Připomínky k návrhu stanoviska Cpjn 202/2010 (ústavní výchova)

28.09.2010 00:38

 

Cpjn 202/2010

 

 

 

 

S t a n o v i s k o

 

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne . . . . k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů

___________________________________________________________________________

 

 

 Nejvyšší soud ČR, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil z pravomocných rozhodnutí, vyžádaných od okresních a obvodních soudů a od Městského soudu v Brně, že soudy postupují rozdílně při rozhodování ve věcech nařizování ústavní výchovy podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující

 

stanovisko:

 

            Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.

 

           

            Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti (§ 46 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině – dále též jen „zákon o rodině“).

 

Za vážné narušení výchovy dítěte je nutno považovat skutečnost, že rodiče zanedbávají své povinnosti při výchově dětí, vytvářejí pro ně nevhodné rodinné prostředí nebo přímo ohrožují jejich duševní, tělesný nebo mravní vývoj a děti je třeba z výchovy vlastní rodiny odejmout, nebo když rodiče ani při náležitém úsilí nemohou zvládnout výchovu dětí pro nedostatky v jejich duševním, tělesném nebo mravním vývoji, anebo když z objektivních důvodů na rodičích nezávislých není možno zajistit výchovu dětí ve vlastní rodině, přičemž zpravidla nejde o děti, v jejichž chování by byly zjištěny vážné závady (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81, uveřejněné ve zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1981).

 

Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení nebo pohlavnímu zneužívání, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav či psychická nerovnováha u rodičů (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04 nebo ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice stížnost č. 23499/06).

 

Rozdělení rodiny (a nařízení ústavní výchovy takovým opatřením nepochybně je) tak představuje až nejkrajnější opatření, které je možné přijmout – jak vyplývá z doslovného znění ustanovení § 46 odst. 2 zákona o rodině – jen jestliže výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí (svěřením dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - § 45 zákona o rodině, svěřením dítěte do pěstounské péče - § 45a až § 45d zákona o rodině) nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní; takové opatření představuje velmi závažný zásah a musí se tedy opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Pro postup podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona o rodině je rovněž nezbytné zjištění, že jiná výchovná opatření nevedla k nápravě. Jinak řečeno, nařídit ústavní výchovu soud může jen tehdy, učinil-li před tím neúspěšně (z hlediska sledovaného cíle - řádné výchovy dítěte) jiná výchovná opatření (napomenutí nezletilého, jeho rodiče a osoby, která narušuje jeho řádnou výchovu, stanovení dohledu nad nezletilým, uložení omezení nezletilému). Jde-li o případ, kdy jiná výchovná opatření nemusí předcházet (rodiče z jiných závažných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpečit nebo je to v zájmu nezletilého nutné), musí soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč se jedná o takovýto výjimečný případ.

 

Správně proto postupoval Okresní soud v Nymburce ve věci sp. zn. 13 P 115/2007, když v odůvodnění rozsudku, jímž nařídil ústavní výchovu (poté, co nebyla využita možnost azylového bydlení, či dobrovolného umístění dětí do dětského domova), uvedl, že nad výchovou nezletilých byl dříve stanoven dohled z důvodu nedostatku péče o dítě, nevhodného bydlení, nespolupráce s lékařem a orgánem sociálně právní ochrany dětí.

 

Obdobně postupoval Okresní soud v Opavě ve věci sp. zn. 14 P 390/2008, kde byla nařízena ústavní výchova poté, co dohled nad výchovou ani napomenutí nevedlo k nápravě; shodně postupoval Okresní soud v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 0 P 358/98, či Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 15 P 118/2003, když v odůvodnění rozsudku, jímž (se souhlasem matky) nařídil ústavní výchovu nezletilé, uvedl, že po smrti babičky – které bylo původně dítě svěřeno do výchovy – byl následně nad výchovou zajišťovanou matkou stanoven dohled.

 

 Okresní soud v Opavě ve věci sp. zn. 14 Nc 876/2009 sice nařídil ústavní výchovu, aniž by ji předcházela jiná opatření, avšak učinil tak, protože dítě žilo po delší dobu v hygienicky zanedbaném prostředí, dříve stanovený dohled nad sourozenci nezletilé nesplnil svůj účel, otec nezletilé nebyl v jejím rodném listě uveden a babička výchovu nezletilé zajistit nemohla.

 

Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 1/2009 nařízení ústavní výchovy nepřecházela výchovná opatření, protože tak vyžadoval zdravotní stav nezletilé útlého věku, umístěné předběžně do kojeneckého ústavu, za situace, kdy matka je bezdomovkyně a po umístění nezletilé do kojeneckého ústavu již nezletilou nekontaktovala.

 

Ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 20 P 138/2008 byla nařízena ústavní výchova bez předchozího výchovného opatření poté, co byt prarodičů přicházejících v úvahu jako náhradní vychovatelé byl postižen výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí, matka nezletilého opustila a je neznámého pobytu a otec je ve výkonu trestu odnětí svobody.

 

Naproti tomu byl nesprávný postup Okresního soudu v Mostě ve věci sp. zn. 19 P 153/2008, který, ačkoli žádné „jiné výchovné opatření“ nepředcházelo, nařídil ústavní výchovu, aniž v odůvodnění rozsudku vysvětlil, o který z případů, kdy „jiné výchovné opatření“ nemusí předcházet, se jednalo a proč. Stejné zdůvodnění postrádá i rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 12 Nc 311/2007 či rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 20 P 7/2007, nebo rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ve věci sp. zn. 25 Nc 155/2008. Nesprávně rovněž postupoval Okresní soud v Kladně ve věci sp. zn. 9 Nc 951/2005, když nad výchovou nejmladších dětí nařídil ústavní výchovu s odůvodněním, že umístění dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči nebylo zvažováno s předpokladem, že nařízení ústavní výchovy potrvá pouze do doby, než si rodiče vhodným způsobem vyřeší svoji bytovou situaci.

 

Soudy rovněž správně přihlížejí k tomu, zda v průběhu řízení a v době rozhodování došlo ke změně okolností původně svědčících pro nařízení ústavní výchovy. Tak v řízení vedeném u Okresního soudu v Plzni - město pod sp. zn. 22 Nc 89/2001 soud upustil od nařízení ústavní výchovy navrhované z důvodu nevyhovujících bytových podmínek a nevhodného výchovného prostředí a stanovil nad výchovou nezletilého dohled, protože matka v průběhu řízení bytové podmínky i výchovné prostředí zlepšila natolik, že nebyly shledány důvody pro nařízení ústavní výchovy. Obdobně postupoval Okresní soud v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 0 P 270/2008, kde matka v průběhu řízení zlepšila péči o zdravý vývoj nezletilého a, i když byly bytové podmínky shledány jako setrvale problematické, byl nad nezletilými stanoven dohled.

 

I když jsou shora uvedené formální předpoklady splněny a soud může o nařízení ústavní výchovy rozhodovat, je nezbytné, aby s ohledem na výše uvedená východiska byly doloženy závažné skutečnosti, které rozdělení (roztržení) rodiny odůvodňují. Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení ústavní výchovy. Nejde o případ, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena, ani o případ, kdy z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit (tak tomu je – jak výše uvedeno - byl-li zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav či psychická nerovnováha u rodičů). Navíc pouhá „chudoba“ nebo nedostatek bydlení jsou řešitelné za pomoci orgánů státu či orgánů územní samosprávy (srov. slova „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“ v ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), které stát a orgány územní samosprávy za tímto účelem vytvářejí. Je-li však tato okolnost doprovázena další skutečností (dalšími skutečnostmi), jako je např. psychický stav rodičů nebo jejich nevhodné citové, výchovné a pedagogické schopnosti apod., může takto kumulovaně být materiální nedostatečnost rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry rovněž důvodem pro nařízení ústavní výchovy. Obdobně může jít o splnění podmínek pro nařízení ústavní výchovy tehdy, jde-li o případ, kdy majetková nedostatečnost rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, jsou důsledkem zaviněného jednání rodičů (např. špatné hospodaření, hazardní hry, alkohol apod.) a odmítání (nezájem) uvedenou situaci řešit zejména za pomoci orgánů státu či orgánů územní samosprávy, jejichž náplní činnosti je právě takováto pomoc. Vždy však jen za splnění všech ostatních formálních předpokladů.

 

Správně proto Okresní soud v Nymburce ve věci sp. zn. 13 P 115/2007 odůvodnil nařízení ústavní výchovy sice nevhodnými bytovými podmínkami, ale rovněž tím, že matka je „nepořádná“, dítě mělo absence ve škole a v rodině byla zanedbávána hygiena.

 

Ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn 12 P 337/2003 a 11 Nc 5327/2006 byl důvodem pro nařízení ústavní výchovy nad nezletilou vedle nevyhovujících bytových podmínek rovněž nezodpovědný přístup matky k výchově a trestní řízení vůči matce; ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 15 P 427/1991 k tomuto důvodu přistupovala i zanedbaná výchova dětí a trestná činnost otce vůči sourozencům dětí, jíž se měl otec dopustit v bydlišti nezletilých

 

Ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 P 5/2005 souhlasili oba rodiče s nařízením ústavní výchovy, otec pouze do doby než si zajistí odpovídající bydlení. Matka výchovu nezletilého nezvládala, nezletilý utíkal za otcem, u nezletilého soud vyslovil podezření z týrání, kterého se měl dopustit druh matky, nezletilý byl podvyživený, citově deprivovaný, diagnostikován jako enkopretik.

 

Ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 P 21/2008 byla ústavní výchova nařízena jednak z důvodů zanedbávání nezletilých dětí po stránce zdravotní a výchovné (zahrnujíc v to absence ve škole), tak i z důvodu nedostatku odpovídajícího bydlení.

 

Ve věci vedené u Okresního soud ve Zlíně pod sp. zn. 14 Nc 1021/2008 dle zjištění soudu sice matka o nezletilého projevovala mimořádný zájem, mimo jiné však přihlédl k tomu, že matka nemá stálou práci, bydlí v podnájmu a nezvládá výchovu staršího sourozence nezletilého. Požívání alkoholu rodiči a nevhodné bytové podmínky pro vývoj dítěte útlého věku byly důvodem pro nařízení ústavní výchovy ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku ve věci sp. zn. 40 P 368/2000.

 

V případě umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) se nejedná o umístění dítěte do zařízení ústavní výchovy a nelze proto ani použít postup podle § 28 uvedeného zákona. Přesto soudy někdy při rozhodování o umístění dětí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc opomíjejí ve výrokové části specifikovat, o jaké zařízení se jedná. Stalo se tak například ve věcech vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 17 P 96/2009, 20 P 210/2008, 20 P 203/2008, 21 P 95/2008, 20 P 127/2008 a 21 P 95/2008, když soud svěřil děti „do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, aniž by toto zařízení ve výroku rozsudku specifikoval.

