K převídatelnosti soudního rozhodování

26.03.2014 23:44

 S účinností (od 1. 1. 2014) nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který zrušil předchozí občanský zákoník č. 40/1964 Sb., se začínají obnažovat první výkladové a aplikační potíže nové soukromoprávní kodifikace. V následujících řádcích bude zaměřena stručná pozornost na problematiku předvídatelnosti soudního rozhodování v civilních věcech, jež je součástí práva účastníků na spravedlivý proces, kteří stále častěji za účelem podpory své právní argumentace odkazují na předchozí judikaturu především Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a domáhají se vydání rozhodnutí s takto judikovanými závěry.

     Nový občanský zákoník (dále též "NOZ"), který je souborem právních norem civilního hmotného práva, přišel s poněkud překvapivým řešením právní reglementace principů předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání, když do oblasti hmotného občanského práva zakomponoval prostřednictvím ustanovení § 13 následující (pro soudy závazné) pravidlo chování: "Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky."

      V důvodové zprávě k NOZ se přitom uvádí, že třebaže zdejší právní řád nestojí na precedentech, nelze pominout faktický význam rozhodovací praxe při konkretizaci dosahu abstraktních normativních konstrukcí právních předpisů, při nalézání konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů (které jsou např. vyjádřeny výrazy dobré mravy, dobrá víra, míra přiměřená poměrům, účelně vynaložené náklady, bez zbytečného odkladu atd.) a při dotváření práva vůbec. Ústavní soud pak zdůrazňuje ve svých nálezech postulát legitimního očekávání, že jednotlivé právní případy budou posouzeny obdobně, jako byly posouzeny jiné srovnatelné případy a že k tzv. překvapivým rozhodnutím musí být přistupováno zvláštním způsobem. Z těchto důvodů byl do NOZ zakomponován shora citovaný paragraf, jehož smyslem podle normotvůrce má být, že ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté právní případy, protože má právní důvod spoléhat na to, že ustanovení hmotného práva budou vyložena shodně s dosavadní rozhodovací praxí. Bylo proto přistoupeno k zavedení normativní konstrukce blížící se zásadě stare decisis (setrvat
na rozhodnutém), což má mít význam pro právní jistotu a pro stabilitu práva.  Současně ovšem zákonodárce zdůraznil, že nelze ale založit konzervaci rozhodovací praxe, neboť zákon je pravidlo psané pro současnost (E. Tilsch), a proto je třeba obecná zákonná ustanovení vykládat a používat vzhledem k aktuální společenské a ekonomické situaci. S přihlédnutím k výše uvedenému se proto do nového občanského zákoníku neprosadilo právo soukromé osoby na stejné právní posouzení jejího právního případu jako již rozhodnutých a typově shodných právních případů, ale její právo na náležité odůvodnění rozhodnutí, bude-li její právní případ rozhodnut odlišně. Podle zákonodárce zvolenou normativní konstrukcí se tedy nezamýšlí bránit faktickým
změnám psaného práva cestou jeho aplikace, neboť každé právo se ve svém historickém vývoji mění, a to i když zákon trvá bez formální změny; této vývojové fakticitě by ani výslovné zákonné ustanovení nedokázalo zabránit.

     Bylo již v minulosti z pera zkušených legislativců mnohokrát (sice s různou formulační obměnou, ale pořád s týmž závěrem) zdůrazněno, že civilní kodex by měl být stručný, jasný, srozumitelný, aby byl nejen soudy, ale také jeho adresáty "uchopitelný". Rozvláčné normativní konstrukce, náběh na kazuistické řešení, směšování procesních prvků do hmotně právní regulace totiž ve svém důsledku vede k celkové nepřehlednosti a k rozdílné výkladové a  aplikační praxi. Konstrukce, jež byla zvolena prostřednictvím ustanovení § 13 NOZ, je zcela nadbytečná a nesystémová, poněvadž primární součástí rozhodování českých soudů je přirozeně přihlížet, resp. reflektovat relevantní judikaturu, obzvláště instančně vyšších soudů, především pak (pokud sledujeme soukromoprávní oblast) Nejvyššího soudu, jakož i judikaturu Ústavního soudu. Toto reflektování judikatury má ovšem několik rovin, které je vhodné si ve stručnosti připomenout.

     Především je zapotřebí poukázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již "Ústava") vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Jde o případy, kdy soudní případ se ocitne až na půdě Ústavního soudu, který svým nálezem zruší stížností napadené rozhodnutí (třeba i Nejvyššího) soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Jak totiž opakovaně zdůraznil ve své judikatuře Ústavní soud, právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný pin-pong mezi
soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor
vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12).

     V případě judikatury Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu mj. ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení se ovšem (kromě případů, kdy Nejvyšší soud zrušil konkrétní rozhodnutí odvolacího či soudu prvního stupně, který je v dalším řízení vázán jeho právním názorem) neuplatní přímá závaznost jeho rozhodnutí, jako je tomu u vykonatelných nálezů Ústavního soudu. Právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, totiž nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým základem, z nějž vzešel ten který judikát Nejvyššího soudu. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posud ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a přesvědčivým způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo možné se
ve věci s obdobným skutkovým základem s předmětným judikátem ztotožnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007).

    Je takřka již ustáleným zvykem, že ať již žalobci nebo žalovaní zastoupeni advokáty v rámci své právní argumentace při uplatňování anebo bránění práva odkazují na judikaturu především Nejvyššího a Ústavního soudu. Nezřídka ovšem dochází k paradoxním situacím, kdy na tentýž judikát odkazují obě strany sporu, každá ovšem s jinou právní argumentací, dovozujíc, že právě jimi uplatněná argumentace má podklad v označeném rozhodnutí, případně nastane situace, kdy rozhodující soud buďto zcela jinak vyloží stranami zmiňovaný judikát anebo uvede, že na posuzovaný případ není vůbec aplikovatelný. Účastníci totiž často opomenou jisté skutkové odchylky případu, z nějž vzešel předmětný judikát, a mylně mají za to, že skutková stránka onoho sporu je obdobná s jejich případem, případně nesprávně vyloží právní závěry takové judikátu anebo se pokusí takové právní závěry, byť je zřejmé, že jim takový nesoulad musel být znám, přesto použít. Je pak pochopitelně někdy náročnějším úkolem rozhodujícího soudu, aby před rozhodnutím přistoupil k posouzení odkazovaných judikátů, mnohdy nepřesně označených spisovými značkami, formami rozhodnutí či zdrojem jejich publikace, a složitě se s takovou právní argumentací vypořádal v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí, což nepochybně ztěžuje jeho práci a do jisté míry prodlužuje vyřízení věci.

    Jak zdůraznil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, "celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem." Princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí neznamená jen, že soud je povinen zpřístupnit účastníkům řízení právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu, ale ústí též v oprávněný požadavek, aby v důsledku uceleného právního systému českého právního řádu byla v obdobných skutkových poměrech soudy posuzovaných věcí stejná interpretace a následná aplikace právních norem, jež upravují předmětný obsah práv a povinností mezi účastníky předmětného sporu. Finální posouzení, zda jde o obdobný skutkový základ s již v judikatuře řešenou věcí (řešeným problémem), je pochopitelně na rozhodujícím soudu, který musí posoudit relevanci účastníky uplatňovaných právních argumentů v průběhu sporu. Nastane-li skutková "shoda" řešeného případu s případem, z nějž vzešlo publikované, resp. vydané soudní rozhodnutí, s nimiž se účastníci a soud měli možnost seznámit, pak s ohledem na zmíněný princip předvídatelnosti, resp. princip legitimního
očekávání (v rozhodnutí skutkově obdobné věci týmž způsobem) by mělo dojít k následujícímu postupu:

    - v případě, že je v řízení odkazováno na pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, měl by soud prvního stupně anebo odvolací soud při zjištění, že rozhodnutí vychází z obdobného skutkového základu, jako je nyní řešená věc, buďto se s tímto odkazovaným rozhodnutím (s jeho právním názorem) ztotožnit anebo vyložit, pro jaké (konkrétní) důvody vyložený právní názor nelze akceptovat;

     - v případě, že je v řízení odkazováno na pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, měl by soud prvního stupně anebo odvolací soud takové rozhodnutí při "totožnosti" skutkového základu věci reflektovat, resp. převzít při právním posouzení věci, ledaže by dospěl k závěru, že takový právní názor nelze (a pro jaké důvody) reflektovat, přičemž vytěsnění této jeho právní argumentace by měl přesvědčivým způsobem vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí;

     - v případě, že je v řízení odkazováno na vykonatelný nález Ústavního soudu, je rozhodující soud povinen reflektovat jeho nosné důvody (právní názor, jež se upíná k podstatě věci) a jen ve zcela výjimečných situacích, pokud rozhodující soud má za to, že může ve svém rozhodnutí předložit "konkurenční" právní názor, který je způsobilý vytěsnit či relevantně zpochybnit judikovaný závěr Ústavního soudu, může se od takového nosného důvodu nálezu odklonit, avšak je povinen takový odklon přesvědčivě vyložit v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí. V případě vykonatelných nálezů, jež řeší problematiku skutkově obdobnou s věcí projednávanou před soudem, však není povinností účastníků na takový nález upozorňovat, neboť soud je povinen předmětnou judikaturu Ústavního soudu sledovat, vyhodnocovat a reflektovat při své rozhodovací činnosti. Na tomto místě je proto vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012, ve kterém dovolací soud zaujal právní názor, že sama okolnost, že účastník v řízení neodkázal na nález Ústavního soudu řešící obdobný případ, nemá žádný vliv na povinnost soudu reflektovat dosud publikovanou judikaturu Ústavního soudu. Rovněž v dalším svém rozsudku ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, Nejvyšší soud judikoval, že jestliže soud rozhoduje věc skutkově obdobnou s věcí, která byla již na základě podané ústavní stížnosti řešena Ústavním soudem (jenž k předmětné problematice zaujal a ve vydaném nálezu odůvodnil právní názor), je povinností soudu takový právní názor při rozhodování zohlednit. Soud buď právní názor Ústavního soudu převezme, resp. promítne do svého rozhodnutí, anebo z něj při rozhodování nebude vycházet; v takovém případě ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyloží, z jakých důvodů (na základě jaké právní argumentace) takto postupoval. Z pohledu této judikatorní reflexe není přitom rozhodné, zda účastník mohl na takovou judikaturu Ústavního soudu v řízení soud (včas) upozornit, neboť ve smyslu čl. 89 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tam, kde jde o kasační závaznost nálezů Ústavního soudu, přirozeně není žádného prostoru, aby se soud jakkoli (právní argumentací) vymezoval proti závaznému právnímu názoru Ústavního soudu. Na druhé straně jde ovšem o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013). Je tedy nepřípustné rozhodovat spor a odůvodnit rozhodnutí toliko odkazem na citaci z jednoho či více soudních rozhodnutí, bez promítnutí skutkového základu do právního posouzení věci;

    - v případě, že je v řízení odkazováno na usnesení Ústavního soudu, je povinností soudu při zjištění obdobného skutkového základu věci takové rozhodnutí (např. k návrhu účastníka řízení) reflektovat, pokud je z jeho odůvodnění zřejmý (seznatelný) právní názor, který lze využít i pro skutkově obdobné věci, ledaže soud prvního stupně či odvolací soud dospějí k odlišnému právnímu názoru a tento nesoulad či nereflektování onoho právního názoru Ústavního soudu přesvědčivě vyloží v odůvodnění svého rozhodnutí.  V souvislosti s respektováním či reflexí judikatury (instančně vyšších) soudů či Nejvyššího soudu anebo českého orgánu ochranu ústavnosti vystupuje do popředí ještě jedna nikoli nevýznamná okolnost, která v rozhodovací praxi nejen prvoinstančních, ale i odvolacích soudů nebývá často zohledňována. A to v souvislosti s řešením otázky, jak přistupovat k vyhodnocování judikatury vztahující se k výkladu určitého právního institutu, pokud v mezidobí u takové judikatury byly zaznamenány určité (někdy i výrazné) změny. Převažuje "automatický" názor, že při změně judikatury je třeba nadále vycházet z pozdější judikatury. To je ovšem jednoduchý pohled na velmi složitou problematiku. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, přitom zaujal následující právní závěry, které by soudy měly při rozhodování zohlednit:  
     
    
    "Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.

     V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaný nálezy dalšími: sp. zn.III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."

             Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti."  
     Ústavní soud v tomto nálezu tedy vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek. "Řečené se uplatní beze zbytku za situace, kdy pro posouzení dané věci rozhodné ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti" (nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive dle obecného přirozenoprávního principu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 635/09, k otázce změny judikatury vyložil: "...žalobce podal žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem až po devíti letech od uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva s P. G., což nijak blíže neodůvodnil ani nevysvětlil; lze proto v tomto jeho postupu podle názoru Ústavního soudu spatřovat účelovost jeho konání. Pohnutkou k takovému postupu může být i vývoj v rozhodovací praxi obecných soudů, a to při posuzování podmínek zajišťovacího převodu vlastnického práva; k tomu Ústavní soud dodává, že při interpretaci příslušných projevů vůle by obecné soudy měly zohlednit i stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu." Ústavní soud tak navázal na svou předchozí judikaturu, v níž bylo zdůrazněno, že pro změnu předchozího posouzení předběžné otázky "nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu požívající ústavně právní ochrany" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).

      Tento právní názor, který sdílí i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4778/2009), je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zapotřebí přiměřeně použít i v případě posuzování platnosti právních úkonů ve skutkově obdobných věcech, pokud změna výkladu a aplikace předmětného ustanovení zákonného předpisu nastala především v důsledku impulsu změny dosavadní judikatury. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, takový fenomén byl zaznamenán v případě právního institutu zajištění závazku převodem práva ve smyslu § 553 obč. zák. a judikatorně vyústil ve vydání rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, který předchozí právní názory korigoval. Dovolací soud v předmětné věci dále zdůraznil, že "v poměrech právního státu a s ohledem na respekt k čl. 1 Ústavy proto bylo povinností odvolacího soudu, neučinil-li tak již soud prvního stupně, přihlédnout k předmětné judikatuře Ústavního soudu (roz. publikované do doby vydání rozsudku odvolacího soudu) a reflektovat ji při právním posouzení věci. Jinými slovy řečeno, odvolací soud sice při meritorním rozhodnutí reflektoval zmíněné rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího k otázce výkladu a aplikace § 553 obč. zák., ponechal však (při právním posouzení věci) zcela stranou výjimečné okolnosti tohoto případu (dlouhodobou nečinnost žalující strany oproti dlouhodobému přesvědčení dovolatele o tom, že je vlastníkem předmětné bytové jednotky, též s ohledem na v tu dobu publikovanou judikaturu obecných soudů), jakož i Ústavním soudem vyžadovaný požadavek zohlednit při interpretaci právních úkonů stav právní nauky a judikatury v době vzniku posuzovaného právního úkonu, která v případě zajištění závazku převodem práva vyznívala zcela jinak, než byla později usměrněna uvedeným rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu."

      Závěrem lze problematiku závaznosti judikatury ukončit tím, že soud (za účelem naplňování požadavku ústavních principů předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech), který jednu a tutéž právní otázku v novém soudním případu nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla taková právní problematika jiným soudem dříve posouzena (pokud je k dispozici rozhodnutí, z nějž taková právní argumentace soudu vyplývá) a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozhodnutí pečlivě vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument pouhá skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím soudním řízení řešena určitá právní otázka, mající obdobný skutkový základ s věcí později řešenou v jiném soudním řízení. Jen takovým způsobem lze totiž naplnit principy předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavně právní ochrany.

    
      Situace na poli nového občanského práva se ovšem značně komplikuje i potud, že mnohá judikatura, vzniklá za účinnosti předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., je v nových podmínkách soukromoprávní regulace (zčásti či zcela) již nepoužitelná, přičemž k takovému závěru účastníci řízení, resp. rozhodující soud mnohdy dojde až po podrobnější analýze posuzované problematiky. I tato okolnost tedy bude (nejen časově) zatěžovat soudy při rozhodování sporů, odvolací soud při posuzování důvodnosti odvolání či Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání. Z toho ovšem pramení, že novým občanským zákoníkem v žádném případě nedošlo
k vytvoření flexibilnějšího prostředí pro regulaci práv a povinností v důsledku právního jednání fyzických či právnických osob, takže požadavek obsažený v § 13 NOZ na předvídatelnost soudního rozhodování bude v soudní praxi velmi složitě naplňován, resp. bude muset uplynout ještě mnoho let, než českou soudní praxi prostoupí prvek předvídatelnosti soudního rozhodování.

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy