Rozhodnutí navržená k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (materiál pro zasedání kolegia OOK NS říjen 2017)

21.09.2017 23:51

              

Poř. č. 1

 

Povaha řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním nevylučuje, aby předseda senátu učinil výzvu ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1981/2016)

 

1.      Dopisem ze dne 12. 3. 2015 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „žalobce minimálně od září 2014 do dnešního dne objednávky klientů žalované na dodávku dřeva záměrně přesměrovával na jinou společnost, a to společnost Dřevo P. s. r. o., přestože měl výslovný pokyn od jednatelů žalované neobchodovat s touto společností bez předchozího souhlasu“, a že „tímto svým jednáním žalobce způsobil žalované škodu ve formě ušlého zisku z nerealizovaných objednávek, ztrátu klientů i poškození dobrého jména žalované“.

2.         Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 12. 3. 2015 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 13. 1. 2003 jako zástupce vedoucího řeziva (později jako vedoucí řeziva) a že důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru není oprávněný, neboť žádné pracovní povinnosti neporušil.

3.         Obvodní soud pro Prahu 10 - poté, co žalovanou usnesením ze dne 18. 5. 2015, č. j. 16 C 70/2015-9, ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 občanského soudního řádu vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ve věci písemně vyjádřila - rozsudkem ze dne 21. 7. 2015, č. j. 16 C 70/2015-17, opraveným usnesením ze dne 7. 9. 2015, č. j. 16 C 70/2015-30, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10 400 Kč k rukám advokátky JUDr. Z. H. Poté, co dovodil, že usnesení ze dne 18. 5. 2015, č. j. 16 C 70/2015-9, spolu s žalobou bylo žalované doručeno do datové schránky dne 19. 5. 2015 a že žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, dospěl k závěru, že „žalovaná nárok, který byl proti ní žalobcem uplatněn, uznává“ (§ 114b odst. 5 občanského soudního řádu) a že byly splněny podmínky pro rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu.

4.         K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 23 Co 414/2015-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Z. H. Dovodil, že řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru náleží svou podstatou mezi skutkově obtížné spory, u kterých lze předpokládat rozdílná tvrzení účastníků a četnost důkazních návrhů, přičemž důkazní břemeno leží na straně žalovaného zaměstnavatele, který je povinen v řízení tvrdit a prokázat, že zaměstnanec porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, je proto žádoucí, aby se ve věci vyjádřil a tvrdil všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť povinností soudu je připravit jednání ve věci tak, aby bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Povaha věci tedy vyžaduje, aby se žalovaná ve věci písemně vyjádřila. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud ve věci vydal tzv. kvalifikovanou výzvu. Protože žalovaná na ni nereagovala (ve stanovené 30 denní lhůtě se ve věci samé nevyjádřila), ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, postupoval soud prvního stupně správně podle § 153a občanského soudního řádu a na základě fikce uznání žalovaného nároku ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání.

5.         Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné, neboť s ohledem na povahu věci (předmět řízení) neměla být soudem prvního stupně vydána tzv. kvalifikovaná výzva, a pokud vydána byla, měla tato povahu toliko prosté výzvy přípravy jednání. Jestliže se žalovaná k výzvě nevyjádřila, nenastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku a nebyly tak splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Povaha pracovněprávního sporu předpokládá minimálně výslech stran pracovněprávního vztahu k řádnému objasnění předpokladů takto razantního zásahu do jinak chráněného pracovněprávního vztahu. V samotné žalobě byl vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru a tedy i předpokládaný rozsah dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6.         Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů je správné. V daném případě byla vydána kvalifikovaná výzva a nastoleny důsledky spojené s nevyjádřením se k této výzvě v souladu se zákonem.

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 153a odst. 3 o. s . ř., která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

8.         Podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

9.         Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.

10.       Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. § 153a odst. 3 o. s. ř.).

11.       Soudní praxe je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sb. rozh. obč.).

12.       Usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je - jak vyplývá z ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. - především to, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu.

13.       V ustálené judikatuře soudů je přijímán závěr, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173/2004 v časopise Soudní judikatura, nebo ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod č. 76/2016 Sb. rozh. obč.).

14.       Povaha věci ani okolnosti případu neodůvodňují, aby žalovaný byl vyzván k vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., je-li žaloba zjevně bezdůvodná; o takové žalobě proto nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, který byl uveřejněn pod č. 41/2004 Sb. rozh. obč.).

15.       Jak správně uvedl odvolací soud, řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru náleží svou podstatou mezi skutkově obtížné spory, u kterých lze předpokládat rozdílná tvrzení účastníků a četnost důkazních návrhů, přičemž důkazní břemeno leží na straně žalovaného zaměstnavatele, který je povinen v řízení tvrdit a prokázat, že zaměstnanec porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Tento závěr však platí i ve vztahu k jiným žalobám na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním. Důkazní břemeno k prokázání skutečností, jež odůvodňují takové rozvázání pracovního poměru, tíží totiž vždy toho, kdo rozvazovací úkon učinil (žalovaného), nikoli toho, kdo se takové neplatnosti domáhá (žalobce). Žalovaný je tak povinen v řízení tvrdit a prokázat, že byla naplněna skutková podstata, jež ukončení pracovního poměru jednostranným jednáním umožňuje. Za situace, že důvodem tvrzení o neplatnosti jednostranně rozvázaného pracovního poměru je zpochybnění naplnění takové skutkové podstaty, je žádoucí, aby se ten, kdo takové jednání učinil (žalovaný), ve věci vyjádřil a tvrdil všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť povinností soudu je připravit jednání ve věci tak, aby bylo možné rozhodnout při jediném jednání.

16.       Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutečnost, že jde o řízení na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním, nebrání (svou povahou) tomu, aby předseda senátu učinil výzvu ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř.

17.       V posuzovaném případě se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru, které dala žalovaná žalobci z důvodu porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, je neplatné, když namítal, že pracoval vždy řádně“. Již z obsahu žaloby je zřejmé, že se názory účastníků na řadu skutečností, které jsou pro právní posouzení věci rozhodující, značně odlišují (žalovaná tvrdí, že žalobce „objednávky klientů na dodávku dřeva záměrně přesměrovával na jinou společnost“, naproti tomu žalobce tvrdí, že uvedený důvod „není oprávněný“, že „vždy jednal s nejlepším vědomím a svědomím“, a že „nebyl nikdy upozorněn na jakékoliv nedostatky ve své práci“), a že tedy bez znalosti stanoviska žalované nebude možné připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Uvedený předmět sporu nelze označit ani za zcela jednoduchou věc, která nevyžaduje podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – proto správně dovodil, že v tomto sporu povaha dané věci umožňuje soudu zvolit postup předvídaný v ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., tedy prostřednictvím usnesení ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř. vyzvat žalovanou stranu, aby se ve věci – vzhledem k přepokládanému množství odlišných tvrzení - písemně vyjádřila.

18.     Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 2         

 

Řízení o udělení povolení k restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, podle § 14a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je řízením, v němž správní orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015)

 

 

1.    Žalobce se na žalované domáhá zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení o žádosti žalobce o udělení povolení k restaurování kulturních památek – nástropních a nástěnných maleb, které bylo u žalované zahájeno dne 18. 11. 2002 a nebylo dosud skončeno.

2.         Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, č. j. 41 C 9/2012-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 180 000 Kč s úrokem z prodlení od 2. 2. 2012 do zaplacení (výrok I), žalobu co do úroku z prodlení z částky 180 000 Kč za den 1. 2. 2012 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16 685,90 Kč (výrok III).

3.         Soud prvního stupně zjistil, že žalobce podal dne 18. 11. 2002 u žalované žádost o udělení povolení k restaurování v oboru restaurování nástropní a nástěnné malby a doložil přílohy. Žalovaná dopisy ze dne 12. 2. 2003, 24. 3. 2003, 3. 6. 2003 vyzývala žalobce k doplnění žádosti, na což žalobce reagoval předložením požadované dokumentace. Dne 29. 12. 2003 byl žalobce seznámen s podklady pro správní rozhodnutí; rozhodnutím ze dne 26. 1. 2004, č. j. 17859/2002-II, žalovaná žádost žalobce o vydání povolení zamítla. K rozkladu žalobce ministr kultury rozhodnutím ze dne 13. 5. 2004, č. j. 7982/2004, zamítající rozhodnutí žalované zrušil. Žalovaná pak rozhodnutím ze dne 11. 10. 2004, č. j. 17859/2002-II, žádost žalobce o vydání povolení opětovně zamítla. Ministr kultury následně rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, č. j. 5707/2005, rozklad podaný žalobcem jako nedůvodný zamítl a napadené rozhodnutí žalované potvrdil. Proti rozhodnutí ministra kultury brojil žalobce žalobou ve správním soudnictví, jež však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, č. j. 5 Ca 174/2005-112, zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008, č. j. 5 As 18/2007-157, byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č. j. 5 Ca 143/2008-288, rozhodnutí ministra kultury ze dne 12. 4. 2005, č. j. 5707/2005, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Ministr kultury následně rozhodnutím ze dne 26. 8. 2010, č. j. 16911/2010, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 11. 10. 2004, č. j. 17859/2002-II, a věc jí vrátil k dalšímu projednání. Žalobce se dopisy ze dne 15. 11. 2010 a 14. 2. 2011 žalované opakovaně dotazoval na stav řízení. Žádostí ze dne 28. 7. 2011 žalobce u žalované uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměné délky řízení. Dopisem ze dne 29. 2. 2012 žalovaná nároku žalobce nevyhověla. Žalobce tak dne 2. 4. 2012 uplatnil tvrzený nárok u soudu.

4.         Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil věc tak, že předmětné řízení jako celek svou délkou neodpovídá době, v níž mohl žalobce očekávat vyřízení své žádosti. V projednávané věci nebyly správním orgánem dodrženy ani lhůty pro vydání rozhodnutí, ani nebylo rozhodováno o jejich prodloužení. Ačkoliv žalobce projednání své žádosti opakovaně urgoval, žalovaná zůstávala v řízení nečinná, a to zejména po vydání zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, č. j. 5 Ca 143/2008-288. Celkovou dobu správního řízení, do které je podle soudu prvního stupně třeba započíst rovněž dobu trvání řízení před správními soudy v délce 4 a půl roku, lze tak podle soudu prvního stupně mít za nepřiměřenou. Nemajetkovou újmu, která tímto nesprávným úředním postupem žalované vznikla, není dle soudu prvního stupně třeba dokazovat, nýbrž lze vycházet z vyvratitelné domněnky vzniku újmy. Žalobci podle soudu prvního stupně náleží za celou dobu trvání správního řízení, tedy za „více než deset let“, přiměřené zadostiučinění v penězích. Žalobcem požadovaná výše peněžitého zadostiučinění podle soudu prvního stupně odpovídá okolnostem případu, tj. „složitosti věci, chování žalobce a žalovaného a významu řízení pro žalobce“. Ve skutkové složitosti věci, spojené s „náročností posuzování žádosti žalobce“, nelze podle soudu prvního stupně spatřovat důvod pro závěr o přiměřenosti trvání řízení, jak namítala žalovaná. Soud prvního stupně dále neshledal, že by se žalobce ve správním řízení dopustil „osobně či prostřednictvím svých zástupců“ nečinnosti, která by se měla odrazit na výši poskytnutého zadostiučinění. Předmět posuzovaného řízení je podle soudu prvního stupně zapotřebí mít za významný pro žalobce, neboť má vliv na profesní uplatnění žalobce, a tím i na jeho majetkové a osobní poměry. Soud prvního stupně neměl s odkazem na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, za důvodnou námitku promlčení části žalobou uplatněného nároku, když předmětné řízení dosud ani neskončilo. Za neopodstatněný měl soud prvního stupně pouze požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení z požadované částky za den 1. 2. 2012, poněvadž k prodlení žalované došlo s ohledem na § 15 odst. 1 OdpŠk až dnem 2. 2. 2012. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v řízení „zcela úspěšnému žalobci“.

5.         K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 20 063 Kč, jinak jej v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 15 439,12 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6.         Odvolací soud nedoplňoval dokazování a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7.         Z hlediska právního posouzení věci měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za správný. Podle odvolacího soudu lze prvostupňovému rozsudku vytknout pouze skutečnost, že do odůvodnění rozhodnutí „nezapracoval“ hodnocení, jak k přiznané částce přiměřeného zadostiučinění došel. I přesto je podle odvolacího soudu třeba mít za to, že přiznané zadostiučinění odpovídá požadavkům zákona. S ohledem na skutečnost, že správní řízení bylo zahájeno dne 18. 11. 2002 a v době rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno, dospěl odvolací soud k základní částce odškodnění 165 000 Kč za celkem 12 let řízení při výchozí částce 15 000 Kč za jen rok trvání řízení (snížené v prvních dvou letech na polovinu); mimořádně dlouhá celková délka řízení přitom odůvodňuje zvýšení základní částky o 50 %, skutková a právní složitost věci naopak snížení této částky o 30 % a konečně význam řízení pro žalobce její zvýšení o 20 %. Výsledná částka peněžitého zadostiučinění tak podle odvolacího soudu dokonce přesahuje žalobcem požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Změnu nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že odměnu advokáta je třeba vypočíst podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.

8.         Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním. Namítala, že odvolací soud při stanovení výsledné částky přiměřeného zadostiučinění nesprávně posoudil kritérium významu řízení pro žalobce, když podle žalované řízení o udělení povolení k restaurování kulturních památek nespadá mezi typová řízení uvedená ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko“, u nichž lze předpokládat zvýšený význam řízení pro poškozeného. Podle žalované odvolací soud rovněž pochybil, jestliže v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, jakou délku řízení by bylo možno v tomto konkrétním případě považovat za přiměřenou; i ve vztahu k této otázce dovozovala žalovaná přípustnost dovolání z toho, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od Stanoviska. Dále žalovaná namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm absentují hodnotící úvahy vedoucí k závěru o výši základní částky přiměřeného zadostiučinění. Konečně měla žalovaná za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku „pasivní legitimace“ žalované za situace, kdy celková délka řízení sestává nejen z vlastního správního řízení, nýbrž významnou měrou rovněž z řízení před správním soudem; splnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřovala žalovaná v tom, že uvedená otázka dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena. Ze shora uvedených důvodů žalovaná navrhovala, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9.         Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za „zcela nedůvodné a nepřípustné“, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Žalobce proto navrhoval, aby Nevyšší soud dovolání žalované odmítl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.

10.       Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11.       Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

12.       Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14.       Námitka žalované týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jež postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., a je v důsledku toho nepřezkoumatelné, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalované nebyly, když odvolací soud postup při výpočtu základní částky dostatečně zřetelně objasnil.

15.       Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda řízení o udělení povolení k restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, podle § 14a odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, dále jen „StPamP“, je řízením, v němž správní orgán rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníků ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud řešena.

Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

16.       V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny „bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků.

17.       Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 584):

[1] Je zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?

[2] Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?

[3] Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní povahy?

18.       V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Jsou-li zodpovězeny kladně, je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je třeba v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.

19.       Je-li však odpověď na některou z výše uvedených otázek záporná, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko.

20.       V poměrech posuzované věci činí dovolací soud ze shora uvedeného následující závěry.

21.       Žalobce se v dané věci žádostí podanou již dne 18. 11. 2002 domáhal na žalované udělení povolení k restaurování kulturních památek či jejich částí, konkrétně nástropních a nástěnných maleb, přičemž ke své žádosti doložil dokumentaci, kterou k výzvám žalované dále doplňoval. Řízení o žádosti žalobce nebylo dosud (tj. v době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.) pravomocně skončeno.

22.       Podle § 14a odst. 1 StPamP restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, může provádět fyzická osoba, která je plně svéprávná a bezúhonná, na základě povolení (dále jen "povolení k restaurování").

23.       Dle § 14a odst. 3 StPamP povolení k restaurování uděluje ministerstvo kultury fyzické osobě po předchozím prokázání jejích odborných předpokladů.

24.       Podle § 14a odst. 13 StPamP uchazeči ministerstvo kultury udělí za podmínek podle odstavců 1 a 3 povolení k restaurování, pokud je mu uznána odborná kvalifikace a bezúhonnost.

25.       Z předestřeného vyplývá, že odpověď na první dvě výše uvedené otázky nečiní větších problémů. Je totiž nepochybné, že předmětem posuzovaného správního řízení je právo – co do své podstaty – opravdové a vážné, přičemž rozhodnutí správního orgánu (tj. žalované) má přímý vliv na jeho existenci, neboť bez udělení povolení není žalobce oprávněn provádět restaurování příslušných kulturních památek nebo jejich částí. Že základ tohoto práva je dán vnitrostátním právem, vyplývá již ze shora citovaných českých právních předpisů.

26.       Pochybnosti však může vyvolávat otázka, zda právo, o němž se v daném případě jedná, má civilní povahu.

27.       Z judikatury ESLP se podává, že pojem „civilní práva a závazky“ nemůže být vykládán pouze s poukazem na právní řád žalovaného státu, nýbrž je třeba jej vykládat autonomně, neboť každé jiné řešení by mohlo vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluvy (srov. věc König proti Německu, rozsudek pléna ESLP ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, § 88). ESLP neuznal ani argument, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy týká pouze sporů mezi soukromými osobami; v případě sporu mezi jednotlivcem a orgánem veřejné moci je podle ESLP nerozhodné, zda orgán veřejné moci vystupuje jako soukromá osoba nebo v pozici „suveréna“ (srov. tamtéž, § 90).

28.       O spory týkající se svou povahou civilních práv či závazků, tak podle ESLP šlo např. v případě: práva pokračovat ve výkonu lékařské praxe a práva provozovat zdravotnické zařízení (srov. König proti Německu, rozsudek pléna ESLP ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, § 91-95), výkonu lékařské praxe (srov. věc Běleš a další proti České republice, rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002, stížnost č. 47273/99, § 43-44), práva na licenci k provozování veřejné dopravy (srov. věc Pudas proti Švédsku, rozsudek ESLP ze dne 27. 10. 1987, stížnost č. 10426/83, § 37-38) či práva být znovu zapsán do seznamu advokátů (srov. věc H. proti Belgii, rozsudek pléna ESLP ze dne 30. 11. 1987, stížnost č. 8950/80, § 46-48). ESLP se dokonce vyslovil v tom smyslu, že přiznává-li stát určitá práva, kterých se lze domáhat u soudu, mohou být tato práva považována v zásadě za civilní práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. věc Kök proti Turecku, rozsudek ESLP ze dne 19. 10. 2006, č. 1855/02, § 36).

29.       Rovněž odborná literatura uznává, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy může vztahovat na různá administrativní řízení, řízení týkající se výkonu odborné činnosti, svobodné profese, řízení v oblasti sociálního zabezpečení, apod., dopadající do majetkových práv nebo mající alespoň přímý dopad do majetkové sféry stěžovatele, byť by šlo o spory mezi soukromou osobou a nositelem veřejné moci (srov. Kmec a kol., op. cit., s. 591, body 27-28).

30.       V posuzované věci z ustanovení § 14a odst. 13 StPamP bezpochyby vyplývá, že žalobce má při splnění zákonných podmínek na udělení povolení k restaurování právní nárok. Udělení povolení se pak týká výkonu jeho odborné činnosti – restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi –, a má tedy bezprostřední dopad do majetkové sféry žalobce. Nejvyšší soud z těchto důvodů uzavírá, že se v daném případě jedná o „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To ve svém důsledku znamená, že na posuzované správní řízení lze aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku.

31.       Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud vyšel z vyvratitelné domněnky o vzniku újmy žalobce a z částek ve Stanovisku uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

32.       Přiléhavý je taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a že je proto z hlediska přiměřenosti délky řízení zapotřebí posuzovat správní řízení a na něj navazující řízení ve správním soudnictví jako jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014).

33.       Z uvedeného dále vyplývá, že otázka zvýšeného významu řízení pro poškozeného přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud soudy nižších stupňů vyšly z toho, že se v daném případě jedná o řízení týkající se profesních aktivit jednotlivce, v němž se zvýšený význam předpokládá (srov. věc König proti Německu, rozsudek pléna ESLP ze dne 28. 6. 1978, stížnost č. 6232/73, § 111).

34.       Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka posouzení přiměřenosti délky řízení, měl-li soud prvního stupně a stejně tak odvolací soud za to, že podle § 49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2005, měl správní orgán povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce v zákonem stanovené lhůtě, případně měl rozhodnout o přiměřeném prodloužení této lhůty, což se však nestalo. Otázku, jaká délka řízení by byla v daném zvláštním případě přiměřená, tak ani nebylo třeba řešit na základě obecných úvah o přiměřenosti celkové doby řízení vycházejících z kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk (srov. část IV Stanoviska).

35.       Dovolání je dále přípustné ve vztahu k otázce, který orgán má v uvedeném řízení jménem státu vystupovat, neboť při posouzení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

36.       Dovolání je důvodné.

37.       Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).

38.       Ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je:

            a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,

            b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

39.       Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.

40.       Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

41.       Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje:

            a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,

            b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

42.       Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle § 21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle § 21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně.

43.       Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

44.       Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nichž musí před soudem jednat fyzická osoba dle § 21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).

45.       Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. Dvořák, B. K § 21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

46.       Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

47.       V poměrech projednávané věci se jedná o jeden nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením. Ve věci rozhodovalo postupně Ministerstvo kultury, ministr kultury, Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze a nyní věc opětovně projednává Ministerstvo kultury. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním by pro fázi řízení vedenou před správními orgány bylo příslušné jednat za stát Ministerstvo kultury [srov. § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk], pro fázi řízení vedenou před správními soudy Ministerstvo spravedlnosti [za analogického použití § 6 odst. 2 písm. a) OdpŠk, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014]. Vzhledem k ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk, ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a výše nastíněným judikaturním závěrům je proto v posuzované věci příslušným úřadem, jednajícím jménem státu, Ministerstvo financí.

48.       Označí-li žalobce jako žalovanou organizační složku nebo organizační složky, které nebyly příslušné za stát jednat, nejde o vadu podání ani o nedostatek podmínky řízení; soud je povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní jednat, aniž by o tom vydával zvláštní usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004).

49.       S ohledem na to, že odvolací soud správnou organizační složku státu nezjistil a nezačal s ní jednat, je jím provedené posouzení otázky, který orgán má v uvedeném řízení jménem státu vystupovat, neúplné, a tudíž nesprávné.

50.       Nejvyšší soud z uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil. Protože se důvod pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, když bude nutné, aby soudy v řízení jednaly s příslušnou organizační složkou státu, kterou je Ministerstvo financí, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

51.       Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

52.       Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že podle ustálené judikatury může stát v občanském soudním řízení vystupovat jako vedlejší účastník ve stejné věci, v níž je účastníkem řízení, vystupuje-li na stejné sporné straně a jednají-li za něj odlišné organizační složky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2829/2008). V úvahu tedy připadá, aby stát (jednající organizačními složkami, které by byly příslušné za stát jednat v jednotlivých fázích posuzovaného řízení, tj. Ministerstvem kultury a Ministerstvem spravedlnosti) vstoupil do řízení jako vedlejší účastník podle ustanovení § 93 odst. 1 a 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014).

 

 

Poř. č. 3

 

Žalobu, aby soud rozhodl o neshodě o změně dříve uzavřené dohody o správě společné věci (o hospodaření se společnou věcí), je třeba posoudit podle § 1139 o. z.

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016)

 

 

1.     Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 17 C 414/2013-237, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2015, č. j. 17 C 414/2013-261, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost uzavřít s žalobkyní konkrétní, v žalobě popsanou dohodu o hospodaření se společnými věcmi, nebytovými prostory o výměře 562,1 m2 v 1. a 2. nadzemním podlaží bytového domu na pozemku st. p. č. 2961/1, v katastrálním území S., obci P., zapsaném na listu vlastnictví č. 13234, vedeném Katastrálním úřadem pro město P., Katastrálním pracovištěm P., a pozemkem par. č. 2961/2, ve stejném katastrálním území, vedeném na listu vlastnictví č. 2200 týmž katastrálním úřadem. Uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 31 500 Kč.

2.         Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 12 Co 307/2015-279, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku  o věci samé potvrdil a změnil výrok  o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 29 200 Kč. Rozhodl také, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 12 600 Kč.

3.         Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny domu na pozemku par. č. 2961/1 v katastrálním území S.; žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky téže nemovitosti s velikostí podílů: žalovaný 1) id. 2/18, žalovaná 2) id. 2/6 a žalovaná 3) id. 1/18. Jedná se o bytový dům s nebytovými prostory v prvním a druhém nadzemním podlaží (provozně propojené prostory o celkové rozloze 562,1 m2, sloužícími jako herna, bar a kanceláře). Nebytové prostory užíval žalovaný 1) od roku 2005 na základě nájemní smlouvy. Ke dni 2. 8. 2007 se stal sám podílovým spoluvlastníkem nemovitosti a k předmětným nebytovým prostorům uzavřel podnájemní smlouvy s třetími osobami (spol. S. TIP, a. s., S. Group, a. s., C. a. s., B. WIN, a. s., I. a. s. a S., a. s.) za účelem provozování kasina. Od roku 2005 nedošlo mezi účastníky ke změně dohody o užívání předmětných prostor, ani nebyla uzavřena nová nájemní smlouva. V dubnu roku 2011 se stala spoluvlastnicí podílu ve výši id. 1/2 žalobkyně, která koupila podíl od dědiců původní spoluvlastnice N. K.

4.         Žalobkyně nesouhlasí s konkludentní dohodou spoluvlastníků, podle které nebytové prostory užívá a o jejich užívání rozhoduje výhradně žalovaný 1) a za jejich užívání platí ostatním spoluvlastníkům náhradu. Navrhla proto ostatním spoluvlastníkům konkrétní změnu dohody o správě společné věci, ti ji však nepřijali; proti žalobkyni s podílem id. ½ tak stojí ostatní s podílem celkem ve stejné výši; proto žádá o rozhodnutí soud.

5.         Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1129 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „o. z.“), i když ve skutečnosti žalobkyně přehlasována nebyla, šlo o rovnost hlasů. Upozornil, že nabytím spoluvlastnického podílu žalovaným 1) nájemní smlouva zanikla podle § 584 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále také „obč. zák.“); proto nemohla být platně uzavřena smlouva podnájemní a třetí osoby tak v současné době užívají předmětné prostory bez právního důvodu. Ačkoli soud v tomto případě není vázán konkrétním návrhem řešení, zvolený způsob nesmí překročit návrh žalobkyně co do předmětu sporu – rozhodnout lze pouze o konkrétní neshodě, nikoli celkově upravit spoluvlastnický vztah. Podle judikatury dovolacího soudu se nelze žalobou podle § 139 odst. 2 obč. zák. domáhat, aby soud fakticky převzal správu nad věcí, nejsou-li se spoluvlastníci schopni dohodnout na základních otázkách hospodaření se společnou věcí. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět a zároveň není dán prostor ani pro jiné řešení, neboť soud nemůže účastníkům uložit povinnost, která nemá oporu v hmotném právu. Podstata sporu spočívá v tom, že žalobkyně nesouhlasí se způsobem užívání předmětných prostor třetími osobami. Užívají-li však třetí osoby předmětné prostory za konkludentního souhlasu části spoluvlastníků, není řešením sporu nahrazení projevu vůle spočívající ve stanovení podmínek budoucího nájmu, nýbrž nanejvýš udělení souhlasu s žalobou na vyklizení.

6.         Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením, že žalobkyně se – s ohledem na užívání prostor třetími osobami – navrhovaným způsobem úpravy správy společné věci domáhat nemůže. Rovněž zopakoval, že nejsou dány podmínky pro jiné rozhodnutí o věci, neboť rozpory účastníků jsou tak zásadního charakteru, že by soudem zvolené řešení představovalo faktické převzetí správy společné věci; to by však bylo rozporné např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007 (dostupný, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Důvodem pro zamítnutí žaloby je také v existenci dlouhodobé konkludentní dohody o užívání předmětných prostor. Podle judikatury dovolacího soudu (rozsudek ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008) změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků není podstatnou změnou, která by měla vliv na vázanost spoluvlastníků uzavřenou dohodou.

7.         Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

8.         Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka namítá, že se mezi účastníky nejedná o rozpory zásadního charakteru; neakceptováním dohody žalovanými vznikla mezi stranami jednorázová neshoda o způsobu užívání nebytových prostor. V rozhodnutí, na které odkázaly soudy obou stupňů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007), dovolací soud uvedl, že neshoda ohledně změny dohody o hospodaření se společnou věcí je řešitelná žalobou podle § 139 odst. 2 obč. zák. Jestliže odvolací soud dílčí spor o užívání části společné věci posoudil jako zásadní rozpor v základních otázkách hospodaření se společnou věcí, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odepřel žalobkyni právo domáhat se ochrany práva u soudu, neboť nepřistoupil ani k jinému, než navrhovanému řešení.

9.         Odvolací soud nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, když dovodil, že se žalobkyně nemůže domáhat změny dohody, pokud se podstatným způsobem nezměnily okolnosti. Odkazované rozhodnutí totiž řešilo situaci, kdy se změny dohody domáhal menšinový spoluvlastník na úkor většinových spoluvlastníků. Žalobkyně je však vlastnicí id. 1/2 předmětné nemovitosti. Pokud zbytek spoluvlastníků vystupuje jednotně proti žalobkyni, dochází k patové situaci, kdy ani jedna ze stran nemůže prosadit rozhodnutí. Právě k řešení takové situace sloužil § 139 odst. 2 obč. zák., nyní § 1139 odst. 2 o. z.

10.       Důvodem k zamítnutí žaloby nemůže být ani to, že nebytové prostory dosud bez právního důvodu užívají třetí osoby. Žalobkyně se domáhá změny stávající dohody spoluvlastníků o hospodaření s nebytovými prostory, na základě které nyní nebytové prostory užívá výhradně žalovaný 1). Tato dohoda mezi účastníky nijak nesouvisí se skutečností, že žalovaný uzavřel s třetími osobami podnájemní smlouvy. Na základě změny dohody spoluvlastníků o užívání nebytových prostor mohou spoluvlastníci případně rozhodnout, jaké kroky podniknou vůči třetím osobám, které prostory fakticky užívají.

11.       Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12.       Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

13.       Nejvyšší soud projednal dovolání v souladu s § 3028 odst. 1 o. z. podle tohoto zákona. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

14.       Dovolání je přípustné, neboť otázku, zda se spoluvlastník může domáhat v soudním řízení změny uzavřené dohody o správě společné věci, užívané třetí osobou, a to podle § 1139 a násl. o. z., dovolací soud dosud neřešil.

15.       Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

16.       Rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2865/16; viz též pro § 1139 o. z. Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III., Praha: Leges, str. 1172). Proto dovolací soud věc posoudil podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

17.       Navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá (§ 1139 odst. 1 o. z.).

18.       Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny (§ 1139 odst. 2 o. z.).

„Spoluvlastnictví věci vyvolává dvě skupiny právních vztahů, jednak mezi spoluvlastníky a osobami třetími, jednak mezi spoluvlastníky samotnými“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč.).

19.       Jestliže jsou mezi rovnodílnými podílovými spoluvlastníky tak zásadní neshody, že nejsou schopni se dohodnout na základních otázkách hospodaření se společnou věcí, nemohou se s odkazem na § 139 odst. 2 obč. zák. domáhat, aby soud svým rozhodnutím fakticky převzal správu společné věci, neboť postupem podle uvedeného ustanovení lze řešit toliko jednorázovou neshodu vzniklou mezi spoluvlastníky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007).

20.       Žaloba požadující, aby soud rozhodl o neshodě o změně dohody o hospodaření se společnou věcí (nyní o správě společné věci) se opírá o § 139 odst. 2 obč. zák. (nyní o § 1139 o. z.), neboť se jedná o neshodu při hospodaření se společnou věcí (při správě společné věci) – viz opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007.

 21.      V dané věci jsou sporné strany spoluvlastníky nemovitosti, žalující společnost až od roku 2011 a v rozsahu id. ½, žalovaní v souhrnu též v rozsahu id. ½. Část společné nemovitosti – nebytové prostory – užívají třetí osoby na základě smlouvy, uzavřené s prvním žalovaným (soud prvního stupně považuje tyto smlouvy za neplatné). Odvolací soud uvedl, že spoluvlastníci jsou vázáni dohodou o hospodaření se společnou věcí (v poměrech nového občanského zákoníku „o správě společné věci“), uzavřené konkludentně „nejpozději od roku 2007“; ze spisu se podává, že žalobkyně se domáhá nahrazení této dohody novou, podle které sporné prostory nebudou nadále ve výlučném užívání žádného z účastníků, budou pronajímány podle principu nejvyšší nabídky nájemného a výtěžek i náklady se budou dělit podle výše spoluvlastnických podílů. Protože se nepodařilo dosáhnout potřebné většiny hlasů k uzavření dohody, domáhá se žalobkyně podle § 1139 odst. 2 o. z. nahrazení vůle žalovaných v soudním řízení.

22.       Odvolací soud především uvedl, že požadovanému rozhodnutí brání výše citovaný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4347/2007, že by tedy vyhovět žalobě znamenalo převzetí správy společné věci soudem. Tak tomu však není. V této věci nešlo o to, že by snad žalobkyně požadovala upravit režim vztahů mezi spoluvlastníky v takovém rozsahu, že by ve skutečnosti soud převzal správu společné věci, domáhala se jen nahrazení souhlasu žalovaných s uzavřením dohody o konkrétním výkonu správy společné věci; nepřesáhla tak hranice, na které zmíněné rozhodnutí poukazovalo. Nejedná se o situaci, která by nebyla jednorázovým zásahem soudu řešitelná. Ze spisu je zřejmé, že předmětem sporu je výhradně budoucí způsob užívání předmětných nebytových prostor. Ostatní části společné věci jsou užívány spoluvlastníky v souladu s dohodou, přičemž změny dohody o užívání těchto částí společné věci se žalobkyně nedomáhá. Již proto spočívá rozhodnutí odvolacího soud na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

23.       Nesprávné právní posouzení věci je založeno také tím, že odvolací soud dovolatelce upřel právo domáhat se změny dříve uzavřené dohody spoluvlastníků o správě společné věci.

24.       Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4455/2008, ve kterém se uvádí, že účastníci dohody podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí „jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků”. Tento právní názor na danou věc nedopadá; netvrdí se v něm, že by dohodu nebylo možné změnit, ale to, že až do změny je závazná. Do doby, než dohoda změněna bude, je jí spoluvlastník (i jeho právní nástupce) vázán. Otázka, zda je dovolatelka vázána předchozí dohodou spoluvlastníků o správě společné věci, tak není pro souzenou věc podstatná, neboť existenci současné dohody dovolatelka nezpochybňuje a nezpochybňuje ani její závaznost; právě až nyní podanou žalobou se domáhá rozhodnutí soudu o její změně na základě § 1129 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1139 odst. 2 o. z.

25.       Podle § 11 o. z. obecná ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté tohoto zákona se použijí přiměřeně i na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností. Stejně jako závazek, i dohoda spoluvlastníků o správě společné věci tak může být změněna. O změnitelnosti dohody o správě společné věci ostatně nebylo pochyb ani za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007, uveřejněný např. v časopise Právní rozhledy 13/2008, s. 497, podle kterého „rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí mohou spoluvlastníci kdykoliv změnit za podmínek uvedených v § 139 odst. 2 obč. zák.“), ani za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (srovnej ROUČEK, František a SEDLÁČEK, Jaromír: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl III., s. 622, a tam uvedenou judikaturu, podle které „dohoda podílníků společné věci o správě není pro vždy závazná“.). Viz též výše uvedený právní názor, vycházející z obsahu rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 4347/2007.

26.       Pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 2 o. z.). Není tak správné ani tvrzení, že případné rozhodnutí soudu o správě společné věci – o jejím dalším užívání a dohodě o něm – by nemělo oporu v hmotném právu. Závěr, že se jedná o rozhodnutí o významné záležitosti (správu mimořádnou), dovolatelka nezpochybnila, a tak se jím dovolací soud nezabýval.

27.       Není správný ani názor soudu prvního stupně, jehož právní posouzení věci akceptoval odvolací soud, že žalobce měl nejprve žalovat nahrazení souhlasu žalovaných s žalobou na vyklizení sporných prostor, užívaných třetími osobami.

28.       Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že vlastnickou – vindikační nebo negatorní – žalobu může podat kterýkoliv z podílových spoluvlastníků vůči každému, kdo neoprávněně zasahuje do jeho spoluvlastnického práva (srov. rozsudky ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2496/2006, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2243/2006, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 800/2014, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015). Dovolací soud v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1794/96, dále uzavřel, že „trpění ani souhlas ostatních podílových spoluvlastníků … s užíváním předmětu spoluvlastnictví třetí osobou není sám o sobě pro rozhodnutí v této věci určující. Rozhodující skutečností je, zda užívání předmětných nemovitostí žalovaným … je oprávněným či neoprávněným zásahem do práv žalobce na jeho ochranu při výkonu práv vyplývajících z jeho spoluvlastnictví. Sporné konání žalovaného by mohlo být oprávněné, pokud by mu právně relevantním způsobem vzniklo právo předmětné pozemky užívat“. Již z toho je zřejmé, že právní názor soudu prvního stupně není v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyně nepotřebuje k podání žaloby na vyklizení souhlas žalovaných spoluvlastníků; v řízení o takové žalobě ovšem budou moci žalované třetí osoby (které nebyly účastníky řízení o soudní úpravu poměrů spoluvlastníků) namítat, že jim svědčí právo založené žalovanými (existencí takového práva se dovolací soud, vázán obsahem dovolání, nezabýval).

29.       V této souvislosti soudy zjevně vyšly mimo jiné z úvahy, že užívají-li nyní sporné prostory třetí osoby, je předčasné rozhodovat o způsobu jejich užívání (o jejich správě), patrně proto, že rozhodnutí nebude ihned realizovatelné. To není správný názor. Užívání sporných nebytových prostor třetími osobami sice představuje faktickou komplikaci, ovšem v případě, že je neoprávněné, samo o sobě nebrání pronájmu třetí osobě (vyklizení lze provést později, resp. lze s neoprávněnými uživateli uzavřít nájemní smlouvy odpovídající konkrétní úpravě vztahů mezi spoluvlastníky); je-li toto užívání oprávněné, pak rozhodnutí o jiném než dosavadním způsobu užívání může být významné při ukončení dosavadních nájemních vztahů nebo, v případě, že tyto vztahy prozatím nebude možné ukončit, se uplatní v okamžiku, kdy právo nájmu zanikne jinak. Je možná i novace nájemní smlouvy tak, aby vyhovovala tomu, co bude nadále závazné mezi spoluvlastníky. Vyhovění žalobě by tak samo o sobě nemuselo být podnětem ke sporu o vyklizení dosavadních uživatelů, ale mohlo by vést jen k úpravě nájemného a k jinému dělení nákladů a výnosů z něj. Úvaha o nutnosti nejprve vyklidit dosavadní uživatele a teprve potom řešit spor mezi spoluvlastníky tak není případná – lze se napřed domáhat soudní úpravy poměrů spoluvlastníků a poté vyklizení třetí osoby ze společné nemovité věci, lze však postupovat i opačně, je-li věc užívána bez právního důvodu.

30.       Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

 

Poř. č. 4

 

Správce konkursní podstaty úpadce neporuší povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007) tím, že si před zahájením sporu s osobou, o níž má důvod se domnívat, že je úpadcovým dlužníkem, nevyžádá (vzhledem k majetkové nedostatečnosti konkursní podstaty) od konkursních věřitelů zálohu na krytí náhrady nákladů řízení, jež by mohly být přiznány na účet konkursní podstaty úpadcovu dlužníku, kdyby správce konkursní podstaty spor prohrál; ustanovení § 27 odst. 4 poslední věty uvedeného zákona k tomuto účelu neslouží.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2737/2014)

 

1.         Podanou žalobou se žalobce (Ing. M. S.) domáhal po žalovaném (Mgr. D. L.)  zaplacení částky 113 881 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. 1. 2010 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že za trvání konkursu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též jen „konkursní soud“) na majetek úpadce M a D Pardubice spol. s r. o. pod sp. zn. 48 K 16/2004 vůči němu D. L. (coby správce konkursní podstaty úpadce) podal u konkursního soudu žalobu o zaplacení částky 614 481,46 Kč s příslušenstvím. Konkursní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 55 Cm 107/2006-132, a zavázal D. L. (jako správce konkursní podstaty úpadce) zaplatit mu na náhradě nákladů řízení částku 51 627 Kč. K odvolání D. L. pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 2 Cmo 267/2008-169 potvrdil rozsudek konkursního soudu a zavázal L. T. (jako správce konkursní podstaty úpadce) zaplatit M. S. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 62 254 Kč. Takto vzniklá pohledávka za podstatou (v celkové výši 113 881 Kč) však žalobci nebyla uhrazena, jelikož v konkursní podstatě úpadce se nenacházely prostředky na její uspokojení (což plyne i z konečné zprávy D. L. z 6. 11. 2009). D. L. měl jako správce konkursní podstaty úpadce povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí [§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)] a měl dodržet i prevenční povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tímto způsobem však nepostupoval, čímž žalobci způsobil škodu. Spor o zaplacení pohledávky (614 481,46 Kč s příslušenstvím) totiž zahájil s vědomím, že náklady spojené s jejím uplatněním nejsou kryty prostředky v konkursní podstatě. Přitom ani nepostupoval podle § 27 odst. 4 ZKV (a nevyžádal si od konkursních věřitelů zálohu na krytí těchto nákladů).

2.         Rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 105 EC 97/2010-237, rozhodl Okresní soud v Pardubicích (dále jen „okresní soud“) o žalobě tak, že:

[1] Zamítl žalobu co do částky 51 627 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku).

[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 62 254 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 27. 1. 2010 do zaplacení (bod II. výroku).

[3] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

3.         Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

[1] D. L. podal žalobu proti M. S. důvodně. Jediná jednatelka úpadce trvala na tom, že do konkursní podstaty úpadce náleží pohledávka vůči M. S. ve výši 614 481,46 Kč a nebylo v silách D. L. vyvrátit toto její tvrzení před podáním žaloby, přestože musel vědět [vzhledem ke svému právnickému vzdělání (byl i advokátním koncipientem)], že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 6. září 2000 (dále jen „zástavní smlouva“) uzavřená mezi pozdějším úpadcem a M. S. je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) a její obsah (vymezení zajišťované pohledávky) odporuje (tehdy platnému) ustanovení § 151b odst. 4 obč. zák. Skutečnost, že D. L. v žalobě výše řečené nezohlednil, nic nemění na tom, že žalovaná částka mohla být považována za bezdůvodné obohacení M. S. Promlčení pohledávky se pak zohledňuje až po vznesení námitky promlčení (což se stalo po podání žaloby).

[2] Kdyby D. L. žalobu nepodal, mohl by jej věřitelský výbor nařknout, že v konkursním řízení nepostupoval s odbornou péčí [jak mu ukládá ustanovení § 8 odst. 1 (správně odst. 2) ZKV]. Ostatně, odůvodnění rozsudku konkursního soudu obsahuje závěr, že některé movité věci označené v příloze zástavní smlouvy patřící úpadci, byly vydány M. S. 

[3] D. L. tedy podal žalobu vůči M. S. důvodně, když postupoval s péčí řádného hospodáře. Proto žalobci nenáleží náhrada škody ve výši 51 627 Kč, představující odměnu, kterou zaplatil (ve sporu, který proti němu vedl D. L.) svému advokátu JUDr. E. P.

[4] Za stavu, kdy konkursní soud v zamítavém rozsudku uvedl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen (a zdůvodnil, proč tomu tak je), bylo povinností D. L. posoudit, zda může uspět s odvoláním, k čemuž měl právnické vzdělání i osobu s právnickým vzděláním [advokátku JUDr. B. Š. coby svého zástupce]. S odvoláním D. L. neuspěl právě proto, že se odvolací soud bezvýhradně ztotožnil se závěrem konkursního soudu o promlčení nároku. D. L. tedy nepodal odvolání důvodně (nepostupoval s odbornou péčí, jak mu ukládá ustanovení § 8 odst. 2 ZKV).

[5] Podle § 420 obč. zák. proto D. L. odpovídá žalobci za škodu ve výši částky (62 254 Kč), která mu nebyla nahrazena z konkursní podstaty jen proto, že se v ní nenacházela. Absenci prostředků k uspokojení nároku žalobce za právní zastoupení dle pravomocných rozsudků v konkursní podstatě úpadce nelze přičítat k tíži žalobce. Bylo na žalovaném postupovat obezřetně, aby zbytečnými podáními k soudu nezpůsobil škodu. To, že soud schválil konečnou zprávu a ukončil konkursní řízení, aniž shledal žalobcem tvrzené „fatální pochybení“ v souvislosti s podáním žaloby, samo o sobě nezbavuje žalovaného povinnosti nahradit škodu. Ostatně, výrok o zamítnutí žaloby co do částky 51 627 Kč opřel soud o přesvědčení, že žaloba byla podána důvodně. Tvrzení žalovaného, že měl a stále má za to, že nárok, který uplatňoval v onom sporu, nebyl promlčen, nebylo možné akceptovat. Z neplatných smluv nemohly totiž nastat právní důsledky odůvodňující vystavení faktury. Byl-li žalovaný skutečně přesvědčen, že nárok nebyl promlčen, měl podat dovolání.

[6] Tím, že žalovaný neuhradil žalobci škodu k jeho výzvě, se dostal do prodlení, proto jej soud zavázal k úhradě této částky se zákonným úrokem z prodlení (ve smyslu § 517 odst. 2 obč. zák., ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky).

4.         K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 22 Co 597/2013-299:

[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku (první výrok).

[2] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku tak, že žalobu i potud zamítl (druhý výrok).

[3] Změnil rozsudek okresního soudu v bodu III. výroku tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 72 116 Kč (druhý výrok).

[4] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 754,80 Kč (třetí výrok).

Jako s novým žalobcem přitom odvolací soud jednal již se společností Ch., s. r. o., (na základě svého usnesení ze dne 11. 12. 2013, č. j. 22 Co 597/2013-276), která vstoupila do řízení namísto M. S.

5.         Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku k následujícím závěrům:

[1] Okresní soud provedl ve věci úplné dokazování, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a na základě nich dospěl k odpovídajícímu závěru o skutkovém stavu věci a ten také správně po právní stránce hodnotil (s níže uvedeným doplněním odvolacího soudu) co do části nároku na náhradu škody týkající se nezaplacených nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně (bod I. výroku rozsudku okresního soudu).

[2] Odlišný názor má odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění okresního soudu) ohledně nároku na náhradu škody ve výši 62 254 Kč s příslušenstvím, týkajícího se neuhrazených nákladů odvolacího řízení.

[3] Kdyby se prokázalo, že mechanismem tvrzeným v žalobě vznikla žalobci škoda jako důsledek porušení povinnosti dle § 8 odst. 2 ZKV, odpovídal by za ni správce konkursní podstaty dle § 420 obč. zák. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod č. 88/2003 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod č. 63/2009 Sb. rozh. obč.

[4] V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil.

[5] S přihlédnutím k ustanovení § 6, § 14 odst. 1 písm. a) a § 27 odst. 4 ZKV platí, že správce konkursní podstaty musí postupovat (již od prohlášení konkursu na majetek úpadce, nikoli až od soupisu) při výkonu funkce tak, aby se do konkursní podstaty dostal veškerý dosažitelný majetek a aby rovněž byly vymoženy pohledávky úpadce (a tím v co největším rozsahu uspokojeny nároky věřitelů úpadce). To však neznamená, že správce konkursní podstaty je povinen uplatnit jakékoli nároky úpadce. Před uplatněním nároků úpadce (např. žalobou) je povinen posoudit s odbornou péčí pravděpodobnost úspěchu v soudním sporu (zvážit i možnost neúspěchu). Při vymáhání plnění do konkursní podstaty je tedy nutno zvážit efektivnost vymáhání, tj. nepodávat žaloby proti subjektům, od nichž nelze nic vymoci a postupovat tak, aby s co nejmenší mírou pravděpodobnosti hrozilo zatížení konkursní podstaty, např. náklady neúspěšného soudního řízení nebo i tím, že správce konkursní podstaty povede soudní řízení bezdůvodně a zjevně bezúspěšně.

[6] D. L. ve sporu vedeném proti M. S. argumentoval (po zpřístupnění názoru konkursního soudu o neplatnosti zástavní smlouvy a posouzení věci dle bezdůvodného obohacení) tím, že daný nárok vychází z účastníky uzavřené kupní smlouvy, což posléze zaznělo i v odvolacím řízení. Oba soudy vyšly v onom sporu z toho, že zástavní smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost označení zajišťované pohledávky i vymezení předmětu zástavy, pročež posuzovaly nárok podle zásad o bezdůvodném obohacení. Vzhledem ke vznesené námitce promlčení a k průkazu nejzazší doby předání předmětu zástavy (movitých věcí) M. S. (23. 9. 2001) též soudy shodně dovodily, že bezdůvodné obohacení M. S. vzniklo 23. 9. 2001, takže nárok uplatněný žalobou ze 7. 3. 2006 měly (po marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby) za promlčený.

[7] I odvolací soud má za to, že D. L. měl před zahájením sporu s M. S. k dispozici informace, které umožňovaly úvahu o oprávněnosti nároku proti M. S. Byť se lze ztotožnit s tím, že si D. L. mohl a měl vyhodnotit otázku neplatnosti zástavní smlouvy, je zřejmé, že daný nárok mohl obstát i z jiného právního důvodu (z titulu bezdůvodného obohacení nebo jiné smlouvy). Jelikož mezi účastníky nebyla od počátku shoda ohledně existence nároku uplatňovaného vůči M. S., lze stěží přičítat k tíži D. L. případnou nečinnost před podáním žaloby (absenci předžalobního jednání). K této nečinnosti nadto (dle skutkových zjištění okresního soudu) ani nedošlo.

[8] V daném případě posuzovaly oba soudy nárok pouze z pohledu bezdůvodného obohacení, u kterého si vystačily se závěrem o promlčení pohledávky, ač se nabízelo posouzení věci i z pohledu dalších tvrzení.

[9] Lze přitakat tomu, že podání žaloby ani vedení sporu D. L. nebylo právně perfektní, když měl uplatnit (i po seznámení s názorem konkursního soudu o neplatnosti zástavní smlouvy a o posouzení věci dle zásad o bezdůvodném obohacení) jednoznačná skutková tvrzení a označit k nim důkazy. Je ale zřejmé, že argumentace o jiném právním důvodu vzniku pohledávky (kupní smlouvě) zazněla před oběma soudy, pročež bylo namístě se jí zabývat. Přetrvávají tak pochybnosti o správnosti (pravomocně uzavřeného) výsledku nalézacího řízení. Nutno též akcentovat složitost závazkových vztahů mezi úpadcem a M. S. (srov. osobní propojení dané tím, že M. S. byl společníkem úpadce), důkazní situaci i otázku právního posouzení věci (právní kvalifikace nároku), což nelze vždy s úspěchem předjímat. Pohledávku úpadce nebylo tedy lze vnímat jako zjevně bezúspěšnou (z pohledu jejího uplatnění v soudním řízení). Byť mohly existovat určité pochybnosti o její důvodnosti (ať z pohledu předvídatelné neplatnosti zástavní smlouvy či námitky promlčení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení), nebylo možno apriori vyloučit, že bude alespoň z části úspěšná z pohledu smluvních ujednání účastníků (srov. poznatky konkursního soudu o důvodnosti části nároku z titulu bezdůvodného obohacení), což legitimizuje postup správce konkursní podstaty.

[10] Postup D. L. (coby správce konkursní podstaty) tedy nevybočil z mezí výkonu funkce s odbornou péčí, což platí i pro odvolací řízení o předmětné pohledávce. Občanské soudní řízení je v zásadě (až na výjimky, o něž nejde) dvouinstanční, takže D. L. nebylo lze upírat přezkum věci odvolacím soudem a klást mu k tíži výsledek odvolacího řízení (jen proto dovozovat, že D. L. nepostupoval s odbornou péčí), zvláště když i zde platí, že D. L. opakovaně tvrdil (v reakci na názor konkursního soudu o bezdůvodném obohacení a promlčení) existenci smlouvy. Nelze tedy uzavřít, že by odvolací řízení bylo vyvoláno bezobsažným či zjevně bezúspěšným opravným prostředkem.

[11] V dané věci tedy nelze dovodit již první objektivní předpoklad obecné odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák. a žaloba je nedůvodná jako celek.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7.         Otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud posoudil nesprávně závaznost rozsudku, jímž konkursní soud zamítl (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze) žalobu L. T. (coby správce konkursní podstaty úpadce) proti M. S.

8.         K tomu dovolatel poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98 (jde o rozsudek uveřejněný pod č. 69/2000 Sb. rozh. obč.), a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, s tím, že bylo-li o určité otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něj vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Výrok pravomocného rozsudku je přitom závazný pro účastníky řízení a podle § 159a o. s. ř. je v rozsahu, v jakém je závazný pro účastníky řízení, závazný též pro všechny orgány. Závazný je přitom výrok rozsudku, avšak v případě zamítavého výroku je třeba výrok posoudit v souvislosti s odůvodněním rozsudku, což odvolací soud v napadeném rozhodnutí pominul. Úvahy odvolacího soudu, že nárok uplatňovaný L. T. (coby správcem konkursní podstaty úpadce) proti M. S. bylo možné posoudit i jinak, jsou liché proto, že tento nárok již byl v pravomocném soudním rozhodnutí posouzen (tak, že neexistuje a že L. T. se nedomáhal žádného plnění z kupní smlouvy). Odvolací soud tak zcela popírá a obrací řešení otázek, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto.

9.         Dovolacím soudem neřešenou otázkou hmotného práva je (podle dovolatele) otázka odborného postupu správce konkursní podstaty, vymáhá-li do konkursní podstaty spornou a promlčenou pohledávku a nemá-li současně v konkursní podstatě prostředky ke krytí nákladů spojených s uplatněním pohledávky (zejména ke krytí nákladů hrazených protistraně při neúspěchu ve sporu).

10.       Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že skutečnost, že správce konkursní podstaty neměl v konkursní podstatě prostředky ke krytí nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neměl za významnou. K tomu míní, že po svém ustavení do funkce správce konkursní podstaty měl žalovaný náležitě zhodnotit, zda údajná pohledávka (vůči M. S.) vůbec existuje (k čemuž dovozuje, že to nebylo ničím reálně doloženo), zda není promlčena (a mělo mu být zřejmo, že reálně je promlčena) a zda jsou kryty náklady spojené s uplatněním takové pohledávky (zda se v konkursní podstatě nachází dostatek prostředků na úhradu pohledávek spojených s vymáháním pohledávky). V této souvislosti pak dovolatel poukazuje na ustanovení § 27 odst. 4 ZKV, s tím, že žalovaný podle tohoto ustanovení nepostupoval.

11.       Vymáhá-li správce konkursní podstaty spornou pohledávku s vědomím, že náhradu nákladů řízení v případě neúspěchu ve sporu nebude schopen uspokojit, pak takový postup nelze označit za postup s odbornou péčí, uzavírá dovolatel.

12.       Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, s tím, že jde o stále se opakující účelové tvrzení žalobce.

13.       Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14.       Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci.

15.       Dovolatel výslovně podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té části druhého výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i proti třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání ovšem nevymezuje (v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.), v čem spatřuje dovolatel ve vztahu k těmto výrokům splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

16.       Nejvyšší soud proto potud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť u označených výroků neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

17.       V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu a měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.).

18.       Ve smyslu kritérií obsažených v § 237 o. s. ř. nezakládá přípustnost dovolání v dané věci první z dovolatelem položených otázek (otázka procesního práva). Na řešení otázky nerespektování závaznosti soudního rozsudku totiž napadené rozhodnutí nespočívá [je z něj zjevné, že odvolací soud nesměřoval svými úvahami k popření závaznosti rozsudku konkursního soudu, nýbrž k posouzení toho, zda L. T. v průběhu sporu vedeného proti M. S. konal s odbornou péčí (včetně posouzení, jakých postupů a posouzení věci se v době, kdy zvažoval, zda podá odvolání, jež vyústilo ve vznik nákladů odvolacího řízení, k jejichž náhradě M. S. byl zavázán jako správce konkursní podstaty úpadce, mohl nadít od odvolacího soudu)]. To je ostatně též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která již při výkladu pojmu péče řádného hospodáře dovodila, že k tomu, aby dostál požadavku péče řádného hospodáře, je jednatel společnosti s ručením omezeným povinen jednat při výkonu své funkce (mimo jiné) s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí, že však je současně nezbytné posuzovat splnění této povinnosti z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které jednateli byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil (nikoli tedy podle výsledku, k němuž tato rozhodnutí vedla); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015.

19.       Jinak (pro poměry této věci) řečeno, to, zda správce konkursní podstaty úpadce postupoval při vedení sporu s M. S. s odbornou péčí, se neposuzuje až podle výsledku sporu, nýbrž podle toho, zda požadavek odborné péče se prosadil v rámci rozhodnutí, která v daném sporu činil a postupů, které volil (včetně podání opravného prostředku).   

20.       Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným pro posouzení dovoláním předestřené otázky hmotného práva, směřující k výkladu ustanovení § 27 odst. 4 ZKV ve spojení s požadavkem odborné péče kladeným na správce konkursní podstaty úpadce ustanovením § 8 odst. 2 ZKV. Potud jde o otázku dovolacím soudem nezodpovězenou.

21.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22.       Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007, pro věc rozhodném) správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.

23.       Dle ustanovení § 27 odst. 4 ZKV (v rozhodném znění) peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí.

24.       Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že jeho judikatura je ustálena v tom, že povinnost postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod č. 129, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).

25.       Již v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněném pod č. 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2012“), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že správce konkursní podstaty je zjednodušeně řečeno správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův.

26.       Tamtéž dodal, že povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod č. 160, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod č. 26).

27.       Výčet povinností (činností, k nimž je správce konkursní podstaty povinen ve smyslu § 8 odst. 3 poslední věty ZKV) obsažený ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 pak zahrnuje (obsahuje) i povinnost vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat (ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, § 16 odst. 1 ZKV, § a právě i 27 odst. 4 ZKV).

28.       V takto ustaveném rámci je zjevné, že povinnost (činnost) předjímaná ustanovením § 27 odst. 4 ZKV se váže k naplnění požadavku na řádnou správu konkursní podstaty (tak, aby se rozmnožila o vymožené pohledávky). V duchu této logiky není ustanovení § 27 odst. 4 poslední věty ZKV ustanovením, jež by správci dovolovalo žádat konkursní věřitele, aby mu pro účely soudního uplatnění pohledávek úpadce poskytli přiměřenou zálohu ke krytí možné náhrady nákladů řízení, k níž bude konkursní podstata zavázána, jestliže ve sporu neuspěje. Postup podle uvedeného ustanovení se naopak předpokládá tam, kde se v konkursní podstatě nenachází dostatek prostředků ke krytí nákladů, jež bude před skončením sporu o vymáhanou pohledávku platit správce konkursní podstaty úpadce jako žalobce (srov. § 140 odst. 1 větu první o. s. ř.). Jinak řečeno, ustanovení § 27 odst. 4 ZKV směřuje (včetně poslední věty) k naplnění požadavku na řádnou správu majetku, na který se pohlíží jako na úpadcův a nikoli k zajištění ochrany majetkových zájmů úpadcových „odpůrců“ (rozuměj ve smyslu osob, jež s ním vedou spor).

29.       Nejvyšší soud tedy uzavírá, že správce konkursní podstaty úpadce neporuší povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí, tím, že si před zahájením sporu s osobou, o níž má důvod se domnívat, že je úpadcovým dlužníkem, nevyžádá (vzhledem k majetkové nedostatečnosti konkursní podstaty) od konkursních věřitelů zálohu na krytí náhrady nákladů řízení, jež by mohly být přiznány na účet konkursní podstaty úpadcovu dlužníku, kdyby správce konkursní podstaty spor prohrál; ustanovení § 27 odst. 4 poslední věty ZKV k tomuto účelu neslouží.

30.       Dovolání tedy potud není důvodné.

31.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

 

Poř. č. 5

 

Pronajímatel může vypovědět nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby pro zvlášť závažné porušení povinností podle § 2291 o. z. jen tehdy, vyzval-li předtím nájemce k odstranění závadného chování (protiprávního stavu) a ten přes výzvu od svého jednání neupustil. Výzva je hmotněprávní podmínkou k podání výpovědi podle § 2291 o. z., nemusí být písemná, musí však obsahovat specifikaci (popis) závadného chování (protiprávního stavu), a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Napraví-li nájemce své chování (protiprávní stav) v poskytnuté (přiměřené) době, výpovědní důvod pomine. V řízení podle § 2290 o. z. soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména, zda uplatněný výpovědní důvod byl naplněn; neoprávněná je i výpověď, která je neplatná či zdánlivá.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016)

 

1.     Žalobou došlou soudu dne 30. 4. 2015 se žalobkyně domáhala „určení neplatnosti“ výpovědi z nájmu bytu č. 3 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, v prvním patře budovy na adrese P. (dále jen „Byt“), kterou jí dal žalovaný (pronajímatel) dopisem ze dne 29. 3. 2015 bez výpovědní doby a která jí byla doručena téhož dne. Výpověď odůvodnil tím, že dne 23. 3. 2015 byla přistižena při snižování stavu počítadla na vodoměru, a tímto jednáním zvlášť závažně poškodila jeho majetek. Žalobkyně jednak namítala, že žalovaný výpověď nedostatečně odůvodnil, zejména neurčil přesně, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemní smlouvy, a jednak popřela oprávněnost výpovědi. Tvrdila, že stav počitadla na vodoměru nesnižovala, a nebyla proto ani 23. 3. 2015 při takovém jednání přistižena.

2.         Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 11. 2015, č. j. 13 C 155/2015-55, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3.         Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli dne 1. 1. 2015 smlouvu o nájmu Bytu na dobu neurčitou s účinností od 1. 1. 2015 (nahrazující původní nájemní smlouvu z 1. 8. 2006). Dopisem ze dne 29. 3. 2015 (dále též jen „Výpověď“) žalovaný s odkazem na § 2291 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), vypověděl žalobkyni nájem Bytu bez výpovědní doby s odůvodněním, že ji dne 23. 3. 2015 přistihl při snižování stavu vodoměru, vodoměr byl navrtán a navrtaným otvorem bylo tenkým drátkem zastaveno počítadlo vodoměru, čímž snížila svou spotřebu vody a obohatila se na úkor ostatních nájemníků, přičemž takové jednání považuje za zvlášť závažné porušení nájemní smlouvy, dne 26. 3. 2015 ji předseda družstva písemně vyzval k úhradě částky ve výši 18 948 Kč, představující ztrátu na vodném a stočném, poučil ji o možnosti podat u soudu návrh na přezkoumání oprávněnosti výpovědi a vyzval ji k vyklizení bytu bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30. 4. 2015. Dále zjistil, že žalobkyně nebyla přistižena při snižování stavu počítadla vodoměru (jak je uvedeno ve Výpovědi), poškození vodoměru odhalil svědek P. P., vodoměr se nachází mimo byt žalobkyně na chodbě, kterou lze uzamknout, která se však zpravidla nezamykala, v letech 2012-2014, kdy byl evidován velký rozdíl mezi stavy na bytových vodoměrech a hlavním vodoměru, vykazoval vodoměr žalobkyně výrazně nižší spotřebu, než v roce 2011, v němž byly poměrové vodoměry v domě nainstalovány. Žalovaný dne 26. 3. 2016 vyměnil poškozený vodoměr a písemně vyzval žalobkyni k okamžité úhradě ztráty na vodném a stočném ve výši 18 948 Kč. Uzavřel, že Výpověď obsahovala zákonem požadované náležitosti, poškozením vodoměru porušila žalobkyně své povinnosti nájemce zvlášť závažným způsobem, a byl tak dán výpovědní důvod podle § 2291 o. z. Za nerozhodnou považoval skutečnost, že zásah do vodoměru nemusela provést sama žalobkyně, neboť nikdo jiný na snižování spotřeby vody neměl zájem, stejně jako nelze přičítat k tíži žalovaného skutečnost, že přístup k vodoměru nebyl uzamykán (ačkoliv uzamykatelný byl).

4.         Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 13 Co 33/2016-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že Výpověď z nájmu Bytu je neplatná.

5.         Měl za to, že soud prvního stupně z provedených důkazů učinil nesprávné právní závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že pro naplnění výpovědního důvodu podle § 2291 odst. 1 o. z. není rozhodné, kdo mohl mít ze závažného porušení povinnosti nájemce prospěch, ale kdo se takového porušení skutečně dopustil. Ustanovení § 2291 odst. 1 o. z. vyžaduje, aby své povinnosti porušil přímo nájemce, z provedených důkazů však takový závěr učinit nelze. Žalovaný navíc nepostupoval podle § 2291 odst. 3 o. z., které ukládá pronajímateli povinnost pokusit se vyřešit věc smírně, pronajímatel musí vyzvat nájemce před doručením výpovědi, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování (protiprávní stav). Sdělil-li žalovaný dopisem ze dne 26. 3. 2015 žalobkyni, že došlo k manipulaci s vodoměrem, vyzval ji k úhradě ztráty na vodném a stočném, aniž by určil lhůtu k plnění, a již 29. 3. 2015 jí dal výpověď z nájmu Bytu, nedostál své zákonné povinnosti stanovit přiměřenou lhůtu k odstranění závadného stavu. K Výpovědi se proto podle § 2291 odst. 3 o. z. nepřihlíží.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, vytýkal odvolacímu soudu, že ustanovení § 2291 odst. 1 o. z. aplikoval velmi formálně a restriktivně. Nájemce odpovídá za měřidla energií a vody a jakýkoliv zásah do těchto přístrojů jde k jeho tíži, i když tedy samotná žalobkyně nebyla přistižena, jak poškozuje vodoměr, za jeho poškození nese odpovědnost. Porušila tak své povinnosti zvlášť závažným způsobem, a mohl jí proto dát podle § 2291 odst. 1 o. z. výpověď bez výpovědní doby. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu o absenci poskytnutí přiměřené lhůty na odstranění závadného chování. Poškození vodoměru je specifickým porušením povinnosti nájemce, jeho výměnu musí provést pronajímatel, nájemce nemůže sám závadný stav odstranit, a pokud jde o úhradu odebrané vody, škodu bylo možné uhradit z kauce, nebylo proto nutné požadovat po žalobkyni další platby. Odvolací soud měl proto § 2291 o. z. vyložit tak, aby umožnil postihnout nájemce, který měřidlo vodoměru upravil a který má z této úpravy prospěch. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7.         Žalobkyně ve vyjádření k dovolání pouze odkázala na žalobu a svá další vyjádření ve věci, ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto či odmítnuto.

8.         Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka, za jakých podmínek a pro jaké porušení povinností může dát pronajímatel nájemci výpověď bez výpovědní doby podle § 2291 o. z., nebyla dosud dovolacím soudem řešena.

9.         Podle úpravy obsažené v o. z. (tedy s účinností od 1. 1. 2014) může pronajímatel nájemci vypovědět nájem bytu (domu), který mu byl přenechán k zajištění jeho bytových potřeb, výpovědí v tříměsíční době z důvodů uvedených v § 2288 odst. 1, 2 o. z., nebo výpovědí podle § 2291 o. z. bez výpovědní doby.

10.       Podle § 2288 odst. 1 o. z. pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době,

            a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu,

            b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází,

            c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat, nebo

            d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.

Podle § 2291 odst. 1 o. z. poruší-li nájemce svou povinnost zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel právo vypovědět nájem bez výpovědní doby a požadovat, aby mu nájemce bez zbytečného odkladu byt odevzdal, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu.

Podle § 2291 odst. 2 o. z. nájemce porušuje svou povinnost zvlášť závažným způsobem, zejména nezaplatil-li nájemné a náklady na služby za dobu alespoň tří měsíců, poškozuje-li byt nebo dům závažným nebo nenapravitelným způsobem, způsobuje-li jinak závažné škody nebo obtíže pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí nebo užívá-li neoprávněně byt jiným způsobem nebo k jinému účelu, než bylo ujednáno.

Podle § 2291 odst. 3 o. z. neuvede-li pronajímatel ve výpovědi, v čem spatřuje zvlášť závažné porušení nájemcovy povinnosti, nebo nevyzve-li před doručením výpovědi nájemce, aby v přiměřené době odstranil své závadné chování, popřípadě odstranil protiprávní stav, k výpovědi se nepřihlíží.

Z ustanovení § 2288 odst. 1 a § 2291 odst. 1 o. z. je zřejmé, že zákon rozlišuje různé stupně intenzity porušení povinností nájemce a s tím související podmínky, za nichž může pronajímatel nájem bytu vypovědět. Jen „běžné“ porušení povinností není spojeno s naplněním žádného výpovědního důvodu. Aby pronajímatel mohl nájem vypovědět, musí nájemce porušit své povinnosti alespoň hrubým způsobem. V takovém případě mu pronajímatel může dát výpověď s tříměsíční výpovědní dobou [§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z.] a výpovědi nemusí předcházet žádné upozornění pronajímatele ani žádná výzva ke zjednání nápravy (srovnej § 2288 o. z.).

11.       Má-li pronajímatel za to, že nájemce porušil své povinnosti zvlášť závažným způsobem, tedy naprosto zásadně, může mu dát výpověď bez výpovědní doby. Před tím než přistoupí k podání výpovědi však musí podle § 2291 odst. 3 o. z. vyzvat nájemce, aby své závadné chování odstranil (popř. odstranil protiprávní stav). Jde o hmotněprávní podmínku, která odráží závažnost důsledků spojených s výpovědí bez výpovědní doby („okamžité“ skončení nájmu, povinnost nájemce byt vyklidit bez zbytečného odkladu, nejpozději do jednoho měsíce od skončení nájmu), a jen při jejím splnění může být výpověď oprávněná a platná. Nájemce má tak možnost k nápravě svého závadného chování (protiprávního stavu) a odvrácení skončení nájmu výpovědí bez výpovědní doby; napraví-li své chování (protiprávní stav) v poskytnuté (přiměřené) době, výpovědní důvod pomine.  Výzva nemusí být písemná, ale aby tato hmotněprávní podmínka byla splněna, musí obsahovat specifikaci (popis) závadného chování (protiprávního stavu) a k nápravě musí pronajímatel nájemci stanovit přiměřenou dobu. Přiměřenost poskytnuté doby k nápravě závadného chování nájemce bude nutné posuzovat vždy individuálně s ohledem na závadné chování (protiprávní stav), které má být napraveno (odstraněno). Výpověď z nájmu bytu bez výpovědní doby může tedy dát pronajímatel nájemci teprve poté, co ho řádně vyzval k odstranění závadného chování (protiprávního stavu) a marně uplynula doba k nápravě tohoto závadného chování [srovnej obdobné závěry v odborné literatuře HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 473-474. ISBN 978-80-7400-287-8].

12.       Ustanovení § 2291 o. z. tak umožňuje pronajímateli vypovědět nájemci, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, nájem bytu výpovědí bez výpovědní doby, tedy tzv. okamžitě, zároveň však poskytuje nájemci možnost zabránit skončení nájmu tím, že své závadné chování (protiprávní stav) napraví (odstraní), tedy nejen že od něj okamžitě upustí, ale i nahradí škody (dluhy), které již vznikly. Účelem ustanovení § 2291 o. z. je tedy „okamžité“ skončení nájmu jen v případě, že nájemce, který porušuje své povinnosti zvlášť závažným způsobem, ani přes výzvu pronajímatele od svého jednání neupustí. Může-li se k výpovědi bez výpovědní doby přihlížet jen v případě, že byla splněna podmínka předchozí výzvy k „nápravě“ zakotvená v § 2291 odst. 3 o. z., je zřejmé, že výpověď bez výpovědní doby je vhodná v případech, kdy pronajímatel primárně nepreferuje skončení nájmu, ale upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) nájemce a tedy pokračování nájemního vztahu. V případě, že nájemce porušuje povinnosti zvlášť závažným způsobem, má pronajímatel samozřejmě vždy možnost dát mu výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. V případě výpovědi podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. zákon nestanoví pro platnost výpovědi podmínku předchozí výzvy k odstranění závadného chování (protiprávního stavu), k oprávněnosti výpovědi je jen třeba, aby porušení povinnosti trvalo ke dni doručení výpovědi. Nájem však skončí až uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 2286 odst. 1, § 1998 odst. 2 o. z.).

13.       V případě výpovědního důvodu podle § 2291 o. z. musí jít nejen o porušení povinnosti zvlášť závažným způsobem, ale také o jednání (protiprávní stav), které může nájemce napravit (odstranit). Je-li z povahy porušené povinnosti (protiprávního stavu) vyloučeno, aby nájemce své závadné jednání (protiprávní stav) napravil (odstranil), není ani důvod mu poskytnout přiměřenou dobu na „nápravu“. V takovém případě není na místě výpověď z nájmu podle § 2291 o. z. bez výpovědní doby, ale výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. s tříměsíční výpovědní dobou. Tomu také odpovídá demonstrativní výčet zvlášť závažného porušení povinností nájemce obsažený v § 2291 odst. 2 o. z., jenž obsahuje jen jednání či protiprávní stav, které lze napravit či odstranit (zaplacením dlužného nájemného, zanecháním poškozování bytu nebo domu či působení jiných obtíží a uhrazením vzniklé škody, upuštěním od užívání bytu jiným způsobem, popř. k jinému účelu než bylo dohodnuto). A odpovídá tomu i zařazení výpovědního důvodu pro odsouzení nájemce pro úmyslný trestný čin (spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v domě nachází) mezi výpovědní důvody s tříměsíční výpovědní dobou [§ 2288 odst. 1 písm. b) o. z.]. Byť by intenzitou mohlo jít o porušení povinností nájemce zvlášť závažným způsobem, výzva k nápravě podle § 2291 odst. 3 o. z. by neměla smysl (nájemce není schopen pravomocný rozsudek „sám odstranit“).

14.       Podle obsahu Výpovědi měl žalovaný zjevně za to, že protiprávní stav, který žalobkyni vytkl - poškození vodoměru, v jehož důsledku došlo ke snížení spotřeby vody v bytě - může žalobkyně odstranit tím, že zaplatí škodu, která mu vznikla nesprávným vyúčtováním vody v předcházejících letech. Po zjištění, že vodoměr patřící k bytu žalobkyně byl poškozen, však sice žalobkyni zaslal 26. 3. 2015 písemnou výzvu, aby uhradila škodu, kterou vyčíslil, žádnou lhůtu k zaplacení jí však nestanovil a v zásadě bezprostředně poté – již 29. 3. 2015 – jí dal Výpověď. I kdyby bylo možné přisvědčit žalovanému, že šlo o zvlášť závažné porušení povinností, které mohla žalobkyně v přiměřené lhůtě napravit, nestanovil-li žalobkyni žádnou (natož přiměřenou) dobu na jeho odstranění, nesplňovala výzva náležitosti stanovené v § 2291 odst. 3 o. z. Nebyla tak splněna hmotněprávní podmínka pro oprávněné podání výpovědi, Výpověď je neplatná, a již proto k ní nelze přihlížet (§ 2291 odst. 3 o. z.). Protože žalovaný dal žalobkyni výpověď bez výpovědní doby podle § 2291 o. z., a tato Výpověď byla předmětem řízení, nemohl se soud zabývat tím, zda by vytýkaným porušením povinností žalobkyní byl popřípadě naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z.

15.       Byť žalobkyně v petitu své žaloby navrhuje, aby soud rozhodl o neplatnosti Výpovědi, je z jejího obsahu zřejmé, že jde o žalobu podle § 2290 o. z., jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti Výpovědi. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, který byl dne 19. 10. 2016 přijat na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že ustanovení § 2290 o. z. upravující žalobu na neoprávněnost výpovědi se uplatní i v případě výpovědi z nájmu podle § 2291 o. z. Žaloba podle § 2290 o. z. se obsahově liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, kterou upravoval § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nejde o žalobu na určení, nájemce se v řízení podle § 2290 o. z. domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu, zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná výpověď proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, tedy v souladu se zákonem.

16.       Odvolací soud, ač nebyl petitem žaloby vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003), převzal jeho nesprávné znění do výroku svého rozsudku a rozhodl o neplatnosti Výpovědi. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl, že Výpověď je neoprávněná.

 

Poř. č. 6

 

Plnění na základě absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě (odbytné) je bezdůvodným obohacením.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2929/2016)

 

1.       Žalobce se žalobou podanou dne 21. 5. 2014 u Okresního soudu Praha-východ domáhal zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, když od něj na základě jejich dohody o jednorázovém vyplacení výživného pro nezletilé děti ze dne 24. 5. 2012 převzala částku 350 000 Kč. Žalobce namítal, že uvedená dohoda je absolutně neplatná, neboť dohoda o jednorázovém vyplacení výživného může být uzavřena jen se souhlasem opatrovnického soudu. Na neplatnost uvedené dohody byla žalovaná opatrovnickým soudem upozorněna v rámci řízení o svém návrhu na zvýšení výživného.

2.         Žalovaná nárok žalobce neuznala. Potvrdila, že dne 24. 5. 2012 uzavřela s žalobcem dohodu o jednorázovém vyplacení výživného pro nezletilé děti, avšak předmětem uvedené dohody bylo podle žalované vyplacení výživného na nezletilou K. a nezletilého J. ve výši 35 000 Kč, a proto žalovaná namítala, že dohoda, kterou předložil žalobce byla ,,účelově zfalšována a dodatečně pozměněna“.

3.         Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 6 C 244/2014-157 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 5. 7. 2014 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení z částky 350 000 Kč od 26. 5. 2012 do 4. 7. 2014 řízení zastavil a současně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Soud první stupně došel k závěru, že dohoda o jednorázovém výživném, kterou účastníci uzavřeli dne 24. 5. 2012, je absolutně neplatná, neboť takovou dohodu nelze uzavřít bez ingerence opatrovnického soudu, a že vztah z bezdůvodného obohacení z předmětné smlouvy vznikl pouze mezi rodiči jako účastníky smlouvy (žalovaná nemohla vystupovat při uzavírání smlouvy v pozici zákonného zástupce nezletilých), a proto byla v posuzované věci pasivně věcně legitimována pouze žalovaná, nikoliv nezletilé děti. Žalobce podle soudu prvního stupně prokázal, že částku 350 000 Kč předal žalované (soud prvního stupně z ,,procesní opatrnosti“ vedl žalobce k prokázání jeho tvrzení) a zároveň žalovaná neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že žalobce pozměnil text předmětné dohody. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalované o tom, že v posuzovaném případě nelze s ohledem na to, že předmětem řízení je výživné, aplikovat ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně nepřihlédl ke kompenzační námitce žalované (že pohledávka žalobce zanikla započtením vůči pohledávce nezletilých dětí na výživné), k námitce promlčení nároku žalobce, ani k námitce žalované o postupu žalobce v rozporu s dobrými mravy.

4.         K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 21 Co 425/2015-253 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 350 000 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 5. 7. 2014 do zaplacení a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 193 600 Kč k rukám její právní zástupkyně. Odvolací soud došel k závěru, že dohoda rodičů o jednorázovém vyplacení výživného na nezletilé děti vycházela z ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině a ve věci tak byly pasivně věcně legitimovány nezletilé děti, které získaly z plnění z neplatného právního úkonu prospěch. Byť ve vlastních zjištěních odvolacího soudu absentuje důvod neplatnosti předmětné dohody, lze se domnívat, že v souladu s právním názorem soudu prvního stupně, byl spatřován v nedostatku schválení dohody opatrovnickým soudem. Podle odvolacího soudu žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu v pozici zákonného zástupce svých nezletilých dětí, pro které byly určeny převzaté prostředky (žalovaná plnila funkci platebního místa), a proto je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzovaném případě vznikl závazkový vztah jen mezi žalobcem a žalovanou. Odvolací soud dále konstatoval, že žalobcem vyplacená částka by se řešila až v případném exekučním řízení stran dlužného výživného.

5.         Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítal, že věcná legitimace v případě bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění z neplatné smlouvy je vždy dána jen na straně účastníků této neplatné smlouvy, a proto se v posuzovaném případě bezdůvodně obohatila na úkor žalobce jen žalovaná. K tomu dovolatel poukázal na to, že žalovaná nebyla oprávněna činit bez souhlasu opatrovnického soudu jako zákonný zástupce za nezletilé děti právní úkony přesahující rámec běžných záležitostí, že dohoda o jednorázové úhradě výživného může být opatrovnickým soudem schválena jen tehdy, je-li zajištěno vyplacení výživného v opakujících se dávkách, a že žalovaná podala bez ohledu na předmětnou dohodu návrh na zvýšení výživného, kterému opatrovnický soud vyhověl. Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vedlo k ,,právnímu vakuu“ spočívajícímu v tom, že dovolatel nemůže částku 350 000 Kč uplatnit v opatrovnickém řízení jako uhrazené výživné, ale zároveň ani nemůže vrácení uvedené částky požadovat z titulu bezdůvodného obohacení na žalované. Dovolatel namítal, že odvolací soud se při posouzení otázky pasivní věcné legitimace odchýlil od právních závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněného pod č. 156 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2078/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1125/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 351/2004. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud buď změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, anebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6.         Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že dohoda o vyplacení výživného podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině se uzavírá vždy jen ve prospěch dítěte a oprávněnou osobou je jen dítě. Druhý rodič je pouze platebním místem, nemůže proto u něj dojít k bezdůvodnému obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle žalované v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2235/2012 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1556/13 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010, z nichž vyplývá, že výživné je určeno vždy pro nezletilé dítě, neboť má osobní charakter a není možné, aby se z něj obohatila třetí osoba.

7.         Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dnem 17. 10. 2014, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř.").

8.         Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9.         Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10.       Z hlediska skutkového bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že v listině označené „Dohoda rodičů o jednorázovém vyplacení výživného na nezletilé děti“ (dále jen „dohoda“) a podepsané žalobcem a žalovanou v M. dne 24. 5. 2012 si rodiče ujednali, že „otec poskytl částku 350 000 Kč při podpisu dohody matce na úhradu běžného výživného do následujícího data 24. 3. 2023“, že „otec se již nezavazuje přispívat na výživu dětí částkou 3500 Kč měsíčně“, že „matka se zavazuje nepodnikat žádné kroky proti otci ve smyslu napadnutí této dohody nebo navýšení požadovaných alimentů, nad požadovaných 3500 Kč na nezletilé a to po celou dobu trvání této smlouvy, tj. do 24. 3. 2023“ a že „matka prohlašuje, že otec ke dni podpisu této dohody nemá dluh nebo nezaplacené výživné k ní nebo k nezletilým dětem v její péči“. Žalobce k povaze poskytnutého plnění při jednání u soudu prvního stupně dne 8. 10. 2014 uvedl, „že o částku 350 000 Kč si řekla žalovaná, kdy výživné, které mělo nabíhat od dosažení zletilosti dětí, mělo být vypláceno pouze v příspěvkové formě“ a při jednání dne 7. 1. 2015 doplnil, že „datum 24. 3. 2023 bylo společně zvoleno velmi orientačně s úvahou, že děti budou mít v různých obdobích různé potřeby“. Žalovaná sporovala výši poskytnuté částky, nikoliv její důvod, když při jednání soudu prvního stupně dne 23. 1. 2015 uvedla „že částka 35 000 Kč představovala „jednorázovou úhradu výživného dopředu na 10 měsíců“.

 11.      Za tohoto stavu věcí bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, kdo je pasivně věcně legitimován v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné dohody rodičů o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (občanského soudního řádu), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014). Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12.       Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

13.       Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na základě plnění z absolutně neplatné dohody ze dne 24. 5. 2012 – s přihlédnutím k ustanovení § 3028 o. z.,  podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o rodině"), a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 13. 6. 2012 (dále jen "obč. zák.").

14.       Podle ustanovení § 97 odst. 1 zákona o rodině je výživné třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle § 94 odst. 2 a § 97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu.

Podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému.

Podle ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.    

Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

 

15.       Ve sporném civilním řízení je aktivně věcně legitimován ten účastník řízení, který je podle hmotného práva nositelem tvrzeného práva (aktivní věcná legitimace) nebo jemu odpovídající tvrzené povinnosti (pasivní věcná legitimace). Věcná legitimace není předpokladem účastenství (není ani podmínkou řízení), ale nachází svůj výraz v rozhodnutí soudu ve věci samé (je předmětem dokazování). Nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby. Určení věcné legitimace v dané věci tak nutně předcházel závěr o právní kvalifikaci uvedené dohody.

16.       Nehledě na spornost výše poskytnuté částky žalobcem, kterou soudy obou stupňů za použití přesvědčivých a přiléhavých argumentů vyřešily v prospěch žalobce, bylo mezi účastníky nesporné, že poskytnutá částka sloužila k úhradě běžného výživného na obě děti. Z obsahu dohody se podává, že takto měly být vypořádány veškeré nároky plynoucí z vyživovací povinnosti žalobce (rodiče, který o děti nepečoval a jemuž bylo soudním rozhodnutím uloženo platit výživné na děti v péči žalované), neboť podle dohody rodičů soudem stanovené výživné již otec do budoucna (resp. do 24. 3. 2023) platit neměl, nebyl tu dluh na výživném, k jehož uspokojení by sjednaná částka měla sloužit a žalovaná o zvýšení výživného po stejné období, převyšující dosažení zletilosti dětí, neměla žádat. Dohoda tak sledovala vyloučení možnosti žádat o zvýšení výživného v případě změny poměrů. Posoudil-li proto odvolací soud předmětnou dohodu jako smlouvu o jednorázovém vyplacení výživného na nezletilé děti „vycházející“ z ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině, tedy jako plnění, při němž nedochází k zániku vyživovací povinnosti, nemůže být jeho právní názor správný.

17.       Z hlediska následků, které měl dotčené předmětný právní úkon založit, je třeba rozlišovat, zda následek měl spočívat v zániku vyživovací povinnosti (tzv. odbytné), či plnit úhradu vyživovací povinnosti formou zálohy na výživné, při které vyživovací povinnost nezaniká. V posléze uvedeném případě není v okamžiku rozhodování soudu známo, jak dlouho bude trvat stav odkázanosti dítěte na povinnou osobu, a jaké budou jeho odůvodněné potřeby, a proto soud aplikací ustanovení § 97 odst. 2 zákona o rodině nezprošťuje povinnou osobu vyživovací povinnosti na určité období (jde o zálohu). Účelem této právní úpravy je předcházet situacím, kdy by povinný nebyl schopen plnit svou vyživovací povinnost v důsledku změny poměrů.

18.       Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (která se na danou věc užije) umožňovala jednorázové vyplacení výživného splatného v budoucnu ve formě tzv. odbytného pouze u výživného rozvedeného manžela (ustanovení § 94 odst. 2 zákona o rodině) a v případě náhrady nákladů neprovdané matky (ustanovení § 95 odst. 2 zákona o rodině). Ohledně vyživovací povinnosti k nezletilým dětem judikatura dospěla k závěru, že dohoda rodičů nezletilého dítěte, podle níž jeden z nich se zavazuje složit ve prospěch nezletilého jednorázově částku k plné úhradě výživného do zletilosti dítěte, neodpovídá ustanovením zákona o rodině týkajícím se výživného a nemůže proto být soudem schválena (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1976 sp. zn. 1 Cz 93/76, uveřejněné pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1982). Bylo tomu tak proto, že jednorázové složení částky výživného, jež by představovala výživné pro dítě až do dne jeho zletilosti beze změny, je v rozporu s ustanovením § 99 odst. 1 zák. o rod., neboť nelze vylučovat možnost budoucí úpravy výživného v souladu se změnou poměrů oprávněného i povinného z vyživovací povinnosti. K uvedenému závěru je třeba doplnit, že jednorázová úhrada výživného pro nezletilé děti by nejen vylučovala změnu rozhodnutí o výši výživného (zvýšení či snížení), které má povinný rodič platit, ale i změnu v osobě rodiče, který by byl ze soudního rozhodnutí zavázán výživné plnit, v důsledku změny výchovného prostředí.

19.       Od shora uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v přezkoumávané věci. Soud neschválí dohodu o jednorázové „plné“ úhradě výživného nejen do dosažení zletilosti dětí, ale i po dosažení zletilosti, neboť s dosažením zletilosti nebyl a nadále není spojován zánik vyživovací povinnosti. Zákon o rodině spojoval zánik vyživovací povinnosti k dětem výlučně s jejich možností samo se živit (ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině), proto jakékoliv ujednání nositelů vyživovací povinnosti, z něhož by se podával odlišný okamžik zániku vyživovací povinnosti, by byl v rozporu s kogentním ustanovením § 85 odst. 2 zákona o rodině a je proto nadbytečná úvaha soudu prvního stupně, že „dohoda je absolutně neplatná, neboť podle tehdy platného zákona o rodině nebylo v možnostech rodičů uzavřít mezi sebou dohodu o výživném bez ingerence opatrovnického soudu, který by obsah dohody poměřoval se zájmy nezletilých dětí“. Byl-li přesto u soudu podán návrh na schválení dohody rodičů, jejímž obsahem by bylo vypořádání vyživovací povinnosti k nezletilým dětem formou odbytného, musí být zamítnut (aniž by soud případně poměřoval dohodu se zájmy dítěte), protože soud neschválí dohodu rodičů, která je v rozporu se zákonem (srov. ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině a R 23/1982). Jak již bylo výše připomenuto, odlišná právní úprava umožňující zánik vyživovací povinnosti jednorázovým plněním se promítnutím zásady smluvní autonomie uplatnila toliko u rozvedených manželů a nákladů neprovdané matky.

20.       Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že plnění na základě absolutně neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě (odbytné) představuje vždy bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení vzniká na straně rodiče, který jako účastník neplatné dohody plnění přijal (k tomu srov. § 457 obč. zák.), a proto bude v soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé dítě tento rodič také pasivně věcně legitimován. Uplatní se tak závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného.

21.       V posuzovaném případě došlo mezi žalobcem a žalovanou (jako rodiči nezletilých dětí) dne 24. 5. 2012 k uzavření dohody, v níž se žalobce zavázal, že poskytne žalované jednorázovou částku na výživné splatné v budoucnu pro jejich nezletilé děti (odbytné). Jak správně uzavřel soud prvního stupně i odvolací soud, taková dohoda je absolutně neplatná. Odvolací soud však pochybil, když za pasivně věcně legitimované označil nezletilé děti, neboť – jak je výše uvedeno – z neplatné dohody o jednorázovém vyplacení výživného splatného v budoucnu pro nezletilé děti (odbytné) se mohla bezdůvodně obohatit jen žalovaná, a proto byla v řízení také pasivně věcně legitimována.

22.       Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

           

Poř. č. 7

 

Žalobě o povolení nezbytné cesty nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pouze pro účely zhotovení stavby (§ 1022 o. z.) nebo pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 o. z.

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016)

 

 

1.       Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 28 C 8/2015-132, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení služebnosti nezbytné cesty k části služebného pozemku parc. č. 207 – zahrada v katastrálním území M. u Z. ve vlastnictví žalovaných ve prospěch panujícího pozemku parc. č. 205 – orná půda v katastrálním území M. u Z. ve vlastnictví žalobkyně podle geometrického plánu pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku číslo plánu 2746-20141/2014, okres Z., obec Z., katastrální území M. u Z., mapová část N. 0-3/12 (výrok I.). Žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 17 200 Kč (výrok II.).

2.         Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 205, nacházejícím se v katastrálním území M. u Z. Na tomto pozemku hodlá postavit dům typu „bungalov 13“. Stavební úřad ji v souvislosti s podanou žádostí o umístění stavby vyzval k doložení právního vztahu umožňujícího příjezd a přístup k pozemku. Žalobkyně dne 2. 10. 2015 uzavřela s původně žalovanou 3), T. V., smlouvu o koupi části pozemku parc. č. 2190. Nyní má přístup k pozemku parc. č. 205 přes pozemky parc. č. 2190/1 a 2190/2, na nichž je umístěna kůlna, postavená částečně ze dřeva a částečně z cihel. Po jejím odstranění bude mít přístup na pozemek parc. č. 205 po cestě v šíři cca 1 m, která představuje i spojení s veřejnou cestou ve vlastnictví obce. Nově zřízeným přístupem bude možné vést k zamýšlené stavbě domu i inženýrské sítě. Žalovaní jsou vlastníky pozemku parc. č. 207, jenž sousedí s pozemkem parc. č. 205 ve vlastnictví žalobkyně. Ta navrhla žalovaným odkoupení části jejich pozemku, a protože se svým návrhem neuspěla, dále navrhla uzavření nájemní smlouvy pro část pozemku ve tvaru trojúhelníku o rozměrech 2,28 m x 14,64 m x 14,5 m za roční nájemné ve výši 5 000 Kč. Žalovaní byli ovšem ochotni jednat pouze o pěším přístupu a ten také umožnit branou, kterou také používali právní předchůdci žalobkyně.

3.         Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 1029 odst. 1 a 2, § 1030 odst. 1, § 1302 odst. 1, § 1033 odst. 1 a § 1260 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S odkazem na závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, dovodil, že žalobkyně věděla, že kupuje pozemek bez spojení s veřejnou komunikací, že pozemek je ornou půdou, a že jí přístup nemůže být umožněn jinak než obligačně. Pokud se následně rozhodla na pozemku postavit rodinný dům a za tím účelem žádat o zřízení služebnosti nezbytné cesty, lze takové jednání, hodnotit jako hrubou nedbalost či úmysl. Současně měl soud prvního stupně za to, že po odkoupení části pozemku původně žalované 3) v šíři jednoho metru má navrhované zřízení nezbytné cesty sloužit toliko k pohodlnějšímu spojení pozemku žalobkyně s veřejnou cestou. Důvod pro zamítnutí žaloby shledal soud prvního stupně i v tom, že zřízení nezbytné cesty by mohlo žalovaným způsobit škody na jejich domě při průjezdu těžké stavební techniky na pozemek žalobkyně a rovněž by jim bylo znemožněno posunout vstupní bránu na geometrickou hranici pozemku parc. č. 207, čímž má být zabráněno vstupu třetích osob na tento pozemek.

4.         Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

5.         Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a na skutkový stav aplikoval § 1029 odst. 1 a 2 o. z. V obecné rovině vysvětlil, že institut nezbytné cesty představuje zásah do vlastnického práva jednoho vlastníka věci ve prospěch vlastníka jiného. Mezi zájmy obou vlastníků je tak třeba najít rovnováhu, která při absenci dostatečného spojení s veřejnou cestou umožní vlastníku nemovité věci přístup k ní za současného co možná nejmenšího zásahu do výkonu vlastnického práva vlastníka sousedního pozemku. Nebude tak možné zřídit nezbytnou cestu tehdy, pokud je žádána pouze k pohodlnějšímu spojení s veřejnou cestou. V poměrech projednávané věci odvolací soud dovodil, že není splněn předpoklad pro zřízení nezbytné cesty, spočívající v absenci dostatečného přístupu. Odkázal na skutkové zjištění soudu prvního stupně, kdy žalobkyně odkoupila od původně žalované T. V. část jejího pozemku, který jí nyní slouží jako přístupová cesta k pozemku parc. č. 205. Má tak možnost nyní, byť s většími náklady a většími technickými nároky, pozemek užívat a obhospodařovat. Situace na místě jí rovněž umožňuje provést výstavbu rodinného domu i bez přístupu těžké stavební techniky na její pozemek, když přemístění stavebního materiálu z hranice jejího pozemku odkoupeného od T. V. je technicky řešitelné ručním, popřípadě pásovým způsobem a přeložením na mechanické prostředky. Ručně, popřípadě jinou vhodnou technikou, lze provést terénní práce. Odvolací soud současně uzavřel, že navrhované zřízení nezbytné cesty by žalobkyni umožnilo pouze pohodlnější obhospodařování jejího pozemku.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání vymezila s odkazem na § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále má za to, že otázka hmotného práva dopadající na daný skutkový stav nebyla dovolacím soudem jednoznačně vyřešena a v posuzovaném případě má být posouzena jinak. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci založila na argumentaci nesprávné aplikaci podmínky dostatečného spojení s veřejnou cestou (§ 1029 odst. 1 o. z.) a negativní podmínky pro zřízení nezbytné cesty, spočívající v pohodlnějším obhospodařování jejího pozemku [§ 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

7.         Rozpor s judikaturou dovolacího soudu žalobkyně shledala při řešení otázky pohodlnějšího spojení s veřejnou cestou, přičemž namítala, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1432/2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013. Současně připomněla kritéria obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, k nimž by měl soud při zřízení nezbytné cesty přihlédnout, aby byl naplněn požadavek minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, rovněž uvedla, že je na nalézacím soudu, aby po zvážení všech okolností konkrétního případu určil nejpřiměřenější variantu vedení nezbytné cesty a dovolací soud by jeho úvahu mohl přezkoumat pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená.

8.         Žalobkyně namítala, že na pozemek parc. č. 205 nemá fakticky žádný přístup. Připomněla, že sice od T. V. získala koupí část pozemku parc. č. 2190, po němž by měla ke svému pozemku přístup v šíři 1 m, nicméně ve zřízení přístupu jí prozatím brání stavba části bývalého výměnku, který přiléhá ke štítové zdi domu T. V. Odstranění stavby by přitom bylo spojeno s neúměrnými náklady. Zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných v navrhovaném rozsahu a tvaru by si přitom žádné náklady nevyžádalo, pozemek parc. č. 207 by žalovaní mohli i nadále užívat bez omezení a ke stejnému účelu jako v současné době.

9.         Dále uvedla, že odvolací soud při posuzování podmínek dostatečného spojení s veřejnou cestou a pohodlnějšího přístupu k pozemku nevzal v úvahu, že pozemek parc. č. 205 je v katastru nemovitostí veden jako orná půda a ani ve skutečnosti se nejedná o běžnou zahradu, ale o pole. Pro jeho obhospodařování (zorání) je nezbytné při výměře 2 050 m2 použít mechanizace (malého zahradního traktoru), přičemž ruční zrytí nepřichází v úvahu. Zamýšlená výstavba rodinného domu předpokládá, že žalobkyně stavebnímu úřadu doloží dostatečné spojení s veřejnou cestou, neboť pro provádění stavebních prací přístup na pozemek v šíři 1 m postačovat nemůže. Řešení zmiňované odvolacím soudem, tj. přesun stavebních hmot ručně či za pomoci pásových či jiných technických prostředků, podrobila kritice s tím, že nejenže není technicky proveditelné, ale současně je i v rozporu se stavebními předpisy a bylo by i finančně nákladné.

10.       S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, žalobkyně dále uvedla, že nemá možnost dostat se na hranici vlastního pozemku, zanechat tam nebo popřípadě na sousedícím pozemku, který by mohl sloužit k parkování, osobní automobil, a i z tohoto pohledu není splněna podmínka dostatečného spojení s veřejnou cestou. Dále připomněla, že na jejím pozemku se nenachází žádná jiná stavba, aby mohl pozemek sloužit pouze jako zahrada kolem domu, pro jejíž údržbu by byl průchod o výměře 1 m dostačující. Argumentaci o tom, že v jejím případě jsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4985/2015, který vymezil tři podmínky, při jejichž existenci lze nezbytnou cestu zřídit (nemožnost řádného užívání nemovitosti, absence jiného napojení na veřejnou komunikaci a využití stávající cesty bez potřeby stavebních úprav). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby jej změnil a služebnost nezbytné cesty v souladu s žalobním návrhem sám zřídil.

11.       Žalovaní se k odvolání nevyjádřili.

12.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.) a pro případ přípustnosti i důvodné.

13.       Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14.       Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

15.       Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

16.       Žalobkyně vymezila shora popsané důvody přípustnosti dovolání odkazem na jejich zákonné znění obsažené v § 237 o. s. ř. Zřejmě si však neuvědomila, že ohledně téže právní otázky, která je předkládána k řešení, nemůže být současně naplněn důvod přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a důvod přípustnosti založený na argumentu o právní otázce v praxi dovolacího dosud neřešené. Nebyla-li právní otázka hmotného či procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud řešena, pak zde není žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl odvolací soud odchýlit. Z logiky věci dále vyplývá, že ohledně stejné právní otázky, nemůže být současně naplněn ani důvod přípustnosti dovolání, spočívající v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.). Důvod přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a požadavek, aby právní otázka již dříve dovolacím soudem řešená byla posouzena jinak, sice vedle sebe při řešení stejné právní otázky obstát mohou, nicméně v uvedeném směru žalobkyně v dovolání ničeho neuvedla.

17.       Dovolání žalobkyně, pokud bylo založeno na námitce rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, jakož i na požadavku, aby dovolací soud již jím dříve vyřešenou právní otázku posoudil jinak, není přípustné. Přípustnost dovolání ovšem zakládá obsahově vymezená námitka žádající posouzení podmínky dostatečného spojení s veřejnou cestou (§ 1029 odst. 1 o. z.) a negativní podmínky pro zřízení nezbytné cesty, je-li cesta žádána jen za účelem pohodlnějšího spojení [§ 1032 odst. 1 písm. c) o. z.], v situaci, kdy žadatelka o nezbytnou cestu zamýšlí na pozemku postavit rodinný dům a pozemek i jinak obhospodařovat a užívat, přičemž dosavadní přístup na veřejnou cestu svými parametry takovému účelu údajně nevyhovuje. Protože za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. tato právní otázka nebyla v praxi dovolacího soudu dosud řešena, je dovolacímu přezkumu otevřeno posouzení, zda po 1. 1. 2014 nemůže být nedostatečný přístup k nemovité věci žadatele o nezbytnou cestu řešen pro účely zhotovení stavby či obhospodařování pozemku jinými právními prostředky než v režimu § 1029 a následujících o. z.

18.       Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou (vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platil nejen v řízeních zahájených a skončených před 1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), ale plně se prosadí i za účinnosti úpravy obsažené v § 1029 a následujících o. z. Protože pozitivní zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti – vymezeny zásadně totožně, lze přiměřeně použít i judikaturu, jež se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015). Přestože negativně vymezené zákonné podmínky vtělené do § 1032 odst. 1 o. z. předchozí právní úprava neobsahovala, judikatura dovolacího soudu po vzoru úpravy obsažené v § 2 zákona č. 140/1896 ř. z., tyto podmínky rovněž reflektovala. Proto lze judikaturu dovolacího soudu, pokud se před 1. 1. 2014 zabývala otázkou pohodlnějšího spojení nemovité věci s veřejnou cestou zásadně i nyní využít.

19.       Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Úvaha soudu, jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení podmínky dostatečného spojení nemovité věci žadatele s veřejnou cestou či toho, zda se nežádá o nezbytnou cestu toliko za účelem pohodlnějšího spojení, vždy vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat. 

20.       Dovolatelka rozpor rozhodnutí odvolacího soudu shledává při posouzení podmínky dostatečného spojení nemovité věci žadatelky s veřejnou cestou a toho, zda se nežádá o nezbytnou cestu toliko za účelem pohodlnějšího spojení, s konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu. Tato rozhodnutí formulovala závěry v právních otázkách, které žalobkyně předkládá dovolacímu přezkumu, na podkladě zcela jiných skutkových okolností. V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, se dovolací soud vyjádřil k podmínce pohodlnějšího spojení, pro něž nelze nezbytnou cestu zásadně zřídit v závislosti na skutkovém stavu, kdy žadatel o nezbytnou cestu měl přístup ke stavbě, k níž měla být zřízena, z jiného svého pozemku a nezbytná cesta měla pro něj představovat s ohledem na umístění stavby pohodlnější spojení. V usnesení ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1432/2007, posoudil dovolací soud otázku pohodlnějšího spojení s pozemkem žadatele o nezbytnou cestu na podkladě skutkových zjištění o tom, že o nezbytnou cestu je žádáno v souvislosti s dodávkou a uskladněním tuhých paliv do kolny, včetně jejich transportu na pozemek žadatele. V rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1995/2013, Nejvyšší soud řešil otázku zřízení nezbytné cesty umožňující příjezd žadatele o nezbytnou cestu k rodinnému domu osobním automobilem v situaci, kdy dům byl užíván výhradně k bydlení a dovolací soud vyjádřil názor, že k parkování vozidla na pozemku nezbytnou cestu zřídit nelze. Důvodem pro nevyhovění žadateli byla navíc i skutečnosti, že vlastníci pozemku, který měl být zatížen, předložili žadateli dohodu o nájmu, který by příjezd na jeho pozemek řešil obligačně, což ovšem žadatel odmítl. V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, se dovolací soud vyjádřil k otázce přístupu ke garáži přes sousední pozemek na podkladě skutkového zjištění vyplývajícího ze znaleckého posudku, podle něhož přístup přes pozemek žadatele by si vyžádal neúměrné náklady, čímž došlo k naplnění podmínky obsažené v § 151o odst. 3 obč. zák., tj. že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. V rozsudku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4985/2015, byla řešena otázka přístupu (příjezdu) žalující právnické osoby k provoznímu objektu určenému k jejímu podnikání přes pozemek jiného vlastníka v situaci, kdy způsob užívání objektu (zpracovna masa), frekvence příjezdu a ohled na bezpečnost silničního provozu neumožňovaly jiné řešení než zatížení sousedních pozemků žalovaného.

21.       Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

22.       Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

23.       Dovolací soud již výše uvedl, že od 1. 1. 2014 lze při rozhodování o povolení nezbytné cesty zásadně využít judikaturu k § 151o odst. 3 obč. zák., která byla vytvořena za účinnosti předchozí právní úpravy. Ta sice explicitně – na rozdíl od § 1029 odst. 2 o. z. - nestanovila, v jakém rozsahu může být věcné břemeno cesty zatěžující pozemek jiného vlastníka zřízeno, nicméně nezbytný korektiv vyplýval z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“

24.       Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit“. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.“ Při úvaze o tom, zda a v jakém rozsahu by měl být vlastník sousedního pozemku zatížen, se v rozhodovací praxi uplatnil i závěr formulovaný v tom smyslu, že „pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009).

25.       V projednávané věci žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty formou služebnosti pro účely stavby domu a obhospodařování pozemku parc. č. 205 v katastrální území M. u Z. K doložení dokladů o tom, že má k pozemku, na němž má být dům postaven, přístup, byla vyzvána příslušným stavebním úřadem, jenž má vydat rozhodnutí o umístění stavby.

26.       Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka pozemku, k němuž by měla být nezbytá cesta zřízena, musí být poměřován nejen s výhodou, které může žadatel o nezbytnou cestu dosáhnout, ale i s účelem, k němuž má nezbytná cesta sloužit. Soud by měl proto v každém jednotlivém případě zvažovat, zda ke splnění účelu, pro nějž je zřízení nezbytné cesty žádáno, nebude postačovat jiné opatření, které svým rozsahem, popřípadě intenzitou nebo časovým působením, vyhoví požadavku co možná nejmenšího obtěžování či zasahování do práv vlastníka zatěžovaného pozemku při respektu k právu vlastníka nemovité věci řádně ji užívat nebo obhospodařovat.

27.       Zásah do práva vlastníka pozemku zřízením služebnosti nezbytné cesty (§ 1029 a následující o. z.) nebo nezbytné cesty formou obligace přichází v úvahu pouze tehdy, má-li sloužit dlouhodobému účelu, přičemž pravidlem bude zřízení ve formě služebnosti; jinak by totiž hrozilo, že při každé změně vlastníka panující či služebné nemovitosti bude třeba zřizovat cestu znovu. Takový účel je naplněn zejména tehdy, má-li být přístup zřízen k již existující stavbě. K pouhému vybudování nové (zamýšlené) stavby však v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 zřízení nezbytné cesty zpravidla nesloužit nemůže.

28.       Již občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 v ustanovení § 127 odst. 3 obč. zák. ukládal vlastníku sousedního pozemku povinnost umožnit na nezbytně nutnou dobu a v nezbytném rozsahu přístup na jeho pozemek, popřípadě na stavbu na něm stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků nebo staveb. Judikatura podmínky, za nichž uvedené ustanovení bude naplněno, konkretizovala již ve Zprávě o rozhodování soudů ve věcech sousedských vztahů, projednané občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu SSR, Cpj 67/84, a schválené plénem Nejvyššího soudu SSR dne 23. 5. 1985, Pls 1/85. Zdůraznila, že účelem umožnění přístupu je provedení nezbytné údržby stavby či pozemku, popřípadě obhospodařování pozemku tak, aby nemovitosti byly v dobrém stavu. Znak nezbytnosti bylo přitom třeba posuzovat z objektivních hledisek (k tomu srovnej rovněž Zprávu o rozhodování soudů ve věcech sousedských vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 203/86, jež byla publikována pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aplikace § 127 odst. 3 obč. zák. ovšem nemohla sloužit ke zřízení trvalého průchodu či průjezdu po sousedním pozemku a ani navodit stav blížící se nebo se rovnající povinnostem plynoucím z věcného břemene (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2019/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015).

29.       Z § 127 odst. 3 obč. zák. vychází v novém občanském zákoníku § 1021 o. z., který ve shodě s dosavadní úpravou akcentuje vázanost přístupu na pozemek jiného vlastníka na nezbytnou údržbu či obhospodařování pozemku. Ustanovení tak míří na případy běžné údržby a běžného hospodaření (srovnej Eliáš, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, s. 448). Povolení nezbytné cesty proto nebude přicházet v úvahu například tam, kde vlastník nemovité věci žádá, aby mu vlastník sousedního pozemku umožnil přístup za účelem posečení nebo rekultivace pozemku, popřípadě odstranění dřevin na pozemku se nacházejících. Umožnění přístupu podle § 1021 o. z. pak bude na místě nejen tehdy, půjde-li o údržbu či hospodaření jednorázové, ale i periodicky se opakující. Pokud žalobkyně namítala, že zřízení nezbytné cesty je potřebné k obhospodařování pozemku o výměře 2 050 m2 malou zahradní mechanizací například při kosení trávy, pak právě oprávnění žádat po žalovaných 1) a 2) vstup na jejich pozemek ve smyslu § 1021 o. z. je opatřením přiměřeným účelu, který sleduje.

30.       Podle § 1022 o. z. nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné.

31.       Citované ustanovení pamatuje, na rozdíl od případů podřaditelných pod skutkovou podstatu § 1021 o. z., na mimořádné situace, kdy užití sousedního pozemku je nezbytné pro provedení rozsáhlejších či závažnějších stavebních prací. Ty mohou spočívat nejen v dílčích stavebních zásazích představujících opravu či obnovu stavby, ale i její vybudování či naopak demolici. Protože rozsah a intenzita využití sousedního pozemku mohou být poměrně značné, má vlastník i právo na přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva, které může být i trvalejšího charakteru (rozdíl mezi ustanoveními § 1021 a § 1022 o. z. je podán v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015, jež bylo publikováno v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 2016, s. 194). I přes relativně citelný zásah do práv vlastníka sousedního pozemku, představuje § 1022 o. z. mírnější prostředek, jenž může sloužit k uspokojení žadatele o nezbytnou cestu, který na svém pozemku, k němuž nemá dostatečný přístup, hodlá zřídit stavbu. Právě v takové situaci se nachází žalobkyně, která jako druhý důvod po zřízení nezbytné cesty uvedla výstavbu domu typu „bungalov 13“ na pozemku parc. č. 205. Nezbytnou cestu (ani jako obligační právo) však žalobkyni nelze zřídit, neboť k zajištění řádného užívání jejího pozemku může sloužit jiný právní prostředek, jehož prostřednictvím bude naplněn stejný účel, tj. výstavba domu.

32.       Vedle soukromoprávního institutu, jenž s účinností od 1. 1. 2014 vlastníka zamýšlené stavby opravňuje žádat vlastníka sousedního pozemku o umožnění přístupu přes jeho pozemek na pozemek bez dostatečného přístupu, lze splnění obdobného účelu dosáhnout ve sféře veřejného práva postupem podle § 141 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle tohoto ustanovení „pro vytvoření podmínek k provedení stavby nebo její změny, nutných zabezpečovacích prací, nezbytných úprav, udržovacích prací a k odstranění stavby nebo zařízení může stavební úřad uložit těm, kteří mají vlastnická nebo jiná věcná práva k sousedním pozemkům či stavbám na nich, aby umožnili provedení prací ze svých pozemků nebo staveb, pokud mezi zúčastněnými osobami nedošlo k dohodě. Účastníkem řízení je ten, v jehož prospěch má být povinnost uložena, a ten, z jehož pozemku nebo stavby mají být práce prováděny.“ Jeho použitelnost v případech, kdy užití sousedního pozemku je nezbytné pro účely údržby či oprav stavby dovodila judikatura dovolacího soudu již za účinnosti předchozí právní úpravy (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008). Za současného právního stavu však zásah správního orgánu do soukromoprávních poměrů bude mít spíše subsidiární význam, neboť občanský zákoník nabízí v § 1022 o. z. řešení, které prostředky soukromého práva zajišťuje potřebnou rovnováhu ve vztahu osoby, jež má být ve výkonu vlastnického práva za přiměřenou náhradu omezena, a osoby, jež je oprávněna za účelem výstavby užít sousední pozemek.

33.       Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

 

 

Poř. č. 8

 

Vstupuje-li soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu vlastníka, aniž by ho k tomu opravňovalo  rozhodnutí orgánu veřejné moci   a aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z. ), zasahuje neoprávněně do držby i do vlastnického práva vlastníka pozemku. 

           

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016)

 

 

1.      Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 11 C 129/2012-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 729 – zastavěná plocha a nádvoří a na pozemek parc. č. 730/1 – orná půda, vše v katastrálním území P. (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 3 000 Kč.

2.         Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 727/2, 729, 730/1 a 730/2 v k. ú. P. a staveb, jež jsou součástí pozemků parc. č. 730/1 a 729. Žalovaný s manželkou mají ve společném jmění manželů mimo jiné pozemek parc. č. 731 v k. ú. P., jehož součástí je dům, který stojí přímo u hranice se sousedními pozemky žalobce parc. č. 729 a 730/1. Z rozhodnutí Městského úřadu M., stavebního úřadu z 21. 6. 2001, ve kterém bylo rozhodováno o změně umístění stavby rodinného domu žalobce, soud zjistil, že kromě jiného bylo stavebníkovi uloženo, aby stavba opěrné zídky na pozemku parc. č. 729 byla provedena minimálně v odstupu 90 cm od zdiva rodinného domu žalovaného na pozemku parc. č. 731. Dále bylo zjištěno, že žalobce do prostoru mezi domem žalovaného a zídkou navezl zeminu. Z podnětu žalobce vedla přestupková komise města M. řadu řízení proti žalovanému ohledně tvrzeného neoprávněného vstupování žalovaného na pozemek žalobce za účelem odstraňování zeminy z prostoru mezi opěrnou zídkou a domem žalovaného, odřezávání oplocení, odstraňování dřeva z uvedeného prostoru a dalších, ve kterých žalovaný nebyl shledán vinným. Rovněž Policie České republiky věc odložila (čl. 126). Ze znaleckého posudku (čl. 83) vypracovaného z podnětu Policie České republiky soud zjistil, že obvodová zeď domu žalovaného je nadměrně zatížená zemním tlakem od navršené zeminy v prostoru mezi opěrnou zdí a obvodovou stěnou uvedeného domu, což vede k nepříznivému stavu domu, který může být příčinou porušení ohrožujícího život a zdraví osob. Na základě těchto zjištění soud dospěl k závěru, že žalovaný vstupuje na pozemek žalobce z důvodu údržby své nemovitosti a že tak činí bez souhlasu žalobce, ten se však dopouští jednání, byť na svém pozemku, kterým způsobuje nepříznivý stav domu žalovaného. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1021 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., („o. z.“), podle kterého jsou sousedé v obecné rovině povinni neporušovat vlastnická práva vlastníka sousedního pozemku tím, že by svévolně a libovolně vstupovali na jeho pozemek. Mají však právo na sousedův pozemek vstoupit v zákonem předvídaných případech, za účelem údržby své nemovitosti nebo hospodaření na ní, pokud tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť bez dalšího nelze žalovanému uložit povinnost, aby se zdržel vstupu na sousední pozemek žalobce, tedy zakázat mu vstup bez výjimky, protože by mu bylo odňato právo upravené v § 1021 o. z.

3.         Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 14 Co 296/2015-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 630 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

 

4.         Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Dovodil, že vlastník má právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva u soudu (§ 1042 o. z.), ale je mu zakázána činnost, jíž by nad míru přiměřenou poměrům závažně rušil práva jiných osob, stejně tak konání takových činů, jejichž hlavním účelem by bylo jiné osoby obtěžovat či poškodit (§ 1012 o. z.). Žalobce v žalobě tak, jak ji formuloval, požadoval vyslovení zákazu jakéhokoliv vstupu žalovaného na své pozemky. Takovému požadavku brání zákonná úprava v § 1021 a § 1022 o. z. zajišťující právo vstupu souseda na sousední pozemky nejméně za účelem údržby své nemovitosti, ale i úprava v § 2900 a násl. o. z., umožňující odvrácení hrozící škody. Obdobná úprava existovala i v době podání žaloby. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce a žalovaný jsou vlastníky sousedních pozemků, přičemž na pozemku žalovaného parc. č. 731, na samé hranici s pozemkem žalobce parc. č. 729, je postaven dům žalovaného. Mezi pozemkem žalobce a pozemkem žalovaného existuje značný výškový rozdíl, jenž již v minulosti působil problémy při údržbě domu žalovaného, který v souladu s kolaudačním rozhodnutím střechou přesahuje nad pozemek žalobce. Předchozímu vlastníku nemovitostí žalobce bylo při povolování stavby na jeho pozemcích uloženo zbudovat na pozemku parc. č. 729 ochrannou zídku, což také učinil. Poté, co vlastnické právo k nemovitostem nabyl žalobce, začalo mezi účastníky docházet ke sporům. Odvolací soud vzal za prokázané, že vstupy žalovaného na pozemek žalobce z důvodu odstranění zeminy přiléhající ke stěně domu žalovaného, které žalovaný činil za účelem údržby svého domu, byly zcela důvodné, neboť znaleckým posudkem bylo prokázáno, že stěna jeho domu je nadměrně zatížená tlakem od navršené zeminy mezi obvodovou zdí domu a opěrnou zídkou a že již došlo k poškození zdi projevujícího se vodorovnou trhlinou. Odstraněním oplocení, které žalobce umístil nad střechu domu žalovaného, a branky zabraňující žalovanému v přístupu ke zdi jeho domu, se žalovaný snažil předejít vzniku škody na svém majetku, přitom se předtím pokoušel domoci nápravy u stavebního úřadu a o umožnění vstupu žádal i žalobce.

5.         Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastníku sousední stavby nelze zakázat vstup na bezprostředně sousedící pozemek souseda, neboť právo vstupovat na něj za účelem údržby stavby či k odvrácení hrozící škody zakládají příslušná ustanovení občanského zákoníku, a proto rozhodnutí soud prvního stupně jako správné potvrdil.

6.         Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

7.         Žalobce předkládá k řešení právní otázku, zda právo vstupovat na cizí pozemek za účelem údržby a úprav sousední nemovitosti může dosáhnout stejné „intenzity“ (obsahu) jako práva z věcného břemene. Přípustnost dovolání podle něj zakládá i  procesní pochybení soudů obou stupňů, které odepřely provést jím navržený důkaz výslechem stran sporu jako účastníků řízení, zejména výslechem žalobce. Závěr odvolacího soudu, že důkaz výslechem účastníka je přípustný pouze tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, což podle odvolacího soudu v dané věci nebylo splněno, považuje za chybný. Žalobce je přesvědčen, že pokud dal ke svému výslechu souhlas, měl jej soud vyslechnout. Při výpovědi hodlal upřesnit žalobu a konkrétně specifikovat a časově upřesnit zásahy žalovaného do vlastnického práva, což nebylo možné pro složitou problematiku právní úpravy učinit již v žalobě. Chtěl pod dohledem soudu dosáhnout dohody se žalovaným. Žalobce dovozuje, že podmínky ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. k provedení důkazu výslechem účastníka byly splněny a odmítnutím tohoto důkazu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu a na spravedlivé rozhodnutí. Žalobce zpochybňuje i skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely.

8.         Žalovaný tvrdí, že dovolání není přípustné. Pokud by ho dovolací soud shledal přípustným, považuje rozhodnutí nalézacích soudů za správná.  Z jeho pohledu byla žaloba podána zcela bezdůvodně, neboť rušitelem pokojného stavu byl žalobce, který po koupi sousedních nemovitostí je začal přestavovat a přistavovat, umístil na pozemcích vedlejší stavby a měnil hmotové poměry na svých pozemcích bez správních povolení, a tedy bez možnosti žalovaného tento stav z pozice bezprostředního souseda ovlivnit. Není to žalovaný, kdo zasahuje do vlastnického práva žalobce a kdo vytváří kolizní situace, ale žalobce. Již několik let trvající stav je takový, že celá boční obvodová zeď domu žalovaného je jednáním žalobce zavalena zeminou do výše téměř pod okap.  Žalovaný se omezil pouze na nezbytná jednání k ochraně svých nemovitostí. Věcně a místně příslušný stavební orgán konal vlažně a po bezmála šesti letech nedospěl k žádnému rozhodnutí. Civilní žaloba na uložení konkrétních sanačních povinností žalobci leží od roku 2015 u příslušného soudu, který dosud neprovedl žádný úkon. 

9.         Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

10.       Rozsudek odvolacího soudu není v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1281/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1541, z něhož se mimo jiné podává, že v případě nesouhlasu souseda se vstupem na jeho pozemek podle tohoto ustanovení rozhoduje soud – to zakládá přípustnost dovolání.  Protože § 127 odst. 3 obč. zák. obsahově odpovídal § 1021 o. z., je tento právní názor i nadále použitelný (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015).

11.       Každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud (§ 12 o. z.).

12.       Ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak (§ 1037 o. z.). Z § 1039 o. z. vyplývá, že i za takové použití sousedního pozemku náleží jeho vlastníkovi náhrada.

13.       Vlastník umožní sousedovi vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního pozemku nebo k hospodaření na něm, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak; soused však nahradí vlastníku pozemku škodu tím způsobenou (§ 1021 o. z.).

14.       Nemůže-li se stavba stavět nebo bourat, nebo nemůže-li se opravit nebo obnovit jinak než užitím sousedního pozemku, má vlastník právo po sousedovi požadovat, aby za přiměřenou náhradu snášel, co je pro tyto práce potřebné (§ 1022 odst. 1 o. z.).  Žádosti nelze vyhovět, převyšuje-li sousedův zájem na nerušeném užívání pozemku zájem na provedení prací (§ 1022 odst. 1 o. z.).

15.       Je třeba přisvědčit dovolateli, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. přijetí právního názoru tam uvedeného, by žalovanému umožnilo na sousední pozemek vstupovat za účely uvedenými v § 1021 a násl. o. z. podle jeho úvahy.

16.       Již literatura k obdobně formulovanému § 127 odst. 3 obč. zák.  dovozovala, že toto „ustanovení nedává právo, aby soused svémocně je provedl. Musí se dovolit vlastníka sousedního pozemku. Jestliže nesvolí, pak teprve přichází v úvahu cesta soudní (včetně možnosti vydání předběžného opatření)“ (HOLUB. M., BIČOVSKÝ, J., WURSTOVÁ, J.: Sousedská práva. Linde Praha, a. s., 2. vydání, 1999, s. 148).

17.       Z citovaných ustanovení § 1021 a § 1022 o. z. nevyplývá, že by soused, hodlající provést údržbu svého pozemku včetně stavby na něm stojící a provádět stavební práce či obvyklé úkony hospodaření, mohl vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka. Nejprve musí vlastníka o povolení vstupu požádat, a sdělit mu důvody, proč na jeho pozemek potřebuje vstoupit, resp. jej jinak užít, a v případech uvedených v § 1022 o. z. se s ním domluvit na přiměřené náhradě. Jestliže k dohodě o vstupu a jeho podmínkách nedojde, může se ten, kdo požaduje vstup na sousední pozemek či jeho užití, domáhat rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to buď soudu (§ 1021 a násl. o. z. ve spojení s § 12 o. z.), nebo stavebního úřadu [§ 141 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. V rozhodnutí o povolení vstupu je třeba vymezit jeho podmínky, zejména v jaké době, na jakou část pozemku a případně i s jakými mechanismy může žalobce na pozemek žalovaného vstoupit. Viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4480/2015, www.nsoud.cz, a další judikaturu tam citovanou. Z ní implicitně vyplývá, že soused nemůže za účelem údržby svého pozemku či stavby, resp. provádění prací vstupovat na sousední pozemek bez svolení vlastníka, příp. rozhodnutí orgánu veřejné moci (šlo vždy o žaloby toho souseda, jemuž druhý ve vstupu bránil).

18.       Vstupuje-li však soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu souseda, aniž by jej k tomu opravňovalo rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z.), zasahuje neoprávněně do držby (viz § 1004 o. z.) i do vlastnického práva vlastníka pozemku (§ 1042 o. z.), a ten se proti tomu může bránit jak držební, tak vlastnickou žalobou. V řízení o vlastnické (případně držební) žalobě pak nemůže žalovaný úspěšně namítat, že realizoval svá práva vyplývající z § 1021 a násl. o. z.

19.       Je-li vydáno rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost zdržet se vstupu na pozemek (§ 1042 o. z., § 126 obč. zák.), neznamená to naprostý a bezvýjimečný zákaz; i v tomto případě se rozhodnutí týká předmětu řízení, vymezeného nejen žalobním petitem, ale i skutkovým dějem, o který se opírá. Vstoupí-li pak osoba, které byla uložena povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek (povinný) na tento pozemek za podmínek uvedených v § 14 a § 1037 o. z. a k návrhu oprávněného bude nařízen výkon rozhodnutí, ukládajícího žalovanému povinnost vstupu se zdržet, je tu důvod pro jeho zastavení. „Důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přichází v úvahu, jde-li o povinnost něčeho se zdržet nebo něco strpět, jestliže povinný uloženou povinnost neporušuje“ (DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.:  Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 2237). Dovolená svépomoc totiž vylučuje protiprávnost jednání, na ni se zákaz budoucího jednání vyslovený soudem z povahy věci nevztahuje. Stejně tak se žalovaný, jemuž byla uložena obecná povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek, může – nastanou-li nové skutečnosti měnící dosavadní skutkový stav -  v dalším řízení domáhat, aby mu byl tento vstup umožněn za účelem uvedeným v § 1021 a v § 1022 o. z., v žalobě konkrétně vymezeným a za podmínek stanovených soudním rozhodnutím.        

20.       V dané věci oba soudy měly za to, že žalobě na uložení povinnosti zdržet se vstupu na sousední pozemek nelze vyhovět, neboť by tím žalovanému údajně znemožnily výkon práv uvedených v § 1021 o. z.; již proto spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud pak zmínil dva okruhy jednání žalovaného, jejichž právním posouzením se zabýval.

21.       Ve věci šlo jednak o odstranění a odvoz zeminy přiléhající k jeho domu; soud měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že „vzniklý stav projevující se vodorovnou trhlinou může ohrozit život i zdraví osob“. Jestliže by bylo současně prokázáno, že jde o akutní hrozbu (stav nouze) a odstranění zeminy vyžadující vstup na pozemek žalobce představuje nejpřiměřenější opatření k odstranění nouzového stavu, pak by bylo možno považovat toto jednání za oprávněné ve smyslu § 1037 o. z.; skutková zjištění to umožňující však odvolací soud výslovně neučinil, a v této části je jeho právní posouzení věci předčasné a tudíž nesprávné.

22.       Dále šlo o jednání žalovaného, který odstranil žalobcovo oplocení a branku; i zde podle rozsudku odvolacího soudu vstoupil žalovaný na pozemek žalobce „za účelem odvrácení mu hrozící škody svépomocně“; soudy však nekonkretizovaly, v čem měla hrozící škoda spočívat, a neuvedly, v čem spatřují splnění podmínek svépomocného výkonu práva. I v této části spočívá – předčasné - rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

23.       Pro úplnost dovolací soud dodává, že např. ve stanovisku Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpj 59/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, se uvádí, že zápůrčí žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají anebo jejichž opakování hrozí. Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 7/1999, podle kterého zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1042 o. z.) přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Splnění uvedené podmínky je základním předpokladem pro vyhovění žalobě; tím se budou soudy v dalším řízení zabývat. Vzhledem ke skutkovým okolnostem této věci bude třeba též vážit jednání účastníků z hlediska dobrých mravů (viz nyní § 2 odst. 3 a též § 8 o. z.) a pokusit se o smírné řešení (§ 99 odst. 1 o. s. ř.), respektující jak právo žalovaného na ochranu jeho nemovitosti, tak i právo žalobce na to, aby vstup žalovaného na jeho pozemek byl za účely uvedeným v § 1012 a násl. o. z. (jsou-li podmínky pro něj stále dány) vymezen dobou i rozsahem.

24.       K dalšímu obsahu dovolání: Dovolatel vymezil přípustnost dovolání pouze odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolatel patrně považuje za právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem není v souladu s ustálenou judikaturou, zda odepřením provedení důkazu výslechem účastníka řízení nedochází k odepření práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces.

25.       Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že výslech účastníka řízení je jen jedním z důkazních prostředků sloužících k prokázání tvrzení účastníka a nelze jej zaměňovat s vylíčením rozhodných skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Nemůže tak sloužit k realizaci procesních práv účastníka. Rozhodne-li soud o věci samé bez výslechu účastníka, nejedná se o takový postup, kterým by byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Neprovedení tohoto důkazu mu nijak nebrání vyjádřit se k věci či k ostatním důkazům (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soud č. C 9959, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, Soudní rozhledy č. 12, 2000, s. 367). Je jen na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které bude považovat za nevýznamné pro posouzení věci; v odůvodnění pak uvede, z jakého důvodu důkaz neprovedl. Obecné soudy tedy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). K upřesnění žaloby neslouží výpověď účastníka a žalobce měl dost možností žalobu upřesnit, resp. vysvětlit, čeho se domáhá a proč. Ostatně i dovolání se pohybuje na samotné hranici projednatelnosti, pokud jde o vymezení jeho přípustnosti i specifikace dovolacího důvodu.

26.       Nejde tedy o právní otázku, která dosud nebyla judikaturou řešena a která by mohla založit přípustnost dovolání. Nicméně soud prvního stupně odůvodnil neprovedení požadovaného důkazu jen tím, že by bylo nadbytečné „s ohledem na výše uvedené skutečnosti“; toto odůvodnění považuje dovolací soud za nedostatečné. Odvolací soud pak na odvolací tvrzení (ovšem blíže nerozvedené a postrádající upřesnění, co by měla taková výpověď přivést), že „odvolateli nebyla umožněna účastnická výpověď“ nereagoval, patrně i proto, že tato výtka byla příliš stručně formulována a při jednání před odvolacím soudem ji odvolatel neopakoval. Soud prvního stupně tak řízení zatížil vadou řízení uvedenou v § 242 odst. 3 o. s. ř. in fine. 

 

Poř. č. 9

 

V řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně nepřiznal účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odvolací soud nezkoumá, zda soud prvního stupně je věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni (§ 212a odst. 6 o. s. ř.).

V konkursních poměrech podle zákona č. 328/1991 Sb. zakládalo ustanovení § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007 věcnou příslušnost krajského soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jen tehdy, šlo-li o spor mezi úpadcem - podnikatelem  a správcem „jeho“ konkursní podstaty (správcem konkursní podstaty tohoto úpadce - podnikatele).

 

 

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 854/2015)

 

1.       Usnesením ze dne 8. 7. 2014, č. j. 19 C 195/2014-81, nepřiznal Okresní soud v Olomouci žalobci (I., a. s.) [v řízení, v němž se žalobce žalobou z 16. 5. 2014 domáhal po žalovaných 1/ JUDr. M. M., jako správci konkursní podstaty úpadce Č. S., a. s. (dále jen „úpadce Č“), 2/ Pivovaru L. a. s., 3/ D. a. s., a 4/ Finančnímu úřadu pro Kraj V., zaplacení částky 16 200 000 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonnými úroky z prodlení)] osvobození od soudních poplatků.

2.         Okresní soud - vycházeje z ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že v situaci, kdy konkursní podstata žalobce [úpadce podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)], disponuje dostatečnou finanční hotovostí, žalobci nelze přiznat požadované osvobození jen na základě toho, že nemůže sám s tímto majetkem disponovat (ve spojení s předpokladem, že správce jeho konkursní podstaty neposkytne žalobci součinnost potřebnou k úhradě soudního poplatku).

3.         K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 9. 2014, č. j. 69 Co 307/2014-98, potvrdil usnesení okresního soudu.

4.         Odvolací soud vyšel z následujících skutečností (patrných ze spisu):

[1] Rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, č. j. 55 Cm 539/2001-65 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2004, č. j. 6 Cmo 2/2003-139), zamítl konkursní soud žalobu, kterou se žalobce domáhal ve vztahu k prvnímu žalovanému vyloučení nemovitostí označených žalobcem názvem „U J. j.“ (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu konkursní podstaty úpadce Č (sepsaných do konkursní podstaty úpadce Č v režimu § 27 odst. 5 ZKV). Oba soudy uzavřely, že nemovitosti byly oprávněně sepsány do konkursní podstaty úpadce Č.

[2] Krajský soud v Brně (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 14. 12. 2004, č. j. 45 K 79/99-982, udělil „žalobci“ (správně prvnímu žalovanému) souhlas s tím, aby ve veřejné dražbě zpeněžil mimo jiné i ony nemovitosti.

5.         Na tomto základě odvolací soud - vycházeje rovněž z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., jakož i z ustanovení § 8 odst. 2 a § 11 odst. 7 ZKV a z ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)  -   uzavřel, že nárok uplatněný žalobou je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, což vylučuje přiznání osvobození od soudních poplatků bez ohledu na žalobcovy majetkové poměry. Podle odvolacího soudu:

[1] Je doloženo, že první žalovaný zpeněžil označené nemovitosti po pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby (a potvrzení oprávněnosti jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce Č).

[2] Konkursní soud udělil prvnímu žalovanému souhlas se zpeněžením označených nemovitostí ve veřejné dražbě.

[3] Bylo povinností žalobce tvrdit a prokázat v řízení o vylučovací žalobě všechny rozhodné skutečnosti o tom, že označené nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu.

[4] Je nepochybné, že žalobci nelze vyhovět. Z okolností, na které odvolací soud poukázal, nelze dovozovat (jak činí žalobce) odpovědnost žalovaných za škodu vzniklou zpeněžením nemovitostí.

6.         Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje (posuzováno podle obsahu dovolání) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), namítaje (posuzováno opět podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

I. K věcné příslušnosti soudu.

7.         Dovolatel především namítá, že nebyla dána věcná příslušnost okresního soudu k projednání a rozhodování věci. Potud poukazuje na to, že je sám úpadcem a na ustanovení § 432 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), s tím, že pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007). Odtud dovozuje, že z pohledu věcné příslušnosti měly soudy vycházet z ustanovení § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, což plyne i z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 149/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

II. K výkladu § 138 odst. 1 o. s. ř.

8.         Potud dovolatel poukazuje na to, že smlouva o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem ze dne 30. 5. 1997 (uzavřená mezi žalobcem jako zástavním dlužníkem a Československou obchodní bankou, a. s., jako zástavním věřitelem) [dále jen „zástavní smlouva], kterou měl zajistit pohledávku zástavního věřitele vůči pozdějšímu úpadci Č jako osobnímu dlužníku ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 5. 1997, je absolutně neplatná (ve shodě se závěry obsaženými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 23/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2014, pod č. 133), pro rozpor s ustanovením § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož k převzetí závazku z titulu zástavního práva mohlo dojít jen s předchozím souhlasem valné hromady žalobce, což se nestalo.

9.         Důsledky absolutní neplatnosti konkrétního právního jednání jsou obecně známé, proto na jeho základě první žalovaný nikdy neměl:

[1] zapsat označené nemovitosti ve vlastnictví žalobce do konkursní podstaty úpadce Č;

[2] a následně je zpeněžit ve veřejné dražbě (s tím, že dražbou získané prostředky připadly do konkursní podstaty úpadce Č).

10.       Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Uvedená povinnost vyplývá ze zásady iura novit curia a ze shora zmíněné povahy důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák.

11.       Skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2070/2002).

12.       Z uvedeného podle dovolatele vyplývá, že nelze připustit, aby odvolací soud přehlížel všechny skutečnosti a argumenty podpořené mimo jiné založenými listinnými důkazy.

13.       Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy co do závěru, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, není správné, když takový závěr nevyplývá ze skutečností ve věci vedené před okresním soudem ani z judikatury vztahující se k důsledkům absolutní neplatnosti.

14.       Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění pozdějších předpisů, pro dovolací řízení rozhodném), když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (dovoláním předestřených) otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly beze zbytku vyřešeny.

15.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích položených právních otázek pak Nejvyšší soud přijal následující závěry:

I. K věcné příslušnosti soudu.

16.       Potud dovolání zjevně není opodstatněné.

17.       Dovolatel správně poukazuje na to, že insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. 1. 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434 insolvenčního zákona), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod č. 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 41/2011“).

18.       Argumentace dovolatele k použitelnosti pravidla vyjádřeného v § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007 (ať již s poukazem na R 41/2011 nebo s poukazem na R 149/2011) však pro poměry dané věci smysl nedává.

19.       Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2007, platilo, že krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně „ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem, obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a správcem majetku patřícího do jejich konkursní podstaty, popřípadě nuceným správcem, který jim byl ustanoven“.

20.       Jinak řečeno, v konkursních poměrech podle zákona o konkursu a vyrovnání zakládalo ustanovení § 9 odst. 3 písm. i) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) věcnou příslušnost krajského soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jen tehdy, šlo-li o spor mezi úpadcem - podnikatelem  a správcem „jeho“ konkursní podstaty (správcem konkursní podstaty tohoto úpadce - podnikatele). Srov. k tomu v literatuře např. BUREŠ, J. - DRÁPAL, L. - KRČMÁŘ, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl., 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, s. 36-37. Podmínku, aby šlo o (byť jen bývalého) správce konkursní podstaty žalobce (úpadce), přitom zjevně nesplňuje (k 19. 5. 2014, kdy byla podána žaloba, nesplňoval) žádný ze žalovaných; první žalovaný je správcem konkursní podstaty jiného úpadce (úpadce Č) a vůči ostatním žalovaným byla žaloba podána jako proti členům věřitelského výboru úpadce Č.

21.       Budiž dodáno, že usnesení, kterým okresní soud nepřiznal dovolateli (žalobci) osvobození od soudních poplatků (dle § 138 o. s. ř.), není rozhodnutím soudu o věci samé, I kdyby tedy okresní soud nebyl soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni, ve vztahu k jeho usnesení by nešlo o vadu, která by bránila věcnému přezkumu usnesení v odvolacím řízení; srov. § 212a odst. 6 o. s. ř. (jež určuje, že usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení) a v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné pod č. 23/2002 Sb. rozh. obč. Jinak řečeno, v řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně nepřiznal účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odvolací soud nezkoumá, zda soud prvního stupně je věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.

II. K výkladu § 138 odst. 1 o. s. ř.

22.       Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

23.       V dané věci je pro výsledek dovolacího řízení určující, zda je správný dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu, že není důvod přiznat dovolateli (žalobci) osvobození od soudního poplatku, jelikož jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

24.       K výkladu pojmu „zřejmě bezúspěšné uplatňování práva“ se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjádřil (rozhodovací praxi obecných soudů ustálil) potud, že:

[1] O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva jde ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2014“).

[2] Pro závěr, zda jde o (…) zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení vždy shodná hlediska (srov. opět R 67/2014).

25.       Pro posouzení, jak se obecná judikatorní východiska plynoucí z R 67/2014 uplatní v poměrech této věci, pak jsou rozhodné následující (rovněž ustálené) judikatorní závěry k řízení o vylučovací žalobě dle § 19 odst. 2 ZKV:

[1] Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV je žalobou určovací. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 81/2005“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod č. 179, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněný pod č. 14/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněný pod č. 34/2013 Sb. rozh. obč.

[2] Vylučovací žaloba dle § 19 odst. 2 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoliv) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Podstatou vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV tedy je pro konkurs (ale i pro účastníky řízení o žalobě) závazným způsobem vyřešit právě otázku, zda majetek sepsaný do konkursní podstaty (některá z jeho částí) byl do soupisu pojat oprávněně a zda zde není silnější právo jiné osoby než úpadce, které soupis tohoto majetku a jeho následné zpeněžení v konkursu vylučuje. Srov. opět R 81/2005 a následně pak např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod č. 179, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod č. 24/2009 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněný pod č. 110/2008 Sb. rozh. obč.

[3] Správce konkursní podstaty může vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když vylučovatel v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod č. 106).

[4] Tím, že zmešká lhůtu k podání vylučovací žaloby, vylučovatel o vlastnické právo k sepsanému majetku nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v § 19 odst. 2 ZKV in fine. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a vylučovatel za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla) [srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 12/2005].

[5] Jestliže ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 věty druhé ZKV nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu určitého majetku do konkursní podstaty úpadce, pak platí, že plody a užitky nabyté z takového majetku do konkursní podstaty úpadce po dobu trvání soupisu jsou nabyty v dobré víře (§ 458 odst. 2 obč. zák.) bez zřetele k tomu, zda správce konkursní podstaty posléze příslušný majetek i tak vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2011, pod č. 165).

26.       Z takto podaného přehledu judikatury se podává, že po pravomocně prohraném sporu o vyloučení určitého majetku z konkursní podstaty (tedy poté, co nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu) již neúspěšný vylučovatel (zde žalobce) nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla). Rovněž odtud plyne, že jakkoli správce konkursní podstaty může (má-li za to, že následně nastaly podmínky takového postupu) i pak sám vyloučit dotčený majetek z konkursní podstaty, neporušuje žádnou povinnost, jestliže po skončení excindačního sporu zpeněží majetek, jehož definitivní příslušnost ke konkursní podstatě založil právě výsledek excindačního sporu. Totéž platí o činnosti členů věřitelského výboru (zde věřitelského výboru úpadce Č) z titulu součinnosti poskytované správci konkursní podstaty při zpeněžování takového majetku. K údajům odvolacího soudu o pravomocném zamítnutí vylučovací žaloby lze toliko pro úplnost doplnit, že dovolání (žalobce) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 Cmo 2/2003-139, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1130/2004.

27.       Vzhledem k tomu, že žaloba ve skutkové rovině na jiných základech nespočívá [v podstatě se argumentuje tím, že již před rozhodnutím o vylučovací žalobě zde byla skutečnost (neplatnost zástavní smlouvy plynoucí z absence souhlasu valné hromady žalobce), která nedovolovala soupis nemovitostí do konkursní podstaty úpadce Č (z titulu zástavního práva, tedy v režimu § 27 odst. 5 ZKV)], je plně opodstatněný závěr odvolacího soudu, že jde (ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř.) o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

28.       Ve vztahu k prvnímu žalovanému platí řečené tím více, že žaloba vůči němu je podána (srov. jeho identifikaci v žalobě) jako proti správci konkursní podstaty úpadce Č. Podle označení tohoto žalovaného v žalobě jde o žalobu proti konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty a nikoli o žalobu proti fyzické osobě, která (podle žalobních tvrzení) jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce způsobila třetí osobě škodu, za kterou nese (mohla by nést) vlastní majetkovou odpovědnost; srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod č. 63/2009 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010.

29.       Zjevně nepřiléhavou je též argumentace dovolatele, že skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1, odst. 3 věty druhé o. s. ř. Rozhodovací praxe obecných soudů je potud ustálena v závěru, že k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, jen jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“), a např. též z R 71/2009 vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1993/2010. Tvrdí-li se, že k zástavní smlouvě nebyl udělen zákonem předepsaný souhlas valné hromady zástavce (zástavního dlužníka), což způsobuje neplatnost zástavní smlouvy, jde typicky o tvrzení skutkové (taková neplatnost neplyne bez dalšího ze zástavní smlouvy); potud má ten, kdo se takového tvrzení dovolává ve svůj prospěch, jak povinnost tvrzení, tak důkazní povinnost (srov. opět R 71/2009).

30.       Dovolání tak ani potud není důvodné.

31.       Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu též nepodávají. Nejvyšší proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl.

 

 

Poř. č. 10

 

Insolvenčnímu správci nepřísluší (vedle odměny určené ustanovením § 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, jimiž byly zajištěny pohledávky věřitelů dlužníka, realizované v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs.

           

            (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 NSČR 9/2016)

 

1.      Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-634:

I.  Vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli č. 2 Č. s., a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“) výtěžek zpeněžení zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka specifikovaných v příloze usnesení (dále jen „pohledávky dlužníka“), a to částku 36 232 598,60 Kč.

           II.  Souhlasil s tím, aby insolvenční správkyně vydala zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení pohledávek dlužníka, a to částku 2 391 928,28 Kč.

           III. Určil, že zajišťovací práva věřitelů váznoucí na pohledávkách dlužníka zanikají zpeněžením.

IV. Uložil insolvenční správkyni, aby do 15 dnů od právní moci výše uvedených výroků vydala částku v nich uvedenou zajištěnému věřiteli, aby po splnění těchto povinností zapsala do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, jaká částka byla vyplacena zajištěnému věřiteli a jaká zbývající částka se vypořádá při rozvrhu a aby splnila svoji (případnou) povinnost podle ustanovení § 167 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a bezodkladně o tom informovala soud.

           V. Uložil zajištěnému věřiteli, aby insolvenční správkyni sdělil číslo svého bankovního účtu, na nějž insolvenční správkyně bude plnit dle shora uvedených výroků.

2.         Insolvenční soud vyšel z toho, že:

          [1] Usnesením ze dne 2. 10. 2012, č. j.  KSPH 37 INS 23802/2012-A-13, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. M. C.

          [2] Usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-125, (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka, s tím, že insolvenční správkyní je Mgr. M. C.

          [3] Usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-529, (mimo jiné) přeměnil reorganizaci dlužníka v konkurs, s tím, že prohlášením konkursu přechází na insolvenční správkyni oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou (dispoziční oprávnění) a určil, že účinky usnesení nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku a že rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu.

      [4] Zajištěný věřitel v insolvenčním řízení dlužníka přihlásil pohledávky v celkové výši 55 726 344,41 Kč, jakož i právo na uspokojení těchto pohledávek ze zajištění (dle smlouvy o zastavení pohledávek č. ZP3/978/07/LCD 2 ze dne 1. 6. 2007, ve znění dodatků). Přihlášené pohledávky byly v insolvenčním řízení zjištěny co do pravosti i výše, včetně práva na uspokojení ze zajištění.

         [5] Návrhy ze dne 2. 7. 2014 a 6. srpna 2014 insolvenční správkyně navrhla, aby zajištěnému věřiteli byl vydán výtěžek zpeněžení zajištění, s tím, že ke dni 21. 4. 2014 (tj. ke dni předcházejícímu dni, kdy byla reorganizace dlužníka přeměněna v konkurs) byly na bankovním účtu finanční prostředky náležející do majetkové podstaty, představující inkaso pohledávek dlužníka v době od 27. 9. 2012 do 21. 4. 2014 v celkové částce 34.720.689,83 Kč a 142.319,98 EUR. Jelikož nevznikly žádné náklady na zpeněžení ani náklady spojené se správou inkasa pohledávek, insolvenční správkyně navrhla vydat výtěžek zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli, a to po odečtení své odměny, tak, že výtěžek zpeněžení pohledávek činí 38 624 526,88 Kč, odměna insolvenční správkyně bez daně z přidané hodnoty 1 262 892,80 Kč, daň z přidané hodnoty z odměny 265 207,49 Kč, odměna insolvenční správkyně včetně daně z přidané hodnoty 1 528 100,29 Kč a částka určená k vydání zajištěnému věřiteli 37 096 426,60 Kč. Proto požádala, aby insolvenční soud vydal souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, s tím, že z výtěžku zpeněžení bude odečtena dále částka připadající na splnění povinnosti určené ustanovením § 157 odst. 1 insolvenčního zákona, když ke dni podání návrhu nebyla do majetkové podstaty uhrazena částka 863 828 Kč.

        [6] Proti návrhu insolvenční správkyně podal námitky zajištěný věřitel a věřitel L. České republiky, s. p. (dále jen „věřitel L“). Zajištěný věřitel nesouhlasil s tím, aby od výtěžku zpeněžení byla odečtena odměna insolvenční správkyně, když inkaso zajištěných pohledávek proběhlo před prohlášením konkursu a dle názoru zajištěného věřitele insolvenční správkyni odměna nenáleží. Dále uplatnil výhrady ke „snížení“ výtěžku zpeněžení o částku 863 828 Kč. Rovněž věřitel L zpochybnil nárok insolvenční správkyně na odměnu, když podle jeho názoru „k převedení majetku na peníze došlo před prohlášením konkursu (v průběhu povolené reorganizace)“, tudíž nejde o zpeněžování.

3.         Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení § 38 odst. 1, § 157 odst. 1 až 5, § 285 odst. 1 a § 298 odst. 1 až 7 insolvenčního zákona a ustanovení § 1 odst. 2 a 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „vyhláška“) a odkazuje na závěry obsažené v (zajištěným věřitelem zmiňovaném) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. 3 VSPH 88/2012-B-326 (jde o usnesení č. j. MSPH 76 INS 3732/2008, 3 VSPH 88/2012-B-326) – uzavřel, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek dlužníka) v době od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v rozhodném období dlužník, který tak de iure zpeněžování prováděl.

4.         Skutečnost, že „některý“ zajištěný věřitel dával insolvenční správkyni pokyny ke správě a zpeněžení zajištěného majetku a že se insolvenční správkyně podílela na inkasu pohledávek dlužníka (např. zřízením bankovního účtu, kam byly pohledávky placeny), je z hlediska vzniku nároku insolvenční správkyně na odměnu nevýznamná, když taková činnost je odměňována paušálními odměnami podle ustanovení § 2 vyhlášky.

5.         Dále insolvenční soud dovodil, že zajištění věřitelé mají povinnost uhradit polovinu zaplacené odměny hotových výdajů znalců, kteří zpracovali znalecké posudky, bez ohledu na to, zda byly schváleny schůzí věřitelů. Jelikož insolvenční zákon nestanoví, že by výši znalečného měl schvalovat soud, insolvenční soud nerozhodoval o tom, jaká částka má být z výtěžku zpeněžení pro daný účel (viz ustanovení § 157 insolvenčního zákona) odečtena; proto rozhodl, že zajištěnému věřiteli bude vydán celý výtěžek zpeněžení (bez odečtení odměny insolvenční správkyně, která na ni v daném případě nemá nárok, a bez odečtení částky ve smyslu ustanovení § 157 insolvenčního zákona), když posledně označenou částku je insolvenční správkyně oprávněna od vydávaného výtěžku zpeněžení odečíst „právě až při tomto vydávání a podle stavu ke dni vydávání“.

6.         Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenční správkyně usnesením ze dne 27. 8. 2015, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012, 1 VSPH 1843/2014-B-841, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku ohledně částky 1 528 100,29 Kč; ohledně částky 863 828 Kč toto usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

7.         Odvolací soud zdůraznil, že „za situace, kdy činností  insolvenční správkyně v rozhodném období (před konkursem) nebylo, pokud se předmětných pohledávek týká, zpeněžování dlužníkova majetku v pravém slova smyslu, ale šlo o pouhé inkaso pohledávek dlužníka za třetími osobami“ (jinými slovy, pokud inkasa pohledávek dlužníka bylo dosaženo v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník), nevznikl insolvenční správkyni nárok na odměnu za „zpeněžení“ těchto pohledávek dlužníka.

8.         Současně doplnil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, na nějž odkázal insolvenční soud, sice bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 29 NSČR 4/2013-B-417, nicméně závěr odvolacího soudu o tom, že „výtěžku zpeněžení bylo dosaženo převážně před prohlášením konkursu, tedy v době, kdy osobou s dispozičním oprávněním byl dlužník, což má vliv na otázku odměny správce, nebyl zrušovacím usnesením Nejvyššího soudu dotčen“.

9.         Konečně s odkazem na ustanovení § 154 a § 157 odst. 1 insolvenčního zákona odvolací soud zdůraznil, že „je povinností zajištěných věřitelů společně a nerozdílně uhradit nároky na znalečné ve výši, jež se řídí předpisy o odměňování znalce mimo soudní řízení, a jak byla schválena věřitelským výborem nebo určena soudem“; nelze však připustit, aby „rozhodování o úhradě znalečného bylo nahrazeno závěrem o vadnosti znaleckého posudku“ a současně aby insolvenční soud konstatoval, že „zajištění věřitelé měli povinnost k úhradě poloviny zaplacené odměny a hotových výdajů znalce. Proto bylo povinností insolvenčního soudu ověřit, zda byla odměna znalce schválena postupem určeným v ustanovení § 154 insolvenčního zákona, a zda již nedošlo k úhradě příslušné části odměny a hotových výdajů znalců“.

10.       Proti usnesení odvolacího soudu, v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 1 528 100,29 Kč, podala insolvenční správkyně dovolání, majíc za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda insolvenčnímu správci náleží odměna za činnost (z výtěžku zpeněžení), kterou vykonal v době, kdy měl dispoziční oprávnění dlužník, avšak insolvenční správce tuto činnost vykonával v přímé návaznosti na rozhodnutí insolvenčního soudu a pokyny zajištěných věřitelů, a z jaké části majetkové podstaty, respektive jakým způsobem má být v takových případech uhrazena odměna insolvenčního správce za situace, kdy dojde k přeměně reorganizace v konkurs, a jakou formou se na této odměně mají podílet zajištění věřitelé.

11.       Podle dovolatelky ani ve fázi insolvenčního řízení, kdy má dlužník dispoziční oprávnění, neprovádí dlužník zpeněžování; naopak povinnosti insolvenční správkyně ve smyslu ustanovení § 136 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona bylo „inkasovat plnění závazků, který měly třetí osoby vůči dlužníkovi“ (srov. též usnesení o úpadku dlužníka ze dne 2. 10. 2012).

12.       Připouští-li ustanovení § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, že odměna insolvenčního správce je počítána i ze zpeněžení „bankovních kont“ dlužníka, tím spíše je nutné považovat za zpeněžování činnost insolvenčního správce související s inkasem pohledávek, byť ve fázi insolvenčního řízení, ve které má dispoziční oprávnění dlužník.

13.       Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož její činnost „spočívala jen ve zřízení bankovního účtu pro plnění pohledávek dlužníka za třetími osobami, a že by touto formou bylo možné moderovat odměnu insolvenční správkyně na základě míry úsilí vyvinutého při zpeněžovaní pohledávek“. Odměna insolvenčního správce totiž musí být stanovena postupem předvídaným vyhláškou a její případná moderace může být realizována pouze v souladu s ustanovením § 38 odst. 2 insolvenčního zákona.

14.       Jelikož v poměrech dané věci inkasovala více jak 22 tisíc pohledávek v celkovém objemu více než 2,31 miliardy Kč, které po celou dobu insolvenčního řízení až do jejich vydání zajištěným věřitelům řádně spravovala na jí zřízených bankovních účtech, při jejich inkasu je řádně identifikovala, posoudila v každém jednotlivém případě, zda jde o pohledávku, ke které bylo uplatněno zajištění, či zda šlo o tzv. nezajištěnou pohledávku, v počátečních fázích insolvenčního řízení komunikovala s bankovními věřiteli, kteří blokovali bankovní účty dlužníka, jakož i s osobami, které byly povinny hradit pohledávky vůči dlužníku a v konečném důsledku v souladu s pokyny zajištěných věřitelů inkasa pohledávek deponovala na svých účtech, nemůže souhlasit s tím, že vykonávala činnost, za kterou ji nenáleží žádná odměna.

15.       Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, podle něhož, rozhodl-li se zajištěný věřitel, uplatňující zajištění k pohledávkám dlužníka, učinit pokyn ke spravování inkasa zajištěných pohledávek realizovaných po úpadku na zvláštním účtu, využil svého práva, které mu dává insolvenční zákon, avšak je zároveň povinen respektovat povinnosti pro něj z toho plynoucí. Za nepřípustné považuje nastolení stavu, kdyby se na odměně insolvenčního správce v případě, kdy dojde k přeměně reorganizace v konkurs, měli podílet jen nezajištění věřitelé, ačkoli faktická činnost insolvenčního správce se týká rovněž zajištěného majetku.

16.       Konečně s odkazem na ustanovení § 4 vyhlášky dovolatelka akcentuje, že „insolvenční řízení představuje z hlediska odměňování insolvenčního správce jeden procesní celek a na celkové odměně insolvenčního správce samozřejmě musí zákonem stanoveným způsobem spravedlivě participovat nejen nezajištění věřitelé, ale i věřitelé zajištění. Situace, kdy zajištění věřitelé obdrží své výtěžky ze zpeněžení zajištění, aniž by se jakkoli podíleli na hrazení odměny insolvenční správkyně, jen z toho důvodu, že zpeněžení proběhlo v době, kdy osobou s dispozičním oprávněním byl formálně dlužník, je právně, morálně i logicky neúnosná“.

17.       Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

18.       Zajištěný věřitel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

19.       Je přesvědčen, že veškeré nároky na odměnu insolvenční správkyně až do doby přeměny reorganizace v konkurs jsou představovány paušální odměnou v reorganizaci podle ustanovení § 2 vyhlášky; teprve provedla-li by insolvenční správkyně v období následujícím po přeměně reorganizace v konkurs zpeněžení majetku, na jehož základě by jí náležela odměna vyšší, než kterou obdržela po dobu trvání (neúspěšně vedené) reorganizace, vznikne jí nárok na další odměnu podle ustanovení § 4 vyhlášky. Jinými slovy, insolvenční správkyně si musí případnou další odměnu „zasloužit“ svou následnou činností (zpeněžováním majetku) v průběhu konkursu. V poměrech dané věci pak insolvenční správkyni nevznikl nárok na uhrazení odměny z výtěžku zpeněžení, pročež „takovou odměnu“ není možné hradit „z jakýchkoliv prostředků“.

20.       Věřitelský výbor pouze konstatoval, že právní posouzení jednotlivých námitek dovolatelky je v dané fázi řízení oprávněn posoudit jen Nejvyšší soud.

21.       Dovolání insolvenční správkyně je přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když dovolacím soudem dosud nebyla beze zbytku vyřešena otázka určení výše odměny insolvenčního správce v případě přeměny reorganizace v konkurs.

22.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů.

Podle ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění.

Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2).

            Podle ustanovení § 330 insolvenčního zákona, není-li dále stanoveno jinak, je dlužník v průběhu reorganizace dlužníkem s dispozičními oprávněními. Pro povinnosti dlužníka, který je fyzickou osobou, a statutárního orgánu dlužníka, který je právnickou osobou, platí obdobně § 36 a 37 (odstavec 1). Právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 332 jinak (odstavec 2).            

            Podle ustanovení § 331 insolvenčního zákona insolvenční správce vykonává dohled nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními, zajišťuje dohled nad zjišťováním a soupisem majetkové podstaty, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zprávy věřitelskému výboru. Kromě toho plní i další úkoly a provádí další činnosti, které mu uložil insolvenční soud.

23.       Případné změny výše citovaných ustanovení insolvenčního zákona, k nimž došlo s účinností od 1. 1. 2014 [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], nemají v poměrech dané věci na níže uvedené závěry vliv.

            Podle ustanovení § 2 vyhlášky (ve znění účinném do 31. 12. 2013 – viz čl. II bod 2. vyhlášky č. 398/2013 Sb., kterou se mění vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění vyhlášky č. 488/2012 Sb.), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku reorganizace, náleží insolvenčnímu správci za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace odměna, která je stanovena z dvanáctinásobku průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu takto: při obratu do 250 mil. Kč 83 000 Kč, od 250 mil. do 500 mil. Kč 166 000 Kč, od 500 mil. do 750 mil. Kč 249 000 Kč, od 750 mil. do 1 mld. Kč 332 000 Kč, nad 1 mld. Kč 415 000 Kč.

          Podle ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky, pokud dojde k přeměně reorganizace v konkurs, činí odměna insolvenčního správce částku určenou podle § 1, nejméně však částku určenou podle § 2.

          Podle ustanovení § 5 vyhlášky, nelze-li odměnu určit postupem podle § 1 až 4, rozhodne o výši odměny insolvenční soud s přihlédnutím zejména k délce doby, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti insolvenčního správce.

24.       Nejvyšší soud předesílá, že vyhláška je v intencích ustanovení § 38 insolvenčního zákona oním zvláštním předpisem, podle kterého se odměna insolvenčního správce stanoví, a to i na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 431 písm. b) insolvenčního zákona (k tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněné pod č. 64/2011 Sb. rozh. obč.).

25.       Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací, určuje odměnu insolvenčního správce ustanovení § 2 vyhlášky, a to za každý započatý měsíc po rozhodnutí o povolení reorganizace, ve vazbě na průměrný měsíční obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška (na rozdíl od způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem) neváže výši odměny na výtěžek zpeněžení majetkové podstaty (viz ustanovení § 1 odst. 1 a 2 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 283 insolvenčního zákona).

26.       Je tomu tak právě proto, že právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu v dosavadním průběhu insolvenčního řízení. K „inkasu“ pohledávek dlužníka je tak legitimován samotný dlužník (a nikoli insolvenční správce), pročež vyhláška ani „nepočítá“ s tím, že by byla odměna insolvenčního správce odvislá od výtěžku zpeněžení majetku (v daném případě pohledávek) dlužníka. Insolvenční správce v takovém případě totiž neprovádí „zpeněžení“ majetku dlužníka, nýbrž je povinován (zásadně) činnostmi předvídanými ustanovením § 354 insolvenčního zákona. Skutečnost, že reorganizace dlužníka byla následně přeměněna v konkurs (§ 363 insolvenčního zákona) a že v poměrech dané věci tímto rozhodnutím nastaly účinky spojené s prohlášením konkursu, na shora uvedených závěrech nic nemění; jinými slovy, jak správně uzavřel odvolací soud, insolvenční správkyni za činnost realizovanou v období od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace do přeměny reorganizace v konkurs nepřísluší odměna za „inkaso“ pohledávek dlužníka od jeho dlužníků; případné právo insolvenční správkyně na náhradu hotových výdajů tím není dotčeno.

27.       Úprava obsažená v ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky přitom, jde-li o (případnou) část odměny v rozsahu nad částku určenou ustanovením § 2 vyhlášky, je uplatnitelná jen tehdy, je-li odměna určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěné věřitele a určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele vyšší, než odměna určená podle ustanovení § 2 vyhlášky; zpeněžením se přitom rozumí činnost předvídaná ustanovením § 283 insolvenčního zákona, tj. činnost realizovaná v době, kdy již dlužník nebyl nositelem dispozičních oprávnění (viz zánik dispozičních oprávnění dlužníka – srov. § 363 a § 246 odst. 1 insolvenčního zákona).

 28.      Vzhledem k závěru, podle něhož insolvenční správkyni nenáleží (vedle odměny určené ustanovením § 2 vyhlášky) i (další) odměna za „inkaso“ pohledávek dlužníka, jimiž byly zajištěny pohledávky věřitelů dlužníka, jsou zbývající „otázky“ kladené dovolatelkou nevýznamné.

 29.      Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu spočívá, je správné, Nejvyšší soud dovolání insolvenční správkyně zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

 

Poř. č. 11

 

Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015)

 

1.     Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 25 Cm 22/2013-205, uložil žalované upravit obchodní firmu v zakladatelské listině tak, aby v žádné podobě a kombinaci neobsahovala slovo „tenergo“ a podat rejstříkovému soudu návrh na změnu zápisu obchodní firmy v obchodním rejstříku (výrok pod bodem I), zdržet se dále užívání názvu ve znění „tenergo“, zejména jeho užívání na obchodních dokumentech, listinách, prezentacích, užívání při obchodních jednáních, jakož i jiného užívání názvu „tenergo“ slovem či písmem, a to ode dne zápisu změny obchodní firmy žalované rejstříkovým soudem (výrok pod bodem II), zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se šíření slovem, písmem či jiným způsobem tvrzení, že je pokračovatelkou žalobkyně, nástupkyní žalobkyně nebo subjektem jakkoli propojeným se žalobkyní (výrok pod bodem III), zamítl žalobu s návrhem na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč (výrok pod bodem IV), uložil žalované zveřejnit na vlastní náklady v tištěném deníku Hospodářské noviny omluvu (výrok pod bodem V), zamítl žalobu s návrhem na zveřejnění úplného znění pravomocného rozsudku na náklady žalované v tištěném deníku Hospodářské noviny (výrok pod bodem VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VII).

2.         Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že oba účastníci řízení působí v oblasti energetiky, v níž se zabývají projektovou činností, působí i v oblasti měření a regulace a oba nabízejí výrobky a služby v oblasti kogeneračních jednotek, klimatizačních jednotek či tepelných čerpadel. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně, pod obchodní firmou T. B., a.s., byla do obchodního rejstříku zapsána od 24. 7. 2000. Žalovaná společnost vznikla v r. 2002 s původní obchodní firmou NH D. s.r.o., kterou následně změnila na 1. NH B. s.r.o. a ještě později, až dne 9. 1. 2013, na t. team s.r.o. K témuž dni se jednatelem žalované stal bývalý zaměstnanec žalobkyně Z. J., který koupil rovněž všechny obchodní podíly žalované společnosti. Ve funkci jednatele ho 14. 2. 2013 vystřídal bývalý generální ředitel žalobkyně Ing. P. H., později se stal též jediným společníkem žalované. Obě společnosti měly ke dni rozhodnutí odvolacího soudu své sídlo na adrese B. Ing. H. působil ve funkci generální ředitele žalobkyně na základě manažerské smlouvy, v níž se mimo jiné zavázal dodržovat zákaz konkurenčního jednání ve vztahu k žalobkyni. Dne 19. 12. 2012 byl jediným akcionářem z funkce odvolán, dne 28. 1. 2013 skončil jeho pracovní poměr u žalobkyně okamžitým zrušením.  Důvodem byly jeho četné aktivity směřující k převedení řady obchodů žalobkyně na žalovanou. Soud prvního stupně sám měl prokázáno několik takových jednání Ing. H.. Ing. H. původně připravoval založení zcela nové společnosti se stejnou obchodní firmou t. team s.r.o. a připravoval registraci ochranné známky. Přihlášku kombinované ochranné známky ve slovním znění „t. team 2012“ podala u Úřadu průmyslového vlastnictví žalovaná dne 17. 1. 2013, proti zápisu uplatnila žalobkyně námitky. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně zůstalo řízení o zápisu ochranné známky ve stádiu zveřejněné přihlášky.

3.         Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obchodní firmy účastníků řízení jsou zaměnitelné ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), neboť obě obsahují jako součást obchodní firmy fantazijní  dominantní prvek „t.“. Geografické označení „B.“ s dodatkem o formě obchodní společnosti „a.s.“ u žalobkyně, ani druhové slovo „team“ s dodatkem o formě obchodní společnosti „s.r.o.“ nejsou způsobilá obě firmy od sebe odlišit. Silný prvek obchodní firmy „t.“, jak soud prvního stupně dále uvedl, bude právě tím prvkem, který budou používat zákazníci, obchodní partneři či další subjekty, které s účastníky řízení přijdou do styku, neboť je tendence zkracovat úplné znění obchodní firmy. Zdůraznil, že k záměně přispívá stejná oblast podnikatelské činnosti, sídlo na stejné adrese ve stejné budově a „personální návaznost klíčových zaměstnanců“. Uvedené důvody vedly soud prvního stupně jednak k tomu, aby uložil žalované společnosti obchodní firmu změnit, ale rovněž k rozhodnutí pod II. bodem výroku, totiž k uložení povinnosti neužívat slovo „t.“ v obchodních dokumentech, listinách, prezentacích či obchodních jednáních či „jiným slovem či písmem“, protože právě toto slovo je oním silným prvkem způsobilým podnikatele od sebe odlišit. Soud prvního stupně doplnil, že je-li podnikatel podle § 13a obch. zák. povinen používat na svých dokumentech údaje o své obchodní firmě a bylo-li žalované zapovězeno užívat slovo „t.“ v její obchodní firmě, pak v logice věci a v souladu s  § 12 odst. 1 obch. zák. je, aby se stejný zákaz týkal též jiných dokumentů či jiného působení žalované ve vztahu ke třetím osobám, například při obchodních jednáních, prezentacích apod. Jednání žalované, které provázelo zejména počátky její podnikatelské činnosti pod obchodní firmou t. team s.r.o., naplnilo podle soudu prvního stupně všechny znaky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Požadavek poskytnout přiměřené zadostiučinění formou písemné omluvy za prokázané jednání žalované zasahujícího do práv k obchodní firmě žalobkyně, tak i za jednání, které má znaky nekalé soutěže, považoval soud prvního stupně za zcela adekvátní, přiměřený a vystihující důsledky zásahu protiprávního jednání žalované do sféry práv a právem chráněných zájmů žalobkyně.

4.         K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Cmo 392/2014-227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5.         Odvolací soud zjevně vycházel z téhož skutkového stavu, který byl prokázán v řízení před soudem prvního stupně. Zjištěný skutkový stav i stejně právně zhodnotil. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně v otázce zaměnitelnosti obchodních firem účastníků a dodal, že „je nepochybné, že stav, kdy existují dvě osoby se zaměnitelnou firmou, je stavem závadným pro rozpor s ustanovením § 10 odst. 1 obch. zák. V daném případě takovýto závadný stav nastolen byl, přičemž odstranit jej lze pouze změnou v zakladatelské listině a následně změnou zápisu v obchodním rejstříku, přičemž na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že Úřad průmyslového vlastnictví zapsal ve prospěch žalované ochrannou známku ´t. team 2012´“. Odvolací soud naopak v zápisu ochranné známky vidí úmysl žalované zpochybnit evidentní zaměnitelnost obchodních firem obou účastníků. Připomněl, že zaměnitelnost je třeba posuzovat z pohledu průměrného zákazníka, kterému zůstane v paměti celkový dojem, který na něj firma učinila. V přirozenosti zákazníků je, že jim utkví jen určitá výrazná a rozlišující část. Žalovanou uváděné odlišující znaky nepovažoval odvolací soud za dostačující k rozlišení firem obou účastníků řízení i s přihlédnutím k tomu, že oba mají shodný předmět činnosti a totožné sídlo. Argumenty žalované, že pro vysoce specializovaný a úzký okruh zákazníků a rozhodujících partnerů není podstatný název firmy, ale osoba Ing. H., proto zákazníci dobře vědí, s kým jednají, odvolací soud odmítl s tím, že závadný stav je dán už tím, že vedle sebe existují dvě firmy s téměř totožným názvem, přičemž již tento fakt může u veřejnosti vyvolat možnost záměny a z toho vyplývající nebezpečí vzniku materiální a jiné újmy na straně žalobkyně, aniž by k takové újmě muselo skutečně dojít. K předpokladům, podle nichž se určité jednání v hospodářské soutěži posuzuje jako nekalé podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, dodal, že žalovaná v důsledku jednání Ing. H. a Z. J. dosáhla podnikatelského úspěchu na úkor žalobkyně. Uvedení pánové ještě v době, kdy působili pro žalobkyni, Ing. H. navíc na vrcholném manažerském postu, vyvíjeli aktivity prezentující žalovanou jako subjekt navazující na činnost žalobkyně, jako její pokračovatel a člen koncernu, do něhož žalobkyně spadá, a pokusili se tak převzít několik konkrétních obchodních případů. To žalované pomohlo vytvořit si výhodnější startovací pozici, než jakou by měla, pokud by se na trhu musela etablovat sama a bez pomoci. Jestliže žalovaná tzv. „přetáhla“ žalobkyni zákazníky, jak odvolací soud dodal, bylo její jednání objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu.

6.         Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je podle jejího názoru přípustné, protože závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v části nebyla doposud Nejvyšším soudem řešena, a v části se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

7.         Žalobkyně v reakci na dovolání žalované Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl a pokud tak neučiní, aby dovolání zamítl.

8.         Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.

9.         Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10.       Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.          

11.       Dovolatelka je přesvědčena, že bylo prokázáno, že obchodní firmy mají dostatečné množství odlišných znaků, je tudíž podle ní zřejmé, že zaměnitelné nejsou. Jako příklad uvádí odlišný typ písma, odlišující slovo B. a team, dodatek označující právní formu, jiné sídlo a poněkud jiný předmět činnosti, protože se obě společnosti zabývají odlišnými energetickými systémy. Vše bylo, jak uvádí, v řízení prokázáno, odvolací soud se však s provedenými důkazy nevypořádal, své rozhodnutí řádně neodůvodnil, jeho rozhodnutí je tudíž nezákonné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.

12.       Způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, podoba odůvodnění jeho rozsudku či procesní postup soudů obou stupňů však přípustnost dovolání nezakládají. Dovolání je přípustné jen pro řešení otázek právních. Dovolatelka však nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.  Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).

13.       Dovolatelčiny výhrady, že odvolací soud v rozporu s judikaturou posuzoval znaky, které jsou podstatné pro závěr o zaměnitelnosti dvou obchodních firem, dovolací soud nesdílí. Odvolacím soudem patřičně zdůvodněný závěr o zaměnitelnosti obchodních firem vychází totiž z hledisek, které judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě zastává (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 840/2004). Způsobilá založit přípustnost dovolání není ani s tím související námitka, že se odvolací soud odchýlil od výkladu pojmu „průměrný spotřebitel“ a „přímý spotřebitel“. Je tomu tak proto, že přesto, že odvolací soud hledisko průměrného spotřebitele zvažoval, na výkladu obsahu tohoto pojmu své rozhodnutí nezaložil.

14.       Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud posuzoval naplnění všech znaků skutkové podstaty nekalé soutěže v rozporu s dosavadní praxí, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 840/2004. Dovolatelkou citované rozhodnutí se totiž znaků nekalé soutěže vůbec netýká. Nic bližšího dovolatelka netvrdí, dovolacímu soudu není tudíž vůbec zřejmé, jaký konkrétní rozpor má dovolatelka na mysli. Obecně vzato lze snad dodat, že oba soudy vycházely ze skutkových zjištění, na jejichž základě dospěly k právnímu závěru, že účastníci jsou soutěžiteli, jednání, které je napadáno, je jednáním v hospodářské soutěži, je s dobrými mravy soutěže v rozporu a je způsobilé přivodit újmu přinejmenším jednomu jinému soutěžiteli, konkrétně žalobkyni. Tato východiska zcela odpovídají definičním znakům nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., z nichž ve svých rozhodnutích vychází též dovolací soud.

15.       Ve vztahu k té části rozsudku, jíž byl potvrzen II. bod výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zdržet se ode dne zápisu změny obchodní firmy do obchodního rejstříku užívání „názvu ve znění ´tenergo´“, dovolatelka také namítá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení § 12 obch. zák., když toto ustanovení, které se vztahuje na užívání a zdržení se neoprávněného užívání obchodní firmy, vztáhnul na užívání jen jednoho slova jako takového „slovem i písmem“.  Takové rozhodnutí by znamenalo, že by žalovaná ani nikomu nemohla sdělit například, jaká byla dříve její obchodní firma. Je rovněž přesvědčena, že pojem „název ve znění ´tenergo´ “ je nejasný. Namítá však především, že slovo „tenergo“ je součástí její registrované kombinované ochranné známky, kterou je oprávněna používat, a zpochybňuje možnost soudu za takové situace jí užívání tohoto slova zakázat. Má za to, že soudy nepřípustně zasáhly do pravomoci Úřadu průmyslového vlastnictví. Z obsahu dovolání plyne, že žalobkyně předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku plynoucí z kolize dvou práv, tedy práva k obchodní firmě a práva plynoucího ze zapsané ochranné známky, neboť se domnívá, že tuto otázku dovolací soud dosud neřešil. Dále je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že je žalobkyně přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, z něhož cituje část, z níž dovozuje, že v rámci žaloby na ochranu obchodní firmy nelze požadovat po žalovaném, aby se zdržel užívání ochranné známky, pokud nejsou dány důvody pro zrušení této známky a pokud není zahájeno řádné řízení o jejím zrušení (míněno zjevně řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví). Podle dovolatelky by tedy dovolací soud měl řešit otázky, zda je možné z titulu existujících práv k obchodní firmě uložit třetí osobě, aby se zdržela užívání své registrované ochranné známky, a zda je vůbec možné jí takovou povinnost uložit soudním rozhodnutím.

16.       Dovolání je přípustné pro řešení obou uvedených otázek, protože první dovolací soud dosud tak, jak byla položena, neřešil, druhá pak byla dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně.

17.       Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, dovodil, že přesto, že užívání ochranné známky je nekalým soutěžním jednáním, soud její užívání nemůže zakázat, dokud Úřad průmyslového vlastnictví ochrannou známku v řízení podle § 31 odst. 2 zákona o ochranných známkách nezruší. Tutéž otázku však Nejvyšší soud řešil v  pozdějších rozhodnutích jinak. Například v usnesení ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4321/2009, připustil, že uložit zákaz užívat ochrannou známku obecně možné je, dopustil-li se její vlastník jejím užíváním nekalé soutěže. Stejně tak v rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, akceptoval Nejvyšší soud názor odvolacího soudu, že výkon formálního práva známkového se nesmí příčit dobrým mravům soutěže a je-li tomu tak, je soud povinen právo druhé strany bránit.

18.       Tříčlenný senát soudního oddělení č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, proto věc postoupil podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Velký senát pak odvolání projednal a rozhodl o něm v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.

19.       Řešení obou otázek, pro které je dovolání přípustné, spolu úzce souvisí. Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4933/2009, ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který žalovanému uložil mimo jiné, aby změnil svoji obchodní firmu tak, aby neobsahovala označení B., a aby se zdržel užívání označení B. pro jím vyráběné víno. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že obrana žalovaných založená na právu užívat obchodní firmu, jejíž zápis předcházel datu podání přihlášky ochranné známky žalobkyně, neobstojí, rozhodné je totiž posouzení jednání žalovaných z pohledu ochrany proti nekalé soutěži. Zdůraznil, že jednání dle formálního práva (tj. též práva z ochranné známky a z obchodní firmy) nevylučuje, aby soud dospěl k závěru, že takové jednání je jednáním nekalé soutěže. V uvedeném sporu mělo tedy (mimo jiné) právo plynoucí z obchodní firmy být překážkou v uplatňování práv z ochranné známky.

20.       V projednávané věci je tomu však naopak. Řešena je otázka, zda právo k ochranné známce, které náleží žalované straně, může žalobkyni zabránit v uplatnění jejejích práv k obchodní firmě.  Též v tomto sporu se nicméně, stejně jako ve věci shora uvedené, prolínají skutečnosti, z nichž soudy dovodily porušení práva k  obchodní firmě žalobkyně, a okolnosti, na nichž založily svůj závěr o nekalém soutěžním jednání žalované.

21.       Nutno předeslat, že žalované nebyla výslovně uložena povinnost zdržet se užívání její ochranné známky, pouze povinnost zdržet se užívání slova „tenergo“, tj. jednoho prvku ochranné známky, která podle skutkových zjištění odvolacího soudu byla ke dni jeho rozhodnutí již zapsána v rejstříku ochranných známek. Ochrany ve smyslu zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále též jen „ZOZ“), požívá takové označení (definované v § 1 tohoto zákona), které je zapsáno do rejstříku ochranných známek. Chráněno je jako celek, tj. v té podobě, v níž bylo zapsáno. Bylo-li žalované uloženo zdržet se užívání jednoho z prvků její ochranné známky, znamená to de facto, že svou známku (tj. určité označení v té podobě, v níž bylo zapsáno do rejstříku ochranných známek) užívat nemůže.

 22.      Podle skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů změnila žalovaná svoji obchodní firmu v roce 2013 tak, že zněla t. team s.r.o., práva a povinnosti z této skutečnosti vzniklé se podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), řídí dosavadní úpravou. Její ochranná známka ve znění „t. team“ však byla do registru ochranných známek zapsána až v roce 2015, kolizi této ochranné známky a obchodní firmy žalobkyně je tudíž třeba řešit i s přihlédnutím k současné právní úpravě.

23.       Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení, mezi práva průmyslového vlastnictví ho řadí ve svém článku 1 odst. 2 Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 3. 1883, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 64/1975 Sb. (dále jen „Pařížská úmluva“).  Podle současné, ale i podle předchozí české právní úpravy, podle níž odvolací soud věc posuzoval, je právo k obchodní firmě formálním právem, které vzniká registrací obchodní firmy do obchodního rejstříku (srov. § 8 odst. 1 obch. zák., § 423 odst. 1 o. z.). Obchodní firmě by měla být vlastní schopnost odlišit podnikatele pod touto obchodní firmou podnikajícího od jiného podnikatele. Obchodní firma nesmí být totiž s jinou obchodní firmou zaměnitelná (§ 10 odst. 1, věta první, obch. zák., § 424 o. z.). Ustanovení § 12 odst. 1 obch. zák. a § 423 odst. 2 o. z. umožňuje tomu, kdo byl ve svých právech k obchodní firmě dotčen, se proti takovým zásahům bránit.

24.       Práva plynoucí z ochranné známky mají obdobný charakter. Vznikají zápisem ochranné známky do příslušného rejstříku (srov. § 2, § 8 odst. 1 a 2 ZOZ), jejich obsahem je právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky anebo službami, pro které je zapsána, a bránit takovému užívání ostatním (srov. § 8 odst. 1 a 2 ZOZ), s výjimkami uvedenými v zákoně o ochranných známkách. Jednou z výjimek je právě omezení vlastníka ochranné známky právy třetích osob k obchodní firmě. Kolizi těchto práv řeší § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ tak, že vlastník ochranné zámky není oprávněn zakázat třetím osobám užívat v obchodním styku jejich obchodní firmu, pokud je užívání v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže. Z uvedeného plyne, že obě práva jsou rovnocenná, obstojí vedle sebe, a úprava obsažená v § 10 odst. 1 písm. a) ZOZ je toho projevem. Omezení práv k obchodní firmě právy vlastníka ochranné známky dříve platný obchodní zákoník neřešil a výslovnou úpravu nemá ani současný zákoník občanský (zákon č. 89/2012 Sb.). Jsou-li však obě práva rovnocenná, je třeba jejich konflikt řešit z pohledu vlastníků obou práv v principu stejně. Právo k obchodní firmě samo o sobě nemůže být důvodem pro odepření práv vyplývajících z ochranné známky. To však platí pouze za předpokladu, že užívání takového práva je v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže, že tedy není nekalým soutěžním jednáním (srov. § 2976 odst. 1 o. z.).

25.       Souvislost obou otázek žalovanou stranou položených je ze shora uvedeného výkladu zřejmá. Problém, který plyne z druhé dovolatelčiny otázky (to jest možnost zakázat užívání zapsané ochranné známky soudním rozhodnutím), řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, v němž uvedl mimo jiné: „Je zřejmé a vyplývá to i z § 13 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, že majitel je povinen ochrannou známku užívat. Pokud by tomu tak nebylo, Úřad průmyslového vlastnictví takovou známku zruší - § 31 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Není proto možné požadovat po majiteli zapsané ochranné známky, aby se jejího užívání zdržel, pokud ovšem nejsou dány další zrušovací důvody. V našem případě jde o důvod uvedený v § 31 odst. 2 citovaného zákona - užívání známky naplňuje znaky nedovoleného soutěžního jednání.“ Nejvyšší soud dovodil v tomto rozhodnutí, že nelze zakázat užívání ochranné známky, dokud ji Úřad průmyslového vlastnictví nezruší v řízení podle § 31 odst. 1 ZOZ.

26.       Tutéž otázku však Nejvyšší soud řešil ve svých pozdějších rozhodnutích jinak. Například v usnesení sp. zn. 23 Cdo 4321/2009, připustil možnost, že uložit zákaz užívat ochrannou známku obecně možné je, registrace ochranné známky sama o sobě totiž neznamená, že by se vlastník ochranné známky (při nesprávném způsobu označování výrobků či služeb uvedenou ochrannou známkou) nemohl dopustit i jednání nekalé soutěže. Stejně tak v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4948/2010, akceptoval Nejvyšší soud názor odvolacího soudu, že výkon formálního práva známkového se nesmí příčit zásadě hmotného práva (vyjádřené v době rozhodnutí v § 44 odst. 1 obch. zák.), tj. i užití zapsané ochranné známky může být jednáním proti dobrým mravům soutěže a tedy jednáním nekalým, proti kterému má druhá strana právo se bránit a soud je povinen její dotčené právo chránit. Nejvyšší soud dovodil, že žalobkyni je nutné přiznat právní ochranu poskytnutou v souladu s ustanoveními o nekalé soutěži navzdory existenci starších materiálních práv, protože žalovaná svou ochrannou známku užívala v rozporu s dobrými mravy soutěže. Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud též v jednom ze svých posledních rozhodnutí ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4315/2014.

27.       Velký senát dospěl k témuž závěru, z něhož vycházejí rozhodnutí spisových značek 23 Cdo 4321/2009, 23 Cdo 4948/2010 a 23 Cdo 4315/2014. Definice nekalé soutěže a prostředky ochrany proti ní jsou v principu stejné podle předchozí i nynější právní úpravy. Nekalé soutěže se dopustí ten, kdo se v hospodářském styku dostane do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům (srov. § 2976 odst. 1 o. z., § 44 odst. 1 obch. zák.).  Podle § 2988, věty první, o. z. osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav. (obdobně srov. § 53, větu první, obch. zák.). Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky.

28.       Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněných a přípustných dovolacích důvodů je napadené rozhodnutí správné.

29.       Nejvyšší soud však přes právě uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí trpí vadami, k nimž je třeba přihlédnout tehdy, je-li dovolání přípustné. Podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. je-li odvolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

30.       Právo k obchodní firmě, o nějž žalobkyně své nároky opírala, patří, jak již bylo shora uvedeno, mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv, kam ho výslovně řadí ve svém článku 1 odst. 2 Pařížská úmluva. Speciálním předpisem, upravujícím vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, je zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (dále jen „ZVPPV“), který s účinností od 1. 1. 2008 (srov. § 15 ZVPPV) upravil ve svém ustanovení § 6 zvláštní působnost soudu ve věcech průmyslového vlastnictví. Podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV rozhoduje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona. Podle § 6 odst. 2 ZVPPV Městský soud v Praze v řízeních právě uvedených jedná a rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.

31.       Podle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) je Městský soud v Praze věcně a místně příslušným soudem jako soud prvního stupně ve věcech průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám.

32.       Zákon o soudech a soudcích určil ve shora uvedeném ustanovení nejen výlučnou místní příslušnost Městského soudu v Praze, ale též jeho výlučnou příslušnost věcnou (shodně srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Městský soud v Praze se totiž stal s účinností od 1. 1. 2008 zvláštním soudem, který má působnost krajského soudu, přitom jako jediný v České republice rozhoduje v občanském soudním řízení v prvním stupni v senátě (§ 36a odst. 3 o. s. ř.). Městský soud v Praze je současně soudem Společenství. Rozhoduje totiž v České republice (rovněž ve specializovaných senátech) jako soud prvního stupně pro ochranné známky Společenství podle čl. 92 Nařízení Rady Evropských společenství č. 40/1994 ze dne 20. 12. 1993 o ochranné známce Společenství [nyní čl. 95 podle kodifikovaného znění nařízení Rady (ES) č. 207/2009 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2424 ze dne 16. 12. 2015] [§ 6 odst. 1 písm. b) ZVPPV], a rozhoduje v České republice jako soud prvního stupně pro (průmyslové) vzory Společenství podle nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství [§ 6 odst. 1 písm. b) ZVPPV].

33.       Z obsahu spisu se podává, že o věci nerozhodoval v prvním stupni specializovaný senát Městského soudu v Praze, ale samosoudce Krajského soudu v Brně. Řízení je tudíž stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), protože rozhodoval soud věcně nepříslušný. Věcná příslušnost soudu je totiž jednou z podmínek řízení (§ 103 o. s. ř.), kterou je soud povinen zkoumat kdykoli za řízení, a její případný nedostatek odstranit postupem podle (§ 104a o. s. ř.). Řízení je rovněž zatíženo vadou podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., protože soud, který rozhodoval v prvním stupni, byl nesprávně obsazen.

34.       Dovolací soud z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc postoupil k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, jedinému soudu v České republice, který je soudem výlučně věcně příslušným pro řešení daného sporu.

           

Poř. č. 12

 

Na případ účasti vlastníka sousední nemovité věci ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tudíž je nezbytné posuzovat přiměřenost jeho délky jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015)

 

I. Dosavadní průběh řízení

 

1.         Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 10. 2014, č. j. 25 C 51/2013-43, rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 360 000 Kč. Žalobci přiznal částku ve výši 165 000 Kč (výrok I.). Žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 195 000 Kč, soud prvního stupně zamítl (výrok II). Výrokem III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou na sebe navazujících stavebních řízení o povolení přestavby budovy na pozemku parc. č. 131 v k. ú. O.u K. V., jež sousedí s nemovitými věcmi žalobce, budovou pozemku parc. č. 177 a pozemku parc. č. 125 v k. ú. O. u K. V. (dále jen „posuzované řízení“).

2.         Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 16. 8. 2000 u Magistrátu města K. V. (dále jen „stavební úřad“). Oznámením ze dne 7. 12. 2000, č. j. SÚ/6004/00/Tom-330, se žalobce dozvěděl o zahájení řízení o vydání stavebního povolení pro stavebníky: a) V. L. a b) R. M., Sdružení S., klempířství a pokrývačství. Žalobce jako vlastník sousedních nemovitých věcí byl účastníkem posuzovaného řízení. Nesouhlasil s přestavbou budovy. V rámci řízení žalobce uplatňoval proti stavbě námitky. Dne 3. 1. 2001 přesto stavební úřad rozhodl o povolení předmětné stavby, proti čemuž podal žalobce odvolání. Okresní úřad Karlovy Vary dne 5. 4. 2001 odvolání rozhodnutím č. j. RR/48/2001/F zamítl. Žalobce reagoval podáním žaloby u Krajského soudu v Plzni. Ten rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 30 Ca 175/2001-62, rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stavební úřad poté zjistil, že během dosavadního řízení byla stavba realizována a zkolaudována. Posléze bylo stavební povolení ze dne 3. 1. 2001 rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 8. 6. 2005 zrušeno a stavební úřad zahájil řízení o odstranění předmětné stavby, jež bylo však následně zastaveno. Žalobce se proti takovému postupu bránil odvoláním u Krajského úřadu Karlovarského kraje. Ten odvolání dne 24. 10. 2005 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce následně postupoval podáním správní žaloby, o níž rozhodl rozsudkem Krajský soud v Plzni dne 9. 10. 2007, č. j. 30 Ca 110/2005-62. Zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 24. 10. 2005 i rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15. 7. 2005. Krajský úřad Karlovarského kraje se následně prostřednictvím kasační stížnosti obrátil na Nejvyšší správní soud. Ten stížnost dne 22. 5. 2009 zamítl. Žalobce se poté podle ustanovení § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, domáhal opatření proti nečinnosti stavebního úřadu a Krajský soud přikázal stavebnímu úřadu, aby vydal rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení tohoto opatření. Stavební úřad dne 7. 4. 2011 předmětnou stavbu dodatečně povolil, proti čemuž se žalobce odvolal. Napadené rozhodnutí bylo dne 22. 8. 2011 zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Stavení úřad dne 5. 4. 2012 opět předmětnou stavbu dodatečně povolil. Žalobce se opět odvolal. Krajský úřad Karlovarského kraje rozhodnutím č. j. 568/SÚ/12-4 napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce zamítl. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 19. 7. 2012. Žalobce se již podáním správní žaloby dále nebránil.

3.         Po právní stránce odvolací soud shledal, že podaná odvolání žalobce i žalované nejsou důvodná. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k náhradě škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zejména stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K aplikaci Stanoviska uvedl, že je uplatnitelné i v poměrech jiných (nejen soudních) řízení vedených orgány státu či územních samosprávných celků. Soud prvního stupně zcela správně zhodnotil posuzované řízení jako celek včetně řízení před orgány soudní moci. Za konec řízení určil okamžik právní moci posledního vydaného rozhodnutí ve věci (tj. 19. 7. 2012). Zjištěnou délku řízení 12 let posoudil jako nepřiměřenou. Podle názoru odvolacího soudu došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že žalobci vznikla presumovaná morální újma spočívající v nejistotě o právních předpokladech existence a užívání stavby. Celkovou délku řízení zhodnotil jako extrémně dlouhou, v postupu správních orgánů shledal opakované nedůvodné průtahy. Ačkoliv řízení nebylo skutkově složité, správní orgány se dle něj dopustily závažných procesních pochybení a jejich rozhodnutí musela být opakovaně rušena soudem pro nepřezkoumatelnost (rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2015, č. j. 30 Ca 175/2001-62, a ze dne 9. 10. 2007, č. j. 30 Ca 110/2005-62). Ve věci nepovažoval konstatování porušení práva za dostačující, tudíž přiznal žalobci odčinění ve formě peněžité kompenzace. Výpočet částky provedl v souladu s kritérii uvedenými v § 31a OdpŠk a Stanoviskem. Žalobce se podle odvolacího soudu nechoval obstrukčně. Na druhou stranu jeho urgence k urychlení řízení nepovažoval za tak významnou okolnost, že by ovlivnila zvýšení přiznávané částky. Chování žalobce tak na určení částky nemělo vliv. Vzhledem k tomu, že byla věc projednávána u krajského soudu i Nejvyššího správního soudu (tudíž objektivně musela trvat delší dobu), odvolací soud přiznávanou částku snížil o 30 %. Částku snížil o 20 % také s ohledem na nižší význam řízení pro žalobce. Žalobce se v posuzovaném řízení bránil tomu, aby stavba sousedního objektu neovlivnila dosavadní využití jeho skleníku. Nešlo však o skleník sloužící k podnikání žalobce, ale šlo o vedlejší stavbu na jeho pozemcích. Výsledek stavebního řízení, spočívající v povolení a kolaudování stavby, není pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce rozhodující. Naopak odvolací soud navýšil částku z důvodu vadného postupu stavebního úřadu, a to o 50 %. Odvolací soud dále uved, že v této právní věci není významné tvrzení žalobce, že mu bylo znemožněno předmětný skleník v důsledku jeho trvalého zastínění (nepovolenou stavbou) užívat v souladu s jeho účelem, protože v případě újmy na majetku poškozené osoby se jedná o nárok na náhradu škody, jehož se žalobce v tomto řízení nedomáhal a tyto případné újmy není přiléhavé hodnotit při zvažování následků, k nimž došlo (mělo dojít) v osobnostní sféře poškozené osoby.

 

II. Dovolání a vyjádření k němu

 

4.         Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka vymezuje tyto otázky:

            a)         Zda jakýkoliv projev nemajetkové újmy tvrzený vedlejším účastníkem řízení odvozený z nesprávného úředního postupu v řízení, které není tzv. typovým řízením podle bodu IV. odst. 21 a násl. Stanoviska, je skutečností obecně známou, která se nedokazuje podle § 121 o. s. ř.?

            b)        Mohou soudy při posuzování nároků podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí ve spojení s § 31a OdpŠk mechanicky bez jakéhokoliv odůvodnění plně aplikovat Stanovisko i tehdy, jedná-li se o situaci výslovně předvídanou bodem I. odst. 4, 5 Stanoviska, resp. jde-li o nárok, na který se stanovisko vůbec nevztahuje, neboť lze zvažovat pouze nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, tj. ve formě průtahů ve správním řízení a žalobce je toliko tzv. vedlejší účastník správního řízení?

            c)         Zda zadostiučinění mnohonásobně překračující peněžní ekvivalent hodnoty práv, na kterých mohl být vedlejší účastník správního řízení dotčen, splňuje kritérium přiměřenosti zadostiučinění podle § 31a odst. 1, 2 OdpŠk?

            d)        Zda nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 3 ve spojení s § 13 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 OdpŠk je právem ryze osobní povahy?

5.         Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá, že v daném případě se nejedná o některé z typových řízení. Žalobce netvrdil pouze takové projevy nemajetkové újmy, které jsou obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení. Žalobce tvrdil také následky „neobvyklé“, které se vztahovaly k významu skleníku pro jeho otce, a jež navíc odvozoval nejen od nepřiměřené délky řízení, ale i od výsledku rozhodovací činnosti správních orgánů. Pouze v případě nejistoty platí vyvratitelná domněnka jejího vzniku, což neplatí tehdy, je-li nejistota spojována s jinou příčinou než nepřiměřeně dlouhým řízením. Nemajetková újma, u které není zjevné, že by ji utrpěla jakákoliv osoba ve shodném procesním postavení, se nepresumuje. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014. Dle tohoto rozhodnutí Stanovisko v dané věci aplikováno být nemělo.   Ve vztahu k třetí otázce dovolatelka namítá, že zadostiučinění musí být přiměřené nemajetkové újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení, který značně koreluje s tím, co je pro poškozeného v sázce. Dovolatelka odkazuje mimo jiné na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka uvádí, že z účastnického výslechu žalobce vyplynulo, že nemajetkovou újmu spatřuje mj. v důležitosti skleníku pro svého otce. Účelem zadostiučinění však není sanace tvrzených projevů nemajetkové újmy spočívající v tom, že v psychické sféře byly údajně zasaženy třetí osoby. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6.         Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti a taktéž není důvodné. Namítá, že část argumentace žalované směřuje pouze proti skutkovým zjištěním a nikoliv proti právnímu posouzení věci (např. otázka hodnoty práv žalobce dotčených stavebním řízením). Ve vztahu k první dovolatelkou vymezené otázce uvádí, že jde o otázku zmatečnou, neboť žalobce nebyl v posuzovaném řízení vedlejším účastníkem, ale vždy účastníkem přímým, nadto daná otázka nebyla soudy nižších stupňů řešena, ani její řešení nebylo třeba. Z obsahu žaloby nevyplývá, že by žalobce nárokoval náhradu nemajetkové újmy z jiného titulu než z titulu nepřiměřené délky řízení. Jediným uplatněným nárokem v řízení byla náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Ve vztahu k druhé otázce uvádí, že na právních závěrech soudů nižších stupňů nic nemění skutečnost, že správní orgány byly při rozhodování vázány zákonnými lhůtami, v nichž měly rozhodnutí vydat. Žalobce v řízení nenárokoval újmu způsobenou zastíněním skleníku. Zastínění skleníku bylo pouze jednou z řady okolností, pro které žalobce s předmětnou stavbou nesouhlasil. Ve vztahu k třetí otázce uvádí, že se nejedná o otázku právní, ale otázku skutkovou, neboť v první řadě není dán a prokázán předpoklad žalované, že hodnota práv, na kterých byl žalobce dotčen, je mnohonásobně nižší. Nelze vycházet ze zavádějící a nesprávné argumentace žalované, že šlo jen o skleník. Žalobce v řízení brojil rovněž proti zastínění značné části svého pozemku, nepřípustnosti zřízení provozovny klempířství a pokrývačství v dotčené stavbě, rozporem účelu stavby s územním plánem, nárůstem dopravy v místě a podobně, tj. obecně zhoršením kvality bydlení v bydlišti žalobce pro něj a jeho rodinu. Nadto v řízení opakovaně došlo rovněž k poškození procesních práv žalobce. Ve vztahu k poslední otázce žalobce uvádí, že i zde dovolatelka vychází z nesprávných předpokladů (zastínění skleníku). Ani za předpokladu, že jedním z důvodů, které ve stavebním řízení žalobce uplatnil, bylo zastínění skleníku žalobce, využívaného převážně otcem žalobce (jehož újmu žalobce důvodně pociťuje jako újmu vlastní), není zastínění skleníku podstatou nároku žalobce.  Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání, pokud je neodmítne, zamítl.

 

III. Formální náležitosti dovolání

 

7.         Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

8.         Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž jedná osoba, která má právnické vzdělání [srov. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

 

IV. Přípustnost dovolání

 

9.         Dovolatelkou uváděný rozsudek ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, byl schválen na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 11. 1. 2017 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, s následujícími právními větami: „Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy. Jestliže správní orgán porušil ve správním řízení povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jde sice o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších odpisů), avšak vyvratitelná domněnka vzniku újmy se neuplatní.“

10.       Rovněž ve výše uvedené věci bylo posuzovaným řízením řízení stavební, přičemž náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou tohoto řízení se domáhal jiný účastník řízení, nežli žadatel o stavební povolení. Nyní posuzovaná věc je odlišná v tom, že zatímco ve výše uvedené věci byla účastnicí posuzovaného řízení oprávněná z věcného břemene váznoucího na sousední nemovité věci, v této věci se odčinění nemajetkové újmy domáhá vlastník sousední nemovité věci. Napadené rozhodnutí tudíž závisí na vyřešení otázky, zda ve vztahu k vlastníkovi sousední nemovité věci dopadá na stavební řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zda lze na posuzované řízení aplikovat závěry uvedené ve Stanovisku.

11.       Dovolatelkou vymezená otázka výše uvedená pod písm. a) přípustnost dovolání nezakládá. Ze Stanoviska neplyne dovolatelkou dovozovaný závěr, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se vztahuje pouze na tzv. typová řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam pro účastníka. Naopak z části V, resp. z třetí právní věty, Stanoviska je zřejmé, že se vyvratitelná domněnka vzniku újmy vztahuje i na řízení, u nichž se jejich zvýšený význam pro účastníka nepředpokládá. Bude-li odpověď na otázku vymezenou v odst. 10 tohoto rozhodnutí kladná, pak odvolací soud při aplikaci vyvratitelné domněnky postupoval správně. Bude-li odpověď na tuto otázku záporná, pak vyvratitelná domněnka neměla být aplikována vůbec, bez ohledu na význam posuzovaného řízení, a tudíž by napadené rozhodnutí na vyřešení uvedené otázky nezáviselo.

12.       V rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Odvolací soud při určení přiměřeného zadostiučinění význam posuzovaného řízení zohlednil, když dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl nižší, přičemž z tohoto důvodu zadostiučinění snížil o 20 %. V posuzovaném řízení nebyla jeho předmětem peněžitá částka, tudíž v tomto řízení nelze aplikovat limitaci dle výše uvedeného rozhodnutí. Rovněž otázka uvedená pod písm. c) tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

13.       Ani poslední dovolatelkou vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť z obsahu žaloby nevyplývá, že by se žalobce v řízení domáhal jiného nároku než náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Uváděl-li žalobce, že posuzované řízení bylo pro něj významné mimo jiné z toho důvodu, že stavbou došlo k zastínění skleníku, který využíval jeho otec, nelze jen z tohoto tvrzení dovodit, že by tím žalobce uplatnil jiný samostatný nárok, když šlo o okolnost vztahující se k hodnocení kritéria významu řízení pro žalobce.

 

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

 

14.       Dovolání není důvodné.

15.       Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

16.       Ve výše uvedené věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014 Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „V posuzovaném případě byl výsledek stavebního řízení rozhodující pro výkon vlastnického práva účastníků, jež o stavební povolení žádali, neboť právě o jejich právu bylo v tomto řízení rozhodováno. Naopak v případě žalobkyně, jež je oprávněnou z věcného břemene na sousedící nemovitosti, výsledek daného řízení nemá přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon jejího práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť o jejím právu není v řízení rozhodováno, ač rozhodnutím může být dané právo nepřímo dotčeno. Z toho důvodu nelze čl. 6 odst. 1 Úmluvy a na něj navazující judikaturu ESLP a judikaturu Nejvyššího soudu, včetně Stanoviska, na délku posuzovaného řízení aplikovat.“

17.       Výše uvedený závěr však nelze bez dalšího aplikovat na situaci, kdy ve stavebním řízení jako jeho účastník vystupuje vlastník sousední nemovité věci. Ochrana vlastnického práva má své základy již v ústavněprávní rovině, konkrétně v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Právní teorie vychází ze závěru, že vlastnické právo je omezeno jeho vnitřními a vnějšími limity. Pojmová neomezenost vlastnického práva, která bývá označována za jeden z jeho charakteristických rysů, je jen myšlenkovou konstrukcí, která se v praxi nikdy nemohla naplnit; výkon vlastnického práva je naopak vždy právním řádem nějak omezen [srov. SPÁČIL, Jiří. Předmět a obsah vlastnického práva (§ 1011-1012). In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 134. ISBN 978-80-7400-499-5.].

18.       Mezi vnější limity vlastnického práva patří rovněž ochrana tzv. sousedských práv (dříve upravených v § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nyní upravených v § 1013 a násl. zákona č 89/2012 Sb., občanský zákoník). Z důvodu ochrany těchto práv je rovněž vlastník sousední nemovité věci účastníkem stavebního řízení ve smyslu § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, aby již v tomto řízení vlastník mohl uplatnit své námitky ohledně neoprávněných imisí, jež by stavba mohla způsobit a které by vedly k zásahu do vlastnického práva souseda.

19.       Pokud by vlastník uplatnil své námitky až v civilním řízení, pak, jde-li o imise způsobené samotnou stavbou, jsou tyto námitky nevýznamné, pokud nebyly uplatněny ve stavebním řízení, ač v něm objektivně uplatněny být mohly. Soused, který má za to, že stavba nebo její zřizování může způsobit imise, musí své námitky uplatnit ve stavebním řízení, příp. za podmínek § 1004 u soudu v tzv. posesorním řízení. Pokud by stavební úřad o námitce budoucích imisí sám rozhodl, soud by musel z jeho rozhodnutí vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). To by platilo i v případě, že by tyto námitky nebyly ve správním řízení vzneseny, ač vzneseny být mohly; v územním i ve stavebním řízení totiž platí zásada koncentrace, jejímž účelem je, aby výstavba nebyla mařena námitkami vznesenými např. až po zahájení stavby. S námitkou, která nebyla v územním, příp. stavebním řízení včas vznesena, nelze proto nakládat později jinak (lépe) než s námitkou, která sice vznesena byla, nebyla však shledána důvodnou. Soud by mohl rozhodovat jen o imisích způsobených stavbou postavenou bez stavebního povolení anebo v rozporu s ním. Jinak řečeno: Poté, co byla stavba zřízena, nemůže soused, který byl účastníkem územního a stavebního řízení, uplatnit občanskoprávní námitky týkající se účinků zřízení stavby, které mohl uplatnit již v územním či stavebním řízení (a jejichž úspěšné uplatnění u soudu by vedlo k odstranění nebo ke změně stavby); pokud tak učiní, soud bez dalšího žalobu zamítne [SPÁČIL, Jiří, DOBROVOLNÁ, Eva. § 1013 Omezení vlastnického práva – sousedské právo. In: SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 146. ISBN 978-80-7400-499-5.].

20.       Rovněž Evropský soud pro lidská práva, podle jehož judikatury je třeba vykládat Úmluvu a podle tohoto interpretovat judikatorní použitelnost obecných závěrů zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 344/2014, se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na stavební řízení, pokud nepřiměřenou délku tohoto řízení namítá vlastník sousední nemovité věci. Dospěl k závěru, že i v případě, kdy vlastník sousední nemovité věci v daném řízení poukazuje na nedodržení předpisů veřejného práva, je zřejmý jeho zájem zamezit zásahu do jeho majetkových práv. Práce na sousedním pozemku mohou ohrozit vlastníka sousedního pozemku v užívání jeho majetku a mohou také snížit jeho hodnotu (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1994 ve věci Ortenberg proti Rakousku, stížnost č. 12884/87, nebo rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci Wurzer proti Rakousku, stížnost č. 5335/07).

21.       Z výše uvedeného je zřejmé, že stavební úřad před vydáním stavebního povolení posuzuje případné námitky souseda, přičemž rozhoduje o tom, zda námitky jsou či nejsou důvodné, tedy zda povolovaná stavba povede či nepovede k imisím ve smyslu § 1013 o. z. (resp. § 127 obč. zák.). Jde tudíž o právo soukromoprávní povahy, které má svůj základ ve vnitrostátním právu, přičemž stavebním úřadem je rozhodováno o rozsahu tohoto práva. V případě vlastníka sousední nemovité věci tak na stavební řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž jeho délku je nezbytné posuzovat jako celek ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk dle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a vyložených ve Stanovisku, jak správně učinily soudy nižších stupňů.

 

VI. Závěr

22.       Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

 

 

 

Poř. č. 13

 

Vynaložil-li pojištěný sám se souhlasem poškozené náklady na provedení demolice stavby, která byla poškozena jednáním pojištěného, přičemž k provedení demolice byla poškozená jako vlastník objektu povinna, má pojištěný podle § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, proti pojistiteli právo na úhradu těchto nákladů, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozené pojistitel.

 

 

            (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4297/2015)

 

1.      Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 164 EC 79/2011-140, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 863 358 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2.         Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované shora uvedené částky z titulu nároku na plnění z pojistné smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena dne 26. 8. 2009 mimo jiné pro případ odpovědnosti za škodu způsobené při výkonu činnosti žalobkyně zapsané v obchodním rejstříku – provádění staveb, jejich změny a odstraňování. Žalobkyně se po žalované domáhala pojistného plnění s tím, že náklady, které vynaložila na zbourání části budovy, měl vynaložit objednatel (vlastník objektu – obec L.), a žalobkyně tak plnila pouze svoji prevenční povinnost ze závazkového vztahu a chtěla škodě zabránit.           

3.         Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli pojistnou smlouvu pro pojištění podnikatelských rizik – TREND 07, a to na dobu neurčitou s počátkem pojištění 1. 9. 2009. Mimo jiné bylo mezi účastníky sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku a za škodu způsobenou v souvislosti s předmětem činnosti žalobkyně dle čl. III. pojistné smlouvy. Součástí pojistné smlouvy byly též Všeobecné pojistné podmínky žalované pro pojištění majetku a odpovědnosti P 100/05. V článku XIII. si účastníci sjednali, že zachraňovacími náklady se rozumí účelně vynaložené náklady na: a) odvrácení vzniku bezprostředně hrozící pojistné události, b) zmírnění následků již nastalé pojistné události, c) odklizení poškozeného pojištěného majetku nebo jeho zbytků, pokud je povinnost toto učinit z hygienických, ekologických, či bezpečnostních důvodů. Podle odst. 5 uvedeného článku účastníci dále sjednali, že pojistitel není povinen hradit zachraňovací náklady podle odst. 1 písm. a) a b) tohoto článku z pojištění odpovědnosti za škodu. Pojistná smlouva byla účinná od 1. 9. 2009. Žalobkyně, jako zhotovitel, uzavřela s objednatelem, obcí L., písemnou smlouvu o dílo č. 876 ze dne 22. 12. 2008. Žalobkyně se zavázala pro vlastníka objektu č. p.  na pozemku parc. č. st. 16/1, obec L., vykonávat stavební práce na projektu „Rekonstrukce objektu č. p.  na bytové jednotky“. Objekt se sestával ze dvou budov, a to Budovy a Stodoly. V rámci stavebních prací měla žalobkyně provádět bourací práce na Budově, Stodola měla být bouráním nedotčena a zrekonstruována. Při zásahu do zdiva Budovy na úrovni prvního nadzemního podlaží však došlo k jejímu samovolnému zřícení a sousední objekt – Stodola byl touto havárií poškozen. Došlo ke statickému narušení střešní konstrukce a provalení střechy, v důsledku čehož byla nařízena demolice Stodoly. Městský úřad Ú., odbor výstavby a životního prostředí, vydal rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby, jímž bylo nařízeno vlastníkovi stavby, aby neodkladně odstranil stavbu nejpozději do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, a to stavbu – dvorní objekt stodola.

4.         Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně netvrdila a neprokazovala v projednávané věci okolnosti o pojistné události, která je spojena se vznikem její povinnosti nahradit škodu, která nastala v souvislosti s její činností a vztahem k objednateli dle smlouvy o dílo ze dne 22. 12. 2008. Svůj nárok omezila tak, že se jedná o náklady, které účelně vynaložila na splnění své prevenční povinnosti, aby škoda objednateli nenastala.

5.         Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na pojistné plnění není po právu.

6.         K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

7.         Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; zopakoval důkaz Všeobecnými pojistnými podmínkami. Odvolací soud shledal porušení smluvní povinnosti žalobkyní, když nezjistila, že objekt Budovy a objekt Stodoly je konstrukčně provázán trámem, tedy v důsledku její činnosti při bourání Budovy došlo k poškození Stodoly, která byla staticky narušena, a bylo tak nutno přistoupit k její demolici dle rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby Městského úřadu Ú., odbor výstavby a životního prostředí, ze dne 26. 5. 2010. Byl tedy prokázán první předpoklad odpovědnosti za škodu, kterou je porušení smluvní povinnosti ze strany žalobkyně. Uvedl však, že v řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by obci L. – poškozenému vznikla v souvislosti s náklady vynaloženými na odstranění stavby Budovy (správně Stodoly) škoda, jako majetková újma, o kterou by se majetek obce L. zmenšil. Vzhledem k tomu, že chybí druhý z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je vznik škody na straně poškozeného – obce L. v souvislosti s náklady vynaloženými na odstranění stavby, nenastala pojistná událost, a žalobkyně tak nemá nárok na výplatu pojistného plnění. Pojištěný má sice dle čl. I. bod 2 písm. iii/ Zvláštních pojistných podmínek č. P 600/05 právo, aby mu pojistitel uhradil i jinou majetkovou škodu dle čl. VIII bod 1/, zahrnující např. náklady na likvidaci zničené věci, musí se však jednat o náklady poškozeného. V projednávané věci se však o náklady poškozeného nejedná, neboť obec L. ničeho na odstranění stavby nevynaložila.

8.         Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

9.         K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.

10.       Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, zdali lze za škodu považovat i náklady na demolici a odstranění poškozené věci, a zda tím, že sám pojištěný (žalobkyně) provedl demolici poškozené stavby, uhradil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému. Při řešení první uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Druhá dovolatelkou předložená otázka je pak otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

11.       Dovolání je důvodné.

12.       Dovolatelka poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně při řešení právní otázky, zda jsou splněny podmínky pro vyplacení pojistného plnění.

13.       Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určil, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14.       Předně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke škodě v souvislosti s náklady vynaloženými na odstranění stavby nedošlo, když nebyly ze strany poškozeného vynaloženy žádné prostředky na odstranění následků.

15.       Dovolací soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že za škodu se obecně považuje majetková újma vyjádřitelná v penězích. Skutečná škoda znamená zmenšení (úbytek) majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlým ziskem je pak újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde k rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to s ohledem na pravidelný běh věcí dalo očekávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4851/2014).

16.       Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře posuzoval jako škodu případy, kdy došlo ke zřícení objektu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3074/2010), i situace, kdy škodu mohou představovat náklady demolice, které bude nutno objektivně vynaložit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2062/2016). Závěry uvedených rozhodnutí lze přitom vztáhnout i na projednávanou věc, kdy poškozená byla povinna podle správního rozhodnutí provést demolici objektu.

17.       V dané věci dne 26. 5. 2010 Městský úřad Úštěk, odbor výstavby a životního prostředí, vydal rozhodnutí o neodkladném odstranění stavby, jímž bylo nařízeno vlastníkovi stavby (tedy obci L. u L.), aby neodkladně odstranil stavbu – dvorní objekt stodola. Povinnost demolice tedy stíhala dle uvedeného rozhodnutí vlastníka – poškozeného. Tento byl tudíž zavázán vynaložit náklady na demolici. Tyto náklady jsou pak součástí škody, která poškozenému (vlastníkovi objektu) vznikla v důsledku jednání žalobkyně.

18.       Odvolací soud proto první řešenou otázku, zdali lze za škodu považovat i náklady na demolici a odstranění poškozené věci, posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

19.       Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zdali tím, že sama pojištěná (žalobkyně) provedla demolici poškozené stavby, „uhradila“ ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému.

20.       Dle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.

21.       Citované ustanovení hovoří o úhradě škody samotným pojištěným, aniž by byl pojem úhrada jakkoli blíže specifikován. Úhrada škody může být provedena jak v penězích, tak i v nepeněžní formě. Úhrada způsobené škody tak může být učiněna v jakékoli formě, která je schopna způsobit zánik závazku škůdce z odpovědnosti za škodu. Jestliže pojištěný sám se souhlasem poškozené provedl demolici Stodoly, vynaložil náklady na provedení demoličních prací, k nimž by jinak byla povinna poškozená podle rozhodnutí Městského úřadu Ú. Nepeněžním (naturálním) způsobem uhradil škodu, za kterou poškozené odpovídal. Tímto způsobem bylo dosaženo stejného výsledku, jako kdyby poškozená sama vynaložila náklady na provedení demolice odstraňované stavby, a až následně jí tyto náklady uhradila žalobkyně v penězích. Není zde žádný logický důvod, aby v případě poskytnutí nepeněžního plnění byla aplikace ustanovení § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě vyloučena.

22.       Vynaložil-li tedy pojištěný sám se souhlasem poškozené náklady na provedení demolice stavby, poškozené jednáním pojištěného, přičemž k provedení demolice byla poškozená jako vlastník objektu povinna, má pojištěný podle § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě proti pojistiteli právo na úhradu těchto nákladů, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozené pojistitel.

23.       Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) napadené rozhodnutí odvolacího soudu jako nesprávné zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

 

Poř. č. 14       

 

Poškozený domáhající se náhrady újmy na zdraví způsobené provozem vozidla přímo proti pojistiteli podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je osvobozen od soudních poplatků podle § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

           

            (Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 19 Co 356/2016)

 

 

1. Žalobce se domáhal vůči žalované zaplacení částky 6 091 260 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody na zdraví způsobené v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 12. 7. 2013.

2.         Nyní napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil podle ust. § 9 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek ze žaloby ve lhůtě stanovené usnesením, které bylo doručeno žalobci dne 4. 1. 2016 a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 300 Kč podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady, přičemž výši těchto nákladů řízení vypočetl soud prvního stupně podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř.

3.         Soud prvního stupně posoudil věc podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích s odůvodněním, že podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 1094/96; 25 Cdo 113/2006; 25 Cdo 1520/2001; 32 Cdo 763/2013) se nejedná o spor o náhradu škody na zdraví, ale o spor o pojistné plnění, z čehož dovodil, že žalobce není osvobozen od hrazení soudního poplatku ve smyslu ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ale žalobci vznikla podáním žaloby poplatková povinnost podle ust. § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 o soudních poplatcích. Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku s tím, že žalobce byl poučen pro případ, že soudní poplatek nebude v soudem stanovené lhůtě zaplacen. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 1. 2016, soudní poplatek nebyl zaplacen, proto bylo soudem prvního stupně postupováno v souladu s poučením a řízení bylo zastaveno.

4.         Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Zdůraznil, že újma na zdraví byla žalobci způsobena provozem vozidla, které bylo pojištěno u žalované pojišťovny pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Domáhat se náhrady škody na zdraví přímo po pojišťovně umožňuje ust. § 9 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a podle ust. § 6 téhož zákona má pojištěný mimo jiné nárok, aby pojistitel (tj. žalovaná pojišťovna) hradil poškozenému (tj. v daném případě žalobci) uplatněný nárok na náhradu škody na zdraví. Z těchto důvodů se žalobce žalobou domáhá náhrady škody nikoliv vůči osobě, která mu přímo způsobila škodu na zdraví při dopravní nehodě, ale vůči pojišťovně, která má poškozenému podle pojistné smlouvy kompenzovat škodu na zdraví. Pokud tedy ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích osvobozuje navrhovatele v řízení o náhradě škody na zdraví, lze toto osvobození vztáhnout i daný případ, neboť nejde o právní vztah založený pojistnou smlouvou, ale svým obsahem o nárok na náhradu škody na zdraví, a to sice ve formě pojistného plnění od odpovědnostního pojistitele. Výklad tohoto ustanovení učiněný soudem prvního stupně považuje žalobce za formalistický, pro poškozeného nepřiměřeně restriktivní. Poukázal, že postup soudu prvního stupně je v rozporu i s účelem ust. § 9 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v němž je zakotvena možnost poškozených uplatňovat své nároky na náhradu škody způsobené provozem vozidla přímo na pojistiteli (tj. pojišťovně), jehož smyslem nepochybně bylo usnadnění možnosti poškozených domoci se svých oprávněných nároků na náhradu škody prostřednictvím přímého uplatnění nároku vůči pojistiteli. Pokud by byl správný výklad, tak jak jej učinil soudu prvního stupně, pak se podle žalobce nabízí otázka, zda poškození v době podání žaloby, tj. v době, kdy se potýkají s následky dopravní nehody, mají finanční rezervu, která by jim přímé uplatnění nároku vůči pojistiteli umožňovala. Z těchto důvodů je i v daném případě žalobce od hrazení soudního poplatku osvobozen. Žalobce se rovněž v podaném odvolání pozastavil nad skutečností, že soud prvního stupně zaslal, ještě před zaplacením soudního poplatku, žalované žalobu k vyjádření, čímž způsobil zcela zbytečně vznik nákladů řízení žalované straně.

5.         V podaném odvolání dále žalobce odkázal na soudní rozhodnutí v obdobné věci, např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 29 Co 436/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2009, popř. aktuální usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 35 Co 156/2015; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Co 440/2014; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 11 Co 20/2015; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Co 3/2016. Jedná se o rozhodnutí, která se týkají stejného typu řízení, kdy došlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve věci, kdy žalobce (poškozený) uplatňoval nárok na náhradu škody vůči pojišťovně (pojistiteli). Přičemž žalobce v odvolání uvedl, že judikatura, na kterou odkazoval soud prvního stupně není přiléhavá, neboť se netýká otázky osvobození od hrazení soudního poplatku podle ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a výrok II. o náhradě nákladů řízení zrušil.

6.         Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadané rozhodnutí dle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a aniž by bylo třeba nařizovat jednání v souladu s ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání  je  důvodné.

7.         Odvolací soud při svém rozhodování vyšel z judikatorního závěru publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 93/2009, podle kterého se ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích týká i žalobce v řízení o náhradě škody na zdraví, kdy se žalobce domáhá proti České kanceláři pojistitelů plnění za škodu na zdraví podle ust. § 24 zákona č. 168/1999 o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uvedený závěr, proto lze vztáhnout i na řízení, kde na straně žalované vystupuje pojistitel (tj. žalovaná pojišťovna) podle ust. § 9 zákona č. 168/1999 . o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť se shodně věc týká plnění za škodu na zdraví. Žalobou požadované plnění sice nemá povahu nároku na náhradu škody, ale je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, což však nemá vliv na posouzení otázky osvobození od placení soudních poplatků podle ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, která je právě uvedeným rozhodnutím jasně řešena. Nutno tedy zdůraznit, že citované judikatorní rozhodnutí, neřeší, zda uplatněný nárok je či není nárokem na náhradu škody na zdraví, avšak výslovně konstatuje, že je osvobozen od soudního poplatku žalobce domáhající se plnění za škodu na zdraví, tj. rozhodnutí respektuje originárost nároku a přesto takovému žalobci přiznává plné osvobození od soudních poplatků, a je v daném případě lhostejné, zda je na straně žalované České kancelář pojistitelů či pojišťovna škůdce.

8.         Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval ust. § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, když jej interpretoval restriktivně, odlišně od závěru uvedeného v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 93/2009. Jelikož soud prvního stupně rozhodl nesprávně, odvolací soud napadené rozhodnutí změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

 

 

Poř. č. 15

 

Skutečnost, že jde o spor o náhradu škody z neoprávněného odběru plynu a distribuce plynu, sama o sobě nevylučuje závěr, že žaloba byla podána ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu na „ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech“.

           

            (Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 17 Co 281/2016)

 

 

1.      Okresní soud Praha-východ elektronickým platebním rozkazem ze dne 13. 6. 2016, č. j. EPR 109443/2016-4, výrokem I. uložil žalovanému, aby do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu zaplatil žalobci částku 33 348,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 43 348,48 Kč od 18. 6. 2015 do 16. 2. 2016, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 348,48 Kč od 17. 2. 2016 do 15. 3. 2016, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 348,48 Kč od 16. 3. 2015 do zaplacení. Výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci v téže lhůtě na nákladech řízení 3 512 Kč k rukám jeho zástupce.

2.         Proti tomuto elektronickému platebnímu rozkazu, jen proti výroku III., se včas odvolal žalobce. Poukázal na to, že v tomto sporu se nejedná o bagatelní věc, ani nejde o tzv. formulářovou žalobu, jak její znaky definovala celá řada rozhodnutí Ústavního soudu. Právním titulem, z něhož žalobou uplatněný nárok žalobce vyplývá, je náhrada škody způsobená neoprávněným odběrem a neoprávněnou distribucí plynu. Žalobce, jako provozovatel distribuční soustavy, je subjektem, kterému v případě neoprávněného odběru nebo neoprávněné distribuce plynu vzniká škoda, neboť je povinen nakoupit a do distribuční soustavy dodat plyn, který z jakéhokoliv důvodu ze soustavy při distribuci „zmizí“. Žalobce není v přímém smluvním vztahu se žalovaným, neexistuje/neexistoval mezi nimi vztah dodavatele a spotřebitele. Žalobce je nucen domáhat se svého práva soudní cestou prostřednictvím advokátní kanceláře, která poskytuje komplexní právní služby pro celou skupinu RWE v České republice, včetně vymáhání pohledávek. Žalobce nemá v pracovním poměru žádné zaměstnance s právnickým vzděláním opravňujícím je k poskytování právních služeb. Náklady řízení uplatněné v žalobním návrhu žalobcem byly vypočteny v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) a nelze je krátit ani na základě rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1193/11, ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11, a ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3303/11, nota benem, když advokátní kancelář není vlastníkem pohledávek a náklady spojené se soudním vymáháním těchto pohledávek tak vznikají přímo žalobci Toto žalobní podání v případě žaloby týkající se pohledávky z titulu náhrady škody, zpracované a podané prostřednictvím formuláře tzv. elektronických platebních rozkazů, pak v žádném případě nelze považovat za jednoduché a „rutinní“ podání. Zpracování žalobního návrhu je v případě žaloby na náhradu škody z titulu neoprávněného odběru a neoprávněné distribuce plynu časově náročné, když při zpracování návrhu dochází k prověřování celé řady dokumentů a důkazních prostředků kvalifikovanými odborníky tak, aby podaný návrh byl kvalitně zpracován. I s případnými typizovanými jednoduchými žalobami jsou spojeny určité nezanedbatelné náklady (na mzdy administrativních pracovníků, pořízení a provoz kancelářské techniky, spotřební materiál, náklady na nebytové prostory), přičemž tyto prakticky nemají žádný vztah k vymáhané částce. Sjednání zastoupení advokátem k soudnímu vymáhání pohledávek tak není možno samo sobě považovat za zneužití práva, nýbrž je racionálním chováním umožňujícím uhrazení všech nákladů. Dle názoru žalobce tedy nelze případy žalob na náhradu škody z titulu neoprávněného odběru a neoprávněné distribuce plynu zahrnout pod ustanovení 14b advokátního tarifu, neboť přes základní právní podobnost se jednotlivé případy liší a každý jednotlivý žalobní návrh je třeba zpracovat individuálně k tomu dostatečně kvalifikovaným odborníkem. Je obecně známou skutečností, že spory o náhradu škody jsou naopak spory komplikované, kladoucí značné nároky na zúčastněné strany sporu ve smyslu časové a odborné náročnosti. Soud prvního stupně dle žalobce naprosto pominul předžalobní stádium, kdy právní zástupce žalobce prověřuje, kdo se skutečně neoprávněného odběru a neoprávněné distribuce plynu dopustil. V tomto stádiu právní zástupce žalobce kontaktuje telefonicky, příp. písemně majitele nemovitostí, odběrných míst, sousedy apod. ke zjištění, kdo se skutečně neoprávněného odběru dopustil, což je zdlouhavé a obtížné. V případě, že soud prvního stupně nerespektoval výši nákladů řízení tak, jak tato byla uplatněna žalobcem v jím podaném návrhu, měl pak soud prvního stupně ve svém odůvodnění konkrétně uvést, co ho k takovému postupu vedlo. Výše uvedený názor se opírá rovněž o stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008. Soud prvního stupně měl při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení rozhodnout tak, že žalovaný je povinen hradit žalobci jeho náklady řízení v plné výši. Z judikatury Ústavního soudu České republiky k otázce nákladů řízení u bagatelních pohledávek vyplývá, že úkolem obecného soudu je nalézt příslušné proporce mezi právem věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů a povinností dlužníka nést náklady vzniklé v důsledku nezbytnosti soudního vymáhání pohledávky. Podanou žalobu nelze považovat za návrh podaný na ustáleném vzoru, týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Žalobce předtím, než přikročil k vymáhání dluhu představujícího dlužné plnění po žalovaném soudní cestou, žalovaného vyzval písemně k zaplacení dluhu. Tím byla žalovanému dána možnost dobrovolnou úhradou vymáhané částky vyhnout se řízení před soudem a s tím spojených nákladů Z logiky věci vyplývá, že bez ohledu na množství a druh soudních sporů, v nichž advokát Mgr. K. S. zastupuje žalobce, musí advokát vždy v tom kterém konkrétním sporu provést přípravu před podáním žaloby, tj. ze žalobcem předložených důkazů zjistit rozhodné skutečnosti, vždy důsledně prověřit a zjistit, kdo se skutečně dopustil neoprávněného odběru a neoprávněné distribuce plynu, kdy ve většině případů se jedná o jiného odběratele, než toho, který měl původně uzavřenou smlouvu s obchodníkem s plynem. Žalobci přiznaná částky náhrady nákladů řízení je zjevně nepřiměřená náročnosti, která je kladena na právního zástupce žalobce při zpracování žalobního návrhu v případech těchto typů žalob. Dále odkázal na celou řadu rozhodnutí odvolacích soud, které ses tímto názorem shodují, například i Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 28 Co 513/2014, z 30. 4. 2015, sp. zn. 25 Co 157/2015, z 21. 12. 2015, sp. zn. 19 Co 506/2015, a z 19. 4. 2016, sp. zn. 31 Co 107/2016.

3.         Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

4.         Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 6 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a neshledal odvolání žalobce důvodným.

5.         Z obsahu spisu se podává, že na základě návrhu žalobce Okresní soud Praha-východ vydal platební rozkaz dne 13. 7. 2016, č. j. EPR 109443/2016-4, kterým žalobci vyhověl co do zaplacení částky 33 348,48 Kč a zákonného úroku z prodlení ze shora vymezených částek. Návrh zdůvodnil tím, že žalobce je v rámci podnikatelské činnosti provozovatelem distribuční soustavy a je v souladu se zákonem č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v platném znění, a na základě smlouvy o distribuci plynu, uzavřené mezi ním a obchodníkem plynu, povinen zajišťovat pro obchodníka s plynem distribuci plynu do odběrného místa dle smluv uzavřených mezi obchodníkem s plynem a odběrateli. Dále vymezil podle platné právní úpravy, za jakých okolností dochází k neoprávněnému odběru plynu a neoprávněné distribuci. Zde ukončil pro neplnění platebních povinností vyplývajících ze smluvního vztahu obchodník s plynem BOHEMIA ENERGY entity s. r. o. závazkový vztah se žalovaným jednostranným úkonem – odstoupením od smlouvy. Žalobce nemá žádné listinné dokumenty vztahující se k trvání tohoto závazkového vztahu. Pakliže po skončení smluvního vztahu mezi obchodníkem s plynem a žalovaným pokračuje v odběrném místě odběr plynu, je jednáním žalovaného působena škoda provozovateli distribuční soustavy, žalobci. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn Oznámením o neoprávněném odběru a neoprávněné distribuci plynu dne 20. 3. 2013. Dále pak žalobce vymezil obecně pravidla pro přerušení dodávky plynu do odběrného místa a postup při stanovení rozsahu neoprávněného odběru. Smlouva o distribuci plynu pro předmětné odběrné místo zanikla uplynutím 30-ti dnů ode dne doručení žádosti obchodníka s plynem o odpojení, tj. dne 18. 3. 2013, a od následujícího dne 19. 3. 2013 byl odběr plynu na tomto místě kvalifikován jako neoprávněný. Množství neoprávněně odebraného plynu a tedy výpočet škody vyplývá z rozdílu mezi konečným stavem měřidla č. 8220791 na odběrném místě ke dni ukončení smlouvy s obchodníkem s plynem, tj. ke dni 18. 3. 2013, a stavem měřidla ke dni 26. 4. 2015, kdy došlo v odběrném místě Č., k výměně měřícího zařízení. Takto zjištěné množství neoprávněně odebraného plynu (1790 m3) bylo ve faktuře ze dne 3. 6. 2015, se splatností 17. 6. 2015, vyčísleno částkou 43 348,48 Kč v souladu s cenou dle ceníku žalobce za neoprávněně odebraný plyn. Na tuto fakturu byla dne 16. 2. 2016 a 15. 3. 2016 provedena úhrada ve výši 5 000 Kč. K úhradě tak zbývá částka 33 348,48 Kč. Dne 9. 7. 2015 žalobce zaslal žalovanému upomínku k úhradě, na kterou žalovaný nereagoval, dále dne 25. 1. 2016 byla právním zástupcem žalobce zaslána žalovanému výzva k úhradě dluhu prostřednictvím e-mailu, na což žalovaný odpověděl žádostí o poskytnutí splátkového kalendáře. Bylo mu vystaveno uznání závazku a prohlášení o splátkách, na které žalovaný již nereagoval, stejně tak na výzvu právního zástupce žalobce k úhradě dluhu z 11. 5. 2016, zaslanou žalovanému poštou. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu požadoval žalobce přiznat náklady řízení sestávající ze soudního poplatku ve výši 1 334 Kč a nákladů právního zastoupení sestávající z odměny za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, sepis žaloby – návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 2460 Kč, dále paušální náhradu za tři úkony právní služby po 300 Kč a daň z přidané hodnoty, celkové náklady tak požadoval ve výši 11 352,80 Kč.

6.         Z obsahu listin připojených ke zmíněnému návrhu odvolací soud zjistil, že zástupce žalobce převzal zastoupení na základě plné moci ze dne 17. 10. 2013, před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky podle § 142a o. s. ř., a to jednoduchou písemnou upomínkou ze dne 11. 5. 2016 a vypracoval návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Učinil tak ve věci tři úkony právní služby, jak jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu. Existenci neoprávněného odběru plynu a demontáž měřícího zařízení na odběrném místě oznamoval žalobce žalovanému dopisem z 20. 3. 2013, když o přerušení dodávek byl požádán prostřednictvím Žádosti o ukončení/přerušení distribuce (v rámci on-line počítačového systému) obchodníka Bohemia ENERGY entity s. r. o. Dle protokolů o demontáži měřícího zařízení z 22. 2. 2013 a 15. 3. 2013 byl ze strany zaměstnance žalobce dvakrát neúspěšně učiněn pokus o demontáž plynoměru na adrese Č., v prvním případě bylo s žalovaným i hovořeno. Dle zakázkového listu z 27. 4. 2015 byla provedena k uvedenému datu výměna měřícího zařízení, které mělo koncový stav 2.035 m3, stav k 18. 3. 2013 pak 318 m3. Výměně byl přítomen zjevně i žalovaný (jeho podpis na straně zákazníka v zakázkovém listu). Daňovým dokladem z 3. 6. 2015, vyúčtoval žalobce žalovanému za neoprávněnou distribuci plynu částku ve výši 43 348,48 Kč se splatností 17. 6. 2015, následně jej k úhradě upomínal výzvou z 9. 7. 2015. E-mailem z 25. 1. 2016 pak právní zástupce žalobce (prostřednictvím referentky vymáhání pohledávek Mgr. L. S.) vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 43 348,48 Kč do 15. 2. 2016. Žalovaný reagoval e-mailem z 28. 1. 2016 a požádal o splátkový kalendář. Ze strany advokátní kanceláře zastupující žalobce bylo připraveno uznání závazku a prohlášení o splátkách z 20. 1. 2016 (zjevně ještě před podáním žádosti žalovaného), které žalovaným zjevně podepsáno nebylo. Právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky 33 348,48 Kč na vymezený účet do 1. 6. 2016 písemnou upomínkou z uvedeného data. Dopisem z 25. 1. 2016 vyzval právní zástupce žalobce k součinnosti majitele nemovitosti na adrese odběrného místa za účelem zjištění odběratele oplynu, ten reagoval prostřednictvím svého právního zástupce s odpovědí, že stále nemovitost, byť neoprávněně, užívá žalovaný.

7.         Z evidence soudních řízení Okresního soudu Praha-východ vyplynulo, že ze strany žalobce, v zastoupení advokáta Mgr. K. S., bylo u předmětného soudu prvního stupně podáno od února 2012 do května 2016 celkem 36 žalob na peněžité plnění vůči různým dlužníkům, z toho v roce 2016 deset žalob, v roce 2015 jedenáct žalob, v roce 2014 dvanáct žalob, v letech 2012 a 2013 pak 3 žaloby. Z porovnání shora uvedené žaloby se žalobami podávanými žalobcem u zmíněného soudu v roce 2016 (konkrétně sp. zn. EPR 80013/2016, EPR 79438/2016, EPR 80013), je patrné, že právní zástupce užívá v těchto elektronických podáních v převážné míře totožných vět a formulací, žaloby jsou shodně strukturované a stylizované. Vlastní obsah žaloby se pak liší v dílčích údajích skutkového stavu, a to ve vymezení původního dodavatele plynu (ČEZ Prodej, s. r. o., Jihomoravská plynárenská, a. s., RWE Energie, s. r. o.), v datu oznámení neoprávněného odběru, datu zániku smlouvy o distribuci, množství neoprávněně odebraného plynu a jeho ceně, v údajích o vyúčtování tohoto plynu, způsobu ztotožnění žalovaného jako neoprávněného odběratele a způsobu upomínání. Tyto údaje jsou uvedeny v rámci shodně formulovaných vět a obecných vymezení.

8.         Podle ustanovení § 172 odst. 1 věta druhá a § 174a odst. 3 o. s. ř. v elektronickém platebním rozkazu soud žalovanému uloží, aby do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu zaplatil žalobci uplatněnou pohledávku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal odpor u soudu, který elektronický platební rozkaz vydal.

            Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

            Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

       Podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v občanském soudním řízení, a) které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, b) v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a c) v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty 1 Kč do 10 000 Kč -  200 Kč, přes 10 000 Kč do 30 000 Kč - 300 Kč, přes 30 000 Kč do 50 000 Kč - 500 Kč. Podle odst. 5 paušální částka jako náhrada výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné pro účely stanovení náhrady nákladů řízení činí a) 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odstavců 1 a 2, b) 300 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odstavce 3.

9.         V daném případě soud prvního stupně postupoval správně při rozhodování o nároku na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dospěl k závěru, že žalobce byl v řízení plně úspěšný a náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrada za daň z přidané hodnoty, jejímž je právní zástupce žalobce plátcem. Následně pak při stanovení výše odměny i paušální náhrady nákladů řízení za jednotlivé úkony právní služby soud I. stupně vycházel bez bližšího zdůvodnění z § 14b odst. 1 bod 3. a § 14b odst. 5 bod a) advokátního tarifu. Advokátní tarif v § 14b nijak nepopírá právo úspěšného žalobce na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., pouze stanoví odchylně výši odměny a paušální náhrady v přesně vymezených případech § 14b   odst. 1, zakomponovaných do předmětného právního předpisu novelou č. 120/2014 Sb. Přičemž pro aplikaci této speciální úpravy namísto obecné, vymezené v § 7 a § 13 advokátního tarifu, musí být splněno kumulativně několik podmínek, konkrétně že se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru, že byl uplatněn opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a že předmětem řízení je peněžité plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Zde i z vlastního odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zjevné bez dalšího naplnění podmínky předmětu řízení, který se týká peněžní částky a nepřevyšuje 50 000 Kč. Jak dospěl soud I. stupně k závěru o naplnění dalších podmínek, není z odůvodnění rozhodnutí ani z vlastního obsahu spisu zjistitelné. Z doplněných podkladů odvolacím soudem vyplývá, že shora uvedený žalobce podal v roce 2016 u Okresního soudu Praha-východ prostřednictvím advokáta Mgr. K. S. jako svého zástupce 10 žalob na peněžité plnění, v nichž se domáhal zaplacení škody způsobené neoprávněným odběrem distribucí plynu. V roce 2015 tak učinil v 11 případech a v roce 2014 pak ve 12 případech. Za dané situace pak lze hovořit o opakovaném uplatnění nároku ze strany žalobce.

10.       Stejně tak lze uzavřít, že šlo o skutkově a právně obdobné věci. O právní obdobnosti jednotlivých případů svědčí již jen skutečnost, že žalobce ve svých žalobách užívá odkazů na totožné paragrafy zákona č. 458/200 Sb., energetický zákon (konkrétně § 59, § 59a, § 74) a dále prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu (konkrétně vyhl. č. 365/1999 Sb., vyhl. č. 108/2011) a tyto pak i shodně cituje. O skutkové obdobnosti případu pak svědčí to, že struktura skutkového děje je vždy obdobná a liší se pouze jednotlivé údaje, konkrétně otázka důvodu vzniku neoprávněného odběru či distribuce, jeho délky, výší takto způsobené škody a dobou vzniku, podmínkami uplatnění této škody vůči žalovanému. Lze přisvědčit názoru žalobce, vyjádřenému v odvolání, stejně jako zmíněnému i v celé řadě rozhodnutí odvolacích soudů napříč republikou, které žalobce připojil na podporu svých názorů, že při podání žaloby na náhradu škody z titulu neoprávněného odběru plynu distribuce plynu je třeba prověřit celou řadu skutečností, vyřešit řadu skutkových a právních otázek a každý jednotlivý případ je třeba zpracovat individuálně. Opomíjena je však skutečnost, že je zde posuzována míra odborné práce advokáta jako zástupce v rámci jednotlivých poskytnutých úkonů, pro něž je stanovována odměna, tj. je poměřováno, jakou „přidanou hodnotu“ sporu poskytl tento odborník v rámci přípravy a sepisu žaloby v daných opakujících se případech. I z přeložených listin jen patrné, že si otázku zjištění neoprávněného odběru, výpočtu škody a její uplatnění vůči žalovanému zajišťuje žalobce sám (viz. shora citované listiny připojené k návrhu). Služeb advokáta využívá až ve fázi předsoudního uplatnění nároku a následného sepisu žaloby. Z toho je zjevné, že podklady pro uplatnění žaloby pak advokátovi poskytuje již soustředěné žalobce, který na to zjevně má personální vybavení. Žalobci pak samozřejmě není možno upírat právo na využití služeb advokáta, což opakovaně osvědčil i ve své judikatuře v obdobných případech Ústavní soud.

11.       Z porovnání jednotlivých žalob (návrhů na vydání platebního rozkazu) je zřejmé, že byť návrhy žalobce jsou podávány v elektronické podobě, mají jednoznačně z hlediska znaky ustáleného vzoru. Žalobce neguje užití tzv. formulářové žaloby na případy jeho nároků s argumentací, že ke zpracování každého případu je třeba prověřit celou řadu dokumentů a důkazních prostředků. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 pod bodem 28 vymezil formulářovou žalobou jako „ zpravidla návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožná či jen s drobnými odchylkami. Soudy jej odhalí i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíše administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby “. Zde však zjevně identifikuje neoprávněný odběr a osobu za něj odpovědnou již žalobce vlastními silami, stejně tak soustřeďuje podklady a uplatňuje nárok na náhradu škody, a až poté předává věc právnímu zástupci. Tuto činnost žalobce před předáním případu advokátovi, však není možno odrážet v odměně advokáta a náhradě jeho hotových výdajů, ale pouze v případných hotových výdajích žalobce dle § 137 o.s.ř. I úkony advokáta dle předložených listin mají znaky spíše administrativní činnosti (předžalobní výzva, dopředu vygenerovaný splátkový kalendář, výzva k součinnosti), když tyto v jeho kanceláři zjevně vykonávají administrativní síly (referentky). Žaloba pak spočívá v doplnění identifikačních údajů a základních skutkových údajů do předem připraveného vzoru, kde základní právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření je měna jen s drobnými odchylkami. Jde tedy o to, že bez ohledu na skutkovou složitost věci, v daných případech právní zástupce jménem žalobce užívá pro svá podání ustálené zjednodušené formy. Při argumentaci nepřiměřenou náročností, kladenou na právního zástupce žalobce při zpracování žaloby, pak tento zjevně opomíjí úpravu v odst. 3 § 14b advokátního tarifu, kde se stanoví pro všechny další úkony navrhovatele (tedy pro úkony učiněné po převzetí a případu zastoupení a po sepisu návrhu) sazba již podle § 7 vyhlášky. Tímto je jednoznačně odlišen případ, kdy věc neskončí předpokládaným vydáním rozhodnutí bez jednání, ale je třeba činit další úkony, provádět dokazování při jednání, tj. činit úkony s „vyšší přidanou hodnotou“ ze strany advokáta a tedy nadále již ustanovení § 14b aplikovat na další činnost zástupce účastníka nelze.

12.       Zmiňovaná úprava advokátního tarifu provedená novelou č. 120/2014 Sb. pak reagovala na požadavek proporcionality, účelnosti a přiměřenosti nákladů řízení, (zej. v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Ústavní soud se již následně opakovaně zabýval ústavními stížnostmi napadajícími zmíněnou úpravu § 14b advokátního tarifu, mnohdy také spojenými s návrhem na jeho zrušení, přičemž neshledal žádný důvod, pro nějž by těmto ústavním stížnostem ve věci samé i akcesorickému návrhu na zrušení daného ustanovení vyhověl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 475/15 ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1717/15 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 1567/15 ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1149/15 ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1784/15 ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1417/15 ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 1562/15 ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 227/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 738/15 ze dne 11. 8. 2015). Odvolací soud je si vědom též argumentace žalobce existencí zhruba 30 rozhodnutí různých odvolacích soudů, včetně Krajského soudu v Praze, které přisvědčují názoru žalobce, že na spory o náhradu škody z neoprávněného odběru plynu a distribuce plynu nelze při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů na straně advokáta žalobce aplikovat § 14b advokátního tarifu. I z prověrky rozhodovací praxe v rámci Krajského soudu v Praze je patrné, že v tomto směru není rozhodování jednotné, jak by mohl navozovat dojem soubor předložených rozhodnutí. Zmiňovanými rozhodnutími se prolíná několik shodných premis, a to že spory o náhradu škody jsou obecně složitější (než např. ze smluv), vyžadují individuální vylíčení skutkových tvrzení s ohledem na odlišnost a specifičnost každého případu, je třeba ji zpracovat individuálně kvalifikovaným odborníkem. Popírají tak skutkovou a právní obdobnost věci v tomto typu sporů a užití ustáleného vzoru. Všechna tato rozhodnutí však užívají ve svých závěrech značného zevšeobecnění, aniž by porovnávala žaloby formulované žalobcem, v zastoupení uvedeným advokátem, v přiměřeném časové období. V daném případě odvolací soud posoudil míru činnosti žalobce a míru činnosti advokáta při uplatnění nároku žalobce u soudu, kdy je zjevné, že alespoň v jím posuzovaném případě a v případech uplatňovaných opakovaně před zmiňovaným soudem prvního stupně, má činnost advokáta charakter spíše „rutinní“ činnosti. Samozřejmě pokud by došlo k podrobné individualizaci případu v žalobě nebo zjevné aktivní účasti advokáta na shromažďování podkladů (např. zadávání posudků, zajišťování svědků), pak by pak závěry odvolacího soudu k neaplikovatelnosti § 14b advokátního tarifu odlišné a korespondovat se závěry z předkládaných rozhodnutí.

13.       V dané věci tak náleží za jeden úkon právní služby 500 Kč (§ 14b odst. 1, bod 3. advokátního tarifu) a paušální náhrada výdajů (§ 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu) ve výši 100 Kč. Odměna za tři úkony tak činí celkem 1500 Kč, paušální náhrada za tři úkony činí celkem 300 Kč, daň z přidané hodnoty je 21%, takže náhrada nákladů právního zastoupení včetně daně z přidané hodnoty činí 2178 Kč. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1334 Kč, takže celkové náklady řízení, které náleží úspěšnému žalobci, činí 3512 Kč. Soud I. stupně v elektronickém platebním rozkazu tedy rozhodl správně, pokud tuto částku žalobci přiznal.

14.       Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně v posouzení, že na poměry žalobce v daném případě zcela dopadá ustanovení § 14b advokátního tarifu. Za této situace tak odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě napadený výrok podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdit.

 

Poř. č. 16

 

alternativa A  k  rozhodnutí  poř. č. 17, sp. zn. 58 Co 10, 11/2017

 

 

Z ustanovení § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze dovozovat povinnost soudu zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž rozumí účastník řízení, který neovládá český jazyk.

           

            (Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 19 Co 218/2013)

 

1.      Soud I. stupně rozhodl výše uvedeným rozsudkem tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je jedinou dědičkou po V. J., zesnulém 18. 10. 2004 (I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit 1. žalované náklady řízení ve výši 22 554 Kč (II.) a 2. žalovanému ve výši 22 114 Kč (III.).

2.         Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně se domáhala určení, že je dědičkou po manželovi V. J., a to na základě závětí ze dne 4. 11. 1999 a 14. 7. 2004. Upozornila na to, že zdědila veškerý majetek, když zesnulý oba žalované, své děti, vydědil.

3.         Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že závěť ze dne 14. 7. 2004 je neplatná, neboť neobsahuje podpis zůstavitele a předchozí závěť ze dne 4. 11. 1999 neobsahuje důvod vydědění. Konstatovala, že má nárok na zákonný podíl dědictví.

4.         Žalovaný navrhl rovněž zamítnutí žaloby s tím, že je neopominutelným dědicem. Poslední závěť ze dne 14. 7. 2004 shledal neplatnou pro absenci podpisu zesnulého otce. Pokud jde o závěť ze dne 4. 11. 1999, uvedl, že je rovněž neplatná, a to pro absenci důvodů vydědění.

5.         Soud provedeným dokazováním zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2007 (č. j. 27 D 2065/2004-289), které bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 25. 9. 2007, soud odkázal žalobkyni, aby do 1 měsíce od právní moci usnesení podala žalobu, jíž by bylo určeno, že je jedinou dědičkou po zesnulém V. J. Současně byla poučena o následcích nesplnění této lhůty. Podáním ze dne 27. 9. 2007 oznámil právní zástupce žalobkyně ukončení právního zastoupení a požádal o prodloužení lhůty k podání žaloby o dalších 30 dní s odůvodněním, že žalobkyně nehovoří česky. O prodloužení lhůty nebylo rozhodnuto. Dne 29. 10. 2007 požádala žalobkyně o ustanovení německy mluvícího právního zástupce a o překlad listin. Usnesením ze dne 9. 12. 2011 (č. j. 27 D 2065/2004-413) jí byla ustanovena advokátka JUDr. K. a žaloba o určení dědice byla podána dne 27. 1. 2012.

6.         V. J. zanechal celkem 4 závěti, 1. ze dne 15. 3. 1980, sepsanou vlastní rukou s jeho podpisem, kde jedinou dědičkou majetku byla určena žalobkyně, 2. ze dne 20. 3. 1985 v níž znovu vše odkázal žalobkyni a o dětech se nezmínil, 3. ze dne 4. 11. 1999 psanou vlastní rukou, s datem a podpisem s tím, že univerzálním dědicem je opět žalobkyně a „všechny ostatní možné dědice ze zákona“ vylučuje. Poslední je závěť ze dne 14. 7. 2004, která je psána těsnopisem a nenachází se na ní vlastnoruční podpis zůstavitele. Touto poslední vůlí určuje žalobkyni výlučnou dědičkou s tím, že ostatní tzv. dědice ze zákona a jejich potomky vylučuje z pozůstalostního řízení, protože se k němu a jeho ženě řádně nechovali, okrádali ho a nepomáhali mu.

7.         Soud se nejdříve zabýval tím, zda byla žaloba podána včas s přihlédnutím k § 175k odst. 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že nikoliv. Vyšel z toho, že usnesení, jímž byla žalobkyni uložena povinnost do 1 měsíce od právní moci podat žalobu na určení dědice, bylo doručeno jejímu právnímu zástupci dne 25. 9. 2007, ostatním účastníkům potom 25. 9. a 26. 9. 2007. Lhůta k podání odvolání končila dnem 10. 10. 2007 a usnesení tak nabylo právní moci dne 12. 10. 2007 (nebyla vyznačena). Lhůta 1 měsíce k podání žaloby tak končila 12. 11. 2007. Žaloba však byla podána až 27. 1. 2012. Na závěru o opožděnosti žaloby nic nemění ani žádost žalobkyně o ustanovení zástupce a o překlad soudních listin. V této souvislosti soud dokázal na rozhodnutí NSS 5 Azs 52/2004 a ÚS Pl.ÚS 20/05, které akceptuje právo účastníka jednat před soudem v mateřštině, ale konstatuje, že žádný právní předpis nedovozuje povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven.

8.         Kromě této argumentace se soud zabýval i platností závětí v návaznosti na § 476 odst. 1,2, § 476a, § 480 a § 469a občanského zákoníku (dále jen OZ). Dospěl k závěru, že závěť ze dne 14. 7. 2004 je neplatná pro absenci vlastnoručního podpisu zesnulého. Závěť ze dne 4. 11. 1999 je potom neplatná v části týkající se vydědění, neboť neobsahuje jména a příjmení či konkrétní určení na koho se má vydědění vztahovat a dále neobsahuje důvod vydědění. Na základě těchto závěrů potom konstatoval, že žalovaní jako potomci zůstavitele zůstávají neopominutelnými dědici a náleží jim tak zákonný dědický podíl z jeho majetku. Žalobu ze všech uvedených důvodů v plném rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

9.         Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání. V něm především zpochybnila závěr soudu I. stupně o tom, že žaloba nebyla podána ve stanovené lhůtě. Poukázala na § 18 o. s. ř. s tím, že usnesení se stanovením lhůty a následně i rozsudek měla obdržet v překladu do svého mateřského jazyka. Uvedla, že jí byl ustanoven zástupce až usnesením z 9. 12. 2012 (právní moc 3. 1. 2012), a tudíž žaloba podaná 27. 1. 2012 byla podána včas. Současně odkázala na rozsudek Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 2011/2005 ze dne 19. 9. 2005, který v obdobné situaci konstatoval, že doručení tak zásadního dokumentu jako je rozsudek, bez překladu je právně neúčinné.

10.       Pokud jde o závěť ze dne 4. 11. 1999 trvala na tom, že závěť je platná v plném rozsahu, tj. včetně vydědění. Argumentovala tím, že zákonná dědická posloupnost vyplývá z § 473 odst. 1 OZ a pokud zůstavitel hodlal kromě manželky vydědit „všechny ostatní dědice ze zákona“ je zřejmé, o které osoby se jednalo. Kromě toho uvedla, že oba žalovaní se zesnulým otcem špatně vycházeli, 1. žalovaná si ponechala peníze, které pro otce vyzvedla na poště, přerušila v domě, v němž původně společně bydleli, vodovodní vedení a zůstavitel tak neměl ve svém domě základní životní podmínky. To ho poté vedlo k odstěhování se do Prahy. 2. žalovaný se s otcem neustále hádal, nestaral se o něj a pomoc mu neposkytl. Kromě toho se oba žalovaní měli dopouštět krádeží v zůstavitelově bytě. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně, aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11.       Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zdůraznila, že bylo věcí žalobkyně, aby si v přiměřené době zajistila překlad doručované písemnosti a dodržela tak lhůtu k podání žaloby. Tuto lhůtu je třeba počítat od právní moci usnesení nikoliv od právní moci usnesení, jímž byl žalobkyni ustanoven zástupce. Pokud jde o tvrzení žalobkyně ohledně důvodů vydědění, upozornila na to, že jsou nepodložená a nepravdivá a žalobkyně k jejich prokázání nenavrhla žádné důkazy. Uvedla, že těžko si lze představit, že by se s bratrem dopouštěli krádeží v bytě  od něhož měli klíče jen zůstavitel a žalobkyně.

12.       Žalovaný navrhl rovněž potvrzení rozsudku jako věcně správného. Uvedl, že objektivní podmínky pro vydědění neexistovaly a závěť ze dne 4. 11. 1999 je neplatná s tím, že neobsahuje označení osob, které mají být vyděděny ani samotný důvod vydědění. Žalovaný zůstává zákonným neopominutelným dědicem.

13.       Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o. s. ř. postupem podle § 214 odst. 1 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné

14.    Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci. Provedené důkazy hodnotil postupem podle § 132 o. s. ř. a vyvodil z nich zcela správný právní závěr. Odvolací soud neměl důvod odchýlit se od závěrů, které na základě v řízení provedených důkazů učinil soud I. stupně. Neshledal potřebu dalšího dokazování  a odkazuje na  odůvodnění napadeného rozsudku.

15.    Žalobkyně polemizuje se správností závěru soudu I. stupně ohledně překladu doručovaného rozhodnutí soudu, jímž jí byla stanovena lhůta k podání žaloby ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. a dovolává se § 18 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti  je třeba zdůraznit, jak ostatně již odkazem na konkrétní judikaturu učinil soud I. stupně, že ze žádného právního předpisu nelze dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Zmíněné ustanovení občanského soudního řádu, stejně jako závazky plynoucí z Listiny základních práv a svobod či mezinárodních smluv, směřují především k situaci, kdy je nařízeno jednání a účastník neznalý jednacího jazyka by tak nemohl bezprostředně reagovat na průběh jednání.

16.    Žalobkyně podala svoji žalobu opožděně s odkazem na § 175k o. s. ř., dokonce s několikaletým odstupem. Sama tato skutečnost má za následek důvod k zamítnutí žaloby.

17.    Soud I. stupně se nad rámec této skutečnosti zabýval i platností předložených závětí ze dne 4. 11. 1999 a 14. 7. 2004 s odkazem na § 476 odst. 1 a 2 a § 476a OZ, mimo jiné i se zaměřením na to, zda došlo k platnému vydědění žalovaných ve smyslu § 469a OZ.

18.    Odvolací soud se plně ztotožňuje i s těmito skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právními závěry v tomto směru. Pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na ně rovněž odkazuje. Ani k podrobnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně ohledně platnosti obou zmíněných závětí nemá odvolací soud co doplnit.

19.    Jak již konstatoval soud I. stupně poslední závěť zůstavitele ze dne 14. 7. 2004 je absolutně neplatná pro absenci jeho podpisu pod jinak těsnopisem psanou závětí. Pokud jde o závěť ze 14. 11. 1999, ta je neplatná v části týkající se vydědění. Zde je třeba zdůraznit, že nezbytnou obsahovou náležitostí projevu zůstavitelovy vůle na případ smrti obsahující ustanovení o vydědění, je výslovné uvedení důvodu vydědění, jejichž taxativní výčet podává § 469a OZ. V opačném případě tento projev nemá právní následky. Důvod k vydědění by se navíc neměl omezit jen na obecnou formulaci, ale skutečnosti, které zavdaly zůstaviteli důvod k vydědění, by měly být blíže časově i místně specifikovány. Osoby, které mají být takto vyděděny, musí být nepochybně v závěti označeny jménem, případně dalšími identifikačními údaji. Nepostačí formulace „všechny ostatní možné dědice ze zákona“ tak, jak to učinil zůstavitel. V tomto směru neobstojí odvolací námitka žalobkyně, že dědická posloupnost vyplývá z § 473 odst. 1 OZ.

20.    V návaznosti na uvedené skutečnosti odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. Změny doznal pouze výrok o nákladech řízení. Ty byly přiznány za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a vypočteny zcela správně. Odvolací soud však rozhoduje za situace, kdy Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17.4.2013 sp. zn. Pl.ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb. zrušil s účinností od 7.5.2013 vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní. Při absenci zvláštního právního předpisu je třeba o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, postupovat dle § 151 odst. 2 o. s. ř. Náklady právního zastoupení je třeba proto vypočítat podle vyhl.č. 177/1996 Sb.

21.    Oba žalovaní byli v řízení úspěšní a náleží jim proto náklady, které vynaložili na právní zastoupení.

 

 

 

Poř. č. 17

 

alternativa B  k  rozhodnutí  poř. č. 16, sp. zn. 19 Co 218/2013

 

 

Neovládá-li účastník řízení český jazyk, je soud podle § 18 odst. 1 věty druhé o. s. ř. povinen zajistit překlad jím vydaného rozhodnutí do jazyka, jemuž účastník řízení rozumí, a rozhodnutí tomuto účastníku doručit spolu s překladem. Účinky doručení nenastanou, je-li rozhodnutí soudu doručeno účastníku řízení, který neovládá český jazyk, bez překladu tohoto rozhodnutí do jazyka, jemuž dotčený účastník rozumí.

 

            (Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 58 Co 10,11/2017)

 

1.      Usnesením ze dne 13. 9. 2016, č. j. 29 C 130/2005-298, soud I. stupně rozhodl, že žalobci se neustanovuje tlumočník z albánského jazyka. Uvedl, že předmětem řízení je žaloba na obnovu řízení, která byla usnesením ze dne 24. 2. 2016, č. j. 29 C 130/2005-267, zamítnuta.  Toto zamítavé usnesení žalobce napadl odvoláním. Po celou dobu řízení žalobce činil veškerá podání v českém jazyce, z ničeho přitom neplynulo, že by v tomto jazyce nebyl schopen před soudem jednat a že by jeho mateřštinou byl jazyk jiný. Teprve v podání ze dne 2. 5. 2016 a následně v podání ze dne 27. 8. 2016 žalobce (opět česky) požádal o ustanovení tlumočníka z jazyka albánského. Soud I. stupně pro ustanovení tlumočníka neshledal důvody. Žalobce je občanem Slovenské republiky, narodil se v Makedonii. Veškerá podání soudu činí v českém jazyce, jedná se přitom o podání obsáhlá a srozumitelná. Z opravných prostředků, které žalobce v průběhu řízení podal, vyplývá, že všem napadeným rozhodnutím rozuměl. Nevyšla tak najevo potřeba ustanovit mu tlumočníka podle § 18 o. s. ř., o kterého žalobce navíc požádal až tehdy, kdy se rozhodnutí ve věci ukázalo být pro něj nepříznivé. V závěru usnesení, jímž soud I. stupně žalobcově žádosti o ustanovení tlumočníka nevyhověl, byl žalobce poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

2.         Usnesením ze dne 13. 9. 2016, č. j. 29 C 130/2005-300, soud I. stupně odmítl žalobcovo odvolání ze dne 27. 8. 2016 směřující proti usnesení tohoto soudu ze dne 29. 7. 2016, č. j. 29 C 130/2005-292. Posledně zmíněným usnesením soud I. stupně zastavil řízení o osvobození žalobce od soudních poplatků a rozhodl o tom, že žalobci se neustanovuje zástupce. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 8. 8. 2016, poslední den odvolací lhůty tudíž připadl na den 23. 8. 2016. Žalobce podal odvolání až dne 29. 8. 2016, a tedy opožděně. Soud proto pozdě podané odvolání podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odmítl.

3.         Žalobce napadl obě usnesení odvoláním. Odvolání směřující proti druhému z usnesení, jímž bylo jeho odvolání proti usnesení soudu I. stupně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 29 C 130/2005-292, odmítnuto pro opožděnost, odůvodnil tím, že je dlouhodobě nemocen, léčí se pro diabetes a s tím související poruchy zraku, a z toho důvodu se od 7. 8. 2016 zdržoval u své dcery. Usnesení soudu si ze své domovní schránky vyzvedl až dne 13. 8. 2016. Neví, kdy mu sem toto usnesení bylo vhozeno, ani nerozumí tomu, jak soud I. stupně dospěl k závěru, že mu bylo doručeno právě dne 8. 8. 2016. Nemá za správný takový výklad práva, podle něhož soud považuje zásilku za doručenou dnem, o kterém se účastník nemůže dozvědět, že je dnem doručení. Je přesvědčen, že odvolání podal včas, tedy v patnáctidenní lhůtě ode dne, kdy jej skutečně obdržel. V případě usnesení, jímž nebylo vyhověno jeho žádosti o ustanovení tlumočníka, žalobce v prvé řadě poukázal na to, že byl nesprávně poučen ohledně možnosti podat proti tomuto rozhodnutí řádný opravný prostředek. Žalobce je přesvědčen, že proti usnesení o ustanovení tlumočníka odvolání přípustné je a že soud I. stupně vůči němu záměrně postupuje tak, aby nemohl hájit svá práva v komplikované právní věci, a upírá mu právo na spravedlivý proces. Na skutečnost, že nerozumí dostatečně česky, žalobce soud upozorňuje již řadu let, poprvé o tom soud informoval dne 1. 10. 2011. Žalobce dosud před soudem „nejednal“, o jeho žalobě bylo rozhodnuto bez jednání, soud proto ani nemohl zjistit, jak na tom se znalostí češtiny ve skutečnosti je. Tvrdí, že slovem ovládá češtinu nedostatečně, písmem vůbec. Žádné podání k soudu nesepsal sám. V minulosti využíval služeb překladatelky, která již zemřela, později mu s překlady písemností pomáhala dcera (která mu dle jeho diktátu přeložila a sepsala i toto odvolání), neboť žalobce si vzhledem ke svým nepříznivým majetkovým poměrům nadále nemůže služby tlumočníka dovolit. V neposlední řadě žalobce poukázal na to, že pokud byl ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 8/2013 vyslýchán jako svědek ve dnech 31. 3. a 26. 5. 2016, soud mu tlumočnici z albánského jazyka ustanovil, neboť se sám přesvědčil o tom, že žalobce česky neumí. Za nekomfortní výklad práva žalobce považuje, pokud je mu v postavení svědka tlumočník zajištěn, zatímco v případě, kdy v řízení sám jako účastník hájí svoje práva, je mu právo na tlumočníka odepřeno.                                                                                                                 

4.         Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti obou podaných odvolání.

5.         Odvolání je v zásadě přípustné proti každému rozhodnutí vydanému v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Mezi tyto výjimky patří v prvé řadě usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 202 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), tedy taková procesní usnesení, která nemají přímý vliv na meritorní rozhodnutí soudu. Mezi tato rozhodnutí patří  i usnesení o ustanovení (nebo naopak neustanovení) tlumočníka. Soud I. stupně tudíž nepochybil, pokud žalobce poučil, že proti usnesení, jímž mu nebyl ustanoven tlumočník, není odvolání přípustné. Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobcovo odvolání, jímž napadl usnesení soudu I. stupně ze dne 13. 9. 2016, č. j. 29 C 130/2005-298, podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl (I. výrok), aniž se zabýval věcnou stránkou napadeného usnesení. To však neznamená, že by postup soudu I. stupně, pokud jím došlo k porušení zásady rovnosti účastníků vyjádřené v § 18 o. s. ř., nemohl být zvažován z pohledu vady řízení, k níž odvolací soud z úřední povinnosti přihlíží v rámci přezkumu jiného rozhodnutí.

6.         Druhé z napadených usnesení, jimiž bylo žalobcovo odvolání proti usnesení soudu I. stupně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 29 C 130/2005-292, odmítnuto pro opožděnost, z odvolacího přezkumu vyloučeno není. Odvolací soud je proto přezkoumal včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a shledal odvolání důvodným.

7.         Z obsahu spisu soudu I. stupně vyplývá, že výše uvedené usnesení, jímž bylo řízení o žalobcově žádosti o osvobození od soudních poplatků zastaveno a jímž byla současně zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce, bylo žalobci doručováno v českém jazyce na adresu J. nad N., kterou sám žalobce ve svých písemnostech adresovaných soudu uvádí jako adresu pro doručení a která je rovněž adresou jeho místa pobytu coby cizince, evidovanou v registru obyvatel (§ 46b písm. a/ o. s. ř.). Jelikož žalobce nebyl zastižen, byla mu zásilka poštou vhozena do domovní schránky dne 8. 8. 2016 a soud I. stupně ji právě tímto dnem považoval za doručenou (§ 50 odst. 1 o. s. ř.).

8.         Žalobce až dosud činil veškerá podání v řízení o žalobě na obnovu řízení v českém jazyce. Podáním ze dne 2. 5. 2016, doručeným soudu I. stupně dne 5. 5. 2016, požádal o ustanovení tlumočníka z albánského jazyka (na skutečnost, že dostatečně neovládá český jazyk, již předtím poukázal v podání ze dne 16. 4. 2016, doručeném soudu dne 19. 4. 2016).  Rovněž v soudem I. stupně odmítnutém odvolání proti usnesení ze dne 29. 7. 2016, č. j. 29 C 130/2005-292, žalobce opakovaně žádá o ustanovení tlumočníka, který by mu rozhodnutí soudu přeložil do jeho rodného jazyka, jinak nemá možnost jeho obsahu dostatečně porozumět a své odvolání zdůvodnit. Podle § 18 odst. 1 o. s. ř. účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.

9.         Podle § 18 odst. 2, věty první, o. s. ř. účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Výše citovaná ustanovení jsou provedením zásady rovnosti účastníků před soudem, která mají svůj původ v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, a která spolu s dalšími zákonnými ustanoveními ve svém souhrnu tvoří tzv. fair proces. Neznalost úředního jazyka soudu účastníku nesmí bránit v jeho plnohodnotné účasti na řízení, tedy v tom, aby odpovídajícím způsobem vykonával svá procesní práva a povinnosti. Právo účastníka jednat ve své mateřštině zahrnuje i právo činit v mateřském jazyce úkony vůči soudu a vyžadovat, aby písemnosti doručované soudem, včetně soudních rozhodnutí, byly opatřeny příslušným překladem. Neznamená to však, že by soud byl v každém případě, kdy se řízení účastník cizí státní příslušník či osoba jiné než české národnosti, bez dalšího povinen mu tlumočníka ustanovit. K tomuto kroku soud přistoupí jen tehdy, zjistí-li v průběhu řízení, že účastník není schopen vystupovat před soudem v českém jazyce (tedy že český jazyk neovládá), případně že není ochoten tímto způsobem v řízení vystupovat (třebaže český jazyk ovládá). Z uvedeného plyne, že rozhodne-li se účastník (cizinec) využít svého práva jednat v mateřském jazyce a toto právo u soudu uplatní, je soud povinen mu výkon tohoto práva přibráním tlumočníka umožnit, a to bez jakýchkoli dalších limitujících podmínek.

10.       V posuzovaném případě žalobce činil veškeré úkony vůči soudu v českém jazyce a nebyl důvod (až do dne 19. 4. 2016) pochybovat o jeho schopnosti plnohodnotné účasti na řízení. Tvrdil-li žalobce, že soud byl o jeho nedostatečné znalosti jednacího jazyka zpraven již od 1. 10. 2011, je třeba upozornit, že řízení o žalobě na obnovu řízení bylo zahájeno až dne 18. 2. 2015. Žalobce má, soudě podle obsahu spisu, zřejmě na mysli svou žádost o nahlédnutí do spisu ze dne 1. 10. 2011, adresovanou soudu v původním řízení, včetně připojené plné moci ze dne 28. 9. 2011, v níž na svou nedostatečnou znalost češtiny upozorňuje. Tento úkon mohl být pro soud I. stupně signálem, že v pozdějším řízení může vyvstat potřeba poučit žalobce podle § 5 o. s. ř. o jeho právu zakotveném v § 18 o. s. ř., sám o sobě však tuto poučovací povinnost soudu (a již vůbec ne povinnost ustanovit mu tlumočníka) nemohl založit. Komunikoval-li žalobce o několik let později se soudem v českém jazyce, aniž by z obsahu této komunikace jakkoli vyplývalo, že by mu čeština činila obtíže, mohl soud přepokládat, že žalobce jednací jazyk soudu (již) ovládá a že potřeba přibrat tlumočníka odpadá. Teprve dnem, kdy žalobce dal soudu výslovně najevo, že tlumočníka potřebuje, resp. dnem, kdy o něj požádal (5. 5. 2016), byl soud povinen postarat se o to, aby žalobci byl tlumočník ustanoven.                                                       

11.       Nerespektoval-li soud I. stupně zásadu vyjádřenou ve výše citovaném ust. § 18 o. s. ř. a k výslovné žalobcově žádosti mu neustanovil tlumočníka, nelze na usnesení, doručované žalobci dne 8. 8. 2016, které nebylo opatřeno překladem do žalobcova mateřského jazyka, hledět jako na řádně doručené a spojovat s ním účinky v podobě běhu odvolací lhůty (§ 50 odst. 1, § 204 o. s. ř.). Účastník, jemuž je doručena písemnost (rozhodnutí) soudu v jazyce, kterému nerozumí, nemá zajištěnu stejnou možnost výkonu svých procesních práv a povinností, jako ten, kdo jednací jazyk soudu ovládá. Dochází tak k porušení ústavním pořádkem i zákonem definované rovnosti účastníků řízení.                                                 

12.       Vzhledem k tomu, že usnesení soudu I. stupně ze dne 29. 7. 2016, č. j. 29 C 130/2005-292, dosud nebylo žalobci řádně doručeno, nemohla začít plynout (a ani uplynout) odvolací lhůta proti tomuto rozhodnutí. Na žalobcovo odvolání, podané dne 29. 8. 2016, je tedy třeba hledět jako na „předčasné“ a nikoli opožděné. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně změnil tak, jak je uvedeno ve II. výroku tohoto usnesení.  Na soudu I. stupně bude, aby v dalším řízení zvolil takový procesní postup, který žalobci umožní realizovat právo zakotvené v § 18 o. s. ř. To je v podstatě nemyslitelné bez toho, že soud do řízení přibere tlumočníka a následně žalobci uvedené usnesení doručí spolu s překladem do jeho mateřského jazyka. Teprve tímto okamžikem, při současném dodržení příslušných ustanovení o doručování soudních písemností, může započít běh patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti tomuto usnesení. Jelikož odvolání, které žalobce dne 29. 8. 2016 podal, již bylo s to vyvolat procesněprávní účinky, které zákon s tímto úkonem spojuje, může být odvolací lhůta pro žalobce především příležitostí k tomu, aby své odvolání řádně doplnil o náležitosti dle § 205 o. s. ř. (odvolací důvody a odvolací návrh)

13.       Závěrem je možno připomenout, že usnesením ze dne 13. 9. 2016, č. j. 29 C 130/2005-298, kterým žalobci tlumočníka neustanovil, není soud I. stupně vázán (§ 170 odst. 2 o. s. ř.) a může je tedy sám kdykoliv změnit, případně vydat jiné usnesení, kterým bude řešená otázka upravena odchylně.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi senátu č. 30 Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    zleva trenér Krav Maga - Kapap Brno Miloš Tupý - http://kuc.cz/wvgydn (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý Anděl.pdf (287516)

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - http://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

15.06.2017 15:03

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí

Vypořádání podílového spoluvlastnictví a katastr nemovitostí K rozdílu mezi simulovaným právním úkonem (jednáním) a právním úkonem (jednáním), kterým se obchází zákon K posuzování platnosti darovacích smluv, v jejichž důsledku mělo dojít ke zrušení a vypořádání podílového...

 Sbírka předpisů

 

http://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

 

 

 

Autorovy knihy