Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS leden 2018)

30.12.2017 07:20

              

Poř. č. 1         

 

Zemřel-li poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před 1. 1. 2014, po 31. 12. 2013, nezanikají nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený uplatnil u soudu, jeho smrtí, ale stávají se součástí pozůstalosti v souladu s § 1475 odst. 2 o. z. (§ 3069 o. z.). 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016)

 

1.      S. H., se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 13. 8. 2014 domáhala náhrady újmy na zdraví s odůvodněním, že byla zraněna při dopravní nehodě 9. 5. 2013, proto žádá bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění podle zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), ve výši 15 000 000 Kč v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění. Žalobkyně zemřela dne 20. 10. 2014.

2.         Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. 7 C 122/2014-45, rozhodl, že v řízení se na místo s dosavadní žalobkyní pokračuje s jejím procesním nástupcem D. H., který podáním ze dne 5. 3. 2015 navrhl, aby řízení pokračovalo, neboť byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 2015, č. j. 32 D 1348/2014-82, potvrzen jako jediný dědic původní žalobkyně, která zemřela v průběhu řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ztratila způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo pravomocně skončeno, a povaha věci v souladu s § 107 odst. 2 o. s. ř. umožňuje pokračovat s jejím právním nástupcem.

3.         K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2016, č. j. 69 Co 69/2016-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že z ustanovení § 1475 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), vyplývá, že pozůstalost tvoří i práva vázaná výlučně na osobu zůstavitele, pokud byla zůstavitelem před jeho smrtí uplatněna žalobou u soudu. Právo na bolestné i náhradu za ztížení společenského uplatnění je právo vázané výlučně na osobu, avšak v projednávané věci uplatnila žalobkyně tato práva u soudu jako orgánu veřejné moci, a proto jsou součástí pozůstalosti. Z žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že smrtí věřitele tato práva zanikají. Kromě toho se nároky z újmy na zdraví způsobené následkem dopravní nehody ze dne 9. 5. 2013 uplatňují přímo vůči pojistiteli škůdce podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a nejde tedy o nároky osobní povahy.

4.         Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Formuluje otázku, zda v případě, že k porušení povinnosti stanovené právními předpisy došlo v období do 31. 12. 2013, zatímco k úmrtí poškozeného po tomto datu se pro přechod práv vázaných výlučně na osobu zůstavitele použije dosavadní právní úprava, tj. zákon č. 40/1964 Sb., či úprava nová, tj. zákon č. 89/2012 Sb. Má za to, že odvolací soud nezdůvodnil, ze kterého z přechodných ustanovení nového občanského zákoníku vycházel, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Namítá, že aplikace § 1475 o. z. na daný skutkový stav není správná a že mělo být použito ustanovení § 3079 odst. 1 o. z., které se vztahuje na vznik, změnu a zánik práv, ve spojení s § 579 odst. 2 obč. zák. Dále pokládá otázku, zda v posuzovaném případě právo zemřelé poškozené na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění přechází na dědice či nikoli. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyložil § 2009 odst. 2 o. z., neboť smrtí věřitele zaniká právo na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění a z podstaty věci je vyloučeno, aby se součástí pozůstalosti stalo zaniklé právo. Navrhl proto, aby bylo usnesení změněno tak, že se řízení zastavuje.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny otázky, zda pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. tvoří i právo na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, bylo-li uznáno či uplatněno u orgánu veřejné moci, a zda lze ustanovení § 1475 odst. 2 o. z. na základě přechodného ustanovení § 3069 o. z. aplikovat také na případy, kdy újma na zdraví vznikla v době do 31. 12. 2013, zatímco v době po tomto datu bylo právo na náhradu újmy uplatněno u orgánu veřejné moci a poškozený zemřel. Dovolání není důvodné.

6.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Podle § 1475 odst. 2 o. z. pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Podle § 2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.

7.         Nároky na náhradu za bolest (tělesné a duševní strádání při škodné události a v době léčení) a ztížení společenského uplatnění (trvalé zdravotní následky projevující se v omezené možnosti zapojení do různých životních činností) podle § 444 odst. 1 obč. zák., ač nazývané škodou na zdraví, měly povahu nemajetkové újmy, dotýkající se osobnostní integrity poškozeného garantované základním právem na zdraví. S ohledem na tento charakter práva spojeného s osobou poškozeného i na explicitní vyjádření v § 579 odst. 2 obč. zák., které nebylo doprovázeno žádnou další úpravou pro oblast dědění, se judikatura i doktrína v zásadě shodly na závěru, že nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění je vázán výlučně na osobu poškozeného bez ohledu na to, zda byl uznán nebo uplatněn u orgánu veřejné moci. Nároky poškozeného, který posléze zemřel, tak nepřecházely na dědice ani v případě, že byly již pravomocně přiznány soudním rozhodnutím (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 31/1973 a č. 20/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Zemřel-li dovolatel (ztratil způsobilost být účastníkem řízení) v průběhu dovolacího řízení, okamžikem jeho smrti zanikl uplatněný nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (předmět dovolacího řízení) podle § 579 odst. 2 věty za středníkem, obč. zák., aniž by došlo k jeho přechodu na dědice (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3514/2007, publikované pod C 6554 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1025/2010).

8.         Zatímco úprava účinná do 31. 12. 2013 (ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák.) podávala zcela jasnou odpověď na tuto otázku, současná úprava, účinná od 1. 1. 2014 v § 2009 odst. 2 o. z. dovětek o zániku práva na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění neobsahuje. Proto je namístě dovodit, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví má sice charakter práva osobně spojeného s osobou poškozeného, nezaniká však jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci, stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění.

9.         Takové pojetí odpovídá proklamované diskontinuitě s předchozím občanským zákoníkem a i důvodová zpráva k tomuto ustanovení nového občanského zákoníku, byť může být toliko doplňujícím vodítkem při interpretaci právních norem (rozhodující je výklad textu a účelu zákona), jednoznačně osvětluje záměr zákonodárce, že posun oproti stávající úpravě je zejména v opuštění široce formulovaného pravidla § 579 stávajícího obč. zák. o zániku subjektivních práv a povinností vázaných jen na osobu dlužníka nebo věřitele jeho smrtí. Podle § 1475 odst. 2 spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována.“ Tento závěr sdílí i část právnické literatury, srov. např. Kindl, T. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 532. Jde zjevně o návrat k poměrům, které v této oblasti panovaly za účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (srov. § 531 a § 1325) a které i tehdejší judikatura vymezila tak, že „bolestné jest zděditelné pouze tehdy, bylo-li za života poškozeného buď smlouvou (smírem) uznáno nebo poškozeným soudně vymáháno“ (k tomu srov. např. plenární rozhodnutí bývalého rakouského Nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 17. 6. 1913 Pres 169/13, judikát č. 204, Nowakova sbírka č. 1503, či na něj odkazující rozhodnutí NS Rv I 183/23, Sbírka rozhodnutí, Vážný). Navíc i podle ustanovení § 335 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964, závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezanikal smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn.

10.       Pro úplnost lze poukázat na odlišnost ustanovení § 328 odst. 1 zák. práce, podle kterého platí, že peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010, uveřejněného pod č. 152/2011 Sbírky, se podává, že právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo od 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká; v plné výši se stává předmětem dědění a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla. Z textu ustanovení § 328 odst. 1 zák. práce i citovaného rozsudku je zřejmé, že toto právo smrtí nezaniká a pohledávka se stává předmětem dědického řízení, aniž by muselo být toto právo uznáno či uplatněno u orgánu veřejné moci, tak jak odlišně vyplývá z § 1475 odst. 2 o. z. Navzdory nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11, který prosazuje zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a zásadně zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, je zřejmé, že zákonodárce se rozhodl pro odlišnou úpravu přechodu nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce. Takový přístup zákonodárce, který vyplývá z  výkladu § 1475 odst. 2 o. z. ve srovnání s § 328 odst. 1 zák. práce věty za středníkem, lze respektovat, přičemž nelze přehlédnout, že nová občanskoprávní úprava se s pracovněprávní sbližuje oproti zcela rozdílnému stavu panujícímu do 31. 12. 2013.

11.       Lze tedy uzavřít, že uplatnil-li poškozený za svého života u soudu nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyjmenované v § 2958 o. z., tvoří tyto nároky podle zákona č. 89/2012 Sb. v případě jeho smrti pozůstalost a mohou přejít na dědice. Zbývá pak vyřešit, zda se toto pravidlo použije i v případě, že škodná událost nastala před účinností zákona č. 89/2012 Sb., avšak poškozený zemřel již za účinnosti nového občanskoprávního kodexu.

 

12.       Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

13.       Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

14.       Jestliže k porušení právní povinnosti řidiče, který způsobil původní žalobkyni újmu na zdraví, došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., řídí se základ a výše nároků poškozené tímto předpisem. Okolnost, že po uplatnění nároku u soudu žalobkyně zemřela již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (dne 20. 10. 2014), znamená, že nedošlo k zániku jejích práv na náhradu za újmu na zdraví podle 579 odst. 2 obč. zák. a že v otázkách dědění se uplatní přechodné ustanovení § 3069 o. z., které je standardním pravidlem dědického práva, zakládajícím použitelnost té právní úpravy, jež byla účinná v den smrti zůstavitele (Svoboda, J., Klička, O.: Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19, a Fiala, R., Drápal, L. a kol.: Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 618). Jde o princip nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), který počítá s použitím nové právní úpravy na právní vztah, jinak podléhající právní úpravě předešlé. Na tomto principu, jenž je i z hlediska ústavních principů přípustný, je nový občanský zákoník založen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015). Znamená to tedy, že veškeré otázky hmotného práva spojené s děděním (s výjimkou dílčích otázek řešených speciálně ustanoveními § 3070 až 3072 o. z., o něž však v posuzované věci nejde) po zůstaviteli zemřelém od 1. 1. 2014, včetně předmětu dědictví, se řídí úpravou dědického práva podle zákona č. 89/2012 Sb.

15.       Z toho je pak zřejmé, že na dědice poškozené, která utrpěla újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přechází děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 obč. zák., jestliže poškozená zemřela po uvedeném datu, avšak tyto nároky za svého života uplatnila u soudu. Tehdy totiž právo poškozeného na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení za podmínek uvedených v § 1475 odst. 2 o. z.

16.       Protože je napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

           

Poř. č. 2

 

Pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona]. 

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015)

 

 

1.    Odpůrčí žalobou podanou 3. 10. 2013 se žalobce (Insolvenční agentura v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka P.- B. Ch., spol. s r. o.) domáhal [po změně žaloby, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) připustil usnesením ze dne 12. 12. 2013] vůči žalovanému (M. a. s.) určení, že:

[1] Ujednání obsažené v článku IV. odst. 5 písm. f) smlouvy o dílo č. 08010287/Ap, uzavřené dne 2. 6. 2008 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále jen „první smlouva o dílo“], které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty, je neúčinným právním úkonem.

[2] Ujednání obsažené v článku IV. odst. 2 smlouvy o dílo č. 9080079, uzavřené dne 21. 4. 2009 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále jen „druhá smlouva o dílo“], které stanoví, že pro případ vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka, pro případ kdy z jakýchkoliv důvodů dlužník nebude moci dostát svým závazkům vyplývajícím z poskytnuté záruky za jakost, nebo pro případ, kdy jeho závazky z poskytnuté záruky za jakost zaniknou, platí, že cena díla bez daně z přidané hodnoty, je snížena o dohodnutou cenu záruky (20 % z ceny díla), je neúčinným právním úkonem.

[3] Ujednání ve smlouvě o dílo č. OS 10500221, uzavřené dne 5. 10. 2010 mezi dlužníkem (jako zhotovitelem) a žalovaným (jako objednatelem) [dále jen „třetí smlouva o dílo“], které stanoví, že v případě vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku zhotovitele platí, že se snižuje cena díla o 20 % z ceny díla (bez daně z přidané hodnoty), je neúčinným právním úkonem.

2.         Rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, č. j. 139 ICm 3318/2013-94, insolvenční soud

[1] Zamítl žalobu „v celém rozsahu“ (bod I. výroku, první věta), s tím, že „žalobou napadené úkony dlužníka nejsou neúčinné“ (bod I. výroku, druhá věta).

            [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3.         Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba není důvodná. S odvoláním na podstatné části odůvodnění rozsudků Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci z roku 2009 (jež v rozsudku blíže nekonkretizoval) se ztotožnil s úsudkem, že ujednání „o slevě z ceny díla“ nejsou neplatná.

4.         V rovině možné neúčinnosti insolvenční soud uzavřel, že:

[1] Neúčinnost dle § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nepřichází v úvahu, neboť za znevýhodňující právní úkony lze označit jen ty, jež byly učiněny v posledním roce před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 10. 2. 2012 a žaloba se týká smluv z let 2008 až 2010, tedy smluv uzavřených před 10. únorem 2011.

[2] Insolvenční soud nesouhlasí s názorem žalobce, že roční prekluzivní lhůta dle § 241 odst. 4 insolvenčního zákona nemohla běžet po dobu, po kterou nemohla být realizována ujednání o slevě z ceny díla. Odpůrčí žalobou (totiž) nelze napadat důsledky neúčinného právního úkonu, nýbrž vždy jen samotný úkon.

[3] Co do neúčinnosti dle § 242 insolvenčního zákona neprokázal žalobce úmyslné zkrácení uspokojení konkrétního věřitele dlužníkem ani to, že žalovanému byl takový dlužníkův úmysl znám.

[4] Pouhý fakt, že si strany sjednaly slevu pro případ úpadku jedné z nich, takovým důkazem není. Objednatelům či zhotovitelům díla (stejně jako poskytovatelům půjček a úvěrů) nelze bránit v tom, aby např. ve snaze zmírnit nepříznivé následky vstupu jejich smluvních partnerů do insolvence, zařazovali do smluv ujednání o slevách z ceny či o „zesplatnění“ celého plnění sjednaného ve splátkách. Sjednání slevy z ceny díla pro případ úpadku nevede ke zvýhodnění „upadlého“ partnera, ale jen zavádí novou rovnost hodnoty plnění smluvních stran po té, kdy „upadlá“ strana není schopna plně dostát svým závazkům.  Byla-li v posuzovaných smlouvách o dílo tato dlužníkova neschopnost plnit řádně závazky ze záruky oceněna na cca 20 % z plné ceny díla, nejde o nepřiměřenou slevu (též s přihlédnutím k preventivní a sankční funkci slevy).

[5] Co do interpretace ustanovení § 253 insolvenčního zákona má insolvenční soud za to, že nečinnost správce po dobu delší než 15 dnů od účinnosti rozhodnutí o konkursu, vedla do 31. 12. 2013 k odstoupení od smlouvy vždy, jestliže smlouva nebyla některou ze stran splněna zcela. Byla-li tedy sjednána záruka, nelze hovořit o úplném splnění smlouvy, dokud záruční doba neskončila. Nepochybně tak mohl insolvenční správce řešit odstoupením od smlouvy i objektivní nemožnost odstranit vady, poskytovat náhradní plnění atd. po té, kdy dlužník již neměl zaměstnance či potřebné stroje. Po 1. lednu 2014 může insolvenční správce odmítnout plnit jednotlivé smluvní závazky, aniž by odstupoval od smlouvy jako takové. I z tohoto důvodu se insolvenční soud nedomnívá, že sleva z ceny díla byla ujednána s úmyslem krátit jiné věřitele, přičemž je otázkou, zda ustanovení § 242 insolvenčního zákona lze aplikovat i tehdy, není-li úmysl „pachatelů“ namířen na určitého věřitele nebo na určitou množinu věřitelů.

5.         K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 139 ICm 3318/2013, 103 VSPH 200/2014-125 (KSPL 54 INS 3123/2012):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

            [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6.         Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z ustanovení § 235 odst. 1, § 236 odst. 1, § 236 odst. 1 a 3, § 241 a § 242 insolvenčního zákona - dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

[1] Jednou ze zásadních podmínek neúčinnosti (dle skutkových podstat neúčinnosti uvedených v § 241 a § 242 insolvenčního zákona) je, že dlužník učinil odporovaný právní úkon v době, kdy se nacházel v úpadku, nebo právní úkon dlužníka k tomuto úpadku vedl. Žalobce pak neuplatnil žádná tvrzení o tom, že k odporovanému právnímu úkonu došlo v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku. Odporovat právním úkonům lze jen tehdy, učinil-li je dlužník obecně ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, respektive ve lhůtě 3 let před zahájením insolvenčního řízení (je-li mezi účastníky smlouvy vztah osob blízkých, nebo jde-li o vztah koncernový). Předpoklady neúčinnosti právních úkonů musí být splněny zároveň a nenaplnění kteréhokoliv z nich má vždy za následek, že úkon není neúčinný.

[2] V projednávané věci není pochyb o tom, že napadená ujednání jsou platná, že mezi dlužníkem a žalovaným není vztah osob blízkých a že spolu netvoří koncern. Odporovat tak lze jen těm právním úkonům dlužníka, které učinil v době kratší 1 roku před zahájením insolvenčního řízení.

[3] Odvolací soud má shodně s insolvenčním soudem za to, že žalobcovy úvahy o počátku běhu této jednoroční lhůty nemají opodstatnění, neboť při žalobcem prosazovaném výkladu by se žalobce nemohl domáhat neúčinnosti právního úkonu, který ještě není účinný.  Naplnění odkládací podmínky nadto nepředstavuje nabytí účinnosti právního úkonu ve smlouvách, nýbrž důsledek účinného právního úkonu dlužníka.

[4] Žalobce neprokázal, že by žalovaný věděl o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (nebo že by o tomto vědět musel), takže na danou věc nelze aplikovat ustanovení § 242 insolvenčního zákona.

7.         Nad rámec uvedeného považuje odvolací soud za podstatné, že žalobce se nedomáhá neúčinnosti právního úkonu (jímž bylo uzavření smluv o dílo), nýbrž jen některých jeho ujednání. Částečná neúčinnost právního úkonu je pak vyloučena z povahy věci (na rozdíl od částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák.).

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9.         Tyto právní otázky formuluje dovolatel následovně:

[1] Je neúčinnost právního úkonu dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona podmíněna tím, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo který vedl k dlužníkovu úpadku?

[2] Je z povahy věci vyloučena částečná neúčinnost právního úkonu?

[3] U právních úkonů s odkládací podmínkou začínají běžet lhůty uvedené v ustanovení § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona od učinění úkonu nebo až od okamžiku, kdy došlo ke splnění podmínky?

[4] Odpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí co do závěru o prokázání úmyslu dlužníka a žalovaného o zkrácení uspokojení věřitelů požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.?

10.       K položeným právním otázkám pak dovolatel snáší tuto argumentaci:

Ad [1].

Potud dovolatel namítá, že požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo který vedl k dlužníkovu úpadku, neplyne z ustanovení § 242 insolvenčního zákona a úsudek odvolacího soudu, který označené ustanovení vyložil jako zvláštní případ předchozích skutkových podstat neúčinnosti (dle § 240 a § 241 insolvenčního zákona), není správný.

Ad [2].

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z povahy věci je vyloučena částečná neúčinnost právního úkonu, namítaje, že jde o úsudek, který odporuje závěrům, jež (k výkladu odporovatelnosti dle § 42a obč. zák.) přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 76/2011 (rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Ad [3].

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro počátek běhu lhůt uvedených v ustanoveních § 240 odst. 3, § 241 odst. 4 a § 242 odst. 3 insolvenčního zákona je určující, kdy byl učiněn právní úkon. Míní, že jde-li o právní úkon s odkládací podmínkou, začíná taková lhůta běžet až od okamžiku splnění této podmínky a právní názor zaujatý odvolacím soudem má pro právní řád neblahé účinky např. při darování s odkládací podmínkou.

Ad [4].

Potud dovolatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí co do závěru odvolacího soudu o tom, že neprokázal, že by žalovaný věděl nebo musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele, neodpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.

11.       Odvolací soud rezignoval (dle dovolatele) na popsání úvah, kterými se řídil při hodnocení důkazů předložených dovolatelem k prokázání úmyslu zkrátit uspokojení věřitele, čímž založil nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K tomu dovolatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014.

12.       Žalovaný ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, maje za to, že dovolateli se nepodařilo vymezit právní otázky, jejichž řešení by mohlo zvrátit výsledek řízení v jeho prospěch. K dovolatelem formulovaným otázkám se žalovaný v jednotlivostech vyjadřuje takto:

K otázce ad [1].

Žalovaný poukazuje na to, že nosnou argumentací napadeného rozhodnutí při výkladu § 242 insolvenčního zákona byl závěr, že dovolatel neprokázal, že žalovaný věděl nebo musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a na řešení dovolatelem položené otázky napadené rozhodnutí nespočívá.

K otázce ad [2].

Ani případná dílčí revize dovolatelem zpochybněné formulace odvolacího soudu k částečné neúčinnost právního úkonu nevede k revizi výsledků řízení před nalézacím soudem. Podle žalovaného šlo potud o pouhé obiter dictum, k předtím již projednané úvaze odvolacího soudu o neaplikovatelnosti ustanovení § 242 insolvenčního zákona pro nedostatek úmyslu. 

K otázce ad [3].

Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí, když argumentace dovolatele se míjí s konkrétními poměry dané věci.

K otázce ad [4].

13.       Potud žalovaný dovozuje, že dovolatel ve skutečnosti polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a dodává, že to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je stručné, neznamená, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací dovolatele.

14.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. Zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 

15.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

16.       Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

17.       Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud k prověření otázky ad [4]. V rovině aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř. je totiž napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).

18.       V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.

19.       Jak rovněž plyne z ustálené judikatury, z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

20.       Dovolání však je přípustné pro zodpovězení zbylých právních otázek, když co do otázky ad [1] a ad [2] je napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Totéž platí zčásti pro otázku ad [3], v insolvenčních poměrech jinak též beze zbytku nedořešenou. Nejvyšší soud má (oproti žalovanému) za to, že na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí také spočívá (jak bude rozvedeno dále).

21.       Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  především správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

22.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23.       Podle ustanovení § 41 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném), vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

24.       Pro právní posouzení věci jsou dále rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 241

            Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(…)

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(…) 

            § 242

            Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů

(1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. 

(2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. 

(3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

25.       V této podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona od rozhodnutí o úpadku dlužníka (od 3. 10. 2012) a přičemž do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn.

26.       V daném právním rámci činí Nejvyšší soud k položeným otázkám následující závěry:

K otázce ad [1].

Tuto otázku zodpověděl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014. V tomto rozhodnutí (na něž v podrobnostech odkazuje) uzavřel, že ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Předpokladem aplikace ustanovení § 242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v dotčeném ohledu správné není.

K otázce ad [2].

Tuto otázku zodpověděl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 76/2011 (na který odkazuje dovolatel) při výkladu institutu odporovatelnosti podle § 42a obč. Zák. tak, že ustanovení § 41 obč. zák. sice hovoří jen o důvodu neplatnosti právního úkonu, analogicky však nepochybně platí i pro důvod odporovatelnosti právnímu úkonu.

„Částečná neúčinnost právního úkonu“ tedy z „povahy věci“ není vyloučena (a úsudek odvolacího soudu ani potud není přiléhavý).

K tomu nicméně budiž dodáno že závěr o možné „částečné neúčinnosti“ právního úkonu je nutno (i v rovině neúčinnosti podle insolvenčního zákona) posuzovat restriktivně [již  proto, že má být aplikován jen „analogicky“ podle jiného právního institutu (institutu „částečné neplatnosti“ právního úkonu)]. Přitom je nutno mít na paměti, že Nejvyšší soud tento závěr přijal (ve věci sp. zn. 21 Cdo 76/2011) s vědomím, že zkoumá písemnou (notářským zápisem sepsanou) dohodu obsahující jednak „darovací smlouvu“, jednak „smlouvu o zřízení věcného břemene“, že závěr o možné „částečné neúčinnosti“ této dohody formuloval ve vztahu k těm jejím částem („o darování“ na straně jedné a „o zřízení věcného břemene“ na straně druhé), které by obstály jako „právní úkony“ každá samostatně a že vyslovený závěr mu byl v oné věci oporou pro konečný úsudek o neoddělitelnosti jednotlivých částí právního úkonu.  

Právní posouzení věci odvolacím soudem proto ani potud neobstojí.

K otázce ad [3].

27.       K počítání běhu lhůty, ve které je možno odporovat právnímu úkonu, jenž se stane (má stát) účinným později, než v době svého uzavření (lhostejno, zda s použitím odkládací podmínky nebo v důsledku jiné právní skutečnosti) se literatura i soudní praxe vyjádřila při výkladu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) [jež určovalo, že odporovat je možné právním úkonům, „které dlužník učinil v posledních třech letech“].

28.       Srov. k tomu např. Drápal, L. in: Justiční praxe č. 5/2002, Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy“. 1. část“, str. 243 [„Právnímu úkonu je možno odporovat  pouze v zákonem stanovené tříleté lhůtě (shodné pro osoby blízké dlužníku i pro osoby ostatní). Tato lhůta počíná běžet od okamžiku, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn - což je okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti, kdy nastaly jeho právní účinky. V této souvislosti je třeba si uvědomit smysl odporovatelnosti. Věřitel nemá důvod odporovat právnímu úkonu dlužníka, jehož účinky ještě nenastaly. Jestliže totiž právní účinky tohoto právního úkonu nenastaly, může se z majetku, jenž je jeho předmětem, stále uspokojit v exekuci. Věřitel bude odporovat až takovému právnímu úkonu, jímž se tento majetek dostal z dispozice dlužníka a unikl tak z exekuce.“].

29.       V judikatuře se pak tytéž závěry promítly např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněném pod č. 41/2001 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 41/2001“). K tomu budiž předznamenáno, že ustanovení § 42a obč. zák. bylo pojímáno jako ustanovení týkající se „zkracujících“ právních úkonů dlužníka. V R 41/2001 tak Nejvyšší soud vysvětlil, že nepostačuje, jestliže dlužník pouze projeví vůli, směřující k následku, který zkrátí, respektive je způsobilý (v budoucnu) zkrátit pohledávku věřitele. Je třeba, aby jeho projev vůle také skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. Odtud pak vyústil závěr (promítnutý v R 41/2001 v první větě), podle kterého u právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí, lze ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. považovat za „dlužníkem učiněný“ právní úkon, popřípadě za právní úkon, k němuž „došlo“ mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, na jehož základě bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka proto v těchto případech počínají běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. V konkursních poměrech (upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) srov. obdobně např. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011.

30.       V insolvenčních poměrech se Nejvyšší soud touto otázkou dosud nezabýval, nicméně důvod argumentovat jinak u zvýhodňujících právních úkonů dlužníka podle § 241 insolvenčního zákona nemá.

31.       Jinak řečeno, pro posouzení, zda dlužník „učinil“ zvýhodňující právní úkon ve lhůtě vymezené ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona (3 roky před zahájením insolvenčního řízení, šlo-li o zvýhodňující právní úkon ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo 1 rok před zahájením insolvenčního řízení, šlo-li o zvýhodňující právní úkon ve prospěch jiné osoby), je rozhodující okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky), tedy okamžik, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky, které vedou ke zvýhodnění některého z jeho věřitelů (tím, že se mu dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu) [srov. § 241 odst. 1 insolvenčního zákona].

32.       Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani v posouzení této otázky není správné.

33.       Přesvědčení Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí na řešení těchto otázek vskutku závisí, pak plyne z toho, že:

[1] Bez odpovědi na otázku ad [1] by zkoumání, zda jde o úmyslně zkracující právní úkony dlužníka, bylo podmiňováno zkoumáním úpadku dlužníka, ačkoli z ustanovení § 242 insolvenčního zákona tento požadavek nevyplývá.

[2] Bez odpovědi na otázku ad [2] by nemělo smyslu zabývat se lhůtou, jejíž počátek se vymezuje od jiného okamžiku, než okamžiku uzavření příslušné smlouvy o dílo, jen u části právního úkonu.

[3] Bez odpovědi na otázku ad [3] by se zkoumání, zda ujednání ve smlouvách o dílo jsou neúčinná, omezilo jen na úmyslně zkracující právní úkony dlužníka, jelikož jednoroční lhůta počítaná od uzavření smluv o dílo (předjímaná ustanovením § 241 odst. 4 insolvenčního zákona u právních úkonů, které dlužník učinil ve prospěch „jiných osob“) by při výkladu prosazovaném odvolacím soudem již marně uplynula.

34.       U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K tomu budiž dodáno, že vadou vytýkanou dovolatelem (prostřednictvím otázky ad [4]) napadené rozhodnutí netrpí (jak vysvětleno již při zkoumání jeho přípustnosti). Ze spisu se ovšem podává jiná vada, která mohla mít (a měla) za následek částečnou nesprávnost rozhodnutí ve věci.

35.       Rozsudek, jímž insolvenční soud rozhodl o odpůrčí žalobě, je rozsudkem vydaným ve sporném řízení, pro nějž platí (s využitím § 7 insolvenčního zákona přiměřeně) ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. (jež určuje, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky).

36.       Tím, že insolvenční soud odpůrčí žalobu „v celém rozsahu“ zamítl (srov. bod I. výroku větu první jeho rozsudku) zcela vyčerpal předmět řízení. Jestliže ale dále určil, že „žalobou napadené úkony dlužníka nejsou neúčinné“ (bod I. výroku, druhá věta jeho rozsudku), rozhodoval ve zjevném rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. o něčem, oč jej žádný z účastníků nežádal. Odvolací soud pak tím, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdil jako celek (prvním výrokem svého rozsudku), nápravu tohoto procesního pochybení nezjednal, čímž ve stejném rozsahu (tedy v té části prvního výroku svého rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu i co do druhé věty bodu I. výroku) učinil vadným i své rozhodnutí a v tomto rozsahu je dovolání bez dalšího důvodné.

37.       K námitce žalovaného (ve vyjádření k dovolání), že napadené rozhodnutí závisí především na závěru, že dovolatel neprokázal (ve vazbě na ustanovení § 242 insolvenčního zákona), že žalovaný věděl nebo musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, budiž uvedeno toto:

38.       Ze spisu je patrno, že žalobce (dovolatel) své tvrzení, že žalovanému bylo zcela jistě známo, že ujednáními ve smlouvách o dílo zkrátí uspokojení ostatních věřitelů (článek III. žaloby, č. l. 2 p. v.) opíral jen o text příslušných ujednání ve smlouvách o dílo. Srov. ve stejném duchu i přednes žalobce při jednání před insolvenčním soudem dne 12. 12. 2013 (č. l. 89), text odvolání žalobce (č. l. 102) a přednes žalobce při jednání před odvolacím soudem (č. l. 122).

39.       Závěr, že žalobce takto „neprokázal“, že žalovaný „věděl“ nebo „musel vědět“ o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, je závěrem o neúspěchu žalobce v důsledku neunesení důkazního břemene k příslušnému tvrzení.

40.       V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč., k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. (jež určuje, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy) soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný.

41.       Z obsahu spisu se přitom podává, že poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (o tom, že smlouvami o dílo „neprokázal“ že žalovaný „věděl“ nebo „musel vědět“ o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele) insolvenční soud žalobci neposkytl (ač mu v rozhodnutí přičetl důsledky neunesení důkazního břemene) a odvolací soud, ač jej k tomu vybízela úprava obsažená v § 213b o. s. ř., nápravu též nezjednal (toto poučení žalobci též neposkytl a neunesení důkazního břemene mu přičetl k tíži). Tím odvolací soud (jenž sám pro absenci onoho poučení ani nemohl zrušit rozhodnutí insolvenčního soudu; srov. § 213b odst. 2 o. s. ř.) zatížil odvolací řízení rovněž vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a která vede ke konečnému závěru, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno jako celek). K aplikaci poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. v odvolacím řízení srov. dále v literatuře dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1725.

42.       Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 3

 

Ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona přiznává (formou odchylky od obecné úpravy popěrného režimu v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, jež tu má přednost ve smyslu § 8 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu dlužníka v oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, jen jde-li o popření pohledávky některého z nezajištěných věřitelů.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014)

 

1.     Usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 29 ICm 390/2014-3, zastavil Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“)řízení o žalobě (podané 6. 2. 2014), kterou se žalobce (dlužník J. H.) domáhal vůči žalovanému (Red orange s. r. o.) určení, že pohledávka žalovaného ve výši 219 871,07 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce neexistuje, je neplatná a činí 23 666,66 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek vykonatelnou pohledávku ve výši 219 871,07 Kč, zajištěnou nemovitostmi ve vlastnictví dlužníka.

[2] Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 6. 1. 2014, přezkoumal insolvenční správce přihlášenou pohledávku jako vykonatelnou a zajištěnou a ani zčásti ji nepopřel co do pravosti, výše či pořadí.

„Dlužníci“ (žalobce a jeho manželka I. H.) popřeli při přezkumném jednání pohledávku co do její výše, tvrdíce, že činí 50 000 Kč (jak je uvedeno v přezkumném listu žalovaného).

3.         Na tomto základě pak uzavřel, že vzhledem k ustanovení § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nemá v insolvenčním řízení, v němž je zjištěný úpadek dlužníka řešen oddlužením, popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem účinek jejího popření (insolvenčním) správcem.

4.         Nadto je k podání žaloby při popření vykonatelné pohledávky oprávněn toliko insolvenční správce (i když ji popřel dlužník) a lhůta k tomu uplynula marně 9. 2. 2013.

5.         Proto insolvenční soud postupoval dle ustanovení § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a řízení zastavil, neboť žalobu podala osoba, která není způsobilá být navrhovatelem a „úkon dlužníků“ nemá účinek popření pohledávky insolvenčním správcem.

6.         K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 29 ICm 390/2014, 13 VSOL 60/2014-11 (KSBR 29 INS 20221/2013), změnil usnesení  insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že žaloba se odmítá (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

7.         Odvolací soud  - odkazuje na ustanovení § 160 odst. 4, § 199 odst. 1 až 3 a § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona - dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

[1] Námitky, které směřují k průběhu přezkumného jednání, nejsou důvodné. Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 6. 1. 2014, jehož se osobně zúčastnil i žalobce a jeho manželka, vyplynulo, že dlužníci se osobně vyjádřili k přezkoumávané pohledávce žalovaného a své popěrné právo uplatnili tak, že uznali pohledávku žalovaného jen co do částky 50 000 Kč; nad tuto částku ji popřeli. Tomu odpovídá i obsah přezkumném listu pohledávky žalovaného. Insolvenční soud upozornil dlužníky, že jde o vykonatelnou pohledávku a poučil je o lhůtě k podání žaloby o určení pohledávky a o tom, že tuto žalobu lze podat „prostřednictvím insolvenčního správce“. Okolnost nesprávného poučení o možnosti podat incidenční žalobu „prostřednictvím insolvenčního správce“, není právně významná;  navíc žalobce jako dlužník určovací žalobu podal.

[2] Odvolací soud se neztotožňuje s názorem insolvenčního soudu, že žalobce „není osobou způsobilou být navrhovatelem“. Způsobilost být účastníkem soudního řízení (sporu o určení pohledávky), má ten, kdo má právní osobnost (§ 15 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 19, § 20 odst. 1 o. s. ř.). Od způsobilosti být účastníkem soudního řízení (procesní způsobilosti), je třeba odlišovat právo podat žalobu, s jehož nedostatkem zákon obecně spojuje zamítnutí žaloby.

[3] Osoby, které mají právo podat určovací žalobu, vymezuje insolvenční zákon obecně tak, že aktivně legitimován je přihlášený věřitel nevykonatelné pohledávky, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem (§ 198 insolvenčního zákona), insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku přihlášeného věřitele (§ 199 insolvenčního zákona) a přihlášený věřitel, který popřel pohledávku jiného (přihlášeného) věřitele (§ 200 insolvenčního zákona). Tato úprava je dále modifikována v ustanoveních, kterými je řešen postup při jednotlivých způsobech řešení úpadku.

[4] Insolvenční zákon obsahuje speciální procesní úpravu pro případ nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby v incidenčním sporu, podle které lze odmítnout žalobu podanou neoprávněnou osobou (tj. osobou, která nemá právo takovou žalobu podat) podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona.

[5] Z hlediska práva žalobce k podání žaloby o určení jím (a jeho manželkou) popřené pohledávky žalovaného je významné, že v insolvenčním řízení dlužníků byl zjištěn úpadek, který je řešen oddlužením (plněním splátkového kalendáře dle schváleného způsobu oddlužení). Proto je třeba aktivní legitimaci žalobce, který je dlužníkem v insolvenčním řízení, v jehož rámci je veden tento incidenční spor, posuzovat také z hledisek dle § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Podle označených ustanovení má za trvání účinků schválení oddlužení popření pohledávky dlužníkem shodné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem jen ve vztahu k pohledávce nezajištěného věřitele. Jde-li o vykonatelnou pohledávku nezajištěného věřitele, „získává“ dlužník postavení insolvenčního správce a má právo podat žalobu na určení popřené pohledávky dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona. V důvodech popření pravosti nebo výše pohledávky je dlužník omezen dle § 410 odst. 3 insolvenčního zákona. Popření pohledávky zajištěného věřitele však popsané účinky nemá.

[6] V této věci žalobce (jako dlužník) popřel na přezkumném jednání vykonatelnou pohledávku žalovaného, který je zajištěným věřitelem (jeho pohledávka je zajištěna smluvním zástavním právem na nemovitostech). Jejím popřením proto dlužník nezískal právo podat žalobu na určení neexistence pohledávky v popřené výši a není tudíž osobou oprávněnou k jejímu podání. Proto je namístě odmítnout jeho žalobu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil v dotčeném směru usnesení insolvenčního soudu.

[7] Závěrem odvolací soud uvádí, že lze sice souhlasit s názorem žalobce, že obecná úprava režimu popírání pohledávek zařazená pod ustanovení části první, hlavy páté, insolvenčního zákona se subsidiárně uplatní pro přezkum a popírání pohledávek při jednotlivých způsobech řešení úpadku dlužníka dle části druhé zákona, žalobce však nesprávně vyhodnotil úpravu obsaženou v § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, která právo dlužníka popírat pohledávky věřitelů za trvání účinků oddlužení se shodnými účinky jako insolvenční správce omezuje pouze na pohledávky nezajištěných věřitelů. Odpověď na žalobcovu námitku „nelogičnosti“ takového omezení dlužníka spočívá ve zvláštním postavení zajištěných věřitelů dle insolvenčního zákona. Úpravou § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona není žalobce jako dlužník vyloučen z práva popírat pohledávky všech přihlášených věřitelů, ovšem účinky jeho úkonu jsou limitovány dle § 192 odst. 3 insolvenčního zákona.

[8] K námitce porušení článku 2 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod lze uvést, že domáhat se ochrany práv lze jen stanoveným postupem. Proto nelze přisvědčit ani námitce žalobce spočívající v odkazu na úpravu konkursních řádů účinnou do roku 1950. Stejně tak nelze přisvědčit názoru žalobce na možnost přiměřeného použití § 267a o. s. ř., neboť úpravu soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce lze použít v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jen v případě dle § 7 věty za středníkem insolvenčního zákona. Insolvenčnímu správci dle zákona přísluší právo, nikoli povinnost, popírat pohledávky přihlášených věřitelů a je jeho věcí, zda svého práva využije. Proto mu nelze vytýkat, že některou z přihlášených pohledávek nepopřel, což však nemá dopad na jeho odpovědnost v případě porušení povinnosti dle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona. Námitka žalobce proti postupu soudu v insolvenčním řízení (jímž měl být porušen princip vyjádřený v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona), založená na tom, že insolvenční soud měl insolvenčnímu správci uložit vyloučení pohledávky, která je předmětem tohoto sporu, je z výše uvedených důvodů nevýznamná. Odvolací námitky žalobce proto odvolací soud hodnotí jako nedůvodné.

8.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9.         Konkrétně jde podle dovolatele o to, že soud mu nepřiznává právo podat žalobu o určení pravosti pohledávky (určovací žalobu) za situace, kdy exekučním titulem je veřejná listina (exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti), jež je neplatná in fraudem legis (není rozhodnutím ve věci samé). Potud poukazuje i na dikci § 410 odst. 3 insolvenčního zákona.

10.       Přitom míní, že žádné ustanovení insolvenčního zákona nevylučuje ani nezakazuje jeho právo podat incidenční žalobu a prostřednictvím § 7 insolvenčního zákona se dovolává aplikace § 267a o. s. ř. Oběma soudům v daných souvislostech vytýká, že mechanicky citují předpisy, které se týkají práv jiných věřitelů (insolvenčního správce a věřitelů), aniž by uvedly, odkud vyvozují nemožnost dlužníka podat incidenční žalobu.

11.       Dále dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, zda v případě, že se soudy domnívají, že podání má být zamítnuto nebo odmítnuto, mají zkoumat hmotně právní skutečnosti, které opravňují k závěru, že procesní postavení subjektů může být (vzhledem k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona) změněno ve prospěch dlužníka, a vzhledem k závažnosti tvrzených skutečností provést dokazování. Přitom poznamenává, že to odvolací soud neprovedl s chybným poukazem na ustanovení 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř (když insolvenční zákon má vlastní úpravu v ustanovení § 94 odst. 2 písm. a/).

12.       A konečně dovolatel žádá, aby se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona není lex specialis ve vztahu k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.

13.       Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že:

[1] Odvolací soud v rozporu s právními předpisy tvrdí, že „v insolvenčním řízení, v němž je zjištěný úpadek dlužníka řešen oddlužením, nemá popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem účinek jejího popření správcem. Tento právní závěr má za rozporný s § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.

[2] Závěr odvolacího soudu, že dlužníku nenáleží popěrné právo u zajištěné pohledávky není správný proto, že nelze zajistit neplatnou pohledávku nebo pohledávku neexistující. Odvolací soud pak pominul i ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona, z jehož dikce se podle dovolatele podává, že odmítnutí žaloby nevede ke zjištění pohledávky.

[3] Ustanovení insolvenčního zákona, na která odkazují soudy, nevylučují možnost dlužníka, který popřel pohledávku, podat incidenční žalobu.  Jestliže obě soudní instance neuznávají jako důkazní prostředek samotný rozsah putativního zajištění (zástavním právem), který je nižší, než přihlášená pohledávka, ani tvrzení, které opravňují podezření z nepoctivého a protiprávního jednání zástupců žalovaného, pak nemá dlužník jinou právní možnost, než žalovat v rámci insolvenčního řízení o určení výše, pravosti či pořadí pohledávek (incidenční spor).

[4] Podle meziválečné úpravy [ustanovení § 112 odst. 3 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále jen „konkursní řád z roku 1931“)] mohl podat odpor proti vykonatelné pohledávce každý, kdo ji popřel, tedy i úpadce.

14.       Odkazy na ustanovení § 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona jsou nedůsledné, neboť předmětné normy pouze řeší vztah popřených pohledávek vůči jejich věřitelům a těmto se dává na výběr, budou-li postupovat podle předpisů o podání určovacích žalob dle insolvenčního zákona. Nemají ve vztahu k úpadci za účinek ztrátu jeho práv nebo naopak jeho zvýhodnění vůči těmto; jsou však zvýhodňující ve smyslu postavení dlužníka dle oddlužení vůči postavení dlužníka v konkursu (je na místě se ptát, je-li to ústavně konformní ve vztahu k ochraně práv dlužníka všeobecně dle ustanovení § 5 insolvenčního zákona v relaci k jednotlivým způsobům řešení úpadku).

15.       Dovolatel pak míní, že soudy svým postupem zasáhly do jeho ústavních práv dle jím označených článků Listiny základních práv a svobod.

16.       Dovolatel rovněž žádá, aby Nejvyšší soud odpověděl na otázku, zda odvolací soud smí nenařizovat jednání, jestliže insolvenční soud rozhodl ve věci samé (maje za to, že nikoli).

17.       S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 

18.       Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky, zda dlužník v oddlužení je osobou oprávněnou k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky zajištěného věřitele, jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

19.       Nejvyšší soud se zabýval uplatněným dovolacím důvodem (tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem) v hranicích právních otázek vymezených dovoláním.

20.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

21.       Pro právní posouzení věci jsou pak určující následující ustanovení insolvenčního zákona:

§ 2

Vymezení některých základních pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí

(...)

g) zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

§ 8

Ustanovení části první a třetí tohoto zákona se použijí, jen nestanoví-li tento zákon v části druhé ohledně některého ze způsobů řešení úpadku jinak.

§ 160

(1) Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.

(...)

(4) Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat.

(5) Brání-li projednání žaloby podle odstavce 1 nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, nebo který se nepodařilo odstranit, insolvenční soud řízení o této žalobě zastaví.

§ 190

Přezkumné jednání

(1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

(...)

§ 192

Popření přihlášených pohledávek

(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět. 

(2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. 

(3) Není-li dále stanoveno jinak, nemá popření pohledávky dlužníkem vliv na její zjištění; jeho účinkem však vždy je, že pro pohledávku, kterou dlužník popřel co do její pravosti nebo výše, není v rozsahu popření upravený seznam přihlášených pohledávek exekučním titulem.

(4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.

§ 198

Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem

(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

§ 201

(1) Pohledávka je zjištěna

a/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů,

b/ jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem,

c/ jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo

d/ rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o její pravost, výši nebo pořadí.

 (2) Vykonatelná pohledávka je zjištěna, také tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. 

(3) Výsledek sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu pohledávek; učiní tak i bez návrhu.

(4) Rozhodnutí insolvenčního soudu o pravosti, výši nebo pořadí pohledávek jsou účinná vůči všem procesním subjektům.

§ 398

(...)

(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

§ 410

(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce přezkumného jednání zúčastnil osobně. 

(2) Popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, ustanovení § 51 odst. 2 tím však není dotčeno; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo před schválením oddlužení, nastávají účinky tohoto popření dnem, kdy nastaly účinky oddlužení; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku. 

(3) Jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená.

§ 411

(...)

(2) Byla-li některá z pohledávek, jež mají být uspokojeny podle splátkového kalendáře, popřena, hradí dlužník částky připadající podle splátkového kalendáře na její uspokojení v určených lhůtách k rukám insolvenčního správce, který je věřiteli vyplatí neprodleně po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky. Nedojde-li ke zjištění pohledávky, rozdělí insolvenční správce částky připadající podle splátkového kalendáře na její uspokojení mezi ostatní věřitele určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně.

V této podobě [tj. naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb. (pro věc rozhodném)] platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době konání přezkumného jednání (6. 1. 2014) a později nedoznala změn. 

22.       K jednotlivým (dovoláním otevřeným) právním otázkám činí Nejvyšší soud následující závěry:

I.  K postavení dlužníka coby osoby popírající pohledávku některého ze svých věřitelů.

V této otázce je judikatorní praxe Nejvyššího soudu ustálena následovně:

[1] Insolvenční zákon přiznává (formou výjimky z obecného pravidla vyjádřeného v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu dlužníka vliv na zjištění popřené pohledávky jen za trvání reorganizace (§ 336 odst. 2 insolvenčního zákona) nebo za trvání účinků schválení oddlužení (§ 410 odst. 2 insolvenčního zákona). Obsah popěrného práva dlužníka je tedy (co do způsobilosti ovlivnit popřením pohledávky její zjištění) užší než obsah popěrného práva insolvenčního správce; oproti insolvenčnímu správci nemůže dlužník zabránit zjištění pohledávky jejím popřením, je-li v konkursu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb rozh. obč. (dále jen „R 92/2014“); usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/2014 (usnesení je dostupné na webových stránkách Ústavního soudu)].

[2] Jinak (nejde-li konkurs) obecně platí (s výjimkou danou ustanovením § 51 odst. 2 insolvenčního zákona co do úpravy vlivu popření pohledávky insolvenčním správcem na hlasovací právo věřitele popřené pohledávky), že popření pohledávky dlužníkem má „tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem“ a „pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce“. Pro oddlužení se přitom účinnost popěrného úkonu dlužníka (co do vlivu na zjištění popřené pohledávky) věcně omezuje jen na pohledávky nezajištěných věřitelů (srov. § 410 odst. 2 větu první insolvenčního zákona) a další omezení (co do důvodů popření) se prosazuje, jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (§ 410 odst. 3 insolvenčního zákona), což je dáno logikou věci, jelikož vůči dlužníku tu působí (na rozdíl od insolvenčního správce a ostatních věřitelů) závaznost pravomocného a vykonatelného rozhodnutí „příslušného orgánu“ (proti němuž se mohl a měl bránit v příslušném nalézacím řízení) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014].

[3] Popře-li insolvenční správce pravost nebo výši nevykonatelné pohledávky anebo pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné), je osobou věcně legitimovanou k podání incidenční žaloby přihlašovatel popřené pohledávky (§ 198 odst. 1 insolvenčního zákona), jenž nese také následky zmeškání žaloby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněné pod č. 105/2013 Sb. rozh. obč. a opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 45/2014). Insolvenční správce osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby v takovém případě není.

[4] Má-li řádné a včasné popření pohledávky dlužníkem při reorganizaci a v oddlužení „tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem“, pak ovšem platí o legitimaci dlužníka k podání incidenční žaloby o svém popěrném úkonu stejný závěr jako pro insolvenčního správce. Jinak řečeno, stejně jako insolvenční správce není ani dlužník v oddlužení, který popřel pravost nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele, osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby o tomto popření. Jestliže takovou žalobu přesto podá, insolvenční soud ji odmítne (má odmítnout) jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona) [usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 45/2014].

23.       Pro poměry dané věci odtud plyne následující:

[1] Pohledávka žalovaného byla přezkoumána v insolvenčním řízení vedeném na majetek dovolatele a jeho manželky jako vykonatelná na základě exekutorského zápisu se svolením vykonatelnosti.

[2] Pro takovou pohledávku při jejím popření insolvenčním správcem obecně platí režim ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (žalobu, kterou uplatňuje své popření, podává insolvenční správce) a vzhledem k tomu, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, neplatí pro popěrný úkon insolvenčního správce omezení plynoucí z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Stejný význam má u vykonatelné pohledávky popřené dlužníkem v oddlužení úprava obsažená v § 410 odst. 3 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti není „pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, neplatí pro popěrný úkon dlužníka v oddlužení omezení plynoucí z § 410 odst. 3 insolvenčního zákona. To však nic nemění na tom, že jde o vykonatelnou pohledávku, takže osobou legitimovanou k podání incidenční žaloby o popření takové pohledávky je (podle ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s § 199 odst. 1 insolvenčního zákona) dlužník v oddlužení, který ji popřel.

24.       Napadené usnesení [jež korigovalo nesprávný úsudek insolvenčního soudu, že takovou žalobu mohl při (účinném) popěrném úkonu dlužníka podat jen insolvenční správce], je s těmito závěry v souladu.

II. K možnosti odvolacího soudu rozhodnou o věci bez nařízení odvolacího jednání.

Odvolací soud při odůvodnění toho, proč o podaném odvolání rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, správně poukázal na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., úpravu obsaženou v § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona (na který odkazuje dovolatel) totiž pro incidenční spory vylučuje ustanovení § 160 odst. 3 insolvenčního zákona. Není důvod se dále vyjadřovat k této otázce pro účely posouzení odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (jak žádá dovolatel), neboť usnesení, jímž insolvenční soud řízení zastavil dle § 104 o. s. ř., bylo sice usnesením, jímž se řízení končí, leč nikoli usnesením „ve věci samé“.

III. Ke vztahu § 411 odst. 2 insolvenčního zákona k ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.

Ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona hovoří o právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky ve vazbě na účinné „popření“ pohledávky, tedy takové, které bylo způsobilé zabránit zjištění pohledávky. Nadto je zjevné, že tam, kde insolvenční soud i při účinném popření pohledávky dlužníkem (pro jehož popření platí ve smyslu ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce) následně zastaví řízení o incidenční žalobě nebo ji odmítne, nastane následek předjímaný ustanovením § 201 odst. 2 insolvenčního zákona. Ustanovení § 411 odst. 2 insolvenčního zákona tak v žádném směru nemodifikuje úpravu popěrného režimu dlužníka v § 410 odst. 2 insolvenčního zákona.

IV. K (ne)možnosti dlužníka v oddlužení popřít pohledávku zajištěného věřitele.

[1] Ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona přiznává jednoznačně (formou odchylky od obecné úpravy popěrného režimu v § 192 odst. 3 insolvenčního zákona, jež tu má přednost ve smyslu § 8 insolvenčního zákona) popěrnému úkonu dlužníka v oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem, jen jde-li o popření pohledávky některého z nezajištěných věřitelů.

[2] Pro posouzení, v jakém směru se prosadí popěrný úkon dlužníka ve vztahu k věřiteli, jenž pohledávku přihlásil (v souladu s vymezením dle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona) jako zajištěnou, je přitom určující výsledek přezkumného jednání o této pohledávce ve vztahu k těm popírajícím subjektům, jejichž popěrné právo ve vztahu k zajištění omezení není (jiný věřitel, insolvenční správce).

[3] V daném případě není pochyb o tom, že žádný z věřitelů ani insolvenční správce nepopřel právo žalovaného na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění (váznoucího na majetku dlužníka ve formě smluvně zřízeného zástavního práva). Tato skutečnost je určující pro posouzení, zda se za trvání účinků oddlužení mohlo prosadit popření této pohledávky dlužníkem (v režimu § 410 odst. 2 insolvenčního zákona).

[4] Zbývá dodat, že dovolací argumentace vycházející u popěrného práva dlužníka z úpravy obsažené v konkursním řádu z roku 1931 je nepřesná. Ustanovení § 112 a § 132 konkursního řádu z roku 1931 nepřiznávala tehdejšímu úpadci možnost zabránit zjištění pohledávky v konkursu vedeném na jeho majetek popřením pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. V tomto ohledu lze naopak říci, že v českém úpadkovém právu platí závěr, že dlužník (úpadce) nemůže za trvání konkursu vedeného na jeho majetek svým popěrným úkonem zabránit zjištění pohledávky v konkursu, ve všech zákonných úpravách úpadkového práva počínaje rokem 1914 (srov. R 92/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 45/2014).

25.       Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i v tomto ohledu správné a důvod odmítnout incidenční žalobu dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona byl dán.

26.       Nejvyšší soud doplňuje (ve vazbě na námitky dovolatele, že postup a rozhodnutí soudů odporoval ústavnímu pořádku České republiky), že úprava, která dlužníku v oddlužení nepřiznává možnost účinného popření zajištěné pohledávky, je pouze logickým vyústěním režimu, který platí pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele v oddlužení.

27.       Pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele při oddlužení platí zjednodušeně řečeno konkursní režim, když mají právo požadovat uspokojení z plného výtěžku zpeněžení zajištění a při zpeněžování se postupuje podle konkursních pravidel, na druhé straně ale nemají při oddlužení plněním splátkového kalendáře právo na jiné uspokojení zajištěné pohledávky než jen ze zajištění (§ 398 odst. 3 poslední věta insolvenčního zákona), takže po vyčerpání hodnoty zajištění již při oddlužení nedostávají ničeho dalšího (k ústavnosti uvedeného řešení srov. argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, dostupném na webových stránkách Ústavního soudu). Jsou také (právě proto, že se uspokojují jinak) vyloučeni z hlasování o způsobu oddlužení (§ 402 odst. 1 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon tím pouze bere na vědomí fakt, že zajištění věřitelé nemají důvod ovlivňovat způsob (formu) oddlužení proto, že práva ze zajištění jsou jim garantována ve stejném rozsahu bez zřetele k tomu, jak budou hlasovat (srov. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a opět § 398 odst. 3 poslední větu insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového kalendáře). 

28.       Právě okolnost, že postavení zajištěných věřitelů je při oddlužení (co do realizace zajištění) v zásadě stejné jako při konkursu, pak opodstatňuje závěr, že stejný „konkursní“ režim se prosazuje i pro účinky popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem (a ten, jak zmíněno shora, nemá popěrné právo, jež by za trvání konkursu zabránilo zjištění jím popřené pohledávky).

29.       Nejvyšší soud tedy neshledal v postupu odvolacího soudu nebo v jeho rozhodnutí ani rozpor s ústavním pořádkem České republiky, když ústavně konformním způsobem vyložil ustanovení (§ 410 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona), jež se ústavnímu pořádku České republiky nikterak neprotiví.

30.       Jelikož ze spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

 

 

Poř. č. 4

 

Organizační složky státu vykonávající za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 250 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016)

 

1.      Žalobkyně se žalobou podanou dne 23. 7. 2015 u Okresního soudu v Mělníku domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky ode dne 1. 3. 2015 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovanému, který je zaměstnán u žalobkyně jako vedoucí oddělení stavebních prací odboru nemovité infrastruktury Sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany, byla přidělena agenda veřejné zakázky „P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 – realizace“ a že pravomocným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 8. 2014, č. j. ÚOHS-S367/2014/VZ-16510/2014/522/MBa byla žalobkyni jako zadavatelce veřejné zakázky „P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 – realizace“ uložena pokuta ve výši 30 000 Kč, neboť se „při zadávání veřejné zakázky P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 - realizace dopustila správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách tím, že nedodržela postup uvedený v ustanovení § 84 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, když neodeslala oznámení o zrušení zadávacího řízení ve lhůtě 3 dnů ode dne přijetí rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení ze dne 13. 3. 2014 k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek“ a odeslala je až dne 14. 4. 2014. Žalovaný jako vedoucí oddělení porušil své povinnosti „vyplývající z popisu jeho pracovní činnosti“, neboť nezajistil včasné odeslání oznámení o zrušení zadávacího řízení veřejné zakázky „P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 – realizace“ a svým jednáním tak způsobil žalobkyni škodu ve výši 30 000 Kč, která žalobkyni jako organizační složce státu vznikla zaplacením pokuty na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj v Brně dne 13. 11. 2014.

2.         Žalovaný namítal, že žalobkyni ve skutečnosti žádná škoda nevznikla. Poukázal na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. 7 As 95/2015 a dovodil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi státem a státním zaměstnancem a že „do těchto vnějších vztahů stát vstupuje jako nedělitelný celek bez ohledu na své vnitřní členění“. Vzhledem k tomu, že pokuta uložená Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže je příjmem státního rozpočtu, bylo její zaplacení „pouhým přesunem peněžních prostředků mezi jednotlivými rozpočtovými kapitolami“. Žalovaný byl za porušení své pracovní povinnosti postižen již v „pracovněprávní rovině“, a to konkrétně „snížením osobního ohodnocení o 5 000 Kč po dobu tří měsíců“.

3.         Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 5 C 116/2015-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 7 800 Kč k rukám advokáta Mgr. A. K. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť pochybením žalovaného nedošlo ke vzniku škody na straně žalobkyně. Zaměstnavatelem žalovaného je stát, a to bez ohledu na to, že jeho práva a povinnosti vykonává příslušná organizační složka, která zaměstnance (žalovaného) zaměstnává, neboť organizační složka státu nemá právní subjektivitu, není právnickou osobou a nelze ji oddělit od státu jako celku. Zaplacením pokuty došlo pouze „k transferu peněžních prostředků přidělených ze státního rozpočtu pro příslušný kalendářní rok jedné organizační složce státu zpět do státního rozpočtu“; ačkoliv došlo ke zmenšení finančních prostředků přidělených organizační složce státu ze státního rozpočtu, celkový majetek státu se nezmenšil a škoda (újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného) státu (jako zaměstnavateli žalovaného) nevznikla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na projednávanou věc nelze vztahovat závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, týkající se konstrukce tzv. dělené subjektivity státu, a pohlížet na žalobkyni (organizační složku státu) jako na samostatný subjekt práv a povinností, neboť v posuzovaném případě nejde o soukromoprávní vztah mezi dvěma organizačními složkami navzájem, ale o vztah mezi státem, který do „vnějších vztahů“ vstupuje jako celek, přestože jeho práva a povinnosti vykonávají jeho organizační složky, a samostatným subjektem (zaměstnancem), jenž není jeho součástí.

4.         K odvolání účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, č. j. 23 Co 90/2016-152 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 438 Kč k rukám advokáta Mgr. A. K.; jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 346 Kč k rukám advokáta Mgr. A. K. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, a uvedl, že - i když žalovaný nebyl vojákem z povolání ve služebním poměru k žalobkyni - je třeba v projednávané věci vycházet „ze stejného právního názoru jako v případech, kdy se stejného jednání dopustí voják z povolání“, vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. 7 As 95/2015; vzhledem k tomu, že podle ustanovení § 9 zákoníku práce je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, za který v pracovněprávních vztazích jedná organizační složka státu, a zaměstnanec je podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce povinen nahradit škodu zaměstnavateli, je na stát třeba pohlížet jako na „jediný subjekt“ a je nutno zkoumat, zda státu, jako celku, vznikla škoda. Tím, že žalobkyně jako organizační složka státu „zaplatila pokutu za opožděné oznámení o zrušení zadávacího řízení“ uloženou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, nevznikla státu žádná škoda, ale „došlo pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu“, přičemž jeho majetek se nezmenšil. Vzhledem k tomu, že vztah mezi žalobkyní a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, který žalobkyni pokutu udělil, je vztahem veřejnoprávním, dospěl odvolací soud k závěru, že „nelze aplikovat koncepci dělené subjektivity státu“, která byla vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011, neboť toto rozhodnutí dopadá na soukromoprávní vztahy uvnitř státu.

5.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 7 As 95/2015 jsou na projednávanou věc „nepřenositelné“, neboť vztah mezi žalobkyní a žalovaným je soukromoprávním vztahem (a nikoliv vztahem veřejnoprávním), a je proto třeba uplatnit konstrukci tzv. dělené subjektivity státu vyjádřenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011; podle ustanovení § 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích [ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 5. 2015 (dále jen „ZMČR“)], vystupuje-li stát v právních vztazích, je právnickou osobou a svou právní subjektivitu realizuje „nikoliv jako celek“, ale výlučně skrze organizační složky státu, které jsou podle ustanovení § 9 ZMČR příslušné hospodařit vždy pouze s konkrétními částmi majetku státu a plnit rovněž konkrétně vymezený okruh jeho závazků. Každá odpovídající část majetku státu obhospodařovaná konkrétní organizační složkou státu je po právní stránce relativně samostatným celkem, u něhož průběžně z různých důvodů dochází k přírůstkům a úbytkům majetku, a tyto přírůstky a úbytky „nelze chápat jako prosté přesuny peněžních prostředků v rámci jednoho vlastníka“; z tohoto důvodu je každá peněžitá sankce uložená organizační složce státu „majetkovou újmou, která má povahu škody“. Žalobkyně se současně domnívá, že škodu nelze chápat jako „újmu závislou na existenci vlastnictví k majetku, nýbrž i jako újmu, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích“, a proto případný úbytek peněžních prostředků v důsledku zaplacené sankce se z pohledu státu jako vlastníka stává škodou v momentě, kdy „příslušné organizační složce státu vznikl v rámci jejího rozpočtu tento nucený výdaj“. Opačný názor by podle žalobkyně „zakládal ze zákona nerovnost zaměstnanců v základním pracovním poměru“ podle toho, zda v pracovněprávním vztahu vystupuje na straně zaměstnavatele stát, či nikoliv, a u zaměstnance organizační složky státu „by v zásadě nebylo možno uplatnit proti němu nárok na náhradu škody způsobené porušením pracovních povinností“, které by mělo za následek „uložení odvodů, pokut, popř. dalších plateb sankčního typu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

6.         Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedl, že koncepce tzv. dělené subjektivity státu se uplatní pouze ve vztazích mezi jednotlivými organizačními složkami státu navzájem a nikoliv při vystupování státu navenek vůči třetí osobě. Zaměstnavatelem žalovaného je stát a nikoliv organizační složka státu, a proto, je-li zaměstnanec podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil, je odpovědnostní vztah mezi žalovaným a zaměstnavatelem podmíněn tím, zda zaměstnavateli, tedy státu, vznikla škoda. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se v důsledku jednání žalovaného (pozdního odeslání oznámení o zrušení zadávacího řízení) „hodnota majetku státu nijak nesnížila“, neboť došlo pouze k „převodu finančních prostředků od jedné organizační složky k druhé“, nebyla žalobkyni způsobena žádná škoda a žalovanému nelze uložit povinnost její náhrady.

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10.       Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalovaný, který byl u žalobkyně zaměstnán na místě vedoucího oddělení stavebních prací - referenta hospodaření s majetkem státu a územních samosprávných celků, v rámci plnění pracovních povinností odeslal dne 14. 4. 2014 jménem žalobkyně rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení veřejné zakázky „P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 – realizace“ ze dne 13. 3. 2014 ke zveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek. Pravomocným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 8. 2014, č. j. ÚOHS-S367/2014/VZ-16510/2014/522/MBa byla žalobkyni jako zadavateli veřejné zakázky „P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 – realizace“ uložena pokuta ve výši 30 000 Kč z důvodu, že se „při zadávání veřejné zakázky P. - P. - rekonstrukce budovy č. 1 - realizace dopustila správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. b) zákona o veřejných zakázkách tím, že nedodržela postup stanovený v ustanovení § 84 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, když neodeslala oznámení o zrušení zadávacího řízení ve lhůtě 3 dnů ode dne přijetí rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení ze dne 13. 3. 2014 k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek“, a odeslala je opožděně až dne 14. 4. 2014. Žalobkyně uloženou pokutu zaplatila dne 13. 11. 2014 na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj.

11.       Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, vznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 250 zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu příslušné organizační složce státu. Protože tato otázka hmotného práva dosud nebyla v pracovněprávních souvislostech v úplnosti řešena v rozhodování dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že senát (soudní oddělení) 21 Cdo, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání v této věci projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení uvedené právní otázky k jinému názoru, než jaký byl dříve vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 181/2011 [že „konstrukce dělené subjektivity státu vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek], přísluší dovolání proti rozsudku odvolacího soudu projednat a rozhodnout o něm ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.

12.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

13.       Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že škoda měla žalobkyni vznikla zaplacením pokuty dne 13. 11. 2014 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 429/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 472/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb. a č. 101/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zák. práce“).

14.       Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce).

15.       Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1174/2013).

16.       Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle ustanovení § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Ušlým ziskem, jehož náhradu může zaměstnavatel po zaměstnanci kromě náhrady skutečné škody požadovat v případě škody způsobené úmyslně (§ 257 odst. 3 zák. práce), je majetková újma spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).

17.       O porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním jde tehdy, jedná-li zaměstnanec (v podobě konání nebo opomenutí) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v rozporu s povinnostmi, které mu byly stanoveny právními předpisy, vnitřními předpisy, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Porušení pracovních povinností zaměstnancem (protiprávnost jeho jednání) vyjadřuje objektivní stav, který tu buď je, nebo není a který nastává bez ohledu na to, zda zaměstnanec ho chtěl způsobit nebo zda věděl, že může nastat. Zavinění oproti tomu vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání.

18.       Žalobkyni lze přisvědčit (a mezi účastníky je nepochybné), že žalovaný porušil své pracovní povinnosti, když jménem žalobkyně neodeslal oznámení o zrušení zadávacího řízení ve lhůtě 3 dnů ode dne přijetí rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení ze dne 13. 3. 2014 k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek a když je odeslal až dne 14. 4. 2014, a že žalobkyni byla uložena Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže pokuta. Za tohoto stavu bylo pro rozhodnutí věci významné, zda tímto způsobem zaměstnavateli vznikla zaplacením pokuty škoda.

19.       Žalobkyně již za řízení před soudy poukazovala na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 181/2011 a dovozovala, že v něm vyslovená konstrukce dělené subjektivity státu vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích týkajících se hospodaření (nakládání) s jeho majetkem prostřednictvím organizačních složek státu nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí přihlásil ke konstrukci „dělené subjektivity státu“, nicméně nebylo přijato k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (při jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 12. 9. 2012) a neztotožňuje se s ním ani velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v projednávané věci.

20.       Vystupuje-li stát jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 6 ZMČR). Jestliže je účastníkem pracovněprávních vztahů Česká republika (stát), je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; za stát, jako příslušná v pracovněprávních vztazích, jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která za stát v pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává (srov. § 9 zák. práce).

21.       Organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (§ 51 ZMČR); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (srov. § 3 odst. 1 ZMČR). Organizační složka není právnickou osobou; tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu (srov. § 3 odst. 2 ZMČR). Organizační složka je účetní jednotkou, pokud tak stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (srov. § 3 odst. 3 ZMČR).

22.       Vzhledem k tomu, že organizační složka státu není právnickou osobou (právnickou osobou je stát) a pouze za právnickou osobu (tj. za stát) jedná, není oprávněna jednat svým vlastním jménem, ale jménem státu, a práva a povinnosti z jednání organizační složky tak nabývá stát jako právnická osoba. Z uvedeného vyplývá, že účastníkem pracovněprávních vztahů je jako „nedělitelný subjekt“ stát; koncepci „dělené subjektivity státu“ nelze sdílet, neboť pro ni jednak chybí opora v zákoně, jednak nebere v úvahu, že organizační složky státu nevlastní a nemohou vlastnit majetek. I když organizační složky státu vykonávají za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, je tu rozhodující, že pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a že proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 250 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

23.       V posuzovaném případě žalobkyně (organizační složka státu) zaplatila pokutu uloženou rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 8. 2014, č. j. ÚOHS-S367/2014/VZ-16510/2014/522/MBa na účet Celního úřadu pro Jihomoravský kraj. Protože na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku), mohla státu vzniknout jejím zaplacením škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením pokuty odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se touto transakcí nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalovaného tvrzená škoda nevznikla.

24.       Uvedené neznamená - jak se domnívá žalobkyně - nerovnost mezi zaměstnanci státu a „ostatními zaměstnanci“. Zaměstnanci státu odpovídají za škodu, kterou státu způsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ní, nejsou však povinni - stejně jako „ostatní zaměstnanci“ - hradit újmy na majetku, které jejich zaměstnavateli ve skutečnosti vůbec nevznikly. Povinnost k náhradě škody nepředstavuje postih zaměstnance za porušení pracovních povinností; jde o povinnost, která má poškozenému zaměstnavateli (alespoň zčásti) reparovat újmu, která nastala v jeho majetkové sféře, a jen tehdy, nastala-li skutečně taková újma.

25.       Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

           

Poř. č. 5

 

Z rozhodnutí vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. nelze dovozovat, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout.

Výklad doložky o volbě soudů určitého státu podle čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna.

Prorogační doložka v zástavní smlouvě, podle které jsou české soudy příslušné k rozhodování veškerých sporů vyplývajících ze zástavní smlouvy, včetně sporů ze vztahů se smlouvou souvisejících, uzavřená trojstranně mezi zástavcem, zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem, se vztahuje rovněž na spor mezi zástavcem a obligačním dlužníkem, je-li předmětem tohoto sporu vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího obvyklé úplatě za zajištění dluhu obligačního dlužníka zřízením zástavního práva.

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015)

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Žalobce se jako insolvenční správce společnosti M. A. s. r. o. domáhá, aby bylo žalované uloženo zaplatit z titulu bezdůvodného obohacení částku 18 623 950,68 Kč s příslušenstvím.

2.         Žalobce podle svých tvrzení při výkonu činnosti insolvečního správce zjistil, že společnost M. A. s. r. o. (jako zástavce a zároveň zástavní dlužník), žalovaná (jako obligační dlužník) a společnost G. M. H. SA (jako zástavní věřitel) uzavřely dne 29. 2. 2008 zástavní smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávek zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti M. A. s. r. o. Zástavním právem byla zajištěna pohledávka ve výši 8 000 000 USD a podmíněná pohledávka ve výši 2 000 000 USD společnosti G. M. H. SA za žalovanou. Na základě zástavní smlouvy poskytl zástavní dlužník zajištění závazků žalované zřízením zástavního práva na nemovitostech ve svém výlučném vlastnictví, aniž by za poskytnuté zajištění byla sjednána úplata. V článku 7.4 zástavní smlouvy se smluvní strany dohodly, že veškeré spory vyplývající z této smlouvy, včetně sporů ze vztahů se smlouvou souvisejících, které se nepodaří odstranit jednáním mezi stranami, budou rozhodovány dle českého hmotného i procesního práva českými soudy, a že místně příslušným soudem bude obecný soud zástavce. Uvedené skutečnosti vyplývají i ze zástavní smlouvy, která je přílohou žaloby. Podle žalobce je sjednání úplaty za poskytnutí zajištění dluhu jiného subjektu v obchodním styku pravidlem. Ze znaleckého posudku předloženého žalobcem přitom plyne, že obvyklá výše úplaty za poskytnutí nemovitého majetku jako zajištění výše uvedených pohledávek v rozhodném období představuje částku 18 623 950,68 Kč. O tuto částku se žalovaná podle žalobce bezdůvodně obohatila na úkor zástavního dlužníka.

3.         Krajský soud v Brně, ke kterému byla žaloba podána, usnesením sdělil účastníkům, že má za to, že není dána jeho věcná příslušnost. Vrchní soud v Olomouci, kterému byla poté věc předložena podle § 104a odst. 1 občanského soudního řádu, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud a že věc bude postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně (viz usnesení ze dne 15. 3. 2012, č. j. Ncp 263/2012-13). Usnesení nebylo s odkazem na § 169 odst. 2 občanského soudního řádu odůvodněno.

4.         Při jednání předložila žalovaná soudu písemné vyjádření, ve kterém namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů, k projednání žaloby, neboť prorogační doložka ve prospěch českých soudů, sjednaná v zástavní smlouvě, se na žalovaný nárok nevztahuje. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení není nárokem vyplývajícím ze zástavní smlouvy, ani sporem, který by s touto smlouvou souvisel, jelikož z povahy uplatněného nároku je patrné, že se jedná o nárok na vydání majetkového prospěchu, který byl získán plněním bez právního důvodu. Mezinárodní příslušnost je proto nutné posuzovat podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“). Příslušným k projednání předmětné věci je z toho důvodu soud Irské republiky, v jehož jurisdikci má žalovaná své sídlo.

5.         Městský soud v Brně dospěl v usnesení ze dne 24. 5. 2013, č. j. 39 C 49/2012-98, k závěru, že v předmětném řízení není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, a s ohledem na právní úpravu v nařízení Brusel I řízení zastavil. Městský soud při posouzení námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů s ohledem na § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konstatoval, že zaplacení určité částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje spor, který by bezprostředně souvisel se zřízením zástavy na nemovitostech žalobce. Jedná se o samotně uplatněný nárok, přičemž z důvodu odlišnosti režimu sporů vyplývajících ze zástavní smlouvy a sporů z bezdůvodného obohacení nelze k předmětné prorogační doložce přihlížet. Za tohoto stavu a s přihlédnutím k čl. 2 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I se žalobce může domáhat vydání bezdůvodného obohacení u příslušného soudu v Irsku dle sídla žalované.

6.         Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 19 Co 44/2014-120, k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v dané věci se nejedná o žalobu, která by vyplývala ze zástavní smlouvy nebo s ní měla bezprostřední souvislost, proto nelze mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci dovodit.

 

II.        Dovolání a vyjádření k němu

7.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

8.         V něm žalobce v prvé řadě namítá, že uplatněný nárok souvisí se zástavní smlouvou. Nebyla-li by předmětná smlouva uzavřena, nebylo by ani žádného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je tedy dána zcela zřejmá kauzalita a souvztažnost žalovaného nároku a uzavřené smlouvy. V návaznosti na uzavření smlouvy, ve které chyběla běžná náležitost – úplata za poskytnuté zajištění – vznikl společnosti M. A. s. r. o. nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Úplatu za zřízení zástavního práva totiž měla poskytnout žalovaná, avšak namísto žalované toto plnění fakticky poskytla společnost M. A. s. r. o., a to zřízením zástavního práva ve prospěch věřitele žalované. Uvedená otázka dosud podle žalobce nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně řešena.

9.         Navíc podle dovolatele již bylo o příslušnosti českých soudů pravomocně rozhodnuto. Podmínkami řízení a zejména příslušností k rozhodování se již zabýval Vrchní soud v Olomouci. Ten rozhodoval o věcné příslušnosti a musel tedy z logiky věci ještě před tím zkoumat i mezinárodní příslušnost soudů České republiky. Pokud by totiž neshledal mezinárodní příslušnost soudů České republiky, pak by neměl důvod uvažovat a rozhodovat o věcné a místní příslušnosti. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je přitom pravomocné, definitivní a nezměnitelné. Ani tato otázka nebyla podle žalobce dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

10.       Žalobce dále namítá, že v předmětné věci je aplikovatelný postup vyplývající z právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněného pod č. 11/2015 Sb. rozh. obč. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že nelze-li určit jiný místně příslušný soud, zakládá místní příslušnost pro majetkové spory a jiné majetkové věci (a tedy i mezinárodní příslušnost soudů České republiky) ustanovení § 86 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalovaný má majetek v České republice, neboť je jediným společníkem společnosti M. A. s. r. o., mezinárodní příslušnost soudů České republiky je tedy dána. Přípustnost dovolání pro řešení této otázky spatřuje žalobce v tom, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

 

III.       Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

11.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.

 

IV.       Přípustnost dovolání

13.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15.       Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se odvolací soud při řešení otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněného pod č. 11/2015 Sb. rozh. obč., a že mezinárodní příslušnost soudů České republiky zakládá ustanovení § 86 odst. 2 o. s. ř. Uvedené rozhodnutí řeší zcela jinou situaci, než soudy v nyní posuzovaném případě – v usnesení sp. zn. 31 Nd 316/2013 Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle nějž je mezinárodní příslušnost českých soudů dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost. V nyní posuzovaném případě je však na místě aplikovat nikoliv zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, ale úpravu obsaženou v normách práva Evropské unie (srov. odst. 27 odůvodnění). Odvolací soud se tedy od řešení Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 31 Nd 316/2013 nemohl odchýlit, neboť uvedené řešení na nyní posuzovaný případ nedopadá.

16.       Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, jestli rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. váže soudy v dalším řízení stran posouzení otázky, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro rozhodnutí sporu. Uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.

17.       Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky, zda se prorogační doložka v zástavní smlouvě, podle které jsou české soudy příslušné k rozhodování veškerých sporů vyplývajících ze zástavní smlouvy, včetně sporů ze vztahů se smlouvou souvisejících, vztahuje rovněž na spor o bezdůvodné obohacení (odpovídající obvyklé úplatě za zajištění dluhu), jež mělo vzniknout na straně obligačního dlužníka, když zástavní dlužník poskytl na základě zástavní smlouvy zajištění dluhu obligačního dlužníka bezplatně. Uvedená otázka rovněž dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.

