Asistent je za odměnu

Obdržel jsem několik reakcí na události posledních dnů. Jednu z nich si dovoluji se souhlasem kolegyně z jiného soudního kraje zveřejnit, pouze si dovolím neuvádět její jméno, příjmení a konkrétní soud, kde působí, a to z důvodů, které mne k takové opatrnosti vedou.

Ctěné paní kolegyni mnohokrát děkuji za její názor.

Asistent je za odměnu

Zaujal mne článek ,,Soudce musí být schopen i proti vedení soudu uplatňovat své oprávněné nároky“. Ano, nelze než souhlasit. Soudce je vlastně strážcem spravedlnosti. Garantem dodržování zákona a je povolán jej v souladu se svým svědomím prosazovat, aplikovat a vykládat. Nikdo jiný to v demokratické společnosti dělat nemůže. Žádný úředník, politik, akademik. Tak, jako ve společnosti jsou problémy, tak v justici jsou problémy. To není nic neobvyklého ani patologického. Neobvyklé a velmi dysfunkční je, pro justici jako součást společnosti, jací lidé jsou z nitra justice vybíráni, aby tyto problémy řešili a jakými způsoby je ve skutečnosti řeší. Vystoupit proti jejich zvůli, která je bezprecedentní, je povinností slušného a morálně bezúhonného soudce chce-li zachovat justici zdravou, životaschopnou a přinášející společnosti upevnění v demokratickém uspořádání.

Když jsme na severu upadali pod tíhou nápadu, nevěděli, co dělat dříve, odpovídali na oprávněné stížnosti občanů, byli jednou nohou v kárném řízení za průtahy často vznikající z objektivních důvodů, měli senáty čítající tisíce případů na jednoho soudce, volali jsme po nějaké pomoci, asistentech, minitýmech, lepší organizaci práce, zjistili jsme, že jsme jen objekty ve hře těch, kteří si na naší bídě, způsobené nedostatečnou personální agendou ze strany státu, chtějí vylepšit kariéru. Slogan ,,asistent je za odměnu“ je zářným příkladem tohoto mocenského a ambiciózního přístupu justičních funkcionářů.

Co to znamenalo pro mne a mé kolegy a kolegyně? Jasně to ukazují rozvrhy práce z let 2015-2020. Konkrétně u mého soudu měl nárok na asistenta jen ten, kdo souhlasil s ,,projektem“, že bude s APSTRem, programem na automatické rozsudky, doslova ,,trolit“ bagatelní rozhodnutí, jak na běžícím pásu a zvedat tak výkony svého soudu za účelem přihlédnutí k tzv. dynamickému modelu personálních potřeb justice v duchu, kde je hodně práce, tam pošleme lidi. Zkrátka ,,Továrna na rozsudky.“ Že je kárným proviněním přeskakovat časovou řadu nápadu a upřednostňovat jednoduché věci před složitými, nikoho z vedení nezajímalo, pokud se dotyčný soudce připojil do ,,projektu“, ale pokud to odmítl, chtěl pracovat kontinuálně, ve svém tempu, podle sebe a hlavně trval na tom, že vedoucím minitýmu bude on sám a nikoliv jeho ,,asistent v projektu“ zažíval ostré kontroly starých a složitých věcí včetně nevěcné argumentace kontrolujících: ...Vám lidi dřív umřou než to nařídíte nebo Vám se všechno přeruší v důsledku insolvence!

Odměna asistentem znamenala v tomto kontextu: …,,Udělej to pro nás, myšleno pro náš manažerský úspěch, abychom mohli stoupat výš a jinam, abychom už nikdy nemuseli ‚,trolit‘ žádné rozsudky a my ti dáme pokoj i toho asistenta ti na 4 měsíce dáme, když budeš rozumná, ale pokud ne, budeš na to sama, pod naší přísnou kontrolou, budeš vysvětlovat, nařizovat a obhajovat své postupy, budeme tě vodit v kruhu, zapomeň na volné soboty, neděle, dovolenou a tvé děti? Máš vysokou výplatu, sežeň si chůvu! Nechceš brát pěknou výplatu? Tak jdi pracovat jinam, všude už na tebe čekají!“ Tehdy jsem vážně uvažovala, že justici opustím!

Ale protože jsem to vydržela, dočkala jsem se na ,,sprčkovou“ žádost podanou v roce 2016 přidělení asistentky v roce 2025, tedy po devíti letech na celých dlouhých 6 měsíců! Jak já se cítila poctěna a odměněna! Mezitím jsem sama projednala a rozhodla více jak 800 věcí narůstajících v průměru každý měsíc o 35 napadlých nových věcí, a protože jsem rebelovala, dostala jsem v roce 2020 specializaci a přidáno starých spisů po kolegyni, která šla na mateřskou. Nebýt zásahu soudcovské rady, rozumného a praktického přístupu jejích členů tehdy, kteří navrhli do rozvrhu práce omezení nápadu a jeho zastavení po určitou dobu, pak bych to sama a opravdu soboty, neděle, svátky. atd. soudila dodnes. Tak tomu říkám manažerský majstrštyk! A nebyla jsem v takové situaci zdaleka sama. Píši to i za kolegy a kolegyně, kteří podobné zacházení zažili se mnou. Dnes už se tomu jenom směju, ale právo morálně bezúhonného a pracovitého soudce budu bránit dál a vždycky. Nezávislost a nestrannost ani objektivitu vám nevezme výše platu ani forma jeho výplaty, ani nevydání stravenek ani povinnost vést si docházku ani nedostatek sebereflexe nebo pokory vůči vrchnosti, ale nedostatek vlastního zdravého rozumu a ztráta odvahy bránit se nezákonnostem a nespravedlnostem ve všech jejich formách. Kdo to nezažil na sobě, patrně neuvěří. Opačné chování, snaha přizpůsobit se, držet krok, být v šedé zóně, nemluvit, nestěžovat si, respektovat ,,nezákonná a blbá“ rozhodnutí, nepsat ,,problematické blogy“, nechat se ,,koučovat“, naslouchat primitivní argumentaci protěžovaných funkcionářů vede jen k intelektuální devastaci, k syndromu vyhoření a k pocitu úplné bezmoci. Jak může bezmocný a zoufalý soudce sloužit občanům! Odpovídat si na to, až budete stát před kárným senátem, kam Vás dostane kárný žalobce nebo Vaše vlastní apatie, je strašně pozdě.