Komentář soudce a akademika k jednomu „starému“ judikátu: „Jak často kromě středy mají být vlastně manželské povinnosti plněny“

Sexismus, sexuální narážky, hospodské řeči, nemístné veřejné poznámky o sexu atd. Každý může toto téma vnímat trochu jinak. Někdo s vyšší citlivostí, někdo zase až s hrubou bezcitností. Každopádně narážky podobného typu vhodné nejsou. A domnívám se, že nejsou vhodné ani v souvislosti s komentováním tzv. prvorepublikové judikatury v odborných časopisech. Je etické, aby podobné narážky, byť v nadsázce, pronášel např. soudce (NB NS) či akademik podílející se na výchově právníků? 

…V červnu 2015 jsem vystoupil z redakční rady časopisu Soudní rozhledy.

Předcházel tomu návrh ke zveřejnění posléze publikovaného prvorepublikového rozhodnutí, k němuž jeden soudce a akademik připojili komentář, proti kterému jsem uplatnil zásadní výhrady a žádal redakci uvedeného časopisu, aby tento komentář, podle mého názoru obsahující nemístné formulace, publikován nebyl. Komentář ale publikován byl. A já jsem z tohoto důvodu z uvedené redakční rady vystoupil.

Jednalo se o (podle mého názoru o nevhodně formulovaný níže uvedený) komentář k tomuto prvorepublikovému rozhodnutí.

O tzv. manželských povinnostech

§ 3 odst. 1, § 687 ObčZ

Není porušením manželských povinností, odpírá-li manželka soulož manželi opilému a páchnoucímu alkoholem.

Rozhodnutí NS Československé republiky z 18. 11. 1926, sp. zn. Rv I 922/26 (Vážný 6499)

K věci: K žalobě manžela uznal procesní soud prvé stolice na rozvod manželství od stolu a lože z viny manželovy. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobcovu. NS nevyhověl dovolání.

Z odůvodnění: Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v odvolacím rozsudku z toho důvodu, poněvadž odvolací soud nevzal zřetele, že mu žalovaná podle vlastního doznání odpírala manželskou povinnost, že ho tupila, odpírala mu jídlo nebo mu dávala jiné jídlo horší, než jedla ostatní rodina, a že přesto usoudil, že má výhradní vinu na rozvodu․Není tím podle § 503 odst. 4 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací prováděn zákonitě potud, pokud se dovolatel svými vývody rozchází s odvolacím zjištěním. Podle tohoto žalovaná mu odpírala manželskou povinnost jenom tehdy, když byl opilý a zapáchal alkoholem, to však dovolací soud nepovažuje za porušení v § 90 OZO uvedené povinnosti. Opilý a alkoholem zapáchající manžel nemůže činiti nárok, by mu manželka byla po vůli, neboť žádost taková příčí se vzájemné povinnosti manželů, by spolu zacházeli slušně, ale také se příčí mravní povaze manželského svazku, jak je zdůrazněna v § 44 OZO a podle které plnění manželské povinnosti nesmí býti ženě pokořením a ponížením, jež by nezbytně pociťovala, kdyby se musila poddávati opilci.

Komentář: V prázdninovém čase se v našem okénku, věnovanému zajímavé prvorepublikové civilní judikatuře, zabýváme vždy zaručeně seriózními úvahami ohledně nesmírně závažných témat, o nichž nelze ani v nejmenším žertovat. Tradici neporušíme ani letos. Tentokrát jsme se důkladně podívali na – dřívější terminologií řečeno – plnění manželských povinností.

OZO v § 90 ukládal oběma manželům „stejné závazky k manželské povinnosti, k věrnosti a ke slušnému zacházení“. Sedláčkův komentář názorně vysvětluje, co se ve třicátých letech manželskými povinnostmi rozumělo, a jakou míru aktivity či pasivity při jejich plnění měli manželé projevovat: Manželská povinnost znamená, že manželé jsou povinni spolu pohlavně obcovati. Tato povinnost je pouze vzájemná. Jeden manžel má právo na druhém manželu požadovati pohlavní ukojení normální souloží. Ke stykům jiným není druhý manžel povinen. Při normální souloži je muž aktivně činný a žena pasivní, tím je již dána odpověď na otázku, kdo má býti ve vymáhání manželských styků aktivním. Neplyne však z toho, že by manželka neměla nároku na normální pohlavní styk, ale její úloha je více pasivní. Důležitá však byla zřejmě především snaha, a nikoliv výsledek: Zákon nepraví, že soulož má vésti k úplnému pohlavnímu uspokojení obou manželů. Kdyby nebylo možno dosíci pohlavního uspokojení druhého manžela bez viny prvého, není povinnost jeho porušena. Obcuje-li pohlavně tak, že neuspokojí pohlavně druhého manžela, ač by mohl, je to nenormální způsob pohlavního styku a ten může manželka (která zpravidla tím bývá postižena) odmítnouti.^[1]

Ze Sedláčkova vysvětlení je zřejmé, že manželské povinnosti jednoho manžela odpovídalo subjektivní právo na soulož manžela druhého. Taková povinnost však nemohla zůstat bez jistých omezení, které dovozovala literatura a judikatura. Nijak neomezená manželská povinnost by ostatně někdy mohla ztroskotat na nemožnosti plnění. Jeden z takových limitů vyplývá z komentovaného rozhodnutí a je výsledkem kolize práva na manželskou soulož s povinností manželů k vzájemné slušnosti: bylo by v rozporu s touto povinností, pokud by manželka měla být po vůli manželu opilému a páchnoucímu alkoholem. S ohledem na princip rovnosti zřejmě stejný závěr platí i v obráceném případě. Že nejde o pouhou teoretickou možnost, dokládají i výsledky zaručeně seriózního a vědeckého britského průzkumu, v němž vyšlo najevo, že čtyři z deseti žen se opijí při prvním sexu a 75 procent žen má raději alespoň sklenku či dvě alkoholu před sexem i se svým manželem a přítelem. Šest procent žen v průzkumu uvedlo, že nesouloží střízlivé nikdy.^[2] Z vyjádření našeho předního sexuologa vyplývá významný praktický poznatek, že vždy je důležitá otázka míry: Nejrůznější testy ukazují, že sexuálně opravdu účinné bývají hladiny kolem jednoho promile. A jako by to nebylo už dost složité, u mužů sice stoupá chuť na sex, ale od určité hranice naopak klesá schopnost ho realizovat.^[3]

Bez ohledu na omezení plynoucí z nadměrného posilňování alkoholem vznikala a vzniká otázka, jak často kromě středy mají být vlastně manželské povinnosti plněny. Prvorepubliková judikatura dospěla k závěru, že dvakrát až třikrát týdně je sice docela málo, ale postačí, je-li manželka chladnější povahy a citového založení – rozhodnutí z 26. 11. 1924, sp. zn. Rv I 1588/24 (Vážný 4415): Nižší soudy zjistily, že ku manželské souloži docházelo dvakráte až třikráte týdně, a neshledaly z té příčiny spoluvinu u žalobkyně, majíce za to, že nejde o provinilé odepírání soulože. NS nevidí důvodu, by se od tohoto názoru odchýlil; k důvodům nižších soudů bylo by uvésti, že ve sporu ostatně nevyšlo nic, co by svědčilo proti tomu, že se žalovaný na konec s tímto skromnějším plněním manželské povinnosti přece spokojil a že kromě toho vysvítá z jeho vlastních tvrzení, že tato skrovnější míra poskytované manželské soulože má svůj důvod ve chladnější povaze a citovém založení žalobkyně, tedy ve vrozených vlastnostech, takže žalobkyni již z tohoto důvodu k vině přičítána býti nemůže. Stojí za zaznamenání, že to, co se dříve považovalo za skrovnější míru, se nyní stalo podle průzkumů standardem.^[4] Možné vysvětlení toho, proč se dříve více souložilo, nabízí – byť v souvislosti s výkladem živých obrazů – seminář k Cimrmanově hře Dobytí severního pólu: Musíme si uvědomit, jak se tehdy žilo. Lidé přišli z práce domů, něco pojedli, a pak celý večer seděli a koukali se do zdi. Televize tehdy ještě nebyla.

Zůstává samozřejmě otázkou, zda lze předestřené závěry, k nimž dospěla teorie i praxe, aplikovat i dnes. Znění § 90 v současném ABGB je již jiné. Komentářová literatura upozorňuje na to, že povinnost k pohlavnímu společenství („Pflicht zur geschlechtlichen Gemeinschaft“) se nachází ve vztahu napětí k právu na sexuální sebeurčení, které nezaniká ani uzavřením manželství. Poukazuje rovněž na to, že již dříve byl opuštěn názor, podle nějž sexuální styk („Sexualverkehr“) coby součást manželského soužití zahrnuje povinnost k pohlavnímu styku. Bez následků taková situace však není: odpadnutí „pohlavního společenství“ („Geschlechtsgemeinschaft“) sice samo o sobě neznamená zánik manželského životního společenství, ale je jeho nepřímým důkazem. Zajímavé rovněž je, že úprava povinnosti k vzájemné věrnosti se považuje za kogentní: dohoda manželů, kterou si poskytují vzájemnou sexuální svobodu („sexuelle Freiheit“) se nepovažuje za právně závaznou, neboť se příčí podstatě manželství.^[5]

Ani současný občanský zákoník již tzv. manželské povinnosti ve výše naznačeném smyslu neupravuje. V § 687 ObčZ pouze deklaruje rovnost manželů v právech a povinnostech a dále vypočítává, že manželé si jsou navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Za této situace lze uvažovat, zda by oporu pro právo na manželskou soulož nebylo možno hledat v obecnějších ustanoveních. Z tohoto pohledu se najednou ocitá ve zcela jiném světle § 3 odst. 1 ObčZ, který každému přiznává právo brát se o vlastní štěstí a štěstí osob jemu blízkých (tedy i manžela či manželky), a to způsobem, který nepůsobí bezdůvodně újmu jiným (např. sousedům). Štěstí ovšem přeje pouze osobám relativně střízlivým (okolo jednoho promile), nepáchnoucím alkoholem, a to nanejvýš dvakrát až třikrát do týdne. Výsledek však negarantuje ani § 3 odst. 1 ObčZ.

Mgr. M. K., Ph.D., 

                                                                       JUDr. P. L., Ph.D., 

K tomuto komentáři jsem redakci časopisu Soudní rozhledy v červnu 2015 napsal:

Toto rozhodnutí nedoporučuji publikovat, respektive jsem v údivu nad určitými formulacemi v komentáři. Autoři možná chtěli být vtipní, ale narážky typu „jak často kromě středy mají být vlastně manželské povinnosti plněny“ mi přijdou jako ze světa jadrného lidu, který by si jistě našel své čtenáře v nějakém bulvárním plátku prahnoucím sex. narážkách atd. A nic na to nemění ani okolnost, že prvorepubliková judikatura řešila problémy intimního soužití manželů. Od té doby už uplynula nějaká doba, přičemž sociální a právní základy soudobé společnosti jsou již nastaveny poněkud jinak, než doba (z mnoha důvodů) problematické první republiky. Přiznám se, že závěru komentáře jsem ani nechtěl věřit a musel jsem si jej opakovaně číst. Já tedy s něčím takovým absolutně nesouhlasím a činím proti tomuto svou výhradu, neboť obsah komentáře je nevhodný a výběr tohoto rozhodnutí nešťastný; cožpak není k řešení mnoho jiných závažných problémů, k nimž lze nalézt klíč k řešení i v předchozí judikatuře?

Z redakce jsem obdržel následující odpověď:

„Vážený pane doktore,

děkuji Vám za zprávu. Rozhodnutí z Vážného sbírky č. 6499 je součástí stálé rubriky Soudních rozhledů. V letních měsících se v této rubrice na konci čísla objevuje jedno „nevážné“ rozhodnutí. Toto rozhodnutí již ostatně bylo avizováno v SR 9/2014, kde jsme publikovali rozhodnutí č. 5792 podobného charakteru („Nároky zmrhané služky na odškodnění“). V redakci jsme se s kolegy i kolegyněmi komentářem dr. K. a dr. L. zabývali a shledali jsme, že se jedná o zjevnou a v samotném textu přiznanou nadsázku, a v tomto kontextu máme za to, že komentář publikovat lze…

Moje reakce na tento redakční e-mail byla následující:

„Vážený pane doktore,

děkuji Vám za informaci.  Komentář se mi zdá nevhodný, nepochopitelný a pro ženy urážející. I nadsázka dosazená do textu může v konečném výsledku vyznít negativně, nepřiměřeně. Prosím, abych již v dalším čísle nebyl uváděn jako člen redakční rady, a pokud to není možné, aby bylo u uvedeného rozhodnutí označeno, že s publikací tohoto rozhodnutí jsem vyslovil nesouhlas.

Z tohoto důvodu končím své členství v redakční radě a své dosavadní příspěvky zaslané do SR tímto beru zpět.

S pozdravem

Pavel Vrcha“