Zákaz svévolného hodnocení důkazů a přehodnocování důkazů odvolacím soudem bez jejich provedení

Zákaz svévolného hodnocení důkazů zahrnuje i ty situace, v níž soudy vyššího stupně poruší princip bezprostřednosti. Odlišně může důkaz provedený nalézacím soudem hodnotit jen ten soud, který sám důkaz provedl. To samé platí pro situaci, kdy nalézací soud z provedeného a potenciálně významného důkazu neučiní žádné skutkové zjištění, ale místo něj důkaz jako první hodnotí až odvolací nebo dovolací soud: i ten musí důkaz provést.

Soudy vyššího stupně se musí seznámit se spisem včetně důkazů předtím, než rozhodnou o podaném opravném prostředku. Jinak vskutku nemohou řádně vyhodnotit, zda se soud nižšího stupně dopustil skutkových vad, a případně zasáhnout proti skutkově nesprávným rozhodnutím [skutková vada jako odvolací důvod srov. § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu či jako výjimečný dovolací důvod srov. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Ústavní soud ale nemůže tolerovat situaci, kdy trestní soud odvolací či dovolací činí místo nalézacího soudu nové, dosud neznámé a přitom pro věc významné skutkové závěry (včetně situace, kdy nalézací soud důkaz sice provedl, ale opomněl jej hodnotit), či důkazy přehodnocují, aniž je samy provedou.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2026, sp. zn. IV. ÚS 2338/25, in https://1url.cz/NelHQ