Ústní odůvodnění rozsudku podle předem připraveného konceptu

§ 156 odst. 1, § 242 odst. 3 OSŘ

čl. 36 odst. 1 LPS

   V postupu soudce, jenž po vyhlášení rozsudku ústně odůvodní rozsudek podle předem připraveného konceptu, nelze spatřovat jinou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. porušení práva na spravedlivý proces.

Rozsudek NS z 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014

K věci: V souvislosti s dovoláním proti rozsudku odvolacího soudu dovolatel mj. namítal existenci jiné vady zatěžující prvoinstanční (odvolací) řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zpochybňující fair proces s tím, že samosoudkyně pravděpodobně rozhodla podle předem připraveného konceptu, což vyplývá z časových souvislostí mezi přerušeným jednáním, vyhlášením rozsudku, jeho obsáhlým ústním odůvodnění, v němž již nebylo reagováno na námitky, které dovolatel učinil při jednání před vyhlášením rozhodnutí.  NS ovšem tuto dovolací argumentaci neshledal relevantní.

Z odůvodnění: Dovolatel spatřuje jinou vadu prvoinstančního řízení, jež nebyla reflektována odvolacím soudem, ač mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v okolnosti, že samosoudkyně soudu prvního stupně musela mít – jak plyne z osvětlených časových souvislostí dovolatelem -  obsáhlý předmětný rozsudek již předem připravený. Dovolací soud se ani v tomto směru neztotožňuje s dovolací argumentací o naplnění jiné vady řízení.

Je tomu tak již pro to, že „Ve složitějších případech někteří soudci přistupují při veřejném vyhlášení rozsudku ke čtení vyhlášeného rozsudku (roz. k ústnímu odůvodnění vyhlášeného rozsudku) z připraveného konceptu rozhodnutí. Mnohdy leckterý účastník takový přístup vnímá s rozpaky a s utkvělou domněnkou, že soudce již předem věděl, jak rozhodne, což prokazuje právě jím připravený koncept rozhodnutí, z nějž při ústním odůvodnění vyhlášení rozsudku vycházel, resp. který přečetl, a proto podle účastníka měl být podjatý. Ve skutečnosti ovšem soudce již v rámci nařízení termínu jednání, u nějž předpokládá rozsouzení věci, musí znát dokonale obsah spisu. Musí také (zatím) hypoteticky předpokládat možný procesní vývoj, a to s ohledem na obsah podané žaloby (žalobní tvrzení ve spojitosti s žalobním návrhem) a důkazní situaci, která může s ohledem na rozsah (proti) důkazů navržených žalobcem či žalovaným, nebo s ohledem na uplatněnou (proti)argumentaci při soudním jednání nastat, příp. i s přihlédnutím k judikatuře instančně vyšších soudů či s ohledem na právní závaznost nálezů Ústavního soudu České republiky ve skutkově obdobných případech.“ (Vrcha, P.: Odůvodnění civilního rozsudku. Praha: Leges, 2010, str. 19). Tomuto závěru ostatně konvenuje např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12, ve kterém se mj. uvádí: „K tvrzení o porušení spravedlivého procesu odvolacím soudem tím, že již před ústním jednáním vytvořil koncept svého rozsudku a založil jej do spisu, Ústavní soud uvádí, že tento postup nepovažuje za porušení hlavy páté Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Návrh rozsudku připravený předem (a poté případně i neformálně projednaný členy senátu) obecný soud nijak nezavazuje ani mu nezabraňuje po slyšení stran přijmout názor jiný (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 9. 1993 ve věci Kremzow proti Rakousku, stížnost č. 212350/86, odst. 70. a 72.).“

V situaci, kdy před jednáním soudu prvního stupně, jež bylo nařízeno na den 10. 12. 2013, při kterém byl nakonec vyhlášen rozsudek, byly v podstatě soustředěny stěžejní právní argumenty obou účastníků a soud prvního stupně byl ve shora uvedeném směru vázán právním názorem vyplývajícím z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, by bylo pro rozhodující samosoudkyni v zásadě objektivně nemožné bez předchozí přípravy rozhodnout v takto poměrně složité věci, neboť samosoudkyně byla nucena vyhodnotit a při své interpretační a aplikační úvaze zvážit objemnou šíří právní argumentace především ze strany dovolatele. Jestliže následně procesní situace v průběhu uvedeného soudního jednání nepřinesla žádnou změnu oproti hypotetické úvaze, kterou samosoudkyně jistěže v rámci pečlivé přípravy k jednání nepochybně učinila, pak v popsaných krátkých časových souvislostech mezi průběhem jednání, vyhlášením rozsudku a jeho obsáhlým odůvodněním (příp. i z předem připraveného konceptu rozhodnutí), které podle dovolatele svědčilo o tom, že „soud prvního stupně měl rozsudek vyhlášený dne 10. 12. 2013 již předem připravený“, nelze spatřovat (jinou) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. též Rozbor a zhodnocení úrovně občanského soudního řízení u soudů prvního stupně, projednané a schválené usnesením presidia Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1967, sp. zn. Prz 36/67, in Sborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a presidia Nejvyššího soudu 1965 – 1967, vydal Nejvyšší soud ČSSR nákladem Statistického a evidenčního vydavatelství tiskopisů Praha 1974, str. 103 a násl.). A to ani tehdy, pokud by bylo osvědčeno další tvrzení dovolatele o tom, že „na argumenty žalovaného, které zazněly v rámci závěrečného návrhu jeho právního zástupce, soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nereaguje.“, neboť není povinností soudu při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku reagovat na všechny účastníky vznesené námitky či právní argumentaci, nýbrž je jeho povinností stručně a jasně odůvodnit relevantní důvody, pro které soud dospěl k právě vyhlášenému rozsudku.

Komentář: Před každým jednáním soudce provádí přípravu, která je úměrná skutkové či právní složitosti případu. Soudce musí znát perfektně obsah spisu a s ohledem na procesní postoje účastníků předvídat možný průběh jednání, který jistěže může přivodit různá procesní úskalí, na které pochopitelně soudce musí umět odpovídajícím způsobem, v souladu s občanským soudním řádem, reagovat. Ve skutkově či právně náročnějších sporech soudce leckdy před jednáním činí jakousi písemnou přípravu, v níž sumarizuje dosavadní obsah spis a nastiňuje možný způsob rozsouzení věci. Teprve však jednání ve věci samé, provedené dokazování, zhodnocení důkazů s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, vytváří podmínky pro rozsouzení věci končící veřejným vyhlášením rozsudku, který podle § 156 odst. 1 OSŘ musí soudce ústně odůvodnit. Špatná je praxe, pokud soudce ústní odůvodnění rozsudku zredukuje pouze na informaci, že důvody, proč ve věci takto rozhodl, budou uvedeny (až) v písemném vyhotovení rozsudku. Smyslu ústního odůvodnění rozsudku ovšem neodpovídá ani přístup opačný, kdy soudce vyhlášený rozsudek obšírně odůvodnění, resp. své odůvodnění přečte z předem připraveného konceptu. U účastníků řízení to pak zbytečně budí rozpaky ohledně vedení spravedlivého procesu, jsou proto jimi často podávány námitky podjatosti, příp. stížnosti či na tyto souvislosti je poukazováno v následně podaných opravných prostředcích s argumentací, že takové řízení je s ohledem na popsaný postup soudce zatíženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Publikované rozhodnutí NS rozvádí, proč podobné námitky nejsou důvodné. Přesto by mělo být i v právně složitých věcech pravidlem, že soudce je schopen vyhlášený rozsudek ústně odůvodnit tzv. spatra (s příp. nahlédnutím do poznámek), nikoliv přečíst z předem připraveného konceptu de facto budoucí znění jeho písemného odůvodnění; posledně uvedená okolnost totiž může způsobovat u účastníků, jejich právních zástupců či veřejnosti určité rozpaky v tom směru, že soudce v daném případě není schopen souvisle a spatra odůvodnit vyhlášený rozsudek .