Osvobození od soudních poplatků

25.09.2013 23:10

Nově založená přípustnost dovolání   

 

    Zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, byl novelizován občanský soudní řád č. 99/1963 Sb. (dále již „o. s. ř.“ nebo „občanský soudní řád“)) i v úpravě dovolacího řízení před Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). V ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř. byla nově upravena přípustnost dovolání. Dovolání může být nyní podáno, nestanoví-li zákon jinak, proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, neboť jím bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je přitom přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, tj. jak proti rozsudku, tak i proti usnesení, ať již meritorní nebo procesní povahy. Dovolacímu přezkumu tak mohou být podrobeny i rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž bylo rozhodnuto o odvoláních proti prvoinstančním rozhodnutím ohledně (zamítnutých) návrhů na přiznání osvobození od soudních poplatků, kteréžto problematice bude ve stručnosti věnována pozornost v tomto příspěvku.  Přípustnost takového dovolání je ovšem dána tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí (v daném případě) na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud:

 

  • odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu nebo ji pominul, ač souvisela s řešenou procesní otázkou odvolacím soudem), nebo

 

  • která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (tj. odvolací soud neměl žádného judikatorního podkladu ze strany dovolacího soudu v nově řešené otázky, k níž se dosud dovolací soud v žádném ze svých rozhodnutí nevyjádřil, resp. tuto otázku neřešil), nebo

 

  • je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (tj. odvolací soud rozhodoval o předmětné procesní otázce v situaci, kterou jednotlivé senáty dovolacího soudu, příp. týž senát ve svých rozhodnutích řešil rozdílně), anebo

 

  • má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (tj. dovolací soud předmětnou otázku sice v předchozím rozhodnutí či rozhodnutích již řešil, nicméně nyní dospěl k závěru, že je zapotřebí tuto otázku vyřešit jinak; otázky rozporné judikatury u Nejvyššího soudu pak řeší s konečnou platností velký senát obchodního a občanskoprávního kolegia).

 

 

Podmínky pro osvobození od soudních poplatků

 

     V souvislosti se změnou dovolacího řízení tak Nejvyšší soud měl možnost vyjádřit se k problematice právního institutu osvobození od soudních poplatků a prostřednictvím svých rozhodnutí zprostředkovat obecným soudům svůj náhled na řešení problematických otázek.

 

           Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

 

      Předseda senátu rozhoduje o přiznání osvobození od soudních poplatků zásadně k návrhu účastníka, nikoli z moci úřední. Pokud by však z obsahu spisu či z průběhu řízení vyplývaly skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že účastník může být od soudních poplatků osvobozen, měl by soud účastníka o této možnosti (návrhu) poučit. Návrh o přiznání osvobození od soudních poplatků může podat účastník (žalobce, žalovaný). Další podmínkou je, že tuto žádost odůvodňují (osvědčují) poměry účastník. Za poměry účastníka je nutno chápat nejen majetkové poměry (rozsah jeho majetku, příjmy z jeho závislé činnosti nebo z podnikání apod.), ale také např. okruh jeho vyživovacích povinností, jeho zdravotní stav a další (osobní) poměry (k tomu srov. ještě poznámky níže). Třetí podmínkou pro přiznání osvobození je, že v případě účastníka, který podává takový návrh, nejde o svévolné nebo bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Bude tudíž třeba případ od případu zkoumat žalobu žalobce, který se domáhá osvobození od soudních poplatků nebo vyjádření žalovaného, zda se ten který účastník nedomáhá svého tvrzeného práva nebo neuplatňuje obranu zcela bezúspěšně, svévolně. Může jít např. o procesní situaci, kdy již z podané žaloby a příp. podaného vyjádření k né bude vyplývat, že žalobce podal tzv. šikanózní žalobu nebo kdy je evidentní, že žaloba nemůže vůbec obstát (pro nesmyslné uplatňování tvrzeného nároku), příp. kdy žalovaný nezpochybňuje uplatněný nárok a přesto se dovolává procesní obrany (např. s odůvodněním, že přesto trvá na soudním rozhodnutí) anebo se brání vyjádřením v situaci, kdy je zcela zřejmé, že žalobní nárok vůči němu je po právu uplatněn, resp. kdy žalovaný uplatňuje procesní obranu, která nasvědčuje bezúspěšnému bránění práva.

 

    Je třeba zdůraznit, že při splnění výše uvedených podmínek může předseda senátu přistoupit pouze k částečnému osvobození od soudních poplatků. Rozhodnout o úplném přiznání osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

 

     Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení. Toto řízení ovšem nemůže stát na náročném a obsáhlém dokazování – je předpokladem pro další postup, a proto musí být rychlé. Skutečnosti rozhodné pro osvobození účastník může uvést přímo ve svém návrhu; neučiní-li tak, soud jej k tomu vyzve. Zpravidla se tak děje výzvou k vyplnění soudem zaslaného tiskopisu „Potvrzení o majetkových a výdělkových poměrech“. V něm uvádí příjmy z pracovního či obdobného poměru, z prací konaných mimo pracovní poměr, z podnikání, z hmotného a sociálního zabezpečení, či z jiných zdrojů. Současně se předpokládá i uvedení osobního majetku větší ceny, výdělkových poměrů manžela žadatele a jiných okolností, které by mohly mít vliv na osvobození. Příjmy je pak nutno doložit potvrzením, u ostatních skutečností žadatel prohlašuje, že poskytl pravdivé údaje. Vyzývá-li soud k uvedení všech těchto skutečností, nemůže tak činit z jiných důvodů, než že jsou všechny pro jeho rozhodnutí podstatné. Soud také zpravidla z tohoto prohlášení vychází, neboť je natolik komplexní, že umožňuje vytvoření názoru o podmínkách osvobození od soudních poplatků. Doplnění údajů k výzvě soudu není vyloučeno zejména tam, kde jsou zjevně neúplné, např. v situaci, kdy podle prohlášení nemá žadatel žádné prostředky ani majetek a není jasné, z čeho uhrazuje své životní potřeby. Obsáhlé šetření je však v rámci této fáze řízení vyloučeno; ostatně pozdější zjištění nepravdivosti prohlášení je řešitelné odnětím osvobození (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009).

 

 

Osvobození podnikatelského subjektu (právnické nebo fyzické osoby) od soudních poplatků

 

      Již v předchozím období bylo v judikatuře odvolacích soudů opakovaně zdůrazněno, že i když předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků nejsou vázány výlučně na ohrožení potřebné výživy účastníka řízení nebo osob výživou na něj odkázaných, přece jen z této základní skutečnosti je třeba vycházet i při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí soudu tu musí vycházet z uvážení potřeb navrhovatele vzhledem k jeho osobním, rodinným a majetkovým poměrům, jakož i z povahy uplatňovaného nároku a výše soudních poplatku v projednávané věci. Přitom sama okolnost, že účastník své stávající poměry (s ohledem na jím tvrzenou absenci vlastních příjmů) subjektivně vnímá jako poměry (krajně) tíživé, ještě nepředstavuje důvod, pro nějž by byly již splněny podmínky ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Soud v takovém případě musí zkoumat celkové poměry účastníka, přihlížet k charakteru sporu a výši soudního poplatku, jenž má být zaplacen, a to s ohledem na posouzení, zda splnění poplatkové povinnosti je v reálných možnostech účastníka či nikoli; (celkové) majetkové poměry přitom nelze upínat (pouze) ve vztahu k účastníku, jenž se domáhá přiznání osvobození, nýbrž i k poměrům v jeho rodině – např. k příjmům a majetku jeho manžela (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 10 Co 111/2004).

 

     Soudy ve své judikatuře také připustily, že při splnění dalších podmínek lze od soudních poplatků osvobodit nejen fyzické, ale i právnické osoby. V rozhodovací praxi ovšem panovaly někdy protichůdné názory při řešení této problematiky. V některých případech soudy o těchto návrzích podnikatelů rozhodovaly negativně (osvobození od soudních poplatků nepřiznávaly) mj. s argumentací, že každý podnikatelský subjekt, bez ohledu na své postavení, organizační formu nebo na to, s jakým majetkem podniká, vstupuje do oblasti vztahů, které nutně s sebou nesou riziko neúspěchu, ztrát a dalších nepříznivých důsledků. Podle dalšího právního názoru je prý u všech podnikatelských subjektů nutno, pokud jde o posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, rozlišovat, zda nepříznivá situace podnikatele vychází z jeho podnikatelské činnosti a není zde důležité, zda postupoval při této činnosti řádně a ocitl se tak v nepříznivé situaci vlivem shody okolností, nebo postupoval neodpovědně a sám si svou situaci zavinil, neboť to vše lze zahrnout do pojmu tzv. podnikatelského rizika. Byl též vysloven kategorický názor, že nelze důsledky podnikatelského rizika přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát, neboť tímto způsobem by neúspěšní podnikatelé byli zvýhodnění vůči úspěšným podnikatelům. Některé soudy pak dospěly k závěru, že u právnických osob (nejen podnikatelských subjektů) je pojmově vyloučeno přiznávat osvobození od soudních poplatků, jelikož prý nelze u nich posuzovat sociální a majetkové poměry s tím, že pokud by výklad § 138 odst. 1 o. s. ř. byl vztažen i na právnické osoby, zjišťováním jejich poměrů by se nepřiměřeně zatížily soudy již ve stadiu zahájení řízení.

 

     K této v právní praxi velmi frekventované a zásadní právní otázce se v letošním roce vyjádřil Nejvyšší soud ve svých dvou rozhodnutích. V usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, Nejvyšší soud připomenul obecné pravidlo, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Zdůraznil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze podle dovolacího soudu vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní služby (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. 

 

      Nejvyšší soud v uvedené věci rozhodoval o dovolání směřujícího proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 1. 2013, č. j. 23 Co 683/2012-786, jímž bylo potvrzeno (jako správné) usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 11. 2012, č. j. 6 C 183/2007-772, ve kterém okresní soud uzavřel, že vedení soudních sporů a náklady s tím spojené patří k rizikům podnikání a případné nepříznivé majetkové a finanční dopady s tím spojené nejsou takovou okolností, která by odůvodňovala přiznání osvobození od soudních poplatků. Uvedený soud vyslovil právní názor, že důvodem k přiznání osvobození od soudních poplatků nemůže být ani to, že většina soudních sporů, v nichž je žadatel účastníkem řízení, doposud nebyla pravomocně skončena. Nejvyšší soud – s připomenutím výchozích závěrů, které je nezbytné při rozhodování o osvobození od soudních poplatků zohlednit – s právním názorem odvolacího soudu (obou soudů) nesouhlasil a k dané problematice vyložil následující argumentaci.

 

      K otázce, zda lze žadateli (účastníku řízení) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese tzv. podnikatelské či hospodářské riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil (tím, že cit. rozhodnutí bylo schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) již dříve, když pod číslem 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97 (dále též „R 6/1998“). Vedle závěru vyjádřeného v právní větě (o tom, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i fyzické osobě – podnikateli) přitom R 6/1998 vychází především z úsudku, podle kterého se nelze ztotožnit s právním názorem, že účastník žádající osvobození od soudních poplatků, který je podnikatelem, nese podnikatelské riziko, a pokud předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, není již proto dán důvod k jeho osvobození od soudních poplatků, neboť z § 138 odst. 1 o. s. ř. takový závěr nelze dovodit. Není proto důvodu, proč by účastníku, který je podnikatelem – fyzickou osobou, nemohlo být za splnění zákonných předpokladů přiznáno (zcela nebo zčásti) osvobození od soudních poplatků.

 

     S takto pojatou argumentací se Nejvyšší soud v referovaném rozhodnutí ztotožnil, přičemž nad rámec výše uvedeného dodal, že jde o závěr beze zbytku platný i pro podnikatele, jímž je právnická osoba. V tomto směru dovolatel správně odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1619/08, jenž úvahy o podnikatelském riziku, v důsledku kterého soud nepřiznal žadateli (podnikateli) osvobození od soudního poplatku bez zřetele k jeho objektivní neschopnosti soudní poplatek uhradit, označil za neodůvodněně diskriminační. Nejvyšší soud proto uzavřel, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě – podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudních poplatků pak nelze právnické osobě – podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že pokud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko).

 

    Z vyloženého vyplývá, že i účastníci – podnikající fyzické nebo právnické osoby – mohou se domáhat osvobození od soudních poplatků, přičemž bude na soudech, aby v konkrétní situaci zvážily, zda – s ohledem k poměrům a uplatněné žalobě či obraně protistrany – jsou u těchto účastníků dány předpoklady pro úplné (nebo jen částečné) osvobození od soudních poplatků. Přitom samotné zjištění aktuálních finančních (majetkových) potíží u podnikatelských subjektů nemusí vždy představovat podmínky k užití § 138 odst. 1 o. s. ř. Stěžejním přezkumným kritériem – a s ohledem na uplatněný nárok a výši soudního poplatku – bude, aby soud pohlížel na daný subjekt (účastníka) s požadavky, které jsou kladeny u podnikatele postupujícího s péčí řádného hospodáře (podnikatele).  Bude-li tedy způsob chování podnikatele v jeho majetkové sféře (např. s ohledem na podnikatelovu neprůkaznost jeho příjmů, resp. prokázání jeho majetkových poměrů) pochybný, aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř. by v úvahu přicházet neměla.

 

 

Tvrzená nemajetnost navrhovatele o osvobození od soudních poplatků   

 

     V dalším aktuálním rozhodnutí Nejvyšší soud řešil konkrétněji otázku posouzení poměrů žadatele osvobození od soudních poplatků. Skutkově se jednalo o situaci, kdy Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2012, č. j. 34 Nc 6/2012-20, zamítl návrh, kterým se navrhovatel domáhal přiznání osvobození od soudních poplatků ještě před zahájením řízení, které mínil za účelem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zahájit. Okresní soud přihlédl k prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech navrhovatele a z této listiny zjistil, že měsíční příjem navrhovatele za 2. čtvrtletí 2012 činí 20.365,- Kč, přičemž čistý měsíční příjem jeho manželky činí 14.210,- Kč. Zohlednil též skutečnost, že navrhovatel má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem. Navrhovatel v prohlášení uvedl, že má dluhy a půjčky u označených společností. K těmto tvrzeným dluhům okresní soudu poznamenal, že „nemůže brát zřetel na okolnost, že žalobce si vytvořil spolu se svou manželkou řadu závazků, které je povinován platit, neboť rozhodné je, že příjmy žalobce a jeho manželky představují v čistém měsíčně částku téměř 34.500,- Kč…Soud má za to, že je dáno osobními, majetkovými a výdělkovými poměry žalobce, aby si nesl náklady řízení sám, soud nemůže přihlížet k tomu, že žalobce má řadu závazků ve formě půjček, které ani nebyly nijak relevantně doloženy.“

 

     K odvolání navrhovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. ledna 2013, č. j. 8 Co 61/2013-29, předmětné rozhodnutí okresního soudu změnil pouze tak, že navrhovateli přiznal osvobození do soudních poplatků v rozsahu 10 %, a dále navrhovateli ustanovil pro jím zamýšlené řízení zástupce z řad advokátů. Odvolací soud zaujal právní názor, že při zkoumání předpokladů pro osvobození od soudních poplatků musí soud přihlédnout k celkovým poměrům žadatele, tedy i k tomu, že má dluhy, byť tato okolnost je pouze jedním z kritérií, které je potřeba zohlednit, a to kritériem méně významným.

 

      Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Podle dovolatele v současných ekonomických podmínkách, při rozmanitosti životních situací, nelze přihlížet při posuzování celkových majetkových poměrů navrhovatele pouze k jeho příjmům, ale je nezbytné zohlednit také jeho výdaje. V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení insolvenčního zákona upravující úpadek dlužníka a zaujal právní názor, že by každé osobě, která je v úpadku, mělo být přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť taková osoba není schopna své právo před soudy účinně hájit, protože jí to její majetkové poměry (když není schopna hradit ze svého příjmu soudní poplatek) neumožňují. Dovolatel osvědčil, že jeho celkové majetkové poměry lze definovat tak, že je v úpadku, když sama skutečnost, že o úpadku dlužníka nebylo v rámci soudního řízení rozhodnuto, nezbavuje povinnost soudu v řízení o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků posuzovat, zda je taková osoba schopna své závazky hradit; pokud soud v rámci posuzování této předběžné otázky dojde k závěru, že žadatel je v úpadkovém postavení, je namístě mu přiznat osvobození od soudních poplatků. Výdaje navrhovatele na různé splátky jsou vyšší, než činí jeho pravidelný měsíční příjem. V řízení o osvobození od soudních poplatků zajisté není smyslem zvýhodnit jednu ze stran soudního sporu tím, že taková osoba nebude mí povinnost soudní poplatek platit. Nepochybně však nemůže být vytvořena na samém počátku sporu taková překážka v podobě povinnosti zaplatit soudní poplatek, která v konečném důsledku pro účastníka znamená, že soudní spor vůbec nebude schopen, a to pouze z ekonomických důvodů, započít. Dovolatel se proto obrátil na Nejvyšší soud podaným dovoláním s tím, aby dovolací soud stanovil kritéria, zda a případně jak posuzovat celkové majetkové poměry žadatele, a zda, případně jak v takovém případě zohlednit vedle příjmů žadatele také jeho výdaje. Z těchto důvodů navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil (v dovoláním dotčeném rozsahu) obě soudní rozhodnutí a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

 

      Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, podanému dovolání vyhověl, zrušil v dotčeném rozsahu předmětná rozhodnutí obou soudů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud předně (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08) zdůraznil, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věci a konkrétní uplatňováné právo. Připomenul dále právní závěry ze svého předchozího rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, přičemž zdůraznil, že nezbytnost posouzení majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla dovolacím soudem vyložena i v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 234/2002, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). Na základě takto ustálené judikatury se proto podle názoru Nejvyššího soudu lze ztotožnit i s judikovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu, že objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) nesmí se stát překážkou přístupu k soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 5 Ads 1/2004). Vychází se tedy zde, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z  objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení, kdy je reálně vyloučena i možnost případné dispozice s majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení a úhrady (očekávaných) soudních poplatků (k otázce získání finančních prostředků z prodeje nemovitého majetku srov. např. závěry, které vyložil a odůvodnil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 1 As 23/2009; zejména jde o tento právní názor: „Obecně lze uzavřít, že nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však samo o sobě ještě není dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být ‚prostřednictvím‘ těchto nemovitostí získány. Tak tomu ovšem může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi, či za účelem jejich pronájmu. Plní-li však nemovitost účel nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku řízení spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitost kvůli zaplacení poplatku ve výši např. 2 000 Kč s tím, že v případě úspěchu ve sporu mu bude tato částka v rámci nákladů řízení přiznána. Zpeněžení i zadlužení konkrétní nemovitosti je navíc úkonem časově náročným, ve vztahu k výši soudního poplatku neadekvátním a zpeněžení pak i nevratným. Z vlastnictví nemovitosti či více nemovitostí však na druhé straně lze soudit na to, že účastník má prostředky, z nichž tyto nemovitosti udržuje, či dokonce, že z těchto nemovitostí má určitý výnos. Vlastnictví nemovitosti, stejně jako jiných hodnotných věcí, tedy je jedním z hledisek, z nichž lze usuzovat na majetkové poměry, jakož i na prostředky, jimiž účastník disponuje. To však bude záležet na konkrétních okolnostech, které nelze obecně kategorizovat.“). Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom pochopitelně esenciální poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků.

 

     V případě řešeném Nejvyšším soudem ovšem soud prvního stupně své rozhodnutí postavil na úvaze, že při rozhodování o návrhu navrhovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků nemůže být brán zřetel na dluhy navrhovatele, s ohledem na prokázané příjmy  navrhovatele a jeho manželky, přičemž odvolací soud při posuzování podmínek podle § 138 odst. 1 o. s. ř. sice připustil, že je nezbytné „přihlédnout k celkovým poměrům žadatele, tedy i k tomu, že má dluhy“, avšak fakticky k navrhovatelem tvrzeným dluhům při přezkumu usnesení soudu prvního stupně vůbec nepřihlédl s odůvodněním, že „tato okolnost…je kritériem méně významným“, čímž podle Nejvyššího soudu se při zjišťování (celkových) poměrů navrhovatele domáhajícího se přiznání osvobození od soudních poplatků zjevně odklonil od výše připomenuté judikatury (nejen) dovolacího soudu.  Nejvyšší soud tedy v předmětném rozhodnutí vyložil, že soud při rozhodování o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků musí vycházet rovněž ze zásady, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické nebo právnické osoby (kdy je reálně vyloučena možnost i případné dispozice s majetkem navrhovatele za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaných soudních poplatků) se nesmí stát překážkou přístupu této osoby k soudu.

 

   Závěrem lze popsanou problematiku osvobození od soudních poplatků sumarizovat následujícím způsobem:

 

  • Účastník může být zčásti osvobozen od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry,  a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.

 

  • Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věci a konkrétní uplatňováno právo

 

  • O přiznání osvobození od soudních poplatků rozhoduje předseda senátu k návrhu účastníka.

 

  • Při úvaze o splnění podmínek pro osvobození soud vychází z žádosti a dokladů účastníka řízení, případně z dalších skutečností, jsou-li mu známy. Důkazní břemeno o prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudních poplatků nese účastník řízení.

 

  • Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušeném řízení předpokládaných). U podnikatelských subjektů se též přihlíží k jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, ke stavu a struktuře majetku, k jejich platební (ne)schopnosti; přihlíží se rovněž k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly.

 

  • Při splnění dalších podmínek lze od soudních poplatků osvobodit nejen fyzické, ale i právnické osoby. Osvobození lze tedy přiznat i podnikatelským subjektům. Nejvyšší soud ve shodě s Ústavním soudem zaujímá právní názor, že podnikateli nelze osvobození od soudních poplatků odepřít jen proto, že jeho objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem jím vykonávané podnikatelské činnosti a z toho pramenícího podnikatelského rizika.

 

  • Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) nesmí se stát překážkou přístupu k soudu

 

  • Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků, je odvolání přípustné.

 

  • Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, jestliže se odvolací soud při řešení procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem (který je oprávněn zastupovat dovolatele jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy), dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v dovolání musí být mj. vymezen dovolací důvod (tj. dovolatel v dovolání musí uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení).

 

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy