Bankovní poplatky za správu úvěru

Bankovní poplatky za správu úvěru

    Dne 23. 4. 2014 zasedalo Občanskoprávní a obchodní kolegium (dále již „civilní kolegium“) Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“), při kterém bylo mj. rozhodnuto o zaujetí stanoviska k bankovním poplatkům za správu úvěru ve smlouvách o úvěru. Protože krátce před zaujetím tohoto stanoviska se – byť okrajově - touto problematikou zabýval také Ústavní soud, je vhodné nejprve zprostředkovat zásadní body jeho nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13

     1. Ústavní soud předně v nálezu zdůraznil, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je fungování Evropské unie založeno, a kterými se musí členské státy, resp. jejich orgány při své činnosti řídit, nebo je brát v úvahu při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu nebo naopak při zdržení se určité úpravy (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to plyne z čl. 12 Smlouvy o Evropské unii a čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pro obecné soudy pak z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, jež bude v souladu s právem EU, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve Směrnici.

     2. Podle Ústavního soudu nelze ovšem dovodit, že by ochrana spotřebitele představovala samostatně ústavně zaručené základní právo či svobodu, když i v rámci ústavní úpravy postavení spotřebitele jako slabší strany, vyžadující ochrany; v ústavách se zpravidla jedná nikoli o subjektivní právo, nýbrž o ústavně vytýčený cíl politiky státu spojený s konkrétní úpravou ochrany spotřebitele v rovině obyčejného práva; tudíž provádění takové ústavně žádoucí politiky (ochrana slabší strany) má na postavení spotřebitele v oblasti základních práv především reflexní účinek (spotřebitel jako destinatář realizace prounijní a ústavně konformní činnosti státu).

      3. Ústavní soud si je stran spotřebitelského práva vědom rozdílů mezi prounijním postupem (pozitivní a negativní forma transpozice v určitém směru harmonizujícím danou oblast politiky Evropské unie) a ústavně konformní zákonodárnou činností, kde dostačuje, aby zákon neodporoval ústavním požadavkům. Jako nositel základního práva zde vystupuje fyzická či právnická osoba (subjekt soukromého práva) definovaná zpravidla jako spotřebitel [viz § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, § 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů], která se dovolává plnění zvláštních povinností druhé strany (podnikatel, věřitel – definice viz tamtéž) stanovených normami obyčejného práva cestou ústavně zaručených prostředků ochrany. Není přitom pochyb o tom, že v případě porušení takových práv nemůže především druhá (tzv. silnější) strana po státu vyžadovat, aby ji v jejím postavení podporoval a posiloval. To však neznamená, že by tím měla být popírána zásada autonomie a svobody rozhodování jedince. Ochranná funkce státu (veřejnoprávní prvek) ve vztahu k základním právům a svobodám plyne již z čl. 1 odst. 1 Ústavy, v případě mezinárodních závazků České republiky též z čl. 1 odst. 2, popř. z čl. 10 Ústavy. Stát je proto povinen tento autonomní prostor svobodného rozhodování jedince především chránit v prostředí obyčejného práva (požadavkem svobodného rozhodování např. při uzavírání manželství – dříve § 3 zákona o rodině, při hodnocení platnosti právního jednání – § 37 odst. 1 o. z. apod.). To se děje rovněž v případě tzv. spotřebitelských smluv do té doby upravených v § 51a až § 71 obč. zák., nyní zejména § 419 a 1810 až 1867 (nového) o. z., speciálně pak v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Je tedy v působnosti obecných soudů, které posoudí, zda zde nedošlo k nátlaku, podvodu či zneužití postavení silnější strany smlouvy.

      4. Z hlediska ústavního práva České republiky nejde dosud o zvláštní ústavně zaručené veřejné subjektivní právo spotřebitele, tedy ve smyslu základního práva, které by bylo vázáno právě na vlastnost spotřebitele, jak je vymezována v předpisech obyčejného práva (na rozdíl od člověka, občana, těhotné ženy, mladistvého, rodiče, politické strany apod.). Jedná se jen o zvláštní okolnost (spotřebitelský vztah), ve které se jeho účastník může dovolávat obecně formulovaných základních práv, jako jsou např. právo na informace, práva na ochranu zdraví, právo na zdraví, právo na život, na bezpečnost, právo na soudní ochranu atd. To se ale právě neváže na vlastnost spotřebitele, nýbrž zvláštnosti právního styku. Jedná se o běžnou disparitu ve smluvních vztazích, kde lze fakticky vždy doložit převahu některé strany (v rámci konkurenčního boje jí mohou být de facto i spotřebitelé).

      5. Spolu s liberalizací právního styku nelze očekávat, že stát bude dál hrát paternalistickou roli, neboť k tomu by bylo též třeba vrátit se k jedné národní bance, jedné obchodní bance, jedné spořitelně a jedné pojišťovně pro celý stát. V rámci liberalizace trhu však úloha státu může spočívat jen ve vytváření právních (úprava ochrany spotřebitele zejména před uzavřením smlouvy) a institucionálních (soudní, inspekční, kontrolní orgány, finanční arbitr) podmínek pro řádné rozhodování (informovanost) spotřebitele při uzavírání smlouvy a podmínek pro ochranu smluvních stran.

      6. Spotřebitelský vztah není bezprostředně regulován na úrovni specifického ústavního práva, nicméně není ani od ústavně zaručených základních práv a svobod izolován, takže v tomto právně regulovaném vztahu se působení základních práv a svobod (výše uvedených) projevuje jako (je třeba zdůraznit, že nejen pro rozhodování konkrétní sporů z takových vztahů vznikajících) povinnost státu taková základní práva a svobody v tomto spotřebitelském vztahu chránit (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

     7. Ochranu spotřebitelského vztahu musí stát plnit na prvém místě v rovině obyčejného práva svou zákonodárnou činností, kterou ochranu těchto práv a svobod zajistí (viz pravidla hodnocení platnosti právního jednání, zákony o ochraně spotřebitele, spotřebitelském úvěru, úpravu smlouvy o úvěru, hygienické předpisy, úpravu reklamačních podmínek atd.) s ohledem na to, že není nějaké specifické právo na ochranu zdraví, na informace atd. právě spotřebitele, které by si vyžadovalo ústavní zakotvení, a tudíž specifickou formu uznání a ochrany. Požadavek takové ochrany spočívá v tom, že proti sobě v oblasti spotřebitelských vztahů stojí někdo, kdo nemusí mít vždy potřebné znalosti, zkušenosti, orientaci a vzdělání, které má jeho protistrana (podnikatel). Proto s ohledem na výše uvedené není v rozporu s autonomií vůle „zasahování“ státu do takových vztahů tím, že stanoví opatření k ochraně spotřebitele, jako jsou definice nedovolených praktik (nekalé, klamavé, agresivní, diskriminační), stanovení zvláštních povinností podnikatele (zde věřitele) jako např. ověření schopnosti spotřebitele splácet úvěr, poskytovat mu určité informace apod. Je třeba zdůraznit, že se to týká především předsmluvní fáze, ve které je možnost státu upravit postavení a povinnosti či práva obou stran daleko širší než v případě dožadování se zásahu do již existující a uzavřené smlouvy.

    8. Nelze nicméně po vzoru předválečného pozitivismu („zákon je zákon“, lex dura, sed lex) pouze zdůrazňovat, že „smlouva je smlouva“. To platí v tom smyslu, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Postavení silnější strany (je druhou stranou téhož právního vztahu) nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního. Postavení úvěrující banky je založeno rovněž právem a je její věcí v rámci svobody podnikání, aby se dožadovala ochrany svých práv proti případným nepříznivým rozsudkům obecných soudů; samozřejmě v případě, že by to dosahovalo intenzity zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva či svobody usilovat o dosažení zisku v souvislosti s poskytováním úvěru. Prostor pro zásah Ústavního soudu by proto byl dán v případě zpochybnění ústavnosti obyčejného práva upravujícího takové právní vztahy; v projednávané věci je však hodnocena ochrana spotřebitele v konkrétním právním vztahu a sporu, nikoli přiměřenost zásahu do postavení druhé strany (podnikatele, věřitele).

     9. U spotřebitelského vztahu jde o vztah upravený právem, kde vystupuje na jedné straně banka, a na druhé straně spotřebitel, nikoli o situaci, kde vystupuje pachatel a jeho oběť, jak by se to mohlo jevit v rovině jinak nezpochybnitelně vedené kampaně proti bankovním poplatkům s pokusem vytvářet z ní něco na způsob cause célèbre. Zásah Ústavního soudu by proto přicházel v úvahu v situaci, ve které by fakticky jedna strana tohoto vztahu určovala jednostranně smluvní podmínky, které by nezbylo druhé straně než akceptovat, neboť oproti situaci zvažování veřejného zájmu a možností omezení základních práv a svobod v případě hodnocení proporcionality zásahu veřejné moci je zde posuzována otázka smluvní svobody, kde se na obou stranách vztahu uplatňuje princip autonomie vůle chráněný čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. O tuto situaci v projednávané věci nejde a nepoměr mezi tím, co se jedné straně smluvního vztahu umožňuje, a druhé zakazuje, jak to umožňují právě citovaná ústavní ustanovení, nebyl obvodním soudem zjištěn.

     10. Princip autonomie vůle tedy není absolutní hodnotou (contractus durus, sed contractus) právě s ohledem na princip ochrany spotřebitele, ze kterého plyne požadavek transparentnosti smluvních ujednání, které jsou klientovi bankou předkládány k podpisu. Z nich musí být zřejmé, jaké bude finální finanční zatížení žadatele o úvěr (příjemce úvěru), neboť pouze takto informovaný

    11. Klient banky může učinit spolehlivou komparaci na trhu dostupných a nabízených úvěrů, aniž by později zjistil, že vycházel ze záměrně zkreslených informací. Ústavní soud několikrát aplikoval danou zásadu ve formě tzv. principu důvěry (též tzv. estoppel v anglosaském a mezinárodním právu), když např. v nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429) uvedl: „Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil…“. V obecném smyslu lze odkázat i na závěry vyjádřené v jeho nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, kde Ústavní soud vymezil povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu zásadě poctivosti rovněž v rámci všeobecných obchodních podmínek, podle které „text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například písmena ve smluvním ujednání nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text a nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru.“. To platí zejména proto, že jev označovaný jako typizace právního jednání či typizace aplikace práva v podmínkách výkonu veřejné správy, nabývá v informační společnosti na stále větším významu. Problém ochrany spotřebitele však nespočívá v zákazu takových ujednání (obchodních podmínek), nýbrž v možnosti se s nimi řádně seznámit, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat, nebo odmítnout, tedy jak bylo již výše zdůrazněno, je především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi.

      12. Je-li namítáno, že obvodní soud nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti smluvních ujednání z hlediska § 37 odst. 1 o. z., protože z něho nebylo zřejmé, jaké služby má banka za předmětný poplatek poskytovat, bylo by této námitce možno přiznat ústavněprávní rozměr v případě, že by obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně (racionálně) nevysvětlil, na základě jakých úvah k danému právnímu závěru dospěl, nebo že by se z jiných důvodů jeho rozhodnutí jevilo jako svévolné (např. že by odmítl respektovat jednoznačně znějící kogentní normu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, že její závazek platit poplatek 150 Kč měsíčně je určitý a srozumitelný, namítá však, že tomu tak není v případě závazku žalované, neboť není zřejmé, jaké konkrétní služby a úkony jí banka měla za tuto částku poskytnout, přičemž poukazuje zejména na Sazebník, v němž je uvedeno „za správu a vedení úvěrového obchodu“. Z rozsudku ovšem plyne, že takový výčet obsahu možného plnění (jde o paušální platbu) banka v řízení před soudem předložila ve vyjádření. Obvodní soud se však k této námitce stěžovatelky vyjádřil v tom smyslu, že taxativní specifikace služeb, které jsou za daný paušální poplatek poskytovány, není potřebná, načež zdůvodnil, jak k danému závěru dospěl, tedy že jde o běžný paušální poplatek hrazený vedle sjednaných úroků v rámci komplexního právního vztahu a že není možné požadovat, aby ke každé jednotlivé povinnosti byla synallagmaticky navázána povinnost druhé smluvní strany. Dané zdůvodnění nelze pokládat z hlediska ústavních kautel soudního rozhodování za nedostatečné, nesrozumitelné či za zatížené věcnými omyly či zjevnými logickými chybami (k podrobnostem viz níže), kteréžto vady by mohly nasvědčovat přítomnosti zmíněného prvku svévole v soudním rozhodování či tzv. extrémnímu rozporu; kromě toho, vezme-li Ústavní soud jednotlivé námitky, jimiž se stěžovatelka snaží zpochybnit jeho věcnou správnost (viz níže), není přesvědčen o tom, že by daný názor nemohl obstát ani v tomto ohledu.

      13. Ústavnímu soudu není ani zřejmé, v jakém ohledu měl obvodní soud pochybit, jestliže uzavřel, že poplatky se spotřebitelským úvěrem byly a jsou běžnou praxí, která je také reflektována legislativou. To, že byl nějaký právní institut soukromého práva upraven zákonem (zde zákon o spotřebitelském úvěru) později, než byl uplatněn v řádně uzavřené smlouvě, nemůže od 8. 2. 1991, kdy nabyla účinnosti Listina (konkrétně čl. 2 odst. 3), být na závadu jeho uplatnění v soukromoprávním styku. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že v daném věci tzv. RPSN nebyla sjednána, a ani s ní v jejím případě zákon o spotřebitelském úvěru nepočítá, obvodní soud se však v tomto smyslu nevyjadřoval, stejně tak netvrdil, že by poplatek byl vždy po právu, a to jen z toho důvodu, že je zmíněn v § 54 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Napadá-li stěžovatelka závěr obvodního soudu, dle něhož je nutno vzít v úvahu, že smluvní strany na základě daného ujednání několik let plnily, s argumentem, že toto není podstatné, protože jde o absolutně neplatné ujednání, zjevně zaměňuje příčinu (tj. údajnou nesrozumitelnost) s následkem (tj. neplatností předmětného ujednání). Není taktéž zcela zřejmé, proč stěžovatelka zpochybňuje závěr obvodního soudu o výsledcích řízení týkajících se daného bankovního poplatku, jestliže jí (resp. jejímu právnímu zástupci) a jistě i obvodnímu soudu muselo být známo, jaká situace v této oblasti panuje a jaký názor v rozhodovací praxi obecných soudů jednoznačně převládá; tuto skutečnost zpětně potvrzuje i velké množství obdobných podání u Ústavního soudu.

     14. Nalézací soud také posuzoval, zda sjednání předmětného poplatku není v rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 a 56 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka s jeho posouzením opět vyslovuje nesouhlas, a to s tvrzením, že se její postavení zhoršilo, protože údajně „spotřebitel, který platí poplatek, je v horším postavení, než ten, který poplatek neplatí“, a že poplatek je pro banku jednostranně výhodný, nesouhlasí ani s tím, že dané ujednání podléhá výluce z přezkumu ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák. Taktéž v tomto ohledu Ústavní soudu nezjistil, že by mělo být odůvodnění v rozporu s požadavky ústavnosti, když svou podstatou jde opět jen polemiku s názorem obvodního soudu z hlediska jeho věcné správnosti, což je věc, jejíž posouzení s výjimkou excesu Ústavnímu soudu nepřísluší. Obvodní soud přiléhavě vysvětlil, že sjednání práv a povinností nad rámec „základních práv a povinností (stanovených jako smluvní typ v zákoně)“ je přípustné, resp. jde o běžnou praxi, kdy v některých případech je třeba upravit komplex vzájemných práv a povinností; současně vzal v úvahu, že podstatou a smyslem ochrany spotřebitele je především zajistit dostatek informací pro jeho rozhodování a chránit jej před zneužívajícími praktikami, a následně dospěl k závěru, že ujednání je z pohledu citovaného ustanovení platné a že předmětný poplatek představuje běžnou část ceny úvěru, a tudíž jeho přezkumu brání ustanovení § 56 odst. 2 o. z. Není tak pravda, že by obvodní soud pominul princip ochrany spotřebitele, naopak vzal jej při svých úvahách na zřetel, nicméně se neztotožnil s názorem stěžovatelky stran jeho dopadů na souzenou věc. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rovněž podle Směrnice se při sjednávání ceny uplatní princip autonomie vůle smluvních stran a přiměřenost ceny ve vztahu k plnění nemá být posuzována (čl. 4 odst. 2), ledaže by vnitrostátní právní úprava byla v tomto ohledu přísnější, a to není. Jestliže obvodní soud dospěl k danému závěru na základě úvahy, že předmětný poplatek je (nedílnou) součástí celkové ceny za plnění, které banka poskytuje (k tomu viz také další bod), pak mu žádnou svévoli v naznačeném směru vytknout nelze. Dané východisko koresponduje také s příslušnou povahou daného poplatku – jedná se o tzv. paušál, a to vzhledem k obecnému způsobu jeho vymezení („za správu a vedení úvěrového obchodu“), jakož i k tomu, že dlužník je povinen daný poplatek platit pravidelně po celou dobu trvání závazkového vztahu s bankou.

     15. Sjednání různých paušálních plateb je realitou, přičemž nelze „automaticky“ vyvozovat, že ten, kdo neplatí žádnou paušální platbu, je v lepší pozici, než ten, kdo ji platí, natož pak, že by využívání takovéto platby představovalo zneužití na úkor spotřebitele. Lze dát za pravdu stěžovatelce v tom ohledu, že placení předmětného poplatku může být (za určitých okolností) nevýhodné pro ty, co uplatňují zmíněný nárok na odpočet od základu daně, obecně však jde o závěr chybný, neboť stěžovatelka srovnává neporovnatelné. Banka při sjednání úvěrové smlouvy ve své kalkulaci vycházela (také) z toho, že její výnos bude tvořen dvěma složkami – úrokem a paušálním poplatkem, ovšem pokud by počítala pouze s příjmem v podobě úroků, nepochybně by se toto skutečnost odrazila na výši úrokové sazby. V dané věci tato skutečnost není natolik zřetelná, jako je tomu např. u telefonních operátorů, kde se cena plnění za uskutečněný telekomunikační provoz odvíjí od výše paušálního poplatku. Z těchto důvodu nelze dané (cenové) ujednání posuzovat samostatně, tedy bez ohledu na další sjednaná peněžitá plnění, a pokud obvodní soud měl za to, že je nutno použít ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., nelze mu (tím spíše) v tomto bodě vytknout svévolný přístup.

     16. V ústavní stížnosti je stěžovatelkou obvodnímu soudu taktéž vytýkáno, že věc nesprávně posoudil z hlediska § 39 obč. zák. s tím že jí banka za předmětný poplatek neposkytuje žádné plnění. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v tomto ohledu došlo k nějakému pochybení. Stěžovatelka použití klamavé praktiky vyvozuje z toho, že žalovaná použila slovo „zdarma“ ve spojení se službou, kterou zároveň zahrnuje do poplatku. Stěžovatelčina argumentace v soudním řízení a v ústavní stížnosti byla ovšem postavena na tom, že při sjednávání úvěrové smlouvy jí bylo známo, že je její povinností platit předmětný měsíční poplatek, avšak že údajně nevěděla, jaké plnění banka za tento poplatek poskytuje. Nikde se však nepodává, že snad uvedení údaje „zdarma“ u jiného poplatku v Sazebníku vyvolalo u ní dojem, že jí bude úvěr poskytnut zdarma, případně že nebude třeba předmětný poplatek platit (a toto že bylo důvodem, proč úvěrovou smlouvu uzavřela). Dlužno podotknout, že právě v případě bankovních poplatků je v sazebnících bank uvádění „zdarma“ u konkrétní služby zcela běžné (např. u zaslání výpisu z účtu v elektronické podobě), to někdy v protikladu s obdobnou službou, která naopak zpoplatněna je (např. zaslání výpisu v listinné podobě), důvodem může být i reakce na podmínky konkurenčních bank, kde tatáž služba poskytována zdarma není. Ústavnímu soudu přitom není zcela zřejmé (míněno v obecné rovině), jakým způsobem by skutečnost, že vedle těchto položek byl v sazebnících uveden paušální měsíční poplatek za (např.) „správu úvěru“, mohla průměrného spotřebitele „oklamat“ (s tím důsledkem, že by jinak příslušnou smlouvu neuzavřel).

     17. Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá taktéž o výše zmíněný rozsudek německého BGH (a jím inspirovaný rozsudek Krajského soudu v Prešově), s nímž má být napadené rozhodnutí v kolizi, přičemž tvrdí, že ochrana všech spotřebitelů musí být v členských zemích stejná. Z těchto skutečností však nic podstatného z hlediska ústavnosti vyvozovat nelze. V prvé řadě i stěžovatelce je známo rozhodnutí britského Nejvyššího soudu, který řešil v podstatě podobnou problematiku (bankovních poplatků), přičemž i na základě výkladu Směrnice dospěl k jinému závěru než BGH, a tudíž lze o nějakém jednotném rozhodování stěží uvažovat. Bezvýhradnému přijetí daného právního názoru kromě toho brání i skutečnost, že německá právní úprava se od české právní úpravy, jakož i od úpravy obsažené ve Směrnici liší, navíc stávající judikatura BGH je v Německu předmětem kritiky odborné veřejnosti, a to z důvodu možného rozporu se zákonem a Směrnicí (viz Frank, R., Veselková, P., Wolff, P.: Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele, Právní rozhledy č. 15-16/2013), a dané rozhodnutí kladnou odezvu nevyvolalo ani v České republice (viz Bejček, J.: Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti?, Právní rozhledy č. 13-14/2013). Právě uvedené však nemá sloužit jako vodítko pro výběr mezi uvedenými zahraničními judikáty, neboť v tom poslání Ústavního soudu nespočívá. Pouze na tomto místě a v této souvislosti považuje za potřebné konstatovat, že příklon obvodního soudu k jednomu z nich, nelze považovat za projev svévole, jenž by byl z hlediska ústavnosti relevantní, nehledě na odlišné konkrétní otázky tam řešené.

Stanovisko Nejvyššího soudu

     Jak již bylo zmíněno, po vydání tohoto nálezu Ústavního soudu civilní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo dne 23. 4. 2014  pod zn. Cpjn 203/2013 následující Stanovisko k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru.

      První právní věta (I.) Stanoviska je formulována tak, že „Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán.“ Nejvyšší soud především konstatoval, že do ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. byla implementována směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Dovodil, že požadavek určitosti konkrétního smluvního ujednání nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu celé smlouvy. Skutečnost, zda a jaké plnění úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku v rámci správy úvěru, je pro posouzení určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru nerozhodná. Následné chování stran (§ 266 odst. 3 obch. zák.) může být významné při výkladu použitého výrazu, nemůže však obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či nijak měnit.

     Druhá právní věta (II.) Stanoviska zaujímá závěr, že „Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Nejvyšší soud zdůraznil, že podle čl. 4 bodu 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (čl. 4 bod 2. směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z ustanovení § 37 obč. zák.  Přitom ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu. Smyslu a účelu úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad.  Proto je pro posouzení poplatku za správu úvěru jako části ceny plnění nerozhodné, zda předmětný poplatek kryje též náklady na vnitřní činnost úvěrového věřitele, zda úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku konkrétní protiplnění, nebo zda správu úvěru vykonává převážně ve svém zájmu. Argument o vlastním zájmu úvěrového věřitele spravovat úvěr je zavádějící, neboť jako každý dobrovolně uzavřený obchod je i poskytnutí (čerpání) úvěru, včetně plnění dalších povinností sjednaných ve smlouvě o úvěru, zájmem obou stran. Nejvyšší soud ve stanovisku také uvedl, že rozhodnutí zahraničních národních soudů nejsou pro české soudy závazná, když jejich právní závěry mohou být podnětné, nelze je však mechanicky přejímat, aniž by byly poměřeny konkrétním skutkovým terénem a právními předpisy aplikovanými v projednávané věci, včetně příslušné judikatury.

Připomínky (nejen) soudů

     Nutno závěrem zdůraznit, že vnější připomínková místa před přijetím tohoto stanoviska uplatnila následující připomínky:

    1. Ve stanovisku je zapotřebí věnovat více pozornosti slučitelnosti výkladu, který je v návrhu stanoviska obsažen, s unijním právem, když nelze vyloučit ani to, že Nejvyšší soud tímto způsobem nepřímo zasahuje do pravomoci Soudního dvora Evropské unie (Vít Schorm, vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před ES pro lidská práva).

     2. Poplatek za správu úvěru nelze považovat za neoddělitelnou součást ceny za poskytnutí (hypotečního) úvěru). Správa úvěru, za kterou je poplatek inkasován, je toliko administrativní činností bankovních ústavů, která z povahy věci souvisí s jejich předmětem podnikání. Režimu směrnice jsou podrobeny podmínky, které nebyly sjednány individuálně. Takovou podmínkou je i poplatek za správu úvěru, který bývá předem stanoven v cenících bankovních ústavů, přičemž klienti nemají vliv na obsah této podmínky. Bankovní poplatky za správu úvěru nelze ve smyslu § 56 odst. 2 obč. zák., ve znění platném účinném do 31. 12. 2013, považovat za cenu plnění již s ohledem na jejich označení, oddělené účtování a oddělené placení zpravidla i v jiný den v měsíci, než je hrazena splátka úvěru (Krajský soud v Hradci Králové).

      3. Je třeba zvážit, zda mají být v odůvodnění stanoviska uvedená rozhodnutí zahraničních soudů zmiňována bez komparace právních úprav, z nichž tyto soudy vycházely (Nejvyšší státní zastupitelství).

     4. Návrh stanoviska reflektuje výklad poskytovaný bankami a nenaplňuje účel ustanovení přijatých na ochranu spotřebitele. Závěr, že „ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán“ je kazuistický. K naplnění účelu stanoviska by bylo lepší pozitivně definovat, zda a kdy je poplatek za správu úvěru sjednán neplatně. Navíc, připouští-li se, že věřitel je oprávněn sjednat si poplatek za správu úvěru bez uvedení, jaké konkrétní služby jsou poskytovány, otevírá se cesta k poplatkům za správu i u jiných smluv, např. o nájmu, kdy správu nájmu lze poté analogicky vyložit shodně jako v návrhu stanoviska. Stanovisko se vůbec nezabývá otázkou platnosti či neplatnosti příslušných ujednání též z pohledu § 55 odst. 1 obč. zák. (odchýlení se od zákona v neprospěch spotřebitele je neplatné), když je zapotřebí zdůraznit, že ujednáním odchylujícím se od zákona v neprospěch spotřebitele je každé ujednání, jehož sjednáním se zhoršuje pozice spotřebitele než v případě, kdyby příslušné ujednání sjednáno nebylo. Poplatky za vedení účtu nejsou součástí odměny za uzavření úvěrové smlouvy, přičemž podstatou smlouvy o úvěru je poskytnutí finančních prostředků, nikoliv „vedení úvěrového účtu.“ Proto také obchodní zákoník stanoví odměnu za uzavření úvěrové smlouvy jako odměnu věřitele za uzavření smlouvy a obchodní úrok jako cenu za poskytnutí peněz. Nelze souhlasit s tím, že na úvěr je nahlíženo jako na určitý společenský institut s balíčky leckdy nikým nechtěných služeb, které nadto nemusí být vůbec poskytovány, aby je přesto spotřebitel byl povinen zaplatit.  Je potřeba také vidět, že místo toho, aby se spotřebitel rozhodoval podle ekonomické úvahy na základě jednoduchého kritéria, kterým je výše ceny za úvěr (výše ceny za poskytnutý kapitál, tj. podle výše úroků), je nucen přístupem uvedeným pod bodem 20. uvažovat o mnoha dalších okolnostech, které si ve svém úvěrovém vztahu nepřeje a nadto se mu ani nedostaví protiplnění (Obvodní soudy pro Prahu 4 a 8).

    5. Nelze souhlasit s bodem II. stanoviska. Fakticky se jedná o skryté úroky z úvěru, umožňující bance nabízet úvěr za nižší úroky oproti bankám, které postupují čistě; spotřebitel je tak klamán a bance účtující takový poplatek to zakládá neoprávněnou výhodu v hospodářské soutěži. V podstatě se jedná o zkreslování hospodářské soutěže. Poplatky, které lze sjednat přímo ve smlouvě, nelze jednostranně měnit vydáváním jiného ceníku či sazebníku, ale pouze na základě dohody obou stran nebo základě dohody o způsobu, jakým lze sjednané poplatky změnit v průběhu trvání smlouvy. Je nepřijatelné, aby se spotřebitel mohl ve smlouvě zavázat k plnění, kterému neodpovídá žádné reálné protiplnění ze strany banky a jehož účelem je pouze opticky snižovat úroky. Na základě stejné logiky by si banka mohla se spotřebitelem sjednat kupříkladu poplatek za nájem počítačového vybavení, za nájem parkovacích míst pro její vozidla atd. Banka má právo postupovat právně a ekonomicky čistě, zisk má kalkulovat do úroků a doprovodné poplatky má účtovat pouze za reálně poskytnuté služby a ve výši odpovídající reálné hodnotě těchto služeb. Cenou plnění jsou u smlouvy o úvěru pouze úroky. Chce-li banka dosahovat zisku, má tomu odpovídajícím způsobem nastavit úroky. Stanovisko je stručné, argumentačně chabé, cituje pouze časopisecké články vyznívající v jeho prospěch, soutěžní rovinu věci pomíjí a vůbec se nezabývá tím, zda spotřebitelé nejsou vydělováním jednotlivých druhů režijních výdajů z úroků a jejich účtováním formou samostatných poplatků klamáni oproti bankám, které postupují čistě a těchto praktik se nedopouštějí (Okresní soud a Krajský soud v Ústí nad Labem).

Závěr

     Při projednávání stanoviska v kolegiu také zaznělo, že návrh stanoviska je v podstatě opisem setříděných právních názorů v odborné literatuře, bez následného, této problematice vyžadujícího, sumarizačního zhodnocení a závěru. Stanovisko je tak málo přesvědčivé z hlediska použité argumentace a tuto okolnost nemůže nahradit pouhá citace zdrojů z odborné literatury. Rovněž je velkým pochybením, že stanovisko nereflektuje, resp. nereaguje, případně nerozvíjí či nepolemizuje s právními názory, které vyslovil k problematice bankovních poplatků za správu úvěru Ústavní soud ve svém nedávném nálezu.

     Závěrem lze uvést, že popsané nedostatky stanoviska mohou (v krajním případě) vést  - kromě možnosti změny judikatury Ústavního soudu - některé soudy k postupu, že v bagatelních sporech sice budou závěry stanoviska reflektovat, avšak pro plytkost v něm použité právní argumentace se od těchto závěrů v tom či onom rozsahu (za užití soudy použité právní argumentace) odkloní, obdobně, jak mohou učinit i ve vztahu k judikatuře Ústavního soudu. Tam platí, že obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy ovšem musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). V každém případě bylo vydáno (s nálezem Ústavního soudu souznící) stanovisko Nejvyššího soudu, které jsou soudy povinny při své rozhodovací činnosti v otázkách týkajících se bankovních poplatků za správu úvěru reflektovat.

Návrh stanoviska, o kterém bylo rozhodováno: 

Návrh

                                                                                                                                                                                                                                                                   Cpjn 203/2013

S t a n o v i s k o

občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne ……………….. 2014 k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru

            V předložených pravomocných rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2013, č. j. 10 C 49/2013-94, ze dne 16. 10. 2013, č. j. 8 C 81/2013-243, ze dne 15. 10.  2013, č. j. 8 C 115/2013-63, a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 25 C 261/2012-138, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2013, č. j. 7 C 308/2013-140, ze dne 9. 10. 2013, č. j. 7 C 273/2013-180, a ze dne 18. 10. 2013, č. j. 56 C 265/2013-134, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 10. 2013, č. j. 4 C 162/2013-67, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2013, č. j. 42 C 39/2013-55, úvěroví dlužníci (spotřebitelé) uplatnili žalobami po úvěrových věřitelích (bankách) nároky na vrácení poplatků za správu úvěru, sjednaných ve smlouvách o úvěru uzavřených v rozmezí let 2005 až 2012. Obvodní soud pro Prahu 5 ve dvou věcech (8 C 115/2013, 25 C 261/2012) žalobám vyhověl, když dospěl k závěru o neplatnosti ujednání o předmětném poplatku, ve zbývajících sedmi věcech soudy žaloby zamítly.

 Opačné závěry soudů o platnosti smluvních ujednání vycházejí zejména z odlišného posouzení požadavků na určitost právního úkonu a z rozdílného výkladu mezí soudního přezkumu v návaznosti na řešení otázky, zda poplatek za správu úvěru je či není cenou plnění ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Závěr o neurčitosti ujednání o poplatku za správu úvěru přijal Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudcích ze dne 15. 10. 2013, č. j. 8 C 115/2013-63, a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 25 C 261/2012-138, s odůvodněním, že banka neprokázala žádné konkrétní plnění, za které by mohla poplatek požadovat, resp. že pojem správy úvěru není ustálený, neboť je účastníky i jinými bankami různě chápaný, a že činnost banky odpovídající tomuto poplatku nebyla ve smlouvě o úvěru nijak specifikována. V ostatních věcech soudy založily závěry o určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru na komplexním pojetí úvěru a jeho ceny, na kontextu celé smlouvy, dále na tom, že pojem správy úvěru je pojem vyložitelný a v praxi běžně používaný a konečně i na tom, že paušální charakter poplatku, který není sjednán za konkrétní úkon (službu), nevyžaduje z hlediska určitosti specifikaci (výčet) všech jednotlivých činností (úkonů, protiplnění) banky.

     K názoru, že předmětný poplatek nelze považovat za cenu plnění (cenu úvěru), a proto požadavek přiměřenosti vyjádřený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. není vyloučen ze soudního přezkumu podle ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., dospěl Obvodní soud pro Prahu 5 v již zmíněných vyhovujících rozsudcích a též v rozsudku ze dne 16. 10. 2013, č. j. 8 C 81/2013-243. Ve zbývajících případech soudy dovodily, že poplatek za správu úvěru je součástí ceny úvěru (vedle úroku a dalších poplatků), a proto se na ujednání o něm ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nevztahuje požadavek přiměřenosti, což znamená, že ujednání o tomto poplatku je vyloučeno ze soudního přezkumu.

           Hlavní otázku platnosti ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru nelze řešit obecně a jednoznačně (někteří autoři ovšem takové řešení nabízejí – srov. Palko, D. Poplatky za vedenie úverového účtu. Soudce 2013, č. 1, s. 7 an.,  dále Jirkůvová, M. Bankovní poplatky. Soudce 2013, č. 6, s. 16 an., a Macková, A. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce 2013, č. 7-8, s. 29 an.) bez zřetele na obsah jednotlivých smluv o úvěru a na konkrétní okolnosti rozhodné pro závěr o platnosti či neplatnosti právního úkonu. Rozdílné náhledy soudů na problematiku určitosti smluvního ujednání a možnosti soudního přezkumu, závislé na posouzení poplatku jako ceny plnění, však umožňují přijmout obecnější řešení těchto dílčích otázek.

            Nejvyšší soud je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů). Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující stanovisko:

I. Ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán.

1. Smlouva o úvěru jako typový absolutní obchod (§ 261 odst. 3 obch. zák.) je upravena v ustanoveních §§ 497 až 507 obch. zák.

     2. Prostřednictvím ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. se uplatní též ustanovení § 52 a násl. obč. zák. o spotřebitelských smlouvách (zejména v uvedených věcech aplikovaná ustanovení § 55 a § 56 obč. zák.) a zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

     3. Podle ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. se otázky platnosti právních úkonů v obchodních závazkových vztazích řeší i podle ustanovení § 37 a násl. obč. zák.

            4. Do ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. je implementována směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“).

 5. Pojem poplatku (ve smyslu poplatku bankovního) obchodní ani občanský zákoník neznají; používá jej zákon o spotřebitelském úvěru ve svých přílohách.

     6. Pro aplikaci právních předpisů je rozhodné jejich znění účinné v době uzavření smlouvy o úvěru.

    7. Závěr o určitosti či neurčitosti právního úkonu lze přijmout pouze ve vztahu ke konkrétnímu právnímu úkonu a se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn.

           8. Při řešení otázky určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru se plně uplatní ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Odo 311/2001, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod číslem 62/2005, dále nález ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12).

           9. Požadavek určitosti konkrétního smluvního ujednání nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu celé smlouvy.

   10. Skutečnost, zda a jaké plnění úvěrový věřitel poskytl uvěrovému dlužníku v rámci správy úvěru, je pro posouzení určitosti ujednání o poplatku za správu úvěru nerozhodná. Následné chování stran (§ 266 odst. 3 obch. zák.) může být významné při výkladu použitého výrazu, nemůže však obsah právního úkonu nijak doplňovat, omezovat či jinak měnit.

          11. Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu (shodně Marková, B., Marek, K. Ještě k poplatkům za vedení úvěrového  účtu.  Soudce  2013, č. 7-8, s. 32 an.).

  12. Vyložitelnost výrazu „správa úvěru“ a paušální charakter poplatku za správu úvěru nevyžadují pro naplnění požadavku určitosti právního úkonu taxativní výčet činností (úkonů, služeb, protiplnění), za něž je poplatek sjednán (shodně Dančišin, M. a kol. Sporné poplatky za vedení a správu úvěru – k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, in www.epravo.cz, dále Macková, A. Soudní ochrana práv a bankovní poplatky. Soudce 2013, č. 7-8, s. 29 an.).

          13. Souhrnné (úhrnné) vymezení věcí či práv v právním úkonu při současném určení mezí (rozsahu) souhrnu se v právní úpravě (např. § 501 obč. zák., § 477 obch. zák.) prosazuje jako souladné s požadavkem určitosti právního úkonu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 /R 27/2008/, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 83/2013).

            II. Na ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru se nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

            Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

            Podle § 56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

            Podle článku 3 bodu 1. směrnice smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

             Podle článku 4 bodu 2. směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.

           14. Citovaná ustanovení občanského zákoníku jsou transpozicí (nikoliv doslovnou) uvedených článků směrnice.

            15. Požadavek dobré víry uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti (srov. např. Hruda, O. Poplatek za vedení úvěrového účtu – mají mít i české banky důvod k obavám? Právní rozhledy 2012, č. 2, s. 57 an., dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 490 an., a Dančišin, M. a kol. Sporné poplatky za vedení a správu úvěru – k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, in www.epravo.cz).

  16. V ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané (srov. např. Hruda, O. Poplatek za vedení úvěrového účtu – mají mít i české banky důvod k obavám? Právní rozhledy 2012, č. 2, s. 57 an., dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 490 an.).

  17. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (článek 4 bod 2. směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z ustanovení § 37 obč. zák.

           18. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. ani směrnice nerozlišují cenu hlavního a vedlejšího plnění (srov. Frank, R., Veselková, P., Wolff, P. Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových   účtů vedených pro spotřebitele. Právní rozhledy 2013, č. 15-16, s. 515 an., dále Bejček, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Soudce 2013, č. 9, s. 16 an.).

  19. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu.

  20. Smyslu a účelu úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad. Bankovní poplatky (včetně poplatku za správu úvěru) tak představují (vedle úroku a dalších odměn) část vícesložkové ceny celého komplexu plnění (shodně Frank, R., Veselková, P., Wolff, P. Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových   účtů vedených pro spotřebitele. Právní rozhledy 2013, č. 15-16, s. 515 an., dále Bejček, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti ? Soudce 2013, č. 9, s. 16 an.).

   21. Z tohoto pohledu je pro posouzení poplatku za správu úvěru jako části ceny plnění nerozhodné, zda předmětný poplatek kryje též náklady na vnitřní činnost úvěrového věřitele, zda úvěrový věřitel poskytl úvěrovému dlužníku konkrétní protiplnění, nebo zda správu úvěru vykonává převážně ve svém zájmu.

            22. Z ekonomického hlediska každá cena odráží náklady prodejce a jeho marži, a proto není neobvyklé ani nelegitimní, aby náklady úvěrového věřitele na správu úvěru kryl příslušný poplatek jako součást ceny plnění (srov. Dančišin, M. a kol. Sporné poplatky za vedení a správu úvěru – k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, in www.epravo.cz). Argument o vlastním zájmu úvěrového věřitele spravovat úvěr (srov. Palko, D. Poplatky za vedenie úverového účtu. Soudce 2013, č. 1, s. 7 an.) je zavádějící, neboť jako každý dobrovolně uzavřený obchod je i poskytnutí (čerpání) úvěru, včetně  plnění dalších povinností sjednaných ve smlouvě o úvěru, zájmem obou stran (shodně Jirkůvová, M. Bankovní poplatky. Soudce 2013, č. 6, s. 16 an.).

           23. Poplatek za spravování úvěru je cenou plnění ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák., proto se na ujednání o něm nevztahuje požadavek přiměřenosti uvedený v ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. (shodně např. Frank, R., Veselková, P., Wolff, P. Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových    účtů vedených pro spotřebitele. Právní rozhledy 2013, č. 15-16, s. 515 an.).

           24. Soudní přezkum ujednání o ceně plnění (§ 56 odst. 2 obč. zák.) je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. Soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen (shodně např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 490 an.).

              25. Platí-li v soukromém právu, že je dovoleno, co není zákonem zakázáno (sjednání bankovních poplatků zákonem zakázáno není), pak otázka přípustnosti poplatku (srov. Frank, R., Veselková, P., Wolff, P. Přípustnost poplatků za správu a vedení úvěrových účtů vedených pro spotřebitele. Právní rozhledy 2013, č. 15-16, s. 515 an.), resp. odpověď na ni, nic neřeší, natož platnost smluvního ujednání. Je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

           26. Obdobnou úvahu lze použít i proti argumentu, že pojem bankovních poplatků náš právní řád (zákon o spotřebitelském úvěru) zná a připouští (srov. Bejček, J. Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Soudce 2013, č. 9, s. 16 an.). Tento fakt otázku platnosti konkrétního právního úkonu neřeší.

           27. Rozhodnutí zahraničních národních soudů (např. rozsudek Spolkového soudního dvora (SRN) ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10. Právní rozhledy 2012, č. 15-16, s. 577 an., dále rozhodnutí Nejvyššího soudu Velké Británie ze dne 25. 11. 2009, UKSC 2009/70, ve věci Office of Fair Trading v Abbey National plc and others, na něž odkazuje Bejček, J. v článku Ochrana spotřebitele, nebo i pokrytecky zastřená ochrana věrolomnosti? Soudce 2013, č. 9, s. 16 an.) nejsou pro české soudy závazná. Jejich právní závěry mohou být podnětné, nelze je však mechanicky přejímat, aniž by byly poměřeny konkrétním skutkovým terénem a právními předpisy aplikovanými v projednávané věci, včetně příslušné judikatury.