Vyjádření k návrhu stanoviska pléna Nejvyššího soudu Plsn 1/2011 k aplikaci § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

     K výkladu ustanovení § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v otázce, jestli může velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu vrátit věc senátu, který mu ji předložil, pokud nebyly splněny podmínky k předložení věci velkému senátu kolegia Nejvyššího soudu, byly zpracovány dva návrhy.

     Ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích:

     (1) Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj názor zdůvodní.

     (2) Jde-li o právní názor o procesním právu, ustanovení odstavce 1 neplatí, ledaže senát jednomyslně dospěl k závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam.

     (3) Odstavce 1 a 2 neplatí, byl-li odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3.

   První návrh stanoviska obsahuje následující právní větu:

1.

     Postoupí-li senát Nejvyššího soudu věc k rozhodnutí velkému senátu kolegia s tím, že dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], není velký senát kolegia oprávněn vrátit (přikázat) postoupenou věc k projednání a rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu s poukazem na to, že právní názor zformulovaný při postoupení věci velkému senátu kolegia senátem Nejvyššího soudu se neliší od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo na to, že jiný aspekt věci nedovoluje velkému senátu kolegia objektivně odlišný právní názor přezkoumat.

   Druhý návrh stanoviska je založen na právní argumentaci, která je precizována v těchto právních větách:

2.

     Ustanovení § 20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci, kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu.

     Postup předpokládaný citovaným ustanovením se uplatní jen tehdy, jde-li  skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí.

     Nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí.

     Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004  (uveřejněném pod č. 39/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - část trestní) judikoval:

      Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které je podkladem pro odnětí věci zákonnému soudci (zákonným soudcům), a tedy výjimkou z ústavní zásady práva na zákonného soudce, se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho lze dovodit, že nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, pak senát, který má věc v souladu s rozvrhem práce projednávat, nemůže rozhodnout o jejím postoupení velkému senátu. Velký senát má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu. Nejsou-li tyto podmínky splněny a byla-li přesto věc postoupena velkému senátu, ten rozhodne o jejím přikázání příslušnému senátu k projednání a rozhodnutí.

     K těmto návrhům se vyjádřili tito soudci Nejvyššího soudu (cituji jen některé pasáže z jejich vyjádření):

     JUDr. František Balák:

     Osobně se přikládáním k právnímu názoru velkého senátu trestního kolegia, vyjádřenému v druhé polovině právní věty (R 39/2005 - trestní část), podle kterého při věcně chybném postoupení věci velkému senátu by měl velký senát vrátit věc k rozhodnutí malému senátu, který ji předkládat neměl, jestliže se ke sporné právní otázce dovolací soud dosud nevyslovil. Souhlasím s argumenty svědčícími ve prospěch tohoto názoru uvedenými v odůvodnění právě zmiňovaného rozhodnutí:

     - Má-li senát rozhodnout o meritu věci, má právo posoudit i podmínky, za nichž je dána jeho působnost, a rozhodnout o své nepříslušnosti.

     - Řešení, které čelí možnosti zneužití uvedeného ustanovení k přenesení rozhodování ve věci na jiné soudce, je lepší než řešení, které takové zneužití neumožňuje.

     JUDr. Stanislav Rizman:

     K samotnému návrhu stanoviska (pozn: roz. prvně shora cit.) chci uvést, že jsem v něm neshledal dostatek argumentů, které by vyvracely názor zaujatý velkým senátem trestního kolegia a publikovaný pod č. 39/2005 Sb. rozhodnutí. Argumentace, že úprava obsažená v ustanovení § 20 zákona o soudech a soudcích není výjimkou z ústavně zakotveného práva na zákonného soudce, nýbrž pravidlem, které plyne právě z tohoto ustanovení, je tak trochu hra se slovíčky. Především je jasné, že v řízení před Nejvyšším soudem jsou zpravidla zákonnými soudci členové tříčlenných procesních senátů, do kterých dle rozvrhu práce věc napadla. Pouze výjimečně, pokud jsou splněny podmínky v § 20 citovaného zákona, se zákonnými soudci stávají členové velkého senátu kolegia. V tomto smyslu se tedy skutečně jedná o výjimku.

     Avšak pokud podmínky § 20 zjevně splněny nejsou, těžko mohou být soudci velkého senátu považováni za zákonného soudce. Opačný závěr by totiž mohl vést i k řekněme účelovému předkládání věci velkému senátu.

     JUDr. Jan Bláha:

     Velkému senátu toho kterého kolegia Nejvyššího soudu musí být i do budoucna dána možnost přikázat věc příslušnému senátu k projednání a rozhodnutí, pokud nebudou splněny zákonné podmínky pro postoupení věci podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Pokud by se totiž splnění těchto zákonných podmínek nevyžadovalo, docházelo by k neústavnímu odnětí věci zákonnému soudci (zákonným soudcům), nehledě na to, že kterýkoliv senát Nejvyššího soudu by se jednoduše mohl "zbavit" odpovědnosti za (třeba i meritorní) rozhodnutí v dané věci jejím prostým postoupením velkému senátu. Lze si dokonce představit i stiuaci, že půjde o právní názor "toliko" o procesním právu a již při předložení věci velkému senátu bude zjištěno, že závěr o procesním právu, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadnív ýznam, nebyl jednomyslný!

     JUDr. Fantišek Púry:

     S návrhem stanoviska pléna Nejvyššího soudu (pozn. shora prvně cit.) zásadně nesouhlasím. Především neshledávám nic, co by mě vedlo ke změně názoru zaujatého v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, které bylo publikováno pod č. 39/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní.

   Z vnějších přípomínkových míst je informačně zajímavé poukázat na následující vyjádření (cituji jen některé pasáže):

     JUDr. Jan Bárta, CSc., ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky:

           Považuji za nesporné, že velký senát nemá pravomoc věc přikázat k projednání zpět senátu, který mu ji postoupil podle § 20 zákona. To ani tehdy, kdyby velký senát dospěl k závěru, že názor senátu se ve skutečnosti od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí NS neodlišuje. Taková pravomoc prostě v zákoně č. 6/2000 Sb. založena není.

    JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu:

     Jakkoliv Nejvyšší správní soud plně respektuje suverenitu Nejvyššího soudu ve vnitřních záležitostech, považuje za krajně nešťastné, aby se výklad § 20 zákona o soudech a soudcích u Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu lišil. Jak vyplývá z rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, rozšířený senát několkrát judikatorně vymezil vztahy mezi "malým" a "velkým" senátem a dospěl k interpretaci, že § 17 s. ř. s. garantuje, že má-li rozšířený senát pravomoc rozhodnout v meritu předložené věci, má pak zároveň právo posoudit podmínky, za nichž je dána jeho působnost a v případě, že tyto podmínky nejsou naplněny, vrátit malému tříčlennému senátu věc k projednání. Samotná skutečnost, že § 17 s. ř. s. neobsahuje explicitní zmínku o vrácení věci rozšířeným senátem, však nevede k závěru, že je takový postup vyloučen. Jazykový výklad totiž hovoří pouze o rozhodnutí rozšířeného senátu, nikoliv o jeho obsahu, tudíž obsahem rozhodnutí může být vrácení věci malému senátu s tím, že není dána věcná příslušnost rozšířeného senátu rozhodnout.

      Krajský soud v Českých Budějovicích:

     Krajský soud v Českých Budějovicích sděluje, že s uvedeným návrhem stanoviska (pozn.: roz. s prvním shora cit.) vyjádřili civilní soudci souhlas, neboť v případě, že by velký senát Nejvyššího soudu mohl vracet předběžnou věc původnímu senátu, pak by ho nepřípustným neprocesním způsobem zavazoval, jak má věc rozhodnout, respektive jak má určitou právní otázku posuzovat (např. že problém již byl vyřešen v jiné věci, že jej nebude třeba v souzené věci řešit apod.).

    xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vyjádření Pavla Vrchy, člena senátu č. 30 Cdo:

     Seznámil jsem se s návrhy stanoviska pléna Nejvyššího soudu, jakož i s připomínkami k těmto návrhům, a dovoluji si touto cestou tlumočit svůj právní názor v rámci této právní věty:

     Dospěje-li velký senát Nejvyššího soudu, jemuž (tříčlenný senát) podle § 20 odst. 1 postoupil věc k rozhodnutí, že nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pro postoupení věci z důvodu, že odlišný právní názor byl již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3,  anebo zjistí-li, že mu byla postoupena věc týkající se procesního práva, aniž by tříčlenný senát dospěl jednomyslně k závěru, že řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam, rozhodne o přikázání této věci příslušnému (tříčlennému) senátu, aby věc projednal a rozhodl; v ostatních případech věc projedná a rozhodne.

     Poznámky:

      Podle mého názoru dikce § 20 zákona o soudech a soudcích umožňuje velkému senátu vrátit věc jen v případě, zjistí-li velký senát, že mu tříčlenný senát postoupil k projednání a rozhodnutí věc pro tvrzený odlišný právní názor vyjádřený v jiném rozhodnutí, ačkoliv jiný(odlišný) právní názor byl již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3. Jestliže třetí odstavec § 20 cit. zák. explicitně stanoví, že odst. 1 a 2, řešící postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu, se v případě zaujatého stanoviska, které obsahuje odlišný právní názor, neuplatní, pak z toho dovozuji, že nastane-li taková procesní situace, je velký senát oprávněn, resp. povinen věc vrátit tříčlennému senátu zpět, resp. rozhodnout o přikázání uvedené věci dotčenému tříčlennému senátu. Protože v ostatních případech (tj. mimo dosah odlišného právního názoru, který byl vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu) postup podle odst. 1 a 2 cit. zákonem zapovězen není, pak je třeba uzavřít, že v těchto situacích velký senát není oprávněn věc vrátit tříčlennému senátu zpět, resp. rozhodnout o přikázání věci tomuto „malému“ senátu, ledaže by velkému senátu byla předložena k řešení věc týkající se procesního práva, aniž by tříčlenný senát dospěl k jednomyslnému závěru, že řešená právní otázka má po právní stránce zásadní význam.

      Pokud  v jednom z předložených návrhů stanoviska jsou v odůvodnění zmiňovány i pragmatické důvody mj. s tím, že „Pokud by totiž velký senát kolegia nebyl oprávněn zkoumat splnění zákonných podmínek pro postoupení věci tříčlenným senátem Nejvyššího soudu, mohlo by dojít k tomu, že by tříčlenný senát tímto způsobem – v podstatě v rozporu s právní úpravou – vyhnul meritornímu rozhodování některých složitějších a problematických věcí i tehdy, kdyby ve skutečnosti nebyl dán důvod pro rozhodnutí velkého senátu“, pak se domnívám, že tento argument na půdě Nejvyššího soudu nelze akceptovat, neboť (jinými slovy vyjádřeno) vychází z jakéhosi možného předpokladu neprofesionálního přístupu některých soudců („malého senátu“) tohoto soudu, že se „předložením věci velkému senátu mohou zbavit problémové věci a tíhu rozhodnutí tak přesunout na bedra velkého senátu.“

V Brně dne 2. září 2011

Pavel Vrcha

senát č. 30 Cdo