Soudci by zákony psát neměli

Ministerstvo spravedlnosti minulý pátek na svých internetových stránkách zveřejnilo informaci, že „  ustavilo pracovní skupinu k rekodifikaci procesního práva.“   Členy této komise jsou i tři soudci: Bohumil Dvořák, soudce Obvodního soudu pro Prahu 9, nyní vykonávající stáž u Nejvyššího soudu, Jiří Spáčil, soudce Nejvyššího soudu a Zdeněk Pulkrábek, soudce Krajského soudu v Plzni.     Zatímco předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský svého času na webu Česká pozice uvedl: „Nesouhlasil bych s tím, aby se jednotliví soudci přímo podíleli na tvorbě právních předpisů, považuji však za možné, byť výjimečně, aby v procesu tvorby právních předpisů byli dotázáni a vyslovovali základní informaci“ (obdobný názor zaujímají také např. ústavní soudci Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, nebo předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, a řada dalších významných právníků), je zjevné, že podobný názor ministr spravedlnosti Robert Pelikán (alespoň aktuálně nyní) nesdílí. Trochu jsem z toho ovšem překvapený, protože nedávno jsem na svých webových stránkách citoval názor téhož ministra, který v časopisu Soudce č. 6/2015 mj. uvedl: „Setkáváme se velice často s tím, že jeden člověk zákon píše, komentuje, učí, přednáší o něm praktikům a nakonec soudí. Tím je popřen tento mechanismus práva...Povšimněme si, že se dnes doktrína často omezuje na pouhou rekapitulaci judikatury k určitému tématu. Z tohoto důvodu se domnívám, že by se jednoduše řečeno, každý měl držet svého kopyta, že soudce by měl soudit. To je způsob, kterým se má vyjadřovat k právu, k zákonu. Neměl by si usurpovat další centra. V této souvislosti si troufnu připomenout, že v zahraničí tyto věci fungují výrazně jinak. Dobře znám například prostředí Evropského soudního dvora, kde soudce se vůbec veřejně nevyjadřuje a pokud se výjimečně něco takového chystá učinit, musí mu to schválit plenární schůze toho soudu. Jak jiná to situace proti České republice, kde mnozí soudci, zejména Nejvyššího soudu, tráví možná více času než souzením, objížděním různých komerčních přednášek. Proto je můj závěr velice jednoduchý. Domnívám se, že tato praxe by měla co nejdříve ustat..."

Nechápu tedy postoj ministra Pelikána, který na straně jedné tvrdí, že soudci by zákony psát neměli, a na straně druhé povolává do své pracovní skupiny, jejímž úkolem je vytvořit věcný záměr nového českého civilního procesního kodexu, hned tři soudce. Jsem rovněž názoru, že soudci by - jak už to tak bývá – měli (hlavně) soudit; tím nijak nezpochybňuji možnost dotázat se i soudců, jaký názor mají na novou koncepci českého civilního procesu. K tomu bych ještě doplnil, že jde o – z pohledu demokratického a právního státu – defektní stav, jestliže se soudci podílejí na tvorbě právních předpisů, které posléze v rámci výkonu své soudcovské funkce vykládají a aplikují. Mnohdy navíc v situaci, kdy své právní názory [jak daný právní předpis, na jehož tvorbě se (spolu)podíleli, vykládat a aplikovat] bezprostředně po jeho přijetí zákonodárcem vyloží v komerčně vydaných komentářích, v nichž stabilita obsažených informací [spojená též s osobností těchto soudců  - (spolu)autorů], předurčuje jejich prodejnost a tím i výši autorských honorářů. I tato okolnost může (do jisté míry) zpomalovat názorovou pluralitu v konfrontaci s právní realitou, neboť právě (spolu)autorům (soudcům) je zřejmé, že každé zpochybnění jejich komentářového právního názoru se fakticky stává “hřebíčkem do rakve” validity informací v takovém díle, což (postupně) může snižovat jeho prodejnost. 

též:

vrcha.webnode.cz/news/a-bude-novy-civilni-procesni-kodex/