Ze zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR konaného dne 8. února 2012

    Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky rozhodlo na svém zasedání dne 8. února 2012 mj. o publikaci tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek:

     Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentace, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec ( pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.

Usnesení  Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSCR 66/2011

     Naopak k publikaci nebylo přijato toto rozhodnutí:

     Potřeby nezletilých dětí mohou v řízení o vypořádání společného jmění manželů vést k odklonu od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů).

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010

    Při projednávání bylo také uvedeno, že za situace, jak byla právní podstata věci obsažena v posledním odstavci odůvodnění rozhodnutí (viz níže),  je (v právní větě) zformulovaný právní závěr  neakceptovatelný.

     Z odůvodnění: "V daném případě dovolací soud zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu neshledal. Nezletilé ve věku blízkém věku dospělosti jsou svěřeny do výchovy otce, výživné stanovené soudem ve výši 1 000,- Kč a 800,- Kč měsíčně není svou výší nepochybně částkou, která by zajistila v plném rozsahu uspokojování potřeb nezletilých, vůči nimž i žalovaný plní vyživovací povinnost. Předmětem soudního vypořádání vyjma bytové jednotky přikázané žalovanému, jejímž prostřednictvím žalované a nezletilé uspokojují potřebu bydlení nejsou žádné věci, které by na základě vypořádání sloužily nezletilým k uspokojování jejich potřeb. Jestliže za této situace snížil odvolací soud částku odpovídající vypořádacímu podílu z 567 218,- Kč na částku 450 000,- Kč, tj. o 117 218,- Kč, ani rozsah snížení nelze považovat za zjevně nepřiměřený."
 

    
   S publikací uvedeného rozhodnutí v "zelené" sbírce  nesouhlasil také člen senátu 22 Cdo - soudce JUDr. František Balák, který v písemném vyjádření uvedl:

    "Ač právní věta působí přesvědčivě a samozřejmě, jako by šlo jen o parafrázi toho, co jasně vyplývá ze zákona  (§ 149 odst. 3 obč. zák.), z hlediska judikatorního jde o průlomové rozhodnutí, neboť de facto v řízení o vypořádání SJM poprvé a kladně nejvyšší soud řeší otázku zohlednění (ne)dostatečného plnění vyživovací povinnosti účastníků - rodičů k nezletilým dětem mimo rámec nesporného řízení o výživném. Tato právní věta je příliš obecná a nepromítá se do ní, jaký konkrétní problém a jak byl v dané věci řešen; nevyplývá z ní, že jde o možnost „zohlednění aktuálních opodstatněných potřeb nezletilých dětí účastníků“ formou stanovení disparity v rozhodnutí o vypořádání SJM. Aby právní věta vystihovala precedenční význam rozhodnutí, měla by znít spíše takto: „Soud může stanovit nerovnost podílů účastníků řízení o vypořádání SJM také z důvodu aktuálních opodstatněných potřeb nezletilých dětí, a to i tak, že částku, kterou by jinak měl účastník, jenž má děti svěřeny do výchovy, zaplatit druhému účastníků na vyrovnání podílů,  přiměřeně sníží.“

K věci samé: odvolací soud, změnil rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z parity podílů účastníků, jen tak, že částku, kterou měl vyplatit žalovaný žalobkyni na vyrovnání podílů snížil o 117.218 Kč na zaokrouhlenou částku 450.000 Kč. Přitom vyšel pouze z toho, že dvě nezletilé dospívající děti účastníků byly svěřeny (v souladu s jejich přáním) do výchovy žalovaného a že žalobkyně na jejich výživu platí částkami 1.000 a 800 Kč měsíčně. Učinil tak s ohledem na aktuální potřeby dětí. Z obsahu spisu nelze mimo jiné zjistit, jak žalobkyně pečovala o děti před rozvratem manželství, důvody jejího odchodu „od rodiny“ v době, kdy  byla v rizikovém těhotenství; není také zřejmé, jaké byly a jsou příjmové poměry žalovaného. Skutková zjištění, jimiž odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně, proto považuji za nedostatečná a předpoklady pro použití volné úvahy podle § 136 o. s. ř. za nenaplněné. Z toho pak plyne nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů. Rozhodnutí zásadního významu by neměla být stavěna na tak nepřesvědčivém základě.

Rozhodnutí je pochybné i z právních důvodů:

 1) Domnívám se, že při rozhodování o (ne)rovnosti podílů na vypořádávaném společném jmění se vychází z okolností, které nastaly do dne zániku SJM, a že k okolnostem pozdějším při rozhodování soudu v uvedeném směru přihlížet nelze.

2)  Rozhodnutím o disparitě v řízení o vypořádání SJM nelze kompenzovat nedostatečně zajištěné potřeby nezletilých dětí (t. j. jejich potřebu výživného) vůbec a do budoucna (jejich „aktuální potřeby“) zvláště, poněvadž to je vyhrazeno nespornému řízení o výživné pro nezletilé děti. Ostatně je tím, že žalovaný zaplatí žalobkyni na jejich majetkové vyrovnání méně, garantováno, že aktuální potřeby dětí budou saturovány více než dosud? Mám dojem, že tímto rozhodnutím se ozvláštňuje situace, kdy otec zůstal sám se svěřenými nezaopatřenými dětmi, na které matka platí nízké výživné, ačkoliv situace, kdy takto zůstává opuštěna matka dětí, je běžná a k disparitě dosud (pokud je mi známo) nevedla. Předpokládám, že kritizované rozhodnutí bude přirozeně motivovat nejen otce v obdobném postavení, aby s poukazem na ně žádali o disparitu; je pravděpodobné, že povede především matky nezletilých dětí, nacházející se nezřídka ve srovnatelných  poměrech po rozvodu manželství, aby žádaly o vyšší podíl na SJM. Potřeby nezletilých dětí (t. j. potřeby jejich zajištění výživným ve smyslu § 85 a násl. zákona o rodině) tak budou řešeny i mimo rámec řízení ve věci péče soudu o nezletilé. To považuji za nepatřičné a nežádoucí.

3) Hledisko potřeb nezletilých dětí se v řízení o vypořádání SJM (dříve BSM) dosud používalo ve vztahu k vypořádávaným věcem tak, že věci, jež sloužily či mohly sloužit dětem, přikazovaly soudy tomu z účastníků, který měl děti svěřeny do své péče (tzv. kvalitativní přístup). Pokud se v rozhodnutí argumentuje rozborem NS ČSR Prz 51/65 – R 70/1965 (vydaným záhy po nabytí účinnosti platného občanského zákoníku a překonaným rozborem NS ČSR známým jako R 42/1972), v citované pasáži se nepíše nic o nedostatečném výživném a úvahy zde vedené souvisí jen s tím, jak naložit se společnými věcmi (např. kočárkem či piánem). Z hlediska kvantitativního si lze ještě představit, že takto přikázaná věc bude přikázána účastníku pečujícímu o děti bez povinnosti k finanční náhradě za to. Dosud se ovšem, jak předpokládám, v řízení o vypořádání SJM (BSM) neuvažovalo o kompenzaci potřeby vyššího výživného pro nezletilé děti, než bylo povinnému rodiči stanoveno v řízení podle § 176 a násl. o s. ř.

4) Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu ani s dosavadní judikaturou představovanou např. rozsudkem NS ČR  ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaným nakladatelstvím C. H. Beck Praha, jako C 45, podle které „na společných dluzích se účastníci podílejí zásadně ve stejném poměru, v jakém se podílejí na společném majetku“. Je logické, že se disparita stanovená zlomky či procenty má projevit nejen v aktivech, ale i v pasivech. Změna tzv. vypořádacího podílu provedená odvolacím soudem (vytvořená disparita) je vyjádřitelná procentuálním poměrem podílů. Pochybení odvolacího soudu, spočívající v tom, že stanovenou disparitu nepromítl do rozhodnutí o společné pohledávce a společném závazku, mohlo být také napraveno v řízení po zrušení jeho rozsudku dovolacím soudem, jenž podle § 242  písm. d) o. s. ř. nebyl vázán rozsahem dovolání žalované."