podat žalobu na vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužnice.

[11] Žalobkyně zaslala žalovanému v září 2015 návrh dohody na vypořádání společného jmění manželů. Žalovaný tento návrh odmítl.

3.         Na tomto základě insolvenční soud uvedl, že schválením oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty došlo k zániku společného jmění manželů V. J. a dlužnice; proto zkoumal, zda jsou splněny předpoklady pro vypořádání společného jmění manželů, či zda je pro předlužení podle § 274 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nutné zahrnout celý majetek náležící do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

4.         Cituje „Komentář k Insolvenčnímu zákonu, 3. vydání v nakladatelství Wolters Kluwer, autorů Kozák, Dadam, Pachl v roce 2016, str. 898-900“ uvedl, že vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela formou dělení mezi část zahrnutou do majetkové podstaty a část příslušející manželovi dlužníka lze provést pouze tehdy, pokud celková výše majetku ve společném jmění manželů převyšuje závazky dlužníka, které z něj mají být uspokojeny. Pro zjištění hodnoty společného jmění použije insolvenční správce ocenění obsažené v soupisu majetkové podstaty, kterou porovná se sumou závazků uplatněných řádnými a včasnými přihláškami pohledávek v insolvenčním řízení. Případné sepsání celého společného jmění při zjištění předlužení musí insolvenční správce manželu dlužníka oznámit, a pokud s tímto soupisem manžel nesouhlasí, nepodává žalobu na vyloučení věci z majetkové podstaty, ale žalobu na vypořádání společného jmění manželů.

„Jediným relevantním důvodem“ pro úspěšnou žalobu na vypořádání společného jmění manželů tak bylo „tvrzení, že insolvenční správce nesprávně vyhodnotil rozsah závazků dlužníka .. v poměru k hodnotě společného jmění manželů“.

5.         Jediný majetek ve společném jmění manželů tvoří nemovitost, která je předmětem zajištění pohledávky věřitele R, přihlášeného pouze do insolvenčního řízení V. J. Hodnota nemovitosti činila ke dni zahájení insolvenčního řízení 960 000 Kč a závazky dlužnice činily 1 275 427,95 Kč. Žalobkyně sama pak učinila pohledávku věřitele R do výše 918 951,96 Kč nespornou, „když k ostatním závazkům dlužnicí přihlášeným se nevyjádřila“.

6.         Cituje usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 3 VSPH 325/2011, insolvenční soud uvedl, že v případě, kdy je v dlužníkově návrhu na povolení oddlužení podle § 392 odst. 3 insolvenčního zákona obsažen souhlas jeho manžela s oddlužením a připojen jeho podpis na návrhu, dávají tím oba manželé najevo, že trvá jejich společné jmění manželů, a že jejich majetek do něj náležící bude navrženým oddlužením postižen, tj. že mají závazky, které z tohoto jejich společného majetku mají být uspokojeny. Podle domněnky stanovené v § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

7.         Také v tomto případě je návrh dlužnice podepsán jejím manželem, čímž vznikla vyvratitelná domněnka, že veškerý majetek a závazky v návrhu náleží ke dni jeho podání do společného jmění manželů, které v té době trvalo a které zaniklo dnem vydání rozhodnutí, jímž insolvenční soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Žalobkyně pak žádné důkazy ohledně závazků, které nepatří do společného jmění manželů, nenavrhla.

8.         Žalovaný tak postupoval správně, když pro zjištění hodnoty společného jmění použil ocenění obsažené v soupisu majetkové podstaty, hodnotu majetku porovnal se sumou závazků uplatněných řádnými a včasnými přihláškami pohledávek v insolvenčním řízení a na základě tohoto porovnání pak majetek sepsal do majetkové podstaty dlužnice, když závazky činily 1 275 427,95 Kč a hodnota majetku 960 000 Kč. Společné jmění manželů bylo předluženo a návrh žalobkyně tak nebyl důvodný.

9.         K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

10.       Odvolací soud se ztotožnil se všemi dílčími právními závěry insolvenčního soudu. Uvedl, že společné jmění manželů zaniklo 3. 3. 2014, kdy bylo schváleno oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty. Společné jmění manželů bylo předluženo, hodnota majetku odpovídá částce 961 700 Kč a celková suma závazků (dluhů) činí 1 275 427 Kč. Z toho výše pohledávek přihlášených věřitelů činila 450 428 Kč a pohledávka věřitele R vůči V. J. uvedená dlužnicí v insolvenčním návrhu činila 825 000 Kč. Závazek vůči věřiteli R, který na sebe převzal manžel dlužnice, je závazkem (dluhem), který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.

11.       Ke dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice byly závazky dlužnice, jež mohou být uspokojeny ze společného jmění manželů, vyšší než tento majetek, proto nelze provést vypořádání společného jmění manželů a žalovaný správně zahrnul celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužnice.

12.       Věřitel R si měl pohledávku „z titulu práva na uspokojení z majetku poskytnutého k zajištění dle zástavní smlouvy“ přihlásit do insolvenčního řízení dlužnice, a to v případě, že pohledávka dosud nebyla splatná „jako podmíněnou s tím, že podmínkou je splatnost úvěrové smlouvy“.

13.       Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázky, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

14.       Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že společné jmění manželů bylo předluženo. Tento závěr nemá (dle jejího mínění) v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť soudy vzaly za zjištěné okolnosti, které ze spisu neplynou, a učinily tak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a „zásadou dostatečného důvodu“. V tomto směru dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 29 Odo 1438/2000. K tomu dále namítá, že struktura závazků ve společném jmění V. J. a dlužnice z provedeného dokazování neplynula.

15.       Rovněž zpochybňuje závěr insolvenčního soudu, že nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že závazky přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice nejsou zahrnuty do společného jmění V. J. a dlužnice. Otázka, které závazky patří do společného jmění manželů, je otázkou právního hodnocení a nemůže být předmětem dokazování. Dovolatelka tvrdila „negativní skutečnost“, že kromě závazku věřitele R nepřevzali V. J. ani dlužnice žádné další závazky za trvání jejich manželství. Negativní skutečnosti se neprokazují a účastník, který takové tvrzení učiní, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno. Je naopak povinností žalovaného, aby v řízení prokazoval, že veškeré závazky věřitelů uvedené v seznamu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení dlužnice vznikly za trvání manželství a byly převzaty oběma manžely či jedním z nich se souhlasem druhého. Soudy tak nemohly přijmout závěr, že společné jmění manželů je předluženo, neboť tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování a rozhodnutí soudů tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť není patrno, na základě jakého skutkového stavu soudy dospěly k právnímu posouzení věci.

16.       Dovolatelka dále tvrdí, že musí být provedeno vypořádání společného jmění manželů, neboť teprve při něm lze jednoznačně zjistit, zda je společné jmění manželů předluženo. Navíc, i kdyby společné jmění manželů bylo předluženo, nelze postupovat podle § 274 insolvenčního zákona; takový postup je totiž vyloučen, jsou-li oba manželé v insolvenčním řízení (lze jej využít pouze v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek jednoho z manželů).

17.       Posledně uvedený názor dovolatelka opírá o usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 1347/2015-B-38, KSPH 42 INS 20933/2012, podle něhož nelze akceptovat, aby majetek, který náležel do „předluženého“ společného jmění manželů připadl „automaticky“ do té (jedné) majetkové podstaty jedině z toho důvodu, že byl zapsán do jejího soupisu jako první v pořadí; takový postup by byl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Je-li ohledně každého z dlužníků (manželů nebo bývalých manželů) schváleno oddlužení či prohlášen konkurs a v řízení má být zpeněžen také majetek patřící do jejich zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů, je třeba provést před zpeněžením nejprve jeho vypořádání obdobně postupem podle § 270 až 273 insolvenčního zákona. Postup podle § 274 insolvenčního zákona není možný.

18.       Otázku, zda lze aplikovat § 274 insolvenčního zákona, je-li insolvenční řízení vedeno na majetek obou manželů, pokládá dovolatelka za dovolacím soudem dosud neřešenou.

19.       Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.

20.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21.       Dovolání je přípustné (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky výkladu § 274 insolvenčního zákona, dovolacím soudem dosud neřešené.

22.       S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (25. 5. 2017) je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2017 (tj. naposledy ve znění zákona č. 377/2015 Sb.).

23.       Podle § 408 odst. 1 věty první insolvenčního zákona o účincích schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty platí ohledně majetku náležícího do majetkové podstaty v době schválení oddlužení obdobně ustanovení tohoto zákona o účincích prohlášení konkursu, včetně zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela.

Podle § 268 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství.

Podle § 274 insolvenčního zákona, nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

Podle § 205 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí (odstavec 2). Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela (odstavec 3).

24.       Společné jmění manželů tvoří souhrn majetku nabytého jedním či oběma manžely za trvání manželství, jakož i souhrn dluhů vzniklých (do 31. 12. 2013) či převzatých (od 1. 1. 2014) za trvání manželství, s výjimkami stanovenými v § 143 obč. zák. či § 709 a 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dojde-li k úpadku jednoho z manželů či obou manželů dochází při některých způsobech řešení úpadku k zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela a v rámci povinnosti využít majetek ve společném jmění manželů k uspokojení věřitelů, kteří jsou účastníky insolvenčního řízení, upravuje insolvenční zákon postup pro nakládání s majetkem patřícím do společného jmění manželů. Tímto postupem je buď vypořádání společného jmění manželů (zpravidla dohodou insolvenčního správce a manžela dlužníka nebo soudním rozhodnutím), nebo zahrnutí majetku ze společného jmění do majetkové podstaty.

25.       Zahrnutí majetku ze společného jmění do majetkové podstaty připadá v úvahu tehdy, nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů. Nesouhlasí-li manžel dlužníka se zahrnutím celého majetku náležícího do společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužníka, neboť se domnívá, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, nejsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, může podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů. K tomu ostatně srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněného pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26.       Dovolatelka v dané věci nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu ve vztahu k závazkům, které jsou rozhodné pro zjištění, zda je důvod pro zahrnutí celého majetku ve společném jmění manželů do majetkové podstaty dlužnice. Toto právní posouzení považuje za nesprávné, když tvrdí, že rozhodné závazky dlužnice nepřevyšují hodnotu majetku ve společném jmění manželů a mělo tak dojít k vypořádání společného jmění manželů, nikoliv k zamítnutí žaloby, kterou se tohoto vypořádání domáhala.

27.       Ve smyslu § 274 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se závazky dlužníka, které mohou být uspokojeny ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, rozumí ty závazky (dluhy), k jejichž úhradě lze podle pravidel nastavených příslušnou hmotněprávní úpravou použít majetek ve společném jmění manželů. V daném případě došlo v souladu s § 408 odst. 1 věty první insolvenčního zákona k zániku společného jmění dlužnice a V. J. 3. března 2014, kdy ohledně dlužnice nastaly účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, takže oněmi závazky (dluhy) uspokojitelnými z majetku ve společném jmění manželů, se ve smyslu § 710 o. z. rozuměly (coby součást společného jmění manželů) dluhy převzaté (V. J., dlužnicí nebo oběma současně) za trvání manželství (s tam stanovenými výjimkami). Dílčí korekcí předmětného pravidla je, že současně má (musí) jít o ty závazky (dluhy), které věřitelé jako pohledávky v insolvenčním řízení řádně uplatnili (přihláškou nebo jiným způsobem předepsaným insolvenčním zákonem). Jen takto řádně uplatněné pohledávky totiž mohou být v insolvenčním řízení uspokojeny z majetku dlužnice (včetně toho, jenž je součástí společného jmění manželů). 

28.       Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že hodnota majetku ve společném jmění manželů odpovídá částce 961 700 Kč a celková suma závazků je ve výši 1 275 427 Kč, kdy tyto závazky tvoří jednak pohledávky věřitelů přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice ve výši 450 428 Kč a dále neuplatněná pohledávka věřitele R (dle insolvenčního návrhu dlužnice) ve výši 825 000 Kč, je jeho právní posouzení nesprávné. Pohledávka věřitele R totiž pro posouzení výše závazků dlužnice, které mohou být uspokojeny z majetku tvořícího společného jmění manželů, rozhodná není.

29.       Dosahuje-li hodnota majetku ve společném jmění manželů částku 961 700 Kč a činí-li závazky (dluhy), které z tohoto majetku mohou být v insolvenčním řízení dlužnice uspokojeny, 450 428 Kč, pak nejsou splněny předpoklady pro zahrnutí celého majetku náležejícího do společného jmění manželů do majetkové podstaty, a žalobu na vypořádání společného jmění manželů není možné z tohoto důvodu zamítnout.

30        Napadené rozhodnutí tudíž není správné a dovolání je tak důvodné.

31.       Za těchto okolností se dovolací soud již podrobněji (vyjma dále uvedeného) nezabýval otázkou, zda je možné využít postup podle § 274 insolvenčního zákona v případě, kdy probíhá insolvenční řízení obou manželů, neboť řešení této otázky by bylo významné pouze za předpokladu správnosti závěru o výši závazků (dluhů), které mohou být uspokojeny ze společného jmění manželů, tj. bylo-li by společné jmění dlužnice a J. V. předluženo ve smyslu § 274 insolvenčního zákona.

32.       K této otázce lze jen uvést, že pravidlo obsažené v § 274 insolvenčního zákona není (by nemohlo být) v daném případě vyloučeno již proto, že v době, kdy mělo (mohlo) být v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice aplikováno (3. 3. 2014), insolvenční řízení na majetek V. J. ještě ani nebylo zahájeno (k tomu došlo až 24. 10. 2014).

33.       Jinými slovy řečeno, je-li ke dni zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela důvod aplikovat § 274 insolvenčního zákona, neboť společné jmění dlužníka a jeho manžela je předluženo, přičemž závazky (dluhy), které způsobují předlužení společného jmění, byly řádně uplatněny v insolvenčním řízení dlužníka, nemůže mít na použití § 274 insolvenčního zákona vliv, že následně dojde k zahájení insolvenčního řízení rovněž na majetek manžela dlužníka. 

34.       Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že souhlas manžela s oddlužením druhého manžela (podle § 392 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013) nemá význam, jaký mu připisuje insolvenční soud (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2055/2016).

35.       Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 9         

Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 30. 09. 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017

 

Při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit).

U zajištěného věřitele jde také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení.

Překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

 

 

1.         Usnesením ze dne 22. 9. 2016, č. j. KSLB 76 INS 3074/2009-B-106, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) „vyhověl námitkám“ zajištěného věřitele České spořitelny a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“) a uložil insolvenčnímu správci K. ČR, v. o. s., aby uhradil z výtěžku zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužníka L. s. r. o., který byl předmětem zajištění, zajištěnému věřiteli částku 684 692,68 Kč.

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 22. 7. 2009, č. j. KSLB 76 INS 3074/2009-A-20, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka L. s. r. o., prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil společnost K. ČR, v. o. s.

[2] Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 3 826 505,99 Kč. Pohledávky přihlásil jako zajištěné zástavním právem k nemovitostem v katastrálním území Č. D.

[3] Při přezkumném jednání konaném dne 18. 9. 2009 byla pohledávka zajištěného věřitele zjištěna s právem na uspokojení z předmětu zajištění.

[4] Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dne 16. 9. 2009 nemovitosti v katastrálním území Č. D., jejichž součástí byly i nemovitosti zajištěné zástavním právem zřízeným ve prospěch zajištěného věřitele.

[5] Kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2015 zpeněžil insolvenční správce nemovitosti v katastrálním území Č. D. za celkovou částku 930 000 Kč.

[6] Podáním ze dne 21. 3. 2016 vyslovil zajištěný věřitel souhlas s náklady spojenými se zpeněžením věci v zákonné výši 5 % a nad rámec těchto nákladů navrhl, aby z výtěžku zpeněžení bylo odečteno znalečné za zhotovení znaleckých posudků na ocenění nemovitostí v celkové výši 30 000 Kč.

[7] Insolvenční správce požádal podáním ze dne 28. 6. 2016 insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. V této žádosti uvedl, že nemovitosti byly zpeněženy za částku 930 000 Kč, kdy na nezajištěné věřitele připadá částka 130 150 Kč a na zajištěného věřitele částka 799 850 Kč. Z výtěžku zpeněžení určeného pro zajištěného věřitele navrhl odečíst částku 39 240 Kč jako náklady související se zpeněžením, dále částku 251 120 Kč jako náklady spojené se správou (z nich částku 204 680 Kč tvořila poměrná část nákladů na pojištění a částku 46 440 Kč poměrná část nákladů na vedení účetnictví) a částku 30 000 Kč jako znalečné související s oceněním zpeněžovaných nemovitostí. Z výsledné částky 479 490 Kč navrhl odečíst odměnu insolvenčního správce ve výši 9 590 Kč. Celkový výtěžek zpeněžení, jenž měl být vydán zajištěnému věřiteli, tak činil 469 900 Kč.

[8] Proti návrhu insolvenčního správce podal zajištěný věřitel včasné námitky. V nich uvedl, že nesouhlasí s navrhovanými náklady spojenými se správou ve výši 251 120 Kč, neboť tyto náklady překračují hranici 4 % z výtěžku zpeněžení a k překročení nákladů nedal souhlas.

[9] Návrhem ze dne 21. 9. 2016 insolvenční správce doplnil žádost o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli tak, že dále navrhuje z výtěžku zpeněžení odečíst daň z nemovitostí ve výši 95 211 Kč.

3.         Na tomto základě insolvenční soud uvedl, že výtěžek zpeněžení zajištěného majetku činí 799 850 Kč. Od této částky odečetl náklady spojené se zpeněžením, jež tvořily 39 240 Kč, a zajištěným věřitelem odsouhlasenou částku za znalecký posudek ve výši 30 000 Kč. Dále odečetl náklady spojené se správou předmětu zajištění ve výši 31 994 Kč představující poměrnou část daně z nemovitostí (4 % z výtěžku zpeněžení). Celkem tak odečetl náklady ve výši 101 234 Kč.

4.         Naopak částku 63 217 Kč jako zbytek daně z nemovitostí, částku 204 680 Kč představující náklady na pojištění zpeněženého majetku a částku 46 440 Kč představující náklady na vedení účetnictví, neuznal jako důvodnou, neboť zajištěný věřitel nedal k těmto výdajům, jež překračují 4 % z výtěžku zpeněžení, souhlas. K částce 204 680 Kč dále uvedl, že sice jde o náklady spojené se správou nemovitostí, ovšem nikoliv v celém účtovaném rozsahu, neboť správce uzavřel několik smluv nesouvisejících s nemovitostmi. Není tak důvod, aby na úkor zajištěného věřitele bylo účtováno pojistné nesouvisející s předmětem zajištění, zejména pokud k němu nedal souhlas zajištěný věřitel ani věřitelský výbor. K částce 46 440 Kč dále uvedl, že s vedením účetnictví nedal souhlas věřitelský orgán a nejde ani o náklady spojené se správou nebo zpeněžením nemovitosti. Z dokladů předložených insolvenčním správcem pak není patrno, jak vedení účetnictví souviselo s nemovitostmi. Navíc byl insolvenční správce nečinný a jeho průtahy vedly ke zbytečným nákladům.

5.         Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů (799 850 Kč mínus 101 234 Kč) tak podle insolvenčního soudu činil 698 666 Kč, z toho odměna insolvenčního správce ve výši 2 % vzhledem k tomu, že není plátcem daně z přidané hodnoty, činí 13 973,32 Kč. Celkový výtěžek zpeněžení, který je insolvenční správce povinen vyplatit zajištěnému věřiteli, tak činí částku 684 692,68 Kč.

6.         K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí insolvenčního soudu pouze tak, že částka určená k vydání zajištěnému věřiteli činí 684 643,68 Kč.

7.         Odvolací soud zdůraznil, že k prolomení zákonem stanovené procentní míry odečitatelných nákladů (k jejich odečtení ve větším rozsahu) podle § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), lze přistoupit nejen tehdy, souhlasí-li s tím zajištěný věřitel, ale i v případě nákladů spojených s provedením pokynů směřujících k řádné správě předmětu zajištění, které vydal zajištěný věřitel, nebo které za něj udělil insolvenční soud. Jestliže takové pokyny uděleny nebyly, pak lze uvažovat o stanovení jiného (vyššího) rozsahu odečitatelných nákladů „jen v mimořádných případech, typicky pokud si správce od zajištěného věřitele (insolvenčního soudu) objektivně vzato nemohl včas opatřit pokyny ke správě předmětu zajištění a k jeho nezbytnému okamžitému zaopatření (musel vynaložit náklady ve smyslu § 230 odst. 1 insolvenčního zákona), které byly v uvedeném smyslu účelné a přiměřené výše“.

8.         V posuzované věci insolvenční správce obdržel pouze pokyny zajištěného věřitele týkající se zpeněžení předmětu zajištění, nikoliv pokyny týkající se správy. Přitom insolvenčnímu správci nic nebránilo, aby si vyžádal další pokyny. Náklady související se správou předmětu zajištění tak lze odečíst pouze ve výši 4 % z výtěžku zpeněžení. K tomu odvolací soud dodal, že správce sice může dát věci v majetkové podstatě pojistit, musí však postupovat s odbornou péčí a posoudit, zda s přihlédnutím k povaze a hodnotě pojišťovaného majetku a rizikům možných škod by sjednané pojistné neohrozilo stav majetkové podstaty více, než riziko pojistné události (tzn., zda s přihlédnutím k míře možného pojistného krytí není ekonomicky výhodnější daný majetek nepojistit). Vždy tak musí zvažovat ekonomickou smysluplnost pojištění majetku [v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2012“)].

9.         Odvolací soud pak závěry insolvenčního soudu opravil jen co do stanovení základu pro výpočet odměny insolvenčního správce, jenž byl uveden insolvenčním soudem v částce 698 666 Kč, ačkoliv správně odpovídá částce 698 616 Kč, čemuž korespondovalo snížení částky určené k úhradě zajištěnému věřiteli (684 643,68 Kč namísto 684 692,68 Kč).

10.       Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek dovolacím soudem dosud nezodpovězených, případně otázek, jež mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11.       Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že náklady spojené se správou zajištěných nemovitostí lze odečíst pouze ve výši 4 % v případě, kdy skutečné náklady spojené se správou byly výrazně vyšší. Odkazuje na § 298 odst. 2 insolvenčního zákona a zdůrazňuje větu „nestanoví-li insolvenční soud jinak“ míní, že doplnění tohoto ustanovení o uvedenou větu novelou insolvenčního zákona účinnou od 1. 1. 2014 bylo motivováno eliminací nepřijatelných dopadů na ostatní věřitele v situacích, kdy by přenesení břemena takových nákladů na ostatní majetek podstaty bylo v rozporu se zásadou, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Insolvenční soud se tak může od limitů uvedených v § 298 odst. 4 insolvenčního zákona v odůvodněných případech odchýlit. Postup zvolený insolvenčním soudem poškozuje nezajištěné věřitele, neboť zbytek nákladů spojených se správou zajištěného majetku bude uhrazen z ostatního majetku dlužníka.

12.       Ohledně daně z nemovitosti dovolatel uvádí, že insolvenční správce má povinnost řádně hradit veškeré daňové povinnosti. Tato povinnost plyne ze zákona a je tak nelogické, aby plnění této povinnosti bylo vázáno na pokyn zajištěného věřitele. Neexistence takového pokynu na uvedené povinnosti insolvenčního správce nic nemění. Zajištěný věřitel tak nemůže rozhodovat o plnění daňové povinnosti.

13.       Jde-li o pojištění majetku, dovolatel míní, že je povinností insolvenčního správce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, kdy ke svědomitému postupu patří uzavření pojistné smlouvy na nemovitý majetek. Pojistné smlouvy byly uzavírány pouze v minimálním rozsahu na nejvýraznější rizika a o nezbytnosti pojištění svědčí skutečnost, že v nemovitostech docházelo k pojistným událostem a výnos z těchto pojistných událostí „přinesl“ do majetkové podstaty částku 57 713 Kč. O existenci pojistných smluv byly subjekty insolvenčního řízení informovány, kdy za takového stavu lze dospět k závěru, že zajištěný věřitel konkludentně souhlasil s uzavřením pojistných smluv a vynaložením výdajů na pojistné.

14.       Výše uvedené považuje dovolatel za otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to s ohledem na změnu právní úpravy provedené zákonem č. 294/2013 Sb. Právní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“), se podle dovolatele dotýkají právního stavu před 1. lednem 2014. Kdyby však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené otázky jsou již rozhodnutím R 34/2016 vyřešeny, pak se dovolatel domnívá, že vyřešená otázka by měla být posouzena jinak, neboť změna právní úpravy a charakter přímých výdajů v podobě daně z nemovitosti a konkludentní souhlas zajištěného věřitele představují okolnosti pro odlišné právní posouzení právní otázky hmotného práva.

15.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

16.       S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. 6. 2017, tj. naposledy ve znění zákona č. 377/2015 Sb.

17.       Dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek dovolatelem předestřených, dovolacím soudem dosud beze zbytku nezodpovězených.

18.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a dovolatel rovněž tyto vady v dovolání nenamítá, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

19.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20.       Podle § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví (odstavec 3). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 4).

21.       Judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSČR 137/2016, vycházející i z R 34/2016 a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2014, uveřejněného pod číslem 12/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) k otázce nákladů spojených se správou a zpeněžením majetku podle § 298 odst. 4 insolvenčního zákona je ustálena na těchto závěrech:

[1] Úprava obsažená v § 298 odst. 4 insolvenčního zákona vybízí osobu s dispozičními oprávněními k předmětu zajištění k aktivnímu konání v tom smyslu, aby náklady na správu předmětu zajištění nespotřebovaly (nad zákonem stanovený limit) očekávaný výnos zpeněžení předmětu zajištění.

[2] Tlak vyvíjený na insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním úpravou zákonných limitů pro náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění jej nutí (má donutit) k tomu, aby tam, kde jsou se správou předmětu zajištění spojeny pravidelné platby, přikročil buď k urychlenému zpeněžení předmětu zajištění (s tím rizikem, že výtěžnost zpeněžení bude nižší, než při zpeněžení v delším časovém úseku), nebo zajistil jiným způsobem, že náklady spojené se správou předmětu zajištění nepřesáhnou (není-li zde souhlasu zajištěného věřitele) limit stanovený v § 298 odst. 4 insolvenčního zákona.

[3] Důvod překročit limit nastavený pro náklady zákonnou úpravou bude dán:

a/ odsouhlasí-li zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§ 298 odst. 4 poslední věta insolvenčního zákona),

b/ postupuje-li insolvenční správce při správě předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům na správu předmětu zajištění (§ 230 odst. 2 věta první a věta druhá insolvenčního zákona),

c/ vzejdou-li vyšší náklady na správu předmětu zajištění ze závazného pokynu zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 insolvenčního zákona),

d/ rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§ 230 odst. 1 věta druhá za středníkem a věta třetí insolvenčního zákona) přijatým při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele.

22.       Od těchto závěrů se pak Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v poměrech projednávané věci (usnesení sen. zn. 29 NSČR 137/2016 sice vycházelo z R 34/2016, aplikovalo však právní úpravu § 298 insolvenčního zákona účinnou po 1. lednu 2014).

23.       Zbývá vyřešit, zda uvedené závěry týkající se otázky nákladů spojených se správou a zpeněžením majetku lze využít v případě pojistného za pojištění předmětu zajištění a placení daně z nemovitostí (v případě, kdy předmětem zajištění je nemovitost).

I.         Pojistné.

24.       K otázce povinnosti vnuceného správce pojistit majetek se Nejvyšší soud vyjádřil (v konkursních poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) v R 110/2012 citovaném i odvolacím soudem. V něm uvedl, že:

[1] Součástí povinnosti spravovat konkursní podstatu s odbornou péčí (s péčí řádného hospodáře) je nepochybně i povinnost správce konkursní podstaty zvážit s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího do konkursní podstaty a k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde je nepojištěný majetek konkursní podstaty, zda a v jakém rozsahu je namístě „pojistit“ možná rizika škod na majetku konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní nacházejí). Typově se takové posouzení nabízí právě tehdy, jsou-li součástí konkursní podstaty nemovitosti tvořené stavbami.

[2] Meze této povinnosti klade především ekonomická smysluplnost pojištění majetku. Správce konkursní podstaty (stejně, jako by to udělal sám vlastník) musí především zvážit, zda s přihlédnutím k povaze a hodnotě pojišťovaného majetku a rizikům možných škod na právě takovém majetku by sjednané pojistné neohrozilo stav konkursní podstaty více, než riziko pojistné události (zda s přihlédnutím k míře možného pojistného krytí není ekonomicky výhodnější daný majetek nepojistit).

[3] Dalším omezujícím faktorem pro správce konkursní podstaty je posouzení, zda stav konkursní podstaty dovoluje (bez zřetele k hodnotě věci, jež má být pojištěna) sjednat pojištění majetku (zda se v konkursní podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit). Správce konkursní podstaty tak není povinen (a v rámci požadavku odborné péče ani oprávněn) sjednávat za trvání konkursu smlouvy, jež podle stavu majetku konkursní podstaty nebude schopen plnit, byť by šlo (jako v případě pojistné smlouvy) o smlouvy, jimiž předchází riziku možných škod na majetku konkursní podstaty.

25.       Při absenci obecné úpravy správy cizího majetku, jež by řešila otázku pojištění spravovaného majetku, jakož i při absenci výslovné úpravy na dané téma v insolvenčním zákoně, se závěry formulované v R 110/2012 prosadí (mají prosadit) v době do 31. 12. 2013 i pro insolvenční řízení (včetně řešení otázek platby pojistného v době od 1. 1. 2014 na základě pojistných smluv uzavřených před uvedeným datem).  Pro posouzení otázky, za jakých předpokladů je insolvenční správce oprávněn přistoupit k pojištění spravovaného majetku (majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) v době od 1.1. 2014, je již nutno zohlednit úpravu plné správy cizího majetku obsaženou v ustanoveních § 1409 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).

26.       V usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, Nejvyšší soud připomenul (poukazuje příkladmo na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že  insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).

27.       Ustanovení § 1423 o. z. pak určuje, že správce sestaví inventář, dá jistotu za řádný výkon správy nebo pojistí svěřený majetek, určí-li tak stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li tak zákon (odstavec 1).  Na návrh beneficienta nebo jiné osoby, která má na tom právní zájem, soud může uložit správci povinnost podle odstavce 1 při uvážení hodnoty spravovaného majetku, postavení stran a dalších okolností případu. Návrhu nelze vyhovět, odporuje-li to smlouvě o zřízení správy uzavřené mezi správcem a beneficientem (odstavec 2).  

28.       Ve výše ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že § 1423 o. z. patří k těm ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost v otázce povinnosti pojistit „svěřený majetek“ pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku (budiž dodáno, že řečené neplatí pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře nebo dání jistoty za řádný výkon správy). S přihlédnutím k § 1423  o. z. je pak zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek; jestliže však k pojištění přistoupí (aniž by mu to uložil insolvenční soud) v zájmu zajištění řádné insolvenční správy majetku (což není vyloučeno), má (musí) tak učinit na základě stejných kritérií jako jsou ta, jimiž by se při udělení pokynu majetek pojistit řídil (měl řídit)  insolvenční soud (srov. kritéria „hodnoty spravovaného majetku“, „postavení stran“ a „dalších okolností případu“ v § 1423 odst. 2 o. z.).

29.       Lze tedy shrnout, že (ve vazbě na R 110/2012 pro dobu do 31. 12. 2013 a ve spojení s § 1423 o. z. pro dobu od 1. 1. 2014) při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit). U zajištěného majetku jde pak také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce však nemusí vždy odhadnout, zda takové náklady přesáhnou uvedené omezení či nikoliv, proto je vhodné získat souhlas zajištěného věřitele (případně insolvenčního soudu) s uzavřením pojistné smlouvy, jinak se insolvenční správce vystavuje riziku, že bude takové náklady (pojistné) hradit k újmě nezajištěných věřitelů, případně z vlastních prostředků.

30.       Jinými slovy řečeno, překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

31.       Dovolatel pak v rámci dovolání tvrdí, že zajištěný věřitel dal konkludentní souhlas s uzavřením pojistných smluv a s vynaložením výdajů na pojistné, proto u těchto výdajů mohl překročit limit 4 % z výtěžku zpeněžení.

32.       Potud ovšem pomíjí, že odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že zajištěný věřitel neudělil žádný pokyn ani souhlas spojený se správou či zpeněžením v jiném rozsahu, než bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí (částka 30 000 Kč za znalecký posudek související se zpeněžením zajištění). Tvrdil-li dovolatel, že zajištěný věřitel dal konkludentní souhlas, vychází (nepřípustně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

33.       Napadené rozhodnutí je tak v posouzení (ne)možnosti odečíst pojistné jako náklady spojené se správou zajištěného majetku správné.

II.        Daň z nemovitých věcí.

34.       Daň z nemovitých věcí (dříve daň z nemovitostí) je upravena v zákoně č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Jde o přímou daň, jejímž předmětem jsou pozemky, stavby a jednotky. Poplatníkem této daně je zpravidla vlastník této nemovité věci. V rámci insolvenčního řízení plní daňové povinnosti osoba s dispozičními oprávněními (§ 228 písm. i/ insolvenčního zákona), tj. v případě řešení úpadku konkursem insolvenční správce (§ 229 odst. 3 písm. c/ a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

35.       Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.

36.       V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2015 došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech (soupis těchto nemovitostí do majetkové podstaty byl učiněn již k 16. září 2009). Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele.

37.       Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak rovněž správné.

38.       Namítá-li dovolatel, že insolvenční soud může ohledně limitů stanovených v § 298 odst. 4 insolvenčního zákona stanovit jinak, avšak této možnosti insolvenční soud nevyužil, neboť se tímto ustanovením ani nezabýval, pak pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, v jakých případech lze tyto náklady odečíst ve vyšším rozsahu (tj. v jakých případech může stanovit insolvenční soud jinak).

39.       Námitka, že postup zvolený insolvenčním soudem poškozuje ostatní (nezajištěné) věřitele, což je porušením zásady podle § 5 písm. a/ insolvenčního zákona, rovněž není důvodná. Kdyby tomu tak vskutku bylo, pak by insolvenční správce nemohl mít žádné limity pro výši nákladů spojených se správou či zpeněžením zajištěného majetku (§ 298 odst. 4 insolvenčního zákona by tak byl obsoletní). Navíc „poškození“ nezajištěných věřitelů nelze předjímat, když o tom, jaké částky lze zaúčtovat v neprospěch majetkové podstaty (a v jakém rozsahu je naopak ponese insolvenční správce ze svého), rozhoduje při schvalování konečné zprávy insolvenční soud.

40.       Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 24 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)            ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, s.246. Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Anděl 2020.pdf (195729)

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

02.02.2020 23:50

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku

K rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitému majetku   § 142 odst. 1 o. s. ř. § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)