Budoucí využití nemovité věci z pohledu z pohledu rozhodování soudu o vypořádání podílového spoluvlastnictví

Občanský zákoník neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, jež mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal.

Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví soud musí vzít do úvahy kritérium výše spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, jakož může vyjít i z jiných kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.), například návrh na poskytnutí vyšší finanční náhrady (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016).

V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2016).

Jedním z verifikačních kritérií pro posouzení, kterému ze spoluvlastníků budou nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví, je otázka, jak budou nemovitosti účelně využity v dalším období po zrušení spoluvlastnictví, a to při posouzení (soud dostupných informací vedoucích) k přikázání tohoto majetku do výlučného vlastnictví tomu kterému účastníkovi řízení.

V soudní praxi bylo možné např. zaznamenat případ, kdy žalobkyně neusilovala o přikázání nemovitostí [kdy součástí jedno z pozemků byl rodinný dům, v němž obě účastníce sporu (sestry) do jejich zletilosti vyrůstaly] do svého výlučného vlastnictví z důvodu, že by nemovitosti, respektive zejména rodinný dům, chtěla poté jako výlučná vlastnice užívat a realizovat v plném rozsahu svá vlastnická práva k tomuto majetku. Nýbrž o toto vlastnictví usilovala výhradně z toho důvodu, aby zajistila bydlení pro svou vnučku, na kterou by předmětné nemovitosti (a tedy i rodinný dům) bezúplatně převedla (darovala).  A to z důvodu, aby jmenovaná poté za finanční pomoci svých rodičů v rodinném domě provedla předmětnou rekonstrukci za účelem trvalého bydlení v něm se svým budoucím manželem (neboť vnučka v návaznosti na uvedený záměr chtěla uzavřít manželství, respektive založit rodinu).

V širším slova smyslu lze tedy i tento způsob využití nemovitého majetku z pohledu rozhodování soudu o tom, kterému ze spoluvlastníků lze takový majetek přikázat do výlučného vlastnictví, považovat za rovněž akceptovatelný. Respektive takovou variantu nelze k tíži daného spoluvlastníka vytěsnit jako (bez dalšího) vylučují z pohledu posuzování kritérií soudem, komu ze spoluvlastníků nemovitý majetek přikázat do výlučného vlastnictví. Typicky by taková varianta byla plně favorizující např. v situaci, pakliže by druhý spoluvlastník o budoucí užívání nemovité věci - coby její (budoucí výlučný) vlastník – neměl (neprojevoval) zájem, případně by bylo prokázáno, že v takovém případě by v budoucnu chtěl nemovitost prodat atd.

Ovšem zcela jiná situace panuje tehdy, pakliže druhý spoluvlastník o nemovitý majetek rovněž projevuje zájem z pohledu jeho získání do výlučného vlastnictví s tím, že jej chce i nadále užívat. Taková situace nastala i v referované věci, a to ve vztahu k žalované (sestře žalobkyně), která měla rovněž eminentní zájem nemovité věci, zvláště pak rodinný dům i nadále užívat a dokonce opakovaně v řízení deklarovala a toto své tvrzení důkazy prokazovala, že v případě, že se stane jeho výlučnou vlastnicí (roz. pozemku, jehož součástí byl uvedený dům), pak se do něj přestěhuje ze svého dosavadního trvalého bydliště. A to ze svého bytu ve výlučném vlastnictví, který by poté poskytla k užívání své dceři, jež by si tak se svým manželem napevno vyřešila bytovou otázku a mohla se tak přestěhovat ze vzdáleného města blíž ke své matce a najít si nové pracovní uplatnění.

V případě tohoto kritéria je třeba nepochybně privilegovat především zájmy toho spoluvlastníka, který nemovitou věc chce i nadále užívat, pro takový případ již jako výlučný vlastník. V popisovaném případě se jednalo o žalovanou, která projevovala a v řízení prokazovala svůj zájem o to, aby mohla předmětné nemovité věci, především pak rodinný dům, výlučně užívat, v takovém případě již v režimu trvalého bydlení.

Lze učinit dílčí závěr, že z obecného hlediska stěžejní pro rozhodnutí, komu ze spoluvlastníků lze přikázat nemovitý majetek do výlučného vlastnictví, a to jinak při splnění dalších kritérií všemi spoluvlastníky, případně minimálně u dvou spoluvlastníků, je, že tento spoluvlastník míní  i nadále předmětné nemovitosti užívat.

Uvedené závěry jsou do jisté míry podporovány i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, v němž dovolací soud mj. vyložil, že pro přikázání věci je též rozhodující, zda spoluvlastník chce celou věc užívat či ji prodat, když v posledně uvedeném případě mu nemovitost nelze přikázat do výlučného vlastnictví. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1563/99, ovšem neřeší přímo situaci, kdy spoluvlastník v řízení avizuje, že v případě, že by se stal rozhodnutím soudu výlučným vlastníkem nemovité věci, by tuto nemovitost převedl na osobou blízkou, aby jí tím pomohl stran zajištění bydlení.

Jak již bylo zmíněno, v popisovaném případě u žalobkyně byly jinak zachovány rovnocenné podmínky, avšak s tou výhradou, že sama žalobkyně v předmětném rodinném domě neměla zájem bydlet (sama měla bytovou otázku vyřešenou), neboť v řízení deklarovala, že rodinný dům by (v případě přikázání nemovitých věcí do jejího výlučného vlastnictví) převedla na svou vnučku. Je sice pravdou, že v takovém případě by nemovitý majetek (a „rodný“ dům) byl z hlediska vlastnictví „zachován“ v rámci rodiny, leč pokud nastane situace, kdy je třeba poměřovat v tomto směru, respektive z hlediska daného kritéria zájmy spoluvlastníků, pak je nezbytné přisvědčit zájmu a kontinuitě dalšího užívání nemovitého majetku ve prospěch toho spoluvlastníka, u něhož (z pohledu skutkových zjištění v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) nejsou pochybnosti o tom, že jej bude i nadále užívat a nemá zájem jej např. prodat.

Okresní soud ve Vyškově tedy (nyní již pravomocným) rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 6 C 332022-364, rozhodl tak, že podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitému majetku zrušil a nemovitosti (vyjma samostatné garáže) přikázal oproti vypořádání spoluvlastnického podílu do výlučného vlastnictví žalované. Přitom jako určitou kontrolu správnosti odpovědi na výše uvedenou otázku použil dílčí závěr, k němuž dospěl na základě následujícího verifikačního kritéria:

„[Ad e) jaké negativní důsledky by mohly nastat v případě, že by té které účastnici nemovitý majetek nebyl přikázán do jejího výlučného vlastnictví] Předchozí závěry na kritérium ad d) v zásadě naznačují i odpovědi na toto kritérium v poměrech účastnic.

V případě žalobkyně by negativním důsledkem bylo, že by její vnučka K. S. neměla zajištěnou možnost bydlení v RD v obci, kde bydlí její rodina a v níž mohla realizovat své bydlení se svým přítelem a budoucím manželem, tedy založit rodinu a po zrekonstruování bydlet v tomto RD, kdy výhodná poloha V. u B. zaručuje možnost každodenního dojíždění za prací do B. skýtajícího značné množství pracovního uplatnění. Je nasnadě, že případné vypořádání spoluvlastnického podílu žalobkyni žalovanou by žalobkyni, respektive její vnučce (pro případ, že by žalobkyně tuto částku darovala uvedené vnučce pro zajištění bydlení) nepostačovala k plnému pokrytí bytových potřeb, rozuměno z pohledu vlastnického práva ať již bytu či rodinného domu ve V. či v okolí B., neboť cenové relace v dané lokalitě jsou v takovém případě podstatně vyšší.

V případě žalované by došlo k situaci, že žalovaná by nemohla nadále užívat RD k němuž má silné pouto, a sekundárně by rovněž měla i upřenou možnost pomoci své dceři Ing. J. H. a jejímu manželovi Mgr. R. H., kterým by tak byla ztížena možnost se přestěhovat do B. do bytu žalované. I přes výše uvedené nelze však upřít, že z pohledu tohoto kritéria jistá míra relevance je na straně žalobkyně, která má snahu pomoci své vnučce na počátku jejího budoucího manželského života a zajištění bydlení pro vznik její nové rodiny.

Jak však bylo uvedeno u předchozího kritéria, v konečném důsledku bylo pro soud rozhodující, že žalovaná na rozdíl od žalobkyně chce i nadále RD užívat a dokonce se míní do RD natrvalo přestěhovat, opustit bydlení v bytě v Brně, který míní uvolnit své dceři s jejím manželem, dosud bydlících v T.

I kdyby však žalovanou tvrzená okolnost přestěhování její dcery s manželem do B. v případě přikázání RD žalované do výlučného vlastnictví, prokázána nebyla, či snad byla dokonce vyvrácena, respektive nebyla pravdivá, přesto by podle názoru soudu i tak svědčilo více právo ve prospěch žalované, pro kterou je prioritní RD užívat, a to i za situace, bylo-li by prokázáno, že se má jednat o užívání pro futuro alespoň rekreační a RD má v budoucnu plnit fakticky funkci rekreačního užívání chalupy. Z dokazování přitom nevyplynula žádná pochybnost, jež by měla soud vést k závěru, že žalovaná postupuje účelově, že ve skutečnosti nemá zájem ani rekreačně RD v budoucnu užívat, pro případ, že by jí byl přikázán do výlučného vlastnictví jej hodlá prodat atd. Naopak, z dokazování vyplynulo, že žalovaná má silný vztah k RD, dané obci, shora uvedeným spoluobčanům, a především ke svému příteli L. T., který právě v obci V. bydlí a dosud žalované byl nápomocen při pracích na pozemku p. č. XY či nezbytné údržbě RD.

Současně si soud uvědomuje, že nelze zcela vyvrátit racionalitu užívání RD ve formě prezentované žalobkyní, tj. nikoliv přímo žalobkyní, nýbrž její vnučkou, čímž by de facto byla do jisté míry zachována jakási kontinuita užívání RD v rámci rodiny. Leč soud je – jak výše vyložil – toho názoru, že při střetu těchto dvou variant budoucího užívání, respektive využití RD, je třeba dát průchod a privilegovat variantu budoucího užívání RD žalovanou, v tomto případě tedy (v případě pravomocného rozsouzení věci) bývalou spoluvlastnicí RD.

Soud tedy nevylučuje možnost jiného názoru či náhledu na řešení tohoto střetu dvou variant, avšak současně je přesvědčen o tom, že za daných skutkových poměrů a užití zmíněných verifikačních kritérií je třeba RD přikázat do výlučného vlastnictví žalované, nikoliv žalobkyně, která o budoucí užívání RD zájem nemá.“