Z judikatury Nejvyššího soudu

15.10.2018 09:29

Z judikatury Nejvyššího soudu


V následujícím příspěvku ve stručnosti zaměřím pozornost na některá rozhodnutí z civilního senátu č. 30 Cdo Nejvyššího soudu:

 

K problematice nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka

 

Nejvyšší soud  řeší stále poměrně značné množství sporů týkajících se posouzení podmínek pro nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to za podmínek podle předchozí civilní právní úpravy. Jde (zjednodušeně vyjádřeno) o situace, kdy původní vlastník nemovitosti A neplatně převedl nemovitost na B, který ji posléze převedl na C a ten případně dále na D atd. Původní vlastník A poté podá proti „katastrálnímu“ vlastníkovi (tj. osobě, která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník této nemovitosti) žalobu, jíž se domáhá určení, že je vlastníkem této nemovitosti, neboť ani nabyvatel B či v řadě další osoby tj. katastrální vlastník C nemohli po právu nabýt vlastnické právo k této nemovitosti, neboť původní převodní smlouva byla postižena absolutní neplatností.

 

Jak je obecně známo, v právním náhledu na řešení této otázky původně panovaly mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem rozdílné názory. Zatímco Nejvyšší soud měl za to, že vyjma právního institutu vydržení, případně na základě dalších zákonem stanovených podmínek, nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, Ústavní soud z titulu všeobecné závaznosti své nálezové judikatury (srov. např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012) prosadil právní názor opačný, jemuž se Nejvyšší soud pochopitelně podřídil.

 

Zkušenosti z dosavadní dovolací praxe však vypovídají o tom, že některé odvolací senáty nedůsledně reflektují předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ale i judikaturu Nejvyššího soudu v této materii. Leckdy při řešení těchto sporů některé odvolací senáty nevycházejí přesně z vymezených podmínek Ústavním soudem, respektive z jím vyložené skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka (rozuměno ještě v poměrech právní úpravy před novým občanským zákoníkem). Poměrně často se chybuje v tom, že dobrá víra nabyvatele (katastrálního „vlastníka“) je presumována již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí. V tomto směru Nejvyšší soud ve shodě s Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16) připomíná, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší soud např. ve svém aktuálním rozsudku ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1977/2018, vyložil, že dobrá víra nabyvatele od nevlastníka je splněna také tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.). V tomto rozsudku Nejvyšší soud (který řešil případ, kdy restituent se domohl soudního rozhodnutí o vydání nemovitostí proti subjektu, který ovšem tyto nemovitosti již nevlastnil, neboť je podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastnil třetí subjekt, jenž v nově zahájeném řízení restituentem tvrdil, že o restitučním řízení vůbec nevěděl a že nemovitostí nabyl v dobré víře) dále vyložil, že k precizaci skutkové podstaty nabytí vlastnictví k nemovitosti (mimo právní institut vydržení) na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a to v poměrech dosavadní občanskoprávní úpravy, došlo právě shora vyloženým nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, z nějž ovšem neplyne, že by pro restituovaný nemovitý majetek při posuzování konkurence s vlastnickým právem dobrověrného nabyvatele platil (zásadně platit musí) jiný (privilegovaný) právní režim.

 

K rozhodování zastupitelstva obce při kumulaci více nabídek o koupi obecního nemovitého majetku

 

Ač je problematika sporů z oblasti nakládání s obecním nemovitým majetkem v dovolací agendě celkem frekventovaná, vždy se u Nejvyššího soudu objeví případ, který z hlediska skutkové stránky rozvíjí další pohledy na předmětnou materii. Tak Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3890/2017, se zabýval otázkou kumulace více nabídek o koupi obecního nemovitého majetku v situaci, kdy předmětná obec bez dalšího privilegovala pouze jednu z učiněných nabídek, aniž by tento svůj postup a následné rozhodnutí prostřednictvím svého zastupitelstva odůvodnila. K tomu Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku mj. vyložil, že „v  situaci, kdy bylo obci, která publikovala záměr o prodeji svého (nemovitého) majetku za určitou kupní cenu, doručeno více (navíc stejných) nabídek o koupi tohoto majetku, musí být z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva obce – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé, proč nakonec obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) konkrétní ze dvou či více učiněných nabídek; takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce.“ Dále dovolací soud judikoval, že „nestanoví-li obec v záměru žádná kritéria pro prodej svého majetku, respektive stanoví-li např. pouze požadovanou kupní cenu, pak zájemci o koupi mohou činit nabídky až do rozhodnutí zastupitelstva obce, ledaže by z administrativně-technických příčin učiněnou nabídku (např. písemně podanou žadatelem do podatelny úřadu obce krátce před vlastním rozhodnutím zastupitelstva obce) již objektivně nebylo možno zastupitelstvu obce řádně a včas předložit tak, aby se s ní mohli zastupitelé před rozhodnutím seznámit.“ Z rozhodnutí Nejvyššího soudu také plyne, že „došlo-li k pominutí či nereflektování některé z nabídek žadatelů reagujících na zveřejněný záměr obce prodat předmětný obecní majetek, může taková okolnost vést k porušení pravidel transparentního rozhodování a tedy jít na vrub zákonnosti celého procesu nakládání s příslušným obecním majetkem podle obecního zřízení. Věci je ovšem třeba řešit případ od případu, vždy dosazené do jedinečných (zjištěných) skutkových poměrů.“  

 

K vypořádání podílového spoluvlastnictví

 

V rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, se Nejvyšší soud zabýval problematikou platnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví. Jednalo se o případ, kdy soud prvního stupně rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví původně žalobkyně a žalovaného k označenému nemovitému majetku, nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z jejich prodeje bude mezi účastníky rozdělen rovným dílem. K odvolání žalovaného 1) odvolací soud mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 2) k označenému nemovitému majetku, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 3) k označenému majetku a nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě za dále stanovených podmínek. Okolnosti, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně se žalovaný 1) stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, a dále, že v průběhu odvolacího řízení jednu ideální polovinu těchto nemovitostí převedl na žalované 2) a 3), nepovažoval odvolací soud, s přihlédnutím ke stavu zápisů v katastru nemovitostí v době vydání jeho rozhodnutí, za relevantní. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále vyložil, že účastníci uzavřeli naoko uvedené darovací smlouvy, ač ve skutečnosti šlo o směnnou smlouvu, či dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které neměly zákonem požadované náležitosti. Důvod absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy podle odvolacího soudu spočíval v obcházení zákona (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud dodal, že: „Účastníci nerozporovali zjištění soudu I. stupně ze svědecké výpovědi Ing. E. H., která vzájemné darování spoluvlastnických podílů jako ideální způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví manželů při rozvodu účastníkům doporučila. Uvedené akceptovatelné doporučení účastníky smlouvy souviselo s náklady při dispozici s jejich majetkem. V té době byli manželé...a podléhali osvobození od darovací daně (§ 19 odst. 3, § 11 odst. 2 zákona č. 357/92 Sb., ve znění v době uzavření smluv), čemuž by tak nebylo v případě dohody o směně, či vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 6 odst. 1, § 5 cit. zák.).“

 

K dovolání všech účastníků proti tomuto rozsudku odvolacího soudu se věcí zabýval Nejvyšší soud, který shora označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom dospěl k následujícím právním závěrům:

 

Zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k nemovité věci lze jen tehdy, účastní-li se řízení všichni spoluvlastníci.

 

V situaci, kdy nemovitý majetek zapsaný v katastru nemovitostí zcela nebo jen zčásti podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní třetí osoba (osoby), ač podle právního stavu jde o majetek v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a „původního“ katastrálního spoluvlastníka, je nezbytné [aby vydané rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. z něj plynoucí důsledky (např. nařídí-li soud prodej nemovité věci ve veřejné dražbě) mohly doznat reflexe i ve vztahu ke katastru nemovitostí] nejprve rozsudečným výrokem deklarovat existenci spoluvlastnického vztahu dotčených osob (účastníků řízení) k tomuto majetku, a teprve poté přistoupit ke zrušení a vypořádání tohoto majetku podle soudem zvoleného způsobu s tím, že žalovanými jsou rovněž (i zbylí) katastrální spoluvlastníci těchto nemovitostí.

 

Zatímco u simulovaného jednání absentuje vážnost vůle, u právního jednání, jímž se obchází zákon, tato vážnost vůle naopak zachována je.

 

K závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy z důvodu, že obchází daňové předpisy, nestačí pouze odkázat na příslušná ustanovení daňových zákonů, ale je nezbytné v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku přesně vyložit, v čem konkrétně, respektive s jakými důsledky mělo dojít k obcházení zákona [např. že v důsledku uzavřené darovací smlouvy neplynula pro toho kterého účastníka předmětná daňová povinnost, ačkoliv byla-li by uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi těmito účastníky, pak daňová povinnost (povinnost zaplatit předmětnou daň v soudem konstatované výši) by byla založena v předmětném rozsahu, v čemž je spatřováno obcházení zákona těmito účastníky atd.].

 

Sama okolnost, že podíloví spoluvlastníci uzavřou darovací smlouvy, jimiž si navzájem darují předmětné spoluvlastnické podíly za účelem dosažení výlučného vlastnictví a tím tedy zrušení a vypořádání jejich dosavadního podílového spoluvlastnictví k předmětnému nemovitému majetku, nevede bez dalšího k závěru o absolutní neplatnosti těchto smluv.

 

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

 

V letošním roce na půdě občanskoprávního a obchodního kolegia byla řešena velmi zásadní otázka týkající se svéprávnosti člověka. Civilní kolegium konkrétně rozhodovalo o publikaci rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, jímž bylo rozhodováno o velmi zásadní právní otázce, zda člověku, jenž je postižen těžkou duševní poruchou, pro kterou byl dříve (podle předchozí právní úpravy) omezen ve způsobilosti k právním úkonům, lze zcela navrátit jeho svéprávnost a jmenovat mu pouze opatrovníka. Některé okresní soudy totiž s odkazem na nový občanský zákoník přistupovaly k vydávání rozhodnutí, jimiž navracely (plnou) svéprávnost např. těžce (duševně) nemocným lidem, kteří podle předchozí úpravy občanského zákoníku byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Tato rozhodnutí soudy zdůvodňovaly tím, že s přihlédnutím k zdravotnímu (psychickému) stavu takového člověka, který je např. upoután na lůžku, není schopen komunikovat a vyžaduje celodenní péči, není zapotřebí, aby byl zbaven svéprávnosti, když postačí, aby mu byl k zajištění nezbytných úkonů (kromě odborných a ošetřovatelských úkonů ve zdravotnickém či sociálním zařízení, kde pobývá) jmenován opatrovník.

 

Tento právní názor některých (zejména) prvoinstančních soudů ovšem na půdě civilního kolegia Nejvyššího soudu nenašel relevantní podporu, a naopak byl shledán jako věcně správný právní názor dovolacího senátu 30 Cdo v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 836/2017, který judikoval, že „podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu není schopen vůbec projevit svou vůli, respektive není schopen činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), jeho svéprávnost, respektive nepřistoupit k omezení jeho svéprávnosti (pakliže dosud o jeho svéprávnosti rozhodováno nebylo) a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu § 465 odst. 1 o. z.“

 

Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve spojení s judikaturou Ústavního soudu citovanou v publikovaném rozhodnutí, tak dává soudní praxi zcela jasnou odpověď na otázku, zda je možné zachovat či navrátit svéprávnost člověku, který je stižen (těžkou) duševní poruchou, v důsledku které v podstatě není schopen vůbec projevit svou vůli, respektive není schopen činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života. Publikované rozhodnutí přichází s právní argumentací, že v případě těžké duševní poruchy, která znemožňuje takto postiženému člověku projevit vůli (např. těžce mentálně retardovaný člověk), nelze takovému jedinci navrátit svéprávnost, respektive nepřistoupit k omezení jeho svéprávnosti (pakliže dosud o jeho svéprávnosti rozhodováno nebylo) a zvolit „mírnější opatření“ ve formě (pouze) jmenování opatrovníka, jenž by de facto za tohoto člověka vykonával všechna právní jednání. 

 

Nepředvídatelné rozhodnutí. K tísni coby jednomu ze subjektivních znaků lichevní smlouvy

 

Následující soudní případ se zabývá problematikou tzv. procesního „zvratu“ u odvolacího soudu a okolností spojených s lichevním charakterem převodní smlouvy. Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem označené bytové jednotky, neboť po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. 5. 2012, na základě které žalobce prodal žalovanému předmětnou bytovou jednotku za kupní cenu 470.000,- Kč, je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Žalobce totiž podle prvoinstančního soudu uzavíral smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, o čemž žalovaný věděl, zneužil toho a koupil žalobcův byt za mnohem nižší cenu, než se prodává. Reálná cena bytu v témže domě přitom dosahovala výše zrhuba 2.100.000,- Kč. Nalézací soud shledal, že převodní smlouva má lichevní charakter, a proto podané žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určovací žalobu zamítl. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že žalobce, ač byl soudem prvního stupně vyzván, aby doplnil skutková tvrzení k prokázání obvyklé ceny předmětného bytu v době uzavření kupní smlouvy a předložil minimálně vyjádření tří realitních kanceláří o tom, za jakou cenu se prodávaly byty stejného charakteru v rozhodné době, procesně nereagoval. Přitom soud prvního stupně toto přehlédl a při rozhodování vycházel pouze z výpovědi svědka P. K., předsedy společenství vlastníků jednotek, který se vyjádřil k hodnotě předmětného bytu. Podle odvolacího soudu ovšem tento důkaz nemohl prokázat žalobní tvrzení týkající se hodnoty bytu, neboť jde o laický názor. Odvolací soud za této procesní situace proto přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, tedy žalobu zamítl. K odvolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, zrušil rozsudky odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to s vyložením následujících právních závěrů:

 

Založil-li soud prvního stupně své meritorní rozhodnutí na závěru, že se žalobci podařilo prokázat žalobní tvrzení o lichevním charakteru převodní smlouvy, pak odvolací soud vydaným rozhodnutím porušil právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dospěl-li v něm k opačnému závěru, aniž by zákonu odpovídajícím způsobem signalizoval žalobci, že předmětné právně rozhodné žalobní tvrzení nemá za prokázané. Z uvedeného důvodu nutno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné.

 

Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.

 

Pro závěr o naplnění stavu tísně nestačí např. pouhé zjištění, že tím, že převodce měl nějaké dluhy, nacházel se již objektivně ve stavu tísně, nýbrž až zjištění takových okolností, z nichž bude bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že v konkrétním případě takový stav skutečně nastal.

 

Bez znalosti poměrů převodce, tedy i okolností, za jakých se převodce ocitl v takovémto (insolventním) stavu, zpravidla nebude možné přijmout závěr o naplnění subjektivního znaku lichevní smlouvy (např. dluhy osoby dříve vykazující podnikatelskou činnost, u níž je třeba presumovat vyšší míru právního vědomí a obezřetnosti, nemusejí ještě predikovat stav tísně, na rozdíl od osoby, jež takovou činnost nevykonává či nevykonávala).

 

Náklady řízení ve sporech o určení vlastnictví k nemovitým věcem

 

V rozhodovací praxi nižších soudů byly zaregistrovány odlišné právní názory na otázku výše nákladů řízení ve sporech o určení vlastnictví k nemovitému majetku. Některé soudy při rozhodování vycházely z tarifní odměny zjištěné podle ceny žalobou dotčených nemovitostí, jiné zase z paušální odměny ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Přitom rozhodovací praxe dovolacího soudu se předně ustálila na závěru (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., se odměna za zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.

 

V dosavadní praxi převládal právní názor, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení o určení vlastnictví k nemovitému majetku je zapotřebí - lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích - výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátní tarifu a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „advokátní tarif“), stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Současně však Nejvyšší soud judikoval, že pro stanovení výše odměny za zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015]. Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor jako správný podpořil Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, v němž se mj. uvádí: „Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“ Nutno ale dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako obiter dictum svého druhu) položil pro obecné soudy k řešení následující zásadní otázku: „Nebylo by vhodnější vždy aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu?“  Dodal, že: „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech, Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“

 

Následně Nejvyšší soud na uvedený nález Ústavního soudu v řešení dané problematiky reagoval v rámci svého usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, v němž vyložil následující závěry: 

    

I po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013, a s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, lze učinit závěr, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, se za tarifní hodnotu považuje (obvyklá) cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

 

Při rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku nelze vycházet z pouhého matematického výpočtu daného hodnotou nemovité věci z hlediska konečné výše odměny, ale je třeba vždy zohlednit další aspekty věci (např. obtížnost případu, princip proporcionality nákladů řízení s předmětem řízení, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam atd.).

 

Je žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, v situaci, kdy z obsahu spisu jsou zřejmé údaje o její hodnotě, takovou okolnost signalizoval a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné hodnoty (z ověřitelného údaje o obvyklé ceně) této nemovitosti.].

 

V případě pochybností vztahujících se k (obvyklé) hodnotě nemovitostí (a to např. i s ohledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité či jinak defektní závěry znalce ve zpracovaném posudku o ceně posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

 

Spor o podnik, zda byl či nikoliv předmětem společného jmění manželů (SJM)

 

Mimořádně zajímavou věc řešil dovolací senát 30 Cdo ve svém usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3608/2017, konkrétně, zda předmětný podnik byl či nikoliv předmětem SJM. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou vlastníky podílu v rozsahu jedné ideální poloviny označeného nemovitého majetku, když dospěl k závěru, že žalobkyni na podané určovací žalobě podle § 80 o. s. ř. nesvědčí naléhavý právní zájem, neboť tato žaloba (s předmětným žalobním petitem) byla podána po marném uplynutí tříleté lhůty pro vypořádání zaniklého SJM žalobkyně a žalovaného 1). K odvolání žalobkyně [která v průběhu odvolacího řízení, za souhlasu odvolacího soudu, změnila žalobu tak, aby bylo určeno, že žalobkyně a žalovaný 1) jsou spoluvlastníky označeného nemovitého majetku, a to každý z nich v rozsahu jedné ideální čtvrtiny vzhledem k celku] odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ideální polovina označeného nemovitého majetku se stala součástí podniku žalovaného 1), byla v jeho výlučném vlastnictví, a tudíž netvořila SJM žalobkyně a žalovaného 1). K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud shora označeným usnesením podané dovolání jako nepřípustné odmítl.

Před vyložením právních závěrů Nejvyššího soudu je vhodné ozřejmit právní rámec institutu podniku ve vztahu k institutu SJM.

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), se podnikem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit.“ Podle § 5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. je podnik věcí hromadnou.

 

Podle § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále též „obč. zák.“): „společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“

 

Odborná literatura ze zákonné definice podniku dovozuje, že: „podnik je pojímán jako ucelený a organizovaný soubor hmotné, nehmotné a osobní složky podnikání. Hmotnou složkou je třeba rozumět všechny věci, a to jak věci movité (stroje, zařízení, skladové zásoby, kancelářské vybavení atd.), tak i všechny nemovitosti. Do nehmotné složky lze řadit všechna práva (pohledávky) a dále jiné majetkové hodnoty (zejména práva k ochranným známkám, práva k chráněným označením původu, práva k know-how atd.). Konečně osobní složka podniku je tvořena strukturou, kvalifikací a zručností zaměstnanců a řídících pracovníků“ [Horáček, Tomáš. § 5 (Podnik). In. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní zákoník: komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009, Komentáře Wolters Kluwer.].
 

Vzhledem k úpravě SJM podle § 143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, není podnik, ve kterém podniká jen jeden z manželů, vyloučen ze společného jmění manželů, a tudíž je i předmětem vypořádání (srov. rovněž Dvořák, Jan, Spáčil, Jiří: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156). Pokud je podnik jako věc hromadná předmětem vypořádání společného jmění, je nezbytné jej pro účely stanovení výše vypořádacího podílu ocenit [(srov. § 149 odst. 2 obč. zák.) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016].       

 

Podnik náležející do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k 1. srpnu 1998, kdy zákon č. 91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal, neboť nebyl předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soud jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz).

 

Nejvyšší soud zaujímá právní názor, že jestliže podnik vzniklý za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále již „BSM“) nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí SJM, a tak předmětem vypořádání SJM nemohou být ani jednotlivé složky podniku coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku podnikatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014). K otázce vztahu výlučného vlastnictví podniku a prostředků plynoucích ze SJM do uvedeného podniku Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3371/2015, sumarizoval svou dosavadní judikaturu následovně (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):

 

Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - § 150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků‘. Potud citace 22 Cdo 1052/2004.

 

Uvedená pravidla platí i pro vypořádání společného jmění manželů (SJM), je-li jen jeden z manželů výlučným vlastníkem podniku.

 

Předmětem vypořádání společného jmění tak není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného; jde tu o vnosy, které byly vynaloženy z výnosu podniku (ty patří do SJM) zpět do podniku (jde o tzv. reinvestice – např. nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.). Protože zjišťování výše takových investic by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, přičemž nelze pominout ani závazky spojené s podnikáním, je třeba podle judikatury Nejvyššího soudu uložit podnikajícímu manželovi povinnost nahradit do SJM takovou částku, která se rovná pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku SJM, což zpravidla představuje cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela – ty by bylo třeba od výsledné částky odečíst).

 

Jinak řečeno: Je-li předmětem SJM (s výjimkami uvedenými v zákoně) vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství, patří do SJM i prostředky průběžně získané podnikajícím manželem z jeho podnikání. Tyto prostředky ovšem musí podnikající manžel alespoň zčásti vložit zpět do podnikání (nákup materiálu, výplata mezd apod.). Přesto takto vynaložené částky náležející do SJM se podílejí na vytváření výlučného majetku sloužícího k podnikání. Proto (pokud podnik nebyl vytvářen i vynaložením vlastních prostředků podnikajícího manžela) je třeba vyjít z toho, že byl vytvořen ze společných prostředků a že podnikající manžel je povinen nahradit, co bylo na jeho podnik vynaloženo ze společných prostředků (byť získaných jeho podnikáním). Vzhledem k dynamické povaze podnikatelské činnosti lze tuto vynaloženou částku určit zpravidla podle ceny podniku ke dni zániku SJM. Výše prostředků vynaložených ze společného na oddělený majetek jednoho z manželů sloužící k jeho podnikání se tak rovná obecné ceně jeho podniku ke dni zániku SJM.“ 

 

Pokud jde o námi sledovaný případ u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3608/2017, nutno uvést, že mezi dovolatelkou a žalovaným 1) (bývalými manžely) předtím probíhal právní spor o vypořádání (jejich) SJM, přičemž uvedená věc byla rovněž řešena Nejvyšším soudem, který se k uvedené právní otázce vyjádřil ve svém usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, tak, že připomenul relevantní judikaturu vztahující se k řešení uvedené právní otázky a ve vztahu k poměrům žalobkyně a žalovaného 1) v řízení o vypořádání SJM mj. vyložil, že: „Movité a nemovité věci, práva, jiné majetkové hodnoty, jakož i nehmotné složky podniku, se tak staly vlastnictvím žalovaného v okamžiku, kdy je smlouvou nabyl, a současně měly sloužit k provozování podniku.“ V tomto rozhodnutí tedy Nejvyšší soud právní otázku, zda určitá věc nabytá jen jedním z manželů za trvání manželství, jež má sloužit k provozu jeho podniku, je či není součástí SJM, vyřešil v tom směru (a právě ve skutkových poměrech této věci), že koupil-li podnikající manžel (žalovaný 1/) věc s úmyslem ji užívat pro výkon své podnikatelské činnosti a také ji pro ni užíval, je tato věc součástí jeho podniku.

 

Na základě předchozího rozhodnutí jiného senátu pak Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 30 Cdo 3608/2017 (s ohledem na dovolací argumentaci), zaujal následující právní závěry:

 

* V těch případech, kdy i nepodnikající manžel v poměrech platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, vystupoval v předmětné věcné smlouvě jako účastník – nabyvatel, nemohly vzniknout pochybnosti o tom, že takový majetek se stal předmětem SJM.

 

* V případech, kdy již v poměrech právního institutu SJM podnikající manžel uzavíral (např.) věcnou smlouvu, jejímž předmětem bylo nabytí např. nemovitého majetku s úmyslem jej užívat pro výkon své podnikatelské činnosti v rámci svého podniku, který vznikl ještě před uzavřením manželství, se takovýto nemovitý majetek nestal součástí SJM, nýbrž součástí jeho podniku.

 

* Při interpretaci a aplikaci dotčených právních institutů přihlížet i ke smyslu a účelu předmětné právní reglementace tak, aby soud nedospěl k neudržitelným či dokonce k absurdním závěrům, byť se opírajícím o důsledný mechanický jazykový výklad aplikovaných právních norem.

* Nelze souhlasit s názorem, že i když podnik žalovaného 1) vznikl před uzavřením manželství s dovolatelkou, a tudíž nebyl (nemohl se stát) součástí SJM, pak by po uzavření manželství mělo dojít ke vzniku dvojího právního režimu ve vztahu k podniku žalovaného 1) potud, že (posuzováno např. k nemovitým věcem) nemovitosti, které byly dosud součástí podniku žalovaného 1), by byly i nadále v uvedeném právním režimu, kdežto nemovitosti následně tímto podnikajícím manželem nabyté (tj. až po uzavření manželství) z peněžních prostředků získaných z jeho podnikatelské činnosti a s úmyslem, že budou jím užívány pro výkon jeho podnikatelské činnosti, by se součástí podniku již nestaly (neboť by se měly stát součástí SJM). Takže např. výrobní (tovární) komplex by se zčásti sestával z budov tvořících součást podniku ve vlastnictví daného podnikajícího manžela (protože takové nemovitostí jím byly nabyty ještě před uzavřením manželství anebo sice již za trvání manželství, ale z jeho výlučných peněžních prostředků), zatímco ostatní budovy, které by tento podnikající manžel nabyl již za trvání manželství, by součástí tohoto podniku nebyly, neboť by se staly součástí SJM. Podle Nejvyššího soudu popsaný stav - vyplývající z pouhého mechanického jazykového výkladu právní úpravy dotčených právních institutů - by však v praxi zakládal různé potíže, které by ve skutečnosti mohly paralyzovat chod podniku a neslučovaly by se smyslem a účelem nazírání na podnik coby hromadné věci určené pro podnikání. V judikatuře Nejvyššího soudu se tak ustálil právní názor, že – s přihlédnutím k výše uvedeným podmínkám -  předmětem vypořádání SJM není podnik ve výlučném majetku, ale vnosy vynaložené na tento výlučný majetek (podnik) z majetku společného.

 

(poznámka: ústavní stížnost proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2406/18, odmítnuta).

 

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 24 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

ANDĚL.pdf (205003)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

09.04.2019 21:19

Opis ze spisu jako skutkové zjištění

Opis ze spisu jako skutkové zjištění   § 157 odst. 2 o. s. ř.   Opis ze spisu nenahrazuje soudem učiněná skutková zjištění.   Je třeba mít na paměti, že z toho kterého důkazu může vyplývat hned několik okolností, informací, případně svědek může v rámci své výpovědi...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)