 

V.        Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

a) Vztah rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. a rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti českých soudů

18.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, že o mezinárodní příslušnosti českých soudů bylo již pravomocně rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci, který podle ustanovení § 104a o. s. ř. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy.

19.       Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

20.       Podle § 104 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (odst. 1 věta první). Jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (odst. 2 věta první a třetí).

21.       Podle § 104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2 věta první a třetí). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).

22.       Věcná příslušnost stanoví, který ze soudů, jež tvoří soudní soustavu, projedná spor nebo jinou právní věc, patřící do civilní pravomoci soudů, v prvním stupni. Právní teorie i soudní praxe řadí věcnou příslušnost mezi podmínky řízení týkající se soudu. O významu této podmínky řízení svědčí, že závěr, podle kterého věc byla projednána a rozhodnuta věcně nepříslušným soudem, zakládá (nebyla-li tato otázka již pravomocně rozhodnuta) bez dalšího důvod pro zrušení takového rozhodnutí; zpravidla tím jsou zmařeny i dosavadní výsledky dokazování – viz § 226 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (srov. KRČMÁŘ, Z., in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 44).

23.       Dojde-li ke sporu o to, které soudy jsou věcně příslušné věc projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení, postupuje se podle § 104a o. s. ř. Ustanovení § 104a o. s. ř. přitom upravuje zkoumání jediné podmínky řízení – věcné příslušnosti soudu. Vrchní nebo Nejvyšší soud tedy při rozhodování podle § 104a o. s. ř. rozhodují pouze o této jediné podmínce řízení.

24.       Ustanovení § 104a o. s. ř. se uvedeným odlišuje například od ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř., které určení místně příslušného soudu výslovně podmiňuje předchozím zjištěním mezinárodní příslušnosti českých soudů (ať už Nejvyšším soudem, nebo soudem, který věc Nejvyššímu soudu předložil k rozhodnutí – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod č. 11/2015 Sb. rozh. obč.). Ustanovení § 104a o. s. ř. na rozdíl od § 11 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí o věcné příslušnosti předchozím zjištěním mezinárodní příslušnosti českých soudů nepodmiňuje (srov. znění uvedených ustanovení).

25.       Nelze tedy přisvědčit názoru žalobce, podle kterého rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. „automaticky“ znamená, že soudy České republiky mají ve věci i mezinárodní příslušnost.

26.       Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o věcné příslušnosti okresních soudů neimplikuje, že by soudy České republiky měly ve věci mezinárodní příslušnost. Otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky je proto třeba v řízení samostatně posoudit.

b) Mezinárodní příslušnost soudů České republiky - výklad prorogační doložky

27.       Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti českých soudů. Při jejím posuzování je před aplikací zákona o mezinárodním právu soukromém třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států.

28.       V nyní posuzovaném případě bylo řízení zahájeno v roce 2011, nelze proto použít účinné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení „Brusel I bis“, viz čl. 66 uvedeného nařízení). Je tudíž na místě aplikovat nařízení nařízení Brusel I.

29.       Podle čl. 23 odst. 1 věty první a druhé nařízení Brusel I platí, že dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.

30.       V čl. 7.4 zástavní smlouvy si strany smlouvy sjednaly následující: „Veškeré spory vyplývající z této smlouvy, včetně sporů ze vztahů se smlouvou souvisejících, jakož i otázky platnosti či neplatnosti smlouvy, které se nepodaří odstranit jednáním mezi stranami, budou rozhodovány českými soudy dle českého hmotného i procesního práva. Smluvní strany se dohodly, že místně příslušným bude obecný soud zástavce.“

31.       Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že na daný případ nedopadá ustanovení čl. 22 odst. 1 nařízení Brusel I o výlučné příslušnosti pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí. Pojem „věcná práva k nemovitostem“ musí být totiž vykládán v tom smyslu, že výlučná příslušnost soudů smluvního státu, kde se nemovitost nachází, nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze takové žaloby, které spadají do působnosti nařízení Brusel I a zároveň směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie, dále také jen „SDEU“, ze dne 18. 5. 2006 ve věci C-343/04, Land Oberösterreich proti ČEZ a. s., blíže též SIMON, P. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II, § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2949 a násl.). Za řízení spadající pod čl. 22 nařízení Brusel I proto například nelze považovat řízení o vydání bezdůvodného obohacení po zrušení kupní smlouvy na nemovitost, byť by se výše obohacení stanovila podle výše obvyklého nájemného, jež by kupující musel zaplatit za užívání srovnatelné nemovitosti – neboť předmětem sporu je nárok z bezdůvodného obohacení, nikoliv z nájmu (srov. rozsudek SDEU ze dne 9. 6. 1994, ve věci C-292/93, Norbert Lieber proti Willimu S. Göbelovi a Siegriedu Göbelovi). Stejně tak ani v nyní posuzované věci není vztah předmětu sporu k nemovitostem dostatečný, neboť v řízení se nejedná o existenci, rozsah, nebo obsah zástavního práva k nemovitostem.

32.       Otázkou však je, zda se na nyní projednávaný spor vztahuje prorogační doložka v zástavní smlouvě (podle čl. 23 nařízení Brusel I). Tedy zda spor o zaplacení bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně obligačního dlužníka v důsledku toho, že zástavní dlužník (zástavce) bezplatně zajistil dluh obligačního dlužníka zřízením zástavního práva ke svým nemovitostem, lze označit za „spor ze vztahu souvisejícího se zástavní smlouvou“.

33.       Soudní dvůr Evropské unie k doložce o mezinárodní příslušnosti uvedl, že její výklad za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna [srov. rozsudky SDEU ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, body 33 a 35-37, ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., bod 31, a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 67].

34.       Soudní dvůr Evropské unie se k interpretaci dohody o mezinárodní příslušnosti vyjádřil pouze v obecné rovině. Doložka o mezinárodní příslušnosti se podle něj může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem, což omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem, a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta [srov. výše citované rozsudky SDEU ve věcech Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, bod 31, a Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 68].

35.       Nejvyšší soud proto (aniž by mu vznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť ten svěřil výklad prorogační doložky vnitrostátním soudům a použití čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I představuje v této věci otázku judikaturou SDEU dostatečně vyjasněnou) přistoupil k interpretaci prorogační doložky za účelem určení, zda do její působnosti spadá nyní řešený spor o vydání bezdůvodného obohacení.

36.       Soudní dvůr Evropské unie přijal ve své rozhodovací praxi doktrínu oddělitelnosti dohody o volbě soudu od smlouvy, v níž je tato dohoda uzavřena. Právní režim jurisdikční doložky se podle SDEU podřídí nařízení Brusel I, zatímco zbytek smlouvy se řídí právem rozhodným (srov. rozsudek SDEU ve věci Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., citováno výše, body 24-25). Pouze otázky (týkající se jurisdikční doložky), které nejsou nařízením Brusel I upraveny, se posuzují podle lex fori (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2626/2014).

37.       Při interpretaci prorogační doložky je proto třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. To vyplývá ze samotného čl. 23 nařízení Brusel I, zejména z důrazu na přednost úmyslu stran („pokud se strany nedohodnou jinak“). Vodítkem pro interpretaci jsou tak v souladu s článkem 23 nařízení Brusel I zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I a judikatura SDEU k němu (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation. Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 501-502).

38.       Nejvyšší soud přihlédl ke všemu výše uvedenému a vzal v úvahu i skutečnost, že strany si výslovně sjednaly příslušnost zvoleného soudu nejen pro řešení sporů vyplývajících ze smlouvy, ale i pro řešení sporů ze vztahů se (zástavní) smlouvou souvisejících. Podle Nejvyššího soudu je nutno uzavřít, že prorogační doložka se týká i sporu o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně obligačního dlužníka, jehož dluh zástavní dlužník podle zástavní smlouvy bezúplatně zajistil. V době sjednání zástavní smlouvy a v ní obsažené prorogační doložky musely totiž strany rozumně předpokládat, že pokud by se stalo předmětem sporu uhrazení úplaty za poskytnutí zástavy, bude k řešení sporu příslušný soud zvolený v prorogační doložce. Stejně tak musely strany předpokládat, že pokud bude předmětem sporu bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že úplata za poskytnutí zástavy nebyla sjednána a poskytnuta, bude tento spor rovněž řešen před zvoleným soudem, neboť se jedná o spor ze vztahu, který se zástavní smlouvou souvisí. Bezdůvodné obohacení totiž mělo vzniknout v přímé souvislosti s poskytnutím plnění podle zástavní smlouvy, respektive dokonce v důsledku poskytnutí plnění podle zástavní smlouvy.

39.       Pro úplnost je třeba dodat, že na posuzovanou doložku nelze vztáhnout závěry SDEU učiněné v rozsudku ze dne 21. 5. 2015 ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, podle nichž prorogační doložka, která abstraktně odkazuje na spory vzniklé v rámci smluvních vztahů, se nevztahuje na spor týkající se deliktní odpovědnosti, jež smluvnímu partnerovi údajně vznikla z důvodu jeho chování v souladu s protiprávní kartelovou dohodou (bod 69 odůvodnění). Je tomu tak proto, že poškozený podnik nemohl takový spor rozumně předvídat v okamžiku, kdy s uvedenou doložkou souhlasil, neboť k tomuto datu nevěděl o protiprávní kartelové dohodě, na které se podílel jeho smluvní partner, a z toho důvodu nelze na uvedený spor nahlížet tak, že má původ ve smluvních vztazích. Taková doložka by tedy nepředstavovala platnou výjimku z příslušnosti předkládajícího soudu (bod 70 odůvodnění).

40.       Případ uvedený v předchozím odstavci se od doložky posuzované Nejvyšším soudem liší právě v tom, že žalovaný mohl rozumně předvídat zahrnutí sporu, který je předmětem tohoto řízení, pod sjednanou prorogační doložku, a to jednak proto, že stranou dané doložky byl i žalovaný jako obligační dlužník a zadruhé proto, že se doložka výslovně vztahuje na spory ze vztahů se zástavní smlouvou související, tj. nikoli jen na spory ze zástavní smlouvy jako takové.

41.       Z uvedeného vyplývá, že si strany platně sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů pro rozhodnutí sporu, který je v tomto řízení projednáván.

 

VI.       Závěr

42.       Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i to a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

 

             

Poř. č. 6

 

V období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění § 634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo. I bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015)

 

1.     Žalobce se žalobou došlou soudu dne 20. 1. 2011 domáhal po žalovaném zaplacení celkové částky 192 019,10 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, představující cenu za provedenou opravu vozidla žalovaného BMW 320D, kterou mu žalovaný do dnešního dne nezaplatil.

2.         Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 9 EC 26/2011-87, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 192 019,10 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o opravě automobilu. K okolnosti, že nebyla předem sjednána cena, za kterou bude oprava provedena, soud prvního stupně uvedl, že dosažení dohody o ceně nebylo možné, jelikož před započetím opravy nebylo možné zjistit, co vše bude nezbytné na vozidle opravit či vyměnit. Tato skutečnost ovšem nebránila vzniku závazkového vztahu, neboť určení ceny opravy (díla) není podstatnou náležitostí smlouvy o dílo; k dohodě o výši může dojít až po provedení opravy.

3.         Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 9. 2014, č. j. 9 Co 535/2014-105, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu chybný závěr v otázce podstatných náležitostí smlouvy o dílo (smlouvy o opravě a úpravě věci) v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Cituje § 631 a § 652 obč. zák., uzavřel, že podstatnou náležitostí smlouvy o opravě a úpravě věci byla podle tehdy platné právní úpravy i dohoda o ceně, která musela být určena buď pevnou částkou (např. podle rozpočtu) nebo odhadem v těch případech, kdy v době uzavření smlouvy nebylo možné pevnou částku určit. S odkazem na R 25/1972, R 33/1969, R 2/1978, R 12/1989 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/99, odvolací soud uzavřel, že nedostatek ujednání o ceně má za následek, že smlouva podle § 652 obč. zák. nebyla uzavřena. Plnil-li přesto žalobce, vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, jak k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, který obstál i v ústavní rovině, neboť Ústavní soud proti němu podanou stížnost usnesením ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1596/08, odmítl. V návaznosti na tento určující závěr odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně porušil svou poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobce nepoučil o tom, že má doplnit žalobní tvrzení a označit důkazy k otázce sjednání cena díla. Současně poukázal na to, že dílčí zjištění soudu prvního stupně o úloze Mgr. S. v celé věci je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jelikož není zřejmé „v jakém vztahu k účastníkům řízení (…) prováděl autolakýrnické práce na předmětném automobilu.“

4.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které - posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda podstatnou náležitostí smlouvy o úpravě a opravě věci je dohoda o ceně; tato otázka je totiž dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť v rozsudku ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, dovolací soud dospěl k závěru, že dohoda o ceně v režimu obč, zák. je podstatnou náležitostí smlouvy o opravě a úpravě věci, naproti tomu v usnesení ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 968/2003, a v rozsudcích ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 43/2004, ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 781/2002, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1525/2009, neexistenci dohody o ceně nepovažoval dovolací soud za okolnost, která by bránila vzniku platné smlouvy o úpravě a opravě věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že zákonem č. 509/1991 Sb. byl požadavek dohody o ceně u smlouvy o dílo vypuštěn s účinností od 1. 1. 1992 z obč. zák., přičemž akceptoval ojedinělé rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, v němž na základě již neaktuální judikatury dovolací soud dospěl k závěru, který odporuje zákonu. Smlouva o opravě a úpravě věci, jež je zvláštním druhem smlouvy o dílo, je obecně upravena v § 632 až 643, popř. §  488 až 587 obč. zák. Ve vztahu k ceně odkazuje právní úprava na obecná ustanovení smlouvy o dílo, konkrétně na § 631 a 634 obč. zák. V souladu s právní teorií je závěr, že k planému uzavření smlouvy je nezbytná dohoda o její úplatnosti, nikoli však dohoda o výši ceny. Odkaz odvolacího soudu na soudní judikaturu vztahující se k výkladu § 276 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 tak není přiléhavý v situaci, kdy občanský zákoník ve znění zákona č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 nevyžaduje dosažení dohody o ceně jako obligatorní náležitosti smlouvy o opravě a úpravě věci. Z téhož důvodu nemůže obstát rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, odkazující na stejnou judikaturu. Změnu právní úpravy si uvědomil dovolací soud již v rozsudku ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2291/2000, v němž přijal závěr, že „nedošlo-li k ujednání o ceně, není možné smlouvu o rekonstrukci kvalifikovat jako smlouvu o opravě a úpravě věci ve smyslu § 276 obč. zák. účinného před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Obsahové náležitosti tohoto smluvního typu byly v občanském zákoníku před novelou vymezeny kogentními ustanoveními. Určení ceny patřilo k esenciálním náležitostem, bez kterých byla smlouva ex lege neplatná.“ Zásadním argumentem ve prospěch názoru, že dohoda o ceně již není obligatorní náležitostí smlouvy o úpravě a opravě věci je znění § 634 obč. zák., které výslovně počítá se situací, kdy výše ceny nebyla stranami smlouvy dohodnuta. Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům dovolatel považuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, za exces v jeho rozhodovací praxi. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5.    Tříčlenný senát č. 33, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky ceny jako podstatné náležitosti smlouvy o opravě a úpravě věci podle obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že podstatnou náležitostí smlouvy o opravě a úpravě věci podle § 631 a § 652 obč. zák je i cena opravy nebo úpravy, kterou je možno dohodnout pevnou částkou (např. rozpočtem) nebo odhadem v těch případech, kdy v době uzavření smlouvy nebylo možné pevnou částku určit. Nedostatek ujednání o ceně znamená, že smlouva podle § 652 obč. zák. nebyla uzavřena; odkázal přitom na důvody obsažené v R 25/1972, R 33/1969, R 2/1978 a R 12/1989, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/1999.

6.     Senát č. 33 je naproti tomu názoru, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění § 634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí takové smlouvy, a nebyla-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena zvláštními předpisy, bylo potřeba poskytnout cenu přiměřenou. I bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu) aniž by musela být určena konkrétní částka. Rozhodl proto o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval - jak vyplývá z ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dovolání podané proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť shora vymezená právní otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně.

8.         Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

9.         Právní úprava smlouvy o opravě a úpravě věci byla až do 31. 12. 1991 systematicky obsažena v kategorii tzv. služeb poskytovaných socialistickými organizacemi občanům. Podle tehdy platného ustanovení § 276 obč. zák. smlouvou o opravě nebo úpravě věci vzniklo občanovi právo, aby mu organizace podle jeho objednávky provedla opravu nebo úpravu věci; organizaci vzniklo právo, aby jí občan zaplatil cenu služby. Se zřetelem k ustanovením § 229 obč. zák. (cena se určí při uzavření smlouvy podle cenových předpisů) a  § 231 odst. 1 věty první  obč. zák. (není-li možno cenu při uzavření smlouvy určit pevnou částkou, musí být určena alespoň odhadem) soudní praxe dovozovala, že nebyla-li při převzetí věci do opravy určená cena za tuto službu, nedošlo k platnému uzavření  smlouvy o opravě věci (srovnej R 25/1972, R 33/1969, R 2/1978,  a stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikované jako R 12/1989). K závěrům rozsudku ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 473/99, nutno uvést, že Nejvyšší soud vzhledem k ustanovení § 868 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 posuzoval právo na vydání prospěchu vzniklého zhodnocením domu první žalované stavební činností žalobkyně v letech 1991 - 1992 podle občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, zatímco vznik právních vztahů z „objednávky stavebních prací" ze dne 12. 11. 1991 podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Přiléhavě tak aplikoval tehdejší judikaturu vztahující se k výkladu § 276 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991.

10.       Podle § 631 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 se smlouvou o dílo zavazuje objednateli ten, komu bylo dílo zadáno (zhotovitel díla), že je za sjednanou cenu provede na své nebezpečí.

11.       Podstatné náležitosti smlouvy o dílo tvoří dohoda o předmětu smlouvy a o poskytnutí úplaty za dílo. Občanský zákoník výslovně upravuje dva druhy smlouvy o dílo, a to zhotovení věci na zakázku (§ 644 a násl.) a opravu či úpravu věci (§ 652 a násl.). Práva a povinnosti účastníků těchto smluv se řídí obecnými ustanoveními o smlouvě o dílo podle § 632 až 643 obč. zák. Ustanovení § 653 až 656 obč. zák. obsahují zvláštní úpravu, která má před uvedenými obecnými ustanoveními přednost; zvláštní úprava se však týká jen odpovědnosti za vady (§ 653 až 655) a úpravy práv a povinností účastníků smlouvy v případě, že si objednatel včas nevyzvedne opravenou nebo upravenou věc. Sjednání ceny se řídí § 634 až 636 obč. zák. Podle ustanovení § 634 odst. 1 obč. zák. v souladu se závěry právní teorie (srovnej ŠTENGLOVÁ, I. Smlouva o dílo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 28 a s. 46, jakož i ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1806 a str. 1812, dále jen „Komentář“) platí, že nezbytným předpokladem vzniku smlouvy o dílo je pouze dohoda smluvních stran o tom, že dílo bude provedeno za úplatu.

12.       Podle § 634 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013  není-li výše ceny sjednána smlouvou nebo stanovena zvláštními předpisy, je třeba poskytnout cenu přiměřenou.

 

13.       Na otázku, co se rozumí pod pojmem „přiměřené ceny“ občanský zákoník nedává výslovnou odpověď. Půjde o cenu, která je v době uzavření smlouvy obvyklá v daném místě za dílo srovnatelných vlastností vzhledem k náročnosti provedení díla, délce doby, po kterou bylo zhotovováno, apod. Dojde-li ke sporu, přísluší soudu, aby po posouzení nákladů potřebných na zhotovení díla (hodnoty materiálu, energie, vynaložené práce apod.) a obvyklého zisku stanovil, jaká cena je přiměřená, popř. zda zhotoviteli přísluší maximální cena podle cenového předpisu, nebo cena nižší (srovnej citovaný Komentář, s. 1813). S přihlédnutím ke shora uvedenému je logický závěr, že výše ceny díla není od 1. 1. 1992 podstatnou náležitostí smlouvy o dílo.

14.       Právní názor o nezbytnosti dohody o výši ceny v režimu občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 jako podstatné náležitosti smlouvy o opravě a úpravě věci vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, je názorem ojedinělým; ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentovaná např. usnesením ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 968/2003, a rozsudky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 43/2004, ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 781/2002, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1525/2007, je jednotná v názoru, že dohoda o ceně díla není podstatnou náležitostí smlouvy.

15.       Protože usnesení odvolacího soudu není správné, dovolací soud je podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 7

 

Ve věcech, v nichž se místní příslušnost soudu odvozuje (ve smyslu § 85 odst. 3 o. s. ř.) od obecného soudu, v jehož obvodu má sídlo právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku [jak je tomu (ve shodě s § 7b odst. 1 insolvenčního zákona), i v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem dlužníkova věřitele proti dlužníku, který je právnickou osobou], vychází soud (pro účely posouzení místní příslušnosti) z těch údajů, jež jsou pro rozhodný okamžik jímž je okamžik zahájení insolvenčního řízení zapsány o sídle takové právnické osoby v obchodním rejstříku.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 NSČR 123/2014)

 

1.     Usnesením ze dne 28. 4. 2014, č. j. MSPH 77 INS 11631/2014-A-6 (ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. MSPH 77 INS 11631/2014-A-20), rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu ze dne 25. 4. 2014, jímž se první (tehdy jediný) insolvenční navrhovatel T. s. r. o. (dále jen „insolvenční navrhovatel T“) domáhal zjištění úpadku dlužníka WPB Capital, spořitelní družstvo, tak, že vyslovil svou místní nepříslušnost (bod I. výroku), s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Krajskému soudu v Brně (bod II. výroku).

2.         Insolvenční soud - vycházeje z ustanovení §  7a a § 7b odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů a z ustanovení § 11 odst. 1, § 85 odst. 3 a § 105 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že dlužník je právnickou osobou, jejíž sídlo bylo v době zahájení insolvenčního řízení zapsáno v obvodu působnosti Krajského soudu v Brně.

3.         K odvolání dlužníka (A-9) i insolvenčního navrhovatele T (A-12) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

4.         K odvolání dlužníka odvolací soud uvedl, že nemá za správný názor, že insolvenční soud měl před rozhodnutím o místní nepříslušnosti zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení, uváděje, že i takové rozhodnutí musí vydat místně příslušný soud.

5.         K odvolání insolvenčního navrhovatele T odvolací soud uzavřel, že „sídlem“ ve smyslu § 85 odst. 3 o. s. ř. se rozumí sídlo zapsané ve veřejném rejstříku, nikoli vždy „skutečné sídlo“ [ve smyslu § 137 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. K tomu s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) dovodil, že sama okolnost, že skutečné sídlo je v obvodu jiného insolvenčního soudu, může být pouze důvodem pro delegaci vhodnou dle § 12 odst. 2 o. s. ř., nikoliv důvodem pro určení místní příslušnosti podle § 85 odst. 3 o. s. ř.

6.         Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání dlužník i insolvenční navrhovatel T.

I.   K dovolání dlužníka

Dlužník vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že oba soudy se při řešení otázky místní příslušnosti odchýlily od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně namítá, že jeho skutečné sídlo (odlišné od fiktivního sídla zapsaného v obchodním rejstříku) je v P.  Insolvenční zákon ani občanský soudní řád nehovoří o „zapsaném sídlu“, nýbrž pouze o „sídlu“, jímž je (ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o. z.) nejen sídlo zapsané, ale zároveň i sídlo skutečné.

Dlužník nesouhlasí ani se závěrem, že místní příslušnost soudu je nutno vyřešit již před odmítnutím návrhu pro nedostatek podmínky řízení.

II.   K dovolání insolvenčního navrhovatele T.

Insolvenční navrhovatel T vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

7.    Jde o tyto otázky:

a/ Rozumí se sídlem ve smyslu ustanovení§ 85 odst. 3 o. s. ř. pouze sídlo zapsané ve veřejném rejstříku (jde-li o právnickou osobu tam zapisovanou), nebo ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o. z. též sídlo skutečné (dovolá-li se jej oprávněná osoba)?

b/ Lze rozhodnout o místní příslušnosti soudu pouze s ohledem na aktuální stav zápisu ve veřejném rejstříku, aniž by soud předběžně posoudil platnost usnesení členské schůze (družstva), jež rozhodla o změně sídla, v situaci, kdy byla podána žaloba o určení neplatnosti této členské schůze?

8.         K otázce ad a/ insolvenční navrhovatel T argumentuje především poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009, maje za to, že rozhodným je skutečné sídlo dlužníka (v P.). K tomu se dovolává též názoru obsaženého v díle LAVICKÝ, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck 2014, str. 726, a tam uvedeného odkazu na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 6/2005 (jde o usnesení ze dne 20. 2. 2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2005, pod č. 157), o tom, že pro posouzení místní příslušnosti soudu podle ustanovení § 84 a § 85 odst. o. s. ř. není určující jen sídlo žalované právnické osoby zapsané v obchodním rejstříku, ale i její skutečné sídlo.  Upozorňuje též na jiná rozhodnutí, v nichž odvolací soud poukazoval na to, že nebylo zpochybňováno [dle § 19c odst. 3 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)], že by zapsané sídlo nebylo sídlem skutečným.

9.         Insolvenční navrhovatel T míní, že ač rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno za platnosti jiné právní úpravy, účelem žádné z následných změn nebylo (při nezměněné úpravě v občanském soudním řádu) oslabit ochranu třetích osob dovolávajících se skutečného sídla. Dovozuje dále, že pouze jím předestřený výklad je způsobilý ochránit osoby před zápisem fiktivního sídla právnické osoby.

10.       K otázce ad b/ insolvenční navrhovatel T uvádí, že odvolací soud měl otázku platnosti členské schůze družstva o změně sídla (z 26. 2. 2014) posuzovat jako předběžnou, případně měl přerušit řízení odo pravomocného skončení sporu o určení neplatnosti usnesení členské schůze družstva.

11.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustní podaných dovolání, přičemž dovodil, že jak dovolání dlužníka, tak dovolání insolvenčního navrhovatele T je přípustné podle § 237 o. s. ř., když jejich prostřednictvím jsou mu k řešení překládány otázky procesního práva v insolvenčních souvislostech beze zbytku nezodpovězené.

12.       Pro další úvahy Nejvyššího soudu v této věci je podstatné, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25. 4. 2014, kdy Městskému soudu v Praze došel insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele T a že k tomuto datu měl dlužník podle údajů z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Brně, vložky Dr. 5441, zapsáno (od 27. 2. 2014) sídlo v B. (na adrese v záhlaví). Do 27. 2. 2014 měl dlužník zapsáno sídlo na adrese P.

13.       Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 

Dle ustanovení § 7b odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka (odstavec 1).

Podle ustanovení § 11 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odstavec 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odstavec 2).

Dle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.

 Z ustanovení § 105 o. s. ř. se pak podává, že místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem (odstavec 1). Vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu (odstavec 2).

Podle ustanovení § 137 o. z., každý se může dovolat skutečného sídla právnické osoby (odstavec 1). Proti tomu, kdo se dovolá sídla zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné sídlo v jiném místě (odstavec 2).

14.       V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a občanského zákoníku v době zahájení insolvenčního řízení a později nedoznala změn. 

15.       Úvodem budiž poznamenáno, že jelikož insolvenční zákon nedefinuje „obecný soud dlužníka“, ani blíže neupravuje další otázky místní příslušnosti soudu, v intencích § 7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení uplatní (přiměřeně) právě ustanovení § 11, § 84 a násl. a § 105 o. s. ř.

16.       K právním otázkám otevřeným dovoláním dlužníka a insolvenčního navrhovatele T uvádí Nejvyšší soud toto:

I.  K otázce, zda místní příslušnost soudu je nutné vyřešit před „před odmítnutím návrhu pro nedostatek podmínky řízení“ [otevřené dovoláním dlužníka].

[1] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů „ad hoc“. Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, uveřejněný pod č. 83/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[2] Těmto závěrům by se zjevně protivil postup nabízený dlužníkem, jenž by k rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky, za nichž lze insolvenční návrh odmítnout (nebo o něm jinak „nemeritorně“ rozhodnou konečným způsobem) předurčoval soud, jenž není soudem místně příslušným. Dlužník nadto přehlíží, že podle ustanovení § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. To v poměrech dané věci znamená, že odvolací soud se mohl zabývat místní příslušností soudu, nikoli však tím, zda (případně) [ne]jsou splněny jiné podmínky řízení. 

[3] Dovolání dlužníka potud není důvodné.

II. K otázce, zda odvolací soud měl předběžně zkoumat platnost usnesení členské schůze (družstva), jež rozhodla o změně sídla [otevřené dovoláním insolvenčního navrhovatele T].

[1] Zápis změny sídla dlužníka provedený v obchodním rejstříku s účinností od 27. 2. 2014 byl proveden na základě usnesení členské schůze dlužníka z 26. 2. 2014 a podléhá tak režimu úpravy obsažené v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“] a v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jen „z. v. r.“ nebo „zákon o veřejných rejstřících“).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 z. v. r. proti osobě, která právně jedná důvěřujíc údaji zapsanému do veřejného rejstříku, nemá ten, jehož se zápis týká, právo namítnout, že zápis neodpovídá skutečnosti. 

Dle ustanovení § 663 z. o. k., každý člen družstva, člen představenstva nebo kontrolní komise nebo likvidátor se mohou dovolávat neplatnosti usnesení členské schůze podle ustanovení občanského zákoníku o neplatnosti usnesení členské schůze spolku pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami. Bylo-li rozhodnuto mimo členskou schůzi, právo podat návrh zanikne uplynutím 3 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o přijetí rozhodnutí podle § 652 až 655 (odstavec 1). Nebylo-li právo podle odstavce 1 uplatněno v zákonné lhůtě, případně nebylo-li návrhu na vyslovení neplatnosti vyhověno, nelze platnost usnesení členské schůze již přezkoumávat, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak (odstavec 2).

[2] Zákon o obchodních korporacích neumožňuje rejstříkovému soudu přezkoumat platnost usnesení členské schůze družstva v rejstříkovém řízení, ve kterém soud rozhoduje o povolení zápisu skutečnosti založené usnesením členské schůze družstva do obchodního rejstříku (srov. § 663 odst. 2 z. o. k.). Takovou úpravu neobsahuje ani zákon o veřejných rejstřících (a není tudíž jiným právním předpisem předvídaným § 663 odst. 2 z. o. k.).

[3] Rejstříkovému soudu, jenž zápis provedl, tedy nepříslušelo v rejstříkovém řízení posuzovat platnost usnesení členské schůze družstva z 26. 2. 2014, a to ani v řízení o povolení zápisu skutečnosti založené tímto usnesením do obchodního rejstříku. Neměl-li možnost předběžně posoudit platnost uvedeného usnesení rejstříkový soud v době povolení zápisu změny sídla dlužníka podle usnesení, pak tím více platí, že tuto možnost nemá (v insolvenčním řízení, kde insolvenční zákon jinou úpravu též nemá) ani soud zkoumající svou místní příslušnost podle sídla dotčené právnické osoby (družstva). Možnost přerušit insolvenční řízení do pravomocného skončení sporu o určení neplatnosti předmětného usnesení členské schůze družstva (předestíranou insolvenčním navrhovatelem T) vylučuje ustanovení § 84 odst. 1 část věty před středníkem insolvenčního zákona.

[4] Dovolání insolvenčního navrhovatele T potud není důvodné.

III.  K otázce, zda pro určení místní příslušnosti soudu podle sídla právnické osoby je určující sídlo „skutečné“ nebo sídlo „zapsané“ (v příslušném veřejném rejstříku) [otevřené dovoláním dlužníka i insolvenčního navrhovatele T].

[1] Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě (nebo jiném návrhu na zahájení řízení), neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici.       

[2] Jak popsáno výše k otázce ad I., místní příslušnost soudu je jednou ze zákonných podmínek řízení, jež má ústavní rozměr. S přihlédnutím k omezené časové působnosti zkoumání této podmínky řízení (srov. § 105 o. s. ř.), jež soustřeďuje posuzování této podmínky na samotný počátek řízení, se základní pravidla určující, který soud je (má být) místně příslušný k projednání a rozhodování dané věci nastavují v procesních předpisech obecně co nejjednodušeji. Tam, kde se místní příslušnost soudu odvozuje od obecného soudu, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo (srov. § 85 odst. 3 o. s. ř.), se proto předpokládá (po celou dobu platnosti pravidla obsaženého v § 85 odst. 3 o. s. ř. se předpokládalo), že jde-li o sídlo zapisované do některého z veřejných rejstříků (v daném případě do obchodního rejstříku), bude soud poměřovat svou místní příslušnost k projednání a rozhodnutí dané věci údaji z takového veřejného rejstříku (zde z obchodního rejstříku).

[3] Insolvenční navrhovatel T má pravdu, poukazuje-li na to, že existuje judikatura, jež ve vazbě na ustanovení § 19c odst. 3 obč. zák. dovozuje nutnost poměřovat místní příslušnost soudu tam, kde se odvozuje od obecného soudu, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo, nejen sídlem „zapsaným“ nýbrž i sídlem „skutečným“ (srov. shora zmíněné usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 55 Co 6/2005) a že podobnou vazbu naznačuje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 937/2009.  Z obou označených rozhodnutí je nicméně patrno, že zkoumala místní příslušnost soudu ke dni zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o. s. ř.) v době, pro kterou platilo i pravidlo obsažené v ustanovení § 19 odst. 2 obč. zák. (jež určovalo, že sídlo musí být určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat).  

[4] V usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3692/2010, uveřejněném pod č. 12/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že změnou ustanovení § 19c obč., zák., provedenou s účinností od 20. 7. 2009 zákonem č. 215/2009 Sb., byl opuštěn princip skutečného sídla, jenž příslušnou právní úpravu dosud ovládal. To přitom platí i po 1. lednu 2014, kdy byl nahrazen dosavadní občanský zákoník novým občanským zákoníkem a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zákonem o obchodních korporacích. Neplatí-li v právním řádu požadavek, aby zapsané sídlo právnické osoby bylo i jejím sídlem skutečným, pak povaze zkoumání místní příslušnosti soudu podle sídla právnické osoby odpovídá, že se řídí sídlem „zapsaným“. Přiléhavý je v této souvislosti úsudek odvolacího soudu, že dostatečným korektivem možného nesouladu vzešlého ze skutečnosti, že podnikatelské aktivity dlužníka se soustřeďují v místě, kde má sídlo „skutečné“ a nikoli v místě, kde se nachází jeho sídlo „zapsané“, je pro insolvenční řízení institut delegace vhodné upravený v § 12 odst. 2 o. s. ř.

[5] Ve vazbě na ustanovení § 137 o. z. budiž dodáno, že v pojetí předestíraném dovolateli by určení zákonného (místně příslušného) bylo závislé na tom, zda se některý z účastníků „skutečného“ sídla dovolá; soud, který by místní příslušnost měl zkoumat v počátcích řízení z úřední povinnosti, tuto možnost zjevně nemá. V insolvenčním řízení, jež se i v počátečních fázích řízení může projevovat jako řízení s vícero účastníky (typově s vícero insolvenčními navrhovateli), by ostatně připuštění postupu podle § 137 odst. 1 o. z. v rovině zkoumání místní příslušnosti soudu muselo logicky vést k závěru, že lze aplikovat též pravidlo obsažené v § 137 odst. 2 o. z. [a k tomu, aby se místní příslušnost insolvenčního soudu opět posuzovala podle „zapsaného“ sídla právnické osoby (dlužníka), by postačovalo, že se některý z dalších účastníků insolvenčního řízení dovolá zapsaného sídla].

[7] Lze shrnout, že ve věcech, v nichž se místní příslušnost soudu odvozuje (ve smyslu § 85 odst. 3 o. s. ř.) od obecného soudu, v jehož obvodu má sídlo právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku [jak je tomu (ve shodě s § 7b odst. 1 insolvenčního zákona), i v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem dlužníkova věřitele proti dlužníku, který je právnickou osobou], vychází soud (pro účely posouzení místní příslušnosti) z těch údajů, jež jsou pro rozhodný okamžik (jímž je okamžik zahájení insolvenčního řízení) zapsány o sídle takové právnické osoby v obchodním rejstříku.

[8] Ve vztahu k dovolání dlužníka je též zjevné, že ochrana upravená ustanovením § 137 o. z. se týká „třetích osob“ (osob odlišných od právnické osoby, o jejíž sídlo jde). Dlužník tedy není osobou, jež by se mohla (byť jen pro účely posouzení místní příslušnosti insolvenčního soudu) dovolávat postupem podle § 137 odst. 1 o. z. toho, že jeho skutečné sídlo se nachází jinde, než sídlo zapsané.

[9] Dovolání insolvenčního navrhovatele a dlužníka tak ani v této části nejsou důvodná.

17.       Jelikož ze spisu nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud obě dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

           

Poř. č. 8

 

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb. se aplikuje i na situaci, kdy se v samostatném řízení žalobce domáhá informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, poté, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno toto právo duševního vlastnictví.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2765/2012)

 

1.      Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, č. j. 19 Cm 124/2010-59, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované sdělit žalobkyni všechny informace o původu a distribučních sítích školních a dětských batohů, aktovek a tašek s označením Megababe jí kdykoli v minulosti nebo přítomnosti skladovaných, uváděných na trh, nebo dovážených, a to konkrétně jméno a příjmení nebo obchodní firmu či název a místo trvalého pobytu nebo sídla dodavatele, výrobce, skladovatele, distributora a jiného předchozího držitele tohoto zboží s označením Megababe, a dále údaje o dodaném, skladovaném, přijatém nebo objednaném množství a prodaném množství, přesné údaje o prodejní ceně (s daní i bez daně) jednotlivých druhů uvedeného zboží, i ceně zaplacené za dodané zboží žalovanou dodavateli (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok bodem II).

2.         Žalobkyně se těchto informací domáhala z důvodu, že se jednalo o zboží porušující práva k průmyslovému vlastnictví žalobkyně, přičemž v řízení o porušování práv k průmyslovému vlastnictví soud nepřipustil změnu žaloby tak, aby mu byla žalovaná povinna poskytnout informace o zboží.

3.         Soud prvního stupně zjistil, že v dané věci již proběhlo řízení o porušení práva (z průmyslového vlastnictví), a to pod sp. zn. 19 Cm 189/2009, ve věci byl vydán pravomocný rozsudek. S ohledem na právní stránku věci soud prvního stupně další dokazování neprováděl.

4.         Podle názoru soudu prvního stupně se nároku na poskytnutí informací nelze domáhat samostatně podanou žalobou, neboť § 3 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví – dále jen „ZVPPV“), stanoví, že nároku na poskytnutí informací se lze domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva, to však v daném případě již pravomocně skončilo (sp. zn. 19 Cm 189/2009). Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

5.         K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2012, č. j. 3 Cmo 335/2011-89, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost sdělit žalobkyni ve lhůtě 7 dnů od právní moci rozsudku informace o původu a distribučních sítích školních a dětských batohů, aktovek a tašek s označením MegaBabe jí kdykoli v minulosti nebo přítomnosti skladovaných, uváděných na trh nebo dovážených, a to konkrétně jméno a příjmení nebo obchodní firmu či název a místo trvalého pobytu nebo sídla dodavatele, výrobce, skladovatele, distributora a jiného předchozího držitele tohoto zboží s označením MegaBabe, a dále údaje o dodaném, skladovaném, přijatém nebo objednaném množství a o ceně obdržené za dané zboží. Ve zbývající části požadovaných informací zamítavý výrok potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

6.         Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Nejprve doplnil dokazování. Zjistil, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 189/2009 a následně u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 211/2010 bylo prokázáno, že žalovaná v souvislosti s nabídkou svého zboží užila označení MegaBabe, které je chráněné ve prospěch žalobkyně (aniž by nabízela k prodeji výrobky žalobkyně či označení užila s jejím souhlasem). V tomto dřívějším řízením došel soud k závěru, že žalovaná tak porušila výlučné právo žalobkyně z ochranné známky a uložil jí povinnost zdržet se závadného jednání do budoucna, jakož i povinnost stáhnout již na trh uvedené výrobky. Ohledně poskytování informací žádaných v této věci odvolací soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k poskytnutí těchto informací výzvou ze dne 29. 10. 2009, žalovaná tyto informace nesdělila jednoznačně a v plném rozsahu.

7.         Odvolací soud odkázal § 3 ZVPPV zakotvující mimo jiné právo na poskytnutí informací a dále na důvodovou zprávu k ZVPPV. Smyslem práva na informace je posílit postavení majitele průmyslového práva v boji proti porušování jeho práv. Odvolací soud dále argumentoval směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví (dále jen „směrnice 2004/48“), zejména pak jejím článkem 8 odst. 1, podle kterého členské státy zajistí, aby v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví a na základě odůvodněné a přiměřené žádosti navrhovatele mohly příslušné soudní orgány nařídit, že informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, musí poskytnout porušovatel nebo každá jiná osoba, a) která prokazatelně v obchodním měřítku držela zboží porušující právo, b) která prokazatelně v obchodním měřítku užívala služby porušující právo, c) která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo, nebo d) byla označena osobou uvedenou v písmenech a), b) nebo c) jako účastník na výrobě, zpracování, nebo distribuci zboží či poskytování služeb.

8.         Podle názoru odvolacího soudu je třeba § 3 odst. 2 ZVPPV, dle kterého je možné se domáhat informace návrhem u soudu v řízení o porušení práva, vykládat v souladu s účelem směrnice 2004/48, účelem samotného institutu práva na poskytnutí informací a historickým vývojem jeho úpravy, tedy tak, že právo na informace nemusí být uplatněno pouze v řízení o dalších nárocích dle § 4 a 5 ZVPPV. I řízení o poskytnutí informací, jež nebyly poskytnuty dobrovolně, je řízením o porušení práva. Proto žalobě v zákonném rozsahu dle § 3 odst. 3 ZVPPV vyhověl.

9.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v neprospěch žalované.

10.       Dle názoru dovolatelky bylo správné rozhodnutí soudu prvního stupně, že se žalobkyně mohla domáhat splnění informační povinnosti po žalované dle § 3 ZVPPV toliko v řízení o porušení práva (konaném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 189/2009), které již pravomocně skončilo. Odvolací soud se náležitě nezabýval otázkou, zda poskytnutí informace je v odpovídajícím poměru k závažnosti ohrožení či porušení práva žalovanou. Odvolací soud ve výroku vůbec nespecifikoval, co má žalovaná vůči žalobkyni ještě dále učinit, aby zcela dostála své povinnosti, kterou nesplnila v celém rozsahu. Rozsudek odvolacího soudu je tedy nepřezkoumatelný a nevykonatelný. Na základě napadeného rozsudku by totiž žalobkyně mohla kdykoli v budoucnu tvrdit, že jí žalovaná neposkytla v úplném rozsahu požadované informace. Žalovaná by se tak ocitla v rukou žalobkyně bez možnosti soudní ochrany svých práv.

11.       Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

12.       Dovolatelka podáním ze dne 20. 7. 2012 doplnila, že žalovaná nakupovala u společnosti L., D. O. O., Slovenija, originální výrobky této společnosti a chráněné její ochrannou známkou. Žalovaná předpokládala, že tak došlo k vyčerpání práv z ochranné známky. Ochranná známka žalobkyně se jeví jako tzv. známka agentská, žalobkyně sama nikdy výrobek MegaBabe nevyráběla, pod touto značkou se vždy dováželo zboží L., D. O. O. Žalobkyně podle názoru dovolatelky nemůže pomocí národní ochranné známky bránit paralelnímu dovozu probíhajícímu se souhlasem výrobce a vlastníka mezinárodní ochranné známky.

13.       Žalobkyně k dovolání podala vyjádření. Upozorňuje na to, že žalovaná svou výtku o nesprávnosti právního názoru odvolacího soudu nekonkretizuje a nepředkládá k tomu žádné argumenty. Tvrdí-li žalovaná, že svou informační povinnost splnila, je to v rozporu se skutečností. Podle názoru žalobkyně není rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný a nevykonatelný. Výtku, že se odvolací soud nezabýval poměrem poskytnutí informace a závažností porušení či ohrožení práva žalovanou, považuje žalobkyně za nesprávnou a nepodstatnou, neboť se touto skutečností odvolací soud dostatečně zabýval, navíc informační povinnost je dle žalobkyně dána vždy, dojde-li k porušení práv z ochranné známky. Argumenty uvedené dovolatelkou v doplnění dovolání ze dne 20. 7. 2012 považuje za pouhé spekulace bez významu a nadto jde o tvrzení nová.

14.       Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro dovolací řízení rozhodné znění občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, tj. před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

15.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné (z obsahu dovolání se přitom podává, že dovolání nesměřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zčásti potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně).

16.       Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud v napadené části změnil rozsudek soudu prvního stupně.

17.       Dovolatelka v prvé řadě namítla, že žalobkyně se mohla domáhat splnění informační povinnosti po žalované dle § 3 ZVPPV toliko v řízení o porušení práva (konaném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 189/2009), které již pravomocně skončilo, nikoliv v tomto samostatném řízení. Podle dovolatelky je ohledně této otázky správný právní názor soudu prvního stupně, nikoliv právní názor odvolacího soudu.

18.       Podle § 3 odst. 1 ZVPPV oprávněná osoba může požadovat vůči třetí osobě, a) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo, nebo b) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užívala služby porušující právo, nebo c) o níž bylo zjištěno, že za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytovala služby užívané při činnostech porušujících právo, anebo d) která byla označena osobou uvedenou v písmeni a), b) nebo c) jako osoba účastnící se výroby, zpracování, skladování nebo distribuce zboží či poskytování služeb, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo.

Podle § 2 odst. 1 ZVPPV vymáhat práva podle tohoto zákona je oprávněn vlastník nebo majitel práva podle příslušného zákona na ochranu průmyslového vlastnictví, osoba oprávněná podle zvláštního právního předpisu užívat práva, zejména nabyvatel licence a profesní organizace ochrany práv, která je řádně uznávána v zemi původu jako organizace oprávněná zastupovat vlastníky či majitele práv průmyslového vlastnictví.

Podle § 3 odst. 2 ZVPPV platí, že není-li informace podle odstavce 1 poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva. Soud žalobu zamítne, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení práva.

Podle článku 8 odst. 1 směrnice 2004/48 členské státy zajistí, aby v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví a na základě odůvodněné a přiměřené žádosti navrhovatele mohly příslušné soudní orgány nařídit, že informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, musí poskytnout porušovatel nebo každá jiná osoba, a) která prokazatelně v obchodním měřítku držela zboží porušující právo, b) která prokazatelně v obchodním měřítku užívala služby porušující právo, c) která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo, nebo d) byla označena osobou uvedenou v písmenech a), b) nebo c) jako účastník na výrobě, zpracování, nebo distribuci zboží či poskytování služeb.

19.       Jak vyplývá z § 1 ZVPPV, transponuje tento zákon směrnici 2004/48 do českého vnitrostátního práva. Mezi doslovným zněním zákona a české verze směrnice je však rozdíl – zatímco zákon zakotvuje možnost domáhat se informací návrhem „v řízení o porušení práva“, směrnice 2004/48 stanoví povinnost členských států, aby zajistily možnost domáhat se informace „v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví“. Pro řádnou implementaci směrnice je nutno vnitrostátní předpis vykládat v jejím duchu, přičemž princip výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie (eurokonformní výklad) platí i pro předpisy zcela vnitrostátního původu (srov. např. rozhodnutí Soudního dvora EU, tehdy Evropského soudního dvora, ze dne 13. 11. 1990, ve věci C-106/89 Marleasing). Ustanovení § 3 odst. 2 ZVPPV je tedy nutno vykládat tak, že informace podle § 3 odst. 1 ZVPPV je možné se domáhat v souvislosti s řízením o porušení práva.

20.       Protože výklad celého sousloví „v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví“ obsaženého ve směrnici 2004/48 (tedy pojmu unijního práva) nebyl jednoznačný, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 23 Cdo 2765/2012-121, o přerušení řízení na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) o odpovědi na předběžnou otázku a předložil tomuto soudu v souladu s článkem 267 Smlouvy o fungování Evropské unie následující předběžnou otázku:

21.       Má se článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, vykládat tak, že souvislost s řízením o porušení práva duševního vlastnictví je dána i v případě, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno toto právo duševního vlastnictví (např. za účelem, aby mohl přesně vyčíslit škodu a její náhrady se následně domáhat)?

22.       Soudní dvůr rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. C-427/15, rozhodl, že článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. 4. 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, o jakou jde v původním řízení, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je toto právo porušováno.

23.       Soudní dvůr v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ustálené judikatury platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 17. 3. 2016, Liffers, C-99/15, EU:C:2016:173, bod 14 a citovaná judikatura). Podotkl, že ze znění čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 vyplývá, že tím, komu je uložena povinnost poskytnout informace, je nejen dotyčný porušovatel práva duševního vlastnictví, ale i „každá jiná osoba“ uvedená v písmenech a) až d) tohoto ustanovení. Tyto jiné osoby přitom nejsou nutně účastníky řízení, v němž má být vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Toto zjištění potvrzuje, že znění čl. 8 odst. 1 této směrnice nelze vykládat tak, že se uplatní pouze v rámci takových řízení.

24.       Podle Soudního dvora je tento výklad též v souladu s cílem směrnice 2004/48, kterým je dle bodu 10 jejího odůvodnění sblížení právních systémů členských států, pokud jde o prostředky k dodržování práv duševního vlastnictví, tak aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany duševního vlastnictví na vnitřním trhu (rozsudek ze dne 16. 7. 2015, Diageo Brands, C-681/13, EU:C:2015:471, bod 71). V zájmu zajištění vysoké ochrany duševního vlastnictví je tedy třeba odmítnout výklad, který by přiznával právo na informace zakotvené v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 pouze v rámci řízení, v němž má být vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Hrozí totiž, že by takováto úroveň ochrany nebyla zajištěna, pokud by nebylo možné zmíněné právo na informace uplatnit též v rámci samostatného řízení zahájeného po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, jako např. řízení, o něž jde v původním řízení.

25.       Soudní dvůr rovněž připomněl, že právem na informace zakotveným v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 je konkretizováno základní právo na účinnou právní ochranu zaručené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, a tím i zajištěn účinný výkon základního práva na vlastnictví, jehož součástí je právo duševního vlastnictví chráněné v jejím článku 17 odst. 2 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. 7. 2015, Coty Germany, C-580/13, EU:C:2015:485, bod 29). Toto právo na informace tak nositeli práva duševního vlastnictví umožňuje identifikovat toho, kdo právo nositele porušuje, a učinit další potřebné kroky k ochraně tohoto práva, např. podání návrhů na předběžná opatření podle čl. 9 odst. 1 a 2 směrnice 2004/48 nebo na náhradu škody podle článku 13 této směrnice. Nositel práva duševního vlastnictví by totiž bez úplné znalosti rozsahu porušení tohoto svého práva nebyl schopen určit nebo přesně vyčíslit škodu, na jejíž náhradu by měl z důvodu tohoto porušení nárok. Soudní dvůr v této souvislosti podotkl, že ne vždy je možné požadovat získání všech relevantních informací v rámci řízení, na jehož konci bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví. Nelze zejména vyloučit, že se nositel práva duševního vlastnictví o rozsahu porušení tohoto práva dozví až po pravomocném ukončení tohoto řízení. Z toho plyne, že není na místě omezit výkon práva na informace zakotveného v čl. 8 odst. 1 směrnice 2004/48 na řízení, v nichž má být vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví.

26.       Nejvyšší soud na základě eurokonformního výkladu zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), a s aplikací závěrů rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 1. 2017 ve věci C-427/15 dospěl k závěru, že ustanovení § 3 odst. 2 ZVPPV je nutno vykládat tak, že se použije i na situaci, kdy se v samostatném řízení žalobce domáhá informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, poté, kdy bylo pravomocně ukončeno řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno toto právo duševního vlastnictví.

27.       Právní závěr odvolacího soudu o této otázce je tedy správný.

28.       Dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud náležitě nezabýval otázkou, zda je či není porušení práva žalovanou poskytnout žalobkyni jí požadované informace v odpovídajícím poměru k závažnosti ohrožení či porušení práva žalovanou.

29.       Tato námitka však není opodstatněná. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobkyně považuje za opodstatněný a ve smyslu § 3 odst. 2 ZVPPV odpovídající závažnosti porušení práva žalovanou. Tento závěr učinil poté, co dovodil, že žalovaná byla osobou, jež držela zboží, jež neslo ve prospěch žalobkyně chráněné označení MegaBabe (tedy aniž by nabízela takto k prodeji výrobky žalobkyně, či označení užila se souhlasem žalobkyně), čímž porušila výlučné právo žalobkyně z její ochranné známky, žalobkyně vyzvala žalovanou k podání informací podle § 3 ZVPPV, ta však tyto informace nesdělila. Odvolací soud přitom nároku žalobkyně vyhověl pouze v zákonném rozsahu. Jestliže tedy bylo porušeno právo žalobkyně k ochranným známkám, což bylo zjištěno v dříve pravomocně skončeném řízení, nelze než dovodit, že závěr odvolacího soudu, že poskytnutí informací specifikovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu, odpovídá závažnosti porušení práva žalovanou.

30.       Námitka dovolatelky obsažená v doplnění dovolání ze dne 20. 7. 2012, že národní ochranná známka žalobkyně se jeví jako tzv. známka agentská, tj. jako ochranná známka přihlášená distributorem či obchodním zástupcem ve prospěch a na ochranu zájmů výrobce, a že žalovaná proto důvodně předpokládala, že nakupuje výrobky MegaBabe, které byly uvedeny na český trh se souhlasem jejich výrobce společnosti L., D.O.O., a u nichž došlo k vyčerpání práv a národní známku žalobkyně považuje za známku agentskou sloužící k ochraně těchž zájmů, představuje nové tvrzení učiněné až v dovolacím řízení. K těmto tvrzeným skutečnostem však nelze podle § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlížet.

31.       Důvodná je však námitka dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jejím tvrzením, že smysl sporu a cíl, kterého chtěla žalobkyně v tomto řízení dosáhnout, byl jí již splněn, když požadované informace již žalovaná žalobkyni poskytla v souvislosti s řízením konaným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 189/2009 a že žalobkyně měla díky fotografiím založeným ve spise k dispozici i ceny, za něž byly výrobky v tuzemsku distribuovány.

32.       V této souvislosti žalovaná ve stanovisku k žalobnímu návrhu ze dne 6. 12. 2010 (č. l. 27 – 29) uvedla, že po podání žaloby vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1215/2009 žalobkyni – v rámci svého odvolání proti rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření – sdělila, že pouze krátce v červenci 2009 ve svých prodejnách prodávala školní a dětské batohy MegaBabe, že prodáno bylo celkem 17 ks tohoto zboží, z toho jeden žalobkyni. V doplnění tohoto podání ze dne 10. 12. 2010 (č. l. 37) žalovaná uvedla, že školní a dětské batohy odebírala od jediného svého dodavatele, slovinské společnosti L.D.O.O.,   Slovinsko, která je nositelem ochranné známky MegaBabe ve Slovinsku.

33.       Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k podání informace podle § 3 ZVPPV výzvou ze dne 29. 10. 2009, ze sdělení žalované a z obsahu poslední emailové korespondence účastníků bylo zjištěno, že v požadovaném rozsahu a údajích žalovaná informaci žalobkyni neposkytla. Žalovaná sice tvrdila, že již v předchozím řízení tyto informace vyšly najevo, z porovnání poskytnutých a žádaných informací je však zřejmé, že žalovaná tyto informace o svých dodavatelích a odběratelích, od nichž přijala a jimž dále dodala zboží, jež porušovala právo žalobkyně, žalobkyni jednoznačně a v plném rozsahu dle jejího požadavku nesdělila.

34.       Takový závěr odvolacího soudu je však nepřezkoumatelný, když odvolací soud neupřesnil, které údaje dosud žalovaná žalobkyni neposkytla, když je nutno přihlédnout i k tomu, že žalovaná žalobkyni sdělila, že předmětné výrobky odebírala od jediného dodavatele – slovinské společnosti L.D.O.O., a dále je nutno přihlédnout k tomu, že odvolací soud uvedl, že žalovaná neposkytla údaje o svých odběratelích, takovou povinnost však žalované ve výroku rozsudku nestanovil.

35.       V důsledku této nepřezkoumatelnosti části svého rozsudku odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a), § 242 odst. 3 o. s. ř.].

36.       Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části (tj. s výjimkou potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

 

           

Poř. č. 9

 

Jestliže soud v trestním (adhezním) řízení nepřizná zcela uplatněný nárok na náhradu škody z jakéhokoliv důvodu, například s poukazem na spoluzavinění poškozeného, a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozeného.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1689/2017)

 

1.     Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2014, č. j. 33 EC 28/2011-202, uložil žalovanému povinnost zaplatit 120 000 Kč s příslušenstvím původní žalobkyni a), zemřelé dne 10. 6. 2016, každému z nynějších žalobců a) až c) 87 500 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl v trestním řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 60/2010, pravomocně uznán vinným spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti, kterého se dopustil tím, že dne 27. 1. 2010 v obci R. srazil osobním vozidlem sestru žalobců D. R. a způsobil jí smrtelná zranění, a to poté, co překročil maximální povolenou rychlost, nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, povaze a stavu vozovky a povětrnostním podmínkám. Žalobci jako pozůstalí po poškozené uplatnili v rámci trestního řízení nároky na jednorázové odškodnění za usmrcení osoby blízké. Jejich nárokům Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 5 To 380/2010, vyhověl v rozsahu jedné poloviny, neboť shledal spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 50 %; se zbytkem nároků je odkázal na občanskoprávní řízení. Okresní soud Brno – venkov v nyní projednávané věci na základě znaleckého dokazování vyloučil spoluzavinění poškozené a přiznal žalobcům zbývajících 50 % požadovaného odškodnění dle § 444 odst. 3 obč. zák.

2.         K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 11. 2016, č. j. 44 Co 407/2014-276, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud dovodil, že v rámci trestního řízení bylo o nárocích žalobců na náhradu škody rozhodnuto v úplnosti, a to tak, že zákonem stanovené částky jednorázového odškodnění byly sníženy na polovinu, neboť na vzniku škody se žalovaný a poškozená podíleli každý z 50 %. Podle odvolacího soudu je odkaz na řízení ve věcech občanskoprávních v dané věci pouhým formálním deficitem trestního práva procesního, které neumožňuje nepřiznanou část nároku zamítnout, ačkoli o ní bylo v adhezním řízení fakticky rozhodnuto. Jestliže trestní senát Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 5 To 380/2010 nevyhověl z poloviny nárokům žalobců ze zcela určitého důvodu (spoluzavinění poškozené), jedná se i v tomto rozsahu o věc pravomocně rozhodnutou, kterou nelze v občanskoprávním řízení znovu projednat s ohledem na zásadu ne bis in idem, zakotvenou v § 159a odst. 4 o. s. ř.

 3.        Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolaní s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Nesprávnost rozhodnutí po právní stránce spatřují v závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí v tzv. adhezním řízení, kterým trestní senát Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 5 To 380/2010 přiznal žalobcům část jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. a ve zbytku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené i pro tu část nároku, se kterou trestní senát Krajského soudu v Brně žalobce odkázal na občanskoprávní řízení. Namítají, že nemožnost zamítnout nárok na náhradu škody v trestním řízení a povinnost soudu odkázat účastníky se zbytky nároků na občanskoprávní řízení není pouhým formalismem či nedostatkem procesní úpravy trestního práva, nýbrž logickým postupem, vycházejícím ze samotného smyslu a účelu adhezního řízení. Uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení nemůže vést za žádných okolností k jeho definitivnímu odepření. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud je v občanskoprávním řízení vázán toliko výrokem rozhodnutí soudu v trestní věci, že byl spáchán trestný čin, v žádném případě však není vázán odůvodněním takového rozhodnutí o jiných skutečnostech, s výrokem přímo nesouvisejících, tedy ani otázkou případné míry zavinění pachatele a poškozeného pro potřeby rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Postup odvolacího soudu je též v rozporu s legitimním očekáváním dovolatelů, kteří se se svým nárokem řádně obrátili na civilní soud poté, co tak byli instruováni výrokem soudu v trestní věci. Odvolací soud tím zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. Navrhli, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4.         Ve vyjádření k dovolání se žalovaný zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného usnesení, které považuje za správné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

5.         Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

6.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky překážky věci pravomocně rozsouzené, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.

7.         Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8.         Podle § 229 odst. 2 trestního řádu soud v trestním řízení odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

9.         V občanskoprávním řízení podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

10.       Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že výrok rozsudku, jímž soud v trestní věci odkáže poškozeného s jeho nárokem (částečně či zcela) na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 tr. řádu, nelze považovat za výrok, jímž by soud deklaroval „neopodstatněnost“ uplatněného nároku či jeho „nezákonnost“ ve smyslu odpovídajících ustanovení příslušných hmotněprávních norem, z nichž poškozený svůj nárok dovodil. V rámci adhezního řízení jako součásti trestního řízení soud většinou zaměřuje dokazování ohledně škody poškozených osob na ty okolnosti, jež jsou významné z hlediska vyvození trestní odpovědnosti obviněného podle konkrétní skutkové podstaty trestného činu. V těch případech, kdy soud provedeným dokazováním zjistí, že nárok poškozenému nevznikl, nebo že není prokázán, nemůže, a to ani zčásti, zamítnout návrh poškozeného (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. II/1962 s. 41 nebo č. III/1967 s. 48 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 523/2015, uveřejněné pod č. 20/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní).

11.       Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud v nedávné době zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. V něm konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí.

12.       Překážka věci rozsouzené, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána, je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhezním řízení) nebo v řízení o přestupku a pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006, obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009). Avšak v rozsahu, v němž byl poškozený odkázán trestním rozsudkem se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních (popřípadě i kdyby v rozsahu, v němž mu náhrada škody nebyla přisouzena, odkázán nebyl, ačkoliv jej v trestním řízení řádně uplatnil), překážka věci rozsouzené dána není (k tomu též srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1980, sp. zn. 18 Co 193/80, uveřejněné pod č. 37/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část občanskoprávní).

13.       Rozhodnutím v trestním řízení je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma na zdraví byla tímto skutkem poškozenému způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a újmou, spočívající v ublížení na zdraví. Ani otázku zavinění (tj. úmyslného či nedbalostního jednání) nelze v občanskoprávním řízení přezkoumávat. Jestliže však okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další osoba ve smyslu § 441 obč. zák., vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010).

14.       Dovolatelům tak lze přisvědčit, že jestliže soud v trestním (adhezním) řízení uplatněný nárok na náhradu škody zcela nepřizná z jakéhokoliv důvodu (v daném případě s poukazem na spoluzavinění poškozeného) a se zbytkem nároku odkáže poškozeného (pozůstalé uplatňující nárok na odškodnění za usmrcení osoby blízké) na řízení ve věcech občanskoprávních, nejde v tomto rozsahu o věc pravomocně rozsouzenou a lze ji v občanskoprávním řízení znovu projednat, aniž by soud v občanskoprávním řízení byl vázán závěrem trestního soudu o spoluzavinění poškozeného.

15.       Z uvedeného plyne, že ani povaha nároků na odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. nevylučuje výše zmíněný procesní postup, neboť procesní úpravy trestního i civilního práva přímo předpokládají, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody, s nímž byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, projedná (zcela či zčásti) totožný nárok, jaký již byl poškozeným neúspěšně (ne zcela úspěšně) uplatněn v trestním řízení. Teprve pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení je takto uplatněný nárok poškozeného v plném rozsahu vypořádán, pokud poškozený takovou žalobu podá.

16.       Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami dovolatelů, je z již uvedeného nepochybné, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

 

 

Poř. č. 10       

 

Skutečnost, že fyzická osoba, kterou navrhovatel v návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy označil jako zástavního dlužníka, zemřela před zahájením řízení o soudním prodeji zástavy, není důvodem k zastavení tohoto řízení.

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4914/2016)

 

1.     Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 5. 10. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje soudní prodej „zastavených nemovitostí ve vlastnictví zástavní dlužnice, a to bytová jednotka v bytovém domě na pozemku parc. č. 2781, včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku parc. č. 2781 v rozsahu o velikosti 625/75973, to vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 3107, Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P., katastrální území Ch., obec P., a to k uspokojení zajištěné pohledávky zástavního věřitele za zástavní dlužnicí z titulu úvěrové smlouvy ze dne 5. 5. 2008 ve výši 1 277 627,01 Kč s obchodním úrokem ve výši 10,49 % ročně z pohledávky 1 277 627,01 Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z pohledávky 1 277 627,01 Kč od 27. 1. 2015 do zaplacení“. Návrh zdůvodnil zejména tím, že dne 5. 5. 2008 byla mezi Raiffeisenbank a. s. jakožto věřitelem na straně jedné a zástavní dlužnicí na straně druhé uzavřena úvěrová smlouva v níž se banka zavázala poskytnout zástavní dlužnici po splnění stanovených podmínek úvěr do maximální celkové výše 1 350 000 Kč a v níž se zástavní dlužnice zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky bance včetně příslušenství a dalších finančních závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy formou pravidelných splátek ve výši 13 469,07 Kč splatných vždy ke každému 14. dni v měsíci, přičemž roční úroková sazba pro úročení úvěru byla sjednána ve výši 10,49 % ročně, že banka svoji povinnost splnila, neboť dne 12. 5. 2008 došlo k čerpání úvěru, že smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřenou dne 5. 5. 2008 mezi Raiffeisenbank a. s. a zástavní dlužnicí bylo zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem s právními účinky vkladu ke dni 5. 5. 2008, že dne 24. 6. 2015 byla mezi Raiffeisenbank a. s. jako postupitelem a společností IT credit, s. r. o., jakožto postupníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 5. 5. 2008, že postoupení pohledávky bylo zástavní dlužnici notifikováno písemným oznámením ze dne 26. 6. 2015, že dne 9. 7. 2015 byla mezi společností IT credit, s. r. o., jako postupitelem a zástavním věřitelem jako postupníkem uzavřena smlouva o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 5. 5. 2008, což bylo zástavní dlužnici notifikováno písemným oznámením ze dne 10. 7. 2015, že zástavní dlužnice opakovaně porušila ustanovení uvedené úvěrové smlouvy, neboť se dostala do prodlení s úhradou splátek, že Raiffeisenbank a. s. proto využila svého práva podle úvěrových podmínek a prohlásila úvěr včetně příslušenství za splatný ke dni 26. 1. 2015, že zástavní věřitel tak má za zástavní dlužnicí pohledávku z úvěrové smlouvy ve výši 1 277 627,01 Kč s obchodním úrokem ve výši 10,49 % ročně z pohledávky 1 277 627,01 Kč od „7. 1. 2015“ do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z pohledávky 1 277 627,01 Kč od „7. 1. 2015“ do zaplacení a že zástavní dlužnice dlužnou částku neuhradila, přestože k její úhradě byla opakovaně vyzývána.

2.         Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. 24 C 209/2015-29, doplněným usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 24 C 209/2015-42, řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil, „neboť zástavní dlužnice zemřela před zahájením tohoto řízení, a neměla tak způsobilost být účastníkem řízení“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá „nárok“ na náhradu nákladů řízení.

 

3.         K odvolání zástavního věřitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 22 Co 75/2016-47, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno dne 5. 10. 2015 vůči zástavní dlužnici, která však již dne 18. 5. 2015 byla nalezena bez známek života v místě svého bydliště, odvolací soud dospěl k závěru, že řízení bylo zahájeno vůči fyzické osobě, která v době jeho zahájení neměla způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 občanského soudního řádu, a že jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení týkající se jeho účastníků, pro který je nutno řízení zastavit postupem podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu a § 1 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, „jak správně učinil již soud prvního stupně“. Odkaz zástavního věřitele na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 623/2007 shledal odvolací soud nesprávným, neboť v tomto rozhodnutí „byla řešena zcela odlišná situace, kdy při zahájení řízení měl zástavní dlužník způsobilost být účastníkem řízení, avšak nebyl vlastníkem zástavy či vlastnictví k ní pozbyl později během řízení“.

4.         Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítá, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007 je zcela relevantní a že „z uvedené judikatury“ vyplývá, že účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se zakládá podle ustanovení § 94 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť zákon označuje (v ustanovení § 200y odst. 2 občanského soudního řádu) za účastníky tohoto řízení zástavního věřitele a zástavního dlužníka, že zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji navržené zástavy, že zatímco vymezení zástavního věřitele jako účastníka tohoto řízení se zakládá čistě procesním způsobem, účastenství zástavního dlužníka odráží hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo doloženo, kdo je (skutečným) vlastníkem zástavy, a aby za účelem uspokojení zajištěné pohledávky byl použit výtěžek zpeněžení zástavy jen tehdy, byl-li nařízen a proveden soudní prodej zástavy vůči tomu, jehož vlastnictví zástavy bylo prokázáno nebo alespoň doloženo, že se zástavním dlužníkem, kterého zástavní věřitel označil v žalobě o soudní prodej zástavy jako účastníka řízení, soud jedná, dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy svědčí někomu jinému, že zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí žaloby nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví, a že soud začne bez dalšího jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy. Dovolatel zdůraznil, že právní úprava účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy obsažená v ustanoveních § 94 odst. 2 a § 200y odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 „byla v podstatě totožně převzata“ i zákonem o zvláštních řízeních soudních, že zrušení ustanovení občanského soudního řádu citovaných „starší judikaturou“ tak „nemá význam na relevantnosti této judikatury k účinnému znění zákona“, že zástavní věřitel nemá ani zákonnou možnost zjistit, zda zástavní dlužník zemřel či nikoli, že rozhodující okolností je v řízení ohledně zástavního dlužníka vlastnické právo k zástavě, a že tedy není rozhodné, jaká osoba byla označena „žalobcem“ jako zástavní dlužník, ale kdo opravdu zástavním dlužníkem je. Závěry soudů, že smrt osoby označené zástavním věřitelem jako zástavní dlužník „v žalobě o nařízení soudního prodeje zástavy“ před zahájením řízení je důvodem pro zastavení řízení pro nezpůsobilost takové osoby být účastníkem řízení, nejsou podle názoru dovolatele správné. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

6.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

7.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

8.         V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda je důvodem k zastavení řízení o soudním prodeji zástavy skutečnost, že fyzická osoba, kterou navrhovatel v návrhu na zahájení řízení označil jako zástavního dlužníka, zemřela před zahájením řízení. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

9.         Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.

10.       Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku jejího zpeněžení), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je současně právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla „osobním“ dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Akcesoritu zástavního práva je třeba chápat ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě „osobního“ dlužníka nebo zástavního dlužníka; zástavní věřitel má totiž právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn (tedy aniž by bylo významné, proč nebyl splněn ze strany „osobního“ dlužníka), a zástavní dlužník může obdobně jako „osobní“ dlužník uplatnit promlčení, zánik nebo jiné námitky týkající se zajištěné pohledávky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5755/2015).

11.       Ze zástavního práva vzniká zástavnímu dlužníku povinnost uspokojit (z výtěžku zpeněžení zástavy) zástavního věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem), a to – jak vyplývá z jeho subsidiarity a akcesority – v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku zpeněžení zástavy), tak i od „osobního“ dlužníka. Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku, tj. z výtěžku zpeněžení zástavy (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, který byl uveřejněn pod č. 16 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).

 

12.       Smrtí zástavního dlužníka (fyzické osoby) právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká. Ten, kdo nabyl (jako dědic) zástavu, tedy vystupuje na místě zůstavitele rovněž jako tzv. náhradní dlužník, působí vůči němu zástavní právo a má postavení zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví jinak ve vztahu ke státu, který nabyl zástavu na základě tzv. odúmrti, má stát v tomto směru stejné postavení jako zůstavitelův dědic, působí vůči němu zástavní právo, které tížilo zůstavitele, a stát má postavení zástavního dlužníka (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5755/2015).

13.       Vzhledem k tomu, že v projednávané věci bylo řízení o soudním prodeji zástavy zahájeno návrhem podaným u soudu po 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).

14.       Podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s. je účastníkem řízení také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje.

Podle ustanovení § 354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.

Podle ustanovení § 355 z. ř. s. účastníky řízení o soudním prodeji zástavy jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník.

Podle ustanovení § 358 z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem; rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy je vykonatelné dnem, kterým nabylo právní moci.

15.       Účastenství v řízení o soudním prodeji zástavy se zakládá podle ustanovení § 6 odst. 2 z. ř. s., neboť řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh (§ 354 z. ř. s.) a zákon označuje za účastníky tohoto řízení zástavního věřitele a zástavního dlužníka (§ 355 z. ř. s.). Zástavním věřitelem se jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy rozumí ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy (návrh na nařízení prodeje zástavy) a kdo v něm o sobě tvrdí, že má pohledávku, která je zajištěna zástavním právem váznoucím na zástavě, jejíž soudní prodej navrhuje. Zástavním dlužníkem je jako účastník řízení o soudním prodeji zástavy ten, kdo je vlastníkem k prodeji navržené zástavy. Zatímco vymezení zástavního věřitele jako účastníka tohoto řízení se zakládá čistě procesním způsobem, účastenství zástavního dlužníka odráží hmotné právo ve vymezení nositelů zástavního práva a směřuje k tomu, aby bylo doloženo, kdo je (skutečným) vlastníkem zástavy, a aby za účelem uspokojení zajištěné pohledávky byl použit výtěžek zpeněžení zástavy jen tehdy, byl-li nařízen a proveden soudní prodej zástavy vůči tomu, jehož vlastnictví zástavy bylo prokázáno nebo alespoň doloženo (k tomu srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 94 odst. 1 a 2 a § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21Cdo 623/2007, které bylo uveřejněno pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).

16.       I když je zástavní věřitel povinen označit v návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy zástavního dlužníka, soud s ním jedná jako s účastníkem řízení jen do té doby, dokud nevyjde za řízení najevo, že vlastnictví k prodeji navržené zástavy svědčí někomu jinému. Zjistí-li soud, že vlastníkem zástavy je ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v návrhu na zahájení řízení označen jako zástavní dlužník, není to důvodem k zamítnutí návrhu nebo, došlo-li ke změně ve vlastnictví zástavy teprve po zahájení řízení, k procesnímu nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř.; soud začne jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno nebo jinak doloženo, že je vlastníkem zástavy. O tom, zda se někdo jiný stal účastníkem řízení o soudním prodeji zástavy jako zástavní dlužník nebo že jím přestal být, soud nevydává zvláštní rozhodnutí; jeho závěr o osobě zástavního dlužníka jako účastníka řízení o soudním prodeji zástavy se projeví v tom, že soud s určitou osobou jedná jako s účastníkem řízení (zástavním dlužníkem) nebo že s ní přestane jednat, jakmile vyjde najevo, že bylo prokázáno nebo jinak doloženo vlastnictví k zástavě u jiné osoby. S otázkou, u koho bylo vlastnictví k zástavě prokázáno nebo jinak doloženo, se soud vždy vypořádá v odůvodnění usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy, popřípadě též jiného usnesení, kterým se řízení o soudním prodeji zástavy končí (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 94 odst. 1 a 2 a § 200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 623/2007).

17.       Vyjde-li v řízení o soudním prodeji zástavy najevo, že navrhovatel v návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy označil jako zástavního dlužníka fyzickou osobu, která zemřela před zahájením řízení, a která proto nemá způsobilost být účastníkem řízení, není to důvodem k zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (jako je tomu ve sporných řízeních, v nichž se vymezení účastníků řízení zakládá čistě procesním způsobem), ani k  postupu podle ustanovení § 7 z. ř. s., které soudu ukládá, aby usnesením ukončil účast v řízení toho, kdo se řízení účastní a o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, a aby přibral do řízení jako účastníka toho, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, neúčastní-li se řízení od jeho zahájení (jako je tomu ve věcech, ve kterých je účastenství založeno podle ustanovení § 6 odst. 1 z. ř. s.); vzhledem k tomu, že zástavní věřitel a zástavní dlužník, které zákon označuje za účastníky řízení o soudním prodeji zástavy, jsou účastníky tohoto řízení již od okamžiku zahájení řízení (a to bez ohledu na to, koho navrhovatel v návrhu na zahájení řízení jako zástavního dlužníka označil), je třeba, aby soud zjistil, kdo se namísto fyzické osoby označené v návrhu na zahájení řízení stal zástavním dlužníkem, a aby s tímto (novým) zástavním dlužníkem jako s účastníkem řízení bez dalšího začal jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí.

18.       Z uvedeného vztaženo na projednávanou věc, v níž zástavní věřitel (jako navrhovatel) v návrhu na zahájení řízení o soudním prodeji zástavy označil jako zástavní dlužnici Ing. J. P., Ph.D., která podle zjištění soudů zemřela (dne 18. 5. 2015) před zahájením řízení, vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, jenž (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že bylo-li řízení zahájeno vůči fyzické osobě, která v době jeho zahájení „neměla způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. a contrario“, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení týkající se jeho účastníků, pro který je nutno řízení zastavit postupem podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. a § 1 odst. 2 z. ř. s., není správný. Vyšlo-li v řízení najevo, že Ing. J. P., Ph.D., která byla v návrhu na zahájení řízení označena jako zástavní dlužnice, zemřela před podáním návrhu na zahájení řízení, není to důvodem k zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.; soud měl za těchto okolností zjistit, kdo se namísto Ing. J. P., Ph.D., stal vlastníkem zástavy (kdo nabyl zástavu jako dědic), popřípadě – probíhalo-li řízení o pozůstalosti po zemřelé Ing. J. P., Ph.D., – řízení o soudním prodeji zástavy přerušit do skončení řízení o pozůstalosti, a poté bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí) jednat jako s účastníkem řízení s tou (jinou) osobou, o níž bylo prokázáno, nebo jinak doloženo, že se stala namísto Ing. J. P., Ph.D., vlastníkem zástavy.

19.       Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a současně i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 3. 2016, č. j. 24 C 209/2015-42, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)


twitter.com/Nejvyssisoud 


Databáze soudních rozhodnutí - http://www.judikatury.cz/


Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

03.01.2018 21:21

K povinnosti soudu reagovat na argumentaci účastníka

K povinnosti soudu reagovat na argumentaci účastníka obsahující též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu   § 157 odst. 2 o. s. ř. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod        Jde o pochybení, jestliže se odvolací soud v odůvodnění (písemného...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Autorovy knihy