Vyjádření k návrhu nové úpravy dovolacího řízení

Ke konci loňského roku Ministerstvo dpravedlnosti rozeslalo materiál nazvaný "Výchozí teze - novela dovolání" - viz zde https://kuc.cz/rq9lkm

     K tomuto materiálu jsem zaslal toto stručné vyjádření: 

     Věc: vyjádření k návrhu novelizace dovolacího řízení (materiál zaslán s průvodním dopisem ze dne 16. 12. 2015, č. j. MSP-83/2015-LO-SP/12).

     Prostřednictvím předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu jsem dne 21. 12. 2015 elektronickou cestou obdržel materiál „Výchozí teze – novela dovolání“ s možností s k němu vyjádřit, což nyní činím.

     Do 21. 12. 2015, tj. do doručení uvedeného materiálu, jsem se domníval, že problematickým ustanovením v dosavadní právní úpravě dovolacího řízení je § 243c odst. 2 o. s. ř., respektive v něm stanovená šestiměsíční lhůta, do které je dovolací soud povinen vydat odmítací usnesení. Tato procesní okolnost způsobovala v dovolací praxi problémy, neboť s ohledem na příslušný nápad v mnoha případech nebylo v možnostech dovolacího soudu v této lhůtě odmítací usnesení vydat. Předpokládalo by se proto, že by se vyjmutím této lhůty dovolacímu soudu usnadnila situace a překlenula tehdejší naivní vize zosnovatele této lhůty. Namísto toho přichází návrh úpravy či nástin teze, která zbytečně mění zaběhlá procesní pravidla dovolacího řízení a dílem přenáší procesní povinnosti na bedra již tak zatížených odvolacích soudů.

     Domnívám se, že nejpalčivější byla okolnost, že dovolací soud byl povinován onou šestiměsíční lhůtou vydat odmítací usnesení; proto by bylo asi nejsnazší tuto lhůtu odstranit, čímž by rázem zmizely statistiky obsahující informace, který ze soudců dovolacího soudu již tuto lhůtu překročil, a bylo zde vycházeno z předpokladu plynulého vyřizování dovolání, nikoliv pod tlakem nějaké lhůty.

     Namísto toho je nám předkládán návrh nové úpravy dovolacího řízení, která je zcela zbytečná a jen (podle mého názoru) přinese procesní zmatky v praxi. V následujících bodech uvedu své postřehy:

     1. Není důvod (kromě oné šestiměsíční lhůty) měnit dovolací řízení. Na půdě OOK NS tato otázka (rozuměno zásadní změny dovolacího řízení) nikdy nebyla takto kriticky vnímána, takže snad by soudcům NS měla být dána možnost, aby nad touto otázkou měli možnost nejprve diskutovat, nikoliv až v rámci nového návrhu dovolacího řízení.

     2. Přenášet pravomoc, aby odvolací soud rozhodoval o přípustnosti dovolání, je v dnešních poměrech zbytečná. To, že někde v zahraniční taková procesní úprava funguje, není ještě důvodem, aby se podobná úprava přenášela i do tuzemských poměrů v situaci, kdy ani sám Nejvyšší soud tuto okolnost nevnímá jako za nezbytnou. Způsobí to jen procesní zmatky s případným ústavně právním dovětkem; např. v situaci, kdy Ústavní soud dospěje k závěru, že „nový“ § 243c odst. 3 o. s. ř. koliduje s právem na spravedlivý proces, poněvadž s ohledem na nápad dovolacích věcí v mnoha případech objektivně nebude v možnostech a schopnostech Nejvyššího soudu v tříměsíční lhůtě rozhodnout o přípustnosti dovolání, takže pak by dle uvedeného paragrafu mělo platit, že „nabývá rozhodnutí odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání právní moci uplynutím této lhůty.“

     3. Přípustnost dovolání je nyní upravena tak, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu:

       3.1. dosud nebyla vyřešena nebo

       3.2. která je soudy rozhodována rozdílně, nebo

       3.3.  má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Takže zase změna předpokladů přípustnosti dovolání oproti dosavadním čtyřem variantám. Nyní u ad 3.2. by zřejmě leckterý dovolatel usoudil, že tvrzená rozdílnost v rozhodování jest splněna, pokud zde bude doložitelný rozdíl v řešení příslušné právní otázky např. i v porovnání s pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu. I když právní otázka v rozhodování odvolacího soud nebyla vyřešena (ad 3.1.), ale vyřešena byla již v dovolací praxi, přesto leckterý dovolatel usoudí, že podmínky pro naplnění ad 3. 1. jsou zde přesto splněny. Dovolací soud pak asi bude takové dovolání považovat (ve smyslu navrhovaného § 243d písm. b/ o. s. ř.) za zjevně bezdůvodné. Kladu si otázku, co je to za sílu, která vede k nutnosti prosazování takové procesní úpravy, navíc bez potřebné znalosti názorů OOK NS.

     4. Zde musím citovat navrhovaný § 239: „Nejde-li o případ uvedený v § 238 odst. 1 písm. i), lze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné podle § 237 a § 238 podat také tehdy, jestliže to na základě zmocnění obsaženého ve zvláštním právním předpisu* (* § 22 zákona č. 6/2002 Sb....) připouští jednací řád Nejvyššího soudu.“ Domnívám se, že přijetí takové úpravy by kolidovala s ústavně právními limity (v podrobnostech odkazuji na judikaturu Ústavního soudu, v níž byla řešena problematika dovolacího řízení).

     5. Rozšiřování dovolacího důvodu i pro případ nesouladu ve skutkových zjištění (viz navrhovaný § 241a odst. 3 písm. c/ o. s. ř. -  „rozhodnutí ve věci samé vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“) je popřením stávající úpravy dovolacího řízení, a pochopitelně pobídkou k dalšímu nárůstu dovolací agendy, jakkoliv i s defekty ve skutkové oblasti si dovolací soud dokázal „poradit“ (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 433/2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 a další navazující rozhodnutí).

     6. K navrhovanému § 243b odst. 1 o. s. ř. Jde o problematické ustanovení, které v praxi dovolacího soudu může přivodit jen problémy, například v situaci, kdy marně (v důsledku vysokého nápadu věcí) uplyne ona šestiměsíční lhůta a kdy se tedy bude mít „za to, že dovolací soud vydal usnesení, jímž dovolání připustil“, ač z materiálního hlediska dovolání přípustné být nemůže, přičemž tento fakt bude muset dovolací soud vložit do svého zamítavého rozhodnutí.

     Není času na podrobnější analýzu předloženého návrhu nového úpravy dovolacího řízení, obzvláště v situaci, kdy na půdě Nejvyššího soudu neproběhla odborná debata na toto závažné téma. Domnívám se proto, že podobné procesní experimenty by měly být odloženy, a měla by být zahájena odpovědná odborná debata, zda je potřeba, a pokud ano, pak v jakém rozsahu a do jaké hloubky novelizace dovolacího řízení. Já jsem přesvědčen o tom, že prozatím by plně postačilo, pokud by ze stávajícího § § 243c odst. 1 o. s. ř. byla vyjmuta věta druhá, stanovící, že „Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 241b).“