Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS květen 2017)

02.05.2017 21:21

      

Poř. č. 1

 

Dohodu o prorogaci podle § 89a o. s. ř. mohou podnikatelé ve vztahu vyplývajícím z jejich podnikatelské činnosti uzavřít i odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách označených ve smlouvě uzavřené v písemné formě za podmínky, že obchodní podmínky byly stranám známy nebo k návrhu přiloženy.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015)

 

1.       Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2013, č. j. 17 Co 376/2013-123, potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 12. 8. 2013, č. j. 214 C 6/2013-102, kterým okresní soud výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem II. rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena okresnímu soudu.

2.  Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky nebyla platně sjednána dohoda o prorogaci ve smyslu § 89a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť tato dohoda nebyla uzavřena písemně. Právní závěr učinil na základě zjištění, že žalobkyně s žalobou předložila soudu kopie listinných důkazů, a to mimo jiné kupních smluv – objednávek a Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“), kdy podle znění v kupní smlouvě si účastníci dohodli místní příslušnost Okresního soudu v Benešově, bude-li dána věcná příslušnost okresního soudu, a Krajského soudu v Praze, bude-li dána věcná příslušnost krajského soudu, avšak s odkazem na čl. VIII., bod 3 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“), umístěných na www.papirnet.cz. Jednotlivé kupní smlouvy pak obsahovaly razítko a podpis nebo jen podpis, kterým přebírající stvrzuje, že se seznámil a souhlasí se Všeobecnými obchodními podmínkami dodavatele umístěnými na www.papirnet.cz. Za rozhodující odvolací soud vzal skutečnost, že VOP nebyly ke smlouvě připojeny a že internetová stránka obsahující tyto VOP nesplňovala požadavky na trvanlivost informací na nich publikovaných. Odvolací soud s odkazem na evropskou judikaturu ohledně „stálého komunikačního prostředku“ (rozsudek ESD ve věci C-49/11 ze dne 5. 7. 2012 a ve věci E-4/09 ze dne 27. 10. 2010) konstatoval, že pokud má být internetová stránka označena za „trvanlivé medium“, musí být zákazníkovi umožněna reprodukce uložených informací v nezměněném stavu, musí být uložena tak, aby ji prodávající nemohl jednostranně změnit a je nepodstatné, zda zákazník výslovně souhlasil s poskytnutím informací přes internet. Připustil, že uvedená judikatura neřeší otázku prorogace v obchodních vztazích, ale přesto dovodil, že dohodu, kterou předpokládá § 89a o. s. ř. nelze nahradit podpisem na kupní smlouvě – objednávce, která obsahuje odkaz na VOP, které nejsou nedílnou součástí kupní smlouvy, a přebírající nemá ve chvíli podpisu možnost se s nimi seznámit, a kdy internetová stránka obsahující VOP nesplňovala požadavky na trvanlivost informací na nich publikovaných. Pro úplnost odvolací soud dodal, že je sporné, zda zaměstnanci žalované, pověření ve smyslu § 15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) k přebírání zboží, byli vůbec oprávněni zavazovat žalovanou ohledně místní příslušnosti soudu.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 691/04) ohledně možnosti určit v souladu s § 273 obch. zák. část obsahu smlouvy odkazem na VOP zveřejněné na internetu a učinit prorogační doložku součástí obchodních podmínek a zároveň vymezila přípustnost tím, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to na otázce možnosti archivace informací, konkrétně obchodních podmínek zveřejněných na internetu a požadavků na archivaci kladených s ohledem na možnost budoucího použití archivovaných informací jako důkazního prostředku, a to v souvislostí s řešením platnosti dohody o prorogaci odkazem na VOP v kupní smlouvě uveřejněných na internetu, pokud jedna ze smluvních stran – podnikatel – možnosti archivace nevyužije. Za další otázku neřešenou považuje přípustnost aplikace ustanovení upravujících vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem v části poskytující zvýšenou ochranu spotřebiteli, na vztah mezi dvěma podnikateli, pokud si tuto zvýšenou ochranu podnikatelé mezi sebou nesjednali. Podle dovolatelky je právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody o prorogaci nesprávný, jestliže žalovaná v jednotlivých kupních smlouvách potvrdila, že se seznámila s obchodními podmínkami a souhlasí s nimi, čímž se tyto podmínky obsahující i dohodu o prorogaci podle § 89a o. s. ř. staly ve smyslu § 273 obch. zák. součástí každé kupní smlouvy. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud učinil nesprávný závěr, pokud dovodil, že dohodu, kterou předpokládá § 89a o. s. ř. nelze nahradit podpisem na kupní smlouvě – objednávce, která obsahuje odkaz na VOP, které nejsou podle odvolacího soudu součástí kupní smlouvy, když internetová stránka obsahující tyto podmínky nesplňovala podle odvolacího soudu požadavky na trvanlivost informací na nich publikovaných. Skutečnost, že žalovaná se s VOP seznámila a souhlasí s nimi, což stvrdila podpisem na konkrétních kupních smlouvách, podle dovolatelky znamená, že VOP jsou v souladu s § 273 obch. zák. pro smluvní strany závazné, stejně jako v ní obsažená dohoda o místí příslušnosti soudu. Dovolatelka má rovněž za to, že evropská judikatura, na níž odvolací soud odkazuje a poskytující zvýšenou ochranu spotřebiteli, nemůže být aplikována na vztah mezi podnikateli, jako je to v dané věci, a nelze ani směšovat odlišné pojmy jako je „trvanlivé médium“ a „stálý komunikační prostředek“, kdy tento pojem se vztahuje ke způsobu uzavírání smluv na dálku, zatímco „trvalé médium“ je nástroj, který umožňuje zákazníkovi ukládat informace způsobem vhodným pro jejich pozdější využití, přičemž takovým nástrojem je i internetová stránka se zveřejněnými podmínkami. Žalovaná měla možnost si VOP vztahující se k tomu kterému obchodnímu vztahu zachytit uložením přímo webové stránky v daném čase uveřejněné nebo jejich vytištěním. Dovolatelka má tedy za to, že jí položená dosud neřešená otázka možnosti archivace informací zveřejněných na internetu, jako důkazního prostředku, v právním vztahu mezi podnikateli, by měla být vyřešena tak, že pokud jedna ze smluvních stran, v právním vztahu mezi podnikateli, možnosti archivace informací zveřejněných na internetu nevyužije, není možno tuto skutečnost klást k tíži druhého podnikatele, jako druhé smluvní strany. Dovolatelka dodala, že pokud by nebyla připuštěna možnost zveřejnění obchodních podmínek smluvních stran na webových stránkách jednotlivých subjektů a činit je takovým způsobem součástí smluvního vztahu, znamenalo by to fakticky nemožnost obchodovat prostřednictvím internetu, což by nevyhnutelně muselo vést k zániku internetových obchodů. Nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 691/04, který odvolací soud uvedl na podporu svého rozhodnutí, naopak dává za pravdu žalobkyni, když připustil možnost určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, tak umístěním prorogační doložky do obchodních podmínek, a konstatoval-li, že obecné soudy v posuzované obdobné věci interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 89a o. s. ř. natolik formalistickým a restriktivním způsobem, že zcela vyloučily možnost naplnění dohody smluvních stran o prorogaci. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze změnil tak, že místní příslušnost Okresního soudu v Benešově se nevyslovuje a Okresnímu soudu v Teplicích se věc nepostupuje.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

5. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, zda podnikatelé v právním vztahu při podnikatelské činnosti uzavřely ve smyslu § 89a o. s. ř. platně dohodu o místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, tzv. dohodu o prorogaci, jestliže v písemně uzavřené smlouvě potvrdili, že se s obchodními podmínkami umístěnými na označených webových stránkách seznámili a souhlasí s jejich obsahem. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení.

6. Při řešení uvedené právní otázky je třeba vyjít z ustanovení § 89a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož se účastníci řízení v obchodní věci mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.

7. V dané věci je vztah mezi účastníky vztahem mezi podnikateli, kteří uzavřeli kupní smlouvy při podnikatelské činnosti. Písemné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou obsahují prohlášení kupující (žalované), že se seznámila se „Všeobecnými“ obchodními podmínkami prodávající (žalobkyně) umístěnými na www.papirnet.cz a souhlasí s nimi.

8. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že článek VIII. bod 3 VOP obsahuje ujednání stran, že veškeré spory vzešlé ze vzájemných vztahů, zejména pak z kupní smlouvy, budou předloženy k rozhodnutí Okresnímu soudu v Benešově, bude-li dána věcná příslušnost okresního soudu, a Krajskému soudu v Praze, bude-li dána věcná příslušnost krajského soudu.

9. Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. 

10. Při splnění podmínek § 273 odst. 1 obch. zák. se obchodní podmínky stávají součástí smlouvy, v daném případě součástí písemných kupních smluv uzavřených mezi stranami. Za takového stavu pak nelze než dovodit, že byla naplněna podmínka § 89a o. s. ř.

11. Protože však v daném případě nejde o všeobecné podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, musí být splněna podmínka, že obchodní podmínky byly stranám známé nebo k návrhu přiložené. Tato podmínka je splněna, neboť žalovaná ve smlouvách prohlásila, že se s obchodními podmínkami seznámila a souhlasí s nimi.

12. Další podmínka, kterou vyžadoval odvolací soud, a to trvanlivost informací publikovaných na internetových stránkách, oporu v zákoně nemá. Odvolací soud v této souvislosti argumentuje pojmem trvanlivé médium. Argumentace odvolacího soudu se však týká vztahů ze spotřebitelských smluv, nikoliv smluvního vztahu mezi podnikateli. Odkaz odvolacího soudu na evropskou judikaturu, která se týká spotřebitelských smluv, kdy je dána povinnost poskytnout obchodní podmínky ve formě zaručující archivaci a reprodukci, není případný.

13. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že dohodu, kterou předpokládá § 89a o. s. ř. nelze nahradit podpisem na kupní smlouvě – objednávce, která obsahuje odkaz na všeobecné obchodní podmínky uveřejněné na označených webových stránkách. Dohodu o prorogaci podle § 89a o. s. ř. mohou podnikatelé ve vztahu vyplývajícím z jejich podnikatelské činnosti uzavřít i odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách označených ve smlouvě uzavřené v písemné formě za podmínky, že obchodní podmínky byly stranám známé nebo k návrhu přiložené. Na žalobkyni ale samozřejmě leží důkazní břemeno, aby prokázala obsah obchodních podmínek umístěných na webových stránkách www.papirnet.cz k datům uzavřených smluv.

14. S ohledem na nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že internetová webová stránka neumožnila podnikatelskému subjektu uložení zveřejněných informací v nezměněném stavu a závěr, že je nepodstatné výslovné prohlášení subjektu, že se s těmito informacemi na označených webových stránkách seznámil a souhlasí s nimi, odvolací soud již nezkoumal, stejně jako soud prvního stupně, zda osoby, které podepsaly za žalovanou (jako kupující) kupní smlouvu, byly zmocněny - pověřeny za žalovanou zavázat ji ohledně místní příslušnosti soudu vyjádřeným souhlasem se všeobecnými obchodními podmínkami. V dalším řízení se proto bude muset soud touto otázkou zabývat.

15. S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné a důvodné pro nesprávné právní posouzení otázky neplatnosti dohody o místní příslušnosti podle § 89a o. s. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil; jelikož důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

  

Poř. č. 2

 

Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností).

Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014)

 

1.       Žalobou podanou 2. 8. 2011 se žalobce Auto B., spol. s r. o. (coby dlužník v konkursu) domáhal vůči žalovanému I., v. o. s. toho, aby do majetkové podstaty žalobce zaplatil částku 6,5 miliónu Kč, jako náhradu škody, kterou mu měl žalovaný způsobit jako insolvenční správce jeho majetkové podstaty tím, že v insolvenčním řízení zpeněžil (kupní smlouvou ze dne 19. 4. 2010) pod cenou (za 8 miliónů Kč) majetek ve vlastnictví žalobce, konkrétně označenou provozovnu v K. (dále jen „provozovna“), přičemž nabyvatel provozovny ji s krátkým časovým odstupem následně prodal (kupní smlouvou z 5. 11. 2010) za 14,5 miliónu Kč.

2. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2012, č. j. 38 ICm 2164/2011-56, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu zamítl (za účasti Generali Pojišťovny a. s. jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného) [bod I. výroku].             

3. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 7. 5. 2009, č. j. KSPH 37 INS 1460/2009-A-23, zjistil insolvenční soud úpadek žalobce a usnesením ze dne 10. 11. 2009 (správně jde o usnesení ze dne 9. 11. 2009, zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 10. 11. 2009), č. j. KSPH 37 INS 1460/2009-B-98, které nabylo právní moci dne 2. 2. 2010, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek žalobce.

[2] Žalovaný je insolvenčním správcem dlužníka, na kterého přešlo prohlášením konkursu právo nakládat s majetkem dlužníka. 

[3] Zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů A. I. LIMITED (dále jen „věřitel A“) a Q. I. LLC (dále jen „věřitel Q“) byly zajištěny zástavním právem váznoucím na majetku dlužníka (na provozovně).

[4] Zajištění věřitelé (věřitel A a věřitel Q) udělili žalovanému dne 29. 1. 2010 společný pokyn k prodeji provozovny. Následně žalovaný započal s prodejem provozovny a oznámení o zahájení výběrového řízení bylo zveřejněno i v insolvenčním rejstříku.

[5] Po ukončení výběrového řízení udělili věřitel A a věřitel Q insolvenčnímu správci dne 29. 3. 2010 závazný pokyn k prodeji provozovny společnosti R. S., s. r. o. (dále jen „společnost R“) za částku 8 miliónů Kč, která byla nejvyšší nabídkou.

[6] Žalovaný (jako prodávající) prodal společnosti R (jako kupující) provozovnu kupní smlouvou ze dne 19. 4. 2010 (dále jen „kupní smlouva“) za částku 8 miliónů Kč.

[7] Insolvenční soud souhlasil s uzavřením kupní smlouvy dne 29. 4. 2010 (správně 1. 6. 2010, B-172).

[8] Společnost R (jako prodávající) prodala společnosti G. R., s. r. o. (jako kupující) provozovnu kupní smlouvou ze dne 5. 11. 2010 za částku 14,5 miliónu Kč.

4. Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 5 písm. b), § 36 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) -  následujícím závěrům:

[1] Žalovaný neporušil při výkonu funkce insolvenčního správce žádná ustanovení insolvenčního zákona. Při prodeji provozovny (totiž) postupoval podle § 36 insolvenčního zákona svědomitě a s odbornou péčí.

[2] Žalovaný se podle § 293 insolvenčního zákona řídil pokyny zajištěných věřitelů při zpeněžování  části majetkové podstaty a podle jejich pokynů uskutečnil prodej provozovny. Námitka, že tím poškodil nezajištěné věřitele a že nepostupoval v souladu s § 5 písm. b) insolvenčního zákona, není důvodná, neboť zajištění a nezajištění věřitelé nejsou ve stejném nebo obdobném postavení. Pouze zajištění věřitelé mají právo udělit insolvenčnímu správci souhlas ohledně prodeje nebo nakládání se zajištěným majetkem; těmito pokyny je insolvenční správce také vázán a nemá důvod je odmítnout.

[3] Žalovaný prováděl správu a zpeněžení provozovny s odbornou péčí a podle pokynů zajištěných věřitelů a insolvenčního soudu. V souladu s § 298 insolvenčního zákona pak následně vydal výtěžek zpeněžení zajištěným věřitelům.

[4] Rozdíl mezi kupní cenou podle kupní smlouvy z 19. 4. 2010 a kupní cenou podle kupní smlouvy z 5. 11. 2010 nelze považovat za škodu; rozdíl cen je odrazem odlišné makroekonomické situace na trhu s nemovitostmi a vývoje cen v časovém období.

[5] Žalovaný splnil všechny povinnosti insolvenčního správce, takže nedošlo k poškození žádných věřitelů (lhostejno, zda zajištěných nebo nezajištěných).

[6] Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním správcem v souvislosti s výkonem jeho funkce je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon funkce insolvenčního správce, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Není-li dán, byť pouze jediný z předpokladů odpovědnosti, nemůže být žaloba úspěšná. Závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem funkce insolvenčního správce a vznikem škody lze učinit jen tehdy, kdyby se věřitelé mohli domoci (nebýt pochybení insolvenčního správce) vyššího uspokojení, tedy jen kdyby toto právo skutečně existovalo. Proto insolvenční soud zkoumal, zda v daném případě došlo postupem insolvenčního správce k poškození práv věřitelů.

[7] Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní  úkon, či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001 (rozsudek je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

[8] Ve výkonu funkce insolvenčního správce neshledal insolvenční soud (jak uvedeno výše) žádné pochybení. Stejně tak nebyla prokázána škoda; tu nelze odvozovat od následného prodeje provozovny dalšímu zájemci. Škodu by bylo možno uplatňovat, pouze kdyby se v rámci insolvenčního řízení našli zájemci, kteří by ve výběrovém řízení za dodržení všech jeho podmínek nabídli vyšší cenu a insolvenční správce by to nechal bez odezvy. O tento případ však nejde, když provozovna byla prodána zájemci s nejvyšší nabídkou, což žalobce nevyvrátil a ani nikdy netvrdil. Nejsou tedy splněny zákonné podmínky pro vznik škody a žaloba není důvodná.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 38 ICm 2164/2011, 103 VSPH 28/2013-88 (KSPH 37 INS 1460/2009), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé (první výrok).

6. Odvolací soud vyšel dále z toho, že insolvenční soud šetřil stížnost společnosti Š. A., a. s. (dále jen „společnost Š“) na postup žalovaného při zpeněžování provozovny, přičemž uzavřel, že žalovaný postupoval v souladu se svými povinnostmi insolvenčního správce. Věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení zajištěné pohledávky ve výši 18 946 591,82 Kč a 2 899 838,78 Kč (celkem 21 846 429,50 Kč). Pro účely insolvenčního řízení (respektive případné reorganizace) byla provozovna oceněna na částku 16 miliónů Kč. V situaci, kdy ani při zpeněžení za tuto částku by z výtěžku zpeněžení nemohly být uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů, nebyl důvod odmítnout pokyny zajištěných věřitelů.

7. Po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí pak odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona a § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) - dospěl k následujícím závěrům:

[1] Ustanovení § 293 insolvenčního zákona zdůrazňuje právo zajištěného věřitele ovlivnit rozsah uspokojení jeho zajištěné pohledávky. Zajištěný věřitel může dávat insolvenčnímu správci pokyny směřující ke zpeněžení (§ 286 insolvenčního zákona). Toto oprávnění navazuje na § 230 odst. 2 insolvenčního zákona umožňující zajištěnému věřiteli vydávat insolvenčnímu správci závazné pokyny směřující ke správě předmětu zajištění. Tato ustanovení tvoří logický celek vyjímající správu a zpeněžování předmětu zajištění z obecné úpravy insolvenčního zákona. Základním principem je přenesení rozhodovací pravomoci ve věci volby způsobu prodeje na zajištěné věřitele. Při postupu podle § 293 insolvenčního zákona nebude při prodeji použit § 286 odst. 2 insolvenčního zákona a § 289 odst. 1 věta první insolvenčního zákona (o způsobu prodeje nebude rozhodovat věřitelský orgán a insolvenční soud).

[2] Pokyny zajištěného věřitele může insolvenční správce odmítnout pouze tehdy, předpokládá-li důvodně na základě vlastních informací možnost zpeněžit předmět zajištění výhodněji, než postupem stanoveným pokynem zajištěného věřitele nebo společným pokynem zajištěných věřitelů. Toto oprávnění souvisí s ochranou práv dlužníka, který je oprávněn očekávat od insolvenčního správce rozhodnutí maximalizující výtěžek zpeněžení majetkové podstaty a tím případné snížení jeho zůstatkové výše dluhu. Pokyny zajištěného věřitele však nemohou nahradit souhlas soudu.

[3] V projednávané věci se žalovaný řídil při zpeněžování provozovny společným pokynem zajištěných věřitelů, aby tak učinil ve výběrovém řízení, v němž kritériem pro výběr nabídky byla nabídnutá cena, oznámil zahájení výběrového řízení a poté, co obdržel nejvyšší nabídku (8 miliónů Kč) uzavřel se souhlasem zajištěných věřitelů kupní smlouvu.

[4] Zajištění věřitelé udělili souhlas s uzavřenou kupní smlouvou (ve znění dodatku z 20. 4. 2010), podáními z 27. 5. 2010, respektive 28. 5. 2010 a insolvenční soud 1. 6. 2010.

[5] Pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu je rozhodné porušení zákonné povinnosti nebo povinnosti uložené rozhodnutím soudu jakož i to, že žalovaný nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí. V procesu zpeněžování zajištěného majetku podle pokynu zajištěných věřitelů má insolvenční správce řadu povinností. První z nich představuje jeho právo a zároveň povinnost odmítnout pokyn zajištěných věřitelů a předložit jej k přezkoumání soudu v rámci jeho dohlédací činnosti.

[6] V projednávané věci přicházely v úvahu (ve smyslu § 286 insolvenčního zákona) i jiné způsoby zpeněžení provozovny (veřejnou dražbou nebo prodejem podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí). Oba tyto způsoby zpeněžení by si vyžádaly vyšší náklady s nejistým výsledkem co do možnosti zpeněžit provozovnu za vyšší cenu.

[7] V situaci, kdy pohledávky zajištěných věřitelů by nebyly zcela uspokojeny z výtěžku zpeněžení provozovny ani kdyby se podařilo zpeněžit provozovnu za odhadní cenu 16 miliónů Kč, a kdy zvoleným způsobem zpeněžení by mohli být poškozeni pouze zajištění věřitelé, dovodil odvolací soud, že insolvenční správce neměl žádný důvod odmítnout pokyny zajištěných věřitelů.

[8] Proces zpeněžování provozovny pak probíhal podle ustanovení insolvenčního zákona [kupující byl vybrán na základě výběrového řízení podle pokynů zajištěných věřitelů, kteří vyslovili (stejně jako insolvenční soud) souhlas s kupní smlouvou uzavřenou se společností s nejvyšší nabídkou]. Odvolací soud tak nemá (shodně s insolvenčním soudem) za prokázané porušení zákonných povinností nebo povinností uložených rozhodnutím soudu žalovaným a nelze ani dovodit, že by žalovaný nepostupoval při zpeněžování provozovny s odbornou péčí.

[9] Žalobcovy námitky, že provozovna se nenacházela na zamořeném pozemku a že by ji bylo možné zpeněžit výhodněji, se zakládají na obecných tvrzeních a spekulacích, jež však nemají oporu ani v žalobcových konkrétních tvrzeních ani v důkazech k nim.

[10] Odvolací soud shrnuje, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil při zpeněžování provozovny své povinnosti a „postupoval“ (správně nepostupoval) s odbornou péčí a není tak naplněn základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona; proto nebylo třeba se zabývat ostatními předpoklady této odpovědnosti.

8. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatel cituje ustanovení § 37 insolvenčního zákona a odtud dovozuje, že insolvenční správce odpovídá za škodu i dlužníku (tedy jemu), vytýkaje soudům nižších stupňů, že tuto skutečnost při svém rozhodování žádným způsobem nezohlednily (braly v potaz pouze věřitele, přičemž dospěly k závěru, že ti nebyli poškozeni postupem insolvenčního správce).

10. Dovolatel přitom nesouhlasí ani s posledně označeným závěrem, maje za to, že zpeněžením provozovny za cenu výrazně nižší, než byla její skutečná hodnota, byli poškozeni jak věřitelé (a to nejen nezajištění věřitelé), tak dlužník. Z výtěžku zpeněžení provozovny totiž věřitelé budou uspokojeni v menší míře, než kdyby došlo ke zpeněžení za cenu skutečnou. Že „skutečná cena“ byla daleko vyšší, pak podle dovolatele prokazuje to, že velmi krátce poté (takže nemohlo dojít ke zhodnocení nemovitosti ani ke změně cen na realitním trhu) provozovnu nabyla (koupila) za „daleko vyšší“ cenu jiná osoba. Insolvenční správce pak měl o „skutečné ceně“ povědomí, jelikož provozovna byla v insolvenčním řízení oceněna znaleckým posudkem.

11. Dovolatel tedy míní, že žalovaný pochybil, jestliže přijal pokyny zajištěných věřitelů, které poškozovaly nejen ony věřitele, ale i ostatní účastníky insolvenčního řízení, včetně dovolatele. K tomu poukazuje na to, že možnost odchýlit se od pokynů zajištěných věřitelů dává insolvenčnímu správci ustanovení § 293 odst. 1 insolvenčního zákona (jež cituje). Skutečnost, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, byla podle dovolatele více než zřejmá a dovolatel je tak názoru, že spíše než výběrovým řízením, o jehož vedení má též pochybnosti, bylo na místě provést veřejnou dražbu, která je nejen transparentnější, ale jejíž provedení by jistě přineslo do majetkové podstaty vyšší výtěžek; navíc by byl osloven daleko širší okruh možných zájemců o koupi provozovny.

12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K tomu ve shodě se svými předchozími vyjádřeními opakuje, že postupoval v souladu s pokyny zajištěných věřitelů, jež neměl důvod odmítnout. Navíc dle § 289 odst. 2 insolvenčního zákona při prodeji mimo dražbu lze stanovit kupní cenu pod cenu odhadní. Insolvenční správce přitom přihlédne k nákladům, které by jinak bylo nutné vynaložit na správu zpeněžovaného majetku. Žalovaný proto tvrdí, že svým postupem při správě a zpeněžení provozovny neporušil žádnou povinnost uloženou mu právními předpisy a rozhodnutím insolvenčního soudu, včetně povinnosti postupovat při výkonu funkce insolvenčního správce svědomitě a s odbornou péčí. Dále zdůrazňuje, že žádná škoda nevznikla, když v době zpeněžování provozovny zde nebylo lepší nabídky, než kterou akceptoval. Na tom nemění nic ani to, že nabyvateli provozovny se později podařilo ji zpeněžit výhodněji.

13. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako bezdůvodné, maje rovněž napadené rozhodnutí za správné. K tomu ve shodě se svými předchozími vyjádřeními rovněž opakuje, že žalovaný postupoval v souladu s pokyny zajištěných věřitelů, jež neměl důvod odmítnout. Z žalobních tvrzení a z žalobcem předložených důkazů pak nelze dovodit porušení povinností žalovaným. Nesouhlasí ani s tvrzením o vzniku škody a její výši, uváděje, že nelze vycházet z toho, že za částku 16 miliónů Kč určenou jako obvyklá cena provozovny ve znaleckém posudku, by se provozovnu skutečně podařilo prodat. V žádném případě však dovolateli nemohla vzniknout škoda v jím tvrzené výši (6 500 000 Kč) počítané jako rozdíl mezi kupní cenou 14,5 miliónu Kč a 8 miliónů Kč. Vzhledem k výše řečenému pak nelze dovodit ani existenci příčinné souvislosti.

14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 

15. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka předpokladů odpovědnosti insolvenčního správce za škodu způsobenou při výkonu funkce).

16. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

17. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

19. Podle ustanovení § 37 insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od přijetí insolvenčního zákona) insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (odstavec 1). Podle odstavce 1 insolvenční správce odpovídá i za škodu nebo jinou újmu způsobenou osobami, kterých použil k plnění svých úkolů. To platí i pro zaměstnance dlužníka, působící v rozsahu své dosavadní činnosti, nebo pro jiné osoby ve smluvním vztahu s dlužníkem (odstavec 2). Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, která věřiteli s pohledávkou za majetkovou podstatou vznikla tím, že nemohla být uspokojena jeho pohledávka vzniklá na základě právního úkonu insolvenčního správce; této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že v době, kdy tento právní úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě jím vzniklé pohledávky za majetkovou podstatou (odstavec 3). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení (odstavec 4). 

20. Dle ustanovení § 293 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro věc rozhodném), jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. 

21. Podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120 (K § 36 a 37):

„V ustanovení § 37 je nově koncipována odpovědnost správce (na principu obdobném tomu, jakým odpovídají statutární orgány obchodních společností) za škody a jiné újmy způsobené porušením povinností správce. Zvláštní skutková podstata je věnována újmám vzniklým tím, že nemohla být uspokojena pohledávka za majetkovou podstatou (§ 37 odst. 3). V § 37 odst. 4 pak osnova formuluje subjektivní i objektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody proti insolvenčnímu správci, přičemž co do délky těchto lhůt si bere za vzor občanskoprávní úpravu“.

22. Již důvodová zpráva tedy vybízí ke srovnání odpovědnosti insolvenčního správce za škodu způsobenou při výkonu funkce s odpovědností statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu způsobenou při výkonu funkce, jež byla v rozhodné době (do 31. 12. 2013) upravena zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“), jako objektivní odpovědnost za škodu s možností liberace (srov. § 373 a násl. obch. zák., ve spojení s § 757 obch. zák.).

23. Přímo z dikce ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona se pak podává, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností) založenou na současném splnění následujících předpokladů:

[1] Porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce.

[2] Vznik škody.

[3] Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody.

24. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno.

25. Insolvenční správce se pak může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

26. Závěr, že jde o objektivní odpovědnost za škodu (nebo jinou újmu) podporuje i judikatura k výkladu obdobně formulovaných ustanovení v zákonech, jež se týkají výkonu funkce notářem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5080/2009), daňovým poradcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3186/2010) nebo dražebníkem (jde-li o odpovědnost podle § 63 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3084/2010].

27. Napadené rozhodnutí pak spočívá na závěru, že nebyl naplněn již první z uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu (takže odvolací soud nezkoumal existenci předpokladů dalších).

28. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

[1] Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být (jak rozpoznal i odvolací soud) naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že:

1/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo

2/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo

3/ insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.

[2] K povinnosti insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že insolvenční správce je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek.

[3] Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí  řádného hospodáře“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročníku 2015, pod č. 129, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).

[4] V mezích dovolacích námitek Nejvyšší soud nesdílí výtku dovolatele, že soudy nezohlednily, že insolvenční správce odpovídá za škodu i dlužníku (jemu). Z napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud bral uvedenou skutečnost v potaz, když provedl rozbor ustanovení § 293 insolvenčního zákona v rozhodném znění s přihlédnutím k ochraně práv dlužníka (srov. bod [2] reprodukce závěrů odvolacího soudu).

[5] S odvolacím soudem lze souhlasit především v tom, že pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení, jak jsou (v rozhodné době byly) obsaženy v ustanovení § 286 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenčním správcem, tedy:

1/ zpeněžení veřejnou dražbou podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1 písm. a/), nebo

2/ zpeněžení prodejem movitých věci a nemovitostí podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí (odstavec 1 písm. b/), anebo

3/ zpeněžení prodejem majetku mimo dražbu (odstavec 1 písm. c/),

sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.

[6] Přiléhavý je též úsudek odvolacího soudu, že v situaci, kdy částka, za kterou provozovna měla být a byla zpeněžena prodejem mimo dražbu, neodpovídala ani výši zajištěných pohledávek, nebyl důvod usuzovat na nepoctivý záměr věřitelů při udělení společného pokynu ke zpeněžení provozovny prodejem mimo dražbu, jakož i závěr, že insolvenční správce neměl (objektivní) důvod odmítnout takový pokyn. Nevyšly-li v řízení najevo žádné okolnosti, jež by prokazovaly nedostatky v postupu výběrového řízení, které vyústilo ve zpeněžení provozovny prodejem mimo dražbu, ani žádné konkrétní okolnosti (přičitatelné k tíži postupu insolvenčního správce), jež by právě ohledně provozovny měly vést k závěru, že zvolený způsob zpeněžení (prodejem mimo dražbu) byl pro majetkovou podstatu nevýhodný, pak jen to, že insolvenční správce nepřikročil ke zpeněžení provozovny veřejnou dražbou (respektive, že neoponoval pokynu zajištěných věřitelů ke zpeněžení prodejem mimo dražbu), nevede k závěru o porušení povinnosti postupovat s odbornou péčí.

[7] Závěr, že insolvenční správce nepostupoval při zpeněžení provozovny s odbornou péčí, neplyne ani z následného zjištění, že nabyvatel provozovny ji s relativně krátkým časovým odstupem dále zpeněžil za částku vyšší. Z takového následného zpeněžení úsudek, že správce nepostupoval při předchozím zpeněžení s odbornou péčí, bez dalšího odvodit nelze.

29. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

Poř. č. 3 

 

Právní skutečností, s níž právní předpisy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) podle § 107a o. s. ř. spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde a kterou je nutno soudu prokázat, je v případě postoupení pohledávky smlouva o postoupení pohledávky, není-li postoupení pohledávky oznámeno postupitelem dlužníkovi; je-li oznámeno, pak je jí toto oznámení.

Účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 se i po tomto datu řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.).

  

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015)

 

1.    Žalobkyně (právní předchůdkyně současné žalobkyně, M. & K. P., spol. s r. o.,) se domáhala na žalovaném zaplacení částky 659 401 Kč (spolu se zákonným úrokem z prodlení) z titulu nezaplacených faktur vystavených na základě smlouvy o dodávkách, odběru a následném prodeji periodického tisku a doplňkového zboží za dodávky žalobkyně uskutečněné žalovanému v průběhu roku 1994.

2. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č. j. 3 C 432/99-21, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 659 401 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 28 288 Kč (výrok pod bodem II). Tento rozsudek napadl žalovaný odvoláním, jež bylo soudem prvního stupně posouzeno jako včasně podané. K návrhu žalobkyně soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2012, č. j. 3 C 432/99-77, jež nabylo právní moci dne 5. 2. 2013, připustil, aby do řízení na místo žalobkyně vstoupila společnost G & C Partner, spol. s r. o., které původní žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným.

3. Dne 6. 11. 2014 žalobkyně G & C Partner, spol. s r. o., odvolacímu soudu navrhla, aby připustil vstup do řízení nové žalobkyně, společnosti M., spol. s r. o., Návrh odůvodnila smlouvou o postoupení pohledávky za žalovaným, uzavřenou dne 20. 1. 2014. Společnost M., spol. s r. o., se vstupem do řízení souhlasila podáním doručeným odvolacímu soudu dne 11. 11. 2014.

4. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2014, č. j. 27 Co 68/2014-137, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2015, č. j. 27 Co 68/2014-152, návrhu žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila společnost M., spol. s r. o., nevyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že smlouva o postoupení pohledávky nespecifikuje, které z žalobou uplatněných faktur žalobkyně postupuje, popřípadě v jaké jejich výši, proto je smlouva o postoupení pohledávky neplatná pro neurčitost.

5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž vyvrací závěr odvolacího soudu o neurčitosti postupované pohledávky, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž má být napadené rozhodnutí v rozporu. Dovolatelka uzavírá, že smlouva o postoupení pohledávky vymezuje postupovanou pohledávku jasně, určitě a srozumitelně, proto je smlouva platná a byly splněny všechny podmínky pro to, aby bylo návrhu žalobkyně podle § 107a o. s. ř. vyhověno.

6. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.

8. Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

10. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

11. Dovolání je tedy přípustné, neboť napadeným usnesením odvolací soud nepřipustil vstup společnosti M., spol. s r. o., do řízení na místo dosavadní žalobkyně.

12. Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

13. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Cdo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31/2004 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 29 Cdo 988/2007, usnesení soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1382/2010, platí, že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí.

14. Formální soudní přezkum je tak vymezen pouze na to, zda nastala právní skutečnost s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv a povinností, zda označená právní skutečnost je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv a povinností, o které v řízení jde, a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Soud naopak neřeší otázky, zda existuje právo, jež mělo být převedeno, respektive zda náleží původnímu věřiteli (žalobci) a skutečně podle platné postupní smlouvy přešlo na nového věřitele. Podle konstantní judikatury řeší soud tyto otázky až při meritorním rozhodnutí, neboť v opačném případě, tedy při zkoumání těchto otázek ve fázi rozhodování podle § 107a o. s. ř. by došlo k předjímání ve věci samé.

15. Platností smlouvy o postoupení pohledávky při zkoumání procesního nástupnictví se soud nezabývá, neboť se jedná o posouzení věci samé, k němuž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikované pod č. 31/2004  Sb. rozh. obč.).

16. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném pod č. 61/2010 Sb. rozh. obč., navíc dospěl k závěru, že oznámením o postoupení pohledávky, které je adresované dlužníku, postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe bere riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (či dokonce neexistence, např. pokud by šlo o nicotný právní úkon) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníkovi) s účinky i pro postupitele. V uvedeném rozhodnutí uzavřel, že „Oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá  s výjimkou případů uvedených v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“),eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení/ vůči postupníku ve sporu o náhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky....“

17. Dále velký senát zdůraznil, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, pro dlužníka je podstatné, zda postupovaný dluh existuje (a proto jsou mu zachovány námitky proti pohledávce, které mohl uplatnit v době postoupení - § 529 odst. 1 obč. zák.), ale není jeho věcí, kdo jej vymáhá; má splnit dluh podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

18. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, ve kterém uvedl, že účelem ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek na základě oznámení věřitele o postoupení pohledávky osobě  (postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, například proto, že smlouva o jejím postoupení nebyla platná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky je právní skutečnost, se kterou právo pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi.

19. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je tak oznámení postoupení postupitelem dlužníkovi; není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Tato úprava je stanovena na ochranu dlužníka, neboť jinak by byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

20. Při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. se tato skutečnost projeví v tom, že jakmile se žalovaný dlužník v řízení dozví o návrhu žalobce (postupitele) na procesní nástupnictví podle § 107a (§ 41 odst. 3 o. s. ř.), nezkoumá již soud platnost a dokonce ani existenci smlouvy o postoupení pohledávky. Je tomu tak v důsledku aplikace § 526 odst. 2 obč. zák., podle něhož oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.

21. Návrh na vstup účastníka musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadní žalobkyně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1242/2004; srov. shodně DRÁPAL, L. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 736.).

22. Z obsahu spisu vyplývá, že společnost G & C Partner, spol. s r. o., uzavřela se společností M., spol. s r. o., dne 20. 1. 2014 smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným. Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 10. 11. 2014 dosavadní žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby připustil vstup do řízení nové žalobkyně, společnosti M., spol. s r. o., jež se vstupem do řízení souhlasila. Veškeré formální podmínky pro vyhovění návrhu žalobkyně dle § 107a o. s. ř. tak byly splněny.

23. Je tedy nutno dále posoudit, zda se závěry dosavadní judikatury vztahují i na danou věc.

24. Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

25. V daném případě byla smlouva o dodávkách, odběru a následném prodeji periodického tisku a doplňkového zboží uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 11. 2. 1994, tedy před účinností o. z. Posouzení, zda v důsledku postoupení pohledávky z této smlouvy došlo ve smyslu § 107a o. s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv nebo povinností,  se řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v  obč. zák. K postoupení pohledávky sice došlo v lednu 2014, za účinnosti o. z., avšak jde o právo  vzniklé z právních poměrů (uzavřené smlouvy) z doby před účinností o. z. Došlo-li k oznámení postoupení pohledávky vzniklé za účinnosti obč. zák. postupitelem postupníkovi za účinnosti o. z., řídí se posouzení důsledků oznámení postoupení, jako právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva ve smyslu § 107a o. s. ř., obč. zák.

26. Z uvedeného vyplývá, že se v daném případě plně uplatní závěry shora citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť návrh žalobkyně, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost M., spol. s. r. o., v důsledku postoupení pohledávky, která je předmětem řízení, podle smlouvy ze dne 20. 1. 2014, byl žalovanému oznámen při jednání odvolacího soudu dne 13. 11. 2014. Za této situace nebyl žalovaný oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávky a tudíž ani soud neměl existenci a platnost této smlouvy posuzovat.

27. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č. j. 3 C 432/99-21, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 659 401 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 % z částek a za období, jež jsou ve výroku konkretizovány (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 28 288 Kč (výrok pod bodem II).

28. V předmětné smlouvě o postoupení pohledávek je v čl. I uvedeno, že „postupitel má za dlužníkem L. V., pohledávku ve výši 581 819,93 Kč, když původní výše pohledávky byla 659 401 Kč s příslušenstvím. Předmětná pohledávka vyplývá z obchodního vztahu a je osvědčena pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově č. j. 3 C 432/99-21 ze dne 13. 6. 2000. Na návrh postupitele byla usnesením Okresního soudu v Bruntále zahájena exekuce na majetek dlužníka, v rámci které bylo na předmětnou pohledávku postupitele částečně plněno.“ V čl. II smlouvy je dohodnuto, že postupitel postupuje postupníku pohledávky „specifikované v čl. I smlouvy a to ve výši 581 819,93 Kč, včetně veškerého příslušenství, práv a povinností.“

29. Dovolatelce lze přisvědčit, že v daném případě je zřejmé, které pohledávky jsou předmětem postoupení. Odvolací soud totiž přehlédl, že smlouvou byla postoupena pohledávka pouze ve výši 581 819,93 Kč, neboť na pohledávku postupitele bylo v rámci exekučního řízení částečně plněno.

30. Podle § 330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik závazků a poskytnuté plnění nestačí na splnění všech závazků, je splněn závazek určený při plnění dlužníkem. Neurčí-li dlužník, který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.

31. S ohledem na výše uvedené ustanovení nelze smlouvu o postoupení pohledávky považovat za neurčitou, neboť lze bez pochybností určit, které závazky byly (případně částečně) splněny.

32. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

 

Poř. č. 4 

 

Zaměstnancem, s jehož zvláště závažným porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pojí postižní právo pojistitele vůči zaměstnavateli, se rozumí jiný zaměstnanec než poškozený.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3790/2014)

 

1.    Žalobkyně se v souzené věci domáhala zaplacení částky 159 163 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 9. 2013 do zaplacení na základě tvrzení, že z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou při pracovním úrazu vyplatila zaměstnanci žalované M. M. pojistné plnění ve výši žalované částky, která představuje náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestné a ztížení společenského uplatnění, způsobené pracovním úrazem, k němuž došlo dne 14. 3. 2011. Vůči žalované pak uplatňuje postih, který odvozuje od zvlášť závažného porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci poškozeným zaměstnancem.

2. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 1. 2014, č. j. 36 C 322/2013-91, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako pojistitel vyplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou při pracovním úrazu poškozenému zaměstnanci žalované M. M. pojistné plnění ve výši 159 163 Kč. K pracovnímu úrazu došlo dne 14. 3. 2011 tak, že M. M. se při předvrtávání plastového rámu kompletovaného okna zlomil vrták a odlomená část mu poranila oko. M. M., jenž neměl při práci ochranné brýle, ačkoliv to bylo při této pracovní činnosti jeho povinností, nebyl řadovým dělníkem, nýbrž mistrem ve výrobě, jenž nejen že byl proškolen o předpisech o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (dále též jen „předpisy o BOZP“), ale jeho úkolem bylo dbát o to, aby pravidla bezpečnosti práce byla na pracovišti dodržována. Příslušný oblastní inspektorát práce nezjistil při následné kontrole na straně žalované žádné nedostatky při zajišťování bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Pracovní úraz byl způsoben výlučně zaviněným protiprávním jednáním poškozeného zaměstnance, tj. bez zapříčinění zaměstnavatele či jiného zaměstnance. Vzhledem k tomu žalobkyně na návrh žalované vyplatila poškozenému zaměstnanci odškodnění snížené o 30 %.

4. S právním posouzením věci soudem prvního stupně se však odvolací soud neztotožnil, neboť neshledal správným takový výklad § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška č. 125/1993 Sb.“), podle něhož regresní nárok nemá opodstatnění, bylo-li pojistné plnění spojeno se vznikem škody, která byla způsobena výlučně zaviněným porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany poškozeného pracovníka, a regresní nárok vzniká jen tehdy, pokud se takového jednání dopustí zaměstnavatel nebo jiný zaměstnanec zaměstnavatele (pojem „zaměstnanec“ je tedy vyložen jako „jiný než poškozený zaměstnanec“).

5. Odvolací soud dovodil, že takový výklad odporuje gramatickému, systematickému a logickému výkladu právního předpisu. Z hlediska jazykového uzavřel, že užitý pojem „zaměstnanec“ „míní“ jakéhokoliv zaměstnance, tedy i zaměstnance poškozeného; pokud by vyhláška uvažovala rozlišení, zvolila by jinou formulaci. S odkazem na pravidla logiky zdůraznil, že smysl a účel právní úpravy směřuje k posílení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, je proto v každém případě třeba zkoumat, zda zaměstnavatel splnil svou základní povinnost na tomto úseku, tj. povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci. V rámci systematického výkladu zdůraznil návaznost vykládaného ustanovení na úpravu obsaženou v § 365 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, s níž je podle jeho mínění toto ustanovení v souladu z hlediska obsahu, smyslu a účelu. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že shodný názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1003/2012 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz).

6. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu spatřuje v otázce hmotného práva, jež nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, totiž v otázce výkladu pojmu „zaměstnanec“ obsaženého v § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb.

7. Dovolatelka zdůrazňuje vazbu tohoto ustanovení na úpravu možnosti zaměstnavatele zprostit se odpovědnosti za pracovní úraz zcela nebo zčásti, obsaženou v § 367 zákoníku práce, a na celý obsah a smysl vyhlášky č. 125/1993 Sb. Prosazuje takový výklad § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., podle něhož pojem „zaměstnanec“ nelze ztotožňovat s poškozeným zaměstnancem. Shledává nelogickým, aby porušení povinností ze strany postiženého zaměstnance zakládalo krácení jeho odškodnění a stran plnění, které zaměstnanci náleží, bylo toto porušení povinností regresním důvodem vůči zaměstnavateli. Smysl regresní náhrady spatřuje v tom, že pojišťovna má nárok „uplatňovat vyplacené plnění“ na tom, kdo škodu způsobil, zejména porušením svých povinností; zaměstnavatel v tomto smyslu odpovídá za regres, pokud dopustil, aby v jeho provozu byly porušovány bezpečnostní předpisy, a to buď tím, že nejsou vytvořeny podmínky pro dodržování bezpečnostních předpisů, anebo pracovní úraz postiženému způsobí svým jednáním jiný zaměstnanec.  Vyjadřuje mínění, že v takových případech má regresní náhrada svůj smysl a logiku, a je přesvědčena, že nebylo-li ve věci prokázáno porušení předpisů ze strany zaměstnavatele ani ze strany jiného než postiženého zaměstnance, podmínky pro uplatnění regresu dány nejsou. Konečně pak dovolatelka argumentuje ve prospěch názoru, že v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1003/212 se Nejvyšší soud otázkou hmotného práva řešenou ve zde souzené věci nezabýval.

8. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí buď změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení  - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).

11. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Dovolání v souzené věci přípustné je, neboť otázka výkladu pojmu „zaměstnanec“ obsaženého v ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena nebyla.

14. Nejvyšší soud tuto otázku v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1003/2012 skutečně neřešil, neboť v tam souzené věci nebyla otevřena dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud se tu zabýval toliko výkladem pojmu „zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., a to na základě skutkového stavu, podle něhož poškozený zaměstnanec neměl na sobě v době úrazu předepsané ochranné pomůcky, přičemž zaměstnavateli se nepodařilo prokázat, že jej takovými prostředky vybavil. Z toho pak Nejvyšší soud dovodil, že zaměstnavatel nesplnil svou povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svého zaměstnance. Přes obecně volené formulace, vycházející z dikce právní úpravy a zahrnující vedle zaměstnavatele též zaměstnance, se tu proto Nejvyšší soud důsledky porušení předpisů poškozeným zaměstnancem ve vztahu k postižnímu právu pojistitele nezabýval, neřešil tedy – ani implicite – otázku, zda důvodem vzniku regresního nároku vůči zaměstnavateli může být porušení předpisů poškozeným zaměstnancem.     

15. Nejvyšší soud shledal dovolání též důvodným, neboť odvolací soud dovoláním vymezenou otázku hmotného práva neřešil správně. 

16. Podle § 365 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, účinného od 1. 1. 2007, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců se řídí odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání § 272 až 274 a ustanoveními této hlavy, § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb. a vyhlášky č. 487/2001 Sb.

Podle § 101 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.

Podle § 366 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odstavec 1). Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí (odstavec 4).

Podle § 367 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody (odstavec 1). Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody … (odstavec 2, první část věty první). Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, je povinen určit zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění (odstavec 3, část věty před středníkem).

Podle § 2 odst. 1 věty první vyhlášky č. 125/1993 Sb. zaměstnavatel má právo, aby za něj pojišťovna příslušná podle § 1 (dále jen "pojišťovna") nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce.

Podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. pojišťovna má vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo jeho zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.

17. Odvolací soud při výkladu ustanovení 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. nepostupoval důsledně a úvahy, jimiž se přitom řídil, jsou zatíženy chybou v logice, v jejímž důsledku je chybný též celkový výsledek interpretačního procesu.

18. Na samotné jazykové vyjádření obsažené v právním předpise (na jeho dikci) spoléhat nelze; prohřešky z pohledu pravidel legislativní techniky nejsou při tvorbě právních předpisů v poměrech České republiky vzácným jevem, zejména v rovině právních předpisů podzákonných. Nelze tudíž přikládat podstatný význam té skutečnosti, že ve vykládaném ustanovení byl užit obecný pojem „zaměstnanec“, pod který lze z formálního hlediska subsumovat též poškozeného, neboť i ten je zaměstnancem. Na čem konkrétně pak odvolací soud založil avizovaný výklad systematický, z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá a Nejvyšší soud sám ani v ustanoveních zákoníku práce upravujících odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem, ani v ustanoveních vyhlášky č. 125/1993 Sb. a v jejich uspořádání, nenalézá žádný argument, jenž by nasvědčoval výkladové variantě zahrnující pod pojem zaměstnanec též poškozeného. Jazykové vyjádření obsažené ve vyhlášce, hodnocené v kontextu, naopak (jak je specifikováno níže) přisvědčuje závěru právě opačnému.

19. Odvolací soud se ovšem nespolehl toliko na standardní výkladové metody a přistoupil též k výkladu teleologickému. Protože teleologický výklad má v poměrech souzené rozhodující význam, je namístě podotknout, že povinnost soudu neomezovat se při výkladu právních předpisů na jejich doslovné znění, nýbrž vykládat je též podle jejich smyslu a účelu (podle jejich teleologie), ve své judikatuře prosazuje Ústavní soud (srov. např. stanovisko jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. l/96, uveřejněné pod č. 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, plenární nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný tamtéž pod č. 13/1997, a nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod č. 163/1997 téže sbírky). Z těchto závěrů pak ve své rozhodovací praxi vychází též Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněného pod č. 84/2011 Sb. rozh. obč., a z poslední doby rozsudek ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015).

20. Odvolací soud správně dovodil, že smysl a účel právní úpravy obsažené § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. (ratio legis) směřuje k posílení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že toto ustanovení je zacíleno na zaměstnavatele. Tím však správnost jeho úvah končí.

21. Postižní právo pojišťovny zakotvené ve vykládaném ustanovení má charakter sankce (jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 607/99), která má skutečně stimulovat zaměstnavatele k dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, prostřednictvím postihu za jejich zvláště závažné porušení; zaměstnavatel nemůže hřešit na to, že je pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při pracovním úrazu pojištěn. Nese přitom důsledky jak toho, že porušil kvalifikovaným způsobem povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tak toho, že škodu poškozenému způsobili kvalifikovaným porušením takových předpisů jeho zaměstnanci (rozuměno při plnění pracovních úkolů zaměstnavatele). Není pak zřejmé, v jakém ohledu by mohl být tento účel naplněn, byl-li tím, kdo se dopustil porušení předpisů majícího za následek vznik škody, nikoliv zaměstnavatel, popřípadě jiní jeho zaměstnanci, nýbrž právě jen poškozený zaměstnanec. Pravidlo, podle něhož by měl být za zvláště závažné porušení předpisů poškozeným pracovníkem postižen zaměstnavatel, jenž se nedopustil žádného porušení, natož pak závažného, by postrádalo logiku.

22. Výkladová varianta zvolená odvolacím soudem je tedy v evidentním rozporu jak s účelem vykládaného ustanovení, tak s principem rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, s nímž se neslučuje takový způsob interpretace a aplikace práva, jenž by vedl k absurdním důsledkům (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněného pod č. 43/2000 Sb. rozh. obč., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006, uveřejněného tamtéž pod č. 58/2010).

23. Shora definovanému účelu § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. vyhovuje opačná výkladová varianta, podle níž je zaměstnavatel postižen pouze za takové zvláště závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci mající za následek poškození zaměstnance při pracovním úrazu, jehož se dopustil zaměstnavatel anebo jehož se dopustil jiný jeho zaměstnanec než ten, který byl poškozen. Důsledky toho, že škodu si porušením těchto předpisů způsobil sám poškozený zaměstnanec, nese - za splnění ostatních v § 367 zákoníku práce stanovených předpokladů – sám poškozený, neboť zaměstnavatel se v takovém případě odpovědnosti za škodu podle okolností zcela či zčásti zprostí a pojistiteli v příslušném rozsahu nevznikne povinnost poškozenému zaměstnanci plnit, neboť jeho povinnost k náhradě škody je omezena rozsahem, v jakém za škodu odpovídá zaměstnavatel.

24. Podpůrně lze dodat, že pro tuto variantu – oproti opačnému názoru odvolacího soudu – svědčí též výklad gramatický a logický, založený na posouzení obsahu zkoumaného pojmu v rámci kontextu celého právního předpisu. Vyhláška používá výrazu „zaměstnanec“ pro poškozeného zaměstnance jen v § 2 odst. 1 větě první, zjevně v souvislosti s tam zakotveným odkazem na rozsah, v jakém zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu podle zákoníku práce (též v § 190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, zrušeného ke dni 1. 1. 2007, byl již ve znění novely provedené zákonem č. 74/1994 Sb. a účinné od 1. 6. 1994 dřívější výraz „pracovník“ nahrazen pojmem „zaměstnanec“). V ostatních ustanoveních vyhlášky je poškozený zaměstnanec důsledně označován jako „poškozený“ [srov. § 1 odst. 2 písm. a) a b), § 5 odst. 2, § 7 odst. 1, § 8 písm. b) bod 4 a § 11]. Pojmu „zaměstnanec zaměstnavatele“ pak vyhláška užívá v takových souvislostech, kde je jeho vztažení též na poškozeného zaměstnance zjevně nelogické, totiž v § 8 písm. b) bod 3 (... že v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno trestní řízení proti zaměstnanci zaměstnavatele nebo třetí osobě …) a zejména též v § 10 odst. 1 písm. a), upravujícím jiné (obdobné) postižní právo pojistitele (způsobil-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec škodu úmyslně ……).   

25. Zaměstnancem, s jehož zvláště závažným porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pojí postižní právo pojistitele vůči zaměstnavateli, se tedy rozumí jiný zaměstnanec než ten, jemuž v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda.

26. Právní posouzení soudu prvního stupně, jenž dovodil, že porušení povinnosti samotným poškozeným postižní nárok pojistitele vůči zaměstnavateli nezakládá, je tedy správné a nesprávné je kasační rozhodnutí odvolacího soudu, založené na názoru opačném. Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil s účinností od 7. 5. 2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokáta žalobců za řízení před soudy nižších stupňů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sb. rozh. obč.).

 

Poř. č. 5

 

Je-li v řízení ve věcech péče o nezletilé dítě jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, označuje se názvem příslušné obce s uvedením sídla úřadu obce.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1288/2016)

 

1.      Návrhem podaným dne 4. 6. 2014 u Okresního soudu v Hodoníně se matka domáhala úpravy výchovy a výživy k nezletilé s tím, aby byla nezletilá svěřena do její péče a otci bylo s účinností od 1. 7. 2014 stanoveno přiměřené výživné. Matka dále podala dne 30. 9. 2014 návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá svěřena do její péče. Otec nezletilé ve svém vyjádření ze dne 18. 7. 2014 k návrhu matky požadoval vydání předběžného opatření, jímž by mu bylo umožněno stýkat se s nezletilou tři celé dny v týdnu. Námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Hodoníně s návrhem na postoupení věci Okresnímu soudu ve Vyškově, vznesl otec poprvé v návrhu podaném dne 26. 10. 2014 u Okresního soudu v Hodoníně.

2. V řízení o návrhu matky na úpravu výchovy a výživy nezletilé Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. 0 P 127/2014-44 jmenoval nezletilé opatrovníkem Městský úřad K.  K odvolání otce nezletilém, bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299. Odvolací soud neshledal odvolatelem namítané pochybení soudu prvního stupně při přidělení věci dle rozvrhu práce, když řízení v posuzované věci bylo zahájeno podáním matky doručeným soudu dne 4. 6. 2014, jímž byl založen spis 0P 127/2014 (o tomto návrhu je vedeno řízení 8P a Nc 350/2014); další návrhy, které v posuzované věci napadly na soud, byly ručně přiděleny do již založeného spisu a ostatní nápad (napadlý mimo probíhající neskončené řízení) byl v souladu s rozvrhem práce rozdělen rovnoměrně automatickým systémem ISAS. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku místní nepříslušnosti vznesenou otcem, neboť došel k závěru, že z hlediska zdraví a řádné péče o nezletilou bylo přestěhování matky s nezletilou do domu rodičů matky nejvhodnějším řešením, a proto je toto současné bydliště nezletilé rozhodující pro určení místní příslušnosti. Podle odvolacího soudu byly v posuzované věci splněny všechny podmínky pro jmenování kolizním opatrovníkem nezletilé Městský úřad K., který ve věci nepodal návrh na zahájení řízení (řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé bylo zahájeno návrhem matky), a který může vzhledem k bydlišti nezletilé nejlépe shromáždit veškeré podklady pro rozhodnutí ve věci.

3. V řízení o návrhu matky na vydání předběžného opatření Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 6. 10. 2014, č. j. 0 P 127/2014-28 jmenoval nezletilé Městský úřad K. jako kolizního opatrovníka a předběžným opatřením odevzdal nezletilou do péče a výchovy matky. Uvedené usnesení bylo Okresním soudem v Hodoníně doplněno usnesením ze dne 18. 11. 2014, č. j. 0 P 127/2014-160, jímž byla otci uložena povinnost zatímně přispívat na výživu nezletilé od 6. 10. 2014 do budoucna částkou ve výši 1 000 Kč měsíčně, k rukám matky, nejpozději do každého 15tého dne v měsíci předem. K odvolání otce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 349/2014-310 usnesení soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku o výživném jej změnil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem. Odvolací soud neshledal s odkazem na pravidla rozvrhu práce (stejně jako ve výše uvedeném usnesení ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299) pochybení soudu prvního stupně při přidělení věci a neztotožnil se ani s námitkou podjatosti vznesenou otcem, neboť z obsahu spisu nevyplývaly žádné skutečnosti vyvolávající pochybnosti o vztahu soudkyně soudu prvního stupně JUDr. R. B. k účastníkům řízení. Ze stejných důvodů, které uvedl ve výše uvedeném usnesení ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299, nepovažoval odvolací soud za důvodnou námitku otce o místní nepříslušnosti soudu prvního stupně a o nesplnění podmínek pro jmenování Městského úřadu K. kolizním opatrovníkem nezletilé.

4. V řízení o návrhu otce na vydání předběžného opatření Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 12. 11. 2014, č. j. 0 P 127/2014-M 130 jmenoval nezletilé opatrovníkem Městský úřad K., uložil otci oprávnění stýkat se s nezletilou každý pátek v sudém kalendářním týdnu v roce od 9:00 hodin do 18:00 hodin, uložil matce povinnost nezletilou ke styku ve stanoveném termínu a čase připravit a předat otci, a otci nezletilé uložil povinnost nezletilou od matky ve stanoveném termín převzít a po ukončení styku ji ve stanoveném termínu a čase matce vrátit. K odvolání otce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 392/2014-306 toto usnesení potvrdil. K namítanému pochybení soudu prvního stupně při přidělení věci dle rozvrhu práce, k námitce podjatosti soudkyně JUDr. R. B. a k námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně odvolací soud zopakoval právní závěry, k nimž došel ve výše uvedených usneseních (č. j. 38 Co 390/2014-299, č. j. 38 Co 349/2014-310). Podle odvolacího soudu byly v posuzovaném případě splněny všechny podmínky pro jmenování kolizním opatrovníkem nezletilé Městský úřad K., který má právní subjektivitu, a který může vzhledem k bydlišti nezletilé nejlépe shromáždit veškeré podklady pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud došel k závěru, že řízení o návrhu matky na vydání předběžného opatření nezakládá k posuzované věci (řízení o návrhu otce na vydání předběžního opatření) překážku litispendence, neboť z návrhu matky na vydání předběžného opatření nelze dovodit, že by matka navrhovala také úpravu styku nezletilé s otcem. 

5. Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 0 P 127/2014-M 132 zamítl námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Hodoníně vznesenou otcem. Podle soudu prvního stupně byla v posuzované věci pro určení místní příslušnosti určující skutečnost, že poslední bydliště rodičů a nezletilé bylo na adrese D. (obvod Okresního soudu v Hodoníně), neboť zde rodina na základě společného rozhodnutí otce a matky naposledy společně pobývala, přičemž pro posouzení místní příslušnosti nebylo rozhodující, jak dlouho na tomto místě rodina pobývala, ani že nezletilá bydlela se svými rodiči až do 18. 4. 2014 v O. (obvod Okresního soudu ve Vyškově). K odvolání otce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 393/2014-294 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval závěry, k nimž došel ve výše uvedených usneseních (č. j. 38 Co 390/2014-299, č. j. 38 Co 349/2014-310, 38 Co 392/2014-306), neboť ani v tomto případě se neztotožnil s námitkou odvolatele o pochybení soudu prvního stupně při přidělení věci dle rozvrhu práce a s námitkou o podjatosti soudkyně soudu prvního stupně JUDr. R. B. K určení místní příslušnosti vycházel odvolací soud z toho, že z důvodu řádné celodenní péče o dítě ve věku jednoho roku zvolila matka pro sebe a nezletilou jako bydliště rodinný dům svých rodičů v D., který z důvodu neshody s otcem upřednostnila před bydlením v bytě v B. Odvolací soud nevyhověl ani návrhu otce na postoupení věci Okresnímu soudu ve Vyškově, neboť rodina vzhledem k prodeji rodinného domu bydliště v obvodu tohoto soudu opustila.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299 podal otec dovolání. Dovolatel namítal, že podání Městského úřadu K. ze dne 6. 10. 2014 je návrhem na zahájení řízení o vydání předběžného opatření (vyhovuje požadavkům ustanovení § 42 občanského soudního řádu), a proto nemohl být Městský úřad K. v řízení ustanoven jako kolizní opatrovník nezletilé, neboť podle ustanovení § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, nemůže být opatrovníkem nezletilého ten orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na zahájení řízení. Podle dovolatele je výrok usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu o ustanovení opatrovníka nezletilé po materiální stránce nevykonatelný, neboť tímto byl jako opatrovník ustanoven neexistující subjekt, když právní subjektivitu (a z ní vyplývající procesní způsobilost) má pouze Město K. Dovolatel dále namítal, že rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně pro rok 2014, který byl v posuzované věci aplikován, neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení § 42 zákona o soudech a soudcích (zákonné požadavky na rozvrh práce), což vedlo k tomu, že v řízení bylo porušeno právo dovolatele na zákonného soudce (nesprávné obsazení soudu). Rozvrh práce soudu prvního stupně podle dovolatele v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti (požadavky vyplývající z práva na zákonného soudce) neobsahuje explicitní vyjádření způsobu přidělování věcí P a Nc do soudního oddělení 8 a 11 a popis matematických metod, které představují základ algoritmu přidělování věcí počítačovým systémem. Dovolatel označil rozvrh práce soudu prvního stupně za nesrozumitelný, nepředvídatelný a netransparentní, neboť neobsahuje pravidla, podle nichž dochází k lustraci všech nově napadených věcí za účelem výběru návrhů, které se týkají nezletilého, o jehož péči je již vedeno řízení; neobsahuje přehledné vyjádření využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek a není v něm stanoveno, čím je dáno pořadí k zápisu nových návrhů. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že pro určení obecného soudu nezletilého (pro určení místní příslušnosti) je rozhodující hledisko vhodnosti bydlení nezletilého, nýbrž rozhodujícím hlediskem je podle dovolatele, kde má nezletilý podle dohody rodičů, rozhodnutí soudu, nebo jiných rozhodujících skutečností své bydliště. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ohledně výkladu pojmu bydliště dovolatel uvedl, že v posuzovaném případě nebylo v době zahájení řízení bydliště nezletilé na adrese D., neboť rodiče neměli úmysl zdržovat se zde trvale (šlo pouze o dočasné opatření), a proto ve věci rozhodl místně nepříslušný soud (Okresní soud v Hodoníně). K tomu dovolatel odkázal na listiny, které do soudního spisu již dříve založil a na zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že dovolatel nesouhlasil s tím, aby matka nezletilou unesla z bydliště na adrese O. a bydlela s ní na adrese D., že podle dohody měli rodiče s nezletilou bydlet na adrese B., a že rodiče nezletilé nikdy nesdíleli domácnost na adrese D. (dovolatel zde byl v době návštěv pouze ubytován, ale bydlel na adrese B.). Dovolatel označil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť soudy v nich pominuly závěry z odborné právnické literatury a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, které dovolatel v řízení namítal. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu (včetně rozhodnutí, která jsou na rozhodnutí odvolacího soudu závislá) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby z důvodu závažných vad řízení nařídil projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu a jiným samosoudcem soudu prvního stupně.

7. Proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 349/2014-310, jímž byl potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 10. 2014, č. j. 0 P 127/2014-28, podal otec dovolání. Dovolatel shodně jako ve výše uvedeném dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299 (s užitím totožné argumentace) namítal, že Městský úřad K. byl v řízení ustanoven opatrovníkem v rozporu s ustanovením § 469 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, že opatrovníkem nezletilé mělo být ustanoveno Město K., nikoliv Městský úřad K., že rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně neodpovídá požadavku předvídatelnosti a transparentnosti, že soud prvního stupně nebyl k rozhodnutí ve věci místně příslušný, a že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu (včetně výroků navazujících na napadený výrok) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby z důvodu závažných vad řízení nařídil projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu a jiným samosoudcem soudu prvního stupně.

8. Proti části výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 392/2014-306, jímž byl potvrzen výrok I. usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 11. 2014, č. j. 0 P 127/2014-M130, podal otec dovolání. Dovolatel namítal, že opatrovníkem nezletilé mělo být ustanoveno Město K., nikoliv Městský úřad K., že rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně neodpovídá požadavku předvídatelnosti a transparentnosti, že soud prvního stupně nebyl k rozhodnutí ve věci místně příslušný, a že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. K uvedeným námitkám dovolatel zopakoval argumentaci, kterou již uvedl v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299 a v dovolání proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 349/2014-310. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu (včetně výroků navazujících na napadený výrok) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby z důvodu závažných vad řízení nařídil projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu a jiným samosoudcem soudu prvního stupně.

9. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 393/2014-294 podal otec dovolání. Stejně jako ve všech výše uvedených dovoláních také v tomto případě dovolatel (s totožnou argumentací) namítal, že soud prvního stupně nebyl k rozhodnutí ve věci místně příslušný, že rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně neodpovídá požadavku předvídatelnosti a transparentnosti, a že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Nadto dovolatel uvedl, že soud prvního stupně i odvolací soud byl povinen nařídit jednání k projednání věci (přesto, že předmětem řízení bylo vydání předběžného opatření) a to proto, že určení místní příslušnosti v posuzovaném případě vyžadovalo skutková zjištění, přičemž podle ustanovení § 122 odst. 1 občanského soudního řádu soud provádí dokazování zásadně při jednání. Uvedené pochybení soudů vedlo podle dovolatele k tomu, že mu bylo upřeno vyjádřit se ke všem důkazům, neboť soud prvního stupně založil své rozhodnutí pouze na obsahu listin opatřených kolizním opatrovníkem nezletilé. Dovolatel dále poukázal na to, že soud prvního stupně přenesl svou povinnost vést řízení a shromažďovat důkazy na kolizního opatrovníka nezletilé (porušení zásady rovnosti účastníků podle ustanovení § 18 odst. 1 občanského soudního řádu), a že výrok usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu o ustanovení opatrovníka nezletilé (Městský úřad K.) je po materiální stránce nevykonatelný, neboť městský úřad nemá právní subjektivitu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu (včetně rozhodnutí, která jsou na rozhodnutí odvolacího soudu závislá) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby z důvodu závažných vad řízení nařídil projednání věci v dalším řízení jiným senátem odvolacího soudu a jiným samosoudcem soudu prvního stupně.

10. Otec podal dovolání rovněž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2015, č. j. 38 Co 195/2015-427, jímž bylo usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 8. 2015, č. j. 0 P 127/2014-M439 změněno tak, že ve výroku I. bylo otci přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti usnesením Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 38 Co 349/2014, 38 Co 390/2014, 38 Co 392/2014, 38 Co 393/2014, a ve výroku II. byl otci pro dovolací řízení ve věcech dovolání proti usnesením Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 38 Co 349/2014, 38 Co 390/2014, 38 Co 392/2014, 38 Co 393/2014 ustanoven zástupcem Mgr. P. J., advokát se sídlem v B. Uvedené dovolání bylo dovolatelem vzato zpět podáním ze dne 29. 4. 2016, a proto Nejvyšší soud řízení o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2015, č. j. 38 Co 195/2015-427 (vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1677/2016) podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2  o.s.ř. zastavil.

11. K dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 393/2014-294 podala vyjádření matka, která uvedla, že se s nezletilou rozhodla bydlet v D., protože poté, co otec prodal rodinný dům v O. a neposkytl jí nic z kupní ceny, neměla možnost jiného bydlení. Matka dále poukázala na to, že jak ona, tak nezletilá má v D. svého lékaře, a že tím, že navštěvuje s nezletilou jiné matky z D., zapojuje nezletilou do místního kolektivu.

 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci byla zahájena ve dnech 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř.").

13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

15. V částech, v nichž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolatel jednak na základě jiných skutkových tvrzení o tom, že byl ve věci péče o nezletilou jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, který podal návrh na zahájení řízení, konstruuje jiný právní závěr [že Městský úřad K. byl jmenován opatrovníkem v rozporu s ustanovením § 469 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen ,,zákon o zvláštních řízeních soudních“, ve znění do 30. 4. 2015 (vzhledem k tomu, že návrhy na zahájení řízení byly podány dne 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014)], jednak dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů ohledně bydliště nezletilé, které bylo rozhodujícím kritériem pro určení místní příslušnosti v posuzovaných věcech.

16. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné mimo jiné vyřešení právních otázek, zda rozvrh práce soudu naplňuje požadavky předvídatelnosti a transparentnosti, které jsou obsaženy v základním právu na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jestliže v něm není uvedeno, jakým způsobem bude docházet k rozdělení nově napadlých věcí mezi konkrétní soudce (senáty), a zda má obecní úřad obce s rozšířenou působností procesní způsobilost, a proto může v řízeních ve věcech péče o nezletilé, v nichž vystupuje jako opatrovník nezletilého, samostatně jednat. Jedná se přitom o otázky vyplývající z aplikace procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sb. roz. obč., ročník 2014). Vzhledem k tomu, že při řešení první otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

17. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání jsou v částech, v níž dovolatel vymezil výše uvedené právní otázky opodstatněná.

18. Podle ustanovení čl. 38 odst. 1 věty první a druhé Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky, nikdo nesmí být odňat svému „zákonnému soudci“ a „příslušnost soudu i soudce stanoví zákon“.

Podle ustanovení § 36 odst. 2 o. s. ř. rozvrh práce určí, který senát nebo jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.

Podle ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákonů č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 349/2002 Sb., zákona č. 192/2003 Sb., č. 441/2003 Sb., č. 626/2004 Sb., 349/2005 Sb., 413/2005 Sb., 79/2006 Sb., č. 233/2006 Sb., č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 397/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., č. 221/2006 Sb., č. 184/2008 Sb., č. 314/2008 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 217/2009 Sb., č. 41/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 294/2010 Sb., zákona č. 215/2011 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 303/2013 Sb. a zákona č. 185/2014 Sb. (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), účinného v době zahájení řízení (vedených u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 0 P 127/2014, tj. ke dni 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014), jsou základem vnitřní organizace soudu soudní oddělení vytvořená podle senátů nebo samosoudců; takto vytvořený počet soudních oddělení odpovídá tomu, jaké počty soudců stanovilo Ministerstvo spravedlnosti pro každý soud.

19. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. Při výkladu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je dále třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti. Těmto požadavkům koresponduje zákonná úprava kritérií rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích.

20. Podle ustanovení § 41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce.

21. Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou; rozvrh práce musí být vydán nejpozději do konce předchozího kalendářního roku. V průběhu kalendářního roku může předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou rozvrh práce změnit, jen jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (srov. § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).

22. V rozvrhu práce soudu se stanoví - mimo jiné - způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení [§ 42 odst. 1 písm. c) zákona o soudech a soudcích].

23. Podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.

24. Podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce, předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne.

25. Rozvrh práce soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - pouhou normou „interní povahy“, podle níž se organizuje výkon soudnictví u jednotlivých soudů (samozřejmě včetně soudů odvolacích), a jeho význam nespočívá jen ve jmenovitém určení soudců a přísedících tvořících senát, samosoudců, asistentů soudců, vyšších soudních úředníků a soudních vykonavatelů, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, ve způsobu rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení nebo v dalších opatřeních učiněných podle ustanovení § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Prostřednictvím rozvrhu práce se ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a § 36 odst. 2 o. s. ř. stanoví rovněž příslušnost soudce; znamená to mimo jiné, že spor nebo jinou právní věc smí projednat a rozhodnout (jako „příslušný soudce“) jen konkrétní soudce (soudci) určený (k tomu povolaný) v souladu s rozvrhem práce, jinak spor nebo jinou právní věc projednal „nesprávně obsazený“ soud, a jde o porušení ústavního imperativu uvedeného v ustanovení čl. 38 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Princip zákonného soudce přitom představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování sporů a jiných právních věcí soudy; jde vždy o její porušení, jestliže věc projedná a rozhodne konkrétní soudce (nebo soudci), který k tomu nebyl podle předem daných pravidel povolán (určen) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (k náležitostem rozvrhu práce soudu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 21 ICdo 82/2014).

26. Tyto maximy samy o sobě nebrání využití výpočetní techniky, jakož i využití matematických metod při rozdělování a přidělování soudní agendy, avšak současně z nich vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jenž je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tudíž přidělení věci nerespektující tyto podmínky porušuje právo účastníka řízení na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1302/10, uveřejněný pod č. 77 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 21 ICdo 82/2014).

27. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že věci péče o nezletilou S. M. byly v původním řízení u Okresního soudu v Hodoníně (jako soudu prvního stupně) po zahájení řízení (dne 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014) přiděleny do občanskoprávního senátu č. 8, v němž byla předsedkyní senátu (samosoudkyní) JUDr. R. B. Podkladem pro určení příslušného senátu byl rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně pro rok 2014, podle něhož byly věci P a Nc včetně předběžných opatření a věcí s cizím prvkem přidělovány tak, že nápad celé agendy byl rozdělen na půl mezi senát č. 8 a č. 11. V rozvrhu práce jsou v pořadí za sebou uvedeny jednotlivé senáty; u senátu „občanskoprávní 8“ je uvedena jako předsedkyně senátu (samosoudkyně) JUDr. R. B. Aplikací pravidel tohoto rozvrhu práce podle odvolacího soudu vyplynulo, že věci péče o nezletilou S. M. napadlé dne 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014, zapsané pod sp. zn. 0 P 127/2014, byly přiděleny do senátu č. 8, v němž působila jako předsedkyně senátu (samosoudkyně) JUDr. R. B.

28. V projednávaném případě je nepochybné, že rozvrh práce Okresního soudu v Hodoníně pro rok 2014 neodpovídá v pravidlech rozdělení jednotlivých věcí P a Nc do senátů požadavkům zákona o soudech a soudcích. Za situace, kdy v rozvrhu práce Okresního soudu v Hodoníně pro rok 2014 bylo uvedeno pouze to, že 1/2 agendy P a Nc včetně předběžných opatření a věcí s cizím prvkem náleží senátu č. 8 a 1/2 agendy P a Nc včetně předběžných opatření a věcí s cizím prvkem náleží senátu č. 11, postrádal tento rozvrh práce – jak správně namítal dovolatel – údaj o tom, jakým konkrétním způsobem bude poměru nápadu mezi senátem č. 8 a 11 dosaženo. V rozvrhu práce Okresního soudu v Hodoníně není uvedeno, zda bude nápad rozdělovat automatický softwarový systém, nebo určitá osoba a jaký postup bude při rozdělování zvolen (popis matematických metod používaných při rozdělování a přidělování soudní agendy, tzv. algoritmus). Z uvedeného vyplývá, že způsob přidělování věcí do senátu č. 8 v rozvrhu práce Okresního soudu v Hodoníně neodpovídal ústavním požadavkům na předvídatelnost přidělování věcí konkrétnímu soudci. Způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení z uvedených důvodů nebyl (nemohl být) - v rozporu s principem na zajištění předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu v každém sporu nebo jiné právní věci - spolehlivě způsobilý zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a mohl tím vzbuzovat pochybnosti o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení.

29. Z výše uvedených důvodů nemohou v posuzovaných věcech rozhodnutí soudu prvního stupně (v odvolatelem napadených částech) nadále obstát, neboť v nich rozhodl soud, který byl nesprávně obsazen. Pochybení shledal dovolací soud rovněž v postupu odvolacího soudu, který se k námitkám odvolatele o nesprávném obsazení soudu prvního stupně spokojil pouze s vyjádřením místopředsedy Okresního soudu v Hodoníně Mgr. R. S., aniž by náležitosti rozvrhu práce soudu prvního stupně skutečně zkoumal.

30. Dovolací soud se dále ztotožnil s námitkou dovolatele o tom, že nezletilé byl v řízeních ustanoven opatrovníkem subjekt (Městský úřad K.), který nemá způsobilost samostatně v občanském soudním řízení jednat.

31. Funkci opatrovníka dítěte vykonává podle ustanovení § 17 písm. a) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, dále jen ,,zákon o sociálně-právní ochraně dětí“, ve znění do 31. 12. 2014 (vzhledem k tomu, že návrhy na zahájení řízení byly podány dne 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014), obecní úřad obce s rozšířenou působností. Podle ustanovení § 58a zákona o sociálně-právní ochraně dětí jsou působnosti stanovené krajskému úřadu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo obecnímu úřadu podle tohoto zákona výkonem přenesené působnosti. Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen „zákon o obcích“, ve znění do 31. 12. 2014 (vzhledem k tomu, že návrhy na zahájení řízení byly podány dne 4. 6. 2014, 18. 7. 2014, 30. 9. 2014 a 26. 10. 2014) státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost (§ 61 a násl.). Podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. c) zákona o obcích je přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony, v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (§ 66) vykonávána tímto úřadem. Předpisy veřejného práva však neupravují (nemohou upravovat), zda má orgán sociálně-právní ochrany dětí v občanském soudním řízení procesní způsobilost a procesní subjektivitu.

32. V občanském soudním řízení je procesní způsobilost stejně jako procesní subjektivita odvozena z hmotného práva (k tomu srov. § 19 a 20 o. s. ř.), když způsobilost být účastníkem řízení (a také zástupcem) má ten, kdo má právní osobnost, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává a každý může před soudem jako účastník (nebo zástupce) samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný.

33. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o obcích je obec veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek, a která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Z uvedeného vyplývá, že obec je právnickou osobou, která má právní osobnost, a proto jí lze ukládat povinnosti (např. k hrazení nákladů řízení). Jelikož je ve srovnatelném postavení jaké má plně svéprávná fyzická osoba (člověk), je také způsobilá samostatně jednat v občanském soudním řízení. Obce, kraje a stát mají procesní způsobilost v plném rozsahu. Procesní způsobilost těchto účastníků řízení není zákonem omezena, může však být omezeno nebo vyloučeno oprávnění orgánů (zaměstnanců) obce, kraje nebo státu jejich jménem jednat před soudem. Procesní způsobilost splývá s hmotným právem, přičemž občanský zákoník – vycházející v ustanovení § 1 odst. 1 věta druhá ze zásady nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného -  vypočítává řadu právních jednání, kdy v občanskoprávních vztazích právně jedná (a případnou odpovědnost nese) obec jako veřejnoprávní korporace (srov. např. ustanovení § 114 a § 1054 „obec rozhodne“, ustanovení § 272 „obec nepřijme nabídku likvidačního zůstatku“, ustanovení § 1260 „obec se stane vydražitelkou“, ustanovení § 1503 „obec bude povolána za dědice“). Nejvýrazněji se však uvedené projevuje ve způsobilosti obce být veřejným (hmotněprávním) opatrovníkem člověka podle ustanovení § 471 odst. 3 a § 3033 o. z. Naproti tomu o doporučení a předchozím souhlasu obecního úřadu se pojednává pouze v ustanovení § 3075 o. z.

34. Procesní způsobilost však postrádá obecní úřad, který je podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o obcích pouze orgánem obce, na nějž je přenesena působnost státu prostřednictvím zvláštního právního předpisu (ustanovení § 61, 66 zákona o obcích a § 17 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Z pouhého jazykového výkladu ustanovení § 17 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí nelze dovodit, že by zákon tímto přiznával obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností způsobilost samostatně v občanském soudním řízení jednat, neboť ustanovení § 17 písm. a) zákona o sociálně právní ochraně dětí je pouze organizační normou označující konkrétní správní orgán, který fakticky vykonává působnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí při zastupování nezletilého. Od výkonu sociálně-právní ochrany dětí je však nutné důsledně odlišovat postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí v občanském soudním řízení, v němž není podstatné, jaké má tento orgán postavení v rámci organizace veřejné správy, ale pouze to, zda má procesní subjektivitu a procesní způsobilost.

35. Vzhledem k tomu, že z hmotného práva, ani přímo ze zákona nevyplývá, že by obecní úřad obce s rozšířenou působnosti měl procesní subjektivitu a procesní způsobilost, musí v občanském soudním řízení jednat prostřednictvím právnické osoby (obec), jejíž je orgánem. Z téhož závěru musel vycházet také Ústavní soud, když usnesením ze dne 13. 11. 2003, č. j. I. ÚS 669/2002-83 ustanovil nezletilým dětem pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníkem město T. Uvedené řešení je rovněž v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/1976, uveřejněným pod č. 3 ve Sb. rozh. obč., ročník 1979, v němž bylo stanoveno, že osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům (nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena), je opatrovníkem ustanoven pracovník ústavu sociální péče, nikoliv ústav sociální péče, neboť ten nemá právní subjektivitu.

36. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že v občanském soudním řízení je způsobilá samostatně jednat (ať už v postavení účastníka, nebo zástupce) pouze obec, nikoliv obecní úřad. Je-li tedy v řízení ve věci péče o nezletilé dítě jmenován podle ustanovení § 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, musí být v rozhodnutí označen pod názvem příslušné obce s uvedením sídla úřadu obce, neboť pouze obec může v takovém případě mít procesní práva, nést procesní povinnosti a činit procesní úkony. Ostatně nelze ani opomenout skutečnost, že obec, nikoliv obecní úřad, má datovou schránku, a proto lze v občanském soudním řízení tímto způsobem účinně doručovat pouze obci, byť na adresu sídla obecního úřadu (srov. ustanovení § 46b písm. n) o. s. ř.).

37. Výše uvedený právní názor překonává právní závěr o tom, že opatrovníkem ve věci péče o nezletilého by měl být označován obecní úřad obce s rozšířenou působností, který vyplýval z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 25 Co 23/2006, uveřejněného pod č. 67 ve Sb. rozh. obč., ročník 2007. V odůvodnění tohoto usnesení je však uvedeno, že spornou otázkou nebylo označení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ale místní příslušnost tohoto orgánu, a proto pro účely určení místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí uvedené usnesení nadále obstojí.

38. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 392/2014-306, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 390/2014-299, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2015, č. j. 38 Co 393/2014-294, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2015, č. j. 38 Co 349/2014-310) nejsou v napadených částech správná; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud je v napadených částech zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byla zrušena usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v napadených částech rovněž tato rozhodnutí a věci vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Hodoníně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 

  

Poř. č. 6 

 

Nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015)

 

1.      Žalobce se žalobou podanou dne 3. 2. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 8 509 EUR „spolu s úroky z prodlení v zákonné výši z částky 8 509 EUR od 16. 12. 2008 do dne zaplacení“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 3. 9. 2007 uzavřel se žalovanými ústní dohodu o poskytnutí právních služeb v České republice spočívajících v přípravě společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným a popřípadě dalších smluv, které budou žalovanými požadovány, že žalobce na základě této dohody a žádosti žalovaných ze dne 21. 11. 2008 připravil pro žalované společenskou smlouvu společnosti A. R. C. s. r. o. a pět obchodních smluv ve „vzorovém znění“ v české a italské jazykové verzi, že dne 10. 5. 2008 jednal žalobce se žalovanými v Římě o možnosti vypořádání odměny za poskytnuté právní služby a dohodli se, že po založení společnosti bude písemně potvrzen projednaný způsob určení výše odměny, že pro případ, kdyby tomu tak nebylo, sdělil žalobce žalovaným, aby mu uhradili „kompromisní“ částku 6 000 EUR do konce června 2008, že žalovanými nebyla uvedená částka uhrazena, a že proto žalobce fakturou ze dne 21. 7. 2008 vyúčtoval žalovaným k úhradě částku 195 474 Kč (8 509 EUR) sestávající z odměny za poskytnuté právní služby podle advokátního tarifu ve výši 104 700 Kč (odměna za právní služby poskytnuté v souvislosti se společenskou smlouvou společnosti A. R. C. s. r. o. ve výši 63 700 Kč, se smlouvou o výkonu funkce ve výši 5 000 Kč, se smlouvou s taxislužbou ve výši 9 000 Kč, se smlouvou o poskytování ubytovacích služeb ve výši 6 000 Kč, se smlouvou o poskytování zdravotnických služeb zdravotnickým zařízením ve výši 12 000 Kč, se smlouvou o poskytování odborných služeb gynekologem ve výši 9 000 Kč), souvisejících vynaložených nákladů ve výši 70 881 Kč (náklady na překlady všech smluv ve výši 50 658 Kč, cestovné ve výši 12 221 Kč, stravné ve výši 45 EUR, ubytování ve výši 303,37 EUR) a DPH ve výši 19 892 Kč. Žalobce vyzval žalované k zaplacení dlužné částky výzvami ze dne 22. 7. 2008 a ze dne 25. 11. 2008, žalovaní ji však, ani částečně, neuhradili.

2.  Žalovaní zejména namítali, že byli se žalobcem dohodnuti na zaplacení odměny za jeho právní služby až po založení společnosti A. R. C. s. r. o., a to podílem žalobce na zisku této společnosti; k jejímu založení však nedošlo. 

3.  Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 28 C 39/2009-272 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 8 509 EUR s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalobci 62 907 Kč k rukám advokátky Mgr. E. B. a „ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1“ 6 945 Kč. Dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovaným na základě ústně uzavřené mandátní smlouvy právní služby a že mu proto vznikl nárok na „mimosmluvní odměnu v celkové výši 8 509 EUR“.

4.  Obvodní soud pro Prahu 1 poté usnesením ze dne 11. 3. 2013, č. j. 28 C 39/2009-284 rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit „ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1“ společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 1 482,25 Kč.

5.  K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2013, č. j. 69 Co 296, 373/2013-378 odmítl odvolání žalovaných proti části výroku rozsudku obvodního soudu, v níž bylo žalobě vyhověno co do částky 3 575,14 EUR s úroky z prodlení, ve zbývající části rozsudek obvodního soudu a usnesení obvodního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobce uplatnil žalobou řadu dílčích nároků, které byly založeny na samostatném skutkovém základě, že vznik práva na každé z těchto dílčích plnění je závislý na individuálních právních skutečnostech a že každý z uvedených dílčích nároků mohl být (objektivně) žalobcem uplatněn samostatnou žalobou. Poté, co shledal bezvýznamnými námitky žalovaných, že byla uzavřena jedna mandátní smlouva, že předmětná částka byla žalobcem vyfakturována jedinou fakturou a že hospodářský účel všech smluv byl shodný, dospěl k závěru, že odvolání žalovaných proti výroku rozsudku obvodního soudu ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu v části, ve které bylo rozhodnuto o dílčích nárocích žalobce na úhradu odměn za úkony právní služby uplatněné v souvislosti se smlouvu o výkonu funkce ve výši 5 000 Kč, se smlouvou s taxislužbou ve výši 9 000 Kč, se smlouvou o poskytování ubytovacích služeb ve výši 6 000 Kč, se smlouvou o poskytování zdravotnických služeb zdravotnickým zařízením ve výši 12 000 Kč a se smlouvou o poskytování odborných služeb gynekologem ve výši 9 000 Kč, na náhradu nákladů na překlady společenské smlouvy (8 normostran po 791,53 Kč), smlouvy o výkonu funkce (3 normostrany po 791,53 Kč), smlouvy s taxislužbou (10 normostran po 791,53 Kč), smlouvy o poskytování ubytovacích služeb (11 normostran po 791,53 Kč), stravné ve výši 45 EUR a náklady na ubytování ve výši 303,37 EUR, a že způsobilým předmětem odvolacího přezkumu zůstaly dílčí nároky žalobce na úhradu odměn za úkony právní služby uplatněné v souvislosti se společenskou smlouvou ve výši 63 700 Kč, na náhradu nákladů na překlady smlouvy o poskytování zdravotnických služeb zdravotnickým zařízením (18 normostran po 791,53 Kč) a smlouvy o poskytování odborných služeb gynekologem (14 normostran po 791,53 Kč) a cestovné ve výši 12 221 Kč. Skutkový závěr obvodního soudu, že dne 3. 9. 2007 byla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda o poskytnutí právních služeb, shledal městský soud nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesouhlasil ani s právním závěrem obvodního soudu, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku, a shledal „nedostatky odůvodnění“ ve vztahu k samostatným dílčím nárokům (k jejich výši), ohledně kterých bylo odvolání žalovaných přípustné. Uložil obvodnímu soudu, aby provedl důkazy, které žalobce navrhl k prokázání svých tvrzení o vynaložení nákladů na překlady smlouvy o poskytování zdravotnických služeb zdravotnickými zařízeními a smlouvy o poskytování odborných služeb gynekologem, a aby vycházel z právních závěrů učiněných odvolacím soudem ohledně právní povahy smlouvy, která měla být podle tvrzení žalobce mezi stranami uzavřena, a „základní výše odměny za úkony, které byly žalobcem nárokovány ohledně tvrzených úkonů právní služby, vztahujících se ke společenské smlouvě společnosti A. R. C. s. r. o.“.

6.  Proti tomuto usnesení městského soudu ve výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaných proti části výroku obvodního soudu, v níž bylo žalobě vyhověno co do částky 3 575,14 EUR s úroky z prodlení, podali žalovaní dne 23. 12. 2013 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť závěr soudu, že uplatněný nárok sestává z několika dílčích nároků se samostatným skutkovým základem, mají za nesprávný a postup soudů, kdy během řízení v prvním stupni „nepadla ani zmínka“ o tom, že se z „procesního hlediska“ vede řízení o několika dílčích nárocích, kdy ve shodě s tím byli žalovaní poučeni o možnosti podat odvolání a kdy odvolací soud „náhle zčista jasna“ žalovanou věc rozštěpil na jednotlivé nároky a tím dovodil nepřípustnost odvolání, za protiústavní. Uvedli, že „formalismus odpírající žalovaným právo na řádné projednání jejich věci ´bije do očí´“, neboť odvolací soud zbylými výroky zcela vyhověl jejich odvolání, když shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně zcela neodůvodněným a nepřezkoumatelným; stejná „neodůvodněnost a nepřezkoumatelnost“ přitom platí pro všechny dílčí nároky uplatněné v žalobě. Mají za to, že pokud by se skutečně jednalo o jednotlivé dílčí nároky, pak by námitky žalovaných proti nim platily pro celý nárok, tedy pro všechny jeho dílčí složky.

7.  Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2014, č. j. 69 Co 296, 373/2013-424 zamítl žalobu pro zmatečnost a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 3 600 Kč k rukám advokátky Mgr. E. B. Dovodil, že předmětem řízení žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu mohou být jen „procesní vady řízení“ a že se touto žalobou nelze domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo při právním posouzení věci, a dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu nelze v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost „zkoumat, přehodnocovat nebo věcně posuzovat“ a že je nelze rušit jen proto, že právní posouzení městského soudu bylo jiné než soudu obvodního a že nárok, o němž rozhodl obvodní soud, posoudil městský soud jako více nároků se samostatným skutkovým základem. Uzavřel, že odvolací soud postupoval správně, když rozhodl, že se ve věci jedná o více dílčích nároků, které nedosahují částky 10 000 Kč, a odvolání žalovaných jako nepřípustné podle ustanovení § 218 písm. c) a § 202 odst. 2 občanského soudního řádu odmítl.

8.  Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2015, č. j. 4 Co 38/2015-448 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení „jen“ tak, že tyto náklady činí 4 356 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 356 Kč k rukám advokátky Mgr. E. B. Dospěl k závěru, že důvod žaloby pro zmatečnost uvedený v § 229 odst. 4 občanského soudního řádu nebyl naplněn, neboť byl správný postup městského soudu, který s přihlédnutím k ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu odmítl odvolání žalovaných proti části výroku rozsudku obvodního soudu jako nepřípustné, neboť v dané věci se jednalo o více dílčích „bagatelních“ nároků, proti nimž nebylo odvolání přípustné. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že v případě více samostatných nároků, které mají odlišnou povahu s rozdílnými předpoklady jejich vzniku, je třeba přípustnost dovolání zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, a dodal, že tento závěr lze použít i na odvolací řízení.

9.  Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že odvolací soud se svým „procesním postupem“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť vydal zcela překvapivé rozhodnutí, které odůvodnil „právně“ zcela jinak než soud prvního stupně, který žalobní důvody vůbec věcně nezkoumal a zamítl žalobu pro zmatečnost výučně proto, že podle jeho názoru není možné v rámci posuzování rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jeho právní ani skutkové závěry rozhodné pro odmítnutí odvolání. Dále namítají, že se nejednalo o tzv. bagatelní spor, neboť se „skutkově“ jedná o jeden jediný nárok, který by měl být věcně projednáván najednou, společně, protože námitky žalovaných směřují do zcela totožných skutkových a právních okolností věci ohledně všech „údajně“ dílčích nároků. Uvedli, že „formalismus“ odpírající jim právo na řádné projednání věci „bije do očí“, neboť odvolací soud zbylými výroky zcela vyhověl jejich odvolání, když shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně neodůvodněným a nepřezkoumatelným, přičemž stejná „neodůvodněnost a nepřezkoumatelnost“ platí pro všechny „dílčí nároky“ uplatněné v žalobě. Poukazují na to, že během řízení v prvním stupni „nepadla ani zmínka o tom, že by žalovaný nárok měl být procesně štěpen, respektive že z procesního hlediska se vede řízení o několika dílčích nárocích“, a dovozují, že jim byla odepřena možnost účinně se procesně bránit, když odvolací soud „náhle zčista jasna“ žalovanou věc rozštěpil na jednotlivé nároky a tímto způsobem dovodil nepřípustnost odvolání. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 

10.  Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné, neboť se jedná o „bagatelní spor“, když částka 3 575,14 EUR uplatněná žalobcem nepředstavuje jeden nárok s jediným skutkovým základem, ale sestává z jednotlivých dílčích nároků na peněžité plnění založených na samostatném skutkovém základě, přičemž výše těchto jednotlivých dílčích nároků nepřevyšuje 10 000 Kč, a není dán ani žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

11.  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci žaloby pro zmatečnost bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12.  Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

13.  Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

14.  V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí dovolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda je přípustné odvolání proti celému výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o několika právech na peněžité plnění se samostatným skutkovým základem, jestliže peněžité plnění u některého (některých) z těchto práv nepřevyšuje 10 000 Kč. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15.  Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných je opodstatněné.

16.  Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

17.  Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (srov. § 229 odst. 4 o. s. ř.). Důvodem žaloby pro zmatečnost podané proti takovému rozhodnutí je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto.

18.  Podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

19.  Podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

20.  Rozsudkem soudu prvního stupně může být rozhodnuto též o více právech (nárocích) se samostatným skutkovým základem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jedním rozhodnutím soud rozhoduje ve společném řízení ve skutkově odlišných sporech nebo jiných právních věcech tehdy, uplatnil-li žalobce v jediné žalobě současně více nároků (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků), uplatnil-li žalovaný proti žalobci svůj nárok vzájemnou žalobou (§ 97 a 98 o. s. ř.), spojil-li soud ke společnému řízení dvě nebo více věcí, o nichž bylo řízení zahájeno samostatně (§ 112 odst. 1 o. s. ř.), nebo došlo-li ke spojení více věcí ke společnému řízení přímo ze zákona (srov. např. § 235b o. s. ř.). O rozhodnutí o několika právech se samostatným skutkovým základem jde např. tehdy, bylo-li rozhodnuto současně o nároku na náhradu škody a o nároku na plnění vyplývajícím ze smlouvy, o vydání věci a o vydání bezdůvodného obohacení, o zaplacení pohledávek z několika samostatně poskytnutých úvěrů, o zaplacení pohledávky ze smlouvy a o smluvní pokutě apod.

21.  Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Tento přístup k formulaci rozsudečného výroku se odráží i v praxi při formulování toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Je obvyklé a správné, že žalobce v žalobě uvádí celkovou výši požadovaného peněžitého plnění, bez zřetele k tomu, zda jde o jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem, či o jednotlivá dílčí plnění vycházející z téhož skutku (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Ncp 2505/2010, uveřejněné pod č. 66 ve Sb. rozh. obč., ročník 2011).

22.  Rozhodl-li soud prvního stupně v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Z hlediska ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. je rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním, nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje (nepřevyšují). I když tedy některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nepřevyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl. Poukazuje-li odvolací soud na podporu svého opačného názoru na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se přípustnosti dovolání, pak přehlíží, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (do 31. 12. 2012 srov. § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) je vybudována na jiném základě, než nepřípustnost odvolání podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.; ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž odvíjí přípustnost dovolání od dovoláním napadeného výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, zatímco podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. se přípustnost odvolání řídí tím, o jakém peněžitém plnění bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto.        

23.  V posuzovaném případě bylo výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 1. 2013, č. j. 28 C 39/2009-272 rozhodnuto o nároku na zaplacení peněžité částky ve výši 8 509 EUR (195 474 Kč), který žalobce zakládá na tvrzení, že dne 3. 9. 2007 uzavřel se žalovanými ústní dohodu o poskytnutí právních služeb spočívajících v přípravě společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným a popřípadě dalších smluv, které budou žalovanými požadovány, na základě níž žalobce sepsal pro žalované společenskou smlouvu o založení společnosti A. R. C. s. r. o. a další smlouvy (smlouvu o výkonu funkce, smlouvu s taxislužbou, smlouvu o poskytování ubytovacích služeb, smlouvu o poskytování zdravotnických služeb zdravotnickým zařízením a smlouvu o poskytování odborných služeb gynekologem), a že výše odměny za poskytnutou právní službu nebyla dohodnuta. Jednotlivá dílčí plnění uplatněná žalobcem na základě uvedené dohody (odměna za jednotlivé úkony právní služby spočívající v sepisu uvedených smluv podle ustanovení § 6 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada hotových výdajů vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby podle ustanovení § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) nepředstavují nároky se samostatným skutkovým základem, neboť nejde o práva odvozená z odlišných skutkových tvrzení (jiných skutků), nýbrž o nároky vyplývající z jednoho a téhož skutkového základu, kterým je (má být) dohoda o poskytnutí právních služeb uzavřená mezi žalobcem a žalovanými. Nároky se samostatným skutkovým základem z těchto dílčích plnění nečiní ani okolnost, že právo na každé z nich vzniká samostatně v závislosti na provedení jednotlivých úkonů právní služby (sepisu smluv) a vynaložení souvisejících hotových výdajů, a ani to, že nároky na dílčí plnění z dohody o poskytnutí právních služeb mohl žalobce uplatnit – stejně jako jakékoliv jiné části nároku s jednotným skutkovým základem – též samostatnými žalobami. Závěr městského soudu, že výrokem rozsudku obvodního soudu bylo rozhodnuto o více nárocích se samostatným skutkovým základem, od něhož městský soud odvíjí svůj závěr o nepřípustnosti odvolání proti výroku rozsudku obvodního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o dílčích plněních vyplývajících z dohody o poskytnutí právních služeb uzavřené mezi žalobcem a žalovanými, jejichž výše jednotlivě nepřevyšuje 10 000 Kč, proto není správný.

24.  I kdyby však nárok na zaplacení peněžitého plnění ve výši 8 509 EUR (195 474 Kč), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu, vskutku sestával z více nároků se samostatným skutkovým základem, nebyla by tato okolnost pro posouzení přípustnosti odvolání proti rozsudku obvodního soudu ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům významná, neboť z hlediska tohoto ustanovení je rozhodující – jak vyplývá z výše uvedeného - celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto, a nikoli výše jednotlivých nároků. Vzhledem k tomu, že celková výše peněžitého plnění, o němž bylo v posuzovaném případě rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu, převyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti tomuto rozsudku přípustné i v části, ve které jím bylo rozhodnuto o dílčích plněních vyplývajících z dohody o poskytnutí právních služeb uzavřené mezi žalobcem a žalovanými, jejichž výše jednotlivě nepřevyšuje 10 000 Kč, a to i kdyby vskutku šlo o nároky se samostatným skutkovým základem.               

25.  Z uvedeného vyplývá, že závěr městského soudu, že odvolání žalovaných proti rozsudku obvodního soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o dílčích plněních vyplývajících z dohody o poskytnutí právních služeb uzavřené mezi žalobcem a žalovanými, jejichž výše jednotlivě nepřevyšuje 10 000 Kč, není podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, není správný. Žaloba pro zmatečnost proti usnesení městského soudu ve výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaných proti části výroku rozsudku obvodního soudu, v níž bylo žalobě vyhověno co do částky 3 575,14 EUR s úroky z prodlení, proto byla podána důvodně a soudy jí měly vyhovět.  

26.  Protože odvolací soud rozhodl o žalobě pro zmatečnost – jak vyplývá z výše uvedeného – nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení vrchního soudu podle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. změnil tak, že usnesení městského soudu ve výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaných proti části výroku rozsudku obvodního soudu, v níž bylo vyhověno žalobě co do částky 3 575,14 EUR s příslušenstvím, zrušil (§ 235e odst. 2 věta první o. s. ř.).  

 

Poř. č. 7 

 

Fikce zakotvená v § 88 odst. 3 větě druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, se uplatní i v případech, kdy zákonný zástupce - bez ohledu na svůj pobytový status - podá za narozeného cizince  ve lhůtě podle § 88 odst. 1 tohoto zákona žádost o  povolení k trvalého pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona.

 

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2039/2015)

 

1.      Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 33 C 19/2012-97, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 223 161 Kč spolu s 8,5% úrokem ročně z částky 223 161 Kč od 24. 10. 2009 do 31. 12. 2009, 8% úrokem ročně z částky 223 161 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75% úrokem ročně z částky 223 161 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 5. 2011 a z částky 223 161 Kč za dobu od 1. 6. 2011 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 5. 4. 2012, č. j. 33 C 19/2012-58, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2012, č. j. 64 Co 267/2012-84, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, č. j. 64 Co 202/2014-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 223 161 Kč s příslušenstvím, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná se dne 6. 8. 2009 narodila ve zdravotním zařízení žalobkyně, kde jí byla poskytnuta poporodní zdravotní péče. Matka žalované K. S. měla v době narození žalované uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen „dlouhodobý pobyt“). Od 6. 8. 2009 do 2. 10. 2009 byla žalovaná hospitalizována. Dne 26. 8. 2009 podala K. S. za žalovanou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“), zažádala o povolení k trvalému pobytu na území České republiky (dále jen „trvalý pobyt“) podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců a podala prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, (dále „zákon o azylu“). Řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu žalované bylo usnesením ze dne 15. 4. 2011 zastaveno jako bezpředmětné s tím, že jí byl udělen azyl. Všeobecná zdravotní pojišťovna odmítla uhradit náklady zdravotní péče žalované za období 6. 8. 2009 až 25. 8. 2009 s odůvodněním, že žalovaná nebyla v tomto období účastnicí veřejného zdravotního pojištění.

4. Zatímco na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním (žalobu zamítajícím) rozhodnutí dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je zdravotní péče žalované hrazena z veřejného zdravotního pojištění, neboť podala-li matka žalované (ač sama měla povolen pouze dlouhodobý pobyt na území České republiky) ve lhůtě 60 dnů od narození žalované žádost o povolení k jejímu trvalému pobytu, nastala nevyvratitelná právní domněnka trvalého pobytu žalované ve smyslu § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců, v pořadí druhém rozsudku shledal žalobou uplatněný nárok důvodným. Vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 27. 9. 2012, č. j. 64 Co 267/2012-84, uzavřel, že ustanovení § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat tak, že zákonný zástupce (rodič) s dlouhodobým pobytem může pro narozeného cizince (své dítě) požádat pouze o dlouhodobý pobyt a zákonný zástupce s trvalým pobytem pouze o trvalý pobyt. Protože matka, která za žalovanou podala žádost o povolení k trvalému pobytu, měla sama pouze povolení k dlouhodobému pobytu, neuplatní se fikce trvalého pobytu žalované od jejího narození a nelze ani dovozovat, že zdravotní péče žalované je hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Nevyvratitelná domněnka trvalého pobytu žalované totiž mohla při podání žádosti podle § 66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nastat pouze v případě, že takové žádosti správní orgán vyhověl; k tomu však nedošlo. Řečeno jinak, presumpci trvalého pobytu žalované nelze dovodit pouze z podané žádosti o jeho povolení. Protože bylo vyhověno žádosti matky žalované o udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů, má žalovaná právo na úhradu zdravotní péče od data podání žádosti, tj. od 26. 8. 2009 (viz § 88 odst. 3 zákona o azylu), nikoli však dříve. 

5. Odvolací soud - změniv svůj předchozí právní názor vyslovený v rozhodnutí, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně - akcentoval, že výklad ustanovení § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců není jednotný, a připomněl, že i Všeobecná zdravotní pojišťovna v minulosti v obdobném případě připustila účast cizince narozeného na území České republiky na veřejném zdravotním pojištění, ačkoliv jeho rodiče v České republice pobývali na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost žalované o povolení k trvalému pobytu podanou podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, která byla odůvodněna humanitárními či mimořádného zřetele hodnými důvody, odvolací soud posoudil analogicky jako žádost podanou podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na nejednotnost názorů, zda je žádaná forma pobytu žadatele vázána na formu pobytu jeho zákonných zástupců, zvolil pro žalovanou výklad příznivější. Uzavřel, že mohla žádat o trvalý pobyt bez ohledu na formu pobytu svých zákonných zástupců a její žádost tudíž založila fikci trvalého pobytu (a účastenství v systému veřejného zdravotního pojištění) od narození.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 88 odst. 3 a § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců ve vztahu k otázce účasti narozeného cizince - žadatele o trvalý pobyt na veřejném zdravotním pojištění. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že zákonný zástupce, který má na území České republiky povolen pouze dlouhodobý pobyt, nemůže podat za narozeného cizince žádost o trvalý pobyt, která by podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců založila fikci trvalého pobytu od narození žadatele (narozeného cizince). Současně zastává názor, že tuto fikci nemůže založit ani podání žádosti o trvalý pobyt, které je zdůvodněno humanitárními důvody a důvody hodnými mimořádného zřetele podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců nebo prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a zákona o azylu. Je přesvědčena, že ani v případě opačného vyhodnocení důsledků podání žádosti o trvalý pobyt podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců nemůže být založena fikce podle § 88 odst. 3 druhé věty zákona o pobytu cizinců, podal-li žádost zákonný zástupce, který sám neměl povolení k trvalému pobytu. Současně namítá, že s ohledem na ustanovení § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nebyla žádost o trvalý pobyt podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona ani oprávněná. Na podporu jí prosazovaného výkladu, že ustanovení § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zakotvuje povinnost zákonného zástupce narozeného cizince podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k takovému pobytu, který má sám povolen, odkazuje na důvodové zprávy k novelizacím zákona o pobytu cizinců č. 140/2001 Sb., č. 222/2003 Sb. a č. 379/2007 Sb., na odborné články a literaturu a na doporučení Ministerstva vnitra k postupu občanů třetích zemí při narození dítěte (cizince) na území České republiky. Prosazuje, že cílem zákonné úpravy je sjednotit pobytový režim rodiče a dítěte, aby dítě mohlo požívat stejné ochrany a práv jako jeho rodič. Výklad odvolacího soudu považuje za neudržitelný, neboť přenáší na stát náklady zdravotní péče o osoby, které na ni nemají nárok. K žádosti o trvalý pobyt podané podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců upozorňuje, že cizinec se stává účastníkem systému veřejného zdravotního pojištění a zdravotní péče od data nabytí právní moci rozhodnutí o udělení pobytu, nikoliv dříve, jak uzavřel odvolací soud, který nesprávně aplikoval § 88 odst. 3 poslední větu zákona o pobytu cizinců. V poslední řadě žalobkyně poukazuje na kolizi režimů zákonů o azylu a o pobytu cizinců (§ 2a písm. a/ zákona o pobytu cizinců). Pokud žalovaná podala žádost o mezinárodní ochranu formou azylu podle § 3a zákona o azylu a byla-li jí ode dne podání této žádosti poskytována bezplatná zdravotní péče v souladu s § 88 odst. 3 zákona o azylu, pak nepřipadala v úvahu aplikace § 88 zákona o pobytu cizinců. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.

8. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že u žalované nastala fikce podle § 88 odst. 3 druhé věty zákona o pobytu cizinců. Dovolací námitky lze shrnout do tří okruhů, k nimž je třeba zaujmout výkladové stanovisko:

- zda lze z ustanovení § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dovozovat, že zákonný zástupce narozeného cizince za něho může podat žádost o vydání povolení pouze k takovému pobytu, který má sám povolen;

- zda je možné v případě podání žádosti o trvalý pobyt za narozeného cizince podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců uplatnit fikci podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců;

- zda v případě současného podání žádosti o dlouhodobý a trvalý pobyt podle zákona o pobytu cizinců a prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a zákona o azylu, se otázka účastenství na veřejném zdravotním pojištění posoudí podle zákona o azylu nebo zákona o pobytu cizinců.

9. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

10. Podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

Podle § 66 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se povolení k trvalému pobytu bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení  žádá z humanitárních důvodů, zejména, je-li nezletilým dítětem azylanta nebo dítětem, které je závislé na péči azylanta, pokud nepožádá o udělení azylu (písm. a/ bod 2), nebo který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele (písm. b/).

Podle § 88 zákona o pobytu cizinců, narodí-li se cizinec na území, považuje se jeho pobyt na tomto území po dobu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození, za přechodný, není-li dále stanoveno jinak (odst. 1). Pobývá-li zákonný zástupce narozeného cizince na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, je povinen v době podle odstavce 1 podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nebo o udělení povolení k trvalému pobytu. V případě podání žádosti o povolení trvalého pobytu se pobyt narozeného cizince od okamžiku narození do právní moci rozhodnutí o této žádosti považuje za pobyt trvalý (odst. 3).

Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), jsou podle tohoto zákona zdravotně pojištěny osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky.

Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojištění vzniká dnem získání trvalého pobytu na území České republiky.

Podle § 3a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je cizinec oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany ministerstvu, je-li hospitalizován u poskytovatele lůžkové péče, vykonává-li zabezpečovací detenci, ochranné léčení, vazbu nebo trest odnětí svobody nebo je-li umístěn ve školském zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy anebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Podle § 88 zákona o azylu, žadateli o udělení mezinárodní ochrany a jeho dítěti narozenému na území po dobu 60 dnů ode dne narození a cizinci, který je strpěn na území, a jeho dítěti narozenému na území po dobu 60 dnů ode dne narození se poskytují na území bezplatné zdravotní služby v rozsahu služeb hrazených ze zdravotního pojištění podle zákona o veřejném zdravotním pojištění a dále zdravotní služby v souvislosti s nařízenou karanténou anebo jiným opatřením v souvislosti s ochranou veřejného zdraví; to neplatí, pokud jsou zdravotní služby zajištěny podle jiného právního předpisu (odst. 1). Žadatel o udělení mezinárodní ochrany a cizinec, který je strpěn na území, se pro účely veřejného zdravotního pojištění do doby, než bude rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany vykonatelné, považuje za cizince s povoleným trvalým pobytem na území. Dítě žadatele o udělení mezinárodní ochrany narozené na území, dítě cizince, který je strpěn na území, narozené na území, a dítě, které se na území narodilo azylantce nebo osobě požívající doplňkové ochrany a pobývá na území, se pro účely veřejného zdravotního pojištění považuje za cizince s povoleným trvalým pobytem na území nejdéle po dobu 60 dnů ode dne narození nebo, je-li za dítě podána žádost o strpění na území podle tohoto zákona nebo o jiný druh pobytu na území podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, ode dne podání této žádosti do doby, než bude dítě strpěno na území podle tohoto zákona nebo rozhodnuto o jiném druhu pobytu na území podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky (odst. 3).

11. Při výkladu konkrétního ustanovení zákona lze k závěru o jeho smyslu a obsahu dospět pouze kombinací gramatického, logického, systematického, teleologického a případně historického a komparativního výkladu. Výklad pouze z jednoho z těchto hledisek (např. gramatického) by nebyl úplný.

12. Prostým gramatickým výkladem ustanovení § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze postavit na jisto, zda zákonný zástupce narozeného cizince smí (resp. „je povinen“) za něho požádat o povolení pouze k takovému pobytu, který má sám povolen, jak prosazuje žalobkyně. Z textu uvedeného ustanovení vyplývá pouze, že stanoví povinnost zákonného zástupce pobývajícího na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení buď k dlouhodobému pobytu, nebo k trvalému pobytu. Z pohledu logického výkladu se nabízí možnost přihlédnout k pořadí, v němž jsou zmíněny pobytové režimy zákonného zástupce a narozeného cizince.

13. Dovolacímu soudu je známo, že odborná právnická veřejnost vychází z tohoto zužujícího výkladu, který lze dovodit na základě logického, systematického, teleologického a historického výkladu. Zákonodárce dal v důvodových zprávách k jednotlivým novelizacím zákona o pobytu cizinců najevo, že jeho úmyslem bylo sjednotit pobytový režim cizince a narozeného dítěte (viz např. Důvodová zpráva k zákonu č. 379/2007 Sb.). Při pohledu na vývoj znění tohoto ustanovení (viz historický výklad) nelze nezaznamenat, že v tomto směru došlo k zásadní změně; zákonný zástupce s povolením k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, který měl původně povinnost podat za narozeného cizince žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů nebo žádost o povolení k trvalému pobytu (§ 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 4. 12. 2007), je nově (po novele provedené zákonem č. 379/2007 Sb.) povinen podat žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu. K tomu je v důvodové zprávě k zákonu č. 379/2007 Sb. uvedeno, že cizinci narozenému na území (České republiky) „se navrhuje“ zajistit stejný pobytový status, jaký byl přiznán jeho zákonnému zástupci. Stávající právní úprava totiž nezohledňuje zejména případy, kdy se na území narodí dítě cizincům, kterým bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu (např. za účelem společného soužití rodiny). Tento krok je vnímán jako sjednocení pobytového režimu rodiče a dítěte, resp. odstranění praktik, kdy zákonný zástupce s povolením k dlouhodobému pobytu mohl (musel) pro své dítě žádat pouze o udělení víza k pobytu nad 90 dnů. Ostatně již v důvodové zprávě k novele zákona o pobytu cizinců č. 222/2003 Sb. se uvádí, že za narozeného cizince musí být podána žádost o pobytový titul odpovídající druhu pobytu jeho rodičů; současně však není tato zásada respektována resp. vtělena do znění § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (to učinila až novela provedená zákonem č. 379/2007 Sb.). Zákonodárce tuto zásadu nepřímo potvrdil, uvádí-li se v důvodové zprávě, že „bude-li zákonný zástupce narozeného cizince pobývat na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu, bude pro dítě žádat o udělení víza k pobytu nad 90 dnů - platí zásada první rok pobytu na vízum“; řečeno jinak, nepřímo je vylučována možnost výběru, o jaký druh pobytu pro narozeného cizince smí jeho zákonný zástupce požádat. Nastolený princip potvrzuje rovněž § 88 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který stanoví, že zákonný zástupce narozeného cizince pobývající na území na vízum, je povinen podat za narozeného cizince žádost o udělení stejného druhu víza, jaké má on sám (systematický výklad).

14. Na základě uvedeného je možné souhlasit s názorem, že účelem právní úpravy pobytového statusu dítěte narozeného cizinci na území České republiky, je zajistit narozenému dítěti stejný pobytový status jako jeho zákonnému zástupci (teleologický výklad). Potud dovolací soud respektuje léty zavedenou a v praxi povětšinou respektovanou interpretaci ne zcela jednoznačného znění § 88 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců - tj. že zákonný zástupce s povolením k dlouhodobému pobytu je povinen podat za narozeného cizince žádost o povolení k dlouhodobému pobytu a zákonný zástupce s povolením k trvalému pobytu je povinen podat žádost o povolení k trvalému pobytu (v tomto smyslu jsou pak cizinci informováni oficiální příručkou Průvodce zdravotní péčí o děti v ČR. 2005. IZPE. K. nad Č. lesy).

15. Na druhou stranu nelze zcela přehlížet ani hodnoty, k jejichž naplnění a ochraně právo směřuje (axiologický výklad), a v takovém případě by se výše jmenovaný účel (zajištění stejného pobytového statusu narozeného dítěte a jeho zákonného zástupce) dostal do konfliktu s ochranou práv dítěte, k jejichž zajištění a dodržování by měla směřovat každá právní úprava (viz čl. 2 odst. 1, čl. 4 a dále konkrétně čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb., dále jen „Úmluvy o právech dítěte“).

16. Odborná veřejnost - při dosavadní absenci sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu - vychází ze zákonodárcem předjímané interpretace § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců (že zákonný zástupce s povolením k dlouhodobému pobytu může, resp. musí, za narozeného cizince podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu a zákonný zástupce s povolením k trvalému pobytu může, resp. musí, za narozeného cizince podat žádost o vydání povolení k trvalému pobytu), avšak s výhradami, které souvisejí (mimo jiné) s výskytem případů tzv. nepojistitelných dětí, u nichž bezesporu nedochází k zajištění všeobecně respektovaného stupně ochrany práv dítěte.

17. Každý cizinec pobývající na území České republiky musí být účastníkem systému veřejného nebo komerčního zdravotního pojištění. Při sjednávání komerčního zdravotního pojištění pojišťovna nejprve vyhodnocuje zdravotní stav klienta na základě lékařského vyšetření a následně rozhoduje o tom, zda ho pojistí (tento proces může trvat 2 - 3 měsíce). V praxi tak dochází k absurdním situacím, kdy komerční zdravotní pojištění je pro řadu migrantů nedostupné, ačkoliv jsou ze zákona povinni mít zdravotní pojištění sjednané, případně prokázat, že jsou schopni hradit výdaje na zdravotní péči. Komerční zdravotní pojišťovny totiž nejsou povinny pojistnou smlouvu uzavřít a činí tak zvláště v případech, kdy je zřejmé, že klient potřebuje pravidelnou a nákladnou lékařskou péči, nebo když se jedná o člověka staršího 70 let. Narodí-li se rodičům, kteří pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii a nemají na území České republiky povolení k trvalému pobytu, na území České republiky dítě (terminologií zákona „narozený cizinec“), není v okamžiku narození pojištěné (mají-li rodiče povolení k trvalému pobytu, stane se dítě účastníkem veřejného zdravotního pojištění postupem zákonného zástupce podle § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Některé pojišťovny sice nabízejí jako produkt pojištění matky a nascitura a výdajů na základní poporodní péči, avšak nastanou-li poporodní komplikace a vyžaduje-li dítě intenzivní neonatologickou péči, toto pojištění se na pokrytí mimořádných výloh na péči o dítě nevztahuje. Rodiče jsou tak povinni sjednat narozenému dítěti komerční zdravotní pojištění. Přitom narážejí na dva problémy: dítě není pojištěné v relativně dlouhém období od narození do případného kladného vyřízení pojistné smlouvy (viz postup pojišťovny při sjednávání zdravotního pojištění výše), a pokud se narodilo se zdravotním postižením či závažným onemocněním, které vyžadují nákladnou zdravotní péči, pojišťovna je odmítne pojistit. V praxi jsou takové děti označovány jako tzv. „nepojistitelné děti“ (do této skupiny spadají např. rovněž děti zákonných zástupců, kteří v České republice pobývají léta na základě povolení k dlouhodobému pobytu, jsou zde zaměstnanci a jako takoví jsou účastníky systému veřejného zdravotního pojištění, do kterého pravidelně odvádějí pojistné, avšak jejich /zdravé/ narozené dítě se účastníkem systému veřejného zdravotního pojištění nestane). Pokud pojišťovna narozeného cizince pojistí, pak rodiče, kteří nemají na území České republiky povolení k trvalému pobytu, v drtivé většině případů hradí náklady porodní a poporodní péče o dítě v porodnici (za období od narození do okamžiku sjednání pojistné smlouvy; srov. např. Analýza komerčního zdravotního pojištění cizinců. Helena Hnilicová, Karolína Dobiášová, a kol. s. 24-25; nebo Zpráva o stavu zdraví a zdravotní péči pro migranty v ČR. PhDr. Helena Hnilicová, PhD a Mgr. Karolína Dobiášová. Ústav veřejného zdravotnictví a medicínského práva. 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2009. s. 12-16).

18. Podle č. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu a na využívání léčebných a rehabilitačních zařízení. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, usilují o zabezpečení toho, aby žádné dítě nebylo zbaveno svého práva na přístup k takovým zdravotnickým službám.

19. Uvedené reflektovaly významné mezinárodní i národní orgány, resp. výbory jednotlivých institucí a organizací majících ve své působnosti ochranu práv dítěte.

20. Výbor OSN pro práva dítěte v Závěrečných doporučeních pro Českou republiku (na základě pravidelné zprávy předkládané členskými státy podle čl. 44 Úmluvy o právech dítěte) ze dne 4. 8. 2011 vyjádřil znepokojení nad tím, že děti cizích státních příslušníků nemají přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění a jsou povinny zajistit si soukromé zdravotní pojištění s nepoměrně vyššími náklady. Kritizoval především to, že děti cizích státních příslušníků, které jsou těžce nemocné, jsou soukromými zdravotními pojišťovnami odmítány a nemají přístup ke zdravotní péči. Výbor vyzval Českou republiku, aby přijala nezbytná opatření a legislativní změny k zajištění toho, aby byla dětem cizích státních příslušníků poskytnuta zdravotní péče stejné kvality a úrovně jako občanům České republiky (čl. 53 a 54 Závěrečných doporučení).

21. Obdobně vyjádřil Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva v Závěrečných doporučeních pro Českou republiku ze dne 23. 6. 2014 v obecné rovině znepokojení nad tím, že migranti bez povolení k trvalému pobytu, včetně osob odkázaných na migranty s trvalým pobytem, nejsou zahrnuti do státního systému zdravotního pojištění. Upozornil na případy, kdy některým migrantům je odepřen přístup ke zdravotní péči v režimu soukromého zdravotního pojištění, a uvedl, že tento stav je v rozporu s Mezinárodním paktem OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech a v rozporu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon; čl. 15 Závěrečných doporučení).

22. Rovněž Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen v Závěrečných doporučeních pro Českou republiku ze dne 10. 11. 2010 kritizoval vyloučení žen, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, a jejich dětí ze systému veřejného zdravotního pojištění a poskytování zdravotnických služeb. Doporučil, aby Česká republika zajistila všem ženám a jejich dětem účastenství na zdravotním pojištění a cenově dostupnou zdravotní péči bez ohledu na jejich pobytový a zaměstnanecký status (čl. 32 a 33 Závěrečných doporučení).

23. České republice vyplývá z mezinárodních smluv (minimálně z Úmluvy o právech dítěte, Mezinárodního paktu OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 13 Evropské sociální charty, publikované pod č. 14/2000 Sb. m. s.) a z členství v OSN a Evropské unii závazek zajistit všem osobám na svém území zdravotní péči na rovném základě, která bude přístupná pro všechny, přiměřená a také cenově dostupná. Přesto v České republice existují skupiny lidí, pro které je zdravotní péče dostupná jedině za ztížených podmínek (resp. z těchto důvodů spíše nedostupná, viz tzv. nepojistitelné děti). Současně to však neznamená, že by Česká republika byla zavázána zajistit všem osobám na svém území bezplatný přístup ke zdravotní péči.

24. O tom, že je situace tzv. nepojistitelných dětí v České republice všeobecně známá a nejistá, svědčí - kromě shora uvedených doporučení výborů OSN - řada dokumentů nejen zájmových organizací, ale i veřejného ochránce práv, vlády ČR a Rady vlády ČR pro lidská práva, které vznikly v rozmezí posledních deseti let. Reakcí na ně sice byla a je snaha prosadit konkrétní legislativní změny, do dnešního dne však nedošlo při řešení této problematiky k zásadnějšímu vývoji nebo změnám.

25. Vláda v České republice každý rok schvaluje Koncepci integrace cizinců (naposledy usnesením ze dne 18. 1. 2016 č. 26, o aktualizované Koncepci integrace cizinců – Ve vzájemném respektu a o Postupu při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců v roce 2016), v níž již v roce 2005 identifikovala jako jednu z hlavních překážek v oblasti sociálně-ekonomické integrace „státních občanů třetích zemí nebo jejich rodinných příslušníků (zejména dětí) … nemožnost podílet se na veřejném systému zdravotního pojištění“. Od té doby se však v každoročně schvalované koncepci omezuje na konstatování, že problematika zdravotního pojištění cizinců, zejména těch, kteří nespadají do veřejného zdravotního pojištění a jsou odkázáni na komerční zdravotní pojištění, je záležitostí dlouhodobě diskutovanou, a vyjmenování usnesení vlády, která byla v souvislosti s jejím řešením přijata, s tím, že debata o zdravotním pojištění cizinců bude pokračovat i v následujícím roce (krom výše jmenované aktuální koncepce viz např. také Koncepce integrace cizinců - Společné soužití v roce 2015 schválená usnesením vlády ze dne 14. 1. 2015 č. 20). Konkrétní kroky vláda činila především na základě usnesení ze dne 1. 12. 2014 č. 992, k Analýze zdravotního pojištění cizinců při jejich pobytu na území České republiky, jímž uložila ministru vnitra ve spolupráci s prvním místopředsedou vlády pro ekonomiku a ministry financí a zdravotnictví vypracovat a vládě předložit do 30. 9. 2015 návrh nové právní úpravy povinného zdravotního pojištění cizinců (“s tím, že úprava bude tvořit samostatnou hlavu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů; ministr zdravotnictví ve spolupráci s ministrem vnitra přitom vymezí kategorie cizinců, na které se bude vztahovat systém veřejného zdravotního pojištění, a kategorie cizinců, na které se bude vztahovat povinnost mít sjednáno zdravotní pojištění cizinců; první místopředseda vlády pro ekonomiku a ministr financí ve spolupráci s ministrem zdravotnictví vymezí rozsah a náležitosti povinného zdravotního pojištění cizinců a předá návrh nové právní úpravy povinného zdravotního pojištění cizinců ministru vnitra“).

26. K obdobným iniciativám docházelo již dříve - viz např. usnesení vlády ČR ze dne 21. 2. 2007 č. 126 ke Zprávě o realizaci Koncepce integrace cizinců v roce 2006 a ze dne 17. 3. 2008 č. 259 ke Zprávě o realizaci Koncepce integrace cizinců v roce 2007, v nichž bylo konstatováno, že dosud nedošlo ke splnění úkolu „předložit vládě návrh na legislativní změnu, která by umožnila nezaopatřeným dětem cizinců mladším osmnácti let, které pobývají na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů, přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění.  Ministerstvo zdravotnictví tento úkol v daném termínu nesplnilo, neboť v roce 2006 k novelizaci zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v platném znění, nedošlo. Novelizace tohoto zákona byla z důvodu jejího širšího rozsahu přesunuta na rok 2007 a v jejím rámci bude dán ve spolupráci s ostatními resorty prostor k zapracování výše uvedené legislativní změny na rozšíření působnosti zákona o veřejném zdravotním pojištění o další kategorie pojištěnců z řad cizinců. S ohledem na výše uvedené požádalo Ministerstvo zdravotnictví předsedu vlády České republiky o posunutí termínu splnění úkolu na 31. 3. 2008“.

27. Důležitým podnětem v rámci České republiky se poté stalo usnesení Rady vlády ČR pro lidská práva ze dne 26. 2. 2009 k začlenění vybraných kategorií cizinců, kteří pobývají v České republice přechodně, do systému veřejného zdravotního pojištění, v němž Rada – po shrnutí (mimo jiné) možností přístupu tzv. nepojistitelných dětí do systému veřejného, popř. komerčního zdravotního pojištění - vyzvala vládu, aby uložila ministryni zdravotnictví vypracovat návrh novely zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v níž bude v užší variantě „v souladu s Aktualizovanou koncepcí integrace cizinců garantován přístup do systému veřejného zdravotního pojištění všem nezaopatřeným dětem cizinců mladším osmnácti let, které pobývají na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem sloučení rodiny/povolení k dlouhodobému pobytu za týmž účelem“, nebo v širší variantě dojde „k rozšíření osobní působnosti zákona o veřejném zdravotním pojištění i o všechny děti-cizince narozené na území České republiky, které nespadají do užší varianty; tito cizinci by byli účastni veřejného zdravotního pojištění ode dne svého narození, a to až do dne svého vycestování z území České republiky, popř. do dne, kdy by se stali účastníky veřejného zdravotního pojištění z jiného důvodu (u této skupiny osob je možno zvážit, zdali by se jednalo o státní pojištěnce anebo by tyto děti byly samy povinny hradit pojistné)“. V obdobném duchu veřejný ochránce práv ve svém Doporučení k naplňování práva na rovné zacházení s cizinci ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29/2010/DIS/JŠK navrhl rozšíření osobní působnosti systému veřejného zdravotního pojištění o nezletilé děti a manžele/manželky cizinců, pobývající na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny.

28. Výsledkem dlouhodobého vývoje je v současnosti návrh novel zákona o pobytu cizinců a zákona o veřejném zdravotním pojištění, který již prošel rozsáhlým meziresortním připomínkovacím řízením a měl být projednáván na zasedání vlády dne 27. 4. 2016, avšak nakonec byl stažen z programu jednání. Z návrhu těchto novel však vyplývá, že situaci tzv. nepojistitelných dětí neřeší. Zakotvují sice povinnost komerčních zdravotních pojišťoven uzavřít pojistnou smlouvu týkající se soukromého zdravotního pojištění, jestliže návrh na její uzavření neodporuje tomuto zákonu, občanskému zákoníku a pojistným podmínkám pojišťovny, na které pojistná smlouva odkazuje (§ 155e odst. 2 návrhu novely zákona o pobytu cizinců), a vymezují kategorie cizinců, na které se vztahuje veřejné zdravotní pojištění (v novele zákona o veřejném zdravotním pojištění) a cizinců, za které bude zdravotní služby hradit stát, konkrétně Ministerstvo zdravotnictví (v novele zákona o pobytu cizinců); děti cizinců, kteří na území České republiky pobývají na základě jiného oprávnění než povolení k trvalému pobytu, narozené na území České republiky však ani do jedné z těchto kategorií nenáležejí.

29. Je zřejmé, že ani po mnohaletém úsilí se zatím v českém právním řádu nepodařilo odstranit dichotomii mezi „ideálním“ stavem předjímaným v každoročně aktualizovaných koncepcích integrace cizinců, jehož dosažení vláda ve svých četných usneseních (dovolací soud odkazuje jen na nejvýznamnější z nich) ukládala ministerstvu zdravotnictví ve spolupráci s ministerstvem vnitra, a realitou. V konečném důsledku tak nadále dochází k nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči a diskriminaci určité skupiny dětí v rozporu s čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Za stávající situace a bez výhledu na brzkou nápravu spočívající v transparentní právní úpravě, která by vzniku případů tzv. nepojistitelných dětí zamezila, se rodiny narozených dětí, jejichž zákonní zástupci nemají na území České republiky povolený trvalý pobyt a které se narodily předčasně nebo se zdravotním postižením nebo vážným onemocněním, uchylují ke dvěma řešením: podávají za své dítě buď žádost o povolení k trvalému pobytu z humanitárních důvodů nebo jiných důvodů hodných zvláštního zřetele podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců nebo žádost o azyl (prohlášení o mezinárodní ochraně) podle § 3a zákona o azylu; zákonný zástupce může s ohledem na vážný zdravotní stav dítěte podat obě žádosti bez ohledu na vlastní pobytový status. Matka žalované se uchýlila k oběma možnostem.

30. Odvolací soud správně vyhodnotil, že matka žalované pobývající na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu nemohla za žalovanou podat žádost o trvalý pobyt podle § 88 odst. 3 první věty zákona o pobytu cizinců; současně však logicky připustil vznik fikce zakotvené v § 88 odst. 3 druhé věty zákona o pobytu cizinců v případě žádosti o trvalý pobyt podané v režimu jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců, konkrétně podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. Dovolací soud neshledal, že by tento postup odporoval zákonu, jak namítá žalobkyně.  Z ustanovení § 88 odst. 3 druhé věty zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v případě podání žádosti o povolení trvalého pobytu se pobyt narozeného cizince od okamžiku narození do právní moci rozhodnutí o této žádosti považuje za pobyt trvalý; tato fikce dostává narozeného cizince do sféry veřejného zdravotního pojištění (§ 2 odst. 1 písm. a/ zákona o veřejném zdravotním pojištění). Jazykovým výkladem uvedeného ustanovení (jeho druhé věty) nelze dovodit, že by se tyto důsledky vztahovaly výlučně na žádosti o povolení trvalého pobytu narozeného cizince podané pouze zákonným zástupcem s povolením k trvalému pobytu; připustil-li dovolací soud restriktivní výklad první věty inkriminovaného ustanovení (viz výše), je na místě postupovat stejně restriktivně rovněž zde. Z hlediska systematického a logického výkladu by bylo možné oponovat v tom směru, že se fikce trvalého pobytu od narození cizince uplatní pouze na žádost o trvalý pobyt podanou podle ustanovení, v němž je zakotvena, tj. na žádost podanou zákonným zástupcem s povolením k trvalému pobytu (je zřejmé, že toto byl původní zákonodárcův úmysl). Ani zákonodárce však nebyl schopen - jak vyplývá s výkladu shora - předjímat význam a aplikační dopady zákona (zákonného ustanovení) v okamžiku jeho tvorby a přijetí. Při zohlednění teleologicko-axiologického výkladu je zřejmé, že odvolací soud zvoleným výkladem napravil konflikt účelu ustanovení § 88 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců a závazku České republiky na úrovni základního ústavního práva (ochrany práv dítěte) právě ve prospěch ochrany práv dítěte, která v pomyslném žebříčku hodnot stojí nepochybně nad úmyslem zákonodárce sjednotit pobytový režim narozeného dítěte (cizince) a jeho zákonného zástupce. Nadto není rozumného důvodu, proč by narozené dítě nemohlo požívat větší právní ochrany nežli jeho rodič (zákonný zástupce).

31. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že fikce zakotvená v § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců se uplatní i v případech, kdy zákonný zástupce podá za narozeného cizince žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, bez ohledu na svůj pobytový status. Zákonný zástupce s povolením k dlouhodobému pobytu však nemůže za narozeného cizince podat žádost o trvalý pobyt podle § 88 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců. Dovolací soud si je vědom, že uvedené řešení právního vakua, v němž se tzv. nepojistitelné děti nacházejí, není optimální a neposkytuje ochranu v podobě dostupné lékařské péče všem cizincům, kteří se narodili na území České republiky zákonným zástupcům s povolením k dlouhodobému pobytu, nýbrž pouze těm, jimž svědčí důvody pro podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na prioritu zajištění ochrany práv dítěte a stávající znění zákona o pobytu cizinců však toto shledává jediným správným řešením. Sluší se doplnit, že v případě, že zákonný zástupce podá za narozeného cizince žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců, pak se fikce podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců u narozeného cizince uplatní pouze tehdy, byla-li podána ve lhůtě podle § 88 odst. 3 věty první ve spojení s § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Opačný závěr (absence lhůty pro podání žádosti o trvalý pobyt, v jejímž rozmezí dojde ke vzniku fikce trvalého pobytu, tj. účasti na veřejném zdravotním pojištění, od narození dítěte) by vedl k právní nejistotě poskytovatelů zdravotní péče a nebyl by konzistentní s právní úpravou procesu získávání příslušného pobytového statusu. Stejně tak považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že jeho rozhodnutí neznamená, že žalobkyně (popř. jiná zdravotnická zařízení) za pacienty v obdobné situaci, v jaké se ocitla žalovaná, ponesou náklady zdravotní péče; úhrady těchto nákladů se lze domáhat po Všeobecné zdravotní pojišťovně, která je - právě s poukazem na pobytový status zákonné zástupkyně žalované - odmítla uhradit.

32. Poslední k dovolacímu přezkumu předložená otázka se týká zdánlivé kolize režimu zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců při posuzování účastenství cizince narozeného na území České republiky na veřejném zdravotním pojištění. Zákon o pobytu cizinců se ve smyslu svého ustanovení § 2 písm. a) nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany v režimu zákona o azylu. Účastenství žalované na veřejném zdravotním pojištění vzniklo na základě obou dotčených předpisů, avšak ke kolizi jejich režimů nedošlo. Matka žalované za ni podala dne 26. 8. 2009 (20. den po narození žalované, tj. při zachování lhůty podle § 88 odst. 3 věty první ve spojení s § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců a prohlášení o mezinárodní ochraně podle § 3a zákona o azylu (vedle toho podala ještě žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle zákona o pobytu cizinců). Podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců nastala fikce podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců, tj. pobyt žalované byl od okamžiku jejího narození do právní moci rozhodnutí o této žádosti považován za pobyt trvalý, v důsledku čehož byla žalovaná od okamžiku svého narození účastnicí veřejného zdravotního pojištění v režimu podle zákona o pobytu cizinců. Důsledky fikce přitom trvají i v případě záporného výsledku řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, kdy fikce trvá od narození do právní moci rozhodnutí o zamítnutí příslušné žádosti nebo zastavení řízení o ní. V případě žalované došlo k zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu usnesením dne 15. 4. 2011 s odůvodněním, že žalované byl udělen azyl. Azyl byl žalované udělen dnem podání prohlášení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu (26. 8. 2009) a žalovaná se tímto dnem stala účastníkem veřejného zdravotního pojištění ve smyslu § 88 odst. 3 zákona o azylu.  Nabízí se otázka, zda nastala kolize režimů zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu, resp. souběh účasti žalované na veřejném zdravotním pojištění na základě obou těchto zákonů v období od podání prohlášení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu (26. 8. 2009) do pravomocného zastavení řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu (15. 4. 2011). Dovolací soud v této situaci nenachází důvod, pro který by bylo na místě vyloučit žalovanou z účasti na veřejném zdravotním pojištění (takový důvod nelze spatřovat v tom, že matka žalované za ni podala všechny dostupné žádosti jak podle zákona o pobytu cizinců tak podle zákona o azylu). Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla s žádostí o povolení k trvalému pobytu úspěšná, jelikož jí byl udělen azyl (čímž se stala ze zákona účastnicí veřejného zdravotního pojištění), jeví se jako logická úvaha, že žalovaná byla od narození do okamžiku udělení azylu (26. 8. 2009) účastnicí veřejného zdravotního pojištění na základě fikce podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 3 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění (tj. slovy žalobkyně v režimu podle zákona o pobytu cizinců) a následně, okamžikem prohlášení o mezinárodní ochraně se stala účastnicí veřejného zdravotního pojištění podle zákona o azylu (§ 88 odst. 1 a 3 zákona o azylu ve spojení s § 3 odst. 1 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění (v režimu podle zákona o azylu). Uvedené časové rozdělení navíc odpovídá znění § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kdy okamžikem podání prohlášení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu se na žalovanou přestal vztahovat zákon o pobytu cizinců; toto ustanovení však nemůže působit do minulosti, kterou mohla ovlivnit jedině současně podaná žádost o trvalý pobyt, která žalované zajistila vznik veřejného zdravotního pojištění od narození v režimu tohoto zákona. Podání žádosti o azyl (prohlášení o mezinárodní ochraně) proto nemělo žádný vliv na vznik a trvání fikce podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců (není sto způsobit její zánik, resp. zamezit jejímu vzniku).

33. Ve shodě s odvolacím soudem proto dovolací soud uzavírá, že žalovaná byla již od svého narození účastnicí veřejného zdravotního pojištění a její zákonní zástupci tak nejsou povinni nést náklady na její zdravotní péči. Odvolací soud při výkladu § 88 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ani v případě připuštění fikce podle § 88 odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců v případě podání žádosti o trvalý pobyt zákonným zástupcem za narozeného cizince podle § 66 odst. 1 písm. a) bod 2. a písm. b) zákona o pobytu cizinců, nepochybil (rozhodl v souladu se shora zaujatým výkladovým stanoviskem dovolacího soudu) a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný; dovolací soud proto dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

 

Poř. č. 8

 

Zaplatí li žalobce soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně až poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§ 9 odst. 1 část věty za středníkem zákona o soudních poplatcích), avšak dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, odvolací soud usnesení o zastavení řízení změní tak, že se řízení nezastavuje, neboť důvod pro zastavení řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku) odpadl.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015)

 

1.       Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. 198 ICm 3574/2014-33, zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.                                                                                                                                               

2.      Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti R.-ON a. s. (dále též jen „původní žalobce“) usnesením ze dne 31. 3. 2015, č. j. 198 ICm 3574/2014, 104 VSPH 232/2015-46 (MSPH 98 INS 36628/2013), potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3.      Odvolací soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:

[1] Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 19. 10. 2014 se původní žalobce domáhá vyloučení v žalobě blíže specifikované směnky z majetkové podstaty dlužníka (Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci).

[2] Původní žalobce až do vydání usnesení insolvenčního soudu o zastavení řízení nezaplatil soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to ani k výzvě insolvenčního soudu.

[3] Usnesení insolvenčního soudu o zastavení  řízení bylo původnímu žalobci doručeno dne 20. 2. 2015.

[4] Původní žalobce podal (dne 3. 3. 2015) odvolání proti usnesení insolvenčního soudu a následně, dne 19. 3. 2015, uhradil i soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč.

4.  Odvolací soud uzavřel, že nebyly naplněny předpoklady, za kterých soud zruší rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť původní žalobce nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě k podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení řízení.

5.  Proti usnesení odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky výkladu § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, a to jaké následky má zaplacení soudního poplatku za žalobu po uplynutí lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, za předpokladu, že žalobce podal proti usnesení o zastavení řízení včasné odvolání.

6.  Dovolatel považuje právní názor odvolacího soudu za nesprávný, dovozuje, že jeho poplatková povinnost před rozhodnutím odvolacího soudu nezanikla a v důsledku jejího, byť opožděného, splnění (zaplacení poplatku) měl odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušit a v řízení mělo být dále pokračováno. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

7.  Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč., které je dále veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu).

8.  Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2016, č. j. KSBR 28 INS 27134/2015-A-79, byl zjištěn úpadek dovolatele a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenčním správcem byla jmenována společnost Administrace insolvencí C. T., v. o. s. Usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 10. 6. 2016 v 10 hod. 17 minut. Na místo dovolatele tak vstoupil (zveřejněním rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu) insolvenční správce (v podrobnostech srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2151/2008, uveřejněného pod č. 24/2010 Sb. rozh. obč., případně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročníku 2012, pod pořadovým č. 20).

9.  Insolvenční soud usnesením ze dne 10. 9. 2015, č. d. MSPH 98 INS 36628/2013-B-129, rozhodl o odvolání dosavadního insolvenčního správce dlužníka Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci Ing. Mgr. I. H.; současně ustanovil insolvenčním správcem JUDr. K. M. Usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku téhož dne v 11 hod. 20 minut.

10.  Nejvyšší soud k oběma změnám přihlédl v označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.

11.  Dovolání je přípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř.) k dovolatelem otevřené otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je i důvodné.

12.  Ze zákona o soudních poplatcích se podává, že:

[1] Poplatníkem soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel [§ 2 odst. 1 písm. a)].

[2] Poplatková povinnost vzniká podáním návrhu [§ 4 odst. 1 písm. a)].

[3] Soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1).

[4] Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§ 9 odst. 1).

[5] Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení (§ 9 odst. 7 věta první).

[6] Poplatková povinnost zaniká právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§ 9 odst. 7 věta druhá).

13.  Podle § 206 odst. 1 o. s. ř. podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.

14.  Insolvenční soud postupoval správně, vyzval-li dovolatele k zaplacení soudního poplatku za žalobu (za řízení před soudem prvního stupně) a následně, po marném uplynutí lhůty určené ve výzvě, zastavil řízení. Podal-li dovolatel proti usnesení insolvenčního soudu odvolání, usnesení insolvenčního soudu nenabylo právní moci, a poplatková povinnost dovolatele tudíž (před rozhodnutím odvolacího soudu o podaném odvolání) nezanikla. Zaplatil-li dovolatel soudní poplatek dříve, než odvolací soud rozhodl o podaném odvolání, pak – byť tak učinil opožděně – splnil svoji poplatkovou povinnost, v důsledku čehož odpadl důvod pro zastavení řízení. Jelikož i pro usnesení odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí (§ 154 odst. 1, § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř.), měl odvolací soud odvolání vyhovět a napadené rozhodnutí insolvenčního soudu (byť bylo v době vydání správné) změnit tak, že se řízení nezastavuje (důvod pro zastavení řízení nebyl v době vydání usnesení odvolacího soudu dán).

15.  Opřel-li odvolací soud svůj závěr o § 9 odst. 7 větu první zákona o soudních poplatcích, přehlédl, že označené ustanovení upravuje předpoklady, za kterých může soud, jenž rozhodl o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (tedy v poměrech projednávané věci insolvenční soud), rozhodnout o zrušení svého usnesení o zastavení řízení, a to bez ohledu na to, zda poplatník proti němu podal odvolání. Nikterak však nedopadá na rozhodování odvolacího soudu, který je – jak zdůrazněno výše – vázán stavem ke dni svého rozhodnutí (a nikoliv stavem k poslednímu dni lhůty pro podání odvolání).

16.  Nejvyšší soud proto uzavírá, že zaplatí-li žalobce soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně až poté, kdy uplynula lhůta k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku (§ 9 odst. 1 část věty za středníkem zákona o soudních poplatcích), avšak dříve, než odvolací soud rozhodne o jeho včasném odvolání proti usnesení o zastavení řízení, odvolací soud usnesení o zastavení řízení změní tak, že se řízení nezastavuje, neboť důvod pro zastavení řízení (v důsledku zaplacení soudního poplatku) odpadl.

17.  Jelikož napadené rozhodnutí není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil.

18.  K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. obč.

  

Poř. č. 9

 

Vysloví-li soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle § 87 o. s. ř.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1389/2016)

 

1.    Žalobce se na žalované domáhá zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku neoprávněného výkonu vazby v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005. Žalobce se v řízení dovolával místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v trestním řízení rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze.

2.  Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 28 C 90/2015-67, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Hradci Králové jako soudu místně příslušnému (výrok II).

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, a dále uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže při rozhodnutí o tom, kterému soudu má být věc postoupena, vyšel z volby žalobce zažalovat stát před jiným soudem než soudem příslušným podle sídla organizační složky státu.

4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm uváděl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, když právo žalobce zvolit místně příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemá být omezeno pouze na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni, nýbrž i na soudy, před kterými byla věc projednávána v rámci instančního postupu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, řeší uvedenou otázku podle názoru žalobce nesprávně, a tato má být proto posouzena jinak. Dále žalobce namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku dovolacím soudem v rozhodování dosud neřešenou, záležející v tom, zda je soud prvního stupně oprávněn v případě rozhodování o místní příslušnosti provést volbu místně příslušného soudu namísto žalobce, a takto zvolenému soudu věc po právní moci usnesení postoupit. Podle dovolatele přísluší právo volby místní příslušnosti podle § 87 o. s. ř. pouze žalobci, a nikoliv soudům. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.

5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Otázka práva žalobce zvolit si místně příslušný soud podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když odvolací soud zohlednil, že možnost výběru místně příslušného soudu je z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1648/2016). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury, aprobované nadto výše citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, odchýlit.

11. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda je soud, který vyslovuje svou místní nepříslušnost, oprávněn věc po právní moci usnesení postoupit soudu místně příslušnému podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř. Tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.

12. Dovolání je důvodné.

13. Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

14. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 5 Cmo 47/2003 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, č. 12/2004, s. 454), uvedl, že právo volby místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 o. s. ř. přísluší jen žalobci. Pokud ten tohoto práva nevyužije třeba i tím, že podá žalobu u soudu, který místně příslušný být vůbec nemůže, nepřísluší tuto volbu vykonat ani soudu ani žalovanému.

15. Rovněž v odborné literatuře není pochybností o tom, že volba mezi obecným a na výběr daným soudem přísluší pouze žalobci (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567, dále jen „Komentář“). Jakmile je žaloba doručena soudu, nemůže žalobce již provedenou volbu měnit, neboť tomu brání zásada perpetuatio fori vyjádřená v § 11 odst. 1 o. s. ř. [srov. Komentář, s. 567; shodně HANDL, V., RUBEŠ, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 379, a HRÁDEK, J. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 358]. Procesní věda pak výslovně hovoří o konsumaci práva žalobce zvolit místně příslušný soud jako o jednom z účinků zahájení řízení (WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 7. vydání. Praha: Linde, 2014, s. 331).

16. Z výše uvedeného vyplývá, že je-li právo volby místně příslušného soudu okamžikem zahájení řízení vyčerpáno, nemůže být později žádným subjektem – tedy ani soudem – vykonáno. Vysloví-li proto soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř., že není místně příslušný, není oprávněn postoupit věc po právní moci usnesení soudu danému na výběr podle § 87 o. s. ř.

17. Vycházel-li odvolací soud v napadeném usnesení naopak z toho, že při rozhodování o místní nepříslušnosti podle § 105 odst. 2 o. s. ř. může být věc postoupena soudu danému na výběr podle ustanovení § 87 písm. b) o. s. ř., je jím provedené posouzení otázky místní příslušnosti nesprávné.

18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

19. V dalším řízení posoudí soud prvního stupně opětovně otázku místní příslušnosti s tím, že bude v první řadě zkoumat, který soud je obecným soudem žalované podle § 85 odst. 5 o. s. ř.

 

Poř. č. 10

 

Za újmu způsobenou výkonem pravomocí Veřejného ochránce práv odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015)

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1. Žalobce se žalobou domáhá na žalované konstatování porušení práva, omluvy a zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť tvrdí, že postupem veřejného ochránce práv mělo být zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 20 C 72/2013-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal konstatování, že postupem veřejného ochránce práv byla porušena shora uvedená základní práva žalobce (výrok I), písemné omluvy a zaslání jejího opisu též adresátům zprávy o výsledku šetření ze dne 19. 5. 2011 (výrok II) a zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím (výrok III). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Soud prvního stupně učinil ve věci následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce dne 10. 5. 2010 podal podnět veřejnému ochránci práv k prošetření postupu místopředsedkyně Městského soudu v Praze. Veřejný ochránce práv po prošetření podnětu vydal dne 19. 5. 2011 průběžnou zprávu, která je shodná i v dalších spisech zahájených z podnětů spolku Š., JUDr. J. M., Mgr. Ing. J. B. a T. H.. Na straně 17 uvedené zprávy v posledním odstavci je uvedeno, že „kdyby M. Š. neobcházel v minulosti související právní předpisy o výkonu advokacie, zřejmě by tato situace nenastala“. Průběžná zpráva byla rozeslána v ní uvedeným subjektům. Na tuto zprávu reagoval žalobce dopisem ze dne 21. 7. 2011 a spolek Š. dopisem ze dne 28. 6. 2011, ve kterých popřeli, že by žalobce vykonával právní pomoc za úplatu a obcházel zákon o advokacii. Žalobce ukončil vysokoškolské právní vzdělání na Univerzitě Komenského v Bratislavě v roce 2006. Podáním ze dne 11. 11. 2011 uplatnil žalobce u Ministerstva spravedlnosti nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu, jeho žádost byla postoupena Ministerstvu financí, které věc mimosoudně projednalo, přičemž nárok žalobce podle stanoviska ze dne 22. 3. 2012 neshledalo důvodným.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že nárok žalobce na odškodnění ve smyslu § 1 odst. 1 a § 5 OdpŠk a § 1 odst. 1 a § 5 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, není dán. Veřejný ochránce práv není orgánem moci soudní, zákonodárné ani výkonné, a stát by proto podle soudu prvního stupně za jeho činnost mohl odpovídat pouze v případě, že by rozhodoval o právech a povinnostech jiných osob, a tato jeho rozhodnutí byla státní mocí vynutitelná. Veřejný ochránce práv však tyto podmínky nesplňuje, neboť nevydává žádná autoritativní rozhodnutí, kde by rozhodoval o právech a povinnostech osob. Jeho „rozhodnutí“ nejsou vynutitelná státní mocí, jedná se pouze o nezávazná doporučení, které nelze napadnout ani v rámci soudního přezkumu v režimu správního soudnictví. Veřejný ochránce práv není nadán výkonem působnosti ve veřejné správě, nýbrž na výkon veřejné správy jako nezávislý orgán dohlíží. Veřejný ochránce práv proto podle soudu prvního stupně nevykonává veřejnou moc, jejíž realizace by měla důsledky upravené v zákoně č. 82/1998 Sb., a ani zákon č. 349/1999 Sb. neobsahuje speciální úpravu, která by odpovědnost státu upravovala. V daném případě proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není v tomto sporu pasivně legitimována a žalobu zamítl. S ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalované se soud prvního stupně nezabýval námitkou žalobce týkající se sporu o tom, který ústřední orgán státu je dle § 6 OdpŠk příslušný k projednání tohoto nároku. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, avšak dospěl k názoru, že žalované účelně vynaložené náklady nevznikly.

6. Odvolací soud vycházel se shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se též s jeho úvahami stran nedostatku věcné pasivní legitimace žalované. Odvolací soud dále uvedl, že za výkon veřejné moci, ač tento pojem není v zákoně blíže vymezen, je obvykle považováno vynucování vůle vyjadřující veřejný zájem vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti, přičemž dochází zpravidla k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů, vůči nimž není stát v rovném postavení, nýbrž jedná z vrchnostenské pozice, kdy disponuje mocenskými prostředky, aby si vytvořil podmínky pro rozhodnutí a aby plnění jím uložených povinností vymohl. I když je veřejného ochránce práv možné považovat za monokratický nezávislý státní orgán, rozhodující je, že podle zákona kontroluje a dohlíží nad činností veřejné správy a není tak nadán rozhodovací pravomocí, jíž by mohl zasahovat do práv a oprávněných zájmů třetích osob, a která by byla ze strany státu vynutitelná. Vědom si judikatury Nejvyššího soudu připouštějící možnost zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu stanovených oprávnění a veden názorem, že může jít jen o případy, kdy k tomuto zásahu dojde právě v souvislosti s výkonem veřejné moci, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení posoudil odvolací soud tak, že úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Žalobce má za to, že není rozhodné, do jaké míry jsou pravomoci veřejného ochránce práv podle zákona č. 349/1999 Sb. vynutitelné. Naopak je podstatné, že se jedná o státní orgán s kontrolní pravomocí, který není subjektem soukromého práva, ale práva veřejného, který nejedná jménem svým jako soukromá osoba, ale jménem státu, jehož je služebníkem, a jehož postavení jakožto specifického státního orgánu je vymezeno v § 1 tohoto zákona. Uvádí přitom, že platí ústavní princip, podle něhož je možné státní moc vykonávat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, nicméně žalobce je názoru, že rozšiřování pomlouvačných a nepodložených osočení vůči občanům mezi tyto zákonem stanovené způsoby nepatří. Stát by podle žalobce měl nést odpovědnost za zákonem vymezené jednání veřejného ochránce práv proto, že Kancelář veřejného ochránce práv je organizační složkou státu. Pokud by soud dospěl k jinému závěru, pak by za jeho činnost neodpovídal nikdo.

9. Žalobce proto závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně zcela popřel a v dovolání formuloval následující právní otázky:

a) zda veřejný ochránce práv je orgánem veřejné moci nebo státním orgánem,

b) zda postup veřejného ochránce práv při výkonu jeho působnosti je úředním postupem,

c) kdo odpovídá za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou veřejným ochráncem práv,

d) zda za škodu, respektive nemajetkovou újmu, jím způsobenou, odpovídá stát, a

e) zda se tato odpovědnost řídí zákonem č. 82/1998 Sb., nebo jiným zákonem.

Předložené právní otázky a), b), d) a první část otázky e) podle žalobce posoudil odvolací soud nesprávně, zatímco otázky c) a druhou část otázky e) odvolací soud neposoudil vůbec. Uvedené otázky přitom nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešeny. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že zákon č. 349/1999 Sb. právní postavení ochránce výslovně a jednoznačně nestanoví, v dosavadní judikatuře i odborné literatuře je však shodně konstatováno, že se jedná o „nezávislý, nestranný a monokratický státní orgán, resp. osobu, která je zárukou zákonnosti ve veřejné správě“. Jeho činnost v rámci zákonem vymezené působnosti však není výkonem státní správy, a proto žalovaná zastává názor, že z činnosti ochránce nemůže vzniknout odpovědnost státu a případná náhrada újmy by měla být posuzována podle obecné úpravy občanského zákoníku. Dodává, že odpovědnost státu za vzniklou újmu by měla nést Kancelář veřejného ochránce práv, která je organizační složkou státu, avšak podle žalované rovněž bez pověření výkonem státní správy.

 

III. Formální náležitosti dovolání

 

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

 

IV. Přípustnost dovolání

 

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je přípustné pro řešení otázek, zda veřejný ochránce práv je orgánem veřejné moci, respektive státním orgánem, zda postup při výkonu jeho působnosti je úředním postupem, kdo odpovídá za škodu či nemajetkovou újmu jím způsobenou, respektive odpovídá-li za ni stát a zda se tato odpovědnost řídí zákonem č. 82/1998 Sb., nebo zákonem jiným, neboť tyto otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny.

 

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

16. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

17. Článek 36 odst. 3 Listiny stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti přitom podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon.

18. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

20. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb. veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Pozitivní i negativní vymezení působnosti veřejného ochránce práv obsahují následující odstavce § 1 zákona č. 349/1999 Sb.

21. Zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 4 Listiny, je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., jehož úvodní ustanovení definuje odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal podle obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt soukromoprávní a kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.

22. Je třeba přisvědčit žalobci v tom, že úřad veřejného ochránce práv je veřejnou funkcí, do níž je kandidát volen Poslaneckou sněmovnou. Za výkon funkce je též veřejný ochránce práv odpovědný přímo Poslanecké sněmovně. V tomto směru však jde toliko o odpovědnost politickou.

23. Veřejný ochránce práv nevykovává oprávnění uvedená v § 1 zákona č. 349/1999 Sb. jako soukromá osoba, ale jako osoba veřejná, když zastává pozici vysoce postaveného státního funkcionáře s autoritou i odpovědností (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 349/1999 Sb., zvláštní část, k § 8).

24. Stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. toliko za újmu, kterou způsobily státní orgány a jiné subjekty předvídané v § 3 odst. 1 OdpŠk v rámci výkonu svých pravomocí. Přímou odpovědnost jednající osoby podle obecné úpravy deliktního práva by zakládal pouze exces z výkonu jejích pravomocí.

25. Státní orgány jsou státními institucemi, které představují základní a rozhodující složky organizace státu, neboť jsou nositeli suverénní státní moci. Je jimi třeba rozumět orgány, které stát zřizuje k plnění funkcí státu a vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních subjektů (Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 57; VOJTEK, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 7-8).

26. Za státní orgán je třeba považovat zejména takový orgán státní moci, kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Stát zákonem č. 349/1999 Sb. převedl na veřejného ochránce práv část svých kontrolních a dozorových pravomocí nad činností veřejné správy, a proto veřejný ochránce práv představuje též specifický státní orgán ochrany práva, který je volen Poslaneckou sněmovnou a je nezávislý na soudních a správních orgánech. Pravomoci veřejného ochránce práv jsou konstruovány tak, aby umožňovaly a zajišťovaly rychlá a co nejméně formalizovaná zjištění, upozornění a podněty k nápravě v případě porušování lidských a občanských práv, obvykle ze strany správních orgánů. Důležitá je také jeho informační funkce ve vztahu k Poslanecké sněmovně (FILIP, J., SVATOŃ, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 66).

27. Nejvyšší správní soud se již v minulosti ve své rozhodovací praxi zabýval charakterem činnosti veřejného ochránce práv a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za správní orgán, neboť nevykonává působnost ve veřejné správě, nýbrž nad výkonem veřejné správy jako nezávislý orgán dohlíží. Veřejného ochránce práv označil za monokratický nezávislý a nestranný státní orgán, který stojí mimo veřejnou správu a je zákonem povolán k tomu, aby kontroloval a dohlížel nad činností veřejné správy a představuje tak jednu ze záruk zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 As 58/2007, publikovaný pod č. 1586/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 9 Aps 9/2012).

28. Svou zvláštní povahou se sice veřejný ochránce práv částečně vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho působnost dopadá, avšak jeho funkce je obdobná, neboť jeho oprávnění mají za cíl chránit zájmy osob, pokud byly narušeny správními orgány. Veřejný ochránce práv však rozhoduje o tom, zda je třeba v zájmu těchto osob využít kompetence, které mu svěřuje zákon, či zda k tomu důvod není. V závěru z šetření veřejného ochránce práv se pak vůle subjektů, které jsou předmětem tohoto šetření, nemůže promítnout. Přestože je tedy veřejný ochránce práv svým charakterem spíše doplňkovou institucí k existujícím systémům ochrany, který je už ze své podstaty oproštěn od prvků moci, jedná se o zákonem zřízený státní orgán a též někteří autoři odborné literatury ombudsmany řadí ke státním orgánům svého druhu (srov. FILIP, J., SVATOŃ, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 66; SLÁDEČEK, V. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2. podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 50-52).

29. Z uvedeného je zřejmé, že veřejný ochránce práv je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

30. Závěr aprobovaný odvolacím soudem, který vyloučil odpovědnost státu za újmu způsobenou veřejným ochráncem práv při výkonu jeho pravomocí, by nutně znamenal, že se poškozený může domáhat náhrady újmy toliko cestou obecné deliktní odpovědnosti, a to buď proti státu, nebo přímo proti osobě, která funkci veřejného ochránce práv zastává či zastávala v rozhodné době. Takový závěr však není správný.

31. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod č. 125/2011 Sb. rozh. obč., podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

32. Stejně tak nelze uvažovat o osobní odpovědnosti osoby zastávající úřad veřejného ochránce práv, neboť ta v posuzovaném případě nejednala sama za sebe, ale v rámci úřední licence, která její osobní odpovědnost vylučuje.

33. Žalované jednání, kterého se měl veřejný ochránce práv dopustit, přitom nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s činností veřejného ochránce práv, neboť vydání průběžné zprávy po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti veřejného ochránce práv svěřené mu zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 896/2009).

34. Odvolací soud proto pochybil, dospěl-li k závěru, že veřejný ochránce práv nevykonává veřejnou moc ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk, pokud není nadán rozhodovací pravomocí, kterou by mohl zasáhnout do práv a oprávněných zájmů třetích osob, které by byly ze strany státu vynutitelné a že stát v režimu zákona č. 82/1998 Sb. za újmu způsobenou činností veřejného ochránce práv neodpovídá.

 

VI. Závěr

 

35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

 

Poř. č. 11

 

Pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona) není překážkou pro účinné uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu  ze dne 30. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014)

 

1.     Rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 44 ICm 3476/2012-35, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Mgr. Ing. M. J., jako insolvenční správkyně dlužnice H. Š.), domáhala po žalovaném (T. Czech Republic, a. s.) určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPA 44 INS 22395/2011 ve výši 40 256,36 Kč, není po právu (bod I. výroku).

[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

[1] Dlužnice požádala žalovaného dne 11. 2. 2005 o poskytování telekomunikačních služeb sítě Eurotel, prohlašujíc, že byla seznámena s všeobecnými obchodními podmínkami, a zavazujíc se je dodržovat.

[2] Podle bodu 2. 2. všeobecných obchodních podmínek se žádost stala okamžikem schválení řádně uzavřenou smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb sítě Eurotel ve znění všeobecných obchodních podmínek.

[3] Podle bodu 15. 3. všeobecných obchodních podmínek se vztahy vzniklé na základě všeobecných obchodních podmínek řídily zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“), v platném znění.

[4] Jelikož dlužnice neplnila závazky ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, ukončil žalovaný smluvní vztah 5. 1. 2006.

[5] Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) uložil dlužnici rozhodnutím z 26. 1. 2009, č. j. 107 072/2008-636/III. vyř. (dále jen „rozhodnutí“), zaplatit žalovanému (za označené faktury) částky 1 377,85 Kč, 14 734,83 Kč, 3 644,24 Kč, 719,95 Kč a 3 700 Kč, s ročním úrokem z prodlení, podle smlouvy o poskytování služeb uzavřené podle žádosti dlužnice z 11. 2. 2005. Rozhodnutí nabylo právní moci 6. 2. 2009 a stalo se vykonatelným 22. 2. 2009.

[6] Usnesením ze dne 23. 6. 2009, č. j. Nc 8494/2009-4, které nabylo právní moci 24. 10. 2009, nařídil Okresní soud v Ústí nad Orlicí exekuci na majetek dlužnice (podle rozhodnutí  ČTÚ) k uspokojení pohledávky žalovaného ve výši 24 176 Kč s úrokem z prodlení.

[7] Insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno 2. 12. 2011.

[8] Usnesením ze dne 3. 9. 2012, č. j. KSPA 44 INS 22395/2011-A-13, zjistil insolvenční soud úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením a insolvenční správkyní dlužnice ustanovil žalobkyni.

[9] Při přezkumném jednání, jež se konalo 25. 10. 2012, popřela žalobkyně pohledávku žalovaného co do pravosti, namítajíc její promlčení, s tím, že nároky žalovaného byly promlčeny již v době vydání rozhodnutí ČTÚ (měla za to, že návrh doručený správnímu úřadu 8. 12. 2008 byl podán po uplynutí tříleté promlčecí doby).

3. Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 397 obch. zák. -  k následujícím závěrům:

[1] Podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, byl ČTÚ správním úřadem příslušným k projednání sporu žalovaného a dlužnice.

[2] ČTÚ přezkoumal návrh, vypořádal se se skutkovou stránkou věci a s právním posouzením a uložil dlužnici zaplatit žalovanému 24 176 Kč s příslušenstvím.

[3] Dlužnice se seznámila s všeobecnými obchodními podmínkami a s žalovaným se dohodli na tom, že jejich závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem.

[4] Žalovaný přihlásil pohledávku jako vykonatelnou podle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí ČTÚ; jako vykonatelnou posuzovala pohledávku i žalobkyně, která ji popřela co do pravosti pro promlčení.

[5] ČTÚ měl pravomoc rozhodnout spor žalovaného s dlužnicí. Vzhledem k tomu, že smluvní vztah byl ukončen 5. 1. 2006 a návrh (žalovaného) byl správnímu úřadu (ČTÚ) doručen 8. 12. 2008, nemohlo se právo žalovaného promlčet, neboť návrh byl doručen ve lhůtě kratší čtyř let.

[6] Vztah žalovaného a dlužnice byl vztahem založeným spotřebitelskou smlouvou; co do úpravy promlčení odkazuje insolvenční soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 135/2012 Sb. rozh. obč., který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle kterého je odlišně stanovená délka promlčecí doby v občanském a obchodním zákoníku výsledkem různých legislativních procesů a žádný z nich nesměřuje k ochraně slabší strany (spotřebitele). Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že „promlčení působí vůči oběma stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele“.

[7] Námitka promlčení tedy není důvodná. Pohledávka není promlčena, když v průběhu promlčecí doby žalovaný podal návrh u příslušeného orgánu, který ve věci rozhodl (posoudil nárok žalovaného jako důvodný). Pohledávka tudíž je přihlášena do insolvenčního řízení po právu.

4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 44 ICm 3476/2012, 104 VSPH 105/2014-54 (KSPA 44 INS 22395/2011), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud uzavřel po přezkoumání napadeného rozhodnutí, že odvolání není důvodné, argumentuje následovně:

[1] Popřenou pohledávku (jejíž kapitalizovaná výše činí 32 684,36 Kč) přiznal žalovanému ČTÚ příkazem, jenž je správním rozhodnutím vydaným dle zákona č. 500/2004 Sb. ČTÚ je pak podle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. orgánem příslušným k rozhodování sporů mezi osobou vykonávající komunikační  činnost (žalovaným) a uživatelem (dlužnicí).

[2] I kdyby přiznaná pohledávka byla promlčena v době vydání rozhodnutí ČTÚ, neměla by tato okolnost žádný vliv na rozhodnutí ČTÚ. Promlčení pohledávky nezpůsobuje její zánik (nejde o prekluzi), takže není důvod, proč by v soudním, správním nebo rozhodčím řízení nemohlo být uloženo dlužníku, aby zaplatil promlčenou pohledávku (přitom žalobkyně ani netvrdila a nebylo ani zjištěno, že by dlužnice ve správním řízení vznesla námitku promlčení).

[3] Žalobkyně popřela vykonatelnou pohledávku žalovaného, takže se uplatní ustanovení § 199 insolvenčního zákona. Odvolací soud se plně ztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu, obsaženým v rozsudku (správně usnesení) ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod č. 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), o tom, že:

„U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona)“.

[4] Námitka promlčení není skutkovou, nýbrž právní námitkou, takže jde o nepřípustnou námitku.

[5] I kdyby ČTÚ nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou v jeho řízení (tato situace nenastala), šlo by (u žalobkyně) o jiné právní posouzení, které je dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné a nemůže být důvodem popření vykonatelné pohledávky (R 106/2013).

[6] Pohledávka 7 572 Kč byla přiznána žalovanému (coby oprávněnému) exekučním příkazem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 080 EX 1761/09-10, jako náklady za provádění exekuce. Jde o příslušenství nároku věřitele (žalovaného) z přiznané jistiny pohledávky ve výši 24 176 Kč a odvolací soud ji má za oprávněnou ze stejných důvodů, jež uvedl shora. Insolvenční soud proto žalobu o popření pohledávky ve výši 40 256,36 Kč zamítl po právu.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), [jehož obsah reprodukuje v plném rozsahu], argumentem, že odvolací soud na danou věc aplikoval nepřiléhavou judikaturu (R 106/2013), respektive své právní závěry vztáhl na věc, které se daná judikatura nemůže dotknout. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Konkrétně dovolatelka namítá, že výklad ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona odvolacím soudem je natolik extenzivní (a zcela v rozporu s doslovným zněním zákona), že de facto zcela popírá možnost insolvenčního správce popírat vykonatelné pohledávky. Dovolatelka poukazuje na úsudek odvolacího soudu, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. K tomu pak uvádí, že se nelze ztotožnit se závěrem, že by nebylo možno vznášet právní námitky, které příslušný orgán neřešil a že by vzhledem k povaze námitky (námitky promlčení) nebylo možné ani řešit jiné právní posouzení (jestliže příslušný orgán může přihlédnout k promlčení pouze tehdy, vznese-li dlužník námitku promlčení).

8. V předcházejícím řízení neuplatněná námitka promlčení (námitka, že u příslušného orgánu byla pohledávka uplatněna již jako promlčená), je (podle dovolatelky) insolvenčnímu správci „zcela nepochybně“ k dispozici jako způsobilý důvod popření vykonatelné pohledávky. Nezpůsobilým důvodem by námitka promlčení byla jen tehdy (uzavírá dovolatelka), kdyby se příslušný orgán námitkou promlčení zabýval, a posoudil by ji třeba nesprávně; to však není tento případ.

9. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.

10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod č. 92/2014 Sb. rozh. obč.). 

11. Po rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný změnil obchodní firmu, což se promítlo v jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí.

12. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda při popření vykonatelné pohledávky přiznané k tomu oprávněným orgánem má popírající insolvenční správce k dispozici námitku promlčení pohledávky).

13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval  tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona (Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem) ve znění, jež od rozhodnutí o úpadku dlužnice nedoznalo změn,  insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

16. V daném případě není pochyb o tom (ani dovolání nezpochybňuje), že předmětem popěrného úkonu dovolatelky (insolvenční správkyně) byla vykonatelná pohledávka žalovaného přiznaná pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (ČTÚ), která co do popěrného režimu podléhá úpravě obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

17. Judikatura obecných soudů k výkladu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je pak ustálena v těchto závěrech:

[1] U přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání) [R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2014, pod č. 110, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněný pod č. 3/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 3/2014“)].

[2] Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne (R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, R 3/2014).

[3] Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek „sporu o pohledávku“ (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (nižší, než je výše přihlášené vykonatelné pohledávky) [spor o výši] (R 106/2013).

[4] Smysl úpravy obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v § 199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) bylo obsaženo v § 199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní  části důvodové zprávy (k § 198 a § 199 osnovy), „v § 199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoliv (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení § 199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle § 199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“ [R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, R 3/2014].

[5] Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše „jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2, část věty za středníkem, insolvenčního zákona), typově dopadá na situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci (tedy, nejsou-li důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nebo takové skutečnosti sice byly uplatněny, ale v porovnání s dřívějším rozhodnutím nevedly ke změně skutkových závěrů) měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Může jít např. o situaci, kdy příslušný orgán přiznal věřiteli pohledávku vůči dlužníku jako plnění ze smlouvy, ač plnění mělo být přiznáno jako náhrada škody nebo jako bezdůvodné obohacení nebo o situaci, kdy příslušný orgán sice správně určil (pojmenoval) právní normu, podle které měl být posouzen zjištěný skutkový stav věci, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (…). Přitom je zjevné, že chybné právní posouzení věci příslušným orgánem mohlo vést k přiznání pohledávky věřiteli vůči dlužníku tam, kde by „jiné“ (správné) právní posouzení věci vedlo k závěru, že pohledávka není po právu nebo že nemá být přiznána v celé požadované výši (R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, R 3/2014).

18. Povahou námitky promlčení se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též opakované zabýval, a to s následujícími závěry:

[1] I když se dlužník námitkou promlčení dovolává právní skutečnosti, totiž uplynutí promlčecí doby, neuplatňuje samotnou námitkou promlčení takové skutečnosti, které by byl povinen uvést v rámci své povinnosti tvrzení, nýbrž uplatňuje pouze své právo dovolat se promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod č. 45/2004 Sb. rozh. obč.).

[2] Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální obligace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod č. 101/2008 Sb. rozh. obč. ).

19. V nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněném pod č. 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dostupném i na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud označil vznesení námitky promlčení za „výkon práva“.

20. Na závěrech shrnutých výše nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani pro poměry dané věci, pro kterou odtud plyne, že:

[1] Uplatnění (vznesení) námitky promlčení pohledávky není uplatněním skutkové námitky nýbrž námitky právní (jde o výkon práva). Ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona tak jde o námitku, jejímž prostřednictvím nelze účinné popřít přihlášenou vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. To platí bez zřetele k tomu, že bez vlastního výkonu tohoto práva (bez uplatnění námitky promlčení dlužníkem v řízení, jež předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o pohledávce) nebylo možné promlčení pohledávky zohlednit. 

[2] Pro úplnost budiž řečeno, že pravidlo, podle kterého „důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci“ (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona) není (z povahy věci nebude) překážkou pro účinné uplatnění námitky, že se promlčel „exekuční titul“; v takovém případě jde o „právo“ jež mohlo být vykonáno (námitka promlčení vznesena) nejdříve po vzniku „exekučního titulu“, s jehož právní argumentací potud nesouvisí.

21. Jelikož dovolatelce se prostřednictvím podaného dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

Poř. č. 12

 

Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vzniká také  účastníku, který si v důsledku svého nízkého věku neuvědomuje průběh řízení.

 

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015)

 

1.       Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 300 000 Kč každému ze žalobců a omluvu žalobcům v jednom celostátním periodiku za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 16/2008 (dále jen „posuzované řízení“).

2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 7. 2007, kdy A. K. podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali žalobci dne 9. 5. 2007, a skončilo dne 13. 11. 2014, kdy bylo vydáno poslední rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti). Posuzované řízení tak trvalo 7 let a 4 měsíce. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí důkladně popsal průběh posuzovaného řízení. Po skutkové stránce bylo řízení středně obtížné. Procesně věc komplikovala nutnost vyčkání na konec řízení vedeného pod sp. zn. 64 C 21/2007, jehož předmětem byla žaloba A. K. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou jí dali žalobci dne 10. 11. 2006. Řízení prodloužila nutnost schvalování právních úkonů v opatrovnickém řízení, což vyvolalo potřebu přerušit řízení od 21. 10. 2009 do 15. 11. 2010. Samo opatrovnické řízení neprobíhalo nepřiměřeně dlouho, neboť návrh na zahájení řízení byl podán dne 14. 10. 2009 a rozsudek nabyl právní moci dne 17. 7. 2010. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. O věci samé rozhodl okresní soud rozsudkem dne 30. 11. 2011 tak, že výpověď je neplatná, což Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 6. 2. 2013 potvrdil. Usnesením dne 2. 10. 2013 odmítl Nejvyšší soud dovolání pro vady a usnesením ze dne 13. 11. 2014 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Význam řízení byl pro žalobce relativně nízký, přičemž je jeho význam snižován tím, že vedli větší množství soudních řízení. Postup soudu nebyl zcela plynulý, neboť byl poznamenán nečinností od července 2007 do ledna 2008, od srpna 2008 do února 2009 a od března 2012 do srpna 2012. Vzhledem k nízkému věku žalobců (narozených v roce 1995 a v roce 2000) soud prvního stupně dále zjišťoval vznik újmy na straně žalobců, a to jednak účastnickým výslechem žalobců, jednak výslechem rodičů žalobce. Uzavřel, že žalobci nedokázali správně identifikovat, v jakém procesním postavení se v posuzovaném řízení nalézali a co bylo jeho předmětem. Žalobce b) nevěděl, u jakého soudu řízení probíhá. Žalobce a) se mylně domníval, že řízení již skončilo. Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalobci neměli takovou povědomost o posuzovaném řízení, aby jim mohla z jeho průběhu vznikat nemajetková újma.

3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž význam řízení pro žalobce je snižován tím, že žalobci vedli větší množství sporů. Dále uvedl, že přerušení řízení kvůli opatrovnickému řízení nelze přičítat k tíži žalované. Bylo věcí žalobců, aby se včas postarali o schválení právních úkonů. Mohli tak učinit ještě před zahájením řízení. V tom, že tak neučinili a dne 21. 10. 2009 navrhli přerušení řízení, je třeba spatřovat podíl žalobců na délce posuzovaného řízení. Dále odvolací soud poukázal na procesní aktivitu žalobců, kdy tito podávali opravné prostředky, přičemž ve dvou případech šlo o opravné prostředky zjevně nedůvodné (dovolání, ústavní stížnost). Ve vztahu k závěru ohledně vzniku újmy na straně žalobců odvolací soud uvedl, že od doby, kdy byli seznámeni s podstatou předmětného řízení, tj. v roce 2010 žalobce a) a v roce 2011 žalobce b), i přes dětský věk (15 a 11 let) žalobci pociťovali morální újmu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení, a to jak v souvislosti s hádkami rodičů, při nichž padalo jméno „K.“, tak v souvislosti s tím, že rodiče nemohli hradit jejich zájmy, což odůvodňovali finanční náročností vedení posuzovaného řízení a neplacením nájemného nájemkyní A. K. Lze mít tedy důvodně za to, že u žalobců nastal stav nejistoty ohledně výsledku předmětného řízení, za což jim náleží přiměřená kompenzace. Přiměřeným zadostiučiněním odvolací soud shledal konstatování porušení práva, které již žalobcům poskytla žalovaná.

4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o otázku přiznání přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích při zohlednění věku dovolatelů, jejich postavení v řízení, množství soudních sporů, kterých se účastní dovolatelé a významu řízení pro dovolatele. Odvolací soud se při řešení této otázky měl odchýlit od závěrů uvedených ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Jako dovolací důvod dovolatelé uvádějí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají:

a) Při určení počátku řízení odvolací soud nevycházel ze dne, kdy žaloba napadla na soud, ale ze dne, kdy si dle názoru soudu žalobci uvědomili podstatu řízení.

b) Při určení způsobu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze Stanoviska vyplývá, že zadostiučinění v penězích se nepřiznává jen zcela výjimečně, přičemž odvolací soud nijak nevymezil, v čem spatřuje výjimečnost posuzovaného řízení, že v daném případě postačí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva.

c) V rámci posouzení významu předmětu řízení pro žalobce dovolatelé napadají závěr, dle nějž byl význam řízení pro žalobce nepatrný. Řízení bylo pro dovolatele významné již z toho důvodu, že do řízení byli zataženi proti své vůli na straně žalované, týkalo se bytové jednotky umístěné v nemovitosti, která byla jediným nemovitým majetkem dovolatelů a jejich významným zdrojem příjmů. Význam je posilován rovněž tím, že dovolatelé byli účastníky řízení ve věku, kdy docházelo k formování jejich osobnosti. Dovolatelé poukazují na závěr, dle nějž významnou roli sehrává pokročilý věk, přičemž analogicky dovozují, že významnou roli musí sehrávat rovněž věk nízký.

d) K závěru odvolacího soudu, že význam předmětu řízení pro žalobce má být snižován tím, že vedou větší množství řízení, dovolatelé namítají, že vedli k regulovanému nájemnému necelou desítku sporů, přičemž cca v polovině vystupovali na straně žalované. Poukazují na množství sporů, které vede např. společnost Č., a.s. Jelikož také další řízení vedená dovolateli byla nepřiměřeně dlouhá, došlo naopak k násobení vzniku nemajetkové újmy oproti situaci, kdy by došlo k ojedinělému excesu. Újma dovolatelů tak tímto nebyla snižována.

e) Ohledně výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění nelze snižovat částku odškodnění s ohledem na to, že v řízení vystupovalo více účastníků. Větším počtem účastníků dle názoru dovolatelů je 3 a více účastníků.

f) Dále se dovolatelé vyjadřují k jednotlivým kritériím dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).

g) Vzhledem k účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a vzhledem k metodice dovolacího soudu, která ohodnotila cenu lidského života na částku 10 000 000 Kč, dovolatelé namítají, že částky uváděné ve Stanovisku jsou již překonané.

5. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

8. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

9. Ve vztahu k námitkám dovolatelů výše uvedeným pod písm. e) až g) dovolatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro ně za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nadto vzhledem k okolnosti, že odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení práva, nejde v případě námitek uvedených pod písm. e) a g) vztahujících se k určení výše zadostiučinění v penězích o otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. To se týká rovněž námitky uvedené pod písm. c), neboť z napadeného rozhodnutí neplyne závěr, dle nějž by odvolací soud považoval význam řízení pro dovolatele za marginální. V této části tak dovolací soud neshledal dovolání přípustným.

10. Dovolací soud dále neshledal dovolání přípustným ve vztahu k otázce, zda okolnost, že poškozený vede větší množství soudních řízení, znamená snížení významu předmětu jednotlivých řízení pro poškozeného, neboť tato otázka byla soudy nižších stupňů vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013).

11. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení právní otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, zda nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vzniká nezletilým osobám, které v důsledku svého nízkého věku nemohou mít dostatečnou povědomost o průběhu řízení.

12. Dovolání je důvodné.

13. O nemajetkové újmě lze hovořit, pokud nastalá újma spočívá v narušení osobního zájmu poškozeného, který nemá hodnotu v penězích. Představuje opak škody; nemajetková újma je tedy nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit o škodě morální, ideální, imateriální, za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce. Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot [srov. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI, (§ 2521 až 3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře Wolters Kluwer. Kodex. Rekodifikace. ISBN 978-80-7478-630-3, § 2956].

14. Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozeného. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou – tedy je nutné posoudit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčena ve složkách tvořících nemajetkovou sféru jednotlivce. Neprokazuje se tedy to, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod cítit se poškozený (srov. KOLBA, Jan a Martina ŠULÁKOVÁ. Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-027-7).

15. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jakož i při úvaze o formě a výši zadostiučinění podle platné právní úpravy vyjádřené zejména v § 13 a v § 31a OdpŠk je nutno postupovat též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Evropský soud“ nebo „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

16. Z judikatury Evropského soudu plyne, že tento soud, aniž by se výslovně zabýval danou otázkou, přiznává náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým soudním řízením také nezletilým, a to bez ohledu na skutečnost, zda stěžovatelé mohli mít o probíhajícím řízení povědomí či nikoli (viz např. rozsudek ESLP ve věci Mikulić proti Chorvatsku ze dne 7. 2. 2002, stížnost č. 53176/99, kde stěžovatelce v řízení o určení otcovství bylo v době podání stížnosti pouhých 5 let, přičemž řízení stále probíhalo; dále např. rozsudek ESLP ve věci Oršuš a ostatní proti Chorvatsku ze dne 17. 7. 2008, stížnost č. 15766/03, kde stěžovatelům, narozeným mezi léty 1988 až 1994, byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za řízení, které trvalo mezi léty 2002 až 2007; dále např. rozsudek ESLP ve věci Vrtar proti Chorvatsku ze dne 7. 1. 2016, stížnost č. 39380/13).

17. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení plní funkci kompenzačního prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Absence tohoto prostředku nápravy před novelou č. 160/2006 Sb. byla předmětem kritiky Evropského soudu vůči České republice (srov. Rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice, ze dne 10. 7. 2003, stížnost č. 53341/99). Případné vyloučení náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení u osob, které si průběh řízení neuvědomují, by Českou republiku opět stavělo do situace, kdy by právní řád v rozporu s čl. 13 Úmluvy neumožňoval účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem při porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

18. Z výše uvedeného tudíž plyne, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat závěr dovozený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dle nějž „[n]evěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Je tak nutné odlišovat situaci, kdy účastník řízení o jeho existenci vůbec neví a kdy účastník řízení vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomuje. V druhém případě v souladu s výše citovanou judikaturou ESLP je nutné vycházet z toho, že i tomuto účastníku nemajetková újma vzniká, a to taková újma, která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení.

19. Odvolací soud tudíž postupoval nesprávně, když vznik újmy žalobců hodnotil až ode dne, kdy byli seznámeni s podstatou posuzovaného řízení, tj. od roku 2010, resp. 2011.

20. Ve vztahu k námitkám dovolatelů vztahujícím se k přiznané formě zadostiučinění Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).

21. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že je „na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ Dovolací soud se v tomto ohledu ztotožňuje s námitkou dovolatelů, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem odvolací soud shledal okolnosti nyní posuzované věci natolik výjimečnými, že považoval za přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva, což činí rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelným.

22. Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně ve stejném rozsahu k dalšímu řízení.

 

Poř. č. 13

 

Ujednání ve znění: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce.“, je dostatečně určitým ujednáním o smluvní pokutě, neboť si účastníci sjednali, že pokud nebude sjednaná cena v rozsahu slevy zaplacena včas, tedy pokud nebude dodržena splatnost (vycházející ze smluvních podmínek) faktury, jíž byla o slevu snížená sjednaná cena vyúčtována, bude zaplacena sankce ve výši poskytnuté slevy k plné ceně plnění.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 2674/2014)

 

1.     Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 21 ECm 36/2011-136, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 557 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 26. 7. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 187 654,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky není sporné, že žalovaná si u žalobkyně objednala uveřejnění cílené inzerce v tisku, že žalobkyně svůj závazek splnila, tj. zprostředkovala zveřejnění inzerce v konkrétním periodiku, a žalované doručila fakturu, kterou vyúčtovala cenu za tuto službu. Žalovaná tuto fakturu zaplatila po splatnosti uvedené na faktuře. Žalobkyně se proto touto žalobou domáhala rozdílu mezi cenou, kterou žalované vyúčtovala, a cenou, z níž při kalkulaci ceny vycházela, a to podle dohody účastníků o sankci za pozdní platbu.

3. Soud prvního stupně zjistil, že cenová kalkulace ze dne 2. 6. 2008 obsahuje následující ujednání: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce“. Z faktury soud prvního stupně zjistil, že byla vystavena dne 12. 6. 2008 a datum splatnosti faktury bylo stanoveno na 23. 6. 2008. Základní cena za smluvní plnění byla 402 780 Kč a cena po slevě ve výši 195 568,80 Kč (bez DPH), tj. 232 726,90 Kč včetně DPH. Vyúčtovanou cenu zaplatila žalovaná dne 23. 7. 2008. Dopisem ze dne 1. 7. 2011 uplatnila žalobkyně u žalované „sjednanou finanční sankci zaplacení částky rovnající se poskytnutým slevám“.

4. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., jejímž obsahem byl závazek žalobkyně zajistit v určitém termínu zveřejnění inzerce v konkrétním periodiku a závazek žalované zaplatit za tuto službu ve stanovené lhůtě shora popsaným způsobem sjednanou cenu. Pro případ porušení závazku žalované včas zaplatit dohodnutou cenu si smluvili účastníci sankci, která byla stanovena pevnou částkou jako rozdíl mezi tzv. základní cenou uvedenou v kalkulaci a cenou tzv. „po slevě“. Toto ujednání vyložil soud prvního stupně jako ujednání o smluvní pokutě [§ 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 300 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)].

5. Soud prvního stupně poté přistoupil k moderaci výše smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., jelikož tato nebyla za konkrétních okolností přiměřená. Soud prvního stupně považoval za přiměřenou smluvní pokutu pohybující se kolem 10 % sjednané ceny. Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl společně s požadovanými úroky z prodlení v zákonem stanovené výši podle § 369 odst. 1 obch. zák. a ve zbytku žalobu zamítl.

6. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2013, č. j. 6 Cmo 287/2012-172, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II a III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 187 654,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 26. 7. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).

7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením závazkového vztahu a následně dovodil, že sporné ustanovení je ujednáním o smluvní pokutě, a proto je třeba vycházet z § 544 a násl. obč. zák. a § 300 a násl. obch. zák. Odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně ohledně možnosti moderace smluvní pokuty.

8. Tento rozsudek Vrchního soudu v Praze byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č. j. 23 Cdo 1118/2013-219. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud posoudil ujednání o smluvní pokutě jako platné, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a zavázal odvolací soud právním názorem, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné.

9. Vrchní soud v Praze v novém rozhodnutí ve věci ze dne 26. 2. 2014, č. j. 6 Cmo 287/2012-232, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v bodu II. výroku potvrzuje (výrok pod bodem I/1), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III. ohledně náhrady nákladů řízení (výrok pod bodem I/2) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení (výrok pod bodem II).

10. Odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci posoudil smluvní pokutu jako neplatně sjednanou. Dovodil, že pokud není ujednání o smluvní pokutě řádně dojednáno písemně, je nutné takové ujednání považovat za neplatné. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat ze samotného textu listiny, na které je projev vůle zaznamenán. Právně významný je pouze ten projev vůle, který je vyjádřen v písemném textu. Nepostačuje, pokud je účastníkům právního vztahu jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

11. Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání vymezila tím, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, tj. výkladu smluvního ujednání, kdy poukazuje na to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru obsaženého v rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013, že platnost cenového ujednání podléhá pouze zákonným náležitostem smluvní pokuty, avšak Nejvyšší soud stejnou právní otázku řešil rozdílně ve skutkově obdobné věci, a to v rozsudku ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3092/2011, kdy dospěl k jinému závěru, a to že je namístě vypořádat se s možností úmyslu stran sjednat rozvazovací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2, věty druhé obč. zák. Dovolatelka se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. výkladu právního ujednání, kdy úmyslem smluvních stran podle dovolatelky bylo, že žalobkyně poskytuje žalované slevu z ceny pod podmínkou, že cena bude zaplacena včas. Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu odporují zjištěnému skutkovému stavu věci (zejména zjištěnému úmyslu stran) a jsou v rozporu se základními interpretačními zásadami.

12. Podle dovolatelky má sporné ujednání převážně motivační charakter vůči žalované. Účelem této smluvní konstrukce je docílit zaplacení sjednané ceny v relativně krátké časové souslednosti od doby vytištění inzerátu, a to s ohledem na konstrukci výše plnění žalobkyně majitelům tištěných periodik. Svým obsahem jde o cenové ujednání, nikoli o sankci za porušení smluvní povinnosti. Toto ujednání je proto třeba posuzovat jako rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 obč. zák., která v případě splnění sjednané hypotézy ruší původně sjednanou výši ceny (slevy). Takové ujednání zcela zřejmě není v rozporu se žádným kogentním ustanovením zákona, ani jej nelze shledat neplatným proto, že zákon obchází.

13. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě vyhovuje a žalované se ukládá, aby žalobkyni uhradila v plném rozsahu veškeré náklady řízení.

14. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl v otázce posuzování platnosti sporného ujednání k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013. Rozhodl proto o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

15. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

16. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

19. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. když vyřešení sporu je postaveno na posouzení otázky, zda je předmětné sporné ujednání: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce,“ platné, a pokud ano, jaké právní následky vyvolává.

20. V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1118/2013, Nejvyšší soud dospěl k právnímu názoru: „Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená při porušení, které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). Je-li zajišťovaná povinnost specifikována v dohodě o smluvní pokutě pouze tak, že nebude-li dodržena splatnost faktury, potom tato obecná formulace nesplňuje požadavek jednoznačného vymezení konkrétní zajišťované povinnosti, tj. výslovné uvedení účastníky sjednané splatnosti pohledávky. Z uvedeného ujednání není zřejmé, kdy dojde k porušení zajišťované povinnosti, neboť určení sjednané splatnosti pohledávky dohoda o smluvní pokutě neobsahuje.“

21. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu oproti tomu v této konkrétní věci dospěl pro tentokráte k závěru, že ujednání ve znění: „V případě, že nebude dodržena splatnost faktury vycházející ze smluvních podmínek, bude dofakturována částka poskytnuté slevy k plné úhradě inzerce.“, je dostatečně určitým ujednáním o smluvní pokutě, neboť si účastníci sjednali, že pokud nebude sjednaná cena v rozsahu slevy zaplacena včas, tedy pokud nebude dodržena splatnost (vycházející ze smluvních podmínek) faktury, jíž byla o slevu snížená sjednaná cena vyúčtována, bude zaplacena sankce ve výši poskytnuté slevy k plné ceně plnění. Nejvyšší soud totiž již rozsudku ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, dovodil, že pokud má být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená při porušení, které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty. V daném případě bylo smluvní pokutou zajištěno splnění povinnosti zaplatit dohodnutou slevenou cenu v dohodnutém termínu. Vůle účastníků směřovala k tomu, že pokud bude cena za inzerci zaplacena včas, nebude odběratel sankcionován smluvní pokutou ve sjednané výši rovnající se poskytnuté slevě k plné úhradě inzerce. Jestliže by však dohodnutá cena s poskytnutou slevou nebyla zaplacena v dohodnutém termínu, tudíž by se odběratel dostal do prodlení se zaplacením ceny, došlo by k porušení smluvní povinnosti, a podle sjednaného ujednání je poskytovatel plnění oprávněn uplatnit nárok na zaplacení smluvní pokuty rovnající se rozdílu mezi tzv. základní cenou uvedenou v kalkulaci, která podle skutkových zjištění činila 402 780 Kč a cenou tzv. „po slevě“ ve výši 195 568,80 Kč, a to společně s DPH.

22. Nejvyšší soud námitku dovolatelky, že uvedené předmětné ujednání bylo třeba posuzovat jako rozvazovací podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., která v případě splnění sjednané hypotézy ruší původně sjednanou výši ceny (slevy), nepovažuje za oprávněnou a dospěl k závěru, že v daném případě není možno na daný případ rozvazovací podmínku aplikovat. Dovolací soud při právním posouzení vyšel z ustanovení § 36 odst. 1 věty první obč. zák., podle něhož lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Ve smyslu § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák. je podmínka rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. Z účelu ustanovení o podmínce rozvazovací je zřejmé, že zásadně nevzniká žádná povinnost ke splnění podmínky. Pokud by tomu tak bylo, nejednalo by se o podmínku, ale o smluvní povinnost. A právě o smluvní povinnost, povinnost zaplatit dohodnutou cenu, se v daném případě jedná. Tím, že smluvní strana nesplní povinnost plynoucí ji z ujednání o zaplacení dohodnuté ceny v dohodnutém termínu plnění, nemůže znamenat, že by tímto jednáním smluvní strany měly pominout nějaké nastalé následky spojené s nezaplacením smluvní ceny. Z právní úpravy ohledně rozvazovací podmínky vyplývá, že při naplnění rozvazovací podmínky podle § 36 obč. zák. nastává zánik právních účinků smlouvy bez dalšího (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3137/2013, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). V daném případě však nezaplacením dohodnuté ceny ve sjednaném termínu nenastává zánik právních účinků smlouvy, zánik povinnosti zaplatit sjednanou cenu ve výši nižší o poskytnutou slevu z ceny. Naopak nezaplacením ceny s poskytnutou slevou z ceny ve sjednaném termínu, tedy porušením smluvní povinnosti zaplatit dohodnutou cenu ve sjednaném termínu, nastává právo oprávněného, aby po povinném požadoval úhradu sankce ve výši poskytnuté slevy z ceny.

23. Tímto právním názorem se Nejvyšší soud vypořádává i s v dovolání uvedeným rozporem v dosavadní judikatuře dovolacího soudu, a i proto je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

24. V rozsudku ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3092/2011, dospěl Nejvyšší soud při posuzování povahy a platnosti obdobného ujednání k následujícímu právnímu závěru: „Pro posouzení právní povahy ujednání není rozhodný užitý právní pojem, nýbrž obsah ujednání, z něhož je zřejmé, k čemu směřovala vůle stran. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, se však nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou nezkoumal. Neprovedl ostatně ani elementární výklad jazykového vyjádření obsaženého v ujednání. Závěr o tom, že sporným ujednáním byla sjednána smluvní pokuta, založil toliko na argumentu, že ujednání naplňuje znaky dohody o smluvní pokutě a že jeho smyslem je zajištění řádného plnění závazku. Nikterak se přitom nevypořádal s možností, jíž nasvědčuje samotná dikce zkoumaného ujednání, totiž zda úmyslem stran nebylo sjednat rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák. v tom smyslu, že žalobkyně poskytuje žalované slevu z ceny pod podmínkou, že cena bude zaplacena včas. Nelze přehlédnout, že účelem též takového ujednání je motivace dlužníka k řádnému a včasnému splnění jeho povinnosti.“

25. Jakkoliv jde v posuzované věci o výklad dispozitivních ustanovení soukromého práva a o podřazení smluvního ujednání účastníků jednotlivým ustanovením o závazkovém právu, aniž by byl pro tentokráte shledáván rozpor takového ujednání se zákonem či jeho obcházení, a jakkoliv jde v posuzované věci o podřazení ujednání, které vykazuje prvky různých právních institutů (ujednání o ceně, užití rozvazovací klausule, sankční povaha povinnosti aj.), dispozitivním ustanovením, je podřazení předmětného smluvního ujednání závěru o sjednání smluvní pokuty významné z hlediska možné moderace pokuty, k níž soud prvního stupně v tomto případě částečně přistoupil, a kterou odvolací soud ve svém původním, a dovolacím soudem zrušeném, rozhodnutí svým právním posouzením pro závěr o přiměřenosti smluvní pokuty nepoužil.

26. Vzhledem k tomu, že podle § 301 obch. zák. má soud tzv. moderační oprávnění, podle něhož soud může snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, je třeba, aby se odvolací soud v dalším řízení v rozsahu odvoláním napadené části rozsudku soudu prvního stupně zabýval znovu přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně o moderaci smluvní pokuty, neboť odvolací soud se s ohledem na jeho odlišný právní závěr týkající se platnosti ujednání o smluvní pokutě, již nezabýval a nemohl zabývat  posouzením přiměřenosti smluvní pokuty a možností moderace ve smyslu § 301 obch. zák., dospěl-li k nesprávnému právnímu závěru, že smluvní pokuta nebyla sjednána mezi účastníky platně.

27. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení, dospěl-li odvolací soud - zavázán předchozím právním názorem dovolacího soudu - k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je v daném případě neplatné.

28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 14

 

Písemná forma reklamace dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR je dodržena i v případě, kdy je reklamace učiněna prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015)

 

1.     Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 7. 2014, č. j. 10 C 440/2013-16, zamítl žalobu o zaplacení částky 3.150 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

2.  K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).

3.  Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce u žalované uplatnil dne 27. 9. 2012 reklamaci z přepravní smlouvy pro nikoli včasné dodání zboží do Itálie. Reklamaci učinil prostřednictvím e-mailu, což byla běžná forma komunikace mezi stranami. Žalobce se tak domáhal po žalované náhrady škody z porušení přepravní smlouvy. Žalovaná namítla promlčení nároku z reklamace, neboť dle jejího názoru nebyl ze strany žalobce dodržen požadavek písemné formy reklamace ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhlášky ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR).

4.  Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že požadavky na obsah písemné formy reklamace dle Úmluvy CMR je nutné posoudit podle práva České republiky, neboť Úmluva CMR podmínky dodržení písemné formy neřeší. Jestliže žalobce reklamoval nedodané zboží u žalované e-mailem bez elektronického podpisu, nebyl splněn požadavek písemné formy právního úkonu, který vyžaduje § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“) ve spojení s § 2 písm. a) a b) zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Nelze proto dospět k závěru, že žalobce podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR u žalované písemně reklamoval, a že by tudíž došlo ke stavení promlčecí doby. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná, neboť předmětná zásilka byla vydána dne 30. 5. 2012 a k uplynutí promlčecí doby proto došlo 30. 5. 2013.

5.  Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že otázku splnění písemné formy dle Úmluvy CMR je třeba posoudit dle českého právního řádu. Dle dovolatele nelze při výkladu Úmluvy CMR aplikovat národní právo v užším smyslu, ale je třeba činit autonomní výklad. Ohledně samotného autonomního výkladu k charakteru písemné reklamace odkazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu spolkové republiky Německo (BGH) ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. I ZP 75/11, z kterého dovozuje, že i „prostý“ e-mail, o němž nejsou pochybnosti, kdo ho odeslal, ač neobsahuje elektronický podpis, lze považovat za písemnou reklamaci ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR. Dovolatel odvolacímu soudu také vytýká nedostatečné a nepřesvědčivé zdůvodnění rozhodnutí. Vzhledem k tomu navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu – stejně jako soudu prvního stupně – zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

6.  Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

7.  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

8.  Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9.  Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10.  Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky, zda je písemná forma podle Úmluvy CMR dodržena zasláním e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, k závěru odlišnému, než ze kterého vychází usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2222/2015. Z toho důvodu senát soudního oddělení č. 23 rozhodl o postoupení věci (podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

11.  Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky naplnění písemné formy dle Úmluvy CMR, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání je i důvodné.

12.  Dle čl. 32 Úmluvy CMR, se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá (odst. 1). Písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. Je-li reklamace zčásti uznána, běží promlčecí doba toliko u té části reklamace, která zůstala sporná. Důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší té straně, která se na tyto skutečnosti odvolává. Pozdější reklamace v téže věci běh promlčecí doby nestaví (odst. 2). S výjimkou ustanovení odstavce 2 řídí se stavení běhu promlčecí doby právem platným u soudu, u něhož se právní věc projednává. Totéž platí i pro přerušení promlčení (odst. 3). Promlčené nároky se nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami (odst. 4).

13.  Odvolací soud svůj závěr o nedostatku písemné formy reklamace podle shora citovaného čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR, která byla uplatněna e-mailem bez elektronického podpisu dle zák. č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, odůvodnil s tím, že věc je třeba posoudit dle vnitrostátního předpisu pro písemnou formu, konkrétně § 40 odst. 4 obč. zák. Tento výklad Úmluvy CMR učiněný odvolacím soudem však není správný.

14.  Úmluva CMR v čl. 32 odst. 2 stanoví pro uplatnění reklamace (a obdobně též např. čl. 30 odst. 3 pro uplatnění nároku na náhradu za překročení dodací lhůty) požadavek písemné formy, aniž by však Úmluva CMR obsahovala ustanovení, které blíže určuje, za jakých podmínek je písemná forma dodržena.

15.  Pro interpretaci požadavku písemné formy však nelze bez dalšího použít vnitrostátní právo, tak jak učinil odvolací soud. To lze pouze pro řešení takových otázek, na které Úmluva CMR nedopadá, nebo pro které Úmluva CMR na vnitrostátní právo přímo odkazuje (srov. např. znění čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR). Jde tak o jinou situaci, než předvídá např. § 756 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Úmluva CMR je unifikační úmluvou, jejímž účelem je sjednotit úpravu podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (srov. znění preambule Úmluvy CMR). Z povahy věci proto i výklad Úmluvy by měl být postaven na stejném základě ve všech smluvních státech, bez ohledu na to, ve kterém státě je nárok uplatňován. Pojmy Úmluvy je tak třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním (neodkazuje-li na ně úmluva přímo). Dosažení obdobného účinku Úmluvy CMR ve všech signatářských státech vyžaduje autonomní výklad, který je činěn též s přihlédnutím k účelu, cílům a systematickému uspořádání Úmluvy.

16.  Výše uvedený závěr je třeba aplikovat s ohledem na faktickou povahu Úmluvy CMR, která sama o sobě není všeobsažná a zároveň zde neexistuje mezinárodní soudní těleso, které by bylo schopné utvářet skutečně autonomní výklad smlouvy. Při výkladu je tak třeba přihlédnout i k zahraničním soudním rozhodnutím; potud lze mluvit o autonomním výkladu. Autonomní interpretace v případě Úmluvy CMR představuje proto takový výklad, který respektuje co nejlepší sledování účelu a cíle Úmluvy a je v souladu s určitou obecnou rozhodovací praxí napříč signatářskými státy.

17.  Je tak třeba hodnotit i žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu Spolkové republiky Německo z 20. 9. 2012, sp. zn. I ZP 75/11, který podle odvolacího soudu pro posouzení daného případu nemůže být podstatný. Dovolací soud má naopak za to, že, ačkoliv rozhodnutí soudů jiných signatářských států, které interpretují Úmluvu CMR, nejsou závazná pro posouzení věci tuzemským soudem, je třeba je považovat za pomocné výkladové prameny, jejichž autorita vychází z jejich přesvědčivosti (k významu zahraničních rozhodnutí pro výklad CMR srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněný pod č. 59/2015 Sb. rozh. obč.).

18.  V takto ustaveném rámci je třeba posuzovat např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora Rakouské republiky, ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 6Ob512/96, který se výkladu písemné formy sice nevyjadřuje ve spojení s článkem 32 odst. 2 Úmluvy CMR, nýbrž ve spojení s pojmem „písemná výhrada“, obsaženým v článku 30 Úmluvy CMR. Samotný rozsudek nicméně explicitně poukazuje na srovnatelnost těchto dvou pojmů. Pojem „písemné výhrady“ lze dle tohoto rozhodnutí jednoduchou logickou interpretací vyložit jako jakékoliv písemné sdělení, které může být učiněno jak telefaxem, tak telegramem, nezávisle na tom, zda se na něm nachází podpis. Požadavek podpisu není Úmluvou CMR upraven. K výsledku, který by přesahoval tuto interpretaci, se lze v důsledku nyní přesně neurčitelné vůle tvůrců Úmluvy dobrat pouze skrze zkoumání obecných cílů mezinárodní úmluvy. Na obecné úrovni sice lze předpokládat, že požadavek písemné formy slouží jednak k tomu, aby se smluvní strany v projevu vůle „neunáhlily“, jednak pro účely dokazování. To platí také pro Úmluvu CMR. Prvně zmiňovaný účel je zde ovšem irelevantní. K účelu dokazování pak soud uvádí, že ten je splněn při jakékoliv písemné formě. Ve srovnání s ústně učiněným sdělením je pro účely dokazování vhodnější dokonce i taková písemná forma, která neobsahuje podpis. Soud dále také uznává, že požadavek připojení podpisu jistě slouží i k předcházení falšování dokumentů. V případech typů dokumentů, kde úmluva vyžaduje písemnou formu, je ovšem zájem třetích osob na zfalšování nepravděpodobný. Této zajišťovací funkci podpisu by se tak neměl připisovat přílišný význam. Nejvyšší soudní dvůr Rakouské republiky tak dospěl k závěru, že v případě aplikace ustanovení Úmluvy CMR nelze požadavek písemnosti (Schriftlichkeit) vykládat ve smyslu nutné přítomnosti podpisu (Unterschriftlichkeit), požadavkům na formu tak vyhovuje i telefax.

19.  Význam výše uvedeného rozsudku nespočívá pouze v tom, že jednoznačně konstatoval vhodnost telefaxu jakožto způsobu písemného sdělení pro účely Úmluvy CMR, nýbrž ve snaze o nalezení autonomní interpretace pojmu písemné formy, která nejlépe sleduje cíle a účel úmluvy a nelpí formalistickým způsobem na ustanoveních vnitrostátního práva.

20.  Obdobně i Nizozemská rozhodovací praxe vychází z autonomního výkladu Úmluvy CMR a z chápání písemné formy v širším smyslu. Pod pojem písemné formy je tak třeba podřadit formy komunikace písmem vč. faxu, e-mailu apod. V tomto ohledu je možné vycházet zejména z rozsudku nizozemského nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012 ve věci 10/04572.

21.  Poukázat lze též na rozsudek Městského soudu v Budapešti ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 8.G.40.831/2009/37. Dle názoru soudu reklamace zaslaná formou e-mailu vyhovuje požadavku písemné formy obsažené v čl. 32 Úmluvy CMR. Sdělení v elektronické formě nevylučuje ani samotná Úmluva CMR, ani jiné ustanovení. V případě chybějící právní úpravy lze obecně sdělení učinit jak písemně, tak ústně. Písemně učiněné sdělení pak lze zaslat jak poštou, tak faxem nebo prostřednictvím e-mailu. Chybí zde ale úprava, která by způsob zaslání reklamace omezovala či určila. Soud se neztotožnil s názorem, že reklamaci zaslanou e-mailem bez elektronického podpisu nelze považovat za reklamaci písemnou na rozdíl od e-mailu opatřeného elektronickým podpisem. Role elektronického podpisu spočívá toliko v tom, že dokument s elektronickým podpisem se považuje za soukromou listinu s plnou důkazní sílou (konkrétně dle § 196 odst. 1 maďarského občanského soudního řádu). Úmluva CMR stanovuje pouze nutnost písemné formy, další formální požadavky na reklamaci ale neklade. Přítomnost elektronického podpisu je tak irelevantní.

22.  Výklad německého Spolkového soudního dvora k výkladu písemné formy pro účely Úmluvy CMR lze nejlépe uvést na (dovolatelem v řízení již předkládaném) rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. I ZR 75/11 . Soud zde jednoznačně stanovuje, že čl. 32 odst. 2, větu první Úmluvy CMR je nutno vykládat autonomně a k jeho naplnění postačuje jakákoliv čitelná forma a s ní i telefax, e-mail nebo telegram. Pro uvedený závěr hovoří rozsáhlá německá odborná literatura, dle které nelze požadavek písemné formy reklamace z důvodu nutnosti jejího autonomního výkladu chápat jako odkaz na § 126 německého občanského zákoníku (BGB). Slovo „písemná“ (written, écrite) neznamená písemnou formu ve smyslu ustanovení německého občanského zákoníku, neboť Úmluva CMR v této náležitosti neodkazuje na vnitrostátní právo. Postačuje proto každá hmatatelná forma (viz. KOLLER, Ingo. Transportrecht, 7. vyd., München, C.H.Beck: 1989, čl. 32 CMR Rn. 11.) Za dostatečnou písemnou formu se tak považuje jinými slovy jakýkoliv substrát s abecedními znaky, z něhož lze usoudit existenci žádosti o uplatnění nároků. Požadavek písemnosti je zachován i při použití takových forem telekomunikace jako je telegram, teletext nebo telefax. V důsledku toho není – oproti § 126 odst. 1 BGB – vyžadován podpis k zachování formy, neboť kvůli nutnosti autonomního výkladu nepřichází odkaz na § 126 BGB v úvahu. Reklamace musí dojít v písemné podobě, z tohoto důvodu dostačuje formálním požadavkům písemnosti telegram až v okamžiku jeho hmotného vyhotovení, nikoliv už v okamžiku jeho telefonického oznámení. Také reklamace prostřednictvím e-mailu je dostačující. (THUME, Karl-Heinz. Kommentar zur CMR : Übereinkommen über den Beförderungsvertrag im internationalen Straßengüterverkehr. 2. vyd., Recht und Wirtschaft: Frankfurt am Main, 2007. Ddst. 64.)  Dle názoru Karstena Schimdta není u reklamace nutný originální podpis, jelikož u reklamace jde pouze o to, aby ji adresát obdržel písemně, což mu umožní její přezkum bez nebezpečí jakýchkoliv nedorozumění, k nimž často dochází při telefonních hovorech (SCHMIDT, Karsten. Münchener Kommentar zum Handelsgesetzbuch, Band 7, Transportrecht, Viertes Buch, Handelsgeschäfte.C.H.Beck: München, 2014. Rn. 35).

23.  Obdobně se vyjadřuje např. i P. SEDLÁČEK, když dovozuje, že v úvahu tedy přicházejí všechny moderní komunikační způsoby, tedy telegram, telefax, přičemž není nezbytné, aby byla reklamace podepsána, bude-li z ní zřejmé, kdo reklamaci podává a čeho se v reklamaci dovolává. Dopravci totiž musí být z poskytnutých údajů zřejmé, že reklamace je adresována skutečně jemu, pokud přepravu skutečně provedl a pokud si může být vědom opodstatněnosti uplatňovaných nároků (SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: komentář. 1. vyd., VOX: Praha, 2009. s. 544.). 

24.  Je tak zřejmé, že přístupy ve zmíněných signatářských státech aplikujících autonomně Úmluvu CMR směřují k výkladu požadavku písemné formy nikoli restriktivně. V tomto směru dochází k uznávání relevantní písemné formy i u komunikačních prostředků, jako je fax nebo e-mail.

25.  V projednávané věci požadavek písemnosti dle Úmluvy CMR nemůže být poměřován podmínkami vyplývajícími z národní právní úpravy, tedy § 40 odst. 4 obč. zák. ve spojení s § 2 písm. a) a b) zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, jak tak učinil odvolací soud.

26.  V rámci autonomní interpretace Úmluvy CMR je tedy na místě přijmou závěr, dle kterého je písemná forma reklamace dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR dodržena i v případě, kdy je reklamace učiněna prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, tak jak tomu bylo v projednávané věci. Nutno však zdůraznit, že i v tomto případě platí, že důkaz o přijetí reklamace nebo o odpovědi na ni a o vrácení dokladů přísluší tomu účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998). Za situace, kdy odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil s tím, že shledal důvodnou námitku promlčení, neboť nedospěl k závěru, že žalobce podle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR u žalované písemně reklamoval, a že by se tudíž běh promlčecí doby stavěl, spočívá toto rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

27.  Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 15

 

Nárok na náhradu nákladů péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví a o její domácnost náleží přímo poškozenému, nikoliv třetí osobě, která péči v potřebném rozsahu a nad rámec běžné a standardní rodinné spolupráce a solidarity osobně vykonává, aniž na ni vynakládá finanční prostředky.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 786/2016)

 

1.      Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 12. 2014, č. j. 31 C 64/2012-69, uložil žalované zaplatit žalobkyni 137 007 Kč s úrokem z prodlení, žalobu ohledně části úroků z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 8. 2007 způsobil řidič motocyklu T. K. dopravní nehodu, při níž sám utrpěl smrtelné zranění, a zranil zároveň spolujezdce F. P. (syna žalobkyně), jemuž v důsledku nehody přivodil trvalé ochrnutí pravé horní končetiny (plegie). Poškozený není schopen vykonávat činnosti, které vyžadují obě ruce, a je odkázán na pomoc druhé osoby. Osobní péči v rozsahu minimálně 6 hodin denně poškozenému poskytuje jeho matka (pomáhá mu s hygienou, připravuje jídlo, uklízí a dělá masáže), která se v tomto řízení domáhá náhrady za tyto činnosti v období od 1. 4. 2008 do 30. 4. 2012. Soud prvního stupně dovodil, že za účelně vynaložené náklady léčení ve smyslu § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), je třeba považovat i náklady na poúrazovou péči o těžce zdravotně postiženou osobu (v posuzovaném případě syna); taková péče převyšuje míru běžné péče ve smyslu § 19 odst. 1 zákona o rodině. Žalobkyně je proto aktivně legitimována k uplatnění nároku ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. proti žalované pojistitelce odpovědnosti škůdce (původce dopravní nehody) ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

2.  K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2015, č. j. 17 Co 273/2015-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, (též na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/2011, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 2963/12, na nález ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011) dospěl k závěru, že ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák. na tento případ nedopadá, neboť osobní péči, kterou žalobkyně poskytuje svému synovi, nelze považovat za náklady léčení, a že tedy žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. 

3.  Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, přičemž tato vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Namítá, že odvolací soud vychází z již překonané judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, podle které k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu je aktivně legitimována sama poškozená, nikoli osoba, která o ni pečuje. Má za to, že odvolací soud při posouzení tohoto případu měl vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, ze kterého vyplývá, že za náklady léčení ve smyslu 449 odst. 1 obč. zák. mají být považovány také náklady na osobně vykonávanou poúrazovou péči o těžce zdravotně postiženou osobu, pokud rozsah prací převyšuje míru péče podle § 19 odst. 1 zákona o rodině. Žalobkyně je přesvědčena, že v daném případě byly kumulativně splněny obě zákonné podmínky vymezené v § 449 odst. 3 obč. zák., totiž že náklady osobní péče, kterou poskytovala svému synovi v období od 21. 4. 2008 do 30. 4. 2012, jsou náklady léčení ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák., a že tyto náklady byly z její strany přímo vynaloženy, a proto má ve sporu aktivní věcnou legitimaci. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

4.  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačného syna, která přesahuje rámec běžné spolupráce v rodině. Dovolání není důvodné.

5. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které žalobkyně uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6.  Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

7.  Podle § 449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil.

8.  Náhrada účelných nákladů spojených s léčením podle této úpravy představuje odškodnění za účelně a prokazatelně vynaložené výdaje spojené s léčením poškozeného, není-li kryto z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Patří sem např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, dále též jen „Soubor“). Protože se na činnostech směřujících ke zlepšení či udržení zdravotního stavu poškozeného mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sb. rozh. obč., a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, Soubor C 9042, zrušeného ovšem nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/2011, z důvodů popsaných v následujících dvou odstavcích).

9.  Dále byl výklad citovaného ustanovení dříve spíše zužující v tom, že nárok na náhradu za úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, mají oporu v hmotném právu (jsou podřaditelné pod § 449 obč. zák.), jen jde-li o náklady spojené se samotným léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, Soubor C 903, nebo již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2365/2008) a že odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. V samotné okolnosti, že třetí osoba osobně poskytuje péči poškozenému, neshledal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní soud uvedl, že „soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na § 449 odst. 3 obč. zák., umožňující jiné osobě než poškozenému uplatnit nárok vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.“ Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. (srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484).

10.  V nálezu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13, Ústavní soud s odkazem na nález ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, vyložil, že pod náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 obč. zák.) je možné podřadit i následnou péči o poškozeného, např. po ukončení hospitalizace, je-li vedena snahou o zlepšení jeho zdravotního stavu, přičemž taková ošetřovatelská péče může probíhat i v řádu let. Hranice mezi tím, kdy poskytování pečovatelské služby přispívá ke zlepšení zdraví, a jde tedy o náhradu nákladů spojených s léčením, a kdy jde „jen“ o pomoc při sebeobsluze, je přitom značně neostrá. Při rozsáhlém poškození zdraví totiž zlepšení zdravotního stavu často nespočívá v uzdravení jako takovém, ale v postupně získané adaptaci na novou, vysoce nepříznivou životní situaci. Dále Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/2011, s poukazem na zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu odmítl odlišný výklad institutu náhrady škody v občanském a pracovním právu a vyložil, že poškozený má bez ohledu na to, zda o něj bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli, nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost i po ukončení léčby.

11.  V rozhodovací praxi dovolacího soudu proto následně došlo ke změně judikatury týkající se rozsahu odškodnění za náklady péče o nesoběstačného poškozeného. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, publikovaném pod č. 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „Sbírka“), uvedl, že dosavadní úzký výklad § 449 odst. 1 obč. zák. nemůže nadále obstát. Dovodil, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

 12.  Tento posun judikatury se však týkal pouze vymezení rozsahu nároku na náhradu nákladů léčení, tj. jaké náklady kterých činností (v obecné rovině) lze pod pojem tohoto nároku zahrnout; neřešil naopak otázku aktivní legitimace, tedy kdo je oprávněn nárok na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu uplatnit, respektive komu podle hmotného práva tento nárok náleží (srov. dva okruhy oprávněných osob v § 449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák.).

13.  Dovolatelka poukazuje na nález ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 870/14, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3419/2012, a přiznal aktivní legitimaci také osobám, které poskytují osobní péči poškozeným, s odůvodněním, že výklad nároku na náhradu účelných nákladů spojených s léčením podle § 449 odst. 1 a odst. 3 obč. zák. musí být legitimní, tj. v souladu s ústavními principy, a proto musí zahrnovat i náklady na udržování života a zdraví poškozeného v souvislosti s nutnou kompletní péčí o jeho osobu (a to i osobami blízkými). Náklady, které byly vynaloženy pro zachování zdravotního stavu nebo péči o poškozeného, je podle tohoto nálezu nezbytné nahradit osobám, které je vynaložily, a pro vznik nároku na náhradu nákladů péče není podstatné, zda šlo o peněžní a věcné náklady, anebo o osobní výkony. Osoby poskytující péči o poškozeného jsou nadány právem domáhat se po osobě, která vyvolala škodu poškozeného (újmu na zdraví), náhrady nákladů vynaložených na péči o poškozeného, a to z titulu § 449 odst. 3 obč. zák. Po tomto zrušovacím nálezu opětovně rozhodoval v téže věci Nejvyšší soud a v rozsudku ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, vázán právním názorem Ústavního soudu, dovodil v konkrétním sporu aktivní legitimaci osob, které zajišťují péči o poškozenou osobou blízkou v rozsahu, který převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.

14.  Závěry uvedené v předchozím citovaném nálezu však byly revidovány nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „nemůže dospět k závěru, že nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení jejich základních práv. Totiž jediný výklad, který by takový závěr při existenci dřívějších nálezů Ústavního soudu umožňoval, by byl ten, že ústavní pořádek a práva z něj plynoucí vyžadují, aby aktivně legitimovány byly zároveň osoby poškozené i osoby o ně pečující. Takový požadavek však z ničeho nevyplývá, neboť nic nebrání tomu, aby se poškozený (buď sám, nebo prostřednictvím opatrovníka) svého nároku domohl, a stejně tak nic nebrání, aby následně došlo k jakémukoliv vypořádání mezi poškozeným a osobami, které o něj pečují (aniž by bylo vyžadováno, aby poškozený cokoli dopředu formálně proplácel; viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12).“ Ústavní soud tak v tomto nálezu vyšel z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která aktivní legitimaci k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení v širším slova smyslu nepřiznávala osobám, které o poškozeného osobně pečují, nýbrž samotnému poškozenému, jestliže rozsah činnosti osob blízkých převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči. Nicméně za účelem ochrany legitimního očekávání stěžovatelů Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1088/2015, a to za situace, kdy „právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 nebyla jednoznačná, což se promítlo i v judikatuře Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě a poněkud nejednotně hledal cestu, jak právní úpravu interpretovat v souladu s ústavním pořádkem; to pak vyústilo právě i v nález sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo vyhověno prakticky totožné ústavní stížnosti týchž stěžovatelů“. To bylo důvodem, proč Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2106/2016, musel za této specifické situace, vázán nálezem Ústavního soudu, vyslovit opačný závěr, než k otázce aktivní legitimace třetí osoby zastával dosud.

15.  Lze tedy shrnout, že jak podle původní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, tak podle posledně citovaného nálezu Ústavního soudu, nárok na náhradu nákladů léčení (míněno v jeho širším pojetí) ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. náleží osobě trvale poškozené na zdraví v rozsahu účelně vynaložených výdajů na zajištění léčení či jiné potřebné péče, pokud není hrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění, případně z jiných veřejných zdrojů. V případě, že takové náklady za poškozeného vynaloží (zaplatí) někdo jiný, tj. třetí osoba, má sama právo požadovat jejich náhradu po škůdci (§ 449 odst. 3 obč. zák.). Poskytne-li ovšem potřebnou pomoc vlastní osobní péčí o poškozeného či jeho domácnost třetí osoba, nemůže požadovat odměnu za vykonané činnosti, neboť ji zákon nepřiznává. Jestliže vzhledem k nesoběstačnosti poškozeného potřebný rozsah domácích prací a celkové výpomoci ze strany osoby blízké přesahuje běžnou a standardní úroveň rodinné spolupráce a solidarity, náleží nárok na náhradu přímo samotnému poškozenému bez ohledu na to, zda případně vypomáhající členy rodiny nějak honoroval.

16.  V posuzované věci žalobkyně odvíjí uplatněný nárok právě od osobně prováděné péče, aniž by požadovala náhradu nákladů, kterými by financovala péči o poškozeného ze svých prostředků. Pak jí ovšem náhrada za takovou osobní péči proti pojistiteli škůdce nenáleží (nemá ve věci tzv. aktivní věcnou legitimaci, na rozdíl od poškozeného syna, který je osobou oprávněnou tuto náhradu požadovat), aniž by bylo nutno zkoumat, v jakém rozsahu péči poskytuje, případně se zabývat dalšími okolnostmi významnými pro stanovení výše náhrady.     

 

17.  Zbývá dodat, že nebyly splněny podmínky pro předložení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Tříčlenný senát 25 Cdo, kterému byla věc přidělena, sice nyní rozhodl odlišně od rozsudků ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3942/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2106/2016; ty však byly vydány na základě vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušovacích nálezech Ústavního soudu, který byl posléze rozhodnutím samotného Ústavního soudu revidován. V konečném důsledku tak nyní nejde o odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu, nýbrž o specifický případ, kdy zmíněnými rozhodnutími nebyla trvale změněna rozhodovací praxe dovolacího soudu, který se od ní musel pouze v uvedených dvou individuálních případech odchýlit, aby se mohla uplatnit závaznost nálezu Ústavního soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011, Soubor C 12279). Protože nejsou v nyní projednávané věci naplněny ani specifické okolnosti tzv. principu legitimního očekávaní, jak tomu bylo ve věci posuzované Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2224/2015, nic nebrání navázat na dosavadní judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou především rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, a zčásti též rozsudkem publikovaným pod č. 44/2015 Sbírky.

 18.  Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním dotčené právní otázce oprávnění k náhradě osobní péče o nesoběstačnou osobu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

  

Poř. č. 16

 

Neoprávněný odběr plynu bez řádně uzavřené smlouvy může mít formu úmyslného jednání (přímého či nepřímého úmyslu) zakládajícího běh desetileté objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016)

 

1.     Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 103 EC 18/2012-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 94 042,68 Kč spolu se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení od 1. 7. 2009 do zaplacení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení 58 784 Kč (výrok II). Soud vyšel ze zjištění, že do odběrného místa na adrese Ch., bylo osazeno měřící zařízení ve vlastnictví žalobkyně a dodáván v období od 30. 11. 2007 do 15. 4. 2009 zemní plyn na základě smlouvy uzavřené se spoluvlastníkem nemovitosti J. J., který dne 29. 3. 2007 zemřel. Po jeho smrti nemovitost užívala žalovaná, která byla manželkou J. J. mladšího (druhého spoluvlastníka) a jediná měla do nemovitosti v rozhodném období přístup. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady za neoprávněně odebraný zemní plyn bez řádně uzavřené smlouvy, jehož objem byl zjištěn stavem měřidla. Soud shledal nárok žalobkyně zcela důvodným ve smyslu § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť po zániku smluvního vztahu s J. J. starším došlo konkludentně k uzavření kupní smlouvy o dodávce plynu se žalovanou, která plyn odebrala. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud prvního stupně neakceptoval s ohledem na splatnost faktury za odebraný plyn.

2.  K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 23 Co 406/2015-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 24 278,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 6. 2011 do zaplacení, ohledně dalších 69 763,88 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, právně však nárok žalobkyně posoudil jako nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr plynu podle § 74 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích. S ohledem na námitku promlčení vznesenou ze strany žalované (§ 101 odst. 1 věta druhá, § 106 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) shledal nárok žalobkyně na náhradu škody nepromlčeným pouze za období od 24. 1. 2009 do 15. 4. 2009, kdy při výpočtu výše škody způsobené neoprávněným odběrem vyšel z vyhlášky č. 251/2001 Sb., kterou se stanoví Pravidla provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství. Za období od 30. 11. 2007 do 23. 1. 2009 odvolací soud žalobkyni nárok na náhradu škody nepřiznal, neboť ke dni podání žaloby již uplynula tříletá objektivní promlčecí doba.

3. Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení promlčecí námitky odvolacím soudem. Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o nárok na náhradu škody, a poněvadž promlčení nároku není upraveno v energetickém zákoně, je třeba postupovat podle § 106 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně má však za to, že v daném případě se jedná o škodu způsobenou úmyslně, ať ve formě přímého či nepřímého úmyslu, neboť žalovaná si musela být vědoma toho, že odebírá plyn, nemá uzavřenou žádnou smlouvu a neprovádí za odběr úhradu. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobkyně a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.

5. Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

6. Odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že právní vztahy týkající se odběru plynu jsou upraveny zvláštním právním předpisem (zákon č. 458/2000 Sb.), který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr plynu. Pokud zvláštní právní úprava neobsahuje řešení určitých otázek, aplikuje se předpis obecný.

7. Vzhledem k tomu, že zákon č. 458/2000 Sb. neupravuje promlčení nároku na náhradu škody z neoprávněného odběru plynu, kterým je i odběr bez uzavřené smlouvy [§ 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb.], odvolací soud promlčení nároku žalobkyně na náhradu škody správně posuzoval podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (srov. přechodné ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, neboť posuzované promlčecí doby počaly běžet před tímto datem).

8. Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).

9. Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, a o odpovědném subjektu. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích, tedy když poškozený má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu na náhradu škody. Počátek běhu objektivní promlčecí doby je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby je stanoven odlišně a obě doby jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na běh druhé promlčecí doby.

10.  Lze souhlasit s názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu, že počátek běhu objektivní promlčecí doby se váže k okamžiku vzniku škody a nikoliv k okamžiku jejího zjištění a že při neoprávněném odběru plynu jde o újmu vznikající průběžně, jak vyplývá z § 8 vyhlášky č. 251/2001 Sb., kdy škoda vzniká každým dnem neoprávněného odběru po dobu, kdy takový odběr trvá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1250/2013, publikovaný pod C 14286 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z tříleté objektivní promlčecí doby, aniž zvažoval dobu desetiletou, ačkoliv ze skutkových zjištění se může podávat i případný nepřímý (či přímý) úmysl žalované týkající se neoprávněného odběru. V tomto směru dovolací soud připomíná již zmiňované ustanovení § 74 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., podle něhož neoprávněným odběrem plynu je odběr bez uzavřené smlouvy, jejímž předmětem je dodávka plynu. Zavinění žalované ve formě úmyslu se tak vztahuje na tyto skutkové okolnosti, které dosud nebyly úplně a prokazatelně objasněny. Odvolací soud rovněž zcela pominul běh subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.).

11. Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není z hlediska právního posouzení důvodnosti námitky promlčení správný (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud jej proto v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 69 763,88 Kč s příslušenstvím, spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti žalobkyně zrušil (§ 243a odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

12. V dalším řízení se bude odvolací soud, v souladu s výše uvedenými právními závěry, jež jsou pro něj závazné (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.), zabývat délkou objektivní promlčecí doby s ohledem na námitku žalobkyně, že jde v daném případě o dobu desetiletou, a na podkladě relevantních skutkových okolností posoudí, zda šlo ze strany žalované o úmyslné způsobení škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1159/2005). Kromě toho odvolací soud zváží a odůvodní, zda a případně jaká část nároku žalobkyně na náhradu škody se promlčela v subjektivní době. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 17

 

Nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (škůdce), není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního zákona.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014)

 

1.      Usnesením ze dne 3. 7. 2013, č. j. KSHK 40 INS 31567/2012-P17-2, odmítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) - odkazuje na ustanovení § 173 odst. 1 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - přihlášku pohledávky věřitele Č. Distribuce, a. s. (dále též jen „věřitel Č“) ze dne 21. 5. 2013, ve výši 6.936 Kč „pro opožděnost“ (bod I. výroku) a určil, že právní mocí tohoto rozhodnutí končí účast věřitele Č v insolvenčním řízení v rozsahu odmítnuté přihlášky (bod II. výroku).

2.  Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 18. 1. 2013, č. j. KSHK 40 INS 31567/2012-A-7, zjistil insolvenční soud [k insolvenčnímu návrhu dlužníka (M. S.) ze dne 14. 12. 2012, spojenému s návrhem na povolení oddlužení] úpadek dlužníka, vyzval věřitele, aby přihlásili pohledávky na předepsaném formuláři do 30 dnů ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku a poučil je, že k přihláškám, které budou podány později, se v insolvenčním řízení nepřihlíží, a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

[2] Rozhodnutí o úpadku bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku 18. 1. 2013, takže konec lhůty k přihlášení pohledávek připadl na 18. 2. 2013.

3. Na tomto základě pak uzavřel, že přihláška pohledávky do insolvenčního řízení, kterou věřitel Č podal (až) 21. 5. 2013, je opožděná.

4. K odvolání věřitele Č Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

5. Odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 89 odst. 1, § 136 odst. 2 písm. d), § 173 odst. 1 a § 185 insolvenčního zákona - dospěl po přezkoumání usnesení  insolvenčního soudu k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Přitom poukázal na závěry obsažené (ke členění pohledávek dlužníkových věřitelů) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod č. 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“);  usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

7. K pohledávce věřitele Č odvolací soud uvedl, že podle přihlášky je důvodem vzniku pohledávky náhrada škody za neoprávněný odběr elektrické energie dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), s tím, že ke škodě mělo dojít za trvání insolvenčního řízení (po vypršení lhůty k podání přihlášek). Dle věřitele Č tak mělo jít o pohledávku za majetkovou podstatou. Přihláška pohledávky věřitele Č pak byla doručena do datové schránky (insolvenčního) soudu dne 21. 5. 2013, tedy více než 3 měsíce po uplynutí lhůty k podání přihlášek.

8. Pohledávka věřitele Č by tak nebyla vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení jen kdyby šlo o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (o pohledávku ve smyslu § 165 odst. 2 insolvenčního zákona, popřípadě § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona, zjevně nejde).

9. Jak je patrno z taxativního výčtu obsaženého v ustanovení § 168 odst. 1 a 2 a § 169 odst. 1 insolvenčního zákona, nelze pohledávku věřitele Č podřadit žádné z tam uvedených pohledávek. Pouze v § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona je uvedena (jako pohledávka postavená na roven pohledávkám za majetkovou podstatou) pohledávka na náhradu škody na zdraví, kterou přihlášená pohledávka také není.

10. Pohledávka přihlášená věřitelem Č tedy musí nutně spadat do režimu pohledávek, které je dle § 173 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona nezbytné přihlásit do lhůty k tomu stanovené v rozhodnutí o úpadku.

11. Jelikož věřitel Č tak učinil více než 3 měsíce po uplynutí lhůty k podání přihlášky pohledávky, je závěr insolvenčního soudu, že pohledávka je opožděná, po právu, na čemž nemůže ničeho změnit ani námitka, že věřitel Č se o předmětné pohledávce dozvěděl (až) 18. 4. 2013, a že tato pohledávka vznikla a stala se splatnou až k 16. 5. 2013 (po uplynutí lhůty k podání přihlášek), takže ji ani nemohl objektivně uplatnit.

12. Insolvenční zákon s takovou možností při oddlužení počítá, neboť podle § 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníkovi po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Přitom se má za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku, byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce. Insolvenční zákon sám tedy předpokládá, že po uplynutí lhůty k podání přihlášky pohledávky mohou vznikat pohledávky, které sice již nelze přihlásit, avšak lze se jich domoci standardní cestou nalézacího, případně vykonávacího, soudního řízení. Pohledávky takto vzniklé po schválení oddlužení mohou dokonce způsobit zrušení schváleného oddlužení a řešení dlužníkova úpadku konkursem. 

13. Lze tedy shrnout (uzavřel odvolací soud), že věřiteli Č nadále zůstává možnost uplatnění jím přihlášené pohledávky, nikoliv však v rámci nynějšího insolvenčního řízení, nýbrž cestou občanského soudního řízení.

14. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel Č dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

15. Konkrétně dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že jeho pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou. K tomu uvádí, že ve skutkově „totožné“ věci, vedené pod sp. zn. KSHK 40 INS 29900/2012, insolvenční soud též odmítl přihlášku jeho pohledávky jako opožděnou, odvolací soud však rozhodl odlišně [usnesením ze dne 3. 10. 2013, „č. j. 1 VSPH 1298/2013-P130-7“ (správně jde o č. j. KSHK 40 INS 29900/2012, 1 VSPH 1298/2013-P130-7], neboť uzavřel, že (tam) podaná přihláška pohledávky je podle svého obsahu podáním, jímž věřitel Č uplatnil pohledávku za majetkovou podstatou podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. f) insolvenčního zákona, byť si zjevně nebyl vědom toho, že jde o pohledávku za majetkovou podstatou. Jde přitom o pohledávku vzniklou po rozhodnutí soudu o zjištění úpadku na základě protiprávní činnosti dlužníka. Insolvenční soud měl posoudit podání věřitele Č podle jeho obsahu jako uplatnění pohledávky za podstatou, postoupit je insolvenčnímu správci a věřitele Č o tom vhodným způsobem vyrozumět. Dovolatel odtud usuzuje, že odvolací soud pochybil, jestliže jeho pohledávku nepodřadil ustanovení § 168 odst. 2 písm. f) insolvenčního zákona. 

16. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod č. 80/2014 Sb. rozh. obč.). 

17. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když co do posouzení otázky dovoláním otevřené jde o věc dovolacím soudem neřešenou.

18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. Se zřetelem k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. 12. 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb.

21. Podle ustanovení § 136 insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku musí obsahovat (též) výzvu, aby věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, tak učinili ve stanovené lhůtě, s poučením o následcích jejího zmeškání (odstavec 2 písm. d/). Lhůta k přihlášení pohledávek stanovená v rozhodnutí nesmí být kratší 30 dnů a delší 2 měsíců (odstavec 3). Je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, činí lhůta k přihlášení pohledávek 30 dnů (odstavec 4).

Dle ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá. 

Ustanovení § 185 insolvenčního zákona pak určuje, že nastala-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí  účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

22. Nejvyšší soud především uvádí, že co do kategorizace pohledávek, které jsou v insolvenčním řízení vyloučeny z uspokojení (a to i těch, jež nejsou vypočteny přímo v § 170 insolvenčního zákona), ustálil rozhodovací praxi soudů prostřednictvím R 54/2012, na něž v podrobnostech odkazuje a z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu).

23. V R 54/2012 Nejvyšší soud ozřejmil, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona.

24. Pro poměry dané věci lze především uzavřít, že oba soudy nepochybily, jestliže pro účely posouzení, zda s pohledávkou dovolatele lze nakládat jako s včas přihlášenou pohledávkou, uzavřely, že dovolatel uplatnil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení (na formuláři předepsaném pro přihlašované pohledávky) po uplynutí propadné lhůty k tomu určené v ustanovení § 136 insolvenčního zákona. Přitom nejde o žádný z případů, jež by dovoloval takovou pohledávku přihlásit (jako včasnou) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka později [srov. např. § 173 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona a (k výkladu § 253 insolvenčního zákona) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněné pod č. 11/2016 Sb. rozh. obč. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněný pod č. 70/2016 Sb. rozh. obč.].

25. Zbývá určit, zda a jaký vliv na rozhodnutí soudu v této věci mělo (mohlo mít) tvrzení dovolatele, že jeho pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, takže s ní tak mělo být nakládáno (způsobem plynoucím z jiného rozhodnutí odvolacího soudu), byť ji uplatnil přihláškou.

26. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pro rozhodné období by důvod postupovat způsobem předjímaným dovolatelem mohl být dán jen za předpokladu, kdyby tvrzení obsažená v „přihlášce“ takovou pohledávku vskutku řadila (poměřováno obsahem) mezi pohledávky za majetkovou podstatou.

27. Podle ustanovení § 168 insolvenčního zákona pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, jsou a/ náhrada hotových výdajů a odměna předběžného správce; to neplatí, byl-li předběžný správce ustanoven insolvenčním správcem, b/ náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora dlužníka jmenovaného soudem a správce podniku dlužníka za součinnost poskytnutou předběžnému správci nebo insolvenčnímu správci, c/ náhrada nutných výdajů a odměna členů a náhradníků věřitelského výboru, d/ náhrada zálohy na náklady insolvenčního řízení, jestliže ji v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu zaplatila jiná osoba než dlužník, e/ pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2, f/ pohledávky věřitelů z úvěrového financování (odstavec 1). Pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou a/ hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, b/ náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka, c/ náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku, d/ náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, e/ daně, poplatky, a jiná obdobná peněžitá plnění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění, f/ pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení, g/ pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla, h/ pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla, i/ náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost, j/ další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).

28. K tomu budiž připomenuto (jak citováno shora z R 54/2012), že výčet pohledávek za majetkovou podstatou obsažený v ustanovení § 168 insolvenčního zákona je výčtem taxativním. 

29. V daném případě se z přihláškového spisu podává, že podle bodu 6 formuláře přihlášky pohledávky („Důvod vzniku“) udává dovolatel důvod vzniku své pohledávky tak, že jím je „náhrada škody za neoprávněný odběr elektrické energie dle zákona č. 458/2000 Sb.“ a v podrobnostech tamtéž odkazuje na přílohu „Koncept žaloby“. Pod bodem 7 formuláře přihlášky pohledávky („Další okolnosti“) dovolatel dále uvádí: „Ke škodě došlo za trvání insolvenčního řízení (po vypršení lhůty k podání přihlášek). Jedná se tak o přihlášku poškozeného za podstatou“.

30. V usnesení ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněném pod č. 137/2012 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. (obsahující pravidlo, podle kterého každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen) je přiměřeně aplikovatelné i v insolvenčním řízení.

31. V daném případě nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že ačkoli dovolatel uplatnil svou pohledávku na formuláři předepsaném pro ty pohledávky, které se v insolvenčním řízení uplatňují přihláškou (v režimu § 173 a násl. insolvenčního zákona), výslovně v tomto procesním úkonu projevil vůli k uplatnění pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou. Postup uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou pak v rozhodné době upravovalo ustanovení § 203 insolvenčního zákona.

32. Důvod postupovat podle § 185 insolvenčního zákona (odmítnout přihlášku pohledávky za majetkovou podstatou) tedy (v situaci, kdy i odvolací soud vycházel z toho, že jde o pohledávku, která vznikla po uplynutí propadné přihlašovací lhůty) dán nebyl.

33. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

34. V další fázi řízení bude namístě postupovat ohledně uplatněné pohledávky za majetkovou podstatou již podle ustanovení § 203 odst. 2 až 5 a § 203a insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

35. Předtím, než budou učiněny příslušné kroky v dotčeném směru, by ovšem měl být učiněn pokus o odstranění rozporu v tvrzeních o době vzniku pohledávky, jak je dovolatel uplatnil přihláškou.

36. Dovolatel totiž v přihlášce na jedné straně tvrdí [srov. opět bod 7 formuláře přihlášky pohledávky („Další okolnosti“)], že: „Ke škodě došlo za trvání insolvenčního řízení (po vypršení lhůty k podání přihlášek).“, na druhé straně však formou odkazu na přílohu „Koncept žaloby“ [bod 6 formuláře přihlášky pohledávky („Důvod vzniku“)], popisuje vznik pohledávky v onom „Konceptu žaloby“ tak, že k neoprávněnému odběru došlo v době po 6. 11. 2012 (po přerušení dodávky elektřiny), přičemž podezření z neoprávněného odběru elektřiny vzniklo při demontáži elektroměru dne 22. 2. 2013 a bylo potvrzeno dne 18. 4. 2013.

37. Nároky z neoprávněného odběru za období od 6. 11. 2012 do 13. 12. 2012 (den předcházející dni zahájení insolvenčního řízení) je přitom vyloučeno pokládat za pohledávku za majetkovou podstatou, jelikož pohledávka za majetkovou podstatou může vzniknout nejdříve po zahájení insolvenčního řízení (o případ s vyhlášeným moratoriem v dané věci nešlo); srov. uvozující větu § 168 odst. 1 insolvenčního zákona. Ostatně, tyto nároky rovněž neodpovídají žádné z pohledávek za majetkovou podstatou vymezených v § 168 odst. 1 insolvenčního zákona.   

38. Nároky z neoprávněného odběru za období od 6. 11. 2012 do 17. 1. 2013 (den předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka) je pak vyloučeno pokládat za pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, jelikož pohledávka za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona může vzniknout nejdříve po rozhodnutí o úpadku.

39. Jinak řečeno, nárok na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie podle zákona č. 458/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) v době předcházející dni, kdy byl zjištěn úpadek dlužníka (škůdce), není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 insolvenčního zákona.

  

Poř. č. 18

 

Uzavřel-li soud, který rozhodoval o prvním návrhu oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., že tento návrh je zneužitím práva proto, že samotná smlouva o postoupení pohledávky byla zneužitím práva, není přípustné pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podat opětovný návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř., jenž se opírá o to, že se od posledního návrhu změnily majetkové poměry subjektu, který má do řízení vstoupit na místo oprávněné.

 

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016)

 

1.       Usnesením ze dne 16. 3. 2010, č. j. 66 EXE 753/2010-11, Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu tehdejší oprávněné Komerční banky, a. s., nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu JUDr. J. N. ml. ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. K/2009/04553, exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 149 002,50 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce a náklady oprávněné. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. T. V., soudní exekutor se sídlem v P.

2. Usnesením ze dne 27. 8. 2014, č. j. 103 Ex 6347/10-18, soudní exekutor na návrh Komerční banky, a. s., ze dne 17. 6. 2014 připustil, aby podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), na její místo do řízení vstoupila nynější oprávněná, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek mezi Komerční bankou, a. s., jako postupitelem a oprávněnou jako postupníkem uzavřené dne 26. 5. 2014.

3. Podáním ze dne 16. 10. 2014 oprávněná poprvé navrhla, aby podle ustanovení 107a o. s. ř. do řízení na její místo vstoupil nový oprávněný, společnost P. I. HOLDING LTD., se sídlem S., když oprávněná na tuto společnost převedla mimo jiné i pohledávku, které je předmětem této exekuce, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2014.

4. Usnesením ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 Ex 6347/2010-22, soudní exekutor JUDr. T. V. první návrh oprávněné ze dne 16. 10. 2014 na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. zamítl s odůvodněním, že návrh je zjevným zneužitím procesní úpravy ve smyslu ustanovení § 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když oprávněná návrhem sleduje jediný cíl, kterým je zbavit se povinnosti k náhradě nákladů exekuce.  Exekutor zdůraznil, že v exekuční věci jde již o druhý převod, nyní na cizozemský subjekt. Návrh byl podán v okamžiku, kdy na základě judikatury vyšších soudů (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo1945/2010, ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 2164/2010) je zjevné, že exekuce bude zastavena pro nevykonatelnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu) pro neplatnost rozhodčí doložky (rozhodce byl určen odkazem na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem), když zastavení exekuce zřejmě bude (při rozhodování o náhradě nákladů exekuce) vyhodnoceno k tíži oprávněné. Ani solventnost nového oprávněného nebyla osvědčena a možnost domoci se následně na zahraničním subjektu přisouzených práv by pro případ vyhovění návrhu na postup podle § 107a o. s. ř. byla ohrožena.

5. Městský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11 Co 80/2015-139, usnesení soudního exekutora jako věcně správné potvrdil. Zejména uvedl, že oprávněná vstoupila do exekučního řízení na základě postupních smluv s Komerční bankou, a. s., z let 2013, resp. 2014 (po zahájení exekuce), kdy již byla známa judikatura o nevykonatelnosti rozhodčích nálezů pro vadně jmenovaného rozhodce (R 45/2010, R 121/2011 a zejména R 92/2013). Tato judikatura, ač v minulosti rozporná, byla sjednocena usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Předmětné postupní smlouvy byly uzavřeny „účelově s cílem eliminovat negativní důsledky zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro oprávněného zejména v oblasti nákladů řízení a nákladů exekuce.“ Oprávněná sloužila jako prostředník tohoto „nekalého záměru“, když na sebe převedla „nevymožitelné pohledávky“, aby je hned vzápětí převedla na právnickou osobu se sídlem v zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné vymáhání nákladů řízení a nákladů exekuce. Oprávněná neměla skutečný záměr v exekuci pokračovat a exekuci vymáhat. Návrh oprávněné na procesní nástupnictví je tedy v „přímém rozporu s § 2 o. s. ř., neboť postoupení pohledávky je třeba v uvedeném kontextu hodnotit jako zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).

6. Podáním ze dne 6. 5. 2015 oprávněná opět navrhla, aby do řízení na její místo podle § 107a o. s. ř. vstoupila společnost P. I. HOLDING LTD. Uvedla, že její dřívější návrh, kterým se domáhala téhož, byl sice jako nedůvodný zamítnut usnesením soudního exekutora JUDr. T. V. ze dne 18. 8. 2014, č. j. 103 Ex 14981/09-22 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015, č. j. 11 Co 74/2015-101, tato okolnost však nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, protože původní návrh neuspěl s poukazem na neosvědčenou solventnost nového nabyvatele práva, který je zahraničním subjektem, a s tím souvisejícím ohrožením či ztížením možnosti reálně vymoci případně uložené náklady exekuce vůči novému nabyvateli. Požadovanou solventnost společnosti P. I. HOLDING LTD. však lze v době podání dalšího návrhu shledat náležitě osvědčenou výší výnosů z dalších pohledávek, které tato společnost nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek Komerční bankou, a. s., a které se zčásti stále nacházejí na účtech soudního exekutora, dále výší zůstatků vedených na bankovních účtech tuzemských bank ve prospěch této společnosti, jakož i přehledem společností vlastněných nemovitostí v České republice.

7. Aniž by rozhodl o dalším návrhu oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 10. 2015, č. j. 38 Nc 5854/2009-177, k podnětu exekutora exekuci zcela zastavil s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. T. V. na nákladech exekuce 7 865 Kč (výrok III). Uvedl, že exekučním titulem je nález rozhodce JUDr. J. N. ml. ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. K/2008/0455, který byl jmenován do funkce rozhodce na základě rozhodčí doložky, a to rozhodnutím představenstva Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s. Pravomoc rozhodce k rozhodování sporu má být dána rozhodčí doložkou sjednanou mezi Komerční bankou, a. s., a povinným v čl. XIII. odst. 1 Úvěrových podmínek pro fyzické osoby a nepodnikatele a čl. XVII. odst. 1. Podmínek k osobním kreditním kartám, avšak doložka je podle nyní již ustálené judikatury neplatná, protože neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení. Rozhodce určený na základě této rozhodčí doložky tedy neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, proto je exekuci třeba zastavit i bez návrhu. Výrok o povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekutora soud prvního stupně odůvodnil tím, že oprávněná procesně zavinila jejich vznik, protože exekuce byla zahájena na základě jejího návrhu a byla zastavena v důsledku nezpůsobilosti exekučního titulu.

8. Usnesení soudu prvního stupně napadla oprávněná odvoláním. Soudu prvního stupně vytýká, že rozhodl o zastavení exekuce vůči nesprávnému subjektu na straně oprávněné. Oprávněná přitom svůj další návrh na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. odůvodnila tím, že společnost P. I. HOLDING LTD. v době podání dalšího návrhu disponuje dosažitelným majetkem, když solventnost nového oprávněného rozsáhle popisuje a dokládá. Oprávněná má dále za to, že s ohledem na dikci ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění od 1. 4. 2012, soud mohl exekuci zastavit s odkazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jen k návrhu povinného (spotřebitele), nikoliv z moci úřední.  Ohledně jí uložené povinnosti k náhradně nákladů exekutora oprávněná vyjádřila názor, že jí nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce. Vstoupila do řízení, které bylo řádně zahájeno jejím právním předchůdcem (Komerční bankou, a. s.), o nařízení exekuce rozhodl exekuční soud. Oprávněná nebyla stranou, která rozhodčí doložku sjednala. Oprávněná ještě předtím, než soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce z podnětu exekutora pro údajně neplatnou rozhodčí doložku, podala soudnímu exekutorovi podnět k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, avšak exekutor se tímto podnětem nezabýval. Především samotný exekutor, a nikoliv oprávněná, si měl být vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu o otázce platnosti rozhodčích doložek, a přesto ve vedení exekuce na základě rozhodčího nálezu dále pokračoval.  Nynější oprávněné tedy nelze přičíst zavinění na zastavení exekuce a rozhodnout o proto o tom, že exekutor vůči ní má právo na náhradu nákladů exekuce.

9. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 22 Co 4/2016-282, rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, a ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, stejně a z týchž důvodů, jako soud prvního stupně, uzavřel, že rozhodčí smlouva je neplatná. Za takových okolností je třeba exekuci i bez návrhu v každém jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost, když na tom ničeho nemění novelizované ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, protože soud v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) zkoumá mimo jiné i okolnost, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc.  Jestliže soud prvního stupně nerozhodl o dalším návrhu oprávněné ze dne 6. 5. 2015 na vstup společnosti P. I. HOLDING LTD. do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř., postupoval správně, neboť dřívější návrh oprávněné na vstup této společnosti do řízení byl pravomocně zamítnut usnesením soudního exekutora JUDr. T. V. ze dne 12. 12. 2014, č. j. 103 Ex 6347/2010-22 ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11 Co 80/2015-139. Důvodem pro zamítnutí původního návrhu přitom nebyla nesolventnost společnosti P. I. HOLDING LTD., nýbrž skutečnost, že institut procesního nástupnictví byl oprávněným „účelově zneužit“, když exekuce již v době podání původního návrhu postrádala způsobilý exekuční titul a právníkem zastoupený oprávněný si této skutečnosti musel být v době uzavírání postupních smluv vědom s ohledem na již tehdy existující judikaturu. Smlouvy o postoupení pohledávek mezi Komerční bankou a oprávněnou a mezi oprávněnou a společností P. I. HOLDING LTD. byly uzavřeny účelově s cílem eliminovat negativní důsledky zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro oprávněného zejména v oblasti nákladů exekuce. Oprávněná v transakci zjevně sloužila jako prostředník tohoto nekalého záměru – převedla na sebe „nevymožitelné“ pohledávky, aby je hned vzápětí převedla na právnickou osobu se sídlem v zahraničí se zřejmým cílem ztížit případné vymáhání nákladů řízení a nákladů exekuce (bez ohledu na solventnost zahraniční právnické osoby).   Usnesení o zamítnutí původního návrhu tak nebylo postaveno na úvaze o (ne)solventnosti nového oprávněného. Jestliže nový návrh na procesní nástupnictví ze dne 6. 5. 2015 „solventnost nového oprávněného rozsáhle dokládá“, pak tím nepředkládá žádné nové skutečnosti, které by mohly mít za následek změnu původního usnesení; jedná se o další pokus o zneužití institutu procesního nástupnictví. O opakovaném návrhu oprávněného tak není třeba za nezměněné situace rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008).   Odvolací soud shledal věcně správným i výrok soudu prvního stupně o povinnosti oprávněné k náhradě nákladů exekutora, když odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, podle něhož došlo-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl. Těmito následky je přitom postižena i oprávněná, která do exekuce vstoupila na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s., neboť svým vstupem do řízení přijala i procesní důsledky jednání své předchůdkyně (§ 36 odst. 5 poslední věta zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále též jen „ex. řádu“).

10. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 72 Co 22/2016-257 napadla oprávněná dovoláním s tím, že má být zrušeno. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce, aniž by došlo k rozhodnutí o  dalším návrhu oprávněné ze dne 6. 5. 2015 na vstup společnosti P. I. HOLDING LTD. do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. Odvolací soud tak nerozhodl o zastavení exekuce se správným oprávněným. Tím nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008. Oprávněná dále uvedla, že odvolací soud v napadeném usnesení vytrhává z kontextu pojmy „účelové zneužití procesní úpravy“ a „neosvědčení solventnosti nového oprávněného v ČR“, které se navzájem naopak podmiňují. Domnělá účelovost návrhu na vstup nabyvatele pohledávky jako cizozemského subjektu byla v rozhodnutí o původním návrhu oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. shledána v motivaci oprávněné zbavit soudního exekutora práva na reálnou úhradu nákladů exekučního řízení, když solventnost „nového oprávněného“ nebyla osvědčena a tím byla zjevně ohrožena možnost domoci se následně na „novém oprávněném“ jako zahraničním subjektu práv přisouzených v exekuci. Oprávněná má za to, že věcnému projednání opakovaného návrhu na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. nebrání překážka věci rozhodnuté, jestliže jej (nově) odůvodnila tím, že na straně „nového nabyvatele“ pohledávky v době podání opakovaného návrhu existuje dostatek konkrétního majetku k úhradě případně uložených nákladů exekuce, který se nachází na území České republiky.

 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

14.  projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda je dána překážka věci rozhodnuté ve vztahu k opakovanému návrhu oprávněného podle ustanovení § 107a o. s. ř. na vstup nového oprávněného do řízení na jeho místo s odůvodněním, že od doby rozhodnutí o dřívějším návrhu se majetková situace nového oprávněného změnila natolik, že již není důvod se obávat, že nebude schopen dostát své povinnosti k náhradě případných nákladů exekuce, a to za situace, kdy  dřívější návrh na vstup téhož subjektu do řízení zamítnut proto, že smlouva o postoupení pohledávky, o kterou byl návrh opřen, je zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb. (dále též jen „obč. zák.“).  Vzhledem k tomu, že tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

16. Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

17. Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu, prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

18. Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.

19. V daném případě nelze pominout, že cílem opakovaného návrhu oprávněné podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu a § 107a odst. 1 o. s. ř. nemůže být náprava údajně nesprávného předchozího rozhodnutí soudu o dřívějším návrhu na tentýž postup (srov. například s usnesením ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněným pod č. 99/2013 Sb. rozh. obč.). Z toho plyne, že oprávněná nemůže opětovný návrh na vstup nového účastníka do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. opřít o skutečnosti, které podle rozhodnutí o dřívějším návrhu jsou pro rozhodnutí o návrhu irelevantní.

20. Při posouzení, zda věcnému projednání opakovaného návrhu na vstup nového oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. brání překážka věci pravomocně rozsouzené (protože se jedná o zneužití práva), mohou nastat dvě odlišné situace. První situací je stav, kdy předchozí návrh na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl zamítnut proto, že zneužitím práva (ve smyslu § 2 o. s. ř.) byl pouze tento procesní návrh sám o sobě (nikoliv ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávky, která je hmotněprávním důvodem pro jeho podání), a to s ohledem na skutečnosti, které existovaly v době jeho podání a z jejichž existence tehdy bylo třeba dovodit, že cílem návrhu je výhradně nastolení průtahů v řízení nebo způsobení újmy jiným účastníkům řízení (případně exekutorovi), jež může spočívat i v tom, že případná pohledávka na náhradu nákladů exekuce bude vůči novému oprávněnému obtížně vymahatelná (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 73/2015). Druhou situací je stav, kdy dřívější návrh na vstup nového oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. byl zamítnut proto, že zneužitím práva podle ustanovení § 8 obč. zák. s cílem poškodit zájmy jiných účastníků exekuce nebo exekutora bylo již samotné postoupení pohledávky, na jehož základě byl posléze návrh na vstup nového oprávněného do řízení podán. Zatímco v prvé situaci věcnému projednání opětovného návrhu na vstup téhož subjektu do řízení na straně oprávněné odůvodněného změněnými okolnostmi na straně tohoto subjektu (např. v tom, že v mezidobí se stal solventním a jeho majetek se nachází v České republice, takže již není odůvodněna obava, že by případná pohledávka náhrady nákladů exekuce byla nevymahatelná) nebrání překážka věci rozhodnuté, ve druhé situaci překážka věci rozhodnuté existuje. Procesní návrh na vstup jiného oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř. totiž ve druhé výše popsané situaci navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky a vytváří s ní pro účely posouzení, zda se jedná o zneužití práva, jeden celek. Jestliže je zneužitím práva podle ustanovení § 8 obč. zák. samotná smlouva o postoupení pohledávky, musí tedy být zneužitím práva (ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř.) i na postoupení pohledávky navazující návrh na vstup jiného oprávněného do řízení podle ustanovení § 107a o. s. ř.

21. Uzavřel-li soud, který rozhodoval o prvním návrhu oprávněné ze dne 16. 10. 2014 (Městský soud v Praze v usnesení ze dne 1. 4. 2015, č. j. 11 Co 80/2015-139), že dřívější návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zneužitím práva proto, že již smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 (a dokonce i předchozí postupní smlouvy oprávněné s Komerční bankou, a. s., z let 2013, resp. 2014, na jejichž základě do řízení vstoupila oprávněná) byly zneužitím práva, není přípustné pro existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté podat opětovný návrh podle ustanovení § 107a o. s. ř., jenž bude opřen o to, že se od posledního návrhu změnily majetkové poměry subjektu, který má do řízení vstoupit na místo oprávněné. Změna v majetkových poměrech této osoby je totiž zcela irelevantní, protože nemůže ničeho změnit na tom, že již samotná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 je zneužitím práva, takže zneužitím práva musí být i návrh na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř., který je podán na jejím základě.

22. Jestliže tedy odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení dovodil, že opakovaný návrh oprávněné na postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. je zjevně bezúspěšný, a proto je možné jej pokládat za obstrukční a není důvod o něm rozhodovat [a exekuci lze bez dalšího zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.), je jeho právní závěr správný (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněným pod č. 2/2009 Sb. rozh. obč.].

23. Dodává se, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že exekuci je třeba podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za výše popsaných skutečností zastavit, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který již opakovaně uvedl, že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) soud zastaví i bez návrhu vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, či usnesení ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4302/2011). Dovolací soud též v řadě rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaném pod č. 92/2013 Sb. rozh. obč.) uzavřel, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tj. i bez návrhu - srov. dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, nebo ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3396/2014, rovněž i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015) zastavit.

24. Usnesení odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodováno ve věci samé, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a proto Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. V té části, v níž směřuje proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (nákladech exekuce), bylo dovolání odmítnuto podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013.

 

Poř. č. 19

 

Výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení by pro procesní nástupce původního účastníka řízení neměla přesahovat výši zadostiučinění, jež by za tutéž část řízení náležela jejich právnímu předchůdci.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014)

  

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 723 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 101/92 a následně u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 132/92. Žalobkyně do řízení vstoupila jako právní nástupkyně svého otce na základě usnesení ze dne 7. 2. 2011. V době podání žaloby o zaplacení zadostiučinění trvalo posuzované řízení více než dvacet let. Žalovaná žalobkyni vyplatila před podáním žaloby zadostiučinění ve výši 76 333 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 22 C 139/2012-50, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 44 167 Kč s příslušenstvím (výrok I), žaloba se co do částky 679 500 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II) a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 734 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 6 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 808,50 Kč.

4. Mezi účastníky nebylo sporu o průběhu posuzovaného soudního řízení, soud prvního stupně proto při zjišťování skutkového stavu z těchto nesporných skutečností vyšel. Zjistil, že dne 31. 3. 1992 podali P. Š. a L. P. u Městského soudu v Brně žalobu proti Elektroodbyt Brno s. p. na povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Městský soud v Brně vyslovil svou místní nepříslušnost a spis byl doručen Okresnímu soudu ve Vyškově. V řízení byl proveden důkaz spisem státního notářství a materiály z Okresního archívu ve Slavkově, byly vyžádány dědické spisy. Do řízení byla přibrána další žalovaná, EO Brno, s. r. o. Žalobci navrhli, aby soud vydal předběžné opatření, kterým by žalovaným zakázal převádět vlastnictví k předmětným nemovitostem. O uvedeném návrhu nebylo rozhodnuto. V letech 1995, 1996 a 1997 žalobci žádali soud, aby nařídil jednání ve věci. Soud žalobce v květnu 1997 vyzval, aby odstranili vadu žaloby, což žalobci učinili. Soud připustil změnu žaloby a v září 1997 vyhlásil rozsudek, kterým žalobu zamítl, a který byl v září 1999 Krajským soudem v Brně k odvolání žalobců částečně zrušen. V mezidobí byl na majetek žalované EO Brno, s. r. o., prohlášen konkurz. Žalobci byli soudem vyzváni, aby opravili žalobní petit, což učinili. V listopadu 1999 soud připustil, aby do řízení vstoupili další účastníci na straně žalované. Okresní soud ve Vyškově žalobu znovu zamítl v září 2000, Krajský soud v Brně v lednu 2004 zamítavý rozsudek potvrdil, Nejvyšší soud dovolání žalobců v březnu 2005 odmítl, rozsudek Krajského soudu v Brně byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 347/05. Krajský soud v Brně vrátil spis Okresnímu soudu ve Vyškově bez rozhodnutí, neboť žalovaní 2 a 3 zanikli a bylo třeba rozhodnout o procesním nástupnictví. V listopadu 2008 bylo řízení ve vztahu k dvěma žalovaným zastaveno a spis byl v lednu 2009 znovu předložen krajskému soudu. Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu ve Vyškově částečně zrušil. Žalobce P. Š. dne 23. 8. 2009 zemřel, v únoru 2010 byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, v únoru 2011 okresní soud rozhodl o procesním nástupnictví. V červnu 2011 okresní soud ustanovil soudního znalce z oboru stavebnictví, poté u něj soud urgoval předložení znaleckého posudku, znalec požadoval prodloužení lhůty z důvodu nemoci, poté posudek ve lhůtě předložil. V lednu 2012 okresní soud připustil změnu žaloby a ustanovil znalce z oboru geodezie a kartografie, v dubnu 2012 soud upřesnil znalecký úkol. V dubnu 2012 vstoupil na straně žalované do řízení vedlejší účastník Ing. R.. V červenci 2012 předložil znalec soudu posudek. V listopadu 2012 okresní soud žalobu zamítl v celém rozsahu, v červenci 2013 krajský soud jeho rozsudek částečně potvrdil a částečně zrušil. Řízení nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně dosud skončeno.

5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že celková délka řízení, přesahující 21 let, je neúměrně dlouhá a lze ji označit za extrémní. Kromě toho byly zjištěny závažné průtahy přičitatelné státu, např. od května 1994 až do současnosti (rok 2013) nebylo vůbec rozhodnuto o návrhu žalobců na vydání předběžného opatření. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, vznik nemajetkové újmy je v takovém případě třeba předpokládat, proto se soud zabýval formou a výší zadostiučinění za vzniklou újmu. Konstatování porušení práva by nebylo dostatečnou satisfakcí, proto soud přiznal peněžité zadostiučinění, vycházeje ze základní částky odškodnění 20 000 Kč za rok řízení počínaje druhým rokem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla procesní nástupkyní zemřelého původního žalobce P. Š., který se předmětného řízení účastnil do své smrti dne 23. 8. 2009, posuzoval soud nemajetkovou újmu žalobkyně odděleně ve dvou obdobích, do smrti právního předchůdce žalobkyně a v období následujícím.

6. Soud prvního stupně nejprve vypočítal částku zadostiučinění, které by přiznal právnímu předchůdci žalobkyně. Vycházel z doby řízení 17 let a 4 měsíce, základní výše náhrady by činila 327 000 Kč. Bylo by na místě snížit ji o 25 % za skutkovou a procesní složitost (20 % za složitost věci a 5 % za počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc řešena). Spory o povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou právně složitější, na druhou stranu již déle než deset let k nim existuje bohatá judikatura Ústavního soudu, tím se stávají méně právně složitými. Věc však byla složitá skutkově, neboť soud musel vzít v úvahu velké množství okolností, aby učinil závěr o tísni a nápadně nevýhodných podmínkách, za kterých měli právní předchůdci žalobců v roce 1956 převést předmětné nemovitosti na stát. Bylo posuzováno větší množství listinných důkazů velmi starého data, k důkazu byly prováděny spisy jiných soudů, byla provedena místní šetření a vypracovány dva poměrně složité znalecké posudky. Dále by soud zvýšil základní částku zadostiučinění o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro účastníka, neboť se jednalo o věc restituční. Právní předchůdce žalobkyně byl však „jedním ze tří podílových spoluvlastníků nemovitostí, o které je spor veden“, proto je na místě snížit zadostiučinění o 20 % z důvodu sdílené újmy, která nemůže být stejně velká, jako „kdyby byl vlastníkem výlučným“. Co se týče podílu na průběhu řízení, právnímu předchůdci žalobkyně nelze nic vytknout, naopak soudu lze vytknout opakované průtahy a zejména nerozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, což odpovídá zvýšení základní částky zadostiučinění o 10 %. Celkově by tak právnímu předchůdci žalobkyně připadla částka 278 000 Kč. Vzhledem k tomu, že újma právního předchůdce žalobkyně není újmou samotné žalobkyně, nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se jako nárok „ryze osobnostní“ nedědí, a na místo právního předchůdkyně žalobkyně nastoupili spolu se žalobkyní další tři procesní nástupci, přiznal soud prvního stupně žalobkyni za období, kdy v řízení vystupoval její právní předchůdce, pouze čtvrtinu shora uvedené částky 278 000 Kč, tedy částku 69 500 Kč.

7. Co se týče druhého období, kdy se řízení účastní sama žalobkyně, vycházel soud prvního stupně ze základní částky zadostiučinění 85 000 Kč, kterou snížil o 30 % za složitost věci a počet stupňů soudní soustavy a o 40 % pro počet účastníků řízení, kteří újmu sdílejí. Základní částku naopak zvýšil o 10 % za opakované průtahy přičitatelné soudům a o 20 % z důvodu významu restitučního řízení pro účastnici. Žalobkyni tak za druhé období přiznal výslednou částku 51 000 Kč, celkem tedy za celé řízení částku 120 500 Kč (69 500 Kč a 51 000 Kč), od které odečetl částku 76 333 Kč vyplacenou dobrovolně ze strany žalované před zahájením řízení.

8. Odvolací soud zjistil, že posuzované řízení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 132/92, nebylo ani v době jeho rozhodování pravomocně skončeno. Jinak vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil správně. Odvolací soud se s jeho postupem výpočtu přiměřeného zadostiučinění ztotožnil a pro stručnost na něj odkázal. Uvedl, že se jednalo o řízení skutkově a právně složité, a dodal, že povinnou osobou v řízení byl státní podnik, tedy forma právnické osoby, která v devadesátých letech procházela řadou změn, a ani judikatura k restitučním sporům, ve kterých vystupoval státní podnik, nebyla ustálená, což ostatně koresponduje i s tím, že v průběhu řízení žalobci opakovaně měnili žalobní petit. Byla navíc řešena otázka procesního nástupnictví na straně žalující i žalované, došlo k přistupování dalších účastníků a řízení bylo složitější i s ohledem na jejich větší počet. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 347/05, nevyslovil závazný právní názor, že žalobě má být vyhověno, zabýval se pouze tím, zda v projednávané věci došlo k uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud vycházel ze stavu v době vyhlášení rozsudku a za další období šesti měsíců posuzovaného řízení přiznal žalobkyni jako zadostiučinění dalších 6 000 Kč.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, ve kterém uvedla, že napadá výrok I rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně zamýšlela rozsudek odvolacího soudu napadnout v části, ve které jím byl zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrzen (co do zamítnutí částky 673 500 Kč). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně nemínila napadnout rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a kterou jí bylo přiznáno dalších 6 000 Kč s příslušenstvím. To plyne mj. z dovolacího návrhu, ve kterém žalobkyně požaduje přiznání částky ve výši 673 500 Kč. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody.

10. Odvolací soud dostatečně nenavýšil zadostiučinění z důvodu významu restitučního řízení pro žalobkyni a nepřihlédl ke konkrétním okolnostem nepřiměřeně dlouhého řízení. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

11. Žalobkyně dále pokládá otázku, zda je přípustné přičítat jí k tíži, že bylo v rámci posuzovaného řízení třeba vyhotovit znalecké posudky, když přiměřené zadostiučinění bylo již sníženo za složitost řízení a počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc řešena. Uvedená otázka nebyla podle žalobkyně dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zcela vyřešena. Podle žalobkyně se jedná o standardní restituční řízení, které není nijak skutkově ani právně složité. V samotném posuzovaném řízení byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 347/05, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že se jedná o otázku, která byla v jeho rozhodovací praxi mnohokrát řešena. „Vyhotovení znaleckých posudků je až záležitostí posledních dvou let“ a „v měřítku celkové doby 22,5 let trvání namítaného řízení“ nezpůsobilo zásadní průtahy. Je na uvážení soudu, zda bude znalecký posudek vyhotovován, uvedená skutečnost tedy nemůže být kladena k tíži žalobkyně, která nemá možnost vyhotovení posudku ovlivnit. Je třeba uvést, že jeden z posudků nebyl vůbec v řízení použit a byl proto zcela nadbytečný.

12. Žalobkyně navíc uvádí, že opakované snižování základní částky zadostiučinění z důvodu, že bylo potřeba vyhotovit znalecké posudky, není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

13. Nejvyšší soud neřešil ani otázku, zda je přípustné, aby soud rozdělil dobu nepřiměřeně dlouhého řízení na období, kdy v řízení vystupoval právní předchůdce žalobkyně, a na období, kdy v řízení vystupuje žalobkyně, a mechanicky pak podle počtu účastníků krátil přiznanou částku přiměřeného zadostiučinění (tedy podle počtu účastníků snižoval výši zadostiučinění z důvodu sdílené újmy).

14. Odvolací soud navíc v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nepřistoupil k navýšení základní částky z důvodu extrémní délky trvání namítaného restitučního řízení.

15. Odvolací soud opomenul při výpočtu výše zadostiučinění přihlédnout k jednotlivým pochybením Okresního soudu ve Vyškově, který celkem rozhodoval již čtyřikrát, přitom mu věc byla vždy nadřízeným soudem vrácena. Délku posuzovaného řízení přitom podle judikatury Nejvyššího soudu nelze omlouvat opakovaně vadným rozhodováním soudů – k tomu žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Nejzávažnější pochybení Okresního soudu ve Vyškově spatřuje žalobkyně v nerozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření.

16. Žalobkyně se dále domnívá, že je oprávněné v jejím případě při výpočtu přiměřeného zadostiučinění základní částku navýšit celkem o 50 %.

17. Závěrem žalobkyně namítá, že i samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

 

III. Formální náležitosti dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

21. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

22. Pokud se týče námitek uvedených výše v odst. 10, 12, 14, 16 a 17 tohoto rozsudku, žalobkyně v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

23. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

24. Pokud se žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. odst. 10, 12 a 14 tohoto rozsudku), musela by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013).

25. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené výše v odstavcích 10, 12, 14, 16 a 17 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

26. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. výše odst. 11, 13 a 15) a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

 

IV. Přípustnost dovolání

27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

29. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, jakým způsobem má soud postupovat při výpočtu výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož části se účastnili dědicové původního účastníka řízení (jako nerozluční společníci). Uvedenou otázku dosud Nejvyšší soud ve své judikatuře ve všech podrobnostech neřešil.

30. Dovolání je přípustné rovněž pro řešení námitek týkajících se složitosti řízení (odst. 11) a postupu Okresního soudu ve Vyškově v původním řízení (odst. 15), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího.

 

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

31. Nejvyšší soud již ve své judikatuře k procesnímu nástupnictví uvedl, že při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Míru odškodnění újmy procesního nástupce je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení, a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, část III, odst. 1).

32. Na druhou stranu restituční řízení, jejichž primárním účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989, se týkají citlivých otázek. Zájem na rychlém vyřízení restituční věci bývá zpravidla sdílen celou rodinou, včetně dědiců původních restituentů, kteří očekávají zmírnění majetkových křivd z let 1948 až 1989. Význam předmětu řízení pro dědice původních účastníků tak zpravidla je obdobný nebo stejný jako pro původní restituenty. Nemusí tomu tak však být vždy a je na soudech, aby zkoumaly, do jaké míry byla újma procesního nástupce shodná s újmou, která by vznikla původnímu účastníku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010).

33. Nejvyšší soud ve Stanovisku dále uvedl, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. V případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Snížení bude na místě zejména v případě nerozlučného společenství účastníků řízení (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), (srov. Stanovisko, část V).

34. Otázkou Nejvyšším soudem dosud neřešenou však zůstává, jakým konkrétním způsobem mají soudy postupovat a jak mají částku zadostiučinění snížit z důvodu plurality účastníků, kteří v řízení vystupují jako dědicové původního účastníka řízení, tedy jako nerozluční společníci, a to ve vztahu k období, kdy se řízení účastnil jejich právní předchůdce.

35. Evropský soud pro lidská práva při posuzování uvedené situace dospěl k závěru, že zadostiučinění poskytnuté dohromady procesním nástupcům, kteří jsou dědici původního účastníka řízení, nemusí být vyšší než zadostiučinění, které by bylo poskytnuto účastníkovi jedinému (srov. rovněž věc Selahattin Çetinkaya proti Turecku, stížnost č. 31504/02, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 10. 2009).

36. Nejvyšší soud se kloní k závěru, že v případě, kdy dědicové původního účastníka nastoupili na jeho místo až v závěrečné fázi řízení, není důvod, aby výše zadostiučinění přiznaného dohromady všem dědicům převyšovala částku, která by byla přiznána původnímu účastníku, kdyby se dožil konce řízení. Naopak v případě, kdy se právní předchůdce účastnil pouze počátku řízení a převážnou část řízení absolvovali jeho procesní nástupci, se nejeví vhodné omezovat výši zadostiučinění přiznanou v součtu všem dědicům tím, co by náleželo původnímu účastníku řízení, kdyby se dožil jeho konce. V druhém případě může být tedy účastníkům přiznáno i více, než by jim náleželo podle výkladu Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku Selahattin Çetinkaya proti Turecku – v tomto směru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva představuje pouze minimum, které musí být účastníkům zaručeno, a nic nebrání státům, aby účastníkům řízení poskytly zadostiučinění vyšší.

37. Vzhledem k výše uvedenému se jako nejvhodnější jeví způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, který použily soud prvního stupně a soud odvolací. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, které náleží jednomu z procesních nástupců původního účastníka (§ 107 odst. 2 a 3 o. s. ř.), je tedy na místě nejprve určit zadostiučinění, které by náleželo původnímu účastníku řízení za tu část řízení, jíž se sám účastnil. Tuto částku je poté třeba vydělit počtem dědiců původního účastníka, kteří do řízení nastoupili na jeho místo – a to z toho důvodu, aby částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nepřevyšovala částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Za další část řízení, od smrti původního účastníka až do konce řízení, náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky.

38. Uvedený postup je samozřejmě na místě pouze v případě, ve kterém procesní nástupci i za života zůstavitele projevovali o zůstavitelovy záležitosti zájem. Pokud by o zůstavitelovy záležitosti za jeho života zájem vůbec neměli, pak by jim za část řízení, které se účastnil zůstavitel, zadostiučinění nenáleželo vůbec, nebo ve výrazně menším rozsahu (srov. Stanovisko, část III, odst. 1).

39. Uvedený postup by bylo třeba modifikovat také tehdy, pokud by v řízení byly tvrzeny a prokázány skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že význam předmětu řízení je pro jednoho z dědiců zásadně odlišný než pro ostatní dědice. Tak tomu však v nyní posuzovaném řízení nebylo.

40. Dovolání vzhledem k výše uvedenému v otázce způsobu stanovení výše zadostiučinění není důvodné.

41. Dovolání je však důvodné pokud se týká námitky žalobkyně, že řízení nemohlo být složité, neboť jeden z vypracovaných znaleckých posudků nebyl v řízení vůbec použit. Odvolací soud při posuzování složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) vzal v úvahu více různých okolností, z nichž každá sama o sobě přispěla ke složitosti řízení a tím i k prodloužení jeho délky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Jednou z takových okolností je i nutnost vypracovat znalecké posudky (srov. Stanovisko, část IV, bod ad b/), a to bez ohledu na to, ve které fázi řízení byly posudky vypracovány. Potud je tedy posouzení odvolacího soudu správné.

42. Soud prvního stupně ani soud odvolací se však nezabývaly tvrzením žalobkyně, že jeden ze znaleckých posudků vypracovaných v posuzovaném řízení nebyl posléze v uvedeném řízení vůbec „použit“. Jestliže žalobkyně uvedenou skutečnost tvrdila již při jednání před soudem prvního stupně (č. l. 48), bylo na soudu prvního stupně, aby se tímto tvrzením zabýval. Neučinil-li to, a nenapravil-li odvolací soud jeho pochybení, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Pokud by bylo prokázáno, že znalecký posudek nebyl v původním řízení vůbec proveden jako důkaz, případně že z něj soudy nezjistily žádné pro věc rozhodné skutečnosti, nebylo by možné z jeho vypracování usuzovat na větší skutkovou složitost věci (pro tu by ovšem stále svědčila skutečnost, že bylo v posuzovaném řízení pro zjištění skutkového stavu věci třeba vypracovat druhý znalecký posudek).

43. Dovolání je důvodné rovněž v otázce posuzování postupu Okresního soudu ve Vyškově v původním řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Soud prvního stupně ani soud odvolací se totiž nezabývaly námitkou žalobkyně, podle které je žalované nutno přičítat k tíži opakovaná rušení rozhodnutí Okresního soudu ve Vyškově z důvodu odchýlení se od judikatury, nerespektování závazného právního názoru a nezákonnosti. Při jednání před soudem prvního stupně žalobkyně uvedla, že „soud v tomto řízení rozhoduje už popáté, neboť každé jeho předchozí rozhodnutí bylo pro nerespektování závazného právního názoru zrušeno“. Zdůraznila také, že soudy nerespektovaly ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 347/05, který byl vydán v rámci posuzovaného řízení (srov. č. l. 48).

44. Rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně (případně Ústavním soudem) je podle judikatury Nejvyššího soudu důvodem pro zvýšení zadostiučinění pouze v některých případech, např. pokud k rušení rozhodnutí docházelo z důvodu nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, výlučně z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušovaného rozhodnutí nebo z důvodu jeho jiné procesní vady, případně z důvodu, že soud ve svém později zrušeném rozhodnutí nerespektoval stanovisko nebo rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; uvedený důvod zrušení přitom musí být ve zrušovacím rozhodnutí výslovně uveden (srov. Stanovisko, část IV, bod ad c/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

45. Jestliže se odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění nezabýval žalobkyní tvrzenými pochybeními Okresního soudu ve Vyškově ve světle výše uvedené judikatury, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

 

VI. Závěr

46. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby co do 673 500 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba o 673 500 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

 

Poř. č. 20

 

Je-li pozůstalý natolik útlého věku a zemřelá blízká osoba natolik vysokého věku, že se mezi nimi nejen ke dni smrti zemřelé osoby citové vztahy nerozvinuly a ani nelze důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinuly v budoucnu, nemá pozůstalý právo na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy vzniklé usmrcením osoby blízké. Absence souhlasu soudu s podáním žaloby za nezletilého žalobce nemůže být jediným důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jestliže řízení již proběhlo, jeho náklady vznikly a musí být uhrazeny podle pravidel, které jejich náhradu upravují, a ochranná funkce souhlasu soudu s podáním žaloby za nezletilého se tedy již nemůže uplatnit. Od postupu určení výše odměny advokáta stanoveného v § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů se nelze odchýlit a náhradu snížit jen z toho důvodu, že společně zastoupenými účastníky jsou nezletilé děti a jejich rodiče, spor se odvíjí od téhož skutkového základu a je kvalifikován podle týchž právních norem.

Pro účely posouzení přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se částky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím sčítají.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016)

 

1.  Žalobci se na žalované domáhali zaplacení 240 000 Kč každému z nich jako jednorázového odškodnění nemajetkové újmy z důvodu, že byli osobami blízkými (zeť, vnuci a pravnučka) žijícími ve společné domácnosti s F. N., narozeným, jenž zemřel na následky zranění, která utrpěl při dopravní nehodě dne 4. 11. 2012 při střetu s nákladním automobilem pojištěným pro případ odpovědnosti z provozu vozidla u žalované.

2. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, č. j. 10 C 203/2014-80, uložil žalované zaplatit každému ze žalobců 240 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud uzavřel, že všichni žalobci společně s dalšími členy rodiny tvořili společnou domácnost se zemřelým F. N., jejich nárok posoudil po právní stránce dle § 444 odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a uložil žalované zaplatit každému ze žalobců jednorázové odškodnění pozůstalých za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké ve výši zákonem stanovené.

3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 18 Co 337/2015-114, potvrdil rozhodnutí okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry okresního soudu.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku o nároku žalobkyně e) a do výroku o náhradě nákladů řízení nezletilým žalobcům d) a e). Uvádí, že meritorní rozhodnutí odvolacího soudu se ve vztahu k žalobkyni e) zakládá na judikaturou dosud přímo neřešené otázce hmotného práva a odchyluje se od názorů zastávaných v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Rovněž v otázce náhrady nákladů řízení obou nezletilých žalobců d) a e) se rozhodnutí odvolacího soudu částečně vymyká interpretačním závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně se ubírá jiným směrem. Dovolatelka předkládá k posouzení Nejvyššímu soudu otázku, zda nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých dle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák. svědčí i osobě blízké, jež sdílela se zesnulým společné obydlí, ale nebyla odkázána na výživu či péči ze strany zesnulého, ani se sama nepodílela na péči o společné obydlí. K výkladu otázky, co se rozumí pod pojmem soužití ve společné domácnosti, cituje dovolatelka četnou judikaturu Nejvyššího soudu ve věcech dědických a bytových, neboť se domnívá, že tento termín by měl být vykládán shodně. Dovolatelka má za to, že v duchu této judikatury nelze nahlížet na soužití žalobkyně e) a zemřelého jako na soužití ve společné domácnosti. Kromě toho lze důvodně pochybovat o intenzitě vztahu žalobkyně e) k zesnulému s ohledem na její útlý věk a vyšší věk i zdravotní stav jejího pradědečka, které by s největší pravděpodobností bránily rozvinutí jejich citového vztahu, a lze tudíž pochybovat o tom, zda žalobkyně byla vystavena nadměrnému utrpení v souvislosti s úmrtím pradědečka. Dále dovolatelka namítá nesprávný postup soudu, pokud s podáním žaloby jménem nezletilých nedal souhlas „opatrovnický soud“. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když násobil počtem žalobců také paušální náhradu hotových výdajů, ačkoli tato náhrada je stanovena jako paušální částka za jeden úkon bez ohledu na počet zastupovaných účastníků, a dále pochybil, pokud v případě nezletilých žalobců nezkoumal účelnost a přiměřenost nákladů ve vztahu k těm žalobcům, jejichž zájmy v řízení zastupují rodiče jako zákonní zástupci, vystupující v řízení rovněž jako žalobci. Takto stanovené náklady považuje dovolatelka za zjevně nepřiměřené. Proto navrhla Nejvyššímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobci ve vyjádření k dovolání zpochybnili způsobilost uvedeného dovolacího důvodu založit přípustnost dovolání, neboť se domnívají, že otázka položená dovolatelkou není náležitě vymezena. A pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, není důvodné, neboť soudy náležitě vyložily pojem společné domácnosti, a tedy správně přiznaly žalobkyni e) jednorázové odškodnění. Ohledně námitky proti přiznaným nákladům řízení mají žalobci za to, že dovolatelka nevymezila, který úkon právní služby nebyl účelný, a že náhrada nákladů jim byla přiznána důvodně a ve správné výši. Žalobci proto navrhují dovolacímu soudu, aby dovolání zamítl, pokud nebude odmítnuto jako nepřípustné.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

7. Dovolání do výroku o věci samé ve vztahu k žalobkyni e) je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka  vzniku nároku na jednorázové odškodnění nemajetkové újmy nezletilého útlého věku podle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla na obdobném skutkovém základě řešena.

8. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

9. Dovolatelka namítla, že pro podání žaloby jménem nezletilých žalobců je nezbytnou podmínkou řízení souhlas „opatrovnického soudu“ a že jí není známo, zda takový souhlas byl dán. Ze spisu udělení takového souhlasu soudu péče o nezletilé nevyplývá.

10. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení) a v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, připomněl, že ačkoli ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k ustanovení § 36 zákona o rodině (povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek (srovnej též Sborník III, Nejvyšší soud, SEVT, 1980, s. 277). Jak dovolací soud již opakovaně uzavřel, ani skutečnost, že řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je osvobozeno od placení soudního poplatku (§ 11 odst. 1 písm. m/ zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) a že neúspěšným žalobcům v těchto řízeních zpravidla není uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 142 o. s. ř.) se nedotýká povinnosti platit náklady řízení (§ 140 odst. 1 o. s. ř.), bude-li nezletilý např. zastoupen advokátem, ať již prostřednictvím rodičů, či uzavře-li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi po 1. 1. 2014 sám (srov. § 894 odst. 2 o. z.). Bez ohledu na případný výsledek řízení nelze ani přehlédnout, že nezletilému, či jeho zástupci mohou být uloženy k náhradě náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila (§ 147 odst. 1 o. s. ř.). Lze tak uzavřít, že podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i pro podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014). Obdobné závěry je třeba učinit i ve vztahu k řízení o náhradu škody obecně, včetně jednorázového odškodnění nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké osoby. Pokud soud prvního stupně přistoupil k projednání žaloby podané jménem nezletilých žalobců, aniž si vyžádal schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 179 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. Nelze však pominout, že řízení o žalobě nezletilých již proběhlo, jeho náklady vznikly a musí být uhrazeny podle pravidel, které jejich náhradu upravují, ochranná funkce souhlasu soudu s podáním žaloby za nezletilého se tedy již nemůže uplatnit. Zrušení napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí soudu prvního stupně, které je postiženou toutéž vadou) by tudíž postrádalo rozumný smysl, nemohlo by naplnit účel sledovaný zákonem, bylo by zcela formální, prodloužilo by řízení a přivodilo vznik dalších nákladů, což by v konečném důsledku bylo v rozporu se zájmy (nejen) nezletilých účastníků i se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Kromě toho lze nepřiměřeně nepříznivé dopady rozhodnutí o nákladech řízení na nezletilého žalobce řešit použitím § 150 o. s. ř. Za této situace nutno považovat odstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci souhlasu soudu péče o nezletilé s podáním žaloby za nezletilé žalobce za vadu řízení, která však nemůže být ve stádiu dovolacího řízení smysluplně napravena, a proto nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, uveřejněný v Souboru pod C 8681).

12. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do výroku o věci samé není důvodné, ale je důvodné, pokud směřuje do výroku o nákladech řízení.

13. V souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

14. Podle § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to

a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,

b) každému dítěti 240 000 Kč,

c) každému rodiči 240 000 Kč,

d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,

e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,

f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

15. Osobou blízkou je podle § 116 obč. zák. příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

16. Mezi stranami nebylo sporu, že žalobkyně e) je osobou blízkou zemřelému F. N., neboť se jedná o příbuznou v přímé řadě – jeho pravnučku. Sporným zůstal výklad pojmu společná domácnost a otázka, zda citový vztah žalobkyně e) se zemřelým F. N. byl vzhledem ke zjištěným okolnostem natolik intenzivní, aby odůvodňoval na straně nezletilé vznik odškodnitelné újmy. 

17. Okolnost, že žalobkyně e) byla v době úmrtí F. N. útlého věku, neuvědomovala si tedy jeho úmrtí a nevnímala je jako utrpení, není sama o sobě důvodem k tomu, aby jí nárok nebyl přiznán. Ačkoli je nárok dle § 444 odst. 3 obč. zák. jednorázovým odškodněním, nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Kromě toho paušální částky uvedené v citovaném ustanovení jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005,  sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v Souboru pod C 3297). Z toho tedy současně plyne, že v případech obvyklých nárok na jednorázové odškodnění (alespoň v zákonem stanovené paušální výši) je zásadně dán. Neobstojí tedy názor dovolatelky, že by nezletilá žalobkyně měla nárok na odškodnění pouze, pokud by byla vystavena v souvislosti s úmrtím svého pradědečka „nadměrnému utrpení“.

18. Na druhé straně nelze přehlédnout, že se zřetelem k útlému věku žalobkyně e) (necelé 2 měsíce) a vysokému věku zemřelého (82 let) v takové situaci je smrt pradědečka přirozenou součástí rodinného života, citový vztah žalobkyně k pradědečkovi se nemohl ke dni jeho smrti plnohodnotně rozvinout a nebylo ani možné důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinul v budoucnosti, takže není pochyb o tom, že její nemajetková újma nedosáhla a již ani nedosáhne nejen stejné intenzity jako újma blízkých osob, které si ztrátu příbuzného již plně uvědomovaly, ale ani minimální odškodnitelné intenzity. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že pokud odvolací soud posoudil věc tak, že žalobkyně e) má nárok na jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. f) obč. zák., toto právní posouzení není správné. Vzhledem k uvedeným závěrům je nadbytečné, tj. pro výsledek řízení nerozhodné, řešení další dovolatelkou předestřené otázky, zda žalobkyně e) žila se zemřelým ve společné domácnosti.

19. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku o věci samé mezi žalobkyní e) a žalovanou tak, jak je uvedeno ve výroku [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

20. Dovolání je přípustné rovněž proti napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení mezi žalobci d) a e) a žalovanou, neboť při určení náhrady za advokátní zastoupení žalobců odvolací soud jednak řešil otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem v úplnosti vyřešena (určení výše odměny při společném zastoupení žalobců v řízení o jednorázové odškodnění újmy způsobené usmrcením osoby blízké, jsou-li někteří ze žalobců nezletilí a jako další žalobci v řízení vystupují i jejich rodiče), jednak se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (v otázce paušální náhrady hotových výdajů při zastupování více účastníků jedním advokátem). Přípustnost dovolání není vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsah nesprávně přiznané náhrady nákladů řízení dovolatelka nevymezuje, je proto třeba vycházet z toho, že předmětem přezkumu jsou nákladové výroky v celém rozsahu, a byla-li každému ze žalobců přiznána náhrada nákladů řízení v částkách 65 123,76 Kč za řízení před soudem prvního stupně a 18 653,36 Kč před soudem odvolacím, je zákonný limit 50 000 Kč překročen. Přitom uvedené částky náhrad jsou pro účely posouzení přípustnosti dovolání sčítány, neboť řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím tvoří jeden celek a přípustnost dovolání nemůže být závislá na nahodilé okolnosti, zda odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči jednomu z účastníků jedním nebo více výroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013).

21. Dovolatelka považovala rozhodnutí odvolacího soudu v  otázce účelnosti úkonů vyúčtovaných zástupcem žalobců za nekorektní a náklady zastoupení žalobců d) a e) stanovené soudem prvního stupně za nepřiměřené. Podle názoru dovolatelky neměl soud přistupovat k aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů mechanicky a měl poměřovat obsah jednotlivých úkonů a advokátem skutečně vynaloženou námahu a odvedenou práci ve vztahu ke každému úkonu a účastníku. Neuvedla však žádný úkon, jejž by považovala za neúčelný, či náhradu za úkon, jejíž výše by byla nepřiměřená.

22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, uveřejněnému pod č. 117/2013 Sb., Nejvyšší soud dovodil, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni (jehož vydání předpokládá ustanovení § 151 odst. 2 a § 374a písm. c) o. s. ř.) je namístě – v zájmu jednoty rozhodování – určení odměny advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sb. rozh. obč.).

23. Podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

24. Uvedené ustanovení advokátního tarifu je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vykládáno tak, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 % (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014, publikované v Souboru pod C 13880) a je zásadně aplikováno bez ohledu na počet společně zastupovaných účastníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 908/97, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014). Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek, není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení – např. právě § 12 odst. 4 advokátního tarifu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16).

25. Postup nalézacích soudů, jež stanovily odměnu advokáta zastupujícího pět žalobců podle tarifní hodnoty připadající na jednotlivý nárok každého žalobce a snížily ji o 20 %, je v souladu s ustanovením § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jakož i se závěry uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchylovat.

26. K odlišnému posouzení není důvod ani s ohledem na okolnost, že společně zastoupenými účastníky jsou nezletilé děti a jejich rodiče, spor se odvíjí od téhož skutkového základu a je kvalifikován podle týchž právních norem. Poukazuje-li dovolatelka na ústavněprávní požadavky vyslovené ohledně určování výše náhrady advokátního zastoupení v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, má dovolací soud za to, že v daném případě byly respektovány. Aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. (oproti zrušené vyhlášce č. 484/2000 Sb.) umožnila přiznáním odměny za každý provedený úkon vystihnout lépe složitost věci a její časovou náročnost, stejně tak je obecně uznáván advokátním tarifem užívaný princip, že výše odměny advokáta je úměrná hodnotě sporu (kterou v dané věci představuje u každého žalobce 240 000 Kč), účelnost bránění práva dospělých žalobců přitom není o nic větší než účelnost bránění práva nezletilých žalobců a nelze ani dovodit, že by přiznaná náhrada byla zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Okolnost, že zastoupení více účastníků, při němž úkony advokáta jsou činěny zpravidla za všechny zastupované účastníky najednou, je z hlediska advokátem vynaložené práce úspornější, je zohledněna právě tím, že odměna za zastupování je snížena o 20 %. Ani to, že někteří ze žalobců jsou nezletilí, nevede bez dalšího k úvaze, že hájení práv dětí a rodičů „splývá“ a ve vztahu k dětem jsou úkony právní pomoci „obsahově vyprázdněny“; ostatně dovolací řízení se vede právě jen o nárocích nezletilých žalobců. Jakákoliv modifikace náhrady nákladů řízení přichází – s ohledem na legitimní očekávání účastníků i jejich zástupců, s nímž do sporu vstupují – jen zcela výjimečně. Na straně nezletilých žalobců ani na straně žalované pojišťovny jako ekonomicky silné právnické osoby pak nejsou dány ani žádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly mimořádné odepření (části) náhrady nákladů řízení nezletilým žalobcům. Potud tedy dovolací námitky směřující proti nákladovým výrokům důvodné nejsou.

27. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je konstantní v závěru, že za společné úkony při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1483/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3295/2012, ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 42/2014, 21 Cdo 43/2014, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 239/2014, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014). Pokud dovolatelka namítla, že nalézací soudy postupovaly při stanovení náhrady nákladů řízení v rozporu s touto praxí, když byla paušální náhrada hotových výdajů přiznána každému ze žalobců zvlášť v plné výši 300 Kč za úkon, shledává dovolací soud tuto námitku důvodnou. Proto podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem d) a žalovanou tak, že přiznal žalobci d) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, která mu podle advokátního tarifu náleží.

28. Náhrada nákladů zastoupení žalobce d) advokátem se skládá z odměny vypočítané z tarifní hodnoty předmětu řízení ve výši 9 260 Kč za jeden úkon právní služby, zkrácené podle § 12 odst. 4 vyhlášky o 20 % (7 408 Kč), což při plné výši odměny za 8 úkonů a poloviční výši za dva úkony činí 66 672 Kč, a po připočtení poměrné části 10 paušálních náhrad připadající na jednoho žalobce ve výši 60 Kč za každý úkon (300 : 5) a 21% náhrady daně z přidané hodnoty činí celková náhrada (po zaokrouhlení na celé koruny) 81 400 Kč.

29. Uvedené úvahy se neuplatní ve vztahu k žalobkyni e) vůči níž byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé dovolacím soudem změněn. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně e) je nezletilá, nemohla vlastními úkony průběh řízení ovlivnit a nebylo prokázáno, že by disponovala vlastním majetkem, dovolací soud za použití § 150 o. s. ř. z těchto důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím úspěšné žalované proti žalobkyni e) nepřiznal.

30. Z uvedených důvodů dovolací soud v rozsahu opodstatněnosti dovolání do výroku o nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu rovněž změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.].

31. Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud dovolání zamítl [§ § 243d písm. a) o. s. ř.]. Ve vztahu mezi žalobci a), b), c) a žalovanou zůstal rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen.

 

Poř. č. 21 

 

Zdravotní pojišťovna má proti pojistiteli odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel přímý nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého pojištěnce zraněného zaviněným protiprávním jednáním při dopravní nehodě.

 

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1896/2016)

  

1.     Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, č. j. 26 C 185/2013-227, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 507 318 Kč, představující náklady vynaložené na léčení A. V. (pojištěnce žalobkyně podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), která byla zraněna dne 18. 6. 2009 při dopravní nehodě způsobené řidičem E. V. (pojištěným u žalované pro odpovědnost z provozu motorového vozidla).

2.  K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 15 Co 418/2015-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná pojišťovna, u níž měl provozovatel vozidla sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, je povinna podle § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (dále též jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), uhradit za řidiče (i za provozovatele) škodu na zdraví, přičemž nárok zdravotní pojišťovny lze s odkazem na § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), podřadit pod pojem účelné náklady spojené s léčením. Nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce nese podle názoru odvolacího soudu (v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3629/2015) znaky nároku na náhradu škody a lze na něj subsidiárně uplatnit příslušná ustanovení občanského zákoníku, svou povahou má charakter nároku regresního přímo proti pojistiteli škůdce a jde o pojistné plnění.   

3.  Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda zdravotní pojišťovna má vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce [ve smyslu § 2 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti] přímé právo na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči poskytnutou poškozenému (pojištěnci zdravotní pojišťovny). Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k uplatnění nároku v tomto řízení a pasivní věcné legitimaci žalované. Podle dovolatelky žádné ustanovení právního řádu výslovně nezakládá žalobkyni (zdravotní pojišťovně) přímé právo vůči žalované (pojistiteli škůdce) na náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na léčení svého pojištěnce v souvislosti s dopravní nehodou. Dovolatelka namítá, že  ustanovení § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti právo na úhradu nároků, které vůči ní uplatnila zdravotní pojišťovna (žalobkyně), zakládá pojištěnému, nikoliv žalobkyni, která není poškozenou osobou ve smyslu § 2 písm. g) zákona o pojištění odpovědnosti. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišuje mezi pojmy „náklady léčení“ (§ 449 odst. 1 obč. zák. a § 2960 o. z.) a „náklady na hrazené služby“ (§ 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Rozdíl mezi oběma náhradami nespočívá pouze v rozsahu náhrady, ale též v podmínkách, za kterých vzniká nárok na předmětnou náhradu, které dovolatelka dále blíže rozvádí. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

4.  Žalobkyně se k dovolání vyjádřila s tím, že na straně žalované je splněna podmínka pasivní legitimace, a že žalobkyně je oprávněna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 téhož zákona u příslušného pojistitele. Svoji aktivní věcnou legitimaci opírá o § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, a má tedy nárok na úhradu těchto nákladů vůči třetí osobě. Žalovaná je pasivně věcně legitimována proto, že u ní bylo pojištěno vozidlo, jímž byla způsobena škoda. Žalobkyně ve vyjádření s odkazy na rozhodovací činnost dovolacího soudu dovozuje, že náklady, které zdravotní pojišťovna vynaložila na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, sice nejsou náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 a 3 obč. zák.), ale  jde o specifický regresní nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody podle zvláštního zákona (§ 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění) proti škůdci. 

5.  Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda je zdravotní pojišťovna, které náleží nárok na náhradu nákladů hrazené služby ve smyslu § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění vůči osobě pojištěné podle zákona o pojištění odpovědnosti, oprávněna uplatnit tento svůj nárok přímo proti pojistiteli pojištěného.

6.  Dovolání však není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.

7.  Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

8.  Podle § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, ve znění novely provedené zákonem č. 137/2008 Sb., účinným od 1. 6. 2008, má pojištěný dále právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění a v případě úhrady nákladů hasičského záchranného sboru nebo jednotek sborů dobrovolných hasičů obce podle § 3a odst. 3.

Podle § 9 odst. 1 věty první zákona o pojištění odpovědnosti, poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.

Podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění novely provedené zákonem č. 137/2008 Sb., účinným od 1. 6. 2008, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

9.  Dovolatelce lze sice přisvědčit v tom, že odvolací soud důsledně nerozlišuje mezi kategorií nákladů léčení a nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění (s účinností od 1. 9. 2015 hovoří zákon o nákladech hrazených služeb). To však vyplývá ze skutečnosti, že odvolací soud argumentačně odkazuje na rozhodovací praxi v době před účinností zákona č. 137/2008 Sb., a nic to nemění na věcné správnosti jeho rozhodnutí. Rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 137/2008 Sb. (tedy ve znění před 1. 6. 2008), se ustálila v závěru, že je v něm upraveno právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Původní znění § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění (srov. též předchozí úpravu v § 20a zákona č. 550/1991 Sb., účinného do 31. 3. 1997) hovořilo o právu na náhradu škody, které podle soudní praxe vyplývalo ze speciálního předpisu se všemi s tím spojenými specifiky (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikované pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2625/2006). Zdravotní pojišťovně, která z titulu zdravotního pojištění zaplatila náklady zdravotní péče zdravotnickému zařízení za svého pojištěnce, tím nepochybně vznikla majetková újma, která je odškodnitelná za splnění předpokladů stanovených ve zvláštním předpise. Takový nárok, byť byl nazýván náhradou škody, je svou povahou postižním (regresním) nárokem spočívajícím v tom, že pojišťovna uhradila náklady na léčení svého pojištěnce v příčinné souvislosti s tím, že mu zaviněné protiprávní jednání třetí osoby poškodilo zdraví. Takto chápaný nárok byl vykládán jako náhrada škody (nárok poškozeného) i ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti (ve znění účinném do 31. 5. 2008).

10.  Změněná dikce ustanovení § 6 zákona o pojištění odpovědnosti a § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění provedená zákonem č. 137/2008 Sb. s účinností od 1. 6. 2008 však tuto terminologickou nedůslednost odstraňuje, a zároveň výslovně upravuje právo pojištěného, aby za něj pojistitel uhradil nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění (viz výše citovaný § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti), a to vedle nároků na náhradu škody poškozeného ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti. Vztah mezi zdravotní pojišťovnou, které náleží náhrada nákladů podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, pojištěným (škůdcem) a pojistitelem je tak obdobný vztahu, jaký zákon o pojištění odpovědnosti konstruuje mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem. Jinými slovy řečeno, zdravotní pojišťovna je v postavení obdobném postavení poškozeného, kterému přísluší právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 zákona o pojištění odpovědnosti přímo u příslušného pojistitele (srov. § 9 odst. 1 tohoto zákona). Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění v situaci, kdy pojištěný z odpovědnosti provozu vozidla svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil poškození zdraví účastníku veřejného zdravotního pojištění, netřeba nadále považovat za škodu na zdraví ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti (s účinností od 1. 1. 2014 újmu na zdraví). Je tomu tak právě proto, že úhrada těchto nákladů pojistitelem je dána speciální úpravou založenou ustanovením § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, která stojí vedle a doplňuje nároky na úhradu podle § 6 odst. 2 tohoto zákona.

11.  Při výkladu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti však nelze přeceňovat definiční dosah ustanovení § 2 písm. g) tohoto zákona, které (ve znění účinném do 31. 12. 2013) vymezuje poškozeného jako toho, komu byla provozem vozidla způsobena škoda a má právo na náhradu škody. Nelze totiž přehlédnout, že § 6 zákona předpokládá úhradu i některých dalších nároků, které nejsou svojí povahou nároky na náhradu škody, avšak v systematice zákona o pojištění odpovědnosti mají obdobné postavení, resp. svým charakterem se mu přibližují [viz např. účelné náklady spojené s právním zastoupením či uplatněním nároků za podmínek § 6 odst. 2, písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti]. Takovým případem je pak i nárok zdravotní pojišťovny podle § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti. Na osobu oprávněnou k uplatnění tohoto nároku je proto pro účely tohoto zákona třeba hledět obdobně jako na osobu v postavení poškozeného.

12.  Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, a ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3629/2015). Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, nýbrž jde o pojistné plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn 32 Cdo 4765/2010). Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci. Jde-li pak o náklady léčení následků dopravní nehody, je zdravotní pojišťovna oprávněna nárok na pojistné plnění odvozené od tohoto postižního nároku uplatnit přímo proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 9 odst. 1 a § 6 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti.

13.  Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

Poř. č. 22

 

Název spolku, obsahující označení určitého sportu a název obce, v níž sídlí  či v níž vyvíjí svoji činnost, není zaměnitelný s názvy spolků (či jiných právnických osob), obsahujících označení téhož sportu a jiné obce.

  

(Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2016, sen. zn. 7 Cmo 369/2015)

 

1.      V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že návrh na zápis spolku: Aikido D., z. s. , do spolkového rejstříku, doručený soudu dne 1. 7. 2015, se zamítá (výrok I.) a dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že lustrací v databázi veřejných rejstříků zjistil, že ve spolkovém rejstříku vedeném Krajským soudem v Plzni, oddíl L, vložka 2159, je zapsán název: Aikido H., se sídlem H.,  Soud citoval  § 132 o.z., přičemž   uvedl, že název identifikuje osobu v právních vztazích jako konkrétní subjekt, nesmí být zavádějící a vzbuzovat jiné představy, než je skutečnost. Název nesmí působit klamavě. Každý subjekt má mít název, z něhož by byly vyloučeny prvky klamavosti. Při posouzení zaměnitelnosti není výlučně rozhodující jen úplné slovní znění obou názvů, ale je nutno přihlížet k dojmu, který vzniká u průměrného zákazníka. Tomu utkví v paměti celkový dojem, který na něj název učinil.  I když plné znění názvů se liší, je v přirozenosti zákazníků, že z delšího znění názvu jim utkví jako příznačná jen určitá výrazná a rozlišující část; v daném případě je to slovo: "aikido". Soud prvního stupně na základě zjištěné shody mezi názvem navrhovaným k zápisu a již existujícím názvem jiné právnické osoby dospěl k závěru, že název je klamavý a zaměnitelný, a proto mu nezbylo než návrh v plném rozsahu výrokem I. tohoto usnesení zamítnout. Výrok II. tohoto usnesení o nákladech řízení odůvodnil tím, že v daném případě neshledal žádné okolnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení.

2.  Proti usnesení soudu prvního stupně podali navrhovatelé včasné odvolání. V odvolání namítli, že pokud by krajský soud před vydáním svého zamítavého rozhodnutí dostatečně prozkoumal databázi veřejných rejstříků, na níž se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolává, zjistil by, že slovo „AIKIDO“, má vedle spolku Aikido H. ve svém názvu i dalších 45 spolků či společností. Slova (a jejich odvozeniny) jako je hokej, má se svém názvu 210 spolků či společností, slovo fotbal 411, slovo tenis více než 500. Aikido je slovem, jímž je v České republice běžně označován druh sportu (či bojového umění), podobně jako je tomu u hokeje, fotbalu či tenisu. Sport zastřešuje mezinárodně uznaná Česká Federace Aikido, pod níž je sdruženo v současné době 29 klubů. Pokud je ve veřejných rejstřících běžně zapisován název spolku v jehož názvu se vedle pojmenování druhu sportu, kterým se spolek zabývá, jako je „Hokej“, „Fotbal“ či „Tenis“ objevuje i název obce, kde spolek vyvíjí činnost (a ze shora popsaného je zřejmé, že s takovými názvy se spolky běžně do rejstříku zapisují), nelze na návrh podaný navrhovateli pohlížet odlišně, jak činí krajský soud, a návrh na zápis spolku s názvem „Aikido D., z. s.“ s poukazem na klamavost jeho názvu zamítnout. Odvolatelé jsou přesvědčeni, že Vrchní soud v Praze se plně ztotožní s jejich právním názorem a změní odvoláním napadené zamítavé rozhodnutí rejstříkového soudu a návrhu na zápis spolku s uvedeným názvem vyhoví.

3.  Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

4.  Dle § 90 odst. 1 z.v.r.  ....rejstříkový soud zkoumá, ...... zda navrhované jméno není zaměnitelné s jiným již existujícím zapsaným jménem, popřípadě není-li klamavé. Je tak  povinností rejstříkového soudu při  zápisu právnické osoby vždy zkoumat souladnost jejího    názvu zapisované do veřejného rejstříku vedeného soudy se zákonem ohledně  nezaměnitelnosti názvu  a absence klamavosti názvu.

5.  Podle § 132 odst. 1 o. z. je jménem právnické osoby její název. Podle § 132 odst. 2 o. z. název musí odlišit právnickou osobu od jiné osoby a obsahovat označení její právní formy. Název nesmí být klamavý.

6.  V právní úpravě názvu právnické osoby se projevuje několik zásad.  Explicitně jsou v zákoně vyjádřeny zásada nezaměnitelnosti a zásada pravdivosti. Zásadu nezaměnitelnosti představuje požadavek, že název musí právnickou osobu dostatečně odlišit od jiné osoby. K odlišení u právnické osoby dochází ve vztahu ke všem ostatním právnickým osobám. Odlišení názvu musí být zřejmé a srozumitelné všem třetím osobám, tedy jak všem právnickým osobám mezi sebou navzájem, tak dokonce i všem osobám jako takovým (právnickým i fyzickým) vzájemně. Název právnické osoby musí tak být odlišitelný a rozlišitelný jak pro člověka, tak i pro jinou právnickou osobu, to vše v rámci možných právních vztahů resp. možných právních jednání či jednání k nim směřujících. 

7.  Účelem názvu právnické osoby je individualizace právnické osoby, její odlišení od všech ostatních právnických osob. Nezaměnitelností je reprezentována i zásada výlučnosti, znamenající, že název právnické osoby je určen jen jediné právnické osobě jej užívající a mající jej zapsaný v příslušném veřejném rejstříku. Označuje jedinou právnickou osobu, která tento název požívá, užívá a má právo s ním disponovat.  Název právnické osoby se musí lišit od všech již existujících názvů. Nesmí být shoda či zaměnitelnost s již existujícími názvy. Jak již bylo výše řečeno, způsobilost názvu právnické osoby dostát této zásadě nezaměnitelnosti při značném množství již existujících právnických osob, názvu „působícího“ vůči třetím osobám, musí být posuzována a nahlížena kromě všech dalších hledisek i z následujících hledisek.  Jak judikatura dovozuje již mnoho let pro obchodní firmu, není pro odlišitelnost obchodních firem bez významu ani předmět podnikání či činnosti podnikatelů firmu nosících, ani region působí takových podnikatelů. Není důvodu, aby se v příslušné míře a s příslušnými specifiky tato pravidla neuplatnila též u názvů všech právnických osob resp. i u právnických osob - nepodnikatelů. 

8.  Samostatnou skupinu v souvislosti s účelem případně předmětem činnosti tvoří spolky představující tzv. sportovní kluby, oddíly resp. směřující ke sportovnímu účelu. Ve sportovním životě je logické a přirozené, že v různých obcích vznikaly, v závislosti na druhu provozovaného sportu i již více než 100let  „kluby“ a jiné subjekty coby právní entity. Užívaly obecné označení „sportovní klub“ či „sportovní club“, ve zkratce „SK“ SC“.  V minulosti  byly a i v současnosti jsou tak  označovány především fotbalové kluby viz. „fotbalový club“ ve zkratce „F.C.“ či „FC“  nebo „fotbalový klub“ ve zkratce „F.K.“ nebo „FK“, nebo „hokejový klub“ nebo „hokejový club“, ve zkratkách „H.K.“, „HK“ či „H.C.“ nebo „H.C.“ a podobně.  Jediným odlišujícím prvkem v jejich názvu byl namnoze právě název obce, ve které provozovaly svoji činnost (například SK Vršovice, SK Nusle, SK Žižkov případně H.C.Kladno,  H.C.Litvínov apod.….).  S odvolateli tak lze plně souhlasit v tom, že u sportovních klubů, oddílů a jiných entit působících v určité obci či určitém regionu je  běžnou praxí, že mají-li právní formu spolku,  jsou v názvu   označeny typem sportu, za  účelem jehož provozování a rozvoje byly zřízeny. Je běžnou praxí, že v názvu takových spolků je uvedena obec či region, v němž působí.

9.  Označení sportu jako je „fotbal“, hokej“, tenis“, ale rovněž i „aikido“ v názvu právnické osoby má ve vztahu ke třetím osobám jednoznačný významový obsah. Určuje sport, jenž má nějaký vztah k příslušné právnické osobě. Přitom platí, že hlavní činností spolku může být jen spokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování byl spolek založen a podnikání nebo jiná výdělečná činnosti hlavní činností spolku být nemůže, může být jen vedlejší hospodářskou činností (§ 217 o. z.). Označení konkrétního sportu v názvu spolku tedy nemůže implikovat primární rozvíjení podnikatelské činnosti v názvu uvedeném sportu, ale společný zájem členů na takovém sportu. Označení sportu v názvu spolku představuje z výše uvedených důvodů natolik konkrétní významové určení, že ve spojení s uvedením obce či regionu znamená jedinečné označení takového spolku, a potud splňuje požadavek na odlišitelnost právnické osoby. Protože součástí názvu právnické osoby musí dle zákona být vždy i označení její právní formy, je každému zřejmé, jakou právní formu má ta která právnická osoba. V případě spolků majících ve svém názvu uvedení konkrétního sportu (fotbal, hokej, tenis, aikido apod.) je tak obecně zřejmé, že jsou právnickými osobami majícími právní formu spolku a potud jsou založeny za účelem naplňování společných zájmů svých členů, že jejich hlavní činností není podnikání a že tedy nejsou podnikateli. Mají-li takové spolky v názvu ještě i označení obce či regionu, dávají tím najevo, že jejich činnost má vztah k této obci či regionu. Potud jsou tedy co do názvu odlišitelné resp. dostatečně odlišeny. Dle názoru odvolacího soudu je název obce, který je součástí názvu spolku vedle označení konkrétního sportu, dostatečně rozlišující pro učinění závěru o nezaměnitelnosti předmětného názvu spolku navrženého k zápisu do spolkového rejstříku.

10.  Podle zákona název právnické osoby nesmí působit klamavě, což dle ustálené judikatury (prozatím ovšem jen judikatury vztahující se na podnikatele) i teorie znamená, že nesmí vzbuzovat mylný dojem (představu) o povaze a charakteru celé této právnické osoby, tedy zejména o jejím účelu a činnosti, jejímu vztahu k jiným osobám atd.  Obsahuje-li tedy název právnické osoby uvedení určitého konkrétního sportu (fotbal, hokej, tenis, ale i aikido), není klamavým, pakliže existuje vztah takové právnické osoby k tomuto sportu. U právní formy právnické osoby - spolku se obecně předpokládá vztah jeho členů k danému sportu. Obsahuje-li název právnické osoby vedle označení konkrétního sportu také ještě i uvedení obce či regionu, není klamavým názvem, je-li dán vztah spolku k dané obci či regionu. Vztah spolku k obci může být dán jak jeho sídlem, tak a především ve výše uvedených případech sportovních klubů či oddílů je dán jejich členskou základnou, sportovišti, hmotnou či jinou podporou, historickými souvislostmi apod. Shrnuto to znamená, že je-li v názvu spolku uveden konkrétní sport a dále pak označení konkrétní obce či regionu, není klamavým názvem, má-li takový spolek vztah ke sportu uvedenému ve svém názvu a vztah k obci či regionu uvedenému ve svém názvu.

11.  V posuzovaném případě soud prvního stupně zamítl předmětný návrh na zápis spolku s odůvodněním, že spolek navržený k zápisu do spolkového rejstříku má klamavý název, neboť jeho „výrazná a rozlišující část“, která utkví z delšího názvu „zákazníkům“ je v daném případě slovo „aikido“, a proto je název spolku „Aikido D., z. s.“ klamavý a zaměnitelný s již zapsaným názvem spolku „Aikido H.“. Odvolací soud uvádí (a v tom se shoduje s argumentací odvolatelů), že výklad předmětného zákonného ustanovení, který provedl soud prvního stupně je nesprávný a odvolací soud jej nesdílí. V prvé řadě soud prvního stupně dostatečně ve svém odůvodnění neodlišuje podnikatele a jejich vztah ke spotřebitelům od ostatních právnických osob – nepodnikatelů, nedomýšlí míru a šíři těchto vztahů (k tomu více závěry odvolacího soudu viz. výše).  Dále, jak výše rozvedeno, nelze označení sportu v názvu spolku posuzovat izolovaně, leč naopak musí být vedle účelu právnické osoby resp. jejího předmětu činnosti, posuzováno v souvislosti s dalšími slovy (pojmy) uvedenými ve kmeni názvu. Nelze se tedy „spokojit“ s tím, že i jiné spolky či právnické osoby mají konkrétní sport – slovo jej označující, uveden ve svém názvu (firmě), neboť to samo o sobě ještě nesvědčí o zaměnitelnosti ani klamavosti takových názvů. Právě další slovo či slova - pojem či pojmy (v daném případě dokonce představující označení obce) ve spojení s konkrétním označením sportu představuje celý kmen názvu právnické osoby. Pakliže toto další slovo či slova mající dostatečný významový potenciál, což název obce či regionu rozhodně má, pak ve spojení s konkrétním sportem představují dostatečně odlišitelný název právnické osoby. V žádném případě nejde o klamavost, jak chybně dovodil rejstříkový soud. Klamavý by byl název spolku obsahující označení sportu a obce, jestliže by činnost resp. účel takového spolku s daným sportem a obcí nijak nesouvisel, neexistovala by s nimi žádná spojitost.

12.  Výklad provedený soudem prvního stupně by ve svém důsledku představoval i absurdní závěr, že pouze časově „první“ právnická osoba, jež by předmětem své hlavní činnosti učinila aktivity spojené s určitým sportem (např. fotbalem, hokejem, tenisem) by měla možnost učinit součástí svého názvu slovo představující daný sport a ostatním (později založeným) právnickým osobám by to bylo již zapovězeno. Takový výklad by nedůvodně a nespravedlivě znevýhodňoval později založené subjekty. Bylo by jim tím upřeno pojmout do jejich názvu pro ně signifikantní pojem.

13.  Ze všech výše uvedených důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávné, když název spolku navrženého k zápisu do spolkového rejstříku není ani zaměnitelný ani klamavý a je tak v souladu s ust. § 132 odst.2 o.z. , k čemuž dospěl odvolací soud zkoumaje jej ve smyslu § 90 odst. 1 z.v.r.

14.  Jelikož soud prvního stupně neučinil z doložených listin závěr, zda z předložených listin vyplývá splnění všech zákonných předpokladů pro zápis spolku do spolkového rejstříku, vyjma právního závěru o zaměnitelnosti názvu spolku, je předmětné rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

15.  Odvolací soud proto napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 

 

 

Poř. č. 23 

 

Řízení o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce (§ 63 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) je řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 2 písm. e) a § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Jsou-li dány důvody pro vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce, soud ve výroku usnesení vysloví, že konkrétní člen statutárního orgánu nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo v ní být osobou v obdobném postavení.

 

(Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2017, sen. zn. 14 Cmo 360/2015)

 

1.     Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl, že se „vylučuje člen statutárního orgánu společnosti T., a. s., se sídlem L. čp. 55, a to předseda představenstva J. H., okr. J. nad N., z výkonu funkce předsedy představenstva“ [výrok I.], dále že se „vylučuje člen statutárního orgánu společnosti T., a. s., se sídlem L u M. čp. 55, a to člen představenstva J. H., z výkonu funkce člena představenstva“ [výrok II.], ustanovil společnosti T., a. s. (dále též jen „společnost“) opatrovníka N. B., bytem J. nad N., a to do doby zvolení nového představenstva valnou hromadou společnosti [výrok III.], uložil opatrovníkovi, aby s odbornou péčí usiloval o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu [výrok IV.] a účastníkům 1) a 2) uložil povinnost zaplatit navrhovatelům k rukám jejich právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 14.342 Kč [výrok V.].

2.  Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

[1] Navrhovatelé jsou aktivně legitimováni k podání návrhu, neboť podle rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. Rsp 1271/12, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2013 (dále jen „rozhodčí nález“), jsou navrhovatelé akcionáři společnosti. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 182/2013  dosud nebylo rozhodnuto, a dokud nedojde k pravomocnému zrušení rozhodčího nálezu, je třeba z něj vycházet,

[2] ještě před odstoupením navrhovatelů od smlouvy o převodu akcií společnosti - uzavřené se společností K. CZ s. r. o. - společnost prodala spolku E. Golf & C. Club, z. s. nemovitosti nezbytné pro podnikání společnosti v areálu v L. u M. H. v hodnotě cca 60.000.000 Kč, a ten je následně převedl na nově vzniklou společnost T., CZ a. s. (nyní I. P. L. a. s.,); zmíněný spolek však neměl prostředky pro úhradu kupní ceny nemovitostí, proto ani představenstvo společnosti zaplacení kupní ceny nevymáhalo -  tato skutková zjištění soud prvního stupně dovodil z obsahu obžaloby podané Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 KZV 54/2011 - 1553 (trestní  řízení je vedeno u zmíněného soudu pod sp. zn. 57 T 15/2014).

3.  Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že společnost byla „vytunelována“, když z ní byl vyveden její nemovitý majetek. Účastníci 1) a 2), jakožto členové představenstva společnosti, si byli vědomi, že zmíněný spolek je nesolventní, že za převedené nemovitosti nikdy nezaplatí dohodnutou kupní cenu, a že potřebné prostředky k úhradě kupní ceny nemá ani společnost T., CZ a. s., a nečinili žádné kroky, aby za takto vyvedené nemovitosti společnost obdržela adekvátní protihodnotu. Účastníci 1) a 2) tímto svým jednáním závažně porušili povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, proto je dán důvod pro jejich „vyloučení z představenstva společnosti“ dle § 65 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) /dále jen „z. o. k.“/.

4.  Ve vztahu k výroku o ustanovení opatrovníka společnosti a výroku o jemu uložené povinnosti usilovat s odbornou péčí o řádné obnovení činnosti statutárního orgánu soud prvního stupně toliko odkázal na § 487 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

5.  Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil jen tak, že „navrhovatelé byli ve věci úspěšní, proto jim přísluší náhrada nákladů řízení, která činí soudní poplatek 2.000 Kč, 3x odměna advokáta á 3.100 Kč, dále 3 x 300 Kč režijní paušál a 21% DPH. Celkem tedy 14 342 Kč“.

6.  Proti usnesení soudu prvního stupně podali účastníci 1) a 2) odvolání, navrhujíce, aby  odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7.  Odvolatelé namítají, že Městský soud v Praze usnesením dne 15. 1. 2015, č. j. B 8517/RD72/MSPH, Fj 10554/2015, v řízení zahájeném bez návrhu nepravomocně rozhodl o výmazu všech členů představenstva a dozorčí rady společnosti z obchodního rejstříku se dnem zániku funkcí 15. 9. 2014, a to z důvodu uplynutí pětiletého funkčního období. Soud prvního stupně tak nepřípustně vyloučil z výkonu funkce členy statutárního orgánu společnosti, kterým již uplynulo funkční období, navíc v době, kdy běží řízení o jejich výmazu z obchodního rejstříku. Stejná otázka je řešena v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 73 Cm 377/2014, zahájeném rovněž na návrh navrhovatelů; tím je porušena zásada ne bis in idem. Za „troufalost“ odvolatelé považují vyjádření soudu prvního stupně o „vytunelování společnosti“ v situaci, kdy soud prvního stupně nevyčkal na pravomocné rozhodnutí ve zmíněném trestním řízení; tím soud prvního stupně porušil zásadu in dubio pro reo. Dále odvolatelé soudu prvního stupně vytýkají, že si jako předběžnou otázku neposoudil platnost či neplatnost zmíněného rozhodčího nálezu, na němž záleží aktivní legitimace navrhovatelů, který je podle odvolatelů nezákonný a bude zrušen - ovšem byť byla žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podána již v roce 2013, dosud o ní nebylo rozhodnuto, ani nebylo nařízeno jednání.

8.  Navrhovatelé ve vyjádření k odvolání navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

9.  Podle navrhovatelů soud prvního stupně z důkazů provedených při ústním jednání dne 6. 2. 2015 vyvodil správný závěr o „vytunelování“ společnosti a odpovědnosti účastníků 1) a 2). Odvolání účastníků 1) a 2) směřuje k tomu, aby odvolatelé mohli nadále pokračovat v protiprávní činnosti, z níž získávají majetkový prospěch.

10. Po přezkoumání napadeného usnesení soudu prvního stupně dle § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odvolací soud dospěl k závěru, že je dán důvod pro jeho zrušení.

11.  Navrhovatelé - a především soud prvního stupně - shodně přehlédli, že nadepsané řízení je řízením ve statusové věci právnické osoby dle § 2 písm. e) ve spojení s § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a tedy účastníky řízení jsou dle § 6 z. ř. s. navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Účastníky řízení jsou tedy též všechny obchodní korporace, v nichž osoba, jež má být z výkonu funkce statutárního orgánu vyloučena, vykonává odpovídající funkci. Podle § 66 odst. 1 z. o. k. totiž právní mocí rozhodnutí o diskvalifikaci přestává být osoba, jíž se rozhodnutí týká, členem statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích. O případných výjimkách rozhodne soud - ať už v samotném řízení o diskvalifikaci či v dalším řízení po skončení řízení o vyloučení (viz § 67 odst. 2 a 3 z. o. k.).

 12.  V poměrech projednávané věci je účastníkem řízení společnost T., a. s., avšak soud prvního stupně s ní jako s účastníkem řízení nejednal. Tímto nesprávným postupem prvostupňový soud odňal společnosti možnost jednat před soudem a řízení zatížil zmatečnostní vadou dle § 229 odst. 3 věty první o. s. ř. K této vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která nemohla být za odvolacího řízení odstraněna, byl odvolací soud povinen přihlédnout dle §  212a odst. 5 věty první o. s. ř.

13.  S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, za současné aplikace § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř.

14.  V dalším řízení soud prvního stupně přibere společnost do řízení postupem podle § 7 z. ř. s. a současně jí ustanoví pro řízení opatrovníka dle § 29 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 2 z. ř. s., neboť účastníci 1) a 2) nemohou v řízení za společnost jednat pro rozpor jejich zájmů se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.). Následně soud prvního stupně věc znovu projedná a rozhodne o ní; zohlední přitom (mimo jiné) výsledky shora uvedeného trestního řízení a již zmíněných občanskoprávních řízení.

15.  Dále soud prvního stupně v dalším řízení nepomine, že v případě, kdy dojde k závěru o důvodu vyloučení účastníků 1) a 2) z výkonu funkce statutárního orgánu, musí výrok odpovídat dikci zmíněného § 66 odst. 1 z. o. k., tj. soud vysloví, že konkrétní člen statutárního orgánu nesmí pod dobu 3 let od právní moci rozhodnutí (§ 63 odst. 1 z. o. k.) vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení. Výrok rozhodnutí pak dopadá též na případy, kdy by se dotyčná osoba ve zmíněném období nechala navzdory překážce výkonu funkce zvolit do funkce člena statutárního orgánu jiné obchodní korporace (srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 159 a násl. s., či Štenglová, I. Některé souvislosti vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce. Obchodněprávní revue, 2016, č. 4, s. 104 a násl.).

16.  Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně závazný.

 

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy