Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS květen 2016)

22.04.2016 12:12

Poř. č. 1         

 

            V řízení o žalobě na ochranu průmyslového vzoru soud neposuzuje zápisnou způsobilost (zejména novost a individuální povahu) průmyslového vzoru, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace. V rámci posuzování rozsahu ochrany však soud může zkoumat celkový dojem působící na informovaného uživatele.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4219/2013)

 

1.         K r a j s k ý   s o u d   v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 37 Cm 138/2007-829, uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 litrů) a „batoh seskokový 80 l“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky (dále jen „ÚPV“) na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem II), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu své výrobky „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 litrů) a „batoh seskokový 80 l“, na který je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem III), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zničit své výrobky typu „batoh 65 l“ (batoh o objemu 65 l) a „batoh seskokový 80 l“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34592 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 31948 ze dne 26. 1. 2004 (výrok pod bodem IV), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně 7 denním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem V), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VI), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VII), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu svůj výrobek „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem VIII), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zničit svůj výrobek „batoh 30 l“ (batoh o objemu 30 litrů), na kterém je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem tlumok, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34292 ze dne 12. 11. 2002, č. zápisu 31608 ze dne 17. 7. 2003 (výrok pod bodem IX), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně sedmi denním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem X), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků „taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky“ a „taktická vesta UNI 2007“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XI), uložil žalované povinnost zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu nebo užívání či k uvedeným účelům skladování svých výrobků, na kterých je plně či částečně aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XII), uložil žalované povinnost stáhnout z trhu svůj výrobek „taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky“ a „taktická vesta UNI 2007“, na kterých je aplikován průmyslový vzor žalobce s názvem vesta s odnímatelnými kapsami, zaregistrovaný u ÚPV na základě přihlášky 2003-34589 ze dne 25. 4. 2003, č. zápisu 32121 ze dne 15. 4. 2004 (výrok pod bodem XIII), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované dvakrát po sobě s minimálně sedmi denním odstupem nechat uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu v blíže specifikovaném znění (výrok pod bodem XV), uložil žalované zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 5 124 374,20 Kč (výrok pod bodem XVI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body XVII a XVIII).

2.         Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je oprávněným vlastníkem průmyslových vzorů č. zápisů 31948 (tlumok, zapsán 26. 1. 2004), 31608 (tlumok „malý“, zapsán 17. 7. 2003) a 32121 (vesta s odnímatelnými kapsami, zapsán 15. 4. 2004), a že žalovaná nabízí výrobky označené žalobcem v žalobě – batoh 65 l, batoh seskokový 80 l, vesta pro speciální a průzkumné jednotky (taktická vesta UNI 2007). Ze znaleckých posudků zjistil, že výrobky žalované svým vzhledem spadají do rozsahu chráněných průmyslových vzorů žalobce. Obvyklá hodnota licenčního poplatku za užití průmyslových vzorů žalobce činí 7,5 % ročně z dosažených tržeb. Dále zjistil, že žalovaná má ode dne 28. 5. 2005 pod č. 342247 zapsán průmyslový vzor s názvem „vesta universální“. Tržby za prodej „vesty taktické UNI 2007“ činily (v roce 2008) 34 162 495 Kč.

3.         Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil. Nesouhlasil s argumentací žalované, že její výrobky spadají pod jiný, jí později přihlášený vzor, neboť to nemá význam pro zodpovězení otázky, zda její výrobky porušují práva ze zapsaných průmyslových vzorů žalobce. Žalovaná není v okruhu osob, které prokázaly, že započaly s užíváním průmyslového vzoru nezávisle na zapsaných vzorech (§ 25 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „PrůmVz“) Ze znaleckých posudků vyplynulo, že žalovaná zasáhla do práv žalobce k zapsaným průmyslovým vzorům. Žalobce tak má právo na přiměřené zadostiučinění (§ 5 odst. 2 zák. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví – dále jen „zákon o vymáhání práv z PV“) a právo požadovat zdržení se porušování a odstranění následků (§ 4 zákona o vymáhání práv z PV). V částech, v nichž žalobce požadoval zničení výrobků žalované, žalobu zamítl s ohledem na obtížnou vykonatelnost takového rozhodnutí a na vlastnická práva třetích osob, která nabyla výrobky v dobré víře (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona o vymáhání práv z PV). Rovněž žalobci nepřiznal právo zveřejnit omluvu v deníku MF DNES, neboť v tomto deníku žalovaná neuváděla žádné informace týkající se originality jejích výrobků a tento deník není ani odborným periodikem.

4.         K odvolání žalované V r c h n í   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2013, č. j. 3 Cmo 432/2012-914, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem XVI, potvrdil tento rozsudek ve výrocích pod body I, III, VI, VIII, XI a XIII ve znění, že žalovaná je povinna zdržet se výroby, nabízení, uvádění na trh, vývozu, užívání či k uvedeným účelům skladování

-          po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 31948 z 26. 1. 2004 (přihláška č. 2003-34592 z 25. 4. 2003), výrobků: batoh 65 l, odpovídající vzhledem položce č. 836 katalogu žalované z roku 2007, a batoh seskokový 80 l, odpovídající vzhledem položce č. 881 katalogu žalované pro rok 2008,

-          po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 31608 ze dne 17. 7. 2003 (přihláška č. 2002-34292 z 12. 11. 2002), výrobku: batoh 30 l, odpovídající vzhledem položce č. 835 katalogu žalované pro rok 2007 a 2008,

-          po dobu platnosti průmyslového vzoru č. 32121 z 15. 4. 2004 (přihláška č. 3003-34589 z 25. 4. 2003), výrobků: taktická vesta pro speciální a průzkumné jednotky a taktická vesta UNI 2007, odpovídající vzhledem položce 924 katalogu žalované pro rok 2007 a č. 930 katalogu žalované pro rok 2008, a tyto výrobky stáhnout z trhu, pokud jsou v jejím vlastnictví; co do povinnosti stáhnout výrobky z trhu, pokud v jejím vlastnictví nejsou, se výroky pod body III, VIII a XIII mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Ve výrocích pod body II, VII a XII se rozsudek mění tak, že žaloba o uložení tam uvedených povinností se zamítá. Odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení.

5.         Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, která byla provedena v dostatečném rozsahu. Odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně akcentoval zjištění učiněná ve znaleckém posudku vyžádaném soudem.

6.         Odvolací soud odmítl námitku žalované směřující proti zápisné způsobilosti průmyslových vzorů žalobce. Poukázal na to, že tuto otázku řešil již Úřad průmyslového vlastnictví v souvislosti se zápisy vzorů i v souvislosti s návrhy žalované na jejich výmaz. Proto z těchto rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví lze vycházet podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by průmyslové vzory žalobce v jejich znacích novosti a individuální povaze zpochybnily, a že průmyslové vzory žalobce byly zapsány do rejstříku průmyslových vzorů, přes návrhy žalované podle pravomocných rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví vymazány nebyly, odvolací soud uzavřel, že jim nelze upírat uvedené znaky novosti a individuální povahy a vlastníkovi průmyslových vzorů právo na jejich ochranu.

7.         Odvolací soud připomněl, že dle § 10 odst. 1 PrůmVz spadá do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem.

8.         S odkazem na závěry znaleckého posudku vyžádaného soudem odvolací soud učinil právní závěr, že výrobky žalované nevyvolávají u informovaného uživatele odlišný celkový dojem oproti průmyslovým vzorům žalobce. Odvolací soud proto souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná v tvrzeném rozsahu porušuje průmyslové vzory žalobce a vyhovění žalovaným nárokům (zdržovacímu, odstraňovacímu a satisfakčnímu) tak bylo správné.

9.         S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4901/2009, formuloval odvolací soud přesněji některé výroky rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně zdržovacích nároků, které byly v petitu žaloby formulovány zcela obecně (výroky pod body II, VII a XII), však rozsudek změnil a žalobu zamítl, neboť v petitu bylo pouze obecně převzato znění právní normy, což je v tomto případě neúčelné a nadbytečné.

10.       Co se týče satisfakčního nároku, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobci vznikla nehmotná újma přinejmenším rozmělněním jeho průmyslových vzorů a snížením dobrého jména žalobce. Bylo tak na místě ji nahradit dle § 5 odst. 1 4 zákona o vymáhání práv z PV, přičemž není na závadu, že prokazování výše újmy vedl žalobce pouze ohledně újmy způsobené jedním výrobkem žalované.

11.       Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem XVI a ve výrocích pod body I, III, VI, VIII, XI a XIII ve znění rozsudku odvolacího soudu, a ve kterém rozhodl o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání.

12.       Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na čtyřech právních otázkách, jež blíže specifikuje.

13.       Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn 25 Cdo 583/2001. Soud při hodnocení znaleckých posudků nepřihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo potřeba vypořádat, a nesprávně zhodnotil znalecký posudek jako správný. Odvolací soud se dle dovolatelky nezabýval jejími námitkami vůči znaleckému posudku a v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu postupoval nesprávně.

14.       Napadené rozhodnutí má záviset i na vyřešení otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010. Odvolací soud nesprávně právně posoudil střet práva ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání vlastníka průmyslových práv a ochrany průmyslových práv, když nevzal v úvahou tvrzenou šikanózní povahu žaloby. Toto šikanózní jednání vůči žalované je jednáním nekalosoutěžním, když žalobce v rozporu s dobrými mravy soutěže používá nesoutěžní prostředky – odvolává se na průmyslové vzory, které si neoprávněně registroval, když navíc podoba výrobků žalované je odlišná od těchto neoprávněně registrovaných průmyslových vzorů a je shodná s žalovanou později registrovanými průmyslovými vzory. S odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatelka dovozuje, že šikanózní uplatňování průmyslových práv nepožívá právní ochrany, neboť jde o jednání v rozporu s dobrými mravy.

15.       Dovolatelka rovněž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva dovolacím soudem doposud nevyřešené, a to zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace. Dle názoru dovolatelky takovou povinnost soud má. Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, ve kterém dovolací soud takovou povinnost dovodil v případě, že se jedná o užitné vzory.

16.       Dovolatelka dále spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem nevyřešené, a to zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Podle názoru dovolatelky jestliže Úřad průmyslového vlastnictví neshledal překážku novosti při zápisu průmyslových vzorů žalované z důvodu, že jsou zde starší práva žalobce s ohledem na jeho průmyslové vzory, na jejichž registraci žalobce zakládá svá práva uplatňovaná v této žalobě, je zřejmé, že průmyslové vzory žalované uznal za nové a že zde není ani důvod pro jejich výmaz. Odvolací soud vůbec nezmínil znalecký posudek Ing. Ř. Používá-li tedy žalovaná výrobky odpovídající jejímu později zapsanému průmyslovému vzoru, nemůže tím dojít k zásahu do průmyslového vzoru žalobce.

17.       Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s argumentem dovolatelky o nedostatečném posouzení znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce, přičemž poukázal na to, že odvolací soud hodnocení znaleckých posudků věnoval celou stranu 10 a ohledně výše licenčního poplatku stranu 13 rozhodnutí.

18.       Rovněž tvrzení o šikanózní povaze žaloby považuje za nedůvodné, neboť žalovaná nepředložila určitá tvrzení ani důkazy, jež by prokazovaly nekalosoutěžní chování žalobce. Navíc otázka nekalé soutěže ani nebyla předmětem řízení.

19.       Ohledně hodnocení zápisné způsobilosti poukazuje žalobce na to, že oproti registraci u užitných vzorů, na které reaguje dovolatelkou zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, při zápisu průmyslových vzorů provádí Úřad průmyslového vlastnictví posouzení novosti a individuální povahy přihlašovaného vzoru. Nadto v posuzovaném případě Úřad průmyslového vlastnictví již rozhodl i o zamítnutí návrhu na výmaz průmyslových vzorů žalobce podaném žalovanou. Odvolací soud se navíc zápisnou způsobilostí zabýval na listu č. 8.

20.       K otázce, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru, žalobce uvádí, že skutečnost, že žalovaná si nechala účelově registrovat průmyslové vzory 24247 a 34810 nemá na předmět žalobních návrhů žádný vliv, když v řízení navíc nebylo prokázáno, zda její výrobky spadají do rozsahu těchto vzorů. Posudek Ing. Ř. byl žalovanou předložen až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Navíc tento posudek dochází ke stejným závěrům jako znalecké posudky, které byly soudem určeným znalcem označeny za nesprávné.

21.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

22.       Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

23.       Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které dovolací soud doposud neřešil.

24.       Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace a zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Tyto otázky dovolací soud skutečně doposud neřešil.

25.       Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

26.       Co se týče řešení právní otázky, zda je soud povinen zabývat se popíranou zápisnou způsobilostí průmyslových vzorů žalobce za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovanou namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace, není odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1321/2010, zcela případný, neboť Úřad průmyslového vlastnictví při zápisu užitných vzorů neprovádí průzkum přihlášky jako u průmyslových vzorů dle § 37 PrůmVz.

27.       Podle § 19 odst. 1 PrůmVz zápis průmyslového vzoru poskytuje jeho vlastníku výlučné právo užívat průmyslový vzor, bránit třetím osobám užívat jej bez jeho souhlasu, poskytnout souhlas s užíváním průmyslového vzoru jiným osobám nebo na ně právo na průmyslový vzor převést. Užíváním průmyslového vzoru se rozumí zejména výroba, nabízení, uvedení na trh, dovoz, vývoz nebo užívání výrobku, ve kterém je tento průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, nebo skladování takového výrobku k uvedeným účelům.

28.       Podle § 25 odst. 1 PrůmVz práva ze zapsaného průmyslového vzoru nepůsobí vůči třetím osobám, které mohou prokázat, že před datem podání přihlášky nebo přede dnem vzniku práva přednosti započaly na území České republiky s užíváním průmyslového vzoru spadajícího do rozsahu ochrany zapsaného průmyslového vzoru, jestliže užívaný průmyslový vzor byl vytvořen nezávisle na zapsaném průmyslovém vzoru, nebo za tímto účelem učinily vážné přípravy. Takovéto osoby jsou oprávněny užívat průmyslový vzor při své podnikatelské činnosti, při které předchozí užití bylo uskutečněno nebo připravováno.

29.       Z ustanovení § 19 odst. 1 PrůmVz vyplývá, že právo bránit třetím osobám užívat průmyslový vzor (resp. průmyslový vzor spadající do rozsahu ochrany podle § 10 PrůmVz) bez souhlasu jeho majitele je spjato s tím, že je průmyslový vzor zapsán. V občanském soudním řízení nemůže dojít k výmazu takového zápisu – tato pravomoc je svěřena pouze Úřadu průmyslového vlastnictví (§ 27 a násl. PrůmVz). Posouzení zápisné způsobilosti proto v posuzované věci nehraje roli – i kdyby ohledně zápisné způsobilosti soud dospěl k odlišnému závěru než Úřad průmyslového vlastnictví, nemohl by takovému nesprávně zapsanému průmyslovému vzoru odepřít ochranu, ledaže by zároveň byly naplněny podmínky některého z ustanovení § 23 – 25 PrůmVz. Z povahy věci nebylo v posuzovaném právním případu možno uvažovat o aplikaci § 23 PrůmVz (omezení práv vyplývajících ze zapsaného průmyslového vzoru) ani o aplikaci § 24 PrůmVz (vyčerpání práv). Proto pouze při splnění podmínek § 25 odst. 1 PrůmVz by bylo možné, aby soud v posuzované věci odepřel ochranu dotčeným průmyslovým vzorům žalobce.

30.       Tuto situaci je však třeba odlišit od situace, kdy majitel zapsaného průmyslového vzoru brání užívání později zapsaného průmyslového vzoru – právo zabránit užívání průmyslového vzoru třetí osobou (majitelem mladšího průmyslového vzoru) převáží nad právem této osoby užívat mladší průmyslový vzor vyplývající ze zápisu mladšího průmyslového vzoru – zapsaný mladší průmyslový vzor může zůstat v rejstříku jako platný vzor, i když jeho užívání bylo zakázáno. Soudní dvůr EU přijal shodný závěr ve vztahu k (průmyslovým) vzorům Společenství, ovšem u těch probíhá jen formální průzkum přihlášky, proto tento závěr nelze přejmout bez dalšího (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 2. 2012 ve věci C-488/10, Celaya Emparanza y Galdos Internacional v. Proyectos Integrales de Balizamiento). Nicméně ve vztahu k ochranným známkám přijal obdobný závěr nejen Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013), ale, ve vztahu k ochranným známkám Společenství, i Soudní dvůr EU (viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2013 ve věci C-561/11, Fédération Cynologique Internationale). U ochranných známek Společenství i národních ochranných známek probíhá i věcný průzkum přihlášky, a to dokonce ve vyšší kvalitě než u (národních) průmyslových vzorů, když je umožněna ingerence třetích osob do řízení o přihlášce prostřednictvím námitek, proto lze tyto závěry analogicky vztáhnout i na (národní) průmyslové vzory. Ani v takové situaci však soud nebude hodnotit zápisnou způsobilost průmyslového vzoru, nýbrž pouze to, zda mladší průmyslový vzor spadá do rozsahu ochrany staršího průmyslového vzoru.

31.       Lze tedy shrnout, že posouzení zápisné způsobilosti (zejména novosti a individuální povahy) průmyslového vzoru při žalobě na jeho ochranu soud neprovádí, a to ani za situace, kdy tuto otázku již zkoumal Úřad průmyslového vlastnictví z jiného než žalovaným namítaného důvodu nezpůsobilosti registrace (byť v rámci posuzování rozsahu ochrany může zkoumat naplnění podmínky, která je svým slovním vymezením shodná s podmínkou zkoumanou i při posuzování zápisné způsobilosti – např. celkový dojem působící na informovaného uživatele). Tímto je zodpovězena i otázka, zda je soud povinen respektovat posouzení otázky splnění podmínky novosti průmyslového vzoru Úřadem průmyslového vlastnictví ve vztahu ke známému stavu registrací průmyslových vzorů v rámci přihlašovacího řízení. Jestliže se odvolací soud na listu č. 7 rozsudku zápisnou způsobilostí zabýval, činil tak nad rámec nezbytného – ostatně v úvodu své argumentace správně uvedl, že námitku žalované směřující proti zápisné způsobilosti je třeba obecně odmítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v tomto směru správné.

32.       Ve zbývající argumentaci již dovolatelka nepředkládá nic, z čeho by bylo lze dovodit právní otázku podle § 237 o. s. ř., pro jejíž řešení by bylo dovolaní přípustné.

33.       Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění učiněných ze znaleckých posudků, pak taková námitka přípustnost dovolání nemůže vyvolat, neboť dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním (§ 237 a 241a o. s. ř.).

34.       Dovolání není přípustné ani pro řešení tvrzené šikanózní povahy žaloby. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, je zcela nepřípadný, neboť toto rozhodnutí vychází ze zcela odlišných skutkových a právních okolností (šlo o faktické použití ochranné známky takovým způsobem, že parazitovala na ochranné známce – názvu produktu žalobce; po právní stránce se jednalo o žalobu na ochranu před nekalou soutěží). Nadto podání žaloby na ochranu práv k průmyslovému vzoru samo o sobě nemůže být ani nekalou soutěží, neboť samotné podání žaloby nemůže být v rozporu s dobrými mravy soutěže. V této souvislosti je třeba uvést, že se samotnou žalobou není spojeno žádné bezprostřední omezení žalovaného nebo jiných osob (např. oproti insolvenčním návrhům). Aby podání žaloby bylo možno považovat za šikanózní (tedy zneužívající ve smyslu § 2 o. s. ř.), bylo by nutné, aby žalovaná tvrdila a prokázala konkrétní skutečnosti, ze kterých by na zneužití žalobního práva bylo možno usoudit. Žalovaná však v tomto sporu zůstala pouze u obecných frází, na šikanózní povahu žaloby tak nebylo možno usoudit.

35.       Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

36.       O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř.

37.       Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 3 100 Kč (§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů)], po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tedy celkem ve výši 4 114 Kč.

38.       Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) (část věty před středníkem), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

39.       Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o. s. ř.

 

 

Poř. č. 2         

 

            Ustanovení § 47b zákona o vysokých školách konstruuje kvazilicenční omezení autorského práva, jehož účelem je vysokou školou nevýdělečné zveřejnění disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, tj. zveřejnění díla (§ 4 odst. 1 autorského zákona), které přesahuje užití školního díla pro vnitřní potřebu školy ve smyslu ustanovení § 35 odst. 3 autorského zákona. I v tomto případě zákonného omezení autorského práva však platí restriktivní výklad, který musí být v souladu s tříkrokovým testem, který je výslovně vyjádřen v § 29 odst. 1 autorského zákona.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015)

 

1.       K r a j s k ý   s o u d v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 23 C 61/2013-117, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo odstranit závadný stav, a to znepřístupněním disertační práce žalobce s názvem „Důsledky vad právních úkonů na soukromoprávní vztahy“, která byla žalobcem odevzdána žalovanému v roce 2011, a jež byla vložena do archivu závěrečné práce dne 18. 2. 2011, a to prostřednictvím veřejné elektronické sítě (Internet). Dále zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo odstranit závadný stav, a to znepřístupněním disertační práce žalobce s názvem „Důsledky vad právních úkonů na soukromoprávní vztahy“, jež byla žalobcem odevzdána žalovanému v roce 2012, a jež byla vložena do archivu závěrečné práce dne 27. 1. 2012, a to prostřednictvím veřejné elektronické sítě (Internet). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

2.         Po provedeném dokazování soud prvního stupně konstatoval neexistenci jakékoliv případné žalobcovy výhrady, která by se týkala jeho závazků vůči nakladateli Wolters Kluwer ČR, a.s., která vydala jeho disertační práci v knižní podobě, resp. eventuální výhrady, která by se týkala vlastních autorských práv (žalobce) za situace, kdy žalobce při odevzdání obou verzí disertačních prací neuplatnil námitky vůči jejich zveřejnění podle § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění do 1. 1. 2012 (dále jen „zákon o vysokých školách“), a podle vnitřních předpisů žalované.  Žalobce měl přitom možnost žalovanou požádat o nezveřejnění práce nebo o dočasné vynětí z povinnosti práci a navazující dokumenty zveřejnit, což neučinil.

3.         Soud prvního stupně shledal, že žalovaná jednala v souladu s ustanoveními zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), stejně tak jako zákona o vysokých školách, a současně i s příslušnými ustanoveními vlastních vnitřních předpisů, zejména se Studijním a zkušebním řádem Masarykovy univerzity ve znění účinném do 31. 1. 2012, pokud uveřejnila obě verze disertační práce žalobce. Žalobce měl možnost z titulu ochrany autorských práv nezveřejnění dokumentů na veřejnosti elektronickou cestou projednat se žalovaným a tak zajistit, aby nebyly publikovány, čehož ale nevyužil;  návrhy na smírné řešení věci nabízené žalovanou (přitom) vždy odmítl.

4.         K odvolání žalované V r c h n í   s o u d  v Olomouci  (dále „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2015, č. j. 7 Co 5/2014-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované určil povinnost odstranit závadný stav tak, aby byly znepřístupněny obě verze disertační práce žalobce.  Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5.         Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především tím, že disertační práce žalobce je školním dílem podle autorského zákona, které může škola v souladu s § 34 odst. 3 tohoto zákona užít pouze ke své vnitřní potřebě, přičemž tak může učinit prostřednictvím vnitřní sítě elektronických komunikací (intranet). Žalovaná ale práci žalobce zveřejnila prostřednictvím elektronické sítě Internet skutečně přístupné komukoliv, čímž porušila jeho autorská práva.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., když tvrdí, že předmětná otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, přičemž namítá, že se odvolací soud nevypořádal s právní úpravou obsaženou v ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, který novelou ke dni 1. 1. 2006 zakotvil v českém právním řádu další licenci týkající se vyjmenovaných školních děl.  Nelze přehlédnout, že podle § 47b odst. 3 zákona o vysokých školách je s odevzdáním práce spojena nevyvratitelná právní domněnka souhlasu autora se zveřejněním jeho práce. Dovolatelka poukazuje na to, že hlavním důvodem této novelizace byl nepochybně veřejný zájem na transparentnosti činnosti vysokých škol (zejména pak veřejných vysokých škol), přičemž dovolatelka má za to, že ustanovení jejího vnitřního předpisu dostatečným způsobem berou v úvahu případnou kolizi možných zúčastněných zájmů včleněním zmírňovacích opatření, připouštějících, že práce dokonce zveřejněna být nemusí nebo nemusí být publikována celá. Žalobce však takovéto možnosti nevyužil a žádné důvody, které by bylo možné akceptovat, žalované nesdělil. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o zamítnutí žaloby potvrdí a žalované přizná právo na náhradu nákladů celého řízení.

7.         Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 12. 10. 2015, v němž se zcela ztotožňuje s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Zejména zdůrazňuje, že soud druhého stupně zřetelně konstatoval, že ustanovení §47b zákona o vysokých školách upravující zveřejňování závěrečných prací je třeba vykládat restriktivně a výklad tohoto ustanovení se nesmí dít v rozporu se zájmy autora. Současně odkazuje na závěry odvolacího soudu, pokud uvedl, že závěrečné práce jsou podle autorského zákona školním dílem se všemi konsekvencemi, které pro ně vyplývají z ustanovení § 35 odst. 3 autorského zákona. Navrhuje proto zamítnutí dovolání a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.

8.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

9.         Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 241 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž je dovolání charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

10.     Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11.    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12.    Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13.       Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné. Dovolatelka namítá ve smyslu § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena - konkrétně, zda zveřejnění závěrečných (disertačních) prací příslušnou školou bez výslovně k tomu uděleného souhlasu autora práce (studenta, absolventa apod.) je nutno klasifikovat jako neoprávněný zásah do autorských práv zpracovatele. Naskýtá se tak zásadní otázka aplikace ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, který novelou ke dni 1. 1. 2006 zakotvil v českém právním řádu další licenci užití autorských děl – v tomto případě školních děl. Za popsaného stavu věci pak dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal se závěrem, že dovolání bylo podáno důvodně.

14.     Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však v posuzované věci zjištěny nebyly.

15.       Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

16.       Podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.

17.       Výjimky z ochrany podle práva autorského ve veřejném zájmu jsou formulovány  v § 3 autorského zákona, podle něhož ochrana podle práva autorského se nevztahuje na

a) úřední dílo, jímž je právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, jakož i úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace, včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, pamětní knihy obecní (obecní kroniky), státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany,

b) výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní (§ 7 téhož zákona); užít takové dílo lze jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.

18.       Podle § 4 autorského zákona prvním oprávněným veřejným přednesením, provedením, předvedením, vystavením, vydáním či jiným zpřístupněním veřejnosti je dílo zveřejněno (odst. 1).  Zahájením oprávněného veřejného rozšiřování rozmnoženin je dílo vydáno (odst. 2).

19.       Podle ustanovení § 11 odst. 1 autorského zákona má autor právo rozhodnout o zveřejnění svého díla.

20.       V ustanovení § 35 autorského zákona se praví, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoliv za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při občanských či náboženských obřadech nebo při úředních akcích pořádaných orgány veřejné správy (odst. 1).  Do práva autorského nezasahuje ten, kdo nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užije dílo při školních představeních, v nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé školy nebo školského či vzdělávacího zařízení (odst. 2).  Do práva autorského také nezasahuje škola nebo školské či vzdělávací zařízení, užije-li nikoli za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě dílo vytvořené žákem nebo studentem ke splnění školních nebo studijních povinností vyplývajících z jeho právního vztahu ke škole nebo školskému či vzdělávacímu zařízení - školní dílo (odst. 3).

21.       Podle ustanovení § 47b zákona o vysokých školách vysoká škola nevýdělečně zveřejňuje disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, včetně posudků oponentů a záznamu o průběhu a výsledku obhajoby prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje. Způsob zveřejnění stanoví vnitřní předpis vysoké školy (odst. 1). Disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce odevzdané uchazečem k obhajobě musí být též nejméně pět pracovních dnů před konáním obhajoby zveřejněny k nahlížení veřejnosti v místě určeném vnitřním předpisem vysoké školy nebo není-li tak určeno, v místě pracoviště vysoké školy, kde se má konat obhajoba práce. Každý si může ze zveřejněné práce pořizovat na své náklady výpisy, opisy nebo rozmnoženiny (odst. 2).  Platí, že odevzdáním práce autor souhlasí se zveřejněním své práce podle tohoto zákona, bez ohledu na výsledek obhajoby (odst. 3).

22.       Dovolací soud vychází se skutečnosti, že autorský zákon je normou obecnou vůči zákonu o vysokých školách, který je normou speciální. Novelou zákona o vysokých školách č. 552/2005 Sb. byl do tohoto zákona včleněn § 47b ukotvující povinnost vysokých škol zveřejnit závěrečné práce; současně byl definován konkludentní souhlas autora práce s jejím zveřejněním, když tento presumovaný souhlas se pojí s faktem odevzdání práce. Způsob zveřejnění zákonodárce ponechal na akademické samosprávě, která měla svými vnitřními předpisy dostát zákonné povinnosti, ale také ji vyvážit s ohledem na autorská práva studenta, který školní dílo vytvořil.

23.       Protože otázka správného vyvážení obou zákonných požadavků tvoří jádro sporu, dovolací soud se jí zabýval přednostně. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolatelka postupovala v souladu s autorským právem i podzákonnými normami, když v opatření rektora Masarykovy univerzity č. 3/2009 v čl. 1 přiznává za určitých podmínek autorovi právo na nezveřejnění dokumentu široké veřejnosti elektronickou cestou, pokud o to autor požádá. Odvolací soud se otázkou vztahu § 47b zákona o vysokých školách a autorského zákona nezabýval, pouze dovodil výkladem § 35 autorského zákona, že uveřejnění práce na Internetu nelze pokládat za užití díla pro vnitřní potřebu, a proto konstatoval porušení autorského práva žalobce ze strany žalované.

24.       Ustanovení § 47b zákona o vysokých školách ve svém důsledku konstruuje kvazilicenční omezení autorského práva, které však přesahuje užití školního díla pro vnitřní potřebu školy, neboť jeho účelem je zveřejnění díla (srovnej § 4 odst. 1 autorského zákona). Stejně jako pro jakékoliv zákonné omezení autorského práva platí i v tomto případě omezující (restriktivní) výklad, který musí být v souladu s tříkrokovým testem, který je výslovně vyjádřen v § 29 odst. 1 autorského zákona (srovnej Helena Chaloupková, Petr Holý, Autorský zákon, C.H.BECK, 4. Vydání 2012).

25.       V tomto případě je proto nutné provést test proporcionality, tak, jak ho uvádí § 29 odst. 1 autorského zákona. Toto ustanovení upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence.

26.       Tradiční doktrinální výklad rozsahu všech omezení autorského práva vychází z kritéria „spravedlivého nakládání“. Bezvýjimečně se jedná o výklad dovoleného zásahu, který je vždy zužující (restriktivní), což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu, do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném zájmu zasahuje.

27.       Dovolená jsou tak pouze bezesmluvní užití díla:

[1] která jsou stanovena ve zvláštních případech stanovených v autorském zákoně; rozšiřujícím výkladem též v jiném zákoně, neboť druh zákona není rozhodný, význam má jen „zvláštní případ“ a „zákon“,

[2] která nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla,

[3] jimiž nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autorů (srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon, C.H.BECK, 1. vydání, 2007, str. 341).

28.       První z uvedených podmínek považuje dovolací soud za splněnou, neboť k omezení autorských práv žalobce došlo na základě zákona o vysokých školách v souladu s § 47b uvedeného zákona.

29.       K druhé z nastíněných podmínek dovolací soud uvádí, že zveřejnění disertační práce (obou jejích verzí) žalovanou se nejeví být v rozporu s běžným způsobem užití díla, neboť závěrečné práce tvoří jeden z předpokladů pro úspěšné zakončení studia, jejich účel je tedy primárně studijní, běžný způsob užití díla tedy obsahuje i zásadu odevzdání práce za účelem završení studia.

30.       Pokud současně nastane případ, že student se svou prací nakládá také jinak, například jestliže na základě licenční smlouvy, kterou uzavře s vydavatelem, je tato práce paralelně vydána, má autor v takovém případě – jak již bylo naznačeno výše - možnost požádat o její částečné či úplné znepřístupnění. V předmětném řízení však nebylo prokázáno, že by tuto možnost žalobce využil. Dovolací soud současně poznamenává, že ustanovení § 47b zákona o vysokých školách, na jehož základě začala dovolatelka uveřejňovat závěrečné práce studentů, vstoupilo v účinnost v roce 2006 a v době odevzdání první verze disertační práce žalobce již bylo účinné pět let.

31.       Dovolací soud neshledal ani nepřiměřené dotčení oprávněných zájmů žalobce jako autora, neboť, jak bylo řečeno, žalobce měl možnost publikaci své práce žalovanou vyloučit. Jestliže tak neučinil a ani při druhém odevzdání práce, kdy již o uveřejnění první verze této práce věděl, žádné výhrady nevznesl, nemohlo být jeho očekávání legitimní.

32.       Protože právní posouzení zvolené odvolacím soudem je z výše vyložených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud postupem podle ustanovení § 243e o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

 

 

Poř. č. 3         

 

            Pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy.

    Úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014)

 

1.      O k r e s n í  s o u d  ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 12 C 107/2012-157, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2014, č. j. 12 C 107/2012-186, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. na LV č. 234 pro k. ú. S. V. n O., a to k objektu bydlení na pozemku parc. č. 180/33 s hospodářskou budovou s podzemním sklepem, bazénem, pozemkům parc. č. 180/33, parc. č. 180/20 a parc. č. 180/19 a dále ke garáži nezapsané v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. 180/20 (výrok I.), všechny uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku ve výši 1 000 000 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VI.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože reálné dělení domu a pozemků je technicky možné, je spojeno s vysokými finančními náklady, navíc žalobkyně o toto řešení nemá zájem a rovněž žalovaný na stavební úpravy s předpokládanými náklady 490 000 Kč nemá finanční prostředky a vylučuje to i jeho zdravotní stav, a proto k reálnému dělení rodinného domu a pozemků přistoupit nelze, neboť to není v dané věci účelné. Jelikož nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možné považovat za důvody hodné zvláštního zřetele, jež by opodstatňovaly nevyhovění žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž zohlednil, že žalovaný od roku 2005 nemovitosti fakticky sám užívá, stará se o ně a v rodinném domku chce nadále bydlet. Naopak žalobkyně o uvedené nemovitosti zájem nemá a má svou otázku bydlení vyřešenou.

2.         K odvolání žalovaného K r a j s k ý   s o u d  v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 8 Co 440/2014-224 a 8 Co 441/2014-224, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. na LV č. 234 pro k. ú. S. V. n O., a to k objektu bydlení, který je součástí pozemku parc. č. 180/33 s hospodářskou budovou s podzemním sklepem, bazénem, k pozemkům parc. č. 180/33, parc. č. 180/20 a parc. č. 180/19 a dále ke garáži nezapsané v katastru nemovitostí, která je součástí pozemku parc. č. 180/20 (dále jen „předmětné pozemky“), nařídil prodej předmětných pozemků s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že každý nabude ½ výtěžku, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů státu v částce 3 725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a že se žalovanému povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů státu neukládá (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

3.         Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že reálné rozdělení předmětných pozemků není možné, neboť náklady na rozdělení věci by si vyžádaly vynaložení 490 000 Kč, což je v poměru k celkové hodnotě nemovitostí ve výši 2 020 000 Kč značně vysoká částka. Odvolací soud se proto zabýval tím, zdali je možné přikázat předmětné pozemky za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků, tento způsob vypořádání však předpokládá, že ten ze spoluvlastníků, kterému bude věc přikázána, má finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu. V daném případě, kdy žalovaný nemá finanční prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni, kdy nemá žádné úspory, jeho jediným příjmem je starobní důchod ve výši 14 000 Kč a kdy sám tvrdí svou insolventnost, nepřichází tento způsob vypořádání v úvahu. Vzhledem k tomu bylo nutno přistoupit k nařízení prodeje předmětných pozemků jako jediného možného způsobu vypořádání spoluvlastnictví mezi účastníky, když nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby z důvodů tvrzených žalovaným. Ty odvolací soud posoudil jako okolnosti trvalé povahy, jež nelze podřadit pod ustanovení § 1140 odst. 2 obč. zák. Současně pak uzavřel, že ze strany žalobkyně nejde ani o zneužití práva, které by ve smyslu § 8 občanského zákoníku opodstatňovalo odepření práva žalobkyně domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

4.         Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným pozemkům a kterou současně nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že každý ze spoluvlastníků obdrží ½ výtěžku, podal žalovaný dovolání, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jedná se konkrétně o výklad § 1140 odst. 2 obč. zák., podle kterého nemůže spoluvlastník žádat o zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Žalovaný je si vědom historické judikatury Nejvyššího soudu, který tyto otázky řešil ve vztahu k obecnému zákoníku občanskému, současná právní úprava však není zcela totožná, a proto je nevyhnutelné, aby se dovolací soud k této otázce vyjádřil. Žalovaný spatřuje důvody pro zamítnutí žaloby v tom, že žalobkyně podala žalobu zcela nečekaně, když se nepokusila o uzavření mimosoudní dohody, což po osmi letech akceptace stavu, kdy rodinný dům obýval toliko žalovaný, byl pro žalovaného zcela překvapivý a nepředvídatelný krok. Žalovaný upozorňuje na svůj vysoký věk (71 let) spojený s nepříznivým zdravotním stavem, kdy je prakticky invalidní, trpí cukrovkou a poruchou hybnosti a je schopen vykonávat chůzi jen za pomoci francouzských holí. Z toho dovozuje, že zrušením spoluvlastnictví a následným prodejem pozemků by došlo na straně dovolatele k závažné újmě na jeho právech. Dále se domnívá, že žalobkyně měla v úmyslu podáním žaloby způsobit žalovanému problémy v souvislosti s jeho bydlením. Žalobkyně o předmětné pozemky nemá zájem, otázku bydlení má za vyřešenou a sám soud prvního stupně si nebyl jistý, zda si žalovaný za část výtěžku, kterou obdrží, bude schopen zajistit jiné bydlení. V případě výkonu rozsudku odvolacího soudu by se tak mohl ocitnout bez střechy nad hlavou. Dovolatel má tak za to, že odvolací soud nesprávně posoudil danou věc, když dostatečně nezohlednil konkrétní okolnosti případu. Odvolací soud řádně nezohlednil výjimky z práva požadovat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, čímž dochází na straně žalovaného k nenapravitelné újmě. Otázkou také zůstává, zdali žalobkyně vzhledem ke konkrétní situaci a dosavadní pasivní postoj k dispozici s předmětnými pozemky nepodala žalobu v nevhodnou dobu. Je třeba také zhodnotit, zdali by zrušení podílového spoluvlastnictví a následný prodej předmětných pozemků nebyl s ohledem na konkrétní nastolenou situaci v rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5.         Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Odvolací soud posoudil celou věc řádně a správně. Je to ona, kdo je celou situací fakticky postižen, když je po dobu osmi let nucena si zajišťovat bydlení pouze v podnájmu bez možnosti opatřit si trvalé bydlení. Předmětné pozemky nelze spolu s žalovaným užívat pro každodenní závažné neshody a hrubé chování ze strany žalovaného, což bylo konečně i důvodem pro rozvod manželství. Není pravdou, že by v případě zrušení spoluvlastnictví a prodeje předmětných pozemků byl žalovaný postižen na svých právech a došlo by u něj k tvrzené nenapravitelné újmě, když v případě prodeje by obdržel finanční částku, která by mu posloužila k zajištění bydlení a ještě by mu zbyla nezanedbatelná částka na jeho další potřeby. Není pravdou, že by se žalobkyně měla v minulosti s žalovaným ústně dohodnout, že rodinný dům včetně pozemků bude převeden na vnuky. Co se týče finančních nákladů žalovaného vzniklých v souvislosti s užíváním domu, mohl na tyto náklady použít finanční částku ve výši 73 521 Kč, která byla uspořena za trvání manželství a připadla žalovanému. Žalobkyně je rovněž starší osobou, která pobírá starobní důchod ve výši 12 714 Kč, přičemž za nájemné a služby spojené s užíváním bytu platí částku 7 600 Kč. Pokud by byla situace vyřešena tak, jak navrhuje žalovaný, byla by krajně znevýhodněna a reálně by situace vypadala tak, že by žalovaný sám nadále užíval celý rodinný dům a předmětné pozemky a žalobkyně by nadále musela bydlet v prozatímně zajištěném bydlení. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

6.         Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

7.         I když soud prvního stupně při posouzení nároku žalobkyně postupoval správně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák.“), jestliže rozhodoval před 1. 1. 2014, odvolací soud, který k odvolání žalovaného rozhodoval po 1. 1. 2014, postupoval správně již podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 /uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 /dostupný na www.nsoud.cz/).

8.         Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

9.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10.       Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11.       Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

12.       Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, za jakých okolností lze zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z.

13.       Jelikož tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a dovolatel závěry odvolacího soudu napadá, je dovolání pro řešení této otázky přípustné, není však důvodné.

14.       Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

15.       Toto ustanovení zakotvuje a vyjadřuje zásadu, která sice nebyla v předchozí právní úpravě, obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., explicitně vyjádřena, nicméně kterou odborná literatura (k tomu srovnej např. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2011, str. 273) i judikatura (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1372/2011 /dostupné na www.nsoud.cz/, či usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1984, sp. zn. 11 Co 183/85 /uveřejněné pod č. 41/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/), již dříve bez jakýchkoliv pochybností uznávaly. Z této zásady vyplývá, že setrvání ve spoluvlastnictví není povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku (§ 1140 odst. 2, věta první, o. z.).

16.       Z tohoto základního východiska vycházely i principy a východiska připravované právní úpravy obsažené v občanském zákoníku se zdůrazněním, že „absolutní“ nemožnost zrušení spoluvlastnictví z důvodů  zvláštního zřetele hodných (§ 142 odst. 2 obč. zák.) bude nahrazena „relativní“, tj. časově (s ohledem na přirozený běh věcí) omezenou nemožností s výslovnou normativní inspirací v rakouské právní úpravě a poukazem na to, že občanským zákoníkem (z roku 1964) připuštěné znemožnění zrušení vlastnického společenství odporuje mezinárodním úmluvám o lidských právech (k tomu srovnej Eliáš, K. – Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Linde Praha a. s., 2001, str. 190 – 191).

17.       Tato východiska akceptovala i následně přijatá právní úprava a vyjádřila je v důvodové zprávě k návrhu občanského zákoníku s tím, že zatímco občanské právo platné do roku 1950, dokdy byl účinný císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“), obsahovalo standardní úpravu spoluvlastnictví, odpovídající klasickým pravidlům, občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 založily právní konstrukce jdoucí proti této úpravě. Výslovně se v této souvislosti poukazovalo a kriticky zdůrazňovalo, že byl „institut spoluvlastnictví spravující se tradičními a všeobecně uznanými pravidly (např. zásada ‚Nikdo nesmí být nucen setrvávat ve společenství‘ zahrnutá do Všeobecné deklarace lidských práv) zatížen mnoha prvky, cizími jeho samotné podstatně“, například možností absolutního zabránění zrušení spoluvlastnictví (k tomu srovnej Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, str. 483).

18.       Tento přístup k základním pravidlům setrvání ve spoluvlastnictví, resp. k právu domáhat se likvidace spoluvlastnického vztahu, přijala i zdůraznila i současná odborná literatura, jejíž závěry dovolací soud sdílí, poukazem na to, že i když úprava obsažená v o. z. o. neobsahovala normativ obdobný § 1140 odst. 1 o. z., neznamenalo to, že by právo spoluvlastníka na ukončení spoluvlastnického vztahu nebylo respektováno. Vycházela z něj celá koncepce úpravy likvidace spoluvlastnictví, přičemž výchozí pravidlo o absenci nutnosti setrvání ve spoluvlastnictví vyjádřil o. z. o. v § 830 větě druhé, podle níž každý podílník „může zpravidla žádati také za zrušení společenství, avšak nikoliv v nevhodný čas nebo v neprospěch ostatních. Musí si tudíž dáti líbiti odklad přiměřený okolnostem, jemuž se nelze dobře vyhnouti“ (k tomu srovnej : Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 543).

19.       Právo spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnictví tak mohlo být omezeno pouze na základě zákona nebo na základě smluvního závazku spoluvlastníka pokračovat ve spoluvlastnictví (§ 831 o. z. o.). Jinak odborná literatura zdůrazňovala, že „nárok podílníkův na zrušení společenství jest podle zákona bezvýjimečný; podílník nemusí prokazovati zájem, který má na zrušení společenství“ (k tomu srovnej Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, str. 605) a poukazovala na to, že každý spoluvlastník mohl „kdykoliv žádati za zrušení spoluvlastnictví“ (k tomu srovnej Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, str. 70).

20.       Právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04 /dostupné na http://nalus.usoud.cz/), přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

21.       Z uvedeného vyplývá, že § 1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Je ovšem zřejmé, že toto pravidlo by se uplatnilo i při absenci § 1140 odst. 1 o. z., neboť vyplývá ze samotného odstavce 2. Neuplatní se však výjimečně, neboť omezení tohoto práva může vyplývat ze zákona nebo mít smluvní základ.

22.       Občanský zákoník v této souvislosti obsahuje vícero omezení možnosti domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V první řadě nesmí spoluvlastník o oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2, věta druhá, o. z.). Dále si podle § 1154 a § 1157 o. z. mohou spoluvlastníci ujednat, že nebudou žádat oddělení ze spoluvlastnictví nebo zrušení spoluvlastnictví po určitou dobu, nejvýše však po dobu deseti let. Podle § 1155 odst. 1 ve spojitosti s § 1157 o. z. může soud na návrh spoluvlastníka odložit oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení, má-li tím být zabráněno majetkové ztrátě nebo vážnému ohrožení oprávněného zájmu některého spoluvlastníka, a prodloužit tak trvání spoluvlastnictví, nejdéle však o dva roky. V neposlední řadě podle § 1155 odst. 2 ve spojení s § 1157 o. z. může být oddělení ze spoluvlastnictví či jeho zrušení odloženo pořízením pro případ smrti.

23.       Pro posuzovaný případ jsou rozhodující toliko omezení obsažená v § 1140 odst. 2 věta druhá o. z, jejichž aplikace a výkladu se dovolatel dovolává.

24.       Důvodová zpráva k § 1140 o. z. uvádí, že zásada, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, je klasickou zásadou objevující se standardně ve všech právních řádech, která je prolomena principem nejnutnější ochrany spoluvlastníků (k tomu srovnej Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2012, str. 491). Jelikož právní úprava chrání vlastníky jen v nejnutnějších případech, lze z toho dovodit, že výjimky stanovené v § 1140 odst. 2 větě druhé o. z. je třeba vykládat restriktivně.

25.       Jelikož znění § 1140 odst. 2 o. z. je – jak vyplývá z dosavadního výkladu – zjevně inspirováno § 830 o. z. o., podle něhož „každý podílník jest oprávněn naléhati na vyúčtování a na rozdělení výnosu. Zpravidla může žádat i zrušení společenství; nikoliv však nevčas nebo na újmu ostatních“, je možné při interpretaci § 1140 odst. 2 o. z. vyjít z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu Československé republiky k tomuto ustanovení. Ta vycházela primárně z toho, že právo spoluvlastníka žádat zrušení spoluvlastnictví je podle § 830 o. z. o. omezeno jen potud, že o ně nesmí žádat v nevhodný čas nebo v neprospěch ostatních spoluvlastníků, a že se tudíž musí nechat líbit odklad přiměřený okolnostem /k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1944, sp. zn. Rv I 764/43 /uveřejněné pod č. 18 690/1944 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“, svazek XXVI, ročník 1944, str. 195/).

26.       Ustanovení § 1140 odst. 2 věta druhá o. z. v sobě zahrnuje dva případy, kdy je možné žalobu na oddělení ze spoluvlastnictví nebo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout.

27.       Prvním případem zamítnutí žaloby je „nevhodnost doby“ takového návrhu. Podle důvodové zprávy § 1140 o. z. „se nevhodnost posuzuje se zřetelem na společnou věc, na její účelové určení, na způsob jejího využití apod. Tak např. o rozdělení zemědělských pozemků je možné žádat zpravidla v době po sklizni a před osázením či osetím.“ Důvodová zpráva tak kategorii „nevhodnosti“ vztahuje k věci, která je předmětem spoluvlastnictví, což ostatně vyplývá i z prvorepublikové judikatury vztahující se k výkladu „včasnosti“.

28.       Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 2. 1926, sp. zn. Rv II 825/25 (publikovaného pod č. 5764/1926 ve Vážného sbírce, svazek VIII.a, ročník 1926, str. 286), „pro posouzení včasnosti dle §u 830 obč. zák. nerozhodují osobní poměry spoluvlastníků a z nich vyplývající škoda neb újma, nýbrž rozhodují objektivní poměry věci samé se týkající a na ni účinkující“.  V rozhodnutí ze dne 13. 1. 1925, sp. zn. Rv II 902/24 (publikovaném pod č. 4 553/1925 ve Vážného sbírce, svazek VII.a, ročník 1925, str. 71) Nejvyšší soud ČSR shodně vysvětlil, že pro posouzení včasnosti zrušení společenství dle §u 830 obč. zák. nerozhodují osobní poměry spoluvlastníků a z těchto snad vyplývající škoda neb újma, nýbrž rozhodují objektivní, věci samé se týkající a na ni účinkující poměry. Zdůrazněný poukaz na objektivnost poměrů, jež se týkají společné věci samé a mají na ni věcný účinek vyplýval z judikatury bez jakýchkoliv pochybností (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 /publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 3. 1919, sp. zn. Rv II 69/19 /publikované pod č. 101/1919 ve Vážného sbírce, svazek I., ročník 1919, str. 172/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 10. 1919, sp. zn. Rv I 424/19 /publikované pod č. 295/1919 ve Vážného sbírce/).

29.       Shodný přístup, akceptující závěry judikatury, vyzdvihovala a zdůrazňovala i odborná literatura s tím, že pro posouzení včasnosti jsou rozhodné pouze objektivní poměry věci samé, nikoliv osobní poměry spoluvlastníků (k tomu srovnej např. Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2012, str. 70).

30.       K uvedeným závěrům se hlásí i současná rakouská literatura a judikatura, jejichž závěry lze argumentačně též použít, neboť § 830 o. z. o. v Rakousku v nezměněné podobě platí do současné doby. Kritérium „nevhodnosti doby“ je považováno za okolnost objektivní, které stojí mimo spoluvlastníky (k tomu srovnej např. Sailer, H. In: Koziol, H. – Bydlinski, P. – Bollenberger, R. Kurzkommentar zum ABGB. Wien: Springer, 2010, str. 737, jakož i např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 28. 6. 1999, sp. zn. 3 Ob 125/97x a rozhodnutí téhož soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 5 Ob 134/12k /obě rozhodnutí dostupná na www.ris.bka.gv.at/). Nevhodná doba je tedy objektivní, mimo spoluvlastníky ležící a vůči všem stejně působící okolnost, která činí zrušení spoluvlastnictví nevýhodným nebo neúčelným [k tomu srovnej: Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. Wien: Springer, 2010, str. 96].

31.       Objektivní charakter kritéria „nevhodnosti“ v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správný i současná odborná literatura (k tomu srovnej např. Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 385) se zdůrazněním, že jde o okolnosti, které se týkají věci samé a mají na ni věcný účinek (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 543).

32.       Druhým důvodem zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je skutečnost, že žaloba byla podána k újmě jen některého ze spoluvlastníků. Dovolací soud při hodnocení tohoto kritéria umožňujícího zamítnutí žaloby vychází z toho, že i toto hledisko je zjevně inspirováno ustanovením § 830 o. z. o., byť ten hovořil  o „újmě ostatních“ spoluvlastníků, zatímco § 1140 odst. 2 bere za základ „újmu některého ze spoluvlastníků“. Tím však podle přesvědčení dovolacího soudu nemá být změněna podstata daného kritéria, ale pouze zdůrazněno to, že důvodem pro zamítnutí žaloby může být v poměrech konkrétního případu i okolnost představující újmu i jenom některého ze spoluvlastníků, tím spíše pak újmu i spoluvlastníků dalších nebo všech zbývajících (kromě žalobce). Inspirace úpravou obsaženou v § 830 o. z. o. je patrná i zde z důvodové zprávy, jež zdůrazňuje, že průlom do práva domáhat se zrušení spoluvlastnictví je založen požadavkem na to, aby nebyl proveden v neprospěch ostatních spoluvlastníků (shodně Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 546, nebo Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 385).

33.       I při posuzování této překážky bránící zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČSR zdůrazňující, že zatímco v případě hlediska „včasnosti“ se toto posuzovalo prostřednictvím kritérií objektivní povahy, v případě „újmy ostatních“ spoluvlastníků jsou rozhodující hlediska subjektivní.

34.       Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 10. 1919, sp. zn. Rv I 424/19 (publikovaného pod č. 295/1919 ve Vážného sbírce), „při řešení otázky, je-li navrhovaný prodej na újmu tomu kterému podílníku, nepřicházejí pak již v úvahu poměry objektivní, tu rozhodují spíše okolnosti a ohledy subjektivní, neboť jen podle osobních poměrů podílníků lze posouditi, zda by tito prodejem ve svých majetkových právech a zájmech byli zkráceni a takto z prodeje měli škodu.“

35.       V rozhodnutí ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 (publikovaného pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce) Nejvyššího soud ČSR vysvětlil, že „zatímco pro »včasnost« zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodny pouze poměry objektivní, pro újmu ostatních spoluvlastníků přicházejí v úvahu jich subjektivní poměry“.

36.       Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 (publikovaného pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce), „za újmu ve smyslu § 830 obč. zák. ospravedlňující odklad dle okolností přiměřený, jemuž nelze se snadno vyhnouti, nemožno pokládati skutečnost, že žalovaná snad ztratí určité osobní výhody, vyplývající dosud ze společného vlastnictví, zejména dosavadní bezplatné užívání místností ve společném domě, když tato nevýhoda může stihati žalovanou ne jen tentokráte, nýbrž vždy, kdykoli se dům prodá, a kdyby se mělo hleděti k této – nikoliv pomíjející, nýbrž trvalé – nevýhodě, byla by žalující straně vůbec odňata možnost, použiti práva, propůjčeného jí v § 830 obč. zák.“

37.       Tento přístup se prosazoval i v odborné literatuře, která shodně vycházela z toho, že pro posouzení újmy ostatních spoluvlastníků přicházejí do úvahy jejich subjektivní poměry (k tomu srovnej např. Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, str. 70 – 71).

38.       I současná rakouská literatura a judikatura vychází ze stejných principů, tedy újmy ostatních spoluvlastníků, kterou umožňuje posuzovat také jen ze subjektivního hlediska, tedy vzhledem k subjektivním zájmům jiných spoluvlastníků, např. v případě nezletilosti, těžkého onemocnění apod. (k tomu srovnej Iro, G. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. Wien: Springer, 2010, str. 96, nebo rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 9. 9. 1993, sp. zn. 8 Ob 592/93, a tam citovaná judikatura /dostupné na www.ris.bka.gv.at/).

39.       Subjektivní charakter kritéria „újmy spoluvlastníka (spoluvlastníků)“ v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správný i současná odborná literatura (k tomu srovnej např. Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 385) se zdůrazněním, že jde o okolnosti, které se týkají věci samé a mají na ni věcný účinek (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 547).

40.       Pro obě omezení vyplývající z § 830 o. z. o. potom platily závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikovaném pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce): „Námitka nevčasnosti nebo škodlivosti žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoli trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávati v dohledné době“ (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 9. 1921, sp. zn. Rv I 336/21 /publikované pod č. 1187 ve Vážného sbírce/). Požadavek na přechodnou povahu těchto překážek byl sdílen judikaturou zcela jednotně se zdůrazněním toho, že trvalost překážky by totiž trvale vylučovala základní možnost spoluvlastníka domáhat se zrušení spoluvlastnického poměru (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 1. 1922, sp. zn. RV I 826/21 /publikované pod č. 1438/1922 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 9. 1923, sp. zn. Rv I 1218/22 /publikované pod č. 2960/1923 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 /publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 /publikované pod č. 5231/1925 ve Vážného sbírce/ nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1923, sp. zn. Rv I 1317/22 /publikované pod č. 2387/1923 ve Vážného sbírce/).

41.       Ze zcela shodného přístupu zdůrazňujícího přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického poměru vycházela i odborná literatura formulací kategorického závěru, podle kterého „překážkou zrušení společenství jsou pak pouze okolnosti přechodného rázu, nikoli však takové nepříznivé poměry nebo vady společné věci, které nelze odstraniti anebo jejichž trvání nelze dohlédnouti, neboť jinak by rozdělení společné věci bylo nikoliv odloženo, nýbrž vůbec vyloučeno.“ (Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1936, nákladem právnického knihkupectví a nakladatelství V. Linhart v Praze, s. 606, nebo Sedláček, J. Vlastnické právo. Praha: Wolters Kluwer (reprint), 2012, str. 70 – 71).

42.       Požadavek přechodné povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví je zdůrazňován i současnou rakouskou literaturou i judikaturou (k tomu srovnej Koziol, H. – Welser, R. Grundriß des bürgerlichen Rechts. Band II. Wien: Manz, 1996, str. 56, nebo rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 5 Ob 197/13a,  a tam citovaná judikatura dostupné na www.ris.bka.gv.at/).

43.       Přechodnost překážek bránících zrušení spoluvlastnického vztahu v režimu § 1140 odst. 2 o. z. pak přijala jako správné východisko i současná odborná literatura (k tomu srovnej např. Švestka, J. – Dvořák, J. – Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 385, nebo Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 547). Závěr o uplatnitelnosti požadavku na přechodnou existenci překážek bránících zrušení spoluvlastnictví pak podporuje i konstrukce ostatních zákonem předvídaných překážek omezujících likvidaci spoluvlastnického vztahu, ať již v podobě smluvního odkladu zrušení spoluvlastnictví (§ 1154 o. z.) nebo odkladu zrušení spoluvlastnictví založeného rozhodnutím soudu (§ 1155 o. z.).

44.       Na základě výše uvedeného tak lze uzavřít, že v poměrech § 1140 odst. 2 o. z. jsou pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), zatímco pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy.

45.       Z uvedeného je zřejmé, že námitky proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví.

46.       V předmětné věci dovolatel tvrdil, že „zůstává otázkou, zdali žalobkyně vzhledem na konkrétní situaci a dosavadní postoj k dispozici s předmětnými pozemky nepodala žalobu v nevhodnou dobu“. Tato námitka je zcela nekonkrétní, žalovaný jí nevystihuje žádnou skutečnost objektivního charakteru, která by se vztahovala ke společným věcem, a proto odvolací soud zcela správně dovodil, že nebyly shledány důvody pro zamítnutí zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro „nevhodnost doby“.

47.       Dovolatel nicméně namítal konkrétní subjektivní okolnosti (vysoký věk, zdravotní potíže, úzká citová vazba k domu), které zjevně mají mířit k hledisku újmy způsobené žalovanému.

48.       V rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 (uveřejněném pod č. C 10 358 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud uvedl, že „pro rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu je otázka zajištění bydlení pro ty spoluvlastníky, kteří ztrácejí či mohou ztratit právní důvod k bydlení ve vypořádávaném obytném domě, vždy významná, nicméně je ji třeba posuzovat v kontextu všech dalších relevantních okolností“.

49.       Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 2, str. 52), uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publikovaného pod č. 231/2000 Sb.), „právo na bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy se jeví být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít v úvahu mimo jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše poskytnuté náhrady jim umožní si pořídit jiné bydlení; přitom je třeba vzít v úvahu i rozdíl mezi právním postavením osoby bydlící v bytě na základě věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z nich“.

50.       Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k § 142 odst. 2 obč. zák. není na § 1140 odst. 2 o. z. bez dalšího uplatnitelná, protože právní úpravy vycházejí z odlišných východisek; pokud jde o možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je možné z ní částečně vyjít potud, že na podstatě práva na bydlení jakožto základního práva se nabytím účinnosti občanského zákoníku ničeho nezměnilo. Vzhledem k tomu musí nalézací soudy při zkoumání subjektivních okolností podle § 1140 odst. 2 o. z. brát v úvahu nejen závěry prvorepublikové judikatury, ale i výše uvedená kritéria vztahující se k právu na bydlení a řádně odůvodnit, zdali je výjimečně pro existenci dočasných okolností případu spravedlivé „pro tentokrát“ žalobu zamítnout.

51.       V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. představuje obdobně jako ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

52.       Z konstantní judikatury dovolacího soudu k těmto normám vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003 /uveřejněný pod č. C 2419 v Souboru/). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska § 142 odst. 2 obč. zák. (obdobně z hlediska § 1140 odst. 2 o. z.) by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007 /uveřejněné pod č. C 5777 v Souboru/). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1236/2009 /uveřejněný pod č. C 10 358 v Souboru/).

53.       Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že nejsou splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., když uzavřel, že všechny žalovaným uváděné okolnosti (vyšší věk, zdravotní stav a úzké citové vazby na dům), nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Proto neshledal důvody k zamítnutí žaloby z důvodů § 1140 odst. 2 o. z.  a  jeho závěry jsou v daném ohledu zcela správné.

54.       Důvodnou není ani poslední dovolatelem uplatněná námitka, že zrušení spoluvlastnictví a následný prodej předmětných pozemků je s ohledem na konkrétní situaci v rozporu s dobrými mravy.

55.       Dovolatel v této souvislosti především přehlíží, že korektiv výkonu subjektivních práv a povinností s ohledem na dobré mravy, jenž měl oporu v § 3 odst. 1 obč. zák., se v této konkrétní formulační podobě v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. již nepromítá.

56.       V souvislosti s tvrzeným „rozporem s dobrými mravy“ dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, z níž by se podávala možná přípustnost dovolání, když se omezuje pouze na konstatování, že „zrušení spoluvlastnictví a následný prodej nemovitostí by byl zřejmě s ohledem na nastolenou situaci v rozporu s dobrými mravy“. Z podstaty této námitky a její vazby na vylíčení obsahu dovolání však vyplývá, že se dovolatel dovolává posouzení a hodnocení výkonu práva žalobkyně, která podala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a naznačuje účelovost jejího postupu ve snaze způsobit „dovolateli problémy v souvislosti s jeho bydlením“, zatímco ona sama má potřebu bydlení uspokojenou. Tím nenaznačuje nic jiného, než že ze strany žalobkyně má jít o zneužití práva, čehož se také zjevně dovolává. Nedůvodně však v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že tuto okolnost ve svém rozhodování nezohlednil, neboť odvolací soud se správně touto námitkou zabýval z pohledu ustanovení § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

57.       Podle přesvědčení dovolacího soudu obecná aplikovatelnost úpravy obsažené v § 8 o. z. nevylučuje její použití v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí žaloby v režimu § 1140 odst. 2 o. z., neboť ustanovení § 8 o. z. je ustanovením obecným pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (shodně Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 120). To platí tím spíše, že zákaz zneužití práva dopadá v prvé řadě na práva majetková (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 151), kam právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bez jakýchkoliv pochybností patří. Jeho uplatnění se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva.

58.       I rakouský Nejvyšší soudní dvůr upozorňuje na to, že požadavek spoluvlastníka na zrušení spoluvlastnictví musí být poměřen principem Treu und Glauben, což v české právní úpravě odpovídá principu poctivosti, resp. jedné z jeho forem, kterou je zákaz zneužití práva (srovnej rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 30. 4. 1985, sp. zn. 5 Ob525/85 /dostupné na www.ris.bka.gv.at/). V aktuálním rozhodnutí ze dne 24. února 2015, sp. zn. 5 Ob8/15k (dostupném na www.ris.bka.gv.at), se rakouský Nejvyšší soudní dvůr znovu přihlásil ke své ustálené judikatuře, podle které překážky zrušení spoluvlastnictví, kterými jsou „nevhodná doba“ a „újma ostatních“ představují konkretizaci požadavku jednání spoluvlastníka v rámci vztahu k ostatním v souladu se zásadou Treu und Glauben. Uvedl také, že je výjimečně umožněno v judikatuře i přímo na základě této zásady poměřit požadavek spoluvlastníka na zrušení spoluvlastnictví.

59.       Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.

60.       Důvody uváděné dovolatelem vystihují tu část názorů vyjádřených v odborné literatuře jednotně přijímajících, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).

61.       V předmětné věci dospěl odvolací soud k závěru, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že podání žaloby a uplatnění práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobkyně a postup žalobkyně v řízení by zakládal důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Dovolací soud nespatřuje ani žádnou okolnost pro závěr, že by se ze strany žalobkyně jednalo o výkon jejího práva v rozporu s jeho účelem. Odvolací soud po shrnutí prvorepublikové judikatury, v níž zdůraznil, že překážky zrušení spoluvlastnictví mají být dočasného charakteru, žalobě vyhověl s poukazem na to, že se jedná o důvody trvalé povahy, které nemohou představovat důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z.

62.       Odvolací soud při hodnocení možného zneužití práva ze strany žalobkyně správně přihlédl nejen k (dlouhodobé) situaci žalovaného, nýbrž přihlédl i k oprávněným zájmům žalobkyně, přičemž dovodil, že by zamítnutím žaloby žalobkyně významně utrpěla na svých právech. Pokud by totiž byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, žalobkyně by své právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mohla v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen žalovaný. Ostatně okolnosti vyššího důchodového věku a příjem ze starobního důchodu, na které poukazuje žalovaný, jsou okolnostmi, které jsou obdobně dány i na straně žalobkyně, která navíc musí vynakládat finanční prostředky na uspokojování její potřeby bydlení. Zachování spoluvlastnického vztahu při dlouhodobých neshodách mezi účastníky pak zjevně vylučuje i okolnost, že by žalobkyně mohla předmětné nemovitosti také užívat a reálně využívat jejich užitnou hodnotu.

63.       Dovolací soud dále zdůrazňuje, že žalovaný předmětné pozemky užívá výlučně sám po dobu více jak osm let (od roku 2005), když žalobkyně se od žalovaného odstěhovala pro neshody se žalovaným, přičemž po tuto dobu své bydlení žalovaný nikterak neřešil a žalobkyně si zajišťovala uspokojení potřeby bydlení jiným způsobem spojeným s vynakládáním finanční prostředků. Za této situace při existujících neshodách mezi účastníky muselo být žalovanému zřejmé, že se žalobkyně kdykoliv může domáhat řešení spoluvlastnického vztahu zejména ze situace, kdy pro tvrzené neshody se žalovaným společně nemovitosti neužívají i jenom proto, aby mohla profitovat z majetkové hodnoty, která je s jejím spoluvlastnickým vztahem spojena a kterou jinak využíval toliko žalovaný užívající nemovitosti nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Vytýká-li žalovaný tvrzený nezájem žalobkyně o řešení spoluvlastnického poměru v době před podáním žaloby, zcela shodnou výtku je možno adresovat také žalovanému tím spíše, že v tomto období užíval předmětné pozemky sám a žalobkyně byla z jejich užívání fakticky vyloučena bez odpovídající kompenzace. Soud prvního stupně také s ohledem na žalovaným tvrzenou úzkou citovou vazbu k předmětným pozemkům rozhodl, že je přikáže za náhradu do vlastnictví žalovanému, což však žalovaný odmítl s tím, že by si nejspíše přál zachován současný stav, kdy žalobkyně ponechá žalovanému bezúplatně předmětné pozemky ve výlučném užívání.

64.       Dovolací soud se přes značnou citlivost otázky domnívá, že zpeněžením předmětných pozemků v hodnotě přesahující 2 000 000 Kč, z jehož výtěžku žalovanému připadne rovná polovina, bude mít žalovaný přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, když ostatně i žalobkyně uspokojuje svou potřebu bydlení prostřednictvím nájemního vztahu. Potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková judikatura vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 /publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce/).

65.       Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věci rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Jestliže žalovaný vytýká žalobkyni, že před podáním žaloby se na něj s takovým požadavkem neobrátila, je zřejmé, že i kdyby tak žalobkyně učinila, ačkoliv stejnou aktivitu mohl a měl vyvinout i žalovaný, má-li zájem nemovitosti trvale do budoucna užívat, na podstatě věci by to nemohlo ničeho změnit, protože v průběhu řízení ze strany žalovaného nebyla uplatněna žádná alternativa likvidace nebo zachování spoluvlastnického vztahu, která by byla pro oba účastníky přijatelná, což se ostatně projevilo i v konečném způsobu vypořádání spoluvlastnictví, kde žalovaný nesouhlasil ani s přikázáním předmětných pozemků do jeho výlučného vlastnictví. Jestliže totiž žalovaný chce i nadále předmětné pozemky užívat výlučně sám, ale není ochoten poskytnout žalobkyni žádnou formu finančního vypořádání, je podle přesvědčení dovolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že ani mimosoudní jednání účastníků nemohlo vést k žádnému rozumnému řešení, které by bylo přijatelné pro obě strany.

66.       Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.

67.       Za této situace se dovolací soud shoduje se závěrem odvolacího soudu, že ze strany žalobkyně nejde o zjevné zneužití práva, kterému by v režimu § 8 o. z. měla být odepřena ochrana.

68.       S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

69.       Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 1 010 000 Kč (polovina obvyklé ceny předmětných nemovitostí) podle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl soudu doručen 25. 11. 2014, částkou 12 340 Kč (vyjádření k dovolání ze dne 25. 11. 2014 – § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky). K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2 654,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Žalobci proto na náhradě nákladů řízení přináleží částka 15 294,40 Kč.

70.       Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2, věty první, o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) (část věty před středníkem) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

71.       Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.) zrušil s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu (uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.), nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o. s. ř.

 

Poř. č. 4         

 

            Nerozhodne-li předseda senátu o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, a vznikne-li (následně) spor např. o pravost podpisu účastníka na plné moci, nelze účinky procesních úkonů, učiněných na základě plné moci zástupcem účastníka, eliminovat (jen) prostřednictvím výhrady, že konkrétní okolnosti případu vydání rozhodnutí podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. odůvodňovaly. V takovém případě je nezbytné spornou otázku (pravost plné moci) řešit dokazováním.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014)

 

 

1.        Rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, M ě s t s k ý   s o u d  v Praze uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu o zaplacení částky 11 000 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 630 125 Kč (výrok III.).

2.         Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že pohledávka žalobce za první žalovanou z titulu smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky ze dne 14. 12. 2001 (dále jen „smlouva“) ve výši 64 000 000 Kč (po odečtu plnění ve výši 11 000 000 Kč, poskytnutého prvním žalovaným, jehož vrácení se první žalovaný domáhal vzájemnou žalobou) a vůči druhé a třetímu žalovaným z titulu ručení za splnění závazku první žalovanou, je po právu.

3.         Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, domáhajíce se jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně.

4.         Podáním doručeným soudu prvního stupně 15. 6. 2006 (č. l. 126 a násl.) vzal žalobce, zastoupený M. M. (dále jen „M. M.“) na základě plné moci ze dne 14. 5. 2006 (viz č. l. 131 až 134), žalobu v celém rozsahu zpět, s tím, že důvodem pro zpětvzetí žaloby je uzavření dohody o narovnání ze dne 5. 6. 2006 (č. l. 128 až 130). Dohodu o narovnání přitom uzavřeli žalobce (jako oprávněný) a první žalovaná (jako povinná), přičemž jménem první žalované dohodu podepsal Č. M. (jako předseda představenstva) a za žalobce M. M. na základě plné moci (ze dne 14. 5. 2006). Podle dohody o narovnání měla první žalovaná zaplatit žalobci 25 000 000 Kč a to na „nově založený bankovní účet, k němuž mají podpisové oprávnění společně M. M. a Č. M.“, s tím že zmíněnou platbou bude zcela uspokojena pohledávka ze smlouvy, včetně nároku vůči ručitelům a žalobce nebude požadovat ani žádné další plnění přiznané rozsudkem soudu prvního stupně.

5.         Téhož dne (15. 6. 2006) vzala první žalovaná (s odkazem na dohodu o narovnání) zpět vzájemný návrh na úhradu částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím.

6.         Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137, zrušil svůj rozsudek ze dne 4. 4. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-109, a řízení o zaplacení částky 64 000 000 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 11 000 000 Kč s příslušenstvím zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

7.         Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, namítaje, že M. M. k uzavření dohody o narovnání ani ke zpětvzetí žaloby v dané věci nezmocnil; jeho právním zástupcem je i nadále JUDr. D. Š., advokát, který ho zastupoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

8.         Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 3. 2010, č. j. 5 Cmo 457/2009-359, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 1639/10, maje za to, že odvolací soud pochybil, když o odvolání žalobce rozhodl bez nařízení jednání.

9.         V r c h n í   s o u d  v Praze usnesením ze dne 26. 9. 2013, č. j. 5 Cmo 457/2009-604, ve znění usnesení ze dne 23. 1. 2014, č. j. 5 Cmo 457/2009-631, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006, č. j. 13 Cm 86/2003-137 (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (druhý až čtvrtý výrok) a o nákladech státu (pátý výrok).    

10.       Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování „znaleckými posudky“, výslechem žalobce a svědka M. M., jakož i dalšími v důvodech rozhodnutí odvolacího soudu specifikovanými listinami, s odkazem na ustanovení § 127, § 127a a § 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že:

            [1] Podpis zmocnitele (T. L.) na plné moci ze dne 14. 5. 2006 je pravým podpisem jmenovaného.

            [2] V poměrech dané věci neexistoval žádný objektivní důvod, proč by M. M. nemohl v dané věci jednat za žalobce, když odvolacím soudem zjištěné okolnosti vylučují protikladnost zájmů zmíněných osob.

11.       Žalobce totiž sám prohlásil, že M. M. je vlastníkem směnky a že směnku mu předává k vyrovnání dlužných částek ve výši směnečné sumy 75 000 000 Kč (viz potvrzení ze dne 8. 12. 1998 a zápis ze dne 7. 12. 2001). Důvod pohledávky M. M. za žalobcem sice nebyl prokázán, podstatné je však zjištění, že mezi uvedenými osobami „jistá pohledávka existovala, směnka ji měla zajišťovat a případně z výnosu směnky měla být uhrazena“. M. M. je „svérázný obchodník, který provozuje nepříliš ortodoxní obchody. Jeho taktikou je přimknout se k jinému subjektu a v jeho stínu, pod jeho střechou uskutečňovat své obchodní aktivity. Při jeho obchodech mu procházejí rukama značné částky, jistě alespoň v řádu desítek miliónů korun“.

12.       Jakkoliv se M. M. nestal majitelem směnky, z časových souvislostí, podle nichž „se záležitost mezi žalobcem a M. M. táhne šestý rok“ a v situaci, kdy „související pohledávka, ať byla jakákoliv, nebyla zaplacena, lze usuzovat, že žaloba byla v této věci podána v podstatě v zájmu M. M., který na výnos směnky čekal. Proto nelze považovat ani za překvapivé, že žalobce udělil M. M. plnou moc a M. M. byl současně příjemcem plnění dle smlouvy o narovnání. Vysvětlení pak má i okolnost, že „vyrovnací částka je podstatně nižší, než je nárok nepravomocně přiznaný soudem prvního stupně, když M. M. dal po nejméně osmi letech marného čekání přednost dvaceti pěti miliónovému vrabci v hrsti před čtyři a šedesáti miliónovým holubem na střeše“.

13.       Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že zruší usnesení soudu prvního stupně, popřípadě aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

14.       Dovolatel především polemizuje s právními závěry odvolacího soudu co do výkladu ustanovení § 28 odst. 4, § 32 odst. 2 a § 127 a § 127a  o. s. ř., přičemž zdůrazňuje, že:

            [1] V poměrech dané věci měl soud prvního stupně požadovat, aby podpisy na plné moci byly úředně ověřeny, když nemůže být „na libovůli soudce“, zda tímto způsobem bude v řízení postupovat. Soud prvního stupně se v důvodech svého usnesení plnou mocí z pohledu ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. nezabýval a odvolací soud provedl za účelem zjištění „pravosti“ podpisu žalobce na plné moci (nepřípustně) dokazování v rozsahu narušujícím zásadu dvouinstančnosti řízení.

            [2] Odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy (znalecké posudky) a dospěl k nesprávnému závěru o tom, že účastníci řízení nemohou předkládat revizní znalecké posudky.

            [3] Mezi zájmy žalobce a M. M. je jednoznačný střet zájmů; k tomu poukazuje (mimo jiné) na v řízení před odvolacím soudem najevo vyšlou skutečnost, že M. M. vede proti žalobci „neoprávněnou“ exekuci a že oba na sebe navzájem podali „nespočet trestních oznámení“, a současně chronologicky shrnuje další okolnosti, ze kterých dovozuje rozpor zájmů označených osob.

15.       První žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

16.       Přitom akcentuje, že:

            A) Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu ustanovení § 28 odst. 4, § 127 a § 127a o. s. ř.

            B) Dovolatel ve vztahu k hodnocení důkazů a k závěru o pravosti podpisu žalobce na plné moci nezpochybňuje právní posouzení věci.

            C) Závěr o „souladných zájmech“ žalobce a M. M. je závěrem skutkovým, který nelze v dovolacím řízení přezkoumat.

            D) Zásada dvouinstančnosti řízení „není absolutní“ a postup odvolacího soudu při dokazování nebyl pro žalobce překvapivý.

17.       Druhý a třetí žalovaní považují dovolání jednak za vadné, jednak za nedůvodné.

18.       V této souvislosti zdůrazňují, že:

            a) V dovolání schází jak vymezení rozsahu, ve kterém je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, tak vymezení důvodu přípustnosti dovolání.

            b) Odvolací soud nepochybil, když doplnil dokazování za účelem zjištění (ne)pravosti podpisu žalobce na plné moci; správné je i jím provedené hodnocení důkazů, včetně závěru o tom, že jde o podpis pravý.

            c) Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje komplexní a věcně správné zhodnocení vztahů žalobce a M. M., když „zákonem předvídaný střet zájmů zastoupeného a zástupce musí být spjat toliko s daným řízením a jeho předmětem, nepostačuje jeho existence pouze v obecné rovině“.

19.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

20.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nemá – na rozdíl od žalovaných – pochybnosti o tom, že posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení rozsudku ze dne 4. 4. 2006 a zastavení řízení. Současně je zjevné, že v daných poměrech považuje dovolatel právní otázky týkající se výkladu ustanovení § 28 odst. 4 a § 32 odst. 2 o. s. ř. za dosud judikaturou neřešené, což je i důvod, pro který má v daných souvislostech (vazba ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. a § 32 odst. 2 o. s. ř.) dovolání za přípustné (podle ustanovení § 237 o. s. ř.) i Nejvyšší soud.

21.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22.       Podle ustanovení § 28 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony (odstavec 1). Zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci (odstavec 3). Podpisy na písemné plné moci, na odvolání plné moci nebo na její výpovědi musí být úředně ověřeny, jen stanoví-li to zákon nebo rozhodl-li tak předseda senátu (odstavec 4).

23.       Vzhledem k tomu, že v poměrech dané věci nejde ani o případ, kdy požadavek na úřední ověření podpisu na písemné plné moci stanoví zákon, ani o situaci, kdy o nutnosti úředního ověření podpisu rozhodl předseda senátu, zbývá posoudit, zda jde (jen) o oprávnění předsedy senátu, popřípadě zda a za jakých podmínek je předseda senátu povinen rozhodnout o tom, že podpisy na písemné plné moci musí být úředně ověřeny.

24.       Již na tomto místě přitom Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

25.       Ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. upravuje oprávnění předsedy senátu, aby rozhodnutím, které má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, určil, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, aniž by současně stanovilo, jakými kritérii by se měl předseda senátu při takovém rozhodování řídit.

26.       Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přitom plyne, že smyslem zmíněné úpravy je zamezit možnému zneužití plné moci.

27.       Jinými slovy, význam rozhodnutí předsedy senátu podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. spočívá zejména v tom, předejít případným sporům (spojeným s nutností dokazování) ohledně zneužití plné moci.

28.       Požadavek na úřední ověření podpisu na plné moci tak je zpravidla odůvodněn tehdy, nemá-li soud možnost se při jednání nebo jiném soudním roku sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, a jsou-li s udělením plné moci spojeny procesní úkony, které mají vliv na další průběh řízení (např. zpětvzetí žaloby, odvolání nebo dovolání, změna žaloby apod.), popřípadě je-li účastník řízení v cizině a zřejmě se osobně k procesnímu soudu nedostaví, nemůže-li se účastník řízení osobně zúčastnit jednání u soudu ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů apod. (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 177; dále jen „Komentář“).

29.       Nerozhodne-li předseda senátu o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, a vznikne-li (následně) spor např. o pravost podpisu účastníka na plné moci, nelze účinky procesních úkonů, učiněných na základě plné moci zástupcem účastníka, eliminovat (jen) prostřednictvím výhrady, že konkrétní okolnosti případu vydání rozhodnutí podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. odůvodňovaly. V takovém případě je nezbytné spornou otázku (pravost plné moci) řešit dokazováním.

30.       Promítnuto do poměrů dané věci, nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně o tom, že podpisy na plné moci ze dne 14. 5. 2006 musí být úředně ověřeny, odvolací soud po právu vedl dokazování ohledně (ne)pravosti plné moci. Jeho skutkový závěr o tom, že podpis žalobce na plné moci je pravý, přitom dovoláním úspěšně zpochybnit nelze (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

31.       Dovolání žalobce potud není důvodné.

32.       Podle ustanovení § 22  zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (odstavec 1). Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (odstavec 2).

33.       Podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

34.       Při zastoupení na základě plné moci je třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (§ 23 obč. zák.) a samotnou plnou mocí (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o plné moci (zmocnění) neboli dohoda o zastoupení je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek. Uzavřením této dohody (typově např. smlouvy příkazní či mandátní) vzniká vnitřní právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu osvědčuje, resp. deklaruje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje smluvní právní vztah zastoupení, vzniklý na základě dohody o zmocnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, jakož i důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, a v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 283 -284).

35.       Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (a obsahu spisu) plyne, že žalobce zmocnil M. M., aby ho zastupoval ve věci „uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu ze smlouvy o převodu směnečné pohledávky a indosaci směnky“, zejména, aby „sjednal novou finanční částku na úhradu dluhu a dále, aby ho zastoupil ve věci zpětvzetí žaloby podané u Městského soudu v Praze dne 30. 4. 2003 o zaplacení 64 000 000 Kč s příslušenstvím“ a „v intencích zmocnění jednal i s právním zástupcem uvedeným v posledně uvedené žalobě“ (srov. plná moc na č. l. 134).

36.       Z takto vymezeného rozsahu plné moci je zjevné, že šlo na straně jedné o plnou moc k hmotně právnímu úkonu – k uzavření mimosoudní dohody o úhradě dluhu (včetně jeho výše) (§ 31 odst. 1 obč. zák.) a na straně druhé o procesní plnou moc „ke zpětvzetí žaloby“ v dané věci (§ 28 odst. 1 o. s. ř.).

37.       Přitom v obou případech platí, že jiného nemůže zastupovat (ani v občanském soudním řízení, ani při hmotně právním úkonu) ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v občanském soudním řízení, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006 a ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010).

38.       K vyloučení osoby zástupce ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto). Byl-li takto zjištěn střet zájmů mezi účastníkem a jeho zástupcem na základě plné moci, soud dále jedná (jen) s účastníkem (srov. Komentář, str. 203).

39.       Pro přijetí (následného) právního závěru ohledně (ne)existence rozporu zájmů žalobce a M. M. Nejvyšší soud považuje za podstatné skutkové okolnosti, podle nichž:

            [1] Nepravomocným rozsudkem ze dne 4. 4. 2006 soud prvního stupně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (z titulu pohledávky z dohody a ručení za tuto pohledávku) částku 64 000 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí a na náhradu nákladů řízení částku 630 125 Kč

            [2] Na základě právních úkonů učiněných zástupcem žalobce (M. M.), tj. dohody o narovnání a zpětvzetí žaloby, žalovaní měli zaplatit „žalobci“ místo výše zmíněné částky (jen) částku 25 000 000 Kč, a to na účet, k němuž mají „podpisové právo“ společně M. M. a třetí žalovaný (rozuměj zástupce žalobce a osoba ručící za splnění pohledávky dle dohody).

40.       Podle Nejvyššího soudu na základě shora popsaných skutečností, které vyšly v řízení najevo již v době před vydáním rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zrušil rozsudek ze dne 4. 4. 2006 a řízení ve věci zastavil, lze bez dalšího uzavřít, že zde rozpor zájmů žalobce a M. M. existoval. Je totiž zjevné, že zájem žalobce, aby mu žalovaní zaplatili částku 64 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, je v příkrém rozporu se zájmem M. M., který vyplynul z jím učiněných (procesních a hmotně právních) úkonů, podle nichž se žalobci nejen že nedostalo žádného plnění, ale plnění žalovaných v rozsahu částky 25 000 000 Kč se dostalo do dispozice M. M. a třetího žalovaného.

41.       Na tomto závěru pak nejsou způsobilá nic změnit ani následná (v dalším průběhu řízení učiněná) „skutková zjištění“ odvolacího soudu, která vyústila v závěr o tom, že zde „není protikladnost“ zájmů žalobce a M. M., a podle nichž:

            a) Žalobce prohlásil, že M. M. je vlastníkem směnky a směnku mu předává k vyrovnání dlužných částek ve výši směnečné sumy 75 000 000 Kč (viz potvrzení ze dne 8. 12. 1998 a zápis ze dne 7. 12. 2001).

            b) Důvod pohledávky M. M. za žalobcem nebyl prokázán, podstatné je však zjištění, že mezi uvedenými osobami „jistá pohledávka existovala, směnka ji měla zajišťovat a případně z výnosu směnky měla být uhrazena“.

            c) M. M. je „svérázný obchodník, který provozuje nepříliš ortodoxní obchody. Jeho taktikou je přimknout se k jinému subjektu a v jeho stínu, pod jeho střechou uskutečňovat své obchodní aktivity. Při jeho obchodech mu procházejí rukama značné částky, jistě alespoň v řádu desítek miliónů korun“.

42.       Je tomu tak zejména proto, že listiny vystavené v prosinci 1998 a 2001 nevypovídají nic o tom, jaké byly zájmy žalobce a M. M. k datu vystavení plné moci (dne 14. 5. 2006). Rovněž konstatování odvolacího soudu o existenci (neidentifikované) pohledávky M. M. za žalobcem a „povaze obchodů“ M. M. není způsobilé zpochybnit rozpor v zájmech zmíněných osob, který jednoznačně plyne již z obsahu plné moci a dohody o narovnání (srov. argumentace shora).

43.       Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

44.       V novém rozhodnutí se odvolací soud rovněž vyjádří (případně promítne do výroku) k tomu, zda se jeho rozhodnutí týká i té části usnesení, kterou soud prvního stupně reagoval na zpětvzetí vzájemné žaloby.

 

 

Poř. č. 5         

 

            Neurčí-li insolvenční soud jinak v usnesení, jímž zamítá insolvenční návrh, zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.

Usnesení, jímž odvolací soud zrušil usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, se stává účinným nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (jenž je vždy též okamžikem právní moci takového usnesení); tímto okamžikem se opět obnovují (ex nunc) účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Na právní jednání a úřední postupy nebo rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení insolvenčního soudu zrušil, se nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015)

 

 

1.         Usnesením ze dne 25. 3. 2013, č. j. C 2842-RD93/MSPH, Fj 34575/2013-905, zamítl M ě s t s k ý   s o u d  v Praze návrh ze dne 27. 2. 2013, jímž se navrhovatel M. P. domáhal podle § 200db odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., změny zápisu v osobách jednatele a společníka společnosti T., v obchodním rejstříku.

2.         K odvolání navrhovatele V r c h n í   s o u d   v  Praze usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 7 Cmo 415/2013-1039 potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části, kterou byl zamítnut návrh na výmaz jednatele M. Č. a zápis jednatele M. P., a ve zbývající části je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3.         Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

            [1] Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008, č. j. 48 Nc 1237/2008-8, které nabylo právní moci dne 2. 6. 2009, a exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem JUDr. J. P., Ph. D., dne 19. 11. 2008 pod č. j. 067 EX 6566/08-7, byl exekucí postižen obchodní podíl navrhovatele ve společnosti T.

            [2] Vyhláškou ze dne 23. 3. 2009, č. j. 99 INS 1516/2009-A-2, oznámil Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“), že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek společnosti T.

            [3] Usnesením ze dne 15. 12. 2009, č. j. MSPH 60 INS 1523/2009-A-88, (zveřejněným téhož dne v insolvenčním rejstříku), zamítl  insolvenční soud insolvenční návrh (podaný 23. 3. 2009), jímž se insolvenční navrhovatel (věřitel) domáhal zjištění úpadku M. P.

            [4]  Rozhodnutím P. H. (dále jen „P. H.“) jako jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady ze dne 8. 2. 2010 (ve formě notářského zápisu) byl navrhovatel odvolán z funkce jednatele společnosti T, do této funkce byl jmenován M. Č. a bylo rozhodnuto o převodu uvolněného obchodního podílu po navrhovateli na společnost Q. s. r. o.

            [5] Společnost T (jako převodkyně) uzavřela dne 9. 2. 2010 se společností Q (jako nabyvatelkou) smlouvu o převodu uvolněného obchodního podílu po navrhovateli.

            [6] Usnesením ze dne 15. 2. 2010, č. j. MSPH 60 INS 1523/2009, 2 VSPH 85/2010-B-8, zrušil Vrchní soud v Praze usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

            [7] Usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 99 INS 1516/2009-A-241 (které nabylo právní moci dne 22. 11. 2012), zamítl insolvenční soud  insolvenční návrh (podaný 23. 3. 2009), jímž se insolvenční navrhovatel (věřitel) domáhal zjištění úpadku společnosti T.

            [8] Usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768 (ve znění usnesení ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 Cmo 425/2012-785), změnil Vrchní soud v Praze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 98388/2011/C 2842-654, tak, že na podkladě rozhodnutí jediného společníka ze dne 8. 2. 2010 a smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9. 2. 2010 byl v obchodním rejstříku u společnosti T vymazán navrhovatel jako jednatel a společník společnosti T a místo něj byl jako jednatel zapsán M. Č. a jako společník společnost Q.

            [9] Navrhovatel se návrhem ze dne 27. 2. 2013 domáhal změny zápisu jednatele a společníka v obchodním rejstříku podle § 200db odst. 7 o. s. ř.

 4.        Odkazuje na § 113 odst. 5 a 6, § 120 odst. 1 a 2, § 132 odst. 1, § 141 odst. 1 a § 148 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) (ve znění účinném do 31. 12. 2012), a na § 109 odst. 2 písm. c), § 111, § 142 písm. c) a § 146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého v důsledku zveřejnění usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 v insolvenčním rejstříku zanikly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; proto bylo možné provést exekuci nařízenou proti navrhovateli. Navrhovateli tak na základě pravomocného usnesení o nařízení exekuce ve spojení s vydaným exekučním příkazem zanikla účast ve společnosti T a jeho obchodní podíl přešel na společnost T.

5.         Společnost T nebyla oprávněna vykonávat práva společníka, proto byl zbývající jediný společník při výkonu působnosti valné hromady oprávněn odvolat navrhovatele z funkce jednatele společnosti T, jmenovat jednatele nového a rozhodnout o převodu uvolněného obchodního podílu na společnost Q. Skutečnost, že usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 posléze zrušil odvolací soud (a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení), nemůže podle odvolacího soudu zpochybnit úkony, k nimž došlo po zveřejnění usnesení insolvenčního soudu z 15. 12. 2009 v insolvenčním rejstříku (a po zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení).

6.         Při posuzování, zda společnost T mohla naložit s uvolněným obchodním podílem, odvolací soud nepovažoval za významné, že v rozhodné době probíhalo insolvenční řízení i proti společnosti T, neboť toto řízení bylo ke dni rozhodování odvolacího soudu o zápisu změn do obchodního rejstříku (14. 12. 2012) již pravomocně skončeno tak, že insolvenční návrh byl zamítnut. Odvolací soud navíc zdůraznil, že sankcí za porušení povinnosti zdržet se nakládání s majetkovou podstatou, uložené v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, je podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona neúčinnost úkonu vůči věřitelům, nikoliv jeho neplatnost. Omezení podle § 111 odstavce 1 insolvenčního zákona se pak netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy (§ 111 odst. 2 insolvenčního zákona), mezi které podle odvolacího soudu patří též povinnost společnosti naložit s uvolněným obchodním podílem podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák.

7.         Námitku navrhovatele ohledně procesní vady původního řízení spočívající v tom, že odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768, aniž nařídil jednání, považoval odvolací soud za nedůvodnou, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008 (jež je veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu).

8.         Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „hmotného a procesního“ práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to výkladu § 111 odst. 2 a § 146 odst. 1 insolvenčního zákona, a dále otázky včasnosti návrhu na zápis údajů do obchodního rejstříku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9.         Dovolatel považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, podle kterého se za povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona považuje povinnost podle § 113 odst. 5 a 6 obch. zák. Takový výklad směřuje (podle něj) proti účelu insolvenčního řízení, kterým je zajistit ochranu věřitelům v podobě spravedlivého rozdělení majetku dlužníka.

10.       Odvolací soud (pokračuje dovolatel) nesprávně vyložil i § 146 odst. 1 insolvenčního zákona. K zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu § 146 odst. 1 insolvenčního zákona (totiž) dojde jen tehdy, nabude-li usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu právní moci; jinak by byl ohrožen účel insolvenčního řízení, kterým je ochrana věřitelů.

11.       Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že se v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2011, pod číslem 132, v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4313/2010, dovolatel namítá, že návrh na zápis změn v osobách jednatele a společníka nepodal údajný nový jednatel společnosti T bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti, ale učinila tak až po více než 17 měsících společnost Q. Podle dovolatelova mínění bylo účelem takto „zcela zjevně opožděného“ návrhu zbavit jej práva domáhat se v zákonem stanovené lhůtě určení neplatnosti rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady; dovolateli (totiž) nebylo toto rozhodnutí doručeno (v rozporu s § 132 odst. 2 obch. zák.) a dozvěděl se o něm až z rejstříkového řízení.

12.       Při zachování principu materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku a dobré víry odvolaného jednatele mohla v důsledku libovůle a nezákonného a účelového jednání společníka P. H., údajného nového jednatele M. Č. a společnosti Q různým subjektům vzniknout značná újma následným zpochybněním celé řady závazků vzniklých v době mezi přijetím rozhodnutí o změnách v osobách jednatele a společníka a zápisem těchto změn do obchodního rejstříku. Tím, že rejstříkový soud vyhověl „opožděně podanému“ návrhu na zápis změn v osobách jednatele a společníka, fakticky schválil porušení zákonných povinností a poskytl ochranu právům vykonávaným v rozporu s dobrými mravy, dovozuje dovolatel.

13.       Dovolatel konečně namítá, že řízení vedené před Vrchním soudem v Praze, ukončené usnesením ze dne 14. 12. 2012, č. j. 7 Cmo 425/2012-768, je postiženo procesní vadou, neboť odvolací soud v rozporu se zákonem rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, aniž nařídil jednání.

14.       Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že vyhoví návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku.

15.       Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. 12. 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

16.       Dovolání nebrojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož v době, kdy odvolací soud rozhodoval o zápisu změn do obchodního rejstříku (14. 12. 2012) bylo pravomocně skončeno insolvenční řízení vedené na majetek společnosti T (insolvenční návrh byl zamítnut), ani proti závěru odvolacího soudu, podle něhož sankcí za porušení povinnosti zdržet se nakládání s majetkovou podstatou uložené v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona je podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona neúčinnost úkonu vůči věřitelům, nikoliv jeho neplatnost. Tyto závěry obstojí jako samostatné důvody, pro které odvolací soud shledal neopodstatněnou námitku dovolatele spočívající v existenci insolvenčního řízení vedeného proti společnosti T (po pravomocném zamítnutí insolvenčního návrhu na majetek společnosti T se neúčinnost ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona již nemůže prosadit, i kdyby /insolvenční/ dlužník předtím vskutku činil právní jednání odporující ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona /srov. výklad podaný k obdobnému institutu, upravenému v § 4a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005/). Dovolání v dané věci tak není přípustné co do posouzení otázky výkladu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

17.       I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).

18.       Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

19.       Dovolání je však přípustné (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení dovolatelem otevřené otázky výkladu § 146 odst. 1 insolvenčního zákona, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

20.       Podle § 89 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání, jsou proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile jsou vyhlášena účastníkům a insolvenčnímu správci, kteří byli při jednání přítomní; rozhodnutí ve věci samé jsou v takovém případě proti všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci účinná, jakmile je insolvenční soud vyhlásí veřejně (odstavec 2).

21.       Ve smyslu § 142 písm. c) insolvenčního zákona je jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu i zamítnutí insolvenčního návrhu.

22.       Dle 146 odst. 1 insolvenčního zákona účinností rozhodnutí podle § 142 zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.

23.       V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zamítnutí insolvenčního návrhu na majetek M. P. (15. 12. 2009) a do současné doby nedoznala změn.

24.       Již z dikce § 146 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 89 odst. 1 insolvenčního zákona tak pro situaci, kdy insolvenční soud nerozhodne jinak v rozhodnutí, jímž zamítá insolvenční návrh (§ 146 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), plynou následující závěry:

            [1] Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh v průběhu jednání nebo hned po skončení jednání (§ 89 odst. 2 insolvenčního zákona), je rozhodnutí účinné vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci veřejným vyhlášením a vůči ostatním subjektům zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (včetně účinku předjímaného - ve vazbě na výkon rozhodnutí nebo exekuci vedenou na majetek /insolvenčního/ dlužníka - ustanovením § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona /v rozhodném znění/).

            [2] Zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh bez jednání, je jeho rozhodnutí účinné zveřejněním v insolvenčním rejstříku; tímto okamžikem (opět) zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

25.       Srov. v literatuře i Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 498 - 499. K výkladu ustanovení § 89 insolvenčního zákona srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2233/2015.

26.       Smysl této úpravy tkví v tom, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (upravené především v ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona) se prosazují v zásadě automaticky (nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku; srov. § 109 odst. 4 insolvenčního zákona). Děje se tak v zájmu ochrany dlužníkových věřitelů i dlužníka samotného, s cílem zajistit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů dlužníka, který je v úpadku, a aby tam, kde dlužník požádá o ochranu před věřiteli vlastním insolvenčním návrhem, nebyla potenciální majetková podstata dlužníka (srov. § 205 insolvenčního zákona) zmenšována dalšími pokusy věřitelů o individuální uspokojení jejich nároků, na úkor principu poměrného uspokojení všech oprávněných věřitelů (srov. i § 1 písm. a/ insolvenčního zákona, jakož i zvláštní část důvodové zprávy /k § 109 a § 110/ k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120). Rozhodne-li insolvenční soud o insolvenčním návrhu jinak než tak, že zjistí úpadek dlužníka (nevydá-li rozhodnutí o úpadku dlužníka ve smyslu § 136 insolvenčního zákona, nýbrž některé z rozhodnutí vypočtených v § 142 insolvenčního zákona), pak tím současně posuzuje i důvodnost omezení plynoucích z pouhého zveřejnění informace o tom, že řádným insolvenčním návrhem (jehož opodstatněnost ještě není známa) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Dospěje-li soud (byť nepravomocně) k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, pak (s výjimkou danou okolnostmi případu a plynoucí z dikce § 146 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona) je s tímto (účinným) rozhodnutím plně v souladu též okamžitý zánik omezení, jejichž dočasné zavedení ospravedlňoval jen předpoklad (rozhodnutím insolvenčního soudu vyvrácený), že dlužník v úpadku být může.

27.       Jestliže odvolací soud na základě podaného odvolání zruší usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu a věc vrátí insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, stává se jeho usnesení rovněž účinným za podmínek formulovaných ustanovením § 89 odst. 1 a 2  insolvenčního zákona. Nejpozději okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (jenž je vzhledem k ustanovení § 74 odst. 1 insolvenčního zákona vždy též okamžikem právní moci usnesení odvolacího soudu) se opět obnovují účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení odklizené usnesením insolvenčního soudu. Jde nicméně o obnovení s účinky ex nunc (tedy bez zpětné účinnosti). Na právní jednání a úřední postupy nebo rozhodnutí, k nimž došlo v době od účinnosti rozhodnutí, jímž insolvenční soud odklidil účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do účinnosti rozhodnutí, jímž odvolací soud toto usnesení insolvenčního soudu zrušil, se proto nevztahuje omezení plynoucí z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení obnovených až účinností zrušujícího usnesení insolvenčního soudu.

28.       Dovolatel se proto mýlí, usuzuje-li, že k zániku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení dojde pouze tehdy, nabude-li usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu právní moci. Takový názor je v přímém rozporu se zněním § 146 odst. 1 insolvenčního zákona.

29.       Právní posouzení věci odvolacímu soudu je tedy v dotčeném ohledu správné.

30.       Dovolání je přesto důvodné.

31.       U přípustného dovolání totiž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostním vadám řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

32.       Ustanovení § 229 odst. 3 písm. f) o. s. ř. spojuje zmatečnost usnesení ve věci samé se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 953/96, uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

33.       O zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. pak jde např. tehdy, jestliže odvolací soud projedná odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (rejstříkového soudu) „ve věci samé“ a rozhodne o něm bez nařízení odvolacího jednání, aniž jde o postup dovolený úpravou obsaženou v ustanovení § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě takovou vadou je postiženo odvolací řízení v dané věci.

34.       Ze spisu je totiž patrno, že účastníci se práva účasti na projednání věci při jednání před odvolacím soudem nevzdali ani s rozhodnutím bez nařízení odvolacího jednání nesouhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), přičemž možnost rozhodnout o odvolání bez nařízení odvolacího jednání platila jen pro druhý (dovoláním nedotčený) výrok napadeného usnesení, jímž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zčásti zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. § 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.).

35.       Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

36.       Za dané situace shledal Nejvyšší soud nadbytečným zabývat se dalšími dovolacími námitkami (vypořádat se s nimi v novém rozhodnutí bude úkolem odvolacího soudu).

 

Poř. č. 6         

 

            Je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci.

            Tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel) postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona).

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 30. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013)

 

1.         Rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 93 ICm 3381/2011-29, M ě s t s k ý  s o u d  v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce (K banky, a. s.) za dlužníkem R. N. vzniklá na základě Smlouvy o úvěru ze dne 18. 4. 2008 (dále též jen „smlouva o hypotéčním úvěru“) je pohledávkou zajištěnou s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení bytové jednotky v bytovém domě na pozemku parc. č. 2621/67 a spoluvlastnického podílu o velikosti 6337/198396 na společných částech domu a pozemku v k. ú. K., vše zapsáno na LV 2730 u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P. (dále jen „nemovitosti“) (bod I. výroku). Současně rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1]  Dne 18. 4. 2008 uzavřeli žalobce a L. E. (dále jen „L. E.“) smlouvu o hypotéčním úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout L. E. úvěr ve výši 1 900 000 Kč na koupi nemovitostí.

[2] Dne 21. 4. 2008 uzavřeli žalobce, dlužník jako zástavce a L. E. jako vedlejší účastník (kupující) Zástavní smlouvu k nemovitostem  (dále též jen „zástavní smlouva“), kterou dlužník zřídil k zajištění závazku L. E. ze smlouvy o hypotečním úvěru ve prospěch žalobce zástavní právo k nemovitostem. Právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nastaly dne 21. 4. 2008.

[3] Poté, co byly nemovitosti dne 7. 9. 2010 zpeněženy v dražbě v rámci exekuce nařízené ve prospěch třetí osoby (zástavního věřitele A. V., dále jen „A. V.“), rozhodl soudní exekutor JUDr. T. V. usnesením ze dne 20. 12. 2010, č. j. 103 Ex 03886/09-94, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výši 1 920 000 Kč tak, že v prvé skupině bude uspokojena pohledávka na náhradu nákladů exekuce, ve druhé skupině se neuspokojuje žádná pohledávka, ve třetí skupině bude uspokojena pohledávka zástavního věřitele A. V. ve výši 887 464,93 Kč a pohledávka zástavního věřitele K banky, a. s. (žalobce) v částce 637 464,93 Kč.

[4] Žalobce přihlásil (přihláškou ze dne 20. 4. 2012) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka též pohledávku č. 2 ve výši 1 815 171 Kč jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem s tím, že nemovitosti „byly zpeněženy ve veřejné dražbě, zástavní právo de iure lpí stále na předmětných nemovitostech a žalobkyni tedy svědčí zástavní právo k výtěžku ze zpeněžení jako finančnímu ekvivalentu původní zástavy“.

[5] Při přezkumném jednání konaném dne 5. 12. 2012 žalovaný popřel pořadí pohledávky č. 2 s odůvodněním, že předmět zajištění není majetkem náležícím do  majetkové podstaty dlužníka.

[6] Dne 26. 3. 2012 žalovaný potvrdil, že soudní exekutor vydal do majetkové podstaty dlužníka výtěžek zpeněžení nemovitostí (20. 12. 2011).

3.         Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 337h zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. „29 Cdo 2235/2009“ (správně jde o usnesení sp. zn. 20 Cdo 2235/2009) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2005“) – dovodil, že zástavní práva k nemovitostem nezanikla pravomocným rozhodnutím o příklepu. Věřitelům, jejichž pohledávky byly zajištěny, svědčí i poté, co byl předmět zajištění zpeněžen, právo domáhat se uspokojení těchto pohledávek z výtěžku zpeněžení, a to v režimu insolvenčního zákona. Věřitel musí svá práva na uspokojení ze zajištění uplatnit přihláškou pohledávky a soud následně rozhodne podle ustanovení § 298 a § 299 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), o uspokojení jejich pohledávek.

4.         K odvolání žalovaného V r c h n í   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č. j. 93 ICm 3381/2011, 103 VSPH 141/2012-64 (MSPH 93 INS 6733/2011), rozhodnutí insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).

5.         Odvolací soud dále přihlédl i k tomu, že:

[1] Exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 2. 2009 a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. T. V.

[2] Usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 103 Ex 03886/09-76, jež nabylo právní moci 8. 10. 2010, udělil soudní exekutor příklep na vydražené nemovitosti vydražiteli za nejvyšší podání 1 920 000 Kč.

[3] Usnesením ze dne 27. 10. 2011, č. j. 103 Ex 03886/09-119 (dále jen „rozvrhové usnesení“), které nabylo právní moci dne 14. 12. 2011, soudní exekutor rozhodl o vydání výtěžku zpeněžení ve výši 1 525 258 Kč žalovanému, když z rozdělované podstaty získané z prodeje nemovitostí povinného (dlužníka) ve výši 1 920 000 Kč odečetl náklady exekuce ve výši 394 742 Kč, s tím, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva, věcná práva a nájemní práva na vydražených nemovitostech.

6.         Odvolací soud oproti insolvenčnímu soudu dospěl k závěru, že zajištění zaniklo „zpeněžením zástavy“, k čemuž došlo právní mocí rozvrhového usnesení. Peněžní prostředky představující výtěžek zpeněžení jsou v rámci insolvenčního řízení rozpoznatelné, neboť jsou specifikovány v rozvrhovém usnesení. Žalobce se tak může domáhat vyloučení peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka podle § 225 insolvenčního zákona; jiná práva ve vztahu k majetkové podstatě z titulu „existujícího zástavního práva“ uplatnit nemůže. Podle odvolacího soudu jsou tyto závěry plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Potud odkázal na usnesení ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 634/2007, jehož závěry – byť vyslovené v režimu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – se plně uplatní (dle odvolacího soudu) i v poměrech insolvenčního zákona.

7.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně pak formuluje tyto otázky:

[1] Je, v případě, kdy nemovitost povinného byla v exekuci pravomocným rozhodnutím o příklepu prodána a zaplaceno nejvyšší podání vydražitelem a teprve následně zahájeno insolvenční řízení, zástavní věřitel povinen a zároveň oprávněn se přihlásit se svým nárokem ze zástavního práva k uspokojení v rámci insolvence?

[2] Je okolnost, že nemovitost již nenáleží dlužníku, dostatečným důvodem takový přihlášený nárok popřít?

[3] Vzniká insolvenčnímu správci povinnost vydat výtěžek zpeněžení zástavy, který obdržel z exekuce, zástavnímu věřiteli ve smyslu § 298 insolvenčního zákona (čímž dojde k naplnění funkce zástavního práva)?

[4] Je insolvenční správce povinen postupovat ohledně výtěžku zpeněžení zástavy, který obdržel z exekuce, jakoby zástavu zpeněžil sám?

8.         Dovolatel poukazuje na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 634/2007, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 72/2007“) na řešený případ nedopadá, neboť jde o odlišný skutkový stav. Zatímco označená rozhodnutí řeší situaci, kdy zástavní právo zaniklo ještě před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, v této věci zástavní právo trvalo jak v době zahájení insolvenčního řízení, tak v době rozhodnutí o úpadku dlužníka, v době přezkumu pohledávky žalobce zajištěné zástavním právem i v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

9.         Dovolatel míní, že k naplnění uhrazovací funkce zástavního práva je nutné zpeněžit zástavu. Zpeněžením zástavy vznikne výtěžek, který je třeba chápat jako peněžitý ekvivalent původní zástavy s tím, že zástavnímu věřiteli plyne přednostní právo uspokojit se z tohoto výtěžku. Uhrazovací funkce zástavního práva je tak naplněna teprve v okamžiku vyplacení výtěžku zpeněžení zástavy zástavnímu věřiteli a teprve tímto okamžikem zaniká zástavní právo. Nebylo-li by insolvenčního řízení, byl by výtěžek zpeněžení nemovitostí vydán žalobci jako zástavnímu věřiteli.

10.       Jelikož průběh exekučního řízení zásadně změnilo insolvenční řízení tak, že výtěžek zpeněžení obdržel na základě rozvrhového usnesení žalovaný insolvenční správce, je podle dovolatele z povahy věci jednoznačné, že na žalovaného jako insolvenčního správce přešla z exekutora (resp. že žalovanému vznikla) povinnost vydat výtěžek zpeněžení nemovitostí dovolateli jako zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 298 insolvenčního zákona (jako by zástavu zpeněžil sám) a naplnit tak uhrazovací funkci zástavního práva.

11.       Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvého stupně.

12.       Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.

13.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14.       Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

15.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

16.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17.       Podle § 2 písm. e) insolvenčního zákona se majetkovou podstatou rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů.

18.       Podle § 2 písm. g) insolvenčního zákona je zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční úpravy.

19.       Podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona je se zahájením řízení spojen ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

20.       Podle § 166 věty první insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají.

21.       Podle § 298 odst. 1 insolvenčního zákona mají zajištění věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.

22.       Podle § 299 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod zajištění, z té části výtěžku, který na ně připadá, nedohodnou-li se písemně jinak. Neuspokojená část jejich pohledávky se považuje za pohledávku přihlášenou a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky.

23.       Podle § 337h odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti.

24.       V uvedené podobě platila označená ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2012 (pro věc rozhodném).

25.       Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi ve výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (podle něhož v době do 31. 12. 2007 pro konkursní řízení platilo, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka má mimo jiné i ten účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí /exekuci/ postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení /§ 28/) prostřednictvím R 86/2005 (publikací tohoto rozhodnutí soudu nižšího stupně ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozhodnutí je formulován závěr, podle něhož byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty; toto usnesení má účinky rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.).

26.       R 86/2005 vychází z toho, že skutečnost, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV provést, má za následek, že majetek postižený nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí) není možno použít k uspokojení oprávněného v exekučním řízení, a současně, že takovým majetek, jako součást konkursní podstaty, může být zpeněžen a použit jen k uspokojení nároků konkursních věřitelů a jiných nároků v rámci konkursního řízení. Po prohlášení konkursu se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně jen v konkursním režimu a k jejich uspokojení musí být použit veškerý majetek patřící do konkursní podstaty, tedy včetně toho, jenž byl postižen nařízeným výkonem rozhodnutí (exekucí). I když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházejí do úvahy (včetně exekutora) z rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení uspokojeni, neboť soud je povinen podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV po prohlášení konkursu vydat rozdělovanou podstatu správci konkursní podstaty jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému, který o ní rozhodne v konkursním řízení. Pouze v případě, že neskončí konkursní řízení rozvrhem nebo jiným použitím získaného výtěžku v rámci konkursního řízení, bude vydávaná rozdělovaná podstata vrácena k provedení nového rozvrhového řízení v rámci exekuce.

27.       Z důvodů R 86/2005 konečně vyplývá, že vydávaná rozdělovaná podstata je výtěžek z prodeje zástavy (§ 338a o. s. ř.) a že oprávněný má postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV).

28.       K závěrům formulovaným v R 86/2005 se Nejvyššího soud opakovaně přihlásil, srov. především rozsudek ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, insolvenčním soudem přiléhavě zmíněné usnesení sp. zn. 20 Cdo 2235/2009, jakož i rozsudek ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013. Konečně v usnesení ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011, Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedené v R 86/2005 se zcela uplatní i pro insolvenční řízení.

29.       Z uvedeného se podává, že je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce (§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona). Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci (R 86/2005 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3395/2011). Vydáním výtěžku zpeněžení insolvenčnímu správci (právní mocí rozvrhového usnesení) zaniká v souladu s § 337h odst. 1 o. s. ř. zástavní právo k předmětu zajištění (k zániku dochází ze zákona, výmaz zástavního práva pak již má pouze deklaratorní účinky). Vydání výtěžku zpeněžení zajištění však nemůže být na úkor věřitele, který si svou pohledávku (na rozdíl od ostatní věřitelů dlužníka) zajistil. Proto je insolvenční správce povinen s vydaným výtěžkem zpeněžení z exekučního řízení naložit jako s výtěžkem zpeněžení majetkové podstaty.

30.       Již z R 86/2005 totiž plyne, že tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (v konkursu vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání) postavení zástavního věřitele (§ 28 ZKV). Pro insolvenční poměry lze tento závěr modifikovat jen tak, že oprávněný má v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení (uplatní se ustanovení § 298 a 299 insolvenčního zákona).

31.       Smyslem vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoliv oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.

32.       V poměrech projednávané věci se tyto závěry prosadí tak, že žalobce měl svou pohledávku zajištěnu zástavním právem k majetku dlužníka. Přestože ke dni zahájení insolvenčního řízení již došlo ke zpeněžení zástavy (ke změně vlastníka zastavených nemovitostí), výtěžek zpeněžení nebyl v exekuci rozdělen a zástavní právo žalobce nezaniklo. Po rozhodnutí o úpadku dlužníka (povinného) a vydání výtěžku zpeněžení soudním exekutorem insolvenčnímu správci se právní postavení žalobce jako zástavního věřitele změnilo pouze tak, že možnost uspokojit svou pohledávku nemá z původního předmětu zajištění, nýbrž z výtěžku jeho zpeněžení. K zachování této možnosti bylo na žalobci, aby si takto svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení (§ 166 insolvenčního zákona), což také učinil.

33.       Odvolací soud se mýlí, když se domnívá, že na danou věc jsou použitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 634/2007 (které vychází z R 72/2007). Tato rozhodnutí totiž řešila situaci, kdy sice rovněž došlo ke zpeněžení zástavy (v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání), ale dříve než došlo k vydání výtěžku zpeněžení oddělenému věřiteli (§ 28 ZKV), byl konkurs zrušen a následně byl opětovně prohlášen. V novém konkursu již pak nemohl věřitel uplatňovat své zajištění jako oddělený věřitel, neboť jeho zajišťovací právo zaniklo v předchozím konkursu zpeněžením zástavy (§ 28 odst. 5 ZKV). V posuzované věci nejde o případ, kdyby došlo opakovaně k prohlášení konkursu na majetek stejného dlužníka (ani v režimu insolvenčního zákona). Situace je navíc odlišná i v tom, že exekučním řízení sice došlo ke zpeněžení předmětu zajištění, avšak nikoli k zániku zástavního práva. K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, podle něhož usnesení vydávané v intencích R 86/2005 je (pouze) „quasirozvrhovým“ usnesením ve smyslu ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř. 

34.       Dovolání je tudíž opodstatněné.

35.       Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud ve shodě s ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení jako věcně správný.

 

Poř. č. 7         

 

            Podá-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně účastník řízení, který je osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), není jeho procesní nástupce, který vstoupí do odvolacího řízení podle § 107a o. s. ř. po podání odvolání, povinen platit soudní poplatek za odvolání. Osvobození od soudních poplatků však na procesního nástupce nepřechází.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 144/2015)

 

1.         Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 35 Cm 138/2013-35, zamítl žalobu Mgr. M. C., insolvenční správkyně dlužníka E. M. Technology a. s., (dále jen „insolvenční správkyně“) o zaplacení 1 433 389 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2.         Proti rozsudku soudu prvního stupně podala insolvenční správkyně dne 26. 11. 2013 odvolání (č. l. 43 a 44 spisu). Podáním ze dne 22. 4. 2014 (č. l. 59 spisu) navrhla, aby na její místo vstoupila jako procesní nástupce společnost K., s. r. o. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 Cmo 501/2013-67, jež nabylo právní moci dne 28. 5. 2014, připustil, aby na místo původní žalobkyně (insolvenční správkyně) vstoupila do řízení K., s. r. o. (dále též jen „žalobce“). Následně odvolací soud usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 5 Cmo 501/2013-70, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 71 669,50 Kč za podané odvolání.

3.         Žalobce soudní poplatek nezaplatil. Proto  K r a j s k ý   s o u d  v Brně usnesením ze dne 2. 7. 2014, č. j. 35 Cm 138/2013-79, ve znění usnesení ze dne 10. 7. 2014, č. j. 35 Cm 138/2013-84, zastavil řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 35 Cm 138/2013-35 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

4.         V r c h n í   s o u d v Olomouci usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 5 Cmo 292/2014-94, k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5.         Odvolací soud uzavřel, že byl-li od soudního poplatku za podané odvolání osvobozen původní žalobce (insolvenční správkyně), vzniká poplatková povinnost jeho procesnímu nástupci (společnosti K., s. r. o.), a to „v souvislosti s jeho vstupem do procesních práv a povinností“ původního žalobce. Procesní nástupce odvolatele v řízení, které není ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, a který není účastníkem osvobozeným od soudních poplatků na základě zákona nebo soudním rozhodnutím, „nese poplatkovou povinnost za odvolací řízení“.

6.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7.         Dovolatel považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda lze po procesním nástupci insolvenčního správce, který byl ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků, požadovat zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podané původním žalobcem (insolvenčním správcem), a zda lze pro nezaplacení takového soudního poplatku zastavit odvolací řízení.

8.         Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.

9.         Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení dovolatelem otevřené otázky procesního práva, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.

10.       Dovolání je i důvodné.

11.       Podle § 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen „poplatky za řízení“).

12.       Podle § 2 odst. 5 věty první zákona o soudních poplatcích je poplatníkem poplatku za řízení před odvolacím soudem odvolatel a za řízení před dovolacím soudem dovolatel.

13.       Podle § 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona vzniká poplatková povinnost za řízení podáním odvolání.

14.       Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích je poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, splatný vznikem poplatkové povinnosti.

15.       A konečně, podle § 11 odst. 2 písm. n) téhož zákona se od poplatku osvobozuje insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.

16.       Poplatková povinnost za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vzniká podáním odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b/ zákona o soudních poplatcích) a je splatná k témuž dni (§ 7 odst. 1 věta první zákona o soudních poplatcích). Podá-li odvolání účastník řízení, jemuž svědčí osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, poplatková povinnost mu nevznikne.

17.       Vstoupí-li do řízení po jeho zahájení procesní nástupce původního žalobce, stává se ke dni právní moci usnesení, jímž soud vyhoví návrhu na vstup do řízení podle § 107a o. s. ř., účastníkem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. 1. 2001 – i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Musí přitom přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107a odst. 3, § 107 odst. 4 o. s. ř.), tedy – jinými slovy – vstupuje do procesních práv a povinností původního žalobce.

18.       Z uvedeného plyne, že neměl-li povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání původní žalobce [neboť byl od jeho placení osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích], nemá tuto povinnost ani jeho procesní nástupce, který do řízení vstoupil podle § 107a o. s. ř. až po podání odvolání. Řečené platí bez zřetele k tomu, že na procesního nástupce nepřechází osobní osvobození původního účastníka podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích (ani osvobození přiznané původnímu účastníku řízení podle § 138 o. s. ř.; srov. shodně usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 30 Cm 3/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 51). Po procesním nástupci tudíž nelze požadovat, aby zaplatil soudní poplatek za odvolání podané jeho procesním předchůdcem, jenž byl od placení soudních poplatků osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a odvolací řízení nelze zastavit pro nezaplacení takového poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

19.       Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné, a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).

20.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

 

 

Poř. č. 8         

 

            České soudy mají pravomoc zahájit řízení o schválení právního úkonu učiněného v dědickém řízení za nezletilého, který má obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie, než je Česká republika, výhradně za podmínek čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Nd 201/2013)

 

 1.      M ě s t s k ý   s o u d  v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2010, č. j. 60 D 420/2010 – 5, zahájil řízení o dědictví po Mgr. G. M., zemřelé dne 8. 5. 2009 v N. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena jako soudní komisařka notářka JUDr. M. M. Soudní komisařka zjistila, že zemřelá byla občankou České republiky, v době smrti trvale bytem B. Manžel zemřelé, B. J. E. M., toho času bytem K., a dvě nezletilé děti, M. M., a E. J. M., toho času bytem K., žili v N. Jelikož obě nezletilé děti měly obvyklé bydliště mimo území České republiky, Městský soud v Brně ustanovil usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 40 Nc 82/2010, za kolizního opatrovníka nezletilých matku zemřelé, PaedDr. D M. Ustanovení opatrovníka bylo dne 27. 4. 2011 potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 18 Co 101/2011.

2.         Dne 14. 7. 2011 uzavřeli účastníci, Ing. M. S., sestra zemřelé zastupující pozůstalého manžela, a PaedDr. D. M., CSc., kolizní opatrovnice nezletilých pozůstalých dětí, dědickou dohodu.

3.         V průběhu dědického řízení došlo k úmrtí PaedDr. D. M., načež Městský soud v Brně dne 7. 10. 2011 určil usnesením sp. zn. 40 P 71/2011 nezletilým dětem nového kolizního opatrovníka, syna pozůstalé sestry, D. S. Ke změně zastoupení došlo i na straně pozůstalého manžela, který stáhl plnou moc udělenou pozůstalé sestře M. S. a nechal se v dědickém řízení dále zastupovat advokátkou JUDr. F. Právní zástupkyně pozůstalého manžela v dědickém řízení dne 2. 8. 2012 uvedla nové skutečnosti, a to že pozůstalá měla obvyklé bydliště v době úmrtí v N., v B. měla pouze vedený trvalý pobyt, který ovšem neodpovídal skutečnosti. Dále upozornila na dědické řízení, které již proběhlo v N. a předložila nizozemské potvrzení o dědickém právu ze dne 14. 3. 2011. Účastníci na jednání vyjádřili souhlas s dědickou dohodou uzavřenou původně dne 14. 7. 2011 a pozměněnou takovým způsobem, aby odpovídala dědickému řízení, které již proběhlo v N.

4.         Jelikož byla tato dohoda uzavřena za nezletilé děti, podléhala dále schválení opatrovnického soudu. Dne 3. 8. 2012 proto soudní komisařka předložila spis Městskému soudu v Brně ke schválení právního úkonu – dědické dohody – za nezletilé děti. Městský soud v Brně přípisem ze dne 29. 3. 2013 vrátil soudní komisařce dědický spis bez věcného vyřízení se sdělením, že obě nezletilé děti žijí dlouhodobě mimo území České republiky, a tedy mimo obvod Městského soudu, a v České republice mají navíc ukončen pobyt občana ČR. V návaznosti na to soudní komisařka dne 18. 4. 2013 požádala Městský soud o vydání usnesení o místní nepříslušnosti a postoupení věci Nejvyššímu soudu podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) k určení místně příslušného soudu, který věc projedná a rozhodne. Městský soud v Brně přípisem ze dne 19. 6. 2013 opětovně vrátil soudní komisařce dědický spis bez věcného vyřízení s vyjádřením, že řízení o schválení právního úkonu za nezletilého u něj nebylo zahájeno, jelikož si je soud vědom své nepříslušnosti. Proto nemůže ani vyslovit svou místní nepříslušnost a rozhodnout o předložení věci Nejvyššímu soudu.

5.         Soudní komisařka se proto dne 10. 7. 2013 obrátila na Nejvyšší soud se žádostí o určení místně příslušného soudu, který bude rozhodovat o schválení právního úkonu uzavření dědické dohody za nezletilé pozůstalé děti, ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř.

6.         Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. platí, že jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

7.         V případě, kdy je Nejvyššímu soudu přímo předložen návrh na určení soudu, který věc projedná a rozhodne (tj. tehdy, jestliže řízení v dané věci před žádným z českých soudů dosud neprobíhá), a to společně se žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení, zkoumá Nejvyšší soud v rámci postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. i podmínky pravomoci českých soudů (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Nd 290/2013 a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se na Nejvyšší soud obrací přímo soudní komisařka, aniž by před Městským soudem v Brně v předmětné věci probíhalo řízení o schválení právního úkonu za nezletilé, musí se Nejvyšší soud předně vypořádat s otázkou, zda je dána pravomoc soudů České republiky řízení v uvedené věci zahájit.

8.         Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že nezletilé pozůstalé děti, jakož i pozůstalý manžel, mají obvyklé bydliště na území N., je nutné posoudit přednostní použití unijních předpisů, v projednávaném případě konkrétně nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále „nařízení Brusel II bis“). Dané nařízení se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. b) „vztahuje na občanskoprávní věci týkající se ... přiznání, výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti“, přičemž dle čl. 1 odst. 2 písm. e) se tato působnost týká (krom jiného) „opatření k ochraně dítěte spojených se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte“. Článek 1 odst. 3 písm. f) nařízení Brusel II bis nicméně vylučuje z věcné působnosti nařízení věci týkající se správy jmění nebo dědictví. S ohledem na takto vymezenou věcnou působnost se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jakou povahu má řízení o schválení právního úkonu za nezletilého, učiněného v rámci v dědickém řízení a zda je lze charakterizovat jako „opatření k ochraně dítěte spojené se správou, zachováním a nakládáním jmění dítěte“ v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. e) nařízení Brusel II bis, nebo zda jde o věc nebo opatření vyloučené z věcné působnosti nařízení Brusel II bis ve smyslu tzv. „dědické výjimky“ uvedené v jeho čl. 1 odst. 3 písm. f).

9.         Vzhledem k tomu, že nelze přijmout jednoznačný závěr, zda dát přednost negativnímu či pozitivnímu vymezení působnosti nařízení a jasné vodítko pro obdobný případ nelze najít ani v judikatuře Soudního dvora, nejedná se o acte clair, ani o acte éclairé (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci 283/81, Cilfit). Nejvyšší soud, jako soud jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, proto usnesením ze dne 25. 6. 2014,  č. j. 30 Nd 201/2013 – 87, řízení přerušil a požádal na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudní dvůr Evropské unie o odpověď na následující předběžnou otázku:

10.       Je-li za nezletilého jeho opatrovníkem uzavřena dědická dohoda, která ke své platnosti vyžaduje schválení soudem, jedná se ze strany soudu o opatření ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b), nebo o opatření ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000?

11.       Rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-404/14 Soudní dvůr rozhodl takto:

12.       „Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládáno v tom smyslu, že schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, které proto spadá do rozsahu působnosti posledně uvedeného nařízení, a nikoliv opatření týkající se dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) uvedeného nařízení, které je z rozsahu působnosti tohoto nařízení vyloučeno.“

13.       Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že schválení dědické dohody je opatřením přijatým s ohledem na právní způsobilost nezletilého, které má chránit jeho nejlepší zájem a týká se přímo právní způsobilosti fyzické osoby. Skutečnost, že o schválení bylo požádáno v rámci dědického řízení, nemůže být z hlediska posouzení, zda toto opatření spadalo do dědického práva, určující. Nutnost získat schválení opatrovnického soudu je přímým důsledkem osobního stavu a způsobilosti dětí a je opatřením k ochraně dítěte spojeným se správou, zachováním a nakládáním se jměním dítěte v rámci výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu nařízení Brusel II bis (odst. 28–31 rozsudku). Soudní dvůr nicméně reagoval na úvahu Nejvyššího soudu, zda by rozdělením procesu rozhodování o dědictví do dvou různých členských států – státu, kde bylo zahájeno dědické řízení a státu obvyklého bydliště dítěte podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis – nebyl ohrožen nejlepší zájem dítěte. V tomto ohledu poznamenal, že podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1 tohoto článku, v případě, že dítě má jednak silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo je dítě státním příslušníkem tohoto členského státu, a jednak všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů tohoto členského státu výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte. V projednávaném případě tak lze založit příslušnost soudu, kterému byla předložena ke schválení dědická dohoda, i když tento soud není soudem obvyklého bydliště dítěte, pokud jsou splněny výše uvedené podmínky (odst. 36–37 rozsudku).

14.       Nejvyšší soud proto konstatuje, že promítnutí závěrů Soudního dvora o aplikovatelnosti nařízení Brusel II bis na řízení o schválení úkonu za nezletilého má za následek nutnost posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů podle relevantních ustanovení daného nařízení.

15.       Podle čl. 8 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

16.       Podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis jsou soudy členského státu příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1 (tj. řízení o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné), v případě, že

a) dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu,

b) všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte.

17.       V projednávané věci mají nezletilí obvyklé bydliště v Nizozemsku. Mezinárodní příslušnost pro řízení o schválení právního úkonu za ně je proto podle čl. 8 nařízení Brusel II bis svěřena nizozemským soudům. Nejsou tedy v danou chvíli splněny podmínky § 11 odst. 3 o. s. ř. stran pravomoci českých soudů k tomu, aby byl Nejvyšším soudem určen soud, který věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud z toho důvodu rozhodl, že se neurčuje, který soud je příslušný k projednání a rozhodnutí této věci, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

18.       Obiter dictum Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Soudního dvora poukazuje na možnost založení mezinárodní příslušnosti podle čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis.

19.       V tomto ohledu Nejvyšší soud poznamenává, že pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená nařízením Brusel II bis jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost, což znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti (bod 12 preambule nařízení Brusel II bis). Vyjma místa obvyklého bydliště tak mohou být za přesně stanovených podmínek k projednání příslušné i soudy, jejichž příslušnost jinak dána není. Ve smyslu čl. 12 odst. 3 nařízení ale strany musí příslušnost daného soudu výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijmout a současně musí být naplněna podmínka silného vztahu dítěte k členskému státu a podmínka souladu se zájmem dítěte.

20.       Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 11. 2014, ve věci C-656/13, L proti M, ustanovení čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis umožňuje založit příslušnost soudu členského státu, v němž dítě nemá obvyklé bydliště, i v případě, že u zvoleného soudu neprobíhá žádné jiné řízení, přičemž ustanovení čl. 12 odst. 3 vykládané ve světle čl. 16 vyžaduje, aby byla prokázána existence výslovné nebo přinejmenším jednoznačné shody ohledně uvedené prorogace příslušnosti mezi všemi účastníky řízení, a to nejpozději ke dni, kdy je návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost podán ke zvolenému soudu. Strany tak existencí výslovné nebo jednoznačné shody, ve spojení s naplněním dalších podmínek, mohou založit příslušnost konkrétního soudu, který by jinak k projednání příslušný nebyl. Prorogace soudu, která představuje jistou výjimku z obecné příslušnosti určené podle obvyklého bydliště dítěte, je tak spojena jak s mezinárodní příslušností (pravomocí) soudu, tak s místní příslušností a otázka mezinárodní příslušnosti (pravomoci) se proto s otázkou místní příslušnosti kryje (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 4 Nd 225/2011).

21.       V posuzované věci dosud nedošlo k zahájení řízení o schválení právního úkonu za nezletilé, neboť Městský soud v Brně nereagoval na podnět soudní komisařky k zahájení tohoto řízení ze dne 3. 8. 2012. Nelze tedy vyloučit, že by případně ke dni zahájení takového řízení mohly být splněny podmínky čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, zakládající pravomoc českých soudů ke schválení právního úkonu za nezletilé, tj. existence silného vztahu dítěte k České republice, výslovné či jiným jednoznačným způsobem učiněné přijetí příslušnosti soudu účastníky řízení, přičemž pravomoc českého soudu by musela být v zájmu nezletilých.

22.       V tomto ohledu nelze přehlédnout, že silný vztah nezletilých k České republice je dán v souladu s demonstrativním výčtem v čl. 12 odst. 3 písm. a) nařízení Brusel II bis jejich občanstvím, neboť jsou jak občany Nizozemského království, tak občany České republiky. Zbývá tedy zjistit stanovisko v úvahu přicházejících účastníků řízení o schválení právního úkonu za nezletilé k možnému vedení řízení před soudy v České republice, když schválení úkonu za nezletilého v České republice je v zájmu nezletilých, neboť prodlužování procesu schválení úkonu by jenom oddálilo možnost další dispozice s majetkem. Zjištění výše uvedeného stanoviska je na soudní komisařce.

23.       Pokud budou v době zahájení řízení splněny předpoklady pro použití čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, je prorogovaný soud i místně příslušným, a není potřeba určení místně příslušného soudu ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř.

 

 

Poř. č. 9         

 

            K projednání a rozhodnutí sporu o nahrazení projevu vůle školského zařízení pro výkon ústavní výchovy uzavřít smlouvu o prodlouženém pobytu nezaopatřené osoby podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012, není dána pravomoc soudu

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4180/2014)

 

1.       O k r e s n  í   s o u d  v Třebíči rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 12 C 130/2012-71, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o poskytování plného přímého zaopatření po ukončení výkonu ústavní výchovy blíže specifikovaného znění, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 109/2002 Sb.“), neukládá žalovanému povinnost k uzavření smlouvy; vyplývá z něho pouze možnost na základě žádosti smlouvu uzavřít, přičemž i v případě splnění všech v zákoně taxativně vymezených podmínek je dána konečná diskreční pravomoc k uzavření smlouvy řediteli příslušného zařízení.

2.         K r a j s k ý   s o u d  v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 31. 3. 2014, č. j. 54 Co 169/2013-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k vyřízení Dětskému domovu J. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že daná věc nenáleží do pravomoci soudu. Konstatoval, že ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění po novele, provedené s účinností ke dni 1. 11. 2012 zákonem č. 333/2012 Sb., doznalo pouze nepodstatné změny upřesňující postup zařízení při poskytování dalšího pobytu nezaopatřeným osobám připravujícím se na budoucí povolání. Tak jako je v odstavci 5 ustanovení § 24 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění před novelou (upravujícího povinnosti ředitele zařízení) stanoveno, že ředitel uzavře smlouvu o prodlouženém pobytu v zařízení podle § 2 odst. 6 s nezaopatřenou osobou, je obdobná úprava obsažena v odst. 4 ustanovení § 24 uvedeného zákona ve znění po novele. Nově je pouze v jeho § 24 odst. 3 písm. b) výslovně stanoveno, že ředitel zařízení v oblasti státní správy rozhoduje o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6 zákona. S odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 109/2002 Sb. ve znění před novelou, resp. § 36 odst. 1 a contrario v jeho znění po novele odvolací soud dovodil, že na rozhodnutí ředitele zařízení o právech a povinnostech osoby v oblasti státní správy se vztahuje správní řád; ačkoli do 31. 10. 2012 zákon výslovně nestanovil, že ředitel zařízení rozhoduje o zamítnutí žádosti o uzavření smlouvy v režimu správního řízení, není důvod, aby na takovéto rozhodnutí bylo nahlíženo jinak, neboť i před provedenou novelou bylo uzavření smlouvy zařazeno mezi pravomoci (povinnosti) ředitele zařízení a ten tak činil z pozice orgánu státní správy. Jestliže žalobce požádal o uzavření smlouvy, měla ředitelka zařízení coby správní orgán o této žádosti rozhodnout správním řádem předvídaným způsobem (tj. zamítavě). Proti takovému rozhodnutí by pak mohl žalobce podat odvolání k nadřízenému orgánu (§ 36 odst. 2 zákona). Vydání rozhodnutí žalovaným se mohl žalobce domáhat, neboť správní řád upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí o návrhu (§ 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), popř. mohl využít ochranu poskytovanou správním řádem před nečinností správního orgánu.

3.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky pravomoci soudu ve věci nahrazení projevu vůle zařízení uzavřít s nezaopatřenou osobou smlouvu o poskytnutí plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Zpochybňuje správnost právního závěru, že věc nespadá do pravomoci soudu, a postup odvolacího soudu považuje za odepření spravedlnosti. Zdůrazňuje, že žádost u žalovaného i žalobu podal dříve, než nabyla účinnosti novela zákona č. 109/2002 Sb., provedená zákonem č. 333/2012 Sb., která teprve v § 24 odst. 3 písm. b) stanovila, že ředitel zařízení v oblasti státní správy rozhoduje o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6. Do té doby zákon nesvěřoval řediteli pravomoc vydávat takové správní rozhodnutí.  Na rozdíl od odvolacího soudu má za to, že i když zákon coby veřejnoprávní norma stanoví řediteli zařízení povinnost smlouvu uzavřít, smlouva samotná, jejíž smluvní stranou je samotné zařízení (tj. subjekt s právní subjektivitou), má soukromoprávní povahu stejně jako výsledný právní vztah touto smlouvou založený. S odkazem na článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod prosazuje, že teprve zákon č. 333/2012 Sb., bez ohledu na znění důvodové zprávy k němu, založil pravomoc rozhodovat v dané věci v režimu veřejné správy. Do té doby neexistoval žádný režim, podle něhož by se mohl v rámci správního práva čehokoli domáhat. Je přesvědčen, že pozdější změna práva nemohla zásadně změnit procesní postup řešení předchozích vztahů. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4.         V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).

5.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolací soud dosud neřešil otázku pravomoci soudu k nahrazení projevu vůle školského zařízení pro výkon ústavní výchovy k uzavření smlouvy podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012, na jejímž vyřešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu.

7.         Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil správnost závěru, že není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout spor o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Protože žalobce nenamítá žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen k dovolacímu přezkumu nastolenou otázkou.

8.         Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

9.         Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé.

10.       Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

11.       Podle § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).

12.       Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř. Občanskoprávní vztahy, jako obecné soukromoprávní vztahy, jsou založeny na právní rovnosti účastníků, jejichž práva a povinnosti vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu jejich smluvní autonomie. Projednání a rozhodování jiných věcí než těch, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř., je (vedle správního soudnictví - § 244 a násl. o. s. ř.) svěřeno do pravomoci soudů jen na základě zvláštního právního předpisu (§ 7 odst. 3 o. s. ř.).

13.       Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl v době své nezletilosti umístěn v zařízení žalovaného. Po dosažení zletilosti zde dále pobýval coby zletilá nezaopatřená osoba, která se soustavně připravuje na budoucí povolání formou řádného denního prezenčního studia na vysoké škole, na základě smlouvy o poskytování plného přímého zaopatření po ukončení výkonu ústavní výchovy (dále též „smlouva“) uzavřené se žalovaným podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2012. Účastníci uzavírali smlouvu opakovaně vždy na dobu jednoho roku, naposledy dne 19. 9. 2011 na dobu od 1. 10. 2011 do 30. 9. 2012. Žalobce v průběhu tohoto období porušil své povinnosti a žalovaný s ním, ač o to požádal, smlouvu na další období neuzavřel. Na to žalobce podal dne 24. 9. 2012 u soudu žalobu na plnění, jíž se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s ním smlouvu ve znění obsaženém v žalobním petitu. Žaloba byla žalovanému doručena dne 1. 10. 2012.

14.       Pro vyřešení otázky, zda daná věc spadá do pravomoci soudu, je rozhodující závěr, jakou má smlouva povahu (soukromoprávní či veřejnoprávní).

15.       Veřejnoprávní smlouvy jsou v § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), obecně definovány jako dvoustranné nebo vícestranné právní úkony, které zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného (správního) práva. Oproti vztahům soukromoprávním, pro něž je typické, že si strany mohou svobodně smluvit to, co uznají za vhodné (i obsah pojmenovaných smluv mohou v převážné míře sami ovlivnit vlastními ujednáními, upravujícími jejich práva a povinnosti odlišně od zákona), je pro veřejnoprávní vztahy charakteristické, že jeho podstatný obsah je předepsán zákonem, případně stanoven individuálním správním aktem, aniž by se od něj strany mohly odchýlit. Kritériem pro rozlišení mezi oběma typy vztahů je tedy míra, v jaké se smluvní strany mohou podílet na utváření obsahu vztahu; zatímco pro soukromoprávní vztahy platí princip rovnosti stran (jak již bylo výše uvedeno), pro vztahy veřejnoprávní platí princip nadřazenosti jedné z nich (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 31/2007-82). Veřejnoprávní smlouvy se posuzují podle svého obsahu, a nikoliv podle formálního označení, a rozhodující pro závěr, zda posuzovaná smlouva je veřejnoprávní smlouvou, je povaha smlouvou upravených práv a povinností (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 8. 2014, č. j. Konf 62/2012-49, a Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 666).

16.       Právní poměry výkonu ústavní výchovy ve školských zařízeních (dále jen „zařízení“) jsou upraveny v zákoně č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních (dále též „zákon“). Zákon kromě obecného garantování práva každého dítěte na výchovu a vzdělání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§ 1 odst. 1 zákona), stanoví také účel, pro který je zařízení zřizováno, kterým je zajišťovat nezletilé osobě (zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let - dále jen „dítě“) na základě rozhodnutí soudu (mimo jiné) o ústavní výchově náhradní výchovnou péči v zájmu zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání (§ 1 odst. 2 zákona), a podmínky, za nichž je náhradní výchovná péče zajišťována. Zařízení poskytuje dětem s nařízenou ústavní výchovou plné přímé zaopatření v rozsahu podle § 2 odst. 7 zákona (tj. stravování, ubytování a ošacení, učební potřeby a pomůcky, úhrada nezbytně nutných nákladů na vzdělávání, na zdravotní péči, léčiva a zdravotní prostředky, které nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, pokud nebyla péče vyžádána zákonnými zástupci dítěte, kapesné, osobní dary a věcná pomoc při odchodu zletilých ze zařízení a úhrada nákladů na dopravu do sídla školy); dětem mohou být hrazeny další potřeby a náklady uvedené v § 2 odst. 9 zákona. Podle § 2 odst. 6 zákona ve znění do 31. 10. 2012 zařízení může poskytovat plné přímé zaopatření (§ 2 odst. 7, 9 zákona) zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let (dále jen „nezaopatřená osoba“), a to za podmínek sjednaných ve smlouvě mezi nezaopatřenou osobou a zařízením. Podle § 24 odst. 5 zákona ve znění do 31. 10. 2012 ředitel zařízení uzavře smlouvu o prodlouženém pobytu v zařízení podle § 2 odst. 6 s nezaopatřenou osobou, připravuje-li se tato osoba soustavně na budoucí povolání i po dosažení zletilosti, a to na základě její žádosti. Uzavře-li ředitel zařízení s nezaopatřenou osobou smlouvu podle § 2 odst. 6 zákona, vztahují se na ni - obdobně jako na děti s nařízenou ústavní výchovou - nejen práva, ale i povinnosti vyplývající z § 20 odst. 1 a 2 zákona a z vnitřního řádu zařízení.

17.       Z výše uvedeného vyplývá, že obsah smluvního vztahu - rozsah plného přímého zaopatření, včetně výše kapesného, osobních darů a věcné pomoci (§ 31 zákona), jakož i povinnosti nezaopatřené osoby - je ještě před uzavřením smlouvy závazně určen zákonem, popř. prováděcím předpisem (vyhláška č. 438/2006 Sb., kterou se upravují podrobnosti výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve školských zařízeních), a při samotném uzavírání smlouvy se již od něho nelze podstatně odchýlit. Dětský domov (§ 2 odst. 1 písm. b/ zákona), který jako subjekt veřejné správy plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální podle § 12 odst. 1 zákona, je ve své volnosti poskytovat plné přímé zaopatření limitován zákonem; nemůže libovolně měnit podmínky, za nichž je zaopatření poskytováno. Při uzavírání smlouvy vystupuje vůči nezaopatřené osobě do jisté míry autoritativně v pozici vykonavatele veřejné správy, což se může následně projevit i tím, že za trvání smluvního vztahu je oprávněn (a povinen) měnit konkrétní rozsah poskytovaného plného přímého zaopatření v souvislosti s nastalou změnou jeho právní úpravy; na nezaopatřené osobě, jež je adresátem veřejné správy, pak záleží, zda podmínky akceptuje či nikoliv. Smlouva o plném přímém zaopatření je tedy smlouvou veřejnoprávní, upravující práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. Závěru, že smlouva podléhá režimu veřejného práva, nasvědčuje i to, že zařízení (dětský domov), coby příspěvková organizace zřízená krajem podle § 27 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zajišťuje plné přímé zaopatření převážně z peněžních prostředků přijatých z rozpočtu svého zřizovatele, resp. ze státního rozpočtu, poskytovaných prostřednictvím zřizovatele (§ 28 zákona č. 250/2000 Sb.). Správa těchto prostředků se přitom řídí předpisy veřejného práva.

18.       Na uvedeném závěru nemůže nic změnit argumentace žalobce, že teprve zákon ve znění účinném od 1. 11. 2012 svěřil do pravomoci ředitele zařízení rozhodovat v oblasti státní správy o zamítnutí žádosti o poskytování plného přímého zaopatření podle § 2 odst. 6. Již v usnesení ze dne 21. 8. 2014, č. j. Konf 62/2012-49, zvláštní senát s odkazem na právní teorii a soudní praxi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 99/2011-73) dospěl k závěru, podle něhož možnost nahrazení neuzavřené veřejnoprávní smlouvy rozhodnutím správního orgánu není nezbytnou podmínkou pro stanovení, zda lze smlouvu označit za veřejnoprávní. Naopak rozhodný je obsah smlouvy, resp. charakter práv a povinností smluvních stran a možnosti stran ovlivnit obsah smlouvy. Je proto bez významu, že v zákoně č. 109/2002 Sb. ve znění do 31. 10. 2012 není výslovně stanoveno, že ředitel zařízení uzavírá smlouvu podle § 2 odst. 6 v oblasti státní správy.  I když tedy zákon nepočítá s žádným správním řízením, jež by bylo možné vést namísto uzavření smlouvy o plném přímém zaopatření, je taková smlouva smlouvou veřejnoprávní, a to subordinačního typu podle § 161 správního řádu, neboť na straně jedné vystupuje správní orgán, resp. subjekt veřejné správy (ředitel zařízení, resp. zařízení) a na straně druhé adresát veřejné správy, vůči níž výkon veřejné správy směřuje. Závěr odvolacího soudu, že k projednání a rozhodnutí sporu není založena pravomoc soudu, je správný; pravomoc soudu není dána ani ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř.

19.       Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že novela zákona s účinností od 1. 11. 2012 pouze formulačně upřesnila dosavadní úpravu postupu ředitele zařízení při rozhodování o žádosti o uzavření smlouvy o prodlouženém pobytu podle § 2 odst. 6 zákona (viz důvodová zpráva k zákonu č. 333/2012 Sb.). Jestliže ředitel zařízení smlouvu s nezaopatřenou osobou na základě její žádosti neuzavřel (odmítl ji uzavřít), resp. nerozhodl o zamítnutí žádosti ve smyslu § 24 odst. 3 písm. b) zákona, ve znění od 1. 11. 2012, mohla se nezaopatřená osoba rozhodnutí o své žádosti domáhat správní cestou, a to podnětem k přijetí opatření proti nečinnosti (§ 80 správního řádu), popř. žalobou proti nečinnosti podanou proti řediteli zařízení u správního soudu (§ 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního - dále jen „s. ř. s.“). Jestliže by ředitel zařízení v soudem uložené lhůtě rozhodl o její žádosti zamítavě, mohla by se nezaopatřená osoba proti takovému rozhodnutí bránit žalobou podanou podle § 65 s. ř. s.

20.       Z výše řečeného je zřejmé, že žalobci se nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud pro nedostatek podmínky řízení, kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Protože neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočíval v tom, že nebyla dána pravomoc soudů, bylo na místě rozhodnout o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Tímto (správním) orgánem není ovšem samotné zařízení (žalovaný) coby subjekt veřejné správy s právní subjektivitou, nýbrž jeho ředitel, jemuž je zákonem svěřeno rozhodování v oblasti státní správy. Jelikož dosavadní výsledky řízení umožňují v tomto směru o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, s tím, že věc bude postoupena řediteli zařízení - orgánu příslušnému podle § 104 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. Právní účinky podané žaloby zůstávají zachovány a na žalobu se hledí tak, jako kdyby byla postoupenému orgánu podána v den doručení žaloby soudu (srov. nález ÚS sp. zn. II. ÚS 89/97).

21.       O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci, který zavinil zastavení řízení, a ani v dovolacím řízení nebyl úspěšný, právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a náklady, které vznikly žalovanému v souvislosti s vyjádřením k žalobě a k odvolání žalobce prostřednictvím advokáta, nelze - vhledem k obsahu těchto podání - považovat za účelně vynaložené; v dovolacím řízení mu žádné náklady nevznikly.

 

 

Poř. č. 10       

 

            Podání účastníka učiněné vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky je doručeno okamžikem, kdy bylo podání dodáno do datové schránky soudu.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3325/2013)

 

1.       O k r e s n í   s o u d  v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 10 C 82/2010-293, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v k. ú. K., a to domu postavenému na pozemku parc. č. st. 254 a pozemkům parc. č. st. 254, parc. č. 1005/1, parc. č. 1005/2, parc. č. 1006/3, parc. č. 1010, parc. č. 1012, parc. č. 1013/1 a parc. č. 1013/2, a dále k nemovitostem v  k. ú. L., a to domu postavenému na pozemku parc. č. st. 1213 a pozemkům parc. č. st. 1213 a parc. č. 621/33 (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovitosti v k. ú. K. (bod II. výroku) a do výlučného vlastnictví žalované přikázal nemovitosti v k. ú. L. (výrok III).  Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 141 880 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).

2.         K r a j s k ý  s o u d v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 27 Co 648/2012-341, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku IV. co do lhůty k plnění, když uložil žalované zaplatit žalobci vypořádací podíl do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3.         Odvolací soud rozhodl napadeným rozsudkem přesto, že žalobce vzal své odvolání zpět. K tomu odvolací soud uzavřel, že „zpětvzetí odvolání doručované odvolacímu soudu datovou schránkou, které bylo ověřeno dne 13. 3. 2013 ve 21.55 hodin, se do dispozice odvolacího senátu dostalo dne 14. 3. 2013 v 16.00 hodin. Jednání odvolacího soudu bylo skončeno v 9.46 hodin.“

4.         Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky okamžiku doručení podání účastníka do datové schránky soudu, tedy otázky procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle odvolatele je takové podání doručeno soudu již okamžikem jeho dodání do datové schránky soudu, nikoliv až přihlášením oprávněné osoby do datové schránky či okamžikem, kdy se dostane do „dispozice odvolacího senátu“. Protože zpětvzetí odvolání žalobce bylo dodáno do datové schránky odvolacího soudu dne 13. 3. 2013, nemohl odvolací soud na jednání uskutečněném dne 14. 3. 2013 odvolání projednat, neboť jeho zpětvzetím nastala právní moc rozsudku soudu prvního stupně.

5.         Dovolatel dále namítá procesní pochybení soudu prvního stupně, který při vyhlášení rozsudku dne 20. 9. 2012 uložil žalované zaplatit žalobci na vypořádací podíl 283 760 Kč a následně dne 21. 9. 2012 opravila předsedkyně senátu v protokolu o vyhlášení rozsudku tuto částku na 141 880 Kč, bez toho, že by šlo o pouhou písařskou chybu vzniklou při diktování protokolu.

6.         Dovolatel napadá i postup odvolacího soudu, který rozhodl o celém předmětu řízení, přestože žalobce svým odvoláním napadl pouze výši vypořádacího podílu a lhůtu k jeho zaplacení.

7.         Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a řízení podle § 243e o. s. ř. zastavil. 

8.         Podle žalované je podané dovolání nepřípustné. Odvolací soud v okamžiku rozhodování o odvolání žalobce nevěděl o učiněném zpětvzetí a ani „nebylo v silách administrativy soudu zprávu předat senátu“, jestliže žalobce zpětvzetí dovolání odeslal datovou zprávou ve večerních hodinách den před nařízeným jednáním odvolacího soudu. Bylo procesní odpovědností žalobce informovat odvolací soud o zpětvzetí odvolání včas tak, aby se s ním mohl senát odvolacího soudu seznámit. Není dána ani „subjektivní přípustnost dovolání“ na straně žalobce, když „zrušením rozsudku odvolacího soudu žalobce nedosáhne pro něj příznivějšího výsledku“. Navíc účinky zpětvzetí odvolání upravené v § 222 odst. 1 o. s. ř. vyvolávají v případě, kdy odvolání podal účastník, kterému bylo přiznáno právo na plnění, „stav právní nejistoty“ u účastníka, kterému byla uložena povinnost plnit. V případě, že by dovolací soud shledal dovolání přípustné, navrhuje proto přerušení řízení a podání návrhu na „zrušení ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. nebo ustanovení § 222 odst. 1 o. s. ř. k Ústavnímu soudu“.

9.         Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

10.       Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

11.       Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 3. 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno 8. 7. 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). 

12.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13.       Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

14.       Rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky okamžiku doručení podání účastníka učiněného vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání přípustné.

15.       Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.“) tento zákon upravuje elektronické úkony státních orgánů, orgánů územních samosprávných celků, státních fondů, zdravotních pojišťoven, Českého rozhlasu, České televize, samosprávných komor zřízených zákonem, notářů a soudních exekutorů (dále jen „orgán veřejné moci“) vůči fyzickým osobám a právnickým osobám, elektronické úkony fyzických osob a právnických osob vůči orgánům veřejné moci a elektronické úkony mezi orgány veřejné moci navzájem prostřednictvím datových schránek.

16.       Podle § 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., umožňuje-li to povaha dokumentu, orgán veřejné moci jej doručuje jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje na místě. Umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí.

17.       Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu.

18.       Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě deseti dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení.

19.       Podle § 18 odst. 1, 2 zákona č. 300/2008 Sb., fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

20.       Provádění elektronických úkonů fyzických osob a právnických osob vůči orgánům veřejné moci je upraveno v zákoně č. 300/2008 Sb. (§ 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 300/2008 Sb.) Tento právní předpis však neupravuje pravidla pro určování okamžiku doručení podání adresovaného účastníkem soudu jako orgánu veřejné moci (§ 18 odst. 1, 2 zákona č. 300/2008 Sb.). Z povahy věci přitom není možné postupovat podle ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., které stanoví, kdy je možno považovat za doručený dokument doručovaný orgánem veřejné moci účastníkovi řízení. Tím je okamžik, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na své oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Nelze totiž vázat okamžik doručení na aktivitu samotného soudu, a to za situace, kdy dodáním do datové schránky se podání objektivně i fakticky nachází v jeho dispoziční sféře. Odvozovat doručení takového podání až od přihlášení oprávněné osoby do datové schránky by znamenalo ponechat pouze na rychlosti postupu soudu (osob oprávněných za soud přihlásit se do jeho datové schránky) to, kdy nastanou důsledky podání zamýšlené účastníkem. K doručení podání účastníka učiněného vůči soudu v elektronické podobě prostřednictvím datové sítě proto musí nutně dojít již okamžikem, kdy bylo podání dodáno do datové schránky soudu, a kdy se tak dostalo do dispoziční sféry soudu. Obdobné závěry učinil i Ústavní soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 3518/11, uveřejněný na nalus.usoud.cz) a Nejvyšší správní soud (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 9 Afs 28/2010, uveřejněné na www.nssoud.cz).

21.       Podle obsahu spisu bylo podání žalobce učiněné v elektronické podobě, jehož obsahem bylo zpětvzetí odvolání, dodáno do datové schránky odvolacího soudu 13. 3. 2013 v 21.55 hodin. Tím došlo k jeho doručení odvolacímu soudu. Již tímto okamžikem se totiž procesní úkon žalobce dostal do dispozice odvolacího soudu a vyvolal tím zamýšlené důsledky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/2002). Odvolací soud proto měl postupovat podle § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení zastavit, když podle § 222 odst. 1 o. s. ř. doručením zpětvzetí soudu nastala právní moc napadeného rozhodnutí, jako kdyby k podání odvolání nedošlo. Jestliže tak odvolací soud neučinil a následující den odvolání projednal a rozhodl o něm tak, že rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil a zčásti změnil s tím, že odvolacímu senátu bylo zpětvzetí předloženo až po skončení jednání, dopustil se nesprávného právního posouzení otázky okamžiku doručení procesního úkonu účastníka řízení.

22.       Vzhledem k těmto závěrům se již dovolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobce, směřujícími do procesního postupu nalézacích soudů při rozhodování o rozsahu odvolacího řízení a výši přiznané náhrady za vypořádací podíl.

23.       Dovolací soud neshledal ani důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. a § 222 odst. 1 o. s. ř. Důvodem pro takovýto postup soudu je podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu závěr, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Označená ustanovení o. s. ř. obsahují popis logických důsledků zpětvzetí odvolání v podobě povinnosti soudu zastavit odvolací řízení a vyjádření okamžiku nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Tato ustanovení nemohou vyvolat „stav právní nejistoty“ účastníků řízení a nejsou v rozporu s ústavním pořádkem, a to ani s ohledem na fikci, že nenastal suspenzivní účinek podaného odvolání. Jestliže totiž podá odvolání účastník, který se žalobou domáhá určitého plnění (žalobce), nedojde vůbec k odkladu právní moci rozhodnutí v té části, ve které bylo jeho žalobě vyhověno. K podání odvolání proti této části rozhodnutí totiž žalobce není subjektivně legitimován.

24.       Vzhledem ke shora uvedenému dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud v dalším řízení rozhodne o návrhu žalobce na zpětvzetí odvolání a rozhodne i o nákladech tohoto dovolacího řízení.

 

Poř. č. 11       

 

            Pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013)

 

 

1.         O k r e s n í   s o u d  v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. 105 C 128/2010-214, zamítl žalobu o zaplacení 67 462,77 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 1. 2. 2013, č. j. 105 C 128/2010-217, pak byl tento rozsudek doplněn o výrok pod bodem III., jímž bylo žalobci uloženo nahradit státu náklady řízení.

2.         K odvolání žalobce K r a j s k ý   s o u d  v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 22 Co 238/2013-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3.         Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 8. 2006 došlo na silnici č. I/65 ve směru od Jablonce nad Nisou na Prahu k dopravní nehodě – střetu motocyklu zn. Kawasaki a osobního automobilu Nissan. Motocykl Kawasaki řídil H. H., který byl též jeho provozovatelem, a spolu s ním jela na motocyklu v okamžiku střetu paní F. C. Osobní automobil řídil pan A. R. K dopravní nehodě došlo tak, že pan H. jako řidič motocyklu Kawasaki pojal úmysl odbočit ze silnice I/65 vlevo, dával znamení o změně směru jízdy, snížil rychlost a zajel ke středové čáře. Řidič za ním jedoucího vozidla Nissan důvodně předpokládal, že pomalu jedoucí motocykl, který najel k levému okraji jízdního pruhu, odbočuje vlevo, a proto ho řidič vozidla Nissan objížděl zprava při dodržení bezpečného bočního odstupu. Poté, co řidič motocyklu zjistil, že na komunikaci, na kterou chtěl odbočit, je zákaz vjezdu, náhle změnil směr jízdy, čímž vjel do dráhy vozidla Nissan a stal se tak pro jeho řidiče náhlou a neočekávanou překážkou. Došlo ke střetu vozidel, k pádu paní C. z motocyklu Kawasaki a následně též ke ztrátě stability řidiče motocyklu a jeho pádu na pravé rameno. Při uvedené dopravní nehodě utrpěla paní C. zranění, jehož léčení si vyžádalo určité náklady. Řidič motocyklu pan H. byl ve Spolkové republice Německo odsouzen Obvodním soudem Starnberg za předmětnou dopravní nehodu, při níž se měl dopustit tělesného poškození paní C. z nedbalosti, a to k peněžitému trestu 50 denních sazeb po 25 EUR; trest zákazu řízení mu uložen nebyl. Paní C. uplatnila nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení u žalobce jakožto pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla – motocyklu Kawasaki, a podle tvrzení žalobce jí byly tyto náklady ve výši žalované částky žalobcem uhrazeny. Provozovatel, resp. vlastník automobilu Nissan, měl v době dopravní nehody sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované.

4.         Nejprve odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o aplikaci českého práva jako práva rozhodného. Uvedl, že co se týče nároků na náhradu škody, nevztahují se na danou věc žádné přímo použitelné předpisy Evropské unie, ani neexistuje příslušná dvoustranná mezinárodní úmluva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Ohledně Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody ze dne 4. 5. 1971, publikované pod č. 130/1976 Sb., konstatoval, že touto se řídí právo rozhodné pouze pro samotný nárok na náhradu škody, nikoli však již pro postih mezi odpovědnými osobami, ani na postih a přechod práv týkajících se pojistitelů. Aplikoval tedy ustanovení § 15 ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Uvedl, že v daném případě je místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, nepochybně na území České republiky. Na stejném místě došlo k poškození zdraví paní C., tj. ke vzniku vlastní škody na zdraví.

5.         Dále se odvolací soud zabýval otázkou aktivní a pasivní legitimace. Předně uvedl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/3357/EHS (dále též jen „Směrnice“) vyžadovala, aby členské státy ve svém právním řádu upravily možnost přímého nároku poškozeného z dopravní nehody vůči pojistiteli škůdce. Tento přímý nárok poškozeného je pak založen ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Pro rozhodnutí věci tedy považoval za podstatné, zda je možno žalobce považovat za poškozeného ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tato ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU.

6.         Konstatoval, že panu H. vzniklo podle ustanovení § 439 ve spojení s § 511 odst. 3 obč. zák. právo na vypořádání vyplacené částky (uspokojení nároku paní C., resp. její zdravotní pojišťovny, na náhradu škody na zdraví) vůči ostatním škůdcům. Toto právo pak přešlo na žalobce tím, že nárok paní C. uspokojil jako pojistitel odpovědnosti za škodu. Je to tedy žalobce, kterému svědčí aktivní legitimace pro vymáhání nároku na vzájemné vypořádání škůdců. Z tohoto pohledu se žalobce svého nároku domáhal důvodně. Aktivní legitimaci žalobce tedy shledal.

7.         Dále odvolací soud posuzoval to, vůči komu mohl a měl žalobce shora uvedený nárok na vypořádání podle ustanovení § 439 obč. zák. uplatit, tedy zda proti dalšímu škůdci či snad přímo proti pojistiteli „spoluškůdce“. Připomněl, že ustanovení § 9 zákona č. 168/1999 Sb. zakládá poškozenému přímý nárok na plnění. V posuzované věci ale žalobce již neuplatňuje nárok na náhradu škody, nejde ani o poškozeného a ani jeho právního nástupce. Žádné ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. neposkytuje oporu pro přímé uplatnění takového samostatného nároku na vypořádání mezi solidárně zavázanými škůdci podle ustanovení § 439 obč. zák. proti pojistiteli, a nelze tedy v posuzované věci dovodit pasivní legitimaci pojistitele škůdce. Tento výklad ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. přitom považoval za v souladu s účelem Směrnice. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že nárok byl uplatněn proti pasivně nelegitimovanému subjektu.

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu (do obou jeho výroků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

9.         Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud otázku pasivní legitimace neposoudil z právního hlediska správně. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že je v daném případě nutno aplikovat české právo. Podle dovolatele je rozhodným právem německé právo. Má za to, že je nutno vycházet z přímo aplikovatelného evropského práva, konkrétně pak z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení Řím II).

10.       Dále dovolatel nesouhlasí ani s interpretací § 15 ZMPS odvolacím soudem.

11.       Dovolatel se rovněž neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že v daném případě nelze žalovanou považovat za pasivně legitimovaného, neboť za „poškozeného“ ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. lze považovat i žalobce. Pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, má podle dovolatele právo na vypořádání přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.

12.       V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

13.       K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná tak, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.

14.       Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).

15.       Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.

16.       Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17.       Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.

18.       Podle odvolacího soudu takový nárok není dán, nevyplývá ze zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalobce nelze považovat za poškozeného ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1, resp. § 2 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, přičemž tato ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem příslušných směrnic EU. Dovolatel naopak namítá, že tento přímý nárok je dán, žalobce naplňuje definici „poškozeného“ ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., přičemž tento svůj závěr dovozuje z německého práva.

19.       Dovolací soud se tak předně zabýval otázkou, zdali v projednávané věci pro posouzení možného nároku pojistitele jednoho ze solidárně zavázaných škůdců proti pojistiteli dalšího z takto solidárně zavázaných škůdců je rozhodné německé právo.

20.       Namítá-li dovolatel, že je nutno v dané věci vycházet z přímo aplikovatelného evropského práva, konkrétně pak z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Nařízení Řím II), touto otázkou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatel totiž zřejmě pomíjí časovou působnost tohoto nařízení s ohledem na den, kdy došlo ke skutečnosti, která způsobila škodu (17. 8. 2006).

21.       Namítá-li dále dovolatel nesprávný výklad ustanovení § 15 ZMPS s tím, že má za to, že v dané věci má být aplikováno německé právo, přičemž při své argumentaci vychází z rozboru německé právní úpravy, ani těmito námitkami přípustnost dovolání založit nemůže. Pokud z výše uvedeného důvodu nelze použít přímo aplikovatelné Nařízení Řím II, je nutné v souladu s ustanovením § 2 ZMPS zkoumat, zdali na daný případ neexistuje aplikovatelná mezinárodní smlouva. V průběhu předchozího řízení vyvstala možnost aplikace Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška č. 130/1976 Sb.m.s., dále jen „Úmluva“) přijaté v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Skutečnost, že dle dostupných informací na webových stránkách Haagské konference Spolková republika Německo dosud nepřistoupila k Úmluvě, sama o sobě nevylučuje její aplikaci, protože Úmluva by se měla použít na všechny přeshraniční vztahy z dopravních nehod v mezích svého aplikačního rozsahu, přestože se tyto vztahy týkají v jednom či více prvcích nesmluvních států. Úmluva nicméně se nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím nebo veřejným automobilovým fondům nebo proti nim a na jakékoliv vyloučení odpovědnosti stanovené právem, jímž se tyto instituce spravují (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006). Obdobné lze odvodit z vysvětlující zprávy k Úmluvě (Convention on the Law Applicable to Traffic Accidents – Explanatory Report by Mr Eric W. Essén, dostupná na webových stránkách Haagské konference mezinárodního soukromého práva), která jako příklad situace vyloučené z působnosti Úmluvy uvádí s odkazem na čl. 2 odst. 5 subrogaci práv z poškozeného na pojistitele, který jej odškodnil, vůči škůdci. Úmluva proto není na určení rozhodného práva v dané věci použitelná.

22.       Pokud pro určení rozhodného práva nelze použít aplikovatelné unijní nebo mezinárodně-právní předpisy, které by na daný vztah dopadaly, je nutné postupovat podle vnitrostátních právních předpisů, konkrétně dle ZMPS. Nejvyšší soud již judikoval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2881/2004, ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006 a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010), že tzv. postihové právo nelze ztotožňovat s nárokem na náhradu škody, protože však ZMPS neobsahuje kolizní normy týkající se předmětného regresního vztahu, je nutné per analogiam aplikovat § 15 ZMPS pro určení právního řádu, kterým se řídí nároky na náhradu škody ex delicto, stanovuje dva základní hraniční určovatele – místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Správnému koliznímu uspořádání vztahu přitom v případech obdobných jako v předmětné věci odpovídá použití hraničního určovatele místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody (srov. výše citovanou judikaturu).

23.       Výklad ustanovení § 15 ZMPS, jak jej učinil odvolací soud, je proto zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a pro posouzení otázky nároku žalobce jsou rozhodné české právní předpisy.

24.       Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona se pojištěným rozumí ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti vztahuje. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

25.       Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. pak nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

26.       Pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb. je ze zákona povinným pojištěním odpovědnosti za škodu, která byla způsobena při provozu silničních motorových vozidel. Obecnou zásadou a smyslem tohoto typu pojištění je právo osoby odpovědné za škodu, aby pojistitel za ni poskytl poškozenému pojistné plnění odpovídající rozsahu jeho povinnosti hradit škodu. Zatímco předchozí právní předpis, vyhláška č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, účinná do 31. 12. 1999, vycházela z tradičních vztahů při pojištění odpovědnosti za škodu, a zakládala poškozenému přímý nárok proti pojistiteli jen za výjimečných okolností, zákon č. 168/1999 Sb. oproti tomu možnosti uplatnit nároky ze strany poškozeného přímo proti pojistiteli rozšířil, resp. stanovil je jako vedoucí princip. Tento přímý nárok má charakter originárního práva poškozeného na pojistné plnění založené zvláštním právním předpisem, jak předvídá ustanovení § 43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě, které ke vzniku přímého nároku vyžaduje právě výslovnou úpravu zvláštním předpisem či pojistnou smlouvou (srov. v literatuře shodně Jandová, L., Vojtek, P. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 204)

27.       Podle § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě přitom vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele, a to až do výše částek, které pojistitel ze soukromého pojištění oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, vyplatil.

28.       Z ustanovení § 2 písm. f), § 6 odst. 1, 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě tak vyplývá, že pojistitel jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozenému pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má výplatou takového plnění právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody.

29.       Provozovatelé přitom poškozenému odpovídají společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. s tím, že nahradí-li jeden z nich škodu v plném rozsahu, může od ostatních spoluškůdců požadovat náhradu ve výši odpovídající jejich účasti na vzniku škody ve smyslu vypořádání podle § 439 obč. zák. Není přitom pochyb, že i v takovém případě má poškozený přímý nárok na pojistné plnění, a to v plném rozsahu vůči pojistiteli kteréhokoliv ze škůdců, a přestože nejde o plnění z titulu náhrady škody, je kterýkoliv pojistitel povinen poskytnout pojistné plnění odpovídající plnému rozsahu způsobené škody bez ohledu na to, jaká je míra účasti osoby u něj pojištěné. Tomu pak bezpochyby musí odpovídat právo takového pojistitele na vypořádání s ostatními spoluškůdci, resp. s pojistiteli jejich odpovědnosti. Splní-li tedy některý z více škůdců celý dluh (nebo alespoň více, nežli by na něj případně připadalo podle podílů), má právo následného postihu vůči ostatním (subrogační regres).

30.       Vyloučil-li proto odvolací soud takový přímý způsob vypořádání poukazem na definici poškozeného v § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb., přecenil definiční dosah tohoto ustanovení. Jestliže se podle něj za pojištěného považuje ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, pak smyslem této definice je především založit tzv. osobní rozsah pojištění, kdy se pojištění odvíjí od označení vozidla v pojistné smlouvě a pokrývá odpovědnost každé osoby za škodu jeho provozem způsobenou, a to nejen jde-li o provozovatele vozidla, nýbrž i osobu odlišnou, která vozidlo provozovatele v době dopravní nehody řídila a za škodu odpovídá. Zužující výklad vylučující nárok pojistitele, který jako první či jako jediný v plném rozsahu poskytl pojistné plnění, požadovat vypořádání od ostatních zainteresovaných pojistitelů, neodpovídá smyslu úpravy tohoto typu pojištění a vedl by ke komplikaci následných vztahů. V takovém případě by totiž plnivší pojistitel musel uplatnit právo na vypořádání proti samotnému spoluškůdci (provozovateli či řidiči), který by mu byl povinen plnit, ač jinak má právo, aby plnění za něj poskytl jeho pojistitel. Restriktivní výklad pojmu poškozený i striktní podřazení charakteru nároku plnícího pojistitele pouze pod pojem vzájemného vypořádacího nároku podle § 439 obč. zák. by musel nutně vést k závěru, že sám pojištěný, pokud se s pojistitelem spoluškůdce podle míry své účasti vypořádal, neplnil na náhradu škody poškozenému a není oprávněn požadovat, aby takový nárok za něj pojistitel jeho odpovědnosti uhradil. Tento důsledek by se vymykal smyslu právní úpravy zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel, požadavkům na ochranu poškozeného (pojistitelé by nutně museli začít omezovat svá plnění pouze na rozsah odpovídající míře účasti jimi pojištěné osoby) i na pojistnou ochranu odpovědné osoby, jejíž odpovědnost by v těchto specifických případech nebyla pojištěna, ačkoliv zákon stanoví opak.

31.       Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není možno dovodit pasivní legitimaci pojistitele spoluškůdce (žalované), není jeho právní posouzení správné.

32.       Nemožnost žalobce uplatňovat žalobní nárok proti žalovanému jako pojistiteli dalšího solidárně zavázaného spoluškůdce odvolací soud odvozoval i z horizontálního účinku tzv. čtvrté směrnice o pojištění motorových vozidel Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES.

33.       Podle čl. 1 odst. 1 směrnice je účelem této směrnice vytvořit zvláštní opatření použitelná pro poškozené, již mají nárok na náhradu za škody nebo zranění v důsledku nehody v jiném členském státě než ve členském státě bydliště nebo sídla poškozeného, jež byly způsobeny provozem vozidel pojištěných a majících obvyklé stanoviště v členském státě. Aniž jsou dotčeny právní předpisy třetích zemí o občanskoprávní odpovědnosti a mezinárodního práva soukromého se tato směrnice vztahuje rovněž na poškozené s bydlištěm nebo sídlem v členském státě a mající nárok na odškodnění za každou škodu na věci nebo na zdraví v souvislosti s nehodou ve třetích zemích, jejichž národní kanceláře pojistitelů, jak jsou vymezeny v čl. 1 odst. 3 směrnice 72/166/EHS, se připojily k systému zelených karet, jsou-li tyto dopravní nehody způsobeny provozem vozidel, která jsou pojištěna a mají obvyklé stanoviště v členském státě.

34.       Dle čl. 3 směrnice každý členský stát zajistí, aby poškození zmínění v článku 1 v důsledku nehody vozidel ve smyslu tohoto ustanovení měli přímý nárok vůči pojišťovně pojišťující osobu, která odpovídá za škodu, pro případ občanskoprávní odpovědnosti. Podle čl. 2 písm. d) směrnice se pro účely této směrnice „poškozeným“ rozumí poškozený, jak je vymezen v čl. 1 odst. 2 směrnice 72/166/EHS. V souladu s čl. 1 odst. 2 směrnice 72/166/EHS pak pro účely této směrnice se rozumí „poškozeným“ jakákoliv osoba, která má právo na náhradu jakékoliv věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly.

35.       Podle ustálené judikatury Soudního dvora se vyžaduje, aby v případě pochybností byl text příslušných ustanovení vykládán ve světle verzí v jiných úředních jazycích (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 7. 1979 ve věci C-9/79 Koschniske, rozsudek ze dne 2. 4. 1998 ve věci C-296/95 EMU Tabac nebo rozsudek ze dne 9. 3. 2006 ve věci C-174/05 Z. H.). Francouzská verze čl. 1 odst. 2 směrnice č. 72/166/EHS používá výraz „personne lésée“, anglická „injured party“, německá „Geschädigter“ a slovenská „poškodený“. Srovnání jednotlivých jazykových verzí spíše naznačuje, že daný výraz se nemusí nutně vztahovat pouze na osobu, které vznikla bezprostředně újma, ale i na osobu, které vznikla újma nepřímo. Tento závěr je nicméně relativní, protože pokud provedeme jazykový výklad i u dalších směrnic o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, zjistíme, že např. třetí směrnice Rady č. 90/232 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel tam, kde česká verze hovoří o poškozeném, používala v anglické verzi výraz „victim“ a ve francouzské „victime“, odkazující spíše na osobu, jíž bezprostředně vznikla újma.

36.       Judikatura Soudního dvora dále konstantně zdůrazňuje, že pokud existuje rozdíl v jednotlivých jazykových verzích, je nutné interpretovat unijní právo s ohledem na celkovou systematiku a účel právní úpravy (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 10. 1977 ve věci C-30/77 Boucherau nebo rozsudek ze dne 24. 10. 1996 ve věci C-72/95 Kraaijeveld a další). Směrnice č. 2000/26 ve své preambuli uvádí, že (dosavadní) systém kanceláří zelených karet neřeší všechny obtíže poškozeného, který musí uplatňovat nárok v jiné zemi vůči osobě s bydlištěm nebo sídlem v ní a vůči pojišťovně s povolením tam vydaným (jiný právní systém, cizí jazyk, neznámé postupy vyřizování a často přehnaně opožděné vyřízení). Cílem této úpravy je proto (krom jiného) zlepšení právního postavení poškozených v důsledku dopravních nehod motorových vozidel, které se staly mimo členský stát bydliště nebo sídla těchto osob; z tohoto důvodu by měla osoba, která utrpěla škodu na zdraví nebo věci, mít možnost uplatnit svůj nárok přímo vůči pojišťovně nebo proti škodnímu zástupci v členském státě svého sídla nebo bydliště (body 11-14 preambule směrnice č. 2000/26). Ochranu poškozených jakožto základní cíl směrnic upravujících sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel akcentuje Soudní dvůr i ve své judikatuře (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1996 ve věci C-129/94 R. B., rozsudek ze dne 30. 6. 2005 ve věci C-537/03 Candolin nebo usnesení ze dne 1. 12. 2005 ve věci C-447/04 Autohaus Ostermann GmbH).

37.       Tato úprava má tak v prvé řadě chránit poškozené, kteří musí při přeshraničním vymáhání škody čelit obtížím typu cizí právní systém, cizí jazyk apod. (viz již odkazovaný bod 6 preambule směrnice č. 2000/26).

38.       Předmětná směrnice tedy především řeší právní postavení poškozené a její přímý nárok proti pojistiteli škůdce. Pro posouzení nároku pojistitele jedné z osob, která společně s dalšími osobami odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě motorových vozidel, poskytl-li poškozené pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, proti pojistiteli další odpovědné osoby, není přitom posouzení, zdali pojistitel má postavení tzv. „poškozené“ určující. Podstatná je oproti tomu skutečnost, že výplatou takového plnění přešlo na pojistitele podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě právo poškozené na vypořádání. Opřel-li proto odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního nároku rovněž o výklad předmětné směrnice, je jeho právní posouzení v této části nesprávné.

39.       Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 12       

 

            Pozůstalý rodič je z důvodu potenciálního střetu svých zájmů se zájmy nezletilých dětí vyloučen ze zastupování při uplatňování nároků dětí na náhradu nákladů na výživu po smrti druhého rodiče a do doby, než je nezletilým dětem ustanoven kolizní opatrovník, nepočíná běh promlčecí doby k uplatnění těchto nároků.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013)

 

1.        M ě s t s k ý   s o u d  v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2010, č. j. 61 C 251/2006-104, zamítl žalobu D. Ch. o zaplacení 166 806 Kč s příslušenstvím, mezitímním rozsudkem vyslovil opodstatněnost základu nároku žalobců L. Ch. a M. Ch. na náhradu nákladů na výživu pozůstalým a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný způsobil pod vlivem alkoholu dne 8. 1. 2003 dopravní nehodu, při níž byl vážně zraněn P. Ch., otec žalobců a) a b), a manžel D. Ch., který na následky nehody po převozu do nemocnice následujícího dne zemřel. Nárok manželky zemřelého posoudil soud jako promlčený, ve vztahu k nezletilým žalobcům však dovodil, že podle § 113 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nemohlo promlčení jejich nároku vůbec započít, neboť při jeho uplatňování nemohli být pro kolizi zájmů zastoupeni svou matkou.

2.         K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 44 Co 336/2010-181, rozsudek soudu prvního stupně v mezitímním výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3.         Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 61 C 251/2006-203, žalobu žalobců a) a b) o zaplacení 360 642 Kč s příslušenstvím a 3642 Kč měsíčně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný zaviněně porušil právní povinnost a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobcům škoda, zároveň však shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku, vznesenou vedlejší účastnicí řízení. Žaloba byla podána 27. 9. 2006, tedy více než dva roky po vzniku škody a tudíž po uplynutí subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.; aplikace § 113 obč. zák. v původním rozhodnutí nebyla správná. K podání žaloby byla jménem obou žalobců oprávněna jako jediná zákonná zástupkyně jejich matka a nastalá kolize zájmů byla odstraněna ustanovením kolizního opatrovníka nezletilým v průběhu řízení.

4.         K r a j s k ý  s o u d  v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 44 Co 85/2012-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba žalobci byli v době škodné události nezletilí, a tudíž nebyli ve smyslu § 9 obč. zák. schopni podat žalobu na náhradu za výživu pozůstalých, nic však nebránilo, aby ji za ně podala matka jako jejich zákonná zástupkyně. Ta tak ostatně učinila, ovšem až po uplynutí dvouleté promlčecí doby. K aplikaci § 113 obč. zák. by mohlo dojít jen v  případě, že by žalobci neměli žádného zákonného zástupce, který by za ně mohl učinit hmotněprávní úkon uplatnění nároku u soudu. Kolize zájmů mezi matkou a oběma nezletilými žalobci nastala až po zahájení řízení a soud ji vyřešil ustanovením kolizního opatrovníka. Námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se jako nepřípustnou podle § 205a odst. 1 o. s. ř. nezabýval, protože skutkové okolnosti, které ji měly odůvodnit, byly uplatněny až v odvolacím řízení.

5.         Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla náležitě vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu spatřují v tom, že v daném případě mělo být aplikováno ustanovení § 113 obč. zák., protože kolizní opatrovnictví je druhem zákonného zastoupení. Namítají dále, že označili vznesení námitky promlčení žalovaného nároku za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. již v řízení před soudem prvního stupně, a nikoli až před soudem odvolacím. Uplatnění námitky promlčení považují za zneužití tohoto práva na jejich úkor. Navrhují proto, aby byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

6.         Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné, neboť „neobsahuje žádné nové skutečnosti či rozpory a otázkou promlčení nároku a rozporu s dobrými mravy se soud prvního stupně i odvolací soud podrobně zabývaly“. Vznesením námitky promlčení k rozporu s dobrými mravy nedošlo, protože žalobci měli plnou možnost využít svého práva prostřednictvím matky, která byla za jeho výkon podle § 36 zákona o rodině plně zodpovědná.

7.         Vedlejší účastnice ve svém vyjádření považuje aplikaci ustanovení § 113 obč. zák. v daném případě za vyloučenou, neboť nezletilí žalobci měli zákonného zástupce, a to svoji matku, které v podání žaloby nic nebránilo; kolize mezi ní a žalobci nastala až po zahájení řízení. Vznesení námitky promlčení pak zde dobrým mravům neodporuje, zákonná zástupkyně nezletilých o škodě a o škůdci věděla, v uplatnění jejich nároku jí nic nebránilo a jeho zánik v důsledku promlčení není pro žalobce nepřiměřeně tvrdým postihem, protože požadovaná výše náhrady je z převážné části kryta z dávek poskytovaných Českou správou sociálního zabezpečení.

8.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.

9.         Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

10.       Vzhledem k § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „zákon o rodině“), neboť posuzovaná promlčecí doba počala běžet před 1. 1. 2014.

11.       Podle § 113 obč. zák. jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jim zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.

12.       Citované ustanovení je jednou z výjimek pravidelného běhu promlčecích dob, resp. představuje modifikaci jejich běhu tak, aby práva osob, které nejsou schopny samy je uplatňovat a mohou tak činit pouze prostřednictvím zákonného zástupce, nedoznala újmy v důsledku běhu promlčecích dob právě po období, kdy tyto osoby zákonného zástupce nemají. Zákonným zástupcem nezletilé osoby ve smyslu tohoto ustanovení je osoba stanovená zákonem o rodině (§ 27 odst. 1 obč. zák.), tedy v první řadě rodič, který je způsobilý k právním úkonům a nebyl zbaven rodičovské zodpovědnosti ani mu její výkon nebyl pozastaven.

13.       Podle § 36 odst. 1 zákona o rodině rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.

14.       Podle § 37 odst. 1 zákona o rodině žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení nemůže-li dítě zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat.

15.       Z této úpravy je zřejmé, že zákonnými zástupci nezletilého dítěte jsou jeho rodiče, kteří mají způsobilost k právním úkonům a rodičovskou zodpovědnost. Tuto svoji funkci mohou plnit a postavení zákonného zástupce mají, nebrání-li tomu nějaká další okolnost, jíž je podle zákona střet zájmů mezi rodiči a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. Rodinněprávní úprava je pak přísnější v tom, že z tohoto pohledu není rozhodující samotný (již nastalý a soudem zjištěný) střet zájmů, nýbrž jeho pouhá možnost, tedy potenciální stav, kdy by ke střetu zájmů dojít mohlo; tomu nasvědčuje i podmiňovací způsob dikce § 37 odst. 1 zákona o rodině (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněný pod č. 89/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „Sbírka“). Pro takový případ počítá zákon s tím, že právní úkon učiní či v příslušném řízení bude za dítě vystupovat tzv. kolizní opatrovník.

16.       Pravděpodobnost kolize zájmů vyvstává tehdy, jsou-li rodiče i děti účastníky téhož soudního řízení (srov. Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, 2005, str. 127), samozřejmě zejména vystupují-li navzájem jako účastníci sporu v postavení žalobce a žalovaného. Ovšem i ve sporu o náhradu škody způsobené usmrcením otce rodiny může dojít ke střetu zájmů mezi pozůstalou matkou a dítětem či dětmi navzájem, jestliže se domáhají nároku na náhradu za ztrátu na výživě proti odpovědné osobě.

17.       Podle § 448 odst. 1 obč. zák. se při usmrcení hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.

18.       Soudní praxe již v minulosti odmítla způsob výpočtu této náhrady pomoci tzv. „dílové teorie“ a vychází z názoru, že rozsah náhrady nákladů na výživu pozůstalých je určen rozsahem výživného, které jim náleží podle hledisek zákona o rodině (srov. Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sbírky, použitelné v tomto směru i pro občanskoprávní odpovědnost; viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 708/2004, publikovaný pod C 3323 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Při výpočtu této náhrady soud přihlíží (za obdobného použití § 96 odst. 1, věty první, zákona o rodině) k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a vychází z průměrného výdělku zemřelého (§ 448 odst. 2 obč. zák.); náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých ovšem nesmí úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle § 447 odst. 2 obč. zák.

19.       Náhrada nákladů na výživu pozůstalých přísluší jen do výše limitu představovaného výší náhrady za ztrátu na výdělku zemřelého, a to bez ohledu na to, zda tato limitace odpovídá skutečným odůvodněným potřebám jednotlivých oprávněných, a že v tom rozsahu, v jakém by byla jednomu z pozůstalých přiznána náhrada vyšší, musí být ostatním pozůstalým přiznána v rámci dané limitace náhrada nižší. S touto vzájemnou podmíněností nároků jednotlivých pozůstalých je třeba počítat i při úvaze o možném střetu zájmů mezi pozůstalým manželem - rodičem nezletilých dětí a nezletilými dětmi (srov. již citované rozhodnutí č. 89/2006 Sbírky). Tento střet zájmů tedy nenastupuje až podáním žaloby, jak dovodil odvolací soud, nýbrž je ve smyslu § 37 odst. 1 zákona o rodině navozen již tím, že nastanou okolnosti zakládající nároky jednotlivým osobám, neboť zejména vyčíslení výše nároků, které jsou vzájemně provázané rozsahem vyživovací povinnosti zemřelého rodiče a limitací celkové výše náhrady, vyvolává kolizi zájmů i pro samotné uplatnění nároku podáním žaloby. Z toho tedy vyplývá, že ačkoliv žalobci po smrti otce měli v době své nezletilosti zákonnou zástupkyni (matku), ta za ně nemohla pro potenciální střet zájmů účinně uplatňovat nároky na náhradu škody, které jsou předmětem tohoto řízení, a z hlediska promlčení těchto nároků na ni nelze pro účely výkladu § 113 obč. zák. nahlížet jako na zákonného zástupce. Proto do doby, než byl žalobcům ustanoven kolizní opatrovník podle § 37 odst. 2 zákona o rodině, nemohl započnout běh promlčecí doby k uplatnění nároků nezletilých dětí na náhradu nákladů na výživu.

20.       Rozsudek odvolacího soudu v otázce výkladu § 113 obč. zák. je tedy nesprávný, a Nejvyšší soud jej proto zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, proto zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první a druhá, o. s. ř.).

 

Poř. č. 13       

 

            Blankosměnka se stává směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, odtud teprve vznikají práva směnečná, a to se zpětnými účinky (ex tunc).

            Podle § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění, ale i vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013)

 

 1.      Žalobou ze dne 14. 4. 2010 se žalobkyně domáhala, aby z exekuce vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 4486/2008 k návrhu oprávněné společnosti F. T. L., se sídlem Britské panenské ostrovy, proti povinným J. T. a J. T., byly vyloučeny nemovitosti - dům na pozemku p. č. st. 1980, pozemek p. č. st. 1980, pozemek p. č. 509/34 a pozemek p. č. 509/35, vše v katastrálním území N. J. – H. P., zapsané na listu vlastnictví č. 3577 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště N. J., pozemek p. č. st. 1062, pozemek p. č. 3051/8, pozemek p. č. 3067/6 a stavba č. ev. 27 na pozemku p. č. st. 1062, vše v katastrálním území R. u V., zapsané na listu vlastnictví č. 792 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště V., včetně jejich příslušenství a součástí a movitých věcí, které tvoří jejich příslušenství. Tvrdila, že tyto nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť s manželem (1. povinným) uzavřela dne 19. 1. 2005 notářským zápisem smlouvu o zúžení společného jmění manželů, a stala se jejich vlastnicí. Měla za to, že dluh 1. povinného mohl vzniknout až v roce 2007 vyplněním směnečné částky na blankosměnkách, které jako avalista podepsal dne 12. 2. 2004 a které zajišťovaly leasingové smlouvy, jež uzavřel téhož dne jako zástupce společnosti R.-T., s. r. o., se sídlem v Š. u N. J., že však blankosměnky byly doplněny neoprávněně a v rozporu se smlouvou, neboť v té době již všechny splatné závazky společnosti R.-T., s. r. o., byly uhrazeny. O podepsání blankosměnek navíc ani nevěděla a nelze-li předem s určitostí stanovit výši částky, která bude do blankosměnky doplněna, nelze ani hovořit o obvyklé správě majetku, a proto i kdyby závazek 1. povinného vznikl před zúžením společného jmění manželů, nemohl by být zahrnut do jejich společného jmění.

2.         V průběhu řízení Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 28. 4. 2011, č. j. 8 C 70/2010-105, k návrhu žalobkyně připustil podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vstup nového žalovaného J. K. na místo dosavadní žalované společnosti F. T. L.., neboť bylo prokázáno, že v exekučním řízení byl usnesením soudního exekutora Mgr. P. J. ze dne 21. 4. 2010, č. j. 129 EX 6123/08-39, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2010, č. j. 56 Co 462/2010-51, připuštěn jeho vstup do řízení na místo dosavadní oprávněné společnosti.

3.         O k r e s n í  s o u d  v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 8 C 70/2010-261, vyloučil předmětné nemovitosti z exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 53 Nc 4486/2008 a uložil žalovanému zaplatit náklady řízení ve výši 44 760 Kč.

4.         Zjistil, že společnost R.-T., s. r. o. uzavřela dne 12. 2. 2004 se společností V. leasing, a. s. tři leasingové smlouvy, a to smlouvu č. 204/0079, ve které bylo předmětem leasingu vozidlo FREIGHT-LINER CONDO, leasingovou smlouvu č. 204/0080 s předmětem leasingu vozidlo Tatra 815 a leasingovou smlouvu č. 204/0078 s předmětem leasingu vozidlo Volvo 610. Smlouvy za společnost R.-T., s. r. o. uzavřel jednatel společnosti J. T. a zplnomocněný zástupce J. T., manžel žalobkyně. Leasingová nájemkyně společnost R.-T., s. r. o. současně s podpisem smluv vystavila ve prospěch společnosti V. leasing, a. s. blankosměnky bez data splatnosti a výše částky, které jako avalisté podepsali J. T. J. T. Všechny leasingové smlouvy byly postupně dohodou ukončeny (dne 23. 8. 2005 a 18. 10. 2005) a byly uzavřeny nové leasingové smlouvy, jejichž předmětem byla stejná vozidla, dne 22. 5. 2006 byly uzavřeny smlouvy o cessi těchto leasingových smluv, kdy se namísto společnosti R.-T., s. r. o. stala leasingovým nájemcem společnost 1. Ostravská podnikatelská, s. r. o. (následně pod obchodní firmou T., s. r. o. a  T., s. r. o. „v likvidaci“, jež zanikla výmazem z obchodního rejstříku 29. 1. 2013). Do směnek byla doplněna směnečná suma (87 218 Kč a 159 507 Kč) a datum jejich splatnosti (21. 8. 2007) a společnost V. leasing, a. s. je převedla indosamentem na společnost F. T. L. a ta na J. K. Formou notářského zápisu ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. NZ 12/2005 a NZ 13/2005 bylo zúženo společné jmění žalobkyně a 1. povinného, výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí se stala žalobkyně a 1. povinný se stal výlučným vlastníkem společnosti R.-T., s. r. o. O zúžení společného jmění manželů byla společnost V. leasing, a. s. informována v květnu 2006 při uzavírání smluv o cessi. Dále zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2008, č. j. 53 Nc 4486/2008-15, nařídil exekuci na majetek 1. povinného J. T. (manžela žalobkyně) a 2. povinného J. T. podle směnečných platebních rozkazů Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 14. 12. 2007, č. j. 6 Sm 325/2007-11, a č. j. 6 Sm 326/2007-11, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti F. T. L. ve výši 246 725 Kč a úroků z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 159 507 Kč od 22. 8. 2007 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 87 218 Kč od 22. 8. 2007 do zaplacení a náhrady nákladů předcházejícího řízení ve výši 66 413,25 Kč a nákladů exekuce. Jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. P. J., který vydal dne 1. 4. 2009 exekuční příkazy č. j. 129 EX 6123/08-12 a č. j. 129 EX 6123/08-13, jimiž rozhodl o provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně (manželky povinného) s tím, že v době vzniku vymáhané pohledávky dne 12. 2. 2004 patřily do společného jmění žalobkyně a 1. povinného a ke smlouvě o zúžení společného jmění manželů ze dne 19. 1. 2005, podle níž se stala jejich vlastnicí žalobkyně, se nepřihlíží (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2012, dále jen „e. ř.“).

5.         Soud prvního stupně zdůraznil, že se nemohl zabývat otázkou (ne)existence pohledávky v době vyplnění směnek a (ne)oprávněností vyplnění blankosměnek (jak tvrdila žalobkyně), neboť jde o podmínky vydání exekučního titulu a tyto otázky se proto musí posoudit v nalézacím řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, však dospěl k závěru, že pro vznik závazku není podstatný okamžik podepsání ani doplnění blankosměnky, ale že ke vzniku závazku manžela žalobkyně (1. povinného) došlo až dnem splatnosti směnky, tj. 21. 8. 2007, tedy v době, kdy již bylo společné jmění žalobkyně a 1. povinného zúženo a vlastnicí předmětných nemovitostí se stala žalobkyně. Svědčí jí tak k nemovitostem právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (exekuci) a podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. nelze tyto nemovitosti v exekuci postihnout, a žaloba je proto důvodná. Žalobu shledal důvodnou i podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nemovitosti žalobkyně je třeba z exekuce vyloučit, neboť smlouva o zúžení společného jmění byla účinná ještě před vznikem závazku 1. povinného, a oprávněné byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám její obsah.

6.         K r a j s k ý   s o u d   v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 57 Co 42/2013-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 57 419,- Kč a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 12 323,- Kč.

7.         Shodně se soudem prvního stupně považoval se zřetelem k závěrům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009 za den vzniku závazku 1. povinného až den splatnosti směnky, tj. den 21. 8. 2007. Ztotožnil se s jeho závěrem, že předmětné nemovitosti je třeba vyloučit z exekuce vedené proti 1. povinnému, neboť jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Žalobu pokládal za důvodnou jak podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř., neboť ke vzniku závazku došlo se značným časovým odstupem po zúžení a vypořádání společného jmění žalobkyně a jejího manžela, v jejichž důsledku byla žalobkyně v té době výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, tak podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř., neboť byly splněny rovněž všechny podmínky pro vyloučení věci tam stanovené.

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. Namítal, že soudy nesprávně posoudily právní otázku, kdy vzniká závazek ze směnky, nesouhlasil s jejich názorem, že za den vzniku závazku manžela žalobkyně z blankosměnky je nutno považovat až den splatnosti směnky. Poukázal na konstantní judikaturu [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002  (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 62), rozsudek ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 324/2011, rozsudek ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1249/2011, rozsudek ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 721/2006, rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1261/2004, rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 72/2010, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06] a právní literaturu zastávající opačný názor. Vyplňovací oprávnění spočívá v možnosti jeho nositele doplnit obsah blankosměnky a dovršit její přeměnu na směnku úplnou. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, k tomu okamžiku tedy vznikne i závazek rukojmích, kteří blankosměnku podepsali. Kdyby došlo k doplnění listiny s účinky ex nunc, nebyli by ti, kdo doposud udělili vyplňovací právo, směnečně vázáni, nestali by se směnečnými dlužníky. Navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba o vyloučení nemovitosti z exekuce se zamítá a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení.

9.         Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, jež se týkalo obdobných skutkových okolností, nastolenou otázku řešilo vyčerpávajícím způsobem a zcela přitom zohlednilo povahu zajišťovací směnky. V jeho intencích také rozhodly i oba soudy v projednávané věci (jež stanovily okamžik vzniku závazku směnečného avala ke dni splatnosti doplněnému v blankosměnkách a nikoli ke dni emise blankosměnek, případně podpisu avalem či okamžiku vzniku zajištěné pohledávky). Má za to, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl po právní stránce správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž není dán ani jiný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel neuvedl žádný závažný důvod, proč by mělo dojít ke změně v posouzení již judikatorně vyřešené stěžejní právní otázky. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

10.       Tříčlenný senát č. 30, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při posouzení otázky, kdy vzniká závazek ze směnky, dospěl k jinému právnímu názoru, než je vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009. Proto rozhodl o postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Postupoval při tom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“.

11.       V reakci na předložení věci k rozhodnutí velkému senátu žalobkyně v obsáhlém podání datovaném 8. 1. 2015 poukázala na (skutkové i právní) odlišnosti mezi projednávanou věcí a věcí sp. zn. 29 Odo 483/2002 a snesla další argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.

12.       Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že exekuce byla nařízena usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. 9. 2008, návrh na vyloučení nemovitostí z exekuce byl podán dne 14. 4. 2010 a smlouva o zúžení společného jmění byla uzavřena 19. 1. 2005 - podle občanského soudního řádu a exekučního řádu ve zněních účinných do 31. 12. 2012 (čl. II., bod 1. a čl. IV., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), dále jen „o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012“ a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

13.       Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky dovoláním otevřené, týkající se doby vzniku práv a povinností ze směnky, jež byla původně vystavena jako blankosměnka, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a je i důvodné.

14.       Vyřešení otázky, kdy vzniká závazek avala z blankosměnky, je rozhodující pro posouzení, zda lze v projednávané věci vyloučit z exekuce nemovitosti, které žalobkyně nabyla do svého vlastnictví na základě dohody o zúžení společného jmění (§ 267 odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012).

15.       Podle ustanovení čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

16.       Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, na jehož závěry soudy nižších stupňů odkázaly, považoval za rozhodující okamžik vzniku vymáhané pohledávky oprávněného podle směnečného platebního rozkazu den splatnosti směnky (původně blankosměnky), neboť až doplněním směnečné sumy a data splatnosti směnky do blankosměnky vznikl závazek dlužníka (směnečníka) a závazek manžela žalobkyně, který směnku avaloval, zaplatit žalovanému směnečnou sumu a současně oprávnění žalovaného uplatňovat z ní svá práva a směnku předložit k proplacení. Měl za to, že ze zajišťovacího charakteru směnky vyplývá, že se žalovaný nemohl domáhat plnění z této směnky dříve, než mu vznikl nárok, který zajišťovala; dnem vystavení blankosměnky tak nemohl manželovi žalobkyně žádný závazek z blankosměnky vzniknout. Jestliže závazek vymáhaný v exekučním řízení proti manželovi žalobkyně vznikl dnem splatnosti směnky, tedy až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění (a jeho vypořádání), nelze předmětné nemovitosti, jejichž výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala, v exekučním řízení postihnout a žalobkyni tudíž svědčí ve smyslu § 267 odst. 1 o. s. ř. k tomuto majetku právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci). Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2690/2012.

17.       V rozsudku sp. zn. 29 Odo 483/2002, jakož i v usneseních sp. zn. 29 Odo 1261/2004 a sp. zn. 29 Odo 721/2006, Nejvyšší soud jednak formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou, a jednak dovodil, že blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, přičemž účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc; ex tunc vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal.

18.       V projednávané věci není pochyb o tom, že směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto shora zmíněnými směnečnými platebními rozkazy, byly původně tzv. blankosměnkami, tj. směnkami vydanými záměrně v neúplné podobě s tím, že chybějící údaje (směnečná suma a datum splatnosti) budou doplněny v souladu s uděleným vyplňovacím prohlášením.

19.       Vyplňovací právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou) vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. Při převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu právo vyplnit blankosměnku přechází na nabyvatele listiny, přičemž obsah vyplňovacího práva se bez dalšího (tj. pouze v důsledku převodu či přechodu blankosměnky na jinou osobu) změnit nemůže. I po převodu (nebo přechodu) blankosměnky na jinou osobu je tak pro vyplnění chybějících údajů nadále určující pouze obsah uzavřené dohody o vyplnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20.       Současná právní teorie nepochybuje o tom, že blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají skutečná práva směnečná, a že se tak děje se zpětnými účinky (ex tunc). Od vyplnění směnky je nutno na tuto listinu pohlížet jako na úplnou směnku, a to tak, jako by bývala již vydána jako úplná směnka, jako by od počátku byla úplnou směnkou. Tímto zpětným účinkem realizace vyplňovacího práva, lze také na osoby, které se podepsaly na listinu ještě nevyplněnou, pohlížet jako na směnečné dlužníky (viz Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 119).

21.       Podepíše-li blankosměnku (i) směnečný rukojmí, přebírá garanci za zaplacení směnky s výminkou, že listina bude podle ujednání o vyplnění doplněna a tím přeměněna na skutečnou směnku, a ta následně nezaplacena. Pro posouzení, zda a kdy k této přeměně dojde, není podstatné, zda se doplnění událo v souladu s ujednáním o vyplnění či nikoli. Doplněním listiny na formálně platnou směnku, stávají se se zpětnou účinností (ex tunc) podpisy rukojmích na listině podpisy na směnce a tedy je nutno na listinu i na účinnost podpisů všech dlužníků, avalisty z toho nevyjímajíce, pohlížet tak, jako by daná listina byla bývala již od počátku, tedy rozumějme od data uvedeného na listině jako den jejího vystavení, vydána v plné podobě. Sama okolnost, kdy k vyplnění blankosměnky došlo, však pro tuto zpětnou účinnost vyplnění blankosměnky a její přeměny na směnku úplnou významná nijak není. Proto ustanovení čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového hovoří o směnkách vydaných původně jako nevyplněné, protože kdyby nebylo tohoto zpětného účinku, nebylo by možné před vyplněním označit takovou listinu za směnku vůbec. Nebylo-li by tohoto zpětného účinku, neměly by blankosměnky vůbec smysl, protože by osoby, které podepsaly listinu před vyplněním, nemohly být vůbec směnečnými dlužníky. Smysl by pak postrádalo také rukojemské prohlášení na blankosměnce (viz Kovařík, Z. Úskalí směnečného rukojemství. I. část. Bulletin advokacie 11-12/2002).

22.       K závěru, podle něhož směnka vzniká doplněním absentujících údajů a je třeba na ni hledět tak, jako by měla již od počátku (ex tunc) obsah, který získala až následně doplněním, se hlásí rovněž Kotásek, J. in Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 104.

23.       K otázce vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně blankosměnkou, se vyjadřovala i historická literatura.

24.       Tak v díle Spišiak, J., Blankozmenka, Bratislava 1938, str. 52 až 59, autor považoval především za důležité ustálit, ve kterém okamžiku vzniká „ručení“ (rozuměj práva a povinnosti) ze směnky, když podle toho bude nutné zaujmout stanovisko, kdy tu má být pasivní způsobilost k právním úkonům povinného ze směnky, ve kterém čase musí mít zástupce plnou moc atd. V této souvislosti odmítl možnost, že by směnečný závazek vznikl až doplněním blankosměnky, akcentuje, že směnečný závazek netvoří věřitel tím, že jej doplní, jelikož není přípustné, aby si věřitel vůči dlužníku právo tvořil. Tím, že věřitel směnku doplní, směnečný závazek jen nabývá, ale netvoří. Doplněním směnky a nabytím práva ze směnky se stane směnečný závazek účinným. Posuzuje tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 1930, sp. zn. Rv I 164/30, ze dne 21. 6. 1921, sp. zn. Rv I 215/21, ze dne 17. 3. 1926, sp. zn. Rv I 322/26, ze dne 7. 4. 1926, sp. zn. Rv II 178/26, ze dne 4. 12. 1931, sp. zn. Rv I 1888/31, ze dne 20. 12. 1933, sp. zn. R I 1146/33, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod čísly 9645, 1102, 5863, 5923, 11216, 13.124), dospěl k závěru, že přes v některých rozhodnutích užitou „nejasnou“ formulaci (o tom, že blankoskripturním aktem ještě směnečný závazek nevzniká) vyjadřuje judikatura zásadu, že nevzniká ještě možnost uplatnit závazek ze směnky. Jinými slovy, nikoli vznik závazku bude záviset na doplnění (blankosměnky), nýbrž toto doplnění je předpokladem uplatnění již existujícího závazku. Doplnění (blankosměnky) je zákonným předpokladem pro uplatnění směnky, jde o nepravou podmínku možnosti „žalování směnečného závazku“, a ne vzniku směnečného závazku.

25.       Rovněž Švamberg, G. v knize Československé právo směnečné a šekové, Praha 1947, str. 209, dovodil, že vyplňovacím právem (směnečným) uděluje podpisatel při předání blankosměnky jejímu majiteli (…) právo, prostřednictvím kterého může majitel blankosměnky proměnit dosud utajenou neboli latentní obligaci směnečnou v živou obligaci tak, jako by byla vznikla již v době předání blankosměnky (k tomu srov. též Švamberg, G., Naše jednotné směnečné právo, Praha 1941, str. 224).

26.       Velký senát Nejvyššího soudu nemá žádné pochybnosti o tom, že podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše směnečné sumy a data splatnosti. Rozdíl mezi zajišťovací směnkou a zajišťovací blankosměnkou (z hlediska volby prostředku zajištění) je tak odvislý jen od skutečnosti, zda výše kauzální pohledávky je daná a neměnná nebo zda je závislá na dalších okolnostech (např. důsledky spojené s prodlením dlužníka s placením kauzální pohledávky – vznik nároku na úroky z prodlení, popř. na smluvní pokutu). Jinými slovy, je-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa (konečná) výše zajištěné pohledávky a její splatnost (jde např. o pohledávku ze smlouvy o bezúročné půjčce ve výši 10 000 Kč, splatnou jako celek ke konkrétnímu datu), není obvykle důvod (vyjma případu, kdy by měly být zajištěny i případné sankční nároky, jejichž vznik by byl vázán na prodlení dlužníka) pro to, aby taková pohledávka byla zajištěna blankosměnkou (a nikoli „úplnou“ směnkou). Naopak, není-li v době vystavení zajišťovacího prostředku známa výše zajištěné pohledávky (např. jde o pohledávku ze smlouvy o úvěru a závisí na dlužníku, v jakém rozsahu bude v rámci sjednaného úvěrového rámce ve skutečnosti úvěr čerpat, popřípadě mají být zajištěny i shora popsané sankční nároky), je vhodným prostředkem zajištění zpravidla blankosměnka.

27.       Přitom není žádný důvod, pro který by měl být okamžik vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavená jako neúplná, posuzován odlišně od vzniku práv a povinností ze směnky, která byla od počátku úplná.

28.       Opačný právní názor, zastávaný žalobkyní a opírající se o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, podle nichž závazek ze (zajišťovací) směnky, která byla původně blankosměnkou, vzniká (až) dnem splatnosti směnky, není akceptovatelný již proto, že nepřípustně ztotožňuje vznik nároku (a jemu odpovídajícího závazku) a jeho splatnost. Navíc při vyplnění údaje data splatnosti (zajišťovací) blankosměnky je sice majitel omezen potud, že toto datum nesmí předcházet datu splatnosti blankosměnkou zajištěné pohledávky (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2010, pod číslem 169), nicméně excesivní vyplnění bílých míst na blankosměnce, ať již jde o datum splatnosti nebo směnečnou sumu, nemá vliv na platnost směnky, nýbrž zakládá (jen) námitku porušení dohody o vyplňovacím právu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom na platnost směnky (a vznik závazku ze směnky) by neměla vliv ani skutečnost, že by pohledávka zajištěná blankosměnkou vůbec nevznikla (popřípadě zanikla); i zde by totiž obrana (směnečného) dlužníka spočívala (jen) v kauzálních námitkách (k důkaznímu břemenu ohledně kauzálních námitek srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29.       Konečně přijatelným není ani právní názor, podle něhož by směnečná práva a povinnosti vznikala okamžikem doplnění blankosměnky. Takový okamžik by totiž nebyl ze směnky nijak zjistitelný (a byla by tak popřena samotná povaha směnky jako cenného papíru, jenž zakládá přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek) a nebylo by možné ani prověřit, zda osoby, které listinu podepsaly, tak byly způsobilé (a oprávněné) učinit.

30.       S odkazem na shora uvedené velký senát Nejvyššího soudu dospěl při řešení otázky vzniku práv a povinností ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka, k závěru shodnému s tím, který Nejvyšší soud formuloval v rozsudku sp. zn. 29 Odo 483/2002 (a následně se k němu přihlásil např. v usneseních sp. zn. 29 Odo 1261/2004 a sp. zn. 29 Odo 721/2006, sp. zn. 29 Cdo 324/2011 a sp. zn. 29 Cdo 1249/2011).

31.       Pro rozhodnutí ve věci je zároveň významné, zda má žalobkyně k předmětným nemovitostem právo nepřipouštějící exekuci a lze je proto z nařízené exekuce vyloučit (§ 267 odst. 1, 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012).

32. Žalobkyně měla za to, že předmětné nemovitosti jsou z exekuce vyloučeny, neboť se - poté, co s 1. povinným dne 19. 1. 2005 uzavřela smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění manželů - stala jejich výlučnou vlastnicí, nejsou proto již součástí jejich společného jmění a nelze na ně ani vést exekuci pro vymožení pohledávky, která vznikla za trvání manželství jen 1. povinnému.

33.       Samotná okolnost, že manželé uzavřeli za trvání manželství smlouvu o zúžení a vypořádání společného jmění, podle níž se jeden z manželů stal výlučným vlastníkem věci, která byla do té doby v jejich společném jmění, však nepostačuje pro závěr, že věřitel nemůže vést exekuci na tento majetek, domáhá-li se uspokojení závazku, který vznikl za trvání manželství druhému manželovi.

34.       Dohoda manželů o změně rozsahu jejich společného jmění může mít vliv na rozsah uspokojení věřitele. Z tohoto důvodu zákon práva věřitele chrání, a to zejména prostřednictvím úpravy obsažené v § 42 e. ř. (§ 262a o. s. ř.), když pro účely nařízení exekuce považuje za majetek patřící do společného jmění manželů i majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen jeho zákonem stanovený rozsah, a umožňuje mu vést exekuci na tento majetek i pro vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.

35.       Věřitel nemůže být dotčen změnou rozsahu společného jmění, k níž došlo až po vzniku závazku jednoho z manželů. Proto podle ustanovení § 42 odst. 2, věty první, e. ř. (§ 262a odst. 2, věta první, o. s. ř.) se při exekuci nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku pohledávky. Jestliže závazek povinného vznikl před uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění manželů, k této smlouvě se v exekučním řízení nepřihlíží a pro účely exekuce se i majetek vypořádaný takovou smlouvou považuje nadále za „společný“, tj. patřící do společného jmění manželů (§ 42 odst. 2 e. ř., respektive § 262a odst. 2 o. s. ř.) a není důvod pro jeho vyloučení z exekuce (§ 267 o. s. ř.) - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

36.       Jestliže však závazek jednoho z manželů vznikl až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění a exekucí byl postižen majetek, který se stal na základě této dohody výlučným majetkem druhého manžela, může tento manžel uplatnit vůči oprávněnému návrhem podle § 267 odst. 2 o. s. ř. své výlučné vlastnické právo nepřipouštějící exekuci.

37.       Podle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. soud vyloučí k jeho návrhu tyto věci z exekuce, prokáže-li, že vymáhaný závazek vznikl při používání majetku, který se považuje podle § 42 odst. 1 e. ř. (§ 262a odst. 1 o. s. ř.) za společný, a že oprávněnému byl v době vzniku pohledávky znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů.

38.       Podmínkou pro vyloučení majetku z exekuce je tak nejen skutečnost, že závazek vznikl druhému manželovi až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, ale i vědomost věřitele o uzavření této smlouvy. Je-li manželovi povinného známo, že druhému manželovi má vzniknout závazek, a neupozorní-li věřitele - ačkoliv tak před uzavřením závazku učinit mohl - na existenci smlouvy (a neseznámí ho s jejím obsahem) o zúžení společného jmění manželů, podle níž některé věci, které by jinak patřily do společného jmění manželů, jsou nyní v jeho vlastnictví, nemůže se úspěšně dovolávat svého výlučného práva k tomuto majetku (§ 267 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Majetek se bude pro účely exekuce považovat za součást společného jmění manželů a lze na něj vést exekuci i pro vymožení závazku, který vznikl za trvání manželství (byť až po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů) jen druhému manželovi. Jestliže však manžel povinného o vzniku jeho závazku nevěděl, pak věřitele ani nemohl upozornit na jiný rozsah společného jmění manželů. V takovém případě se ovšem věřitel nemůže dovolávat vůči manželovi, který uplatňuje své výlučné právo k majetku, ochrany, jenž mu poskytuje ustanovení § 262a a § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

39.       Pro úspěch manžela povinného při uplatňování jeho výlučného vlastnického práva podle § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. k majetku, který by nebýt smlouvy o zúžení společného jmění manželů patřil do společného jmění povinného a jeho manžela, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění, ale i vědomost manžela povinného o budoucím závazku jeho manžela.

40.       Tyto obecné závěry platící pro vylučovací žaloby, jimiž uplatňuje manžel povinného právo k majetku, který získal smlouvou o zúžení společného jmění manželů, je však třeba v projednávané věci promítnout se zřetelem k tomu, že exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky ze směnky, která byla původně vystavena jako blankosměnka.

41.       Jakkoliv účinky přeměny blankosměnky v (úplnou) směnku nastaly zpětně k datu podpisu blankosměnky výstavcem a závazek povinného (manžela žalobkyně) tak vznikl okamžikem, kdy se na blankosměnku podepsal jako směnečný rukojmí, pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je (v dané věci) podstatný nejen okamžik vzniku vymáhané (směnečné) pohledávky, nýbrž i skutečnost, že blankosměnka případně zajišťovala budoucí pohledávku.

42.       Měla-li totiž podle vůle (budoucího) remitenta a (budoucích) směnečných dlužníků blankosměnka sloužit k zajištění pohledávky, která v době vystavení blankosměnky dosud neexistovala, je pro posouzení, zda jsou v poměrech dané věci splněny předpoklady plynoucí z ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vyhovění žalobě o vyloučení věci z exekuce (tj. zda "vymáhaná" pohledávka vznikla v době po zúžení společného jmění manželů a věřiteli byl znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů) významné i to, zda a kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka.

43.       Jinými slovy, byť „vymáhanou“ pohledávkou je pohledávka na zaplacení směnky (ohledně které bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem), je pro řešení otázky doby vzniku této pohledávky (pro účely posouzení, zda se tak stalo před nebo po zúžení společného jmění manželů) podstatné i to, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka. Mezi podpisem blankosměnky a vznikem blankosměnkou zajištěné pohledávky může totiž být značný časový odstup a právě v tomto "mezidobí" může být modifikován rozsah společného jmění (budoucího) povinného a jeho manželky. Manželce povinného přitom nelze upřít obranu proti postižení jejího majetku, který se považuje za součást společného jmění manželů (§ 262a odst. 1 o. s. ř., respektive § 42 odst. 1 e. ř.), v exekuci vedené proti povinnému, spočívající v možnosti tvrdit a prokázat, že se stala výlučným vlastníkem majetku (jež je předmětem vylučovací žaloby) dříve, než vznikla blankosměnkou zajištěná (budoucí) pohledávka.

44.       Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak není správné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

45.       Soud se v dalším řízení bude zabývat tím, kdy vznikla blankosměnkou zajištěná pohledávka, vznikla-li až po uzavření Smlouvy, pak i vědomostí žalobkyně o budoucím závazku 1. povinného a v návaznosti na to i vědomostí věřitele o obsahu Smlouvy.

 

 

Poř. č. 14       

 

            Zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za výstavcem (vlastní) směnky ze spotřebitelské smlouvy, náleží výstavci námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu výstavce.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014)

 

1.         K r a j s k ý   s o u d  v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 13 Cm 564/2012-43, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. 6. 2012, č. j. 13 Cm 564/2012-7, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s 6% úrokem od 1. 5. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 250 Kč a náhradu nákladů řízení 28 600 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).

2.         Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 7, § 17 a § 77 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – k výhradě žalovaného vztahující se k rubopisu uzavřel, že závazek žalovaného vzniklý vystavením směnky (dne 21. 3. 2007) ve prospěch remitenta (F.CZ, s. r. o. – dále též jen „remitent“) je závislý na formálně platných podpisech jiných účastníků na směnce, přičemž „pro povinnost žalovaného plnit ze směnky by neměla žádný vliv skutečnost, že podpis fyzické osoby za remitenta není podpisem statutárního zástupce remitenta“.

3.         Ve vztahu k žalovaným uplatněné kauzální námitce zániku směnkou zajištěné pohledávky dále dovodil, že „žalovaný neuvedl rozhodné skutečnosti a nenavrhl k nim důkazy, ze kterých by soud mohl dospět k závěru, že žalobce nabyl směnku vědomě ke škodě žalovaného“.

4.         K odvolání žalovaného V r c h n í   s o u d  v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 12 Cmo 282/2013-83, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do částky 75 000 Kč s 6% úrokem od 1. 5. 2009 do zaplacení, směnečné odměny 250 Kč a nákladů řízení ve výši 14 540,80 Kč, jakož i ve výroku o nákladech (námitkového) řízení potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu směnečný platební rozkaz zrušil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

5.         Odvolací soud především s poukazem na ustanovení čl. I. § 16 směnečného zákona zdůraznil, že námitka materiální vady podpisu přísluší vždy jen tomu, za koho byl podpis učiněn; žalovanému jako směnečnému dlužníkovi přísluší pouze zkoumat nepřetržitou řadu indosamentů a nikoli námitka, že osoba jednající za indosanta nebyla k takovému jednání oprávněna, respektive námitka, že není zřejmé, zda vůbec, případně, kterým z jednatelů indosanta byl indosament podepsán a za jakých okolností.

6.         Ve vztahu ke kauzálním námitkám žalovaného dále odvolací soud vyšel z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, akcentuje, že taková obrana by žalovanému náležela jen tehdy, tvrdil-li by a prokázal-li by, že nabyvatel směnky při nabytí směnky jednal k jeho škodě. Žalovaný v posuzované věci – pokračoval odvolací soud – tvrzení o vědomém nabytí směnky (ke škodě dlužníka) opíral především o námitku materiální vady podpisu indosamentu a na ni navazující námitku o nedostatku aktivní legitimace žalobce a přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodné skutečnosti stran tvrzení o vědomém nabytí směnky ke škodě dlužníka nedoplnil, ani k nim neoznačil důkazy. Přitom bylo nezbytné, aby v řízení tvrdil a prokázal nejen vztah mezi směnečným závazkem ze směnky a závazkem ze smlouvy o úvěru mezi ním a remitentem, ale i to, že žalobce při nabytí směnky věděl o souvislosti tohoto závazku se směnkou a bylo mu známo i to, že tento směnkou zajištěný závazek byl splněn.

7.         Proto odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně o nepřípustnosti kauzálních námitek správným.

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že dovolací soud by se měl odchýlit od ustálené judikatury, podle níž žalovanému nepřísluší námitka (ne)platnosti indosace směnky za situace, kdy indosament za právnickou osobu jako remitenta a indosanta podepíše fyzická osoba, která není oprávněna za právnickou osobu jednat, respektive námitka nepravosti podpisu indosanta. S poukazem na skutkové okolnosti věci vztahující se k rubopisu polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že mu nepřísluší námitka zániku směnkou zajištěné pohledávky, tj. pohledávky ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřel s remitentem.

9.         Dovolatel poukazuje na skutečnost, že podpis pod rubopisem není podpisem osoby oprávněné jednat jménem remitenta, přičemž nelze identifikovat osobu, o jejíž podpis jde. Opakuje, že si lze jen těžko představit, že by žalobce „nakoupil“ (nechal na sebe indosovat) stovky typově shodných směnek od totožného remitenta, aniž by se zajímal o jejich směnečnou kauzu, jakož i na to, že žalobce je právnickou osobou sídlící v tzv. daňovém ráji ve Spojených státech amerických. Vyjadřuje přesvědčení o „úmyslném vzájemně domluveném podvodném ujednání mezi žalobcem a původním majitelem směnky při převodu práv ze směnky“ a odmítá rovněž závěry soudů nižších stupňů o tom, že by ke kauzální námitce (a její přípustnosti) nenavrhl důkazy.

10.       Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

12.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že ani v poměrech projednávané věci nemá důvod ničeho měnit na závěru formulovaném rozsudku ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005, podle něhož namítat materiální vadu podpisu na směnce (tedy i vadu spočívající v tom, že jménem indosanta podepsala směnku osoba, která k tomu nebyla oprávněna) může pouze ten, za koho byl podpis učiněn a že dlužníkovi ze směnky náleží ve smyslu čl. I. § 16 odst. 1 a § 40 odst. 3 směnečného zákona pouze prověřit, zda je na směnce vyznačena nepřetržitá řada indosamentů (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2013, pod číslem 140, jakož i v důvodech tohoto rozhodnutí specifikovaná usnesení Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).

13.       K řešení výše uvedené právní otázky tak dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné.

14.       Dovolání žalovaného je (naopak) přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda a za jakých podmínek náleží výstavci směnky vlastní kauzální námitky vůči nabyvateli směnky, dosud v daných souvislostech při výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené.

15.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16.       Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

17.       Z hlediska možnosti výstavce směnky vlastní uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu tzv. kauzální námitky, Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že již v rozsudku ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož tvrzení, že majitel nabyl směnku ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí, popř. při nabytí směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení (§ 175 o. s. ř.).

18.       V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 10 až 13) uplatnil (mimo jiné) výhradu, podle níž směnku vystavil na řad remitenta jako směnku zajišťovací ke smlouvě o úvěru, na základě které si od remitenta „půjčil“ částku 40 000 Kč, kterou včetně veškerého příslušenství remitentu splatil. Pro rozhodnutí projednávané věci tak bylo určující zodpovězení otázky, zda žalovanému kauzální námitky ve vztahu k žalobci, jenž nabyl směnku nedatovaným rubopisem (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona), vskutku náleží.

19.       Argumentaci žalovaného (a jeho důkazní návrhy) v tomto směru lze shrnout následovně:

[1]       Za stavu, kdy žalobce u Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stovky „obdobných“ žalob, přičemž vždy mělo jít o směnky indosované na žalobce remitentem, je vyloučené, aby indosant nebyl seznámen s faktickou neexistencí směnečné kauzy v době indosace, a to tím spíše, nepodepsal-li indosament žádný z jednatelů společnosti a indosantem je obchodní společnost se sídlem ve Spojených státech amerických.

[2]       Dluh ze smlouvy o úvěru a další smluvní sankce byly uhrazeny v rámci exekuce „Exekutorským úřadem Chrudim, Mgr. P. J.“ pod sp. zn. 129 EX 1316/08-19 (srov. podání žalovaného ze dne 5. 2. 2013 na č. l. 33, obsahující rovněž důkazní návrh dotčeným exekučním spisem).

[3]       U jednání dne 20. 3. 2013 dále žalovaný navrhl důkaz spisem rozhodce Ing. V. V., sp. zn. 3 R 508/2007, když podle jím vydaného rozhodčího nálezu byla vedena zmíněná exekuce.

20.       V situaci, kdy soudy nižších stupňů shledaly shora uvedenou procesní obranu, včetně navrhovaných důkazů nepodstatnou a aniž navrhované důkazy provedly, dospěly k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno co do přípustnosti kauzálních námitek, zůstalo jejich právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

21.       Je tomu tak již proto, že přes tvrzení žalovaného o zajišťovací povaze směnky ve vztahu ke smlouvě o úvěru, kterou měl žalovaný uzavřít s remitentem a na základě které měl obdržet „půjčku“ ve výši 40 000 Kč, zůstalo nezodpovězeno, zda směnkou zajištěná pohledávka je (či není) pohledávkou ze spotřebitelské smlouvy; přitom již zmíněná tvrzení (a důkazní návrhy) žalovaného na takovou možnost zjevně upozorňovala.

22.       V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, s poukazem na v důvodech tohoto rozhodnutí konkretizovanou judikaturu k tzv. spotřebitelským smlouvám, uzavřel, že požadavek, aby soud, který zjistí, že smluvní kauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který ustanoví vnitrostátní procesní pravidla, se zásadně uplatní pro všechny typy možných zneužívajících kauzulí. Povahu spotřebitelské smlouvy tak může mít i mimosměnečné ujednání mezi výstavcem vlastní směnky a remitentem ohledně důvodu vystavení (zajišťovací) směnky.

23.       Nejvyšší soud rovněž připomíná judikaturu Ústavního soudu, představovanou (mimo jiné) nálezy ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 a ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13, podle nichž v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení a je nutno respektovat, že zákaz zneužití práva (ve vztahu k poškození spotřebitele) je silnější, než dovolení (obsažené v ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona upravující jen omezenou možnost uplatňovat proti povinnosti zaplatit směnku kauzální námitky v případě indosované směnky) dané právem. Přehlédnout pak nelze ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ke kterým se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2463/2009, podle nichž je povinností obecných soudů udělat vše pro spravedlivé řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob s tím, že při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.

24.       Posuzovanými (a proti sobě stojícími) právy v poměrech dané věci je na straně žalobce právo na zaplacení (indosované) směnky, a to za podmínek předvídaných ustanovením čl. I. § 17 směnečného zákona a na straně žalovaného ochrana spotřebitele spočívající v tom, aby nebylo zhoršeno jeho právní postavení (jen) v důsledku jednostranného (tj. spotřebitelem neovlivnitelného) úkonu věřitele (nedatovaného rubopisu).

25.       S respektem ke shora uvedené judikatuře Ústavního soudu tak Nejvyšší soud uzavírá, že zajišťovala-li vskutku směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, nemohl být žalovaný (jako spotřebitel) zkrácen na svých právech z hlediska možné obrany proti povinnosti zaplatit zajišťovací směnku tím, že společnost směnku převedla na žalobce nedatovaným rubopisem, o němž platí, že dokud není prokázán opak, má se zato, že byl na směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona) a zbaven tak možnosti činit vůči žalobci námitky, které se zakládají na jeho vztazích k remitentovi. Jinak řečeno, zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona). 

26.       Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné (a tudíž i nesprávné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a směnečný platební rozkaz částečně zrušil) zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 15       

 

            Přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo důvodně předpokládaným přiměřeným prospěchem ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona za zřízení zástavního práva váznoucího na majetku (insolvenčního) dlužníka není možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem v případě, že (insolvenční) dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv.

            Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje).

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013)

 

1.        Rozsudkem ze dne 1. 10. 2012, č. j. 39 ICm 720/2010-354, rozhodl  K r a j s k ý   s o u d v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě žalobce JUDr. J. S., jako insolvenčního správce dlužníka J., a. s., směřující vůči žalovanému Lesům České republiky, s. p., tak, že:

[1] Určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 2. 10. 2009 mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a dlužníkem (jako zástavcem), na jejímž základě byl povolen vklad zástavního práva k označeným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného (dále jen „první zástavní smlouva“), je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 (bod I. výroku).

[2] Určil, že zástavní smlouva uzavřená dne 7. 10. 2009 mezi žalovaným (jako zástavním věřitelem) a dlužníkem (jako zástavcem), na jejímž základě bylo zapsáno zástavní právo k označeným movitým věcem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České republiky ve prospěch žalovaného (dále jen „druhá zástavní smlouva“), je neúčinným právním úkonem vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010 (bod II. výroku).

[3] Nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

2.         Insolvenční soud -  vycházeje z ustanovení § 83, § 235, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

[1] Jelikož rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 30. 4. 2010, je incidenční žaloba (odpůrčí žaloba) doručená insolvenčnímu soudu 8. 7. 2010 včasná.

[2] K námitce nedostatku pasivní legitimace žalovaného insolvenční soud uvádí, že povinnost vydat plnění do majetkové podstaty (§ 239 odst. 1, část věty před středníkem insolvenčního zákona) nelze chápat jen jako vydání již poskytnutého plnění, ale je třeba pod tuto definici zahrnout i stav, kdy žalovaný nebude přímo cokoli vydávat do majetkové podstaty, ale také stav, kdy žalovaný stavem napadeným odpůrčí žalobou nebude nadále zatěžovat majetkovou podstatu dlužníka závazkem, který je schopen zkracovat majetek dlužníka (majetkovou podstatu). Povinnost vydat plnění je pouze povinnost navazující na určení neúčinnosti konkrétního právního úkonu a přichází v úvahu pouze tam, kde vydání plnění je z povahy úkonu možné. Nelze však opačně dovozovat, že tam kde vydání plnění je z povahy posuzovaného úkonu vyloučeno (jako v této věci), nelze hovořit o neúčinnosti.

[3] Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje obecnou definici neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení. Má-li být právní úkon nebo opomenutí posouzeno jako neúčinné, musí v jeho důsledku dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení nebo ke zvýhodnění některého z věřitelů oproti ostatním. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují § 240 až § 242 insolvenčního zákona „skutkové podstaty“ neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice, tak i jedna ze skutkových podstat obsažených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

[4] Ohledně pojmu „zkracuje možnost uspokojení věřitelů“ (v § 235 insolvenčního zákona) má insolvenční soud za to, že při případném uspokojení žalovaného z titulu napadených zajišťovacích institutů by nebylo možné použít částku 47 miliónů Kč pro provoz dlužníkova podniku a tím i pro věřitele nebo k přímému uspokojení dalších věřitelů. Pro naplnění této definice neúčinného právního úkonu není podstatné, jak dlužník naloží s předmětnou částkou. K druhé variantě obecného vymezení neúčinného právního úkonu vyjádřené spojením „zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“ insolvenční soud uvádí, že žalovaný je na základě zástavních smluv věřitelem dlužníka ve smyslu ustanovení § 166 věty druhé insolvenčního zákona. Bez napadených smluvních vztahů by žalovaný vůbec nebyl věřitelem dlužníka v pozici zajištěného věřitele a nerozšířil by tak okruh dlužníkových věřitelů.

[5] Insolvenční soud se neztotožňuje s argumentací žalovaného, že dlužník disponuje dostatečným majetkem k uspokojení všech věřitelů dlužníka a že existence zajištěných pohledávek žalovaného nemůže zkrátit uspokojení ostatních věřitelů. Z reorganizačního plánu schváleného v insolvenčním řízení na majetek dlužníka jednoznačně vyplývá, že majetek dlužníka v žádném případě nepokrývá všechny pohledávky věřitelů dlužníka; pro tento závěr svědčí také míra uspokojení věřitelů ve schváleném a účinném reorganizačním plánu.

[6] K tomu, že žalovaný zpochybňuje pohledávky věřitelů CL a T., insolvenční soud uvádí, že pohledávky obou těchto věřitelů byly řádně zjištěny při přezkumném jednání, jež se konalo 13. 7. 2010. V té době nebyl přípustný popěrný úkon věřitele, na čemž nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalovaný se domáhá vyloučení uspokojení těchto pohledávek z insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Ústavního soudu (ve věci vedené pod sp. zn. III ÚS 2677/10). Řízení u Ústavního soudu není skončeno a pro insolvenční soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/). I tyto pohledávky je proto třeba hodnotit pro účely možné míry uspokojení věřitelů dlužníka v insolvenčním řízení. Případný úspěch žalovaného v řízení u Ústavního soudu může vyvolat pouze stav zpochybnění oněch pohledávek v insolvenčním řízení a otázka pravosti, výše a pořadí pohledávek by musela být řešena incidenčním sporem, jehož výsledek nyní nelze předjímat.

[7] Žalovaný je věřitelem dlužníka, neboť na základě zástavních smluv je oprávněn požadovat po dlužníku plnění z titulu poskytnutého zajištění (zástav).

[8] Společnost C a dlužník jsou členy jednoho koncernu, přičemž ustanovení § 241 odst. 2 věty druhé a odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona výslovně počítá s tím, že odporovatelný právní úkon se může týkat závazkových vztahů řešících situaci subjektů v koncernu.

[9] Podmínky pro posouzení daných právních úkonů jako zvýhodňujících ve smyslu § 241 odst. 1 insolvenčního zákona jsou naplněny, když bez uzavření zástavních smluv by se žalovaný nikdy nestal zajištěným věřitelem v takovém rozsahu. V okamžiku uzavření zástavních smluv již dlužník po delší dobu neplnil závazky vůči dalším věřitelům a byl v úpadku minimálně ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Přitom není podstatné, z jakých příčin úpadek vznikl.

[10] Insolvenční soud nepřijímá argumentaci žalovaného, že dlužník disponoval v rozhodné době dostatkem majetku k úhradě svých závazků, když reorganizační plán svědčí o opaku. Je rovněž naplněn časový rámec pro vznik neúčinného právního úkonu daný § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, do nějž spadá okamžik uzavření zástavních smluv.

[11] Nejsou dány liberační důvody uvedené v § 241a odst. 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona, když dlužník za uzavřené zástavní smlouvy ničeho neobdržel. Případný regres získaný dlužníkem od společnosti C by byl pouze náhradou za případnou ztrátu majetku, ale ničím jiným; nelze jej považovat za protihodnotu ve smyslu těchto ustanovení. Přiměřenou protihodnotou není ani žalovaným tvrzená údajná záchrana koncernu společnosti C a dlužníka realizovaná zpětvzetím insolvenčního návrhu na majetek společnosti C žalovaným.

[12] S přihlédnutím k závěrům, jež přijal k výkladu ustanovení § 241 insolvenčního zákona, insolvenční soud usuzuje, že jsou splněny též předpoklady neúčinnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona.

3.         K odvolání žalovaného V r c h n í   s o u d  v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 4. 2013, č. j. 39 ICm 720/2010, 12 VSOL 5/2013-474 (KSBR 39 INS 1490/2010) potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 13 265,40 Kč (druhý výrok).

4.         Odvolací soud vyšel z ustanovení § 7 odst. 1, § 235, § 239 odst. 1 a 3, § 240 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona a dále z ustanovení § 152, § 153 odst. 1, § 155 odst. 1, § 156 a § 157 odst. 1 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu a zopakování a doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům:

[1] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že odpůrčí žaloba je včasná a že zástavní smlouvy jsou podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona neúčinnými právními úkony, tedy právními úkony bez přiměřeného protiplnění.

[2] Účelem institutu odporovatelnosti je obecně zajistit ochranu věřitelů před krácením jejich pohledávek právními úkony dlužníka, jež vedou především ke zmenšení majetku dlužníka. Ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona je zvláštní úpravou ve vztahu k obecné úpravě zakotvené v § 42a obč. zák., přičemž podle insolvenčního zákona mohou být odporovány i některé právní úkony, jimž podle občanského zákoníku úspěšně odporovat nelze. Neúčinnými mohou být jen takové právní úkony dlužníka, včetně opomenutí, které zkracují možnost uspokojení věřitelů (jejich pohledávek) nebo zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných (§ 240 až § 242 insolvenčního zákona). Obecnou definici neúčinného právního úkonu pro insolvenční řízení tak obsahuje ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Vedle obecné definice neúčinnosti obsahují ustanovení § 240 a § 242 insolvenčního zákona „skutkové podstaty“ neúčinných právních úkonů. Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich neúčinnosti musí být naplněna jak obecná definice podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona, tak i jedna ze skutkových podstat v ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

[3] „Pozitivní“ vymezení první ze skutkových podstat obsahuje ustanovení § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, „negativní“ vymezení pak ustanovení § 235 odst. 4 insolvenčního zákona. Jde o ustanovení postihující úkony, jimiž se dlužník zavázal k poskytnutí plnění bez přiměřeného protiplnění. Základním hlediskem pro posouzení, zda k takové situaci došlo, je ekvivalence, přiměřenost či vyváženost vzájemných plnění a z toho vyplývající zmenšení majetku dlužníka, případně snížení hodnoty nebo jeho znehodnocení. Pro závěr, že jde o neúčinný právní úkon, musí být naplněna obecná definice dle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, dále musí být kumulativně splněny předpoklady uvedené v § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona a současně musí jít o právní úkon uskutečněný ve lhůtě určené v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Postačuje nedbalostní jednání a odlišné postavení (zacházení) mají osoby blízké nebo osoby tvořící s dlužníkem koncern. I v souvislosti s právními úkony bez přiměřeného protiplnění pak může nastat situace, kdy věřitelé nejsou poškozeni úbytkem majetku dlužníka, ale jeho právním zatížením (například zřízením zástavního práva, nebo věcného břemene anebo uzavřením nevýhodné nájemní smlouvy). I takový právní úkon ve své podstatě znehodnocuje majetkovou podstatu a lze jej mít vůči věřitelům za neúčinný (pro účely insolvenčního řízení se na něj hledí, jako by nenastal).

[4] V přezkoumávané věci dlužník uzavřel s žalovaným (jako zástavním věřitelem) zástavní smlouvy, kterými zřídil zástavní právo ke svému majetku za účelem zajištění pohledávek žalovaného vůči jinému subjektu (obligačnímu dlužníku). Prokazatelně se tak stalo v době, kdy byl dlužník v úpadku nejméně ve formě platební neschopnosti. Měl totiž vůči více věřitelům (nejméně dvěma) peněžité závazky po dobu delší  třiceti dnů po lhůtě splatností, které nebyl schopen plnit, neboť je neplnil po dobu delší  tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona). Zástavními smlouvami zřídil dlužník zástavní právo, aniž by (podle nich) obdržel jakékoliv protiplnění (zástavní právo bylo zřízeno bezúplatně). Žalovaný, který měl doposud peněžité pohledávky jen vůči obligačnímu dlužníku, získal těmito právními úkony postavení zajištěného věřitele dlužníka (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona); jinými slovy se stal věřitelem dlužníka podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona, čímž vůči (zástavnímu) dlužníku nabyl právo, aby jeho pohledávky za obligačním dlužníkem byly uspokojeny z výtěžku zpeněžení věcí ve vlastnictví (zástavního) dlužníka. Kdyby nebylo zástavních smluv, byl by majetek, který je jejich předmětem, k dispozici ostatním (nezajištěným) věřitelům dlužníka.

[5] Žalovaný se stal věřitelem (zástavního) dlužníka až uzavřením zástavních smluv, takže nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 241 insolvenčního zákona.

[6] Vzhledem k době uzavření zástavních smluv a k době zahájení insolvenčního řízení je zřejmé že právní úkony byly učiněny v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, přičemž nejde o právní úkony ve smyslu § 240 odst. 4 písm. a) až c) insolvenčního zákona.

[7] V tom, že dlužník získal regres vůči obligačnímu dlužníkovi a z toho titulu by pak mohl započíst pohledávku vůči pohledávkám, které proti němu má obligační dlužník, ani v tom, že žalovaný vzal zpět insolvenční návrh podaný na majetek obligačního dlužníka, čímž mu umožnil vyřešit jeho ekonomickou situaci (zpeněžení majetku za účelem uhrazení dluhů a znovuzahájení výroby), nespatřuje odvolací soud přiměřené protiplnění (přiměřený prospěch) ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona. Proto není třeba se zabývat naplněním další (kumulativní) podmínky dle § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona a není důvodná námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.

[8] Odvolací soud nemá za důvodnou námitku žalovaného, že v insolvenčním řízení byly nesprávně zjištěny pohledávky společností CL a T, proti čemuž brojí ústavní stížností, jejíž úspěch by znamenal, že majetková podstata by postačovala k úhradě pohledávek věřitelů dlužníka bez ohledu na uzavřené zástavní smlouvy. Shodně s insolvenčním soudem uzavírá, že rozhodným by byl toliko výsledek řízení o incidenční žalobě a samotná ústavní stížnost (bez podání incidenční žaloby) ničeho nemění na zjištění pohledávek těchto věřitelů v insolvenčním řízení. Navíc z rozhodnutí (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2012“) [usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], plyne, že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu (pléna) Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (uveřejněného pod č. 241/2010 Sb.) [tento nález (dále jen „nález pléna“) je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], tedy po 1. 7. 2010, avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011). Žalovaný netvrdí (a z insolvenčního spisu neplyne), že by při přezkumném jednání, které se konalo 13. 7. 2010, učinil takový popěrný úkon. Insolvenční soud sice pochybil, jestliže nerozhodl o návrhu žalovaného na přerušení řízení, vzhledem k výše uvedenému však nešlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[9] Námitku, že žalovaný neměl možnost se řádně seznámit s obsahem žalobcova podání z 13. 9. 2012 a insolvenční soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání ze 14. 9. 2012, čímž bylo porušeno právo žalovaného na právní pomoc, princip rovnosti účastníků, případně právo žalovaného na spravedlivý proces, nemá odvolací soud za důvodnou.  Žalovaný měl možnost seznámit se s žalobou před prvním jednáním soudu a vyjádřit se k ní, což učinil (podáním z 2. 8. 2012). Tím, že žalobce reagoval (podáním z 13. 9. 2012) na vyjádření žalovaného a současně doplnil žalobu o právní argumentaci ve vztahu ke skutkové podstatě neúčinných právních úkonů podle § 240 insolvenčního zákona (k níž žalovaný zaujal stanovisko již ve vyjádření k žalobě), pak v situaci, kdy soud není vázán právním posouzením věci účastníky, nebyla porušena práva žalovaného a tím, že nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání, nezatížil insolvenční soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[10] Jakkoli lze vytknout insolvenčnímu soudu, že v napadeném rozhodnutí neuvedl, proč neprovedl i další účastníky navržené důkazy (k úpadku dlužníka, včetně stavu peněžních prostředků dlužníka k úhradě jeho splatných závazků, k vědomosti žalovaného o úpadku dlužníka a k přiměřenému protiplnění), ani tato vada nemá (vzhledem k výše formulovaným právním závěrům) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Není rozhodné, zda ke dni uzavření zástavních smluv byl dlužník v úpadku i ve formě předlužení, ani to, zda byli v úpadku jiní členové koncernu.

[11] Za důvodnou nemá odvolací soud ani námitku, že insolvenční soud byl nesprávně obsazen, poukazuje co do možnosti rozhodnout předmětný incidenční spor soudcem, který vede insolvenční řízení, na závěry formulované v usneseních Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 87/12, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2063/2012.

[12] K námitce žalovaného, že je nutno přihlédnout k zásadě, podle níž nemůže nikdo mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegare potest), poukazuje odvolací soud na to, že aplikovat tuto zásadu (pro chování dlužníka) na insolvenčního správce, který jediný může podat odpůrčí žalobu, by znamenalo popřít samotný účel institutu odporovatelnosti.

5.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na (čtyřech) právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o posouzení:

a/ pasivní věcné legitimace v řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce dle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona pro případ, že žalovaný nepřijal od dlužníka na základě odporovaného úkonu žádné plnění (neřešeno dovolacím soudem),

b/ zástavní smlouvy k zajištění pohledávek za třetí osobou (odlišnou od dlužníka), „kdy nedošlo k úniku žádného plnění z majetkové podstaty“, jako odporovatelného právního úkonu ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona (neřešeno dovolacím soudem),

c/ odepření popěrného práva věřitele ve spojení s dostatkem majetku k uspokojení všech relevantních pohledávek věřitelů (odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).

d/ zkrácení možnosti uspokojení věřitelů či zvýhodnění na úkor jiných věřitelů ve smyslu ustanovení § 235 insolvenčního zákona pro případ, že by ostatní věřitelé byli uspokojeni shodně i kdyby odporované úkony nebyly neúčinné (neřešeno dovolacím soudem),

e/ zpětvzetí insolvenčního návrhu, kterým bylo dlužníku umožněno vyřešit jeho ekonomickou situaci, a vzniku regresního práva dlužníka jako přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, respektive jako přiměřeného prospěchu ve smyslu ustanovení § 240 odst. 4 písm. d/ insolvenčního zákona (neřešeno dovolacím soudem).  

6.         Dovolatel namítá, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7.         Konkrétně dovolatel argumentuje k předestřeným právním otázkám následovně:

a/ K pasivní věcné legitimaci.

8.         Potud dovolatel odkazuje na dikci § 239 odst. 1 insolvenčního zákona jako na ustanovení vymezující okruh pasivně věcně legitimovaných subjektů, dovolávaje se potud z literatury díla Kotoučová, J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010 (dále jen „Kotoučová“), str. 525, jakož i článku Kozák, J.: Insolvenční zákon krok za krokem, v časopise KONKURZ A VYROVNÁNÍ číslo 2, ročníku 2007.

9.         Míní, že jelikož na základě předmětných zástavních smluv nepřijal žádné plnění, není osobou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty, v důsledku čehož není ve sporu pasivně věcně legitimován.

b/ K zástavní smlouvě.

10.       Dovolatel nemá za správný závěr odvolacího soudu, že v souvislosti s právními úkony bez přiměřeného protiplnění může nastat situace, kdy věřitelé nejsou poškozeni úbytkem majetku dlužníka, ale jeho právním zatížením.

11.       Usuzuje, že kromě shora zmíněného ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vyvrací tento závěr i jazykový výklad ustanovení § 236 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty a ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, dle kterého mají osoby povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů. Stejně jako v ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona se v ustanoveních § 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 insolvenčního zákona hovoří o dlužníkově plnění, které musel dovolatel přijmout a které tak bezesporu představuje nezbytný předpoklad pro užití institutu odporovatelnosti právních úkonů.     

12.       Tento závěr plyne rovněž ze samotného účelu institutu odporovatelnosti dlužníkovým právním úkonům, kterým je zabránit již uskutečněnému úniku majetkových hodnot z majetkové podstaty, nedůvodně poškozujícímu ostatní věřitele. Z majetkové podstaty ale žádné plnění neuniklo a není zde tedy ani právní úkon, kterému by bylo možné odporovat.

13.       Zástavní smlouvy k zajištění pohledávek za třetí osobou (odlišnou od dlužníka) nejsou odporovatelné i proto, že zástavní dlužník (insolvenční dlužník) má v případě realizace zástavního práva regres vůči obligačnímu dlužníku (společnosti C) a nedojde tedy ke snížení aktiv, protože zástavní dlužník získá dobytnou regresní pohledávku. Ze seznamu pohledávek vypracovaného společností C v insolvenčním řízení vedeném na její majetek u insolvenčního soudu vyplývá, že měla za dlužníkem pohledávku přesahující 360 miliónů Kč. Dlužník by tak mohl tyto vzájemné pohledávky jednostranně započíst. Plnil by tedy z důvodu realizace zástavního práva, ale zároveň by mu v důsledku započtení zanikl jeho závazek vůči společnosti C. Kdyby zástavní právo neexistovalo, musel by dlužník stejně plnit, ovšem z titulu svého nezapočteného závazku vůči společnosti C. Navíc je třeba zdůraznit, že nemusí dojít ke zpeněžení zástavy, jelikož zástavní právo zanikne taktéž složením ceny zástavy zástavnímu věřiteli.

c/ K odnětí popěrného práva.

14.       Dovolatel dovozuje, že přes existenci jeho pohledávek z odporovaných zástavních smluv dostačuje dlužníkův majetek k uspokojení všech „relevantních“ pohledávek věřitelů, pročež nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů nebo k jejich zvýhodnění na úkor jiných věřitelů.  Tento názor buduje na předpokladu, že v insolvenčním řízení neměly být zjištěny pohledávky společností CL a T a zdůrazňuje, že ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2677/10 brojí proti tomu, že pohledávky těchto společností byly zjištěny, byť měly být popřeny na přezkumném jednání.

15.       Dovolatel má za nesprávný úsudek odvolacího soudu, že rozhodným by byl toliko výsledek řízení o incidenční žalobě podané dovolatelem na základě jeho popěrného úkonu (a ústavní stížnost samotná bez podání takové žaloby nemění nic na zjištění pohledávek společností CL a T), jakož i úsudek odvolacího soudu (odvolávající se na R 113/2012), že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu (po 1. 7. 2010), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011).

16.       Má za to, že jde o názor rozporný s R 113/2012 i se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 NSČR 54/2012 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 116) a že pohledávku bylo možné popřít v uvedeném období i mimo přezkumné jednání, což učinil podáním z 9. 7. 2010, uveřejněným v insolvenčním rejstříku 12. .7 2010. Žalobce měl poučit společnosti CL a T o možnosti podat incidenční žalobu vůči dovolateli; zůstal-li nečinným, nelze dovolateli vytýkat, že pouhé podání ústavní stížnosti nestačí.

d/ Ke zkrácení dlužníkových věřitelů.

17.       Dovolatel míní, že zástavní smlouvy nezkracují možnost upokojení věřitelů ani nezvýhodňují některé věřitele na úkor jiných ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona.

18.       Vzhledem k probíhajícím incidenčním sporům týkajícím se pohledávek z titulu zástavních smluv určuje schválený reorganizační plán, že pohledávky ze zástavních smluv budou v rámci reorganizace uspokojeny nejvýše do částky 47 5945 36,11 Kč a nebudou-li dovolatelovy pohledávky ze zástavních smluv zjištěny, je dlužník oprávněn tyto prostředky složené na zvláštním bankovním účtu použít podle svého uvážení. Jinak řečeno, kdyby dovolatel neuspěl v incidenčních sporech, nebyly by tyto prostředky použity k uspokojení ostatních věřitelů (ti by nebyli uspokojeni ve větší míře). O zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo o zvýhodnění dovolatele na úkor jiných věřitelů by bylo možné uvažovat, pouze kdyby tyto prostředky měly být (dle reorganizačního plánu) použity k vyššímu uspokojení věřitelů, což se v dané věci nestane. 

19.       Věřitelé se schválením reorganizačního plánu svobodně rozhodli, že plnění z odporovaného právního úkonu nechtějí a dobrovolně je ponechají dlužníku. Pak ale nelze dovodit, že zástavní smlouvy zkracují možnost uspokojení věřitelů, nebo že zvýhodňují některé věřitele na úkor jiných; všichni věřitelé budou uspokojeni na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí ve stejné míře bez ohledu na účinnost zástavních smluv.

20.       Okamžikem rozhodným pro posouzení, zda je naplněn znak krácení uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění věřitelů na úkor jiných, je (dle dovolatele) jak okamžik, kdy byl učiněn odporovaný právní úkonu, tak (zároveň) okamžik vyhlášení rozsudku (o odpůrčí žalobě). První z označených okamžiků je dán samou podstatou neúčinného právního úkonu, druhý pak plyne z ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s teleologickým výkladem institutu neúčinného právního úkonu.

21.       Kdyby k okamžiku vyhlášení rozsudku (o odpůrčí žalobě) žádný z věřitelů nemohl být poškozen odporovaným právním úkonem, pozbylo by řízení o odpůrčí žalobě smyslu a bylo by namístě žalobu zamítnout. Tak je tomu (vzhledem ke schválenému reorganizačnímu plánu) i v tomto případě.

e/ K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu.

22.       Dovolatel souhlasí s odvolacím soudem potud, že nepřichází v úvahu aplikace § 241 insolvenčního zákona, nikoli však s jeho závěrem, že zástavní smlouvy představují úkony bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, a že nejsou naplněny podmínky dle ustanovení § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

23.       Oproti odvolacímu soudu má dovolatel za to, že dlužník obdržel přiměřené protiplnění, respektive se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že ze zástavních smluv bude mít přiměřený prospěch.

24.       Usuzuje, že při zkoumání ekvivalentnosti plnění není možné posuzovat pouze přímo obdržený majetkový prospěch dlužníka; je rovněž nutné přihlédnout k ostatním relevantním skutečnostem, a to zejména ke koncernovým vztahům společnosti C (jako mateřské společnosti) a dlužníka (jako dceřiné společnosti) a k důvodům a účelu uzavření zástavních smluv.

25.       V souvislosti s koncernovými vztahy je vhodné poznamenat (uvádí dovolatel), že v koncernu je sice zachována právní samostatnost jednotlivých subjektů, ale jejich hospodářský základ je všem společný. V koncernu převažuje zájem celku (koncernu) nad zájmem jednotlivých společností, přičemž na jednotlivé články koncernu je z hospodářského pohledu nazíráno jako na celek.

26.       Na společnost C byl podán insolvenční návrh a jediný způsob, jakým mohla ona (respektive celý koncern včetně dlužníka) zůstat i nadále životaschopná, představovala její restrukturalizace (úpadek společnosti C měl být překonán restrukturalizací jejích dluhů, zpeněžením části jejího majetku a vstupem strategického investora). K tomu, aby mohla společnost C provést restrukturalizaci, musela předejít prohlášení svého úpadku soudem tím, že dovolatel vezme zpět insolvenční návrh, což se stalo na základě dohody se společností C z 27. 7. 2009 (dále jen „dohoda“), jež vedle závazku vzít zpět insolvenční návrh a zřídit zajištění zástavními smlouvami zahrnovala i závazek dovolatele nevymáhat do 27. 7. 2010 pohledávky zajištěné zástavním právem dle zástavních smluv.

27.       Dovolatel zdůrazňuje, že právě díky zpětvzetí insolvenčního návrhu, který podal na majetek společnosti C, byla možná restrukturalizace jak společnosti C, tak dlužníka. Prospěch dlužníka tak spočíval v tom, že měl možnost zpeněžit svůj majetek za účelem uhrazení dluhů a znovu zahájit výrobu, k čemuž ve skutečnosti opravdu došlo. Žalovaný tak jako přiměřené protiplnění vidí rovněž to, že dlužníku, potažmo celému koncernu, umožnil vyřešit jeho složitou ekonomickou situaci. Je tak zřejmé, že uzavření dohody se společností C a následné zpětvzetí insolvenčního návrhu poskytlo šanci celému koncernu včetně dlužníka konsolidovat svoji ekonomickou situaci a zahájit opět výrobu na pile Ptení. Protiplnění ve formě zajištění pohledávek za společností C se jeví jako zcela adekvátní riziku, které dovolatel podstoupil zpětvzetím insolvenčního návrhu (ztratil kontrolu nad nakládáním s majetkem společnosti C, kterou by jinak měl v průběhu insolvenčního řízení).

28.       V běžném obchodním styku je přitom zcela obvyklé uzavírání dohod mezi dlužníkem a věřitelem v případě platební neschopnosti dlužníka (tzv. standstill agreement). Předmětem takové dohody je, že věřitel se zaváže posečkat určitou dobu s vymáháním svých pohledávek za dlužníkem (jako v této věci) a dlužník poskytne jako protiplnění dostatečné zajištění těchto pohledávek. Zřízení zástavního práva tak bylo zcela běžným protiplněním k závazku dovolatele vyplývajícím z dohody. V případě koncernů je pak běžné, že jsou pro záchranu jedné ze společností koncernu před úpadkem využity jiné články koncernu. Dochází tak např. k tomu, že dceřiná společnost převezme ručení za úvěr mateřské společnosti nebo (jako v tomto případě) zřídí zástavní právo ke svému majetku ve prospěch třetí osoby.

29.       Kromě výše uvedeného považuje dovolatel za přiměřené protiplnění (respektive za přiměřený prospěch), že dlužník (coby zástavní dlužník) by mohl uplatnit své postihové právo vůči společnosti C (coby osobnímu dlužníku), když regresní náhrada byla dobytná i v době uzavření zástavních smluv.

30.       Dovolatel též uvádí (ve vazbě na odvolací tvrzení o vadách řízení před insolvenčním soudem, jež odvolací soud neměl za vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že je i nadále přesvědčen, že řízení před insolvenčním soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek insolvenčního soudu je nepřezkoumatelný (jelikož z jeho odůvodnění na mnoha místech není zřejmé, na základě jakých důkazů učinil insolvenční soud svá skutková zjištění a na čem založil své právní hodnocení ani proč neprovedl veškeré důkazy navržené dovolatelem /jak dovolatel podrobně popsal v odvolání/).

31.       Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje za to, že:

[1] Dovolatel je ve sporu pasivně věcně legitimován a ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona nelze vykládat jako taxativní definici účastenství v incidenčním sporu (potud žalobce následně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012).

[2] Regresní nárok může dlužníku vzniknout (vůči společnosti C jako obligačnímu dlužníku) až plněním zástavního dlužníka zástavnímu věřiteli.

[3] Pohledávka dlužníka z titulu regresního nároku vůči společnosti C bude pohledávkou nezajištěnou a vzhledem k řešení úpadku společnosti C konkursem prakticky nedobytnou.

[4] Okamžikem rozhodným pro posouzení, zda došlo ke zkrácení věřitelů nebo ke zvýhodnění věřitele na úkor jiných, je podle judikatury Nejvyššího soudu účinnost odporovaného právního úkonu. Srov. (u mimosmluvní odporovatelnosti) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod číslem 25. Odporovatelný úkon se udál v určitém čase, okruh právně relevantních skutečností je tak v čase uzavřen a nové skutečnosti lze používat jen k adekvátnějšímu hodnocení dobových skutečností. Samy o sobě však tyto nové skutečnosti nemohou hrát žádnou vlastní samostatnou roli v dobovém „příběhu“. To platí i pro skutečnost, jak bude v budoucnu naloženo s výtěžkem incidenčního sporu.

[5] Podání žalovaného nesplňovalo náležitosti popěrného úkonu a k popření nedošlo při přezkumném jednání (jehož se žalovaný vůbec nezúčastnil).  Srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2384/10 a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2677/10 (druhé usnesení se týká přímo věci žalovaného).

[6] Regresní nárok nepřináší jeho věřiteli žádný prospěch (přiměřeným prospěchem není vrácení toho, oč dlužníka předtím připravila dotčená osoba) a argumentace ke zpětvzetí insolvenčního návrhu je nepřiléhavá na první pohled (potud žalobce následně poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012 k přiměřenosti protiplnění v režimu ustanovení § 241 insolvenčního zákona).

[7] Zajišťuje-li dlužník cizí závazek, pak od věřitele takového závazku nikdy nic neobdrží, bez ohledu na to, zda zajišťuje existující nebo budoucí závazek. V takovém případě ztrácí smysl rozlišovat závazek existující a neexistující. Jde tedy o situaci, kdy dlužník nezíská žádnou protihodnotu, avšak věřiteli se dostane právo na vyšší uspokojení, a tudíž o skutkovou podstatu zvýhodnění.

32.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 

33.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

34.       Dovolání v dané věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

35.       Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

36.       K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

37.       Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu týkajícím se těchto výroků není přípustnost dovolání řádně vymezena, když argumentaci na téma rozhodnutí o nákladech řízení dovolání v žádné své části ani neobsahuje. Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako neprojednatelné.

38.       K argumentaci, jejímž prostřednictvím dovolatel vymezuje přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, uvádí Nejvyšší soud následující:

a/ K pasivní věcné legitimaci.

39.       Co do řešení této právní otázky sjednotil Nejvyšší soud rozhodovací praxi obecných soudů judikaturou přijatou po podání dovolání v této věci. Jde především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 113/2014“), jenž vychází ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012.

40.       V R 113/2014 Nejvyšší soud shrnul, že:

[1] V obecných poměrech je při výkladu ustanovení § 42a obč. zák. judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, podle něhož věřitel může za podmínek uvedených v tomto ustanovení odporovat právnímu úkonu, kterým zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy, k níž vzniklo zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem. Samotná smlouva o zřízení zástavního práva není odporovatelným právním úkonem proto, že sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka; odporovat lze (až) právnímu úkonu, jímž zástavní věřitel uplatňuje právo na uspokojení pohledávky ze zástavy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, uveřejněný pod číslem 18/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[2] V poměrech insolvenčního zákona se však shora uvedený závěr neprosadí. Je tomu tak již proto, že insolvenční zákon (na rozdíl od občanského zákoníku) v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) výslovně určuje, že zvýhodňujícím (a tudíž neúčinným a odporovatelným ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 a § 241 odst. 4 insolvenčního zákona) právním úkonem je (mimo jiné) úkon, kterým dlužník poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

41.       Jinými slovy, neúčinným (a napadnutelným odpůrčí žalobou podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona) je i právní úkon popsaný v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona, aniž by (dosavadní) majetek dlužníka (zástava) fakticky opustil majetkovou podstatu dlužníka. Účelem této právní úpravy je i v tomto případě „navrátit“ zástavu do majetkové podstaty dlužníka, a to v tom smyslu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě vzhledem k výši výtěžku zpeněžení „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění, nýbrž obecně nezajištění věřitelé. A ještě jinak, je-li smlouva, kterou dlužník poskytl svůj majetek k zajištění (smlouva o zřízení zástavního práva), zvýhodňujícím právním úkonem (…), může insolvenční správce zabránit nežádoucím důsledkům (spočívajícím ve zvýhodnění zástavního věřitele a současném znevýhodnění ostatních věřitelů) právě podáním žaloby, kterou bude tomuto právnímu úkonu dlužníka odporovat.

42.       Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu a důvod přistoupit ke změně své rozhodovací praxe na základě podaného dovolání Nejvyšší soud neshledává.  Důvod připustit dovolání pro řešení označené otázky tak není dán.

b/ K zástavní smlouvě.

43.       Také potud odpovídají závěry obsažené v napadeném rozhodnutí závěrům plynoucím z R 113/2014, z nějž se podává, že zástavní smlouva zatěžuje majetek dlužníka, aniž by došlo k úbytku majetku dlužníka (aniž by zde bylo plnění, jehož vydání do majetkové podstaty by žalobce mohl po žalovaném žádat nebo za nějž by žalovaný měl zaplatit do majetkové podstaty relutární náhradu). Podstatné je, že případné vyslovení neúčinnosti zástavních smluv povede k tomu, že z výtěžku zpeněžení zástavy nebude uspokojen přednostně (popřípadě „jen“) věřitel, jenž uplatnil právo na uspokojení ze zajištění [zde dovolatel, jenž má vůči (insolvenčnímu) dlužníku jen zástavní pohledávku (dlužník není jeho dlužníkem obligačním, nýbrž pouze dlužníkem zástavním)].

44.       Důvod přistoupit ke změně své rozhodovací praxe (a připustit dovolání) pro řešení označené otázky tak opět není dán.

c/ K odnětí popěrného práva.

45.       Závěr odvolacího soudu, že ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011 o popěrném úkonu insolvenčního správce se uplatní (pro popěrný úkon věřitele), jen popře-li přihlášený věřitel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu pléna Ústavního soudu (po 1. 7. 2010), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), neodporuje judikatuře Nejvyššího soudu (jak dovozuje dovolatel) a naopak odpovídá později přijatému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Konkrétně jde o usnesení ze dne 27. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 33/2012 (uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2014, pod číslem 134), v němž Nejvyšší soud uzavřel, že v době před vydáním nálezu pléna Ústavního soudu mohli věřitelé v insolvenčním řízení účinně popřít pohledávky jiných (rovněž přihlášených věřitelů) jen při přezkumném jednání. Věřitelům, kteří tak neučinili, nezaložil tento nález možnost dodatečného popření pohledávek, které již byly řádně přezkoumány. K tomu lze dále odkázat na (žalobcem ve vyjádření k dovolání zmíněná) usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2384/10 a sp. zn. III. ÚS 2677/10. Ostatně, prostá existence posledně označeného rozhodnutí Ústavního soudu činí právně bezcennou argumentaci založenou na předpokladu, že zjištění pohledávek společností CL a T bude zpochybněno tím, že dovolatel uspěje s ústavní stížností, kterou podal ve věci nerespektování popěrného úkonu, který učinil 9. 7. 2010 mimo přezkumné jednání. Jde totiž o usnesení, kterým Ústavní soud odmítl právě tuto ústavní stížnost.

46.       Důvod připustit dovolání pro řešené této otázky tak též není dán.

d/ Ke zkrácení dlužníkových věřitelů.

e/ K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu.

47.       Potud jde o otázky dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech nezodpovězené, takže ohledně nich je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.

48.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

49.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

50.       Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

51.       Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a/ plnění uložené právním předpisem,  b/ příležitostný dar v přiměřené výši, c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

52.       V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době uzavření zástavních smluv a později nedoznala změn.

53.       K otázkám, pro jejichž zodpovězení připustil dovolání, činí Nejvyšší soud následující závěry.

d/ Ke zkrácení dlužníkových věřitelů

54.       V rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

55.       K tomu dodal, že ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona není samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka; pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných. Z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“.

56.       V R 113/2014  pak Nejvyšší soud též vysvětlil, že na situaci, kdy (insolvenční) dlužník zajišťuje zástavní smlouvou zřizující věřiteli zástavní právo váznoucí na jeho majetku pohledávky (zástavního) věřitele za třetí osobou (obligačním dlužníkem, zde společností C), se nevztahuje ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona (jak přiléhavě rozpoznal odvolací soud). Zástavní smlouvy, jimiž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, však jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona.

57.       Pro poměry dané věci odtud plyne, že další výklad se soustřeďuje k ustanovení § 240 insolvenčního zákona (nikoliv již k žalobcem předestíranému /ve vyjádření k dovolání/ § 241 insolvenčního zákona). 

58.       V žalobcem označeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2975/2011 Nejvyšší soud (při výkladu § 42a obč. zák.) uvedl, že jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., je jednou z podmínek odporovatelnosti právního úkonu úmysl dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky věřitele. Úmysl zkrátit věřitele v sobě zahrnuje i vědomost dlužníka o tom, že nemá již další dostatečný majetek k uspokojení věřitelových pohledávek (případně i pohledávek jiných věřitelů). Jestliže se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu.

59.       V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, Nejvyšší soud nicméně uzavřel, že skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák., když k naplnění skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku).

60.       Tato odlišnost obou úprav však nic nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (v poměrech § 240 insolvenčního zákona se takto zkoumá, zda v době vzniku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění byl dlužník v úpadku, nebo zda takový právní úkon k jeho úpadku vedl /§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona/). Jestliže se (i) podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona posuzují ke dni vzniku právního úkonu, znamená to, že ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje).

61.       Názor dovolatele, že pro posouzení, zda uzavřením zástavních smluv zkrátil dlužníkovy věřitele, je rozhodný obsah (účinného) reorganizačního plánu dlužníka, podle kterého bude zajištění podle zástavních smluv buď využito (zpeněženo) za účelem uspokojení zajištěné pohledávky (uspěje-li zajištěný věřitel) nebo je dlužník použije podle svého uvážení (uspěje-li insolvenční správce), tedy správný není a dovolání není potud důvodné.

e/ K přiměřenému protiplnění nebo k přiměřenému prospěchu.

I.  Přiměřené protiplnění.

62.       Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že přiměřeným protiplněním ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo důvodně předpokládaným přiměřeným prospěchem ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) insolvenčního zákona není možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem (společností C) v případě, že (insolvenční) dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv. K závěru o nemístnosti takové úvahy plyne již (žalobcem přiléhavě uplatněný) poukaz na to, že regresní nárok vzniká až plněním zástavního dlužníka z titulu zástavního práva, takže v době vzniku odporovaného právního úkonu (v době uzavření zástavních smluv) se dlužníku žádného reálného protiplnění nedostává.  Žalobce přiléhavě vystihl podstatu věci i argumentem, že regresní nárok nepřináší jeho věřiteli žádný prospěch [ve stejném duchu (a stejně nesprávně) by bylo lze tvrdit, že přiměřeným protiplněním ručitele za zřízení ručitelského závazku je subrogační regres vůči osobnímu dlužníku, za kterého splnil dluh].

63.       Zjevně nesprávná je rovněž představa, že „přiměřeným protiplněním“ dlužníka, respektive důvodně předpokládaným „přiměřeným prospěchem“ dlužníka je okolnost, že dovolatel umožnil osobě ovládající dlužníka v rámci koncernu (společnosti C) řešit ekonomické obtíže tím, že vůči ní vzal zpět insolvenční návrh a zavázal se vůči ní nevymáhat po určitou dobu pohledávky nově zajištěné zástavními smlouvami. Argumentaci prospěšností dohody, na jejímž základě byly uzavřeny zástavní smlouvy, pro celý koncern, jehož součástí byli (ovládající) společnost C i (ovládaný) dlužník, je nutno odmítnout jako nesprávnou, vedla-li dohoda k tomu, že dlužník měl takto zachraňovat mateřskou společnost zatěžováním vlastního majetku a „vyráběním“ nového (zástavního) věřitele v době, kdy již sám byl v úpadku ve formě platební neschopnosti a tedy k újmě svých stávajících věřitelů se splatnými pohledávkami. Toto jednání je naopak příkladem právního úkonu (právního jednání) odporujícího ustanovením insolvenčního zákona upravujícím neúčinná právní jednání dlužníka v ustanovení § 235 a násl.

64.       Dovolání tak ani potud není důvodné.

65.       U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení vypočteným v § 242 odst. 3 o. s. ř. včetně vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad (jež mají mít původ v postupu a rozhodnutí insolvenčního soudu) dovolatel namítá. K tomu Nejvyšší soud poukazuje na přiléhavý způsob, jímž se vypořádal se stejnými námitkami odvolací soud v napadeném rozhodnutí.  Rozsudek insolvenčního soudu neshledává Nejvyšší soud nepřezkoumatelným též se zřetelem k závěrům, jež o povaze nepřezkoumatelného rozhodnutí zformuloval v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

66.       Vady řízení se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

67.       Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 (co do zamítnutí dovolání) a § 146 odst. 3 (co do odmítnutí dovolání) o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

68.       Náklady žalobce v dovolacím řízení sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. 10. 2013) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2013. Další podání (z 5. 6. 2014), jímž žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 13/2012, již Nejvyšší soud neměl za účelně vynaložený náklad dovolacího řízení.

69.       Advokátce žalobce přísluší za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání ze dne 17. 10. 2013 mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. Incidenční spor o odpůrčí žalobě (o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka) je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalovaného celkem částku 4114 Kč.

70.       K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.   

 

 

Poř. č. 16       

 

            Jmenování opatrovníka dle § 165 odst. 2 o. z. představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak.

            Má-li právnická osoba jiného člena orgánu, který je oprávněn za ni jednat (člena statutárního orgánu či likvidátora), nebo byl-li právnické osobě jmenován opatrovník (který je oprávněn za ni jednat) z jiného důvodu, nelze jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015)

 

  1.      K r a j s k ý   s o u d  v Ostravě usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 15 Cm 146/2014-24, zamítl návrh na jmenování JUDr. T. S. opatrovníkem společnosti Motor L. spol. s r. o. (dále též jen „společnost“).

2.         Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, zahájila usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. KRPT-35642-112/TČ-2011-070081, trestní stíhání B. P. a K. V. (dále též jen „obviněných“), kteří měli společnosti jako její jednatelé způsobit škodu spácháním trestného činu zpronevěry.

[2] V současné době jsou jednateli společnosti T. P. a R. P. (synové obviněného B. P.) a obviněný K. V. (dále též jen „současní jednatelé“).

[3] Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ustanovila společnosti „pro potřeby tohoto trestního řízení k výkonu práv poškozeného“ usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. ZT 11/2013-260, opatrovníka (JUDr. J. Z., advokáta, se sídlem v T.) s tím, že rodinné vztahy T. P. a R. P. k obviněnému B. P., a postavení K.V. v probíhajícím trestním řízení zakládají střet zájmů současných jednatelů se zájmy společnosti.

[4] Návrh na zahájení řízení v projednávané věci podal za společnost JUDr. T. S. (dále jen též „advokát“), který k tomu byl zmocněn R. P.

3.         Soud prvního stupně zdůraznil, že navrhovatel v řízení o jmenování opatrovníka dle ustanovení § 165 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), musí tvrdit (konkrétní) skutečnosti, z nichž musí být zřejmý rozpor mezi zájmy právnické osoby a zájmy členů jejího statutárního orgánu. Měl za to, že tvrzení společnosti, podle něhož je konflikt zájmů dán tím, že se za ni její současní jednatelé nebudou ochotní připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, je v „logickém nesouladu“ s jednáním R. P., který jako jeden ze současných jednatelů společnosti zmocnil advokáta, aby jménem společnosti podal návrh na zahájení řízení v projednávané věci a v tomto řízení ji zastupoval.

4.         Soud poukázal též na vnitřní rozpor tvrzení obsažených v návrhu na zahájení řízení, neboť společnost sice navrhuje, aby jí byl jmenován opatrovník (resp. „je připravena respektovat případný závěr soudu o tom, že v daném případě jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka“), současně však uvádí, že s ustanovením opatrovníka nesouhlasí a považuje takový postup za nedůvodný. Z toho soud dovodil, že cílem návrhu na zahájení řízení v projednávané věci nebylo překlenout rozpor mezi zájmy společnosti a zájmy jejich současných jednatelů, nýbrž věcně přezkoumat postup státního zastupitelství, k čemuž však § 165 odst. 2 a § 486 odst. 1 o. z. neslouží.

5.         V r c h n í   s o u d  v  Olomouci k odvolání navrhovatelky usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 5 Cmo 17/2015-59, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

6.         Odvolací soud konstatoval, že společnost „má statutární orgán“, přičemž z toho, že současný jednatel R. P. udělil procesní plnou moc advokátovi, který zahájil řízení v projednávané věci, dovodil, že „statutární orgán“ činí kroky k tomu, aby hájil zájmy společnosti. Mimo to jsou podle odvolacího soudu zájmy společnosti plně ochráněny tím, že jí byl pro potřeby trestního řízení ustanoven opatrovník, a to „advokát, tedy osoba znalá práva a profesně zdatná.“

7.         Přitakávaje závěru soudu prvního stupně, podle něhož společnost netvrdila skutečnosti, které by odůvodňovaly jmenování opatrovníka, odvolací soud doplnil, že návrh, aby byl opatrovníkem jmenován JUDr. T. S., nebyl odůvodněn vůbec.

8.         Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice:

[1] který „státní orgán má ze zákona pravomoc (...) rozhodnout o jmenování opatrovníka obchodní společnosti pro účely zastupování jejích majetkových zájmů v trestním řízení (...) v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí ke zjištění, že je zde dán střet zájmů mezi zájmy společnosti (...) a zájmy členů statutárního orgánu (...),“ a

[2] zda je dán střet zájmů zakládající potřebu jmenovat opatrovníka k ochraně zájmů společnosti, je-li jeden z jednatelů společnosti trestně stíhán pro trestný čin, při jehož spáchání měl společnosti způsobit škodu, respektive je-li pro trestný čin, při jehož spáchání měl společnosti způsobit škodu, stíhán otec dvou ze tří současných jednatelů společnosti.

9.         Dovolatelka namítá, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10.       Dovolatelka uvádí, že návrh na zahájení řízení v projednávané věci podala proto, aby soud rozhodl, zda jsou zájmy současných jednatelů v rozporu se zájmy společnosti, tj. aby společnosti jmenoval opatrovníka, či v případě, že společnosti opatrovníka nejmenuje, aby „vysvětlil, proč ke konfliktu zájmů nedochází“.

11.       Soudům nižších stupňů dovolatelka vytýká, že odůvodnění napadených usnesení neodpovídá její právní argumentaci. Prostřednictvím dovolání proto Nejvyšší soud žádá, aby „při svém rozhodování nevycházel z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž přímo z obsahu procesních podání.“

12.       Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož jsou zájmy společnosti (jako poškozené) chráněny tím, že jí byl státním zastupitelstvím ustanoven opatrovník. Dle jejího mínění státnímu zastupitelství současná zákonná úprava neumožňuje ustanovit opatrovníka právnické osobě, která v trestním řízení vystupuje jako poškozená. Pokud policejní orgán či státní zastupitelství měly za to, že jsou zájmy současných jednatelů v rozporu se zájmy společnosti, měly iniciovat zahájení (civilního) řízení, v němž společnosti mohl opatrovníka jmenovat soud. Dovolatelka zpochybňuje též nestrannost ustanoveného opatrovníka.

13.       Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, podle něhož nebyl návrh na jmenování JUDr. T. S. „vůbec odůvodněn“, dovolatelka odkazuje na svá dřívější podání, v nichž jako důvod pro jeho jmenování uvedla, že mu udělila plnou moc k zastupování v trestním řízení vedeném proti obviněným, z čehož vyplývá, že je s okolnostmi případu detailně seznámen.

14.       První z dovolatelkou formulovaných otázek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a její řešení se nemůže projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4934/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4562/2014, která jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 1. 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

15.       Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky předpokladů jmenování opatrovníka právnické osobě podle § 165 odst. 2 o. z.

16.       Podle § 164 odst. 1 o. z. může člen statutárního orgánu zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech.

17.       Podle § 165 odst. 2 o. z. soud jmenuje právnické osobě opatrovníka, a to i bez návrhu, jsou-li zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nemá-li právnická osoba jiného člena orgánu schopného ji zastupovat.

18.       Podle § 437 odst. 1 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět.

19.       Podle § 487 odst. 1 o. z. pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu.

20.       Podle § 54 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „z. o. k.“), dozví-li se člen orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu ostatní členy orgánu, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. To platí obdobně pro možný střet zájmů osob členovi orgánu obchodní korporace blízkých nebo osob jím ovlivněných nebo ovládaných (odstavec první). Člen orgánu splní povinnosti podle odstavce 1 i tím, že informuje nejvyšší orgán, ledaže sám jako jediný společník vykonává jeho působnost (odstavec druhý). Tímto ustanovením není dotčena povinnost člena orgánu obchodní korporace jednat v zájmu obchodní korporace (odstavec třetí). Kontrolní nebo nejvyšší orgán může na vymezenou dobu pozastavit členu orgánu, který oznámí střet zájmu podle odstavce 1, výkon jeho funkce (odstavec čtvrtý).

21.       Nejvyšší soud předesílá, že ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatelka (s účinností od 1. 1. 2013) nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů proto nemůže být dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

22.       S účinností od 1. 1. 2014 jsou členové statutárního orgánu právnické osoby jejími zástupci (srov. § 164 odst. 1 o. z. a např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015). Jsou-li zájmy člena statutárního orgánu právnické osoby v rozporu se zájmy této právnické osoby, nemůže ji (při právních jednáních dotčených konfliktem zájmů) zastupovat (§ 437 odst. 1 o. z.). Z § 165 odst. 2 o. z. se podává, že není-li zde jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit, jmenuje soud právnické osobě opatrovníka. Jinými slovy, předpokladem jmenování opatrovníka soudem podle § 165 odst. 2 o. z. je rozpor mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby a současně absence jiného člena orgánu, který je schopen právnickou osobu zastoupit.

23.       Při výkladu § 165 odst. 2 o. z. je nezbytné mít na zřeteli, že jmenování opatrovníka představuje zásah soudu do vnitřních poměrů právnické osoby, který je krajním řešením (ultima ratio), k němuž je na místě přikročit až tehdy, není-li možné důsledky rozporu mezi zájmy člena statutárního orgánu a právnické osoby překlenout jinak (zůstala-li by jinak právnická osoba bez zástupce oprávněného za ni právně jednat) (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4235/2013).

24.       Je-li zde jiný člen orgánu, který je oprávněn za právnickou osobu jednat (ať již jde o člena statutárního orgánu či o likvidátora – viz § 193 věta první o. z.), nelze opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. jmenovat. Obdobně, má-li již právnická osoba jmenovaného opatrovníka, který je oprávněn za ni jednat, z jiného důvodu (srov. např. § 165 odst. 1 o. z.), není na místě postupovat podle § 165 odst. 2 o. z., i kdyby byly zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby a nebyl zde (stricto sensu) jiný člen orgánu, oprávněný za právnickou osobu jednat. Jakkoliv totiž opatrovník není orgánem společnosti, je oprávněn za právnickou osobu právně jednat (§ 487 odst. 1, věta druhá, o. z.) a není důvodu jmenovat (dalšího) opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z.

25.       V poměrech obchodních korporací nelze přehlížet ani to, že konflikt zájmů členů (statutárních) orgánů a obchodních korporací řeší § 54 z. o. k. Splní-li člen (statutárního) orgánu svoji informační povinnost podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k. a nepozastaví-li mu kontrolní či nejvyšší orgán obchodní korporace výkon jeho funkce (§ 54 odst. 4 z. o. k.), může obchodní korporaci zastupovat bez ohledu na střet zájmů; ustanovení § 437 o. z. se v takovém případě neuplatní. Pak ani nelze obchodní korporaci jmenovat opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. (pro takový postup není důvod, neboť obchodní korporace má člena statutárního orgánu oprávněného za ni jednat). Avšak poruší-li člen statutárního orgánu povinnost informovat o (možném) střetu zájmů podle § 54 odst. 1 a 2 z. o. k., brání existující rozpor zájmů tohoto člena statutárního orgánu se zájmy obchodní korporace tomu, aby za obchodní korporaci právně jednal (na jednání takového člena statutárního orgánu dopadá § 437 o. z. se všemi důsledky z toho plynoucími). Jsou-li splněny ostatní podmínky § 165 odst. 2 o. z., lze takové obchodní korporaci i jmenovat opatrovníka podle posledně označeného ustanovení.

26.       V projednávané věci spatřuje dovolatelka konflikt mezi jejími zájmy a zájmy členů statutárních orgánů v tom, že jeden z jejích jednatelů a otec zbývajících dvou jednatelů jsou trestně stíháni pro trestný čin zpronevěry, jímž měli způsobit dovolatelce škodu, přičemž dovolatelka vystupuje v trestním řízení jako poškozená. Jakkoliv uvedená skutečnost bez pochyby zakládá konflikt mezi zájmy jednatelů a zájmy dovolatelky při zastupování dovolatelky jako poškozené v trestním řízení, jsou oprávněné zájmy dovolatelky dostatečně chráněny tím, že jí „pro potřeby trestního řízení“ ustanovila opatrovníka státní zástupkyně. Otázku, zda tak byla oprávněna učinit, přitom soudu v občanském soudním řízení nepřísluší přezkoumávat (srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12, 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10, 2005, sp. zn. 30 Cdo 57/2005).

27.       Důvod pro jmenování opatrovníka dovolatelce podle § 165 odst. 2 o. z. tudíž není dán.

28.       Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 17       

 

            Věřitelem, který nemá právo odvolání proti usnesení o schválení oddlužení, jelikož nehlasoval o způsobu oddlužení, se rozumí jak věřitel, který nehlasoval („zdržel se hlasování“) tím, že zůstal zcela nečinný (nevyužil možnosti hlasovat mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů se nedostavil), tak věřitel, který svou „aktivitu“ navenek projevil jen tím, že se sice dostavil na schůzi věřitelů, ale přesto nehlasoval o způsobu oddlužení (výslovně prohlásil, že se hlasování zdržuje).

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014)

 

1.         Usnesením ze dne 30. 6. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-B-8, K r a j s k ý   s o u d v  Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Schválil oddlužení dlužníka R. H. plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku).

[2] Uložil plátci mzdy dlužníka, aby po dobu trvání účinků schváleného oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka srážky ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a sražené částky aby vyplácel insolvenční správkyni, bez ohledu na právní moc usnesení (bod II. výroku).

[3] Oznámil, že způsob výpočtu částky, která tvoří nezabavitelnou část příjmu, je stanoven zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem (dále též jen „o. s. ř.“), a dalšími právními předpisy a že konkrétní způsob výpočtu je uveden v příloze usnesení (bod III. výroku).

[4] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby sdělila plátci mzdy dlužníka číslo účtu, na který mají být zasílány sražené částky (bod IV. výroku).

[5] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby si z částky sražené zaměstnavatelem dlužníka ponechala po dobu pět let, respektive po dobu trvání účinků schváleného oddlužení, zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (bod V. výroku).

[6] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby sraženou částku, která zbude po odečtení její odměny, případných pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která má být rozdělena mezi nezajištěné věřitele, deponovala na svém účtu, dokud nebude zjištěno postavení pohledávek číslo 4, 6, 7 a 8 (bod VI. výroku).

[7] Uložil insolvenční správkyni dlužníka, aby po dobu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře vykonávala dohled nad průběhem insolvenčního řízení a pravidelně informovala soud a zástupce věřitelů o výsledcích své činnosti (bod VII. výroku).

2.         Insolvenční soud v tomto rozhodnutí mimo jiné uzavřel, že na schůzi věřitelů, která měla projednat a odhlasovat způsob oddlužení, konané dne 16. 6. 2010, věřitelé M. H.,  P. H. a  B. H. prostřednictvím svého zástupce Mgr. P. P.  namítali, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Uvedl rovněž, že tito věřitelé se vzdali práva hlasovat o způsobu oddlužení (prostřednictvím P. P.).

3.         Následně insolvenční soud uzavřel, že k podaným námitkám nelze přihlížet (ve smyslu § 403 odst. 2 poslední věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/), jelikož aktivní legitimaci k jejich podání dává zákon pouze věřitelům, kteří hlasovali (pro či proti) o způsobu oddlužení a M. H., P. H. a B. H. se (prostřednictvím P. P.) výslovně zdrželi hlasování o způsobu oddlužení (tedy o způsobu oddlužení nehlasovali).

„Zejména z důvodu odstranění případných pochybností“ však insolvenční soud nad rámec shora uvedeného závěru podané námitky projednal a neměl je za důvodné.

4.         V mezích poučení o přípustnosti odvolání pak insolvenční soud uvedl, že proti jeho usnesení se mohou odvolat jen věřitelé M. H., P. H. a B. H., jejichž námitkám nebylo vyhověno.

5.         Odvolání M. H., P. H. a B. H. proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 6. 2010 odmítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 10. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010, 2 VSOL 366/2010-B-22, jako podaná někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.).

6.         Odvolací soud dospěl při posouzení subjektivní přípustnosti odvolání k následujícím závěrům:

[1] Z ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona zcela nepochybně vyplývá, že věřitel může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení ve dvou případech. Děje se tak tehdy, hlasoval-li proti přijetí schváleného způsobu oddlužení nebo tehdy, když insolvenční soud nevyhověl námitkám věřitele uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona.

[2] V přezkoumávané věci (však) odvolatelé vůbec nehlasovali o způsobu oddlužení. Na schůzi věřitelů konané dne 16. 6. 2010 se totiž přítomný zmocněnec odvolatelů P. P. výslovně zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o přezkumném jednání a schůzi věřitelů ze dne 16. 6. 2010 a nezpochybňovali ji žádným způsobem ani samotní odvolatelé.

[3] Odvolatelé nejsou ani věřiteli, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. V této souvislosti je třeba uvést, že aktivně legitimováni ke vznesení námitek jsou jen ti z nezajištěných věřitelů, kteří se aktivně zúčastnili hlasování o způsobu řešení povoleného oddlužení dlužníka. Nezajištění věřitelé, kteří se zdrželi hlasování, námitky uplatňovat nemohou. Není přitom rozhodující, jak konkrétně nezajištěný věřitel hlasoval, tedy zda pro některý ze způsobů řešení povoleného oddlužení, nebo proti němu.

[4] Proto je správný závěr insolvenčního soudu, že věřitelé M. H., P. H. a B. H., kteří se výslovně zdrželi hlasování o způsobu oddlužení, nejsou aktivně legitimováni k podání námitek a k jejich námitkám se nepřihlíží (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona).

[5] Právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud projednal jejich námitky (o existenci skutečností odůvodňujících zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) u jednání dne 21. 6. 2010 a vyhodnotil je jako nedůvodné. Ostatně, tento svůj postup odůvodnil insolvenční soud pouze snahou o odstranění případných pochybností.

[6] Subjektivní legitimaci k podání odvolání nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud je v napadeném usnesení nesprávně poučil o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání.

7.         Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2010 podali M. H., P. H. a B. H. dne 16. 11. 2010 žalobu pro zmatečnost (majíce za to, že byli oprávněni k podání odvolání).

8.         Usnesením ze dne 18. 4. 2012, č. j. 13 ICm 1771/2010-71, insolvenční soud žalobu pro zmatečnost zamítl.

9.         Insolvenční soud poté, co na základě ustanovení § 229 a § 234 o. s. ř. uzavřel, že napadené rozhodnutí je způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost, že žalobu pro zmatečnost podaly k tomu oprávněné osoby a že tato žaloba je včasná, dospěl při zkoumání, zda je dán důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř., k následujícím závěrům:

[1] Žalobu podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. lze podat jen proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto dle ustanovení § 218 o. s. ř. (pro nedostatek subjektivní nebo objektivní přípustnosti), podle ustanovení 218a o. s. ř. (pro opožděnost) nebo podle ustanovení § 211 o. s. ř. (pro vady odvolání) anebo odvolací řízení bylo zastaveno (pro nedostatek podmínek řízení nebo pro zpětvzetí odvolání).

[2]  V daném případě jde o odmítnutí odvolání pro nedostatek subjektivní přípustnosti. I když to zákon výslovně neuvádí, z uvedeného ustanovení občanského soudního řádu (rozuměj z § 229 odst. 4 o. s. ř.) jednoznačně vyplývá, že důvodem žaloby je v těchto případech skutkově nebo právně chybný, tj. v rozporu se zákonem učiněný, závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto. To znamená, že k prokázání takového důvodu zmatečnosti je účastník oprávněn uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost takové skutečnosti a důkazy, které mohl uplatnit předtím, než odvolací soud odmítl jeho odvolání.

[3] Žaloba pro zmatečnost pak není důvodná, jelikož není dán důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. Insolvenční zákon stanoví (v § 406 odst. 4), že věřitel může podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení jen ve dvou taxativně stanovených případech. Odvolání může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. Námitky, že jsou tu skutečnosti odůvodňující zamítnutí oddlužení, však dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona mohou podat jen ti věřitelé, kteří se aktivně účastnili hlasování o přijetí způsobu oddlužení.

[4] V dané věci M. H., P. H. a B. H. nehlasovali o způsobu oddlužení vůbec, jelikož se jejich přítomný zmocněnec výslovně zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Tito „věřitelé“ poté nebyli aktivně legitimováni ani k podání námitek a k jejich námitkám se nepřihlíží dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona.

[5] Z výše uvedeného vyplývá, že dle ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona nesvědčí M. H., P. H. a B. H. subjektivní právo podat odvolání, jelikož nehlasovali proti přijetí schváleného způsobu oddlužení a k jejich námitkám se dle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona nepřihlíží. Skutečnost, že insolvenční soud námitky projednal a vyhodnotil je jako nedůvodné, jakož i to, že „věřitele“ nesprávně poučil o možnosti podat odvolání, nevede k závěru, že odvolání bylo odmítnuto v rozporu se zákonem.

10.       K odvolání M. H., P. H. a B. H.  V r c h n í   s o u d  v Olomouci usnesením ze dne 27. 2. 2013, č. j. 13 ICm 1771/2010, 12 VSOL 68/2012-102 (KSOS 13 INS 2847/2010), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. 4. 2012 (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

11.       Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., § 402 odst. 1, § 403 odst. 2 a § 406 odst. 4 insolvenčního zákona a ze skutkového stavu věci zjištěného insolvenčním soudem - dospěl po přezkoumání odvoláním napadeného usnesení k následujícím závěrům:

[1] Závěr insolvenčního soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2010 je způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost, kterou včas podaly osoby k tomu oprávněné, je správný.

[2] Z ustanovení § 402 odst. 1 a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že ke vznesení námitek, „že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení“, jsou aktivně legitimováni jen ti z nezajištěných věřitelů, kteří se aktivně účastnili hlasování o způsobu řešení oddlužení. Není přitom rozhodující, jak konkrétně nezajištěný věřitel hlasoval, zda pro některý ze způsobů oddlužení nebo proti němu. Nezajištění věřitelé, kteří se zdrželi hlasování, takové námitky uplatňovat nemohou; pokud je přesto podají, insolvenční soud k nim zpravidla nepřihlíží, stejně jako k námitkám uplatněným opožděně.

[3] Na tato ustanovení pak logicky navazuje ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, dle něhož má právo podat odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení pouze ten z nezajištěných věřitelů, který buď hlasoval proti schválení oddlužení, nebo hlasoval pro jiný způsob řešení oddlužení, než který byl schválen většinou nezajištěných věřitelů a potvrzen insolvenčním soudem v usnesení o schválení oddlužení, anebo který vznesl včasné námitky proti povolenému oddlužení postupem dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona (vznesl námitky a hlasoval proti), jimž insolvenční soud nevyhověl (a oddlužení schválil).

[4] Z dlužníkova insolvenčního spisu vyplývá, že odvolatelé (coby nezajištění věřitelé) nehlasovali o způsobu oddlužení vůbec; na schůzi věřitelů konané dne 16. 6. 2010 se výslovně (prostřednictvím zmocněnce P. P.) zdrželi hlasování o způsobu oddlužení.

[5] Odvolatelé nejsou ani věřiteli, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl (nehlasovali, přestože vznesli námitky).

[6] Proto je správný závěr, že odvolatelé nejsou aktivně legitimováni k podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 30. 6. 2010. Správný je rovněž závěr, že právo podat odvolání proti tomuto rozhodnutí (o schválení oddlužení) nezakládá odvolatelům ani skutečnost, že insolvenční soud jejich námitky následně projednal u jednání dne 21. 6. 2010.

[7] Odvolací soud neshledal opodstatněným ani požadavek odvolatelů předložit věc Ústavnímu soudu ke zrušení ustanovení § 403 odst. 2 a § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť je neshledal protiústavními.

12.       Proti usnesení odvolacího soudu podali M. H., P. H. a B. H. (posléze zastoupeni advokátkou) dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu označují v mezích argumentace na podporu uplatněného dovolacího důvodu) a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13.       Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), s tím, že v jeho důsledku jsou „ve své podstatě“ omezeni ve výkonu práv náležejících jim v insolvenčním řízení jako řádně přihlášeným věřitelům.

14.       Dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud vycházel z protokolu z přezkumného jednání a schůze věřitelů konaných u insolvenčního soudu dne 16. 6. 2010, zachycujícího průběh jednání, v jehož závěru se jejich zmocněnec P. P. zdržel hlasování o způsobu oddlužení. Z předmětného protokolu vyplývá (pokračují dovolatelé), že P. P. vystupoval v řízení od počátku velmi aktivně. Nejprve změnil pořadí přihlášených pohledávek dovolatelů tak, že uplatnil jejich přednostní pořadí s tvrzením, že jde o pohledávky dle ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona a současně předložil námitky dovolatelů proti povolenému oddlužení. V rámci přezkumného jednání se P. P. podrobně vyjadřoval rovněž k přihlášené pohledávce č. 2 (kterou označil za fiktivní a svůj názor podrobně odůvodňoval). Následně bylo přezkumné jednání ukončeno a proběhla schůze věřitelů. Přezkoumání pohledávek dovolatelů bylo s ohledem na uplatnění jejich přednostního pořadí přeloženo na zvláštní přezkumné jednání a jejich pohledávky tak dosud nebyly zjištěny (§ 51 insolvenčního zákona). Proto insolvenční soud rozhodoval o jejich hlasovacích právech, která jim přiznal v plném rozsahu. Posledním bodem schůze věřitelů bylo „projednání a hlasování o způsobu oddlužení“. Ke hlasování o způsobu oddlužení P. P. sdělil, že se zdržuje hlasování s ohledem na podané námitky dle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, načež insolvenční soud k projednání těchto námitek svolal jednání na 21. června 2010 a ukončil schůzi věřitelů.

15.       Takto vylíčeným průběhem přezkumného jednání a schůze věřitelů dovolatelé dokládají „nezákonný procesní postup krajského soudu, v důsledku kterého jsou přesvědčeni, že jim bylo rovněž nezákonně odepřeno právo na podání odvolání proti usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a rovněž právo na řádné přezkoumání jejich námitek“.

16.       Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že učinil závěr o nedostatku jejich „aktivní legitimace“ k podání odvolání, aniž zohlednil další potřebná ustanovení zákona.

17.       Přestože P. P. předložil již na počátku schůze věřitelů písemné námitky proti usnesení o povolení oddlužení (z čehož je zřejmé, že měl zájem na jejich řádném projednání) a následně požádal insolvenční soud o přiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů (z čehož vyplýval zájem hlasovat a aktivně se podílet na rozhodování o způsobu oddlužení), „nechal jej krajský soud následně bez jakéhokoliv procesního poučení zdržet se hlasování o způsobu oddlužení, ačkoli soudu muselo být zřejmé, že zmocněnec jedná z neznalosti procesního postupu a připravuje se o možnost projednání námitek a možnost podání odvolání, a to ve chvíli, kdy námitky byly již fakticky podány“.  Následně, přestože se P. P. tím, že se zdržel hlasování, připravil o možnost podat námitky, insolvenční soud bez ohledu na to svolal (usnesením) jednání k projednání námitek dovolatelů.

18.       Zákonný procesní postup, kdy věřitel, který ve své podstatě nesouhlasí s povolením oddlužení dlužníka a aktivně proti němu brojí, musí nejprve hlasovat o způsobu povolení oddlužení, aby mohl namítat skutečnosti proti samotnému povolení oddlužení a proti schválení oddlužení se odvolat, vyznívá dle dovolatelů poněkud nelogicky i pro osoby znalé práva, natož pro právní laiky, v řízení nezastoupené advokátem.

19.       Dovolatelé odkazují na § 7 insolvenčního zákona, načež citují zásady insolvenčního řízení uvedené v ustanovení § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona, s tím, že „pouze v souladu s těmito zásadami vedení insolvenčního řízení je ustanovení § 5 o. s. ř., které je třeba přiměřeně použít, a rovněž ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. (které upravuje poučovací povinnost soudu u jednání)“.

20.       Zákonná úprava poučovací povinnosti soudu sleduje (uvádí se dále v dovolání), aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné, a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech.

21.       K přiměřenému použití ustanovení § 5 o. s. ř. a poučovací povinnosti v insolvenčním řízení vycházející rovněž ze smyslu základních zásad insolvenčního řízení se obdobně vyjádřil (uvádějí dovolatelé) Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3582/2010 (jde o usnesení ze dne 20. 1. 2011, uveřejněné pod číslem 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 97/2011, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. 1. 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

22.       Na základě pasáží obsažených v tomto rozhodnutí dovolatelé obdobně usuzují, že v této věci zohlednily soudy pouze to, že se P. P. zdržel práva hlasování o způsobu oddlužení, aniž se zabývaly otázkou, zda soud předtím poskytl P. P. dostatečné poučení o jeho procesních právech a povinnostech.

23.       V tomto směru lze dle dovolatelů odkázat na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala poučovací povinností soudů a jejím rozsahem. Konkrétně zmiňují:

1/ „NS sp. zn. 2 Cdon 661/96“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 14).

2/ „NS sp. zn. 2 Cdon 813/97“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod číslem 40/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

3/ „NS sp. zn. 29 Odo 810/2001“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001).

24.       Z označených rozhodnutí dovolatelé rovněž citují pasáže týkající se poučovací povinnosti soudu dle § 5 o. s. ř.

25.       Insolvenční soud tak pochybil (míní dovolatelé), neposkytl-li P. P. odpovídající procesní poučení o jeho povinnosti hlasovat o způsobu oddlužení, pokud podává námitky proti povolení oddlužení. Pochybil rovněž odvolací soud, jestliže věc právně posoudil pouze s ohledem na vybraná ustanovení insolvenčního zákona (§ 402, § 403 a § 406), aniž by se zabýval dalšími zákonnými ustanoveními, zejména § 5 o. s. ř. Izolovaným výkladem těchto ustanovení se soudy dopustily (dle dovolatelů) přepjatého formalismu, který není slučitelný se zásadami právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody. Dovolatelé tak byli připraveni rovněž o právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení (dle § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), neboť nehlasovali o způsobu oddlužení a nebyli ani věřiteli, jejichž námitkám soud nevyhověl (neboť podle soudu nebyli vůbec oprávněni je podat).

26.       Námitky dovolatelů (stejně jako jejich odvolání) přitom obsahovaly zásadní skutečnosti poukazující na nepoctivý záměr dlužníka dle ustanovení § 395 odst. 1, písm. a) insolvenčního zákona.

27.       Dále dovolatelé s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 14/2009“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“) polemizují se závěry insolvenčního soudu o nedůvodnosti jejich námitek proti schválení oddlužení.

28.       Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, zdůrazňuje především, že dovolatelé se omisivním jednáním jejich zástupce (P. P.) sami připravili o možnost podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. 

29.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 

30.       Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva (vymezených dovoláním), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky poučovací povinnosti insolvenčního soudu na schůzi věřitelů, na které věřitelé hlasují o způsobu oddlužení a otázky předpokladů přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení).

31.       Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k oběma výše označeným otázkám.

32.       S přihlédnutím k době, kdy proběhla schůze věřitelů, na které věřitelé hlasovali o způsobu oddlužení dlužníka (16. 6. 2010) a kdy bylo vydáno usnesení o schválení oddlužení (30. 6. 2010) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2010 (tj. naposledy ve znění zákona č. 285/2009 Sb.).

33.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

34.       K jednotlivým (pro věc rozhodným) právním otázkám předestřeným dovoláním činí Nejvyšší soud následující závěry:

I. K předpokladům přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení o schválení oddlužení. 

35.       Podle ustanovení § 399 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, platí o hlasovacím právu věřitelů při oddlužení obdobně § 49 až 53. K projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů za tím účelem svolané nebo za podmínek stanovených tímto zákonem mimo schůzi věřitelů; obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře.

 36.      Dle ustanovení § 402 insolvenčního zákona právo hlasovat o způsobu oddlužení mají pouze nezajištění věřitelé, kteří včas přihlásili svou pohledávku. Zajištění věřitelé nehlasují ani v rozsahu, ve kterém je podle znaleckého posudku vypracovaného v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky. Právo hlasovat nemají osoby dlužníkovi blízké a osoby, které tvoří s dlužníkem koncern (odstavec 1). Svůj souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit (odstavec 2). O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů (odstavec 3). Postup podle odstavců 1 až 3 se obdobně uplatní pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře (odstavec 4). Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do patnácti dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 5).  

37.       Podle ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do deseti dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží.

38.       Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona pak určuje, že rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

39.       V dané věci není pochyb o tom (plyne to i z protokolu o schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010 a dovolatelé uvedenou skutečnost rovněž nezpochybňují), že dovolatelé, ač byli přítomni na schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010 (prostřednictvím zástupce P. P.), na které mělo být věřiteli hlasováno (v souladu s § 399 odst. 1 insolvenčního zákona) o způsobu oddlužení a ač jim insolvenční soud přiznal hlasovací práva, o způsobu oddlužení nehlasovali (hlasování se výslovně zdrželi). Jelikož šlo o jediné věřitele přítomné (prostřednictvím zástupce P. P.) na předmětné schůzi věřitelů, nebyl zde již žádný věřitel, který by mohl hlasovat o způsobech oddlužení, takže rozhodnutí o schválení oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře přijal insolvenční soud následně (usnesením z 30. 6. 2010) ve své vlastní působnosti (srov. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona).

40.       V dané věci žádný z věřitelů nehlasoval o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (srov. k této možnosti § 400 a § 401 insolvenčního zákona), takže další výklad Nejvyššího soudu se soustředí jen na situace, kdy věřitelé hlasují (mají hlasovat) o způsobu oddlužení (jen) na schůzi věřitelů za tím účelem svolané (§ 399 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

41.       Jak Nejvyšší soud uzavřel např. již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněném pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, schůze věřitelů je zvláštním druhem soudního jednání. To plyne již z toho, že ji ve smyslu § 47 odst. 1 insolvenčního zákona svolává a řídí insolvenční soud. Je však také současně vrcholným věřitelským orgánem (srov. § 46 odst. 1 insolvenčního zákona), jehož prostřednictvím se věřitelé vyslovují k zásadním otázkám insolvenčního řízení, definovaným pro příslušné stadium insolvenčního zákona buď zákonem, nebo příslušným kvórem věřitelů (srov. § 47 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s § 48 odst. 1 insolvenčního zákona).

42.       Jedním ze zásadních rozhodnutí, jež věřitelé, kteří se aktivně zajímají o chod insolvenčního řízení, mohou přijmout (odhlasovat) na schůzi věřitelů, je při oddlužení rozhodnutí schůze věřitelů (vzešlé z hlasování věřitelů) o způsobu oddlužení, tedy rozhodnutí o tom, zda po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka oddlužením (tedy /v intencích § 4 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona/ po rozhodnutí o povolení oddlužení, jemuž věřitelé dlužníka v daném zákonném rámci oponovat nemohou /srov. § 397 odst. 1 insolvenčního zákona/) bude oddlužení provedeno zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. K důvodům, pro které je toto rozhodnutí v rukou věřitelů a dlužník jejich volbě nemůže oponovat (srov. § 406 odst. 4 insolvenčního zákona), srov. závěry formulované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 47/2014“) (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1143/2014, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu). 

43.       V R 47/2014 Nejvyšší soud též vysvětlil, že rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona). Neshledá-li důvod k neschválení oddlužení, rozhodne dle § 406 insolvenčního zákona o schválení oddlužení způsobem, o němž rozhodla schůze věřitelů.

44.       S přihlédnutím k tomu, že v insolvenčním řízení (jeho jednotlivých fázích) na sebe navazuje řada kroků směřujících k nezbytnému naplnění účelu insolvenčního řízení a má do značné míry charakter kroků nevratných (nebo obtížně vratných /zpravidla za cenu majetkové újmy na majetkové podstatě dlužníka, jsoucí v posledku proti společnému zájmu věřitelů/) zdůrazňuje insolvenční zákon tuto „nevratnost“ též pravidly o nemožnosti poskytnutí příležitosti k opakování úkonu procesními subjekty zúčastněnými na řízení, byť byl zmeškán z omluvitelných důvodů. Srov. v § 83 insolvenčního zákona formulované pravidlo o nepřípustnosti prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení, jehož platnost je tamtéž (v části věty za středníkem) vztažena též na zmeškání „soudního jednání“, včetně zmeškání „schůze věřitelů“ nebo „přezkumného jednání“. Srov. dále i pravidlo obsažené (k jednání insolvenčního soudu) v § 85 insolvenčního zákona, podle kterého návrhy, které mohou být podle tohoto zákona podány, a procesní úkony, které mají být provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu nebo na schůzi věřitelů, nemohou dodatečně provést osoby, které se nedostavily, ač byly řádně obeslány. Přímo pro poměry rozhodování věřitelů o způsobu oddlužení pak nevratnost jejich rozhodnutí zdůrazňuje (zjevně též ve vazbě na zákonem upravenou možnost hlasování o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů) i dikce § 402 odst. 2 insolvenčního zákona (pravidlo, že souhlas se způsobem oddlužení není věřitel oprávněn změnit).

45.       V duchu této logiky (v plném souladu s ní) je též úprava přípustnosti odvolání věřitele proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, obsažená v § 406 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu je žádoucí nejprve doplnit, že usnesení o způsobu oddlužení přijímá schůze věřitelů hlasy nezajištěných věřitelů, přičemž mohou nastat následující situace:

[1] Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé (s hlasovacími právy) hlasují (na schůzi věřitelů) jako o prvním (lhostejno v jakém pořadí), dosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) (schůze věřitelů přijala rozhodnutí o způsobu oddlužení). V takovém případě nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto způsobem, žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení.

[2] Ten způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují (na schůzi věřitelů) jako o prvním, nedosáhne prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona). Věřitelé proto hlasují o druhém ze způsobu oddlužení (jak plyne z dikce § 402 odst. 5 insolvenčního zákona a /byť stručně/ z judikatury /srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/). Přijme-li schůze věřitelů předepsanou většinou usnesení o provedení oddlužení druhým ze způsobů oddlužení, nemá právo se odvolat proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení tímto (druhým) způsobem, žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí (druhého) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval proti přijetí tohoto způsobu oddlužení.  Způsob, jakým věřitelé předtím hlasovali o prvním (nepřijatém) způsobu oddlužení, ve vztahu k přípustnosti odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení (druhého) způsobu oddlužení žádný význam nemá.

[3] Prosté většiny hlasů nezajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) nedosáhne způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o prvním, ani způsob oddlužení, o kterém věřitelé hlasují jako o druhém. V takovém případě rozhodne o způsobu oddlužení (v mezích usnesení o jeho schválení) insolvenční soud (srov. § 402 odst. 5 insolvenčního zákona). Právo odvolat se proti usnesení, jímž insolvenční soud schválí oddlužení způsobem, který sám zvolí, nemá za této situace žádný z věřitelů, kteří hlasovali pro přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení, byť schůze věřitelů sama nepřijala rozhodnutí o (tomto) způsobu oddlužení. Odvolání naopak může podat každý z věřitelů, který hlasoval (na schůzi věřitelů, která sama nepřijala rozhodnutí o /tomto/ způsobu oddlužení) proti přijetí insolvenčním soudem následně zvoleného způsobu oddlužení.

[4] Věřiteli v rámci výše popsané procedury hlasování nic nebrání v tom, aby (je-li přesvědčen, že nejsou předpoklady pro provedení oddlužení žádným z možných způsobů oddlužení) hlasoval na schůzi věřitelů jak proti způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty, tak proti způsobu oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. V takovém případě mu též vždy náleží právo odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení, bez zřetele k tomu, zda schváleným způsobem oddlužení byl způsob, který (v důsledku obou hlasování) vzešel z rozhodnutí o způsobu oddlužení přijatého schůzí věřitelů nebo z volby (výběru) způsobu oddlužení insolvenčním soudem (poté, co schůze věřitelů nepřijala rozhodnutí o způsobu oddlužení).

46.       Věřitel, který nehlasuje o způsobu oddlužení, ač mu zákon toto právo přiznává (což se v praxi děje zpravidla tak, že věřitel nehlasuje o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů svolanou za účelem rozhodnutí o způsobu oddlužení se nedostaví), tím v duchu výše řečeného dává najevo (navenek projevuje) nezájem o způsob oddlužení (lhostejnost k výběru způsobu oddlužení a k tomu, zda a jak bude oddlužení  schváleno). Této (do určité míry racionální) nečinnosti (apatii) věřitele k  dalšímu  postupu  insolvenčního  řízení zákon nebrání, na druhé straně však (v zájmu předejití obstrukčních nebo prostě jen nevhodně /nežádoucně/ opožděných postupů narušujících plynulost insolvenčního řízení) takovému věřiteli nedovoluje formou opravného prostředku (odvolání) zpochybnit rozhodnutí o způsobu oddlužení (promítnuté v usnesení insolvenčního soudu o schválení oddlužení), které mohl ovlivnit, kdyby předtím nezůstal nečinný tam, kde mu insolvenční zákon umožňoval konat (kdyby nezmeškal možnost hlasovat o způsobu oddlužení).

47.       Ustanovení § 406 odst. 4 insolvenčního zákona přitom požadavek, podle kterého právo odvolat se proti usnesení o schválení oddlužení náleží jen věřiteli, který hlasoval o způsobu oddlužení, klade též pro ty věřitele, jejichž námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud nevyhověl. To je dáno tím, že podle § 403 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se k námitkám, které uplatnil věřitel, jenž nehlasoval o způsobu oddlužení, nepřihlíží (pohlíží se na ně, jako by nebyly vzneseny), což v intencích § 406 odst. 4 insolvenčního zákona znamená, že jde o věřitele, který námitky neuplatnil. Pro úplnost budiž dodáno, že aktivita věřitele, který vznesl námitky a hlasoval o přijetí způsobu oddlužení, a který má zároveň za to, že jde o námitky, jimž insolvenční soud nevyhověl, se promítá v jeho právu podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení i potud, že insolvenční zákon mu umožňuje (v porovnání s věřitelem, který hlasoval o způsobu schválení oddlužení, aniž současně uplatnil námitky předepsaným způsobem) podat odvolání, i když hlasoval „pro přijetí“ následně schváleného způsobu oddlužení.

48.       Věřitelem, který nehlasoval o způsobu oddlužení, se pak rozumí jak věřitel, který nehlasoval („zdržel se hlasování“) tím, že zůstal zcela nečinný (nevyužil možnosti hlasovat mimo schůzi věřitelů a na schůzi věřitelů se nedostavil), tak věřitel, který svou „aktivitu“ navenek projevil jen tím, že se sice dostavil na schůzi věřitelů, ale přesto nehlasoval o způsobu oddlužení (výslovně prohlásil, že se hlasování zdržuje).

49.       Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá pro poměry dané věci, že dovolatelé, kteří ač přítomni na schůzi věřitelů za tím účelem svolané, nehlasovali o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů ani na schůzi věřitelů a naopak výslovně projevili (ústy svého zástupce s procesní plnou mocí /P. P./) vůli „zdržet se hlasování“ (což dovolání nezpochybňuje), nejsou (proto) osobami oprávněnými podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení.  

            II. K poučovací povinnosti insolvenčního soudu na schůzi věřitelů, na které věřitelé hlasují o způsobu oddlužení.

50.       Dovolatelé dovozují nesprávnost napadeného rozhodnutí z toho, že nevzalo v potaz absenci poučení jejich zástupce (P. P.) insolvenčním soudem (na schůzi věřitelů konané 16. 6. 2010) o následcích úkonu, jímž se zdrželi hlasování o způsobu oddlužení. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že závěr, podle kterého je ustanovení § 5 o. s. ř. podpůrně (přiměřeně) aplikovatelné v insolvenčním řízení, přijal již v dovolateli zmíněném R 97/2011. 

51.       Budiž ovšem dále řečeno, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatelé dále poukazují (usnesení sp. zn. 2 Cdon 661/96, R 40/1999 a rozsudek sp. zn. 29 Odo 810/2001), vykládala ustanovení § 5 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, přičemž koncepce poučovací povinnosti soudu doznala v občanském soudním řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 změn potud, že je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 8 /ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu/).

52.       Insolvenční zákon pak ani ve spojení s § 5 o. s. ř. nepředjímá potřebu poučit věřitele na schůzi věřitelů (nebo při jejím svolání) o tom, že nebudou-li hlasovat o způsobu oddlužení, vyloučí se tím z možnosti podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení. 

53.       Vzhledem k tomu, že typově patří mezi věřitele, kteří „nehlasují“ na schůzi věřitelů, ti věřitelé, kteří se na schůzi věřitelů nedostaví, je též logické, že není dána (zákonem zakotvena) povinnost poskytnout takové poučení na schůzi věřitelů (před zahájením procesu hlasování o způsobu oddlužení).  Přitom skutečnost, že na takové schůzi věřitelů bude věřiteli rozhodováno (hlasováno) o způsobu oddlužení, je dána již tím, že jde o schůzi věřitelů za tím účelem svolanou (§ 399 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu v daném případě došlo usnesením ze dne 6. 5. 2010, č. j. KSOS 13 INS 2847/2010-A6, jímž insolvenční soud (kromě toho, že zjistil úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil oddlužení) svolal schůzi věřitelů, jejíž předmět jednání vymezil i tak, že jím bude projednání a hlasování o způsobu oddlužení (srov. bod VIII. odst. 5. výroku). U věřitele, který se dostaví na schůzi věřitelů s tímto programem, se očekává, že se dostavil proto, aby se účastnil a na projednání způsobu oddlužení a na hlasování o něm (nikoli proto, aby nehlasoval).

54.       Projeví-li věřitel v mezích daného bodu programu jednání schůze věřitelů sám (z pohledu výše řečeného do jisté míry „neočekávaně“) vůli nehlasovat o způsobu oddlužení („zdržet se hlasování“), pak již jde o projevený procesní úkon adresovaný soudu, jehož účinky tím již nastaly (k teorii projevu vůle v procesním právu a k následkům projeveného procesního úkonu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je (v intencích závěrů obsažených v dovolateli zmíněném usnesení Nejvyšší soud sp. zn. 2 Cdon 661/96) pomoc soudu v mezích poučovací povinnosti namístě jen k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Důvod pochybovat o tom, že věřitelé (dovolatelé) ústy svého zástupce s procesní plnou mocí (P. P.) jednoznačně projevili vůli nehlasovat o způsobu oddlužení, však dán nebyl a poté, co účinky tohoto projevu vůle nastaly, již poučení o jeho následcích nemohlo odvrátit závěr, že odvolání podané těmito věřiteli proti usnesení o schválení oddlužení nebude přípustné. 

55.       Oproti poměrům řešeným v R 97/2011 nelze dovolatele (ať již v rámci dané skupiny věřitelů nebo jako jednotlivé přihlášené věřitele) pokládat ani za věřitele, s nimiž by (co do poučovací povinnosti insolvenčního soudu) bylo v insolvenčním řízení zacházeno jinak než s jinými věřiteli ve stejném nebo obdobném postavení (není zde průmět na základní zásady insolvenčního řízení obsažené v § 5 insolvenčního zákona).

56.       Dovolání tedy ani v tomto ohledu není opodstatněné.

57.       Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v důvodech usnesení ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že možnost insolvenčního soudu zkoumat, zda dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, není omezena na včasnost nebo účinnost námitek věřitelů proti schválení oddlužení ani na dobu do rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení; těmito otázkami se lze zabývat (pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, v rozhodném znění) i po schválení oddlužení.

58.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

59.       Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci) proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků nese náklady insolvenčního řízení ze svého (§ 170 písm. f/ insolvenčního zákona). Srov. obdobně (pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 34/2005.

 

 

Poř. č. 18         

 

  Zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, a nařídil-li, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se v dalším řízení účastnit na projednání a rozhodování věci jen soudci (přísedící), kteří vydali zrušené rozhodnutí.

 

 

              (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 367/2015)

 

1.     Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1. 7. 2008 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 317 574 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež v žalobě rozvedla. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalovaného zaměstnána v letech 2005, 2006, 2007 a 2008 na základě dohod o provedení práce uzavřených dne 17. 12. 2004, 16. 12. 2005, 3. 1. 2007 a 2. 1. 2008, v nichž byla dohodnuta odměna za práci ve výši 1500 Kč za hodinu, že pro žalovaného vykonávala práci spočívající v onkologických konzultacích a že žalovaný vyplácel žalobkyni odměnu za vykonanou práci v nižší výši, než která jí podle dohod o provedení práce náležela. Pro prokázání svých nároků žalobkyně předložila kopie výpisů z intranetu žalovaného, v nichž jsou uvedeni pacienti, které žalobkyně vyšetřovala (jejich příjmení žalobkyně „začernila“), a doba, kdy tak činila. Dlužná odměna za práci, jejíhož zaplacení se žalobkyně – s přihlédnutím k počtu hodin odpracovaných v jednotlivých měsících, který uvedla - domáhá, představuje za dobu od září 2005 do května 2008 celkovou částku 317 574 Kč.

2.         Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně o počtu jí odpracovaných hodin a uvedl, že odměnu žalobkyni vyplatil na základě své interní evidence skutečně odpracovaných hodin a že žalobkyně mu nikdy nesdělila, že s výší vyplacené odměny nesouhlasí. Zároveň namítal, že výpisy o návštěvách pacientů předložené žalobkyní jsou součástí zdravotnické dokumentace ve smyslu ustanovení § 67b zákona č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jejímž předložením žalobkyně porušila povinnost mlčenlivosti podle § 55 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona a při získání těchto výpisů neoprávněně (v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) zpracovávala osobní údaje, a že proto provedení tohoto listinného důkazu není přípustné.

3.         Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 15 C 168/2008-125 řízní ohledně částky 80 026 Kč s příslušenstvím zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v této části, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 62 852 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. a že žalobkyni bude vrácen soudní poplatek ve výši 3200 Kč. Dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na odměnu za práci provedenou na základě dohod o provedení práce uzavřených se žalovaným v rozsahu, který uvedla, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat, že by vykonávala „menší rozsah práce, který uváděl ve svých tabulkách“, a „předložené doklady jasně svědčí o tom, že žalobkyně tuto práci podle dohody o provedení práce skutečně realizovala“.  

4.         K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2011 č. j. 23 Co 415/2011-177 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá, jak soud prvního stupně dospěl k vyčíslení přisouzené částky, když „rozsah hodin konstatovaných soudem prvního stupně jako hodin odpracovaných žalobkyní neodpovídá dalším číselným údajům uváděným soudem prvního stupně“, a vytknul soudu prvního stupně, že z provedených důkazů učinil skutkové závěry, které z dokazování nevyplývají, a že svá skutková zjištění neodůvodnil způsobem předpokládaným v ustanoveních § 132 a 157 občanského soudního řádu.

5.         Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 10. 2012 č. j. 15 C 168/2008-215 znovu uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 160 160 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která na základě uzavřených dohod o provedení práce docházela na pracoviště jeden den v týdnu a prováděla onkologické konzultace, stanovila počet odpracovaných hodin na základě záznamu o objednání pacientek „od první pacientky do odchodu poslední pacientky“ a že počet hodin „zpracovala ve svůj neprospěch vždy na celé čtvrthodiny“. Protože žalovaný nebyl schopen předložit „žádný záznam o tom, jak vedl evidenci odpracované doby“ a z čeho vycházel při vyplacení odměn žalobkyni, dospěl soud prvního stupně znovu k závěru, že žalobkyně „má nárok na odměnu podle dohody o provedení práce“.

6.         K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně přikázal, aby věc projednal jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 4. Dovodil, že listiny předložené žalobkyní k rozsahu odpracované doby (přehledy o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“ provedeného žalobkyní) nejsou nezákonným a nepřípustným důkazem, neboť nejde o výpisy ze zdravotnické dokumentace podle § 67b zákona č. 20/1966 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a předložením těchto listin nedošlo ani k porušení povinností žalobkyně stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný a neurčitý, neboť z něj nevyplývá „dostatečně přehledně“, jak soud prvního stupně dospěl k výpočtu přisouzené částky s úroky z prodlení. Rozhodnutí, aby věc projednal jiný senát soudu prvního stupně, odvolací soud odůvodnil nerespektováním závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím zrušovacím usnesení a „celkovou“ nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně.

7.         Obvodní soud pro Prahu 4 věc rozsudkem ze dne 6. 3. 2014 č. j. 15 C 168/2008-295 rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 237 548 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 183 014 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Dovodil, že žalovaný ani po poučení, jehož se mu od soudu dostalo, neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání jiného rozsahu pracovní doby než toho, který tvrdila žalobkyně. Naopak tvrzení žalovaného, že žalobkyně odpracovala menší rozsah hodin, považoval za zpochybněné samotným žalovaným, který uvedl, že u žalovaného „neexistovala“ osoba, která by byla pověřena evidencí a kontrolou pracovní doby, a vzal za prokázané, že každý zaměstnanec žalovaného si evidenci své pracovní doby zpracovával sám. Soud prvního stupně proto vycházel z údajů zpracovaných žalobkyní na základě přehledů o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“, které podle právního názoru odvolacího soudu nepředstavovaly nepřípustný důkaz a které jasně svědčily o tom, v jakém rozsahu žalobkyně práci vykonala.

8.         K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014 č. j. 23 Co 305/2014-328 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 568 Kč k rukám advokáta Mgr. J. K. Neshledal opodstatněnou námitku odvolatele, že soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, neboť věc po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 projednal a rozhodl jiný senát soudu prvního stupně, než který rozhodl v předchozích rozsudcích, když přísedící Ing. D. H., která se podílela na projednání a rozhodnutí věci soudem prvního stupně dne 6. 3. 2014, se zúčastnila pouze jednání dne 19. 3. 2010 a „nerozhodovala při vyhlášení předchozích dvou rozsudků“ soudu prvního stupně. Ve věci samé odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel při stanovení rozsahu pracovní doby žalobkyně  - vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal jiný rozsah této pracovní doby - z přehledů o rozsahu ošetření „přesně nespecifikovaných pacientek“, které neshledal nepřípustným důkazem, neboť se nejednalo o výpisy ze zdravotnické dokumentace a předložením těchto přehledů bez přesných identifikačních údajů pacientek nedošlo ani k porušení povinností žalobkyně stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud zdůraznil, že při provádění dokazování bylo nutné poměřovat legitimitu cíle, kterého má být dosaženo uvedeným důkazem, a přiměřenost postupu dokazování včetně zvážení ochrany osobnostních práv třetích osob, a tedy zda „zájem na ochraně práv specifikovaných třetích osob může převážit nad legitimním zájmem zaměstnance prokázat částí dokumentace zaměstnavatele rozsah odpracované doby, pokud zaměstnavatel řádně pracovní dobu neevidoval“.

9.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že soud prvního stupně – v rozporu s usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 - neprojednal a nerozhodl věc v jiném složení senátu, protože se na projednání a rozhodnutí věci dne 6. 3. 2014 podílela přísedící Ing. D. H., která se již účastnila projednávání věci v předchozím průběhu řízení. Pokládá za nepřijatelný závěr odvolacího soudu, že uvedená skutečnost nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť – vzhledem k tomu, že hlas přísedící má při rozhodování stejnou váhu jako hlas soudce - se tím „obchází účel ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu“. Dovolatel namítá, že provedení důkazu prostřednictvím dokumentů obsahujících přehledy návštěv pacientů nebylo přípustné, neboť tyto přehledy mají povahu výpisů ze zdravotnické dokumentace, které žalobkyně pořídila v rozporu se zákonem o péči o zdraví lidu, a obsahují osobní a citlivé údaje o pacientech, které žalobkyně při prokazování odpracované doby použila v rozporu s právními předpisy na ochranu osobních údajů. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10.       Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek neobsahuje „po meritorní stránce“ žádnou právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a argumenty žalovaného jsou „čistě účelové a nijak nesouvisí s meritem tohoto sporu“. Pro případ, že by dovolací soud došel k závěru, že důvody pro odmítnutí dovolání dány nejsou, žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání, jelikož není podstatné, že přísedící má stejný hlas jako předseda senátu, když se v dřívějším řízení neúčastnila samotného rozhodování. Přehledy objednaných pacientů nemohou být podle názoru žalobkyně považovány za výpisy ze zdravotnické dokumentace a nedošlo ani k porušení předpisů na ochranu osobních údajů, neboť uvedené přehledy osobní údaje neobsahují a žalobkyně není správcem ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů.

11.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12.       Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

13.       Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

14.       V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně – poté, co odvolací soud usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 10. 2012 č. j. 15 C 168/2008-215, kterým soud prvního stupně rozhodl o věci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. J. H. a přísedících JUDr. J. Z. a JUDr. J. Ž., a co tímto usnesením nařídil, aby věc projednal jiný senát Obvodního soudu pro Prahu 4 - rozhodl o věci rozsudkem ze dne 6. 3. 2014 č. j. 15 C 168/2008-295 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. L. N. a přísedících Mgr. L. B. a Ing. D. H., která se jako přísedící zúčastnila jednání soudu prvního stupně konaného dne 19. 3. 2010, při němž byl proveden důkaz výslechem jednatele žalovaného MUDr. D. K. a které bylo za účelem výslechu svědků odročeno.     

15.       Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, jak má být správně obsazen soud poté, co odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a podle ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

16.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.

17.       Podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst. 1, § 235h odst. 2, věta druhá, a § 243d odst. 1 o. s. ř.) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen.

18.       Zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl-li o vrácení věci k dalšímu řízení, ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. mu umožňuje, aby současně nařídil, že věc v dalším řízení projedná a rozhodne jiný senát (samosoudce) soudu prvního stupně, nebo aby věc přikázal jinému soudu prvního stupně, jemuž je nadřízen. Důvodem k tomu opatření je závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně v rozporu s ustanoveními § 226 odst. 1, § 235h odst. 2, věta druhá nebo (do 31. 12. 2012) § 243d odst. 1 o. s. ř. (s účinností od 1. 1. 2013 srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.) nedodržel závazný právní názor odvolacího soudu, soudu, který rozhodl o žalobě pro zmatečnost, nebo dovolacího soudu, anebo že v řízení před soudem prvního stupně došlo k závažným procesním vadám. Podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. může odvolací soud postupovat z kteréhokoliv z těchto důvodů. Protože okolnosti uvedené v ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. se mohou projevit nejen v odvoláním napadeném rozhodnutí, ale i v řízení, které jeho vydání předcházelo, mohou být důvodem k postupu podle tohoto ustanovení rovněž vady, kterými trpí řízení, i když odvoláním napadené rozhodnutí je samo o sobě bezvadné. Smyslem uvedeného opatření odvolacího soudu je zamezit potencionálním průtahům v řízení pramenícím z toho, že by soud prvního stupně po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem ani v dalším řízení nerespektoval ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistil, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, a že by proto i jeho další rozhodnutí muselo být odvolacím soudem zrušeno.    

19.       Nařídí-li odvolací soud podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř., aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se takto vyloučení soudci nebo přísedící podílet u soudu prvního stupně ani v budoucnu na projednání a rozhodování stejné věci. Na základě postupu odvolacího soudu podle tohoto ustanovení však nejsou vyloučeni všichni soudci (přísedící), kteří se v průběhu řízení u soudu prvního stupně účastnili na projednání a rozhodování věci, nýbrž jen ti, kteří vydali rozhodnutí, jež odvolací soud zrušil a v němž nebyl dodržen závazný právní názor nebo jehož vydání předcházely závažné vady řízení. Na soudce (přísedící), kteří se na vydání tohoto rozhodnutí nepodíleli, se opatření odvolacího soudu nevztahuje, neboť u nich není důvod předpokládat, že by v dalším řízení nerespektovali ve věci vyslovený závazný právní názor nebo nezajistili, aby řízení nebylo zatíženo závažnými vadami, k nimž dříve došlo.          

20.       Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že, zrušil-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že v řízení došlo k závažným vadám, a nařídil-li, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nemohou se v dalším řízení účastnit na projednání a rozhodování věci jen soudci (přísedící), kteří vydali zrušené rozhodnutí.    

21.       V projednávané věci se přísedící Ing. D. H. nezúčastnila jednání soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen jeho rozsudek ze dne 24. 10. 2012 č. j. 15 C 168/2008-215, a na vydání tohoto rozsudku se tedy nepodílela. Protože Ing. D. H. nepatřila mezi soudce (přísedící), kteří vydali uvedený rozsudek, mohla se – jak vyplývá z výše uvedeného - účastnit na projednání a rozhodování této věci i poté, co odvolací tento rozsudek usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 23 Co 195/2013-273 zrušil a co tímto usnesením nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně nebyl nesprávně obsazen, jestliže se jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek ze dne 6. 3. 2014 č. j. 15 C 168/2008-295, zúčastnila přísedící Ing. D. H., je proto v souladu se zákonem.        

22.       Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že provedení důkazu prostřednictvím dokumentů obsahujících přehledy návštěv pacientů žalobkyně v letech 2005–2008 nebylo přípustné, neboť tyto přehledy mají povahu výpisů ze zdravotnické dokumentace, které žalobkyně pořídila v rozporu se zákonem o péči o zdraví lidu, a obsahují osobní a citlivé údaje o pacientech, které žalobkyně při prokazování odpracované doby použila v rozporu s právními předpisy na ochranu osobních údajů.

 23.      Zdravotnická dokumentace obsahuje osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče (§ 67b odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 3. 2012; s účinností od 1. 4. 2012 srov. § 53 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování /zákon o zdravotních službách/, ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že přehledy návštěv pacientů žalobkyně ve zdravotnickém zařízení žalovaného v letech 2005–2008, které byly v řízení použity jako důkaz k prokázání tvrzení žalobkyně o rozsahu její pracovní doby a ve kterých jsou uvedeny jména a příjmení pacientů, rok jejich narození a doba jejich návštěvy ve zdravotnickém zařízení žalovaného, neobsahují údaje o pacientech v rozsahu nezbytném pro jejich identifikaci a zjištění anamnézy a ani informace o jejich onemocnění, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících s jejich zdravotním stavem a s postupem při poskytování zdravotní péče, nejde o výpisy ze zdravotnické dokumentace pacientů žalobkyně, a provedení důkazu přehledy návštěv pacientů bez jejich souhlasu proto nemohlo být v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 4. 2012 se zákonem č. 372/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

24.       Přehledy návštěv pacientů žalobkyně ve zdravotnickém zařízení žalovaného v letech 2005–2008 neobsahují ani osobní údaje týkající se pacientů. Osobním údajem se pro účely zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů; subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu (srov. § 4 písm. a/ uvedeného zákona). Informace o pacientech uvedené v přehledech návštěv se však netýkají určených nebo určitelných subjektů, neboť pacienty na základě nich nelze přímo ani nepřímo identifikovat. Dospěla-li judikatura soudů ve věcech správního soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 1 As 98/2008, který byl uveřejněn pod č. 1944 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2009) k závěru, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, neboť na základě těchto údajů není možné určit konkrétní osobu, tím spíše je opodstatněný závěr, že osobním údajem ve smyslu tohoto ustanovení není jméno a příjmení fyzické osoby ve spojení s rokem jejího narození. Neobsahují-li přehledy návštěv pacientů osobní údaje týkající se pacientů, tím méně pak mohou obsahovat citlivé údaje o nich, kterými jsou osobní údaje vypovídající o okolnostech uvedených v ustanovení § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo jiné o zdravotním stavu.                  

25.   Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 19       

 

            Trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015)

 

1.      Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 4. 4. 2014, č. j. 10 C 3/2014-38, zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 4. 2014, patnáctidenní lhůta k podání odvolání započala běžet dne 9. 4. 2014 a skončila dne 23. 4. 2014.

2.         Dne 8. 5. 2014 podal žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty, které odůvodnil zejména svým špatným zdravotním stavem (poškození sluchu, zraku a pohybového aparátu) a tím, že v inkriminované době probíhala rozsáhlá rekonstrukce domu, ve kterém bydlí (výměna rozvodů elektroinstalace, STA a úprava vzduchotechnického potrubí v období od 3. 3. 2014 do 30. 7. 2014).

3.         O k r e s n í  s o u d  ve Zlíně usnesením ze dne 17. 6. 2014, č. j. 10 C 3/2014-75, návrh žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 4. 4. 2014, č. j. 10 C 3/2014-38, zamítl. Dospěl k závěru, že důvod, pro který žalobce zmeškal lhůtu k podání odvolání, nelze považovat za omluvitelný ve smyslu § 58 občanského soudního řádu, neboť jeho tvrzené zdravotní problémy nebyly blíže specifikovány a doloženy, a ani probíhající rekonstrukci v domě, kde bydlí, neshledal důvodem omluvitelným, když navíc právě v dubnu 2014 žalobce učinil vůči soudu čtyři jiná podání.

4.         K odvolání žalobce K r a j s k ý   s o u d  v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 59 Co 338/2014-88, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že trvale nepříznivý zdravotní stav žalobce sám o sobě nesvědčí o nezpůsobilosti účastníka řízení provést ve stanovené lhůtě zamýšlený úkon a rovněž tvrzená rekonstrukce domu, ve kterém žalobce bydlí, není omluvitelným důvodem zmeškání lhůty k podání odvolání, zvláště když se nejedná o rekonstrukci nečekanou a když není zřejmé, že by byla prováděna bezprostředně v bytě žalobce.

5.         Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že oba soudy nevzaly v předchozím řízení v úvahu, že jeho zdravotní stav je trvale velmi špatný a s vážným poškozením zraku je obtížné podání soudu sepsat. Proto musel hledat pomoc u svých známých, kteří mu pomáhali jeho podání na soud připravit. Poukázal i na hlučnost a prašnost probíhající rekonstrukce domu. Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6.         Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

7.         V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.)

8.         Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), shledal, že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka řízení může být považován za omluvitelný důvod zmeškání lhůty ve smyslu § 58 o. s. ř., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena.

9.         Podle ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů od odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.

10.       Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že jedním z předpokladů prominutí zmeškání lhůty je to, že důvod zmeškání je na straně účastníka (jeho zástupce) omluvitelný. Omluvitelným může být nejen důvod vyplývající z objektivních okolností, ale i zaviněné jednání nebo opomenutí, pokud je lze považovat s ohledem na okolnosti konkrétního případu za omluvitelné. Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení.

11.       Omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Proto takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru, které navíc v době, kdy účastník úkon činí, trvají, takže účastníku v provedení úkonu fakticky nebrání. Trvale nepříznivý zdravotní stav žalobce, jež se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, tak nelze považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř. Stejný závěr je třeba učinit i ohledně plánované dlouhodobé rekonstrukce domu, v němž žalobce bydlí, která probíhala i v době, kdy žalobce zmeškaný úkon (odvolání) učinil.

12.       Z vyložených důvodů je zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska právního posouzení věci správné, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), žalobcem podané dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 20       

 

            Převod vlastnického práva ke směnce na řad se od 1. 1. 2014 řídí (mimo jiné) zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem; skutečnost, že směnka byla vystavena před tímto datem, není významná.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015)

 

 

1.          Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Cmo 266/2014-483, potvrdil usnesení ze dne 20. 6. 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-469, jímž Krajský soud v Brně s odkazem na ustanovení § 107 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl, že na místo žalobce (D. H. B. V.) do řízení vstupuje společnost P. TRADE, s. r. o., (dále jen „společnost“). Dovolání žalovaných proti shora označenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 284/2015, odmítl.

2.         Dále V r c h n í   s o u d  v  Olomouci usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 4 Cmo 267/2014-486, k odvolání žalovaných potvrdil usnesení ze dne 10. 7. 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-472, jímž K r a j s k ý   s o u d  v Brně vyhověl návrhu žalobkyně (společnosti; po změně názvu – P. T. I. E. A. s. r. o.), aby na její místo vstoupila společnost Šestý uzavřený investiční fond, a. s., se sídlem v P. (dále jen „ fond“).

3.         Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 107a o. s. ř. − zdůraznil, že dne 19. 6. 2014 se do budovy soudu prvního stupně dostavil advokát Mgr. J. P. v substituci advokáta Mgr. M. L., zástupce společnosti na základě plné moci ze dne 2. 1. 2014 a současně zástupce fondu na základě plné moci ze dne 30. 10. 2012, který vyznačil na originále směnky indosament a směnku vrátil do úschovy soudu.

4.         Na základě shora uvedeného následně dospěl k závěru, podle něhož byla-li směnka v rukou advokáta zastupujícího indosanta i indosatáře a následně tímto advokátem vrácena do úschovy soudu, byl naplněn požadavek zákona na faktické převzetí indosované směnky novým majitelem. Ostatně samotná skutečnost, že fond „sdělil soudu výslovný souhlas vstoupit do řízení o zaplacení směnečné pohledávky na místo žalobkyně za situace, kdy k indosaci směnky dochází v průběhu směnečného řízení a indosament se vyznačuje na originálu směnky, která se nachází v úschově soudu, by byla dostačující pro závěr o převzetí směnky indosatářem“.

5.         Byť odvolací soud připustil, že soud prvního stupně o návrhu podle ustanovení § 107a o. s. ř. rozhodl dříve, než usnesení „o vstupu společnosti“ do řízení (rozuměj usnesení podle ustanovení § 107 o. s. ř.) nabylo právní moci, zároveň akcentoval, že toto procesní pochybení „je již zhojeno a nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně“.

6.         Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 64/2007“), jelikož soud prvního stupně rozhodl „o změně v osobě žalobkyně“ v procesní situaci, kdy společnost jistě neměla postavení žalobce. Současně zdůrazňují, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „k tradici směnky postačí, když jedna a tatáž osoba vyzvedne směnku ze soudní úschovy, vyhotoví na směnku indosament a navrátí tuto směnku opět do úschovy soudu jako zástupce téže osoby, pokud tato osoba je zmocněna k zastupování v témže řízení nejen od převodce směnky, ale i od nabyvatele směnky“.

7.         Podle dovolatelů „je k převodu směnky prostřednictvím indosace nezbytné nejen směnku opatřit indosamentem, ale taktéž směnku předat, když předání směnky musí být uskutečněno mezi převodcem a nabyvatelem s úmyslem směnku na nabyvatele převést“. V této souvislosti poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1285/2006 (jde o usnesení ze dne 14. 12. 2006) a v něm obsažený právní názor, podle něhož „je-li podmínkou převodu směnky na řad vedle rubopisu její předání nabyvateli, není možno dovozovat předání směnky rubopisem učiněné ve prospěch další osoby jejím vrácením do úschovy soudu po provedení rubopisu. Směnka nebyla třetí osobě předána (tradována), když došlo k jejímu rubopisu a vrácení do úschovy soudu, aniž by se směnka fakticky dostala do rukou této třetí osoby“.

8.         Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a návrh žalobkyně, aby na její místo vstoupil fond, zamítl.

9.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

10.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolání žalovaných není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky, zda soud prvního stupně mohl rozhodnout o vstupu fondu do řízení na místo společnosti dříve, než nabylo právní moci usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. o tom, že se společností jako s univerzální nástupkyní původní žalobkyně (D. H. B. V.) bude v řízení pokračovat.

11.       Již v usnesení ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 192/2004, totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vydal-li soud prvního stupně k návrhu univerzálního sukcesora rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř., aniž vyčkal právní moci rozhodnutí, jímž ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude s univerzálním sukcesorem pokračováno, jde o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§ 107 o. s. ř.), byl pouze v rovině procesní „potvrzen“ stav, který zde podle hmotného práva nastal již dříve.

12.       Jinými slovy, nabylo-li usnesení podle ustanovení § 107 o. s. ř. právní moci dříve, než odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně vyhověl návrhu procesního nástupce na vstup nabyvatele práva do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), je samotná skutečnost, že návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl podán před právní moci rozhodnutí podle ustanovení § 107 o. s. ř. z hlediska správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nevýznamná.

13.       Promítnuto do poměrů dané věci, nabylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2014 č. j. 22 Cm 75/2008-469 (vydané podle ustanovení § 107 o. s. ř.) právní moci dne 8. 10. 2014, tj. dříve, než odvolací soud rozhodl o návrhu univerzálního sukcesora podle ustanovení § 107a o. s. ř., nejsou dovolateli namítané časové souvislosti z hlediska věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu relevantní.

14.       Dovolateli namítaný rozpor s R 64/2007, které se týkalo (na rozdíl od projednávané věci) opakované singulární sukcese, přitom zcela zjevně není dán.

15.       Dovolání žalovaných je však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky hmotně právních předpokladů pro převod směnky na řad, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené.

16.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17.       Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

18.       Jelikož směnku společnost rubopisovala na fond dne 19. 6. 2014 (srov. úřední záznam č. l. 461), je vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), pro posouzení podmínek pro převod směnky (vedle ustanovení čl. I. § 11 směnečného zákona), rozhodný výklad ustanovení § 1103 odst. 2 o. z.

19.       Podle ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání. O náležitostech rubopisu a jeho přijetí, jakož i o tom, kdo je z rubopisu oprávněn a jak toto oprávnění prokazuje, platí ustanovení právního předpisu upravujícího směnky; převodce cenného papíru však ručí za uspokojení práv z cenného papíru, jen je-li k tomu zvlášť zavázán.

20.       Podle ustanovení čl. I. § 11 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem).

21.       Jelikož o rubopisu směnky na řad fondu nebylo mezi účastníky řízení pochyb (k tomu ostatně srov. úřední záznam na č. l. 461, jakož i fotokopii směnky opatřenou rubopisem společnosti na č. l. 464-5), zbývá posoudit, zda došlo k předání směnky, když právě s okamžikem předání spojuje ustanovení § 1103 odst. 2 o. z. převod cenného papíru na řad.

22.       V tomto směru vyšel odvolací soud ve skutkové rovině ze „zjištění“, podle něhož rubopis na směnce za společnost učinil na základě pověření jejího zástupce (Mgr. M. L.) Mgr. J. P., který následně směnku vrátil do úschovy soudu, přičemž Mgr. M. L. byl současně zástupcem fondu, který se vstupem do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. vyslovil souhlas. Za stavu, kdy z obsahu spisu (srov. plné moci na č. l. 448, 450 a 462-3) plyne souhlas  společnosti i fondu, aby si Mgr. M. L. ustanovil dalšího zástupce, je nepochybné, že dostala-li se směnka do rukou zástupce společnosti a fondu (respektive do rukou dalšího zástupce), byla směnka fondu předána; skutečnost, že dosavadního i nového majitele směnky zastupovala tatáž fyzická osoba, na výše uvedeném nic nemění.

23.       Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy