Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon

K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví

§ 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů

§ 37 odst. 1, § 39, § 141 odst. 1 obč. zák.

§ 1140 a násl. o. z.

     1. Zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovité věci lze jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci.

     2. V situaci, kdy nemovitý majetek zapsaný v katastru nemovitostí zcela nebo jen zčásti podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní třetí osoba (osoby), ač podle právního stavu jde o majetek v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a „původního“ katastrálního spoluvlastníka, je nezbytné [aby vydané rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. z něj plynoucí důsledky (např. nařídí-li soud prodej nemovité věci ve veřejné dražbě) mohly doznat reflexe i ve vztahu ke katastru nemovitostí] nejprve rozsudečným výrokem deklarovat existenci spoluvlastnického vztahu dotčených osob (účastníků řízení) k tomuto majetku, a teprve poté přistoupit ke zrušení a vypořádání tohoto majetku podle soudem zvoleného způsobu s tím, že žalovanými jsou rovněž (i zbylí) katastrální spoluvlastníci těchto nemovitostí.

     3. Zatímco u simulovaného jednání absentuje vážnost vůle, u právního jednání, jímž se obchází zákon, tato vážnost vůle naopak zachována je.

     4. K závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, že obchází daňové předpisy, nestačí pouze odkázat na příslušná ustanovení daňových zákonů, ale je nezbytné v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku přesně vyložit, v čem konkrétně, resp. s jakými důsledky mělo dojít k obcházení zákona [např. že v důsledku uzavřené darovací smlouvy neplynula pro toho kterého účastníka předmětná daňová povinnost, ačkoliv byla-li by uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi těmito účastníky, pak daňová povinnost (povinnost zaplatit předmětnou daň v soudem konstatované výši) by byla založena v předmětném rozsahu, v čemž je spatřováno obcházení zákona těmito účastníky atd.].

      5. Sama okolnost, že podíloví spoluvlastníci uzavřou darovací smlouvy, jimiž si navzájem darují předmětné spoluvlastnické podíly za účelem dosažení výlučného vlastnictví a tím tedy zrušení a vypořádání jejich dosavadního podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, nevede bez dalšího k závěru o absolutní neplatnosti těchto smluv.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví původně žalobkyně a žalovaného A. P. k označenému nemovitému majetku, nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z jejich prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem, rozhodl o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o vrácení částky účastníky složených záloh na znalečné. K odvolání žalovaného 1) odvolací soud mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) k označenému nemovitému majetku, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 3) k označenému majetku a nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě za dále stanovených podmínek. Okolnosti, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se žalovaný 1) stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále, že v průběhu odvolacího řízení jednu ideální polovinu těchto nemovitostí převedl na žalované 2) a 3), nepovažoval odvolací soud, s přihlédnutím ke stavu zápisů v katastru nemovitostí v době vydání jeho rozhodnutí, za relevantní. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále vyložil, že „účastníci uzavřeli naoko uvedené darovací smlouvy, ač ve skutečnosti šlo o směnnou smlouvu, či dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které neměly zákonem požadované náležitosti s odkazem na argumentaci soudu I. stupně, analogicky použitelnou i pro tvrzení žalovaných 2. a 3. ohledně dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy spočívá v obcházení zákona (§ 39 obč. zák.). Účastníci nerozporovali zjištění soudu I. stupně ze svědecké výpovědi Ing. Ewy Hradil, která vzájemné darování spoluvlastnických podílů jako ideální způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví manželů při rozvodu účastníkům doporučila. Uvedené akceptovatelné doporučení účastníky smlouvy souviselo s náklady při dispozici s jejich majetkem. V té době byli manželé...a podléhali osvobození od darovací daně (§ 19 odst. 3, § 11 odst. 2 zákona č. 357/92 Sb., ve znění v době uzavření smluv), čemuž by tak nebylo v případě dohody o směně, či vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 6 odst. 1, § 5 cit. zák.).“

      K dovolání všech účastníků proti tomuto rozsudku odvolacího soudu se věcí zabýval Nejvyšší soud, který shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

     Z odůvodnění: Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k závěru, že předmětné darovací smlouvy, které dne 16. prosince 2011 uzavřeli žalobkyně a žalovaný 1), jsou absolutně neplatné. Zatímco soud prvního stupně absolutní neplatnost shledal ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., odvolací soud konstatoval jejich absolutní neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. pro obcházení zákona.

      Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná darovací smlouva, jejíž předmět byl dotčen žalobou v této věci (při soudy reflektované právní argumentaci žalobkyně, že po právu k převodu předmětného spoluvlastnického podílu na žalovaného 1/, nedošlo, takže ohledně předmětného nemovitého majetku se žalovaný 1/ nemohl stát jeho výlučným vlastníkem a s tímto majetkem dále nakládat), je podle § 39 obč. zák. (pro obcházení daňových předpisů) absolutně neplatná, je jím vydaný rozsudek, jímž ruší podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) a 3), vnitřně rozporný (nesoulad mezi meritorními výroky a jejich odůvodněním). Jinak řečeno, závěr o absolutní neplatnosti předmětných darovacích smluv, resp. posuzované darovací smlouvy, na základě které žalobkyně měla žalovanému 1) darovat svůj předmětný spoluvlastník podíl tak, aby se žalovaný 1) stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, vylučuje reflektovat v mezidobí žalovaným 1) učiněné další majetkové dispozice s tímto nemovitým majetkem, takže by správně mělo být – byl-li by závěr o absolutní neplatnosti uvedené darovací smlouvy správný - vypořádáno podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1), přičemž účastníky řízení by měly být (coby tzv. katastrální spoluvlastníci) také žalované 2) a 3).

     V daném případě ovšem odvolací soud s přihlédnutím k existenci katastrálních zápisů plynoucích ve prospěch žalovaných 1), 2) a 3), pro své meritorní rozhodnutí vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ač v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku naopak vycházel z právního stavu (právní reality). Již pro tento nesoulad, jakkoliv jej odvolací soud odůvodňuje ve svém rozhodnutí s odkazem na stav zápisů v katastru nemovitostí, napadené rozhodnutí nemůže obstát.

      I v poměrech nové úpravy občanského zákoníku je uplatnitelný závěr dovolacího soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3152/2011, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být předběžně vyřešena otázka, které osoby jsou spoluvlastníky. Zrušit a vypořádat lze totiž spoluvlastnictví jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci, neboť právě o jejich právním vztahu má být rozhodnuto. Při určení okruhu spoluvlastníků ovšem není rozhodný stav zápisů v katastru nemovitostí, protože ten nemusí být v souladu se skutečností.

      Odvolací soud sice správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jím vydané rozhodnutí není podkladem pro zápis v katastru nemovitostí, avšak dostatečně nezohlednil, že při shora jím učiněných závěrech stěží mohou další sledovaná stadia (dražba ve vazbě na katastr nemovitostí) vést k dosažení zamýšleného vypořádání mezi žalobkyní a žalovaným 1) (pokud byl učiněn závěr o neplatnosti předmětných darovacích smluv, resp. odvolacím soudem posuzované darovací smlouvy ze dne 16. prosince 2011, avšak do výroků bylo pojato rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi žalobkyní a žalovanými 2/ a 3/). De lege lata již nepřichází v úvahu zápis tzv. duplicitního vlastnictví, přičemž i soudní rozhodnutí, na jehož základě má dojít k předmětnému zápisu do katastru nemovitostí, je jako veřejná listina předmětem vkladu; přitom ve vkladovém řízení příslušný katastrální úřad mj. ve smyslu § 17 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, zkoumá, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Znamená to tedy, že mělo-li by být vypořádáno (podle výroků rozsudku odvolacího soudu) podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 2) a 3) k předmětnému nemovitému majetku, ač podle stavu zápisů v katastru nemovitostí žalovaný 1) je ohledně tohoto majetku stále veden jako jeho podílový spoluvlastník v rozsahu id. ½ vzhledem k celku, nemohlo by takto realizované vypořádání doznat reflexe ve vztahu ke katastru nemovitostí, dokud by navrhovaný vklad podle veřejné listiny (vzešlé na základě realizované dražby) nenavazoval na dosavadní zápisy.

      Z řečeného vyplývá, že v situaci, kdy nemovitý majetek zcela nebo jen zčásti podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní třetí osoby, ač podle právního stavu jde o majetek v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a „původního“ katastrálního spoluvlastníka, je nezbytné nejprve rozsudečným výrokem deklarovat existenci spoluvlastnického vztahu dotčených osob (účastníků řízení) k onomu majetku, a teprve poté přistoupit ke zrušení a vypořádání tohoto majetku podle soudem zvoleného způsobu s tím, že žalovanými jsou rovněž (i zbylí) katastrální spoluvlastníci těchto nemovitostí.

     Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jednak dovodil, že „v daném případě účastníci uzavřeli na oko uvedené darovací smlouvy, ač ve skutečnosti šlo o směnnou smlouvu, či dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které neměly zákonem požadované náležitosti...“, a dále konstatoval, že „důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy spočívá v obcházení zákona (§ 39 obč. zák.“).“ Tyto závěry jsou – jak bude dále vyloženo – rovněž rozporné.

      Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

       Jedná-li někdo tzv. naoko a takovým jednáním míní (navenek) docílit určité právní následky, pak se taková vůle jednající osoby objektivně rozchází s jejím vnějším projevem (např. obsaženým v konkrétní písemné smlouvě), neboť k perfekci právního úkonu je mj. zapotřebí, aby vůle jednající osoby byla nejen svobodná, ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejím projevem spojeny.

     Simuluje-li se právní úkon, pak se pouze ve vnější formě takový právní úkon předstírá; k perfekci právního úkonu však chybí vážnost vůle. U simulovaného jednání tedy absentuje vážnost vůle, v důsledku čehož stíhá takto simulovaný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutní neplatnost. Oproti tomu v situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého  důvodu, hovoříme o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle ustanovení § 41a odst. 2 obč. zák. může disimulovat jiný právní úkon (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 833/2008, nebo ze dne 21. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 3762/2016).

     Zatímco u simulovaného jednání absentuje vážnost vůle, u právního jednání, jímž se obchází zákon, tato vážnost vůle naopak zachována je.

     Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

      Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/0, vyložil, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. Jinými slovy vyjádřeno, k obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99).

      Jelikož odvolací soud výše vyložené limity vedoucí k sankci absolutní neplatnosti právního úkonu nereflektoval, nemůže jeho rozhodnutí ani z tohoto důvodu obstát.

      Kromě toho závěr odvolacího soudu o obcházení zákona žalobkyní a žalovaným 1) nebyl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen, neboť k závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy (v tomto případě) z důvodu, že obchází daňové předpisy, nestačí pouze odkázat na příslušná ustanovení daňových zákonů, ale je nezbytné přesně vyložit, v čem konkrétně, resp. s jakými důsledky mělo dojít k obcházení zákona, obzvláště v situaci, kdy žalovaný 1) poukazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve vztahu ke svému tvrzení, že předmětný převod byl neúplatný, neboť jeho smyslem a účelem bylo vypořádat podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy absentuje (logicky se nabízejí) závěr o tom, v čem konkrétně (tj. s jakými důsledky) mělo dojít k obcházení příslušných daňových předpisů (např. že v důsledku uzavřené darovací smlouvy neplynula pro toho kterého účastníka předmětná daňová povinnost, ačkoliv byla-li by uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi těmito účastníky, pak daňová povinnost by byla založena v předmětném rozsahu, v čemž je spatřováno obcházení zákona těmito účastníky atd.).

     Pokud by při řádné verifikaci těchto esencí odvolací soud naznal, že k obcházení zákona nedošlo, a zaobíral se opětovně otázkou simulovaného právního jednání, pak je zapotřebí uvést následující.

     Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon nevyjadřuje jejich pravou vůli, resp. simuluje formálně navenek jejich ve smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko důsledkem jejich simulovaného právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).

     Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2476/2005, vyložil, že v případě, kdy jde o převod celého spoluvlastnického podílu druhému spoluvlastníku, který vlastní celý zbývající spoluvlastnický podíl, má taková nabídka logicky podobu návrhu dohody na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle níž se oslovený podílový spoluvlastník stane výlučným vlastníkem celé věci a za to zaplatí nabízejícímu spoluvlastníku jím navrženou cenu (náhradu) za jeho spoluvlastnický podíl.

      V obdobném směru judikoval Ústavní soud, který v usnesení ze dne 4. dubna 2007, sp. zn. I. ÚS 650/2006, vyložil právní názor, že právní úprava podílového spoluvlastnictví v občanském zákoníku nevylučuje, aby ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo též k převodem celého spoluvlastnictví podílu mezi dvěma výlučnými spoluvlastníky, přičemž v takovém případě se jedná o dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud by k nabídce takového převodu došlo v rámci jednání mezi těmito spoluvlastníky, nejedná se o nabídku vykonanou v důsledku zákonného předkupního práva spoluvlastníka.

     Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, zdůraznil, že přístup ovlivněný minulou doktrínou silné veřejnoprávní ingerence do soukromoprávních poměrů chápe v zásadě jakýkoli nesoulad právního úkonu se zákonem jako způsobující neplatnost onoho právního úkonu. Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák. „za každou cenu“ se objevují v literatuře i v judikatuře úvahy, akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, a dále ze dne 10. června 2005, sp. zn. I.ÚS 625/03, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2004, č.j. 28 Cdo 440/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 9985/2003, příp. z odborné literatury – Salač, J.: K problematice rozporu právního úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku, Právní rozhledy 10/1997, str. 510 a Komentář k občanskému zákoníku publikovaný v ASPI]. Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

     Nejvyšší soud dospívá k závěru, že sama okolnost, že podíloví spoluvlastníci uzavřenou darovací smlouvy, jimiž si navzájem darují předmětné spoluvlastnické podíly za účelem dosažení výlučného vlastnictví a tím tedy zrušení a vypořádání jejich dosavadního podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, nevede bez dalšího k závěru o absolutní neplatnosti těchto smluv. Vyjádřeno ještě jinak, jen z toho důvodu, že účastníci neuzavřeli dohodou o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v níž by explicitně vyložili svůj úmysl zrušit svou spoluvlastnickou participaci na daném nemovitém majetku, nýbrž uzavřeli toliko darovací smlouvy, jejichž právním důsledkem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitému majetku, nezakládá absolutní neplatnost těchto darovacích smluv.

      Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek (včetně jeho výroku VIII., jimiž byly zrušeny výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, který by samostatně obstát nemohl) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (zčásti) také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).