Podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení o omezení svéprávnosti člověka. K výslechu posuzovaného v řízení o omezení jeho svéprávnosti

02.03.2017 11:05

Podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení o omezení svéprávnosti člověka

K výslechu posuzovaného v řízení o omezení jeho svéprávnosti

 

§ 213 odst. 2 o. s. ř.

§ 18 odst. 1, 2, § 20 odst. 1, § 22 z ř. s.

§ 55 o. z.

 

     Odvolací soud pochybil, přistoupil-li vydaným rozsudkem zčásti k redukci v omezení svéprávnosti posuzovaného, zčásti k jiné úpravě rozsahu omezení svéprávnosti, aniž by za tím účelem provedl v jakémkoliv směru dokazování. Uvažoval-li proto odvolací soud o změně takto soudem prvního stupně provedeného omezení svéprávnosti posuzovaného, bylo (z povahy věci) nezbytné si za tím účelem zajistit patřičný skutkový podklad postupem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to s přihlédnutím k § 20 odst. 1 z. ř. s. Toho bylo možné dosáhnout zopakováním (alespoň některých zásadních) důkazů v odvolacím řízení, obzvláště v situaci, kdy sám posuzovaný (s ohledem na svůj zdravotní stav) požadoval, aby jej soud omezil ve svéprávnosti, přičemž znalec učinil odborné závěry, které soud prvního stupně vyhodnotil jako právně relevantní z hlediska uplatněného omezení svéprávnosti posuzovaného.

 

      Sama okolnost, že posuzovaný reaguje na předvolání k výslechu k nařízenému jednání v řízení o omezení jeho svéprávnosti tak, že se omluví z tohoto jednání z důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv, ještě nezbavuje soud povinnosti zjistit i prostřednictvím opatrovníka posuzovaného možnost výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu § 18 z. ř. s., a to za účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení jeho svéprávnosti [při šetrném vysvětlení účelu konání takového soudního roku posuzovanému (v případné součinnosti s opatrovníkem) s tím, že jeho aktuální stanovisko má pro rozhodnutí soudu v této věci rovněž význam]. Případně i výslechem příbuzných posuzovaného, kteří mohou soudu zprostředkovat aktuální informace týkající se chování posuzovaného, prostředí, ve kterém žije, či popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění příbuzných (pozitivně či negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem.

 

Rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016

 

     Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem omezil posuzovaného ve svéprávnosti „tak, že ze všech právních jednání

     - není schopen nakládat s finančními částkami nad 500,- Kč;

     - není schopen pořizovat pro případ smrti, prohlášení o vydědění a jejich odvolání;

     - není schopen uzavírat jakékoli smlouvy v písemné formě;

     - není schopen jednat na úřadech a soudech;

     - není schopen uzavírat manželství a registrované partnerství;

     - není schopen rozhodovat se a jednat ve věci rodičovské zodpovědnosti vyjma osobního styku s dítětem, udělení souhlasu s osvojením dítěte, a

     - není schopen určení a popření rodičovství k dítěti.“

       Soud prvního stupně dále jmenoval J. H. opatrovnicí posuzovaného a vymezil rozsah výkonu její opatrovnické funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K rozsahu tohoto omezení přistoupil prvoinstanční soud z toho důvodu, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a v jejímž důsledku není schopen činit žádná právní jednání, kromě jednání v běžných záležitostech. Přitom nebylo možné přistoupit k užití mírnějších opatření z důvodu, aby nedošlo k újmě posuzovaného na jeho právech, neboť posuzovaný „je snadno ovlivnitelný kýmkoliv, v koho má či získá důvěru.“

     K odvolání státního zastupitelství odvolací soud rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „Posuzovaný se omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání:

     - týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 500,- Kč,

     - týkající se poskytnutí finanční služby a telekomunikační služby,

     - jimiž dochází k realizaci práv a povinností vyplývajících ze zdravotního, z důchodového a nemocenského pojištění, na zajištění v hmotné nouzi a státní sociální podporu a jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a příspěvku na péči.“

     Dále odvolací soud posuzovanému jmenoval opatrovnici J. H., vymezil, v jakém rozsahu je oprávněna posuzovaného zastupovat, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

     Odvolací soud vyšel ze zjištění, že posuzovaný trpí závažnou duševní poruchou (paranoidní schizofrenií s organickými změnami osobnosti a intelektu). Jde o trvalé změny v důsledku chronického duševního onemocnění, přičemž tato duševní porucha ovlivňuje veškerá právní jednání posuzovaného. Posuzovaný má zcela nerealistický postoj ke své životní situaci, zejména ke splácení dluhů. Nemá náhled na svůj zdravotní stav, jsou u něj přítomny paranoidní tendence; posuzovaný přiznává pocity pronásledování, má problémy v komunikaci s lidmi, depresivní stavy, které kontrastují až s infantilně-optimistickým postojem vůči vlastním dluhům. U posuzované jde rovněž o škodlivé užívání psychoaktivních látek a gamblerství. Odvolací soud dále vycházel z osobních poměrů posuzovaného, který žije v rodinném domku se svými rodiči, pobírá invalidní důchod, nemá žádný majetek větší hodnoty. Posuzovaný není schopen správně hospodařit se svými příjmy, zadlužil se, má dluh u telefonní společnosti, resp. má také dluhy z půjček, když na splácení dluhů nemá reálný názor. Část jeho dluhů uhradili jeho rodiče, část je však exekučně vymáhána. Je zřejmé, že podpora poskytovaná rodiči (zejména ve finanční oblasti) neplní svůj účel, neboť posuzovaný není schopen ani s podporou svých rodičů řádného finančního hospodaření. Posuzovaný v současné době není schopen ani soustavného výkonu zaměstnání.

     Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na poměry posuzovaného a jeho současný způsob života je zřejmé, že i při současném zdravotním stavu hrozí posuzovanému vážná újma, jde-li o finanční hospodaření a nakládání s jeho majetkem; v důsledku toho je ohroženo i uspokojování jeho základních životních potřeb. S odkazem na princip proporcionality dospěl odvolací soud k závěru, že majetkovým poměrům posuzovaného při respektování jeho osobní jedinečnosti odpovídá omezení svéprávnosti při nakládání se jměním, jehož hodnota nepřesahuje částku 500,- Kč. Odvolací soud odůvodnil rovněž další rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného, k němuž rozhodnutím přikročil. Naopak, vzhledem k nastavenému omezení posuzovaného v oblasti majetkových právních jednání, odvolací soud neshledal aktuálně potřebu výslovného omezení svéprávnosti v oblasti právních jednání ve vztahu k pořízením pro případ smrti. Nesprávné je, pokud soud omezil svéprávnost posuzovaného v právních jednáních při jednání na úřadech a soudech, neboť i v poměrech nového občanského zákoníku nadále platí, že omezení svéprávnosti se týká těch právních jednání, z nichž vznikají, mění se či zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních, případně podle jiných právních předpisů. Jde-li o záležitost otcovství, je z ustanovení § 780 o. z. zřejmé, že osoba omezená ve svéprávnosti (kterou posuzovaný bude) nemůže činit prohlášení o určení otcovství před matričním úřadem, nýbrž jen před soudem, který pak zvlášť posoudí, zda lze toto prohlášení přijmout či nikoli a zda má být osoba omezená ve svéprávnosti v záležitosti otcovství zastoupena opatrovníkem. Odvolací soud se pak ztotožňuje s komentářovou literaturou, podle které potřebuje-li osoba k prohlášení o určení otcovství opatrovníka, znamená to, že taková osoba nemůže své prohlášení o otcovství platně učinit. Odvolací soud dále vyložil, že není-li dosud posuzovaný právně otcem dítěte, nepřichází ani v úvahu, aby činil právní jednání v záležitostech osvojení podle § 799 o. z., podle něhož se osvojitelem může stát osoba plně svéprávná. Proto není důvod rozhodovat o omezení svéprávnosti posuzovaného v této oblasti. Neboť aktuálně není známo, že by posuzovaný měl partnerku, s níž by hodlal vstoupit do manželství, není zapotřebí jej omezovat ohledně uzavírání manželství (registrovaného partnerství).

      Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (vycházeje z obsahu předmětného podání) podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své procesní opatrovnice dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky – „zda je nutno upřednostnit princip subsidiarity institutu omezení svéprávnosti ve vztahu k umožnění osobě, o níž znalec shledá, že tato není schopna uzavřít manželství a chápat rodičovství s odůvodněním, že tato osoba ještě ve svazku manželském a rodičem.“ – která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že ke změně vydaného rozhodnutí neměl dostatek důkazů, když neprovedl doplňující výslech znalce ani nesměřoval dotazy k dovolateli. Dovolací soud pouze plošně rozhodl, že posuzovaný není schopen vymezeného právního jednání, což dovolatel, který nemá možnost porozumět důvodům vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí, shledává jako projev soudní libovůle. Princip subsidiarity omezení svéprávnosti by měl být podle dovolatele vždy vnímán i v tom ohledu, že posuzovaný by měl zcela a beze zbytku, je-li toho schopen (což v daném případě dovolatel je), mít možnost se přímo při jednání (i odvolacím) seznámit s důvody rozhodnutí. Předmětná řízení jsou svým způsobem velmi specifická, kdy se snižuje při jednáních formální stránka řízení, neboť jde hlavně o posuzovaného, jeho porozumění a pochopení. V daném případě rozhodnutím odvolacího soudu byl tento ohled porušen, což jde ve výsledku také na újmu práv posuzovaného. Skutečnost vyjádření přání samotného posuzovaného, kdy tento byl přítomen jednání před soudem prvního stupně a sdělil, že si je vědom své poruchy a přeje si být zcela omezen ve svéprávnosti, nebyla odvolacím soudem vůbec zvážena a vyhodnocena. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.  

     Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání posuzovaného je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

      V posuzované věci odvolací soud k odvolání okresního státního zastupitelství přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který (v řízení zahájeném k návrhu otce posuzovaného) čerpal skutková zjištění pro své rozhodnutí z provedených důkazů (znalecký posudek, výslech znalce, výslech posuzovaného, výslechy svědků, listiny) a zabýval se dosahem aplikace § 55 odst., jenž (v odst. 1) stanoví, že k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost. A dále uvedený paragraf (v odst. 2) stanoví, že omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

     Dovolání je založeno na argumentaci (ve stručnosti vyloženo z obsahu podaného dovolání), že při posuzování aplikace § 55 a  násl. o z. (tj. při rozhodování /rozsahu/ omezení svéprávnosti) nebyla právní otázka týkající se použití principu subsidiarity (tj. použití mírnějších a méně omezujících opatření) v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (v dovolatelem primárně vytýkané absenci omezení jeho svéprávnosti ve vztahu k uzavírání manželství či registrovanému partnerství a ve vztahu k otázkám vztahujícím se k rodičovství).

     Předně Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout, že v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz) vyložil, že esenciální náležitostí rozsudečného výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně, a že tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku plně doléhá i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti. Dále dovolací soud zaujal právní názor, že formulace rozsudečného výroku, jímž se způsobilost, resp. nyní svéprávnost posuzovaného samostatně právně jednat omezuje tak, že „posuzovaný je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč“ (aniž by bylo zřejmé, k jakému časovému období se tento finanční limit vztahuje, tj. zda jím má být limit denní, týdenní či snad měsíční), není v souladu s § 155 odst. 1 a § 40 odst. 1 z. ř. s. Absence časového vyjádření, k němuž se má vztahovat předmětný limit z hlediska stanovení hranice při omezení svéprávnosti posuzovaného, je tak důsledkem nesprávného právního posouzení věci.

      K obdobnému pochybení, jak bylo zaznamenáno ve shora označené právní věci, došlo i v tomto případě, kdy soud prvního stupně přistoupil k omezení svéprávnosti posuzovaného mj. i v tom směru, že „není schopen nakládat s finančními částkami nad 500,- Kč“, přičemž odvolací soud do svého měnícího výroku toto omezení formuloval tak, že se posuzovaný omezuje ve svéprávnosti, „jde-li o právní jednání (mimo jiné) týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 500,- Kč..“ Neudržitelnost užití takového formulace rozsudečného výroku směřujícího k omezené svéprávnosti člověka je zřejmá (obnažuje se již) při náhledu, jak lze posuzovat situace, pokud by v určitém časovém úseku (třeba i v průběhu jednoho dne) posuzovaný přistoupil k uzavření několika samostatným právním jednáním, jejímž předmětem by byla vždy hodnota poskytovaného plnění, resp. nakládání s majetkem (jměním) nepřesahujícím částku (hodnotu) 500,- Kč.

     Zásadní pochybení odvolacího soudu se vztahuje k jeho celkovému přístupu při posuzování podmínek, zda je zapotřebí přistoupit, a pokud ano, pak v jakém rozsahu, k omezení svéprávnosti posuzovaného, či zvolit jiná (podpůrná, resp. méně omezující opatření).

      Z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědecké výpovědi zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí (srov. již označené rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).

     V daném případě odvolací soud přistoupil zčásti k popsané redukci v omezení svéprávnosti posuzovaného, zčásti k jiné – s ohledem na použité formulační vyjádření – úpravě rozsahu omezení svéprávnosti (srov. - arg. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně: „není schopen nakládat s finančními částkami nad 500,- Kč“, výrok I 1) rozsudku odvolacího soudu: „se omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání...týkající se nakládání se jměním, jehož hodnota přesahuje částku 500,- Kč“), aniž by za tím účelem provedl v jakémkoliv směru dokazování, obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně k předmětnému omezení svéprávnosti posuzovaného přistoupil právě i s ohledem na odborné závěry znalce. Uvažoval-li proto odvolací soud o změně takto soudem prvního stupně provedeného omezení svéprávnosti posuzovaného, bylo (z povahy věci) nezbytné si za tím účelem zajistit patřičný skutkový podklad postupem ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., a to s přihlédnutím k § 20 odst. 1 z. ř. s. Toho bylo možné dosáhnout zopakováním (alespoň některých zásadních) důkazů v odvolacím řízení, obzvláště v situaci, kdy sám posuzovaný (s ohledem na svůj zdravotní stav) požadoval, aby jej soud omezil ve svéprávnosti, přičemž znalec učinil odborné závěry, které soud prvního stupně vyhodnotil jako právně relevantní z hlediska uplatněného omezení svéprávnosti posuzovaného.

      Nebylo proto možné za daného skutkového stavu, z nějž vycházel soud prvního stupně při rozhodování, bez dalšího přistoupit ke změně tohoto rozsudku ve shora již zreferovaném rozsahu. Kromě toho sama okolnost, že posuzovaný reagoval na předvolání k odvolacímu jednání tak, že se omluvil z toho jednání z důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv, nezbavovala odvolací soud možnosti zjistit např. i prostřednictvím opatrovníka posuzovaného možnost výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu § 18 z. ř. s., a to za účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení jeho svéprávnosti [šetrné vysvětlení účelu konání takového soudního roku (v případné součinnosti s jeho opatrovnicí) s tím, že aktuální stanovisko posuzovaného má pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rovněž význam, by mohlo být posuzovaným kvitováno]. Přirozeně se nabízel i výslech rodičů posuzovaného, u nichž posuzovaný žije, a kteří by odvolacímu soudu mohly zprostředkovat aktuální informace týkající se chování posuzovaného, prostředí, ve kterém žije, či popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění rodičů (pozitivně či negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem.

       Odhlížeje od procesního aspektu věci Nejvyšší soud připomíná, že i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost ze strany soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz).

       Jelikož odvolací soud výše naznačeným způsobem nepostupoval, pak lze stěží jeho rozhodnutí považovat za věcně správné, neboť skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, neumožňoval (bez dalšího) odvolacímu soudu přistoupit ke změně prvoinstančního rozhodnutí týkající se omezení ve svéprávnosti posuzovaného.

     Za dané procesní situace Nejvyšší soud proto nemůže ani sdílet právní názor odvolacího soudu (zobecněno z jeho závěrů ohledně možnosti posuzovaného uzavřít manželství či registrované partnerství), že k určitému omezení svéprávnosti člověka není zapotřebí přistoupit, jestliže takové právní jednání je toliko hypotetické, neboť takové (zjednodušené) pojetí neodpovídá dikci § 55 odst. 1 o. z.

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy