Výživné rozvedeného manžela

I. Úvod

     Zkušenosti ze soudní praxe vypovídají o tom, že řada občanů nemá vůbec ponětí, že zákon o rodině upravuje i situace, kdy se určení výživného může domáhat rozvedený manžel po svém bývalém manželovi. Ostatně na problém v nedávné době upozornila i (nejmenovaná) televize v jednom ze svých pořadů, v němž byl sledován příběh nemajetného muže (rozvedeného manžela), jenž se - veden k tomu "sociálkou" - měl domáhat po své bývalé manželce (podnikatelce) plnění této vyživovací povinnosti. Nikoliv výjimečně, jak pramení ze zkušeností autora tohoto příspěvku, se adresáty tvrzené povinnosti poskytovat bývalému manželovi příspěvek na přiměřenou výživu stávají podnikatelé (podnikatelky), a to s presumpcí žalobkyně (žalobce), že jejich celkové majetkové poměry, schopnosti a možnosti poskytovat bývalému manželovi výživné, jsou mnohonásobně příznivější v porovnání s bývalým manželem, jenž se soudně domáhá určení výživného. Z poznatků ze soudní praxe je také známo, že povětšinou se určení tohoto výživného domáhají rozvedené manželky, které lze pak rozčlenit do jakýchsi dvou skupin. První skupinu tvoří rozvedené manželky, které pečují po rozvodu o dítě nebo děti útlého věku. Do druhé skupiny pak náleží rozvedené manželky, které se v této situaci ocitly po mnohaletém manželství, kdy po rozvodu mají potíže se uplatnit na trhu práce (zajistit si vhodné zaměstnání), a to i z toho důvodu, že se za trvání manželství věnovaly výchově dětí, které již dospěly, pečovaly o domácnost, případně ztratily odpovídající kvalifikaci, anebo mají (vážné) zdravotní problémy, pro které práci, pro níž by jinak např. splňovaly kvalifikaci, nemohou vykonávat.

      Protože kolem podmínek pro plnění vyživovací povinnosti rozvedeného manžela panuje celá řada dohadů, domněnek či nepřesných informací, nebude zřejmě na škodu věci, pokud bude tomuto rodinně právnímu institutu v následujících řádcích věnována stručná pozornost. Nuže, pojďme přímo k problému věci.

II. Zákonná úprava

     Podmínky a rozsah nároku na výživné rozvedeného manžela jsou zakotveny v ust. § 92 odst. 1, 2 zákona o rodině (dále již "zák. o rod."), které stanoví, že rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, a že nedohodnou-li se na tom bývalí manželé, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich; zákon o rodině přitom výslovně stanoví, že tato povinnost předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům.

     V ust. § 93 odst. 1 zák. o rod. je obsažena tzv. tvrdostní klauzule. V tomto paragrafu je normováno, že soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2. Druhý odstavec téhož zákonného ustanovení však současně stanoví, že takové výživné lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu. Pokud v této situaci má být aplikován rozsah výživného obdobně jako u vyživovací povinnosti mezi manžely, soudy v těchto případech musejí při rozhodování vycházet i z ust. § 91 odst. 2 zák. o rod., jež stanoví, že neplní-li jeden z manželů vyživovací povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost s tím, že rozsah vyživovací povinnosti stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná.

      Konečně v ust. § 94 zák. o rod. je obsažen zánik práva výživného rozvedeného manžela. V tomto ustanovení se totiž praví, že právo na výživné zanikne, jestliže oprávněný manžel uzavře nové manželství nebo povinný manžel zemře. také stanoví, že právo na výživné zanikne též poskytnutím jednorázové částky na základě písemné smlouvy.

III. "Běžné" výživné  rozvedeného manžela

     Jak již úvodem bylo zmíněno, ohledně plnění vyživovací povinnosti rozvedeného manžela panuje v praxi celá řada nesprávných či nesmyslných názorů. Jedním z nich je nesprávný názor, že každý rozvedený manžel, který na tom majetkově není stejně, jako jeho bývalý manžel, má nárok na jakési finanční dorovnávání ve formě pravidelně poskytovaného peněžitého příspěvku (výživného). Druhým z nich je např. zase názor, že v žádném případě se bývalý manžel nemůže po druhém manželovi domáhat plnění vyživovací povinnosti, neboť si již sám odpovídá za svůj další život, nesnáze, zda se mu daří v práci, má či nemá příjem z práce, má či nemá majetek atd.

     Je sice pravdou, že rozvodem manželství končí právní vztah mezi manžely s tím spojenými právy a povinnostmi, leč skutečnost, že zákon o rodině obsahuje institut výživného rozvedeného manžela dává i laikům tušit, že přece jen za určitých okolností i z takto zaniklého manželského vztahu mohou vzniknout - jaksi sekundárně - určité další povinnosti, resp. práva ve prospěch či k tíži toho kterého rozvedeného manžela. Na tomto místě nutno také připomenout, že nárok na výživné rozvedeného manžela není "automaticky" dán již pouhou právní skutečností, že manželství účastníků rozvodem (pravomocně) zaniklo, ale že je třeba, aby v konkrétní věci byly osvědčeny podmínky k přiznání takového výživného, jistěže i za toho procesního předpokladu, že nárok rozvedeným manželem bude soudně uplatněn, pakliže mezi rozvedenými manžely v daném směru nedošlo k mimosoudní dohodě.

      V této souvislosti se pro mnohé vnáší otázka, proč např. "sociálka", tj. orgán sociálního zabezpečení, jenž poskytuje např. rozvedenému (nemajetnému) manželovi dávky sociální péče, po něm požaduje, aby uplatnil vůči svému bývalému manželovi zákonem založený nárok na výživné rozvedeného manžela. Je to dáno již tím, že každý sociálně potřebný občan se musí nejprve sám vyřešit svou vypjatou sociální (majetkovou) situaci, a pokud v tomto směru zákon o rodině předvídá (při osvědčení zákonem předvídaných podmínek) i peněžité plnění ze strany bývalého manžela, pak tomuto postupu, byť pro mnohé občany se takové řeší problému jeví jako krajně nevhodné (pro daňové poplatníky zase správné a logické), nelze co vytýkat.

     Především je třeba zdůraznit, že ne každý rozvedený manžel, jemuž se ať již déle či krátkodobě tzv. "nedaří", splňuje podmínky k tomu, aby od svého bývalého manžela požadoval plnění vyživovací povinnosti. V této souvislosti např. Krajský soud v Ústí nad Labem (naposledy ve svém rozsudku ze dne 5.10. 2005, sp. zn. 10 Co 459/2005) zdůraznil, že k tomu, aby byl splněny podmínky pro určení výživného rozvedeného manžela ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zák. o rod., musí být předně osvědčeno, že rozvedený manžel, jenž se po bývalém manželovi domáhá plnění vyživovací povinnosti, není schopen sám se živit. Musí tedy v poměrech výživou oprávněného rozvedeného manžela nastat taková (povětšinou objektivní) okolnost, pro kterou tento bývalý manžel není schopen si zajišťovat zejména vlastní prací (finanční) prostředky ke krytí svých existenčních potřeb, případně musí být osvědčen stav, pro nějž nelze po něm spravedlivě požadovat, aby případnou dispozicí se svým majetkem, majetkovými právy, resp. jinou v jeho poměrech reálně uskutečnitelnou a právem přípustnou činností byl (objektivně) sám schopen řešit uspokojování svých potřeb z vlastních prostředků. O takovou situaci nemůže jít tehdy, pokud rozvedený manžel pracuje, dosahuje (např. ze závislé činnosti) pravidelného příjmu (mzdy), který mu (objektivně) umožňuje pokrývat jeho existenční potřeby. Přitom skutečnost, že v jeho (celkových) majetkových poměrech - oproti stavu panujícímu za trvání manželství - došlo ke zhoršení situace, např. k poklesu finančních prostředků k uspokojování (ne)zbytných potřeb, je z pohledu úvah o určení vyživovací povinnosti ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zák. o rod. bezvýznamná.

     Z vyloženého lze sumarizovat závěr, že jestliže rozvedený manžel pracuje, dosahuje z výkonu své pracovní činnosti mzdy, z níž je objektivně schopen uspokojovat své životní potřeby (slovy zákona o rodině: "sám se živit"), není tím splněn obligatorní předpoklad pro určení výživného ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zák. o rod. Stejný závěr se pochopitelně uplatní i v tom případě, jestliže rozvedený manžel sice pracovat nebude nebo dokonce bude i nezaměstnaný, leč jeho celkové majetkové poměry (např. vlastnictví nemovitého majetku, pozemků pronajímaných zemědělským subjektům, majetková práva atd.) mu umožňují, aby si sám hradil své existenční výdaje. Tento závěr bude nepochybně doléhat i na situaci, kdy půjde o rozvedeného manžela, jehož zdravotní stav mu sice neumožňuje pracovat, ovšem který např. v důsledku svých dobrých majetkových poměrů je schopen sám se živit. Posouzení toho, zda taková schopnost rozvedeného manžela sám sebe život je dána či nikoliv, bude spočívat pochopitelně vždy na konkrétních zjištěných okolnostech případu a na konečném rozhodnutí soudu. V tomto směru se pro právní praxi stále uplatní závěry vyplývající z judikátu publikovaného po R 53/68, v němž se uvádí, že schopnost rozvedeného manžela živit se sám neurčují toliko jeho výdělečné schopnosti a možnosti, nýbrž i jeho majetkové poměry; ovšem v rámci úvahy, zda a do jaké míry je výživa rozvedeného manžela zajištěna z jeho vlastního majetku, přihlédne soud i k celkovým poměrům rozvedeného manžela, k druhu majetku, k účelu, jemuž byl určen apod.

     Nejen špatný zdravotní stav a z toho plynoucí nemožnost zajištění příjmu pro pokrytí existenčních potřeb, ale také např. i jiné okolnosti (např. péče o invalidní dítě nebo i o dítě vyžadující stálou péči - viz Rc 3/76) mohou vést k naplnění podmínek pro přiznání výživného rozvedeného manžela. Zde je třeba zohlednit, že (celodenní) péče o (postižené) dítě vylučuje, aby si rozvedený manžel mohl zajistit zaměstnání, z jehož výkonu by dosahoval příjmu pro krytí svých existenčních potřeb. K tomu je možno připojit stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.12. 1977, zn. Cpjn 36/77, v němž se mj. uvádí, že žena pečující o dítě do věku tří let nemůže být nucena, aby vstoupila do zaměstnání jen proto, aby jí bývalý manžel nemusel přispívat na výživu, neboť je v zájmu společnosti, aby děti útlého věku byly vychovávány především matkou. Toto stanovisko je relevantní i pro současnou rozhodovací praxi, která nadále vychází z předestřeného náhledu při posuzování možností a schopností rozvedené manželky zajistit si prostředky ke krytí svých životních potřeb vlastní prací, jestliže pečuje o nezletilé dítě (děti) útlého věku.

       I když rozvedený - plnění vyživovací povinnosti vyžadující - manžel bude nemajetný, nezaměstnaný a kupř. veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u místně příslušného územního orgánu práce, přesto nebude možno automaticky dovodit, že byly splněny podmínky pro přiznání výživného ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zák. o rod. Soud totiž bude mít i v takovém případě zachovanou možnost v řízení verifikovat, zda skutečně taková neschopnost rozvedeného manžela sám sebe živit je objektivním stavem, anebo zda tento rozvedený manžel - i když je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání - má reálnou možnost zajistit si příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Pokud v tomto směru důkazy budou svědčit pro závěr, že tento rozvedený manžel by si zaměstnání odpovídající alespoň jeho zdravotnímu stavu zajistit mohl, takže by mohl i dosahovat příjmu pro zajišťování svých existenčních potřeb, pak žaloba o určení výživného nemá naději na úspěch.

      V souvislosti se zkoumáním schopnosti rozvedeného manžela sám se živit nabízí se otázka, zda při rozhodování o výživném lze či nikoliv přihlížet k plnění, jež rozvedenému manželovi poskytují např. jeho rodiče. Nejednou je v takovýchto případech rozvedeným manželem, proti němuž směřuje žaloba, namítáno, že i k tomuto plnění, které se dostává druhému rozvedenému manželovi, je třeba přihlížet, zatímco žalující rozvedený manžel naopak zase namítá, že jde o dočasné poskytování plnění ze strany jeho rodičů, dokud nebude (napevno) vyřešena otázka vyživovací povinnosti k bývalému manželovi. K tomuto dílčímu problému bývalý Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 26.4. 1978, sp. zn. 1 Ct 44/78 judikoval, že při rozhodování o příspěvku na výživu rozvedeného manžela soud nemůže přihlížet k uspokojování potřeb, které rozvedenému manželovi poskytují jeho rodiče (ubytování, stavování atd.) na základě citových vztahů a nikoliv jako protihodnotu za vykonané práce.

     Bude-li v řízení naopak zjištěno, že rozvedený manžel není schopen sám se živit, soud se bude zabývat otázkou rozsahu tohoto nároku. V této souvislosti je vhodné alespoň ve stručnosti připomenout, že před přijetím zákona č. 132/1982 Sb., jenž v té době novelizoval zákon o rodině, bylo výživné rozvedeno manžela - co do rozsahu výživného - koncipováno tak, že rozvedený manžel může (jistěže při splnění zákonem stanovených podmínek) žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na nutnou (tedy nikoliv přiměřenou) výživu. Tehdejší právní praxe povětšinou pojem "nutná výživa" vykládala jako zajištění výživného v rozsahu nutném pouze na zajištění stravování, nikoliv ostatních potřeb. To bylo také jedním z důvodů, proč nakonec zákonem č. 132/1982 Sb. došlo ke změně pojmu "nutná výživa" na "přiměřenou výživu". Zákonodárce tehdy ve své důvodové zprávě zdůrazňoval, že: "Nová úprava tím, že umožňuje rozvedenému manželovi, který není schopný sám se živit, žádat po bývalém manželovi, aby mu přispíval na přiměřenou výživu, povede k tomu, že se bude považovat za nepochybné, že rozvedený manžel má dostat sice ne tolik jako nerozvedený manžel, ale zase více než jen náklady na stravování, ale i na uspokojování potřeb dalších vyplývajících z jeho věku, zdravotního stavu, způsobu života apod."

      Protože zákon o rodině stanoví, že při naplnění podmínek obsažených v ust. § 92 odst. 1 rozvedený manžel má nárok, aby mu bývalý manžel přispíval na přiměřenou výživu, je zjevné, že rozsah vyživovací povinnosti se zde - i v návaznosti na citovanou pasáž z důvodové zprávy - nekryje (není totožný) s rozsahem výživného mezi manžely, který se ve smyslu ust. § 91 odst. 2 zák. o rod. musí stanovit tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Nejde tedy - jak se mnohdy řada rozvedených manželů nesprávně domnívá - o jakýsi matematický model, kdy se sečtou oba příjmy rozvedených manželů, tento součet se pak rozdělí na dva stejné díly, přičemž ten z rozvedených manželů, jenž se domáhá vyživovací povinnosti a svým skutečným příjmem nedosahuje vypočteného průměrného příjmu, by se měl stát příjemcem výživného v rozsahu, jenž bude dorovnávat onen průměrný příjem (např. výživné požadující rozvedený manžel má příjem ze sociálních dávek 6 000 Kč, druhý bývalý manžel dosahuje příjem ze závislé činnosti např. 20 000 Kč, takže by při výpočtu - 20 000 Kč + 6 000 Kč = 26 000 Kč : 2 = 13 000 Kč - 6 000 Kč = 7 000 Kč - mělo být žádajícímu rozvedenému manželovi přiznáno výživné ve výši 7 000 Kč.). Zákon o rodině zde totiž hovoří o "přiměřené výživě", z čehož lze dovodit, že půjde o takovou peněžitou částku, jež bude rozvedenému manželovi postačovat k pokrytí jeho existenčních (nikoliv nadstandardních) potřeb. Určitým verifikačním vodítkem se tak pro soudy může stát výše poskytovaných sociálních dávek, resp. minimální výše poskytovaných důchodů, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (např. k zdravotnímu stavu rozvedeného manžela, jiným nezbytným výdajům na léky apod.), které v konečné rovině budou formovat konkrétní výši pro určení takového výživného. V tomto směru je možno také podpůrně využít závěry vyplývající z judikátu publikovaného pod Rc 1/97, v němž se praví, že nutnou (nyní podle dikce zákona přiměřenou) výživou rozvedeného manžela ve smyslu ust. § 92 odst. 1 zák. o rod. se nerozumí jen nutné náklady na stravování, ale také na uspokojení dalších nezbytných potřeb rozvedeného manžela vyplývajících z jeho věku, zdravotního stavu, způsobu života apod. V kontextu s právní úpravou výživného mezi manžely je tedy třeba mít na paměti, že zatímco výživné manželky (manžela) reflexuje zásadně stejnou životní úroveň manželů, u příspěvku na výživu rozvedeného manžela (manželky) jde jen o zabezpečení přiměřené výživy toho z bývalých manželů, který není schopen sám se živit.

     Nárok na výživné rozvedeného manžela lze pochopitelně uplatnit teprve tehdy, bylo-li manželství pravomocně rozvedeno. Teprve od tohoto časového okamžiku může se dotčený - výživou oprávněný - rozvedený manžel domáhat po bývalém manželovi plnění této vyživovací povinnost. Nic pochopitelně nebrání dobrovolnému plnění této vyživovací povinnosti, i když v praxi takové případy jsou zcela ojedinělé. Pokud nedojde k dobrovolnému plnění výživného, musí se rozvedený manžel žalobou domáhat jeho určení; při osvědčení podmínek soud výživné přizná od podání žaloby. Soud je tedy v tomto řízení vázán žalobou a nemůže toto výživné přiznat zpětně jako kupř. v případě určení výživného pro nezletilé děti.

    Poněvadž povinnost přispívat na výživu rozvedeného manžela podle § 92 odst. 1 zák. o rod. nevzniká přímo na základě zákona, ale pouze na základě dohody rozvedených manželů anebo rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení na návrh některého z rozvedených manželů, pak nepřispívá-li rozvedený manžel na výživu rozvedené manželky (a naopak), může se dopustit trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu ust. § 213 tr. zák. jen od uzavření takové dohody, případně od právní moci rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, v němž bylo takové výživné určeno (srov. judikát Rt 32/79).

      Jestliže v mezidobí se změnily poměry např. na straně původně výživou oprávněného rozvedeného manžela tím, že je již schopen sám se živit, odpadly by podmínky pro trvání této vyživovací povinnosti a bývalému - výživou povinnému - manželovi by nezbylo, než se domoci soudního zrušení vyživovací povinnosti. I když by se bývalý manžel domohl takového soudního rozhodnutí, nelze - při stávající právní úpravě - vyloučit, že na straně druhého rozvedeného manžela může (v budoucnu) opět nastat situace, kdy nebude schopen sám se živit, tedy kdy se opět změní poměry potud, že budou opět splněny podmínky pro další plnění vyživovací povinnosti.

          Zákon o rodině dosud časově neohraničuje trvání vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely, což se v praxi jeví v mnohých případech jako zcela neodůvodněné. Proto jsou nyní vyvíjeny snahy v tomto směru novelizovat zákon o rodině a stanovit určitou dobu trvání této vyživovací povinnosti. Přesto by bylo asi vhodné ponechat v zákoně určitou pojistku pro výjimečné případy, ve kterých by bylo spravedlivé ponechat trvání vyživovací povinnosti bez časové limitace. Čas ukáže, v jakém směru nakonec vyvrcholí tyto legislativní snahy a jakou konečnou podobu bude mít připravovaná novela zákona o rodině.

IV. Nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy

    Protože mohou nastat životní situace, pro které by se jevilo jako nespravedlivé garantovat rozvedenému manželovi plnění vyživovací povinnosti ze strany druhého bývalého manžela, lze i pro rozhodování o výživném rozvedeného manžela uplatnit pravidlo obsažené v ust. § 96 odst. 2 zák. o rod. V tomto ustanovení zákon o rodině stanoví, že výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Pojem dobré mravy není v žádné právní normě definován, takže se stává předmětem permanentní soudní interpretace, kdy soudy v jednotlivých případech - tam, kde je zapotřebí pro rozhodnutí ve věci takový výklad učinit - formulují konkrétní obsah a dosah tohoto institutu. Tak např. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26.2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 k tomuto pojmu uvedl, že "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Podle Ústavního soudu tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků vztahu. Další zevrubný výklad pojmu "dobré mravy" učinil i Nejvyšší soud ČR např. ve svém rozsudku ze dne 28.6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98. Podle Nejvyššího soudu dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčující jistou metafyzičnost (neměnnost), vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních. Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění). Přitom obecné soudy při rozhodování o návrhu rozvedeného manželka na určení výživného musí brát zřetel i k tomu, že použití korektivu "dobré mravy" při výkonu prába za účelem dosahování ideje spravedlnosti (aequum en bonum) v konkrétním případě nesmí vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002).

     Sumarizováno z těchto a řady dalších soudních rozhodnutí lze s dalším rozvedením sledovaného konstatovat, že dobré mravy [(ve) společnosti] jsou chápány jako určitý společenský úzus, jehož porušení či nerespektování ve společnosti vyvolává či vyvolávat může nesouhlas, morální odsouzení ze strany společnosti (společenské majority). Jde tedy o jednání či nekonání jednotlivce (jednotlivců), které je společensky neakceptovatelné, avšak samo o sobě povětšinou nezakládá vůči nim právní následky. Představuje-li však porušení tohoto souhrnu společensko-morálních norem (podmíněnou) právní skutečnost, která způsobuje (může mít vliv) na vznik, změnu či zánik právního vztahu, přesouvá se souhrn těchto mimoprávních pravidel do oblasti práva. V důsledku toho pak při procesu soudního nalézání práva je konkrétní případ (vymezenými tvrzenými žalobními skutečnostmi) orgánem moci soudní přezkoumán podle objektivních kritérií, a to právě s přihlédnutím k nazírání (majoritní) společnosti na daný komplex norem. Jinak řečeno, dobré mravy jako komplex společensko-morálních pravidel chování či náhledu na kvalitu lidského života, je vystaven v té které fázi lidského vývoje větší či menší pozvolné kvantitativní a kvalitativní proměně, která je výslednicí souhrnu či střetů (průniků) geografických, geopolitických, národních, společensko-politických, sociálních a celé řady dalších faktorů. Z uvedených důvodů proto ani soudní výklad není, resp. nemůže být a priori strnulý (rigidní), nýbrž naopak (do jisté míry) musí elasticky (nikoliv však jako projev nahodilosti, nepředvídatelnosti či soudní libovůle) - podle objektivních kritérií - reagovat na zásadní proměny dotčeného souboru (komplexu) těchto původně mimoprávních pravidel ve společnosti, která jsou na konkrétní případ aplikována (Vrchová, K. - Vrcha, P. Z rozhodovací činnosti katastrálního úřadu. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2002, str. 145).

     Zákon o rodině výčet skutečností, které kolidují s dobrými mravy a pro které nelze výživné přiznat, neobsahuje. Bude proto vždy předmětem konkrétního posouzení případu, zda (v námi sledovaném tématu) rozvedenému manželovi lze či nikoliv přiznat výživné. Tak např. výživné by nebylo možno přiznat rozvedenému manželovi, jenž se zásadním způsobem podílel na rozvratu manželství, poněvadž by bylo (zjevně) v rozporu s dobrými mravy, pakliže by rozvedený manžel měl platit výživné bývalému manželovi, který se přičinil o rozvrat manželství (porušování manželské věrnosti, alkoholismus, či jiné negativní skutečnosti). Nepřiznání výživného by patrně mělo nastat také v případě, jestliže by bylo prokázáno, že rozvedený manžel žije např. se svým druhem (tedy kdy neuzavřel nové manželství), takže by bylo nemorální, aby bývalý manžel jemu platil výživné i v situaci, kdy bývalý manžel žije ve faktickém svazku se svým (novým) životním partnerem. V rozhodnutí publikovaném pod č. 1/1966 sb. rozh. a sděl. soudů ČSSR byl publikován judikát, v němž se uvádí, že jestliže si rozvedená manželka svou trestnou činností sama zavinila svůj stav, v němž se ocitla, a to jak pokud jde o její zdravotní stav, tak pokud jde o nemožnost nalézt vhodné zaměstnání, bylo by přiznání požadovaného vyživovacího příspěvku v rozporu se zásadami morálky naší společnosti (podle dnešní terminologie v rozporu s dobrými mravy). K tomu je však zapotřebí dodat, že patrně ne ve všech situacích, pokud by se rozvedená manželka (rozvedený manžel) dopustila trestné činnosti a v důsledku ní si nemohla zajistit vhodné zaměstnání, či v důsledku tohoto svého jednání se jí podstatně zhoršil zdravotní stav, by bylo možno takové výživné odepřít. Jistě si dovedeme představit i situaci, kdy např. v důsledku dopravní nehody, kterou zavinila rozvedená manželka, při níž utrpěla zranění, došlo ke spáchání (např. nedbalostního) trestného činu ublížení na zdraví (jiné osobě). V takové popsané situaci by asi (bez dalšího) nepřicházelo v úvahu uzavřít, že jsou zde splněny podmínky pro nepřiznání výživného, narozdíl zase od případu, kdy rozvedený manžel se dopustil např. násilného trestného činu a při tomto protiprávním jednání utrpěl vážné poranění (např. byl postřelen zasahujícím policistou a v důsledku toho ochrnul), pro které fakticky ztratil možnost pracovního uplatnění, tedy schopnost zajistit si příjem vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Z tohoto stručného výčtu tedy vyplývá, jak mnohdy skutkově rozmanité případy mohou být podrobovány měřítku dobrých mravů a jak je nezbytné, aby soudy v každém jednotlivém případě pečlivě vážily všechny okolnosti, které mají souvislost s uplatněným nárokem na výživného rozvedeného manžela.

V. Přiznání výživného rozvedenému manželovi ve větším rozsahu (k zachování stejné hmotné a kulturní úrovně s bývalým manželem)

    Zákon o rodině v ust. § 93 odst. 1 a 2 stanoví, že soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2. Dále stanoví, že toto výživné (v uvedeném rozsahu) lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu.

     K tomu, aby bylo možno uvažovat o přiznání výživného ve smyslu ust. § 93 zák. o rod., tedy v rozsahu stejném, jako v případě manželů, je zapotřebí kromě již shora cit. skutečností osvědčení dalších okolností, a to že výživu požadující rozvedený manžel se na rozvratu manželství převážně nepodílel a že tomuto bývalému manželovi byla rozvodem způsobena závažná újma. To, že se rozvedený manžel na rozvratu manželství "převážně nepodílel", bude patrné (zjistitelné) z rozvodového rozsudku, v jehož odůvodnění by měl soud též uvést příčinu rozvratu manželství, tzn. kdo z manželů zavinil rozvrat manželství. Lze připustit, že úvahy o příp. aplikaci ust. § 93 zák. o rod. budou vytěsněny i tím, že manželství bylo rozvedeno v rámci tzv. nesporného (smluveného) rozvodu ve smyslu ust. 24a zák. o rod. V tomto ustanovení je totiž obsaženo, že jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v ustanovení § 24 odst. 1 (tzn. že je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití) jsou splněny. Soud v takovém případě nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede, jsou-li předloženy:

    a) písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost, a

     b) pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu.

     Z vyloženého vyplývá, že jestliže se v rámci tzv. smluveného rozvodu ve smyslu ust. § 24a zák. o rod. nezjišťují příčiny rozvratu manželství, je z povahy věci vyloučeno, aby i v takovém případě - byť by byly osvědčeny ostatní stanovené předpoklady - bylo možno přistoupit k určení vyživovací povinnosti bývalému manželovi v rozsahu stejném jako u výživného mezi manžely.

      Pokud by nešlo o rozvod smluvený dle § 24a zák. o rod. a z rozvodového rozhodnutí by vyplývalo, že plnění vyživovací povinnosti vyžadující rozvedený manžel se na rozvratu manželství převážně nepodílel, bylo by nutno dále zkoumat, zda tomuto žalujícímu rozvedenému manželovi uvedeným rozvodem skutečně vznikla závažná újma. Rovněž i pojem "závažná újma" zákonem o rodině není nijak definován, dále interpretován, takže bude opět na soudní rozhodovací praxi, v jakém směru se na výkladu tohoto pojmu ustálí. Již nyní lze však uvést, že k aplikaci ust. § 93 zák. o rod. by mělo dojít jen ve zcela výjimečných případech, kdy okolnosti případu nebudou dávat žádné pochyby o tom, že vzniklým rozvodem žalujícímu rozvedenému manželovi vznikla závažná újma. Jako příklad lze uvést životně velmi vypjatou situaci, kdy rozvedená manželka ještě za trvání manželství se stala imobilní, nezavinila rozvrat manželství a rozvodem manželství se ocitla v tíživé sociální a majetkové situaci oproti stavu před rozvodem.

     Protože důsledky vyplývající z aplikace ust. § 93 odst. 1 zák. o rod. (přiznání výživného v rozsahu stejném jako při vyživovací povinnosti mezi manžely) mají zásadní (především ekonomický) dopad na výživou povinného rozvedeného manžela a jelikož se také presumuje, že postupně výživou oprávněný bývalý manžel si uspořádá své poměry po rozvodu, zákon plnění vyživovací povinnosti v uvedeném rozsahu časově limituje dobou tří let, po jejímž uplynutí nárok na výživné v uvedeném rozsahu zaniká. Toto časové ohraničení se však již nevztahuje na výživné rozvedeného manžela v tzv. běžném rozsahu dle § 92 odst. 1 zák. o rod. Proto po uplynutí doby tří let, po kterou bylo výživné ve větším rozsahu poskytováno, může se výživou oprávněný rozvedený manžel domáhat určení výživného v rozsahu nezbytném pro zajištění jeho přiměřené výživy. Nárok na toto výživné je třeba znovu uplatnit u soudu, pokud v tomto směru nedojde k uzavření mimosoudní dohody. 

VI. Zánik práva na výživné rozvedeného manžela

    Zákon o rodině v ust. § 94 předvídá tři právní skutečnosti, které (z povahy věci každá samostatně) vedou k zániku práva na výživné rozvedeného manžela (manželky). Tou prvou právní skutečností je, že výživou oprávněný rozvedený manžel uzavře nové manželství, když uzavřením nového manželského svazku je zase založena vyživovací povinnost mezi (novými) manžely. Druhá právní skutečnost nastává tehdy, jestliže výživou povinný manžel zemře (vyživovací povinnost zde pochopitelně nepřechází na dědice). Konečně třetí právní skutečnost je pak představována ve formě právního úkonu, resp. dvoustranného právního úkonu formálně vyjádřeného ve smlouvě, jejímž předmětem je poskytnutí jednorázové částky, kterou vyplatí výživou povinný rozvedený manžel druhému bývalému manželovi. Takto uzavřená smlouva by neměla odporovat dobrý mravům, neměla by obcházet zákon, ani svým obsahem zavdávat k žádným pochybnostem, jež by mohly vést k jejímu zpochybnění. Z toho vyplývá, že uzavření smlouvy, v níž bude dostatečně určitě a srozumitelně uvedena jakákoliv peněžitá částka, nebude sama o sobě vést k zániku takové vyživovací povinnosti, pakliže částka dle této smlouvy výživou oprávněnému rozvedenému manželovi poskytnuta nebude. Teprve poskytnutím (vyplacením) jednorázové částky nastane sledovaný právní důsledek - zánik práva na výživné rozvedeného manžela. Naopak k zániku takové vyživovací povinnosti nedojde ani v tom případě, jestliže smlouva bude v rozporu s dobrými mravy či bude-li z jiných důvodů absolutně neplatná. Na vyřešení otázky vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely lze pamatovat již v rámci sepisu písemné smlouvy za účelem rozvodu manželství v rámci tzv. smluveného (nesporného) rozvodu podle § 24a odst. 1 zák. o rod., o jejíž sepis (s ohledem na závažné právní důsledky) je vhodné raději požádat advokáta.

VII. Závěr

    Z prezentovaných poznámek je zřejmé, že ani rozhodování o výživném rozvedeného manžela nepředstavuje nijak jednoduchou soudní agendu, neboť v řízení o určení tohoto výživného je zapotřebí přihlížet k mnoha okolnostem a v jejich světle pak učinit i výklad shora uvedených pojmů, na němž je závislá aplikace konkrétního pravidla chování (právní normy). Je zcela nepochybným nedostatkem, že institut výživného rozvedeného manžela, tedy pokud jde o tzv. "běžné výživné", není časově limitován, což v mnoha případech může ve svém důsledku velmi nepříznivým způsobem zasahovat do poměrů výživou povinného rozvedeného manžela, jenž kupř. v mezidobí uzavřel nové manželství, založil si novou rodinu atd. Přitom do účinnosti zákona č. 132/1982 Sb, tj. do 31.3. 1983, zákon o rodině v ust. § 93 stanovil, že povinnost platit příspěvek na výživu rozvedeného manžela trvá nejdéle na dobu pěti let po rozvodu, a že tato povinnost může být výjimečně z důležitých důvodů prodloužena, a to i bez časového omezení, nebude-li rozvedený manžel ani po uplynutí této doby schopen sám se živit. Zřejmě již nastala doba, aby se zákonodárce věcně zabýval uvedeným problémem a přistoupil novelou zákona o rodině k podobné časové limitaci, jistěže při zachování určité možnosti trvání takové vyživovací povinnosti v případech, kdy např. výživou oprávněný rozvedený manžel není (z vážných důvodů) schopen sám se živit.

 Pavel Vrcha (pro časopis Poradce)