Rozhodování kompetenčních sporů zvláštním senátem

 1. Smysl a účel právní úpravy rozhodování kompetenčních sporů

     V souvislosti s obnovením správního soudnictví vyvstala potřeba řešit problémy spojené s kompetenčními spory jak mezi soudy navzájem, tak i mezi soudy a (především) orgány moci výkonné, tedy (zjednodušeně vyjádřeno) spory o pravomoc mezi orgány justice a exekutivy. Pro pochopení problematiky řešení některých kompetenčních sporů zvláštním senátem je zapotřebí si uvědomit, že stát realizuje svou činnost prostřednictvím svým orgánů. Každý z těchto orgánů plní určité (přesně) vymezené úkoly v rámci svěřených oprávnění a uložených povinností. Rozsah těchto oprávnění a povinností pak představuje, resp. vymezuje pravomoc příslušného státního orgánu. V případě soudní pravomoci jde o zákonem stanovený okruh oprávnění a povinnosti k výkonu soudnictví (justiční činnosti). V justici se tato pravomoc dále štěpí na pravomoc soudů civilních, správních, trestních. K ochraně české ústavnosti je povolán Ústavní soud, jemuž je vymezena pravomoc na poli ústavního soudnictví. V rámci každé této pravomoci je dále zákonem vymezena působnost mezi soudy stanovící okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů (věcná příslušnost), mezi soudy různého druhu (funkční příslušnost), a mezi jednotlivými soudy téhož druhu (místní příslušnost).

       Od 1. 1. 1992 po obnovení správního soudnictví byla původní čtvrtá hlava čtvrté části občanského soudního řádu zrušena a správní soudnictví bylo upraveno v nové části páté kodexu („Správní soudnictví“). Úprava v letech 1992 - 2002 co do příslušnosti soudů a co do procesních postupů vůbec neznala právní dualismus a nerozlišovala, jestli rozhodnutí správního orgánu se vyslovilo o otázce práva soukromého nebo práva veřejného. Platilo, že soudy činné ve správním soudnictví jsou věcně příslušné pro rozhodování o žalobách (opravných prostředcích) proti rozhodnutím správních orgánů všeobecně, lhostejno, zda jde o věc práva veřejného nebo práva soukromého. Rozdělení příslušnosti mezi soudy činné ve správním soudnictví a soudy činné v občanském soudním řízení podle toho, zda správní orgán rozhodl věc práva veřejného či věc práva soukromého, přinesla až reforma správního soudnictví účinná od roku 2003.

    Mimořádný nárůst právních předpisů upravujících jak oblast soukromoprávní, tak i oblast veřejnoprávní, pochopitelně stále více přinášel různá výkladová úskalí, jež zavdávala vzniku kompetenčních sporů jak mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, tak i mezi soudy a (především) exekutivními orgány. Bylo proto nezbytné uceleně normativně reglementovat problematiku řešení kompetenčních sporů, a to s ohledem na dosud proběhnuvší právní reformy a znovuobnovení správního soudnictví. Toto zákonodárné úsilí nakonec vyústilo v přijetí stručného, leč velmi důležitého (a jak se prokazuje, též vskutku účinně řešícího danou materii) zákona č. 131/ 2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále též „zákon č. 131/2002 Sb.“ nebo „zákon“). S účinností od 1. ledna 2003 se proto začalo postupovat při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost podle tohoto zákona.

     Smyslem tohoto příspěvku je ve stručné formě osvětlit základní problematiku řešení kompetenčních či tzv. konfliktních sporů, neboť v právní praxi je tato oblast vnímána takříkajíc okrajově, a to nejen laickou veřejností, ale také mnohými praktickými právníky.

      Zatímco kompetenční spory o pravomoc mezi soudy a státními a dalšími orgány, případně spory mezi soudy civilními a správními řeší zvláštní senát, Nejvyšší správní soud je podle soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.) zase povolán rozhodovat o kladném nebo záporném kompetenčním sporu, jehož stranami jsou:

a)      správní úřad a orgán územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo

b)      orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy navzájem,

c)      anebo ústřední správní orgány navzájem.

     V případě rozhodování kompetenčního sporu Nejvyšším správním soudem soudní řád správní přitom explicitně stanoví, co se považuje za kladný a co zase za záporný kompetenční spor. Kladným kompetenčním sporem je zde považován spor, ve kterém si správní orgány osobují pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem. Záporným kompetenčním sporem je zase považován spor, ve kterém správní orgány popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí o tomtéž právu nebo povinnosti téhož účastníka řízení před správním orgánem.

2. Zvláštní senát (jako orgán soudního typu)

    Další pozornost však bude věnována řešení kompetenčních sporů zvláštním senátem. K projednání a rozhodnutí kompetenčních sporů podle zákona č. 131/2002 Sb. je povolán zvláštní senát, který byl zřízen rovněž zákonem č. 131/2002 Sb. Jeho zvláštností je, že nejde v pravém smyslu o soud, nýbrž o jakýsi orgán soudního typu, obdobný dřívějšímu rakouskému soudu říšskému, resp. prvorepublikovému zvláštnímu senátu podle zákona č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů.

2.1. Institucionální mechanismus pro rozhodování sporů o pravomoc mezi orgány justice a exekutivy

     Účelem zákona č. 131/2002 Sb. bylo vytvoření institucionálního mechanismu - zvláštního senátu - zajišťujícího rozhodování ve sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost mezi justicí a veřejnou správou, resp. územní, zájmovou a profesní samosprávou, příp. mezi civilními a správními soudy. Úloha zvláštního senátu pak spočívá v tom, že autoritativně určí orgán příslušný k rozhodnutí v krajních případech, kde jsou již všechny procesní prostředky vyčerpány a vzniklou neshodu o tom, kdo je příslušný k rozhodování ve věci, nelze vyřešit jinak. V otázkách pravomoci je tak návrh ke zvláštnímu senátu posledním prostředkem nápravy. Podmínky pro přípustnost návrhu jsou proto vymezeny poměrně přísně a úzce: není totiž na místě, aby zvláštní senát vstupoval do věci tam, kde se nabízejí pravidelné procesní možnosti.

 2.2. Složení zvláštního senátu

      Zvláštní senát představuje šestičlenný orgán soudního typu (neboť zákon stanoví, že působení ve zvláštním senátu a jeho činnost je výkonem soudnictví), který je složen ze tří soudců Nejvyššího soudu [JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Roman Fiala (jinak místopředseda Nejvyššího soudu) a JUDr. Pavel Vrcha (předseda zvláštního senátu)] a tří soudců Nejvyššího správního soudu [JUDr. Michal Mazanec (jinak místopředseda Nejvyššího správního soudu), JUDr. Marie Žišková a JUDr. Milada Tomková]. Jeho členy a stejný počet jejich náhradníků jmenují s jejich souhlasem předseda Nejvyššího soudu a předseda Nejvyššího správního soudu na dobu tří let. V čele zvláštního senátu je předseda, kterého vždy na první polovinu funkčního období zvolí členové ze soudců jmenovaných předsedou Nejvyššího správního soudu a na druhou polovinu ze soudců jmenovaných předsedou Nejvyššího soudu. Za člena vyloučeného z projednávání určité věci nastupuje jeho náhradník. Zvláštní senát jedná a rozhoduje v sídle Nejvyššího správního soudu, přičemž jeho správu vykonává předseda Nejvyššího správního soudu.

2.3. Jednání a rozhodování zvláštního senátu

     Zvláštní senát rozhoduje většinou hlasů všech členů. Formálně právním vyústěním vyřešení vzniklého konfliktu mezi stranami sporu o pravomoc, resp. rozhodnutím o návrhu ve věci sporu o pravomoc, je zvláštním senátem vydané usnesení. Zvláštní senát jedná v sídle Nejvyššího správního soudu, který také pro chod zvláštního senátu zajišťuje veškeré administrativně technické záležitosti. Zvláštní senát zasedá pravidelně jednou měsíčně ve stanovených termínech, což je doba zcela dostačující, neboť je třeba si uvědomit, že jeho členové – jinak soudci obou nejvyšších soudů – musejí pochopitelně plnit také své úkoly spojené s výkonem jejich soudcovské funkce u příslušného nejvyššího soudu. Posledně uvedená okolnost však nemá negativní vliv na poměrně rychlé skončení zvláštnímu senátu napadlých věcí (do několika měsíců), přičemž je třeba ocenit naprosto perfektní administrativně technické zázemí, jež pro chod zvláštního senátu vytvořil Nejvyšší správní soud.

       Sudý počet soudců zvláštního senátu byl zvolen zákonodárcem nepochybně záměrně, neboť paritní zastoupení a participace soudců obou nejvyšších soudů v rozhodovacím procesu (do jisté míry) předznamenává (takřka) permanentní názorovou výměnu a někdy i (zásadní) střet právních pohledů soudců při řešení konkrétních konfliktních sporů, právě s ohledem na jejich „civilistický“ či „správní“ náhled na řešení konkrétní věci. V případě členů zvláštního senátu z řad soudců Nejvyššího soudu sice v současné době jde o soudce - členy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, avšak není nijak vyloučeno, že v dalším období se členem (členy) zvláštního senátu může (mohou) stát i soudce (soudci) – člen (členové) trestního kolegia Nejvyššího soudu.

2.4. Principy pro řešení kompetenčních sporů

      Konstrukce zákona pro řešení kompetenčních sporů vychází z následujících principů:

     a) zákon řeší výhradně takové kompetenční spory, v nichž je alespoň jednou z jeho stran soud,

     b) v řízení podle tohoto zákona jedná a rozhoduje zvláštní senát, složený paritně ze soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu,  

      c) zvláštní senát rozhoduje kompetenční spor o určení, která ze stran kompetenčního sporu je oprávněna konkrétní věc projednat a rozhodnout,

     d) pokud zákon neobsahuje procesní úpravu, pak se na řízení o kompetenčním sporu podle tohoto zákona přiměřeně vztahuje soudní řád správní.

 2.5. K pojmu „kompetenční spor“

     Jak již bylo uvedeno, aby bylo možno použít uvedeného zákona při řešení kompetenčního sporu, je nezbytné, aby v takovém sporu byl soud jednou z jeho stran; není-li tomu tak, nelze hovořit o kompetenčním sporu ve smyslu tohoto zákona. Zákon č. 131/2002 Sb. se tedy uplatní na postup při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost (stran sporu) vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou buď a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.

     Kompetenční spor (konflikt) vzniká vždy v konkrétní věci. Prostřednictvím zákona č. 131/2002 Sb. nemůže být primárně řešena ani problematika sporů téhož druhu bez naplnění kvalifikačních podmínek pro vznik konkrétního konfliktu v otázce sporu o pravomoc. Nelze se ani prostřednictvím tohoto zákona vyjadřovat k možnému (budoucímu) řešení konfliktů, které dosud nenastaly, resp. nevznikly, ač by v budoucnu vzniknout mohly. Ke vzniku kompetenčního sporu tedy musí být splněny podmínky stanovené zákonem, a to, že mezi danými subjekty – stranami sporu - vznikl (ať již kladný nebo záporný) kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost. Ke konfliktu v otázce sporu o pravomoc mezi uvedenými stranami dochází tehdy, pokud si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou (již) vydáno pravomocné rozhodnutí, anebo (naopak) ve kterém obě strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.

     „Pravým“ kompetenčním sporem je spor o pravomoc, ve kterém se střetnou orgány z různých složek veřejné moci; na straně jedné soud a na straně druhé orgán veřejné správy, kdy u těchto stran není společně nadřízený subjekt.

      Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je spor, v němž si jedna strana (např. soud) osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou (např. správním orgánem) (již) vydáno pravomocné rozhodnutí.

       Záporný (negativní) kompetenční spor nastává tehdy, jestliže v totožné věci individuálně určených účastníků se obě jeho strany věcí nechtějí zabývat a nechtějí vydat rozhodnutí, tedy (obě strany) popírají svoji pravomoc nebo věcnou příslušnost (např. správní soud popírá rozhodnout o žalobě s tím, že věc náleží k projednání a rozhodnutí civilnímu soudu, což zase svým postojem neguje civilní soud, maje za to, že taková věc náleží soudu správnímu). Ze zákonného textu plyne, že popírat svou pravomoc musejí obě strany; výkladem pak je nutno dovodit, že ono popření se u obou stran musí stát formální cestou: není jím tedy jakékoli vyjádření nevůle rozhodovat. Pro formu popření je určující, ve které fázi právní pře k ní dochází. Předloží-li účastníci řízení svůj spor vůbec poprvé orgánu veřejné moci, a ten usoudí, že k rozhodování o věci není příslušný, je jeho povinností rozhodnout o zastavení řízení, odložení věci či odmítnutí podání – podle pravidel předepsaných příslušnými procesními řády – a zároveň vyslovit, kterému orgánu se věc postupuje, případně poučit účastníka o tom, u kterého orgánu má svůj nárok uplatnit. Pokud však i orgán, k němuž se věc dostala jako ke druhému v řadě, odmítá ve věci rozhodnout, musí svou pravomoc popřít kvalifikovaně. Není na místě, aby i on s návrhem naložil stejně jako orgán prvý: v takovém případě by totiž účastník, aby se domohl řešení své věci, musel podat návrh zvláštnímu senátu sám. Takový postup je sice právně možný, ale slouží jen jako krajní řešení, například tehdy, pokud by druhý orgán neměl povědomí o vzniklé kompetenční nejasnosti (k tomu srov. rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 14. 8. 2006, čj. Konf 64/2005-33). V naprosté většině případů je však druhý orgán o věci informován; v takovém případě se mu nabízí jediná možnost, jak účinně a řádnou formou popřít svou pravomoc, a sice podat návrh na řešení kompetenčního sporu ke zvláštnímu senátu (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 8.1. 2007, č.j. Konf 13/2006-4). Ve věci sp. zn. Konf 30/2004 zvláštní senát rozhodoval o návrhu za následujících procesních souvislostí. Okresní soud v Mostě usnesením řízení o peněžité plnění zastavil s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena tamnímu finančnímu úřadu. Soud dospěl k závěru, že věc nespadá do pravomoci soudů a v odůvodnění svého usnesení vyložil, jakou právní úvahou se při rozhodování řídil. Po právní moci usnesení soud postoupil spis zmíněnému finančnímu úřadu, který však posléze tento spis s dopisem vrátil zpět okresnímu soudu s tím (zkráceně vyjádřeno), že vymáhaní předmětné částky (pokuty) nespadá do jeho působnosti. Okresní soud následně podal návrh zvláštnímu senátu, maje za to, že zde vznikl záporný kompetenční spor. Zvláštní senát usnesením ze dne 15.9. 2005, č.j. Konf 30/2004-4, tento návrh – jako předčasně podaný – odmítl. Zaujal přitom právní názor, že reagoval-li správní úřad na postoupení věci od soudu v občanském soudním řízení pouhým neformálním nesouhlasem s tím, že by ve věci byla dána jeho pravomoc, nepopřel řádně svou pravomoc ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. To, že soud v občanském soudním řízení již dříve řízení zastavil pro nedostatek své vlastní pravomoci, ještě nezaložilo kompetenční spor.

2.6. Účastníci kompetenčního sporu

      Účastníky řízení kompetenčního sporu o pravomoc jsou vedle stran sporu i účastníci řízení, v němž se otázka pravomoci stala spornou. Řízení se zahajuje dnem, kdy návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu došel zvláštnímu senátu. Přitom návrh na zahájení tohoto řízení je oprávněna podat některá ze stran nebo účastník řízení ve věci, v níž se otázka pravomoci vydat rozhodnutí stala spornou. Za spornou otázku o pravomoc, kromě již výše popsaného, však nelze považovat nečinnost např. správního orgánu ve věci rozhodnout poté, co soud řízení o této věci zastavil a věc postoupil předmětnému správnímu orgánu. V usnesení ze dne 14.9. 2010, č.j. Konf 47/2010-14, zvláštní senát k posledně popsané situaci mj. uvedl: „Z podání navrhovatelky nevyplývá, že by Český telekomunikační úřad popřel svoji pravomoc o věci rozhodnout. Navrhovatelka pouze konstatovala, že »S výsledkem dovolacího řízení pilotního případu byl správní orgán seznámen a v současné době nechce proto vydat meritorní rozhodnutí v dané věci.« Tvrzení navrhovatelky, že správní orgán »nechce...vydat meritorní rozhodnutí«, není ještě popřením pravomoci vydat rozhodnutí ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. K tomu, aby Český telekomunikační úřad účinně popřel svoji pravomoc v předmětné věci rozhodnout, musel by on sám podat návrh zvláštnímu senátu na rozhodnutí kompetenčního sporu, případně (což je spíše hypotetická možnost) právně relevantním způsobem vyjádřit popření této pravomoci, aniž by v tomto směru podal zvláštnímu senátu předmětný návrh; v takovém případě by zde vskutku existoval (v tomto případě negativní) kompetenční spor, jenž by dotčenému účastníkovi umožňoval důvodně podat zvláštnímu senátu návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu ve smyslu § 3 odst. 2 posledně cit. zákona“

2.7. Procesní normy, podle kterých postupuje (rozhoduje) zvláštní senát

     Zákon č. 131/2002 Sb. stanoví, že na řízení před zvláštním senátem se přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy první soudního řádu správního, tedy ustanovení § 32 až § 64 cit. soudního správního kodexu. Řízení je neveřejné a zvláštní senát rozhoduje usnesením. Zvláštní senát je orgánem soudního typu, není však soudem v ústavním slova smyslu a ani není součástí soudní soustavy. Proto i užití procesních předpisů soudních řádů může být a je v řízení před zvláštním senátem jen přiměřené. Zvláštní senát rozhoduje pouze o kompetenční otázce, nikoliv o věci samotné. Příslušná ustanovení procesního předpisu přitom aplikuje tak, aby jeho rozhodování bylo efektivní a reagovalo na konkrétní potřeby dané věci a aby příslušný orgán mohl rychle pokračovat v původním řízení. V praxi to znamená, že zvláštní senát – s ohledem na princip ekonomie řízení - zpravidla nežádá vyjádření účastníků původního řízení, pokud předmětný (soudní nebo správní) spis obsahuje veškeré potřebné podklady pro jeho rozhodnutí a nebyly zde žádné nevyjasněné skutkové otázky. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne 2.3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/09, uvedl, že zvláštní senát není součástí soudní soustavy a i procesní předpisy, včetně ustanovení o právu účastníků původního řízení vyjádřit se k předložení věci, se v řízení před ním použijí jen přiměřeně, a že posouzení, kdy je potřeba vyjasnit za asistence účastníků původního řízení některé skutkové otázky či doplnit nějaké podklady, je nutno ponechat na zvláštním senátu.

2.7. Rozhodování zvláštního senátu

     Finálním výsledkem proběhnuvšího řízení před zvláštním senátem je jím vydané rozhodnutí. Zvláštní senát rozhoduje ve formě usnesení, na které se přiměřeně vztahují požadavky ve smyslu § 55 s. ř. s. Usnesení musí být vyhotoveno v písemné formě, musí obsahovat označení, že bylo vydáno zvláštním senátem, musí obsahovat jména a příjmení soudců zvláštního senátu, kteří rozhodli, označení účastníků řízení (tj. jak stran kompetenčního sporu, tak i účastníků řízení, v němž se otázka pravomoci stala spornou), jejich zástupců, jakož i označení věci (kompetenčního sporu), výrok (tj. obsah vlastního rozhodnutí o kompetenčním sporu), odůvodnění, poučení o tom, že proti vydanému rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné a den a místo vyhlášení, resp. vydání rozhodnutí. Originál usnesení musí být podepsán předsedou zvláštního senátu. V odůvodnění písemného vyhotovení se přiměřeně složitosti věci uvede podstata kompetenčního sporu, případná vyjádření účastníků řízení, skutečnosti a okolnosti, které vyplývají z připojených soudních či správních spisů, a poté právní úvaha, argumentace, případně prejudikatura, z níž zvláštní senát vycházel při rozhodování daného kompetenčního sporu s následným vyložením právního názoru odůvodňujícího výrok rozhodnutí.

2.7.1. Odmítnutí návrhu

        Zvláštní senát návrh podle § 46 s. ř. s. odmítne, dospěje-li k závěru, že k věcnému projednání návrhu nejsou splněny podmínky. Soudní řád správní přitom institut odmítnutí návrhu spojuje s následujícími okolnostmi:

    [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat.]. K takové situaci může dojít např. tehdy, vyslovil-li se již zvláštní senát ve věci, zahájené k návrhu soudu v občanském soudním řízení, tak, že kompetenční konflikt tu nevznikl. Zvláštní senát se tedy za nezměněné situace nemůže věcně zabývat návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu, podaným v téže věci účastníkem řízení před soudem a nezbývá mu nic jiného, než takový návrh pro překážku věci rozhodnuté odmítnout.

     [§ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. – návrh byl podán předčasně nebo opožděně]. Tak je tomu např. v situaci, kdy kompetenční spor vůbec nevznikl (např. správní orgán, jemuž byla věc soudem, který zastavil řízení, postoupena, svou pravomoc o věci rozhodnout nepopřel, když návrh zvláštnímu senátu podal účastník řízení ve věci, v níž se podle názoru navrhovatele měla otázka pravomoci vydat rozhodnutí stát spornou) a navrhovatel podal návrh zvláštnímu senátu v důsledku svého mylného návrhu. Protože ve skutečnosti zde kompetenční spor nevznikl, zvláštní senát takový návrh usnesením odmítne. K odmítnutí návrhu může ovšem dojít také v případě, jestliže zvláštní senát dospěje k závěru, že žaloba, s níž se žalobce obrátil nejprve na soud v občanském soudním řízení a poté na soud ve správním soudnictví, je pro neurčitost neprojednatelná (srov. § 37 odst. 3 s. ř. s., § 4 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), takže zvláštní senát nemůže uvážit o tom, kterému ze soudů přísluší o žalobě rozhodnout (takto judikoval zvláštní senát např. ve svém usnesení ze dne 28.11. 2007, č.j. Konf 111/2005-5).

     [§ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. – návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou]. Např. ve věci sp. zn. Konf 41/2006 návrh zvláštnímu senátu podal odvolací soud, ačkoliv soud prvního stupně, proti jehož rozhodnutí bylo podáno odvolání, svou pravomoc vydat rozhodnutí nepopřel a tudíž se nestal stranou kompetenčního sporu, který ani nevznikl. Zvláštní senát usnesením ze dne 12.2. 2007, č.j. Konf 71/2006-5, návrh odvolacího soudu podle § 46 odst. 1 písm. b) (návrh byl podán předčasně) a písm. c) (návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou) odmítl, když v odůvodnění svého usnesení také uvedl: „Krajský soud v Brně jako navrhovatel se (...) mylně domnívá, že se takovou stranou může stát on sám jakožto odvolací orgán před svým vlastním rozhodnutím na základě své procesně nevyjádřené pochybnosti. Na každé straně kompetenčního sporu zajisté může stát i více instančně uspořádaných orgánů veřejné moci, což se stává tehdy, pokud k rozhodnutí vydanému v I. stupni přistoupí i rozhodnutí o opravném prostředku (k tomu srov. usnesení zvláštního senátu publikované pod č. 955/2006 Sb. NSS); tato pluralita je však podmíněna tím, že všechny orgány na jedné straně sdílejí shodný názor na pravomoc k rozhodování v konkrétní věci – ať už si svou pravomoc osobovaly, nebo ji naopak odmítly. Tak tomu ale v této věci není: zatímco Okresní soud v Kroměříži považuje žalovanou věc za věc soukromého práva, odvolací soud ji předběžně pokládá za věc veřejnoprávní. Tento nesoulad je nejprve třeba odstranit, což je ovšem úkolem - a také v možnosti - navrhovatele, nikoli zvláštního senátu; teprve nebude-li sporná otázka odstraněna v odvolacím civilním řízení, přichází v úvahu řízení o kompetenčním sporu.“

     [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – návrh je podle zákona (č. 131/2002 Sb.) nepřípustný]. Půjde o situace, kdy nebudou existovat ani strany sporu ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., ani samotný spor o pravomoc.

 2.7.2 Zastavení řízení

      Řízení o návrhu na rozhodnutí kompetenčního sporu může být též pro zpětvzetí návrhu navrhovatele usnesením zastaveno.

    2.7.3. Rozhodnutí, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení

    Nebudou-li splněny podmínky pro odmítnutí, resp. zastavení řízení, zvláštní senát ve smyslu § 5 odst. 1 zákona rozhodne usnesením o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že zvláštní senát již v usnesení ze dne 24. listopadu 2004, č.j. Konf 3/2008-18, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soud č. 3/2005 pod číslem 485, zaujal právní názor, že o kompetenčním sporu rozhoduje podle skutkového a právního stavu existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje. Pro rozhodování o kompetenčním sporu nejsou tedy pro zvláštní senát relevantní okolnosti, které zde byly v době vzniku takového kompetenčního sporu, nýbrž okolnosti, resp. skutkový a právní stav (až) v době, kdy zvláštní senát o takovém návrhu rozhoduje. Důsledkem toho pak samozřejmě je, že pokud v mezidobí dojde ke změně předmětné právní úpravy, rozhodné pro posuzování pravomoci ve vzniklém (ať již pozitivním či negativním) kompetenčním sporu, je nezbytné k této změně, jakož i k případným okolnostem, které mají vliv na skutkový stav věci, při rozhodování přihlédnout, a na druhé straně ztrácí již význam zabývat se dosahem předchozí právní úpravy, za které vznikl kompetenční spor. I tyto souvislosti navrhovatelé velmi často pomíjejí.

     Jestliže ten, kdo je stranou v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení a podle rozhodnutí zvláštního senátu není vydání takového rozhodnutí v jeho pravomoci, zvláštní senát současně v rámci vydaného rozhodnutí vysloví nicotnost takového rozhodnutí. 

     Jestliže ten, kdo je stranou kompetenčního sporu, vydal rozhodnutí, kterým svou pravomoc o věci rozhodování popřel a podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v jeho pravomoci, zvláštní senát takové rozhodnutí současně zruší.

     Proti vydaným rozhodnutím zvláštního senátu nejsou opravné prostředky přípustné.

2.7.3. Závaznost rozhodnutí vydaných zvláštním senátem     

    Jak již bylo shora uvedeno, účelem zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, je vytvoření institucionálního mechanismu - zvláštního senátu - zajišťujícího rozhodování ve sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost mezi justicí a veřejnou správou, resp. územní, zájmovou a profesní samosprávou, příp. mezi civilními a správními soudy. Z tohoto důvodu je také v ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. stanoveno, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné nejen pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, přitom k posledně uvedenému mj. uvedl: „rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes. Zavazuje nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy. Právní účinky rozhodnutí zvláštního senátu jsou koncipovány obdobně, jak je tomu i u Ústavního soudu v řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle § 120 až § 125 zákona č. 182/1993 Sb. Rozhoduje-li Ústavní soud dle § 124 odst. 1 cit. zákona, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení, činí tak formou, jež zakládá právní účinky erga omnes bez jakýchkoli pochybností.“

     Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí zvláštního senátu nelze již brojit žádným opravným prostředkem, naskýtá se otázka, zda, a pokud ano, pak v jakém směru, je možno případně napadnout vydané rozhodnutí zvláštního senátu prostřednictvím institutu ústavní stížností v řízení před Ústavním soudem. Odpovědi se dostává např. prostřednictvím nálezu Ústavního soudu ze dne 2.3. 2010, sp. zn. Pl ÚS 32/09, v němž orgán ochrany ústavnosti judikoval: „Ústavní soud se v minulosti nastolenou problematikou dualismu soudního přezkumu opakovaně zabýval [např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 (U 8/32 SbNU 501), či sp. zn. I. ÚS 1393/07 (dostupné na https://nalus.usoud.cz/), a další]. Judikoval, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem správních řízení. Nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která může být nezřetelná, je věcí obecné justice. Ústavní soud jako justiční orgán povolaný k ochraně základních práv poté, co selžou jiné administrativní a justiční orgány tyto právně-teoretické spory neřeší. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí obecného (podústavního) práva, nikoli otázkou základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek dle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a dalších Listiny).Jinak nemůže k věci přistoupit ani nyní. Řízení o předmětném kompetenčním konfliktu je svěřeno zvláštnímu senátu zřízenému zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jakožto speciálnímu justičnímu orgánu. Není-li rozlišování soukromého a veřejného práva otázkou základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud do posouzení otázky, zda stěžovatelova věc má veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu, tomuto zvláštnímu senátu zasahovat.“

3. Závěr

     Zákon č. 131/2002 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003, a s nímž je spojována, resp. datována i činnost zvláštního senátu coby zvláštního orgánu soudního typu rozhodujícího některé kompetenční spory, se nepochybně osvědčil jako stručná, leč spolehlivě danou materii reglementující zákonná norma. O tom svědčí i taková skutečnost, že od roku 2003 nevyvstala žádná relevantní okolnost, v jejímž důsledku by zákonodárce musel přistoupit k jakémukoliv normativnímu zásahu (novelizaci) tohoto zákona. Zvláštní senát ve své rozhodovací činnosti prokázal své opodstatnění, resp. svou činností naplňuje smysl a účel, pro který jej zákonodárce zřídil. Určitým letitým problémem je, že právní praxe není příliš obeznámena s judikaturu zvláštního senátu, čímž poměrně dosti frekventovaně dochází k situacím, kdy jsou podávány návrhy ve  věcech, které byly judikaturou zvláštního senátu v obdobných případech již vyřešeny, takže v mnohém se zvláštní senát ve svých rozhodnutích opakuje a osvětluje navrhovatelům již v judikatuře  vyložené závěry a právní argumenty. Lze doufat, že tento jev bude postupně na ústupu a že potencionální navrhovatelé před podáním návrhu se seznámí s dosavadní judikaturou zvláštního senátu (dostupné na stránkách např. Nejvyššího správního soudu – www.nssoud.cz nebo v systému ASPI) a pečlivě zváží, zda vskutku jsou splněny podmínky k jeho podání, resp. zda případně nejde o případ, který je obdobný  kompetenčnímu sporu, ve kterém zvláštní senát již zaujal předmětný právní názor.