1. Ústavní soud plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/23 na straně jedné uvádí, že výklad § 2958 o. z. není svázán Metodikou, současně však de facto ukládá obecným soudům povinnost, aby tuto Metodiku – jako výkladovou pomůcku - při rozhodování v předmětných sporech nepomíjely (nepomíjet tak implicite znamená povinnost ji zohlednit, reflektovat), ba co víc, ukládá jim, aby tuto Metodiku promítly do svých úvah, a to včetně jejích obsahových limitů, to vše při konstatování, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, čímž je v této souvislosti činěn odkaz – s ohledem na další text argumentace Ústavního soudu (bod č. 49 odůvodnění nálezu) – právě na Metodiku.

2. Uplatněná právní argumentace Ústavní soudu je tak (podle názoru soudu) v podstatě (v zásadních bodech) vnitřně rozporná. Na straně jedné totiž zdůrazňuje nezbytnost soudů při rozhodování nároků vycházet z „individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci“, kdy „právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného“, avšak na straně druhé konstatuje, že: „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo i bez limitů,“ čímž de facto poukazuje na nezbytnost obecných soudů zohledňovat Metodiku coby (základní) výkladovou pomůcku pro rozhodování o nárocích týkajících nemajetkových újem na zdraví podle občanského zákoníku. Ústavní soud přitom v odůvodnění nálezu argumentuje mj. tím, že Metodika (dále v textu tučně zdůraznil soud) „se stala  pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví“, a dále, že: „obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity.“

3. Ústavní soud tedy sice v cit. nálezu prosazuje závěr, že Metodika není závazná, je pouze výkladovou pomůckou, současně však na jiném místě odůvodnění svého nálezu zaujímá názor, že soudy při práci s Metodikou musí do svých úvah promítnout její nezávazný názor, neboť z důvodu požadavku právní jistoty nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů, čímž Ústavní soud v bodu 49 odůvodnění svého nálezu touto argumentací v kruhu poukazuje opět na Metodiku. Ústavní soud ovšem v této části měl zohlednit a vypořádat se (podle názoru soudu) s důvodnou argumentací návrhu soudu týkající se značného počtu defektů Metodiky, pakliže  s Metodikou spojuje „povinnost“ obecných soudů zohlednit i Metodikou nastavené limity. Právě i stran těch limitů soud v postavení navrhovatele zevrubným způsobem a na podkladě flagrantních a místy až bizarních okolností zjištěných v rámci (širšího) soukolí Metodiky a jejich „šiřitelů“ v návrhu poukazoval na sérii dílčích defektů Metodiky, pro které není vůbec reálné Metodiku zohledňovat a vážně se zabývat jejími obsahovými limity, to vše s očekáváním, že se na tyto zásadní otázky dostane ze strany orgánu ochrany ústavnosti smysluplné odpovědi, k čemuž ovšem nedošlo.

4. Ještě jinak vyjádřeno, soud v cit. návrhu předpokládal, že Ústavní soud na problémy spjaté s Metodikou bude konkrétně (srozumitelně) reagovat, k čemuž nedošlo v důsledku argumentace, že Metodika normativně nesouvisí s § 2958 o. z., současně však Ústavní soud na jiném místě svého nálezu argumentuje Metodikou jako nezávaznou pomůckou, která podle něj obsahuje nezbytné limity, nutné z hlediska naplnění právní jistoty při  rozhodování v dané právní materii, a dokonce uzavírá, že by soudy měly úvahy obsažené v Metodice promítnout do svého rozhodování, včetně obsahových limitů Metodiky, což není ničím jiným než de facto nepřímou podporou Metodiky a jejího respektování.

5. Lze tedy sumarizovat, že Ústavním soudem zvolená argumentace je značně nepřesvědčivá. Zaprvé je v ní tvrzeno, že je-li soud povolán ke stanovení výše náhrady při ublížení na zdraví, je na jeho úvaze, jakým způsobem výši náhrady určí tak, aby odpovídala zásadám slušnosti a co nejvíce respektovala požadavek plné náhrady újmy. Zadruhé však Ústavní soud připouští, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, a proto „z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva…bylo přistoupeno…k vytvoření nezávazné Metodiky.“ Z hlediska logiky věci ovšem nemůže obstát závěr o souladnosti obou argumentů, které jsou si navzájem v protikladu. K tomu nutno doplnit praktický rozměr. Žádný akademik, který se spolupodílel na tvorbě nového civilního kodexu, ale ani soudce, a později ani soudce Ústavního soudu pro právní (soudní) praxi dosud nepředstavil srozumitelný, přehledný a především (alespoň rámcově) předvídatelný systém, respektive postup, jak by měly obecné soudy bez předmětné Metodiky při rozhodování o soudně uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví postupovat, aby takový systém, teze, základní hodnotové náhledy bylo možné v reálu přetavit do konkrétního rozhodování v intencích jedinečných skutkových okolností posuzovaných případů, a aby z obecného hlediska bylo možné uzavřít, že takto prezentovaný systém je v základu opravdu předvídatelný, že obsahuje mechanismus, jehož prostřednictvím mohou soudy předvídatelně ve sporech tohoto druhu postupovat. Veřejným tajemstvím totiž je, že takový systém bez Metodiky prostě neexistuje, a nikdo jej dosud neprezentoval. Z toho tedy plyne, že Ústavním soudem uplatněnou argumentaci nelze akceptovat, neboť ji sám Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zpochybňuje rozporností svých shora již připomenutých dílčích závěrů, které vedle sebe nemohou kompaktně tvořit ucelený závěr.

6. S ohledem na (i Ústavním soudem) nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se Metodiky proto soud v této právní věci nemůže, a to ani podpůrně, vycházet z Metodiky, ale ani z judikatury či ze závěrů právní doktríny, které vycházejí z takto defekty zatížené Metodiky.

7. Právě z důvodů shora kriticky popsaných proto soudu nezbylo než vydat dne 25. 3. 2024 pod č. j. 6 C 337/2022-140, usnesení (viz odůvodnění níže), v němž soud mj. vyložil právní závěry po vydání shora cit. plenárního nálezu Ústavního soudu a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.

8. Jelikož s ohledem i na Ústavním soudem nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se právní materie odškodňování nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. soud v této právní věci nemůže ani podpůrně vycházet z Metodiky, nezbylo v této situaci než přistoupit k aplikaci zásady analogia iuris, a to za užití § 10 odst. 2 o. z., a prostřednictvím této zásady přistoupit k analogické aplikaci úpravy dle zákoníku práce, nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále již „nař. vlády“) bolestí se pro účely tohoto nařízení rozumí tělesné a duševní strádání způsobené, to vše s ohledem na zásadu slušnosti dle § 2958 o. z.

pravomocný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 9. 2024, č. j. 6 C 337/2022-180