Výživné rozvedeného manžela a jeho neschopnost samostatně se živit

Výživné rozvedeného manžela a jeho neschopnost samostatně se živit

§ 760 odst. 1 o. z.

Ke vzniku nároku rozvedeného manžela na výživné musí být kumulativně splněny tři základní předpoklady, a to neschopnost rozvedeného manžela samostatně se živit, tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním, a vyživovací povinnost rozvedeného manžela musí být založena na spravedlivém požadavku.

Neschopnost samostatně se živit je klíčovým předpokladem pro vznik, respektive pro přiznání vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely. Materiálním znakem tohoto kritéria je zjištění, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje ke krytí jeho potřeb, anebo výnosy z majetku, které mu patří (je spravuje), nejsou dostačující pro úhradu jeho osobních potřeb. Při posuzování neschopnosti oprávněného sám se živit nelze se omezit jen na jeho příjmy, ale je třeba také posoudit i to, zda po oprávněném lze spravedlivě požadovat, aby se sám živil, zejména vlastním přičiněním, tj. prací ať již v rámci závislé (zaměstnanecké) či podnikatelské činnosti.

Soudní praxe rovněž dlouhodobě vychází z ustáleného právního názoru, že sama skutečnost, že rozvedená manželka (rozvedený manžel) pobírá invalidní důchod, nestačí pro závěr o tom, že je schopna (schopen) se sama (sám) živit, pokud z tohoto důvodu není s to uhradit vedle nezbytných na stravování také další nezbytné životní potřeby.

Na druhou stranu, jestliže rozvedený manžel pracuje, dosahuje z výkonu své pracovní činnosti mzdu, z níž je objektivně schopen uspokojovat své životní potřeby, není tím splněn obligatorní předpoklad pro určení výživného rozvedeného manžela. Přitom skutečnost, že v jeho (celkových) majetkových poměrech - oproti stavu panujícímu za trvání manželství - došlo ke zhoršení situace, např. k poklesu finančních prostředků k uspokojování (ne)zbytných potřeb, je z pohledu úvah o určení vyživovací povinnosti bezvýznamná.

U poživatelů invalidních důchodů (především) prvního stupně je naprosto standardní (vzhledem k tomu, že výše invalidního důchodu převážně nedokáže pokrýt ani základní výdaje ve formě bydlení a stravy), že vykonávají (jejich stupni postižení) odpovídající pracovní činnost.

Byl-li rozvedené manželce vystaven posudek o její invaliditě prvního stupně se sníženou pracovní schopností o 35 %, kdy za příčinu jejího dlouhodobě nepříznivého stavu byla označena depresivní porucha u disponované osobnosti se zvýšenou psychickou unavitelností, s úbytkem koncentrace pozornosti a zpomalením psychomotorického tempa, pak za této situace závěry jejího klinického psychologa a psychoterapeuta o tom, že její pracovní neuplatnitelnost je podstatně výraznější, nemohou fakticky (jakkoliv) rozšiřovat vyšší procento její pracovní neschopnosti než bylo stanoveno v uvedeném posudku o její invaliditě. Jde totiž o to, že právě v rámci posuzování stupně invalidity žalobkyně byly pečlivě zohledněny její zdravotní, pracovní a osobnostní limity, jejichž výsledkem byl vystavený posudek o její invaliditě prvního stupně, který je třeba i v řízení o výživné rozvedené manželky plně respektovat.

Tvrdí-li rozvedená manželka v řízení o její výživné, která z důvodu invalidity prvního stupně má sníženou pracovní schopnost o 35 %, že není schopna si zajistit příjem vlastní prací s ohledem na její zdravotní postižení, avšak dokazováním (z nabídky volných pracovních míst evidovaných příslušným územním orgánem práce v místě jejího bydliště) je v řízení zjištěno, že na trhu práce jsou aktuálně (v době rozhodování soudu o žalobě o výživné rozvedené manželky) volná pracovní místa vhodná pro pracovní uplatnění invalidní osoby prvního stupně, pak za této důkazní situace nejsou splněny podmínky pro přiznání výživného.

(pravomocný) rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 2. 2025, č. j. 6 C 277/2024