 

Požadavek, aby ústavní výchova byla nařízena jen v nezbytně nutných případech, se neomezuje pouze na fázi před zahájením řízení, ale dle výslovného znění ustavení § 46 odst. 2 věty druhé zákona o rodině i na fázi po nařízení ústavní výchovy. Správně tak postupoval Okresní soud v Karviné, který ve věci sp. zn. P 571/2003 po nařízení ústavní výchovy aktivně zjišťoval, zda trvají důvody pro ústavní výchovu.

 

Někdy soudy nesprávně v odůvodnění rozhodnutí neuvádějí všechny důvody, pro něž byla ústavní výchova nařízena, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že braly v úvahu i jiné okolnosti, než nedostatečné majetkové (bytové) podmínky. Tak Okresní soud v Karlových Varech ve věci sp. zn. 23 P 61/2009 sice uvedl, že důvodem nařízené ústavní výchovy je, že „ani jeden z rodičů nemá v současné době vytvořeny podmínky pro péči o nezletilou“, avšak z jeho rozhodnutí se zároveň podává, že vztahy mezi matkou a nezletilou nejsou dobré, dceru nenavštěvuje, protože si to nepřeje, a že otec jezdí s kamionem a v případě, že by měl dceru svěřenu do péče, musel by s tímto zaměstnáním přestat (tedy, že otec nemá k nezletilé dostatečný citový vztah, který by jej přiměl ke změně zaměstnání a možnosti o ni pečovat).

 

Při odůvodňování rozhodnutí o nařízení (či nenařízení) ústavní výchovy v případech, kdy jedním z důvodů je rovněž majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů), projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení, je třeba také vyjádřit, zda byla nebo nebyla ze strany k tomu určených orgánů státu či územní samosprávy nabídnuta pomoc a s jakým výsledkem, neboť poskytování uvedené pomoci nelze automaticky vždy předpokládat (prezumovat).

 

V řízení o nařízení ústavní výchovy je třeba rovněž dodržovat závazek plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dětí (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a zjišťovat názor dítěte postupem stanoveným v § 100 odst. 4 o. s. ř. Správně tak postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 16 P 11/2001, který nezletilou (14 let) při jednání vyslechl, nebo Obvodní soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. P 265/2006, přihlédl-li ke stanovisku nezletilé, která péči matky a prostředí v němž vyrůstá hodnotila tak, že se jí stýská po ústavním zařízení, kam byla dříve rozhodnutím soudu umístěna.

 

Naproti tomu nesprávný byl postup Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. 11 P 89/2007, když se spokojil se zprávou opatrovníka, aniž by z odůvodnění bylo zřejmé co bránilo slyšení dětí ve věku 15, 10 a 8 let.

 

 

  

Vážený pan

JUDr. František Ištvánek

předseda OOK

Nejvyššího soudu ČR

                                                                                                        V Brně dne 27. září 2010

 

 

 

Věc: Připomínky k návrhu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 202/2010 k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy z důvodů materiálních nedostatků, zvláště pak jejich špatných bytových poměrů

 

      Členům OOK byl předložen ve znělce věci označený návrh stanoviska týkající se nařizování ústavní výchovy, k němuž si dovoluji podat následující připomínky.

 

     1. Vymezení důvodů, k nimž se upíná zpracované stanovisko, jakoby naznačovalo vysokou frekvenci takto uplatňovaných důvodů vypovídajících o (absolutním) nepochopení institutu ústavní výchovy. Z obsahu návrhu stanoviska je však nutno toto zdání záhy korigovat, alespoň z hlediska výčtu zjištěných pochybení zaznamenaných v předložených a Nejvyšším soudem vyhodnocených soudních rozhodnutí v této materii, které především měly být materiálním podkladem pro tvorbu stanoviska [srov. § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. A tak pochybení uvedeného druhu (rozuměno z hlediska sledované problematiky „materiálních nedostatků rodiny, zvláště jejich špatných bytových poměrů“), je v předkládaném návrhu stanoviska v zásadě představováno pouze citovaným rozhodnutím Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 9 Nc 951/2005, kterýžto soud „nad výchovou nejmladších dětí nařídil ústavní výchovu s odůvodněním, že umístění dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči nebylo zvažováno s předpokladem, že nařízení ústavní výchovy potrvá pouze do doby, než si rodiče vhodným způsobem vyřeší svoji bytovou situaci.“ Jiným soudním rozhodnutím je spíše vytýkáno jejich nedostatečné odůvodnění písemného vyhotovení, což je ovšem problém zcela jiný, který by podle mého názoru sám o sobě vydal na zcela nové a možná právní (soudní) praxí vítané stanovisko. Dosud jsem však nezaznamenal, a to ani jako výrazný apel ze strany právní doktríny, že by v soudní praxi frekventovaně docházelo k nesprávným aplikačním postupům spočívajícím v tom, že by soudy nařizovaly ústavní výchovu dítěte pouze a jen s ohledem (jak je vyjádřeno v zadání stanoviska) na materiální nedostatky rodiny, zvláště pak s ohledem na špatné bytové poměry, které v kontextu obsahu návrhu stanoviska je třeba vnímat jako určitý projev chudoby či odchýlení se od materiálního standardu rodiny s výdělečně činnými rodiči či rodiči jinak (z jiných zdrojů) hmotně zajištěnými.

 

      2. Problém podle mého názoru tkví v tom, že zpravovaná právní věta, ve snaze (jistěže jinak správně) co nejstručněji a nejvěcněji vystihnout právní podstatu řešené (posouzené) věci, skýtá - s ohledem na její obsahový význam či nabízející se stylistická synonyma (např. nedostatečný též jako nepostačující, neuspokojivý, nedostačující, pojem materiální nedostatečnost rodiny též jako chudoba, resp. relativní a absolutní chudoba – viz např. definice chudoby zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Chudoba) –   možné, resp. zásadní interpretační potíže. Jsem si přitom vědom judikatury Evropského soudu pro lidská práva či kupř. existence slovenského rodinného kodexu, který (již od roku 2005) normuje to, co je nyní vlastně precizováno právní větou jako gros právní podstaty stanoviskem (vy)řešeného (dílčího) problému na poli ústavní výchovy. Současně mám však za to, že je třeba se vyjádřit k danému problému komplexněji (jak dále níže vysvětlím a problém z tohoto pohledu se pokusím vysvětlit).

 

    3. Tak proti navrhované právní větě, že „Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry“, lze v opačném gardu (pro vyvolání diskuse) větu formulovat např. takto: „I materiální nedostatky rodiny, resp. její špatné bytové poměry mohou být výjimečně samy o sobě důvodem pro nařízení ústavní výchovy, pokud je v jejich důsledku výchova nezletilého dítěte vážně ohrožena.“ Zatímco druhá právní věta z logického hlediska onu materiální nedostatečnost rodiny či špatné bytové poměry co do důsledku spojuje (pouze a jedině) s vážným ohrožením výchovy nezletilého dítěte (např. matka s kojencem bydlí v zimním období v nevytápěném bytě, rodiče bydlí s nezletilým dítětem v bytě, resp. v prostředí ohrožujícím zdraví nezletilého dítěte, případně, kdy rodiče nezletilého dítěte odmítnou pro orgán sociální péče vytvořit sebemenší součinnost ke zlepšení jejich nuzné materiální situace, nevyhovujících bytových podmínek atd.), první právní věta může pro její interprety skýtat určitá výkladová úskalí. Je tomu tak z toho důvodu, že formulace typu zmíněných „materiálních nedostatků rodiny“ či „špatných bytových poměrů“ v sobě v reálu obsahují mnohdy zásadně odstupňované situace (stavy), resp. hodnocení (výsledky) těchto situací či stavů, takže pro soudy (a o to tu primárně jde) v podstatě nepřinášejí žádné nové informace, žádný sumarizační pohled, který by soudy mohly využít při rozhodování v dané materii. Vzhledem k obsahu právní věty je totiž nezbytné v této větě použité vágní pojmy v rozhodovací praxi dále interpretačně vymezit, což logicky navozuje otázku významu či dosahu takového stanoviska pro právní (soudní) praxi. 

     Z textu návrhu stanoviska vyplývá, že právní věta je postavena na argumentaci, že samotná existence chudoby, resp. materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, k nařízení ústavní výchovy nestačí. Jinak tomu bude, „je-li však tato okolnost doprovázena další skutečností (dalšími skutečnostmi), jako je např. psychický stav rodičů nebo jejich nevhodné citové, výchovné a pedagogické schopnosti....Obdobně může jít o splnění podmínek pro nařízení podmínek tehdy, jde-li o případ, kdy majetková nedostatečnost rodiny...jsou důsledkem zaviněného jednání rodičů (např. špatné hospodaření, hazardní hry, alkohol apod.) a odmítání (nezájem) uvedenou situaci řešit zejména za pomoci orgánů státu či orgánů územní samosprávy...“ Z toho tedy vyplývá, že špatné bytové poměry jsou zde spojovány i se špatným hospodařením (k čemuž nikoliv výjimečně dochází např. u příjemců sociálních dávek) a s nezájmem tuto situaci řešit. Tento argumentační pohled se tedy měl v textu právní věty odrazit.

 

    4. Profesorka Hrušáková ve svém komentáři (vydaném nakladatelství C.H. Beck, např. v jeho 4. vydání z r. 2009) interpretuje pojem „Výchova nezletilého dítěte je vážně ohrožena“ve spojení s případy, kdy „rodiče dítě zanedbávají po stránce výchovné, citové, materiální, hygienické apod., nevykonávají nad ním dohled, tolerují např. záškoláctví, požívání alkoholu, event. drog. gambling apod. V tomto případě hrozí, že výchova dítěte bude vážně narušena. Jedná se o takový stav, který v sobě zahrnuje reálnou možnost narušení výchovy dítěte. Ústavní výchova zde plní funkci preventivní.“  S touto interpretací zcela souhlasím, poněvadž i zanedbávání nezletilého dítěte po stránce materiální či hygienické může přivodit stav, a v praxi se tak i děje, který jeho výchovu vážně ohrožuje. Může se tedy stát, že určitá výseč rodičů – sociálně potřebných osob – sice po stránce citové naplňuje citový vztah ke svému nezletilému dítěti, ale pro nuzné materiální či bytové poměry ve svém důsledku, třeba i nechtěně, v daném prostředí již vážně ohrožují výchovu svého nezletilého dítěte.

       Zkušenosti z praxe také naznačují, že ve stanovisku sledované materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, jsou v drtivé většině případů provázeny dalšími negativními okolnostmi, které ve svém souhrnu v některých případech vskutku již vážně ohrožují výchovu nezletilého dítěte a je proto nezbytné takové situace (alkoholismus, návykové látky, psychiatrická onemocnění, snížený intelekt a negativní rodičovské chování), po marném vyčerpání jiných možností, řešit nařízením ústavní výchovy.

      Poněkud nesourodě – ve vztahu k právní větě a nosné argumentaci – za textem zdůrazňujícím, že o splnění podmínek pro nařízení ústavní výchovy může jít tehdy, pokud k materiální nedostatečnosti rodiny se bude pojit další okolnost, je bez výtky poukazováno na rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ve věci sp. zn. 14 Nc 1021/2008. V této věci soud, v níž zřejmě došlo k nařízení ústavní výchovy (z textu to výslovně nevyplývá, avšak ze zařazení této věci v textu stanoviska ano), soud rozhodoval v situaci, kdy matka nezletilého neměla stálou práci, bydlela v podnájmu a nezvládala výchovu staršího sourozence nezletilého. Na druhé straně ovšem soud konstatoval, že matka projevovala o nezletilého mimořádný zájem. Z tohoto výčtu ovšem nelze ještě dovodit správnost závěru o nařízení ústavní výchovy. Starším sourozencem může být i dítě blížící se věku dospělosti, jehož výchovu matka již (z různých důvodů) nezvládá, což ovšem nevylučuje, že by nemohla zvládnout výchovu svého mladšího nezletilého dítěte. Přitom sama okolnost, že matka bydlí v podnájmu a nemá stálou práci (a contr. matka tedy občas pracuje a projevuje zřejmě snahu získávat si příjem na pokrývání životních potřeb své rodiny vlastním přičiněním – prací) zde bez dalšího nemohou naplňovat podmínky ústavní výchovy. Bylo by proto žádoucí ve stanovisko podrobněji rozvést dané skutkové okolnosti případu, poněvadž umístění této věci vedle věcí, kde soudy při rozhodování v této agendě nepochybily, může vést některé soudy k této nabízející se (nesprávné) interpretaci: nestálá práce + nezvládnutí výchovy staršího sourozence + podnájemní bydlení = splnění podmínek pro nařízení ústavní výchovy u druhého (mladšího) nezletilého dítěte.

 

     5. V návrhu stanoviska jsou zmíněna některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“). Z nich bych se především zaměřil na rozhodnutí ze dne 26. října 2006 ve věci Wallová a Walla proti České republice (in http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390&page=2&d=130813), z nějž považuji (pro pochopení podstaty problému) za žádoucí citovat následující pasáže:

 

„ Soud v této souvislosti připomíná, že možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům;takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem ve smyslu článku 8 Úmluvy musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (K. a T. proti Finsku [velký senát], viz výše, § 173; Kutzner proti Německu, viz výše, § 69). Článek 8 navíc ukládá státu pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným „respektováním“ rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak,aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu, viz výše, § 61)...

      V projednávaném případě Soud poznamenává, že všechny vnitrostátní soudy, a naposledy krajský soud, které rozhodovaly o ukončení sporné ústavní výchovy obou starších dětí (viz § 35 výše), uznaly, že zásadním problémem, s nímž se stěžovatelé v projednávané věci potýkali, bylo nalézt vhodné bydlení pro tak početnou rodinu.

    Na rozdíl od většiny případů, které Soud dosud projednával, děti stěžovatelů v daném případě nebyly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení (viz a contrario Dewinne proti Belgii (rozh.), č. 56024/00, 10. březen 2005; Zakharova proti Francii (rozh.), č. 57306/00,13. prosinec 2005), ani pohlavnímu zneužívání (viz a contrario Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, § 104, 9. květen 2003). Soudy v daném případě nezjistily ani nedostatek citového zázemí (viz a contrario Kutzner proti Německu, viz výše, § 68), znepokojivý zdravotní stav nebo psychickou nerovnováhu u rodičů (viz a contrario Bertrand proti Francii (rozh.),č. 57376/00, 19. únor 2002; Couillard Maugery proti Francii, viz výše, § 261). V některých věcech, které Soud prohlásil za nepřijatelné, byla sice ústavní výchova dětí motivována nevyhovujícími životními podmínkami nebo materiálním nedostatkem, to však nikdy nebylo jediným důvodem, na němž by se zakládala rozhodnutí vnitrostátních soudů, jelikož zde byly dány další skutečnosti jako psychický stav rodičů nebo jejich citové, výchovné a pedagogické schopnosti (viz například Rampogna a Murgia proti Itálii (rozh.), č. 40753/98, 11. květen 1999; M. G. a M. T. A. proti Itálii (rozh.), č. 17421/02, 28. červen 2005)...

      V projednávané věci nebyly výchovné a citové schopnosti stěžovatelů nikdy zpochybněny a soudy uznaly jejich snahu o překonání obtíží. Ústavní výchova dětí stěžovatelů tak byla nařízena z jediného důvodu, a sice že rodina v dané době obývala nevyhovující byt.

     Dle názoru Soudu se tedy jednalo o materiální nedostatek, který mohly vnitrostátní orgány zhojit pomocí jiných prostředků než úplným rozdělením rodiny, což je zjevně nejradikálnější řešení, které lze použít pouze v nejzávažnějších případech...

      Soud má za to, že pro splnění požadavku přiměřenosti měly české orgány v dané věci navrhnout jiná, méně radikální řešení než umístění dětí do ústavní výchovy. Soud se totiž domnívá, že úlohou orgánů sociálně-právní ochrany je právě pomoc osobám v nesnázích, které nemají nezbytné znalosti o systému, vést jejich kroky a poskytnout jim radu mimo jiné o různých druzích sociálních dávek, o možnostech získání sociálního bytu a o ostatních prostředcích k překonání jejich obtíží. V České republice tak v § 14 zákona č. 114/1988 Sb. ukládá obecním úřadům, aby vyhledaly osoby, které potřebují sociální pomoc (viz § 41 výše), a Ústavní soud rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 28. ledna 2004 uvedl, že veřejné instituce mají zakročit v případech, kdy se rodiny přechodně a bez vlastního zavinění ocitnou v tíživé

situaci...

      V daném případě měly vnitrostátní orgány možnost dohlédnout na životní a hygienické podmínky, v nichž se stěžovatelé nacházeli, a měly jim zejména poskytnout radu o postupu, jakým by sami zlepšili svou situaci a nalezli řešení svých problémů. Takový přístup by ostatně býval byl v souladu s českou právní úpravou sociální pomoci...

    Je však třeba konstatovat, že i když si příslušné orgány byly vědomy problémů, s nimiž se stěžovatelé potýkali, pouze pokračovaly ve svém úsilí a jejich situaci řešily nařízením umístění dětí do ústavní výchovy. Odbor sociálně-právní ochrany v Táboře navíc následně trval na potřebě prodloužit dobu ústavní výchovy (viz § 34 výše), aniž by ze spisu vyplývalo, že by sám pravidelně přehodnocoval situaci stěžovatelů nebo zaujal konstruktivní přístup, jakmile se projevily náznaky zlepšení...

      Je pravdou, že stěžovatelé orgánům vytýkají, že jim nezajistily sociální bydlení. Vláda naproti tomu tvrdí, že stěžovatelé zaujali liknavý přístup a nepodnikli dostatečné kroky, aby jim byl přidělen byt nebo přiznány sociální dávky (viz § 16 výše). Soud bere tato protichůdná

stanoviska účastníků řízení na vědomí a uvádí, že vláda nepředložila žádnou informaci o možnosti stěžovatelů získat případně byt sociálního typu. Ať je tomu jakkoli, Soud v daném případě považuje opatření spočívající v umístění dětí do ústavní výchovy za nepřiměřené...a proto nepokládá za nezbytné se k této otázce vyjadřovat...

      S ohledem na všechny tyto skutečnosti se Soud domnívá, že důvody uplatněné vnitrostátními orgány a soudy sice byly relevantní, nebyly však dostačující k odůvodnění tohoto závažného zásahu do rodinného života stěžovatelů, jakým bylo umístění jejich dětí do ústavní výchovy. Ze skutkového stavu věci navíc nevyplývá, že by orgány sociálně-právní ochrany vyvinuly dostatečné úsilí na pomoc stěžovatelům k překonání jejich obtíží a k co nejrychlejšímu sloučení s jejich dětmi...

    K porušení článku 8 Úmluvy tedy došlo.

 

    6. Vláda České republiky usnesením ze dne 10. září 2003 č. 898 + 2P vzala na vědomí závěrečné doporučení Výboru pro práva dítěte – kontrolního orgánu Úmluvy o právech dítěte, obsažené v materiálu č.j. 1150/03, v němž se také uvádí:

 

     „Výbor bere na vědomí, že zásada »zájmu a blaha« dítěte je obsažena v zákonu o rodině a zákonu o sociálněprávní ochraně dětí, nicméně je znepokojen tím, že zásada nejlepšího zájmu dítěte jako přednostního hlediska dosud není odpovídajícím způsobem definována a zohledněna ve všech právních normách, soudních rozhodnutích a postupech týkajících se dětí. Výbor je dále znepokojen tím, že výzkumná činnost a odborná příprava pracovníků nejsou v tomto ohledu dostačující...

      V souladu se svými předchozími doporučeními (tamtéž, odst. 30) Výbor doporučuje, aby zásada »nejlepšího zájmu dítěte« obsažená v článku 3 byla řádně analyzována z hlediska různých situací dítěte (např. odloučení od rodičů, přezkoumání svěření do péče), skupin dětí (např. menšin) XX a zohledněna ve všech novelách právních norem týkajících se dětí, v soudním řízení, jakož i v soudních a správních rozhodnutích a v projektech, programech a službách majících dopad na děti. Výbor vyzývá účastnický stát, aby zajistil posílení výzkumných a vzdělávacích programů pro odborníky zabývajícími se dětmi a plné porozumění článku 3 Úmluvy a účinné uplatňování zásady v něm obsažené...

     Výbor vítá informace o koncepci opatření, která mají být přijata ve prospěch dítěte a rodiny, a o přípravě národního programu podpory rodin s dětmi. Výbor je znepokojen nedostatečnou pomocí a poradenstvím rodičům v souvislosti s jejich odpovědností za výchovu a vývoj dítěte (článek 18), což vede k četným řízením o svěření do péče nebo umístění do náhradní ústavní péče. Výbor je dále znepokojen tím, že preventivní činnost a rodinné poradenství jsou nedostatečné a že sociální problémy a krizové situace v rodině mohou být řešeny umístěním do ústavní výchovy...

    Výbor doporučuje, aby účastnický stát:

(a) urychleně zkvalitnil odbornou podporu a poradenství pro rodiny zajištěním kvalifikovaných pracovníků a prostředků a zajistil, aby děti mohly zůstávat ve styku s oběma rodiči v souladu s články 3, 6 a 12 Úmluvy;
(b) provedl celkové vyhodnocení veškerých právních norem, postupů a správních rozhodnutí souvisejících s dětmi v rodině z hlediska jejich dopadu na rodinu jako celek za účelem přijetí rodinné politiky. Výbor dále vyzývá účastnický stát, aby přijal rodinnou politiku zahrnující minimální sociální zabezpečení dítěte a rodiny, bydlení a sociální služby, sladění práce rodičů s péčí o dítě, postavení žen a samoživitelů/samoživitelek, výživného, mateřské a otcovské dovolené a jiných otázek souvisejících s rodinou.
(c) přijal a prováděl mezinárodní a vnitrostátní normy řešící tyto otázky, včetně Haagské úmluvy č. 24 o právu platném pro vyživovací povinnost z roku 1973.

 

     7. Nepochybně zajímavé je také, že slovenský zákon o rodině č. 36/2005 Zb.z. v rámci právní úpravy institutu ústavní výchovy v ustanovení § 54 odst. 2 stanoví:  „Súd môže nariadiť ústavnú starostlivosť len vtedy, ak výchova maloletého dieťaťa je vážne ohrozená alebo vážne narušená a iné výchovné opatrenia neviedli k náprave alebo ak rodičia nemôžu zabezpečiť osobnú starostlivosť o maloleté dieťa z iných vážnych dôvodov a maloleté dieťa nemožno zveriť do náhradnej osobnej starostlivosti alebo do pestúnskej starostlivosti. Za vážne ohrozenie alebo vážne narušenie výchovy maloletého dieťaťa sa nepovažujú nedostatočné bytové pomery alebo majetkové pomery rodičov maloletého dieťaťa.    Tedy tomu, co je nyní obsaženo v právní větě návrhu stanoviska, byl již v roce 2005 ve Slovenské republice přiznán normativní účinek, a to v podobě výčtu skutečností, které samy o sobě nemohou aktivovat vznik právního vztahu, jehož předmětem je nařízení ústavní výchovy nezletilého dítěte.

     Že ustanovení § 54 odst. 2 in fine slovenského zákona o rodině v praxi způsobuje komplikace svědčí například návrh poslankyně Národní rady Slovenské republiky Evy Černé na novelizaci zákona o rodině s tím, aby poslední věta cit. paragrafu byla vypuštěna, neboť „Ide o ustanovenie, ktoré spôsobuje komplikácie v praxi. Súd bude mať možnosť nariadiť ústavnú starostlivosť dieťaťa aj v prípade, ak žije v nedostatočných majetkových alebo bytových pomeroch. Konkrétne podmienky života dieťaťa a rodiny ale najlepšie posúdi orgán starostlivosti o dieťa, ktorý zváži, či je takýto postup na mieste.“ V návrhu důvodové zprávy novely zákona o rodině se pak uvádí, že „Hlavným účelom zmeny zákona o rodine je vypustenie poslednej vety v § 54 odsek 2. Toto ustanovenie rieši prípad nariadenia ústavnej starostlivosti dieťaťa, ak je jeho výchova vážne ohrozená alebo narušená. Súčasne ale ustanovuje, že za vážne ohrozenie alebo narušenie výchovy maloletého dieťaťa sa nepovažujú nedostatočné bytové pomery alebo majetkové pomery rodičov dieťaťa. Práve toto ustanovenie sa navrhuje vypustiť. Je zrejmé, že účelom zákona o rodine a jeho úpravy je chrániť rodinu a jej celistvosť. Nedostatočné bytové alebo majetkové pomery nemusia automaticky viesť k ohrozeniu výchovy dieťaťa, ale na druhej strane môžu nastať prípady, keď sa rodina nachádza v situácii, ktorá má sociálny charakter a práve takéto neuspokojivé pomery môžu vážne ohroziť aj výchovu dieťaťa a jeho všestranný rozvoj. V tomto prípade nie je možné zabezpečiť ani výživu podľa ustanovení zákona o vyživovacej povinnosti, pretože príbuzní sa nachádzajú v obdobnej situácii a mnohokrát zlú situáciu nerieši ani sociálna pomoc. Ide napr. o situáciu bezdomovcov. V tomto prípade je v záujme samotných rodičov, aby bolo dieťa umiestnené v zariadení ústavnej starostlivosti, kde bude aj jeho výchova lepšie a vhodnejšie zabezpečená.

 

     8. V této souvislosti je vhodné též připomenout, že (přímo zákonem) s vyloučením nařízení ústavní výchovy z důvodů, jak je uvedeno v § 54 odst. 2 in fine slovenského zákona o rodině, nepočítá ani návrh, resp. osnova nového českého občanského zákoníku. Institut ústavní výchovy je zde obsažen v rámci části druhé, hlavy III, dílu 4, v rámci ustanovení § 912 až 915. Ustanovení navrhované § 912 je přitom následující: „(1) Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohroženy nebo narušeny do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, učiní soud nezbytné opatření k nápravě. (2) Nastane-li situace uvedená v odstavci 1, může soud jako nezbytné opatření k nápravě nařídit také ústavní výchovu; učiní tak zejména tehdy, kdy dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vždy zvažuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby. (3) V případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle 6 měsíců.“ K tomu důvodová zpráva uvádí: „Soud je zásadně veden povinností zohledňovat zájem dítěte, aniž by přitom pomíjel také právo rodičů na společný život se svým dítětem, a přistupovat k ústavní výchově jako k subsidiárnímu institutu a nařídit ji, nelze-li situaci dítěte řešit jinými způsoby, které by nepředstavovaly nepřiměřený zásah do rodinného života zúčastněných.“ (ELIÁŠ, Karel; HAVEL, Bohumil. Osnova občanského zákoníku. Osnova zákona o obchodních společnostech. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 341).

 

      9. Dále je zapotřebí zmínit nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. října 2007, sp. zn. II. ÚS 838/07, v němž – v reflexi na judikaturu ESLP - se také uvádí: „Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Za takové lze považovat vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení, pohlavnímu zneužívání, či „alespoň“ nedostatek citového zázemí, znepokojivý zdravotní stav nebo psychická nerovnováha u rodičů, případně nevyhovující životní podmínky nebo materiální nedostatek ve spojení s dalšími okolnostmi.

 

     10. V tento okamžik se zdá, jakoby počáteční výtky shora byly zcela bezpředmětné, když v připomenuté právní úpravě institutu ústavní výchovy ve Slovenské republice, v citované judikatuře Ústavního soudu ČR, především však v judikatuře ESLP je zdůrazňováno, že sama okolnost nedostatečných bytových či majetkových poměrů ještě nepředstavuje vážné porušení či ohrožení ústavní výchovy a nemůže vést soudy k aplikaci institutu ústavní výchovy. Ústavní soud v tomto směru onu materiální nedostatečnost spojuje s (nějakou) další (negativní) okolností, přičemž ESLP ve zreferovaném případu rodičů Wallových proti České republice přímo vybízí k aktivní roli státu. Ve svém rozhodnutí doslova uvádí, že materiální nedostatek měly příslušné vnitrostátní orgány zhojit pomocí jiných prostředků, měly v konkrétní věci dohlédnout na životní a hygienické podmínky, v nichž se rodiče nezletilých dětí nacházeli, a měly jim také vytvořit patřičnou součinnost formou poskytovaných rad a postupů, jakým by sami stěžovatelé zlepšili svou situaci a nalezli řešení svých problémů.

 

      11. Pokud ovšem nemá platit požadavek, že stát v případě např. velmi špatných bytových poměrů rodičů nezletilých dětí musí bez dalšího těmto rodinám neprodleně zajistit odpovídající bydlení (ubytování), a jestliže je pochopitelně zákonnou povinností příslušných státních orgánů účinně pomáhat těmto rodinám při řešení jejich tíživé sociální, majetkové, resp. bytové situace, a v daném místě a čase jim vytvořit vskutku adekvátní součinnost při řešení životně vypjatých situací, pak zde máme stále k řešení extrémně zásadní otázku, totiž jak konkrétně rozhodovat v situaci, kdy právě v důsledku tíživých materiálních či bytových poměrů je již vážně ohrožena výchova nezletilého dítěte. Má i v této situaci soud bez dalšího vyloučit možnost řešení situace prostřednictvím institutu ústavní výchovy (případně ve vazbě na tomu zřejmě předcházející předběžné opatření, které reagovalo na extrémně vypjatou situaci, v níž se nezletilé dítě ocitlo) s připomenutím, že v těchto případech je přece esenciální povinností státu, aby prostřednictvím svých orgánů vytvořil patřičnou součinnost předmětné rodině, resp. aby odstranil příčiny vzniklé tíživé majetkové, resp. bytové situace? Co ovšem zájem nezletilého dítěte, např. kojence, jehož matka bydlí v naprosto nevyhovujícím bytě (např. půjde o zimní období, kdy byt není vytápěn, je bez elektřiny, jsou v něm plísně a setrvávání v tomto prostředí je pro kojence, resp. nezletilé dítě zdraví škodlivé), a kdy jiná opatření nepřicházejí v úvahu a danou situaci je nezbytné např. již s ohledem na vydané předběžné opatření ve smyslu § 76a o.s.ř. dále řešit? Lze i v takovém případě možnost ústavní výchovy vytěsnit tím, co je včleněno v předmětné právní větě návrhu stanoviska, případně s odkazem na rozhodnutí ESLP, který zdůrazňuje, že v těchto případech musí být stát činný, musí vyvinout dostatečné úsilí na pomoc při řešení těchto problémů tak, aby nemuselo dojít (nařízenou ústavní výchovou) k odloučení nezletilých dětí od rodičů? Nabízejí tím vskutku judikované závěry řešení situací, kdy setrvávání nezletilého dítěte v těchto nuzných poměrech ohrožuje jeho zdraví a ve svém důsledku způsobuje vážné ohrožení jeho výchovy?

 

     12. Domnívám se proto, že by stanovisko mělo přijít s řešením popsané situace, aby bylo – též ve světle vnitrostátní judikatury, judikatury českého orgánu ochrany ústavnosti, zejména pak ve světle  judikatury ESLP - zřejmé, jak v těchto situacích mají soudy vlastně postupovat. Jsem si jist, že právě tam, kde všechny dosavadní právní věty, názory či komentáře končí (mlčí), by mělo Nejvyšším soudem zpracované stanovisko přicházet s právním řešením tohoto dílčího problému.

 

      13. Pokud v kolegiu převládne většinový názor, že podobné (do)řešení problematiky není zapotřebí, neboť předloženým návrhem stanoviska byl zcela splněn účel jeho zadání, pak se přimlouvám za to, aby ve stanovisku byl alespoň připomenut požadavek plynoucí právě z citovaného rozhodnutí ESLP v kauze rodičů Wallových proti České republice (povinnost státu řešit materiální nedostatek rodiny), a aby byla také připomenuta co do judikovaných závěrů (a to nejen s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR) i relevantní judikatura Ústavního soudu ČR, kterou jsou soudy ve své rozhodovací činnosti povinny reflektovat.

 

  

                                                                                                JUDr. Pavel Vrcha

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy