SOUDCE
Poř. č. 1
Předmět řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech není penězi ocenitelný. Za tarifní hodnotu pro určení odměny advokáta se proto v tomto řízení považuje částka 10 000 Kč (§ 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3078/2015)
O k r e s n í s o u d v Pardubicích usnesením ze dne 3. 4. 2014 prohlásil rozhodnutí – rozsudek vydaný Vrchním soudem Oddělení Královského soudu v Londýně, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. HQ10X02871K (dále jen „exekuční titul“), za vykonatelný na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení“) pro prohlášení rozsudku za vykonatelný.
K odvolání povinného K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 26. 2. 2015, usnesení okresního soudu výrokem I. zrušil a řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III. uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady řízení před krajským soudem částkou 16 411 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného JUDr. V. Š. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oprávněný podáním ze dne 22. 1. 2015 vzal návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zpět a navrhl zastavení řízení. Jelikož povinný v podání ze dne 6. 2. 2015 vyjádřil souhlas se zpětvzetím návrhu a zastavením řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že nastala situace předvídaná v ustanovení § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále též „o. s. ř.“, a odvoláním napadené rozhodnutí okresního soudu proto zrušil a řízení zastavil. K námitce povinného ohledně stanovení náhrady nákladů řízení uvedl, že v řízení nejde o výkon rozhodnutí (exekuci), kde by se odměna advokáta stanovila v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) z výše exekucí vymáhaného peněžitého plnění, protože předmětem řízení je toliko návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu podle nařízení, tedy plnění penězi neocenitelné. Proto je při stanovení tarifní hodnoty nutné vycházet z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, které stanoví tarifní hodnotu na částku 10 000 Kč, jestliže hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Výrok III. usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém (mimo jiné) namítá, že odvolací soud pochybil, když dovolateli přiznal náklady řízení v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť přestože předmětem poskytnutí právní služby bylo prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí podle nařízení, nelze uzavřít, že by se jednalo o závazek penězi neocenitelný, protože předmětem daného rozhodnutí byl závazek zaplatit částku 25 198,70 GBP, tedy závazek penězi ocenitelný a přímo vyjádřený peněžní částkou. Podle dovolatele je nesporné, že v dané věci jde o výkon rozhodnutí, a odvolací soud tak měl při vyčíslení nákladů řízení vycházet z výše částky, která byla předmětem rozhodnutí, jehož prohlášení vykonatelnosti oprávněný navrhoval, protože část týkající se prohlášení vykonatelnosti je s exekučním řízením „neodmyslitelně spjata“. Navrhl proto, aby dovolací soud výrok III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2015, změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit povinnému náklady řízení před krajským soudem částkou 67 328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného JUDr. V. Š.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda je při výpočtu nákladů řízení, jehož předmětem je návrh na prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí, namístě vycházet z tarifní hodnoty výše peněžitého plnění, které je předmětem rozhodnutí, jehož prohlášení vykonatelnosti je navrhováno, či z tarifní hodnoty stanovené podle ustanovení § 9 advokátního tarifu), která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 1 odst. 2, věta první před středníkem advokátního tarifu při stanovení nákladů řízení, jejichž náhrada se klientovi přiznává rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, se výše odměny advokáta určí podle ustanovení o mimosmluvní odměně, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
Výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (podle ustanovení § 7 advokátního tarifu sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty: do 500 Kč 300 Kč, přes 500 Kč do 1000 Kč 500 Kč, přes 1 000 Kč do 5000 Kč 1000 Kč, přes 5000 Kč do 10 000 Kč 1 500 Kč, přes 10 000 Kč do 200 000 Kč 1 500 Kč a 40 Kč za každých započatých 1 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 Kč, přes 200 000 Kč do 10 000 000 Kč 9 100 Kč a 40 za každých započatých 10 000 Kč, o které hodnota převyšuje 200 000 Kč a přes 10 000 000 Kč 48 300 Kč a 40 Kč za každých započatých 100 000 Kč, o které hodnota převyšuje 10 000 000 Kč) a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal (srov. § 6 odst. 1 advokátního tarifu).
Podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
V posuzované věci dovolatel namítá postup odvolacího soudu, který při stanovení tarifní hodnoty vycházel z částky 10 000 Kč, z níž vyčíslil odměnu za úkon právní služby advokáta v souladu s ustanovením § 7 bod 4. advokátního tarifu na částku ve výši 1 500 Kč, a rozhodl, že za učiněné 4 úkony právní služby po 1 500 Kč advokátu povinného náleží odměna ve výši 6 000 Kč, paušální odměna hotových výloh za 4 úkony po 300 Kč ve výši 1 200 Kč, zvýšené o 21% DPH, včetně nákladů za překlady předkládaných listin z anglického jazyka ve výši 7 699 Kč (včetně DPH), celkem 16 411 Kč.
Dovolatel se mýlí, jestliže dovozuje, že řízení o prohlášení vykonatelnosti je součástí exekučního řízení. Exekuční (vykonávací) řízení vedoucí k přímé vykonatelnosti uspokojení povinnosti uložené povinnému exekučním titulem, které dobrovolně nesplnil, je zahájeno až dnem, kdy exekuční návrh došel exekutorovi (srov. § 35 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí je oproti tomu řízením formálním, protože nevede k přímému výkonu povinnosti uložené v cizozemském rozhodnutí, ale má pouze umožnit vykonatelnost tohoto rozhodnutí na území České republiky. Předmětem řízení je jen posouzení, zda došlo ke splnění formálních náležitostí stanovených nařízením. Z uvedeného důvodu nelze předmět řízení ocenit a pro vyčíslení odměny za úkon právní služby advokáta se aplikuje ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví tarifní hodnotu na částku 10 000 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je v části napadené dovoláním povinného z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243d písm. a), o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 2
Příslušnost soudu k projednání návrhu na zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, směřujícího proti osobě s bydlištěm v jiném členském státu Evropské unie, se určí – neplyne-li již z článku 23 či 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – podle článku 5 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Nesjednají-li si strany smlouvy o převodu obchodního podílu jinak, je místem plnění závazku zaplatit cenu za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným pro účely článku 5 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, bydliště převodce.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013)
Usnesením ze dne 27. 5. 2013, V r c h n í s o u d v Praze k odvolání společnosti A. G. S. (dále jen „společnost“) potvrdil usnesení ze dne 4. 6. 2012, kterým K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích zamítl námitku nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Na základě společenské smlouvy ze dne 30. 5. 2007 ve spojení s usnesením valné hromady společnosti S. plus, s. r. o., ze dne 9. 7. 2007, převedl navrhovatel (dle svého tvrzení) obchodní podíl ve společnosti S. plus, s. r. o. (dále též jen „obchodní podíl“) na společnost, sídlící v R.
2) Návrhem (ze dne 29. 11. 2011) na vydání evropského platebního rozkazu se navrhovatel domáhal zaplacení částky 1 508 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny obchodního podílu.
3) Spolu s odporem proti evropskému platebnímu rozkazu vznesla společnost námitku (mezinárodní) nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích, majíc za to, že příslušným je – při neexistenci prorogační doložky ve smyslu čl. 23 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“ či „nařízení“) – obecný soud společnosti podle článku 2 nařízení Brusel I (tedy soud v R.).
Na takto ustaveném základu odvolací soud (přitakávaje soudu prvního stupně) uzavřel, že mezinárodní příslušnost českých soudů plyne z článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I, neboť předmětem sporu je nárok na zaplacení ceny obchodního podílu dle uzavřené smlouvy, přičemž uplatněný závazek měl být splněn na území České republiky. Věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích pak plyne z občanského soudního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, kde je – s ohledem na § 339 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodníku zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) – místo plnění peněžitého závazku ve výši 1 508 000 Kč.
Dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož je místem plnění peněžitého závazku, jehož zaplacení se navrhovatel domáhá, bydliště navrhovatele, za nesprávný. Odvolací soud podle dovolatelky pominul § 339 obch. zák. a zejména § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Je zjevné, že pohledávku uplatněnou návrhem by dovolatelka (pokud by uznávala její oprávněnost) neplnila v hotovosti (a to ani v případě, že by tak činila ve splátkách), ale bezhotovostně, tedy v souladu s výše označenými ustanoveními na účet navrhovatele. Proto má za to, že místem plnění závazku, jehož zaplacení se navrhovatel domáhá, je místo, kde je veden účet věřitele (navrhovatele).
Vzhledem k argumentaci navrhovatele pak dovolatelka dodává, že navrhovatel nedoložil soudu splnění podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů (totiž že má v tuzemsku účet u banky), a začal tak činit až po vznesení námitky nedostatku příslušnosti českých soudů. Dovolatelka mohla tuto námitku vznést s ohledem na článek 24 nařízení Brusel I pouze v úvodu řízení; proto dovozuje, že „při rozhodování o příslušnosti soudu … platí velmi přísná pravidla ostré lhůty, jejichž nedodržení je sankcionováno právě ztrátou jakékoliv dodatečné nápravy ze strany účastníka řízení“. V této souvislosti dovolatelka vznáší otázku, zda navrhovatel může doplňovat „tvrzení a podklady odůvodňující příslušnost soudu“ kdykoliv v průběhu řízení. Přitom námitku vznesla právě proto, že z návrhu ani jeho příloh neplynuly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit příslušnost českých soudů.
Navrhovatel považuje dovolání za nepřípustné, resp. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to pro řešení (dovoláním otevřené) otázky příslušnosti soudu prvního stupně k řízení o nároku na zaplacení ceny za převod obchodního podílu, uplatněného proti obchodní společnosti se sídlem v jiném členském státu Evropské unie, v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené.
Řízení o návrhu na zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je věcí občanskou a obchodní podle článku 1 odst. 1 nařízení Brusel I (k výkladu pojmu „věci občanské a obchodní“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, uveřejněné pod číslem 12/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a tam citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, popř. z novější judikatury Soudního dvora jeho rozsudky ze dne 12. 9. 2013, C-49/12, ve věci Sunico ApS, či ze dne 23. 10. 2014, C-302/13, ve věci flyLAL-Lithuanian Airlines AS, v likvidaci). Řízení bylo zahájeno (doručením návrhu) dne 29. 11. 2011; spadá tak do (věcné i časové) působnosti nařízení Brusel I. A jelikož zde není jiného právního nástroje ve smyslu kapitoly VII nařízení Brusel I, určí se příslušnost soudu v projednávané věci podle tohoto nařízení.
Na úvod se sluší poznamenat, že nařízení Brusel I upravuje jak mezinárodní, tak (v některých ustanoveních) i místní příslušnost soudů členských států Evropské unie. Tam, kde určuje pouze příslušnost mezinárodní (pravomoc), hovoří o „příslušnosti soudů státu“ (srov. např. článek 2 a článek 22), tam, kde určuje (vedle mezinárodní) i příslušnost místní, stanoví, že příslušný je „soud místa“ (např. článek 5 odst. 1 až 3, odst. 5, článek 6 odst. 1), či prostě „soud“ v jednotném čísle (např. článek 5 odst. 4, článek 6 odst. 2 až 4, článek 23 – v závislosti na znění prorogační doložky – či článek 24). Nelze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v závěru, podle něhož nařízení řeší toliko otázku mezinárodní příslušnosti. Tam, kde nařízení upravuje i místní příslušnost, je přednostně aplikovatelné před ustanoveními národního práva upravujícími místní příslušnost soudů (zpravidla ustanoveními občanského soudního řádu).
V projednávané věci nejde o řízení, k němuž by byly české soudy výlučně příslušné podle článku 22 nařízení Brusel I.
Společnost nezaložila příslušnost soudu prvního stupně podle článku 24 nařízení Brusel I tím, že by se vyjádřila k nároku uplatněnému návrhem na zahájení řízení, aniž by nejpozději současně s takovým vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (k příslušnosti podle článku 24 nařízení Brusel I srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v aktuální judikatuře Soudního dvora např. rozsudek ze dne 13. 6. 2013, C-144/12, ve věci Goldbet Sportwetten GmbH, bod 37, či rozsudek ze dne 27. 2. 2014, C-1/13, ve věci Cartier parfums – lunettes SAS, bod 36).
Mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o volbě soudu ve smyslu článku 23 nařízení Brusel I, a nejde ani o žádný z případů tzv. obligatorní příslušnosti ve smyslu kapitoly II, oddílu 3, 4 a 5 nařízení.
Z napadeného rozhodnutí ani z obsahu spisu se nepodává, že by společnost, vůči níž směřuje návrh na zahájení řízení, měla na území České republiky „bydliště“ ve smyslu článku 60 odst. 1 nařízení Brusel I, tedy že by zde měla zapsané sídlo, ústředí či hlavní provozovnu; příslušnost českých soudů tudíž neplyne ani z článku 2 nařízení Brusel I.
Zbývá posoudit, zda je soud prvního stupně příslušný k projednání a rozhodnutí věci podle některého z pravidel upravujících tzv. zvláštní příslušnost podle článků 5 až 7 nařízení Brusel I. Označené články dávají žalobci (navrhovateli) možnost zahájit řízení (vedle soudů státu, v němž má žalovaný bydliště) i u soudů v nich označených. Tyto články tak upravují příslušnost danou na výběr žalobci (navrhovateli).
Návrhem na zahájení řízení se navrhovatel domáhá zaplacení částky 1 508 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené ceny za převod obchodního podílu, opíraje svůj nárok o smlouvu uzavřenou se společností a dovozuje, že společnost dobrovolně převzala závazek cenu za převod obchodního podílu zaplatit. Jde tak o „nárok ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I (k výkladu uvedeného pojmu srov. v aktuální judikatuře Soudního dvora např. rozsudek ze dne 14. 3. 2013, C-419/11, ve věci Česká spořitelna, a. s., body 46 až 48). Jelikož je „žalovaným“ (osobou, vůči níž návrh směřuje) společnost se sídlem v Rakouské republice, tedy v jiném členském státu Evropské unie, lze určit (mezinárodní a místní) příslušnost soudu podle článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I.
Článek 5 odst. 1 nařízení určuje:
Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
Nejvyšší soud považuje za zjevné, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným nelze považovat za „zboží“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I; v tomto směru má označené ustanovení za „acte claire“ (k výkladu pojmu zboží pro účely volného pohybu zboží srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 12. 1968, 7/68, ve věci Komise proti Italské republice). Proto je na místě určit příslušnost podle článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I (viz článek 5 odst. 1 písm. c/ nařízení).
Pouze na okraj pak Nejvyšší soud poznamenává, že bylo-li by možno považovat obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným za zboží ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení, byl by mezinárodně a místně příslušný soud, v jehož obvodu je zapsána společnost Stavební technika plus, s. r. o. (tedy Krajský soud v Českých Budějovicích), neboť pouze tam by bylo možno uvažovat o místě, kam podle smlouvy „zboží bylo nebo mělo být dodáno“ ve smyslu posledně označeného článku. Jinými slovy aplikace článku 5 odst. 1 písm. b) nařízení by vedla k určení příslušnosti téhož soudu, jako aplikace článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení (viz dále).
Závazek, jehož splnění se navrhovatel domáhá a jenž je tudíž „závazkem, o nějž se jedná“ ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení, je závazek nabyvatele obchodního podílu zaplatit cenu za jeho převod.
Místo, kde tento závazek byl nebo měl být splněn, se určí podle práva, kterým se podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena, uvedený závazek řídí (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, C-419/11, ve věci Česká spořitelna, a. s., bod 54, a tam citovaná judikatura Soudního dvora).
Navrhovatel svůj nárok opírá o smlouvu ze dne 30. 5. 2007. S ohledem na článek 1 odst. 2 písm. e) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (sdělení č. 64/2006 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí) je třeba rozhodné právo určit podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém.
Ustanovení § 10 odst. 1 tohoto zákona určuje:
Nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu.
Jelikož si účastníci rozhodné právo (podle dovolatelky i obsahu spisu) nezvolili, řídí se jejich vztah právem českým, jehož použití (jde-li o právní úkon, na jehož základě mělo dojít – dle tvrzení navrhovatele – k převodu obchodního podílu ve společnosti se sídlem v České republice) odpovídá rozumnému uspořádání vztahu (mezi převodcem s bydlištěm v tuzemsku a nabyvatelem se sídlem v R.). Je tedy třeba posoudit, ve kterém místě měl být závazek zaplatit cenu za převod obchodního podílu splněn dle českého práva.
Podle § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se vztahy ze smluv, jimiž se převádí obchodní podíl, řídí třetí částí obchodního zákoníku.
Podle § 337 odst. 1 obch. zák. peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele, nestanoví-li smlouva nebo tento zákon jinak.
Podle § 339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, peněžitý závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami (odstavec první). Peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti (odstavec druhý).
Jelikož si v projednávané věci (jak se podává z obsahu spisu i dovolání) strany smlouvy místo plnění závazku zaplatit cenu za převod obchodního podílu nesjednaly, byl dlužník (dovolatelka) podle § 337 obch. zák. povinen zaplatit označený peněžitý závazek v bydlišti věřitele (navrhovatele).
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani možnost daná dlužníkovi ustanovením § 339 obch. zák. poskytnout plnění třetí osobě – bance, která vede účet věřitele – a to s účinky splnění závazku (k výkladu citovaného ustanovení srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, uveřejněného pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je tomu tak již proto, že citované ustanovení dlužníku neukládá povinnost plnit na účet věřitele, ale pouze mu dává možnost tak učinit a pro tento případ upravuje „alternativní“ místo plnění. Ostatně dovolatelka pomíjí, že § 339 obch. zák. umožňuje plnit peněžitý závazek nejen prostřednictvím banky, ale taktéž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, přičemž v druhém případě nelze za místo plnění považovat účet věřitele.
Opačný závěr nelze dovozovat – jak činí dovolatelka – ani ze zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a to již proto, že se na platby prováděné dovolatelkou (společností se sídlem v R.) nevztahuje (§ 3 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.). Dovolatelka navíc přehlíží, že označený zákon umožňuje provést platby překračující limit upravený v § 4 zákona č. 254/2004 Sb. nejen prostřednictvím osoby oprávněné poskytovat platební služby (tedy na účet věřitele), ale taktéž prostřednictvím provozovatele poštovních služeb formou poštovního poukazu (§ 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb.). Jinými slovy, ani ze zákona č. 254/2004 Sb. neplyne povinnost dlužníka plnit peněžitý závazek na účet věřitele vedený bankou, a tedy ani závěr, že místem plnění je pro účely určení příslušnosti soudu podle článku 5 odst. 1 písm. a) nařízení nutno rozumět místo, kde má sídlo pobočka banky, jež vede účet věřitele.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že místem, kde závazek, o nějž se v projednávané věci jedná, měl být splněn (ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. a/ nařízení), je bydliště navrhovatele; mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí návrhu na zahájení řízení tudíž svědčí českým soudům a místně příslušným je s ohledem na bydliště navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (Příloha 2, bod 3, Příloha 3, bod 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích); k věcné příslušnosti, jíž nařízení neupravuje, srov. § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud – s ohledem na argumentaci dovolatelky, podle které lze z článku 24 nařízení dovodit, že žalobce (navrhovatel) nesmí po podání návrhu uvádět a prokazovat další skutečnosti, z nichž lze dovodit příslušnost procesního soudu – dodává:
Článek 24 nařízení vychází z toho, že účast žalovaného na řízení může být považována za konkludentní souhlas s příslušností soudu, jemuž byl spor předložen, a tedy za ujednání o jeho příslušnosti (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, C-1/13, ve věci Cartier parfums – lunettes SAS, bod 34). Jinými slovy jde o prorogaci sui generis, která založí (mezinárodní i místní) příslušnost soudu, k němuž byl podán návrh na zahájení řízení; k dohodě o volbě soudu dochází podáním žaloby (projev vůle žalobce) a vyjádřením žalovaného ve věci samé, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti soudu (projev vůle žalovaného, nařízením označovaný jako „účast na řízení“).
Článek 24 nařízení však nikterak nebrání žalobci (navrhovateli) – a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně – aby poté, kdy je (včas, tj. dříve, než je příslušnost soudu založena postupem podle označeného článku) žalovaným (dalším účastníkem řízení) zpochybněna příslušnost soudu, k němuž podal žalobu (návrh), dodatečně uvedl (a osvědčil) skutečnosti, z nichž příslušnost soudu podle nařízení Brusel I vyplývá.
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud se nezabýval (a ani nemohl zabývat) důvodností uplatněného nároku.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 3
Je-li část pohledávky uplatněna věřitelem u soudu žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, nejsou splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu; kvalifikovaná výzva dle § 114b odst. 1 o. s. ř., s takovým platebním rozkazem spojená, nemůže vyvolat účinky uznání nároku a na tomto základě nelze o věci rozhodnout rozsudkem pro uznání ani ve vztahu k dalším částem pohledávky.
Soud nesmí schválit smír v řízení o nároku uplatněném žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku. Od prohlášení konkursu na majetek nájemce platí pro takovou pohledávku omezení dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013)
Rozsudkem ze dne 11. 10. 2012, rozhodl K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak, že uložil žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka D. 3000, a. s.) zaplatit žalobci (R., spol. s r. o.) částku 494 064 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovanými zákonnými úroky z prodlení z postupně narůstající jistiny za dobu od 12. 5. 2011 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud - vycházeje z ustanovení § 9 odst. 3 písm. r), § 84, § 85 odst. 3, § 85a, § 114b odst. 1, 2, 4 a 5 a § 153a odst. 1, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z ustanovení § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku - o věci rozhodl rozsudkem pro uznání žalovaného, maje za to, že pro tento postup byly splněny všechny zákonné podmínky. K tomu dále uzavřel, že:
1) Byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu (ze dne 15. 8. 2012, č. j. 38 Cm 83/2012-34), proti němuž podal žalovaný včasný odpor (20. 8. 2012).
2) Byly splněny podmínky výzvy dle § 114b odst. 1 a 4 o. s. ř., vydané společně s platebním rozkazem a doručené žalovanému společně se žalobou.
3) Žalovaný odpor proti platebnímu rozkazu neodůvodnil a 20. 8. 2012 mu začala běžet třicetidenní lhůta k vyjádření, určená výzvou dle § 114b o. s. ř. V této lhůtě se žalovaný nevyjádřil, ani nesdělil soudu, jaký důvod mu ve vyjádření brání.
4) Uplynutím třicetidenní lhůty nastoupila právní fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou.
5) Žalovaný tak uznal žalobou uplatněný nárok na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 494 064 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu jsou pohledávky za podstatou a žalovaný je ve sporu pasivně legitimován jako insolvenční správce dlužníka. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.
K odvolání žalovaného V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 114a odst. 2, § 114b odst. 1, 2 a 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. - přezkoumal rozsudek pro uznání v mezích daných ustanovením § 205b o. s. ř., přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1) Ze žaloby se podává, že žalobce se po insolvenčním správci dlužníka domáhá úhrady nájemného (s příslušenstvím) podle smlouvy o nájmu, kterou uzavřel s dlužníkem 18. 8. 2010 (dále jen „nájemní smlouva“).
2) Ze žaloby se rovněž podává skutkové tvrzení žalobce týkající se jednání žalovaného insolvenčního správce, který měl žalobci sdělit přípisem z 3. 5. 2012, že od nájemní smlouvy platně odstoupil podle ustanovení § 253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). S tím žalobce sice nesouhlasil, pro doplnění svých skutkových tvrzení však uvedl, že kdyby soud shledal, že insolvenční správce vypověděl platně nájemní smlouvu, je jeho nárok důvodný z titulu bezdůvodného obohacení jako majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. V žalobním petitu označil (žalobce) nárok uplatňovaný žalobou jako nájemné.
3) Podaná žaloba tak splňuje veškeré obsahové náležitosti. Žalobce neuplatnil alternativní petit. K tomu, že žalobce specifikoval v žalobě požadavek na zaplacení dlužné částky jako nájemné, s tím, že z důvodů uváděných žalovaným může být nárok právně kvalifikován i jako bezdůvodné obohacení, odvolací soud uvádí, že účastník není povinen nárok právně kvalifikovat.
4) Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., pak byly splněny.
5) K námitce, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, jelikož neobsahuje „dostatečné skutkové závěry o uplatněném nároku“ a neobsahuje právní posouzení věci, poukazuje odvolací soud na to, že rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, jehož vydání nepředchází žádné dokazování.
6) Nárok žalobce na uplatnění nájemného nelze též pokládat za uplatněný v rozporu s právními předpisy dle § 99 odst. 2 o. s. ř.
7) Označení žalobcova nároku na straně 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jako „doplatku ceny díla“ má odvolací soud za „zjevnou nesprávnost“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud:
a) „ač se při výkladu ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. zcela neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, věc nesprávně po právní stránce posoudil a jeho rozhodnutí je proto nesprávné“,
b) se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe pro řešení otázky předpokladů pro vydání platebního rozkazu podle § 174a odst. 2 a § 172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.“.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ve výkladu předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a pro odůvodnění takového rozsudku a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ke shora vymezeným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
I) K předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání.
Potud dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 (jde o rozsudek ze dne 19. 8. 2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 37, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a 29 Cdo 3284/2010 (jde o rozsudek ze dne 14. 12. 2011), s tím, že podle těchto rozhodnutí jsou podmínky pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z § 172 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy (mimo jiné) vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem.
K tomu dovolatel poukazuje na to, že podle žaloby považuje žalobce nájemní smlouvu za nadále platnou v souladu s ustanovením § 256 insolvenčního zákona a pro případ, že by měl soud za to, že insolvenční správce vypověděl platně nájemní smlouvu (dle insolvenční zákona), vzniká dlužníku bezdůvodné obohacení. Dovolatel pak připomíná, že výše bezdůvodného obohacení nemusí být (zpravidla nebývá) totožná s cenovým ujednáním o výši nájemného. Proto je přesvědčen, že ze žalobcem uplatněných skutečností v plném rozsahu nevyplývá jím uplatněné právo a nebyly tak splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu podle § 174a odst. 2 a § 172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř.
II) K odůvodnění rozsudku pro uznání.
Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu by měl dovolací soud sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů ve výkladu ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř.
Podle jednoho výkladu v tomto typu rozsudku není třeba činit právní kvalifikaci, ale postačí uvést údaje o předmětu řízení, učinit stručný výklad o důvodech takového rozhodnutí z hlediska „vyložení“, proč soud má za to, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo zmeškání. Podle druhého výkladu (např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 38/2004), musí soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pro uznání nebo zmeškání vyložit i právní kvalifikaci skutkového základu věci založeného „nastanuvší právní fikcí nesporných tvrzení žalobce“.
Dle judikatury dovolacího soudu při závěru stran naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání se právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky a dále na závěr, že nejde o věci, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (§ 153b odst. 3, § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení věci pak spočívá pouze v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.
Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/2008 (jde o nález uveřejněný pod číslem 118/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu), však uvádí, že odůvodnění rozsudku pro uznání musí obsahovat rovněž právní posouzení zjištěného skutkového stavu, na základě něhož soud rozhodl rozsudkem pro uznání (z nálezu dovolání obsáhle cituje).
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje závěry rozhodnutí obou soudů za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud má dovolání v dané věci za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek dovoláním předestřených a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (ve vazbě na problematiku uplatňování nároků z nájemních smluv v době probíhajícího insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce) beze zbytku nezodpovězených.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 114b o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci (odstavec 3). Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (odstavec 4). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
Dle ustanovení § 172 odst. 1 o. s. ř. soud může i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. V platebním rozkazu žalovanému uloží, aby do patnácti dnů od doručení platebního rozkazu žalobci zaplatil uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který platební rozkaz vydal.
Podle ustanovení § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce (odstavec 1). Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) (odstavec 2). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6) (odstavec 3). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání (odstavec 4).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu jak v době podání žaloby (25. 7. 2012), tak v době vydání rozsudku pro uznání.
Jak je dále patrno ze spisu, tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření tvoří (jako bod II. výroku) součást shora označeného platebního rozkazu z 15. 8. 2012 (nešlo o elektronický platební rozkaz).
V tomto rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry:
I) K předpokladům pro vydání rozsudku pro uznání.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
1) Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být v tomto případě vydáno také ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). To, že uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1 000 000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem, je (rovněž) předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Je-li žalobou uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout pouze o nárocích některých. Za této situace nelze proto vydat ani kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, lze však o těch nárocích, které jsou samostatně projednatelné, vydat podle ustanovení § 114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu k vyjádření samostatně. O těchto nárocích pak může nastat fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto nároků samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2012“) a obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014].
Z této judikatury vyplývá, že kdyby byť i jen pro část žalobou uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební rozkaz, nemohla by na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu, jenž byl i tak (nesprávně) vydán (odklizeném odporem žalovaného), nastat fikce uznání nároku byť i jen pro tu část nároku, který ze žaloby vyplývá. Řečené platí jak pro jistinu nároku, tak pro jeho příslušenství (zde tvořené zákonnými úroky z prodlení).
V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněném pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 18/2012“), pak Nejvyšší soud pro poměry úpadkového řízení vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“), ozřejmil (při zkoumání předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání), že účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastávají (v intencích § 13 odst. 6 věty první ZKV) ex lege (bez dalšího) již vyvěšením usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil, bez ohledu na to, zda o něm subjekty dotčené konkursem vědí nebo vědět mohou. Tamtéž dodal, že účinky prohlášení konkursu přitom dopadají (v tom ohledu, že vědomost o tom, že nastaly, se presumuje, jakmile bylo usnesení o prohlášení konkursu vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu) nejen do poměrů právnických a fyzických osob dotčených konkursem, nýbrž i do poměrů obecných soudů, které jsou povinny vyvodit z toho, že tyto účinky nastaly, odpovídající důsledky (popsané zákonem a ustálenou judikaturou).
V dané věci je žalobou ohlašováno, že usnesením ze dne 29. 4. 2011, zjistil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též „insolvenční soud“) úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného. Tuto skutečnost (kterou dokládají i listiny založené ve spise /srov. výpis z obchodního rejstříku č. l. 8-9 a kopie rozhodnutí o úpadku č. l. 11-17/) zmiňuje v rozsudku pro uznání též soud prvního stupně.
Nicméně, již v době podání žaloby (25. 7. 2012) trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka (konkurs na majetek dlužníka prohlásil insolvenční soud usnesením ze dne 8. června 2011, /usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 8. 6. 2011 v 10.40 hodin a právní moci nabylo 28. 6. 2011/).
Z ustanovení § 245 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka) se podává, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.
Ve shodě s označeným ustanovením také pro poměry konkursu prohlášeného v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona platí (srovnatelně se závěry obsaženými v R 18/2012 pro konkursní poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání), že účinky prohlášení konkursu na majetek (insolvenčního) dlužníka nastávají ex lege (bez dalšího) již okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, bez ohledu na to, zda o něm subjekty dotčené konkursem vědí nebo vědět mohou. Účinky prohlášení konkursu přitom dopadají (v tom ohledu, že vědomost o tom, že nastaly, se presumuje, jakmile bylo usnesení o prohlášení konkursu zveřejněno v insolvenčním rejstříku) nejen do poměrů právnických a fyzických osob dotčených konkursem, nýbrž i do poměrů obecných soudů, které jsou povinny vyvodit z toho, že tyto účinky nastaly, odpovídající důsledky (popsané zákonem a ustálenou judikaturou).
Jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona pak je i účinek popsaný v ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona.
Podle ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění, jež od prohlášení konkursu na majetek dlužníka do vydání napadeného rozhodnutí nedoznalo změn) (totiž) platí, že právo na nájemné nebo jinou úhradu za dobu před prohlášením konkursu může druhý účastník smlouvy uplatnit pouze přihláškou pohledávky. Totéž platí, jde-li o nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem; tuto pohledávku je nutné přihlásit jako pohledávku podmíněnou.
V dané věci plyne ze žaloby, že žalobce požadoval též zaplacení nájemného za květen 2011 a za červen 2011. Nájemné na květen 2011 a část nájemného za červen 2011 (do 8. 8. 2011) je ovšem pohledávkou uplatnitelnou v insolvenčním řízení od prohlášení konkursu na majetek dlužníka „pouze přihláškou pohledávky“ (§ 245 odst. 1 insolvenčního zákona) nikoliv formou pohledávky za majetkovou podstatou (nikoliv postupem podle § 203 insolvenčního zákona).
Dle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojuje i ten účinek, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou.
Podle ustanovení § 8 insolvenčního zákona ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.
Výkladem ustanovení § 256 odst. 3 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval a v usnesení ze dne 30. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uzavřel, že pohledávku z titulu práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem může věřitel (nájemce) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (pronajímatele) již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v tom, že insolvenční správce vypoví nájemní smlouvu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 256 odst. 3 insolvenčního zákona). K pohledávce přihlášené z tohoto titulu později, se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Potud šlo ovšem o výklad týkající se ustanovení § 256 odst. 3 druhé věty insolvenčního zákona, jenž se týká pouze nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem.
Právo na (neuhrazené) nájemné nebo jinou (neuhrazenou) úhradu, jež vzniká až v době po rozhodnutí o úpadku a po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, nemůže být přihlášeno do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ve lhůtě určené rozhodnutím o úpadku ani jako pohledávka vázaná na splnění odkládací podmínky. Režim popsaný v § 256 odst. 3 druhé větě části věty za středníkem insolvenčního zákona platí jen pro pohledávky z titulu práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem a (jiné) pohledávky z titulu (neuhrazeného) nájemného nebo jiné (neuhrazené) úhrady, které mají vzniknout (vzniknou) až v době po rozhodnutí o úpadku (ba dokonce po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku), již proto nelze přihlásit jako podmíněné. K závěru, že neurčuje-li zákon jinak, nelze pohledávky, které dosud nevznikly (ač jejich vznik lze očekávat) přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dalším důvodem, pro který nelze pohledávky zmíněné v § 256 odst. 3 větě první insolvenčního zákona, vzniklé po rozhodnutí o úpadku (respektive po uplynutí přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku), podrobit přihlašovacímu režimu plynoucímu z rozhodnutí o úpadku, je skutečnost, že tyto pohledávky získávají status pohledávek, které mají být přihlášeny, až rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Tím, že zkoumané ustanovení dovoluje věřiteli takové pohledávky, aby ji po prohlášení konkursu uplatnil za dobu před prohlášením konkursu „pouze přihláškou pohledávky“, současně pro tyto pohledávky (které nemohly být přihlášeny v propadné přihlašovací lhůtě určené rozhodnutím o úpadku, jelikož vznikly až po rozhodnutí o úpadku) otevírá možnost jejich přihlášení (za trvání účinků konkursu) i po uplynutí této propadné lhůty. Pravidlo zakotvené v tomto případě (prostřednictvím § 256 odst. 3 věty první insolvenčního zákona) v části druhé insolvenčního zákona má totiž v dotčeném ohledu přednost před obecnými pravidly přihlašování pohledávek upravenými v části první insolvenčního zákona (srov. § 8 insolvenčního zákona).
Jinak řečeno, nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku. Od prohlášení konkursu na majetek nájemce platí pro takovou pohledávku omezení dané ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Z řečeného dále plyne, že od okamžiku, kdy je věřiteli předepsáno přihlášení takové pohledávky (od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka v insolvenčním rejstříku) se pro něj prosadí i omezení založené ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona co do nemožnosti uplatnit pohledávku žalobou, lze-li ji uplatnit přihláškou.
Pro poměry dané věci odtud vyplývá, že co do části požadovaného nároku (nájemného za květen 2011 a části nájemného za červen 2011) v žalobě uplatněné právo na zaplacení peněžité částky nevyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem (v dotčeném rozsahu nešlo o pohledávku za majetkovou podstatou ani o pohledávku uplatnitelnou žalobou); k důsledkům porušení zákazu formulovaného ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona srov. pro dobu před 1. 1. 2014 závěry obsažené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 36 Co 13/2011, uveřejněném pod číslem 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V intencích R 101/2012 tak soud prvního stupně nemohl o věci rozhodnout platebním rozkazem ani vydat kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. s platebním rozkazem spojenou. Jestliže tak přesto učinil, nebyly následně splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (a to ani co do části nároku nedotčené ustanovením § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud dodává, že (kdyby zde nebyly skutečnosti, jež pro účely vydání rozsudku pro uznání diskvalifikovaly jako nezpůsobilou kvalifikovanou výzvu spojenou s platebním rozkazem) v rozsahu týkajícím se nájemného za květen 2011 a části nájemného za červen 2011 by bránilo vydání rozsudku pro uznání ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř., jelikož soud nesmí schválit smír v řízení o nároku uplatněném žalobou v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání by v daných skutkových souvislostech byly splněny, jen kdyby se žaloba týkala dlužného nájemného za dobu od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (od 8. června 2011), jež podléhá režimu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 odst. 2 písm. g/ insolvenčního zákona, v rozhodném znění).
II) K odůvodnění rozsudku pro uznání.
Jelikož závěr, že o žalobě nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, plyne již ze shora uvedené argumentace, shledává Nejvyšší soud nadbytečným zkoumat opodstatněnost dovolacích námitek též ve vztahu k náležitostem odůvodnění rozsudku pro uznání.
V situaci, kdy odvolací soud rozhodl nesprávně a výše formulované závěry vylučují možnost rozhodnout rozsudkem pro uznání v důsledku fikce uznání, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil, tak, že rozsudek soud prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).
Poř. č. 4
Výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání; proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013)
K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2011, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) částku 553 935 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná dále zaplatila žalobci částku 102 725 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Věc posuzoval za situace, kdy se žalobce s poukazem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, na mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána a na ustanovení autorského zákona, domáhal zaplacení žalované částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo neoprávněným užíváním chráněných autorských děl v období od 1. 6. 2007 do 18. 5. 2008, jejich zpřístupňováním prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích situovaných v zařízení žalované, Lázně T. v Č.
Žalovaná nesouhlasila se žalobou vzhledem k ustanovení § 23 autorského zákona, které podle jejího názoru dopadá na projednávanou věc, neboť díla byla zpřístupňována pacientům při poskytování zdravotnické péče ve zdravotnickém zařízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalovanou však výjimka stanovená v poslední větě § 23 citovaného zákona nedopadá. Uvedl, že při posuzování této výjimky nelze vystačit s vnitrostátní úpravou, nýbrž je třeba se zabývat i mezinárodními smlouvami a dalšími mezinárodními předpisy, které jsou závazné pro Českou republiku. Podle čl. 11 odst. 1 písm. ii Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1986, autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní. Podle odstavce 2 téhož článku platí, že zákonodárství států Unie se vyhrazuje, aby stanovila podmínky výkonu práv uvedených v odstavci 1, které však v žádném případě nesmějí být na újmu osobních práv autora na přiměřenou odměnu. Obdobnou ochranu přiznávají autorům i další mezinárodněprávní předpisy, např. na Bernskou úmluvu navazující Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví nebo Všeobecná úmluva o autorském právu. Soud prvního stupně dále poukázal na právní princip aplikační přednosti evropského práva před právem členského státu, je-li toto právo členského státu s evropským právem v rozporu, zejména na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících (dále jen „Směrnice“), která garantuje autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti. V článku 5 Směrnice je obsažen výčet výjimek, kdy může dojít k omezení autorských práv. Tento výčet podle názoru soudu není taxativní. Směrnice jako pramen práva společenství je normou, která má přímý účinek jen vůči členským státům a nemohou se jí dovolávat jednotlivci. I když nebyla transponována do vnitrostátního práva, vyvolává nepřímý účinek spočívající v tom, že vzniká povinnost vykládat vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU. Podle názoru soudu výjimka zakotvená v § 23 autorského zákona není v rozporu s mezinárodními smlouvami, ani se Směrnicí, nevztahuje se však na pokoje pro ubytování pacientů lázeňských zařízení. Vzhledem k tomu, že uvedená výjimka omezuje práva autora, je nutno výklad možného omezení pojmout restriktivně. Pod rozsah uvedené výjimky patří pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoliv však v širší souvislosti s ní. K poskytování zdravotnické péče totiž nedochází přímo na pokojích, kde jsou ubytováni lázeňští hosté, nýbrž pravidelně v jiných prostorách. Z hlediska kvality zdravotní péče není nutné, aby televizní či rozhlasové přijímače byly umístěny na jednotlivých pokojích pacientů. Zamítavý výrok soud prvního stupně odůvodnil zjištěnou vytížeností lázeňského zařízení.
K odvolání obou účastníků V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 553 935 Kč zamítl, výrokem II. podle § 219 o. s. ř. potvrdil jeho zamítavý výrok II. a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud uvedl, že pojem „zdravotní péče“, je i péče poskytovaná ve formě lázeňské péče, při níž pojišťovny hradí procedury, ubytování i stravu. Lázeňská péče je praktickými lékaři předepisována u vážných onemocnění, kdy má rehabilitační efekt. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pod termín „poskytování péče ve zdravotnických zařízeních“, lze zahrnout i praktickým lékařem navržený a pacientem uskutečněný pobyt v lázeňském zařízení. I v tomto zařízení se o osoby zde pobývající starají lékaři s odborným medicínským vzděláním, osoby zde pobývající se nazývají pacienti, kteří jsou podrobeni režimu lázeňského zařízení, přičemž v případě porušení tohoto režimu může být pacient i předčasně z lázeňské léčby vyřazen. Poskytování zdravotní péče v lázeňském domě v sobě zahrnuje nejenom konkrétní lékařský výkon, spočívající např. v rehabilitaci po úraze, ale pod pojem poskytování zdravotní péče lze zahrnout i samotný pobyt osoby v klidném a přívětivém prostředí lázní, odpočinek pacienta na pokoji třeba při poslechu rozhlasu či pořadu v televizi, na které je pacient z prostředí domova zvyklý. Absencí těchto přístrojů na pokoji by pacient mohl být vytržen z navyklého životního standardu a jeho pobyt by pak na něj mohl mít i jistý negativní dopad. Totožné odůvodnění pak odvolací soud vztáhl i na výrok II. napadeného rozsudku, kterým (byť z jiných důvodů) potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvádí, že napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na jiné otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a vyřešená otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu ohledně výkladu poslední věty § 23 autorského zákona, považuje to, že nerozlišoval mezi pacienty na jedné straně a ostatními lázeňskými hosty na straně druhé, ale všechny pokoje v lázeňských domech pokládal za pokoje obsazené pacienty. Dovolacím soudem by pak, vzhledem k rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále již jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351/12, měla být posouzena jinak již vyřešená právní otázka tak, že uvedená výjimka by se neměla vztahovat ani na lázeňské pacienty. Podle dovolatele dosud nevyřešenou právní otázkou dovolacím soudem je i relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Je přesvědčen, že vytíženost pokojů není relevantní ani z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti, ani z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny, na druhou stranu podle něj sdělování děl veřejnosti nezahrnuje situaci, kdy pokoj pro své znepřístupnění obsazen být nemůže. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se plně ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Tříčlenný senát č. 30, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, vzal v úvahu svoji dosavadní rozhodovací praxi týkající se uvedené právní otázky.
V rozsudcích ze dne 31. 1. 2013, a ze dne 28. 3. 2013, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že právní teorie dospěla k závěru, že při vymezení vzájemné souvislosti mezi prováděním zdravotní péče a provozováním vysílaného díla je nutno vycházet z výkladu restriktivního, neboť důsledkem tohoto omezení je bezplatné užívání cizího majetku. Pod rozsah uvedené výjimky může patřit pouze provozování díla při samotném výkonu zdravotní péče, nikoli již v širší souvislosti s ní (tj. např. provozováním díla v čekárnách, společenských místnostech lázeňských zařízení apod.). Pro účely posuzované otázky je nezbytné důsledně rozlišovat mezi „pacienty“ ve smyslu § 33 zákona o veřejném zdravotním pojištění, resp. § 19 zákona o péči o zdraví lidu a ostatními lázeňskými hosty v lázeňských zařízeních ubytovanými pouze na komerčním základě. Poměr ubytovacích lázeňských prostor využívaných ve spojitosti s výlučným poskytováním zdravotní péče a prostor využívaných k ubytování na komerčním základě, je ověřitelný. Ač poslední větu § 23 autorského zákona je nezbytné vykládat restriktivně, neznamená to, že tento požadavek může odůvodnit výklad přezírající konkrétní právní úpravu, resp. eventuálně přijmout výklad jsoucí s ní fakticky v rozporu. V případech, kdy jsou naplněny vyložené předpoklady, je výkon lázeňské péče třeba posuzovat jako výkon zdravotní péče. Zejména u tzv. komplexní lázeňské péče indikované a navržené příslušným lékařem jde o ucelený léčebný proces, který pravidelně není poskytován formou ambulantní péče; jeho součástí proto je i ubytování lázeňských pacientů na pokojích (přičemž nelze přehlížet ani nepochybný vliv lázeňského prostředí - včetně úrovně ubytování pacientů - na stimulaci a výsledky léčebného procesu zaměřeného na rekonstrukci zdravotního stavu léčených, resp. zdravotní rehabilitaci se podrobujících osob). Ve zmíněných rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel též z faktu, že podle § 33 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění lázeňskou péči, včetně určení stupně naléhavosti, poskytovanou jako nezbytnou součást léčebného procesu, doporučuje ošetřující lékař, potvrzuje revizní lékař a hradí příslušná zdravotní pojišťovna (podle čtvrtého odstavce téhož ustanovení komplexní lázeňská péče je plně hrazena zdravotní pojišťovnou). Podle § 19 zákona o péči o zdraví lidu se lázeňská péče poskytuje výběrově osobám, jejichž zdravotní stav ji vyžaduje. Podle § 58 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jsou od daně osvobozeny zdravotnické služby a zboží, jimiž se ve smyslu odst. 1 uvedeného ustanovení, ve znění do 31. 12. 2008, pro účely tohoto zákona rozumí služby zdravotní péče a související služby poskytované oprávněnými subjekty pacientům a osobám, jimž je taková péče určena, vymezené zákonem o veřejném zdravotním pojištění. Dovolací soud současně připomněl nutnost podrobit tyto případy užití autorských děl tříkrokovému testu, tedy zodpovědět, zda se jednalo o bezesmluvní užití díla
- které je stanoveno ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně (resp. též v jiném zákoně),
- které nebylo v rozporu s běžným způsobem užití díla,
- nebyly jím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů.
SDEU však v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351/12, v rámci sporu mezi OSA a Léčebnými lázněmi M. L., mimo jiné uvedl, že provozovatel lázeňského zařízení, který vědomě zprostředkovává chráněná díla prostřednictvím záměrného zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů v pokojích pacientů tohoto zařízení, proto provádí sdělování. K tomu, aby sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí spadalo pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je dále nezbytné, aby bylo zprostředkováno nové veřejnosti, tedy veřejnosti, kterou autoři chráněných děl nebrali v potaz při udělování povolení k jejich užití sdělováním původní veřejnosti. Obdobně jako hoteloví zákazníci jsou i pacienti lázeňského zařízení takovou novou veřejností. Lázeňské zařízení je totiž subjektem, který zprostředkovává, při plném vědomí důsledků svého chování, svým pacientům přístup k chráněnému dílu. Při neexistenci tohoto zprostředkování by tito pacienti v zásadě nemohli vysílané dílo sledovat. Z toho vyplývá, že sdělování chráněných děl takovým lázeňským zařízením, jako je zařízení dotčené v původním řízení, prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení je „sdělováním veřejnosti“ ve smyslu (zmíněného) čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Tento výklad nelze podle vyjádřeného názoru SDEU vyvrátit argumentem, který uplatnily Léčebné lázně, podle něhož takové sdělování, jaké je dotčeno v původním řízení, vykazuje stejné vlastnosti jako sdělování chráněných děl zubařem v jeho zubním kabinetu, ohledně něhož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. 3. 2012, SCF (C-135/10), rozhodl, že takové sdělování nespadá pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
S ohledem na naznačený právní názor SDEU vztahující se k výkladu ustanovení § 23 autorského zákona, který je odlišný od zmiňované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a s přihlédnutím k požadavku eurokonformního výkladu českého práva, konkrétně poslední věty § 23 autorského zákona, senát č. 30 Cdo proto postoupil věc podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu. Ten věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. téhož roku. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání žalobce je přípustné, neboť zásadní otázka, zda výjimka stanovená v poslední větě § 23 autorského zákona dopadá i na situace, kdy chráněná autorská díla jsou zpřístupňována na pokojích, které slouží k ubytování lázeňských pacientů, byla sice dovolacím soudem již vyřešena, ale s ohledem na právní názor obsažený ve zmiňovaném rozsudku SDEU je nutno tuto již vyřešenou právní otázku dovolacím soudem posoudit jinak.
Nejvyšší soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o. s. ř.
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
SDEU provádí výklad právních předpisů EU a zajišťuje tedy jejich jednotné uplatňování ve všech státech EU. Vnitrostátní soudy každé země EU odpovídají za řádné provádění práva EU ve své zemi.
I když SDEU není oprávněn provádět výklad vnitrostátních předpisů jednotlivých členských států, veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou podle jeho ustálené judikatury povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky SDEU ze dne 10. 4. 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. 11. 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89). Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2011). Pokud je tedy možný výklad ustanovení, který je v souladu s tím, co stanoví evropské právo, upřednostní se tento (tzv. eurokonformní) výklad.
V posuzované věci byla odvolacím soudem řešena otázka výkladu poslední věty ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném v době od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008, konkrétně, zda ubytování lázeňských hostů, konkrétně pacientů v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotní péče, na níž se vztahuje výjimka v této větě uvedená, tedy že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Uvedenou otázku odvolací soud vyřešil pozitivně, tedy že zmíněná výjimka se na ubytování pacientů v lázeňských zařízeních vztahuje, a proto žalované nevznikla povinnost se žalobcem uzavřít licenční smlouvu a platit autorskou odměnu. Tento právní názor odvolacího soudu je v obecných rysech v podstatě shodný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však s přihlédnutím k již uvedenému rozhodnutí SDEU se cítí nucen tuto právní otázku posoudit jinak.
SDEU ve zmiňovaném rozsudku uvedl, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 „musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která vylučuje právo autorů udělit svolení k tomu, aby lázeňské zařízení, které je podnikatelským subjektem, sdělovalo jejich díla prostřednictvím vědomého zpřístupnění signálu pomocí televizních nebo rozhlasových přijímačů na pokojích pacientů tohoto zařízení, nebo takovéto sdělování zakázat. Článek 5 odst. 2 písm. e) odst. 3 písm. b) a odst. 5 této směrnice nemůže mít na tento výklad vliv.“ Ustanovení § 23 autorského zákona ve své třetí větě obsahuje výjimku: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 (téhož zákona) nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Vzniká otázka, zda lze toto ustanovení autorského zákona vyložit eurokonformě, aniž by se jednalo o výklad contra legem, nebo bez toho, aby byly porušeny obecné právní zásady.
Nelze dovodit, že stěžejní pojem „poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních“ je pro účely autorského zákona legálně definován, přičemž zákon pro potřebu takovéto definice neodkazuje ani na případnou úpravu v jiných právních předpisech. Tak je tomu jak ve vztahu k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (s účinností do 31. 12. 2012), resp. k zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (s účinností od 1. 4. 2012), které neobsahují eventuální ustanovení, která by vedla ke zcela jednoznačnému závěru o podřaditelnosti ubytování v lázeňském zařízení přímo pod poskytování zdravotních služeb. Je tak dán prostor k tomu, aby výjimka z autorského zákona, vztahující se na poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních byla vyložena restriktivně tak, aby nebyl dotčen výklad podaný SDEU. Léčebně rehabilitační péče je sice podřazena pod poskytování zdravotních služeb, avšak s ohledem na výše vyložené lze mít za to, že nepůjde o výklad contra legem, pokud budou pro účely autorského zákona zařazena do léčebně rehabilitační péče pouze samotné rehabilitační a léčebné úkony, nikoliv však již ubytování pacientů (takovému výkladu by nemělo bránit ani to, že v kontextu jiných právních předpisů - např. v zákoně o veřejném pojištění - je ubytování vnímáno jako součást zdravotní péče). S ohledem na nepřímý účinek směrnice je (totiž) třeba pojem zdravotní péče vykládat eurokonformě tak, aby bylo v co nejširší míře přihlédnuto k výkladu SDEU. Proto výklad pojmu „zdravotní péče“ pro potřebu předpokladů autorského zákona nemusí plně odpovídat jeho výkladu z kontextu jiných zákonů, přičemž je nutno vzít v úvahu požadavek restriktivnosti takového výkladu.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se proto odchyluje od závěrů formulovaných v rozsudcích ze dne 31. 1. 2013, a ze dne 28. 3. 2013 a uzavírá, že výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona, podle níž za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. I v těchto případech se jedná o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a proto kolektivnímu správci, zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl.
Bylo uvedeno, že dovolatel současně naznačuje i právní otázku relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny. Tato otázka však nebyla předmětem úvah, na nichž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, o čemž již byla učiněna zmínka. Dovolací soud proto při svém rozhodování o dovolání neměl zákonný důvod se jí zabývat.
Protože Vrchní soud v Praze věc posoudil odchylně od vyloženého právního názoru, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Poř. č. 5
Po účinnosti přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, se odborová organizace působící u zaměstnavatele nemůže úspěšně domáhat, aby ji přejímající zaměstnavatel o této přeměně informoval a toto opatření s ní projednal. Vznikne-li však odborové organizaci porušením povinnosti zaměstnavatele informovat ji o uvedené přeměně a tuto přeměnu s ní před její účinností projednat škoda, může odborová organizace uplatnit právo na její náhradu.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4952/2014)
Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 5. 2013 u obvodního soudu domáhala, aby žalovaná (Investiční a rozvojová P., a. s.,) byla „povinna informovat a projednat se žalobkyní proces fúze dle ustanovení § 287 odst. 1 b) a z ustanovení § 279 odst. 1 c) zákona č. 262/2006 Sb. zák. práce v platném znění“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná podala „v těchto dnech pravděpodobně“ návrh na zápis fúze – sloučení se společností Správa majetkového portfolia P., a. s., se sídlem v P. - do obchodního rejstříku a že porušila svou povinnost zaměstnavatele „informovat a projednat s odborovou organizací mimo jiné i své právní postavení a jeho změny“, kterou do dne podání žaloby v rozporu s ustanoveními § 287 odst. 1 písm. b) a § 279 odst. 1 písm. c) zák. práce nesplnila. Přípisem ze dne 20. 12. 2012 žalovaná oznámila žalobkyni, že „nejsou splněny všechny náležitosti oznámení dle zákoníku práce“, přestože žalobkyně je „řádně“ evidována Ministerstvem vnitra a „tudíž má právní subjektivitu“. Vzhledem k tomu, že mimosoudní dohoda mezi účastníky řízení nebyla možná, uplatňuje žalobkyně své právo u soudu.
Žalovaná namítala, že oznámení ze dne 5. 12. 2012 o založení odborové organizace zaměstnanců Investiční a rozvojové P., a. s., stejně jako oznámení ze dne 24. 4. 2013, nebylo ve smyslu ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce učiněno řádně, a že proto žalobkyni nevzniklo právo působit u žalované jako u zaměstnavatele a „právo zde jednat“. Uvedla, že „existují zcela zásadní důvody“ pochybovat o tom, zda žalobkyně vskutku zastupuje zájmy zaměstnanců společnosti Investiční a rozvojová P., a. s., a zda má alespoň tři členy, kteří jsou u této společnosti zaměstnaní.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 3 - poté, co usnesením ze dne 30. 10. 2013 rozhodl, že „v řízení bude na straně žalovaného pokračováno podle ustanovení § 107 o. s. ř. se společností Správa majetkového portfolia, P., a. s., se sídlem P. - rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6 534 Kč k rukám advokáta Mgr. V. N. Na základě zjištění, že dne 26. 10. 2012 byl Ministerstvu vnitra doručen návrh na evidenci žalobkyně jako odborové organizace, která byla provedena „pod č. j. VS/1-1/90 711/12-E“, že žalobkyně čestným prohlášením dne 24. 4. 2013 prohlásila, že proběhla ustavující členská schůze, že u „původní žalované“ působí jako zaměstnanci tři členové odborové organizace, že Z. L. je oprávněn jednat jménem organizace a že společnost Investiční a rozvojová P., a. s., zanikla v důsledku fúze sloučením se společností Správa majetkového portfolia P., a. s., ke dni 1. 8. 2013, dospěl k závěru, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku bylo plnění požadované v žalobě plněním nemožným ve smyslu ustanovení § 575 občanského zákoníku.
K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 356 Kč k rukám advokáta Mgr. V. N. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k fúzi sloučením Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s., a P. parkovací a. s., které zanikly a jejichž jmění přešlo na žalovanou, nelze již žalované uložit povinnost žalobkyni „o této záležitosti informovat a projednat ji s ní“. Uvedl, že, i když informační povinnost, které se žalobkyně domáhá, vyplývá pro žalovanou přímo ze zákona, za situace, kdy k fúzi již došlo, „fakticky odpadl předmět sporu“ a „případné vyhovující soudní rozhodnutí by se tak stalo po materiální stránce nevykonatelným“ a nemohlo by mít „ani deklaratorní charakter, neboť by žalované ukládalo povinnost, kterou by fakticky vůbec splnit nemohla“. Shledal, že soud prvního stupně správně argumentoval ustanovením § 575 obč. zák. a že rovněž „přiléhavě aplikoval“ ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že fúzí předmět sporu odpadl a že případný „kladný“ rozsudek by byl po materiální stránce nevykonatelný. Je toho názoru, že, došlo-li ze strany určitého subjektu k porušení právní povinnosti, která vyplývá z „jakéhokoliv“ právního předpisu, pak by měla být poškozenému subjektu dána možnost soudní ochrany prostřednictvím podané žaloby na splnění právní povinnosti. Namítá, že jí nemůže být „přičítáno k tíži“, že, i když podala žalobu na splnění právní povinnosti žalované dne 24. 5. 2013 „přímo do podatelny soudu“, bylo o žalobě rozhodnuto až dne 4. 12. 2013. Má za to, že zde „bez ohledu na zrealizovanou fúzi či jinou přeměnu subjektu“ dochází k porušení „prvotní“ právní povinnosti, čímž vzniká „druhotná, sekundární povinnost sankční povahy“, za kterou musí nést odpovědnost „právě nastupující subjekt, který vznikl contra legem“ a u něhož by rozsudek o stanovení povinnosti mohl být vykonatelný. Vytýká soudům, že se „soustředily“ pouze na interpretaci ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák., aniž by vzaly v úvahu druhý odstavec tohoto ustanovení, podle kterého plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny, nebo aby je jako nedůvodné zamítl, protože odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně a žalovaná se plně ztotožňuje s jeho závěry.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, zda zaměstnavatel má povinnost informovat odborovou organizaci o své fúzi sloučením s jinou obchodní společností a tuto fúzi s ní projednat a, v kladném případě, zda dnem účinnosti fúze zaměstnavatele tato jeho povinnost zaniká z důvodu nemožnosti jejího splnění. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že účinky změny právního postavení Investiční a rozvojové P., a. s., (fúze sloučením jmění Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s. a P. parkovací a. s.,) nastaly dne 1. 8. 2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“).
Zaměstnanci v pracovním poměru a v právním vztahu založeném dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr mají právo na informace a projednání. Zaměstnavatel je povinen informovat zaměstnance a jednat s nimi přímo, nepůsobí-li u něj odborová organizace, rada zaměstnanců nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (zástupci zaměstnanců). Jestliže u zaměstnavatele působí více zástupců zaměstnanců, je zaměstnavatel povinen plnit povinnosti podle zákoníku práce vůči všem zástupcům zaměstnanců, nedohodnou-li se mezi sebou a zaměstnavatelem o jiném způsobu součinnosti. Informování zaměstnanců a projednání s nimi se uskutečňují na úrovni odpovídající předmětu jednání s ohledem na oprávnění a působnost zástupců zaměstnanců a úroveň řízení (srov. § 276 odst. 1 zák. práce). Zástupci zaměstnanců jsou povinni vhodným způsobem informovat zaměstnance na všech pracovištích o své činnosti a o obsahu a závěrech informací a projednání se zaměstnavatelem (§ 276 odst. 6 zák. práce).
Informováním se rozumí poskytnutí nezbytných údajů, z nichž je možné jednoznačně zjistit stav oznamované skutečnosti, popřípadě k ní zaujmout stanovisko. Zaměstnavatel je povinen poskytnout informace v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby je zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mohli posoudit, popřípadě se připravit na projednání a vyjádřit své stanovisko před uskutečněním opatření (srov. § 278 odst. 2 zák. práce). Projednáním se rozumí jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci (zástupci zaměstnanců), výměna stanovisek a vysvětlení s cílem dosáhnout shody. Zaměstnavatel je povinen zajistit projednání v dostatečném předstihu a vhodným způsobem, aby zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mohli na základě poskytnutých informací vyjádřit svá stanoviska a zaměstnavatel je mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Zaměstnanci (zástupci zaměstnanců) mají při projednání právo obdržet na své stanovisko odůvodněnou odpověď (srov. § 278 odst. 3 zák. práce).
Záležitosti, o kterých je zaměstnavatel povinen informovat odborovou organizaci působící u zaměstnavatele (srov. § 286 odst. 3, 4 a 5 zák. práce), jsou uvedeny v ustanovení § 287 odst. 1 zák. práce a záležitosti, které je zaměstnavatel povinen s touto odborovou organizací projednat, jsou vyjmenovány v ustanovení § 287 odst. 2 zák. práce. Mezi záležitosti, ve vztahu k nimž zákon stanoví informační povinnost zaměstnavatele vůči odborové organizaci a zároveň jeho povinnost je s odborovou organizací projednat, patří též převod činnosti zaměstnavatele (její části) nebo úkolů zaměstnavatele (jejich části) k jinému zaměstnavateli, který má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, podle ustanovení § 338 až 342 zák. práce (srov. § 287 odst. 1 písm. b/, § 279 odst. 1 písm. e/, § 287 odst. 2 písm. h/, § 280 odst. 1 písm. d/ a § 339 odst. 1 zák. práce). K takovému převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele, popřípadě jejich části, může dojít rovněž při přeměně zaměstnavatele, který je obchodní společností nebo družstvem, jež spočívá ve fúzi sloučením, při níž dochází k zániku společnosti nebo družstva nebo více společností nebo družstev a přechodu jmění zanikající společnosti nebo družstva na nástupnickou společnost nebo družstvo a při níž nástupnická společnost nebo družstvo vstupuje do právního postavení zanikající společnosti nebo družstva, nestanoví-li zvláštní zákon něco jiného (srov. § 1 odst. 2 a § 61 odst. 1 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů). O přeměně zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je proto zaměstnavatel povinen informovat odborovou organizaci, která u něj působí, a tuto přeměnu je povinen s ní rovněž projednat.
Podmínky, za kterých je zaměstnavatel (dosavadní i přejímající) povinen informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a tuto skutečnost s ní projednat, jsou stanoveny v § 339 odst. 1 zák. práce. Z tohoto ustanovení vyplývá, že uvedenou povinnost jsou dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni splnit v dostatečném časovém předstihu přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nejpozději třicet dnů před přechodem práv a povinností k jinému zaměstnavateli, a že obsahem projednání za účelem dosažení shody jsou stanovené nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu pro zaměstnance a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnancům.
Zaměstnavatel (dosavadní i přejímající) je povinen informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny dosavadního zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat – jak vyplývá z ustanovení § 278 odst. 2 a 3 a § 339 odst. 1 zák. práce - v dostatečném předstihu před uskutečněním tohoto opatření (před účinností fúze), aby odborová organizace mohla poskytnuté informace posoudit, popřípadě se připravit na projednání, a aby mohla na základě poskytnutých informací vyjádřit své stanovisko, které by zaměstnavatel mohl vzít v úvahu před uskutečněním opatření. Po účinnosti fúze (a po zániku dosavadního zaměstnavatele) již tato povinnost zaměstnavatele netrvá, ani kdyby ji žádný ze zaměstnavatelů do té doby nesplnil, neboť případné stanovisko odborové organizace vyjádřené až po účinnosti fúze na základě informací poskytnutých jí zaměstnavatelem opožděně již nemůže rozhodnutí zaměstnavatele o uskutečnění tohoto opatření ovlivnit a splnění uvedené povinnosti až po uskutečnění opatření, o kterém měla být odborová organizace informována a které s ní měl zaměstnavatel projednat, by tak bylo v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 278 odst. 2 a 3 a § 339 odst. 1 zák. práce.
Povinnost zaměstnavatele (dosavadního i přejímajícího) informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat vyplývá ze zákona a není obsahem závazkového pracovněprávního vztahu, který vymezuje práva a povinnosti mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a jinými subjekty pracovněprávních vztahů, jehož předmětem (obsahem) je „dluh“ (subjektivní povinnost) jedné ze stran (jiných subjektů) pracovněprávních vztahů („dlužníka“) a „pohledávka“ (subjektivní právo) druhé (ostatních) ze stran (jiných subjektů) pracovněprávních vztahů („věřitele“) a jenž vzniká ze smluv a jiných právních úkonů, ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných právních skutečností uvedených v zákoně. Na tuto povinnost zaměstnavatele proto nelze použít ustanovení § 488 a následující obč. zák. o závazkových právních vztazích, a tedy ani ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák. o zániku povinnosti dlužníka plnit, stane-li se plnění nemožným.
Okolnost, že zaměstnavatel (dosavadní nebo přejímající) nesplnil svou povinnost informovat odborovou organizaci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v důsledku přeměny dosavadního zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením a tuto skutečnost s ní projednat, nebrání uskutečnění přeměny dosavadního zaměstnavatele a nemůže zamezit přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, který je s ní spojen (srov. též § 19 písm. g/ část věty za středníkem zák. práce). Porušení uvedené právní povinnosti je však správním deliktem (srov. § 23 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů) a za podmínek stanovených v § 420 obč. zák. může založit odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou odborové organizaci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že po účinnosti přeměny zaměstnavatele spočívající ve fúzi sloučením, při níž dochází k převodu činnosti nebo úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, jenž má za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, se odborová organizace působící u zaměstnavatele nemůže úspěšně domáhat, aby ji přejímající zaměstnavatel o této přeměně informoval a toto opatření s ní projednal. Vznikne-li však odborové organizaci porušením povinnosti zaměstnavatele informovat ji o uvedené přeměně a tuto přeměnu s ní před její účinností projednat škoda, může odborová organizace uplatnit právo na její náhradu.
V projednávané věci Investiční a rozvojová P., a. s., která jako dosavadní zaměstnavatel zanikla dnem účinnosti fúze (1. 8. 2013) sloučením Investiční a rozvojové P., a. s., Správy komunálního majetku P., a. s., a P. parkovací a. s., jež měla za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou jako přejímajícího zaměstnavatele, ani žalovaná nesplnily před účinností fúze svou povinnost informovat žalobkyni, která podle zjištění soudů působila u dosavadního zaměstnavatele, o této jeho přeměně a tuto přeměnu s ní projednat. Vzhledem k tomu, že po účinnosti fúze, a tedy i v době rozhodování soudů (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.), již tato jejich povinnost – jak vyplývá z výše uvedeného – netrvala, je závěr odvolacího soudu, že ji již nelze žalované uložit, správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (byť není odůvodněn zcela přiléhavě) správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poř. č. 6
Okolnost, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace a její orgán, jehož členem je (byl v průběhu doby jednoho roku před výpovědí) zaměstnanec, kterému byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru, a zda tedy zaměstnavatel byl povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi, je třeba zjišťovat ke dni doručení výpovědi zaměstnanci; k tomuto dni je třeba zkoumat i splnění podmínky působení odborové organizace u zaměstnavatele spočívající v tom, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014)
Dopisem ze dne 20. 2. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „na základě vydaných TP ze dne 25. 3. 2008 platných od 1. 10. 2008“ byly provedeny organizační změny, v jejichž důsledku došlo dnem 30. 9. 2008 ke zrušení pracovního místa žalobkyně.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 30. 6. 2012 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od 3. 1. 1994 „civilní“ zaměstnankyní žalované s pracovním zařazením účetní u Vojenského útvaru 5008 v K., že v návaznosti na organizační změny provedené na základě „TP č. 530240, č. j. V6-5/2008/M-1203“ ze dne 25. 3. 2008 jí dala žalovaná výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce již dne 2. 8. 2008, že po určení neplatnosti této výpovědi rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2010 jí žalovaná dala dne 11. 11. 2009 ze stejného důvodu další výpověď, která byla určena neplatnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 6. 2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, že v případě třetí výpovědi ze dne 20. 2. 2012 si žalovaná předem vyžádala souhlas odborové organizace, členkou jejíhož orgánu je žalobkyně, s výpovědí a že odborová organizace odmítla souhlas udělit s odkazem na zjevnou účelovost opakovaných výpovědí, které jsou vedeny snahou poškodit žalobkyni a zároveň „decimovat“ odborovou organizaci. Uvádí, že provedené organizační změny jsou změnami pouze formálními, neboť její pracovní místo zůstalo „v plné míře“ zachováno a pouze je převzal jiný pracovník (voják z povolání), že žalovaná „zneužila“ organizační změny k oslabení odborové organizace, jejíž činnost jí byla „značně na obtíž“ vzhledem k soustavnému dohledu nad dodržováním předpisů a hájení zájmů zaměstnanců, že žalovaná neprojednala „plánované propuštění“ s odborovou organizací a projednání „zúžila“ na pouhou písemnou výzvu ke sdělení stanoviska a že vzhledem k odmítnutí odborové organizace dát souhlas s podanou výpovědí je tato výpověď neplatná, neboť „na straně žalované neexistují zvláštní důvody, pro něž by nebylo možné po ní požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala“.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně pracovala u žalované od roku 1994 jako účetní u Vojenského útvaru 5008 K. (dále též „VÚ 5008 K.“), že její náplní práce bylo provádění účetních operací, zpracovávání účetních dokladů, účetních knih a ostatních účetních písemností pro automatizované zpracování, že s účinností k 1. 10. 2008 rozhodla žalovaná o reorganizaci VÚ 5008 K., v rámci níž bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) určené pro „civilního“ zaměstnance a zastávané žalobkyní a nově v pracovišti logistické informační služby zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace „taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni“, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích, že dopisem ze dne 6. 1. 2012 požádal velitel VÚ 5008 K. Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského útvaru 5008 K. (dále jen „ZO ČMOSA VÚ 5008 K.“) a zároveň Základní organizaci Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády Vojenského útvaru 5008 K. – Prapor oprav (dále jen „ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav“) o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni a dopisem ze dne 9. 1. 2012 požádal o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni i Českomoravský odborový svaz civilních zaměstnanců armády, který dopisem ze dne 12. 1. 2012 veliteli sdělil, že není kompetentní se v dané věci vyjadřovat a že způsobilou je ZO ČMOSA VÚ 5008 K., jejíž předsedkyní je žalobkyně, že dopisem ze dne 18. 1. 2012 výbor ZO ČMOSA VÚ 5008 K. odmítl udělit souhlas s výpovědí žalobkyni, neboť výpověď považuje za účelovou a v rozporu s dobrými mravy, že dopisem ze dne 20. 1. 2012 ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav udělila předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni a že od roku 2009 až do doby, kdy byla žalobkyni dána předmětná výpověď, měla odborová organizace, jejíž byla žalobkyně předsedkyní (ZO ČMOSA VÚ 5008 K.), dva členy v pracovním poměru k žalované – žalobkyni a J. K. Dovodil, že ke dni 20. 2. 2012, kdy byla žalobkyni dána výpověď, nebyla žalobkyně členkou orgánu odborové organizace působící u žalované ve smyslu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť odborová organizace, jejíž byla předsedkyní, nesplňovala od roku 2009 podmínku stanovenou v § 286 odst. 3 zák. práce, aby alespoň tři její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru, že žalobkyni proto v době rozvázání pracovního poměru nenáležela ochrana podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce a že žalovaná za těchto okolností správně projednala výpověď žalobkyni ve smyslu ustanovení § 61 odst. 1 zákoníku práce se ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav jako s odborovou organizací působící u žalované s největším počtem členů, kteří jsou u ní v pracovním poměru. Dospěl k závěru, že, i když práce účetní byla i po předmětné organizační změně potřebná, spočívala tato změna ve vytvoření „změněné organizační struktury daného vojenského útvaru“, kdy pracovní místo zastávané původně žalobkyní bylo v nové struktuře nahrazeno vytvořeným systemizovaným místem pro vojáka z povolání, a soudu nepřísluší rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách „jakkoli přezkoumávat“. Dodal, že výpověď daná žalobkyni nebyla úkonem, který by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně měla od účinnosti organizační změny u žalované v roce 2008 dostatečný časový prostor, aby se s důsledky rozhodnutí žalované o organizační změně „vyrovnala“ a našla si jiné pracovní uplatnění.
K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ZO ČMOSA VÚ 5008 K., jejíž předsedkyní byla žalobkyně a která registrovala devět členů, neměla právo „jednat za zaměstnance podle stanov ve smyslu ustanovení § 286 zákoníku práce“, neboť v době výpovědi byli v pracovním poměru u žalované pouze dva její členové, a že proto žalovaná postupovala správně, pokud projednala udělení výpovědi žalobkyni se ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v závěru, že soud zkoumá pouze vztah příčinné souvislosti mezi nadbytečností a přijatými organizačními změnami a že mu nepřísluší přezkoumávat „správnost organizačního rozhodnutí z roku 2008“. Zdůraznil, že k organizační změně u žalované došlo už v roce 2008, že od roku 2005 trvale probíhalo v resortu žalované snižování stavu „civilních“ zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, kdy „místo původního civilního zaměstnance z důvodu na straně žalované“ mělo být obsazeno vojákem ve služebním poměru, a že „řádné“ požadavky na výkon práce přísluší stanovit zaměstnavateli. Uzavřel, že „samotné dání výpovědi nadbytečnému zaměstnanci při splnění dalších zákonných předpokladů“ není samo o sobě diskriminací zaměstnance, neboť se jedná o „zákonný institut, který v případě žalobkyně nebyl v rozporu s dobrými mravy“, když výběr nadbytečného zaměstnance v důsledku organizační změny přísluší zaměstnavateli, a že nerovné zacházení se žalobkyní nelze spatřovat ani v tom, že v případě dvou předchozích výpovědí z roku 2008 a 2009 šlo o výpovědi neplatné z „formálních“ důvodů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy nedostatečně zkoumaly podmínky „existence“ odborové organizace, jejíž předsedkyní a členkou je (byla) žalobkyně, neboť nezjišťovaly, od jaké doby odborová organizace „eventuelně“ přestala „naplňovat zákonné podmínky“. Zákoník práce ve znění účinném ke dni 31. 12. 2011 totiž „nepodmiňoval existenci“ odborové organizace třemi členy, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, a pokud odborová organizace pozbyla „působnost“ vyjadřovat se či souhlasit „s ukončováním pracovních poměrů zaměstnanců“ až od 1. 1. 2012, měla ji žalovaná požádat o předchozí souhlas, neboť žalobkyně se nacházela v tzv. „ochranné“ lhůtě jednoho roku po skončení funkčního období. Vytýká soudům, že neprovedly dotaz na žalovanou a Českomoravský odborový svaz, která odborová organizace působící u žalované měla největší počet zaměstnanců, kteří jsou u žalované v pracovním poměru, v období před podáním výpovědi žalobkyni. Namítá, že se odvolací soud „nedostatečně vypořádal“ s otázkou účelovosti podané výpovědi a „vůbec nezkoumal, zda organizační opatření žalované naplnilo hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zák. práce“. Žalobkyně zdůraznila, že její „pozice“ nezanikla a že na její místo byl pouze zařazen voják z povolání, který byl dokonce „posazen ke stejnému pracovnímu stolu, ke stejnému počítači a vykonával stejnou pracovní náplň“. Nový požadavek, který byl zaměstnavatelem stanoven na tuto „pozici“ – účast na misích – považuje dovolatelka za „čistě účelový“. Má za to, že za situace, kdy na její „pozici“ byl zaměstnán voják z povolání bez jakýchkoliv znalostí účetnictví, který si až následně musel doplňovat vzdělání kurzem účetnictví, mohla i ona vstoupit do služebního poměru vojáka z povolání, ovšem tato možnost jí nebyla nabídnuta; pokud jí žalovaná toto neumožnila a „upřednostnila na její místo nekvalifikovaného muže (vojáka)“, pak byla diskriminována nejen jako zaměstnanec, ale i jako žena. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a buď sám žalobě vyhověl, nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť považuje rozhodnutí obou soudů za správné a zcela v souladu se zákonem i judikaturou. Uvedla, že funkce, kterou žalobkyně v roce 2008 vykonávala jako „občanský“ zaměstnanec žalované, byla po „obsahových“ změnách v rámci profesionalizace armády převedena na funkci určenou pro vojáky z povolání a že v době podání výpovědi byla již u všech vojenských útvarů vykonávána výhradně vojáky z povolání. Není proto možné, aby u jediného vojenského útvaru tuto funkci vykonával „občanský“ zaměstnanec, neboť by to „výrazně narušilo plánování a akceschopnost Armády ČR k plnění jejího základního poslání“. Žalovaná rovněž nepokládá za možné, aby „občanský“ zaměstnanec vykonával funkci na systemizovaném místě specialisty pracoviště logistické informační služby, které je určeno výhradně pro vojáka z povolání s předpokladem plnění úkolů v zahraničních vojenských misích a vojenských úkolů v rámci „brigádních úkolových uskupení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně pracovala u žalované od roku 1994 v pracovním poměru jako účetní u VÚ 5008 K. a že její náplní práce bylo provádění účetních operací, zpracovávání účetních dokladů, účetních knih a ostatních účetních písemností pro automatizované zpracování. Nařízením Ministerstva obrany ze dne 11. 11. 2007 k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v resortu Ministerstva obrany v roce 2008 bylo rozhodnuto reorganizovat 142. prapor oprav K. na novou organizační strukturu (mimo jiné „zvýšit počty osob o 16 vojáků – válečně, 9 – mírově a snížit počty občanských zaměstnanců o 10 – válečně, 3 – mírově“) a v rámci reorganizace VÚ 5008 K. provedené s účinností od 1. 10. 2008 bylo zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) zastávané žalobkyní a nově bylo zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání v pracovišti logistické informační služby, jehož náplní práce bylo kromě účetních operací i využívání a aplikace taktických norem a pravidel pro vedení základních druhů bojové činnosti na nejnižší úrovni, obsluha, ošetřování a údržba přidělené osobní zbraně a techniky a plnění úkolů v zahraničních misích (bez souhlasu vojáka na dobu šesti měsíců, se souhlasem vojáka na delší dobu). Velitel VÚ 5008 K. požádal dopisem ze dne 6. 1. 2012 ZO ČMOSA VÚ 5008 K., kde žalobkyně působila jako předsedkyně výboru této odborové organizace, a zároveň ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav o předchozí souhlas s výpovědí žalobkyni. Zatímco výbor ZO ČMOSA VÚ 5008 K. dopisem ze dne 18. 1. 2012 odmítl tento souhlas udělit, ZO ČMOSA VÚ 5008 K. – Prapor oprav s výpovědí v dopise ze dne 20. 1. 2012 vyjádřila souhlas. ZO ČMOSA VÚ 5008 K. měla od roku 2009 až do doby, kdy byla žalobkyni dána předmětná výpověď, dva členy v pracovním poměru u žalované, a to žalobkyni a J. K.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázek hmotného práva, podle jakých hledisek a k jakému okamžiku se posuzuje, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace (její orgán), kterou je zaměstnavatel povinen požádat o předchozí souhlas s výpovědí zaměstnanci, jenž je (byl) členem jejího orgánu, podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, a za jakých podmínek může dát zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru zaměstnanci podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Protože první z těchto právních otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 2. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou organizací.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce jde-li o člena orgánu odborové organizace, který působí u zaměstnavatele, v době jeho funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení, je k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas. Za předchozí souhlas se považuje též, jestliže odborová organizace písemně neodmítla udělit zaměstnavateli souhlas v době do 15 dnů ode dne, kdy byla o něj zaměstnavatelem požádána.
Podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce jestliže odborová organizace odmítla udělit souhlas podle odstavce 2, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru z tohoto důvodu neplatné; pokud jsou však ostatní podmínky výpovědi nebo okamžitého zrušení splněny a soud ve sporu podle § 72 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru platné.
Ustanovení § 61 zák. práce upravuje účast odborových organizací při rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo okamžitým zrušením zaměstnavatele. Vzhledem k závažnosti těchto jednostranných opatření pro pracovní i osobní život zaměstnance zákon stanoví povinnost zaměstnavatele je předem projednat s odborovou organizací (§ 61 odst. 1 zák. práce). Zvýšená ochrana členů orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele se zde projevuje v tom, že - na rozdíl od pouhého projednání - je zaměstnavatel povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas se zamýšleným okamžitým zrušením pracovního poměru nebo výpovědí (§ 61 odst. 2 zák. práce). Zatímco absence předchozího projednání s odborovou organizací nezakládá neplatnost dotčených rozvazovacích projevů vůle, je ochrana členů orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele zvýšena natolik, že, dá-li zaměstnavatel takovému zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením § 61 odst. 2 zák. práce - požádal odborovou organizaci o předchozí souhlas k tomuto opatření, je takové rozvázání pracovního poměru vzhledem k ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce neplatné (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10 2012 sp. zn. 21 Cdo 4423/2011). Avšak i tehdy, jestliže zaměstnavatel požádá podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 61 odst. 4 zák. práce rovněž neplatné, jestliže odborová organizace v době do patnácti dnů ode dne, kdy byla zaměstnavatelem požádána o souhlas, písemně odmítne souhlas udělit a jestliže soud ve sporu podle ustanovení § 72 zák. práce shledá, že na zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Shledá-li ovšem soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, jsou výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru – splňují-li jinak všechny hmotněprávní (formální i materiální) podmínky předmětného rozvázání pracovního poměru - platné, i když odborová organizace odmítla udělit souhlas s tímto rozvázáním (§ 61 odst. 4 zák. práce).
Předchozí souhlas odborové organizace s rozvázáním pracovního poměru zaměstnavatelem se vztahuje – jak vyplývá z výše uvedeného - jen na jednostranné rozvazovací úkony zaměstnavatele, které směřují proti členům orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele v době jejich funkčního období a v době 1 roku po jeho skončení. U jiných zaměstnanců, byť by byli odborově organizováni nebo byli členy odborového orgánu, ale jiné odborové organizace (která u zaměstnavatele nepůsobí), se tato vyšší forma součinnosti odborových organizací při rozvázání pracovního poměru neuplatní. Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, požádá zaměstnavatel o udělení souhlasu jen tu odborovou organizaci, členem jejíhož orgánu dotčený zaměstnanec je. Odborovým orgánem, jehož člen požívá zvýšené ochrany, se rozumí orgán, který je podle stanov odborové organizace oprávněn vystupovat jménem příslušné odborové organizace (srov. § 286 odst. 2 zák. práce). Určení, kdo je členem orgánu odborové organizace, je vnitřní záležitostí odborové organizace. Zaměstnavatel proto bude v konkrétním případě vycházet ze sdělení odborové organizace, kdo jsou členové jejího orgánu působícího u zaměstnavatele.
Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její organizační složka, která má právo jednat jménem odborové organizace.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou působení odborové organizace u zaměstnavatele je, aby alespoň 3 její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru. Odborová organizace, která přestane splňovat tuto podmínku, neboť počet jejích členů, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, poklesne na méně než 3, přestane dnem skončení pracovního poměru svého třetího člena působit u zaměstnavatele. Nepůsobí-li u zaměstnavatele odborová organizace, nepůsobí u něj ani její orgán, který je podle stanov odborové organizace oprávněn vystupovat jejím jménem a jehož člen požívá zvýšené ochrany podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.
Platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. § 4 zák. práce a § 34 a § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru a dalších právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru. Zkoumání podmínek pro podání výpovědi z pracovního poměru se proto děje podle stavu v době výpovědi, neboť její právní účinky nastávají okamžikem, kdy výpověď byla doručena druhému účastníku; k tomuto okamžiku (tj. ke dni, k němuž ve smyslu ustanovení § 334, § 335 a § 336 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru zaměstnanci doručena, popř. se považuje za doručenou) musí být též zjišťováno, zda byly splněny všechny podmínky (tedy i podmínky podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce) pro podání výpovědi (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2339/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2866/2014).
Z uvedeného vyplývá, že okolnost, zda u zaměstnavatele působí odborová organizace a její orgán, jehož členem je (byl v průběhu doby 1 roku před výpovědí) zaměstnanec, kterému byla zaměstnavatelem dána výpověď z pracovního poměru, a zda tedy zaměstnavatel byl povinen požádat odborovou organizaci o předchozí souhlas k výpovědi, jehož udělení je podmínkou platnosti tohoto rozvázání pracovního poměru (nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 61 odst. 4, části věty za středníkem, zák. práce), je třeba zjišťovat ke dni doručení výpovědi zaměstnanci. K tomuto dni je proto třeba zkoumat i splnění podmínky působení odborové organizace u zaměstnavatele spočívající v tom, aby alespoň 3 její členové byli u zaměstnavatele v pracovním poměru.
V projednávané věci bylo zjištěno, že odborová organizace (ZO ČMOS VÚ 5008 K.), ve které byla žalobkyně předsedkyní výboru, měla v době, kdy byla žalobkyni doručena výpověď ze dne 20. 2. 2012, pouze dva členy v pracovním poměru u žalované (žalobkyni a J. K.). Závěr soudů, že žalobkyně nebyla členkou orgánu odborové organizace působící u žalované, neboť odborová organizace (ZO ČMOS VÚ 5008 K.), jejíž byla předsedkyní, nesplňovala podmínku stanovenou v § 286 odst. 3 zák. práce, aby alespoň tři její členové byli u žalované v pracovním poměru, a že žalobkyni proto v době rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 20. 2. 2012 nepříslušela zvýšená ochrana podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, je tak správný.
Namítá-li žalobkyně, že žalovaná měla požádat odborovou organizaci (ZO ČMOS VÚ 5008 K.) o předchozí souhlas k výpovědi, neboť žalobkyně se nacházela v tzv. „ochranné“ lhůtě jednoho roku po skončení funkčního období, pak přehlíží, že předpokladem zvýšené ochrany zaměstnance, který byl členem orgánu odborové organizace, v době 1 roku po skončení jeho funkčního období podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je – jak vyplývá z výše uvedeného - působení odborové organizace, jejíhož orgánu byl zaměstnanec členem, u zaměstnavatele v době, kdy je mu dávána výpověď.
Za správný však nelze považovat závěr obou soudů, že byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001).
Judikatura soudů též dovodila, že přijetí jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, je zpravidla „důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), může být jiná okolnost spočívající pouze v jeho osobě (že kupř. podle názoru zaměstnavatele nesplňuje požadavky pro řádný výkon sjednané práce), jen podkladem (za splnění dalších zákonem stanovených předpokladů) k úvahám o možnosti skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004); obdobně to samozřejmě platí i tehdy, jestliže zaměstnavatel činí opatření směřující k tomu, aby práci konanou zaměstnancem, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, nadále konal nově přijatý zaměstnanec. Na tomto závěru nic nemění to, že rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách není právním úkonem a že je samo o sobě nelze přezkoumávat z hlediska jeho platnosti; nejedná se tu totiž o přezkum, ale o posouzení, jaké rozhodnutí bylo přijato a zda jde o rozhodnutí významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013).
V projednávané věci měla „organizační změna“, kterou žalovaná odůvodnila výpověď ze dne 20. 2. 2012, původ v rozhodnutí žalované reorganizovat 142. prapor oprav K. tak, že se zvýší počet vojáků a sníží počet „občanských“ zaměstnanců, na základě něhož bylo u Vojenského útvaru 5008 K. s účinností od 1. 10. 2008 zrušeno místo pracovníka logistiky (účetní) zastávané žalobkyní a nově bylo zřízeno místo specialisty určené pro vojáka z povolání v pracovišti logistické informační služby, jehož náplní bylo provádění účetních operací. „Organizační změna“ tedy v posuzovaném případě spočívala v náhradě (záměně) žalobkyně, která vykonávala práci účetní u žalované v pracovním poměru, jinou osobou, která měla stejnou činnost provádět ve služebním poměru vojáka z povolání (na tom nic nemění ani skutečnost, že náplní práce specialisty v pracovišti logistické informační služby byly kromě účetních operací i některé další činnosti související s plněním úkolů vojáka z povolání). Nejedná se tedy o to, že by „rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně“ v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit povinnost (srov. § 35 odst. 1 písm. a/ zák. práce) přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.
Je třeba totiž mít na zřeteli, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel – s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) druh práce propouštěného zaměstnance sjednaný pracovní smlouvou (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele, anebo – jako je tomu v posuzovaném případě - v rozhodnutí zaměstnavatele o nahrazení zaměstnance, vykonávajícího dohodnutý druh práce v pracovním poměru, vojákem z povolání, který má stejnou činnost vykonávat ve služebním poměru, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Poř. č. 7
Soupis movitých věcí pořízený podle § 326 o. s. ř. není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Případná pochybení při pořízení tohoto soupisu však mohou být posuzována jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 uvedeného zákona.
Vyškrtnutí věci ze soupisu ani neúspěch žalované strany v excindačním řízení samy o sobě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Pokud při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu, je excindační řízení řízením, které je způsobilé vést k nápravě nesprávného úředního postupu. Strana, která byla povinna k náhradě nákladů tohoto řízení, se může domáhat náhrady svých účelně vynaložených nákladů a náhrady nákladů uhrazených protistraně jako nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014)
O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, ve výroku I. zamítl žalobu co do částky 52 574 Kč, jíž se žalobce domáhal z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen posuzované řízení) a v exekučním řízení Exekutorského úřadu Nymburk, dále zamítl žalobu co do částky 57 750 Kč s přísl., jíž se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce v posuzovaném řízení vystupoval v pozici žalovaného. Jednalo se o řízení o vyloučení věcí ze soupisu movitých věcí. Soudem pověřený exekutor při sestavování soupisu movitých věcí, v exekučním řízení zahájeném na návrh žalobce (v posuzovaném řízení žalovaného), zařadil do soupisu i majetek třetí osoby, společnosti K. G., s. r. o. (v posuzovaném řízení žalobkyně), která následně podala excindační žalobu. Posuzované řízení bylo u Okresního soudu v Kutné Hoře zahájeno dne 25. 9. 2008. Dne 31. 10. 2011 byl okresním soudem vyhlášen rozsudek. Žalobkyně podala odvolání, které později vzala zpět, a to s ohledem na rozhodnutí soudního exekutora ze dne 3. 5. 2012, ohledně vyloučení movitých věcí. Dne 10. 7. 2012 nabyl rozsudek okresního soudu právní moci. Žalobce (v tomto řízení) následně po žalované (v tomto řízení) požadoval částku 52 574 Kč jakožto součet svých nákladů a nákladů zaplacených žalobkyni v posuzovaném řízení (dále jen „škoda“) a částku 57 750 Kč s přísl. jakožto náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení (dále jen „nemajetková újma“).
Po právní stránce ohledně nároku na náhradu škody soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci tento nárok nesvědčí. Poukázal na ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že se nelze domáhat nového rozhodnutí o nákladech řízení, a to cestou žaloby o náhradu škody proti státu, pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení v posuzovaném řízení. Podle citovaného ustanovení se může poškozený domáhat náhrady nákladů řízení v odškodňovacím řízení pouze tehdy, pokud neměl možnost svůj procesní nárok uplatnit v posuzovaném řízení, což není případ žalobce, neboť ten svůj nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit mohl, přičemž je zcela nepodstatné, že mu nebylo vyhověno. Náklady řízení se odrazily v nákladových výrocích vydaných konečných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která nadto nebyla pro nezákonnost zrušena. Žalobci tudíž nelze škodu přiznat, a to i z důvodu absence nezákonného rozhodnutí. Svoji povahou procesní nárok či procesní povinnost na náhradu, resp. na zaplacení nákladů řízení může být změněn do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá.
Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani tento nárok žalobci nesvědčí. Posuzované řízení trvalo 3 roky a 9 měsíců. Objevily se v něm dva průtahy v celkové délce 7 a ½ měsíce. Soud dospěl k závěru, že dané průtahy jsou v souhrnu v ještě tolerovatelné době a celková doba řízení nebyla výrazně dlouhá vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Proto věc uzavřel tak, že nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu zamítl.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K nároku na náhradu škody dodal, že žalobce požaduje náhradu nákladů posuzovaného řízení, jež však nesouviselo s nápravou nesprávného úředního postupu či se zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí. V rámci posuzovaného řízení bylo právo na náhradu nákladů řízení procesním nárokem, o takovém bylo pravomocně rozhodnuto (rozhodnutí nebylo zrušeno), a proto jej nelze transformovat do nároku hmotněprávního. Při soupisu věcí povinného podle § 326 odst. 1 o. s. ř. vykonavatel sepisuje všechny věci, které by mohly být prodány, a pokud s tím oprávněný souhlasí, exekutor je vyškrtne (§ 68 odst. 3 ex. ř.). Takový postup žalobce nezvolil, a proto postup exekutora nelze mít za nesprávný. Žalobce mohl vzniku nákladů v posuzovaném řízení zabránit, resp. je redukovat, uznáním žalovaného nároku, což neučinil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v celém rozsahu, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody spatřuje v tom, že otázka nastolená napadanými rozhodnutími v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně je daná otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo by měla být vyřešena jinak. Dovolatel vymezuje následující otázky:
1) Je nesprávným úředním postupem, jestliže soudní exekutor sepíše movité věci povinného, které se nacházejí na jiném místě, bez existence relevantních důvodů pro závěr, že věci na tomto místě jsou věcmi povinného?
2) Je stát odpovědný za škodu tvořenou náhradou nákladů řízení protistraně a úhradou vlastního právního zastoupení účastníka na straně žalované v excindačním řízení v případě, že soudní spor byl vyvolán v důsledku nesprávného úředního postupu exekutora, kde si vlastník vylučovaných věcí (protistrana) hájí svá vlastnická práva a žalovaným musí být podle procesních pravidel oprávněný v exekučním řízení?
3) Je soupis věcí movitých pořízený v exekučním řízení rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.?
4) Pokud ano, je rozhodnutím nezákonným, pokud jsou do něj pojaty věci patřící třetí osobě
a. jakékoliv věci,
b. jen ty, které byly sepsány bez existence relevantních důvodů?
5) Pokud soudní exekutor sám vyloučí dotčené věci ze soupisu, lze právo na náhradu škody uplatnit podle § 7 a § 8 odst. 1 OdpŠk?
6) Je vyloučení věcí ze soupisu věcí movitých v rámci exekučního řízení rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb.?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci, jež dovolatel spatřuje v závěrech, že:
a) zde absentuje nesprávný úřední postup na straně exekutora;
b) požadovaná náhrada škody spočívající v nákladech řízení neodpovídá definici § 31 odst. 1 OdpŠk.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné právní posouzení považuje závěr, že nebylo porušeno právo dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dovolatel uvádí, že délka posuzovaného řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkvěla v příčinách vycházejících z působení soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že učinit závěr o tom, zda orgán veřejné moci porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, je především úkolem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze právní otázky spojené s výkladem pojmu přiměřenosti délky řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 381/2011). Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolatel však v dovolání žádnou otázku ve výše uvedeném smyslu nevymezil. Z toho důvodu dovolací soud dovolání v této části jako nepřípustné odmítl.
Ohledně nároku na náhradu škody dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky výše uvedené pod č. 1, neboť dovolací soud nepostavil své rozhodnutí na závěru v otázce uvedeném. K závěru, že ze strany exekutora nemohlo jít o nesprávný úřední postup, dospěl pouze na základě toho, že dovolatel měl postupovat dle § 68 odst. 3 ex. ř. a požádat o vyškrtnutí dotčených věcí ze soupisu. Jinak se odvolací soud správností postupu soudního exekutora, resp. vykonavatele, nezabýval. Nejde tudíž o právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení dalších dovolatelem vymezených otázek, neboť tyto otázky doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
Dovolání je důvodné.
Nejdříve se dovolací soud zabýval otázkou, zda soupis podle § 326 o. s. ř. lze považovat za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Dle § 324 o. s. ř.: „V nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby nakládal s věcmi pojatými do soupisu…“
Dle § 326 odst. 1 o. s. ř.: „Soud v bytě (sídle) povinného nebo na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny, sepíše věci, které by mohly být prodány,…“
Podle § 49 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, se o soupisu pořídí záznam nebo vyhotoví protokol.
Soupisem se rozumí pojetí věcí povinného, které by mohly být prodány nebo jinak zpeněženy, do listiny k tomu oprávněnou soudní osobou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s. ISBN 978-80-7400-107-9. S. 2449.). Z výše uvedeného vyplývá, že o soupisu movitých věcí je rozhodováno v nařízení výkonu rozhodnutí, o němž soud rozhoduje před provedením soupisu. Soupis je následně proveden před právní mocí tohoto usnesení, neboť povinnému se usnesení doručuje nejdříve při soupisu. Samotný soupis tak není rozhodnutím dle procesních předpisů a nelze jej považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedenému závěru rovněž nasvědčuje ta okolnost, že případná pochybení při provedení soupisu nelze napravit v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. Naopak procesní právo upravuje zvláštní prostředky nápravy, jimiž je jednak návrh dle § 68 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), jednak excindační žaloba dle § 267 o. s. ř. Nelze však vyloučit, že při provádění soupisu bude soudní exekutor, případně jiná oprávněná osoba, postupovat v rozporu s právními předpisy. Takováto pochybení by bylo nutné posoudit jako nesprávný úřední postup dle § 13 OdpŠk.
Na druhou stranu, pokud v řízení je věc ze soupisu vyloučena, děje se tak na základě rozhodnutí soudu, případně soudního exekutora (srov. § 68 odst. 2 ex. ř. nebo § 330 odst. 4 in fine o. s. ř.). Nejde však o rozhodnutí měnící, či rušící ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť nedochází ke změně ani zrušení předcházejícího pravomocného rozhodnutí. Odpovědnost státu za škodu tak bude posuzována pouze ve spojitosti s případným nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000). Případné porušení zákonných pravidel musí být v řízení skutečně prokázáno, včetně příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Vyškrtnutí věci ze soupisu dle uvedených ustanovení ani případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení bez dalšího samy o sobě ještě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 OdpŠk, neboť při provádění soupisu není povinností soudního exekutora zjišťovat vlastnické právo povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010). Z čehož ovšem neplyne, že k nesprávnému úřednímu postupu při provádění soupisu dojít nemohlo (např. zahrnutím do soupisu věci navzdory tomu, že o této věci bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému, srov. § 51 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Vzhledem k výše uvedenému jsou bezpředmětné otázky výše vymezené pod č. 4 a 5, neboť tyto otázky vycházejí z kladného posouzení otázky č. 3.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda náklady vzniklé účastníkům vylučovacího řízení mohou představovat škodu nahraditelnou podle § 31 OdpŠk (otázka č. 2).
Na specifika vylučovacího řízení při rozhodování o nákladech tohoto řízení již poukázal Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, v němž dospěl k závěru, že v těchto řízeních lze aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl: „Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“
Výše uvedené se vztahuje rovněž na řízení o vylučovací žalobě. Také v tomto řízení může nastat situace, kdy žalobcův návrh na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí je nedůvodný, tudíž bude povinen žalovanému nahradit náklady řízení. Stejně tak žalovaný v tomto řízení může žalobě bránit bezdůvodně, a tak bude povinen k náhradě nákladů on. Specifikum vylučovacího řízení však spočívá v tom, že může nastat i třetí situace, a to právě v případě nesprávného úředního postupu soudního exekutora. I v tomto případě je však vylučovací žaloba podána přímo vůči oprávněnému, nikoliv vůči soudnímu exekutorovi. Je na oprávněném, aby v souladu se zásadou prevence předcházel vzniku škody. Pokud osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, poskytne před zahájením vylučovacího řízení oprávněnému důkazy, jimiž podpírá své tvrzení, je na oprávněném, aby se aktivně domáhal poskytnutí informací od soudního exekutora a případně mu přikázal věc ze soupisu vyloučit. Může však nastat situace, kdy exekutor oprávněnému neposkytne dostatek informací, případně jej ubezpečí o správnosti svého postupu. Za těchto okolností nelze po oprávněném spravedlivě požadovat, aby vždy, v případě možného sporu s třetí osobou, souhlasil s vyškrtnutím věci ze soupisu podle § 68 odst. 3 ex. ř., neboť má právo se domnívat, že exekutor jedná svědomitě a s náležitou odbornou péčí.
Také z právě uvedených důvodů Ústavní soud ve výše citovaném nálezu dospěl k závěru o možné aplikaci § 150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech vylučovacího řízení, když uvedl: „Citované ustanovení o. s. ř. v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle § 267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a který nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil.“ Dále uvedl: „Stěžovatelé však bránili svá práva nikoli z příčiny ležící na straně oprávněného, nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora. Soudy v řízení o tzv. excindační žalobě nemají dostatečný prostor ke zkoumání, zda postup soudního exekutora byl s právem souladný, anebo zda v důsledku jeho porušení došlo ke vzniku nějakých škod; k tomu slouží jiná řízení. V jejich rámci pak lze jako škodu uplatnit i ty náklady, které vznikly osobám v řízeních, v nichž úspěšně tvrdily, že mají k majetku taková práva, která výkon rozhodnutí nepřipouští.“ Z povahy věci se může jednat o dva typy řízení, na které cílí tento nález. Poškozený může svůj nárok uplatnit jak vůči státu, tak vůči soudnímu exekutorovi současně, což je v souladu s požadavkem na zvýšenou ochranu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 970/2006, publikovaný pod č. 44/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1361/2012).
Dovolací soud se tudíž neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že náklady vylučovacího řízení nemohou představovat škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť jde o procesní nárok, který již byl vypořádán v rámci vylučovacího řízení. V případě, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora, je sice možné v tomto řízení aplikovat § 150 o. s. ř., nicméně i při aplikaci tohoto ustanovení náklady řízení ponese strana, která vznik řízení nezavinila. I v případě, kdy soud k aplikaci § 150 o. s. ř. ve vylučovacím řízení nepřistoupil, mohl být příčinou vzniku (případně bezdůvodného pokračování) řízení nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v tom, že pojal do soupisu věci zjevně nepatřící povinnému a oprávněného ujistil o správnosti svého postupu, popř. mu neposkytl informace, ze kterých by mohl oprávněný dospět k závěru o nesprávnosti postupu exekutora, přičemž tyto informace si nemohl oprávněný zajistit od osoby, která si na sepsané věci činí nárok. Nutno připomenout, že ve vylučovacím řízení se soud nesprávným úředním postupem soudního exekutora nezabývá. Závěr vyjádřený v dovoláním napadeném rozhodnutí by tudíž znamenal, že pokud došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora, náklady vylučovacího řízení tak jako tak ponese účastník řízení, jenž vznik řízení nezapříčinil. Naopak proti skutečnému škůdci (soudnímu exekutorovi, resp. státu) by se náhrady škody nebylo možno domáhat, čímž by se za svůj případný nesprávný úřední postup stal neodpovědným. Takové uspořádání právních vztahů nelze považovat za spravedlivé. Nadto je daný závěr zjevně v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V intencích § 31 OdpŠk je nutné vycházet z toho, že pokud vylučovací řízení bylo zapříčiněno nesprávným úředním postupem soudního exekutora, pak toto řízení jako celek je řízením, které slouží k nápravě tohoto nesprávného úředního postupu (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Rozhodnutí o náhradě nákladů tohoto řízení s možnou aplikací § 150 o. s. ř. se v daném případě omezuje na úvahu, po které z procesních stran lze spravedlivě požadovat, aby se náhrady nákladů řízení v podobě nároku na náhradu škody domáhala po soudním exekutorovi, resp. státu. Nelze tak vycházet ve smyslu § 31 odst. 2 OdpŠk ze závěru, že poškozený měl možnost na základě procesních předpisů uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci vylučovacího řízení, neboť procesní předpisy neumožňují v tomto řízení uplatnit náhradu nákladů řízení přímo proti soudnímu exekutorovi, resp. státu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolatelem účelně vynaložené náklady v rámci vylučovacího řízení, jakož i náklady, které musel dovolatel zaplatit protistraně, mohou být podřazeny pod pojem škody tak, jak je vnímán v rámci soukromého práva. Soudy nižších stupňů se proto měly zabývat tvrzeným nesprávným postupem exekutora a příčinnou souvislostí mezi škodou a tímto postupem.
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu vymezeném ve výroku I. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně ve stejném rozsahu k dalšímu řízení.
Poř. č. 8
Částka odpovídající dani z přidané hodnoty, obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013)
Žalobou podanou 13. 10. 2010 se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce K + L S. P., s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (JUDr. V. P., soudnímu exekutorovi) toho, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3 076 078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že:
1) Žalovaný byl pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce.
2) Exekuce byla provedena:
a) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 miliónů Kč,
b) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193 514 Kč.
3) V obou případech usnesení o příklepu nabyla právní moci (3. 8. 2005 a 15. 12. 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3 076 078 Kč“, kterou žalovaný v zákonném termínu neodvedl finančnímu úřadu.
4) Po prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. 10. 2006) rozhodly soudy v exekučním řízení (exekuční soud prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu) o rozvrhu podstaty z prodeje úpadcových nemovitostí konečným způsobem tak, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty a po zaplacení nejvyššího podání měla být vydána (v zákonné lhůtě) správci daně.
5) Jelikož daňová pohledávka nebyla uspokojena před prohlášením konkursu na majetek úpadce a celý výnos dražeb se ke dni prohlášení konkursu nacházel na účtu žalovaného, náleží i žalovaná částka do konkursní podstaty úpadce, kde bude v konkursním režimu řešena i daňová pohledávka státu (daňovým dlužníkem je úpadce).
Rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, rozhodl O b v o d n í s o u d pro Prahu 7 o žalobě tak, že:
1) Uložil žalovanému, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3 076 078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 27. 7. 2010 (bod I. výroku).
2) Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 28. 7. 2010 do zaplacení (bod II. výroku).
3) Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně - vycházeje z ustanovení § 6, § 13 odst. 6 a § 14 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), z ustanovení § 75 a § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z ustanovení § 108 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů a z ustanovení § 568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
1) Není důvodná námitka žalovaného, že o částce odpovídající dani z přidané hodnoty již pravomocně rozhodl odvolací soud v exekuční věci úpadce, jelikož výroková část onoho rozhodnutí se této částky netýká. Závěr obsažený v důvodech tohoto rozhodnutí (že částka představující daň z přidané hodnoty z ceny vydražených nemovitostí nepatří do rozdělované podstaty) je nutno chápat tak, že odvolací soud má na mysli rozdělovanou podstatu v exekučním řízení nikoli majetkovou (správně konkursní) podstatu ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání.
2) Žalovaný v době do prohlášení konkursu na majetek úpadce neodvedl částku odpovídající dani z přidané hodnoty správci daně.
3) Dnem prohlášení konkursu na majetek úpadce se nositelem práv (úpadce), ale i povinností, které úpadce dosud nesplnil, stala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce; proto je důvod žalobě vyhovět, včetně úroků z prodlení za dobu od 1. 1. 2007 do 27. 7. 2010, tedy do doby, než žalovaný předmětnou částku složil do deposita podle § 75 exekučního řádu.
4) Zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení za dobu od 28. 7. 2010 do zaplacení je odůvodněno tím, že od uvedeného data je požadovaná jistina deponována (ve smyslu § 75 exekučního řádu) v úschově soudního exekutora, čímž nastaly (ve smyslu ustanovení § 568 obč. zák.) „účinky splnění závazku z hlediska prodlení“.
K odvolání žalovaného M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2013:
1) Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (první výrok).
2) Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok).
3) Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4) Uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 153 840 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně k závěru, že odvolání žalovaného „v zásadě“ není důvodné a k odvolacím námitkám uzavřel, že:
1) Ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007, uveřejněného pod číslem 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2008“), plyne, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí patřících do obchodního majetku povinného nepatří do rozdělované exekuční podstaty a soud nebo soudní exekutor ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo zaplaceno nejvyšší podání, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí.
2) Skutečnost, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí patřících do obchodního majetku povinného nepatří do rozdělované exekuční podstaty, neznamená, že nepatří ani úpadci (do jeho konkursní podstaty). Jde o pohledávku státu vůči úpadci, která se neuspokojuje z rozdělované exekuční podstaty ale jiným způsobem (přímo soudem nebo soudním exekutorem).
3) Žalovaný tedy porušil svou povinnost, jestliže neodvedl daň z přidané hodnoty po zaplacení nejvyššího podání. I když daň z přidané hodnoty odvádí soud nebo soudní exekutor, plátcem daně je povinný (úpadce), a to z částky získané prodejem jeho majetku.
4) Byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného a je-li vydání rozvrhového usnesení v exekuci prováděním exekuce (jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4368/2010 /usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu/), pak se uplatní ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) a e) ZKV a odtud plynoucí závěr, že nositelem povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí úpadce je správce konkursní podstaty (v daném případě žalobkyně).
5) Nepřiléhavá je námitka nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, podložená poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2007, pod číslem 24), týkající se účinků notářské úschovy. Složitelem a osobou, která v této věci přijala peníze do úschovy podle ustanovení § 75 exekučního řádu, je jedna a táž osoba (žalovaný). K tomu nelze přehlédnout, že (soudní) exekutor, který přijal věc do úschovy, ji může vydat složiteli, kdykoli o to požádá, nezávisle na vůli povinného.
6) Neobstojí ani námitka žalovaného k úrokům z prodlení, když potud žalobkyně uplatňuje úrok z prodlení, na který má nárok podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo právní otázky, „která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Dovolatel má (posuzováno podle obsahu dovolání) za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba bude zamítnuta a aby je současně zrušil ve výroku o zaplacení soudního poplatku.
Konkrétně dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda neodvedená částka odpovídající dani z přidané hodnoty za převod obchodního majetku při provádění exekuce, která nepatří do rozdělované exekuční podstaty a o níž (proto) nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením, náleží po prohlášení konkursu na majetek povinného do konkursní podstaty povinného, a zda nositelem povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí povinného (úpadce) se stává správce konkursní podstaty úpadce nebo jím zůstává soudní exekutor.
S názorem odvolacího soudu [že nositelkou povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty z prodeje nemovitostí povinného (úpadce) se stala žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadce] dovolatel nesouhlasí, maje jej za rozporný s (výše zmíněným) usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010. Z tohoto rozhodnutí dovolatel cituje i pasáž:
„Na uvedeném obecném závěru, že daň z přidané hodnoty do rozdělované podstaty nepatří, a že tudíž o ní - a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud) nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV ‚prováděním exekuce’), nemůže nic změnit ani dovolatelkou namítnutá okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor svou povinnost daň z přidané hodnoty zajistit a odvést místně příslušnému správci daně porušil“.
K tomu dovolatel uvádí, že v exekučním řízení vedeném na majetek pozdějšího úpadce neporušil povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a to s přihlédnutím k ustanovení § 68 exekučního řádu, platnému v době, kdy proběhly dražby (nemovitostí) (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005). R 69/2008 bylo vydáno až 11. 6. 2008 a dovolatel se řídil názorem obsaženým v díle Kasíková, M. a kol., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti a předpisy související, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck, 2005, str. 296, poslední věta (s tím, že před právní moci rozvrhového usnesení nebyl oprávněn odvést daň z přidané hodnoty).
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010 podle dovolatele vyplývá, že nepatří-li daň z přidané hodnoty do rozdělované (exekuční) podstaty a nelze-li o ní rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je prováděním exekuce podle § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV), pak její odvod není prováděním exekuce postihujícím majetek patřící do konkursní podstaty ve smyslu § 14 odst. 1 písm. e) ZKV. Nenáleží-li žalovaná částka do „rozvrhové podstaty“, nejde o majetek úpadce, tudíž nemůže ani spadat do konkursní podstaty a povinnost odvést daň z přidané hodnoty nepřechází na správce konkursní podstaty, ale zůstává povinností soudního exekutora (splnitelnou po právní moci rozvrhového usnesení).
Dovolatel dále cituje ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o příklepu), maje za to, že tam uvedená povinnost nepřechází prohlášením konkursu na majetek úpadce na správce konkursní podstaty, takže předmětná částka nepatří do konkursní podstaty úpadce; majetek povinného byl totiž vydražen před prohlášením konkursu.
Z dikce ustanovení § 6 odst. 2 ZKV pak dovolatel dovozuje, že daň z přidané hodnoty není majetkem, který by dlužníku patřil v den prohlášení konkursu, neboť náleží státu a je odváděna do státního rozpočtu, takže ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) ZKV nepřešlo prohlášením konkursu na majetek úpadce na správkyni jeho konkursní podstaty ani právo s touto daní nakládat.
Dovolatel dále uvádí, že se nepovažuje za osobu ve sporu pasivně věcně legitimovanou, jelikož žalovaná částka mu nenáleží a nehodlal si ji ponechat. Nevidí rovněž důvod, pro který by mu mělo být uloženo vydání žalované částky s úrokem z prodlení, který ani není příslušenstvím nezaplacené daně, přičemž dovolatel ani není dlužníkem žalobkyně.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. K tomu poukazuje závěry obsažené v R 69/2008 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4368/2010.
K ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty žalobkyně uvádí, že ve spojení s ustanovením § 101 téhož zákona vznikla dnem zaplacení ceny dosažené dražbou povinnost odvést daň do 25. dne po skončení daňového období, tedy do 25. 1. 2006, což se nestalo, takže dovolatel měl žalovanou částku ve svém držení ke dni prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce).
Plátcem daně z přidané hodnoty podle ustanovení § 95 zákona o dani z přidané hodnoty byl a je povinný (úpadce), nikoli soudní exekutor. Soudní exekutor zpeněžuje pro oprávněného majetek povinného, takže i výnos z provedené exekuce zůstává majetkem povinného až do okamžiku vydání oprávněnému. Daňovou pohledávku z neodvedené daně z přidané hodnoty přihlásil správce daně do konkursu vedeného na majetek úpadce, kde byla též přezkoumána a zjištěna. Po prohlášení konkursu na majetek povinného měl soudní exekutor ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a e) ZKV povinnost vydat vše, co ke dni prohlášení konkursu vymohl a drží, správkyni konkursní podstaty.
V replice (z 6. 11. 2013) k vyjádření žalobkyně dovolatel vesměs zopakoval dovolací argumentaci k § 68 exekučního řádu, uváděje dále, že žalobkyně ve vyjádření neuvádí jediný důvod, pro který by měla být „daň z přidané hodnoty náležející státu zahrnuta do konkursní podstaty úpadce“, když nejde o majetek úpadce. Míní rovněž, že je i v rozporu s dobrými mravy, byl-li za svůj principiální postoj chránící „nárok správce daně“ fakticky potrestán tím, že byl zavázán zaplatit žalobkyni ještě úrok (z prodlení) v celkové výši 1 035 532,10 Kč (přestože smyslem úroku z prodlení je tzv. penalizace, respektive „trest dlužníka“ náležející věřiteli, nesplní-li dlužník včas povinnost uhradit peněžitý závazek), jakož i soudní poplatek, což se fakticky rovná jeho ekonomické likvidaci. Závěrem zdůrazňuje, že žalobkyně se nevyjádřila k námitce nedostatku jeho pasivní věcné legitimace.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř.
I. K výrokům o nákladech řízení a soudním poplatku.
Dovolatel směřuje dovolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti třetímu výroku o soudním poplatku.
Nejvyšší soud předesílá, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří též oba (výše specifikované) výroky o nákladech řízení a výrok o soudním poplatku.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Dovolání ve vztahu ke shora označeným výrokům neobsahuje žádnou způsobilou argumentaci (nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k těmto výrokům), přičemž na řešení právních otázek, jimiž dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé, nespočívá žádný z těchto (akcesorických) výroků. Potud proto Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Srov. k tomu především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
K posuzování přípustnosti dovolání u závislých výroků (jimž jsou ve vztahu k potvrzujícímu výroku o věci samé jak označené výroky o nákladech řízení, tak výrok o soudním poplatku) srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
II. K té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé.
Potud je dovolání přípustné (dle § 237 o. s. ř.), když dovoláním otevřené právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly (v konkursních souvislostech) beze zbytku vyřešeny.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Skutkový stav věci, z nějž vyšel odvolací soud, lze shrnout následovně:
1) V exekuční věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „exekuční soud“) byl dovolatel pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce.
2) Exekuce byla provedena:
a) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 miliónů Kč,
b) prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193 514 Kč.
3) V obou případech usnesení o příklepu (ze 7. 7. 2005 a 15. 11. 2005) nabyla právní moci (3. 8. 2005 a 15. 12. 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3 076 078 Kč“ (pro úplnost budiž řečeno, že správně mělo jít o částku 3 076 768 Kč).
4) Usnesením ze dne 16. 10. 2006, prohlásil Městský soud v Praze konkurs na majetek úpadce (povinného).
5) Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (povinného) nebyla uspokojena [příslušnému finančnímu úřadu dovolatelem (soudním exekutorem) odvedena] shora (srov. bod 3/) označená daňová pohledávka ve výši 3 076 078 Kč. Jde o částku, která se až do 27. 7. 2010 nacházela v držení dovolatele a od 28. 7. 2010 je deponována (ve smyslu § 75 exekučního řádu) v úschově soudního exekutora (dovolatele).
6) Usnesením ze dne 1. 6. 2009, rozvrhl exekuční soud rozdělovanou exekuční podstatu povinného (úpadce) ve výši 16 913 503 Kč tak, že z ní uspokojil pohledávku České republiky – Finančního úřadu P. na dani z přidané hodnoty z převodu nemovitostí v dražbě v částce 3 076 768 Kč a pohledávku soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2 207 087 Kč; zbytek rozdělované podstaty ve výši 11 629 648 Kč vydal žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce. (Šlo přitom již o druhé usnesení exekučního soudu o „rozvrhu“, když první usnesení ze dne 20. 6. 2007, /jímž exekuční soud rozhodl o vydání „majetkové“ podstaty v částce 16 303 852,50 Kč žalobkyni jako správkyni konkursní podstaty úpadce/ zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2008, a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení).
7) K odvolání oprávněného i povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2010, (které nabylo právní moci 16. 7. 2010), změnil (mimo jiné) usnesení exekučního soudu tak, že z rozdělované podstaty ve výši 13 965 276 Kč (snížené předtím o odpočet daně z přidané hodnoty) se uspokojuje pohledávka soudního exekutora (dovolatele) na náhradu nákladů exekuce v částce 2 207 087 Kč a zbytek rozdělované podstaty ve výši 11 758 189 Kč se vydává žalobkyni (jako správkyni konkursní podstaty úpadce). Odvolací soud dospěl ohledně částky 3 076 768 Kč k závěru, že nepatří do rozdělované podstaty a soudní exekutor (dovolatel) ji odvede na osobní daňový účet povinného, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí.
8) K dovolání povinného Nejvyšší soud usnesením zrušil usnesení Městského soudu v Praze, v měnícím výroku o věci samé, jakož i usnesení exekučního soudu a věc vrátil exekučnímu soudu k dalšímu řízení. Ohledně částky 3 076 768 Kč poukázal Nejvyšší soud na závěry obsažené v R 69/2008, s tím, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty. Soud proto odvede daň z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně ihned poté, jakmile vydražitel zaplatil nejvyšší podání. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že na uvedeném obecném závěru, že daň z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty, a že tudíž o ní, a to ani jako o daňové pohledávce finančního úřadu a tím méně jako o „nákladech státu“ (jak nesprávně uvádí obvodní soud) nelze rozhodovat rozvrhovým usnesením (jehož vydání je ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV „prováděním exekuce“), nemůže nic změnit ani okolnost, že v konkrétním případě soudní exekutor porušil povinnost zajistit a odvést daň z přidané hodnoty místně příslušnému správci daně.
Podle ustanovení § 6 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007, pro věc rozhodném) majetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu (dále jen „podstata“) (odstavec 1). Konkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není (odstavec 2).
Dle ustanovení § 14 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) má prohlášení konkursu mimo jiné i tyto účinky:
a) oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné. Osoba, která uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o prohlášení konkursu,
(...)
e) nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§ 28).
Z ustanovení § 14a odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) se podává, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
Podle ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty se podává, že pro účely tohoto zákona se dále rozumí (…) c) obchodním majetkem souhrn majetkových hodnot, který slouží nebo je určen osobě povinné k dani k uskutečňování ekonomických činností a o kterém je tato osoba povinna účtovat nebo jej evidovat,
V této podobě platilo citované ustanovení jak v době vydání obou usnesení o příklepu (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005), tak v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. 10. 2006).
Podle ustanovení § 108 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době vydání obou usnesení o příklepu (7. 7. 2005 a 15. 11. 2005), přiznat a zaplatit daň správci daně je povinen a) plátce, který uskutečňuje zdanitelná plnění v tuzemsku, b) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, která uskutečňuje pouze plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně, kterým jsou poskytnuty služby podle § 10 odst. 7 s místem plnění v tuzemsku, c) kupující, který je plátcem nebo osobou identifikovanou k dani, kterému je dodáváno zboží za podmínek stanovených v § 17, d) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kterým je dodáváno zboží podle § 13 odst. 8, e) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kteří uskutečňují pořízení zboží z jiného členského státu, včetně pořízení zboží, které je předmětem spotřební daně, f) plátce nebo osoba identifikovaná k dani, kterým jsou poskytnuty služby podle § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 9, 12 a 13 s místem plnění v tuzemsku osobou registrovanou k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osobou povinnou k dani, g) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která uskutečňuje zasílání zboží do tuzemska podle § 18 osobám, které nejsou plátcem ani osobou identifikovanou k dani, pokud hodnota dodaného zboží, s výjimkou zboží, které je předmětem spotřební daně, přesáhne částku 1 140 000 Kč za kalendářní rok, h) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která uskutečňuje zasílání zboží do tuzemska podle § 18, které je předmětem spotřební daně, osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, i) osoba registrovaná k dani v jiném členském státě, která poskytuje služby uvedené v § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 12 a 13 nebo dodává zboží podle § 13 odst. 9 s místem plnění v tuzemsku osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, případně uskutečňuje jinou ekonomickou činnost v tuzemsku, j) osoba, které je při dovozu zboží toto zboží propuštěno do celního režimu, u kterého vznikla daňová povinnost, k) osoba, která pořizuje nový dopravní prostředek z jiného členského státu, l) zahraniční osoba povinná k dani, která poskytuje služby podle § 10 odst. 1, 2, 4, 5, 9, 10, 11 a 12 nebo dodává zboží podle § 13 odst. 9 s místem plnění v tuzemsku osobě, která není plátcem ani osobou identifikovanou k dani, popřípadě uskutečňuje jinou ekonomickou činnost v tuzemsku, m) osoba, která uvede daň na daňovém dokladu, n) zahraniční osoba povinná k dani, která poskytuje elektronické služby podle zvláštního režimu (odstavec 1). Osoby povinné přiznat a zaplatit daň mají procesní postavení daňového subjektu (odstavec 2). Osoba určená k zajištění prodeje obchodního majetku plátce, která přijala úplatu za uskutečněný prodej obchodního majetku, je povinna zajistit daň a odvést ji na osobní daňový účet plátce vedený u místně příslušného správce daně. Tato osoba je povinna oznámit správci daně uskutečnění a výši zdanitelného plnění ve lhůtě pro podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnil prodej obchodního majetku plátce (odstavec 3).
Ke dni prohlášení konkursu na majetek úpadce (k 16. 10. 2006) doznalo citované ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty změny (novelou provedenou zákonem č. 545/2005 Sb.) jen potud, že v odstavci 1 byla na konci textu písmene a) doplněna slova „s výjimkou dodání zlata podle § 92a.“ a do odstavce 1 bylo doplněno písmeno o) ve znění: „o) plátce, osoba registrovaná k dani v jiném členském státě nebo zahraniční osoba povinná k dani, kterým je dodáno zlato podle § 92a.“.
Judikatura obecných soudů je ustálena v následujících závěrech:
1) Prodej movitých věcí a nemovitostí ve výkonu rozhodnutí (exekuci) podléhá dani z přidané hodnoty, jde-li ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty o součást obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty. Je-li povinným právnická osoba, mají movité věci a nemovitosti vždy povahu obchodního majetku (R 69/2008, článek I., str. 420 /626/).
2) Plátcem daně z přidané hodnoty je osoba povinná přiznat a zaplatit tuto daň; tyto osoby jsou vyjmenovány v § 108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Daň z přidané hodnoty z prodeje obchodního majetku povinného zajišťuje a na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně odvádí soud, který provedl nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo nemovitostí (R 69/2008, článek II., str. 421-422 /627-628/).
3) Patří-li prodávaná movitá věc nebo nemovitost do obchodního majetku povinného (§ 4 odst. 3 písm. c/ zákona o dani z přidané hodnoty), který je plátcem daně z přidané hodnoty, soud určí nejnižší podání pro dražbu z odhadní nebo úředně stanovené ceny movité věci nebo z výsledné ceny nemovitosti, k níž připočte částku odpovídající dani z přidané hodnoty (R 69/2008, článek III., str. 422 /628/).
4) V nejvyšším podání, za něž soud udělil vydražiteli příklep prodávané movité věci nebo nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je obsažena daň z přidané hodnoty. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty; soud ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo nejvyšší podání zaplaceno, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (R 69/2008, článek III., str. 422 /628/).
5) Byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněné pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 86/2005“/).
6) Zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povahu zákona speciálního při plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Daňové pohledávky, vzniklé před prohlášením konkursu, musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, uveřejněný pod číslem 52/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 52/2007“/).
K závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 95/2000 a z R 52/2007 budiž dodáno, že v nich formulovanému pojetí vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků přitakal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/2002, uveřejněnému pod číslem 76/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uzavřel, že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání.“
K závěrům plynoucím z R 69/2008 Nejvyšší soud podotýká, že předmětem tam podaného výkladu byla ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty ve znění rozhodném i pro tuto věc.
Na takto ustaveném judikatorním základě lze pro poměry dané věci uvést k dovolací argumentaci následující:
1) Dovolatelova námitka, že daň z přidané hodnoty není majetkem, který by dlužníku patřil v den prohlášení konkursu, neboť náleží státu a je odváděna do státního rozpočtu, takže ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) ZKV nepřešlo prohlášením konkursu na majetek úpadce na správkyni jeho konkursní podstaty ani právo s touto daní nakládat, je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenná již proto, že dovolatel jejím prostřednictvím klade (z pohledu zákonné úpravy daní zjevně nesprávně) rovnítko mezi pojmy „daň“ a „majetek“.
2) Pozdější úpadce byl coby právnická osoba, na jejíž majetek byla vedena exekuce (povinný), osobou, jejíž nemovitosti měly pro účely zpeněžení v exekuci povahu obchodního majetku (R 69/2008, článek I., str. 420 /626/) a tedy i osobou povinnou přiznat a zaplatit z tohoto zpeněžení daň z přidané hodnoty (plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu ustanovení § 108 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty) (R 69/2008, článek II., str. 421-422 /627-628/). Proto nejnižší podání pro obě dražby sestávalo (mělo sestávat) z výsledné ceny nemovitosti, k níž byla připočtena částka odpovídající dani z přidané hodnoty (R 69/2008, článek III., str. 422 /628/).
3) Částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v nejvyšším podání zůstává i po zaplacení nejvyššího podání až do svého odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně majetkem povinného (zde majetkem pozdějšího úpadce), na čemž ničeho nemění skutečnost, že nepatří do rozdělované podstaty (není součástí rozvrhu) a že povinnost ji odvést má (coby osoba určená k zajištění prodeje obchodního majetku plátce, která přijala úplatu za uskutečněný prodej obchodního majetku) soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) v souladu s pravidlem formulovaným v § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty (aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí) (R 69/2008, článek III., str. 422 /628/). Nejde o „majetek státu“ (jak nesprávně tvrdí dovolatel), nýbrž (stále) o majetek právnické osoby - povinného, z nějž má být postupem určeným v ustanovení § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty tam určenou osobou (která ale není plátcem daně z přidané hodnoty, jímž zůstává povinný) uhrazena „daňová pohledávka“ státu (zaplacena daň z přidané hodnoty).
4) Není-li částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v nejvyšším podání předmětem rozvrhu (součástí rozvrhového usnesení) v exekučních souvislostech nedotčených konkursem, není ani důvod činit ji (po prohlášení konkursu na majetek povinného, k němuž došlo sice po zaplacení nejvyššího podání, leč před rozvrhem a před odvedením částky odpovídající dani z přidané hodnoty na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně) ani součástí „quasirozvrhového“ usnesení vydávaného způsobem popsaným v R 86/2005; tomu odpovídají též závěry Nejvyššího soudu vyjádřené (přímo pro poměry úpadcovy exekuční věci) v usnesení sp. zn. 20 Cdo 4368/2010.
5) Zbývá proto určit, jaký režim nakládání se pro částku odpovídající dani z přidané hodnoty, s níž mělo být v exekuční věci pozdějšího úpadce naloženo postupem podle § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, uplatní od prohlášení konkursu na majetek úpadce (od 16. 10. 2006). „Daňová pohledávka“ státu z titulu neodvedené (dosud neuhrazené) daně z přidané hodnoty z exekučního zpeněžení nemovitostí úpadce (povinného) je pohledávkou, která vznikla před prohlášením konkursu na majetek úpadce (před 16. 10 2006), takže jde o pohledávku (druhé třídy), která musí být přihlášena do konkursu vedeného na majetek úpadce - povinného (správce daně ji též správně přihlásil) a v průběhu konkursu ji zásadně nelze uspokojit jinak, než prostřednictvím rozvrhového usnesení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 95/2000, R 52/2007). Neodvedená částka odpovídající dani z přidané hodnoty z exekučního zpeněžení úpadcových nemovitostí je stále majetkem úpadce (povinného) a v souladu s ustanovením § 6 odst. 2 ZKV náleží do jeho konkursní podstaty. Z řečeného plyne, že od prohlášení konkursu na majetek úpadce (od 16. 10. 2006) již dovolatel (soudní exekutor v úpadcově exekuční věci) nebyl oprávněn odvést (uhradit) správci daně částku odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť by v intencích ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV šlo o nepřípustné provádění exekuce postihující majetek úpadce (povinného) a o nepřípustné uspokojování úpadcova (konkursního) věřitele mimo poměr a pořadí určené zákonem o konkursu a vyrovnání.
6) Prohlášením konkursu na majetek úpadce (povinného) přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty, tedy i se spornou částkou, na správce konkursní podstaty úpadce (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV), čímž byl práva jakkoli se spornou částkou nakládat zbaven dovolatel (soudní exekutor v úpadcově exekuční věci). Jakékoliv pochybnosti na téma, zda účinky předjímané ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) ZKV se prosazují (mají prosadit) též v poměrech daňových (co do plnění daňových povinností úpadce), rozptyluje jednoznačná dikce § 14a odst. 1 ZKV, jež v příkladmém výčtu práv a povinností, která přecházejí na správce konkursní podstaty úpadce prohlášením konkursu na majetek úpadce, zmiňuje též plnění povinností podle předpisů o daních.
7) Lze tudíž uzavřít, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty, obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného, soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí. Soudní exekutor, který tak neučiní dobrovolně (zde dovolatel), je ve sporu o vydání této částky do konkursní podstaty úpadce osobou pasivně věcně legitimovanou, jelikož u sebe zadržuje majetek náležející do konkursní podstaty úpadce.
Dovolání tudíž v tomto ohledu důvodné není a právní posouzení věci odvolacím soudem je potud správné.
Nejvyšší soud však shledává dovolání zčásti důvodným v rozsahu, v němž se týká přiznaného úroku z prodlení z dlužné částky.
Odvolacímu soudu lze obecně vzato přisvědčit v tom, že nesplnil-li dovolatel (coby soudní exekutor v úpadcově exekuční věci) povinnost vydat spornou částku do konkursní podstaty úpadce, ač k tomu byl žalobkyní (správkyní konkursní podstaty úpadce) vyzván, ocitl se v prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo požadovat (ve shodě s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák.) zákonný úrok z prodlení.
Oběma soudům je ovšem nutno vytknout, že jejich rozhodnutí postrádají jakýkoliv skutkový podklad (např. údaj o tom, kdy a jak byl dovolatel žalobkyní vyzván k vydání žalované částky), na jehož základě by bylo možno v rovině právní uzavřít, že dovolatel je v prodlení s úhradou (vydáním) sporné částky do konkursní podstaty úpadce právě od 1. 1. 2007 (v intencích závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jsou tyto závěry soudů nižších stupňů bez tomu odpovídajících závěrů skutkových nepřezkoumatelné).
Řečené platí tím více, že prodlení pokrývá i dobu, po kterou zde byla (byť nepravomocná) usnesení exekučního soudu, z nichž se podávalo (nejprve z usnesení z 20. 6. 2007 a posléze z usnesení z 1. 6. 2009), že částka odpovídající dani z přidané hodnoty má být vydána do konkursní podstaty úpadce prostřednictvím „quasirozvrhového“ usnesení exekučního soudu (v režimu R 86/2005) a kdy postup, jímž by soudní exekutor (dovolatel) tuto částku bez dalšího vydal správkyni konkursní podstaty úpadce (žalobkyni), mohl být vnímán jako rozporný s postupem (nebo rozhodnutím) exekučního soudu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) rozhodl o dovolání k té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, tak, že:
1) Zamítl dovolání v rozsahu, v němž se týkalo jistiny (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
2) Zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo příslušenství pohledávky (úroku z prodlení) a v navazujících (závislých) výrocích o nákladech řízení a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Výrok o soudním poplatku z odvolání, jenž povahu závislého výroku nemá, ponechal Nejvyšší soud nedotčen.
Poř. č. 9
Smlouva o nájmu nebytových prostor je platná i tehdy, je-li sice uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě zajistily, že právní vztah z nájmu nevznikne dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci.
Fikce souhlasu obecního úřadu s pronájmem místností určených k provozování obchodu a služeb podle § 3 odst. 2 poslední věty zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 2. 12. 1999) nastává i tehdy, nebyly-li k žádosti připojeny přílohy, na něž žádost odkazovala, avšak žádost i bez nich splňovala požadavky zákona na ni kladené.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 945/2013)
Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 24 906 615,90 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení ve výši, která odpovídá nařízení vlády č. 142/1994 Sb., z titulu vydání bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat placením nájemného podle neplatné nájemní smlouvy, kterou uzavřela žalovaná jako pronajímatelka a právní předchůdkyně žalobkyně Investiční a poštovní banka, a. s., jako nájemkyně dne 7. 2. 1996 a jejímž předmětem byl nájem nemovitosti č.p. na pozemku parc. č. 373/2 v katastrálním území M. O. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně a poté žalobkyně užívaly nebytové prostory v této smlouvě specifikované a platily dohodnuté nájemné. Smlouva je však podle žalobkyně absolutně neplatná, neboť nebyl dán souhlas obecního úřadu s nájmem těchto prostor podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Kromě toho je smlouva neplatná z důvodu, že nebytové prostory nebyly ke dni uzavření smlouvy kolaudovány za účelem jejich užívání k bankovním účelům. Za dobu od února 2002 do ledna 2006 zaplatila žalobkyně žalované na nájemném částku 30 464 438,90 Kč. Za užívání nebytových prostor měla žalobkyně podle svého výpočtu žalované zaplatit peněžitou náhradu ve výši 5 558 280 Kč. Rozdíl, který žalobkyně požaduje vydat, činí částku 24 906 615,90 Kč.
O k r e s n í s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 24 906 615,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši, jak vyplývá z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 16. 11. 1993 nabylo právní moci rozhodnutí, kterým Úřad městského obvodu M. O. a P. povolil opravu a rekonstrukci objektu č. p., J., U., v k. ú. M. O. s tím, že účelem opravy a rekonstrukce objektu je zabezpečení provozu mj. bankovní části (2. podzemní podlaží plus 1. a 4. nadzemní podlaží). Rozhodnutím ze dne 26. 7. 1996, č. 906/96, které nabylo právní moci dne 30. 7. 1996, povolil tentýž správní orgán užívání předmětné části stavby.
Dne 7. 2. 1996 byla uzavřena nájemní smlouva na objekt E., jejímž předmětem bylo přenechání nebytových prostor v tomto objektu žalovanou společnosti Investiční a poštovní banka, a.s. (právní předchůdkyně žalobkyně), s tím, že pronajímané nebytové prostory byly definovány takto:
- 1. podzemní podlaží 63,7 m2
- 1. nadzemní podlaží 176,9 m2
- 2. nadzemní podlaží 513,2 m2
- 3. nadzemní podlaží 232,5 m2
- 4. nadzemní podlaží 407,1 m2
- 5. nadzemní podlaží 227,1 m2
- 6. nadzemní podlaží 237,6 m2
celkem 1 858,1 m2, současně se žalovaná zavázala dokončit rekonstrukci nebytových prostor dle projektové dokumentace a požadavků právní předchůdkyně žalobkyně; účelem nájmu bylo poskytování bankovních a dalších služeb. Doba nájmu byla sjednána na dobu určitou, od 1. 7. 1996 do 1. 7. 2001 (správně 2011), s tím, že nezbytnou a nutnou podmínkou nájemního vztahu je kolaudace s nabytím právní moci a bude-li kolaudace s nabytím právní moci opožděná, nájem počíná běžet dnem následujícím po kolaudaci po dobu patnácti let. Nájemné činilo 3 000 Kč/m2 se zvyšováním dle roční inflace. Dne 15. 8. 1996 byly právní předchůdkyni žalobkyně předány veškeré klíče od pronajatých prostor a bylo provedeno zaškolení pracovníků nájemce s obsluhou technologie v pronajatých prostorách. Dne 19. 6. 2000 došlo k uzavření smlouvy o prodeji podniku mezi Investiční a poštovní bankou, a. s., a žalobkyní. Za dobu od února 2002 do února 2006 bylo žalobkyní na nájemném žalované zaplaceno 30 464 438,90 Kč.
Dne 12. 9. 1995 projevila podle soudu prvního stupně žalovaná vůli požádat Úřad městského obvodu M. O. a P. o souhlas s pronájmem nebytových prostor o celkové výměře 1 858,1 m2 v 1. podzemním a (zřejmě správně „až“) 6. nadzemním podlaží v objektu E., domu č. p. na pozemku p. č. 373/2, v k. ú. M. O., nájemci Investiční a poštovní bance, a. s., za účelem provozování banky a poskytování bankovních služeb, přičemž téhož dne podala žalovaná na poštu doporučenou zásilku o hmotnosti 0,012 kg tento projev vůle obsahující. Nebylo prokázáno, že by zásilka nebyla správnímu orgánu doručena.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném k 7. 2. 1996 (dále „zákon č. 116/1990 Sb.“), a dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla platně uzavřena.
Podle soudu prvního stupně neobstojí argument žalobkyně o neudělení souhlasu k pronájmu příslušným správním orgánem, neboť dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. pokud národní výbor (obecní úřad) do patnácti dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen. Žalovaná prokázala, že předala k doručení projev vůle žádající o souhlas příslušný správní orgán. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti sporu je to žalobkyně, kdo má povinnost prokázat tvrzení, že se projev žalované požádat příslušný úřad o souhlas s pronájmem, předaný České poště k doručení, tomuto úřadu do dispozice nedostal. Tento závěr založil na tom, že kontraktační proces byl zdlouhavý, smlouva byla uzavírána zcela rovnocennými stranami, předmětem nájmu byly prostory v historické budově v centru města vyžadující speciální technické úpravy, na které smlouva reagovala délkou nájemní doby a výší nájemného, přičemž smlouva byla bez dalšího plněna šest let, když námitku, že žalovaná nepožádala o souhlas s pronájmem nebytových prostor, vznesla žalobkyně až v době, kdy ani Česká pošta, s. p., ani Úřad městského obvodu M. O. a P. nebyly vzhledem ke skartačním lhůtám s to předložit listiny prokazující doručení. Přitom s přihlédnutím k praxi u žalobkyně běžným auditům lze předpokládat, že o absenci písemného souhlasu správního orgánu mohla vědět již mnohem dříve. Soud prvního stupně rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, podle něhož „je v zájmu spravedlivého rozhodování (ve smyslu § 1 o. s. ř.) třeba uplatňovat obecný princip, že extenzivním přístupem nelze zpochybňovat či otevírat záležitosti, které před mnoha lety založily právní vztahy. Ve sporech, v nichž časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační, je požadavek dokládat existenci právních úkonů, k nimž nebylo třeba ani písemné formy a k nimž pravidelně, resp. obvykle docházelo, nepatřičný (zde v případě pochybností platí zásada presumpce správnosti správního aktu)…Není-li důvod pochybovat o tom, že se určité věci před delší dobou dály obvyklým či pravidelným způsobem či (úředním) postupem, je pak důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ Nevyvratitelná domněnka udělení souhlasu tak vzhledem k doručení žádosti o souhlas nastala před uzavřením smlouvy.
Soud prvního stupně nepřijal ani argument právní nemožnosti plnění, přestože v den uzavření smlouvy, tj. 7. 2. 1996, nebyla stavba, ke které bylo vydáno stavební povolení, ještě dokončena a kolaudována. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že právo užívací bude převedeno až v době, kdy žalovaná toto právo nabude, v návaznosti na kolaudaci, čemuž nebrání žádné kogentní ustanovení.
Žalobkyně tedy užívala předmětné prostory a platila nájemné na základě platně uzavřené smlouvy a v souladu s ní, proto nešlo o bezdůvodné obohacení.
K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud k závěru soudu prvního stupně doplnil, že termíny užívané soudem prvního stupně „žalovaná projevila vůli požádat úřad o předchozí souhlas“ a „užívací právo“ považuje za nepřesné vyjádření toho, že žalovaná podala u úřadu žádost o udělení předchozího souhlasu dle ustanovení § 3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění platném do 3. 12. 1999, a že se jedná o nájem nebytových prostor. Odvolací soud dospěl k závěru, že k udělení souhlasu příslušným správním orgánem došlo na základě fikce dle ustanovení § 3 odst. 2, věta třetí zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud však neuvažoval o přenesení důkazního břemena na žalobkyni, nýbrž závěr o doručení žádosti správnímu orgánu učinil z obvyklého chodu věcí, neboť není žádný důvod k závěru opačnému, když jde o doručování poštou ve stejném místě, ve kterém se nacházelo jak sídlo adresáta, tak odesílatele. Důkazně na takovém závěru již nelze ničeho změnit v důsledku skartace materiálů pošty i úřadu. Podle odvolacího soudu bylo zpochybnění platnosti nájemní smlouvy žalobkyní účelové, neboť k němu došlo až po několika letech, kdy již byl nájemní vztah dlouhodobě nerušeně realizován. Odvolací soud dále zdůraznil, že zákon nestanovil žádné speciální obsahové a dokladové náležitosti žádosti, a proto je bez významu, že žalovaná spolu s žádostí nezaslala v ní avizované přílohy ohledně stavby, nehledě k tomu, že příslušný úřad byl zároveň stavebním úřadem, takže předmětné přílohy měl k dispozici i tak. Podle odvolacího soudu bylo prokázáno doručení žádosti a nastala zákonná fikce udělení požadovaného předchozího souhlasu.
Ohledně námitky, že předmět nájmu – nebytové prostory – byl ke sjednanému účelu pravomocně kolaudován až dne 30. 7. 1996, uzavřel, že smluvní strany na skutečnost, že stavba ještě není zkolaudována, v nájemní smlouvě reagovaly dohodou, že nájemní vztah vzniká až právní mocí kolaudačního rozhodnutí a ujednaly si důsledky, pokud by ke kolaudaci nedošlo v dohodnutém termínu. Podle názoru odvolacího soudu tak smlouva byla uzavřena s tím, že platnosti a účinnosti nabude nejdříve dnem následujícím po právní moci kolaudačního rozhodnutí. Smluvní strany nepostupovaly v úmyslu porušit předpisy stavebního zákona, naopak s ohledem na ně uzavíraly smlouvu k datu, ke kterému měl být předmět nájmu zkolaudován, tj. stavebně určen ke sjednanému účelu nájmu. Odvolací soud odkázal na zásadu autonomie vůle a právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. Důvodnost dovolání spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, když mu vytýká jeho závěr o platnosti nájemní smlouvy.
Podle dovolatelky ke vzniku smlouvy dochází v okamžiku včasného přijetí návrhu osobou, které byl návrh určen. Smlouva v tomto okamžiku vzniká jako platná, nebo nikoliv. Podle dovolatelky nebyla k okamžiku vzniku smlouvy splněna náležitost předmětu právního úkonu – předmět nájmu nebyl pravomocně kolaudován, nebyl tedy k nájmu způsobilý. Nájemní smlouva tedy byla absolutně neplatná pro nezpůsobilost jejího předmětu a pro rozpor se zákonem. Odvolací soud se dle dovolatelky ani nezabýval celou řadou práv a povinnosti, které se vztahovaly na dobu před kolaudací předmětu nájmu. Rozhodnutí soudů obou stupňů dle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je předcházející je stiženo vadou.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud věc nesprávně posoudil i ohledně doručení žádosti o udělení předchozího souhlasu k nájmu nebytových prostor obecnímu úřadu (resp. Úřadu městského obvodu M. O. a P.). V posuzované věci jde o to, zda žádost, která je neúplná, může vyvolat vznik fikce, přičemž dovolatelka se domnívá, že vznik fikce může přivodit pouze perfektní podání, o kterém by bylo možno bez dalšího rozhodnout. Pokud podání odkazuje na přílohy, které z logiky věci mohou obsah podání měnit, pak by bez ohledu na to, že tyto přílohy nemusejí být předkládány, o takovém podání nemohl příslušný orgán rozhodnout a není tedy možné, aby takové podání mohlo dát vzniknout jakékoliv fikci. Ohledně podrobnější argumentace dovolatelka odkázala na své podání z 18. 9. 2012.
Dovolatelka nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu „obvyklým postupem věci“, na základě níž odvolací soud učinil závěr o doručení této žádosti Úřadu městského obvodu M. O. a P. Svůj nesouhlas odůvodňuje tím, že:
a) tvrzený okamžik podání žádosti ze strany žalované není v časové souvislosti s uzavřením nájemní smlouvy, ale předchází mu o cca pět měsíců, což by bylo zcela neobvyklé a v rozporu s běžnou praxí;
b) ve spise úřadu není žádost jakkoli vedena, ačkoli žádosti byly do spisů zakládány, přičemž na vedení spisů se skartační lhůty nevztahovaly, neboť ty se vztahovaly pouze na knihu došlé pošty;
c) žalovaná byla osobou znalou v oblasti nemovitostí a jejich pronájmu, přesto nyní tvrdí, že u tak zásadní investice nezjišťovala, zda byla žádost o předběžný souhlas úřadu skutečně doručena tak, aby se nemusela spoléhat na nečinnost úřadu a na účinky fikce, přestože jí bylo známo, že úřad o žádostech aktivně rozhodoval.
V dalším k „obvyklému postupu věci“ odkázala na své podání z 18. 9. 2012.
Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, rozsudek ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009, rozsudek ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Z uvedené judikatury dle dovolatelky vyplývá, že na neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené v době před kolaudací nemůže nic změnit ani posléze vydané kolaudační rozhodnutí, neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku, a nelze ji tudíž následně konvalidovat. Vydání kolaudačního rozhodnutí nelze považovat za odkládací podmínku, neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu, jehož absence má za následek neplatnost právního úkonu. Smlouvu o nájmu nebytových prostor bylo možno uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu tehdy účinného § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Nájemní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, jestliže nebytové prostory byly pronajaty k účelům, ke kterým nebyly v době uzavření smlouvy stavebně určeny. Z nájemní smlouvy proto nemohly vůbec vzniknout subjektivní práva a povinnosti.
Ohledně institutu podmínky dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011.
Vzhledem k tomuto rozporu s ustálenou judikaturou považuje dovolatelka dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Nadto se dovolatelka domnívá, že rozhodnutí obou soudů se dotýkají otázek, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konkrétně má jít o dvě otázky:
1) Je přípustné jen na základě předložení poštovního podacího lístku a předložení listiny, jejíž datace odpovídá datu podacího lístku, spolehlivě učinit závěr, že dokumentem odeslaným poštou na základě podacího lístku je předložená listina, a tedy že předložení obou dokladů prokazuje, že listina byla prostřednictvím držitele poštovní licence odeslána a adresátovi skutečně doručena?
2) Bylo v rozhodné době možné, aby na základě neúplného podání nastaly účinky fikce udělení souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění, popř. obecně?
Dovolatelka dále pokládá tyto otázky, jimž přisuzuje zásadní právní význam:
3) Bylo v rozhodné době možné uzavřít nájemní smlouvu, jejíž platnost (nikoliv účinnost) měla nastat až v budoucnu, jak dovozuje krajský soud?
4) Bylo v rozhodné době možné platně uzavřít smlouvu, aniž by předmět nájmu byl v den jejího uzavření stavebně určen k účelu v nájemní smlouvě stanovenému?
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka v části dovolání, ve které napadá řešení otázky doručení žádosti příslušnému úřadu, vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění a nikoliv nesprávné právní posouzení věci. Neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že žádost žalované o souhlas s pronájmem nebytových prostor nebyla způsobilá k projednání, neboť z jejího obsahu bylo zřejmé, kdo ji činí, kdo je adresátem, které věci se týká a co navrhuje, nad rámec toho byla uvedena i celková výměra nebytových ploch s jejich rozvržením na jednotlivá podlaží. Projednatelnost žádosti nevyplývá z toho, jaké údaje žadatel v žádosti uvede, ale z toho, jaké údaje jsou k projednání žádosti potřebné.
Právního posouzení se dle žalované týká pouze námitka směřující proti platnosti nájemní smlouvy z důvodu, že byla uzavřena v době, kdy rekonstrukce části paláce E., ve kterém se nacházely pronajímané prostory, nebyla ještě kolaudována. Žalovaná poukazuje na to, že dle některých rozhodnutí Nejvyššího soudu může být stavební určení provedeno nejen kolaudačním rozhodnutím, ale i stavebním povolením (rozsudek ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1336/2009, rozsudek ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010, rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, 28 Cdo 2040/2003, 30 Cdo 1306/2001, 28 Cdo 1528/2005). Podle žalované je nepochybné, že při posuzování stavebního určení pronajímaných nebytových prostor bylo třeba vycházet z ustanovení § 85 odst. 1 tehdy platného stavebního zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popř. ve stavebním povolení. V posuzovaném případě již ve stavebním povolení ze dne 29. 10. 1993 bylo povoleno rozdělení paláce E. na několik částí, a to mimo jiné na bankovní část a na ni navazující část komerční a administrativní.
Nesprávnost právní názoru dovolatelky vyplývá i z dalších rozhodnutí dovolacího soudu. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, podle kterého věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována. Rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, dle kterého sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl vlastníkem prodávané věci, ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou.
Dovolatelka dále podle žalované pominula rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, ačkoliv na toto rozhodnutí odkazoval odvolací soud. Přitom toto rozhodnutí řeší skutkově obdobnou situaci, přičemž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že jestliže si účastníci sjednali, že nájemní vztah mezi nimi vznikne až po provedené kolaudaci, nevede tento postup k tomu, že by nepřímým předmětem nájemního vztahu byl předmět právně nedovolený s důsledky plynoucími z § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná dále upozornila na prioritu výkladu smluv, při kterém je možno dovodit jejich platnost. Rovněž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2012), z něhož vyplývá právní závěr, že k neplatnosti smlouvy dle § 39 obč. zák. nestačí formální porušení některého zákonného předpisu, nýbrž je zapotřebí, aby posuzovaný úkon skutečně zasáhl do právního vztahu, který dotyčné ustanovení upravuje či chrání.
Jestliže byla nájemní smlouva ze dne 7. 2. 1996 uzavřena za situace, kdy již stavebním povolením byla dotčená část paláce E. určena pro bankovní činnost, a jestliže navíc vznik nájemního poměru byl výslovným ujednáním odsunut až na dobu po právní moci kolaudačního rozhodnutí, je evidentní, že plněním této smlouvy nedošlo k porušení § 85 odst. 1 tehdejšího stavebního zákona, přičemž není významné, zda uvedené odsunutí vzniku nájemního vztahu bude posouzeno jako odkládací podmínka nebo jako ujednání o počátku doby určité, na kterou byla smlouva uzavřena.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolatelka podala k vyjádření žalované repliku.
V ní odmítá závěry předložené žalovanou. Pro věc nemá význam, zda a v jakém rozsahu znal příslušný úřad technické specifikace předmětné budovy.
Podle dovolatelky žalovaná dezinterpretuje § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. a judikaturu s ním související, když uvádí, že pro platnost nájemních smluv postačovalo stavební povolení. Naopak některá jí citovaná rozhodnutí uvádí opak, přičemž k takovému opačnému závěru je nutno dojít i při jazykovém výkladu předmětného ustanovení. Stavební povolení tedy nemůže nahradit kolaudační rozhodnutí. Nadto v době vydání stavebního povolení nebyly předmětné nebytové prostory určeny k provozování bankovní pobočky.
Soudní rozhodnutí, na která žalovaná odkazuje, dle dovolatelky s posuzovanou věcí vůbec nesouvisí nebo se týkají případů skutkově zcela odlišných.
Dovolatelka žalobu podávala až vlivem jí příznivé judikatury a upozorňuje na otázku předvídatelnosti práva a soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů právního státu.
V doplnění repliky pak dovolatelka odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1283/2012, podle něhož smlouva o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť takováto nájemní smlouva se svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posuzování otázky, zda v případě, kdy předpokladem platnosti nájemní smlouvy je vydání kolaudačního rozhodnutí, je tato podmínka platnosti smlouvy splněna i tehdy, kdy je sice smlouva uzavřena v době, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, účinnost smlouvy (resp. počátek nájmu) však byla vázána na právní moc tohoto kolaudačního rozhodnutí, k závěru odlišnému od toho, k němuž dospěl senát č. 26 v rozsudku ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009.
Z toho důvodu senát č. 23 rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp., jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jednak pro řešení otázky, zda nastaly účinky fikce udělení souhlasu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999, jestliže k žádosti o udělení souhlasu k pronájmu nebytových prostor nebyly přiloženy přílohy, na něž žádost odkazovala, jednak pro řešení otázky, zda je platná smlouva o nájmu nebytových prostor, která byla uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, avšak strany vázaly účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu na okamžik, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Prvá otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, druhá otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání však nemohou založit argumenty dovolatelky, kterými zpochybňuje závěr o doručení žádosti příslušnému správnímu orgánu, ke kterému s ohledem na obvyklý postup věci dospěl odvolací soud. Tyto námitky totiž směřují proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, jež nemůže být v dovolacím řízení přezkoumáváno.
Dovolání není důvodné.
Dovolatelka namítá, že dopis ze dne 12. 9. 1995, kterým žalovaná žádala příslušný úřad o souhlas s pronájmem určených nebytových prostor v paláci E., neobsahoval přílohy, na které žalovaná v žádosti odkazuje, a tato neúplná žádost nemohla založit fikci souhlasu příslušného správního orgánu. Tato námitka však není opodstatněná.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. 12. 1999, tedy do novely provedené zákonem č. 302/1999 Sb., se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru (resp. obecního úřadu). Pokud národní výbor do patnácti dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle § 3 odst. 4 uvedeného zákona pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Od účinnosti zákona o obcích rozhodoval o udělení souhlasu s pronájmem podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. orgán obce v přenesené působnosti [§ 22 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)].
Bližší vymezení žádosti zákon neobsahoval.
Ze skutkových zjištění přitom vyplývá, že podání činila žalovaná, že se týká udělení souhlasu k pronájmu specifikovaných nebytových prostor, a že se navrhuje udělení tohoto souhlasu. Žádost tedy splňovala minimální požadavky na ni kladené zákonem i bez příloh. Je třeba souhlasit s dovolatelkou, že přílohy mohou mít vliv na obsah žádosti – pokud však nejsou přiloženy a i bez nich žádost splňuje náležitosti shora uvedené, je třeba vyjít z toho, že fikce souhlasu je dána v takovém rozsahu, jaký vyplývá ze samotné žádosti bez příloh. Nelze totiž a priori vycházet z toho, že příloha, která měla být k žádosti přiložena pouze z vůle žadatele (tedy nikoliv z nutnosti vyhovět zákonnému požadavku splnit náležitosti žádosti), a nestalo se tak žadatelovým opomenutím, mění význam či rozsah žádosti. Tento závěr odpovídá i účelu fikce vyjádřené v třetí větě § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., kterým je zmírnění ingerence veřejné moci do soukromoprávního vztahu, kterou jinak toto ustanovení zakotvovalo.
S dovolatelkou však lze souhlasit v části její argumentace, ve které odvolacímu soudu vytýká, že nelze odsunout platnost smlouvy, je-li tato již uzavřena. Je-li právní úkon při svém vzniku absolutně neplatný, nemůže být tato neplatnost později zhojena. Závěr odvolacího soudu, že byla odložena platnost uzavřené smlouvy, je proto nesprávný.
Z hlediska rozporu se zákonem jako důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu podle § 39 obč. zák. je proto nutno platnost předmětné nájemní smlouvy posuzovat ke dni jejího vzniku.
Již výše citovaný § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. ve své větě první stanovil, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny, v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Podle § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. ke dni 7. 2. 1996 (dále jen „stavební zákon“), lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení § 76 až 84.
Podle odstavce 2 téhož paragrafu změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005), lze smlouvu o nájmu nebytových prostor platně uzavřít jen k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny kolaudačním rozhodnutím, příp. stavebním povolením.
Ustanovení § 85 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož lze stavbu užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení, je třeba vyložit v souvislosti s ustanovením § 76 a § 83 první věty stavebního zákona.
Podle § 76 stavebního zákona dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (odst. 1). Dokončené terénní úpravy, těžební a jim podobné nebo s nimi související práce, jakož i informační, reklamní a propagační zařízení se kolaudují pouze v případě, že to stavební úřad stanovil při jejich povolení (odst. 2).
Podle § 83 první věty stavebního zákona stavební úřad může na žádost stavebníka vydat časově omezené povolení k předčasnému užívání stavby i před jejím úplným dokončením, pokud to nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby a předčasné užívání neohrožuje bezpečnost a zdraví osob.
Na základě těchto ustanovení nelze než učinit závěr, že jestliže jde o stavbu, která se kolauduje (a nejde o její předčasné užívání), lze ji užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu určenému v tomto kolaudačním rozhodnutí.
V posuzované věci v době uzavření smlouvy nebyly nebytové prostory, které byly jejím nepřímým předmětem, zkolaudovány a tedy nebyly stavebně určeny k danému účelu.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně strany uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor dne 7. 2. 1996 přičemž doba nájmu byla sjednána na dobu určitou od 1. 7. 1996 do 1. 7. 2011 s tím, že nezbytnou a nutnou podmínkou nájemního vztahu je kolaudace s nabytím právní moci a bude-li kolaudace s nabytím právní moci opožděná, počíná nájem běžet dnem následujícím po kolaudaci.
Je tedy třeba posoudit, zda požadavek § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je splněn i tehdy, jestliže počátek nájmu, jako tomu bylo v daném případě, byl vázán na vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4683/2009, dovodil, že „vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení, nelze považovat za odkládací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., neboť jde o předpoklad platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu), jehož absence má s ohledem na ustanovení § 685, § 118 odst. 3 a § 37 odst. 2 obč. zák. za následek neplatnost právního úkonu. Na podmínku (tj. jakoukoliv skutečnost, o které subjekty právního úkonu v době jeho vzniku nevědí, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní), která se stává vedlejším ustanovením smlouvy, mohou být podle § 36 obč. zák. v občanském právu vázány právní následky (účinky) právního úkonu. Jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným (odstavec 3). Je-li však vydání rozhodnutí o povolení užívání prostor pro trvalé bydlení (kolaudace prostor na byt) předpokladem platnosti smlouvy o nájmu bytu podle § 685 obč. zák., nemůže ani zmaření podmínky (nevydání kolaudačního rozhodnutí) vést k závěru, že prostory se již staly způsobilým předmětem smlouvy. Vydání kolaudačního rozhodnutí o povolení užívání prostor, jež mají být předmětem nájmu, k trvalému bydlení (předvídaného i účastníky v nájemní smlouvě) je proto předpokladem platnosti právního úkonu (nájemní smlouvy k bytu).“
Tento závěr však není správný.
Shora uvedená podmínka platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor je splněna i tehdy, je-li sice smlouva uzavřena v okamžiku, kdy ještě nebylo vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí, avšak strany ve smlouvě řádně zajistily, že účinnost smlouvy, resp. počátek nájmu nezačne dříve, než bude vydáno kolaudační rozhodnutí a toto rozhodnutí nabude právní moci.
Takový postup totiž vede k tomu, že je splněn požadavek zákona, že se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Tento závěr je i v souladu s níže uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu: s rozsudkem ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, podle kterého nelze mít za to, že by prodávající nemohl kupující platně prodat věc, kterou v době uzavření kupní smlouvy zatím nevlastnil, bylo-li reálné, že se stane vlastníkem prodávaných věcí a právě z toho důvodu vázal účinnost smlouvy na odkládací podmínku, s rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 142/2012, podle kterého věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba ještě nebyla kolaudována, a konečně i s rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, v němž bylo judikováno, že v případě, že si účastníci sjednali, že nájemní vztah mezi nimi vznikne až po provedené kolaudaci, nevede tento postup k tomu, že by nepřímým předmětem právního vztahu byl předmět právně nedovolený s důsledky plynoucími z § 39 obč. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak z výše uvedených důvodů správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 54 300 Kč (§ 1 odst. 2, věta první, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. d/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 11 466 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem ve výši 66 066 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) (část věty před středníkem) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o. s. ř.
Poř. č. 10
Vadou zboží podle ustanovení § 422 obch. zák. je též nepředání dokladů stanovených v kupní smlouvě.
Přijme-li kupující vadné plnění, prodlení prodávajícího se splněním povinnosti dodat zboží nenastává, resp. nepokračuje. Primární smluvní závazek prodávajícího dodat zboží ve sjednané době se v případě vadného plnění mění ve smyslu ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák. na závazek z vadného plnění odpovídající nárokům kupujícího z vad zboží.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 694/2015)
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 745 339, 30 Kč s příslušenstvím a částky 27 615, 95 EUR s příslušenstvím. Usnesením ze dne 20. 3. 2012, soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení co do částky 17 015, 95 EUR, neboť žalobkyně vzala před prvním jednáním žalobu co do této částky zpět, protože jí byla žalovanou uhrazena. Žalované částky představovaly část dohodnuté kupní ceny za zboží (fotovoltaické panely), které žalobkyně dodala žalované na základě kupní smlouvy ze dne 3. 10. 2012. Žalovaná uplatnila proti nároku žalobkyně jako procesní obranu nárok na zaplacení smluvní pokuty, jenž měl žalované vzniknout prodlením žalobkyně s dodáním zboží, neboť žalobkyně spolu s fotovoltaickými panely nedodala tzv. flashtesty, jakožto další doklad stanovený v kupní smlouvě.
M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 745 339, 30 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z této částky od 31. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.) a částku 11 101, 23 EUR spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 10 600 EUR od 30. 4. 2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalované, že žalobkyně byla jako prodávající v prodlení s dodáním zboží, pokud žalované spolu s fotovoltaickými panely nedodala tzv. flashtesty. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že dne 3. 10. 2012 žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovanou jako kupující kupní smlouvu, podle níž měla žalované dodat fotovoltaické panely. Dle čl. 2 předmětné kupní smlouvy měly být kompletní flashtesty přílohou zálohové faktury ke každé účtované dodávce zboží. V článku 5.2 všeobecných smluvních podmínek žalobkyně výslovně prohlásila, že disponuje všemi doklady o kvalitě a charakteru zboží a že tyto doklady jsou nedílnou součástí dodávky. Podle soudu prvního stupně žalobkyně sice byla povinna předat žalované rovněž tzv. flashtesty jako další doklad stanovený ve smlouvě, avšak přestože tuto povinnost nesplnila, vznikl jí nárok na zaplacení kupní ceny, neboť dodání zboží bylo nesporné, a to včetně převedení vlastnického práva k němu na žalovanou. Tzv. flashtesty představovaly dokumenty nutné k užívání zboží a na jejich nedodání je třeba nahlížet jako na vadu zboží, nikoli jako na prodlení s dodáním zboží ze strany žalobkyně (prodávající). Soud prvního stupně rovněž konstatoval, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ prodlení žalobkyně s dodáním zboží, nikoli pro případ vadného plnění, proto byla procesní obrana žalované bezdůvodná.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání.
V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho hodnotící závěry. K námitkám žalované, že soud prvního stupně chybně aplikoval § 422 obch. zák., neboť se ve vztahu k nedodání flashtestů nejednalo o porušení povinnosti stanovené v § 420 obch. zák., ale o porušení povinnosti dle § 409 odst. 1 ve spojení s § 411 obch. zák., odvolací soud konstatoval, že tzv. flashtesty sice představovaly další doklad stanovený ve smlouvě ve smyslu § 417 obch. zák., avšak nebyl-li takový doklad k části dodávky přiložen, je nutné na jeho absenci nahlížet jako na vadu zboží. Žalovaná však žalobkyni vady zboží nevytkla a neuplatnila práva z odpovědnosti za vady, nenastaly proto ani podmínky pro postup podle § 439 odst. 4 obch. zák.
Žalovaná se podle odvolacího soudu rovněž mýlí, tvrdí-li, že jí svědčí právo na úhradu smluvní pokuty, ať už je absence tzv. flashtestů posuzována jako prodlení s dodáním zboží nebo jako vada zboží. Žalobkyně se nedostala do prodlení s dodáním zboží, neboť splnila povinnost dodat žalované zboží a umožnila žalované nabýt ke zboží vlastnické právo. Žalovaná dodané zboží převzala a žalobkyni vzniklo právo požadovat úhradu kupní ceny.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Uvádí, že dovolání podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 1, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právního pochybení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil svým závěrem, že nedodání tzv. flashtestů představuje vadu zboží podle § 422 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka namítla, že tzv. flashtesty nebyly žalobkyní žalované vůbec dodány, nemohly tedy obsahovat žádné vady. Citované ustanovení obchodního zákoníku proto nelze na daný případ aplikovat. Žalobkyně porušila své povinnosti uvedené v § 409 a § 411 obch. zák. Dodávku zboží bez tzv. flashtestů ale nelze považovat za úplnou a žalobkyně je s dodáním zboží v prodlení.
Dovolatelka rovněž namítla, že i kdyby v daném případě bylo možno nazírat na nedodání tzv. flashtestů jako na vadu zboží, zakládalo by znění čl. 4 odst. 4.5 všeobecných smluvních podmínek povinnost žalobkyně uhradit smluvní pokutu. Z hlediska tohoto ujednání je totiž podstatné, že žalobkyně nedodržela dohodnuté smluvní termíny kompletního dodání zboží, a není podstatné, zda je nesplnění této povinnosti posuzováno jako prodlení či vada plnění.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka řešená napadeným rozsudkem, zda nedodání dokladů stanovených v § 417 obch. zák. představuje vadu zboží a zakládá prodlení s jeho dodáním, nebyla dovolacím soudem doposud řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně. Podle § 324 odst. 3 obch. zák. jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a závazek zaniká jejich uspokojením.
Podle § 409 odst. 1 obch. zák. kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.
Podle § 411 obch. zák. prodávající je povinen kupujícímu dodat zboží, předat doklady, které se ke zboží vztahují, a umožnit kupujícímu nabýt vlastnického práva ke zboží v souladu se smlouvou a tímto zákonem.
Podle § 417 obch. zák. prodávající je povinen předat kupujícímu doklady, jež jsou nutné k převzetí a k užívání zboží, jakož i další doklady stanovené ve smlouvě.
Podle § 422 obch. zák. odst. 1 poruší-li prodávající povinnosti stanovené v § 420, má zboží vady. Za vady zboží se považuje i dodání jiného zboží, než určuje smlouva a vady v dokladech nutných k užívání zboží.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou, jíž dovolatelka v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu o tom, že nedodání tzv. flashtestů představuje vadu zboží dle § 422 obch. zák.
Ustanovení § 422 obch. zák. zakládá právní fikci, podle níž porušení povinností prodávajícího stanovených v § 420 obch. zák. způsobuje vadu zboží. Za vadu zboží se podle věty druhé téhož ustanovení považují mimo jiné i vady v dokladech nutných k užívání zboží. Takovou vadu v dokladech nutných k užívání zboží nepředstavuje pouze jejich nekompletnost, jak se mylně domnívá dovolatelka, nýbrž i jejich úplná absence, neboť potřebná dokumentace není způsobilá splnit svůj účel nejen v případě, že je poskytnuta s vadami, ale i v případě, že nebyla poskytnuta vůbec (shodně např. Bednář, Kasík in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, str. 64). Dovolatelce lze sice přisvědčit, že tzv. flashtesty nepředstavovaly doklady nutné k užívání zboží podle § 422 odst. 1 obch. zák., tedy doklady, bez nichž by nebylo možné zboží z faktických či právních důvodů užívat, nýbrž doklady vztahující se ke zboží podle § 411 obch. zák. Nelze jí však přisvědčit, že odvolací soud posoudil tzv. flashtesty odlišně, uvedl-li, že představovaly doklady stanovené ve smlouvě podle § 417 obch. zák. Posledně citované ustanovení obch. zák. totiž obsahuje výčet dokladů vztahujících se ke zboží dle § 411 obch. zák. a zahrnuje mezi ně i doklady stanovené ve smlouvě. Tato námitka dovolatelky tedy není důvodná.
Dovolací soud se ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem řádného dodání zboží je nejen předání dokladů nutných k užívání zboží, nýbrž i dalších dokladů stanovených ve smlouvě (srov. § 417 obch. zák.). Pokud další doklady stanovené ve smlouvě obsahovaly vady nebo nebyly kupující vůbec předány, jako tomu bylo v nyní posuzované věci, nedošlo k řádnému dodání zboží. Ve vztahu k závěru o vadách zboží je přitom nerozhodné, zda prodávající kupujícímu nedodal doklady nutné k užívání zboží či doklady stanovené ve smlouvě, neboť o vadu zboží se jedná v obou případech.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatelky týkající se jejího nároku na zaplacení smluvní pokuty a shledal ji taktéž nedůvodnou. Podle čl. 4 odst. 4.5 všeobecných smluvních podmínek totiž „prodávající odpovídá za dodržení dohodnutých termínů dodání zboží“ a pro případ jejich nedodržení stanoví prodávajícímu povinnost „zaplatit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 0,2% za každý den prodlení“. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že smluvní pokuta sjednaná ve všeobecných smluvních podmínkách by se uplatnila pouze v případě prodlení žalobkyně s dodáním zboží, nikoli v případě dodání vadného zboží, neboť z formulace tohoto ujednání je zřejmé, že na případy dodání vadného zboží nedopadá.
Dovolací soud proto k této námitce dovolatelky rovněž přezkoumal závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla s dodáním zboží v prodlení, a shledal jej správným. Žalobkyně nebyla s dodáním zboží v prodlení i přesto, že dovolatelce nedodala zboží bez vad, neboť přímo z dikce § 324 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že poskytne-li dlužník věřiteli vadné plnění, obsah závazku se v takovém případě mění způsobem, který odpovídá nárokům vzniklým z vadného plnění, neměl-li věřitel právo na odstoupení od smlouvy nebo takového práva nevyužil. Prodlení dlužníka tak v případě, že věřitel přijme vadné plnění, nenastává, resp. nepokračuje (viz např. Eliáš, K. in Prodlení dlužníka, Právní rádce 12/2003, s. 5). Ve vztahu ke kupní smlouvě se tedy primární smluvní závazek prodávajícího dodat zboží ve sjednané době v případě vadného plnění mění ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák. na závazek z vadného plnění odpovídající nárokům kupujícího z vad zboží a prodlení prodávajícího nenastává. Je tomu tak proto, že prodlení by v takové situaci již nebylo k čemu vztahovat, neboť po přijetí vadného plnění nelze splnit původní dluh, protože ten v primární podobě již neexistuje (shodně např. Šilhán in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část /§ 1721-2054/. Komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2014, str. 1042, či Eliáš in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008, str. 1480, nebo Škárová in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). V nyní souzeném případě dovolatelka od žalobkyně vadné plnění přijala (o čemž mezi účastníky nebylo sporu) a k odstoupení od smlouvy nedošlo. Obsah smluvního závazku žalobkyně se proto proměnil, nemohly ji nadále stíhat následky prodlení, ale dopadly na ni pouze následky odpovědnosti za vadné plnění. Bylo proto na dovolatelce, aby žalobkyni vady zboží náležitě vytkla a uplatnila vůči ní práva z odpovědnosti za vady. Jestliže tak neučinila, nemohla se proti vadám dodaného zboží „bránit“ ani postupem podle § 439 odst. 4 obch. zák. ani prostřednictvím ustanovení o smluvní pokutě obsaženého ve všeobecných smluvních podmínkách.
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3, větu první, o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 19. 5. 2014 (srov. ustanovení § 57 odst. 2, větu první, o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Poř. č. 11
Požadavek předvídatelnosti vzniku škody podle § 379 obch. zák. se uplatní i v případě, kdy je odpovědnost za škodu založena porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. Okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, je okamžik vzniku povinnosti, která byla porušena, tedy povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013)
M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2011, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 760 390, 50 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která ji vznikla, neboť žalovaný jako jednatel žalobkyně nejednal s péčí řádného hospodáře tím, že v souvislosti se stavbou víceúčelové haly k pozemkům parc. č. 2380/7 o výměře 870 m2 a parc. č. 2380/94 o výměře 24 m2, které byly v jeho vlastnictví, nezajistil právně platný vztah žalobkyně k těmto pozemkům, resp. včas a dostatečně neinformoval žalobkyni o konfliktu svých zájmů jako osoby fyzické a jako jednatele žalobkyně. Poté, co se žalobkyně dozvěděla, že jsou předmětné pozemky ve vlastnictví žalovaného, byla donucena tyto pozemky od žalovaného koupit za nevýhodných podmínek. Dne 31. 5. 2005 uzavřela se žalovaným kupní smlouvu, na základě které od něho pozemky odkoupila za 6 000 000 Kč. Předtím si od něho pozemky pronajala na dobu od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 a na nájemném mu za tuto dobu zaplatila částku 400 000 Kč. Podle znaleckého posudku však v roce 2003 činila obvyklá cena těchto pozemku 2 440 620 Kč a obvyklá cena nájmu za uvedené období byla 198 989, 50 Kč.
Dne 21. 11. 2008 vydal soud prvního stupně mezitimní rozsudek, ve kterém rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněný.
K odvolání žalovaného bylo toto rozhodnutí rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2010, potvrzeno.
Soud prvního stupně tedy vyšel z toho, že rozhodnutí o základu věci je již pravomocné, odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je dána. Nezabýval se tedy příčinnou souvislostí mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody, spoluodpovědností dalších osob, pasivní věcnou legitimací na straně žalovaného či námitkou promlčení. Při výpočtu výše škody vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. B. Uzavřel, že výše škody požadovaná žalobkyní je oprávněná. Náhrada škody vzniklé žalobkyni sestává z částky 3 559 380 Kč, což je rozdíl mezi částkou 6 000 000 Kč (kupní cena uhrazená žalobkyní za předmětné pozemky na základě kupní smlouvy) a částkou 2 440 620 Kč (cena obvyklá předmětných pozemků k roku 2003), a částky 201 010, 50 Kč, což je rozdíl mezi nájmem uhrazeným žalobkyní na základě nájemní smlouvy a obvyklou výší nájemného předmětných pozemků.
K odvolání žalovaného V r c h n í h o s o u d u v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 1 069 745, 50 Kč potvrdil; ve zbývající části výroku I. jej změnil tak, že co do částky 2 690 645 Kč žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu (druhý až čtvrtý výrok).
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení § 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obch. zák. a dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák.
Odvolací soud poukázal na ustanovení § 379 obch. zák. a uvedl, že v roce 2003, kdy došlo ke škodnímu jednání žalovaného, nemohl tento předvídat, za jakou cenu se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat. Je proto nutno uplatnil objektivní, nikoli subjektivní, hledisko a vyjít z toho, že obvyklá cena předmětných pozemků činila v roce 2005 částku 3 311 376 Kč a obvyklá cena nájmu za předmětné pozemky za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 částku 198 989, 50 Kč. Ceny sjednané mezi žalobkyní a žalovaným, a to 6 000 000 Kč za prodej pozemků na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 a 400 000 Kč na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 9. 2004, nejsou tedy pro posouzení věci rozhodné. Rozhodné jsou ceny obvyklé. Uvedl, že jestliže žalobkyně zaplatila žalovanému na kupní ceně a za nájem pozemků více než je cena obvyklá, jde o škodu, jejíž vznik žalovaný nemohl předvídat. Tato škoda se dle ustanovení § 379 věta druhá obch. zák. neuhrazuje. Uzavřel, že skutečná škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí částku obvyklého nájemného za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005 ve výši 198 989, 50 Kč a dále částku 870 756 Kč, která je tvořena rozdílem mezi obvyklou cenou pozemků v roce 2005 ve výši 3 311 376 Kč a obvyklou cenou pozemků v roku 2003 ve výši 2 440 620 Kč. Obvyklá cena pozemků ve výši 2 440 620 Kč je cenou, za kterou mohla žalobkyně předmětné pozemky od žalovaného koupit již v roce 2003, avšak v důsledku škodního jednání žalovaného jí tato koupě nebyla umožněna. Koupě byla umožněna až v roce 2005, kdy obvyklá cena pozemků již dosáhla částky 3 311 376 Kč. Celková skutečná škoda žalobkyně tedy činí částku 1 069 745, 50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení spočívá dle dovolatelky v nesprávné aplikaci ustanovení § 379 věta druhá obch. zák. na danou věc. Namítá, že odvolací soud neměl omezovat výši škody, kterou je žalovaný povinen žalobkyni nahradit jen na předvídatelnou škodu, neboť u deliktní odpovědnosti za škodu je aplikace § 379 odst. 2 obch. zák. vyloučena.
Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zjistil, jakou škodu žalovaný předvídal v době škodního jednání jako možný důsledek porušení své povinnosti vykonávat působnost jednatele žalobkyně s péčí řádného hospodáře nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v době škodního jednání žalovaný znal nebo měl znát při obvyklé péči. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že škoda vzniklá žalobkyni v důsledku škodního jednání žalovaného činí v případě nájemního vztahu částku 198 989, 50 Kč, tedy částku, která odpovídá obvyklé ceně nájmu za období od 1. 10. 2004 do 31. 5. 2005. Škoda, která žalobkyni vznikla, musí spočívat v rozdílu mezi cenou nájmu skutečně žalobkyní zaplacenou, tj. 400 000 Kč a obvyklou cenou nájmu, tj. částkou 198 989, 50 Kč.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrzuje, případně napadené rozhodnut zrušil.
K dovolání žalobkyně se dle obsahu spisu žalovaný nevyjádřil.
Pro dovolací řízení v této věci je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013, což se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné k řešení otázky zdali a za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení § 379 obch. zák. o náhradě předvídatelné škody v případě porušení povinností statutárního orgánu společnosti jednat s péčí řádného hospodáře upravených v ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák.
K námitce dovolatelky, že v případě vzniku škody v příčinné souvislosti s porušením péče řádného hospodáře (§ 194 odst. 5 obch. zák.) nelze ustanovení § 379 obch. zák. vůbec aplikovat, odkazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006. Ačkoliv v tomto rozhodnutí dovolací soud posuzoval, zda je „v případě porušení povinnosti společnosti vůči svému menšinovému akcionáři aplikovatelné ustanovení § 379 obch. zák.“, závěry zde uvedené se bezesporu uplatní i na vztah mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem. S odkazem na znění § 261 odst. 3 písm. f) obch. zák. tak lze i v projednávaném případě uvést, že toto ustanovení nevzbuzuje pochybnosti o tom, že se na vztah mezi obchodní společností a osobou, která je jejím statutárním orgánem, použije třetí část obchodního zákoníku, tedy i ustanovení § 379 obch. zák. Nelze proto přisvědčit tvrzení dovolatelky, která dovozuje, že ustanovení § 379 obch. zák. se na případy, kdy škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře dle § 194 odst. 5 obch. zák., nepoužije.
Důvodnost dovolání však zakládá námitka dovolatelky, jež polemizuje se závěry odvolacího soudu, který vztáhl okamžik posuzování předvídatelnosti vzniku škody k době, kdy ke škodnímu jednání došlo.
Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že je třeba odlišovat okamžik vzniku závazkového vztahu od okamžiku porušení povinnosti, respektive vzniku škody. Hledisko předvídatelnosti je vztaženo k prvnímu z uvedených, tedy k okamžiku vzniku (primárního) závazkového právního vztahu. Uvedené koresponduje i se závěry části literatury, která se zabývala možností aplikace § 379 obch. zák. v případě mimosmluvní odpovědnosti, s tím, že bývá dovozováno, že dané ustanovení není možné vykládat tak, že za vznik závazkového vztahu je v těchto případech možné považovat vznik (sekundárního) závazkového vztahu k náhradě škody, který vzniknul porušením povinnosti (blíže srovnej např. CZACH, K. Predvídateľnosť vzniku a jej význam (nielen) v obchodnom práve, In: BEJČEK, Josef (ed.). Historie obchodněprávních institutů: sborník příspěvků z konference pořádané Katedrou obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity dne 10. 6. 2009 v Brně. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 134.)
Z toho vyplývá, že okamžikem, ke kterému je vztaženo posuzování předvídatelnosti vzniku škody, není – jak dovodil odvolací soud – vznik deliktu, nýbrž okamžik vzniku povinnosti, jejíž porušení má za následek vznik odpovědnosti za škodu; konkrétně tedy okamžik vzniku povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu § 194 odst. 5 obch. zák. A právě v tomto pojetí se projevuje objektivní hledisko posuzování předvídatelnosti vzniku škody, na které argumentačně odkazuje odvolací soud.
Jakkoliv dovolací soud nerozporuje, že pojem předvídatelnosti škody je v zásadě pojat objektivně, neboť se váže k osobě průměrných znalostí a vlastností (viz např. POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1472.), neznamená uvedené, že objektivní standard pro předvídatelnost škody vylučuje zohlednění konkrétní vědomosti či informace, jenž škůdce objektivně má.
Při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel. Nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět. Pokud ale došlo ke škodě veliké výše v důsledku skutečnosti, která nastala až po vzniku závazku a kterou nebylo dobře možno při vzniku závazku předpokládat (např. změna závazku, který byl porušeným závazkem věcně zabezpečován), je předpoklad, že nevznikne právo na náhradu škody ve výši, která v důsledku toho vznikla. Toto omezení má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku (shodně ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1043).
V právní teorii je předvídatelnost škodního následku vnímána jako základní kriterium, ze kterého vychází teorie adekvátnosti kausálního nexu. Ta vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Předvídatelnost se tím velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji jeho nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby (srov. např. KÖTTZ, H. Deliktsrecht. 8. vydání, Neuwied, Kriftel 1998, m. č. 151; LORENZ, K. Lehrbuch des Schuldrechts, sv. I., Allgemeiner Teil. 14. vydání, München 1987, s. 439, 440). Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Každý nedbalostně zaviněný následek je tedy též adekvátním následkem příslušného jednání (srov. takto shodně nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05). Také dovolací soud ve své rozhodovací praxi uznal ty situace, kdy v konkrétním případě je (čistě) objektivní pojetí převáženo subjektivně známou informací (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2843/2008, popřípadě SZTEFEK, M. Předvídatelnost škody v novém občanském zákoníku. In: Jurisprudence, 2014, č. 5, s. 25-33).
V posuzovaném případě tak nelze pominout zejména tu skutečnost, že žalovaný mohl sám svým jednáním do poslední chvíle ovlivnit výši vzniklé škody, která záležela v navýšení kupní ceny pozemků, respektive v navýšení ceny nájemného. Je třeba také zdůraznit, že rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 379 obch. zák. stojí na úvaze, že „(z)a nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohl škůdce předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znal nebo měl při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu a právem se tedy domníval, že z porušení povinnosti, kterého se dopustil, taková škoda vzniknout nemůže.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99). Požadavek předvídatelnosti bezpochyby nelze vykládat v tom smyslu, že škůdce si má být přesně vědom výše škody, kterou porušením své povinnosti může způsobit. Ustanovení § 379 obch. zák. má být vykládáno jako výjimka ze zásady úplné náhrady škody vzniklé v příčinné souvislosti s porušení povinnosti s tím, že (jak již bylo výše uvedeno) má zamezit nepřiměřené tvrdosti, ale ne změkčit odpovědnost za porušení závazku.
V projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud měl posoudit, zda žalovaný, který byl z pozice statutárního orgánu žalobkyně zavázán jednat s péčí řádného hospodáře, mohl v rámci této své povinnosti předpokládat, že z jeho jednání ve střetu zájmu může vzniknout společnosti škoda. Hledisko předvídatelnosti však nevyžaduje, aby si škůdce byl vědom přesné částky, za jakou se mu v budoucnu podaří předmětné pozemky pronajmout či prodat.
Ze shora uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud shledal dovolání za důvodné, a na tomto základě rozsudek odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž bylo rozhodnuto o částce 2 690 645 Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Poř. č. 12
Právo správce podniku na odměnu podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nevzniká na základě pouhého zjištění správce, že podnik neexistuje. Přiznání takové odměny předpokládá podání zprávy správce o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1351/2014)
Usnesením ze dne 19. 6. 2013, O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 zastavil výkon rozhodnutí nařízený jeho usnesením ze dne 2. 5. 2012, prodejem podniku povinné (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost zaplatit správci podniku Mgr. E. F., MBA, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 54 450 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že povinná podnik neprovozuje (na adrese zapsané v obchodním rejstříku nesídlí, nevede účetnictví a nelze zjistit její majetek) a že čisté jmění podniku je nulové. Protože oprávněný měl a mohl předpokládat uvedený výsledek řízení, je povinen zaplatit správci podniku (dále také „dovolatel“) náhradu hotových výdajů a odměnu ve výši celkem 54 450 Kč, z toho odměnu v částce 45 000 Kč podle § 2 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 329/2009 Sb. (dále jen „vyhláška“).
K odvolání oprávněného M ě s t s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2013, výrok o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku změnil tak, že oprávněný je povinen nahradit dovolateli částku 446,40 Kč; náhradu nákladů odvolacího řízení oprávněnému nepřiznal. Podle názoru odvolacího soudu je nutno ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky vykládat v souvislosti s § 338n zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“) tak, že upravuje odměnu správce pouze pro případ předlužení podniku. Jestliže správce podniku určí cenu věcí a jiných majetkových hodnot patřících podniku, zjistí výši peněžních prostředků v hotovosti a na uloženém účtu, ocení závazky patřící k podniku, výši peněžitých závazků patřících k podniku a cenu podniku se závěrem o jeho předluženosti, má při zastavení výkonu rozhodnutí (§ 338n odst. 6 o. s. ř.) právo na odměnu ve výši 45 000 Kč. Nemůže-li správce podniku svou odměnu odvodit od určené ceny podniku (§ 338n odst. 2 o. s. ř.) a nevykoná-li žádnou práci krom zjištění, že podnik povinného neexistuje a nelze jej proto ocenit, „nárok na jakoukoliv odměnu nemá“. Za tohoto stavu odvolací soud dovolateli přiznal náhradu hotových výdajů, které vynaložil za účelem zjištění, že podnik neexistuje.
Usnesení odvolacího soudu napadl správce podniku (povinné) dovoláním, v němž přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky stanovení výše odměny správce podniku podle § 2 odst. 2 vyhlášky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (§ 237 o. s. ř.). Ustanovení § 2 odst. 2 vyhlášky odvolací soud nesprávně právně posoudil a vyložil, připustil-li široký výklad zcela jednoznačné normy a popřel-li smysl vyhlášky, která odměnu správce podniku kogentně stanovuje a stupňuje výši odměny podle složitosti věci. Názor odvolacího soudu degraduje práci správce podniku a současně „ignoruje…otázku explicitních nákladů, které správce v souvislosti se svou prací má, jako jsou náklady na provoz kanceláře a pojištění, které nemohou být postiženy náhradou hotových výdajů a které právě pro svou obtížnou vyčíslitelnost pro jednotlivý případ jsou zahrnuty v odměně správce“. Účelem novely vyhlášky (č. 329/2009 Sb.) bylo odstranění zjevné nedostatečnosti předchozí úpravy založením práva správce podniku na minimální výši odměny pro případ, kdy cenu podniku nebylo možno zjistit. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v daném vykonávacím řízení vůbec nedošlo ani k ocenění podniku. Jestliže komentář k příslušné procesní úpravě (§ 338zo a § 338n o. s. ř. – Občanský soudní řád, Drápal/Bureš a kol., Nakladatelství C. H. Beck, Velké komentáře, 1. vydání 2009, II. díl, strana 2657) zmiňuje, že správci podniku nenáleží odměna, vyplývá-li z usnesení o ceně podniku nemajetnost povinného, pak tím spíše nemůže být správci podniku přiznána odměna v té fázi řízení, ve které vůbec nebylo přistoupeno k ocenění podniku, ale pouze k prvotnímu prověřování majetkových poměrů podniku povinného. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) bez nařízení ústního jednání (viz § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu legitimovaným - správcem podniku povinné, jehož práv se napadený výrok týká (§ 338i a násl. o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo pravomocně skončeno odvolací řízení (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť odvolacím soudem řešená otázka odměny správce podniku za situace, kdy správce nepodal zprávu o ceně podniku z důvodu, že podnik neexistuje, doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolání však není opodstatněné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je dovolací soud za splněného předpokladu přípustnosti dovolání povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že správci podniku nenáleží odměna, jestliže podnik neexistuje (a nebyl proto oceněn).
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán 2. 2. 2012 – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 2 odst. 1 věty první vyhlášky je základem pro určení odměny správce podniku zjištěná cena podniku (§ 338n odst. 2 zákona /pozn. dovolacího soudu: míněno o. s. ř./).
Podle § 2 odst. 2 vyhlášky nebyla-li soudem určena zjištěná cena podniku podle § 338n odst. 1 a 2 zákona, činí odměna správce podniku 45 000 Kč.
Podle § 338i odst. 4 o. s. ř. má správce nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.
Podle § 338n odst. 1 o. s. ř. soud podle obsahu zprávy správce o ceně podniku, popřípadě zjištění podle § 338m odst. 5 určí a) cenu věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku, b) výši peněžních prostředků v hotovosti a uložených na účtu u peněžního ústavu v měně České republiky, patřících k podniku, c) cenu všech závazků patřících k podniku, d) výši peněžitých závazků patřících k podniku, e) zjištěnou cenu podniku.
Podle § 338m odst. 5 o. s. ř. soud může správci podniku uložit, aby zprávu doplnil nebo aby podal soudu potřebná vysvětlení. K objasnění rozhodných skutečností může též provést potřebná šetření.
Z citované právní úpravy plyne, že základem pro určení odměny správce je zjištěná cena podniku (§ 338n odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Nezbytným předpokladem pro soudní určení zjištěné ceny podniku je vyhotovení zprávy správce o ceně podniku (§ 338m odst. 1 o. s. ř.), která musí splňovat zákonem předepsané či soudem stanovené obsahové náležitosti (viz § 338m odst. 3 o. s. ř.). Teprve podle obsahu uvedené zprávy může soud zvažovat další účelný postup ve výkonu rozhodnutí, tj. zda podnik bude prodán v dražbě (určení zjištěné ceny podniku je k tomu prvním krokem) či zda výkon rozhodnutí má být zastaven. Pro zastavení výkonu rozhodnutí musí být soudem zjištěno, a to zásadně podle obsahu zprávy správce o ceně podniku, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu peněžními prostředky (§ 338n odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady výkonu rozhodnutí, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, případně že ji přesahuje jen nepatrně (viz § 338n odst. 6 o. s. ř.), tedy jinak řečeno, že podnik je předlužen. Právě pro tento případ vyhláška v § 2 odst. 2 stanoví, že odměna správce podniku činí 45 000 Kč; gramatickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení je zároveň nutno dospět k závěru, že přiznání této paušální odměny předpokládá podání zprávy o ceně podniku a z ní plynoucí výsledek rozhodování soudu o (ne)účelnosti dražby podniku. Na základě pouhého zjištění, že podnik neexistuje, právo dovolatele na uvedenou odměnu nevzniklo, a napadené usnesení odvolacího soudu je proto správné.
Dovolatelem namítaná otázka „explicitních nákladů“ správce podniku není „ignorována“ v důsledku toho, že správci byla odvolacím soudem přiznána náhrada hotových výdajů.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání správce podniku zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Poř. č. 13
Je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců, je nezbytné v souladu s ustanovením § 6 vyhlášky č. 313/20007 Sb. nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení § 1 až § 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně. Celkovou odměnu nelze navyšovat jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 NSČR 54/2013)
Usnesením ze dne 31. 8. 2012, ve znění usnesení ze dne 4. 10. 2012 K r a j s k ý s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1) vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu dlužníka ze dne 8. 3. 2010 (bod I. výroku),
2) rozhodl o ukončení dlužníkovy reorganizace a o účincích tohoto rozhodnutí (body II. a III. výroku),
3) určil odměnu insolvenčního správce Ing. P. S. ve výši 9 860 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 4 482 000 Kč zavázal dlužníka (bod IV. výroku),
4) nepřiznal P. S. náhradu hotových výdajů (bod V. výroku),
5) určil odměnu bývalé insolvenční správkyně JUDr. J. B. (dále také jen „bývalá insolvenční správkyně“ nebo „J. B.“) ve výši 896 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, k jejíž úhradě co do výše 796 400 Kč zavázal dlužníka a co do výše 100 000 Kč určil, že bude hrazena ze záloh složených dlužníkem na účtu insolvenčního soudu (bod VI. výroku),
6) schválil vyúčtování hotových výdajů bývalé insolvenční správkyně ve výši 34 087,78 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k jejich úhradě (bod VII. výroku),
7) určil odměnu odděleného správce Mgr. V. R. (dále jen „oddělený správce“), ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod VIII. výroku),
8) nepřiznal oddělenému správci náhradu hotových výdajů (bod IX. výroku),
9) určil odměny jednotlivým členům věřitelského výboru ve výši 15 000 Kč pro každého z nich a zavázal dlužníka k jejich úhradě (bod X. výroku),
10) nepřiznal členům věřitelského výboru náhradu hotových výdajů (bod XI. výroku) a určil odměnu předběžné správkyně J. B. ve výši 12 000 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty a zavázal dlužníka k její úhradě (bod XII. výroku).
Insolvenční soud vyšel ve vztahu k odměně správců zejména z toho, že:
1) Usnesením insolvenčního soudu ze dne 27. 4. 2009, byla J. B. ustanovena předběžnou správkyní.
2) Usnesením ze dne 5. 8. 2009, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a předběžná správkyně (J. B.) se stala insolvenční správkyní s plnou působností. Po dobu výkonu funkce předběžné správkyně (od 27. 4. 2009 do 4. 8. 2009) podala J. B. jednu zprávu o své činnosti, podle níž se zúčastnila dvou jednání se zástupci dlužníka, provedla prohlídku provozovny a sídla dlužníka a vyjádřila se k návrhu dlužníka na vydání předběžného opatření.
3) Usnesením ze dne 10. 9. 2009, povolil insolvenční soud reorganizaci dlužníka.
4) Usnesením ze dne 21. 12. 2009, potvrdil insolvenční soud usnesení schůze věřitelů o odvolání J. B. z funkce insolvenční správkyně a o ustanovení P. S. insolvenčním správcem. Dne 4. 1. 2010 vyčíslila bývalá insolvenční správkyně svoji odměnu ve výši 896 400 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty, když za každý měsíc výkonu funkce účtovala 298 800 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty (249 000 Kč bez daně) s tím, že vykonávala funkci po dobu tří měsíců (říjen až prosinec 2009).
5) Usnesením ze dne 9. 3. 2010, ustanovil insolvenční soud do funkce odděleného insolvenčního správce. Jeho činnost spočívala v sepisu dvou podání adresovaných insolvenčnímu správci, čtyř podání dlužníku, dvou podání insolvenčnímu soudu, v jednom jednání s insolvenčním správcem a v účasti na dvou soudních jednáních. Funkci vykonával do 19. 5. 2012. Odměnu ve výši 9 600 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty vyúčtoval podáním ze dne 28. 8. 2012.
6) Dne 27. 8. 2012 P. S. vyúčtoval svou odměnu ve výši 9 860 400 Kč, přičemž vycházel z částky 298 800 Kč za každý měsíc výkonu funkce včetně 20% daně z přidané hodnoty s tím, že vykonával funkci po dobu 33 měsíců. Současně navrhl, aby insolvenční soud přiznal každému z členů věřitelského výboru za výkon funkce v období od 26. 8. 2009 do 31. 8. 2012 odměnu ve výši 15 000 Kč, když vzal v úvahu náročnost a délku řízení a počet jednání věřitelského výboru.
7) Dne 29. 8. 2012 předložil dlužník zprávu o splnění reorganizačního plánu a P. S. podal zprávu o úplném splnění reorganizačního plánu a současně navrhl, aby soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu.
8) Dlužníkův obrat za poslední účetní období předcházející podání insolvenčního návrhu (za rok 2008) činil 634 585 000 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud, vycházeje z ustanovení § 364 odst. 3 a ustanovení § 38 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řízení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále též jen „vyhláška“), určil insolvenčnímu správci P. S. i bývalé insolvenční správkyni odměny tak, jak je vyúčtovali, tedy za každý započatý měsíc výkonu jejich funkce po rozhodnutí o povolení reorganizace jim vzhledem k výše uvedenému obratu dlužníka ve výši 634 585 000 Kč přiznal částku 249 000 Kč navýšenou o daň z přidané hodnoty. Bývalé insolvenční správkyni přiznal odměnu za tři měsíce výkonu funkce a P. S. za 33 měsíců výkonu jeho funkce.
Oddělenému správci insolvenční soud přiznal odměnu zvlášť dle jeho vyúčtování ve výši 8 000 Kč navýšenou o daň z přidané hodnoty.
K návrhu J. B., aby jí byla dále přiznána i odměna za dobu výkonu funkce předběžné správkyně v délce čtyř měsíců ve výši 1 195 200 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty (vycházející z odměny insolvenčního správce v tomto řízení za jeden měsíc výkonu funkce), vydal insolvenční soud usnesení ze dne 4. 10. 2012, jímž doplnil usnesení ze dne 31. 8. 2012 o bod XII. výroku, kterým přiznal J. B. další odměnu ve výši 12 000 Kč včetně 20% daně z přidané hodnoty.
Insolvenční soud přitom vyšel z ustanovení § 6 vyhlášky namísto ustanovení § 2 vyhlášky, jehož se dovolávala J. B. Výši odměny určil na základě posouzení rozsahu, náročnosti a délky doby výkonu její činnosti, přičemž tato kritéria porovnával s činností odděleného správce. Současně vzal v úvahu i výši odměny členů věřitelského výboru a přihlédl i k ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Na tomto základě dospěl k závěru, že přiměřená odměna za výkon činnosti předběžné správkyně činí 10 000 Kč bez daně z přidané hodnoty.
K odvolání J. B. proti usnesení ze dne 4. 10. 2012, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 3. 2013, toto doplňující usnesení (tedy bod XII. výroku), a body IV., VI. a VIII. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 31. 8. 2012, zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud shrnul, že v tomto insolvenčním řízení vykonávaly funkci správce tři osoby. J. B. nejprve jako předběžná správkyně, následně jako insolvenční správkyně, insolvenční správce P. S. a oddělený správce.
S poukazem na ustanovení § 6 vyhlášky odvolací soud dovodil, že každý ze správců má právo na podíl na odměně insolvenčního správce, jejíž výše se určuje dle příslušného ustanovení vyhlášky v závislosti na způsobu řešení úpadku. Jestliže funkci správce vykonávalo více osob, nelze jejich odměnu určit jinak než podílem na (jedné celkové) odměně insolvenčního správce. Jedinou výjimku z tohoto pravidla odvolací soud – cituje ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona – shledává v situaci, kdy je ustanoven předběžný správce, který následně vykonává funkci insolvenčního správce s plnou působností po zjištění úpadku, když má za to, že odměna za výkon funkce předběžného správce je konzumována v odměně za výkon funkce insolvenčního správce a zvláštní odměna mu tedy nepřísluší (nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, § 168 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
Při určení výše podílu každé osoby, která v řízení vykonávala funkci správce, pokračoval odvolací soud, je třeba vycházet jen z kritérií určených v ustanovení § 6 vyhlášky, tedy musí být přihlédnuto k délce doby, rozsahu a náročnosti činnosti jednotlivých správců a úpravu advokátního tarifu pak nelze použít ani přiměřeně. K tomuto doplnil, že jde o obdobnou úpravu, jakou obsahovalo ustanovení § 9 dnes již zrušené vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (dále také jen „konkursní vyhláška“), a jsou tedy pro posouzení kritérií rozsahu a délky doby činnosti použitelné na aktuální právní úpravu i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4135/2011, uveřejněného ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 13, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – k dispozici též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud nepostupoval důsledně podle ustanovení § 6 vyhlášky, když při určení výše odměny insolvenčního správce vyšel správně ze základu pro její výpočet dle ustanovení § 2 vyhlášky, avšak při určení poměru už vycházel pouze z kritéria délky doby výkonu funkce insolvenčního správce od povolení reorganizace. Vytkl insolvenčnímu soudu, že v rozporu s ustanovením § 6 vyhlášky určil zvlášť nad rámec vypočtené odměny insolvenčního správce odměnu J. B. jako předběžné správkyně i odměnu odděleného správce, kterou navíc z hledisek tohoto ustanovení neposuzoval vůbec.
Protože odvolací soud dovodil, že odměna jednotlivých správců v jednom insolvenčním řízení je vždy podílem na jediné odměně insolvenčního správce, měl jednotlivé body výroku (IV., VI., VIII. a XII.) o odměnách správců za závislé a tedy otevřené odvolacímu přezkumu, přestože odvoláním bylo napadeno pouze doplňující usnesení, resp. bod XII. výroku. Odvolací soud tedy, maje rozhodnutí insolvenčního soudu o odměnách správců za nesprávné, zrušil všechny tyto výroky a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce P. S. dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení Nejvyšším soudem dosud nevyřešené otázky způsobu určení odměny insolvenčních správců v insolvenčním řízení, v němž úpadek dlužníka byl řešen reorganizací, a požaduje, aby bylo Nejvyšším soudem zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o závislosti výroků o odměnách správců, když dle jeho názoru měl odvolací soud s ohledem na způsob řešení úpadku reorganizací postupovat pouze podle ustanovení § 2 vyhlášky a měl přezkoumat pouze bod XII. výroku. Dovolatel míní, že insolvenční soud určil jeho odměnu správně, u jednotlivých správců ji nelze krátit a používat její část pro další osoby postupně činné v jednom insolvenčním řízení. Podle dovolatele je odměna dle ustanovení § 2 vyhlášky pevně daná pro každého správce vykonávajícího funkci, proto mu byla v dané věci správně přiznána za činnost trvající 33 měsíců po 249 000 Kč.
Dovolatel má za to, že s odměnou insolvenčního správce je tomu jinak v případě řešení úpadku konkursem, kdy jde skutečně o jednu odměnu insolvenčních správců, která se rozdělí mezi více správců působících v jednom insolvenčním řízení s přihlédnutím k délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti. Tento postup se však podle mínění dovolatele nedá použít při reorganizaci.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky stanovení odměny více osobám, které působily ve funkci předběžného správce, insolvenčního správce a odděleného správce, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení se na danou věc uplatní insolvenční zákon i vyhláška ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dle ustanovení § 27 odst. 2, věty třetí, insolvenčního zákona, nestanoví-li insolvenční soud o osobě insolvenčního správce jinak v rozhodnutí o úpadku, stává se předběžný správce po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou působností.
Podle ustanovení § 38 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3). Způsob určení odměny a některých hotových výdajů insolvenčního správce, jejich nejvyšší přípustnou výši a podmínky a rozsah hrazení odměny a hotových výdajů státem stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 5).
Z ustanovení § 168 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona vyplývá, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou i náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem.
Podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona jsou hotové výdaje a odměna insolvenčního správce pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku.
Dle ustanovení § 364 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne po skončení reorganizace o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech.
Podle ustanovení § 2 vyhlášky pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku reorganizace, náleží insolvenčnímu správci za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena z dvanáctinásobku průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu takto: při obratu do 250 mil. Kč 83 000 Kč, od 250 mil. do 500 mil. Kč 166 000 Kč, od 500 mil. do 750 mil. Kč 249 000 Kč, od 750 mil. do 1 mld. Kč 332 000 Kč, nad 1 mld. Kč 415 000 Kč.
Z ustanovení § 5 vyhlášky vyplývá, že nelze-li odměnu určit postupem podle § 1 až 4, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce.
Podle ustanovení § 6 vyhlášky bylo-li v insolvenčním řízení činných více insolvenčních správců, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce nebo předběžný správce, náleží každému z nich podíl odměny odpovídající zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti.
Nejvyšší soud předesílá, že vyhláška je v intencích ustanovení § 38 odst. 5 insolvenčního zákona oním zvláštním předpisem, podle kterého se odměna insolvenčního správce stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 431 písm. b) insolvenčního zákona (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněné pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud správně vystihl, že je-li v průběhu insolvenčního řízení činných více správců – zde předběžná správkyně, jež se následně stala insolvenční správkyní s plnou působností, insolvenční správce a oddělený správce – je nezbytné v souladu s ustanovením § 6 vyhlášky nejprve stanovit jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení (dle ustanovení § 1 až 5 vyhlášky) a následně určit podíly jednotlivých správců na této odměně.
Při určení celkové odměny insolvenčního správce v případě způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací se postupuje dle ustanovení § 2 vyhlášky, podle kterého je třeba pro výpočet odměny zjistit dvě rozhodné skutečnosti, a to výši (sazbu) odměny a počet započatých měsíců od rozhodnutí o povolení reorganizace až do jejího skončení, tedy fakticky do rozhodnutí dle ustanovení § 364 odst. 2 insolvenčního zákona. Pro určení podílů jednotlivých správců činných v průběhu insolvenčního řízení na odměně pak ustanovení § 6 vyhlášky příkladmo vypočítává jednotlivá kritéria, kterými se insolvenční soud musí řídit.
Nejvyšší soud přisvědčuje odvolacímu soudu i v jeho závěru, že vzhledem k obdobné úpravě ustanovení § 9 konkursní vyhlášky (jen s tím rozdílem, že tehdejší úprava výslovně hovořila o kritériích délky doby a rozsahu činnosti), jsou přiměřeně použitelné závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4135/2011. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, že ustanovení § 9 odst. 1 konkursní vyhlášky neupravuje způsob výpočtu konkursní odměny (ta se určuje podle ustanovení § 6 až 8 konkursní vyhlášky), nýbrž stanoví kriteria, podle kterých se určí podíl v konkursu postupně činných správců konkursních podstat na již vypočtené konkursní odměně.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel se mýlí, když usuzuje, že by měla být každému správci činnému v jednom insolvenčním řízení (při reorganizaci) určena jeho odměna samostatně (odděleně), aniž by byl aplikován postup a kritéria upravená v ustanovení § 6 vyhlášky. Lichá je i jeho námitka, že rozdělením jedné (celkové) odměny mezi více v řízení činných správců dochází ke krácení odměny určené jednotlivým správcům podle ustanovení § 2 vyhlášky. Dovolatel totiž přehlíží, že ustanovení § 2 vyhlášky neurčuje, který z více v řízení činných správců a v jaké výši obdrží odměnu, ale slouží pouze k výpočtu odměny (její výše). Jinak řečeno, skutečnost, že určitá osoba působila v době po povolení reorganizace po určitou dobu jako insolvenční správce, ještě neznamená, že její odměnu musí nutně představovat částka vypočtená podle ustanovení § 2 vyhlášky za dobu působení této osoby ve funkci. Celková odměna totiž bude za použití ustanovení § 6 vyhlášky rozdělena mezi jednotlivé v řízení činné správce, přičemž součty jejich odměn budou odpovídat jedné celkové odměně insolvenčního správce za celé insolvenční řízení.
Konstrukce vyhlášky (stejně jako tomu bylo u konkursní vyhlášky) vychází z toho, že stanovená odměna insolvenčního správce bude vždy stejná, ať již v řízení tuto funkci vykonávala jedna osoba, anebo bylo v řízení činných více správců. Je tomu tak proto, že pro věřitele a dlužníka není podstatné, kolik osob bylo činných ve funkci insolvenčního správce, zda byl ustaven zástupce insolvenčního správce, zvláštní insolvenční správce nebo oddělený insolvenční správce. Rovněž je nerozhodné, zda insolvenční správce (před rozhodnutím o úpadku) vykonával funkci předběžného insolvenčního správce.
Nelze přehlédnout, že dovolatel odvolacím soudem zvolený výklad vyhlášky zpochybňuje pouze pro případy, kdy je jako způsob řešení úpadku určena reorganizace, maje za to, že se uplatní pouze tehdy, je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. Tento názor však nemůže obstát, neboť z ustanovení § 6 vyhlášky nic takového nevyplývá. Naopak, toto ustanovení logicky navazuje na předchozí ustanovení vyhlášky, která (samostatně) upravují způsob výpočtu odměny pro jednotlivé způsoby řešení úpadku (§ 1 až 3), stanoví způsob určení odměny pro případ, kdy dojde k přeměně reorganizace v konkurs nebo ke zrušení schváleného oddlužení a k prohlášení konkursu (§ 4), a pamatují i na situace, kdy nelze odměnu určit postupem podle ustanovení § 1 až 4 vyhlášky (§ 5). Vyhláška tedy v označených ustanoveních nejprve upravuje výši odměny (v závislosti na přijatý způsob řešení úpadku a event. jeho změnu v průběhu insolvenčního řízení) a poté určuje, jak s touto odměnou naložit (jakým způsobem ji rozdělit), bylo-li v řízení činných více správců. Celkovou odměnu insolvenčního správce, jak plyne z ustanovení § 1 až 5 vyhlášky, proto nelze navyšovat (a dovolatelova argumentace nevybízí k ničemu jinému) jen proto, že v řízení bylo činných více insolvenčních správců. Jinak než rozhodnutím dle ustanovení § 38 odst. 3 insolvenčního zákona nelze (celkovou) odměnu zvýšit.
V projednávané věci tedy odvolací soud správně uzavřel, že insolvenční soud nepostupoval důsledně podle ustanovení § 6 vyhlášky, když neurčil jednu celkovou odměnu, kterou by rozdělil mezi všechny osoby činné v řízení (jako předběžný správce, insolvenční správce a oddělený správce) podle stanovených kritérií, a namísto toho určil odměnu oddělenému správci a J. B. za dobu výkonu funkce předběžné správkyně zvlášť, nikoliv jako podíl na celkové odměně. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí pod body IV., VI. a VIII. výroku usnesení insolvenčního soudu (odvoláním výslovně nenapadené), mají v dané věci povahu závislých výroků ve vztahu k rozhodnutí o odměně přiznané J. B. za dobu výkonu funkce předběžné správkyně (bodu XII. výroku).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud zamítl dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
Poř. č. 14
Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 o. s. ř.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2238/2015)
21 Cdo 2423/2015
V řízení o dědictví po K. M. a zemřelé dne 6. 11. 2007, (dále také jen „zůstavitelka“), Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 3. 2008, uložil žalobci ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podal žalobu o určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitelka zemřela jako vdova a měla syna (žalobce), že v řízení o dědictví vyšla najevo závěť a listina o vydědění sepsaná dne 8. 3. 2005 ve formě notářského zápisu JUDr. E. N., notářkou v P., podle níž zůstavitelka ustanovila dědicem svého majetku žalovanou a žalobce vydědila, přičemž účinky vydědění vztáhla i na jeho potomky, a že žalobce namítl neplatnost závěti i listiny o vydědění.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 21. 5. 2008 se žalobce domáhal určení, že „je dědicem ze zákona“ po zůstavitelce. Uvedl, že zůstavitelka „je jeho matkou“ a on je jejím „jediným potomkem v řadě přímé“, že „v dědickém řízení zpochybnil platnost závěti a listiny o vydědění“, neboť zůstavitelka tyto listiny sepsala „v duševní poruše, která ji činila k těmto právním úkonům neschopnou“, že zůstavitelka se „několik let před pořízením závěti a listiny o vydědění chovala velice vztahovačně a byla přesvědčena o tom, že všichni lidé z jejího okolí se spikli proti ní“, že „měla napjaté vztahy se sousedy“, že i vůči němu se projevovala „podivným způsobem“, když jej „obviňovala z toho, že se spolčuje proti ní s jejími nepřáteli - sousedy z domu“, že „zřejmě i z těchto důvodů zůstavitelka byla dlouhá léta v ošetření psychiatra“, že se o zůstavitelku „pravidelně v rámci svých časových možností a v rámci toho, co zůstavitelka vůči sobě od něj připustila, vždy staral, neustále se snažil o kontakt s ní, a to i v dobách, kdy jej zůstavitelka nechtěla vidět“, „vozil ji na ošetření k lékařům, v letním období ji pravidelně několikrát za sezónu převážel a odvážel na její rekreační nemovitost“, „navštěvoval ji“ a byl s ní v kontaktu také telefonicky.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, určil, že žalobce „je dědicem ze zákona po zůstavitelce“ (výrok I.) a že „žalovaná není dědicem ze závěti sepsané dne 8. 3. 2005 po zůstavitelce v části, v níž zkracuje dědický podíl žalobce jako zletilého potomka zůstavitelky“ (výrok II.); současně rozhodl, že žalobce a žalovaná „jsou povinni zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení každý částku ve výši 7228 Kč (výrok III.) a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou „nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že zůstavitelka „sepsala dne 8. 3. 2005 ve formě notářského zápisu závěť a listinu o vydědění“, že byla „komplikovanou osobností, která vyhledávala v sociálních vztazích záminky ke konfliktům, ať se to týkalo jejího nejbližšího okolí (sousedů v domě nebo na chalupě) nebo později i jeho“, že žalobce „pečoval o zůstavitelku dle svých možností, pomáhal jí s běžnými úkony v domácnosti, zajišťoval jí dopravu apod.“, „snažil se udržet normální vztahy jak se sousedy v domě, tak i se zůstavitelkou“, že „zůstavitelku bránil, když např. odmítl podat návrh na omezení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům“, a dospěl k závěru, že „zůstavitelka nebyla ovlivněna svojí poruchou osobnosti natolik, aby nebyla ke dni 8. 3. 2005 plně způsobilá k právním úkonům“, neboť „její vnímání reality bylo celkem objektivní a její stav odpovídal jejímu věku“, že „v řízení nebylo prokázáno, že by zůstavitelka byla k pořízení závěti a listiny o vydědění žalovanou jakkoli nucena“, že „právní úkon v části představující závěť ze dne 8. 3. 2005 je platným právním úkonem v rozsahu, v němž nezkracuje zákonný nárok žalobce“, že „důvody pro vydědění nebyly k rozhodnému datu dány“, že „k jistému zproblematizování vztahů mezi zůstavitelkou a žalobcem došlo až poté, co se zůstavitelka přestěhovala do nového bytu“, že se však jedná o období, které „jde mimo rozhodné datum“, že sice „motivace zůstavitelky k podpisu závěti a listiny o vydědění zůstala neobjasněna“, že však „vyplynula z určité subjektivní nespokojenosti zůstavitelky se svým okolím (v tomto případě s žalobcem)“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 28. 1. 2014, rozhodl, že namísto „dosavadního“ žalobce T. M., zemřelého dne 12. 7. 2013, bude v řízení pokračováno s H. M., T. M. a P. M. Vycházel ze zjištění, že H. M., T. M. a P. M. jsou podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2013, dědici žalobce, že „mají zájem na tom, aby bylo postaveno najisto dědické právo zemřelého žalobce a majetkové nároky z něj vyplývající“, a že „podle § 107 odst. 2 o. s. ř. vstupují do práv uplatněných žalobcem v tomto řízení“, a rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ jen tak, že „pozůstalý syn T. M., je dědicem ze zákona po zůstavitelce K. M., zemřelé dne 6. 11. 2007“, zrušil „ve výroku II.“ a v tomto rozsahu řízení zastavil, a potvrdil „ve výroku III.“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit H. M., T. M. a P. M. na nákladech řízení před soudy obou stupňů 38 600 Kč k rukám advokáta JUDr. I. M. Neshledal důvodnou námitku žalované ohledně „nesprávného určení okruhu účastníků řízení“ a „nedostatečného žalobního žádání“, neboť žalobce „podal žalobu z podnětu usnesení dědického soudu, který mu uložil podat žalobu na určení, že je jako pozůstalý syn dědicem ze zákona po zůstavitelce“. Dospěl k závěru, že „v řízení bylo prokázáno, že zůstavitelka byla způsobilá k projevu vůle bez omezení, nebyla stižena duševní poruchou, která by jí bránila v platném pořízení závěti a vydědění“, že „závěť je tudíž zapotřebí považovat za závěť platnou“, dále že, žalobce se „nedopustil vůči zůstavitelce jednání, které by ospravedlnilo jeho vydědění“, a že se „staral o zůstavitelku přiměřeně tak, jak mu umožňovaly jeho poměry“, „pomáhal jí na chalupě, s běžnými úkony v domácnosti, vozil ji k lékaři, zajišťoval jídlo, atp.“ a „zastal se jí vůči sousedům, kteří poukazovali na její obtěžující chování“, a že „z provedených důkazů není možné vyvodit nedostatek opravdového zájmu žalobce o zůstavitelku či neposkytnutí pomoci“, když odlišná argumentace žalované „nemá oporu v provedeném dokazování“, a že žalobce „prokázal nedostatek předpokladů pro své vydědění“.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, a proti rozsudku M ě s t s k é h o s o u d u v Praze ze dne 24. 3. 2014, podala žalovaná dovolání.
V dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, žalovaná namítá, že „ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. v daném řízení nelze použít, protože zůstavitelka výslovně v závěti ze dne 8. 3. 2005 stanovila, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky žalobce“, že „právo žalobce být účastníkem řízení je odvozeno od § 19 o. s. ř. ve spojení s § 175k o. s. ř.“, když „se jedná o zákonem dané právo výlučně žalovanému (správně žalobci), který je osobně spjat s prokazováním svého dědického nároku“, že usnesení odvolacího soudu „nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh řízení“, že „vzhledem k tomu, že účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, nelze v dědickém řízení přiznat účastenství v řízení osobám, které nejsou ze zákona účastníky řízení dle § 175b o. s. ř.“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
V dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, žalovaná namítá zejména, že právo být účastníkem řízení náleží „výlučně žalobci, který je osobně spjat s prokazováním svého dědického nároku“, že „odvolací soud rozhodl v rozporu s § 175k odst. 2 o. s. ř., aniž vyzval dědice, jejichž právo se jeví méně pravděpodobné, aby své právo uplatnili žalobou“, a že „ve věci není prokázán naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř.“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nepřihlédl k tvrzených skutečnostem a k označeným důkazům a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním“, a soudu prvního stupně, že „ustanovil znalce před slyšením účastníků řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) se nejprve zabýval dovoláním žalované směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jak má soud v řízení o určení dědického práva postupovat za situace, kdy účastník v průběhu řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že tato procesní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 6. 11. 2007, je třeba v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v současné době postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „OSŘ“ (srov. Čl. II body 7 a 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dědické právo po zůstavitelce a vypořádání dědictví se řídí právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle § 107 odst. 2 OSŘ ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení § 107 odst. 5 OSŘ neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší.
Ztratí-li účastník během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno) způsobilost být účastníkem řízení, soud - jak vyplývá z citovaných ustanovení - nejprve podle povahy věci posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat; povahou věci se tu rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Povaha věci brání pokračování v řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva na osobu účastníka řízení a nepřechází na právní nástupce (například nárok na výživné), nebo kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka řízení (například v řízení o způsobilosti k právním úkonům zemřel vyšetřovaný) nebo kde smrtí (zánikem) účastníka řízení dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo (například v řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, kdy zemřel manžel, popřípadě v řízení o zrušení nebo neplatnost registrovaného partnerství nebo o určení, že registrované partnerství nevzniklo, kdy zemřel registrovaný partner), pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, anebo kde účastník nemá žádného právního nástupce (například při zastavení dědického řízení po zemřelém účastníku řízení podle § 175h odst. 1 a 2 OSŘ, ledaže by bylo prokázáno, že zůstavitel zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty, při zániku právnické osoby, byla-li provedena likvidace nebo jestliže se likvidace z důvodů uvedených v zákoně nevyžaduje), který by převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Protože v těchto (popřípadě i v dalších) případech nelze v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.
Nebude-li řízení zastaveno podle § 107 odst. 5 OSŘ, soud dále posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Tam, kde to nebude možné, řízení usnesením přeruší. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Nebude-li řízení zastaveno a je-li možné v řízení ihned pokračovat nebo odpadla-li překážka bránící pokračování v řízení, soud zjistí (bez návrhu z úřední povinnosti), kdo je procesním nástupcem zemřelého (zaniklého) účastníka ohledně práv nebo povinností, o něž v řízení jde. K objasnění této otázky provede všechna potřebná šetření; protože tu jde o postup soudu v řízení (a nikoliv o dokazování o skutkovém stavu věci), soud není vázán případnými návrhy účastníků o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, který ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ani navrhovanými prostředky ke zjištění tohoto procesního nástupce.
Z pravidla, že soud vždy rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelého (zaniklého) účastníka, je podle názoru dovolacího soudu nutno připustit výjimku ve sporech o určení dědického práva. Především proto, že jde o spory odvozené (vyvolané) řízením o dědictví, v němž vznikl (mezi jeho účastníky) spor o dědické právo ohledně skutkových okolností rozhodných pro posouzení dědického práva některého z účastníků (pravděpodobného dědice). Přestože řízení o určení dědického práva probíhá samostatně, má specifickou povahu spočívající v tom, že předmětem tohoto řízení je vyřešení sporu o dědické právo, který vznikl v rámci řízení o dědictví. Výsledek sporu o dědické právo má přitom význam (jen) pro konkrétní řízení o dědictví, neboť nebyl-li žalobce s žalobou úspěšný (zejména byla-li žaloba odmítnuta či zamítnuta), případně nebyla-li žaloba podána včas, pokračuje soud v řízení o dědictví bez zřetele na tohoto dědice, který se již nemůže kdykoliv v budoucnu dovolávat svého dědického práva, např. žalobou podle § 485 obč. zák., ledaže by jeho právo vyplývalo z jiných (nových) skutečností, než pro které byl k podání žaloby odkázán (srov. § 175k odst. 2, věta třetí, OSŘ). Kromě toho je třeba zohlednit, že rovněž věcná legitimace osob oprávněných k vedení sporu o dědické právo vyplývá z usnesení dědického soudu vydaného ve smyslu § 175k odst. 2 OSŘ, když na straně žalobce jde o dědice, jehož dědické právo se jeví jako „méně pravděpodobné“, a na straně žalované jde o dědice, jemuž svědčí „pravděpodobnější“ dědické právo, jež vylučuje (zcela nebo zčásti) dědické právo účastníka odkázaného k podání žaloby, případně také ostatní dědice (kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko). Konečně nelze připustit, aby soud v řízení o určení dědického práva rozhodoval o procesních nástupcích po zemřelém žalobci (eventuelně žalovaném) také proto, že by nebylo možné zcela vyloučit případy vzniku duplicitních rozhodnutí o procesních nástupcích téhož zůstavitele s rozdílným okruhem procesních nástupců vydaných jak v řízení o určení dědického práva, tak v řízení o dědictví.
Z uvedeného nutno uzavřít, že v řízení o určení dědického práva se soud samostatně procesním nástupnictvím podle § 107 OSŘ nezabývá a pro jeho úvahu, zda na straně žalobce (účastníka dědického řízení odkázaného k podání žaloby), který v průběhu řízení o určení dědického práva zemřel, došlo k procesnímu nástupnictví formou univerzální sukcese, je rozhodné, kdo se stal procesním nástupcem tohoto účastníka v řízení o dědictví (srov. k tomu právní závěry přijaté ve sporech, které byly vyvolány konkursem nebo insolvenčním řízením, zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82, ročník 2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2099/2009, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 58, ročník 2011, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 154, ročník 2006). Z toho vyplývá, že dokud nenabude právní moci usnesení vydané soudem v řízení o dědictví o procesních nástupcích ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 OSŘ, respektive dokud nebude zřejmé, kdo se stal na základě usnesení dědického soudu procesním nástupcem zemřelého žalobce, nejsou dány podmínky k tomu, aby soud ve sporném řízení rozhodl spor o určení dědického práva tohoto (zemřelého) žalobce. V takovém případě není ani možné řízení o určení dědického práva žalobce podle § 107 odst. 5 OSŘ zastavit, neboť – jak vyplývá z logiky věci – v řízení o dědictví po zemřelém žalobci nemůže být rozhodnuto, že žalobce zemřel bez právních nástupců, neboť rozsah jeho majetku není (prozatím) znám. Za této situace proto nelze řízení o dědictví po zemřelém žalobci zastavit podle § 175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ (z důvodu, že zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo proto, že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty), neboť dosud není postaveno najisto, zda žalobce je či není právním nástupcem zůstavitele a zda případně zdědí „další“ majetek po zůstaviteli (srov. k tomu závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4311/2014).
Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 OSŘ zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 OSŘ, nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 OSŘ. O tom, že ve sporu o určení dědického práva došlo ke změně v osobě žalobce (případně žalovaného), soud ve sporném řízení samostatně nerozhoduje; může však procesní nástupce zemřelého žalobce (eventuelně žalovaného) vzít na vědomí prostřednictvím usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Dále Nejvyšší soud zrušil jako závislý výrok (podle § 243e odst. 2, věty třetí, o. s. ř.) obsažený v jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, č.j. 53 Co 241/2013-288, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3. 2013, kterým bylo určeno, že T. M., je dědicem po zůstavitelce, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ohledně nějž sice dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, podáno nebylo, ale které je tímto dovoláním ve smyslu § 242 odst. 2 o. s. ř. dotčeno.
Vzhledem k tomu, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014, který byl napaden (druhým) dovoláním žalované, byl zrušen podle § 242 o. s. ř., nebylo třeba se tímto (druhým) dovoláním žalované samostatně zabývat.
Databáze soudních rozhodnutí - justice.cz/web/msp/rozhodnuti-soudu-judikatura-
Vyhledávání rozhodnutí Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz/Judikatura/ns_web.nsf/WebSpreadSearch
Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu - nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx
Databáze vybraných rozhodnutí ESLP - eslp.justice.cz/
Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je
aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/
Msp - poskytnuté informace: eudeska.justice.cz/informace-dle-106-199
Výživné - vyzivne.justice.cz/
NŘ, PM - www.ikalkulacka.eu/nakladyCivil
Digitální knihovna - www.digitalniknihovna.cz/
E-PŘEHLEDY www.eprehledy.cz/index.php
Právník - kramerius.lib.cas.cz/periodical/uuid:719be951-4eb0-11e1-9043-005056a60003
Komora soudních znalců - kszcr.cz/index.html?error=norights
Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/
Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/
Rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky - www.ustavnysud.sk/vyhladavanie-rozhodnuti#!DmsSearchView
Soudní Rada Slovenské republiky - www.sudnarada.gov.sk/
Najpravo.sk - www.najpravo.sk/
KALENDÁŘ - kalendar.beda.cz/pracovni-kalkulacka, www.timeadate.eu/pages/cs/calculator-days-cs.html
PohledniceOnlie - pohledniceonline.cz/
10 LET S DOBRÝM ANDĚLEM - Dobrý Anděl (1).pdf (126841)
https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm
Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:
ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf
