Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS listopad 2017)

14.11.2017 16:37

              

Poř. č. 1

 

Exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním  jiné pohledávky manžela povinného, prováděné na základě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem  podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015,  nelze od 1. 7. 2015  nadále s ohledem na § 262a odst. 4 o. s. ř a čl. IV. bod 1 Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. provádět.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016)

 

 

1.         Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 8. 10. 2015, č. j. 48 EXE 3305/2014-83, rozhodl, že ve vztahu k exekučnímu příkazu č. j. 181 EX 10675/14-57, ze dne 14. 11. 2014, kterým pověřený soudní exekutor Mgr. L. K. rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů manželce povinného 2) od plátce mzdy společnosti V. I., s. r. o., se sídlem v P., jakož i ve vztahu k exekučnímu příkazu č. j. 181 EX 10675/14-116, ze dne 27. 11. 2014, kterým týž soudní exekutor rozhodl o přikázání jiné peněžité pohledávky, kterou má manželka povinného 2) vůči Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., se sídlem v P., z titulu ve výroku uvedené smlouvy, se exekuce vedená na podkladě pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 11. 2014, č. j. 48 EXE 3305/2014-13, s účinností od 1. 7. 2015 zastavuje.

2.         Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. po nabytí účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád a exekuční řád s účinností od 1. 7. 2015, nenastal. Byly-li v souzené věci exekuční příkazy postihující mzdu či jiný příjem manželky povinného či pohledávku ze smlouvy o penzijním připojištění náležející manželce povinného vydány před účinností zákona č. 139/2015 Sb., tj. přede dnem 1. 7. 2015 s tím, že byly doručeny plátci mzdy či poddlužníku manželky povinného a exekuce na jejich podkladě začala být i před tímto datem prováděna, lze podle odvolacího soudu „jednoznačně konstatovat“, že právní účinky spojené s vydáním exekučního příkazu postihujícího výlučný majetek manželky povinného 2) nastaly a i po 1. 7. 2015 zůstávají zachovány. Samotné provádění srážek ze mzdy či jiného přijmu manželky či zpeněžení pohledávky, kterou má manželka povinného vůči penzijní společnosti ze smlouvy o penzijním připojištění, lze mít nikoli za procesní úkony nastalé po 1. 7. 2015, nýbrž za pomocné úkony, které nastalé právní účinky procesních úkonů s tím spojené provázejí. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval námitkou manželky povinného 2), že vymáhaná pohledávka není pohledávkou náležející do společného jmění jejího a povinného 2).

3.         Manželka povinného 2) v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvedla, že účinnost zákona č. 139/2015 Sb. je koncipována na principu tzv. nepravé zpětné účinnosti, což vyplývá i z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona. S ohledem na zásady nepravé právní retroaktivity je nepochybné, že s účinností od 1. 7. 2015 žádné zákonné ustanovení v občanském soudním řádu či exekučním řádu neumožňuje vést k vymožení dluhu náležejícího do společného jmění manželů exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného či přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného (s výjimkou přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu). Zachování účinků úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., znamená, že nová právní úprava nijak nedopadá na srážky ze mzdy, které již byly provedeny do 30. 6. 2015; neznamená to však, že je možno v těchto srážkách pokračovat i po 1. 7. 2015, popř. že je možné zpeněžit pohledávku manželky povinného, kterou má vůči penzijní společnosti. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4.         Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že přijetím argumentace dovolatelky by bylo nutné zastavit veškerá exekuční řízení, ve kterých byl vydán exekuční příkaz do dne 30. 6. 2015 a byl zvolen způsob provedení exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného. Názor dovolatelky je neudržitelný, neboť by došlo ke vzniku právního vakua, kdy by ve všech již zahájených exekučních řízeních musely být vydány nové exekuční příkazy s jiným způsobem vedení exekuce, což by vedlo ke značným průtahům a k zásahům do základních majetkových a procesních práv oprávněné.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena [zda lze vést s ohledem na čl. IV bod 1 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), dále též jen „zákon č. 139/2015 Sb.“, a který nabyl účinnosti 1. 7. 2015, exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného, přikázáním jiné pohledávky manžela povinného, byly-li exekuční příkazy vydány před tímto datem], přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

6.         Podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.

            Podle § 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.

            Podle § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 7. 2015 jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.

            Podle čl. II bodu l Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

            Podle čl. IV bodu 1 Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád a občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

 

Čl. IV bod l Přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. vyjadřuje obecně platnou zásadu nepravé retroaktivity procesních norem, tedy aplikaci nových procesních norem pro dříve započatá řízení. Znamená to, že v řízení je pokračováno podle pozdějšího procesního práva (jeho změn). Ty účinky, které dosavadní procesní úprava spojovala s určitými procesními úkony, zůstávají zachovány i nadále (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2738, rovněž např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 3 Ads 111/2010). Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, k výkladu nepravé retroaktivity uvádí, že „obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita)“.

7.         V souzené věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 30. 10. 2014, soudní exekutor vydal exekuční příkaz dne 14. 11. 2014, č. j. 181 EX 10675/14-57, kterým postihl mzdu manželky povinného 2) M. K. u jejího zaměstnavatele V. I., s. r. o., se sídlem v P. Dalším exekučním příkazem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 181 EX 10675/14-116, soudní exekutor přikázal oprávněné jinou peněžitou pohledávku, která vznikne M. K. za dlužníkem Penzijní společnost České pojišťovny, a. s., se sídlem v P.

8.         Soudní exekutor tedy vydal oba exekuční příkazy v době, kdy v případě, že se jednalo o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, bylo možné k uspokojení pohledávky oprávněné provést srážky ze mzdy manžela povinného a postihnout jinou pohledávku manžela povinného. Exekuční příkaz má ve smyslu § 47 odst. 2 exekučního řádu účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu a vydání exekučního příkazu představuje procesní úkon provedený soudním exekutorem.

9.         Otázkou zůstává, zda lze exekuci vést těmito způsoby i po 1. 7. 2015, kdy došlo ke změně právní úpravy a intertemporální ustanovení již blíže uvedený stav neupravují.

10.       Z pohledu nepravé retroaktivity platí, že i když bylo exekuční řízení zahájeno 30. 10. 2014, s účinností od 1. 7. 2015 se na toto exekuční řízení použije právní úprava exekučního řádu a občanského soudního řádu ve znění účinném od tohoto data. Pro posouzení, zda byl soudní exekutor oprávněn vydat exekuční příkaz, kterým postihl mzdu manželky povinného a jinou pohledávku manželky povinného, je rozhodující právní úprava účinná do 30. 6. 2015. Stejnou úpravou se řídí nárok oprávněného, aby jeho pohledávka byla uvedenými způsoby exekuce uspokojena, jakož i vykonané právní úkony, které k provedení těchto způsobů exekuce směřovaly. Jestliže od 1. 7. 2015 právní úprava nadále uvedené způsoby exekuce neupravuje, nelze jimi od 1. 7. 2015 exekuci nadále provádět. Právní spojení, že „právní účinky zůstávají zachovány“ je třeba vykládat tak, že se jedná o právní účinky vzniklé po dobu „působení“ staré právní úpravy.

11.       Dospěl-li odvolací soud k jinému právnímu závěru, je tento závěr nesprávný.

12.       Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 2         

 

Smlouvou lze zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka panujících pozemků tak, že vlastník zatížených pozemků je povinen zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení určitého druhu.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1575/2016)

 

 

1.     Žalobce podal dne 10. 12. 2013 u Katastrálního úřadu pro město P., katastrální pracoviště P., návrh na povolení vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí podle smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 31. 7. 2013 mezi žalobcem jako oprávněným z věcného břemene a účastníkem S. P., s. r. o., jako povinným z věcného břemene „pro: každý vlastník nemovitostí: pozemek parc. č. 4485/221, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/143, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/144, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/142, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/140, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/148, k. ú. H. P., obsah: povinný zřizuje věcné břemeno ve prospěch oprávněných pozemků, jemuž odpovídá povinnost zdržet se v budoucnu na služebných pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání velkoobchod nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo zprostředkování prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky (zejména prodejna, výdejní místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků koncovým zákazníkům: showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu služebných pozemků třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby zaváže povinností k dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy“.

2.         Katastrální úřad pro město P., katastrální pracoviště P., rozhodnutím ze dne 24. 6. 2014 č. j. V-62563/2013-101 návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že nebyl naplněn požadavek ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. (aby právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva byl určitý a srozumitelný) a ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona (aby navrhovaný vklad byl odůvodněn obsahem předložených listin), neboť povinnost z věcného břemene byla navrhována také pro nájemce služebných pozemků, které však věcnými břemeny nelze zavazovat, a ke dni podání návrhu na vklad nedošlo ke splnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013. 

3.         Žalobou podanou u městského soudu dne 24. 7. 2014 se žalobce domáhal, aby bylo rozhodnuto o provedení vkladu „věcného břemene na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013 uzavřené mezi žalobcem jako oprávněným a společností S. P., s. r. o., jako povinným, pro každého vlastníka nemovitostí: pozemek parc. č. 4485/221, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/143, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/144, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/142, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/140, k. ú. H. P., pozemek parc. č. 4485/148, k. ú. H. P., kde povinný zřizuje věcné břemeno ve prospěch oprávněných pozemků, jemuž odpovídá povinnost zdržet se v budoucnu na služebných pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání velkoobchod nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo zprostředkování prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky (zejména prodejna, výdejní místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků koncovým zákazníkům: showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu služebných pozemků třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby zaváže povinností k dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy. Rozsah věcného břemene je k celým nemovitostem, a to k pozemku parc. č. 4485/24, parc. č. 4485/25, parc. č. 4485/40, parc. č. 4485/41, parc. č. 4485/80, parc. č. 4485/124, parc. č. 4485/139, parc. č. 4485/141, parc. č. 4485/145, parc. č. 4485/146, parc. č. 4485/147 a parc. č. 4485/149, vše v katastrálním území H. P., obec P.“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že věcné břemeno bylo sjednáno jako povinnost, omezující vlastníka sousedních pozemků, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jehož ustanovení neobsahují taxativní výčet druhů věcných břemen, která lze sjednat, a vymezení povinnosti stanovené věcným břemenem je proto zcela na dohodě účastníků. Uvedl, že odkládací podmínka ve smlouvě o zřízení věcného břemene byla splněna a katastrálnímu úřadu byl dodatečně předložen i protokol o jejím splnění a že smlouva o zřízení věcného břemene neukládá povinnost nájemci služebných pozemků, ale vlastníkovi, který je povinen nájemce k „dodržování exkluzivity“ podle této smlouvy zavázat.

4.         Katastrální úřad pro  město P., katastrální pracoviště P., ve svém vyjádření uvedl, že závěr o tom, zda jsou splněny podmínky vkladu práva odpovídajícího věcnému břemenu, „nezbývá než ponechat na úvaze soudu“, a že katastrální úřad, který byl žalobcem označen jako žalovaný, není účastníkem řízení podle části páté občanského soudního řádu.

5.         Městský soud  - poté, co usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. 27 C 2/2014-37 rozhodl, že se „ukončuje účast Katastrálního úřadu pro  město P., katastrální pracoviště P. v tomto řízení“ - rozsudkem ze dne 12. 3. 2015 č. j. 27 C 2/2014-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že podstata věcného břemene spočívá v závazku povinného, že na služebných pozemcích nebude vyvíjet podnikatelskou činnost určitého druhu, který nezatěžuje pozemek jako takový, ale omezuje osobu vlastníka v jeho podnikatelských aktivitách, a že takové omezení „se vymyká smyslu a účelu věcného břemene jako práva k věci cizí“. Uvedl, že omezení, které účastníci smlouvy hodlali zajistit zřízením věcného břemene, mohou dosáhnout „obligačním smluvním vztahem“.

6.         K odvolání žalobce vrchní soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2015 č. j. 4 Co 87/2015-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že omezení povinného z věcného břemene, které je uvedeno ve smlouvě, nemá charakter věcného břemene, neboť se vymyká jeho smyslu a účelu a svým rozsahem překračuje omezení, které institut věcného břemene umožňuje, a že tohoto omezení mohli účastníci dosáhnout „obligačním smluvním vztahem“. Uvedl, že v případě nájmu či prodeje služebných pozemků třetím osobám měly být tyto osoby zavázány povinností k „dodržování exkluzivity“, což odporuje ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák., neboť věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci a nikoli nájemce, a že obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene byly nepřípustným způsobem omezeny případné budoucí podnikatelské aktivity účastníka – povinného z věcného břemene, což je zjevné zneužití práva, které nepožívá ochrany. Uzavřel, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky vkladu uvedené v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb. 

7.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ustanovení § 151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., podle nichž věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat, neobsahují taxativní výčet druhů věcných břemen, která lze sjednat, a že smluvní strany si proto mohou sjednat i „ojedinělý druh“ věcného břemene. Uvádí, že podle jazykového výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene nebyla omezována dispoziční práva vlastníka pozemku, nýbrž byl omezován způsob, jakým může vlastník pozemek užívat, což je přípustné, a že věcné břemeno obsahově neomezuje podnikatelskou činnost povinného, ale „a priori výstavbu na povinných pozemcích“, neboť se jedná o zákaz vybudovat obchodní zařízení takového druhu, které je schopno konkurovat žalobci. Taková povinnost se podle názoru dovolatele vztahuje nikoli k vlastníkovi služebných pozemků, ale k služebným pozemkům jako takovým, neboť v případě vybudování takového zařízení na služebných pozemcích ztrácí pro oprávněného jeho pozemky hodnotu. Dovolatel poukázal na to, že takové věcné břemeno je běžné v zahraniční právní doktríně, například v Německu, a plní svůj hospodářský účel stejně, jako tomu je u „notoricky známých“ druhů věcných břemen. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§ 245 a § 236 odst. 1 o. s. ř.).

10.       Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy – jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§ 245 o. s. ř.) – v ustanoveních § 237, 238 a 238a o. s. ř.

11.       Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

12.       V projednávané věci žalobce, který provozuje v České republice síť nábytkářských center „Sconto“, uzavřel jako oprávněný s účastníkem S. P., s. r. o., jako povinným, dne 31. 7. 2013 „smlouvu o zákazu konkurence - zřízení věcného břemene“, ve které povinný za účelem zákazu konkurence na služebných pozemcích v jeho vlastnictví parc. č. 4485/24, parc. č. 4485/25, parc. č. 4485/40, parc. č. 4485/41, parc. č. 4485/80, parc. č. 4485/124, parc. č. 4485/139, parc. č. 4485/141, parc. č. 4485/145, parc. č. 4485/146, parc. č. 4485/147 a parc. č. 4485/149, vše v katastrálním území H. P., zřizuje věcné břemeno ve prospěch oprávněných pozemků ve vlastnictví žalobce parc. č. 4485/221, parc. č. 4485/143, parc. č. 4485/144, parc. č. 4485/142, parc. č. 4485/140 a parc. č. 4485/148, vše v katastrálním území H. P., jemuž odpovídá „povinnost zdržet se v budoucnu na služebných pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání velkoobchod nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo zprostředkování prodeje nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles a / nebo maloobchodní prodej nábytku či náhradních částí nábytku, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky (zejména prodejna, výdejní místo internetového obchodu spolu s možností předvádění těchto výrobků koncovým zákazníkům: showroom, zákaznické centrum) [dále jen „Exkluzivita“] a v případě nájmu služebných pozemků třetím osobám nebo prodeje služebných pozemků třetím osobám tyto osoby zaváže povinností k dodržování Exkluzivity v rozsahu dle této smlouvy“. V čl. XI. bodu 11.1 smlouvy o zřízení věcného břemene bylo dohodnuto, že tato smlouva nabývá účinnosti splněním odkládací podmínky, kterou je nabytí účinnosti směnné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 7. 2013, přičemž splnění této podmínky bude prokázáno písemným prohlášením obou smluvních stran o jejím splnění. Katastrální úřad pro  město P., katastrální pracoviště P. návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí podle této smlouvy zamítl pro nesplnění podmínek vkladu uvedených v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb., neboť povinnost z věcného břemene byla navrhována také pro nájemce služebných pozemků a ke dni podání návrhu na vklad nedošlo ke splnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013. Soudy žalobu o povolení vkladu práva zamítly z toho důvodu, že omezení povinného z věcného břemene, které je uvedeno ve smlouvě, nemá charakter věcného břemene a že zřízené věcné břemeno v rozporu s ustanovením § 151n odst. 1 obč. zák. omezuje též nájemce.

13.       Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda povinnosti týkající se nemovitostí, k nimž se zavázala společnost S. P., s. r. o., ve smlouvě uzavřené se žalobcem dne 31. 7. 2013, představují věcné břemeno. Protože tato právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

14.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

15.       Vklad práva podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 7. 2013 je třeba i v současné době – vzhledem k době doručení této smlouvy katastrálnímu úřadu (10. 12. 2013) - posuzovat podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“) [srov. § 63 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)], a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) [srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].

16.       Podle ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat; práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.

Podle ustanovení § 151n odst. 2 obč. zák. věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

Podle ustanovení § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

17.       Z citovaných ustanovení vyplývá, že věcná břemena spočívají v omezení vlastníka nemovitosti vedoucímu k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že na jeho trvání nemá vliv ani změna vlastnického práva; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka této věci ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Podle určení oprávněného subjektu se rozlišují věcná břemena působící in rem a věcná břemena působící in personam. V případě věcných břemen in rem je oprávněný subjektem, který má vlastnické právo k věci (panující nemovitosti), v jejíž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Oprávnění z takového věcného břemene má právo vykonávat každý vlastník panující nemovitosti (změnou jejího vlastníka právo odpovídající věcnému břemenu nezaniká) a rovněž nový vlastník zatížené nemovitosti vstupuje do právního postavení svého předchůdce, a to bez ohledu na právní titul zakládající převod nebo přechod vlastnického práva. Je-li věcné břemeno zřizováno ve prospěch konkrétní osoby (in personam), vystupuje do popředí potřeba oprávněného, jehož ekonomické nebo jiné zájmy jsou prostřednictvím věcného břemene uspokojovány; takové věcné břemeno proto zásadně zaniká nejpozději smrtí nebo zánikem oprávněné osoby (srov. § 151p odst. 4 obč. zák.). Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním; oprávněný z věcného břemene proto může své právní postavení uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; zapisují se proto do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady a k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu je nutný vklad do katastru nemovitostí.

18.       Občanský zákoník neobsahuje taxativní výčet druhů věcných břemen; strany si mohou sjednat jakýkoliv druh věcného břemene, který splňuje požadavky stanovené v § 151n odst. 1 obč. zák. Je-li povinnost omezující vlastníka zatížené nemovité věci sjednána ve formě zdržení se, je vlastník zatížené nemovitosti povinen se zdržet určitého konání, k němuž by byl oprávněn z titulu svého vlastnického práva (např. postavit na pozemku stavbu určitého druhu nebo nad určitou výši, zřídit na pozemku zařízení určitého typu, provádět na pozemku určitou činnost apod.), a oprávněný z této formy věcného břemene získává prospěch tím, že vlastník zatížené věci je omezen v realizaci její užitné hodnoty. Spočívá-li povinnost v konání, zakládá věcné břemeno závazek vlastníka zatížené nemovitosti uskutečnit určité úkony, kterými je oprávněné osobě rovněž poskytován nějaký prospěch. Povinnost něco trpět se naopak vyznačuje nečinností vlastníka zatížené nemovité věci, která je na prospěch oprávněnému z věcného břemene (např. povinnost trpět přecházení vlastníka sousedního pozemku po zatíženém pozemku).

19.       V projednávané věci účastníci zřídili smlouvou věcné břemeno, které omezuje společnost S. P., s. r. o., jako vlastníka zatížených pozemků ve prospěch žalobce jako vlastníka sousedních (panujících) pozemků tak, že společnost S. P., s. r. o., je povinna zdržet se na zatížených pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení s předmětem podnikání týkajícím se nábytku, jeho náhradních částí, bytových doplňků a bytových osvětlovacích těles, které bude mít přímý kontakt s koncovými zákazníky, a v případě prodeje či nájmu těchto pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k dodržování uvedené povinnosti. Takové věcné břemeno splňuje požadavky stanovené v § 151n odst. 1 obč. zák., neboť v souladu s tímto ustanovením omezuje společnost S. P., s. r. o., jako vlastníka zatížených pozemků tak, že tento vlastník je povinen se zdržet určitého konání, k němuž by byl oprávněn z titulu svého vlastnického práva, a žalobce jako vlastník panujících pozemků získává z tohoto věcného břemene prospěch tím, že vlastník zatížených pozemků je omezen v realizaci jejich užitné hodnoty, neboť v důsledku tohoto omezení nemůže na pozemcích vyvíjet činnost, kterou by konkuroval podnikatelské činnosti žalobce provozované na sousedních pozemcích. Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že omezení vlastníka zatížených pozemků se týká jeho možných podnikatelských aktivit, neboť zákon nevylučuje, aby činnost, jíž se má vlastník zatížených nemovitostí podle smlouvy o zřízení věcného břemene na těchto nemovitostech zdržet, měla podnikatelskou povahu. Nelze souhlasit s názorem soudů, že sjednané věcné břemeno v posuzovaném případě nezatěžuje pozemky jako takové, ale omezuje osobu jejich vlastníka v jeho podnikatelských aktivitách, neboť tento názor přehlíží, že omezení společnosti S. P., s. r. o., jako vlastníka zatížených pozemků v podnikatelské činnosti určitého druhu se týká jen činnosti provozované na těchto pozemcích, a je tedy spjato jen a pouze se zatíženými pozemky. Nemůže být pochyb o tom, že – jak soudy správně uvedly – tohoto omezení mohly strany dosáhnout i na základě obligačního právního vztahu (uzavřením jiné smlouvy než smlouvy o zřízení věcného břemene). Okolnost, že vlastníka nemovité věci lze omezit ve prospěch jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat, i jinou smlouvou než smlouvou o zřízení věcného břemene (smlouvou, která by zavazovala jen smluvní strany a která by tedy neměla věcně právní povahu), však neznamená, že v takovém případě strany nemohou dát přednost uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene.           

20.       Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání smlouvy o zřízení věcného břemene, podle něhož je společnost S. P., s. r. o., povinna v případě prodeje či nájmu zatížených pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k dodržování povinnosti zdržet se na zatížených pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení specifikovaného ve smlouvě, odporuje ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák., neboť věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci a nikoli nájemce.

21.       Převádí-li se nemovitost zatížená věcným břemenem, přecházejí povinnosti z věcného břemene – jak vyplývá z ustanovení § 151n odst. 2 obč. zák. – na jejího nabyvatele, a to bez ohledu na skutečnost, zda se nabyvatel zatížené nemovitosti v převodní smlouvě zavázal k jejich dodržování. Pronajme-li vlastník zatíženou nemovitost a je-li nájemní právo dotčeno věcným břemenem, je jím – i bez převzetí závazku k jeho dodržování v nájemní smlouvě - omezen též nájemce. Omezuje-li totiž věcné břemeno vlastníka zatížené nemovitosti, tím spíše musí omezovat jejího nájemce, jehož právo užívat nemovitost zakládá (jen) nájemní smlouva (arg. a maiori ad minus). Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že povinnost zdržet se na zatížených pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení specifikovaného ve smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené mezi žalobcem a společností S. P., s. r. o., by dopadala i na nabyvatele a nájemce zatížených pozemků, aniž by se tyto třetí osoby musely v převodní nebo nájemní smlouvě zavázat k jejímu dodržování. Ujednání smlouvy o zřízení věcného břemene, podle něhož je společnost S. P., s. r. o., povinna v případě prodeje či nájmu zatížených pozemků třetím osobám tyto osoby zavázat k dodržování uvedené povinnosti, ve skutečnosti neomezuje budoucí nabyvatele a nájemce zatížených pozemků, nýbrž jejich vlastníka (společnost S. P., s. r. o.), který je na základě uvedeného ujednání oprávněn prodat nebo pronajmout zatížené pozemky jen tomu, kdo se smluvně zaváže k povinnosti zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení specifikovaného ve smlouvě o zřízení věcného břemene (a to přesto, že tato povinnost plyne budoucímu nabyvateli i nájemci přímo ze zákona), a který je tedy naopak povinen zdržet se prodeje nebo pronájmu zatížených pozemků tomu, kdo by takový závazek v kupní nebo nájemní smlouvě nepřevzal. Takové ujednání stran smlouvy o zřízení věcného břemene však ustanovení § 151n odst. 1 obč. zák. neodporuje.                                 

22.       Z uvedeného plyne, že ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a společností S. P., s. r. o., dne 31. 7. 2013 bylo v souladu s ustanovením § 151n odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalobce zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu, které se zapisuje do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva (srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.). Vzhledem k tomu, že navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, neboť smlouva o zřízení věcného břemene, která byla s návrhem na vklad předložena, obsahuje právní úkon, na jehož podkladě má být proveden vklad práva do katastru nemovitostí, a mezi jejím obsahem a návrhem na vklad není žádný rozpor [splnění odkládací podmínky, na kterou byla vázána účinnost smlouvy o zřízení věcného břemene (nabytí účinnosti směnné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 7. 2013), ke dni podání návrhu na vklad bylo v souladu s ustanovením čl. XI. bodu 11.1 této smlouvy prokázáno protokolem podepsaným oběma smluvními stranami dne 18. 10. 2013], a že smlouva o zřízení věcného břemene je určitá a srozumitelná, neboť je zřejmé, jaká vůle v ní byla projevena a co má být předmětem tohoto právního úkonu, není správný závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky vkladu uvedené v ustanoveních § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb.          

23.       Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 3

 

Osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, je i osoba (věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák. splnil dluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015)

 

 

1.     Rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j. 52 CmI 20/2009-13, rozhodl Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o odpůrčí žalobě Mgr. M. K., jako insolvenčního správce dlužníka K. D., spol. s r. o. (dále též jen „dlužník K“), směřující vůči žalovanému J. M., tak, že:

[1] Určil, že převod částky 14,5 miliónu Kč z účtu dlužníka K vedeného u GE Money Bank, a. s., pobočka P. (dále jen „banka G“), na účet žalovaného vedený u C. E. plc (dále jen „banka C“), ze dne 2. 1. 2008 je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku).

[2] Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka K částku 14,5 miliónu Kč (bod II. výroku).

[3] Nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

2.         Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

[1] K insolvenčnímu návrhu dlužníkova věřitele došlému insolvenčnímu soudu dne 6. 5. 2008 (a podanému původně u místně nepříslušného Městského soudu v Praze dne 5. 2. 2008) insolvenční soud usnesením ze dne 10. 11. 2008, č. j. KSPH 37 INS 326/2008-A-38, zjistil úpadek dlužníka K. Současně prohlásil konkurs na majetek dlužníka K a insolvenčním správcem dlužníka K ustanovil Mgr. M. K.

[2] Žalovaný nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka K žádnou pohledávku.

[3] Dlužník K je zapsán v obchodním rejstříku vedeném u Městského soudu v Praze od 27. 1. 1995. K témuž datu byli zapsáni v obchodním rejstříku jako jednatelé a společníci dlužníka K žalovaný, J. Z. a V. K.  K výmazu jmenovaných z obchodního rejstříku došlo k 9. 1. 2008, kdy byl jako nový jednatel dlužníka K zapsán Mgr. Z. S. posléze (od 23. 1. 2008) zapsaný také jako společník dlužníka K. V době od 9. 1. 2008 do 23. 1. 2008 byl jako jediný společník dlužníka K zapsán v obchodním rejstříku R. L.  K výmazu Z. S. z obchodního rejstříku došlo 30. 5. 2008, kdy se jednatelem a jediným společníkem dlužníka K stal J. P.

[4] Rozhodnutím mimořádné valné hromady dlužníka K z 5. 11. 2007 (dále jen „valná hromada“) byli k témuž dni odvoláni z funkce jednatelů dlužníka K žalovaný, J. Z. a V. K. Současně byl novým jednatelem dlužníka K jmenován Z. S. a v souvislosti s tím byla schválena změna společenské smlouvy.

[5] Valná hromada schválila převody obchodních podílů dosavadních společníků v rozsahu 1/3 ze splaceného vkladu 33 435 000 Kč na R. L., který souhlasil s převzetím obchodních podílů a přistoupil ke společenské smlouvě dlužníka K.

[6] Žalovaný (jako převodce) uzavřel s R. L. (jako nabyvatelem) dne 5. 11. 2007 smlouvu o převodu obchodního podílu podle ustanovení § 115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která nabyla účinnosti téhož dne a podle které převedl žalovaný na R. L. svůj obchodní podíl v dlužníkovi za částku 20 miliónů Kč splatnou do 14 dnů od podpisu této smlouvy, na účet v ní uvedený.

[7] Nedatovaným „protokolem o předání“ sepsaným mezi žalovaným, J. Z. a V. K. jako předávajícími a Z. S. jako přebírajícím je potvrzováno, že došlo k předání veškerých podkladů, informací a skutečností, které souvisí s převodem obchodních podílů odcházejících společníků a přistoupivšího společníka po skončení valné hromady, která to řešila. 

[8] Z běžného účtu vedeného u banky G na jméno dlužníka K vyplatil dlužník K 2. 1. 2008 částku 14,5 miliónu Kč tak, že ji poukázal na účet žalovaného u banky C, kam platba také došla.

[9] V reakci na dopis žalobce z 26. 10. 2009 žalovaný dopisem ze dne 26. 11. 2009 sdělil žalobci, že výše označená platba je opožděným splacením kupní ceny dohodnuté za převod obchodního podílu v dlužníkovi K.

3.         Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že žalovaný skončil ve funkci jednatele a společníka dlužníka K k 5. 11. 2007, kdy prodal obchodní podíl R. L. za dohodnutou kupní cenu. Žalovaný byl v právním vztahu s R. L. a na zaplacení sjednané kupní ceny měl nárok. Kupní cena obchodního podílu (respektive závazek platby, který na sebe vzal R. L.) však neměla být uhrazena z dlužníkových peněz.

4.         Jelikož k výplatě částky 14,5 miliónu Kč došlo 2. 1. 2008 a insolvenční návrh byl podán 5. 2. 2008, lze podle insolvenčního soudu dovodit, že jmění dlužníka K bylo zkráceno v době, kdy byl v úpadku a že byla zkrácena možnost uspokojení věřitelů.

5.         S poukazem na ustanovení § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 a § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud dále uvedl, že převod částky 14,5 miliónu Kč z dlužníkova účtu na účet žalovaného byl právním úkonem bez přiměřeného protiplnění a vzhledem k době, kdy se uskutečnil, šlo o právní úkon neúčinný.

6.         K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 15 Cmo 72/2010-96:

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).

[2] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka K částku 14,5 miliónu Kč (první výrok).

[3] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok).

[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7.         Šlo v pořadí o druhý rozsudek odvolacího soudu o podaném odvolání, když první rozsudek (jímž odvolací soud rozhodl stejně) zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 29 Cdo 677/2011-61, ve znění (opravného) usnesení ze dne 4. 4. 2014, č. j. 29 Cdo 677/2011-80, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení [rozhodnutí, které bylo posléze uveřejněno pod č. 60/2014 Sb.  rozh. obč., je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

8.         Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování dále z toho, že:

[1] Do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka K se přihlásilo celkem 61 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 25 849 646,50 Kč.

[2] Podle upraveného seznamu přihlášených pohledávek vyhotoveného žalobcem po přezkumném jednání (jež se konalo 7. 1. 2009 a na němž byly zjištěny všechny přihlášené pohledávky) ke 2. 1. 2008 mělo celkem 51 věřitelů splatné pohledávky vůči dlužníku K o objemu „zhruba“ 14 miliónů Kč, což je částka přibližující se té, kterou dlužník K převedl ze svého účtu na účet žalovaného (jenž nebyl jeho věřitelem).  O tuto částku se tak snížil majetek dlužníka K a zbylý majetek nepostačuje pro uspokojení pohledávek věřitelů, jejichž pohledávky byly splatné již 2. 1. 2008.

[3] Podle zprávy insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu, podle soupisu majetkové podstaty dlužníka z 2. 12. 2008 (a jeho doplnění z 29. 9. 2009 a 19. 9. 2011) dlužník K nepředložil insolvenčnímu správci zákonem stanovené doklady o stavu svého majetku ke dni prohlášení konkursu, takže jediným dokladem, který má insolvenční správce k dispozici, je zpráva auditora týkající se účetní závěrky společnosti k 31. 12. 2006. V závěru roku 2007 prodal dlužník K „naprostou“ většinu nemovitého majetku a došlo k převodu obchodních podílů na nové společníky. Insolvenční správce nemá k dispozici účetní doklady o stavu majetku a závazků dlužníka K a insolvenčním správcem zjištěný majetek zdaleka nepostačuje k uspokojení 61 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 25 849 646,50 Kč.

[4] Ke 2. 12. 2008 a k 29. 9. 2009 byl sepsán v soupisu majetkové podstaty dlužníka K následující majetek:

1/ nemovitosti oceněné částkou 2 359 000 Kč,

2/ pohledávka ve výši 1 814 546,50 Kč, přihlášená jako podmíněná do konkursu vedeného na majetek úpadce „Státní podnik K. v likvidaci“ [správně jde o „Stavební podnik K. a. s., v likvidaci“ (dále jen „úpadce S“)],

3/ peněžní prostředky na účtu u České spořitelny, a. s., (dále jen „banka Č“) ve výši 231 496,60 Kč,

4/ peněžní prostředky na účtu u banky G ve výši 5 025,20 Kč.

[5] Na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2011, č. j. 34 Cm 86/2007-170, byly k 19. 9. 2011 všechny dosud zde zapsané nemovitosti vyškrtnuty z majetkové podstaty dlužníka K, takže majetkovou podstatu dlužníka K tvoří (jen) pohledávka ve výši 1 814 546,50 Kč (která bude uspokojována poměrně v rámci konkursu vedeného na úpadce S) a peněžní prostředky na účtech u banky Č a banky G.

9.         Odvolací soud - vycházeje ze závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu – předznamenal, že v otázce právního důvodu plnění částky 14,5 miliónu Kč z účtu dlužníka na účet žalovaného (2. 1. 2008) je vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu o tom, že tento bankovní převod je právním úkonem dlužníka K podle § 34 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jenž může být za podmínek stanovených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona úkonem odporovatelným, a že jde o právní úkon dlužníka K upravený v § 332 odst. 1 obch. zák., jenž vedl k zániku závazku R. L. zaplatit žalovanému část ceny ve výši 14,5 miliónu Kč za převod obchodního podílu v dlužníkovi K podle smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 5. 11. 2007. Podle odvolacího soudu v dalším řízení bylo třeba pouze postavit najisto, zda předmětný právní úkon naplňuje skutkovou podstatu odporovatelného právního úkonu podle některé z definic stanovených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

10.       Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že jsou splněny všechny zákonné náležitosti odporovatelného právního úkonu dlužníka K ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, když:

[1] Dlužník K poskytl žalovanému 2. 1. 2008 finanční plnění bezúplatně postupem podle § 332 odst. 1 obch. zák.

[2] Tento úkon vedl k úpadku dlužníka K, neboť v jeho důsledku došlo ke zmenšení majetku dlužníka, takže přihlášení věřitelé budou v insolvenčním řízení uspokojeni v menším rozsahu, než jakého by dosáhli, kdyby v majetku dlužníka zůstaly finanční prostředky, jež bezúplatně převedl na žalovaného.

11.       Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti „všem jeho výrokům“) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla (zčásti) vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom smyslu, že rozsudek insolvenčního soudu se mění tak, že se žaloba zamítá.

12.       Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující otázky:

[1] Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být vůči dovolateli s úspěchem odporován jednostranný právní úkon, kterým se dlužník K zavázal poskytnout plnění, avšak nikoli dovolateli, ale třetí osobě?

[2] Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být s úspěchem odporován právní úkon, kterým nebyl založen, změněn či derogován závazek účastníků řízení?

[3] Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být s úspěchem odporován právní úkon, kterým mezi účastníky vznikl závazek z deliktu?

13.       K položeným otázkám argumentuje dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu následovně:

I.  Ad [1].

14.       Odvolací soud nesprávně uzavřel, že podle ustanovení § 235 až § 241 insolvenčního zákona lze odporovat právním úkonům, kterými byly založeny právní vztahy mezi zcela jinými subjekty než mezi účastníky řízení o určení relativní neúčinnosti (odporovatelnosti).

15.       Dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu (opřený o odkaz na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu), že plnění právní povinnosti za třetího je právním úkonem, jemuž lze odporovat dle ustanovení § 235 až § 242 insolvenčního zákona. K tomu poukazuje na to, že zrušující rozsudek Nejvyššího soudu neobsahuje v daných souvislostech závěr o pasivní věcné legitimaci žalovaného.

16.       K tomu dovolatel dále uvádí, že ve skutkové rovině je nesporným, že mezi ním a R. L. vznikl závazkový právní vztah, ze kterého měl dovolatel (jako věřitel) právo požadovat sjednanou úplatu 20 miliónů Kč a R. L. (jako dlužník) měl povinnost takto konat (plnit).

17.       Tím, že dovolatel 2. 1. 2008 obdržel částečnou platbu takového plnění, označeného dokonce jeho rodným číslem (jak tvrdí žalobce v článku III. předposledním odstavci žaloby), pak:

- nevznikl žádný závazkový vztah mezi dovolatelem a dlužníkem a dovolatel neučinil žádný právní úkon směřující ke vzniku takového závazkového vztahu,

- nešla-li platba přímo od R. L. (z jeho účtu a prostředků) nebo bez vědomí R. L. (což dovolatel nemohl vědět ani ovlivnit, když původ prostředků nezjistil ani soud), šlo pouze o částečné plnění poskytnuté třetí osobou v souladu a ve smyslu ustanovení § 331 obch. zák., které dovolatel dokonce musel přijmout, jak mu ukládá ustanovení § 329 obch. zák.; potud dovolatel odkazuje na článek ELIÁŠ, K.: Zánik obligace splněním jinému než věřiteli nebo jiným než dlužníkem. Právní rozhledy č. 4, ročník 2010, s. 118 a násl.,

- šlo o přijetí platby bona fidei a na základě právního titulu.

18.       Byla-li platba provedena z účtu dlužníka K a z jeho prostředků bez domluvy s dovolatelem, šlo nutně o plnění za R. L. (třetí osobou) ve smyslu ustanovení § 331 obch. zák. (které dovolatel musel přijmout ve smyslu ustanovení § 329 obch. zák.), čímž vznikl ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák. závazkový vztah mezi R. L. a dlužníkem K z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. Též je za určitých okolností možné, že mezi těmito subjekty vznikl závazkový vztah z jednatelství bez příkazu, což ovšem není věcí dovolatele. Mezi dovolatelem a dlužníkem K však v každém případě není žádný hmotněprávní vztah, natož takový, ze kterého by dovolatel mohl být pasivně věcně legitimován.

19.       S přihlédnutím ke shora uvedenému je však zcela evidentní, že dlužník K se zavázal (lhostejno, zda konkludentně či výslovně) R. L. (poskytnout za něj plnění, které po právu měl plnit sám). To je logické zejména proto, že dlužník K neměl právní ani hospodářský důvod zavazovat se žalovanému, a naopak zde byl nejméně hospodářský důvod, pro který se dlužník zavazoval něco poskytnout R. L. (zaplatit jeho dluh).

20.       Jak práva dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona, tak i práva z bezdůvodného obohacení, vznikla mezi dlužníkem K a R. L. (nikoliv mezi dlužníkem K a žalovaným). Vztah z bezdůvodného obohacení je vztahem závazkovým, pro nějž je kruciální rozšíření majetkové sféry jedné osoby na úkor osoby jiné.

21.       K úbytku i přírůstku v majetkové sféře může dojít i vznikem dluhu či pohledávky; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4264/2013. Směřovala-li vůle dlužníka K „při činění právního úkonu“ jen vůči R. L., a může-li úbytku (v majetkové sféře) dojít i vznikem pohledávky, pak vznikem pohledávky dle ustanovení § 454 obč. zák. za R. L. došlo k bezdůvodnému obohacení právě a jen ve vztahu k R. L. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, z nějž se podává, že ten, kdo plnil za povinného, má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil.

22.       Chybné závěry odvolacího soudu vedly k tomu, že:

a/ poskytl ochranu R. L., který prokazatelně a úmyslně poškodil a „zničil“ do té doby prosperující společnost, za což byl trestně postižen;

b/ poskytl ochranu R. L., který prokazatelně jako jediný byl s dlužníkem K (v daném relevantním skutkovém ději) v závazkovém vztahu;

c/ „povinuje“ k plnění dovolatele, který přijal plnění v dobré víře a nebyl s dlužníkem K v jakémkoli „závazku“.

II.  Ad [2] a [3].

23.       Odvolací soud nesprávně uzavřel, že podle ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona lze vůči žalovanému odporovat i závazky, kterými se dlužník (jak stanoví dikce ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči němu nezavázal k žádnému plnění.

24.       I kdyby neobstála argumentace dovolatele Ad [1], je nutno nazírat na ustanovení § 240 insolvenčního zákona i jazykově - gramatickým výkladem.  Ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako odporovatelné (neúčinné) právní úkony jen ty, které vznikly při projevu vůle dlužníka zavázat se k poskytnutí plnění. Jak řečeno výše, dlužník K projevoval vůli poskytnout plnění R. L. (nikoli dovolateli).

25.       Je-li právním úkonem „bez přiměřeného protiplnění“ úkon, jímž „se dlužník zavázal poskytnout“ plnění bezúplatně nebo za neodpovídající protiplnění, pak zákonodárce jasně stanovil, že odporovatelným právním jednáním je toliko takové, které vzniklo volním projevem vůle dlužníka (tedy ex contracti) a nikoliv deliktním jednáním jakékoli osoby.

26.       I kdyby tedy bylo možné dovodit, že mezi dlužníkem K a dovolatelem vznikl závazek z bezdůvodného obohacení (plněním bez právního titulu), nešlo by o závazek dlužníka cokoli poskytnout, nýbrž o závazek z deliktu, který nemůže být neúčinným právním úkonem dle § 240 insolvenčního zákona.  

27.       Nesprávný a vadný je podle dovolatele též procesní postup odvolacího soudu (respektive odvolacím soudem nevyslovený procesněprávní názor), že v režimu občanského soudního řízení sporného lze rozhodovat o skutečnostech, které žalobce nikdy procesně netvrdil.

28.       K tomu dovolatel zdůrazňuje, že řízení o určení relativní neúčinnosti právního úkonu je dle § 159 insolvenčního zákona incidenčním sporem, jenž je dle § 161 insolvenčního zákona podroben procesním pravidlům sporného řízení dle ustanovení občanského soudního řádu; to je ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. vedeno projednací zásadou „podle které soud rozhoduje zásadně na základě účastníky tvrzených významných skutečností“. To, co je pro rozhodnutí významnou skutečností, vyplývá z hypotézy hmotně právního ustanovení, které se aplikuje na daný právní vztah. Dovodil-li žalobce a oba soudy, že v daném případě může jít o právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona, pak měly být primárně tvrzeny skutečnosti vyplývající z této normy, in conreto tedy, že šlo o právní úkon, jímž se dlužník „zavázal“ poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož plnění se zavázal dlužník. Kdyby tyto skutečnosti byly tvrzeny a prokázány, pak by následně muselo být tvrzeno a prokázáno, že:

a/ šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo

b/ šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku, eventuelně (a až v poslední procesní řadě), 

c/ právní úkon byl takto učiněn ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern.

29.       K tomu dovolatel konstatuje, že žalobce procesně tvrdil (v článku IV. žaloby) pouze to, že mělo jít o právní úkon učiněný ve prospěch osoby blízké, nikoli, že by se dlužník zavázal k určitému plnění, ergo že snad vznikl (§ 240 insolvenčního zákona) požadovaný závazkový vztah. Žalobce (také) nikdy procesně netvrdil, že v dané právní věci mělo jít o právní úkon, „který vedl k úpadku dlužníka“. Kdyby soud vzal za prokázané, že mělo jít o právní úkon, „který vedl k úpadku dlužníka“, vybočil by tím (podle dovolatele) z pravidel sporného řízení a porušil by projednací zásadu, čímž by postihl řízení vadou, která nutně měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že k těmto námitkám, jimiž argumentoval již v odvolání, nepřihlédl.

30.       Žalobce ve vyjádření má odpůrčí žalobu za důvodnou.

31.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 

32.       V průběhu dovolacího řízení původní žalobce zemřel, načež insolvenční soud usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. KSPH 37 INS 326/2008-B-65 (které nabylo právní moci dne 24. 6. 2015), ustanovil novým insolvenčním správcem dlužníka K JUDr. M. K., s nímž Nejvyšší soud dále jednal jako s účastníkem řízení (žalobcem).

33.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. 

34.       Dovolatel výslovně směřuje dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení.

35.       Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

36.       K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

37.       Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.  Nejvyšší soud proto dovolání potud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dotčeném rozsahu neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

38.       V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům o věci samé pak Nejvyšší soud má dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro zodpovězení otázek položených dovolatelem (v insolvenčních souvislostech dovolacím soudem neřešených).

39.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

40.       Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

41.       Podle ustanovení § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Dle ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. splněním dluh zanikne.

Z ustanovení § 324 odst. 1 obch. zák. se pak podává, že závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a řádně.

Podle ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil.

42.       V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku jak v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu (5. 11. 2007), tak v době uplatnění odpůrčího nároku insolvenčním správcem dlužníka K.

43.       Ustanovení obchodního zákoníku se v dané věci uplatní (při dalších úvahách) vzhledem k tomu, že v dané věci se vede spor o povahu plnění poskytnutého na úhradu ceny úplatně převáděného obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným a že tento převod je obchodním závazkovým vztahem (§ 261a odst. 3 písm. a/ obch. zák., v rozhodném znění).

44.       Pro právní posouzení věci jsou dále rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 234

Byla-li zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, který lze současně považovat za neúčinný, postupuje se podle § 233.

§ 236

(1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.

(2) Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. 

§ 237

(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

(…)

§ 239

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.

(…)

(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Vylučovací žaloba není přípustná.

§ 240

            Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. 

(2) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(4) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není 

a/ plnění uložené právním předpisem,

b/ příležitostný dar v přiměřené výši,

c/ poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo

d/ právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

45.       V této podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona od rozhodnutí o úpadku dlužníka K (od 10. 11. 2008), přičemž do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn ustanovení § 234, § 236, § 237 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona.

46.       Ustanovení § 239 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona bylo sice změněno (s účinností od 1. 1. 2014) zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (tak, že v odstavci 1 větě první byla za slova „pouze insolvenční správce,“ vložena slova „i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními,“ a část věty za středníkem, včetně středníku, byla zrušena, a v odstavci 4 byla za větu první vložena věta: „Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění.“), tato změna však nemá žádný průmět do poměrů projednávané věci. Je tomu tak především proto, že v poměrech dané věci (v níž je dlužníkův úpadek řešen konkursem) insolvenční správce vždy byl osobou s dispozičním oprávněním (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) a že doplnění § 239 odst. 4 insolvenčního zákona odráží závěry, k nimž dospěla judikatura právě i prostřednictvím zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v této věci.

47.       K jednotlivým dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud v rovině právního posouzení věci následující:

I/ K otázce ad [1]   - Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být vůči dovolateli s úspěchem odporován jednostranný právní úkon, kterým se dlužník K zavázal poskytnout plnění, avšak nikoli dovolateli, ale třetí osobě?

48.       Úvodem budiž k této otázce poznamenáno (s přihlédnutím ke skutkovým závěrům o věci), že dovolatel ve zkoumaném vztahu vystupoval jako věřitel dlužníka R. L. a dlužník K jako osoba, která dovolateli dne 2. ledna 2008 uhradila část dluhu (14,5 miliónu Kč) ze smlouvy o převodu obchodního podílu (v dlužníku K) ze dne 5. 11. 2007 za dlužníka R. L. Dovolatel pak usuzuje na nemožnost prosazení odpůrčího nároku z toho, že dlužník K (jenž do té doby nebyl v žádném vztahu k dovolateli) mu (jako „třetí osoba“ ve smyslu dikce § 332 odst. 1 obch. zák.) nabídl (se souhlasem dovolatelova dlužníka R. L.) plnění za R. L., které byl povinen přijmout (srov. opět dikci § 332 odst. 1 obch. zák.), i když nešlo o plnění na základě závazku mezi dovolatelem a dlužníkem K, nýbrž (dle dovolatele) o plnění na základě závazku dlužníka K k R. L.  

49.       Přitom ovšem přehlíží, že odpověď na otázku, kdo je pasivně věcně legitimován ve sporu, v němž jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh [zde projev vůle dlužníka K směřující k (částečnému) zániku povinnosti R. L. splnit dovolateli dluh ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 5. 11. 2007], se nepodává z obecných ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení [konkrétně z ustanovení § 454 obč. zák., jež by dlužníku K dozajista dovolovalo (při absenci jiné dohody) žádat po R. L., aby mu zaplatil, co za něj plnil dovolateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod č. 28/2006 Sb. rozh. obč.)], nýbrž z ustanovení upravujících v insolvenčním zákoně neúčinná právní jednání dlužníka. Odpověď na tuto otázku se přitom nepodává ani z § 240 insolvenčního zákona, nýbrž (především) již z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 239 odst. 1 insolvenčního zákona. Lze si dobře představit i právní úkon (typicky smlouvu), jímž se dlužník zavazuje svému kontrahentovi, že poskytne plnění (bez přiměřeného protiplnění) třetí osobě („ve prospěch třetí osoby“); srov. i ustanovení § 50 obč. zák., jež se od situace upravené § 332 odst. 1 obch. zák. liší požadavkem souhlasu takové třetí osoby. Proto ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů) osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo osoby, „které z něho měly prospěch“. K tomu srov. v literatuře např. Richter, T.: Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluver ČR, a. s., 2017, s. 399).

50.       Srov. v tomto ohledu dále v mimoinsolvenčních poměrech (pro rozhodné období vymezené lednem 2008) obdobně koncipovanou úpravu odporovatelnosti v § 42a odst. 3 obč. zák. („Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.“) a literaturu k této úpravě (např. ŠVESTKA, J. - SPÁČIL, J. - ŠKÁROVÁ, M. - HULMÁK, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, s. 362).

51.       Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka.

52.       Lze shrnout, že osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, je i osoba (věřitel), které dlužník ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák. splnil dluh (jako „třetí osoba“) za jejího dlužníka.

53.       V intencích výše řečeného je tím, kdo přijetím plnění od dlužníka K (byť šlo o plnění „za jiného“ v režimu § 332 odst. 1 obch. zák.) získal prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu (z toho právního úkonu, jímž dlužník dne 2. 1. 2008 částečně splnil dluh za R. L.), dovolatel.

54.       Jde-li (ve smyslu § 240 odst. 2 insolvenčního zákona) o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, „který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku“, nebo „který vedl k dlužníkovu úpadku,“ je z hlediska závěru, že takový právní úkon je neúčinný, právně bez významu, zda ten kdo přijetím plnění od dlužníka získal prospěch z dlužníkova neúčinného právního úkonu, jednal (přijal plnění od osoby v úpadku nebo od osoby, která si tím přivodila úpadek) „v dobré víře“.

55.       Dovolání tedy v dotčeném rozsahu není důvodné.

II/ K otázce ad [2] - Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být s úspěchem odporován právní úkon, kterým nebyl založen, změněn či derogován závazek účastníků řízení?

Odpověď na tuto otázku vyplývá již z odpovědi na otázku ad [1]. Dovolatel opět přehlédl, že předestíranou problematiku neřeší ustanovení § 240 insolvenčního zákona, nýbrž úprava obsažená v ustanoveních § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, z níž vyplývá, že tím, komu se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního úkonu dlužníkem) z neúčinného právního úkonu dlužníka, nemusí být osoba, které dlužník přislíbil, že plnění z takového právního úkonu poskytne).

Budiž dodáno, že otázka je nepřesná v tom, že dovolatel ji připíná k „účastníkům řízení“. U odpůrčích nároků (lhostejno zda v insolvenčním režimu) typově platí, že jednou ze stran sporu (žalobcem) je vždy osoba, jejíž závazek nebyl založen, změněn či derogován. V mimoinsolvenčních poměrech je touto osobou věřitel, v insolvenčních poměrech pak insolvenční správce, přičemž na vzniku, změně nebo zániku závazku vyvolaného neúčinným právním úkonem dlužníka a další osoby se tyto osoby nepodílejí (a právě proto podávají odpůrčí žalobu). Typově rovněž platí, že dlužník, jenž neúčinný právní úkon učinil, se řízení o odpůrčí žalobě (lhostejno, zda v insolvenčních nebo mimoinsolvenčních poměrech) neúčastní ani jako žalobce ani jako žalovaný.

III/ K otázce ad [3] - Zda ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona může být s úspěchem odporován právní úkon, kterým mezi účastníky vznikl závazek z deliktu?

Stejně jako dovolatel nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že úpravou neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona jsou postihovány „právní úkony“ dlužníka a nikoli „protiprávní úkony dlužníka“ (srov. i § 234 a § 236 odst. 1 část věty před středníkem  insolvenčního zákona). Pro výsledek dovolacího řízení v dané věci však tento závěr význam nemá, když výše podaný výklad ozřejmuje, že předmětem odpůrčí žaloby v dané věci je „právní úkon“ dlužníka K (částečné splnění dluhu za R. L. jeho věřiteli - dovolateli). Totéž ostatně plyne již ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu.

Zbývá vypořádat se s dovolatelem namítanými vadami řízení [k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)]. Těmito vadami řízení (podle obsahu spisu) zjevně netrpí.

56.       Je pravdou, že (původní) žalobce v žalobě označil právní úkon dlužníka K z 2. 1. 2008 za úkon učiněný ve prospěch osoby tomuto dlužníku blízké. Jestliže se [při jinak výstižně popsaném (tvrzeném) skutkovém ději] ve sporném řízení nepotvrdilo, že šlo o právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, zároveň však vyšly najevo skutečnosti, které dovolovaly soudu i tak uzavřít, že je naplněna některá ze skutkových podstat neúčinnosti vymezených v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona, pak tím, že soud takový závěr přijal, nevybočil z mezí zásad vytyčených spornému řízení povinností tvrzení a důkazní povinností jeho účastníků (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod č. 52, jakož i usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod č. 68/2011 Sb. rozh. obč.).

57.       Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

Poř. č. 4

 

Ve spotřebitelské smlouvě nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu obsažena v tzv. všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 32 ICdo 86/2015)

 

 

1.     Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice M. M., vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 10311/2013, pohledávku ve výši 17 309 Kč z titulu smluvní pokuty jakožto pohledávku nezajištěnou spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 653,10 Kč, jež zůstala sporná, neboť insolvenční správkyně ji na přezkumném jednání dne 29. 1. 2014 popřela s odůvodněním, že ujednání o vyúčtované smluvní pokutě není obsaženo v účastnické smlouvě, a proto na smluvní pokutu nevznikl nárok. Žalobkyně podala proti insolvenční správkyni žalobu o určení pravosti pohledávky.

2.         Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2014, č. j. 155 ICm 749/2014-41, zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně je v popřené výši 18 962,10 Kč jakožto nevykonatelná nezajištěná pohledávka zcela po právu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3.         Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně a dlužnice uzavřely 16. 5. 2011 účastnickou smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací k označeným telefonním číslům a 14. 7. 2011 smlouvu o poskytování služby Internet ADSL k označenému telefonnímu číslu (dále jen „účastnické smlouvy“). Smlouvy byly uzavřeny na dobu určitou, a to na 24 měsíců. Dlužnice uvedené účastnické smlouvy řádně neplnila a nehradila vystavená vyúčtování, žalobkyně proto přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty s odkazem na článek 8.2 všeobecných podmínek. Z účastnických smluv plyne, že pro případ porušení povinností vyplývajících z těchto smluv strany sjednaly smluvní pokuty, které jsou uvedeny ve Všeobecných podmínkách společnosti T-Mobile pro spotřebitele (dále jen „všeobecné podmínky“), v podmínkách služby Internet ADSL, v ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách, jež jsou součástí účastnické smlouvy. Pod smluvními ujednáními je drobným písmem uvedeno, že všeobecné podmínky jsou součástí účastnické smlouvy.

4.         Z všeobecných podmínek soud zjistil, že článek 8. upravuje smluvní pokuty a finanční vypořádání, v článku 8.2 je uvedeno, že nezaplatí-li účastník tři po sobě jdoucí vyúčtování nebo je-li v prodlení s úhradou jakéhokoliv svého peněžitého závazku déle než 90 dnů, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání účastnické smlouvy, přičemž tento součet se počítá za období od začátku suspendace (článek 7.), během níž vznikl nárok na smluvní pokutu, do konce sjednané doby trvání účastnické smlouvy. Rozhodující je měsíční paušál naposledy vyúčtovaný bez DPH.

5.         Insolvenční soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a dlužnicí byly platně uzavřeny účastnické smlouvy. Žalobkyně se domáhá určení pravosti jí přihlášené pohledávky ve výši 18 962,10 Kč představující vyúčtovanou smluvní pokutu s úrokem z prodlení podle článku 8.2 všeobecných podmínek, protože dlužnice neplnila povinnosti ze smlouvy. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dále též jen „nález“), který je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách, uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť ujednání o smluvní pokutě bylo pouze součástí všeobecných podmínek, jež nejsou opatřeny podpisem dlužnice, nikoli spotřebitelské smlouvy samotné, na níž připojila svůj podpis, a proto jde o ujednání neplatné podle ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Obsahuje-li účastnická smlouva ujednání, že pro případ porušení povinností vyplývajících z této smlouvy, sjednávají si účastníci smluvní pokutu, která je uvedena ve všeobecných podmínkách, v podmínkách služby Internet ADSL, v ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy, nejde o platné ujednání o smluvní pokutě, když ujednání je zcela neurčité, nelze z něho dovodit, za jakých konkrétních podmínek sankce vyúčtování smluvní pokuty nastane a v jaké konkrétní výši.

6.         K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

7.         Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a uvedl, že není důvodu odchylovat se od závěrů formulovaných v citovaném nálezu Ústavního soudu, podle nichž jde-li o spotřebitelskou smlouvu, ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojil svůj podpis). Přitom Ústavní soud tyto závěry přijal ve skutkově i právně obdobném případě sporné pohledávky z titulu smluvní pokuty obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách, na něž odkazovala smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací, což je smlouva spotřebitelská, u níž podle ustanovení § 56 obč. zák. platí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání k újmě spotřebitele. Ústavní soud zdůraznil, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné a složitě formulované formě dodavatel skryl ujednání pro spotřebitele nevýhodná, která mu mohou uniknout.

8.         Podle názoru odvolacího soudu závěr insolvenčního soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě obstojí i podle příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících zákonné náležitosti smlouvy o smluvní pokutě. V projednávané věci jde o smlouvy spotřebitelské a pohledávky z nich mohou být zajištěny i smlouvou o smluvní pokutě. Jednou ze základních náležitostí smlouvy o smluvní pokutě podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. je písemná forma a smlouva musí obsahovat výši pokuty nebo způsob jejího určení. Písemná forma podle ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. je zachována, je-li smlouva podepsána oběma jejími účastníky, a to na listině zachycující její obsah. Písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby. Požadavkům písemné formy smlouvy o smluvní pokutě nevyhovuje, pokud obě účastnice sice podepsaly smlouvu o poskytování služeb, která nezahrnovala obsah písemného projevu týkajícího se smluvní pokuty, ale pouze odkazovala na obchodní podmínky, jež spotřebitel nepodepsal.

9.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu písemného sjednání smluvní pokuty podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k možnosti sjednat si část smlouvy odkazem na smluvní podmínky, tedy na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, a též na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze uvádí, že dlužnice svým podpisem potvrdila, že dokumenty přiložené ke smlouvě převzala, seznámila se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí, proto je třeba aplikovat § 273 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a celé všeobecné podmínky považovat za součást účastnické smlouvy, která byla uzavřena písemně. Má za to, že výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 „je závazný jen pro účastníky řízení v judikovaném individuálním případě“ a že skutkový stav v projednávané věci je odlišný. Zdůrazňuje, že smluvní pokuta nebyla „schovaná“, naopak na ni žalobkyně upozornila přímo na formuláři, který dlužnice podepsala. Zmíněný formulář žalobkyně považuje za dostatečně přehledný. Spotřebitele je nutno „považovat jako spotřebitele bdělého“ a nemůže mu být poskytována bezbřehá ochrana.

10.       Dovolatelka namítá, že pokud smluvní pokuta byla sjednána a dlužníkovi vyúčtována před vynesením nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11, byla sjednána platně v souladu s ustálenou judikaturou. Dovolatelka je schopna na nález Ústavního soudu reagovat do budoucna, nikoliv však u již uzavřených smluv. Soudy tak v podstatě retroaktivně zasahují do smluvních záležitostí osob.

11.       Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a určuje se, že pohledávka žalobkyně popřená insolvenční správkyní na přezkumném jednání konaném 29. 1. 2014 je v popřené výši 18 962,10 Kč jakožto nevykonatelná nezajištěná pohledávka zcela po právu.

12.       Žalovaná považuje rozsudky soudů nižších stupňů za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

13.       Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, odkazuje-li spotřebitelská smlouva na smluvní pokutu obsaženou v několika jiných dokumentech, jež jsou součástí smlouvy, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

14.       Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

15.       V projednávané věci žalobkyně a dlužnice uzavřely dvě účastnické smlouvy, v nichž se dohodly, že jejich smluvní vztah se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Obě smlouvy jsou spotřebitelskými smlouvami ve smyslu § 52 obč. zák., neboť dlužnice smlouvy uzavřela jako spotřebitelka.

16.       Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Z ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu připojené.

Podle ustanovení § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2).

Podle ustanovení § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy [odstavec 3 písm. g)].

Z ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

17.       Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 formuloval závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

18.       V odůvodnění uvedl, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle (srov. bod 21 nálezu).

19.       I ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová (srov. bod 29 nálezu).

20.       Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení § 56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu obsaženého v odstavci druhém (jde o odstavec třetí) pod písmenem g) se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit (srov. bod 10 nálezu).

21.       Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu (srov. bod 30 nálezu).

22.       S ohledem na tyto závěry Ústavního soudu nelze přisvědčit dovolatelce, že strany si sjednaly smluvní pokutu přímo v textu předmětných smluv odkazem na všeobecné podmínky. Listina, na niž strany připojily svůj podpis, co do smluvní pokuty obsahuje toliko informaci, že „zájemce a T-Mobile si pro případ porušení povinností vyplývajících z Účastnické smlouvy sjednávají smluvní pokuty, které jsou uvedeny ve VPST, v podmínkách služby Internet ADSL, v Ceníku služeb nebo v dalších obchodních podmínkách, které jsou součástí Účastnické smlouvy“. Tvrzení žalobkyně, že „už tato formulace je sjednáním smluvní pokuty jako takové“, neobstojí. Z uvedeného ujednání pro strany nevyplývají žádná konkrétní práva ani povinnosti, není z něj patrno, splnění jaké konkrétní smluvní povinnosti je zajištěno smluvní pokutou v každém z uvedených dokumentů, ani výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Jde pouze o odkaz na  tři konkrétní dokumenty a na další, blíže nespecifikované obchodní podmínky, „které jsou součástí Účastnické smlouvy“, to vše bez označení konkrétních ustanovení, která se vztahují ke smluvní pokutě. Z textu smlouvy se nepodává, zda jsou ujednání o smluvní pokutě obsažena na více místech všeobecných podmínek a dalších uvedených dokumentů nebo jen v některém z nich. Ze smlouvy nelze zjistit ani to, jaké znění těchto dokumentů (ke kterému datu) bude v případě porušení té které povinnosti použito.

23.       Pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě ve všeobecných podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto s ohledem na § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné.

24.       Namítá-li dovolatelka, že všeobecné podmínky je třeba v souladu s ustanovením § 273 obch. zák. považovat za součást smlouvy, pak v situaci, kdy je jednou ze stran obchodního vztahu spotřebitel, lze citované ustanovení aplikovat jen se zřetelem na ustanovení na ochranu spotřebitele v občanském zákoníku.

25.       Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř.

26.       Jestliže dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, závěry tohoto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají, poněvadž vycházejí z odlišného skutkového stavu a Ústavní soud se v citovaném rozhodnutí posouzením platnosti prorogační doložky obsažené v obchodních podmínkách přiložených k leasingové smlouvě z pohledu ustanovení občanského zákoníku na ochranu spotřebitele nezabýval.

27.       Námitka dovolatelky, že závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 se nemohou týkat již uzavřených smluv, není důvodná. Otázkou dopadu nové judikatury na již vzniklé právní vztahy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 12. 3. 2008,  sp. zn. 29 Odo 1319/2006 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), v němž dovodil, že judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem, a názor, že účastník má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, a ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jeho rozhodnutí však rozhodování obecných soudů usměrňují.

28.       Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 5

 

Odpor proti platebnímu rozkazu nelze považovat za účast žalovaného na řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a to ani tehdy, uplatní-li v něm žalovaný věcnou obranu.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2784/2016)

 

I.          Dosavadní průběh řízení

1.         Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 88 659,78 EUR s příslušenstvím jako zaplacené kupní ceny za topné systémy, kterou má žalovaná žalobkyni vrátit v důsledku toho, že žalobkyně odstoupila od smlouvy ze dne 22. 3. 2013.

2.         Ve věci byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala dne 24. 6. 2015 odpor. V podání ze dne 27. 7. 2015 žalovaná uvedla, že soud nemá mezinárodní příslušnost k projednání daného případu. Součástí smlouvy jsou podle žalované její obchodní podmínky, podle nichž je k projednání věci příslušný obchodní soud v Mechelenu, Belgie. 

3.         Okresní soud ve Vsetíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. 8 C 69/2015-156, námitku žalované o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu zamítl.

4.         Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že obchodní podmínky jsou součástí smlouvy ze dne 22. 3. 2013, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Za této situace je s ohledem na sídlo žalované příslušným k projednání věci Okresní soud ve Vsetíně, podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a § 85 odst. 3 občanského soudního řádu.

5.         K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2016, č. j. 8 Co 54/2016-174, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

6.         Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda se jedná o vztah s relevantním mezinárodním prvkem. Dospěl k závěru, že tomu tak je, neboť společníky žalované jsou zahraniční subjekty. Situace, o kterou jde, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů, a proto je na místě použít úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále také jen „Brusel I bis“).

7.         Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uvedl, že „příslušnost procesního soudu posuzovaná v režimu nařízení (tedy Brusel I) může být založena postupem podle článku 24 tohoto nařízení (nyní čl. 26 nařízení Brusel I bis), tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu“.

8.         Žalovaná přitom ve věci nejprve podala odpor, ve kterém mj. uvedla, že žalobní nárok neuznává. Až následně v dalším podání uplatnila námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu prvního stupně s tím, že podle obchodních podmínek je sjednaným sudištěm obchodní soud v Mechelenu.

9.         V odporu proti platebnímu rozkazu žalovaná předestřela svou procesní obranu, tj. vyjádřila se k žalobě ve věci samé, aniž by nejpozději s tímto vyjádřením vznesla námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Odvolací soud proto uzavřel, že ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis se žalovaná řízení účastnila, a proto je pro určení mezinárodní příslušnosti soudu otázka, zda byly obchodní podmínky součástí smlouvy, irelevantní. Mezinárodní a místní příslušnost okresního soudu ve Vsetíně byla založena podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

 

II.        Dovolání a vyjádření k němu

10.       Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Žalovaná je toho názoru, že odpor není prvním úkonem ve věci samé, a proto v něm nebyla povinna vznést námitku mezinárodní nepříslušnosti soudu.

11.       Přípustnost podaného dovolání spatřuje žalovaná v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010. Uvedená rozhodnutí jasně stanovují, že námitka nepříslušnosti soudu musí být vznesena nejpozději při prvním procesním úkonu žalovaného ve věci samé, kterým však není odpor proti platebnímu rozkazu, ale vyjádření ve věci. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě vydání platebního rozkazu zůstává námitka nepříslušnosti soudu účastníku řízení zachována nejpozději do okamžiku právního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu. V případě žalované tedy nebyl takovým úkonem odpor, ale až podání žalované označené jako „odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu“.

12.       Žalovaná dále v dovolání cituje judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“), podle které „pokud není příslušnost soudu napadena před obranou ve věci samé, nemůže se tak v žádném případě stát poté, co jsou učiněna podání, která jsou podle národního procesního práva považována za první obranu adresovanou soudu, jenž se případu ujal“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981, ve věci C-150/80, Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi). Okamžik, kdy má být ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis vznesena námitka mezinárodní nepříslušnosti soudu, tedy podle SDEU nelze obecně učit, neboť se procesní pravidla v jednotlivých členských státech Evropské unie liší. Má se tak stát nejpozději při úkonu, který je dle národního práva považován za první obranu ve věci samé. Proto bylo potřeba vycházet z národní právní úpravy (§ 105 a § 106 občanského soudního řádu). Tuto národní úpravu podle žalované vykládají rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná výše v předchozím odstavci.

13.       Žalovaná je dále toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval zcela jinou situací – vůbec se nezabýval včasností uplatnění námitky nepříslušnosti v odporu proti platebnímu rozkazu.

14.       Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení změnil tak, že se řízení zastavuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15.       Žalobkyně s dovoláním nesouhlasila a navrhla jeho zamítnutí.

 

III.       Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

16.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

17.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.

 

IV.       Přípustnost dovolání

18.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20.       Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky včasnosti vznesení námitky mezinárodní nepříslušnosti soudu podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis v případě podání odporu proti platebnímu rozkazu. Uvedená otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena.

 

V.        Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

21.       Při zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky Nejvyšší soud vycházel z ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle nějž se uvedený zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

22.       Nejvyšší soud proto na věc aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), které má v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost před zákonem o mezinárodním právu soukromém (srov. čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie).

23.       Podle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný.

24.       Pravidlo příslušnosti v čl. 26 převáží nad ostatními pravidly soudní příslušnosti, a to včetně sjednané příslušnosti podle čl. 25 (srov. rozsudek SDEU ze dne 24. 6. 1981, ve věci C-150/80, Elefanten Schuh GmbH proti Pierru Jacqmainovi).

25.       Pojem „žalovaný se řízení před soudem účastní“ je třeba vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení. Jinak řečeno, žalovaný se řízení účastní tehdy, brání-li se věcně proti uplatněné žalobě. Článek 26 se však nepoužije tehdy, pokud se žalovaný účastní řízení jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu (srov. SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II, § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2965).

26.       Je tedy třeba objasnit, zda podání odporu proti platebnímu rozkazu (§ 172 a 174 o. s. ř.), ve kterém není vznesena námitka mezinárodní nepříslušnosti soudu, lze považovat za „účast žalovaného na řízení“ ve smyslu čl. 26 nařízení Brusel I bis.

27.       V rozsudku ve věci Elefanten Schuh (citován výše) SDEU uvedl, že námitku nepříslušnosti (ve smyslu článku 18 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, což je ustanovení v podstatě totožné s nynějším čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nelze vznést po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž byla věc předložena.

28.       Otázka, který úkon lze považovat za první úkon ve věci při rozhodování platebním rozkazem podle vnitrostátního práva, byla již v České republice řešena Nejvyšším soudem. Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 21. 3. 1955, sp. zn. Ncd 393/55, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/1955, učinil závěr k včasnosti námitky místní nepříslušnosti soudu (jenž je použitelný i za stávající právní úpravy při výkladu ustanovení § 105 odst. 1 věty první o. s. ř.), a to že odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel vznést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas, a že prvním procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon, který mu přísluší v řádném řízení, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu převedena. K tomuto názoru se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1455/2006, v němž dovodil, že prvním procesním úkonem, který účastníku přísluší, ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř., není odpor proti platebnímu rozkazu; byl-li účinkem podaného odporu platební rozkaz zrušen, zůstává žalovanému zachována námitka místní nepříslušnosti nejpozději do okamžiku prvního procesního úkonu, kterým se na soud obrací po zrušení platebního rozkazu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Na uvedeném nemění nic ani to, že v odporu proti platebnímu rozkazu již žalovaná vznesla i některé námitky ve věci samé.

29.       Za první úkon ve věci, tj. za první obranu adresovanou soudu, je tedy podle vnitrostátního procesního práva považován nikoliv odpor proti platebnímu rozkazu, ale až první procesní úkon, kterým se žalovaný na soud obrací po zrušení platebního rozkazu.

30.       Pro úplnost je třeba v kontextu evropského mezinárodního práva procesního dodat, že k obdobnému závěru dospěl SDEU při řešení otázky, zda lze za účast na řízení (ve smyslu článku 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, což je ustanovení prakticky totožné s čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis) považovat odpor proti evropskému platebnímu rozkazu. V rozsudku ze dne 13. 6. 2013, ve věci C-144/12, Goldbet Sportwetten GmbH proti Massimo Sperindeo, uvedl, že odpor proti evropskému platebnímu rozkazu, který neobsahuje námitku nepříslušnosti soudu členského státu, nelze považovat za účast v řízení. K tomu SDEU dodal, že není relevantní, zda žalovaný v rámci podaného odporu uvedl námitky týkající se věci samé.

31.       Svůj závěr SDEU odůvodnil tím, že pokud žalovaný ve svém odporu proti evropskému platebnímu rozkazu nenamítne nepříslušnost soudu členského státu původu, tento odpor nemůže vůči žalovanému vyvolat jiné důsledky, než jsou důsledky vyplývající z čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. Uvedené důsledky spočívají v tom, že se řízení o evropském platebním rozkazu ukončí a věc se automaticky převede do běžného občanského soudního řízení (pokud žalobce výslovně nepožádá, aby v takovém případě řízení skončilo). Opačné řešení vedoucí k tomu, že by byl odpor považován – neobsahuje-li námitku nepříslušnosti soudu členského státu původu – za účast v řízení ve smyslu článku 24 nařízení č. 44/2001 (nyní čl. 26 nařízení Brusel I bis), by důsledky odporu rozšířilo nad rámec důsledků, které jsou stanoveny v nařízení č. 1896/2006.

32.       Na uvedeném závěru podle SDEU nic nemění ani skutečnost, že žalovaný v rámci svého odporu proti evropskému platebnímu rozkazu uvedl důvody týkající se věci samé. Odpor, v němž jsou věcné námitky uvedeny, nelze pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu považovat za první obranu předloženou v rámci běžného občanského soudního řízení, které následuje po řízení o evropském platebním rozkazu. V tomto směru není podle SDEU možné použít závěry rozsudku SDEU ve věci Elefanten Schuh (srov. odst. 16 rozsudku ve věci Elefanten Schuh, ze kterého vyplývá, že k namítnutí nepříslušnosti soudu nemůže dojít po okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle vnitrostátního procesního práva považováno za první obranu adresovanou soudu, jemuž byla věc předložena). Žádné ustanovení nařízení č. 1896/2006 od žalovaného nevyžaduje, aby upřesnil důvody svého odporu, odpor tedy není určen k tomu, aby sloužil jako rámec pro obranu ve věci samé, ale k tomu, aby umožnil žalovanému nárok popřít.

33.       Z výše uvedeného pro nyní posuzovaný případ vyplývá, že odpor proti platebnímu rozkazu, byť by v něm žalovaný uplatnil věcnou obranu proti žalovanému nároku, nelze považovat za „účast žalovaného na řízení“ ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Závěr odvolacího soudu, podle nějž žalovaná námitku mezinárodní nepříslušnosti uplatnila pozdě, když ji nevznesla již v odporu, je proto nesprávný a dovolání je důvodné.

34.       V dalším řízení se při posouzení námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, vznesené žalovanou, bude třeba zabývat otázkou, zda je ve věci skutečně dán mezinárodní prvek jako jeden z předpokladů aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis. K tomu Nejvyšší soud dodává, že nesdílí názor odvolacího soudu na tuto otázku. Účastníky řízení jsou dvě právnické osoby se sídly v České republice, přičemž spojení osob, které se na nich účastní, se zahraničím, představuje zanedbatelnou okolnost, nepřiznávající tomuto sporu mezinárodní prvek.

35.       Pro posouzení otázky, zda je v řízení dán mezinárodní prvek, bude namístě zjistit, zda jsou součástí smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou obchodní podmínky žalované, které obsahují prorogační doložku ve prospěch obchodního soudu v belgickém Mechelenu. V případě, že odvolací soud dospěje k závěru, že obchodní podmínky žalované nejsou součástí uvedené smlouvy, pak mezinárodní prvek není dán. Pokud odvolací soud naopak shledá, že obchodní podmínky žalované obsahující prorogační doložku jsou součástí smlouvy, bude na místě položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Otázka, zda je mezinárodní prvek dán v případě, kdy prorogační dohodu uzavřou dvě strany s bydlištěm ve stejném členském státě, a to ve prospěch soudu jiného členského státu, nebyla totiž dosud SDEU řešena a je sporná (k tomu více SIMON, P. In: Občanský soudní řád II, § 201 až 376. Komentář. Citováno výše, s. 2959).

 

VI.       Závěr

36.       Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení.

37.       Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

 

 

 

Poř. č. 6         

 

Státní podnik je oprávněn domáhat se zřízení nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu podle § 151o odst. 3 obč. zák.; toto oprávnění není dotčeno vstupem státního podniku do likvidace.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015)

 

 

1.     Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. 3 C 89/2007-261, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 3 C 89/2007-286, a doplňujícího rozsudku ze dne 7. 6. 2013, č. j. 3 C 89/2007-293, zřídil ve prospěch vlastníka budovy bez č. p./č. e. umístěné na pozemku parc. č. 2559/5 a vlastníka budovy bez č. p./č. e. umístěné na pozemku parc. č. 2559/10 (dále jen „předmětné budovy“), vše zapsáno na LV č. 3089 pro obec a katastrální území K. H., vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. H., věcné břemeno spočívající v právu cesty (chůze a jízdy) přes pozemek parc. č. 2559/1 (dále jen „služebný pozemek“), zapsaný na LV č. 10 248 pro obec a k. ú. K. H., vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště K. H., a to podle geometrického plánu č. 2946-1112/2010 ze dne 26. 11. 2010, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a že žalobce je povinen zaplatit náhradu za zřízení věcného břemene 53 050 Kč k rukám žalované 1) a 53 050 Kč k rukám žalovaného 2) do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud prvního stupně zjistil, že k předmětným budovám ve vlastnictví státu není možný jiný přístup než přes pozemek žalovaných, smluvní zajištění přístupu není přitom možné, a proto dospěl k závěru, že přístup k předmětným budovám nelze zajistit méně zatěžujícím nástrojem než prostřednictvím zřízení věcného břemene na služebném pozemku. Při vymezení věcného břemene zohlednil znalecký posudek Ing. E. S., která vyšla z náčrtu uvedeného v příloze žaloby. Rozsah věcného břemene vymezený znalkyní je zcela přiměřený k nutnému přístupu k předmětným budovám, přičemž šíře 4 m odpovídá tomu, že průmyslové objekty je třeba obsluhovat nákladními vozidly, což vyžaduje i manipulační plochy pro otáčení vozidel. Takto vymezené věcné břemeno přitom nezatíží provoz celého areálu, neboť plocha zatížená věcným břemenem je již zpevněná, byla v minulosti k přístupu využívána a povahy a hodnoty ostatního majetku se v podstatě nedotkne. Vzhledem k tomu zřídil soud prvního stupně věcné břemeno chůze i jízdy bez omezení a přiznal každému z žalovaných náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 53 050 Kč; k této částce dospěl na základě znaleckého posudku Ing. J. L., přičemž znalcem zjištěnou částku považoval za přiměřenou.

2.         K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 30 Co 128/2013-330, a č. j. 30 Co 373/2013-330, změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích II. a III. o nákladech řízení (výroky I. a II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve výrocích I. a IV. v tom znění, že se z výroku I. vypouští výrazy „Česká republika“ (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Podle odvolacího soudu je žalobce věcně legitimován, neboť je příslušný hospodařit s předmětnými budovami ve vlastnictví státu a je oprávněn se účastnit řízení před soudy a jinými orgány týkajících se majetku státu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jsou naplněny podmínky pro zřízení věcného břemene, neboť žalobce nemá k předmětným budovám zajištěn přístup a ten nelze zajistit jinak, jelikož smluvní zajištění přístupu není možné pro nesouhlasné stanovisko žalovaného 2). Soud prvního stupně správně vymezil rozsah sporného práva cesty a správně také stanovil náhradu za zřízení věcného břemene, která odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud se vypořádal s námitkami uvedenými v  odvolání, které shledal jako neopodstatněné. Podle odvolacího soudu nelze přijmout závěr, že by předmětné budovy byly dostupné z veřejně používané komunikace. Věcné břemeno je zřízeno jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání předmětných budov a také náhrada za zřízení věcného břemene byla určena správně, když soud prvního stupně přihlédl k míře omezení žalovaných, přičemž právě stupeň omezení vlastnického práva měl vliv na určení výše náhrady. Byla zohledněna i skutečnost, že v současnosti je celý bývalý tovární areál nevyužívaný. K námitce, že nebyl brán ohled na možné budoucí využití továrního areálu, odvolací soud poukázal na to, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nevyloučil však, že by v budoucnu mohlo dojít k zániku věcného břemene.

3.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách, které nebyly doposud vyřešeny, případně se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce nebyl ve sporu věcně legitimován, neboť je státním podnikem v likvidaci, tudíž příslušnost k hospodaření s tímto majetkem je omezena pouze na úkony vedoucí k likvidaci daného státního podniku a předmět činnosti je omezen na úkony vedoucí k likvidaci. Žalobce tak není oprávněn realizovat úkony se tomu vymykající, prodlužující likvidaci, vyvolávající spory a vedoucí k vynakládání značných finančních prostředků na poskytování právních služeb. Za situace, kdy žalobce nepodniká, nemohly soudy poměřovat rozsah práv žalobce ve vztahu k omezení práv žalovaných. Žalobce není ve sporu ani „aktivně procesně legitimován“, neboť podat žalobu na zřízení věcného břemene může podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku pouze vlastník stavby. Pokud by soud shledal, že státní podnik má právo podat tento návrh, toto oprávnění se nevztahuje se na státní podnik v likvidaci. Žaloba dále nesplňovala požadavky vymezené občanským soudním řádem, neboť chyběl návrh, jak by mělo být věcné břemeno zřízeno, respektive jak by měla být cesta vymezena. To vše ponechal žalobce na soudu. Odvolací soud tuto námitku odmítl, nicméně jeho odkaz na judikaturu dovolacího soudu byl v dané věci nepřípadný. Je zcela v gesci žalobce, aby přesně definoval svůj požadavek. Měl přesně vymezit, zda požaduje průchod či průjezd, a když průjezd, tak jakými vozidly, jakým nákladem apod., jakož i další vymezení potřebná k posouzení věci. K tomu je třeba připojit přesné grafické vyznačení požadovaného omezení vlastnického práva žalovaných, a to formou oddělovacího plánu či jinou z forem nákresu. Zahajuje-li žalobce spor, aniž by v žalobě přesně konstatoval, co požaduje, logicky nemohl tuto věc projednat smírně předem, nýbrž až během sporu, a to za pomoci soudu. Žalovaný 2) se nemohl ani adekvátně bránit, což je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Omezení vlastnického práva žalovaného 2) formulované dokonce až následně za součinnosti soudu prvního stupně jej omezuje v jeho právu na majetek ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se s touto námitkou nevypořádaly a nezkoumaly rovnováhu práv žalobce a žalovaného 2), čímž zasáhly do práva žalovaného 2) na spravedlivý proces. Do něj bylo zasaženo i tím, že „žalobní žádost byla vytvořena až následně za součinnosti soudu“, což vytváří nerovnovážné postavení mezi účastníky řízení. Žalovaný 2) navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4.         Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný, odůvodnění shledává velmi pečlivé, hodnocení důkazů a právní posouzení přiléhavé a odpovídající judikatuře, a proto je dovolání nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu zjevně směřuje k zajištění spravedlivé ochrany jeho práv. Žalobce namítá vady dovolání spočívající v nevymezení rozsahu dovolání, dovolání ve vztahu k výroku I., II., IV. a V. považuje za nepřípustné pro plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nadto proti nim žalovaný 2) nevymezil ani otázky přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání není dána ani proti výrokům ve věci samé. Žalobce zpochybňuje dovolací argumentaci, zdůrazňuje především, že aktivní legitimace žalobce ve sporu se odvíjí od § 16 odst. 2 zákona o státním podniku, přičemž pokud by toto právo bylo žalobci odepřeno, nebylo by zřejmé, kdo by měl za stát coby vlastníka předmětných budov v řízení jednat. Zcela irelevantní je námitka, že žalobce je v likvidaci, neboť se domáhá zřízení věcného břemene ve prospěch státu, který v likvidaci není. Důvodná není ani námitka, že žaloba byla neprojednatelná a že bylo zasaženo do ústavně zaručených práv žalovaného 2). Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

5.         Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.

6.         Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

7.         Jelikož k pravomocnému rozhodnutí o zřízení věcného břemene nezbytné cesty došlo před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

8.         Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).

9.         Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10.       Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

11.       Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

12.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Ačkoliv dovolatel v dovolání explicitně nevymezil rozsah, v němž rozsudek odvolacího soudu napadá, Nejvyšší soud vyšel z obsahu dovolání, v němž námitky v zásadě směřují jen proti výroku III. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věcné břemeno podle § 151o obč. zák. zřízeno, a kterým byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za zřízení věcného břemene, a proto dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu jen v tomto rozsahu. Při posouzení, zda dovolatel v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání vymezil otázku přípustnosti dovolání, vyšel Nejvyšší soud z obsahu dovolání, z něhož se podávají konkrétní právní otázky, a proto neshledal, že by dovolání bylo již z tohoto důvodu nepřípustné. Dovolací soud posoudil jednotlivé právní otázky, přičemž shledal, že dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné.

13.       Žalovaný 2) v první řadě namítá nedostatek aktivní věcné i procesní legitimace státního podniku pro podání žaloby na zřízení nezbytné cesty podle § 151o obč. zák.

14.       Dovolání je v této otázce přípustné, neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na řešení této otázky založeno a dovolatel právní závěry přijaté odvolacího soudem napadá; není však důvodné.

15.       Tzv. věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva, kdy strany řízení jsou subjekty hmotněprávního poměru, o němž se v řízení jedná. Hovoří se o aktivní věcné legitimaci na straně žalobce a pasivní věcné legitimaci na straně žalovaného. Nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že žalobce není nositelem hmotněprávního oprávnění, a nedostatek pasivní věcné legitimace potom znamená, že žalovaný není nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li žalobce osobou podle hmotného práva oprávněnou, tedy není aktivně věcně legitimován, či není-li žalovaný osobou podle hmotného práva povinnou, tedy není pasivně věcně legitimován, jsou dány předpoklady pro zamítnutí žaloby [srovnej např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 Co 227/94 (publikované v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 3, str. 111)].

16.       Právní řád ovšem v některých případech umožňuje, aby se ochrany práva přináležejícího hmotněprávně oprávněnému domohla svým jménem jiná osoba, která není nositelem hmotněprávní povinnosti a ani to o sobě netvrdí, takže bez zvláštního zákonného oprávnění by musela být žaloba zamítnuta. Jedná se například o poddlužnickou žalobu podle § 315 o. s. ř. (srovnej např. Winterová, A. Civilní právo procesní. 6. vydání Praha: Linde, 2011, str. 139), případně o postavení insolvenčního správce v incidenčních sporech (§ 40 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, či o žalobu oprávněné osoby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu č. 177/2013 Sb. Výjimečně toto oprávnění může vyplývat i z ujednání stran, například podle § 530 odst. 1 obč. zák. může postupitel na žádost postupníka vymáhat svým jménem na účet postupníka postoupený nárok (obdobně § 1886 o. z.). Toto zvláštní oprávnění je zpravidla dáno na straně žalující, výjimečně však může být dáno i na straně žalované, jako je tomu u zmiňovaného insolvenčního správce. Právní nauka tento fenomén nazývá jako procesní legitimaci, která umožňuje výjimečně vyhovět žalobě v situaci, kdy na straně žalující či žalované není nositel práva či povinnosti, jež je předmětem řízení, což by jinak muselo vést k zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace (srovnej např. Winterová, A. Civilní právo procesní. 6. vydání Praha: Linde, 2011, str. 139, nebo Dvořák, B. § 90 (Účastníci řízení). In Lavický, P., et al. Civilní proces. I. Řízení sporné: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 377, marg. č. 6. Dvořák, B. Kolektivní ochrana práv a procesní legitimace. Acta Iuridica Olomucensia. Olomouc: Univerzita Palackého, 2016, roč. 11, č. 1, str. 61–67).

17.       Procesní legitimaci lze vymezit několika znaky. Prvním znakem je existence osoby, která vystupuje v řízení svým vlastním jménem, nejedná se tudíž toliko o zástupce tvrzeného nositele hmotného práva či povinnosti. Druhým znakem je, že se (a) žalobce domáhá přiznání nároku vůči žalovanému, který žalobci nepřináleží, nýbrž přináleží někomu jinému (skutečnému nositeli práva), přičemž žalobce to o sobě ani netvrdí, nebo že (b) žalobce vznese žalobu vůči osobě, která není nositelem tvrzené povinnosti, neboť nositelem má být někdo jiný (skutečný nositel povinnosti), přičemž žalobce to o žalovaném ani netvrdí. Třetím znakem je existence určitého titulu, který tuto osobu (procesně legitimovaného) opravňuje namísto žalobce či žalovaného v řízení vystupovat (srov. Coufalík, Petr. Je ustanovení § 20 odst. 2 OSŘ opravdu legislativní zmetek?. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2017, č. 2, str. 63–67).

18.       Procesní legitimace doplňuje věcnou legitimaci, to znamená, že v případě, že žalobu podá procesně legitimovaný, je třeba v rámci zkoumání důvodnosti žaloby zkoumat jak existenci zvláštního oprávnění k domáhání se nároku (procesní legitimace), tak i věcnou legitimaci. Věcná legitimace se v tomto případě nebude zkoumat ve vztahu k procesně legitimovanému, nýbrž ve vztahu k tvrzenému nositeli subjektivního práva (případně subjektivní povinnosti).

19.       Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.

20.       Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v řízení o zřízení věcného břemene nezbytné cesty je aktivně věcně legitimovaným vlastník stavby, pasivně věcně legitimovanými jsou potom vlastníci pozemků, přes něž má být věcné břemeno nezbytné cesty zřízeno.

21.       Podle § 20 odst. 2 o. s. ř. přiznává-li zvláštní právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost samostatně jednat před soudem ve věci týkající se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. o státním podniku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním podniku“), je podnik právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má podnik právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek.

Podle § 16 odst. 2 zákona o státním podniku podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.

Podle § 1 o. s. ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

22.       V posuzovaném případě je vlastníkem předmětných budov stát, a proto by v řízení nebyla dána aktivní věcná legitimace žalobce coby státního podniku, neboť státní podnik je podle § 2 odst. 1 zákona o státním podniku osobou odlišnou od státu. Na tom ničeho nemění ani § 2 odst. 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku, neboť z nich zřetelně vyplývá, že státní podnik má k předmětným budovám toliko právo hospodařit, nikoliv vlastnické právo. Na druhou stranu z dikce § 16 odst. 2 zákona o státním podniku, v níž je uvedeno, že státní podnik „vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není“, vyplývá, že právní úprava poskytuje státnímu podniku nejen právo hospodaření, nýbrž i zvláštní oprávnění se svým jménem domáhat v soudních řízení práv, která přináležejí státu coby vlastníkovi majetku, s nímž má státní podnik právo hospodařit; na toto oprávnění odborná literatura nahlíží jako na případ procesní legitimace (viz Coufalík, Petr. Je ustanovení § 20 odst. 2 OSŘ opravdu legislativní zmetek?. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2017, č. 2, str. 63–67). V daném případě se jedná o oprávněný zájem na zřízení nezbytné cesty, kterému poskytuje ochranu občanský soudní řád přímo prostřednictvím ustanovení § 1.

23.       To ostatně potvrzuje i judikatura dovolacího soudu, která umožňuje, aby se státní podnik domáhal vůči třetí osobě určení, že má k určité nemovitosti právo hospodaření [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97 (uveřejněný pod č. 54/2000 Sb. rozh. obč.), obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1539/98 (dostupné na www.nsoud.cz)], nebo naopak aby se třetí osoba vůči státnímu podniku domáhala určení svého vlastnického práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 20 Cdo 537/2001 (uveřejněný pod č. 65/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2191/2009 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 17, str. 639)]. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 905/2012 (uveřejněném pod č. C 12 055 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), Nejvyšší soud dovodil, že státní podnik je oprávněn se svým jménem domáhat vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba na úkor státu, potažmo státního podniku.

24.       Lze proto dovodit závěr, že státní podnik se může na základě zvláštního oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 16 odst. 2 zákona o státním podniku ve spojení s § 1 o. s. ř.  domáhat zřízení věcného břemene nezbytné cesty ke stavbám ve vlastnictví státu podle § 151o odst. 3 obč. zák.

25.       Tento přístup rovněž koresponduje se závěry uvedenými v usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014 (uveřejněném pod č. 29/2016 Sb. rozh. obč.), v němž Nejvyšší soud uvedl, že „nemá žádných pochyb o tom, že tam, kde řádnému využití majetku konkursní podstaty úpadce (stavby, která je nemovitou věcí) brání okolnost, že ke stavbě není zřízen přístup, má správce konkursní podstaty v mezích řádného udržování a správy majetku konkursní podstaty též právo postarat se o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty k takové stavbě. To platí tím více, že vzhledem k ustanovení § 14 odst. 1 písm. a)  ZKV přechází prohlášením konkursu právo nakládat se stavbou (nemovitou věcí) ve vlastnictví úpadce na správce jeho konkursní podstaty, takže úpadci samotnému po dobu trvání účinků konkursu nepřísluší právo domáhat se zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni cesty ke stavbě“.

26.       Na věcné legitimaci ničeho nemění ani námitka, že státní podnik je v likvidaci, tudíž jeho činnost je omezena kroky, které mají bezprostředně směřovat k likvidaci.

27.       Podle § 72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti. Při výkonu této působnosti plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti. Nové smlouvy může uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití, nejedná-li se o pokračování v provozu podniku. Likvidátor je oprávněn jednat jménem společnosti též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku.

28.       V posuzovaném případě podal za státní podnik žalobu na zřízení věcného břemene zástupce, jemuž byla likvidátorem udělena plná moc, a to z toho důvodu, že bylo třeba zajistit přístup k předmětným budovám. Podle žalovaného 2) však likvidátor k tomuto jednání nebyl oprávněn, neboť toto jednání nevede k likvidaci státního podniku, prodlužuje likvidaci, vyvolává spory a vyžaduje vynakládat značné prostředky na poskytování právních služeb.

29.       S uvedenými námitkami se nelze ztotožnit.

30.       Podle § 72 obch. zák. může likvidátor uzavírat i nové smlouvy, které jsou potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití. Jinými slovy likvidátor nemusí činit jen úkony, jimiž bezprostředně dojde ke zpeněžení majetku, nýbrž může činit i úkony, které jsou potřebné k tomu, aby hodnota majetku zůstala zachována či aby byl majetek lépe využitelný (k rozsahu oprávnění likvidátora jednat za státní podnik v likvidaci srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4747/2014, uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. obč.).

31.       Řízení v předmětné věci souvisí s likvidací. V dané věci žalobce hospodařil s předmětnými budovami, v nichž byl nejspíše i umístěn majetek, který podléhal likvidaci, přičemž bez odpovídajícího přístupu na pozemek by k řádné likvidaci nemohlo dojít. Likvidátor byl proto oprávněn učinit nezbytné úkony k tomu, aby mohl zajistit adekvátní přístup k předmětným budovám. Pokud se celý spor nepodařilo vyřešit dohodou, mohl likvidátor využít zákonných prostředků k tomu, aby se domohl přístupu k předmětným budovám. Ostatně jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud připustil zřízení nezbytné cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. na základě žaloby podané správcem konkursní podstaty [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014 (uveřejněné pod č. 29/2016 Sbírky rozh. obč.)]. Není přitom důvodu, proč by mělo být odlišně zacházeno s právnickou osobou v úpadku a s právnickou osobou v likvidaci. Námitka dovolatele proto není důvodná.

32.       Pro úplnost dovolací soud dodává, že na správnosti závěrů ničeho nemůže změnit ani okolnost, že v řízení jako účastník řízení nevystupoval přímo stát, který je vlastníkem předmětných budov, nýbrž toliko žalobce coby státní podnik, který disponuje ve vztahu k předmětným budovám toliko právem hospodaření. Z právní úpravy, zejména z ustanovení § 20 odst. 2 a z § 16 odst. 2 zákona o státním podniku, jakož i s ohledem na úzké vazby mezi státem a státním podnikem lze totiž dovodit zřejmou vůli zákonodárce, že v řízení ohledně majetku svěřeného státnímu podniku k hospodaření zcela postačuje, pokud bude účastníkem řízení toliko státní podnik, který by měl dostatečně hájit práva státu. I z výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu ke státnímu podniku potom vyplývá, že stát nemusí být účastníkem řízení [obdobně Hrušáková, M. – Šínová, R. § 20 (procesní způsobilost). In: David, L. – Ištvánek, F. Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 81, bod 10.]. V případě státního podniku se tak neuplatní závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014 (uveřejněném pod č. C 15 038 v Souboru), týkající se vymezení účastníků řízení v určovací žalobě podle § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi).

33.       Dovolatel dále namítal, že žaloba nesplnila požadavky stanovené občanským soudním řádem, neboť v ní chyběl návrh, jak mělo být věcné břemeno zřízeno, resp. jak by nezbytná cesta měla být vymezena.

34.       Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

35.       Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2007, 20, str. 760), dovodil, že „zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po přilehlém pozemku ke stavbě (§ 151o odst. 3 obč. zák.), představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Z toho plyne, že soud nemůže bez dalšího zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí popř. i za pomoci znaleckého posudku posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu (viz též dosud nepublikované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 19 Co 632/2005). Náhradu za zřízení věcného břemene soud určí a přizná i bez návrhu… Žaloba na zřízení práva cesty odpovídajícího věcnému břemeni je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno; jde-li o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývající z právního předpisu, je v takovém případě na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede, a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty“.

36.       V posuzovaném případě je z žaloby zřejmé, ke které stavbě a ke kterým pozemkům má být nezbytná cesta zřízena, přičemž žalobce navíc soudu předložil i nákres, kudy by mělo věcné břemeno vést s návrhem, aby soud nechal zpracovat geometrický plán se zaznačením věcného břemene. Náležitostí žaloby podmiňující její projednatelnost však není předložení geometrického plánu se zakreslením nezbytné cesty, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006. K uvedeným závěrům potom dovolací soud dospěl i v rámci dalších řízení, například v souvislosti s žalobou na vydání části pozemku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96 (uveřejněný pod č. 26/1998 Sbírky rozh. obč.)] či v souvislosti s žalobou na odstranění stavby [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4658/2007 (uveřejněné pod č. C 5486 v Souboru)]. Dovolací soud neshledal, že by žaloba trpěla jinými vadami, pro něž by byla neprojednatelná, a proto je námitka žalovaného 2) neopodstatněná.

37.       Nelze v této souvislosti souhlasit s žalovaným 2) ani v tom, že by soud nepřípustně napomáhal žalobci. Ten má totiž i nadále břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k hypotéze právní normy, z níž pro sebe dovozuje uplatněný nárok, tudíž jeho postavení v žádném případě není výhodnější než žalovaného.

38.       Pokud soud shledá naplnění hypotézy právní normy, z níž vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, je na soudu, aby zvolil to řešení, které se mu jeví jako nejsprávnější. Po žalobci pak nelze spravedlivě požadovat, aby měl objektivně a s jistotou předvídat, které z více možných řešení soud zvolí. Jestliže by totiž praxe striktně trvala na vázanosti soudu návrhem, musela by být zamítnuta každá žaloba, ve které by žalobní návrh nevystihl soudem preferované řešení, což by bylo v rozporu s cíli i základními principy občanského soudního řízení [srovnej Spáčil, J. „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Právní fórum, 2007, č. 8, str. 288].

39.       V neposlední řadě žalovaný 2) namítá, že nezbytná cesta jej omezuje v jeho právu na pokojné užívání majetku.

40.       Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí je v tomto ohledu v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

41.       Nejvyšší soud v rozhodovací praxi dovodil, že institut zřízení věcného břemene nezbytné cesty je v souladu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod, přičemž tyto závěry lze plně uplatnit i ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (uveřejněném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky; jde tu nejen o veřejný zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby. Tento veřejný zájem je vyjádřen i v § 86 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které vlastníkovi stavby ukládá veřejnoprávní povinnost v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a s rozhodnutím stavebního úřadu (stavební povolení, kolaudační rozhodnutí) udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost. Je zjevné, že splnění této povinnosti je ve veřejném zájmu a že je nelze zajistit bez přístupu vlastníka ke stavbě. Lze též dodat, že zajištění tzv. nezbytné cesty (cesty z nouze) je tradičním institutem občanského práva (srov. zákon č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, platný do 31. 12. 1950)“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013 (uveřejněný pod č. C 13 612 v Souboru)].

42.       Ačkoliv dovolací soud v minulosti shledal úpravu nezbytné cesty jako celek ústavně konformní, zdůrazňoval, že (a) zřídit věcné břemeno lze jen při naplnění všech zákonných předpokladů [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 (publikovaný pod č. C 3395 v Souboru)], že (b) věcné břemeno musí zatěžovat vlastníka co nejméně [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)], a že (c) ačkoliv to z právní úpravy nezbytné cesty přímo nevyplývá, musí být vlastníkovi pozemku, jehož vlastnické právo bylo omezeno, ex officio poskytnuta náhrada za omezení jeho vlastnického práva [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013 (uveřejněný pod č. C 13 612 v Souboru)].

43.       Soud prvního stupně vyšel z náčrtu plochy, která by měla být zatížena věcným břemenem, uvedeného v žalobě a nechal k němu vypracovat znalecký posudek. Rozsah věcného břemene znázorněný žalobcem měl za zcela přiměřený k nutnému přístupu k předmětným budovám, přičemž šíře pásu cca 4 m odpovídá tomu, že předmětné budovy je třeba obsluhovat nákladními vozidly. Následně soud prvního stupně stanovil náhradu za omezení vlastnického práva ve výši 106 100 Kč, kterou považoval za přiměřenou. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil, neboť k předmětným budovám není možné zajistit přístup pro odpor žalovaného 2) jinak než prostřednictvím věcného břemene, přičemž neshledal okolnosti, které by zřízení věcného břemene nezbytné cesty bránily. Ztotožnil se i s výší náhrady za zřízení věcného břemene nezbytné cesty.

44.       Žalovaný 2) závěry soudů obou stupňů nijak adekvátně nerozporuje, nýbrž toliko polemizuje se skutečností, že ve prospěch státního podniku, který je v likvidaci, bylo zřízeno věcné břemeno nezbytné cesty. Touto polemikou však dovolatel nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, nadto již výše bylo uvedeno, že zřízení věcného břemene může navrhnout jak státní podnik, který je k tomu procesně legitimován namísto státu, tak i právnická osoba, která je v době podání žaloby v likvidaci. Soudy obou stupňů přitom postupovaly v souladu se zákonem, jakož i s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když dovodily, že jsou naplněny všechny předpoklady pro zřízení věcného břemene, protože vlastník předmětných budov nemá k předmětným budovám přístup, přičemž tento přístup nelze zajistit jinak než věcným břemenem, když vymezily rozsah věcného břemene tak, aby co nejméně zasáhl žalované, a když za toto omezení uložily žalobci poskytnout žalovaným adekvátní náhradu. Dovolací soud tak neshledal, že by došlo k nepřiměřenému zásahu do práva na ochranu vlastnictví žalovaných zaručených v článku 11 Listiny a v článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto závěry soudů obou stupňů v dovolacím přezkumu obstojí.

45.       Jelikož dovolání žalovaného 2) je zčásti nepřípustné a zčásti nedůvodné a dovolací soud neshledal existenci vady řízení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

46.       Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného 2) bylo zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobce advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), neboť vyjádření k dovolání bylo odesláno do datové schránky 1. 4. 2015, částkou 2 500 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak je výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobce představována částkou 3 388 Kč.

47.       Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).

48.       Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.

 

Poř. č. 7

 

Ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. modifikuje rozsah (výši) zákonného ručení společníků za závazky společnosti při prohlášení konkursu na majitele společnosti; nestanoví další (novou) podmínku pro ručení společníků za závazky společnosti, spočívající ve včasném přihlášení pohledávky v konkursním řízení (nebo v insolvenčním řízení, ve kterém je úpadek společnosti řešen konkursem).

Nepřihlásí-li věřitel včas pohledávku za společností do konkursního řízení (nebo do insolvenčního řízení, v němž je úpadek společnosti řešen konkursem), ručí společníci společnosti za její závazek jen do výše, ve které by pohledávka věřitele nebyla uspokojena v konkursu, kdyby byla přihlášena včas.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5604/2015)

 

1.    Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 13. 2. 2015, č. j. 17 C 136/2014-81, (mimo jiné) uložil žalovaným (Ing. V. K. a I. K.), aby zaplatili žalobkyni (T. W. I. spol. s r. o.) společně a nerozdílně částku 159 360 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 16. 7. 2013 do zaplacení (výrok II.) a na náhradu nákladů řízení částku 45 722 Kč (výrok III.).

2.         Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

            [1]  Dne 2. 6. 2011 uzavřela žalobkyně (jako kupující) a společnost S., veřejná obchodní společnost (jako prodávající – dále též jen „společnost“) kupní smlouvu, na základě které společnost žalobkyni dodala zboží, jehož cenu ve výši 318 864 Kč žalobkyně uhradila. Následně žalobkyně reklamovala „část vadného plnění a společnosti jej vrátila“, přičemž společnost „akceptovala uplatněný nárok z vad a vystavila žalobkyni dne 30. 6. 2011 dobropis č. OF/334/11 na vrácení části kupní ceny ve výši 159 360 Kč“; na tento dobropis ale žalobkyni nic neuhradila.

            [2] Usnesením ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. KSOS 33 INS 20446/2011, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek společnosti a na její majetek prohlásil konkurs. Následně insolvenční soud usnesením ze dne 6. 3. 2012, č. j. KSOS 33 INS 20446/2011-P23-2, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2012, odmítl jako opožděnou přihlášku pohledávky žalobkyně za společností z titulu vrácení části kupní ceny.

            [3] Dopisem ze dne 5. 6. 2013 vyzvala žalobkyně žalované (jako společníky společnosti), aby jí zaplatili z titulu ručení za závazky společnosti částku 159.360,- Kč s příslušenstvím.

3.         Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 76 odst. 1, § 86, § 261 odst. 1 a 5, § 306 odst. 1 až 3 a § 409 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – měl žalobu za důvodnou. Přitom uzavřel, že společnost nesplnila svůj závazek vůči žalované z titulu vad plnění dle kupní smlouvy a neuhradila „dobropis“ ve výši 159 360 Kč. Žalovaní (jako společníci společnosti) ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně; ručitelský závazek přes výzvu nesplnili. Skutečnost, že žalobkyně nepřihlásila včas pohledávku za společností v insolvenčním řízení (její přihlášku insolvenční soud odmítl), přitom – pokračoval soud prvního stupně − nelze klást k tíži žalobkyně, neboť „tímto způsobem by došlo k výraznému a neoprávněnému zúžení možnosti věřitele uplatnit svůj nárok z titulu zákonného ručení (s tím, že není dána zákonná povinnost věřitele uplatnit svůj nárok za dlužníkem v insolvenčním řízení, pouze jsou stanoveny následky, pokud tak neučiní)“. 

4.         Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. 8. 2015, č. j. 15 Co 326/2015-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 159 360 Kč s příslušenstvím zamítl; dále uložil žalobkyni zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5.         Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010 (uveřejněný pod č. 21/2014 Sb. rozh. obč. - dále jen „R 21/2014“) a vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně – na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že uvedené ustanovení „upravuje ručitelský závazek společníka k věřiteli společnosti jako zajišťovací závazek vzniklý ze zákona pro období existence a hospodářské činnosti společnosti“. Přitom „modifikuje rozsah zákonného ručení společníků za závazky společnosti při prohlášení konkursu na majetek společnosti“ tak, že tito jako ručitelé odpovídají jen těm věřitelům, kteří se nejprve řádně pokusili uspokojit pohledávky z majetku úpadce v insolvenčním řízení, a to jen v rozsahu, v němž věřitelé nebyli (v insolvenčním řízení, v němž byl úpadek společnosti řešen konkursem) uspokojeni.

6.         Za nepřijatelný přitom považoval právní názor přijatý soudem prvního stupně, když za takové situace „by bylo pro věřitele vždy výhodnější pominout přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení, jehož výsledek je v okamžiku podání přihlášek nejistý, a mohl by nárok uplatnit přímo vůči ručícím společníkům“; ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. by se při tomto výkladu stalo nadbytečným.

7.         Jelikož v dané věci žalobkyně přihlásila svou pohledávku v insolvenčním řízení společnosti opožděně, pročež se k takové přihlášce v souladu s ustanovením § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nepřihlíží, odvolací soud uzavřel, že nemůže „se domoci“ své pohledávky ani z titulu ručení společníků společnosti. Proto považoval za nadbytečné zabývat se „skutkovou a právní rovinou hlavního závazkového vztahu“, tj. důvodností pohledávky žalobkyně vůči společnosti.

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „o rozsahu ručení společníků veřejné obchodní společnosti v průběhu konkursu nebylo doposud rozhodováno“.

9.         Dovolatelka nesouhlasí s výkladem ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák., jak jej provedl odvolací soud, a snáší argumenty na podporu závěru, podle něhož se dotčené ustanovení „týká pouze rozsahu plnění, jež může být uplatněno vůči ručitelům dlužníka, na jehož majetek je prohlášen konkurs“. Právní posouzení věci odvolacím soudem shledává rozporným s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013 (správně „ze dne 13. 8. 2013“), sp. zn. 32 Cdo 3738/2011, podle něhož společníci veřejné obchodní společnosti ručí společně a nerozdílně za její závazky celým svým majetkem a zánikem této společnosti jejich ručení nezaniká.

10.       Dále doplňuje, že „zánik pohledávky není rovněž spojován se zmeškáním lhůty uvedené v § 136 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona“, když „opožděné podání přihlášky pohledávky, resp. její nepodání, nemá za následek zánik hmotného práva (pohledávky), nýbrž má pouze procesní důsledky vyloučení z konkursního řízení (resp. neúčasti v něm)“. Potud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99.

11.       Právní posouzení věci odvolacím soudem podle názoru dovolatelky odporuje rovněž ustanovení § 183 insolvenčního zákona; navíc přihláška pohledávky do insolvenčního řízení má jen procesní povahu a touto přihláškou není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem.

12.       Konečně dovolatelka s poukazem na ustanovení § 170 insolvenčního zákona dovozuje, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka nezanikají pohledávky, které jsou vyloučeny z uspokojení v konkursu; takové pohledávky může konkursní věřitel i za trvání konkursu bez omezení uplatnit vůči úpadcovým ručitelům, jakož i vůči úpadcovým spoludlužníkům a jejich ručitelům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2169/2008, uveřejněný pod č. 77/2011 Sb. rozh. obč.).

13.       Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

14.       Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a požadují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

15.       Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelkou otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák., v daných souvislostech dosud Nevyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.

16.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17.       Podle ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. ustanovení upravující jednotlivé formy společností stanoví, v jakém rozsahu ručí společníci za závazky společnosti. Pro jejich ručení se použije obdobně ustanovení o ručení (§ 303 a násl.), pokud z jiných ustanovení tohoto zákona nevyplývá něco jiného. Je-li na majetek společnosti prohlášen konkurs, ručí společníci za závazky společnosti jen do výše, v níž věřitelé, kteří včas přihlásili své pohledávky, nebyli uspokojeni v konkursním řízení.

Podle ustanovení § 86 obch. zák. veřejná obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem. Společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.

Podle ustanovení § 173 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu, kdy insolvenční soud odmítl přihlášku pohledávky žalobkyně) věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3).

Podle ustanovení § 183 insolvenčního zákona přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z tohoto zajištění (odstavec 1). Přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně (odstavec 2). Osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy (odstavec 3).

18.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:

[1]   Institut ručení patří mezi specifické právní prostředky − zajišťovací instituty, které směřují k dosažení uspokojení, popřípadě alespoň k usnadnění uspokojení věřitele. Obecným cílem a funkcí právních prostředků zajištění závazků je „zlepšení“ postavení věřitele vůči jeho dlužníku zejména tím, že mu poskytují další zdroj pro uspokojení (tzv. náhradního dlužníka), nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna dlužníkem. Ručení má − obdobně jako další právní prostředky zajištění závazků − akcesorickou a subsidiární povahu. Subsidiarita ručení vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení zajištěné pohledávky, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je ručení zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Ručení má kromě zajišťovací také uhrazovací funkci, která po splatnosti zajištěné pohledávky vytváří zdroj uspokojení pohledávky věřitele v případě, že hlavní závazek nebude včas nebo řádně splněn (srov. např. důvody rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněného pod č. 76/2015 Sb. rozh. obč.).

[2]  Zákonné ručení společníků veřejné obchodní společnosti zajišťuje její závazek i v případě jeho přechodu na právního nástupce při přeměně společnosti. Ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. se použije i v případě,  že konkurs je prohlášen na majetek právního nástupce úpadce, jehož závazek je nadále zajištěn ručením společníků úpadce (srov. rozsudek ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2002, jakož i důvody rozsudků ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4193/2011 a sp. zn. 32 Cdo 3738/2011).

[3]  Pravidlo obsažené v ustanovení § 56 odst. 5 větě poslední obch. zák. modifikuje rozsah (výši) zákonného ručení společníků za závazky společnosti při prohlášení konkursu na majetek společnosti, ale zcela zjevně se nezabývá okamžikem „vzniku“ ručení těchto společníků, ani počátkem a během promlčecí doby k uplatnění nároku z titulu ručení společníků (viz důvody R 21/2014).

19.       Již na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. též např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008 a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, uveřejněných pod č. 84/2011 a 42/2014 Sb. rozh. obč.).

20.       Nejvyšší soud dále připomíná (a respektuje) judikaturu Ústavního soudu, ve které se zdůrazňuje, že v demokratickém materiálně pojímaném právním státě (jímž je též Česká republika, srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy), založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva a svobody korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Obecné soudy nejsou absolutně vázány doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

21.       Přitom Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09).

22.       Ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. je obsaženo v obchodním zákoníku již od jeho účinnosti, tj. od 1. 1. 1992; důvodová zpráva k návrhu zákona č. 513/1991 Sb. k dotčenému ustanovení mlčí.

23.       Literatura k výkladu ustanovení § 56 odst. 5 obch. zák. přistupuje rozdílně.

24.       Tak v díle Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 210, autoři zastávají názor, podle něhož při prohlášení konkursu na majetek společnosti je ručení společníků omezeno; z § 56 odst. 5 poslední věty obch. zák. a z příslušných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že věřitelé se mohou na ručících společnících obchodní společnosti v konkursu domáhat uspokojení v rozsahu, v jakém tito společníci ručí za závazky společnosti. Jestliže bude v konkrétním sporu na plnění žalována jak společnost jako přímý dlužník, tak společníci z titulu ručení a v průběhu sporu bude na společnost prohlášen konkurs, přerušuje se řízení pouze ve vztahu ke společnosti, nikoli však ve vztahu ke společníkům. Společníci by pak měli – pro případ, že budou uznáni povinnými žalované plnění poskytnout – přihlásit své případné pohledávky z titulu ručení do konkursu. Poté, co bude splněno rozvrhové usnesení, budou moci – nedosáhnou-li v konkursu uspokojení své pohledávky z titulu ručení v plném rozsahu – vymáhat poskytnuté plnění v rozsahu, ve kterém bylo (nebo mělo být) uhrazeno věřitelům v konkursu, zpět.

25.       Oproti tomu Eliáš, K. v článku Ručení společníků v osobních obchodních společnostech, uveřejněném v časopise Obchodní právo č. 12, ročník 1995, dovozuje, že v případě úpadku a prohlášení konkursu na majetek společnosti platí, že společníci ručí věřitelům společnosti jen za splnění těch pohledávek, které věřitelé do konkursu přihlásili (§ 22 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále jen „ZKV“) a jen v té míře, v níž věřitelé nebyli v konkursním řízení uspokojeni (srov. § 3 a násl. ZKV). Chtějí-li tedy věřitelé proti společníkům jako zákonným ručitelům se svými nároky nastoupit, musí je nejprve uplatnit v konkursu a vyčkat skončení konkursního řízení (§ 56 odst. 5 poslední věta obch. zák.)

26.       V díle Obchodní právo, MERITUM, ASPI, a. s., 2005, s. 197-198, autoři zastávají názor, podle něhož je ručení omezeno ve všech případech po ukončení konkursu na majetek společnosti; věřitelé se mohou domoci svých pohledávek z titulu ručení společníků, jen pokud své pohledávky včas do konkursu přihlásili a jen v tom rozsahu, v němž nebyli uspokojeni v konkursním řízení. Rovněž v díle Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 647, je dovozováno, že ručitelé v konečném důsledku odpovídají jen těm věřitelům, kteří se nejprve řádně pokusili uspokojit pohledávky z majetku dlužníka v insolvenčním řízení. K závěru o tom, že u všech společností je ručení omezeno pro případ, že bude na jejich majetek prohlášen konkurs, přičemž limit ručení určuje rozsah přihlášených pohledávek a celková suma, v níž věřitelé těchto pohledávek nebyli uspokojeni v konkursu, dospívají i Pokorná, J.; Kovařík, Z; Čáp, Z. a kol. in Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 269.

27.       Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle ustanovení § 85 odst. obch. zák. jsou statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti všichni společníci; společenská smlouva může stanovit, že statutárním orgánem jsou pouze někteří společníci nebo jeden společník. Přitom jsou to právě společníci veřejné obchodní společnosti, kteří mají (měli by mít) vliv na ekonomickou situaci společnosti a kteří tak „odpovídají“ za vznik stavu, kdy společnost není schopna plnit své závazky. V poměrech dané věci byli v rozhodné době (k datu uzavření kupní smlouvy a vzniku pohledávky) společníky společnosti (jen) oba žalovaní; statutárním orgánem byl první žalovaný.

28.       Současně v plném rozsahu setrvává na závěru, který formuloval již v R 21/2014 a podle něhož ustanovení § 56 odst. 5 věta poslední obch. zák. modifikuje rozsah (výši) zákonného ručení společníků za závazky společnosti při prohlášení konkursu na majetek společnosti. Jinými slovy, zmíněné ustanovení neurčuje pro takovou situaci další (novou) podmínku pro vznik (respektive existenci) ručení společníků za závazky společnosti, spočívající ve včasném uplatnění (přihlášce) pohledávky v konkursním řízení (rozuměj v řízení vedeném dle zákona o konkursu a vyrovnání nebo dle insolvenčního zákona, v nichž je řešen úpadek dlužníka konkursem).

29.       Ustanovení § 56 odst. 5 tak primárně upravuje (rozsah) zákonného ručení společníků za závazky společnosti, jejíž úpadek je řešen konkursem.

30.       Přihlásí-li věřitel včas do insolvenčního řízení (hlavního) dlužníka pohledávku, za jejíž splnění ze zákona ručí i společník dlužníka (v případě veřejné obchodní společnosti její společníci – viz ustanovení § 86 obch. zák.), je jeho postavení oproti stavu, kdy tak neučiní, z hlediska možného uspokojení pohledávky „silnější“ potud, že zaplacení pohledávky může dosáhnout ze dvou zdrojů, a to jednak z majetku dlužníka v konkursu, jednak vůči ručitelům.

31.       Rozsah zákonného ručení společníků v takovém případě závisí na tom, zda je (včas přihlášená) pohledávka v insolvenčním řízení zjištěna. Je-li tomu tak, společníci ručí za úhradu pohledávky v rozsahu, v němž nebyla uspokojena v insolvenčním řízení. Naopak, byla-li včas přihlášená pohledávka účinně popřena a věřitel nepodal žalobu o určení její pravosti, popřípadě insolvenční soud věřitelem podanou žalobu (pravomocně) zamítl, nastává situace, kdy byla otázka existence pohledávky za osobním dlužníkem (negativně) zodpovězena i pro společníky jako zákonné ručitele.

32.       V situaci, kdy věřitel nepřihlásí (ať již vůbec nebo včas) pohledávku do insolvenčního řízení hlavního dlužníka, jednak není existence takové pohledávky v insolvenčním řízení řešena, jednak je tím „oslabena“ pozice ručitele v tom směru, že z majetkové podstaty dlužníka v konkursu se takovému věřiteli nedostane (ani nemůže dostat) ničeho (taková pohledávka se v insolvenčním řízení neuspokojuje); ručitelský závazek tak co do výše nemůže být reálně „snížen“ o částku, která by věřiteli byla v konkursu vyplacena, přihlásil-li by v insolvenčním řízení pohledávku včas.

33.       Současně je (v obou shora zmíněných případech) nepochybné, že nelze předjímat výsledek insolvenčního řízení potud, zda se přihlášenému věřiteli opravdu dostane v konkursu alespoň částečné úhrady jeho pohledávky, popř. zda insolvenční soud nerozhodne o zrušení konkursu např. na základě zjištění, že je majetek dlužníka pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující [§ 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona].

34.       Má-li být vskutku dosaženo výsledku, který bude respektovat jak právo věřitele na zaplacení pohledávky, tak práva (zákonných) ručitelů na „snížení“ rozsahu ručitelského závazku o částku, které by se věřiteli dostalo v konkursu, nelze než uzavřít, že v případě, kdy věřitel včas nepřihlásí pohledávku za (hlavním) dlužníkem (veřejnou obchodní společností) do konkursního či insolvenčního řízení, ručí společníci dlužníka za závazek dlužníka jen do výše, ve které by tato pohledávka nebyla uspokojena v konkursu, kdyby byla řádně a včas přihlášena.

35.       Naopak právní názor zastávaný odvolacím soudem by ve svých důsledcích znamenal, že ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. upravuje novou podmínku pro další trvání ručitelského závazku společníků veřejné obchodní společnosti (spočívající ve včasném přihlášení pohledávky do konkursního či insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem), a to bez ohledu na skutečnost, zda by se věřiteli v konkursu vůbec jakéhokoli plnění dostalo. Ve svých důsledcích by pak znamenal neodůvodnitelné zvýhodnění společníků veřejné obchodní společnosti (jako zákonných ručitelů za závazky veřejné obchodní společnosti a osob majících vliv na ekonomickou situaci společnosti) na úkor věřitelů veřejné obchodní společnosti, kteří byli za včasné nepřihlášení pohledávky (do konkursního či insolvenčního řízení) postiženi již tím, že jejich pohledávka nebude v konkursu ani zčásti uspokojena z majetku (hlavního) dlužníka.

36.       Současně by striktní lpění na jazykovém výkladu dotčeného ustanovení znamenalo, že v případě, kdy věřitel včas přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení hlavního dlužníka, by na rozsah zákonného ručení společníků neměla vliv ani skutečnost, že taková pohledávka byla v insolvenčním řízení účinně popřena a věřitel nepodal (včas) žalobu na určení její pravosti, respektive taková žaloba by byla (pravomocně) zamítnuta.

37.       Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 8         

 

Provozovatelem letadla odpovědným objektivně za škodu způsobenou zvláštní povahou jeho provozu (§ 427 odst. 2 obč. zák.) je vlastník letadla, není-li v leteckém rejstříku uvedena jiná osoba jako provozovatel. Osoba odlišná od vlastníka může být provozovatelem letadla, ačkoliv v leteckém rejstříku zapsána není, jestliže zápis neodpovídá skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně letadla, má-li tato osoba k letadlu taková práva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej fakticky provozovat.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015)

 

 

1.     Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 19 C 156/2013-78, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 9. 2014, č. j. 19 C 156/2013-119, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům a) až e) po 192 000 Kč s příslušenstvím a žalobci f) 140 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z nesporného zjištění, že dne 28. 8. 2011 při letecké nehodě letounu typu Z 142 zahynul Mgr. L. B. Příčinou pádu letadla ve vlastnictví Aeroklubu České republiky byla nesprávná pilotáž V. K. v nižších letových hladinách, než stanoví letový předpis Ministerstva dopravy. Soud dospěl k závěru o objektivní odpovědnosti provozovatele letadla za vzniklou škodu podle § 427 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a za provozovatele označil žalovaný spolek (podle předchozí právní úpravy občanské sdružení), byť v leteckém rejstříku je jako provozovatel zapsán Aeroklub České republiky, o. s. Zápis provozovatele do leteckého rejstříku České republiky podle § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), je však pouze deklaratorní, a rozhodující je tak okolnost, že žalovaný měl na základě nájemní smlouvy možnost faktické dispozice s letadlem. Jelikož zesnulý neučinil nic, aby katastrofě zabránil, ačkoli byl zkušenějším pilotem než velitel letadla, shledal soud podle § 441 obč. zák. 20% spoluzavinění poškozeného a v tomto rozsahu snížil jednorázovou náhradu pozůstalých žalobců podle § 444 odst. 3 obč. zák. Naopak k moderaci podle § 450 obč. zák. neshledal důvod, neboť odpovědnost provozovatele letadla podle § 427 odst. 2 obč. zák. je koncipována jako objektivní s přihlédnutím k vyšší míře rizika, a okolnost, že zesnulý nastoupil do letounu ze své vůle, nebo že se vyhovující rozsudek dotkne činnosti žalovaného jako spolku, nepokládá soud za důvody zvláštního zřetele hodné.

2.         Krajský soud v Plzni k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 167/2014-144, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl, rozsudek ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný byl ke dni letecké nehody nájemcem letadla, a dospěl proto k závěru, že v důsledku toho byl i provozovatelem letadla (je ve věci pasivně legitimován), přestože v leteckém rejstříku byl jako vlastník i provozovatel zapsán Aeroklub České republiky. Z ustanovení § 4 a 5 zákona č. 49/1997 Sb. totiž plyne, že vlastníkem a provozovatelem mohou být dvě odlišné osoby, a jestliže zákon se zápisem těchto skutečností nespojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, jde o zápisy deklaratorní. Také z rámcové smlouvy o pronájmu uzavřené na období od 31. 3. 2007 do 31. 3. 2008 mezi Aeroklubem České republiky a jednotlivými leteckými občanskými sdruženími jako jeho členy vyplývá, že odpovědnost za provoz daného letadla přechází podepsáním předávacího protokolu na nájemce; ze shodných skutkových tvrzení účastníků podle soudu vyplývá, že takový vztah trval i v  období následujícím po datu skončení rámcové smlouvy. Pád letounu v malé výšce a nízké rychlosti v zatáčce bez potřebného výkonu motoru pak nepochybně souvisí se zvláštní povahou provozu letadla, proto za vzniklou škodu objektivně odpovídá podle § 427 odst. 2 obč. zák. jeho provozovatel. Žalovaný neprokázal, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, jestliže osobou, která s konečnou platností rozhodovala o tom, kdo poletí a jaká bude letová činnost, byl sám zesnulý v pozici zástupce vedoucího žalovaného. Odvolací soud označil za správný i závěr soudu prvního stupně o spoluzavinění usmrceného spolucestujícího, který neučinil nic k odvrácení nehody, ačkoliv vzhledem ke své kvalifikaci mohl vědět, že let probíhá v rozporu s leteckými předpisy. Ani odvolací soud neshledal důvody pro postup podle § 450 obč. zák.

3.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávně byla posouzena právní otázka pasivní legitimace žalovaného jako provozovatele letadla, jímž v dané době podle zápisu v leteckém rejstříku byl Aeroklub České republiky, což jasně plyne ze zákona č. 49/1997 Sb. V oblasti civilního letectví je nutno rozlišovat pojmy „provozovatel letadla“, jenž je spojen s jedním konkrétním letadlem, a „letecký provozovatel“, který provádí letecké činnosti, aniž by současně musel být provozovatelem určitého letadla. Odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku je přitom spojena s provozováním konkrétní věci, nikoliv s činností. Dovolatel dále namítá, že měl sice v roce 2011 uzavřenou nájemní smlouvu na předmětné letadlo, ale soud se s jejím obsahem vůbec neseznámil. Rozporuje také závěr odvolacího soudu o míře spoluzavinění zemřelého, z čehož dovozuje, že je oprávněn podat dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání vůči zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nakonec namítá, že v daném případě byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení jednorázového odškodnění pozůstalých podle ustanovení § 450 obč. zák., neboť při letecké nehodě bylo sice zničeno letadlo patřící Aeroklubu České republiky, ale ten nárok na jeho náhradu neuplatil, a protože případný neúspěch ve sporu byl měl pro žalovaného likvidační následky, ostatně již při podání dovolání čelil exekuci na svůj majetek. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.

4.         Žalobci ve vyjádření k dovolání odmítli závěr, že by otázka provozovatele podle § 427 obč. zák. byla v rozhodování dovolacího soudu otázkou neřešenou. Obecně je totiž provozovatelem vždy ten, kdo má faktickou i právní možnost dispozice s daným dopravním prostředkem, což soudy obou stupňů vyřešily s ohledem na skutková zjištění o existenci vztahu z nájemní smlouvy mezi vlastníkem letounu a žalovaným správně. Ztotožňují se se závěrem obou soudů, že zápis provozovatele do leteckého rejstříku má pouze deklaratorní charakter, podobně jako v případě zápisů členů orgánů obchodních korporací do obchodního rejstříku. Rozlišování mezi provozovatelem letadla a leteckým provozovatelem je irelevantní, protože žalovaný byl povinen plnit povinnosti provozovatele letadla podle zákona č. 49/1997 Sb., k čemuž se zavázal v rámci nájemního vztahu. Další námitky žalovaného také nemohou založit přípustnost dovolání, neboť není uvedeno, vůči konkrétně jaké judikatuře dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.

 

6.         Nejprve dospěl k závěru, že žalovaný není oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2014, č. j. 14 Co 167/2014-144, kterým bylo odmítnuto odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalovanému vyhověno. Dovolání je v této části tzv. subjektivně nepřípustné, neboť z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoliv účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Uvedeným výrokem však byla žaloba zčásti zamítnuta, a žalovaný proto nemůže jeho zrušením nebo změnou dosáhnout pro sebe příznivějšího postavení. Nejvyšší soud tudíž dovolání v tomto rozsahu odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace [§ 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.].

7.         Ve zbývajícím rozsahu je pak dovolání žalovaného přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky určení provozovatele letadla ve vztahu k zápisu v leteckém rejstříku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.

8.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

9.         Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

10.         Odpovědnost za škodu způsobenou dopravním prostředkem se řídí ustanovením § 420 obč. zák. o tzv. obecné odpovědnosti v případě porušení právní povinnosti (zákonem stanovených pravidel pro řízení, ovládání a jiné nakládání s vozidlem, letadlem či plavidlem) ze strany řidiče (pilota) vozidla či jiného prostředku (namísto řidiče za stejných podmínek odpovídá osoba, která jeho činnosti využívá ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák.  jako zaměstnavatel, zmocnitel či subjekt v postavení obdobném), a ustanoveními § 427 a násl. obč. zák., zakládajícími tzv. objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, vznikla-li škoda v důsledku projevů zvláštní povahy provozu vozidla. Soudy obou stupňů obecnou odpovědnost žalovaného nezkoumaly a dovodily jeho objektivní odpovědnost jako provozovatele letadla.

11.              Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.

12.              Podle této právní úpravy se k založení odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem těch přístrojů, jež jsou souhrnně a určitou zkratkou nazývány dopravními prostředky, nevyžaduje porušení právní povinnosti, jestliže byla škoda vyvolána zvláštní povahou provozu těchto zařízení. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§ 428 obč. zák.); zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, pohybují se zpravidla vyšší rychlostí a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci.

13.              Tento typ odpovědnosti je pak právě pro svůj objektivní (přísný) charakter vztažen nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která naplňuje znaky uvedené v jednom ze dvou odstavců citovaného ustanovení. Jde o provozovatele dopravy (§ 427 odst. 1 obč. zák.), který má v předmětu své činnosti dopravu či přepravu osob nebo nákladu a těmito činnostmi se organizovaně zabývá. Nejde-li o subjekt, který poskytuje dopravní služby, nese takto vymezenou odpovědnost i jiný provozovatel vozidla, letadla či plavidla (§ 427 odst. 2 obč. zák.), za nějž je třeba vždy považovat toho, kdo má trvalou možnost právní a faktické dispozice s tímto prostředkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2053/2005, publikovaný pod č. 15/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“), tedy osobu, která provozuje některý z vyjmenovaných dopravních prostředků bez ohledu na to, k jakému účelu jej používá.

14.              Předmětem činnosti žalovaného spolku v nyní projednávané věci je výkon různých leteckých činností při použití letadel, nikoliv však organizovaná dopravní či přepravní činnost, a protože tedy žalovaný není leteckým dopravcem, může jeho postavení provozovatele přicházet v úvahu jen ve smyslu ustanovení § 427 odst. 2 obč. zák., tedy v případě, že při nehodě použil její pilot letadlo, ke kterému měl žalovaný taková práva a oprávnění, umožňující mu s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej provozovat.

15.       Podle § 4 odst. 1 věty první zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění živnostenského zákona, ve znění účinném ke dni letecké nehody, tj. do 31. 5. 2015, tedy před novelou provedenou zákonem č. 127/2014 Sb. (dále též jen „letecký zákon“), letecký rejstřík České republiky (dále jen „letecký rejstřík“) je evidencí letadel, s výjimkou sportovních létajících zařízení, jejichž provozovatelem je fyzická osoba s trvalým pobytem nebo právnická osoba se sídlem v České republice. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení je letecký rejstřík veřejně přístupný seznam. Podle věty třetí téhož ustanovení se kromě jiného do leteckého rejstříku se zapisují tyto údaje o letadle: a) vlastník, b) provozovatel.

            Podle § 5a odst. 5 leteckého zákona proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis zástavního práva k letadlu do leteckého rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.

            Podle § 6 odst. 1 leteckého zákona provozovatel letadla zapsaného v leteckém rejstříku, vlastník letadla, zástavní věřitel a osoby, jichž se zápis v leteckém rejstříku týká, jsou povinni neprodleně ohlásit a doložit Úřadu pro civilní letectví veškeré změny údajů zapisovaných do leteckého rejstříku, a jedná-li se o právnickou osobu, přidělené identifikační číslo osoby, pokud nebylo obsaženo v žádosti o zapsání letadla do leteckého rejstříku.

16.       Z této úpravy je zřejmé, že letecký rejstřík je veřejný seznam, sloužící k evidenci letadel a potažmo k zabezpečení řádného a organizovaného výkonu řady činností spojených s provozováním civilního letectví v České republice. I když zápisy v leteckém rejstříku mají zásadně deklaratorní účinky a plynou z nich především právní důsledky ve veřejnoprávní sféře civilního letectví, má tento evidenční charakter průmět i do sféry občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 427 obč. zák., neboť je dokladem vlastnických a uživatelských vztahů k letadlům. Zákon totiž ukládá vlastníkům a provozovatelům ohlašovací povinnost k udržení souladu mezi skutečným stavem a údaji zapsanými v rejstříku; ze zákona přitom výslovně vyplývá, že vlastník a provozovatel letadla mohou být odlišné osoby, jak správně dovodil odvolací soud. Vzhledem k tomu, že Úřad pro civilní letectví provádí zápisy na základě údajů zainteresovaných osob, nelze garantovat stoprocentní správnost rejstříkových údajů. I proto nelze postavení provozovatele z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem letadla vyloučit automaticky tím, že dotčený subjekt není jako provozovatel letadla zapsán v leteckém rejstříku. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud v případě provozovatele silničního dopravního prostředku v rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, č. 31/2014 Sbírky, kde vyslovil, že v případě tzv. finančního leasingu vozidla vstupuje leasingový nájemce do postavení provozovatele vozidla, ač není jeho vlastníkem, právě pro rozsah práv a povinností ohledně vozidla, které jsou na něj vlastníkem přenášeny. Není důvod vykládat postavení provozovatele letadla odlišně.

17.       V první řadě je třeba zdůraznit, že jakoukoliv smlouvou nelze převést postavení provozovatele jako takové a tedy nelze ani tzv. převést odpovědnost za škodu, neboť podmínky jejího vzniku plynou ze zákona a povinnou osobou (škůdcem) je ten, kdo naplní zákonem vymezené znaky daného odpovědnostního typu, aniž by mohl předem tento právní důsledek přenést smluvně na jiného (srov. obdobně v případech objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti či sjízdnosti komunikace rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3217/2008, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1220/2010, publikované pod C 8352 a C 10784 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck). Lze ovšem ve vztahu mezi vlastníkem a osobou, jíž vlastník dopravní prostředek svěřil, převést řadu práv a povinností náležejících vlastníku na nájemce a tím mu dát postavení vlastnickému oprávnění se blížící, jako tomu bylo v odkazovaném rozhodnutí č. 31/2014 Sbírky. Vzhledem ke skutkovým odlišnostem je však třeba vidět rozdíl mezi smlouvou o finančním leasingu, předpokládající následný převod vlastnictví předmětného dopravního prostředku, který vlastník pořizuje a financuje právě za tímto účelem (proto citované rozhodnutí za provozovatele považuje přednostně leasingového nájemce, ledaže smlouva stanoví jinak), a smlouvou nájemní, kde se postavení nájemce zpravidla neblíží rozsahem vymezených práv a povinností postavení vlastníka (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 4. 1969, sp. zn. 8 Cz 4/69, č. 70/1969 Sbírky, podle nějž provozovatel půjčovny nepřestává být provozovatelem vozidel užívaných nájemci).     

18.              Lze proto uzavřít, že provozovatelem letadla ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. je zpravidla jeho vlastník, není-li v leteckém rejstříku uvedena jiná osoba jako provozovatel letadla. Výjimečně může být provozovatelem i osoba odlišná od vlastníka, přestože v leteckém rejstříku zapsána není. Neodpovídá-li totiž zápis skutečnému stavu věci a právním poměrům ohledně letadla, může mít postavení provozovatele i v rejstříku nezapsaná osoba, má-li ve skutečnosti k letadlu taková práva a oprávnění, jež jí umožňují s ním v dostatečně širokém rozsahu disponovat, užívat ho ke své činnosti a vlastním jménem jej fakticky provozovat. Nesprávnosti zápisu se však ani v občanskoprávních vztazích nemůže dovolávat v rejstříku zapsaná osoba (princip tzv. negativní materiální publicity zde na dovolatele nedopadá). Rozhodující okolností v takových sporných případech jsou konkrétní práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu těchto osob. U smlouvy o pronájmu letadla je pak vždy nutno individuálně posuzovat, zda vlastník na smluvního partnera převedl dostatečný rozsah práv k letadlu. Je přitom povinností žalobce, pokud se rozhodne uplatnit nárok vůči osobě nezapsané v leteckém rejstříku, aby ve sporu prokázal okolnosti svědčící o tom, že zápis v rejstříku neodpovídá skutečnému stavu a že jím označený žalovaný naplňuje znaky provozovatele letadla.

19.       V posuzované věci odvolací soud dovodil, že na žalovaného přešla odpovědnost za provoz daného letounu na základě rámcové smlouvy o pronájmu letadla uzavřené na období od 31. 3. 2007 do 31. 3. 2008. Nicméně ke dni 28. 8. 2011, kdy došlo k letecké nehodě, nebyly právní vztahy k letadlu (ani jejich obsah) doloženy a odvolací soud považoval za nesporné skutkové zjištění, že mezi Aeroklubem České republiky a žalovaným nájemní vztah i nadále trval. Závěr o existenci závazkového právního vztahu však není skutkovým zjištěním, nýbrž právním posouzením zjištěného obsahu ujednání, který může být případně podložen i shodným skutkovým tvrzením účastníků; shodná tvrzení účastníků se ale nemohou týkat řešení právních otázek. Kromě toho nebyla nikterak konkretizována práva a povinnosti z takto dovozeného vztahu plynoucí, takže odvolací soud neměl dostatečný poklad pro závěr, že žalovaný byl nadán ve vztahu k havarovanému letadlu takovým rozsahem práv a povinností, který by zakládal jeho postavení provozovatele letadla, ačkoliv v leteckém rejstříku jím byl deklarován jiný subjekt.

20.       Je tedy zřejmé, že odvolací soud neměl pro řešení právní otázky pasivní legitimace žalovaného dostatečný skutkový podklad a že z tohoto důvodu je právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto jeho rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrzen (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

21.       Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud v dalším řízení objasní právní vztahy k letadlu v době havárie, vyloží obsah oprávnění žalovaného k letadlu a v případě, že nájemní smlouvou na něj byla převedena práva a povinnosti srovnatelné s okruhem práv a povinností ve věci publikované pod č. 31/2014 Sbírky, může dovodit objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu § 427 odst. 2 obč. zák. Nepřehlédne přitom, že odpovědnost subjektu (občanského sdružení či spolku), který není provozovatelem letadla, může při vzniku škody způsobené zaviněným porušením právní povinnosti při řízení letadla ze strany pilota, který je jeho členem, vést za podmínek § 420 odst. 2 obč. zák. i k obecné odpovědnosti takového subjektu za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014). Žalobci nejsou povinni svůj nárok právně kvalifikovat a obsahuje-li žaloba skutková tvrzení umožňující podřazení pod ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., je soud povinen zvážit, zda jsou podmínky pro jeho aplikaci ve sporu proti žalovanému dány. 

 

Poř. č. 9

 

Náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů, soud určí ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému zřizuje věcné břemeno; v tomto případě nelze při stanovení náhrady vycházet z jiných okolností věci.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4079/2016)

 

1.         Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 12 C 53/2010-638, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 11. 2015, č. j. 12 C 53/2010-681, zřídil ve prospěch každého provozovatele letiště V. věcné břemeno provozování letiště podle § 30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o civilním letectví“ nebo „ZCL“), a to podle podmínek stanovených pro provozování letiště tímto zákonem. Zatížený je pozemek v podílovém spoluvlastnictví žalovaných o výměře 3 408 m2, který je součástí parcely č. 1138/1, zapsané na LV 483 pro katastrální území D., obec V., Katastrálním pracovištěm B., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, jak je označen geometrickým plánem, tvořícím nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Jako náhradu za zřízení věcného břemene uložil žalobkyni povinnost platit žalovanému a žalované společně a nerozdílně 350 Kč ročně (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2.         K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 20 Co 459/2015-746, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že náhrada za zřízení věcného břemene činí 13 000 Kč ročně pro každého z žalovaných (výrok I.). Výroky II. - IV. rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

3.         Spor se týkal pozemku žalovaných (označeného geometrickým plánem jako část „g1“ parcely č. 1138/1), který je užíván jako letiště. Pozemky letiště jsou pro tyto účely od roku 1993 vymezeny v platném územním plánu města. Od roku 1998 bylo provozování veřejného vnitrostátního letiště povoleno na dobu neurčitou původnímu žalobci – Aeroklubu V. Protože vlastníci letištních pozemků vypověděli původnímu žalobci smlouvy, na základě kterých pozemky užíval pro provozování letiště, a protože jednání o dohodě k užívání pozemků nebyla úspěšná, podal 19. 2. 2010 žalobu na zřízení věcného břemene letiště podle § 30a ZCL. Rozhodnutím Ministerstva obrany – odboru civilního letectví bylo (právní moc 18. 3. 2010) povolení k provozování letiště původnímu žalobci zrušeno (z důvodu nedořešených vlastnických či užívacích vztahů k letištním pozemkům) a až do rozhodnutí Ministerstva dopravy z 10. 6. 2014, kterým bylo provozování letiště V. povoleno městu V., bylo letiště navzdory požadavku § 25b ZCL bez provozovatele. Zájem na provozování letiště vyslovili město V., složky Integrovaného záchranného systému, Ministerstvo dopravy i některé soukromé společnosti. Existenci letiště podporuje rovněž Politika územních rozvoje z roku 2008.

4.         Soud prvního stupně se podrobně věnoval otázce veřejného zájmu na zřízení věcného břemene, přičemž dospěl k závěru, že veřejný zájem na zřízení letiště převažuje nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku. Protože se provozovateli letiště nepodařilo užívací právo k letištnímu pozemku získat dohodou, shledal naplnění podmínek pro zřízení věcného břemene podle § 30a odst. 1 ZCL a žalobě vyhověl. Náhradu za zřízení věcného břemene určil podle § 30a odst. 2 ZCL jako roční plnění odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku zatíženému věcným břemenem.

5.         Odvolací soud vyhověl návrhu původního žalobce ze dne 11. 4. 2016, aby na jeho místo do řízení vstoupilo město V. jako nový provozovatel letiště. Vyšel ze shodných skutkových zjištění a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením, pokud se týká splnění podmínek pro zřízení věcného břemene. Nesprávné právní posouzení však shledal v rozhodnutí o výši náhrady. Ani jeden z vypracovaných znaleckých posudků nevycházel z porovnání srovnatelných pozemků, proto není možné z jejich závěrů vycházet. Je navíc třeba přihlédnout k tomu, že pozemky žalovaných nejsou zřízením věcného břemene pouze omezeny, ale je fakticky znemožněno je užívat, když není možné užívat je k jinému účelu, než vzletu a přistávání letadel. Odvolací soud proto stanovil náhradu za zřízení věcného břemene podle své úvahy s odkazem na judikaturu k § 135c odst. 3 a § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále „obč. zák.“).

6.         Proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání jak žalobkyně (dále také „dovolatelka“), tak žalovaní (dále také „dovolatelé“).

7.         Žalobkyně v dovolání uvádí, že napadá část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě za věcné břemeno. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.“) Rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

8.         Neřešená je otázka, jakým způsobem má být stanovena náhrada za zřízení věcného břemene, konkrétně, zda může být stanovena volnou úvahou soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně stanovil náhradu za zřízení věcného břemene podle své úvahy, ačkoliv podle § 30a ZCL měl náhradu stanovit ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému se věcné břemeno zřizuje; jinou možnost zákon nepřipouští. Kdyby dovolací soud dospěl k výkladu, že náhradu za zřízení věcného břemene lze stanovit i jinak, bylo by napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (odkazuje např. na rozhodnutí ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1966/2006, nebo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4532/2010 ze dne 3. 2. 2011). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, ale musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku. Aplikaci § 136 o. s. ř. nelze odůvodnit tím, že závěry znaleckých posudků jsou věcně nesprávné. Navrhuje proto rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

 9.        Žalovaní napadají rozsudek krajského soudu v plném rozsahu a uplatňují shodný dovolací důvod jako žalobkyně. Tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že zřízením věcného břemene jsou omezeni v užívání pozemku celého, nikoli jen předmětné části, protože zbylá část pozemku, která sama není letištním pozemkem, je zatížena ochranným pásmem letiště. Zřízením věcného břemene tak došlo k faktickému omezení vlastnického práva k celému pozemku. Nesprávný je rovněž závěr o veřejném zájmu na provozování letiště, protože soud k takovému závěru dospěl na základě „lživých výroků“ žalobce. Ani z ostatních důkazů veřejný zájem na provozování letiště nevyplývá. Navrhují zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10.       Vyjádření nepodal žádný z účastníků řízení.

11.       Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále taky jen „o. z.“), neboť podle § 3028 odst. 1 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12.       Zřízení věcného břemene posuzoval Nejvyšší soud podle zákona č. 89/2012 Sb., neboť se jedná o rozhodnutí konstitutivní, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, tedy je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 992/2011).

Dovolání žalobkyně:

13.       Po zjištění, že dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

14.       Otázka způsobu stanovení náhrady za zřízení věcného břemene letiště podle zákona o civilním letectví nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

15.       Podle § 30a odst. 2 zákona o civilním letectví „za zřízení věcného břemene provozování letiště náleží vlastníku pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, ze strany provozovatele letiště náhrada. Náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště soud určí jako roční plnění, a to ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému se zřizuje věcné břemeno. Náhrada je splatná nejpozději do 31. prosince příslušného kalendářního roku, není-li v rozhodnutí o zřízení věcného břemene stanoveno jinak. Vlastník pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, a provozovatel letiště si mohou písemně sjednat jinou výši ročního plnění a jeho dřívější splatnost. Soud na žádost provozovatele letiště nebo vlastníka pozemku, ke kterému bylo zřízeno věcné břemeno, rozhodne o změně výše náhrady, pokud se podstatně změnily okolnosti, za nichž byla výše náhrady určena nebo sjednána“.

16.       Z toho je patrné, že věcné břemeno podle zákona o civilním letectví je svým obsahem věcným břemenem (služebností) podle § 1257 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále taky jen „o. z.“), neboť se konstituuje rozhodnutím soudu jako věcné právo k věci cizí, které postihuje vlastníka tak, že musí ve prospěch jiného (zde provozovatele letiště) něco trpět nebo něčeho se zdržet. Jedná se o věcné břemeno zřízené rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 1260 odst. 1 o. z.).

17.       Právní režim věcných břemen zřízených na základě zákona se řídí obecnou občanskoprávní úpravou jen v otázkách neupravených speciálními veřejnoprávními předpisy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007). Proto obsahuje-li zákon o civilním letectví vlastní úpravu náhrady za zřízení věcného břemene, jedná se o normu speciální, která má před obecnou úpravou občanského zákoníku aplikační přednost. Obecnou úpravou se řídí jen otázky zákonem o civilním letectví neupravené; proto v tomto případě nelze použít judikaturu týkající se výše náhrady za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3, resp. § 135c obč. zák.

18.       Náhradu za zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a zákona o civilním letectví určí soud ve výši odpovídající místně obvyklému nájemnému k pozemku, ke kterému se zřizuje věcné břemeno; v tomto případě nelze při stanovení náhrady vycházet z jiných okolností věci. To, že zřízením věcného břemene bude vlastník plně vyloučen z užívání svého pozemku, zohledňuje zákon tím, že stanoví náhradu ve výši nájemného – pronajatý pozemek nemůže vlastník také v zásadě užívat. Skutečnost, že jde o nucené omezení vlastnického práva, není důvodem pro zvýšení zákonem stanovené náhrady, neboť zákonodárce přímo stanovil, že takto náhradu určí soud, tedy bral již při zvažování formy náhrady do úvahy, že nejde o omezení dobrovolně přijaté.  Odvolací soud tak určil náhradu za zřízení věcného břemene v rozporu se zákonem o civilním letectví, a již proto je dovolání důvodné.

19.       Napadené rozhodnutí je také v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 127 o. s. ř., potažmo § 136 o. s. ř., když závěry znaleckých posudků – podle jeho názoru nesprávné – nahradil vlastní volnou úvahou.

20.       K posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud podle § 127 odst. 1 o. s. ř. odborné vyjádření; není-li to postačující nebo je-li pochybnost o správnosti odborného vyjádření, ustanoví znalce. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.

21.       Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

22.       Nejvyšší soud vychází z toho, že výše obvyklého nájemného je skutková otázka, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí ve smysl § 127 odst. 1 o. s. ř. Pro stanovení ceny obvyklého nájemného je proto zpravidla úkolem soudního znalce (viz obdobně usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006).

23.       Podle ustálené judikatury pochybnost odvolacího soudu o věcné správnosti znaleckého posudku, jímž je stanovena obvyklá výše nájemného, nemůže být nahrazena jeho vlastním názorem. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku. Také úvaha podle § 136 o. s. ř., musí být podložena zjištěním konkrétních skutečností o výši nájemného v daném místě a čase; až na jejich základě lze úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. založit (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010). Má-li soud poznatky, které správnost rozsudku zpochybňují, musí je znalci předestřít a žádat vysvětlení.

24.       Nahradil-li odvolací soud pro pochybnosti o správnosti znaleckých posudků jejich závěry vlastním zjištěním, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.

25.       Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o zřízení věcného břemene za náhradu je rozhodnutím konstitutivním – za zřízení věcného břemene omezujícího vlastníka pozemku náleží vlastníkovi pozemku náhrada a soud tak vždy rozhodne o zřízení práva a o náhradě za omezení vlastnického práva jedním rozhodnutím. 

26.       V dalším řízení ve věci odvolací soud určí za pomoci znalce obvyklé roční nájemné způsobem určení obvyklé ceny podle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Při tom je nutné vycházet ze zjištěné výše ročního nájemného sjednaného při nájmu stejných, popřípadě obdobných nemovitostí v předmětném roce (v tomto případě letištních pozemků)․Kritérium stejnosti, popř. obdobnosti nemovitosti vyžaduje znát nejen stav a umístění posuzované nemovitosti, nýbrž také stav a umístění nemovitostí srovnávaných. Bez zjištění těchto údajů není totiž nezbytné porovnání možné (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2009, č. j. 30 Ca 127/2008-50, publikovaný pod č. 2360/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).

Dovolání žalovaných:

27.       Dovolání žalovaných není přípustné.

28.       Žalovaní výslovně neuvádějí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání se nicméně podává, že důvodem přípustnosti dovolání je rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud se nezabýval námitkou, že zřízení věcného břemene fakticky znemožní užívání celého pozemku, a náhrada by se proto měla vztahovat i na zbytek pozemku dovolatelů; přesto, že dovolatelé uplatnili námitku již v průběhu řízení před soudem prvního stupně.

29.       Uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť stanovení náhrady za zřízení věcného břemene je v této dílčí otázce v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

30.       Předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem letiště podle § 30a odst. 2 ZCL, nikoli ochranným pásmem letiště podle § 37 odst. 1 ZCL. Řízení v této věci se týká výhradně pozemku označeného geometrickým plánem jako „g1“, tedy pouze té části parcely č. 1138/1, která je zatížena věcným břemenem letiště. Náhrada za omezení vlastnického práva náleží v případě každého z takto zatížených pozemků zvlášť. Zatímco náhradu za zřízení věcného břemene stanoví soud při jeho zřízení podle § 30a ZCL, náhrady za omezení vlastnického práva zřízením ochranného pásma letiště se účastník musí domáhat samostatně; lze ji, odůvodňují-li to okolnosti dané věci, poskytnout na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť zákon o civilním letectví poskytnutí náhrady neupravuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 20/2014 na str. 719).

31.       Konečně k námitce, že žalobce neprokázal veřejný zájem na zřízení věcného břemene letiště, z obsahu dovolání je zřejmé, že navzdory uplatněnému dovolacímu důvodu žalovaní zpochybňují výhradně skutková zjištění nalézacích soudů. To činí zejména tvrzením, že Policie České republiky a Hasičský záchranný sbor letiště V. ke svým účelům vůbec nepotřebují. Z vyjádření těchto subjektů naopak vyplývá, že na existenci letiště mají zájem, a že pro určité činnosti, zabezpečované Hasičským záchranným sborem, se letiště jeví nepostradatelné.

32.       Dovolací soud je však zjištěným skutkovým stavem vázán. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud nezjistil, že by při zjišťování skutkového stavu byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody žalovaných, tedy i právo na spravedlivý proces

33.       Protože dovolání žalovaných není přípustné, dovolací soud ho podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

 

 

 

Poř. č. 10

 

K vyřízení reklamace podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady; předložení věci v určeném místě k takovému posouzení není vždy nezbytné.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2694/2016)

 

1.       Ve výroku označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 12. 5. 2015, č. j. 11 C 72/2014-134, kterým Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (změněnou v odvolacím řízení), jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 92 006 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (oproti povinnosti vydat žalované „dřevěný koupací sud“), a žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 69 537,70 Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že existencí vytčené vady předmětu koupě pro účely aplikace ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se musí soud vždy zabývat. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal bezvýslednost reklamace z důvodu neposkytnutí součinnosti žalovanou. Pokud setrvala na požadavku, aby žalobce (kupující) dopravil předmět koupě do jejího sídla, nelze dovodit její pochybení; jiný způsob přepravy koupené věci žalované ani posouzení vytčené vady v místě dodání nebyly stranami dohodnuty. Náklady na dopravu i případné další nároky, které by vznikly žalobci v souvislosti s uplatněním vad, by musel nahradit ten, kdo za vady odpovídá. „Fikce subjektivní neodstranitelnosti vady“ ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nenastala; žalobce tedy – uzavřel odvolací soud – neměl právo od kupní smlouvy odstoupit a požadovat vrácení kupní ceny oproti vydání předmětu koupě.

2.         Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž vyslovil nesouhlas s úvahou týkající se prokazování existence tvrzené vady předmětu koupě (spjatou s absencí poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu) a zpochybnil závěr, podle něhož reklamace (vytknutí vady) nebyla řádná, jestliže nedopravil (nezajistil přepravu) věci žalované („koupací sud vážící 350 kg o rozměrech 250 cm v průměru“). Z občanského zákoníku ani ze zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, nelze dovodit povinnost reklamujícího dopravit předmět koupě do sídla nebo provozovny prodávajícího. Při zvážení všech okolností případu (charakter zboží, náročnost při manipulaci a přepravě) by takový požadavek byl v daném případě vůči spotřebiteli nespravedlivý. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3.         Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

4.         Dovolání je přípustné (§ 237, § 239 o. s. ř.); rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, totiž závisí na řešení otázky hmotného práva (způsob reklamace vady věci se zřetelem k požadavku umožnit odborné posouzení její existence), která – v daných souvislostech – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 

5.         Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

6.         Podle § 625 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), se práva z odpovědnosti za vady uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Je-li však v záručním listě uveden jiný podnikatel určený k opravě, který je v místě prodávajícího nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu u podnikatele určeného k provedení záruční opravy. Podnikatel určený k opravě je povinen opravu provést ve lhůtě dohodnuté při prodeji věci mezi prodávajícím a kupujícím.

7.         Podle § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je s výjimkou případů, kdy je k provedení opravy určena jiná osoba, prodávající povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání. Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje; a dále potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy (odstavec 1). Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit (odstavec 3).

8.         Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že na základě objednávky z 2. 5. 2013 – potvrzené 7. 5. 2013 – dodala žalovaná 13. 6. 2013 žalobci „dřevěný koupací sud“ o průměru 250 cm vážící 350 kg s příslušenstvím za cenu ve výši 51 706 Kč. Žalobce vytknul 23., 26. a 30. 7. 2013 vadu věci (netěsnost sudu). Na reklamaci žalovaná reagovala požadavkem, aby dopravil předmět koupě do jejího sídla za účelem posouzení její oprávněnosti. Žalobce se zřetelem na nadstandardní rozměry a hmotnost sudu s tímto postupem nesouhlasil; dopisem z 29. 8. 2013 od smlouvy odstoupil a žalovanou vyzval, aby si předmět koupě do 10. 9. 2013 odvezla.

9.         Není sporu o tom, že žalovaná vystupovala jako podnikatelka a žalobce jako spotřebitel, takže práva a povinnosti účastníků se řídí nejen obecnými ustanoveními o kupní smlouvě, ale také právní úpravou obsaženou v ustanoveních § 613 až 627 obč. zák. (§ 612 obč. zák.), která má ve vztahu k obecným ustanovením o kupní smlouvě povahu nejen doplňujícího, ale i speciálního předpisu. Další práva kupujícího a zejména povinnosti prodávajícího stanoví zákon č. 634/1992 Sb., z jehož ustanovení § 19 odst. 3 plyne, že spotřebitel má v případě, že jeho reklamace včetně odstranění vady není vyřízena nejpozději do třiceti dnů od jejího uplatnění, stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit; jinak řečeno, bez ohledu na charakter vady má kupující právo od smlouvy odstoupit (§ 622 odst. 2 věta první § 622 odst. 3 obč. zák.).

10.       Účelem zákona č. 634/1992 Sb. je chránit spotřebitele jako slabší stranu právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou; jeho ustanovení § 19 je proto třeba vykládat ve prospěch spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08, rozsudek SDEU ze dne 5. 7. 2012 ve věci C-49/11 Content Services Ltd proti Bundesarbeitskammer).

11.       Z občanského zákoníku ani ze zákona č. 634/1992 Sb. nevyplývá, že k účinnému vytknutí vad koupené věci je zapotřebí v provozovně (sídle nebo místu podnikání) prodávajícího předložit i předmět koupě. Takový požadavek je třeba řešit až následnou komunikací stran smlouvy, která by měla vést k co nejúčinnějšímu a nejefektivnějšímu vyřízení reklamace. K vyřízení reklamace způsobem předvídaným ustanovením § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. je však vždy nezbytné, aby kupující umožnil prodávajícímu o reklamaci rozhodnout, což se neobejde bez odborného posouzení, zda předmět koupě skutečně vykazuje vytčené vady. Ustanovení § 625 obč. zák. a § 19 zákona č. 634/1992 Sb. je nutno vykládat s ohledem na povahu koupené věci a na další okolnosti a možnosti stran kupní smlouvy.

12.       Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že v projednávaném případě reklamace vady (jednostranný právní úkon kupujícího) nevyvolala zákonem sledované právní účinky jen proto, že žalobce nedopravil předmět koupě do sídla žalované (odkaz na usnesení ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 365/10, kterým Ústavní soud odmítl pro zjevnou bezdůvodnost ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 64 Co 64/2009, je nepřípadný; závěr městského soudu, že řádná reklamace je podmíněna předáním věci, se vztahoval na CD přehrávač). Za účelem posouzení vytknutých vad předkládá věc v místě k tomu určeném zpravidla kupující a náklady s tím vynaložené následně uplatní u prodávajícího (§ 598 obč. zák.). S ohledem na to, že se v souzeném případě jednalo o dřevěný koupací sud o značné hmotnosti a rozměrech, nelze po žalobci (spotřebiteli) spravedlivě požadovat, aby sám zajistil přepravu věci do sídla žalované k odbornému posouzení vytknuté vady. Přeprava celé řady výrobků do provozovny podnikatele je totiž pro spotřebitele značně problematická, a to i přesto, že má nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním svého práva z odpovědnosti za vady (§ 598 obč. zák.). Platí, že jakmile kupující zjistí vadu, musí to bez zbytečného odkladu oznámit prodávajícímu a předmět plnění mu předat nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak vhodně naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána. Prodávající se tedy může se spotřebitelem domluvit i na jiném způsobu zkoumání předmětu koupě, např. na základě fotografií, videa natočeného spotřebitelem, prohlídky servisním technikem v místě bydliště spotřebitele apod. (srov. rozsudek SDEU ve spojených věcech C-65/09, Gebr. Weber GmbH proti Jürgen Wittmer, a C-87/09, Ingrid Putz proti Medianess Electronics GmbH ze dne 16. 6. 2011).

13.       Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil žalobce po právu, Nejvyšší soud – aniž se z důvodu procesní ekonomie zabýval námitkami týkajícími se prokazování existence vady a absence poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

14.       Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

             

 

Poř. č. 11

 

Ustanovení § 41 obč. zák. upravující částečnou neplatnost právního úkonu lze analogicky použít i na odporovatelnost (neúčinnost) právního úkonu. Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení.

Na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015)

 

 

1.     Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2014, č. j. 76 ICm 1955/2012-73:

[1]  Určil, že právní úkon dlužnice (P., s. r. o.) učiněný dne 31. 12. 2010 v dohodě o narovnání uzavřené dne 31. 12. 2010 mezi dlužnicí a žalovanou (Š., a. s.), spočívající v započtení pohledávky dlužnice za žalovanou z titulu nezaplacené části ceny díla dle smlouvy o dílo ze dne 1. 4. 2007 ve výši 10 635 766,70 Kč proti pohledávce žalované za dlužnicí z titulu nezaplacené smluvní pokuty vyplývající z výše uvedené smlouvy o dílo ve výši 10 635 766,70 Kč, je vůči věřitelům dlužnice přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 2904/2011, neúčinný (výrok I.).

[2]  Uložil žalované zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužnice částku 10 635 766,70 Kč (výrok II.).

[3]  Rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III. a IV.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 76 ICm 1955/2012, 101 VSPH 277/2014-113 (MSPH 76 INS 2904/2011), rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

2.         Přitom vyšel (shodně s insolvenčním soudem) z toho, že:

a)  Insolvenční řízení dlužnice bylo zahájeno dne 23. 2. 2011, a to k návrhu věřitele P. - velkoobchod, a. s., přičemž k tomuto návrhu se dne 10. 3. 2011 připojila i dlužnice, která současně předložila seznam podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v němž uvedla, že má splatné závazky ve výši 89 312 354 Kč a označila věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (více než tři měsíce po splatnosti) do insolvenčního řízení.

b)  Usnesením ze dne 30. 6. 2011, č. j. MSPH 76 INS 2904/2011-A-31, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; následným usnesením ze dne 9. 9. 2011, č. j. MSPH 76 INS 2904/2011-B-13, prohlásil na majetek dlužnice konkurs.  

c)  Do insolvenčního řízení se přihlásilo 85 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 78 175 274,31 Kč, z  toho dva zajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 5 430 842,10 Kč;  dalších pět věřitelů uplatnilo pracovněprávní nároky ve výši 277 051 Kč.

            d)  Ke dni uzavření dohody o narovnání (31. 12. 2010) měla dlužnice více věřitelů s pohledávkami, které byly více než tři měsíce po splatnosti.

e)  Podle zprávy insolvenčního správce ze dne 5. 12. 2013 činí výtěžek zpeněžení majetkové postaty 1 175 435 Kč; po uspokojení pohledávek za podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za podstatou s největší pravděpodobností nezbude na přihlášené (nezajištěné) věřitele ničeho.

f)  V dohodě o narovnání se dlužnice a žalovaná dohodly na výši svých vzájemných pohledávek vzniklých ze smlouvy o dílo (uzavřené podle ustanovení § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) tak, že pohledávka dlužnice jako zhotovitelky činí 10 635 766,70 Kč a představuje nevypořádanou část pozastávky ceny dohodnuté za dílo za účelem zajištění splnění povinnosti dlužnice z této smlouvy, výše pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty činila k podpisu dohody 14 456 500 Kč.  Z této částky žalovaná prominula dlužnici smluvní pokutu ve výši 1 150 000 Kč a v dohodě její strany projevily vůli započítat vzájemné pohledávky ve výši, ve které se kryjí, a dlužnice se zavázala zaplatit zbývající část smluvní pokuty (2 670 733,30 Kč).

3.         Odvolací soud dále ze smlouvy o dílo (čl. V. bodu 9 a čl. VII. bodu 2) a ze zápisů o odevzdání a převzetí díla ze dne 16. 11. 2007 a ze dne 1. 5. 2008 zjistil, že ve smlouvě o dílo si objednatelka (žalovaná) vyhradila právo zadržet zhotovitelce (dlužnici) pozastávku ve výši 12,5 % z celkové ceny díla (z částky 136 627 043 Kč), a to „k uhrazení všech povinností zhotovitele zaplatit smluvní pokutu podle čl. X. smlouvy o dílo; pozastávka měla být zhotovitelce (dlužnici) uvolněna po uplynutí záruční doby předmětu smlouvy o dílo, při současném odstranění všech vad a nedodělků z přejímajícího a kolaudačního řízení. Záruční doba byla dohodnuta v délce 36 měsíců a počala běžet dnem podpisu protokolu o odevzdání a převzetí díla“. Jakkoli záruční doba při převzetí části díla s vadami a nedodělky (viz zápis o odevzdání a převzetí díla ze dne 16. 11. 2007) uběhla k 16. 11. 2010, (další) část díla podle smlouvy o dílo byla předána dlužnicí až zápisem z 1. 5. 2008, a to opět s vadami a nedodělky, o kterých byl pořízen písemný soupis. „Ohledně této části díla záruční doba v době uzavření dohody o narovnání ještě neuběhla, neboť skončila až 1. 5. 2011“.    

4.         Na takto ustanoveném základě odvolací soud především přitakal insolvenčnímu soudu v závěrech, podle nichž dlužnice uzavřela dohodu o zápočtu (31. 12. 2010) v době, kdy byla v úpadku, přičemž nešlo o dohodu uzavřenou mezi osobami blízkými či osobami tvořícími s dlužnicí koncern. Dále doplnil, že vědomost žalované o stavu úpadku dlužnice v době uzavření dohody o narovnání není podstatná, když mezi zákonné náležitosti zvýhodňujícího, a tudíž neúčinného právního úkonu podle ustanovení § 241 odst. 1 až 5 insolvenčního zákona, nepatří vědomost druhé smluvní strany o úpadku dlužnice v době, kdy s ní uzavřela „zvýhodňující“ smlouvu.

5.         Přesto odvolací soud neshledal správným závěr insolvenčního soudu o tom, že dohoda o vzájemném zápočtu obsažená v dohodě o narovnání z 31. 10. 2010 je neúčinným právním úkonem.

6.         Přitom zdůraznil, že základním zákonným předpokladem pro určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice za podmínek ustanovení § 241 insolvenčního zákona je, zda jde o právní úkon v neprospěch dlužnice, tedy o úkon, v jehož důsledku se sice nesnížil majetek dlužnice tvořící její majetkovou podstatu, ale rozsah této podstaty mohl být větší, kdyby dlužnice (opět ve svůj neprospěch) nezvýhodnila jiného věřitele. Pro posouzení důvodnosti žaloby je tudíž rozhodující právní zhodnocení obsahu celé smlouvy o narovnání, a nikoli jen zhodnocení jedné její esenciální části v podobě dohody o vzájemném zápočtu, jak to učinil insolvenční soud. Dohoda o vzájemném zápočtu totiž „tvoří“ nedílnou součást celé dohody o narovnání, z níž nelze oddělit dohodu o zápočtu jako její samostatnou část, neboť tím by dohoda o narovnání ztrácela svůj právní smysl. Pro posouzení důvodnosti žaloby je tudíž rozhodující právní zhodnocení obsahu celé smlouvy o narovnání, přičemž o zkracující či zvýhodňující právní úkon dlužnice by šlo pouze tehdy, kdyby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly zřejmě nevyvážené v neprospěch insolvenční dlužnice.

7.         Smyslem a důvodem uzavření dohody o narovnání – pokračoval odvolací soud – bylo narovnání (jiné vypořádání) práv a povinností obou účastníků smlouvy o dílo. Ke dni uzavření dohody měla žalovaná vůči dlužnici právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 14 456 500 Kč; dlužnice (zhotovitelka) pak měla právo na doplacení „zbytku“ dohodnuté ceny díla (tzv. pozastávky) až po uplynutí záruční doby a po odstranění všech vad a nedodělků z přejímajícího kolaudačního řízení. Přitom „řadu vad a nedodělků dlužnice neodstranila vůbec“, pročež nesplnila „smluvní podmínku splatnosti zbytku ceny díla“. Naopak žalovaná měla právo ponechat si „zbytek kupní ceny na dílo“ k uhrazení nákladů na odstranění vad a nedodělků, které dlužnice jako zhotovitelka neodstranila.

„Za této situace se dlužnice a žalovaná v dohodě o narovnání dohodly, že zůstatek ceny díla (tzv. zádržné) se předčasně zesplatní a vzájemně si započtou proti pohledávce dlužnice pohledávku žalované z titulu smluvní pokuty za vady a nedodělky díla, které byly, jak vyplývá ze všech soupisů o převzetí díla, značně rozsáhlé. Současně se dohodly, že žalovaná promíjí část smluvní pokuty, kterou má vůči dlužnici ve výši 1 150 000 Kč, takže na ni dlužnice doplatí jen 2 670 733 Kč. Zbytek smluvní pokuty zanikl dohodou o zápočtu proti zádržnému v podobě doplatku ceny za dílo, a to za situace, kdy se smluvní strany současně dohodly, že podpisem dohody o narovnání považují práva a povinnosti ze smlouvy o dílo za splněné“.

8.         Jinými slovy, „dohodou o narovnání zanikly nároky žalované proti dlužnici plynoucí ze záruk za vady díla dodaného dlužnicí pro žalovanou, stejně tak jako zanikly práva žalované proti dlužnici z titulu náhrady škody vzniklé z uvedené smlouvy o dílo, a to až do výše zádržného, tedy do výše 10 635 766 Kč. Podle názoru odvolacího soudu bylo z obou stran rozumné předpokládat, že dlužnice jako zhotovitelka by těžko byla schopna nadále dostát všem svým závazkům ze smlouvy o dílo v části týkající se její odpovědnosti za vady díla či škodu způsobenou porušením smluvních povinností ze smlouvy o dílo, a naopak dlužnici zanikl její závazek zaplatit žalované pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 14 456 500 Kč, kterou by si žalovaná ponechala k odstranění vad a nedodělků díla, které byly v tomto řízení prokázány a které nebyly zanedbatelné. Nelze přehlédnout, že se dlužnice navíc vyvázala z dalších smluvních závazků ze smlouvy o dílo, jichž se dohoda o narovnání týkala, zejména ze závazku platit smluvní pokutu za další prodlení s odstraňováním vad a nedodělků díla“.

9.         Proto odvolací soud (na rozdíl od soudu insolvenčního) uzavřel, že dohoda o zápočtu obsažená v dohodě o narovnání není neúčinným právním úkonem.

10.       Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

11.       Dovolatel předesílá, že dohoda o narovnání zahrnující i vzájemný zápočet pohledávek dlužnice a žalované je „úkonem zvýhodňujícím“, neboť se žalované na úkor jiných věřitelů dostalo plného uspokojení, tedy uspokojení vyššího, než jakého by se jí ho dostalo, kdyby svou pohledávku řádně přihlásila do insolvenčního řízení.

12.       Nesouhlasí s východiskem odvolacího soudu, podle něhož bylo pro rozhodnutí věci podstatné vyhodnocení obsahu celé dohody o narovnání a nikoli jen jedné její části – dohody o vzájemném zápočtu. Za nesprávný považuje i názor odvolacího soudu, podle něhož zákonným předpokladem pro určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice je, že jde o úkon v neprospěch dlužnice. Potud akcentuje, že definice zvýhodňujícího právního úkonu je založena na vztahu jednotlivých věřitelů dlužníka a uspokojení jejich pohledávek; dojde-li úkonem dlužnice ke zvýhodnění jednoho z věřitelů, jde o zvýhodňující právní úkon, i kdyby byl takový úkon pro dlužnici z obchodního nebo účetního hlediska výhodný, když i takto výhodným úkonem je možné ostatní věřitele poškodit, k čemuž došlo i v poměrech dané věci.

13.       Konečně dovolatel poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod č. 10), jehož závěry o neexistenci reálného, k uspokojení konkursních věřitelů použitelného, protiplnění lze uplatnit i v poměrech dané věci, kdy dlužnice zápočtem přišla o možnost reálného příjmu z pozastávky z ceny díla a současně věřitelé byli zbaveni možnosti poměrného uspokojení svých pohledávek z ušlého příjmu.

14.       Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

15.       Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

16.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.).

17.       Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se neúčinnosti sporného právního úkonu, dosud v daných souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.

18.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19.       Podle ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Podle ustanovení § 82 insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, může insolvenční soud z důvodů hodných zvláštního zřetele předběžným opatřením rovněž a) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele v době trvání moratoria, nebo b) udělit souhlas se započtením vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele i po okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace v insolvenčním rejstříku, anebo c) zakázat pro určité případy nebo na určitou dobu započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (odstavec 3). Předběžné opatření podle odstavce 3 lze nařídit jen na návrh dlužníka, insolvenčního správce, věřitele, jehož se započtení týká, nebo osoby, která na tom má právní zájem (odstavec 4).

Podle ustanovení § 140 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odstavec 3).

Podle ustanovení § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“) [odstavec 2].

Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

Podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

I. K otázce, zda pro posouzení neúčinnosti dohody o započtení je nutné posuzovat a hodnotit obsah „celé“ smlouvy o narovnání nebo jen obsah ve smlouvě o narovnání obsaženého ujednání o zápočtu.

20.       Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu ustanovení § 41 obč. zák. ustálena na závěru, podle něhož při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu, je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., případně z ustanovení § 266 obch. zák. K tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn.  2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44/1998 Sb. rozh. obč., důvody usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015 a rozsudku ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2016, pod č. 116 a č. 3, ročník 2012, pod č. 39, jakož i důvody rozsudku ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněného pod č. 35/2011 Sb. rozh. obč.

21.       Byť ustanovení § 41 obč. zák. hovoří jen o důvodu neplatnosti právního úkonu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připustil jeho analogické uplatnění i pro důvod odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. − srov.  rozsudek ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 76/2011.

22.       Shora formulované závěry se prosadí i při řešení otázky dovolatelem otevřené. Jinými slovy, i pro posouzení, zda případnou neúčinnost dohody o zápočtu, jež je obsažena v dohodě o narovnání, je nutno hodnotit z hlediska obsahu „celé“ smlouvy (viz odvolatelem kritizovaný právní názor odvolacího soudu) nebo jen podle obsahu její části, je rozhodující, zda lze dohodu o zápočtu oddělit od ostatního obsahu dohody o narovnání. Budiž dodáno, že závěr o možné „částečné neúčinnosti“ právního úkonu je nutno (i v rovině neúčinnosti podle insolvenčního zákona) posuzovat restriktivně [již proto, že má být aplikován jen „analogicky“ podle jiného právního institutu („částečné neplatnosti“ právního úkonu]. Přitom je nutno mít na paměti, že Nejvyšší soud tento závěr přijal (ve věci sp. zn. 21 Cdo 76/2011) s vědomím, že zkoumá písemnou (notářským zápisem sepsanou) dohodu obsahující jednak „darovací smlouvu“, jednak „smlouvu o zřízení věcného břemene“ a že závěr o možné „částečné neúčinnosti“ této dohody formuloval ve vztahu k těm jejím částem („o darování“ na straně jedné a „o zřízení věcného břemene“ na straně druhé), které by obstály jako „právní úkony“ každá samostatně.

23.       Za stavu, kdy je zjevné, že dohodou o narovnání smluvní strany (dlužnice a žalovaná) projevily vůli „ukončit vzájemný spor“ a vypořádat veškerá vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o dílo, nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že ujednání o zápočtu vzájemných pohledávek (tj. pohledávky z titulu pozastávky a pohledávky z titulu smluvní pokuty) nelze oddělit od ostatního obsahu dohody o narovnání. K tomu ostatně srov. též bod V. dohody o narovnání, podle něhož jsou jednotlivá ujednání dohody o narovnání vzájemně neoddělitelná.

24.       Pro závěr, zda dohoda o zápočtu je vskutku neúčinná, je tak nezbytné vyhodnotit celý obsah dohody o narovnání.

            II. K neúčinnosti dohody o zápočtu.

25.       Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat  judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009 a ze dne 12. 7. 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněných pod č. 14/2011 a 10/2013 Sb. rozh. obč.].

26.       Otázkou započtení pohledávek v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále též jen „ZKV“) a v insolvenčních poměrech (jednak obecně, jednak v poměrech řešení úpadku reorganizací), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014.

27.       Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že:

V posouzení možnosti započítávat pohledávky v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3017/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod č. 9.), ustálena v těchto závěrech: 

           [ „1] Ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) část věty před středníkem ZKV činí (s výjimkou popsanou v části věty za středníkem) od prohlášení konkursu nepřípustnými nejen jednostranné úkony směřující k započtení pohledávky provedené na majetek konkursní podstaty úpadcovými věřiteli (lhostejno, zda jde o konkursní věřitele, včetně věřitelů s pohledávkami za podstatou), nýbrž i jednostranné úkony směřující k započtení pohledávky provedené na majetek konkursní podstaty správcem konkursní podstaty (tedy tak, že správce s konkursní podstaty tento majetek konkursní podstaty sám započte proti pohledávce úpadcova věřitele), jakož i dvoustranné zápočty (uskutečněné dohodou správce konkursní podstaty s úpadcovým věřitelem).

Logikou věci je přitom dáno, že oním majetkem konkursní podstaty, na který nelze provést započtení, jsou pohledávky úpadce za jeho dlužníky.

[2] Z obecného pravidla, podle kterého je takový zápočet v rozporu s principem poměrného uspokojení věřitelů vyjádřeným (jako cíl konkursu) v § 2 odst. 3 ZKV, vybočuje (pojímáno z ekonomického hlediska) situace, kdy je úkon směřující k započtení (lhostejno, kým provedený) činěn nikoli proti v konkursu (jen) zjištěné pohledávce konkursního věřitele, nýbrž (až) proti pohledávce tvořené částkou určenou konkursnímu věřiteli k výplatě vykonatelným rozvrhovým usnesením (ať již jde o rozvrh částečný nebo konečný).

Z ekonomického hlediska takový zápočet zpravidla nezkreslí výši poměrného uspokojení příslušného konkursního věřitele (jehož pohledávky vzešlé z rozvrhového usnesení se zápočet týká), ani takový postup však nevylučuje možnost poškození jiných konkursních věřitelů v situaci, kdy by pohledávka úpadce za konkursním věřitelem, použitá k zápočtu coby majetek podstaty, mohla (měla) být použita způsoby předjímanými v ustanoveních § 31 odst. 1 a § 32 odst. 1 ZKV např. k (jen) poměrnému uspokojení pohledávek za podstatou.

[3] Samotná okolnost, že za určitých podmínek dává (může dávat) započtení ekonomický smysl, tedy že existují výjimečné situace, za kterých započtení nemusí mít vliv na míru uspokojení ostatních věřitelů, však není dostatečným podkladem pro prolomení pravidla zakotveného (bez možnosti výjimek) v § 14 odst. 1 písm. i) ZKV.  To platí tím více, že účelově nebo jen nesprávně provedený zápočet úpadcovy pohledávky proti pohledávce konkursního věřitele vzešlé (až) z pravomocného a vykonatelného rozvrhového usnesení (tedy z finálního stadia konkursního řízení) prakticky zbavuje konkursního věřitele obrany v rámci vlastního konkursního řízení a předurčuje jej pouze k uplatnění odpovědnostních nároků vůči správci konkursní podstaty případně vůči státu (pro zanedbaný výkon dohlédací činnosti konkursním soudem).

28.       Zákaz obsažený v § 14 odst. 1 písm. i) ZKV je tedy zákazem absolutním v tom smyslu, že není rozhodné, zda jde o započtení jednostranné nebo dvoustranné, kdo činí úkon směřující k započtení a zda započtení dává (pro konkrétní věc) ekonomický smysl; rozhodující je pouze to, zda jde o započtení na majetek patřící do konkursní podstaty.

29.       Ačkoli se uvedené závěry vyslovují k možnosti započtení pro poměry upravené zákonem o konkursu a vyrovnání, není důvod se od nich odchýlit ani pro úpravu poměrů, které se řídí insolvenčním zákonem. Rozdílem oproti konkursní úpravě je především to, že insolvenční zákon neobsahuje v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona zákaz započtení, ale toliko jeho omezení, jakož i to, že toto omezení nepočíná (až) rozhodnutím o prohlášení konkursu, ale již rozhodnutím o zjištění úpadku.

30.       Započtení pohledávek (lhostejno, zda jde o věřitele uplatňující svá práva přihláškou, věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou či věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, když zákon ohledně započítávání mezi těmito pohledávkami nerozlišuje) je tak možné po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku pouze za podmínek uvedených v § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona.

31.       U pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) a u pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona) bude vyplývat nepřípustnost započtení zpravidla již z nemožnosti dostát podmínce uvedené v § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona (tyto pohledávky nebudou přihlášeny do insolvenčního řízení)“.

32.       Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že započtení pohledávek nelze považovat za „nějaký jiný“ způsob či formu plnění dluhu; jde o způsob zániku nesplněného závazku, při němž naopak dvojí plnění odpadá (povinnost plnit zaniká) [srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněného pod č. 90/2006 Sb. rozh. obč.].

33.       Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník „ztrácí“ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon „ekvivalentní“ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí).

34.       Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona.

35.       Vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní výstupy, k nimž dospěla soudní praxe při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákonu započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom i v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání se judikatura vyslovovala k neúčinnosti započtení vždy ve vazbě na (ne)účinnost smlouvy, z níž vzešla započítávaná pohledávka (k tomu srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, jakož i důvody rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 992/2007).  Jinými slovy, na „neúčinnost“ započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení, jako neúčinného.

36.       Zbývá posoudit, zda dohoda o zápočtu je (může být) [posuzováno v kontextu obsahu celé dohody o narovnání] neúčinným právním úkonem podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona.

37.       Jakkoli nedůvodnost žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v němž byl obsažen i zápočet vzájemných pohledávek dlužnice a žalované (tj. neodporoval dohodě o narovnání), Nejvyšší soud nemá v poměrech projednávané věci − zejména vzhledem k povaze vzájemných pohledávek a závazků dlužnice a žalované, vzniklých na základě smlouvy o dílo, jejich výši a způsobu „vypořádání“ (dohodou o narovnání) − žádné pochybnosti o tom, že dohoda o narovnání, zahrnující i ujednání o započtení, není neúčinná.

38.       Je totiž nepochybné, že vzájemné pohledávky dlužnice a žalované, které byly předmětem dohody o narovnání (a zápočtu), dovozovaly strany dohody o narovnání z téhož právního úkonu − ze smlouvy o dílo. Přitom pohledávka dlužnice na zaplacení „zbytku“ ceny díla, tzv. pozastávky zjevně nevznikla, když nebyly splněny předpoklady určené smlouvou o dílo (viz její čl. V. bod 9 ve spojení s čl. VII. bodem 2) pro její úhradu (viz dovoláním nezpochybněné nároky žalované na smluvní pokutu, jakož i neodstraněné vady díla) [srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2076/2007]. Ze skutečnosti, že přes výše uvedené byla – jako sporná pohledávka – dohodou o narovnání (v ní obsaženým zápočtem), na základě které smluvní strany výslovně prohlásily, že po splnění povinností sjednaných v této dohodě nebudou mít vůči sobě ze smlouvy o dílo či v souvislosti s ní žádné pohledávky ani jiné nároky a že veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o dílo považují za splněná, vypořádána i tzv. pozastávka, neúčinnost této dohody dovozovat evidentně nelze.

39.       Jinými slovy, dohodu o narovnání (a v ní obsaženou dohodu o zápočtu) nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení § 241 insolvenčního zákona (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sen. tn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod č. 60/2014 Sb. rozh. obč.).

40.       Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolání zpochybněno, je správné, přičemž z obsahu spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

 

 

           

Poř. č. 12

 

Účetní doklad není způsobilým předmětem zadržovacího práva a nemůže být ve smyslu ustanovení § 1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016)

 

1.     Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 13. 2. 2015 (změněnou se souhlasem soudu podáním ze dne 2. 11. 2015) domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat žalobci faktury vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, faktury přijaté žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, příjmové pokladní doklady vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, výdajové pokladní doklady vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, výpisy z bankovních účtů žalobce od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, interní účetní doklady žalobce od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení, a smlouvy uzavřené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2014, které má v držení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 20. 12. 2009 uzavřel s žalovaným „smlouvu o správě společnosti“, na základě které měl žalovaný vykonávat veškeré záležitosti týkající se správy společnosti žalobce, mimo jiné vést účetnictví žalobce, sepisovat smlouvy se třetími osobami, kontrolovat jejich plnění a vymáhat pohledávky žalobce, že Ing. F. F., který je jediným společníkem a jednatelem žalovaného, po svém odvolání z funkce prokuristy žalobce dne 5. 8. 2014 nepředal dokumentaci žalobce novému prokuristovi, ani jednatelce žalobce, i když k tomu byl vyzván, že žalovaný uvedl v dopise ze dne 1. 9. 2014, že „smlouva o správě společnosti“ je dosud platná a že dokumenty potřebuje k plnění povinností vyplývajících z této smlouvy, a že žalovaný předání dokumentace následně podmínil úhradou tvrzených dluhů žalobce vůči žalovanému. Dále uvedl, že žalovaný od té doby opakovaně odmítal dokumentaci vydat a že žalobce písemným oznámením o závažném neplnění povinností správce ze dne 15. 12. 2014 „smlouvu o správě společnosti“ v souladu s jejím čl. 3 ke dni 31. 12. 2014 „zrušil“. Dodal, že bez vymáhaných dokumentů nemůže žalobce plnit své povinnosti vyplývající ze zákona, zejména vést účetnictví, plnit řádně daňové povinnosti, vést evidenci majetku, vymáhat pohledávky atd.

2.         Žalovaný zejména namítal, že na schůzce dne 7. 8. 2014 došlo mimo jiné k dohodě stran, že úhrada dlužných částek bude žalobcem provedena současně s předáním dokumentů ze strany žalovaného, že žalobce poté vyzval žalovaného k předání dokumentace a že žalovaný vyzval žalobce k úhradě všech pohledávek, které má vůči žalovanému, a sdělil žalobci, že do doby úhrady těchto pohledávek uplatňuje k předmětné dokumentaci zadržovací právo. 

3.         Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 11. 2015 č. j. 26 C 54/2015–129 rozhodl, že žalovaný je povinen vydat žalobci faktury vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, faktury přijaté žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, příjmové pokladní doklady vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, výdajové pokladní doklady vystavené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, výpisy z bankovních účtů žalobce od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, interní účetní doklady žalobce od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, a smlouvy uzavřené žalobcem od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2013, které má v držení, ve „zbývající části“ řízení zastavil, a to „ohledně vydání dokumentů za rok 2014“, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 890 Kč k rukám advokáta JUDr. R. J., Ph.D. Výrok o zastavení řízení v části týkající se dokumentace žalobce za rok 2014 odůvodnil tím, že žalovaný v průběhu řízení tuto dokumentaci žalobci poskytl. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla sjednána „smlouva o správě společnosti“ ze dne 20. 12. 2009, na základě které měl žalovaný zajišťovat veškeré záležitosti týkající se správy společnosti A. L., s. r. o., a to vedení účetnictví společnosti, vystavování faktur vůči třetím osobám, vymáhání fakturovaných částek, sepisování smluv, sjednávání plateb a kontrolu jejich placení, vymáhání a vedení vztahu s bankami, vztahy s finančními úřady a „obecně veškerá obecní a finanční plnění potřebná k řádnému provádění podnikatelských aktivit v souladu se stávajícími zákony“. Skutečností, zda byla sjednána ústní smlouva týkající se účetních dokladů žalobce na jedné straně a závazků žalobce vůči žalovanému na straně druhé, se soud prvního stupně nezabýval, neboť dospěl k závěru, že by neměla na rozhodnutí žádný vliv. Dovodil, že mezi stranami byla sjednána smlouva mandátní podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku, že vzhledem k uplynutí účetních období, ke kterým se vztahují doklady, jež jsou předmětem žaloby, je žalovaný povinen předat jejich originály žalobci, neboť již nejsou potřebné pro výkon funkce správce společnosti, a že tuto povinnost stanovuje také ustanovení § 569 obchodního zákoníku. Uzavřel, že „finanční doklady“ představující účetnictví společnosti jsou „chráněnými listinami“, které patří ke společnosti, aniž by někdo mohl mít právo tyto listiny zadržovat, a které nemohou být způsobilým předmětem zajištění závazku, tedy ani předmětem zadržení ze strany žalovaného.

4.         K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 28 Co 61/2016–169 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve  vyhovujících výrocích a ve  výroku o nákladech řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 534 Kč k rukám advokáta JUDr. R. J., Ph.D. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že „smlouva o správě společnosti“ uzavřená mezi žalobcem a žalovaným dne 20. 12. 2009 je smlouvou mandátní ve smyslu ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku, že i kdyby byla prokázána ústní dohoda ze dne 7. 8. 2014, podle které mělo být vydání dokladů vázáno na zaplacení požadované částky, jednalo by se o absolutně neplatné právní jednání, neboť žalobce má jako vlastník požadovaných listin právo na jejich vydání podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a že zadržovací právo v tomto případě uplatnit nelze, neboť listiny, které jsou předmětem sporu, nejsou z objektivního pohledu schopny naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 175 občanského zákoníku, a nemohou proto být zadrženy k zajištění pohledávky. Uvedl, že zadržená věc musí být zpeněžitelná, aby zajišťovala možnost majetkového uspokojení věřitele; to však požadované listiny, které nemají vlastní užitnou hodnotu, nesplňují.

5.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že vydání účetních dokladů brání zejména uzavřená ústní dohoda ze dne 7. 8. 2014, na základě které je žalovaný oprávněn předmětnou účetní dokumentaci držet až do okamžiku úhrady dlužných částek, že „vlastnická žaloba“ na vydání věci podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch jen, prokáže-li žalobce okolnosti, na které právo váže nabytí vlastnického práva, a prokáže-li současně, že žalovaný do jeho vlastnického práva zasahuje neoprávněně, a že žádné ustanovení zákona nestanoví, že by se s žalobcem nemohli dohodnout, že žalovaný předá dokumentaci teprve oproti úhradě dluhů žalobce. Dovolatel má za to, že zadržovací právo k účetní dokumentaci uplatnil již podle nového občanského zákoníku (§ 495 a § 1447), a že je proto jako správce oprávněn zadržet cokoli, co náleží do majetku žalobce, tedy i účetní dokumentaci. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6.         Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť neobsahuje údaj, v jakém rozsahu rozsudek napadá, a nedostatečně specifikuje předpoklady přípustnosti dovolání, popřípadě zamítl jako nedůvodné, neboť podle judikatury dovolacího soudu je uplatnění zadržovacího práva vyloučeno u věcí, které z objektivního pohledu nejsou schopny naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva. Uvedl, že i kdyby byla uzavřena ústní dohoda ze dne 7. 8. 2014, jak tvrdí žalovaný, byla by absolutně neplatná pro zjevný rozpor se zákonem a veřejným pořádkem, a to zejména s ohledem na řadu ustanovení veřejnoprávních předpisů (například § 33 odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb.).

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10.       V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda věřiteli může vzniknout k zajištění jeho pohledávky vůči dlužníku vyplývající ze smlouvy, jejímž předmětem je „správa společnosti“, zadržovací právo k účetním dokladům dlužníka. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

11.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

12.       Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době, kdy žalovaný uplatnil zadržovací právo k účetním dokladům žalobce - podle právních předpisů účinných v době zadržení, a to zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), a podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákonů č. 117/1994 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 492/2000 Sb., č. 353/2001 Sb., č. 575/2002 Sb., č. 437/2003 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 669/2004 Sb., č. 179/2005 Sb., č. 495/2005 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 81/2006 Sb., č. 230/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 69/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 348/2007 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 304/2008 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 230/2009 Sb., č. 410/2010 Sb., č. 188/2011 Sb., č. 355/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 239/2012 Sb., č. 428/2011 Sb., č. 503/2012 Sb. a zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb., tedy podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o účetnictví“).

13.       Ten, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat (srov. § 1395 odst. 1 o. z.); to však neplatí, má-li u sebe věc neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil násilně nebo lstí (srov. § 1396 odst. 1 o. z.), nebo - s výjimkou případu, že bylo zahájeno insolvenční řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka - bylo-li mu uloženo, aby s věcí naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva (srov. § 1396 odst. 2 o. z.).

14.       Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatného dluhu (srov. § 1395 odst. 1 o. z.); nezajistí-li dlužník dluh jinak, ač jej podle smlouvy nebo podle zákona zajistit měl, prohlásí-li dlužník, že dluh nesplní, nebo stane-li se jinak zřejmým, že dlužník dluh nesplní následkem okolnosti, která u něho nastala a která věřiteli nebyla ani nemohla být známa při vzniku dluhu, může být zadržovacím právem zajištěn též dosud nesplatný dluh (srov. § 1395 odst. 2 o. z.).

15.       O zadržení věci a jeho důvodech je ten, kdo věc zadržel, povinen vyrozumět dlužníka; má-li věřitel věc u sebe na základě smlouvy uzavřené v písemné formě, vyžaduje i vyrozumění písemnou formu (srov. § 1397 odst. 1 o. z.).

16.       Věřiteli, který zajistil svou pohledávku zadržovacím právem, náleží z výtěžku zpeněžení zadržené věci přednostní uspokojení před jiným věřitelem, a to i věřitelem zástavním; pro zpeněžení zadržené věci věřitelem platí obdobně § 1359 o. z. (srov. § 1398 o. z.).

17.       Zadržovací právo zaniká, zanikne-li zajištěný dluh nebo zanikne-li zadržená věc, vzdá-li se věřitel zadržovacího práva jednostranně či ujednáním s vlastníkem zadržené věci, dostane-li se věc trvale z moci věřitele nebo dá-li se věřiteli dostatečná jistota (srov. § 1399 o. z.).

18.       Zadržovací právo má - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě funkci zajišťovací. Projevuje se zejména v tom, že zabezpečuje splatný dluh dlužníka nebo, v případech výslovně uvedených v zákoně, i dosud nesplatný dluh od okamžiku svého vzniku a že svojí podstatou (ponecháním zadržené věci u věřitele) vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby svůj dluh dobrovolně splnil alespoň dodatečně.

19.       Vedle toho však zadržovací právo plní i funkci uhrazovací. Právní úprava zadržovacího práva sice neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že by zajištěný dluh měl být v případě jeho včasného nesplnění uspokojen z výtěžku zpeněžení zadržené věci jako je tomu například v právní úpravě zástavního práva o uspokojení zajištěného dluhu ze zástavy (srov. § 1309 odst. 1 o. z.), nelze z toho však úspěšně dovozovat, že by zadržovací právo mělo být pouhým nástrojem mimoekonomického nátlaku na dlužníka. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zadržovací právo rovněž poskytuje věřiteli jistotu, že se bude moci uspokojit z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně dobrovolně nesplní svůj dluh; i když zákon uhrazovací funkci zadržovacího práva přímo neuvádí, považuje ji - jak je zřejmé z kontextu ustanovení § 1395 až 1399 o. z. - za samozřejmou a vycházeje z ní upravuje (v ustanovení § 1398 o. z.) případný „střet více věřitelů“ při uspokojování pohledávek zajištěných zástavním právem a zadržovacím právem váznoucích na stejné movité věci a odkazem na ustanovení § 1359 o. z. také způsob, jakým má být zadržená věc zpeněžena.

20.       Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Uspokojit se může způsobem, na němž se dohodl s dlužníkem v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), nebo při soudním výkonu rozhodnutí anebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel, jemuž svědčí zadržovací právo, vždy (i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele) právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. § 331a odst. 1 o. s. ř., § 69 exekučního řádu, § 1398 o. z.).

21.       Předmětem zadržovacího práva jsou - jak je nepochybné z ustanovení § 1395 odst. 1 o. z. - movité věci. Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (srov. § 489 o. z.). Zákon věci dělí mimo jiné na movité a nemovité, přičemž definuje nemovité věci, kterými jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon; stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Movité věci jsou pak veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná nebo nehmotná (srov. § 498 odst. 1 a 2 o. z.).

22.       Účetní doklad je průkazný účetní záznam, který musí obsahovat označení účetního dokladu, obsah účetního případu a jeho účastníky, peněžní částku nebo informaci o ceně za měrnou jednotku a vyjádření množství, okamžik vyhotovení účetního dokladu, okamžik uskutečnění účetního případu, není-li shodný s okamžikem vyhotovení účetního dokladu, podpisový záznam podle § 33a odst. 4 zákona o účetnictví osoby odpovědné za účetní případ a podpisový záznam osoby odpovědné za jeho zaúčtování (srov. § 11 odst. 1 zákona o účetnictví).

23.       Účetní doklad je jako listina „rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí“ a z pohledu ustanovení § 498 o. z. by mohl být považován za „movitou věc“. Na druhé straně musí být přihlédnuto k tomu, že nemá vlastní užitnou hodnotu, neboť jde o doklad, jehož smyslem (účelem) je dokládat skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví účetní jednotky, a který je určen pro užívání a vedení účetní evidence účetní jednotky, která je povinna účetní doklady uschovávat po dobu stanovenou v § 31 zákona o účetnictví.

24.       Vzhledem k tomu, že účetní doklad není z objektivního pohledu schopen naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva, neboť nemá užitnou hodnotu pro osobu odlišnou od vlastníka účetní evidence, jejíž součástí jsou předmětné doklady, a nelze jej samostatně zpeněžit, dospěl dovolací soud k závěru, že účetní doklad nemůže být ve smyslu ustanovení § 1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu a že jeho případným zadržováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch jeho pohledávky zadržovací právo.

25.       Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc vyplývá, že žalovanému nevzniklo (nemohlo vzniknout) zadržovací právo k účetním dokladům žalobce (stejně jako k jeho smlouvám, které rovněž nemají vlastní užitnou hodnotu). Toto zadržovací právo by žalovanému nemohlo vzniknout ani v případě, že by mu byla na základě smlouvy svěřena správa majetku žalobce podle ustanovení § 1400 a násl. o. z. (ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že předmětem „smlouvy o správě společnosti“ uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 20. 12. 2009 bylo zajišťování veškerých záležitostí týkajících se správy společnosti A. L., s. r. o., a nikoliv správa majetku žalobce), neboť také zadržovací právo k majetku, který je povinen vydat, jež má správce k zajištění svých pohledávek ze správy (srov. § 1447 větu první o. z.), se řídí ustanoveními § 1395 až 1399 o. z. a o jeho předmětu platí výše uvedené závěry.

26.       Dovolání je přesto opodstatněné.

27.       V projednávané věci má dovolatel za to, že právním důvodem pro zadržení účetní dokumentace žalobce byla též ústní dohoda, která měla být uzavřena mezi stranami dne 7. 8. 2014 a na základě které měl žalovaný předat žalobci dokumentaci až ve chvíli, kdy žalobce uhradí dluhy, které mu vznikly v souvislosti se „smlouvou o správě společnosti“. Se závěrem odvolacího soudu, že i v případě prokázání této dohody by šlo o absolutně neplatné právní jednání, neboť požadované listiny jsou ve vlastnictví žalobce, který má podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku právo na jejich vydání, dovolací soud nesouhlasí. Byla-li tvrzená ústní dohoda vskutku uzavřena dne 7. 8. 2014, nebylo by možné ji posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (srov. § 3028 odst. 1 o. z.).

28.       Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.). Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek; to platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému (srov. § 588 o. z.).

29.       Právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v ustanovení § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost („potius valeat actus quam pereat“, nebo také „in favorem negotii“), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. - odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. O (absolutní) neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu (tj. aniž by oprávněná osoba musela neplatnost právního jednání namítnout), půjde podle této právní úpravy jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba), a to v případě neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z ustanovení § 588 o. z. - se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud z tohoto pohledu tvrzenou ústní dohodou účastníků ze dne 7. 8. 2014 nezabýval, nemůže být jeho závěr o tom, že by se i v případě prokázání této dohody jednalo o absolutně neplatné právní jednání, (prozatím) správný.

 30.      Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zastavení řízení ohledně vydání dokumentů za rok 2014, proti němuž nebylo podáno odvolání a který nabyl samostatně právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 13

 

Předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky prováděny bezesmluvně a bez připojení k dodávkám.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015)

 

1. Žalobkyně se v souzené věci žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu (dále též jen „ERÚ“) ze dne 27. 5. 2011, č. j. 00243-17/2011-ERU, v celém rozsahu tak, že účastnice řízení (dále též jen „účastnice“) je jako provozovatel distribuční soustavy povinna uzavřít se žalobkyní jako výrobcem elektřiny dodávané fotovoltaickou elektrárnou P. (dále též jen „FVE P.“ či „FVE“) smlouvu o dodávce elektřiny vycházející z výkupních cen platných pro fotovoltaické elektrárny s výkonem nad 30 kW a uvedených do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010.

2.         Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2012, č. j. 34 C 262/2011-361, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit účastnici částku 15 839 Kč (první výrok). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3.         Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž vzal za svá skutková zjištění správního orgánu podle § 250e odst. 2 věty první o. s. ř. a neprováděl dokazování. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že zjištění ERÚ jsou pro účely právního posouzení věci postačující, neboť odpovídají shodným skutkovým tvrzením obou účastníků řízení a skutečnost mezi nimi sporná, zda FVE fakticky dodávala elektřinu do odběrné sítě účastnice již od 8. 12. 2010 či nikoliv, není právně významná. Odvolací soud tudíž vycházel z těchto zjištění:

4.         Dne 6. 11. 2009 žalobkyně s účastnicí uzavřely smlouvu o připojení zařízení výrobce elektřiny k distribuční soustavě, v níž se účastnice zavázala umožnit žalobkyni připojení výrobny k distribuční soustavě a zajistit požadovaný rezervovaný výkon za předpokladu splnění podmínek dle článku IV odst. 1 této smlouvy. Ve smlouvě se strany zavázaly řídit Pravidly provozování distribuční soustavy (dále též jen „PPDS“).

Dne 3. 12. 2010 podala žalobkyně účastnici žádost o první paralelní připojení, avšak bez potřebných listin.

Dne 4. 12. 2010 žalobkyně uzavřela se společností E.ON Energie, a. s., smlouvu o odběru elektrické energie, čímž se FVE P. stala odběratelem elektřiny ze sítě.

Dne 27. 12. 2010 nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla žalobkyni udělena licence k výrobě elektřiny. Téhož dne žalobkyně doplnila žádost o první paralelní připojení nutnými listinami.

Dne 13. 1. 2011 podala žalobkyně ERÚ návrh, aby účastnici bylo uloženo uzavřít s ní smlouvu o dodávce elektřiny v cenách platných pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010.

Dne 19. 1. 2011 účastnice vyhotovila protokol o schválení výrobny elektrické energie a došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny žalobkyně.

Dne 12. 2. 2011 proběhla první měřená dodávka elektrické energie vyrobené ve FVE P. do distribuční soustavy.

Dne 10. 3. 2011 byla mezi žalobkyní a účastnicí uzavřena smlouva o dodávce elektřiny.

5.         Též v rovině právního posouzení se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Podle nich byla sice FVE P. od 8. 12. 2010 připojena do distribuční soustavy, avšak  výhradně pro potřeby odběru, nikoliv pro dodávky do sítě, a to na základě smlouvy uzavřené s jiným subjektem (s E.ON Energie, a. s.) než s účastnicí řízení. Nešlo tedy o připojení, na základě kterého by mohlo docházet k legálním dodávkám elektrické energie do sítě. Pokud proto žalobkyně před datem 19. 1. 2011, tedy před provedením řádného připojení, a před uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny do sítě, na jejímž základě teprve docházelo k výkupu a ke vzniku nároku na kupní cenu, dodávala do distribuční sítě elektřinu, činila tak protiprávně (jednalo by se o nepovolenou dodávku energie do sítě) a takovou dodávku nelze podkládat za relevantní ve smyslu cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009. Odvolací soud shrnul, že faktické dodávání elektřiny do soustavy účastnice v rozporu se smluvními podmínkami a před udělením licence, jakož i před vlastním smluvním připojením, nemůže mít rozhodný význam pro vznik práva žalobkyně na výkupní ceny elektřiny pro rok 2010. Vzhledem k tomu se žalobkyně nemůže dovolávat ani porušení principu ochrany legitimního očekávání.

6.         Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním.

7.         Přípustnost dovolání žalobkyně shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, v rozhodování dovolacího soudu doposud nevyřešené, „zda omezení vlastnického práva lze či nelze vázat na učinění či neučinění úkonu ze strany třetí osoby, konkrétně zda poskytnutí součinnosti ze strany soukromoprávního subjektu může ovlivnit vlastnické právo garantované v rámci veřejnoprávních vztahů, a s tím související otázky, zda cenový předpis jakožto akt normativní povahy je či není předpisem dostatečné právní síly, aby omezoval právo vlastnit majetek“.

8.         Dovolatelka poté, co vylíčila svou vlastní verzi skutkového stavu věci, obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že splnila zákonné podmínky pro přiznání podpory na výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů ve formě výkupních cen určených pro výrobnu uvedenou do provozu v roce 2010. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně a ústavně nekonformně vyložil jak bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, tak příslušná ustanovení PPDS, a zasáhl tím do jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v rovině legitimního očekávání, že se jí dostane těchto výkupních cen, vycházel-li z toho, že podmínkou vzniku nároku na výkupní ceny pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 bylo provedení prvního paralelního připojení do elektrizační soustavy a uzavření smlouvy o dodávkách s provozovatelem distribuční soustavy, a nepřiznal-li právní význam faktickému připojení a dodávkám elektřiny do distribuční soustavy, ačkoliv se jedná o materiální splnění podmínky připojení k distribuční soustavě. Dovolatelka má za ústavně konformní takový výklad bodu 1.9 tohoto cenového rozhodnutí, že dnem uvedení do provozu se rozumí již den, kdy začne výrobna v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět elektřinu a je schopna ji dodávat do elektrizační soustavy, a dovozuje, že též tuto podmínku splnila, neboť vyráběla elektřinu a dodávala ji do soustavy již v období od 8. 12. 2010. Poukazuje na to, že první paralelní připojení bylo jako podmínka zakotveno až s účinností od 1. 1. 2011 cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, což umožňovalo až ustanovení § 3 zákona č. 180/2005 Sb. ve znění novely provedené s účinností od 1. 1. 2011 zákonem č. 330/2010 Sb., podle něhož podpora se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výrobnách elektřiny připojených do elektrizační soustavy; stanovením takové podmínky v cenovém rozhodnutí č. 4/2009 by cenový orgán vybočil z mezí zákonného zmocnění. Výklad, že musí být též uzavřena smlouva o dodávce elektřiny, by pak podmiňoval právo na aktuální výkupní ceny tím, zda soukromý subjekt uzavře soukromoprávní smlouvu, a přiznával by jednání účastnice závažné veřejnoprávní účinky. Dovolatelka zdůrazňuje, že povinnost provést první paralelní připojení na základě souhlasu a za přítomnosti provozovatele distribuční soustavy byla stanovena až s účinností od 26. 10. 2010 změnou PPDS, doplněním článku 13 přílohy č. 4, a namítá, že jde o jednostrannou změnu obchodních podmínek „v průběhu hry“, která je v rozporu s jejím legitimním očekáváním a tudíž s ústavním pořádkem.

9.         Ujednání v článku VII bod 1 smlouvy o připojení má dovolatelka za neplatné pro rozpor s § 269 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), neboť stanoví podmínku, která závisí na libovůli jedné strany. I v případě jeho platnosti měla účastnice svůj závazek splnit a výrobnu schválit bez zbytečného odkladu po požádání, k němuž došlo nejpozději 3. 12. 2010. Tvrdí též, že účastnice záměrně zmařila splnění podmínky provozu distribuční soustavy, neboť ač měla možnost i personální kapacitu provést u ní první paralelní připojení v roce 2010, tak neučinila, a smlouva se tak vzhledem k § 36 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též je „obč. zák.“) stala nepodmíněnou. Zároveň považuje za ústavně nekonformní, aby byl vznik nároku vázán na libovůli provozovatele distribuční soustavy nebo na jeho personálních možnostech, respektive aby bylo na jeho zvážení, kterému subjektu poskytne součinnost ještě v roce 2010 a kterému ne.      

10.       Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11.       Účastnice řízení se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu, snáší argumenty na podporu jeho závěrů a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

12.       Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení  - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

13.       Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 

14.       Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.

15.       Otázky, které dovolatelka výslovně vymezila, závěr o přípustnosti dovolání založit nemohou, neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. Odvolací soud takto formulované otázky neřešil, neboť nedovodil, že došlo k omezení vlastnického práva dovolatelky, respektive k omezení jejího práva vlastnit majetek.

16.       Vzhledem k tomu však, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, když z obsahu dovolání vyplývá, že se jím předkládá k řešení otázka hmotného práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí a kterou dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil, totiž otázka výkladu pojmu „uvedení výrobny do provozu“ jako skutečnosti rozhodné pro vznik nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro rok 2010.

17.       Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelkou vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

18.       Podle § 3 odst. 1 věty první zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), zrušeného k 1. 1. 2013, ve znění účinném do 31. 12. 2010, podpora podle tohoto zákona (dále jen "podpora") se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů vyrobenou v zařízeních v České republice využívajících obnovitelné zdroje, s výjimkou větrných elektráren umístěných na rozloze 1 km2 o celkovém instalovaném výkonu nad 20 MWe.

Podle § 3 odst. 1 věty první zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012, podpora podle tohoto zákona (dále jen „podpora“) se vztahuje na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výrobnách elektřiny na území České republiky připojených do elektrizační soustavy České republiky přímo, prostřednictvím odběrného místa nebo prostřednictvím jiné výrobny elektřiny připojené k elektrizační soustavě České republiky, s výjimkou větrných elektráren umístěných na rozloze 1 km2 o celkovém instalovaném výkonu nad 20 MWe.

Podle § 4 zákona č. 180/2005 Sb., který po dobu účinnosti zákona nedoznal změny, provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatelé distribučních soustav jsou povinni na svém licencí vymezeném území přednostně připojit k přenosové soustavě nebo k distribučním soustavám zařízení podle § 3 (dále jen "zařízení") za účelem přenosu nebo distribuce elektřiny z obnovitelných zdrojů, pokud o to výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen "výrobce") požádá a pokud splňuje podmínky připojení a dopravy elektřiny stanovené zvláštním právním předpisem [tj. energetickým zákonem] (odstavec 1). Provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle § 5 a za ceny podle § 6 (odstavec 4, věta první). Výrobce, který nabídl elektřinu k povinnému výkupu, musí uzavřít smlouvu s provozovatelem příslušné regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy (odstavec 17).

Podle § 6 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění novely provedené s účinností od 20. 5. 2010 zákonem č. 137/2010 Sb., týkající se jen odstavce 4, úřad stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen "výkupní ceny") samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy tak, aby

a) byly vytvořeny podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé spotřebě elektřiny ve výši 8 % v roce 2010 a

b) pro zařízení uvedená do provozu

1. po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem,

2. po dni nabytí účinnosti tohoto zákona zůstala zachována výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře výkupními cenami po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců; za uvedení zařízení do provozu se považuje též ukončení rekonstrukce technologické části stávajícího zařízení, změna paliva, nebo ukončení modernizace, zvyšující technickou a ekologickou úroveň stávajícího zařízení,

3. před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona byla po dobu 15 let zachována minimální výše výkupních cen stanovených pro rok 2005 podle dosavadních právních předpisů se zohledněním indexu cen průmyslových výrobců (odstavec 1).

19.       Výkupní ceny stanovené Úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3 (odstavec 4).

20.       Podle bodu 1.9 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, ve znění Cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, účinného od 1. 1. 2010, u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. V bodě 1.15. je pak stanovena (mimo jiné) výkupní cena pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření po 1. lednu 2009   pro  zdroj   s   instalovaným   výkonem   nad   30   kW   včetně   a   uvedeným   do provozu   od   1.   1.   2010   do   31.   12.   2010: 12 150 Kč/MWh.                            

21.       Podle bodu 1.10 Cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, účinného od 1. 1. 2011, u nově zřizované výrobny připojené do distribuční soustavy nebo přenosové soustavy se dnem uvedení do provozu rozumí den, kdy byly splněny obě následující podmínky: a) nabyla právní moc licence na výrobu elektřiny, a b) bylo ze strany provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě. V bodě 1.9 je stanovena (mimo jiné) výkupní cena pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s  instalovaným výkonem nad 30 kW do 100 kW včetně a uvedeným  do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011: 5 900 Kč/MWh, a pro zdroj  s  instalovaným  výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010: 12 400 Kč/MWh.

22.       Podle § 25 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 17. 8. 2011 (dále též jen „energetický zákon“), provozovatel distribuční soustavy a) zajišťuje spolehlivé provozování, obnovu a rozvoj distribuční soustavy na území vymezeném licencí, b) umožňuje distribuci elektřiny na základě uzavřených smluv, c) řídí toky elektřiny v distribuční soustavě při respektování přenosů elektřiny mezi ostatními distribučními soustavami a přenosovou soustavou ve spolupráci s provozovateli ostatních distribučních soustav a provozovatelem přenosové soustavy.

Podle § 50 energetického zákona smlouvou o dodávce elektřiny se zavazuje dodavatel elektřiny dodávat elektřinu vymezenou množstvím a časovým průběhem jinému účastníkovi trhu s elektřinou a účastník trhu s elektřinou se zavazuje zaplatit za ni cenu (odstavec 1, věta první). Smlouvou o připojení se zavazuje provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy připojit k přenosové nebo distribuční soustavě zařízení žadatele pro výrobu, distribuci nebo odběr elektřiny a zajistit dohodnutý rezervovaný příkon nebo výkon a žadatel se zavazuje uhradit podíl na oprávněných nákladech na připojení. Smlouva o připojení musí obsahovat technické podmínky připojení zařízení, typ měření a jeho umístění a termíny a místo připojení zařízení (odstavec 3).

Podle § 52 energetického zákona je neoprávněnou dodávkou elektřiny do elektrizační soustavy [mimo jiné] a) dodávka bez uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny … (odstavec 1). Neoprávněná dodávka elektřiny do elektrizační soustavy se zakazuje (odstavec 3).

23.       Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že v cenovém rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 nebyl závěr o uvedení nově zřizované výrobny do provozu výslovně podmíněn provedením paralelního připojení výrobny k distribuční nebo přenosové soustavě provozovatelem příslušné soustavy, tak jak se stalo v pozdějším cenovém rozhodnutí ERÚ č. 2/2010. I v něm se však dnem uvedení do provozu rozuměl den, kdy byly splněny obě tam stanovené podmínky, totiž že a) výrobci byla pravomocným rozhodnutím udělena licence na výrobu elektřiny a b) výrobce začal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.

24.       Tak to vnímá též dovolatelka, jak je zřejmé z argumentace v bodě 20 dovolání. V názoru, že též druhou z těchto podmínek ještě v roce 2010 splnila, se však mýlí; podmínka „dodávání elektřiny do elektrizační soustavy“ nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem.

25.       Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, jak prosazuje dovolatelka, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele; ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat. Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou ustanovením § 52 energetického zákona výslovně zakázány a jejich realizace je tudíž protiprávní.

26.       V situaci, v níž výrobna dovolatelky nebyla připojena pro dodávání elektřiny do sítě, ale jen pro odběr, navíc v závazkovém vztahu s jiným subjektem (s obchodníkem s elektřinou) než s provozovatelem distribuční soustavy, a smlouva s provozovatelem distribuční soustavy o dodávkách elektřiny do soustavy nebyla uzavřena, nemohly být případné jen „faktické“ dodávky dodávkami právně relevantními z hlediska výkupních cen pro rok 2010.

27.       V té souvislosti je třeba zdůraznit k těm tvrzením o skutkovém stavu věci, která dovolatelka předkládá v rámci dovolací argumentace, aniž jsou poznatky o příslušných skutečnostech zahrnuty ve skutkovém stavu zjištěném soudy nižších stupňů, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod a dovolací soud proto při přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu vychází z toho skutkového stavu věci, jak jej zjistily soudy nižších stupňů (je tímto skutkovým stavem vázán).

28.       Pod bodem 28 dovolání dovolatelka – v rozporu s tím, co dovozuje v bodě 20 – prosazuje takový výklad cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, podle něhož je výrobna připojena dnem, kdy začne v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět elektřinu a je schopna dodávat ji do elektrizační soustavy. Z čeho dovozuje, že právě jen takový výklad je ústavně konformní, není z dovolání zcela zřejmé. Zakládá-li i tento názor na úvaze, že ERÚ stanovením věcné podmínky pro uplatnění dané formy cenové regulace vybočil z mezí zákonného zmocnění a postupoval  v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích, nepodepírá toto své tvrzení přesvědčivými argumenty.

29.       Podle § 5 odst. 5 věty první zákona č. 526/1990 S., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány omezit dalšími věcnými, popřípadě časovými podmínkami.

30.       Započetí s dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Hovoří-li zákon č. 180/2005 Sb. o „výkupu“ vyrobené elektrické energie a uplatňuje-li dovolatelka nárok na určité „výkupní ceny“, nelze rozumně vycházet z toho, že by se tento výkup mohl realizovat bez současného prodeje z její strany a tedy bez dodávek této energie subjektu, který elektřinu vykupuje. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen.

31.       Novela zákona č. 180/2005 Sb. provedená zákonem č. 330/2010 Sb. nemá ten význam, který mu dovolatelka přisuzuje. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu tohoto zákona a z protokolu o jejím projednání Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky dne 29. 10. 2010 (dostupného na webových stránkách Poslanecké sněmovny) je zřejmé, že účelem novelizace § 3 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. bylo neposkytovat nadále podporu výrobnám nepřipojeným do elektrizační soustavy, tzv. ostrovním systémům, tedy výrobě elektřiny pro vlastní spotřebu, o kterou v souzené věci nejde. Dovolatelka se tu domáhá výkupních cen za elektřinu dodanou do soustavy.

32.       Stanoví-li tedy cenové rozhodnutí jako předpoklad pro nárok na výkupní ceny pro rok 2010, že výrobce v tomto roce začne elektřinu dodávat, pak nejde o nic takového, co by mohlo – oproti přesvědčení dovolatelky - legitimní očekávání založené na úpravě v samotném zákoně č. 180/2005 Sb. narušit.

33.       Cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 pak bylo vydáno dne 3. 11. 2009 a uveřejněno v Energetickém regulačním věstníku, částka 9, dne 6. 11. 2009, tedy právě v době, kdy dovolatelka uzavřela s účastnicí smlouvu o připojení. Již od samého počátku závazkového vztahu musela být tedy její očekávání ohledně podmínek pro získání nároku na výkupní ceny roku 2010 formována právě s vědomím úpravy obsažené v tomto cenovém rozhodnutí. Argumentace, že do jejího majetku bylo zasaženo až pozdějšími změnami s retroaktivními účinky, je proto lichá; dovolatelka nesplnila podmínky ani dle původních pravidel, za kterých smlouvu uzavírala.

34.       Dovolací soud tedy vybočení z mezí zákonného zmocnění ani jinak zapříčiněný protiústavní zásah do majetku dovolatelky v tomto cenovém rozhodnutí neshledává.

35.       Důvodnost nelze přiznat ani polemice dovolatelky proti takovému výkladu cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, podle něhož je předpokladem „dodávání“ ve smyslu bodu 1.9 předchozí uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s provozovatelem distribuční soustavy. Dovolatelka nijak nevysvětluje, v čem konkrétně by protiústavnost takové podmínky měla spočívat.  To, že čerpání určitých zvýhodnění, dotací, bonusů či zvláštních režimů, které mají veřejnoprávní povahu, je podmíněno uzavřením soukromoprávní smlouvy, není samo o sobě ničím protiústavním. Nejde tu o podmínku nijak výjimečnou. Například v programu zelená úsporám je třeba provést určité úkony (energetické zhodnocení), k nimž je třeba využít smluvních služeb určitých osob (energetický specialista se speciálním oprávněním), konkrétní materiály je možno nakoupit od dodavatelů s příslušným oprávněním, u celé řady dotačních programů v sociální oblasti je podpora navázána například na uzavření určitého počtu pracovních smluv s vymezenými typy zaměstnanců, pro získání řady daňových zvýhodnění je třeba uzavřít smlouvu o úvěru ze stavebního spoření či smlouvu o hypotéčním úvěru, atp. V řadě případů je pak poskytnutí veřejnoprávní podpory z povahy věci existencí určitého soukromoprávního vztahu nutně podmíněno, a tak je tomu i v souzené věci. Jak by mohla být provozovateli fotovoltaické elektrárny poskytnuta podpora formou určitých, cenovým orgánem stanovených výkupních cen, kdyby tu nebyl smlouvou soukromého práva založený závazkový vztah, obsahující mimo jiné závazek provozovatele distribuční soustavy odebírat vyrobenou elektřinu a platit za ni kupní cenu?

36.       Uzavření smlouvy s provozovatelem distribuční soustavy jako předpoklad pro dodávání elektřiny k povinnému výkupu ostatně vyplývá přímo ze zákona, z § 4 odst. 17 zákona č. 180/2005 Sb., podle něhož výrobce, který nabídl elektřinu, musí uzavřít smlouvu s provozovatelem příslušné regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy.

37.       Uzavření smlouvy o dodávce přitom oproti tomu, co naznačuje dovolatelka, není ponecháno na libovůli třetí osoby. Povinnost provozovatele distribuční soustavy připojit výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů při splnění stanovených podmínek k distribuční soustavě, vykupovat od něho elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a za tímto účelem s ním uzavřít smlouvu o dodávce, je stanovena zákonem (srov. § 4 zákona č. 180/2005 Sb.). Jestliže by se provozovatel distribuční soustavy ve vztahu k plnění těchto povinností, též k uzavření smlouvy o dodávkách elektřiny do soustavy, dopustil obstrukčního, šikanózního, diskriminačního či jinak protiprávního postupu, byl by stižen soukromoprávní sankcí, neboť by odpovídal za škodu tím způsobenou.

38.       Skutečnost, že pro dodávání energie do sítě je třeba řádného připojení pro dodávání (nikoliv jen pro odběr), schválení výrobny ze strany účastnice a uzavření smlouvy o dodávkách, vyplývá nakonec i ze samotné smlouvy o připojení. Podle jejího článku VII odst. 1 podmínkou paralelního provozu výrobny s distribuční soustavou je potvrzení „Protokolu o schválení výrobny“ (příloha č. 2 smlouvy) ze strany provozovatele distribuční soustavy. Názor o neplatnosti tohoto ujednání pro rozpor s § 269 odst. 3 obch. zák. prosazovaný dovolatelkou neobstojí; toto ujednání neupravuje dodatečné určení obsahu závazku. Jde o stanovení běžné smluvní povinnosti, respektive podmínky, která je z povahy věci závislá na aktivitě jedné ze smluvních stran, stejně jako realizace mnoha jiných smluvních povinností či podmínek, včetně těch, které vyplývají přímo ze zákona, např. převzetí díla a podepsání protokolu o jeho předání a převzetí (srov. § 554 obch. zák. a k němu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, a ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1168/2011). Součástí smlouvy o připojení je dle jejího článku I in fine též Stanovisko Provozovatele DS k žádosti o připojení ze dne 8. 7. 2009, které obsahuje upozornění, že před uvedením výrobny do provozu bude požadováno předložení licence na výrobu elektřiny, a je zde popsán proces uvedení do provozu, na což navazuje informace, že  „po provedení ověřovacího provozu a odstranění případných závad s Vámi bude uzavřena smlouva o připojení zařízení Výrobce k DS (nebyla-li uzavřena dříve), uzavřeny příslušné obchodní smlouvy s účastníkem trhu s elektřinou a instalováno obchodní měření dodávky el. energie do distribuční sítě.“ Dovolatelce tedy muselo být již při uzavírání smlouvy o připojení zřejmé, jaké podmínky musejí být splněny, aby mohla započít s dodávkami do sítě.

39.       Argument, že účastnice „záměrně zmařila splnění podmínky provozu distribuční soustavy“, neboť měla možnost i personální kapacitu provést první paralelní připojení dovolatelky v roce 2010, nejenže postrádá podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž je s tím, co bylo zjištěno, v evidentním rozporu. I kdyby nebylo lze vycházet z PPDS novelizovaných až k 6. 10. 2010, stanovících provozovateli distribuční soustavy k provedení tzv. paralelního připojení 30 denní lhůtu běžící ode dne, kdy mu bude předložena úplná žádost výrobce včetně všech podkladů, nelze přehlédnout, že dovolatelka předložila úplnou žádost až dne 27. 12. 2010, účastnice by tedy měla na připojení za účelem dodávky elektřiny do soustavy čtyři pracovní dny na samém konci kalendářního roku. Ze skutečnosti, že tak v této době neučinila, nelze dovozovat ani její prodlení, posuzované se zřetelem na obecnou lhůtu „bez zbytečného odkladu poté, kdyby byl věřitel dlužníkem o splnění požádán“ (§ 340 odst. 2 obch. zák.), natož pak záměr. Tím spíše by to platilo, kdyby soudy nižších stupňů vyšly  důsledně ze skutkového stavu zjištěného ve správním řízení, podle něhož byla žádost doplněna o poslední potřebnou listinu dokonce až dne 29. 12. 2010. Že oproti tomu, co tvrdí dovolatelka, nemohla být relevantní žádost podána již dne 3. 12. 2010, kdy neměla dokonce ani licenci, je nabíledni.

40.       Lze uzavřít, že předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 Cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky prováděny toliko protiprávně, tj. bezesmluvně a bez připojení k dodávkám provedeného provozovatelem distribuční soustavy.

41.       Vzhledem k tomu, že závěry soudů nižších stupňů při řešení otázky, pro něž je dovolání přípustné, nejsou založeny na obsahu Pravidel provozování distribuční soustavy, nezavdává důvod k dovolacímu přezkumu ta část námitek, v níž se dovolatelka věnuje právní povaze PPDS, závaznosti jejich změn a režimu jejich schvalování a zpochybňuje soulad § 97a energetického zákona s ústavním pořádkem.

42.       Očekávání dovolatelky, že se jí dostane výkupních cen stanovených pro rok 2010, založené na zjevně nesprávném názoru o právní relevanci tzv. faktických (ve skutečnosti svévolných a protiprávních) dodávek, rozhodně nelze shledat legitimním, do jejího majetku ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tudíž zasaženo nebylo. Vzhledem k tomu, že dovolatelka předpoklady pro vznik práva na tyto výkupní ceny nesplnila, nelze jí přisvědčit ani v tom, že byla napadeným rozhodnutím zbavena svých již nabytých práv.

43.       Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 14

 

Odškodňovací řízení o nároku na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále trvajícího řízení nelze přerušit dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. z důvodu dalšího průběhu posuzovaného řízení.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016)

 

1.         Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 26 C 239/2016-24, zamítl návrh žalované na vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 s postoupením věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok I) a řízení přerušil do skončení dovolacího řízení ve spisu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 C 41/99 (výrok II).

2.         Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II.

3.         Žalobkyně v žalobě namítá nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 C 41/99 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně přerušil řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Přerušení řízení odůvodnil tím, že v současné době se spis nachází u dovolacího soudu, což brání soudu posoudit, zda v řízení došlo či nedošlo k průtahům (soud musí pro rozhodnutí věci znát obsah spisu, časový sled jednotlivých podání, nařízení jednání, existenci případných žádostí o odročení jednání, apod.).

4.         Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně, že pouhý technický postup spočívající v předložení souvisejícího spisu Nejvyššímu soudu k vyřízení dovolání není sám o sobě důvodem pro přerušení řízení dle citovaného ustanovení. Uvedl však, že výsledek dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 399/2016 je způsobilý zasáhnout do merita věci, a tím i do případného posouzení délky posuzovaného řízení. Tato skutečnost tak může mít dopad na posouzení důvodnosti nároku žalobkyně v této věci. Přerušení řízení tak bylo vhodným postupem. Odvolací soud rovněž poukázal na skutečnost, že podle sdělení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 bylo možné očekávat v nejbližší době vynesení rozhodnutí. Rozhodnutím soudu prvního stupně o přerušení řízení proto nebylo možné očekávat vznik dalších průtahů řízení, jak žalobkyně předjímá. Dále odvolací soud podotkl, že dovolacím soudem již bylo rozhodnuto dne 26. 7. 2016.

5.         Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené. Dovolatelka formuluje otázku, zda okolnost, že probíhá dovolací řízení v posuzovaném řízení a především okolnost, že soudní spis posuzovaného řízení je na soudu vyšší instance, je důvodem k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že citované ustanovení míří na řízení, v němž se řeší prejudiciální otázka důležitá pro přerušované řízení. To, že plyne čas a protahuje se délka řízení, není řešení otázky právního významu ve smyslu citovaného ustanovení. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou, dle níž projednání žaloby nebrání skutečnost, že posuzované řízení je stále v běhu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.

6.         Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

7.         Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

8.         Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

9.         Jelikož se dovolací výše uvedenou otázkou dosud nezabýval, shledal dovolání přípustným.

10.       Dovolání je důvodné.

11.       Dle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.: „Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

12.       V usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat.“

13.       Nejvyšší soud v páté právní větě stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč. (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno.“ Dále Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl: „Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).“

14.       V rozsudku ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, Nejvyšší soud dovodil: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.“

15.       Má-li soud v odškodňovacím řízení vycházet ze stavu posuzovaného řízení ke dni svého rozhodování, pak nelze přihlížet k dalšímu případnému průběhu posuzovaného řízení, tudíž ani nemůže tento další průběh řízení (včetně výsledku případných opravných prostředků) znamenat existenci otázky ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pro niž by byl soud oprávněn posuzované řízení přerušit. Opačný závěr popírá smysl možnosti domáhat se odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále probíhajícího řízení, jímž je poskytnutí rychlého zadostiučinění, pokud probíhající řízení již je nepřiměřeně dlouhým. 

16.       Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud usnesení odvolacího soudu za nesprávné, a proto je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17.       Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

 

Poř. č. 15

 

Potvrzení evropského exekučního titulu podle Nařízení (ES) č. 805/2004 nemusí obsahovat konkrétní výši úroků (z prodlení), pokud tato výše vyplývá z (evropského) exekučního titulu, který je nedílnou součástí potvrzení, a je zřejmé, že potvrzení evropského exekučního titulu se vztahuje i na tyto úroky (z prodlení).

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5045/2016)

 

 

1.      Městský soud v Brně pověřením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 80 EXE 4172/2014-31, pověřil soudního exekutora JUDr. T. V., Exekutorský úřad P. (nyní je exekuce vedena JUDr. L. J., Exekutorský úřad P.) – dále jen „soudní exekutor“, provedením exekuce na majetek povinné na základě rozsudku Okresního soudu Mödling ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 C 647/13w (dále též „evropský exekuční titul“), k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 12 631,02 EUR a nákladů nalézacího řízení ve výši 3 099,97 EUR. Soudnímu exekutorovi dále uložil, aby v části požadovaného úroku ve výši 8,38 % z částky 5 474,80 EUR od 1. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 470,24 EUR od 14. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 273,31 EUR od 14. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 2 196,48 EUR od 14. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8.38 % z částky 1 658,98 EUR od 18. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 401,82 EUR od 18. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 90 EUR od 29. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 468,73 EUR od 29. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 1 156,66 EUR od 29. 8. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 20 EUR od 1. 9. 2012 do zaplacení, ve výši 8,38 % z částky 420 EUR od 1. 10. 2012 do zaplacení (dále též „úroky z prodlení“) exekuční návrh oprávněné ze dne 15. 7. 2014 zamítl.

2.         Soudní exekutor usnesením ze dne 12. 2. 2015, č. j. 103 EX 37558/14-21, exekuční návrh ohledně úroků z prodlení zamítl, neboť oprávněná i přes opakované výzvy nedoložila potvrzení evropského exekučního titulu, resp. jeho přílohu, z níž by vyplýval nárok na požadované úroky z prodlení. Podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky [dále jen „Nařízení (ES) č. 805/2004“] totiž z potvrzení evropského exekučního titulu musí vyplývat nejen výše jistiny, ale i výše jejího příslušenství, tj. nákladů řízení a úroků. V posuzovaném případě ovšem z potvrzení evropského exekučního titulu výše úroků nevyplývá.

3.         K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 20 Co 182/2015, potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 12. 2. 2015, č. j. 103 EX 37558/14-21, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že oprávněná sice předložila veškeré dokumenty nezbytné pro výkon rozhodnutí potvrzeného jako evropský exekuční titul podle čl. 20 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004, z potvrzení evropského exekučního titulu ovšem vyplývá jen nárok na zaplacení jistiny a nákladů řízení, nikoliv nárok na zaplacení úroků z prodlení a jejich výše. Vzhledem k tomu, že donucovací orgány členského státu výkonu podle čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004 nejsou oprávněny rozhodnutí nebo jeho potvrzení jako evropského exekučního titulu přezkoumávat ve věci samé, musí vycházet jen z předloženého potvrzení evropského exekučního titulu. Pokud je v tomto potvrzení ve vztahu k úrokům z prodlení uveden pouhý odkaz na přílohu (v textu „see attachment“) a tato příloha soudu nebyla i přes jeho výzvy doložena, nelze rozhodnutí v této části na území České republiky vykonat. Z potvrzení evropského exekučního titulu skutečně musí vyplývat celý nárok, aby jej (celý) bylo možné vykonat.

 

4.         Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž kromě jiného namítá, že podle čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004 soud členského státu výkonu není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí ve věci samé. Pokud se tedy odvolací soud zabýval přílohou potvrzení evropského exekučního titulu, řešil tím nepřípustně otázku „věci samé“. Odvolací soud dále nesprávně posoudil vztah mezi potvrzením evropského exekučního titulu a samotným evropským exekučním titulem. Exekučním titulem není potvrzení nýbrž samotné cizí rozhodnutí. Pokud je proto nárok na zaplacení úroků a jejich výše v evropském exekučním titulu řádně specifikována a potvrzení z ní na celý rozsah evropského exekučního titulu, tj. nebylo ve smyslu čl. 8 vydáno tzv. částečné potvrzení evropského exekučního titulu, je vynětí nároku na úroky z prodlení nesprávné. Vzhledem k tomu, že oprávněná předložila všechny taxativně uvedené dokumenty potřebné k nařízení exekuce [čl. 20 Nařízení (ES) č. 805/2004], měla být exekuce nařízena i pro úroky z prodlení. Nadto dodává, že odvolací soud se s námitkou, že přílohou potvrzení evropského exekučního titulu je samotný evropský exekuční titul řádně nevypořádal, čímž porušil § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Otázka, zda přílohou potvrzení evropského exekučního titulu je exekuční titul či nikoliv, doposud nebyla řešena nejen dovolacím soudem, ale ani v judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Stejně tak otázka, zda je soudem prováděný přezkum, co je přílohou potvrzení evropského exekučního titulu, ve smyslu čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004 nepřípustným přezkumem ve věci samé. S ohledem na tuto skutečnost proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a ve věci sám rozhodl tak, že exekučnímu návrhu dovolatelky se v celém rozsahu, tj. včetně úroku z prodlení, vyhovuje, případně aby dovolací soud předložil dovolatelkou v dovolání formulované předběžné otázky k řešení Soudnímu dvoru Evropské unie a po jejich zodpovězení následně usnesení odvolací soud shora uvedeným způsobem změnil.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť procesní otázka, zda z potvrzení evropského exekučního titulu podle Nařízení (ES) č. 805/2004 musí vyplývat výše úroků z prodlení či postačuje toliko odkaz na přílohu tohoto potvrzení, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

6.         Podle čl. 6 odst. 1 Nařízení (ES) č. 805/2004 je rozhodnutí o nesporném nároku vydané v členském státě je po časově neomezené žádosti podané původnímu soudu potvrzeno jako evropský exekuční titul, pokud a) je rozhodnutí vykonatelné v členském státě původu a b) rozhodnutí není v rozporu s pravidly soudní příslušnosti, která jsou stanovena v oddílech 3 a 6 kapitoly II nařízení (ES) č. 44/2001 a c) soudní řízení v členském státě původu splnilo požadavky, které jsou stanoveny v kapitole III, pokud je nárok nesporný ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c) a d) rozhodnutí bylo vydáno v členském státě, ve kterém má dlužník bydliště ve smyslu článku 59 nařízení (ES) č. 44/2001, v případech, kdy nárok je nesporný ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo c), souvisí se smlouvou, kterou uzavřela osoba, spotřebitel, za účelem, který nelze považovat za její obchodní či profesní činnost a dlužníkem je spotřebitel.

 

            Podle čl. 7 Nařízení (ES) č. 805/2004 pokud rozhodnutí zahrnuje vykonatelné rozhodnutí o výši nákladů spojených se soudním řízením, včetně úrokových sazeb, musí být potvrzeno jako evropský exekuční titul rovněž s ohledem na náklady, pokud dlužník nepodal v průběhu soudního řízení v souladu s právem členského státu původu konkrétní námitku proti úhradě takových nákladů.

            Podle čl. 8 Nařízení (ES) č. 805/2004 pokud požadavky tohoto nařízení splňují pouze části rozhodnutí, je pro tyto části vydán částečný evropský exekuční titul.

7.         Smyslem evropského exekučního titulu je zjednodušit výkon (exekuci) vybraných cizích rozhodnutí v jiném státě. Na rozdíl od výkonu rozhodnutí na základě Nařízení (ES) č. 44/2001 proto u evropského exekučního titulu není vyžadováno výslovné uznání nebo jiný akt stejného nebo srovnatelného druhu, směřující k výkonu rozhodnutí. Jsou-li splněny Nařízením č. 805/2004 předvídané podmínky, je cizí rozhodnutí (evropský exekuční titul) příslušným orgánem ve státě svého vydání potvrzeno jako evropský exekuční titul. Pokud jsou požadavky splněny pouze ohledně části rozhodnutí, vydává se toliko částečné potvrzení evropského exekučního titulu.

8.         Potvrzení samo o sobě není exekučním titulem, pouze osvědčuje, že evropský exekuční titul je v mezích své vykonatelnosti vykonatelný i ve státě výkonu. Exekučním titulem i nadále zůstává cizí rozhodnutí, na které se hledí jako na tuzemský exekuční titul s tím rozdílem, že jej nelze podrobovat přezkumu ve věci samé. S ohledem na tuto skutečnost proto pro nařízení exekuce ve státě výkonu nepostačuje pouhé předložení potvrzení, je nutné předložit (kromě jiného) i evropský exekuční titul, který je nedílnou součástí potvrzení.

9.         V posuzované věci bylo vydáno potvrzení evropského exekučního titulu vztahující se ke všem oprávněné přiznaným nárokům obsaženým v cizím rozhodnutí, nikoliv jen částečné potvrzení evropského exekučního titulu. V části potvrzení věnované příslušenství však nebyly výslovně specifikovány úroky z prodlení, potvrzení toliko odkazovalo na přílohu (v textu „see attachment“). Odvolací soud, stejně jako soudní exekutor, jakožto soud prvního stupně, tento odkaz shledal jako nedostačující. Případný přezkum přílohy považoval za nepřípustný přezkum ve věci samé ve smyslu čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004, s čímž ovšem dovolací soud nesouhlasí.

10.       Z Nařízení (ES) č. 805/2004 nevyplývá, jakým způsobem by v potvrzení mělo být příslušenství specifikováno. Nařízení toliko stanovuje, že evropský exekuční titul musí být potvrzen i pro náklady soudního řízení, včetně úrokových sazeb (příslušenství), pokud mají být vykonatelné i ve státě výkonu [čl. 7 Nařízení (ES) č. 805/2004]. S ohledem na zásadu přednosti unijního práva před právem národním by národní právo nemělo nad rámec Nařízení (ES) č. 805/2004 stanovovat podmínky pro vydání potvrzení evropského exekučního titulu. Zvláště, když sám donucovací orgán ve státě výkonu ani není oprávněn přezkoumávat, zda předpoklady pro potvrzení exekučního titulu jako evropského exekučního titulu, které nařízení stanoví, skutečně nastaly či nikoliv.

11.       Z předmětného potvrzení vyplývá, že se nejedná o částečné potvrzení [čl. 8 Nařízení (ES) č. 805/2004], nýbrž o potvrzení vztahující se ke všem nárokům přiznaným evropským exekučním titulem. Ve věci nebyla navržena oprava či zrušení potvrzení [čl. 10 Nařízení (ES) č. 805/2004]. Rovněž nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by povinná požádala o přezkum rozhodnutí z důvodů vyplývajících v článku 19 odst. 1 Nařízení (ES) č. 805/2004. Donucovací orgán ve státě výkonu může zamítnout exekuční návrh vedle důvodů předvídaných ve vnitrostátních předpisech pouze z důvodů uvedeného v článku 21 Nařízení (ES) č. 805/2004, které ovšem v tomto řízení namítány nebyly. Donucovací orgán ve státě výkonu při přezkumu exekučního návrhu podaného na podkladě evropského exekučního titulu zejména ověřuje, zda návrh koresponduje s exekučním titulem. Přestože exekučním titulem se primárně rozumí evropský exekuční titul, tento je nutné ověřovat ve vzájemné spojitosti s potvrzením, které však jen osvědčuje vykonatelnost cizího rozhodnutí pro účely vykonávacího řízení mimo stát původu. Vzhledem k tomu, že bez samotného cizího rozhodnutí, na něž potvrzení výslovně odkazuje, je potvrzení pro účely nařízení exekuce nepoužitelné, je třeba mít za to, že přílohou (v textu „see attachment“), na níž je v textu potvrzení odkazováno, se rozumí právě evropský exekuční titul, jehož vykonatelnost potvrzení osvědčuje. Ostatně jiné dokumenty než potvrzení a evropský exekuční titul (a překlady těchto dokumentů) oprávněná ani není povinna donucovacímu orgánu ve státě výkonu předkládat [čl. 20 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004]. Pokud tedy z potvrzení vyplývá, vykonatelnost jakého exekučního titulu na území cizího státu osvědčuje a že se toto potvrzení bezvýhradně vztahuje na všechny exekučním titulem přiznané nároky, včetně úroků z prodlení, lze odkaz na přílohu (evropský exekuční titul) v části potvrzení věnované úrokům z prodlení považovat za dostačující. Jinak řečeno, potvrzení nemusí obsahovat konkrétní výši úroků z prodlení, pokud tato výše vyplývá z (evropského) exekučního titulu, který je nedílnou součástí potvrzení, a je zřejmé, že potvrzení se vztahuje i na tyto úroky z prodlení. Opačný výklad by zvláště za situace, kdy v rámci exekučního řízení oprávněný nedisponuje žádnými opravnými prostředky proti samotnému potvrzení, vedl k nepřípustnému formalismu, kdy donucovací orgán ve státě výkonu bude nad rámec unijního práva diktovat podmínky, za nichž má být potvrzení evropského exekučního titulu vydáváno. Zabývání se otázkou, co je přílohou, na níž odkazuje potvrzení, resp. samotný přezkum odkazu na přílohu, tj. na evropský exekuční titul, není přezkumem rozhodnutí ve věci samé podle čl. 21 odst. 2 Nařízení (ES) č. 805/2004.

12.       S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je co do posuzované procesní otázky nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), z uvedeného důvodu se proto dovolací soud nezabýval dalšími dovolatelkou namítanými otázkami. Výše uvedené právní posouzení přitom je zcela zjevné (jedná se o tzv. acte clair), proto Nejvyšší soud není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 Sb. rozh. obč.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudního exekutora, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, resp. soudnímu exekutorovi, v němž příslušný exekuční soud pověří soudního exekutora i pro úroky z prodlení.

 

Poř. č. 16 -- rozhodnutí bylo odloženo kvůli ústavní stížnosti  - ÚS odmítnuta

                

Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Je-li věc užita při provedení díla způsobem, v jehož důsledku se stává součástí předmětu díla, jenž však není spojen s jejím zánikem, zůstává věcí v právním smyslu, a je-li vlastníkem takové věci třetí osoba, vlastnictví samotným včleněním věci do předmětu díla nepozbývá.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014)

 

1.      V souzené věci se žalobkyně domáhala jednak vydání v žalobě specifikovaného sedacího nábytku z titulu svého vlastnického práva, jednak zaplacení částky 730 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout užíváním nábytku bez právního důvodu.

2.         Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím v prvním výroku změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013, č. j. 29 Cm 162/2012-66, v části zamítavého výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni 850 kusů kancelářských židlí „TARA“, 30 kusů čalouněných židlí „Lily“, 73 kusů čalouněných židlí „Pisa“, 6 kusů čalouněných židlí „Pisa“, 6 kusů křesel „Arak1“, 3 kusy pohovek „Arak3“ a 3 kusy pohovek „Arak2“ (dále též jen „sedací nábytek“) s tím, že žalovaná má možnost zprostit se této povinnosti zaplacením částky 1 069 180,80 Kč se 7,75% úrokem z prodlení od 14. 7. 2012 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. Druhým výrokem pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části jeho výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání 4,5 m potahové látky „Phoenix“, a ve výroku pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 730 000 Kč s úrokem z prodlení, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3.         Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž Ing. V. U. jako zhotovitel uzavřel dne 26. 4. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla dodávka interiérového vybavení budovy kolejí „B“ VŠB – TU O. (dále též jen „dílo“). V bodě 13.7 bylo sjednáno, že zhotovitel ani objednatel nemohou bez vzájemného souhlasu postoupit práva a povinnosti plynoucí z této smlouvy třetí osobě. Kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 9. 2009, kterou odvolací soud posoudil jako smlouvu rámcovou (dále též jen „kupní smlouva“), se žalobkyně zavázala dodávat Ing. U. na základě  jeho objednávek sedací nábytek, zejména kancelářské židle a křesla, a převést na něho vlastnické právo k dodávanému zboží. V článku VII. kupní smlouvy byla sjednána výhrada vlastnického práva do zaplacení kupní ceny v plné výši s tím, že prodlení s úhradou zakládá žalobkyni právo odebrat dodané zboží zpět, a to přímo i od třetí osoby (konečného odběratele). Žalobkyně se zavázala dodat zboží podle objednávky do areálu žalované, v němž  Ing. U. pro žalovanou prováděl dílo. V souladu s tím dodala ve dnech 23. 6. až 28. 6. 2011 sedací nábytek přímo žalované jako subdodávku vztahující se ke smlouvě o dílo. Dopisem doručeným dne 23. 6. 2011 pak žalovanou upozornila na sjednanou výhradu vlastnického práva. Ing. U. dílo žalované dne 23. 8. 2011 předal. Smlouvou o postoupení pohledávky (uzavřenou již dne 21. 6. 2011) postoupil část své pohledávky vůči ní ve výši 1 270 763 Kč žalobkyni za podmínek tam sjednaných. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011, č. j. KSOS 38 INS 10146/2011-B24, byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Žalobkyně bezvýsledně vyzývala žalovanou k zaplacení kupní ceny, případně k vrácení nábytku.

4.         Odvolací soud dovodil, že žalovaná věděla o výhradě vlastnického práva žalobkyně k sedacímu nábytku nejpozději v den zahájení jeho dodávek, nemohla být proto nadána dobrou vírou, která jediná by – vzhledem k § 554 odst. 5 věty druhé ve spojení s § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“) - mohla vést k nabytí vlastnického práva od nevlastníka; žalovaná proto vlastnické právo k tomuto nábytku nenabyla. Závěru soudu prvního stupně, že sedací nábytek se v rámci díla zhotovovaného pro žalovanou stal součástí dodávky souboru věcí – interiérového vybavení hotelu, pročež  jehož dodáním došlo k zániku výhrady vlastnického práva, vytkl absenci řešení otázky dobré víry. Posouzení, podle něhož by vlastnické právo k věcem dodávaným k provedení díla přecházelo na objednatele bez zřetele na výhradu vlastnického práva sjednanou mezi zhotovitelem a jeho dodavatelem, shledal nesouladným s ústavně zaručenou nedotknutelností vlastnického práva. Zároveň vyjádřil názor, že k zániku výhrady vlastnického práva zahrnutím sedacího nábytku do díla by mohlo dojít pouze za předpokladu, že půjde o věc hromadnou (soubor věcí), respektive o věc, jejíž podstata zanikne smísením s jinou věcí, o takový případ se však nejedná, neboť žalobkyně dodávala Ing. U. sedací nábytek, který ani nepředstavoval ve svém souhrnu jednotný celek a už vůbec ne věc vzniklou smísením; každé jednotlivé křeslo či židle představuje samostatnou věc, kus nábytku, a může být předmětem individuálního právního vztahu. Nejde tu o soubor věcí, jejichž provedení a uspořádání tvoří účelový, stylový nebo architektonicky jednotný celek. Současně platí, že takto vymezený soubor věcí (sedacího nábytku) je jednoduše identifikovatelný a oddělitelný od dalších součástí díla, neboť jde o věci, které lze volně přemisťovat.

5.         Na základě toho pak odvolací soud uzavřel, že žalovaná se nestala vlastníkem předmětného sedacího nábytku ani na základě dobré víry, ani na základě jeho zapracování do předmětu díla, drží jej však a žalobkyni tedy svědčí právo na jeho vydání podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“ či „zákon č. 40/1964 Sb.“).

6.         Stran potahové látky odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se opomněl zabývat otázkou, zda má žalovaná tuto látku ve svém držení. Důvodem zrušení zamítavého výroku pod bodem II byla skutečnost, že soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru nevedl žádné dokazování ke vzniku a výši bezdůvodného obohacení.

7.         Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, a že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“.

8.         Pochybení se měl odvolací soud dopustit předně tím, že v rozporu s judikaturou, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 1163/2006 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz), neposoudil jako absolutně neplatnou smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem je pohledávka vyloučená z postupu dohodou věřitele s dlužníkem.

9.         Dále dovolatelka namítá, že přípis žalobkyně ze dne 22. 6. 2011 je pro absenci bližší specifikace konkrétního zboží, k němuž je uplatňována výhrada vlastnického práva, právním úkonem neplatným pro neurčitost, který nemohl způsobit zamýšlené účinky. Právní otázka „platnosti a určitosti“ přípisu by měla být podle jejího názoru „posouzena jinak, tedy tak, že námitka žalované spočívající v neurčitosti přípisu co do specifikace věcí je nikoliv účelová, ale plně na místě“.

10.       Dovolatelka je též přesvědčena, že kupní smlouva s výhradou vlastnického práva zavazuje smluvní strany a nikoliv ji. Argumentuje, že koupené věci musel Ing. U. dále zpracovávat, aby naplnil předmět smlouvy o dílo, jímž nebylo dodání určitých movitých věcí, nýbrž zpracování komplexního díla. Z dikce § 542 obch. zák. ve spojení s § 446 obch. zák. dovozuje, že pokud je objednatel v dobré víře, přechází na něj předáním předmětu díla vlastnické právo k němu bez ohledu na to, zda byl zhotovitel jeho vlastníkem.

11.       Konečně pak dovolatelka brojí proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s její námitkou, že výhrada vlastnického práva zaniká „smíšením s jiným majetkem a zapracováním“. Prosazuje názor, že zahrnutím sedacího nábytku do díla se interiérové vybavení kolejí stalo věcí hromadnou, a vytýká odvolacímu soudu odklon od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 447/2004, podle nichž soubor jednotlivých dílů nábytku v počtu, provedení a uspořádání tvořícím účelový, stylový nebo architektonicky jednotný celek, určený k vybavení zcela konkrétní místnosti nebo sloužící zvláštnímu účelu, je věcí hromadnou, nelze-li jeho jednotlivé díly odstranit, aniž by došlo k narušení jednoty celku.

12.       Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

13.       Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a zpochybňuje jak přípustnost dovolání, tak jeho důvodnost. Zdůrazňuje mimo jiné zásadní význam skutečnosti, že dovolatelka o výhradě vlastnického práva věděla, a navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání odmítl, případně zamítl. 

14.       Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení  - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

15.       Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 

16.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17.       Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být (mimo jiné) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).

18.       Na řešení otázky platnosti smlouvy o postoupení pohledávky napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud v něm takovou otázku neřešil a vzhledem k tomu, na jakých závěrech své rozhodnutí založil, neměl důvod řešit. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

19.       Argument, že otázka určitosti oznámení žalované o výhradě vlastnického práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, nelze podřadit pod žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v § 237 o. s. ř. a není tudíž způsobilým vymezením přípustnosti dovolání; právní otázkou, jež má být posouzena jinak, se má na mysli toliko právní otázka již dovolacím soudem vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, nikoliv že by ji měl posoudit jinak než soud odvolací (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tuto absenci jedné z obligatorních náležitostí dovolání (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne  27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod č. 116) nelze již odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit.

20.       Ve vztahu k navazující argumentaci, že sjednaná doložka o výhradě vlastnického práva zavazuje pouze smluvní strany, a pokud je objednatel v dobré víře, přechází na něj předáním předmětu díla vlastnické právo k němu bez ohledu na to, zda byl jeho vlastníkem zhotovitel, se dovolatelka vymezit předpoklad přípustnosti ani nepokusila; za vymezení přípustnosti dovolání nelze považovat pouhou (nepřesnou) citaci § 237 o. s. ř. obsaženou v úvodní části dovolání pod bodem I (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud ostatně založil své právní posouzení právě na poznatku, že dovolatelka v dobré víře nebyla, dovolatelka tu tedy polemizuje s právním posouzením, na němž napadené rozhodnutí nespočívá.

21.       Správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná nestala vlastníkem sedacího nábytku na základě dobré víry, že nabývá od vlastníka, tedy není otevřena dovolacímu přezkumu.

22.       Oproti názoru, který v průběhu řízení a též v dovolání prosazuje dovolatelka (a z něhož ve své argumentaci vychází též odvolací soud), začleněním věci do věci hromadné výhrada vlastnického práva zaniknout nemůže již z toho prostého důvodu, že výhrada vlastnického práva není ničím jiným než smluvním ujednáním, na jehož existenci nemůže mít dopad způsob, jakým je nakládáno s věcí, k níž se vztahuje; ani zánik věci nemá za následek zánik výhrady vlastnického práva, nýbrž zánik vlastnictví k věci.

23.       Při posouzení otázky, zda vlastnické právo žalobkyně k sedacímu nábytku zaniklo jeho zahrnutím do díla provedeného Ing. U. a předaného dovolatelce, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 447/2004 neodchýlil. Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí vyjadřuje k pojmu hromadné věci toliko v souvislosti s otázkou, jaké podmínky musí být naplněny, aby šlo o hromadnou věc jakožto zvláštní předmět právních vztahů (srov. tam užitou formulací „aby něco bylo možno za hromadnou věc považovat“); důsledky začlenění věci v právním smyslu do věci hromadné na právní povahu věci a na vlastnické poměry, respektive předpoklady, za nichž se může věc v právním smyslu stát prvkem věci hromadné, z hlediska jejího vlastnického režimu, se v tomto rozsudku nezabýval a tuto otázku neřešil ani v jiných svých rozhodnutích. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud zodpovězena ani související otázka, jaký osud mají ty věci použité k provedení díla, které jsou ve vlastnictví třetí osoby.

24.       Stran řešení těchto otázek - a pouze v tomto rozsahu – shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným a v tomto rozsahu podrobil rozhodnutí odvolacího soudu dovolacímu přezkumu.

25.       Podle § 118 odst. 1 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva  nebo jiné majetkové hodnoty.

Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Ustanovení § 554 odst. 5 obch. zák. stanoví, že předáním zhotovené věci nabývá k ní objednavatel vlastnické právo, jestliže je do této doby měl zhotovitel …. Ustanovení § 444 až 446, § 455 až 459 a § 461 obch. zák. platí obdobně.

Podle § 445 obch. zák. si strany mohou smluvit, že kupující nabude vlastnického práva ke zboží později, než je stanoveno v § 443 obch. zák. Nevyplývá-li z obsahu této výhrady vlastnického práva nic jiného, má se za to, že kupující má nabýt vlastnického práva teprve úplným zaplacením kupní ceny.

Ustanovení § 446 obch. zák. stanoví, že kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

26.       Zákon č. 40/1964 Sb. pojem „věc hromadná“ známý již z římského práva („universitas rerum“) nedefinoval, ve znění účinném od 1. 1. 2002 s ním však počítal, a to v ustanoveních § 153 a násl. při úpravě zástavního práva; tak v § 153 mimo jiné stanovil, že zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí …  V návaznosti na to občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2002, v § 258 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že výkon rozhodnutí prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést (mimo jiné) prodejem zastavených movitých a nemovitých věcí, věcí hromadných a souborů věcí…

27.       Pojem „věc hromadná“ nedefinoval ani obchodní zákoník, byť s ním, ve znění účinném od 1. 1. 2001, rovněž pracoval, a to při vymezení pojmu „podnik“; v § 5 stanovil, že podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (odstavec 1, věta první). Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu (odstavec 2, věta první a druhá).

28.       Zákon č.141/1950 Sb., občanský zákoník, zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (zákoník mezinárodního obchodu), pojem „věc hromadná“ neznaly. Obecný zákoník občanský (vyhlášený císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který byl zrušen ke dni 1. 1. 1951, dále též jen „o. z. o.“), definoval hromadnou věc v § 302 tak, že úhrn několika věcí jednotlivých, který se za věc jednu považuje a bývá označován společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek. V § 427 pak označil jako příklad věci hromadné sklad zboží. 

29.       Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále též jen o. z.), definuje hromadnou věc v § 501 tak, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc. V § 1347 pak stanoví, že při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě a jí sloužící, ať jsou kdekoli. Zástavní právo se vztahuje na každou jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od hromadné věci odloučí.

30.       Již z dikce citovaných ustanovení obecného zákoníku občanského a nového občanského zákoníku je zřejmé, že věc hromadná není věcí v právním smyslu, nýbrž jde o zvláštní právní konstrukt, kterým je v systému soukromého práva zakotven jiný, od věcí v právním smyslu odlišný předmět právních vztahů; jedná se o úhrn (soubor) jednotlivých věcí, který se za jednu věc (za jeden předmět, za celek) toliko považuje (pokládá). Tomuto pojetí odpovídají též jak shora citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. a občanského soudního řádu, upravující věc hromadnou vedle věcí jako zvláštní, od věci odlišný předmět právních vztahů, tak i ustanovení obchodního zákoníku; stanovil-li v § 5 odst. 2 při úpravě podniku jako věci hromadné výslovně, že na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, pak zjevně vycházel z pojetí, v němž věc hromadná věcí v právním smyslu není. Tvoří-li pak věc hromadnou věci v právním smyslu, pak tyto věci – již ze své  povahy - mohou být samostatným předmětem právních vztahů a je s nimi možno samostatně disponovat; citovaný § 1347 o. z. s takovou jejich vlastností výslovně počítá, řeší-li právní režim jednotlivých věcí, které byly od věci hromadné odloučeny. 

31.       Při výkladu § 302 o. z. o. dobová judikatura dovodila, že účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) – Vážný, pod č. 4085, ročník 1924, podle něhož „význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní“].

32.       Z téhož pojetí vychází též rozhodovací praxe soudů při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, že předmětem nájmu může být i soubor věcí v právním smyslu, podle okolností např. byt, nebytové prostory, pozemek, které se pronajímají ke specifickému účelu jako ucelený soubor, jako věc hromadná, kdy nejde o nájem jednotlivých nemovitostí, nýbrž o nájem věci podle § 663 a násl. obč. zák. ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1263/2006, a ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 451/2012. V rozsudku ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009, pak vysvětlil, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá za jedinou věc, i když ve skutečnosti jde o souhrn více jednotlivých věcí. Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako "jediná věc"; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta.

33.       Shodný názor zaujímala komentářová literatura, dovozující v rámci výkladu § 118 obč. zák. (srov. např. FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : Walters Kluwer, 2009. 346 s.), že věc hromadná je soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (obdobně srov. též ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 582 s.).

34.       Ke stejným závěrům dochází – při výkladu předpisů nového občanského zákoníku – též recentní komentářová literatura. Tak např. v díle ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha : Wolters Kluwer, 2014) se dovozuje, že hromadná věc ve smyslu § 501 o. z. není věcí v pravém smyslu slova, nýbrž fikcí, kdy se za jednu věc považují dvě či více věcí, na které se pro zjednodušení právního styku nahlíží, jako by šlo o věc jedinou. Protože jde o věci v právním smyslu, je možno jimi disponovat samostatně. Jelikož však tvoří určitý hospodářský celek, může s nimi být nakládáno i jako s jednou jedinou věcí. Tentýž názor, pouze jinak vyjádřený, lze nalézt v díle MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. Praha : Leges, 2014, kde se zároveň konstatuje, že hromadná věc může být tvořena buď relativně stálou množinou složek, kdy je nepraktické, byť přípustné, aby bylo samostatně disponováno s jednotlivými složkami zvlášť, či se její obsah a rozsah může měnit v závislosti na čase a myslitelné jsou i dispozice s jejími jednotlivými prvky (např. skladové zásoby).   

35.       Věc hromadná je tedy zvláštním předmětem právních vztahů, odlišným od věci v právním smyslu a založeným na fikci, v jejímž důsledku se na určitý kvalifikovaný soubor věcí v právním smyslu nahlíží tak, jako by šlo o jednu věc; účelem této právní konstrukce je zjednodušení právního styku. Každá z věcí, z nichž sestává hromadná věc, si přitom zachovává způsobilost být samostatným předmětem právních vztahů. Začlenění do hromadné věci nelze ztotožňovat se situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., například v důsledku zpracování (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 124/2003, uveřejněný pod č. 81/2004 Sb. rozh. obč.).

36.       Prosazuje-li tedy dovolatelka závěr, že sedací nábytek se stal součástí hromadné věci, z čehož dovozuje, že jej poté již nelze od hromadné věci odloučit, pak se zásadně mýlí. Jednotlivé věci v právním smyslu nepozbývající začleněním do věci hromadné svou právní povahu a lze jimi i nadále samostatně disponovat a tak je ze souboru věci hromadné vyjmout, dokonce i v takovém případě, kdy je hromadná věc tvořena relativně stálou množinou složek a vynětím jedné z nich by došlo k popření smyslu univerzality (srov. shodně již citované dílo MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář). Jestliže začleněním do věci hromadné věc v právním smyslu nezaniká, nemá takové jednání za následek ani zánik vlastnického práva k ní; opačný závěr zastávaný dovolatelkou postrádá jakoukoliv oporu.

37.       Dovolatelka ostatně ve své argumentaci pomíjí pravidlo, jež bylo sice výslovně vyjádřeno až v § 501 o. z., z povahy věci však nutně platilo i za předchozí právní úpravy, totiž že jednotlivé věci tvořící věc hromadnou musí náležet témuž vlastníku; jinak by přeci nemohlo být s věcí hromadnou nakládáno jako s celkem, což je právě účelem tohoto právního instrumentu. Skutečnost, že veškeré její složky náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Nemůže se tedy stát součástí věci hromadné věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě odlišné od vlastníka hromadné věci.

38.       Z pohledu vlastnického režimu není – oproti tomu, co naznačuje dovolatelka - samo o sobě rozhodující ani to, že sedací nábytek byl součástí sjednaného předmětu díla. Ani ze skutečnosti, že se určitá věc stane součástí předmětu díla, totiž bez dalšího neplyne, že taková věc pozbývá způsobilosti být samostatným předmětem právních vztahů a nemůže mít samostatný věcně právní režim, nevyjímaje důsledky sjednané výhrady vlastnického práva. Předmět díla ve smyslu předmětu závazkového vztahu nemusí být (a v praxi často nebývá) vždy jednou jedinou věcí ve smyslu věcněprávním; může jít také o soubor věcí, který pak může, ale nemusí být věcí hromadnou (v závislosti na tom, zda splňuje pojmové znaky hromadné věci či nikoliv). Z věcněprávního hlediska by bylo v souzené věci podstatné například až to, zda se sedací nábytek, respektive jeho jednotlivé kusy, staly či nestaly součástí jiné věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák., v důsledku čehož by přestaly být věcí v právním smyslu; až to by totiž mohlo mít za následek zánik vlastnického práva k těmto věcem. Je-li tedy věc užita při provedení díla způsobem, v jehož důsledku se stává součástí předmětu díla, jenž však není spojen s jejím zánikem (např. nestane se součástí jiné věci), zůstává věcí v právním smyslu, a je-li vlastníkem takové věci třetí osoba, vlastnictví samotným včleněním věci do předmětu díla nepozbývá; vlastnictví může tato osoba pozbýt jen některým ze způsobů aprobovaným zákonem, včetně způsobu upraveného v § 446 obch. zák. ve spojení s § 554 odst. 5 obch. zák. Pro závěr, že sedací nábytek (jednotlivé židle, křesla a pohovky) zanikl zpracováním, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci a „zapracování“ těchto věcí do předmětu díla v tom smyslu slova, jak je užívá dovolatelka, na postavení těchto věcí jako věcí v právním smyslu nic nemění.

39.       Pro úplnost lze ještě dodat, že § 542 obch. zák., na který dovolatelka poukazuje, se na posuzovaný případ nevztahuje; v předmětném závazku nešlo o „zhotovování“ věci, ale o jinou činnost, a pak je skutečnost, zda se tak stalo na pozemku objednatele, bez právního významu.

40.       Rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé je tedy – bez zřetele na nepřesnosti v jeho odůvodnění – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

41.       Přestože dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, ve vztahu k jeho druhému (kasačnímu) výroku postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci. Chybí v něm tedy nejen vymezení důvodu dovolání, nýbrž především údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti [srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.]. Uvedená vada, kterou již nelze odstranit, brání pokračování v dovolacím řízení v tomto směru, Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

 

 

 

Poř. č. 17- rozhodnutí  bylo odloženo kvůli ústavní stížnosti  - ÚS odmítnuta

 

 

Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem, ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5730/2015)

 

1.      Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2012, č. j. 19 Cm 5/2011-152, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 8. 2012, č. j. 19 Cm 5/2011-156, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 21 803 238 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).

2.         Předmětem sporu je požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované zaplatit ji předmětnou částku jako náhradu škody (ušlý zisk), jehož by žalobkyně dosáhla, pokud by s ní žalovaná uzavřela smlouvu na dodávky vyřazených lednici a praček, jež žalovaná shromažďuje v rámci kolektivního systému výrobců ohledně sběru vyřazených spotřebičů. Podle žalobkyně nic nebrání žalované vyhovět její poptávce po vyřazených elektrospotřebičích.  Pokud žalovaná toto odmítá, zneužívá tím dle názoru žalobkyně své dominantní postavení na trhu vyřazených spotřebičů.

3.         Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako provozovatel kolektivního systému zajišťujícího výrobcům systémové řešení zpětného odběru a zpracování elektroodpadu se svými „klienty“ uzavírá smlouvy o zajištění zpracování, využití a odstranění elektroodpadu, předmětem které je úprava vzájemných práv a závazků vyplývajících z organizování sběru elektroodpadu nařízeného zákonem o odpadech.  Podle soudu ze žádného ustanovení této smlouvy nevyplývá jakékoliv omezující opatření zakazující dodavatelům elektroodpadu do systému tento elektroodpad „dodávat“ jinému subjektu, tj. i žalobkyni. Pokud elektroodpad žalobkyni prodávat nechtějí, ať již z jakýchkoliv důvodů, nelze toto přičítat žalované.  Sama žalovaná též nemá žádnou povinnost stanovenou zákonem k dodávkám elektroodpadu žalobkyni. Žalovaná navíc nemá živnostenské oprávnění „nákup a prodej za účelem dalšího prodeje“, tudíž není oprávněna tuto činnost (po prodávání vyřazeného elektroodpadu) vykonávat, jelikož by se jednalo o neoprávněné podnikání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná žádnou povinnost neporušila, a proto nemůže odpovídat za vzniklou škodu (ušlý zisk).

4.         K otázce tvrzeného omezení hospodářské soutěže soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná omezovala hospodářskou soutěž, a to proto, že žalobkyně a žalovaná nejsou soutěžitelé na relevantním trhu. Podle soudu žalovaná neobchoduje, nevykupuje a dále neprodává elektroodpad za účelem dalšího zpracování. Je pouze tím, kdo byl založen za účelem organizace zpětného odběru vyřazených elektrospotřebičů. Skutečným soutěžitelem žalobkyně jsou až koneční zpracovatelé vyřazeného elektroodpadu, nikoliv organizátor samotného sběru.

5.         Soud prvního stupně uzavřel, že soudním rozhodnutím nelze vstupovat do podnikatelských aktivit účastníků a fakticky nutit žalovanou k uzavření závazkového vztahu týkajícího se dodávek elektroodpadu, pokud jeden z účastníků tento závazek uzavřít nechce. Odpovědnost za následek by byla na místě pouze v případě nedovoleného omezení hospodářské soutěže, což se však žalobkyni prokázat nepodařilo.

6.         Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Cmo 390/2014-288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a ve výroku pod bodem II změnil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

7.         Odvolací soud dovodil, že § 37 zákona o odpadech obsahuje mj. jednoznačnou právní úpravu zpracování a využívání elektroodpadu, a to zejména ohledně žalobkyní uváděné možnosti předání elektrozařízení k novému použití. Dovodil, že pokud bylo prokázáno, že žalovaná vyloučila v rámci svého systému pro sebe realizaci možnosti nového použití pro zařízení a použité elektrospotřebiče ze sběru a zpětného odběru vůbec nepředává k novému použití, pak zákonnou úpravu nerespektuje. V takovém případě je věcí příslušných orgánů státní správy na úseku hospodaření s odpady, aby byla přijatá náprava. Uvedené však platí z hlediska veřejného práva, nikoliv v soukromoprávním vztahu. Zákon nezakládá povinnost žalované takové spotřebiče nabídnout třetím osobám mimo systém k dalšímu obchodování, k dalším uvedení na trh. Byť tedy zákon uvažuje s přednostním opětovným užitím elektrospotřebičů a jejich komponent, je na subjektech účastněných v systému odděleného sběru a zpětného odběru, zda a jakým způsobem bude jimi toto realizováno, popř. kterým z nich.

8.         Odvolací soud uzavřel, že byť žalovaná při své činnosti sama nezajišťuje plnění § 37m odst. 2 zákona o odpadech a neuzavřela se žádnou třetí osobou smlouvu o zajištění znovuuvedení použitých spotřebičů na trh, nelze dovozovat pro ni povinnost uzavřít smlouvu se žalobkyní a s odmítnutím uzavření takové smlouvy spojovat porušení právní povinnosti a právo na náhradu škody. Žalovaná rovněž nebrání dalším subjektům v tom, aby takovou smlouvu k plnění § 37m odst. 2 zákona o odpadech uzavřeli.

9.         Odvolací soud dále dovodil, že případ podléhá přezkumu z hlediska tuzemského i unijního soutěžního práva, jelikož žalovaná má na trhu s odděleného sběru a zpětného odběru použitých elektrospotřebičů a elektroodpadu dominantní postavení. Zákonem o ochraně hospodářské soutěže není zakázáno ono dominantní postavení, ale jeho zneužívání k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů. To v řízení prokázáno nebylo. Svědčí tomu i skutečnost, že ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nezahájil řízení ohledně případného zneužití dominantního postavení a potvrdil, že jednání žalované nelze považovat za zneužití dominantního postavení.

10.       Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska uplatněného nároku na náhradu škody nebylo žalované prokázáno porušení právní povinnosti, s níž by byla tvrzená škoda spojena. Žalované nelze ani přičítat tvrzené zneužití dominantního postavení na trhu. Nejsou tedy splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu.

11.       Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.

12.       Přípustnost podaného dovolání zakládá na tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující otázky:

            -          zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat pouze diskriminační jednání vůči jinému soutěžiteli, aniž by soud současně zvažoval naplnění jiných skutkový podstat zneužívajícího jednání, respektive zda lze uzavřít, že dominantní soutěžitel zneužili svého dominantního postavení,

            -          zda lze za zneužití dominantního postavení na trhu považovat jednání soutěžitele v dominantním postavení na trhu, který k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů odmítá dodávat poptávané zboží, aniž by proto existovaly ospravedlnitelné důvody,

            -          zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat také jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, který brání jinému soutěžiteli v jejím využívání,

            -          zda lze při stanovování výše škody způsobené zneužitím dominantního postavení vycházet taky z předpokladu, jak by se vyvíjel trh, kdyby nebylo škodlivým jednáním narušen,

            -          zda lze při zjišťováním výši škody způsobené zneužití dominantního postavení souladu s ustanovením § 136 o. s. ř. určité výši škody úvahou soudu, jestliže lze výše nároků žalobkyně zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec.

13.       Důvodem dovolání je dle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci, tj. závěr odvolacího soudu, že žalovaná nezneužila svého dominantní postavení a neporušila zákon o ochraně hospodářské soutěže, neboť nijak nezvýhodnila ve své činnosti soutěžitele tím, že by žalobkyně požadovanou smlouvu uzavřela s třetí osobou a bez relevantních důvodů uzavření obdobné smlouvě odmítla žalobkyni. Dovolatelka je toho názoru, že žalovaná je subjektem s dominantním postavením v oblasti trhu se zpětně odebranými a odděleně sebranými elektrospotřebiči. Podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže platí, že zneužitím dominantního postavení je i odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelů za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením.

14.       Dle dovolatelky dále žalovaná záměrně nedodržuje hierarchii způsobů nakládání s odpady, která je vyjádřena v § 9a zákona o odpadech, dle které má příprava k opětovnému použití přednost před recyklací odpadů nebo jiným využitím.  Žalovaná toto záměrně nerespektuje a dodává sebraná elektrozařízení pouze zpracovatelům elektroodpadu k jejich recyklaci, což prostřednictvím svých zaměstnanců důsledně kontroluje. Fakticky tak deformuje trh s použitými elektrospotřebiči, neboť vybudovala silnou síť zpětného odběru elektrozařízení, avšak žalobkyni cíleně a dlouhodobě brání v přístupu k této síti.

15.       Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná své dominantní postavení nezneužila, neboť nijak nezvýhodnila ve své činnosti jiné soutěžitele tím, že by žalobkyní požadovanou smlouvu uzavřela s třetí osobou a bez relevantního důvodu odmítla uzavřít celou smlouvu s žalobkyní. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná dodává sebrané elektrozařízení zpracovatelům odpadu.  I tyto osoby jsou soutěžiteli a konkurenty žalobkyně na trhu nakládání se zpětně odebranými elektrozařízeními, což odvolací soud zcela pominul. V tomto ohledu je zcela nerozhodné, že záměrem žalobkyně bylo vrátit na trh použité elektrospotřebiče jako celek, zatímco zájmem zpracovatelů elektroodpadu je využít toliko materiály, z nichž jsou elektrozařízení zhotovena. Zatímco zpracovatelům elektroodpadu žalovaná zpětně odebrané elektrospotřebiče dodává, žalobkyni bezdůvodně dodávky odpírá.

16.       Dovolatelka dále nesouhlasí se závěru odvolacího soudu, že se žalobkyně žalobou domáhá jakéhosi hypotetického ušlého zisku, který je podmíněn splněním dalších okolností.  Odvolací soud nijak nevymezil, z jakého důvodu se domnívá, že nárok žalobkyně nemůže obstát. Znalec při určování výše škody vycházel z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozená získala s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku.

17.       S ohledem výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud odvolací změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, či aby rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

18.       Ve vyjádření k dovolání považuje žalovaná podané dovolání za nedůvodné.

19.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.

20.       Dle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21.       Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož otázky, které vznáší dovolatelka, doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, avšak dovolání není důvodné.

22.       Dovolatelka předně předkládá otázku, zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat pouze diskriminační jednání vůči jinému soutěžiteli, aniž by soud současně zvažoval naplnění jiných skutkových podstat zneužívajícího jednání, respektive zda lze uzavřít, že dominantní soutěžitel zneužil svého dominantního postavení, jestliže neuzavřel požadovaný obchod s žádným jiným subjektem.

23.       Nejvyšší soud se ztotožňuje se stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že žalovaná je v tomto případě soutěžitelem žalobkyně. Dominantní postavení na trhu jednoho soutěžitele však není samo o sobě postižitelné a protiprávní. Je zakázáno pouze zneužití tohoto dominantního postavení. Bez ohledu na důvody, pro které dominantní postavení některý soutěžitel má, znamená to především, že takový subjekt má zvláštní odpovědnost nedovolit, aby jeho jednání ohrozilo skutečnou soutěž na společném trhu. Ke zneužití dominantního postavení musí dojít k újmě jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná chovala k jednotlivým soutěžitelům různě, že by zvýhodňovala některé obchodní partnery a jiné nikoli. Nebyl naplněn žádný z projevů zneužití dominantního postavení uvedených v demonstrativním výčtu v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

24.       Dovolatelka namítá, že za zneužití dominantního postavení lze považovat jednání soutěžitele v dominantním postavení na trhu, který k újmě ostatních soutěžitelů a spotřebitelů odmítá dodávat poptávané zboží, aniž by proto existovaly ospravedlnitelné důvody. Takové jednání za zneužití dominantního postavení považovat nelze, jelikož zákon neukládá povinnost prodeje sebraného elektroodpadu dalším subjektům. Je na vůli žalované, zda bude dodávat elektroodpad dalším subjektům, které o něj projeví zájem. Otázku, zda žalovaná postupem, který volí při nakládání s odpady, porušuje stanovenou hierarchii pořadí nakládání s odpady dle § 9a odst. 1 zákona o odpadech, musí řešit příslušný správní orgán. Ten posuzuje dodržování zákona o odpadech a v případě zjištěného pochybení zajišťuje kroky vedoucí k nápravě takového pochybení na úrovni veřejnoprávní.

25.       Další otázkou, kterou dovolatelka vznáší, je, zda lze za zneužití dominantního postavení soutěžitele považovat také jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, který brání jinému soutěžiteli v jejím využívání. Podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže platí, že za zneužití dominantního postavení je možné považovat také odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením, které soutěžitel v dominantním postavení vlastní nebo využívá na základě jiného právního důvodu, pokud jiní soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokáží, že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze spravedlivě požadovat.

26.       Dovolací soud dospěl k závěru, že systém kolektivního zpětného sběru vyřazených elektrospotřebičů nelze považovat za přenosovou síť, obdobný rozvod nebo jiné infrastrukturní zařízení ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže. K tomu, co se pod tím rozumí, se vyjadřuje komentář k zákonu o ochraně hospodářské soutěže v § 11 následovně: „Skutková podstata se uplatní zejména v tzv. síťových odvětvích, a to v oblasti energetiky, v telekomunikacích a v železniční dopravě, neboť infrastruktura (zařízení, sítě, rozvody) bude vždy považovat za monopol; je totiž z hlediska finanční či technické náročnosti nebo neuskutečnitelnosti (často i z urbanistických důvodů) vyloučeno vybudování alternativních zařízení (jen stěží si lze představit, že na jednom distribučním území bude existovat více paralelních distribučních sítí). Bude se jednat zejména o zařízení, která slouží k přenosu, přepravě, rozvodu a distribuci elektrické energie, zemního plynu, tepla nebo vody, nebo o telekomunikační sítě nebo železniční infrastrukturu. V úvahu ovšem přicházejí i zařízení, jakými jsou rozsáhlé skladovací prostory pro zemní plyn (i když to nemusí platit a priori - srov. Total/Gaz de France), přístav, letiště, obslužné plochy přístavu, počítačový rezervační systém sloužící v letecké dopravě (Sabena) apod.“ (viz RAUS, David. Zákon o ochraně hospodářské soutěže: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014. ISBN 978-80-7478-470-5.). Trh s vyřazenými elektrospotřebiči nepodléhá těmto specifickým oborovým omezením. K vyřazeným elektrospotřebičům je možné dostat se i jinou cestou než pouze odkupem ze systému zpětného odběru zařízení, který provádí žalovaná. Za zneužití dominantního postavení soutěžitele nelze považovat, že dominantní soutěžitel neuzavřel požadovaný obchod (prodej sebraného elektroodpadu) s žádným subjektem, ani jednání vlastníka sítě zpětného odběru elektrozařízení, kterým brání v jejím využití jinému soutěžiteli. Jednání žalované tak nelze považovat za rozporné s § 11 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže.

27.       Další otázky, které dovolatelka vznáší ohledně stanovení výše ušlého zisku, nezakládají přípustnost stanoveného dovolání. Soudy dospěly v řízení k závěru, že žalovaná není odpovědná za škodu, a proto se zjišťováním výše škody nezabývaly. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jen pro úplnost uvedl svůj názor na tuto otázku opřený o judikaturu Nejvyššího soudu. Z toho důvodu se Nejvyšší soud nebude k možné konstrukci nároku na ušlý zisk v rozhodnutí o dovolání vyjadřovat.

28.       S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d písm. a) zamítl, neboť není důvodné.

 

 

Poř. č. 18 - rozhodnutí bylo odloženo kvůli ústavní stížnosti - ÚS odmítnuta     

 

Soud, který je ve věci samé mezinárodně příslušný podle pravidel stanovených v nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (tzv. nařízení Brusel II bis) a který zvažuje postoupení věci soudu jiného státu Evropské unie, není povinen řízení přerušit, přijme-li jiné opatření v souladu s čl. 15 odst. 6 nařízení.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5311/2015)

 

1.       Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 50 P 146/2014-919 řízení o úpravu poměrů k nezletilému zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že matka spolu s nezletilým přicestovala do České republiky na základě rozhodnutí španělského soudu o její povinnosti navrátit se do České republiky. Poté, co odvolací soud v Madridu k odvolání matky zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti k návratu, matka opustila i s nezletilým Českou republiku a podala návrh na vyslovení nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 5 a zastavení řízení, který soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 3. 2013, č. j. 50 Nc 749/2010-680 zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, č. j. 64 Co 176/2013-725 bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se soud prvního stupně prohlašuje za nepříslušný a řízení se zastavuje. Usnesení odvolacího soudu bylo k dovolání otce nezletilého změněno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2014, č. j. 30 Cdo 2554/2013-771, uveřejněném pod č. 66 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014 (dále jen „R 66/2014“) tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Nejvyšší soud v tomto usnesení mimo jiné poukázal na skutečnost, že dosud nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto o návrhu matky na postoupení věci podle článku 15 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „nařízení“), podle nějž lze v zájmu dítěte výjimečně za určitých podmínek postoupit věc soudu jiného členského státu, pokud je tento jiný soud z hlediska svého umístění vhodnější k projednání věci. Soud prvního stupně dále vyšel ze sdělení španělského Soudu I. instance č. 93 v Madridu, který vyslovil, že je v nejlepším zájmu nezletilého, aby ve věci rozhodoval španělský soud a přijal příslušnost jako soud vhodněji umístěný. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že „není dána pravomoc tuzemského soudu“ a s odkazem na ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil.

2.         K odvolání otce i opatrovníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2015, č. j. 64 Co 200/2015-954 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „Obvodní soud pro Prahu 5 se prohlašuje za nepříslušný a věc se postupuje k projednání Soudu I. instance č. 93 v Madridu, Španělsko“, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy „všech stupňů“. Závěru odvolacího soudu, že ve věci byly splněny podmínky článku 15 nařízení, předcházelo zjištění, že, poté co matka opakovaně vznesla návrh na postoupení příslušnosti španělskému soudu, Obvodní soud pro Prahu 5, který je mezinárodně příslušný k projednání předmětné věci podle článku 8 nařízení, požádal španělský soud v Madridu, aby převzal příslušnost. Soud I. instance č. 93 v Madridu sdělil, že je v nejlepším zájmu nezletilého, aby řízení probíhalo před Soudem I. instance č. 93 v Madridu s tím, že Španělsko je místem, kde byl nezletilý integrován, kde se nachází jeho obvyklé bydliště. Odvolací soud shledal, že vhodněji umístěným soudem k projednání věci je španělský soud, neboť nezletilý má španělské občanství, narodil se v M., kde žije se svou matkou s výjimkou přistěhování do České republiky, nezletilý vzhledem k rozhodnutí španělského soudu ze dne 20. 7. 2012 nesmí vycestovat ze španělského území, je ve Španělsku integrován, navštěvuje zde mateřskou školu, zájmové kroužky a rozvíjí se též v českém jazyce s tím, že navštěvuje českou školku v M. Lhůtu šesti týdnů pro přijetí soudní příslušnosti podle článku 15 odst. 5 nařízení, považoval odvolací soud za lhůtu pořádkovou i proto, že z citovaného článku nevyplývá, že by tento návrh nebylo možno podat opakovaně, naopak z odst. 3 písm. a) vyplývá, že takto lze postupovat v průběhu řízení, stal-li se členský stát obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo zahájené řízení u soudu uvedeného v odst. 1, tedy u soudu mezinárodně příslušného k projednání věci. Odvolací soud dále uzavřel, že žádost ve smyslu článku 15 odst. 5 nařízení podává mezinárodně příslušný soud členského státu soudu jiného členského státu vhodněji umístěného k projednání věci a nejedná se o rozhodnutí, které by bylo potřeba doručovat účastníkům řízení. Doplnil, že návrh matky na postoupení příslušnosti došlý soudu prvního stupně dne 6. 5. 2014 byl spolu s přílohami Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí doručen již dne 14. 5. 2014 a nejednalo se proto o žádný nestandardní postup.

3.         Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání otec. Pro rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zásadní otázku nesprávné přednostní aplikace práva Evropské unie před českým a španělským právním řádem při nemožnosti odstranění rozdílnosti právních úprav členských států. Nejvyšší soud by proto měl „zohlednit všechna fakta jak hmotněprávní, tak procesní a upřednostnit ochranu ústavně zaručených práv občana České republiky a přímou účinnost práva Evropské unie tak potlačit“. Má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry vyjádřenými v R 66/2014, v němž dovolací soud soudu prvního stupně uložil, aby v řízení jako soud mezinárodně příslušný pokračoval s nejvyšším urychlením. Odvolacímu soudu vytýká, že nezhojil vadu řízení spočívající v tom, že ani otec ani opatrovník neobdrželi informaci o podání žádosti o postoupení příslušnosti, ani řízení do rozhodnutí španělského soudu o přijetí příslušnosti nebylo přerušeno, přičemž má za to, že marným uplynutím lhůty dne 12. 9. 2014 měl soud prvního stupně pokračovat v řízení. Opačný postup vedl k porušení práva otce i opatrovníka na spravedlivý proces. Za vadný označil rovněž závěr odvolacího soudu, že opatrovníku byl návrh matky na postoupení příslušnosti doručen, dále že nezletilý má státní občanství Španělského království a především, že se soudy nevypořádaly s nesouhlasem opatrovníka s přenesením příslušnosti, který považuje pro soud za závazný. Lhůtu šesti týdnů podle ustanovení čl. 15 odst. 5 považuje za propadnou, nikoliv pořádkovou. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se vůbec nevypořádal s konfliktem španělské a české právní úpravy, kdy k rozvodu manželství jsou toliko příslušné české soudy, bez možnosti přenesení příslušnosti, přičemž španělské soudy – dokud nebude rozhodnuto o rozvodu manželství a vypořádání společného jmění manželů – mohou ve věcech rodičovské odpovědnosti vydávat toliko předběžná opatření. Odvolací soud dle dovolatele rovněž nezkoumal nejlepší zájem dítěte, i když připouští, že v kontextu čl. 15 nařízení se Soudní dvůr Evropské unie dosud nevyjádřil, poukázal však na kritéria stanovená vnitrostátní judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102 ve Sb. rozh. obč. ročník 2012). Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4.         Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání rovněž opatrovník nezletilého. S odkazem na čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a bodu 33 preambule nařízení namítal, že v posuzovaném případě došlo k porušení práva nezletilého na soudní ochranu, které spočívá v porušení jeho práva na projednání věci v rozumné lhůtě, v nedostatečném naplnění zásad spravedlivého procesu a v nezachování možnosti podat opravný prostředek. Porušení práva nezletilého na projednání věci v přiměřené lhůtě spatřuje dovolatel v tom, že soudy přesto, že řízení již trvalo delší dobu, použily v rozporu se zájmem dítěte postup podle čl. 15 nařízení, což vedlo k dalšímu oddálení rozhodnutí ve věci. Dovolatel poukázal na to, že v posuzovaném případě by nebylo použití čl. 15 nařízení nutné, kdyby soud prvního stupně učinil v řízení včas všechna opatření, která šlo rozumně očekávat, a kdyby rozhodl v rozumné době. Soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav přesto, že mu v tom nebránily žádné překážky (zejména v době, kdy matka s nezletilým pobývala opětovně v České republice, tj. od července 2011 do května 2012), a i když měl k dispozici vhodné právní prostředky (například dožádání podle nařízení Rady ES č. 1206/2001 o spolupráci mezi soudy členských států při zajišťování důkazů ve věcech občanských a obchodních). Soud prvního stupně odročoval ústní jednání na neurčito a rozhodoval s průtahy, což vedlo k tomu, že v řízení vyvstala otázka, zda by bylo vhodnější, aby věc projednaly španělské soudy.  Dovolatel označil za neudržitelnou současnou praxi při použití čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, která neumožňuje brojit opravným prostředkem proti posouzení materiálních podmínek podání žádosti k přenesení příslušnosti, ale opravný prostředek lze použít pouze proti usnesení o zastavení řízení, bylo-li žádosti vyhověno (to je však přezkoumatelné jen z hlediska naplnění formálních podmínek). Podle dovolatele lze existenci opravného prostředku proti rozhodnutí o splnění materiálních požadavků pro aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení dovodit z vnitrostátního práva. Teprve po nabytí právní moci rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o splnění materiálních požadavků pro aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, je možné příslušnost podle tohoto článku přenést. K uvedenému závěru se přiklonil také rakouský Spolkový Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 6. 2015 ve věci sp. zn. 9 Ob 14/15x, z něhož vyplývá, že možnost opravných prostředků by měla existovat jak ve fázi podání žádosti (naplnění materiálních podmínek), tak poté i ve fázi, kdy je řízení pro vyhovění žádosti zastaveno. Šestitýdenní lhůta podle čl. 15 odst. 5 nařízení k přijetí příslušnosti dožádaným soudem není podle dovolatele pouze pořádkovou lhůtou, ale jde o lhůtu, s kterou jsou spojeny určité právní následky. Není-li příslušnost dožádaným soudem v této lhůtě přijata, ponechává si příslušnost v celé věci soud země původu. Jelikož v posuzovaném případě nepřijaly španělské soudy příslušnost včas, pravomoc českých soudů nezanikla a odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Dovolatel dále poukázal na to, že podle čl. 15 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 15 odst. 4 nařízení je přenesení příslušnosti spojeno s přerušením řízení a výzvou účastníkům, aby podali návrh na zahájení řízení u vhodněji umístěného soudu, což zajišťuje, že účastníci mohou proti takovému rozhodnutí brojit opravným prostředkem. Vedle toho stojí v posuzovaném případě zvolený postup podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, u nějž nařízení nepočítá s rozhodnutím o přerušení řízení, ze kterého by se účastníci mohli o postupu soudu dozvědět, a proti němuž by mohli brojit opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že nařízení u postupu podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nevylučuje vydání rozhodnutí o přerušení řízení a vzhledem k tomu, že postup členských států se při aplikaci tohoto článků různí, navrhl dovolatel, aby dovolací soud zaujal k otázce procesního postupu při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení stanovisko ve smyslu § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přičemž dospěje-li dovolací soud k závěru, že tuto otázku není možné považovat za acte clair, aby podal návrh Soudnímu dvoru Evropské unie k zahájení řízení o předběžné otázce.  Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že odvolací soud přenesl příslušnost pro celé řízení, i když tak mohl učinit pouze v části týkající se péče o dítě, neboť nařízení v čl. 1 odst. 3 výslovně stanovuje, že se nevztahuje na řízení o výživném. Tento postup odvolacího soudu vedl k tomu, že o vyživovací povinnosti k nezletilému nebylo vůbec rozhodnuto. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5.         Matka nezletilého ve vyjádření k dovolání uvedla, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci čl. 15 nařízení, neboť nezletilý měl vždy na území Španělska obvyklé bydliště (až na dvě období, kdy se nacházel nedobrovolně mimo území Španělska). Ztotožnila se závěrem odvolacího soudu o tom, že šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti je pořádková, což vyplývá zejména z toho, že v řízení jde o zájem dítěte a z toho, že žádost o postoupení věci vhodněji umístěnému soudu lze podat opakovaně. Matka nezletilého dále zrekapitulovala rozhodnutí španělských soudů v předmětné věci a odmítla účelová vyjádření otce nezletilého o tom, že rozhodnutí španělských soudů jsou předběžné povahy. Podle matky nezletilého jde o rozhodnutí konečná a definitivní přesto, že dosud nebylo rozhodnuto o rozvodu účastníků, ani o vypořádání společného jmění manželů. Matka nezletilého navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné potvrdil.

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

7.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

8.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

9.         Zákonný census provedený v ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se zde neuplatní, neboť nejde o věc zde uvedenou (věc upravenou zákonem o rodině), ale o otázku (mezinárodní) příslušnosti soudu.

10.       Článek 15 nařízení upravující postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu stanovuje následující:

[1] Výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte,

a) přerušit řízení v dané věci nebo její části a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 4, nebo

b) požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5.

[2] Odstavec 1 se použije

a) na žádost strany, nebo

b) z podnětu soudu, nebo

c) na žádost soudu jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah v souladu s odstavcem 3. Postoupit věc z podnětu soudu nebo na žádost soudu jiného členského státu je možné pouze se schválením alespoň jedné ze stran.

[3] Má se za to, že dítě má zvláštní vztah k členskému státu ve smyslu odstavce 1, pokud tento členský stát

a) se stal obvyklým bydlištěm dítěte poté, co bylo zahájeno řízení u soudu uvedeného v odstavci 1, nebo

b) je bývalým obvyklým bydlištěm dítěte, nebo

c) dítě je jeho státním příslušníkem, nebo

d) je obvyklým bydlištěm nositele rodičovské zodpovědnosti, nebo

e) je místem, kde se nachází jmění dítěte, a věc se týká opatření k ochraně dítěte ve vztahu ke správě, zachování a nakládání s tímto jměním.

[4] Soud členského státu příslušný ve věci stanoví lhůtu, ve které musí být zahájeno řízení u soudů tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 1. Pokud do této doby řízení u soudů zahájeno není, pokračuje soud, který řízení zahájil, ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.

[5] Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v zájmu dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.

[6] Pro účely tohoto článku soudy spolupracují buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních orgánů určených podle článku 53.

11.       V posuzovaném případě podléhalo přezkumu dovolacího soudu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla na španělský soud podle čl. 15 nařízení přenesena příslušnost ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilému (odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že jej prohlásil za nepříslušný a věc postoupil španělskému soudu). Odvolací soud rozhodl poté, co soud prvního stupně požádal podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení (na návrh matky nezletilého ze dne 7. 3. 2011 a ze dne 6. 5. 2014) přípisem ze dne 11. 7. 2014 prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí španělský soud (Soud I. instance č. 93 v Madridu) o převzetí příslušnosti. Přípisem ze dne 23. 2. 2015 sdělil Soud I. instance č. 93 v Madridu soudu prvního stupně, že s přenesením příslušnosti souhlasí.

12.       Z uvedeného tedy vyplývá, že pro právní posouzení věci bylo významné vyřešení právních otázek spojených s interpretací a aplikací příslušných ustanovení čl. 15 nařízení.

13.       Dovolací soud se (stejně jako odvolací soud) nejprve zabýval tím, zda byly pro aplikaci čl. 15 nařízení (pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu) dány podmínky stanovené v čl. 15 odst. 1 a odst. 3 nařízení. Následně (poté, co shledal naplnění důvodů pro postoupení věci) dovolací soud zkoumal, jestli odvolací soud zvolil a realizoval k tomuto účelu vhodný procesní postup (podle čl. 15 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení) v souladu s požadavky a podmínkami uvedenými v čl. 15 odst. 5 nařízení.

14.       Vzhledem k tomu, že při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení čl. 15 nařízení, vyvstaly právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny (zda je soud, který je příslušný ve věci, povinen při postupu podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení před podáním žádosti jinému členskému státu o převzetí příslušnosti přerušit řízení, a zda je šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti jiným členským státem podle čl. 15 odst. 5 prekluzivní lhůtou, nebo lhůtou pořádkovou), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce a opatrovníka nezletilého je proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15.       Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.

16.       Ve výjimečných případech umožňuje čl. 15 nařízení soudu, který je příslušný ve věci, aby přenesl svou příslušnost na soud, který sice ve věci není příslušný, ale je k projednání věci vhodněji umístěn. Zhodnocení použití čl. 15 je v každém konkrétním případě na uvážení soudu, přičemž soud musí zohlednit, zda má dítě k tomuto jinému členskému státu zvláštní vztah (k pojmu ,,zvláštní vztah“ srov. čl. 15 odst. 3 nařízení), zda je tento jiný soud vhodněji umístěn, a zda je přenesení příslušnosti v zájmu dítěte. Ustanovení čl. 15 nařízení tak předpokládá určitou míru uvážení mezinárodně příslušného soudu, zda v každé jednotlivé věci je vhodné, aby nadále nepokračoval v řízení, ale po splnění nařízením uvedených podmínek, výjimečně věc postoupil k projednání a rozhodnutí soudu jiného členského státu Evropské unie, který dosud příslušný ve věci nebyl. Aby se zabránilo nahodilosti, či libovůli při výkonu tohoto diskrečního oprávnění soudu, stanoví nařízení podrobné podmínky (byť i s relativně neurčitou hypotézou), které je třeba vykládat v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v preambuli nařízení. Zejména se jedná o zásadu nejlepšího zájmu dítěte (bod 12 preambule), podmínky vhodnosti postoupení věci (bod 13 preambule), spolupráce ústředních orgánů (bod 25 preambule) a dodržování základních práv dítěte stanovených v čl. 24 Listiny základních práv Evropské unie (bod 33 preambule).

17.       V posuzovaném případě dovolací soud ohledně naplnění podmínek pro postoupení věci podle čl. 15 nařízení k projednání španělskému soudu jako vhodněji umístěnému soudu neshledal takový deficit rozhodnutí odvolacího soudu, který by nutně vedl k zrušení napadeného rozhodnutí, či jeho změně. Odvolací soud – vycházeje z toho, že nezletilý byl do Španělska přemístěn v souladu s obecnými pravidly nařízení - vzal ve smyslu čl. 15 odst. 3 písm. b), c) a d) nařízení do úvahy, že se Španělsko pro nezletilého stalo obvyklým bydlištěm, neboť zde byl v rámci sociálního a rodinného prostředí integrován, že je státním příslušníkem Španělska, a že Španělsko je obvyklým bydlištěm též jeho matky (k výkladu pojmu ,,obvyklé bydliště“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011). V posuzovaném případě tedy byl dán zájem dítěte na tom, aby španělské soudy převzaly příslušnost českých soudů, neboť nezletilý měl prokazatelně ke Španělsku zvláštní vztah.

18.       Dovolací soud se dále zabýval tím, zda odvolací soud postupoval správně, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že jej prohlásil za nepříslušný a věc postoupil k projednání španělskému soudu (Soudu I. instance č. 93 v Madridu). Odvolací soud takto rozhodl poté, co Soud I. instance č. 93 v Madridu sdělil přípisem ze dne 23. 2. 2015 soudu prvního stupně (na jeho žádost ze dne 11. 7. 2014), že přijímá příslušnost k rozhodnutí ve věci.

19.       K posouzení správnosti tohoto procesního postupu odvolacího soudu se musel dovolací soud zabývat výkladem čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení, podle kterých odvolací soud postupoval. Vzhledem k tomu, že jde o výklad aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie, musel se dovolací soud nejprve vypořádat s otázkou, zda by neměl ohledně interpretace daných ustanovení podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie (k tomu srov. čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), jak ostatně v dovolání předestřel i opatrovník nezletilého.

20.       Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:

[1] otázka komunitárního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,

[2] existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),

[3] jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru Evropské unie.

21.       K výkladu čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení dovolatelé namítali, že z něj vyplývá, že soud měl předtím, než požádal vhodněji umístěný soud o převzetí příslušnosti, vydat usnesení o přerušení řízení, z něhož by se účastníci mohli dozvědět o zamýšleném postupu, a proti němuž by mohli brojit opravným prostředkem. Jelikož Soudní dvůr tuto otázkou dosud neřešil (a o tzv. acte éclairé se tudíž nejedná), zbývá posoudit, zda jde o tzv. acte clair.

22.       Podle čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení může soud členského státu v odůvodněných případech požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v konkrétní věci. Přijme-li soud tohoto jiného členského státu příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byl požádán, vysloví soud, který zahájil řízení svou nepříslušnost, jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti (k tomu srov. čl. 15 odst. 5 nařízení).

23.       Z výše uvedeného vyplývá, že nařízení nestanovuje soudu, který je příslušný ve věci, povinnost přerušit řízení, žádá-li soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, stejně tak nařízení neuvádí, jakou by měla mít žádost o převzetí příslušnosti (případně prohlášení nepříslušnosti) procesní formu. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že členské státy jsou povinny postupovat při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení v souladu s jejich vnitrostátními procesními předpisy, neboť nařízení ani jiný evropský předpis nestanovuje pro takové případy jednotná procesní pravidla (tento závěr je nutné považovat za tzv. acte clair).

24.       Je na úvaze každého členského státu, jakou procesní formu dá žádosti o převzetí příslušnosti a prohlášení nepříslušnosti podle čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení, a zda uloží svým soudům povinnost před podáním žádosti k převzetí příslušnosti přerušit řízení. Vedle toho je však třeba zdůraznit, že příslušná procesní ustanovení každého členského státu by měla být při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) a čl. 15 odst. 5 nařízení vykládána eurokonformně s výše připomenutými zásadami. Ohledně výkladu povahy lhůty podle čl. 15 odst. 5 nařízení se dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu. Podle dovolacího soudu je čl. 15 odst. 5 nařízení rovněž nutné považovat za tzv. acte clair, neboť z něj jednoznačně vyplývá, že šestitýdenní lhůta stanovená jinému členskému státu k přijetí příslušnosti je prekluzivní.

25.       Čl. 15 odst. 5 nařízení spojuje s nedodržením šestitýdenní lhůty k přijetí příslušnosti určité právní následky. Přijme-li dožádaný soud v této lhůtě svou příslušnost, musí se soud, u nějž bylo řízení zahájeno, prohlásit za nepříslušný. Nedojde-li k přijetí příslušnosti dožádaným soudem v šestitýdenní lhůtě, musí soud, u nějž bylo řízení zahájeno, pokračovat v řízení. Také porovnání jazykových znění nařízení potvrzuje závěr, že s uplynutím šestitýdenní lhůty je spojena povinnost soudů postupovat v čl. 15 odst. 5 věty druhé nařízení předvídaným způsobem (např. v anglickém znění je imperativ jednoznačně vyjádřen slovesem ,,shall“).

26.       S ohledem na to, že s uplynutím šestitýdenní lhůty k přijetí příslušnosti jsou spojené určité právní následky (povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem), nelze tuto lhůtu považovat za pořádkovou, ale je nutné přijmout závěr, že jde o prekluzivní lhůtu, kterou musí soudy všech členských státu, v níž je nařízení přímo použitelné, respektovat. K tomuto závěru vede také zohlednění cíle a základních zásad nařízení. Nařízení bylo přijato k usnadnění spolupráce členských států Evropské unie ve věcech příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, při zajištění rovnosti všech dětí a nejlepšího zájmu dítěte (k tomu srov. body 1, 5, 12 a 33 preambule nařízení). Výklad čl. 15 odst. 5 nařízení, který vede k závěru o tom, že šestitýdenní lhůta k přijetí příslušnosti je prekluzivní, naplňuje uvedený cíl nařízení, neboť napomáhá tomu, aby soudy o rodičovské zodpovědnosti rozhodovaly s nejvyšším urychlením, což jednoznačně je v nejlepším zájmu dítěte.

27.       Nejvyšší soud tedy, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, neboť příslušná ustanovení čl. 15 nařízení, jejichž výklad byl v posuzovaném případě sporný, představují tzv. acte clair.

28.       Jak je výše uvedeno, nařízení ani jiný evropský předpis neukládá soudu, jaký procesní postup musí zvolit při aplikaci čl. 15 odst. 1 písm. b) nařízení, a proto se dovolací soud zabýval otázkou, zda česká právní úprava civilního procesu umožňovalo soudu prvního stupně, aby v posuzovaném případě požádal soud jiného členského státu o převzetí příslušnosti, aniž by vydal usnesení o přerušení řízení.

29.       Institut přerušení řízení upravený v ustanovení § 109 o. s. ř. se uplatní, vznikne-li v průběhu civilního řízení překážka postupu řízení, která je odstranitelná. Za takovou překážku postupu řízení je nutné považovat také naplnění podmínek pro postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu podle čl. 15 nařízení. Přerušení řízení je však v tomto případě pouze fakultativní, neboť nejde o případ obligatorního přerušení řízení (srov. případy obligatorního přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. může soud řízení přerušit, pokud neučiní jiná vhodná opatření. V posuzovaném případě soud prvního stupně řízení nepřerušil, ale učinil jiné vhodné opatření k odstranění překážky postupu řízení, když prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí požádal španělský soud (Soud I. instance č. 93 v Madridu) o stanovisko k převzetí příslušnosti. Toto jiné vhodné opatření předvídá také nařízení, které v čl. 15 odst. 6 stanovuje, že členské státy mohou spolupracovat jak prostřednictvím ústředních orgánů určených podle čl. 53 nařízení, tak přímo.

30.       Dovolací soud tedy došel k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když podal žádost Soudu I. instance č. 93 v Madridu o převzetí příslušnosti prostřednictvím styčného soudce pro Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, aniž by přerušil řízení. Takový postup vyhovuje jak českým procesním pravidlům, tak příslušným ustanovením nařízení a jeho zásadám, neboť je v nejlepším zájmu dítěte, aby byl zvolen takový procesní postup, který rozhodování ohledně poměrů dítěte urychlí.

31.       Dovolací soud se neztotožnil s námitkou dovolatelů o tom, že tímto postupem znemožnil soud prvního stupně účastníkům brojit opravným prostředkem proti závěru o naplnění podmínek pro postoupení věci vhodněji umístěnému soudu. Ze spisu vyplývá, že účastníci byli o návrhu matky nezletilého na postoupení věci od počátku informováni, neboť její návrh jim byl doručen a účastníci měli možnost se k němu vyjádřit, což také podáním ze dne 19. 5. 2014 (otec nezletilého) a ze dne 10. 6. 2014 (opatrovník nezletilého) učinili. Naplněním podmínek pro postoupení věci vhodněji umístěnému soudu se soud prvního stupně i odvolací soud zabýval v předmětném řízení (v řízení o prohlášení nepříslušnosti), v němž bylo právo podat opravný prostředek všem účastníkům zachováno. Dovolací soud se rovněž neztotožňuje s názorem dovolatele, že nad rámec seznámení se s názorem účastníků na zvažované postoupení věci jinému soudu členského státu Evropské unie, by účastníci měli mít právo napadnout závěr soudu o naplnění materiálních podmínek pro přenesení příslušnosti, tedy ještě dříve, než dožadující soud o přenesení příslušnosti formálně rozhodne. Bylo-li připomenuto, že aplikace čl. 15 předpokládá určitou, předem definovanou, míru uvážení dožadujícího soudu, pak kladný závěr o naplnění podmínek se projevuje právě v okamžiku, kdy je dožádání jinému členskému státu podáno s následným uplatněním opravných prostředků proti rozhodnutí o vyslovení nepříslušnosti soudu a zastavení řízení. Ostatně ani ve vnitrostátní praxi nevznikají pochybnosti o tom, že tam, kde jsou soudy nadány oprávněním (mírou uvážení), zda řízení ve věci ex offo zahájí, či nikoliv, není taková úvaha soudu předem podrobena posouzení účastníků, zda pro zahájení řízení jsou splněny materiální podmínky.

32.       Naplněním podmínek pro postoupení věci se musel zabývat také dožádaný španělský soud (Soud I. instance č. 93 v Madridu), neboť k přijetí příslušnosti může dojít jen, je-li takový postup v nejlepším zájmu dítěte (k tomu srov. čl. 15 odst. 5 nařízení). Soud, který zahájil řízení, se může prohlásit za nepříslušný až v případě, že soud jiného členského státu (dožádaný soud) příslušnost přijme. Z uvedeného vyplývá, že pokud by Soud I. instance č. 93 v Madridu příslušnost ať už pro nenaplnění podmínek pro postoupení věci, nebo pro nedodržení šestitýdenní lhůty stanovené v čl. 15 odst. 5 nařízení nepřijal, příslušný by byl nadále soud prvního stupně. Účastníkům tedy zůstalo zachováno právo brojit v souladu se španělskými procesními předpisy proti přenesení příslušnost také v řízení o přijetí příslušnosti před Soudem I. instance č. 93 v Madridu.

33.       Soudu prvního stupně je podle dovolacího soudu nutné vytknout, že spis v předmětné věci neobsahuje zprávu o tom, kdy byla jeho žádost o převzetí příslušnosti doručena konkrétnímu soudci dožádaného soudu (Soudu I. instance č. 93 v Madridu), který o převzetí příslušnosti rozhodoval. Ze spisu tak není zcela zřejmé, kdy začala v posuzovaném případě šestitýdenní lhůta k převzetí příslušnosti běžet a zda byla dodržena. Nařízení předpokládá, že soudy, resp. soudci členských států budou komunikovat přímo (čl. 15 odst. 6), nebo prostřednictvím ústředních orgánů, které podle čl. 55 nařízení spolupracují s jinými orgány rovněž přímo, nebo prostřednictvím orgánů veřejné moci nebo jiných subjektů i v případě postoupení věci vhodněji umístěnému soudu (čl. 55 písm. c) nařízení). Ať již se proto mezinárodně příslušný soud rozhodne postupovat jakýmkoliv z uvedených postupů, musí být součástí procesního spisu i záznam o tom, k jakému okamžiku byla žádost o postoupení věci doručena dožádanému soudu. Je však třeba vzít v úvahu, že dožádaný soud je třeba identifikovat v souladu s pravidly nařízení, tedy dožadující soud musí být schopen identifikovat konkrétní soud, který – po splnění podmínek stanovených v čl. 15 odst. 1,3 nařízení – bude plynule pokračovat v řízení, původně zahájeném v jiném členském státě Evropské unie. Nemělo by se tak stávat, že po postoupení věci vznikne v dožádaném státě konflikt příslušnosti mezi vnitrostátními soudy, nebo že by mělo dojít k postoupení věci dalšímu soudu (srov. bod 13 věta druhá preambule). K dosažení tohoto cíle by soudy měly být schopny identifikovat příslušný soud podle pravidel uvedených v Evropském soudním atlasu ve věcech občanských (dosažitelném na http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/index_cs.htm), prostřednictvím ústředních orgánů (Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí), nebo styčného soudce ve věcech rodinného práva.

34.       Přestože z nalézacího spisu nelze bez pochybností dovodit, kdy byl příslušný soudce španělského soudu dožádán a odkdy počala běžet lhůta k rozhodnutí o převzetí mezinárodní příslušnosti, nemá tato vada za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu. Předně je třeba vycházet z toho, že rozhodnutí dožádaného soudu o přijetí příslušnosti v sobě implicitně zahrnuje posouzení všech podmínek nezbytných pro aplikaci čl. 15 nařízení, tedy i posouzení otázky, zda lhůta stanovená v čl. 15 odst. 5 marně neuplynula. Její uplynutí totiž bez dalšího pro dožadující i dožádaný členský stát znamená, že soud členského státu ve věci původně příslušný i nadále pokračuje v řízení. Ze spisu ani z vyjádření účastníků se přitom nepodává, že by u španělského soudu napadli rozhodnutí o převzetí příslušnosti španělským soudem. Jestliže by se tak stalo a byli-li by účastníci s opravným prostředkem v dožádaném státě úspěšní, musel by na takto vzniklou situaci reagovat i dožadující stát a i v případě, že řízení v původním členském státě by bylo pravomocně zastaveno a to i kdyby nebyly využity mimořádné opravné prostředky. Zastavení řízení v původně mezinárodně příslušném státě Evropské unie a současné nepřijetí příslušnosti v dožádaném státě (lhostejno z jakého důvodu) by nutně muselo vést původně příslušný soud k úvaze o potřebě zahájení řízení ve věci rodičovské odpovědnosti z úřední povinnosti, aby byla vyloučena situace, kdy tu není žádný soud, který by poměry dítěte upravil.  Dovolací soud proto vycházel ze zásady vzájemné důvěry ovládající nařízení a považoval přijetí příslušnosti Soudem I. instance č. 93 v Madridu za učiněné v šestitýdenní lhůtě stanovené čl. 15 odst. 5 nařízení.

35.       Bylo-li jednoznačně zjištěno, že k postoupení věci byly naplněny podmínky stanovené v čl. 15 odst. 1 a odst. 3 nařízení a ačkoliv soud prvního stupně pochybil, když včas nezjišťoval, kdy byla jeho žádost doručena konkrétnímu soudci Soudu I. instance č. 93 v Madridu, ani neučinil jiné kroky směřující ke zjištění, zda byla šestitýdenní lhůta podle čl. 15 odst. 5 nařízení k převzetí příslušnosti dodržena, je v nejlepším zájmu dítěte, aby byla příslušnost zachována Soudu I. instance č. 93 v Madridu, který je k projednání věci vhodněji umístěn. Pro uvedený závěr svědčí to, že Soud I. instance č. 93 v Madridu se na rozdíl od českých soudů již zabýval meritem věci (například v jeho rozhodnutí ve věci péče o nezletilého ze dne 11. 7. 2013), je s věcí obeznámen a vzhledem k současnému bydlišti nezletilého je také vhodněji umístěn k tomu, aby ve věci náležitě zjistil skutkový stav a rozhodl s nejvyšším urychlením.

36.       Dovolací soud nedovodil namítaný rozpor dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu se závěry vyjádřenými v R 66/2014 a to již z toho důvodu, že tvrzený rozpor ani vzniknout nemohl. V R 66/2014 byla řešena otázka, který soud dvou členských států Evropské unie je mezinárodně příslušný ve věci samé. Tato otázka byla vyřešena v prospěch českých soudů a právě mezinárodní příslušnost českých soudů ve věcech rodičovské odpovědnosti je jednou z podmínek pro aplikaci čl. 15 nařízení. Pro úplnost je třeba rovněž dodat, že (zákonné) přemístění dítěte do jiného členského státu Evropské unie sebou nutně nenese nebezpečí zpřetrhání rodinných vazeb, jak je v dovolání rovněž naznačováno. I když by měl být v oblasti rodičovské odpovědnosti příslušný soud jiného členského státu, může si soud původního obvyklého bydliště za splnění podmínek uvedených v čl. 9 nařízení po omezenou dobu ponechat mezinárodní příslušnost v oblasti práva na styk s dítětem.

37.       Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné a že nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání otce a opatrovníka nezletilého podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 19  - odročené ze zářijového kolegia, kam bylo zařazeno jako poř. č. 16

 

Při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015)

 

 1.     Žalobkyně se na žalované domáhala jednak zaplacení 914 700 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99, jednak zaplacení 35 300 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady právního zastoupení v řízení o stížnosti žalobkyně podané k Evropskému soudu pro lidská práva.

2.         Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 43 C 24/2008-102, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu „ve zbytku“ zamítl (výrok II) a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).

3.         Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v rozsahu příslušenství zrušil a řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítajícím výroku jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 8 500 Kč s příslušenstvím, jinak jej co do částky 881 500 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

4.         Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který měl délku řízení vedeného před Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99 za nepřiměřenou, přičemž za odpovídající výši zadostiučinění považoval – po zohlednění kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk – částku 60 000 Kč. Co do příslušenství z uvedené částky vzala žalobkyně v průběhu odvolacího řízení odvolání zpět, proto odvolací soud v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení zastavil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal podle § 31 odst. 2 OdpŠk důvodným též požadavek žalobkyně náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, a to co do částky 8 500 Kč s příslušenstvím. Co do zbývající částky 881 500 Kč s příslušenstvím pak zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když „přihlédl k výraznému neúspěchu žalobkyně“.

5.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

6.         Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

7.         V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).

8.         Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval jednak o nároku žalobkyně na zadostiučinění ve výši 914 700 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 1675/99, jednak o nároku na náhradu škody představovanou náklady právního zastoupení ve výši 35 300 Kč s příslušenstvím vynaloženými v souvislosti se stížností žalobkyně č. 21602/04 podanou u Evropského soudu pro lidská práva. Dovolání v rozsahu nároku na náhradu škody, o kterém rozhodoval odvolací soud, není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

9.         Žalobkyně podaným dovoláním brojila též proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, přičemž měla za to, že odvolací soud posoudil otázku práva žalobkyně na náhradu nákladů řízení odchylně od ustálené rozhodovací praxe, na kterou odkazovala.

10.       Posouzení přípustnosti dovolání (v němž žalobkyně vymezila důvod a uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti) do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, se neobejde bez současného posuzování jeho případné důvodnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).

11.       Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, platí: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“

12.       V posuzované věci by přicházela v úvahu náhrada spočívající ve vynaložených nákladech na odměnu advokáta za zastupování žalobkyně ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., na jeho hotové výdaje a na daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen odvést.

13.       Dovolací soud pak v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dospěl k závěru, že odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“.

14.       Odměna za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada škoda v penězích, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 8 odst. 1 AT.

15.       Podle § 12 odst. 3 AT přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávanou věc, v níž uplatněné nároky spojila žalobkyně ke společnému projednání již v podané žalobě, to znamená, že se za tarifní hodnotu považuje částka 85 300 Kč (50 000 Kč + 35 300 Kč).

16.       Odměna advokáta žalobkyně za celkem devět úkonů právní služby v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání odvolání ze dne 17. 5. 2011, účast při jednání odvolacího soudu dne 19. 10. 2011, doplnění žaloby, účast při jednání soudu prvního stupně dne 3. 9. 2013, podání odvolání ze dne 9. 12. 2013, účast při jednání odvolacího 16. 7. 2014 a dne 17. 9. 2014) by tak podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 AT činila 40 860 Kč. Jako náhrada hotových výdajů by advokátu žalobkyně náleželo podle § 13 odst. 3 AT za devět úkonů právní služby celkem 2 700 Kč. Náhrada advokáta žalobkyně za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů by činila 9 147 Kč. Celkem by tak žalobkyní vynaložené náklady právního zastoupení před soudy obou stupňů (o nákladech řízení za předchozí dovolací řízení nebylo napadeným výrokem rozhodnuto) činily 52 707 Kč.

17.       V projednávané věci je však třeba uvážit, že předmětem řízení byly dva nároky, přičemž žalobkyně měla plný úspěch pouze co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), kdežto co do uplatněného nároku na náhradu škody byla převážně neúspěšná (tj. žalobkyně měla úspěch jen co do částky 8 500 Kč, v částce 26 800 Kč byla naopak neúspěšná).

18.       Odvolací soud vyšel správně z toho, že se v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 AT). V řešeném případě je tak tarifní hodnotou nároku na náhradu škody částka 35 300 Kč.

19.       V posuzované věci to konkrétně znamená, že žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná, přičemž žalovaná by jí podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla nahradit 37% [((50 000 + 8 500 Kč) - 26 800) : 85 300 x 100] jejích účelně vynaložených nákladů řízení. Z toho ovšem vyplývá, že výše náhrady nákladů řízení, která byla rozsudkem odvolacího soudu žalobkyni odepřena (19 501 Kč; tj. 37% z 52 707 Kč), nepřevyšuje hranici pro přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Ani v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení tedy dovolání není přípustné.

20.       Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, podle které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezrušil rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný z důvodu, že výše přiznaného peněžitého zadostiučinění nebyla v rozhodnutí soudu prvního stupně řádně odůvodněna.

21.       Nejvyšší soudu v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Tak ani v projednávané věci nelze považovat rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, jestliže z něj nepochybně vyplývá, jak a na základě kterých skutečností bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a žalobkyni nebyla odepřena možnost proti jeho závěrům v odvolání brojit, což také činila.

22.       Konečně v části, v níž podané dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí nároku žalobkyně na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, neobsahuje dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně vůbec nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

23.       Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání žalobkyně tak v části napadající potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž žalobkyni nebylo přiznáno zadostiučinění v požadované výši, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

 

 

Poř. č. 20 -  rozhodnutí odročené ze zářijového kolegia, kde bylo zařazeno jako poř. č. 9

 

Plnila-li žalovaná na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo dovolacím soudem zrušeno, a žalovaná následně po žalobkyni požaduje v jiném řízení zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení, je důvodné, aby v původním řízení, které následuje po vrácení věci dovolacím soudem, bylo aplikováno ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. o přerušení řízení i v případě, že žalobkyně vezme žalobu zpět, neboť vyřešení otázky bezdůvodného obohacení má dopad na rozhodnutí ohledně nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. v tom, zda k zastavení řízení došlo pro chování žalobkyně, resp. zda žalobkyně zavinila, že došlo k zastavení řízení.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 938/2016)

 

1.     Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2 Cmo 383/2013-530, výrokem I. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, soudu prvního stupně, ze dne 24. 4. 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2014, č. j. 48 Cm 300/2009-457, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 509 166 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-331, ve výroku I. a II., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení České republice, a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem II. a III. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení žalované a České republice a výrokem IV. zamítl návrh žalobkyně, aby řízení bylo přerušeno.

2.         Vrchní soud v Praze, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 23 Cdo 1851/2014-497, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 10. 12. 2013, č. j. 2 Cmo 383/2013-440, v části výroku I., jímž byl potvrzen vyhovující výrok I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 509 166 Kč s příslušenstvím, a kdy Nejvyšší soudu zároveň zrušil uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v závislých výrocích II., III. a IV. o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci není dán nárok žalobkyně na zaplacení pohledávky z titulu kupní smlouvy a je třeba věc posoudit z titulu bezdůvodného obohacení, nařídil odvolací soud ve věci jednání na den 3. 3. 2015, které bylo odročeno za účelem možné dohody účastníků řízení o sporné věci.

3.         Dne 1. 4. 2015 vzala žalobkyně svou žalobu v rozsahu 509 166 Kč zpět s tím, že žalovaná na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 2 Cmo 383/2013-440, tuto částku žalobkyni zaplatila, a to včetně nákladů řízení, tudíž nemá důvod dále vést řízení ve věci a navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, a zastavení řízení. Zároveň uplatnila právo na náhradu nákladů řízení, jestliže ji žalovaná požadovanou částku zaplatila až na základě rozsudku.

4.         Podáním ze dne 13. 4. 2015 žalovaná vyslovila se zpětvzetím žaloby nesouhlas s tím, že důvodem návrhu žalobkyně je zjevná obava z nepříznivého rozhodnutí o povinnosti žalobkyně nést náklady řízení žalované a obavy z uložení povinnosti žalobkyni vrátit ji již poskytnuté plnění, neboť po vydání pravomocného rozsudku již žalobkyně nebude moci tvrdit, že její údajný nárok existuje. Žalovaná s odkazem na § 96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) konstatovala své přesvědčení, že je na její straně dán vážný důvod pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, a to s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu, kdy je třeba v dalším řízení se zabývat existencí nároku z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně. Žalovaná zdůraznila, že na zaplacení částky podle pravomocného rozsudku nelze pohlížet jako na uznání závazku ze strany žalované, a pokud by odvolací soud řízení přesto zastavil, žalované by vzniklo právo na náhradu řízení před soudy všech stupňů.

5.         Podáním ze dne 24. 8. 2015 žalobkyně vzala zpět svůj úkon ze dne 1. 4. 2015, kterým vzala svou žalobu zpět v rozsahu 509 166 Kč, což odůvodnila tím, že žalovaná v této věci žaluje žalobkyni o zaplacení 817 571,51 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které ji mělo vzniknout po odpadnutí právního důvodu poskytnutého plnění na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ze strany žalované, a že se hodlá tomuto požadavku žalované bránit tvrzením o vzniku ústní kupní smlouvy a námitkou započtení bezdůvodného obohacení z titulu užíváním věci žalovanou bez právního důvodu. Současně navrhla přerušení řízení.

6.         Odvolací soud nejprve posuzoval nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby a dospěl k závěru, že nesouhlas žalované se zpětvzetím žaloby není podložen vážnými důvody. K argumentaci žalované, že v rámci daného řízení by musela být řešena jako předběžná otázka existence bezdůvodného obohacení žalobkyně, odvolací soud uvedl, že žalobkyně i po poučení soudu setrvala na své právní kvalifikaci nároku z titulu kupní smlouvy a požadovanou úpravu návrhu na rozhodnutí neučinila, proto za této situace důvody uváděné žalovanou nejsou vážnými důvody ve smyslu § 96 odst. 3 o. s. ř.

7.         K úkonu žalobkyně učiněného podáním ze dne 24. 8. 2015 odvolací soud uvedl, že úkon může být ve smyslu § 41a odst. 4 o. s. ř. odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem, přičemž může být odvolán jen úkon, jehož povaha to umožňuje. Z porovnání dat dojití podání žalobkyně k soudu je zřejmé, že odvolání úkonu zpětvzetí žaloby nedošlo soudu současně se zpětvzetím žaloby, proto úkon odvolání úkonu zpětvzetí žaloby nemohl být zohledněn.

8.         K návrhu žalobkyně na přerušení řízení odvolací soud uvedl, že důvod zahájení řízení vůči žalobkyni o částku 817 571,51 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 4 z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout tím, že žalovaná plnila žalobkyni na základě rozsudku odvolacího soudu, který byl následně zrušen soudem dovolacím, není případem předpokládaným ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto řízení řešené otázky již nemohou mít vliv na rozhodnutí v dané věci.

9.         Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně - Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2013, č. j. 48 Cm 300/2009-273, ve znění usnesení ze dne 22. 1. 2014, č. j. 48 Cm 300/2009-457, ve výše uvedeném rozsahu, a řízení zastavil, učinila-li žalobkyně zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení v době, kdy rozsudek soudu prvního stupně nenabyl ještě právní moci a kdy shledal zpětvzetí žaloby neúčinným. Žalobkyni zároveň uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení. Skutečnost, že žalovaná zaplatila žalobkyni předmětnou částku na základě rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen soudem dovolacím nelze podle odvolacího soudu kvalifikovat jako chování žalované zakládající jeho povinnost k náhradě nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř.

10.       Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2 Cmo 383/2013-530, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Žalobkyně má za to, že odvolací soud, pokud řízení pro žalobkyní uvedené důvody nepřerušil, měl rozhodnout o povinnosti žalované hradit náklady řízení a zejména předtím zjišťovat, zda žalovanou poskytnuté plnění mělo hmotněprávní důvod, a tedy zda žaloba byla důvodná a žalobkyně v tomto smyslu nezavinila zastavení řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval ustálenými právními názory dovolacího soudu a neposuzoval otázku zavinění řízení a povinnosti hradit náklady řízení v intencích uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobkyně podotýká, že neměla důvod pokračovat v řízení, jestliže žalovaná plnila na dluh podle hmotného práva. Až poté, co se žalovaná žalobou domáhá po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení, má žalobkyně důvod se tomuto návrhu bránit v dalším řízení.

11.       Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 2 Cmo 383/2013-530, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

12.       Žalovaná k dovolání žalobkyně podala vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť má za to, že žalobkyní tvrzený rozpor s konstantní judikaturou není dán a dovolání není důvodné. Žalovaná je přesvědčena, že nelze učinit závěr o tom, že je-li jedné ze stran přiznán pravomocným rozsudkem nárok, který druhá strana plní, aby předešla případnému exekučnímu řízení, byť s rozhodnutím soudu nesouhlasí a zároveň podává proti němu mimořádný opravný prostředek, lze takové plnění na základě chybného a později zrušeného rozhodnutí označit za dobrovolné a ve svém důsledku uznávající oprávněnost nároku druhé strany. Za dané situace nelze podle názoru žalované na žalobkyni pohlížet jako na úspěšnou ve sporu.

13.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

14.       Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15.       Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatlce nelze přisvědčit, že by se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.). Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky však nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje.“ Odvolací soud v nyní řešeném případě posuzoval jiné otázky, a to otázku relevantnosti důvodů nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby, úkon žalobkyně, jímž zamýšlela vzít zpět svůj úkon zpětvzetí žaloby, návrh žalobkyně na přerušení řízení, otázku zastavení řízení na základě učiněného úkonu zpětvzetí žaloby a posouzení otázky nároku na úhradu nákladů řízení. Otázku vzniku, existence či rozsahu bezdůvodného obohacení odvolací soud v dané věci neřešil, na vyřešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, proto nelze dovodit, že by dovolání žalobkyně bylo přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení této otázky.

16.       Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2014 a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014, veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné, když z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelkou předestřená procesní právní otázka, zda řízení mělo být přerušeno a o nákladech řízení rozhodnuto s přihlédnutím na vyřešení sporu účastníků ohledně bezdůvodného obohacení, je právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou.

17.       Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud podle dovolatelky nesprávně řešil otázku náhrady nákladů řízení za situace, kdy pro žalobkyní uvedené důvody řízení nepřerušil a řízení zastavil. Podle dovolatelky měl odvolací soud rozhodnout o povinnosti žalované hradit náklady řízení a zejména předtím zjišťovat, zda žalovanou poskytnuté plnění mělo hmotněprávní důvod, tedy zda žaloba byla důvodná a žalobkyně v tomto smyslu nezavinila zastavení řízení. Podle žalobkyně by měla nést náklady řízení žalovaná, která plnila až po podání žaloby, a proto zavinila zastavení řízení. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaná plnila dluh podle hmotného práva a až později se žalobou domáhá po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení, proti čemuž se žalobkyně hodlá bránit započtením bezdůvodného bohacení, které vzniklo žalované užíváním věci bez právního důvodu.

18.       Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou důvodnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

19.       Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno, se může stát bezdůvodným obohacením. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013 a též dovolatelkou poukazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009) Dovolací soud v dané věci ponechává stranou řešení otázky bezdůvodného obohacení, posuzované v uvedených rozhodnutích, neboť tato otázka není předmětem dovolacího řízení. Předmětem dovolacího řízení je procesní právní otázka, zda řízení mělo být přerušeno a o nákladech řízení rozhodnuto s přihlédnutím na vyřešení sporu účastníků ohledně bezdůvodného obohacení, plnila-li žalovaná na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které bylo dovolacím soudem zrušeno, a následně po žalobkyni požaduje vydání bezdůvodného obohacení.

20.       Odvolací soud k návrhu žalobkyně na přerušení řízení uvedl, že důvod zahájení řízení vůči žalobkyni o částku 817 571,51 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 4 z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout tím, že žalovaná plnila žalobkyni na základě rozsudku odvolacího soudu, který byl následně zrušen soudem dovolacím, není případem předpokládaným ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v tomto řízení řešené otázky již nemohou mít vliv na rozhodnutí v dané věci. Zároveň rozhodl o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť žalobkyně podle něj procesně zpětvzetím žaloby zavinila zastavení řízení.

21.       Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řeší otázku přerušení řízení tak, že pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

22.       Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení, pokud s ohledem na uvedené ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dovodil, že daná věc není případem předpokládaným tímto ustanovením. Odvolací soud pochybil, dovodil-li, že vyřešení otázky sporu ohledně bezdůvodného obohacení nemá dopad do rozhodnutí o nákladech řízení v tomto řízení, a vyšel-li pouze z úvahy, že skutečnost, že žalovaná zaplatila žalobkyni předmětnou částku na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen soudem dovolacím, nelze kvalifikovat jako chování žalované zakládající jeho povinnost k náhradě nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. Odvolací soud nesprávně pominul, že o nákladech řízení lze kvalifikovaně rozhodnout až po vyřešení sporu mezi účastníky ohledně bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaná po žalobkyni domáhá po zrušení pravomocného vyhovujícího rozhodnutí dovolacím soudem. V dané věci aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. o přerušení řízení je tedy namístě, jestliže zároveň probíhá řízení, v němž je řešena otázka sporu ohledně bezdůvodného obohacení po zrušení vyhovujícího rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím, neboť vyřešení této otázky může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci ohledně nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto přijal závěr, že za situace, kdy žalovaná plnila na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo dovolacím soudem zrušeno, a žalovaná následně po žalobkyni požaduje v jiném řízení zaplacení této částky z titulu bezdůvodného obohacení, je důvodné, aby v původním řízení, které následuje po vrácení věci dovolacím soudem, bylo aplikováno ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. o přerušení řízení i v případě, že žalobkyně vezme žalobu zpět, neboť vyřešení otázky bezdůvodného obohacení má dopad na rozhodnutí ohledně nákladů řízení podle § 146 odst. 2 o. s. ř. v tom, zda k zastavení řízení došlo pro chování žalobkyně, resp. zda žalobkyně zavinila, že došlo k zastavení řízení. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 152/2011).

23.       Vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu není s ohledem na výše uvedené správné, Nejvyšší soud toto usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

26.10.2017 00:01

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.

K aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř.   § 135 odst. 2, § 159a odst. 4 o. s. ř.        Vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy