Soudce a svoboda jeho projevu

Soudce a svoboda jeho projevu ve světle rozsudku Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci č. 16915/21 - Danileţ proti Rumunsku

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2025 ve věci č. 16915/21, týkající se rumunského soudce dr. Danileţa, rozhodl, že disciplinární sankce uložená rumunskému soudci za jeho veřejné příspěvky na sociálních sítích představovala porušení článku 10 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy dostatečně  nevyložily, jak konkrétně mohly sporné výroky narušit fungování justice či důvěru veřejnosti v soudnictví. Zároveň Soud stanovil obecná kritéria pro vyvažování svobody projevu soudů a státních zástupců.

Z cit. rozsudku Soudu vyplývají mj. následující právní závěry (zformulováno pro využití tohoto právního blogu):

* Záležitosti týkající se fungování soudního systému a soudních reforem jsou ve veřejném zájmu. Nejsou však jedinými otázkami, ve kterých by soudci mohli legitimně uplatňovat svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy, protože jejich izolace od komunity, ve které žijí, není ani možná, ani prospěšná.

* Pokud je například demokracie nebo právní stát vážně ohrožen, mohou soudci vystupovat na obranu soudní nezávislosti, ústavního pořádku a obnovení demokracie jak na národní, tak mezinárodní úrovni. Taková volnost zahrnuje možnost, že – pokud to vyžaduje historický, politický nebo právní kontext debaty s vážnými politickými důsledky – mohou vyjádřit konkrétní názory na otázky, o kterých má veřejnost oprávněný zájem být informována.

* Nicméně zaujímání takových postojů může ohrozit jejich nestrannost a někdy i nezávislost. Je proto třeba najít rozumnou rovnováhu mezi mírou, do jaké mohou být soudci zapojeni do společnosti, a potřebou, aby byli a vnímáni jako nezávislí a nestranní při výkonu svých povinností. Otázka, která by měla být vždy položena, je, zda soudce v konkrétním společenském kontextu a očích rozumného, informovaného pozorovatele neprovedl činnost, která by mohla objektivně ohrozit jeho nezávislost nebo nestrannost.

* Soudci při uplatňování svobody projevu musí používat jasný jazyk. Taková jasnost by měla umožnit vyloučit více výkladů, které by mohly podkopat důvěru veřejnosti v justiční systém.

* I „běžní“ soudci a (státní) žalobci, kteří nezastávají konkrétní pozice v justičním systému a nevystupují v žádné konkrétní funkci, mohou veřejně vyjadřovat své názory na otázky veřejného zájmu.

Poznámky (nejen) k cit. rozsudku Soudu:

Snaha kriminalizovat projevy soudce ve veřejném prostoru je skutečně vážným problémem. Obzvláště v situaci, kdy např. soudní management dává podnět na soudce policejnímu orgánu, aby se zabýval učiněnými projevy označeného soudce ve veřejném prostoru. Navíc v situaci, kdy uvnitř soudu neproběhla mezi soudním managementem a dotčeným soudcem žádná diskuze, žádné vyjasnění problému, a to ani třeba v součinnosti se soudcovskou radou soudu.

Soudní funkcionáři musejí snést vyšší míru kritiky, obzvláště v situaci, kdy jejich postupy a jednání vyvolávají celou řadu významných otázek.

Soudce může kritizovat pravomocné soudní rozhodnutí týkající se rozvrhu práce, pakliže má za to, že v něm není reagováno na zásadní otázky, které souvisely s řešenou věcí (s rozvrhem práce soudu).  

V mém případě soudy na straně jedné zaujaly právní názor, že předseda soudu může i ústní formou projednat změnu rozvrhu práce se soudcovskou radou. Na straně druhé však již nevyložily, zda takový postup je souladný se zákonem v situaci, kdy ústní formou byl takový zamýšlený návrh změny rozvrhu práce projednán pouze částečně (např. v rozsahu 40 %). Takový deficit odůvodnění soudního rozhodnutí pochopitelně vyvolává další otázky a jde na úkor přesvědčivosti rozhodnutí.

Soudy neřešily významnou námitku, že předmětný návrh na změnu rozvrhu práce byl podvrhem, protože jej (dle mých tvrzení a označených důkazů) nemohla vytvořit předsedkyně soudu, jež v tu dobu byla na zahraniční dovolené, a tedy ani předložit soudcovské radě k vyjádření. Soudy se ani nevypořádaly s další námitkou, jakou relevanci mělo tedy mít toto předložení zpracovaného návrhu na změnu rozvrhu práce (který byl navíc dle mého názoru podvrhem), když zaujaly názor, že postačilo jeho ústní projednání věci, které však bylo realizováno cca v rozsahu 40 %, neobsahovalo však projednání např. algoritmu přidělování věci do jednotlivých soudních oddělení a další významné okolnosti.

Soudy se relevantně nevypořádaly s námitkou, že moje asistentka mi byla předmětným rozvrhem práce (de facto) „odebrána“, nebyla mi však pro výkon své funkce odvolána, takže podle právní úpravy byla stále mou asistentkou, a to až do skončení pracovního poměru u Okresního soudu ve Vyškově do poč. r. 2026.

Jednou z mých výrazných kritik bylo zahájení monitorování mé osoby a mé manželky kamerovým systémem soudu (v období od 1. 8. 2025 do 15. 9. 2025), a to v rámci místopředsedou soudu nařízení kontroly docházkového systému. K takovému postupu nebyl zákonný podklad. Stejně jako k fyzickému monitorování naší docházky na soud a odchodů ze soudní budovou příslušníky místní jednotky justiční stráže, kterou „zaúkolovala“ ředitelka správy soudu, a to za akceptování takového (dle mého názoru nezákonného) postupu vedením soudu, které proti tomuto zjevně nezákonnému postupu nezasáhlo.

S ohledem na tyto výrazné zásahy do práv soudce budou podány v dohledné době příslušné žaloby, a to bohužel i s ohledem na stávající postoj Ministerstva spravedlnosti, které vzniklou situaci neřeší.

Není akceptovatelné, aby předseda soudu soudci sdělil, že mu nejmenuje asistenta z důvodu, že trpí nedostatkem sebereflexe, která spočívá mj. v publikování jeho názorů na předmětném právním blogu.

Jestliže podobné otázky nejsou ani ze strany nadřízeného soudního managementu řešeny, jejich negativní dopad může (jak v tomto případě) přetrvávat, což je významný problém.

Pokud soudce na uvedené otázky týkající se uvedených problémů reaguje, veřejně se k nim vyjadřuje, a to i kriticky, je třeba zohlednit, že tyto aktivity směřují k vyvolání diskuze a ve zjevné snaze dosáhnout zjednání nápravy v souladu s právní úpravou. Pokud by taková kritika byla ze strany soudců potlačena, došlo by via facti k vytěsnění svobody projevu vůle, k nemožnosti kritizovat vnitřní poměry v justici, a tedy k nemožnosti např. poukazovat na konkrétní palčivé problémy, které nebyly dosud řešeny .