Mimo zákonem předvídané důvody nemovitost nelze nabýt od nevlastníka

11.11.2013 22:02

    Vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval.

 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2433/2013

 

Odůvodnění:

 

Okresní soud ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2012, č. j. 6 C 379/2011-92, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaných „z bytu č. 704/14 v domě na pozemku parcela č. 931, zapsaného na LV č. 2791 v katastru nemovitostí pro obec B. – B. a katastrální území B.“ (dále též „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 12. října 2009 uzavřela se S. Č., jenž jí týž den půjčil částku 270.000,- Kč, smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětnému bytu. Dne 15. září 2010 S. Č. kupní smlouvou ze dne 15. září 2010 „prodal“ předmětný byt P. Š., který posléze, kupní smlouvou ze dne 10. listopadu 2010, „prodal“ tento byt žalovaným, kteří „o historii bytu nebyli informováni a podle dokladu adresovanému P. D. ze dne 9. 6. 2004 (výzva k úhradě pohledávky za dodávku elektrické energie a upozornění na přerušení dodávky) předpokládali, že v bytě bydlel pan D.“ Soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně ničím neprokázala, že je vlastníkem věci, neboť podle výpisu z katastru nemovitostí jsou vlastníky předmětné bytové jednotky žalovaní, rovněž nebylo prokázáno, že by zásah žalovaných existoval a byl neoprávněný… Žalobkyně nedoložila, že by bylo rozhodnuto ve vztahu k S. Č. ohledně určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce, přičemž v tomto řízení by bylo lze jako předběžnou otázku řešit platnost či neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva. V řízení, kdy žalobkyně žaluje žalované o vyklizení bytové jednotky, nelze řešit předběžnou otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť účastníkem řízení musí být smluvní strana, která smlouvu uzavírala, tj. S. Č.“ Soud prvního stupně poté s odkazem na nálezy Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud“) ze dne 29, prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, a ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, v nichž byla řešena otázka důvěry ve veřejnoprávní evidenci katastru nemovitostí a nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, uzavřel, že „žalovaní v době uzavírání kupní smlouvy byli v dobré víře, při koupi nemovitosti měli k dispozici výpis z katastru nemovitostí, který prokazoval vlastnictví P. Š., věc ohledně kupní smlouvy konzultovali s advokátem, získali na koupi bytu úvěr, do bytu investovali cca 400.000,- Kč, přičemž by tak jistě nečinili, pokud by měli pochybnosti o případné platnosti kupní smlouvy. Žalobkyně měla možnost se obrátit na soud již od ledna 2010, věděla o tom, že žalovaní provádí rozsáhlou rekonstrukci bytu, žalobu podávala až 15. 11. 2011. Na místě je i zamítnutí žaloby z důvodu jak shora uvedeno.“

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 59 Co 465/2012-118, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci dle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že i v tomto řízení lze (je nutno) řešit předběžnou otázku (ne)platnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přičemž při řešení této otázky, s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), uzavřel, že tato smlouva je (absolutně) neplatná, neboť neobsahuje žádné ujednání o tom, jaký režim nastane v situaci, dojde-li (byť k pozdnímu) uspokojení pohledávky. Z toho pak vyvodil, že je-li shledána neplatnou převodní smlouva mezi S. Č. a I. Š., pak musejí být neplatné i další převodní smlouvy, neboť dochází k převodu vlastnického práva nevlastníkem, tedy osobou, která převádí více práv, než kterými disponuje. Odvolací soud se však ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně dobré víry žalovaných při nabývání předmětného bytu a potřeby ochrany takovéto dobré víry.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje (ve stručnosti shrnuto) tím, že odvolací soud při rozhodování nereflektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání odkazuje. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání (učiněném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Odkázali na judikaturu Ústavního soudu řešící problematiku nabytí vlastnického práva od nevlastníka, Vytkli žalobkyni její nečinnost před podáním žaloby a podrobně popsali skutkové okolnosti, jež předcházely zahájení tohoto sporu. Zdůraznili, že své veškeré úspory, úvěry a půjčky použili na zaplacení kupní ceny a na rekonstrukci bytu, ve kterém bydlí s malými dětmi. Vyslovili obavy ze situace, která by nastala, pokud by soudy podané žalobě vyhověly. Žalovaní jsou si vědomi judikatury Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje dovolatelka, avšak tato judikatura je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (navíc tato judikatura skutkově a právně neodpovídá předmětu tohoto sporu o vyklizení bytu), domnívají se však, že Nejvyšší soud musí podle čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovat citované nálezy Ústavního soudu a poskytnout jejich dobré víře ochranu. Jiný postup by vedl k naprosto nespravedlivému soudnímu rozhodnutí. „Proto musí i Nejvyšší soud nahradit mnohaletou nečinnost zákonodárce a sám aplikovat zásadu materiální publicity katastru nemovitostí, jak ji formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11. Za použití principů, na nichž bude od 1. 1. 2014 postavena právní úprava podle zák. č. 89/2012 Sb., pak musí poskytnout ochranu naší dobré víře a dospět k závěru, že jsme po právu vlastníky předmětného bytu a že naše vlastnické právo již nemůže zpochybňovat ani žalobkyně, neboť vlastní vinou promarnila dostupné a účinné právní prostředky a včas se nedomáhala svého práva.“ Žalovaní tedy závěrem navrhli, aby dovolání dovolatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto a dovolatelce byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že v této věci je dovolání přípustné, byl dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. povinen z moci úřední přihlédnout též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou (jinou) vadou je zatíženo odvolací řízení.

V § 157 odst. 2 o. s. ř. jsou obsaženy zákonem vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku; soud v odůvodnění rozsudku je mj. povinen uvést, jak věc posoudil po právní stránce.

Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces.

Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz, zatímco citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, dochází k nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném § 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příp. nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž rovněž žádné hmotněprávní posouzení skutkově obdobných případů (nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, mimo právní institut vydržení, resp. zákonem předvídané způsoby nabytí vlastnického práva) nevyplývá ani nelze dovodit (je v ní pouze činěn apel na poskytnutí ochrany „nabyvatele“ vlastnického práva jednajícího v dobré víře zápis v katastru nemovitostí).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je konstantně zaujímán právní názor, že mimo zákonem stanovené případy nelze nabýt od nevlastníka – na základě pouhé dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí – vlastnické právo k nemovitosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, nebo rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012). Obdobný právní názor (jako dovolací soud) zaujal i Ústavní soud např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. II. ÚS 3676/11, nebo sp. zn. II. ÚS 2388/12.

Nejvyšší soud bedlivě sleduje judikaturu Ústavního soudu a je mu proto znám i aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 [ve kterém se český orgán ochrany ústavnosti přihlásil ke svému (průlomovému) nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (jenž judikoval, že „obecné soudy /musí/ v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám“, i když si je vědom, že „nebyla doposud žádná adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto nejsou osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále odpovídajícím způsobem chráněny.“], jímž došlo i ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, s odůvodněním, že „Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího soudu (tj. že se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval.), lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu dovolacího.“ Avšak v tomto případě se jednalo o situaci, kdy Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí odkázal na svou konstantní judikaturu, jak je již shora zmíněno, takže z logiky věci se dovolací soud otázkou dobré víry pochopitelně nezabýval, když v daných skutkových poměrech vydržení nepřicházelo v úvahu a otázku nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka, na základě pouze dobré víry „nabyvatele“ jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, dovolací soud a priori – s odkazem na svou konstantní judikaturu – vyloučil. Pokud Ústavní soud v uvedené věci přesto tuto absenci posuzování dobré víry dovolacímu soudu vytkl, nemá tato procesní okolnost žádný význam pro tuto či pro jiné skutkově obdobné věci, neboť ani v tomto případě vyložený právní názor Ústavního soudu neobsahuje žádné „nosné důvody“, jež by bylo nezbytné aplikovat na skutkově obdobné případy.

Rovněž v odborné literatuře převažuje právní názor, že de lege lata je institut nabytí od nevlastníka vyloučen (srov. např. Tégl, P.: Ochrana poctivého nabyvatele při nabývání vlastnického práva od nevlastníka k movitým věcem nezapsaným ve veřejných seznamech, Ad Notam č. 2/2007, str. 48, týž autor v dalším svém příspěvku: Některé teoretické problémy nabytí od neoprávněného, Právní rozhledy č. 10/2009, str. 343), nebo Petr, B.: Zásada „nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od nevlastníka, Právní rozhledy 20/2012, str. 695). Opačný právní názor, který bylo možno zaznamenat např. v příspěvku Borsíka, M: Nadobudnutie vlastnictví od neoprávněného jako prejav dobrej viery v komparatívnom súkromnom práve (Právní rozhledy č. 7/2013, str. 239), v podstatě osciluje kolem již (shora cit.) judikovaného právního názoru Ústavního soudu, aniž by byl založen na smysluplné právní argumentaci (kromě toho autor je toho vážného přesvědčení, že závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu o nemožnosti nabytí od nevlastníka, je důsledkem aplikace zásady „nemo plus iuris“ (viz arg.: „Najvyšší súd, ktorý okrem rôznych kuriózních argumentov typu, že prelom zásady ‚nemo plus iuris‘ by urobil absolétnym insštitút vydržania /sic/, opätovne zdôrazňuje, že ochrana dobrej viery derivatívneho nadobúdateľa je v rozpore so zásadou ‚nemo plus iuris‘. Lenže jej aplikácia má skôr vlastnosti aplikácie právnej obyčaje.“), aniž by zohlednil smysl a účel odkazu na tuto římskoprávní parémii (kterou dovolací soud v mnoha svých rozhodnutích učinil) coby (jistěže jako výstižnou formulační) zkratku pro zdůraznění nepřijatelnosti závěru o nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku mimo zákonem předvídané případy) – (viz Borsíkova argumentace v jeho uvedeném příspěvku:

„Ak by súdy predsa len chceli proponovať nemožnosť nadobudnutia nehnuteľností (v ich nesprávnej dikcii) ‚od nevlastníka‘, skôr by sa tak mali snažiť odvodzovať z kauzálneho princípu prevodu vlastníckeho práva založeného na požiadavke existencie titulu a modu. Realitou ale je, že rakúsky kauzálny princíp je v súčasnom občianskom zákonníku oslabený a s ohľadom na hodnovernosť katastrálneho zápisu takú razanciu mať nemôže. Z dikcie § 11 zákona č. 265/1992 Sb. vyplýva, že v dobrej viere je ten, kto vychádzal zo zápisu v katastri (po 1. 1. 1993) a nevedel, že stav zápisu nezodpovedá skutočnosti. Väčšinou sa katastrálna dobrá viera zvykne redukovať na komponent oprávnenej držby a vydržania, no opomína sa, že tieto inštitúty možno odvodiť zo samého občianskeho zákonníka a v tomto prípade špeciálne ustanovenie § 11 možno chápať z hľadiska materiálnej publicity zápisov do katastra. Bude tomu tak preto, že vždy musíme reflektovať zásadu legitímneho očakávania obsiahnutú v čl. 1 Dodatkového protokolu Zmluvy o ochrane ľudských práv a základných slobôd, nakoľko nadobúdateľ si mohol byť pri obvyklom a všeobecne známom behu vecí istý, že sa kúpnou zmluvou stane vlastníkom. To, že zásada materiálnej publicity nie je formulovaná pregnantnejšie, je predmetom kritiky ÚS z dôvodu rozporu s princípom právnej istoty a ochrany nadobudnutých práv. Dlhodobá nečinnosť parlamentu, ktorá bráni uplatneniu základných práv, je pritom považovaná za protiústavnú.

Celý spor má ešte ústavnoprávny rozmer, ktorý nemožno vynechať. Nelegitímna aplikácia maximy ‚nemo plus iuris‘ môže pôsobiť ako najjednoduchšie, a preto najlepšie riešenie, ale v skutočnosti vytvára ústavne (po)chybnú konštrukciu, na základe ktorej je vlastníckemu právu upieraný rovnaký obsah a ochrana (čl. 11 veta druhá Listiny základných práv a slobôd). Na rozdiel od občianskeho zákonníka obchodnoprávne vzťahy vo všeobecnosti chránia dobromyseľné nadobúdanie od neoprávneného. Aplikačná prax by preto mala brať okrem iného do úvahy i univerzálny imperatív ústavnokonformného výkladu.

A konečne, nie je bez zaujímavosti pripomenúť, že dlhodobú neudržateľnosť oficiálneho výkladu ilustruje i to, že Návrh spoločného referenčného rámca, ktorý má slúžiť ako predloha európskeho občianskeho zákonníka, v budúcnosti s nadobudnutím vlastníctva od neoprávneného počíta.

Predchádzajúci výklad možno zovšeobecniť tak, že ÚS uznaním inštitútu nadobudnutia vlastníctva od neoprávneného materializoval zásadu ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere. Tým imperatívne potvrdil trend svojho rozhodovania, v ktorom ‚dobrá viera vystupuje ako korektív všeobecne platný pre občianske právo‘. Uvedený posun je významnejší, než by sa mohlo na prvý pohľad zdať, pretože problém je v tom, že predpisy občianskeho práva chápu dobrú vieru ako komponent svojich skutkových podstát, avšak vzťahom, ktoré zakladajú, poskytujú ochranu len za predpokladu, že tak zákon výslovne stanoví. Otázne však zostáva, či bude mať tento posun širšie uplatnenie, pretože ak konštrukcii opísanej v predchádzajúcej vete niekto rozumel, tak to určite neboli súdy. Tuzemská judikatúra väčšinou deklamuje, že naše právo uplatňuje princíp ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere, ale v skutočnosti tento ‚triumf‘ nášho práva má platiť vtedy a len vtedy, keď zákon s ochranou dobrej viery explicitne počíta.

A konečne, nie je bez zaujímavosti pripomenúť, že dlhodobú neudržateľnosť oficiálneho výkladu ilustruje i to, že Návrh spoločného referenčného rámca, ktorý má slúžiť ako predloha európskeho občianskeho zákonníka, v budúcnosti s nadobudnutím vlastníctva od neoprávneného počíta.

Predchádzajúci výklad možno zovšeobecniť tak, že ÚS uznaním inštitútu nadobudnutia vlastníctva od neoprávneného materializoval zásadu ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere. Tým imperatívne potvrdil trend svojho rozhodovania, v ktorom ‘dobrá viera vystupuje ako korektív všeobecne platný pre občianske právo‘. Uvedený posun je významnejší, než by sa mohlo na prvý pohľad zdať, pretože problém je v tom, že predpisy občianskeho práva chápu dobrú vieru ako komponent svojich skutkových podstát, avšak vzťahom, ktoré zakladajú, poskytujú ochranu len za predpokladu, že tak zákon výslovne stanoví. Otázne však zostáva, či bude mať tento posun širšie uplatnenie, pretože ak konštrukcii opísanej v predchádzajúcej vete niekto rozumel, tak to určite neboli súdy. Tuzemská judikatúra väčšinou deklamuje, že naše právo uplatňuje princíp ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere, ale v skutočnosti tento „triumf“ nášho práva má platiť vtedy a len vtedy, keď zákon s ochranou dobrej viery explicitne počíta.”

Přesvědčivou argumentaci o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka mimo zákonem stanovené případy nelze dovodit ani z příspěvku Bílkové, J: Ochrana vlastnického práva se zřetelem k institutu dobré víry. Duplicitní vlastnictví, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 15–16/2012, ve kterém autorka své závěry sumarizuje takto: „…nabytí vlastnického práva od nevlastníka nemusí vést k neplatnosti nabývacího právního úkonu, přistoupí-li k němu určité okolnosti, jež tuto vadu zhojují. Ústřední roli zde hraje právní síla vlastnického nároku, pro jejíž posouzení je nejpodstatnější přítomnost dobré víry na straně nového nabyvatele, která spoluutváří proces řádného nabytí vlastnictví a zdůrazňuje význam právní jistoty v demokratickém právním státě. Samotná dobrá víra ovšem podle stávajícího právního stavu až na určité výjimečné případy nepostačuje v těchto věcech bez dalšího k platnému vzniku vlastnického práva na straně nabývajícího subjektu. Přihlédnout je tu třeba i k dalším skutečnostem majícím vliv na posouzení slučitelnosti zásahu do vlastnického práva původního vlastníka věci s obecným právním pojetím spravedlnosti (např. užívání věci, plánovaný účel jejího využití tou kterou stranou). V případě duplicity vlastnických titulů je vždy nutno patřičným způsobem zvážit, kterému je účelné a vhodné dát v konkrétní věci přednost, aby tak mohla být naplněna myšlenka ochrany řádného vlastnického práva, náležející k hodnotově nejvýznamnějším koncepčním principům ovládajícím vztahy soukromého práva.” [k tomu srov. ještě příspěvek L. Davida: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 62]. I zde jsou “nosné argumenty” odvozovány od již opakovaně cit. nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, aniž by z příspěvku bylo konkrétně zřejmé, na základě aplikace jakého konkrétního pravidla chování lze učinit závěr o nabytí (nemovité) věci od nevlastníka, pokud nejde o žádný z případů převídaným příslušným právním předpisem. Přirozeně nepřípustné je dovozovat takovou aplikační úvahu s ohledem na novou právní reglementaci, jež má být účinná od 1. ledna 2014 (nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.).

K námitce žalovaných, kteří ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňují, že judikatura Nejvyššího soudu se v řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka musí přizpůsobit judikatuře Ústavního soudu, lze uvést následující. Podle čl. 89 Ústavy České republiky (dále již „Ústava") vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Právní spory a soudní řízení musejí být někdy dokončeny a nesmějí pokračovat jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již ve svém nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 425/97, že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z § 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Ústavní soud v tomto ohledu také uvedl, že netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován, neboť opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Přitom nerespektují-li soudy nosné důvody nálezů Ústavního soudu k nastolené problematice, aniž by ve svém rozhodnutí předložily dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchylují, porušují tím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12. Nejvyšší soud však toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve své rozhodovací činnosti reflektuje a respektuje, přičemž ve svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z již shora připomenuté judikatury Ústavního soudu v závěru o nabytí (nemovité) věci od nevlastníka mimo zákonem stanovené případy.

Nejvyšší soud si je také pochopitelně vědom skutkových okolností i tohoto případu a možných důsledků a nepříjemností, jež ze žaloby vyhovujícího rozsudku mohou nastat na straně žalovaných, nicméně jako vrcholný soudní orgán (ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení) nemůže nahodile, při absenci příslušné právní úpravy, takové situace řešit tím způsobem, že bude svévolně deklarovat vlastnické právo někomu, kdo sice jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ale podle platného práva (objektivně) nemohl nabýt na základě absolutně neplatné převodní smlouvy vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat např. na jeho rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve kterém se uvedená problematika sumarizuje následovně: „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že ,v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky‘ (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ,nosné důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka… (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury.“

Pro obdobnou právní úpravu ve Slovenské republice a srovnatelnou tamní judikaturu lze pak odkázat např. na instruktivní usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky http://portal.concourt.sk) ze dne 10. února 2010, sp. zn. I. ÚS 50/2010, z nějž k otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka vyplývají následující právní závěry:

Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem; pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni jejího vrácení.

Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu (tj. tomu, kdo vystupoval jako vlastník nemovitosti a prodávající, ačkoliv vlastníkem této nemovitosti nebyl, protože vlastnické právo k této nemovitosti sám nenabyl v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy, kterou uzavřel s prvním převodcem, který je podle práva stále vlastníkem této nemovitosti) právo domáhat se vydání všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy prodávající od něj dostal, resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle ní dostal.

Ústavní soud Slovenské republiky přitom v nálezu ze dne 28. března 2012, sp. zn. III. ÚS 48/2012, zdůraznil, že všeobecná právní zásada „nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet…dôsledne zohľadňuje okrem iného požiadavku právnej istoty účastníkov súkromno-právnych vzťahov, ku ktorej sa musí hlásiť aj Slovenská republika ako právny štát (čl. 1 ods. 1 Ústavy), a ak ju všeobecný súd pri svojej rozhodovacej činnosti nerešpektuje, bezpochyby porušuje základné právo účastníka konania na súdnu ochranu.

Důsledné respektování zásady, že nikdo nemůže nabýt více práv, než sám má, vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který např. ve svém rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 2 Obo 116/2009 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky http://www.supcourt.gov.sk), s odkazem na shora citované usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky, vyslovil tento právní názor: „Vo všeobecnosti možno za vlastníka považovať osobu, v prospech vlastníctva ktorej svedčí nadobúdacie konanie („modus“) a zodpovedajúci právny titul („titulus“), napríklad zmluva. Pokiaľ „titulus“ preukazuje právo inej osoby než „modus“, je potrebné určiť, kto je vlastníkom. Za vlastníka je v takom prípade považovaný ten, v prospech práva ktorého svedčí nadobúdací titul. Neplatný právny úkon ale nemá právne následky, aké má platný právny úkon; na jeho základe preto nedochádza k prevodu nehnuteľnosti. I keď v prípade neplatného právneho úkonu o prevode nehnuteľnosti „prevedených“ ďalej na iných nadobúdateľov svedčí v prospech týchto ďalších nadobúdateľov „modus“, chýba im „titulus“. Dobrá viera týchto ďalších nadobúdateľov je významná len potiaľ, že im možno priznať všetky práva a povinnosti oprávneného držiteľa (§ 129 a nasl. Občianskeho zákonníka). Dobrej viere ale súčasný právny poriadok žiadne iné právne následky nepriznáva. Ochrana, ktorú poskytuje nadobúdateľovi, nie je takej intenzity, aby zabránila vlastníkovi nehnuteľnosti účinne uplatňovať svoje absolútne právo. Inými slovami: pokiaľ zápis v katastri nehnuteľností nezodpovedá skutočnosti, má skutočnosť prevahu nad zápisom v katastri… Na základe absolútne neplatného právneho úkonu nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastníckeho práva; nemožno preto ani uvažovať o ochrane vlastníckeho práva, hoc i dobromyseľného nadobúdateľa. Rovnako tak nie je možné za uvedeného stavu uprednostniť požiadavku právnej istoty a ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere pred zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na iného previesť viac práv, ako má sám.

V rozsudku ze dne 30. března 2011, sp. zn. 3 Cdo 144/2010, Nejvyšší soud Slovenské republiky judikoval: „Na základe absolútne neplatného právného úkonu nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastnického práva; nemožno preto ani uvažovať o ochrane vlastnického práva, hoc i dobromyseľného nadobúdateľa. Rovnako tak nie je možné za uvedeného stavu uprednosniť požiadavku právnej istoty a ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere před zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na iného previesť viac práv, jako má sám…Dovolací súd, i keď si uvedomuje šírku, časovú náročnosť a celkovú zložitosť riešenia problémov vyvolaných neplatnosťou kúpnej zmluvy…a tiež negatívnych dopadov na (nielen) právne pomery žalovaných…musí koštatovať, že predmetom konania v danej věci bolo určenie vlastnického práva, a nie vyporiadanie vzájemných nárokov účastníkov tohoto konania. Na okolnosti uvádzané v tejto súvislosti dovolateľmi (dobromyseľnosť, investície, hypotéka apod.) by bolo možné prihliadnuť v konaní s iným predmetom. Dovolateľom nic nebráni, aby si nároky z neplatného právného úkonu vzájomne vysporiadali s ich právním predchudcom, ktorý su následne (prípadne súbežne) môže taktiež nároky z neplatného právního úkonu vysporiadať s tým, v koho prospěch na jeho základe plnil (kto sa na jeho úkor bezdôvodne obohatil)…“

Dále je vhodné zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 30. května 2012, sp. zn. 6 Cdo 107/2011, ve kterém slovenský dovolací soud vyložil a odůvodnil tento právní názor: „K uplatneniu princípu právnej istoty, ktorého súčasťou je aj dôvera subjektov práva v platné právo a k uplatneniu princípu ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere, treba uviesť, že ostatne uvedená zásada, okrem toho, že právo musí byť nadobudnuté v dobrej viere (odvolací súd sa vecou z tohto pohľadu vôbec nezaoberal), vychádza z toho, že právo bolo skutočne nadobudnuté a teda, že niekto sa stal jeho subjektom a preto spravidla nemôže byť tohto práva zbavený dodatočným odpadnutím (zrušením) právneho dôvodu, na ktorého základe sa stal prevodca (predchádzajúci prevodca) vlastníkom veci. Predpokladom uplatnenia tejto zásady a teda aj princípu právnej istoty je, že nadobúdateľ vec (nehnuteľnosť) nadobudol od skutočného vlastníka a nie od nevlastníka.“

Konečně lze odkázat např. na usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 2 M Cdo 20/2011, ve kterém Nejvyšší soud Slovenské republiky judikoval, že „Zmluvné prevody vlastníckeho práva sú v Slovenskej republike v zásade založené na princípe, že nikto nemôže previesť viac práv, než sám má. Inak povedané, ani existencia platnej zmluvy medzi prevodcom a nadobúdateľom nemôže spôsobiť prevod vlastníckeho práva na nadobúdateľa, ak prevodca sám nebol vlastníkom, alebo ak neexistuje výslovné zákonné ustanovenie, ktoré by ustanovovalo opak (napr. § 446 Obchodného zákonníka, § 486 Občianskeho zákonníka, § 93 ods. 3 zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, § 19 ods. 3 zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov).“

S přihlédnutím k platné právní úpravě, k popsaným judikatorním souvislostem a názorům v odborné literatuře, Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy