K návrhu stanoviska OOK NS ve věci příslušnosti soudu rozhodovat o návrhu na vydání předběžného opatření podaného v průběhu odvolacího řízení

Podle mých informací tuto středu by mělo pokračovat projednávání návrhu stanoviska civilního kolegia NS, o kterém - s ohledem na probíhající diskuze – nebylo civilním kolegiem ještě hlasováno.  V každém případě z obsahu projednávání při minulém jednání civilního kolegia plyne, že je v dané věci takříkajíc „nakročeno“ k přijetí stanoviska, dle kterého by o návrhu na vydání předběžného opatření, jež bylo podáno v průběhu odvolacího řízení, měl rozhodovat soud prvního stupně.

Jen bych připomenul, že podnět k zaujetí stanoviska, jež jsem učinil a zaslal paní předsedkyni civilního kolegia NS dr. Brzobohaté, jsem mj. odůvodnil následovně:

„Jako prvoinstanční soudce jsem zaznamenal rozdílnou rozhodovací praxi ve shora uvedené otázce. Zjistil jsem, že např. evidenční senát („ES“) Krajského soudu v Brně v otázce „projednání podnětu Okresního soudu v Hodoníně (příslušnost soudu k rozhodování o návrzích na nařízení předběžného opatření napadlých v průběhu odvolacího řízení)“, dospěl dne 24. 8. 2023 pod sp. zn. Spr 366/2023, k závěru, že: „…je nutno vycházet z textu § 74 odst. 3 o. s. ř….K projednání takového návrhu je proto věcně příslušný okresní soud, který je příslušný k řízení o věci.“ ES k tomu uvedl, že: „Uvedený názor je podpořen rozhodovací praxí Nejvyššího soudu při podání návrhu na vydání předběžného opatření v průběhu dovolacího řízení v usnesení ze dne 19. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 60/204 (ve věci KSBR 29 INS 2021/2013, 29 ICm 390/2014).“

Právní názor evidenčního senátu podle mého názoru ovšem nezohledňuje rozdíly, jež se podávají z právní úpravy dovolacího řízení a na které Nejvyšší soud upozornil např. ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Nd 402/2016, s tím, že: „Nejvyšší soud není podle žádného ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ani podle žádného ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v prvním stupni věcně příslušný k projednání a rozhodnutí takového návrhu.“ Jenže v případě odvolacího soudu nejde o totéž, což mj. připomíná v níže cit. rozhodnutí také Ústavní soud.

Naopak KS v Brně usnesením ze dne 27. 12. 2023, č. j. 27 Co 88/2022-1684, sám rozhodl o návrhu žalobce na nařízení předběžného opatření, který byl podán v průběhu odvolacího řízení, byť s odůvodněním, že: „má za to, že o návrhu na nařízení předběžného opatření by měl především rozhodovat soud prvního stupně…Proto také návrh neprodleně (20. 12. 2023) postoupil k rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně však s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3192/17, a usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 439/21, věc k rozhodnutí vrátil odvolacímu soudu (doručeno v pátek 22. 12. 2023). S ohledem na zákonnou lhůtu stanovenou § 75c odst. 2 věta druhá o. s. ř., jejímž posledním dnem je středa 27. 12. 2023, odvolací soud upustil od prosazení svého názoru, že k rozhodnutí o návrhu je v zásadě příslušný rozhodnout soud prvního stupně a v zájmu dodržení této lhůty rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření sám.“

Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 439/21, mj. vyložil, že: „Ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř. hovoří o možnosti nařízení předběžného opatření ‚po zahájení řízení‘, přičemž pod tento pojem lze podřadit rovněž řízení o opravném prostředku (odvolání). Podle § 211 o. s. ř., navíc pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak.“ Z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu lze vyvodit, že v procesní situaci, kdy jsou naplněny podmínky pro rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a věc se nachází ve stadiu odvolacího přezkumu již u odvolacího soudu, je příslušný k rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření právě odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně.

V usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3192/17, pak Ústavní soud zdůraznil, že: „jakkoli zpravidla nařizuje předběžné opatření soud prvního stupně a proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání, není vyloučeno, aby o nařízení předběžného opatření rozhodnut v průběhu odvolacího řízení také přímo odvolací soud tehdy, vyvstane-li ve smyslu § 102 odst. 1 o. s. ř. taková potřeba, a je třeba jednat bezodkladně.“ I z tohoto rozhodnutí lze dovodit, že byl-li v odvolacím řízení podán u odvolacího soudu účastníkem řízení návrh na nařízení předběžného opatření, je nezbytné, aby o tomto návrhu rozhodl přímo odvolací soud, nikoliv soud prvního stupně.  

V neposlední řadě je třeba také připomenout, že platil-li by závěr, že návrh na nařízení předběžného opatření podaný v průběhu odvolacího řízení u odvolacího soudu je povinen odvolací soud bezodkladně postoupit soudu prvního stupně k rozhodnutí, bylo by nezbytné se též vypořádat s nikoliv nezanedbatelnou otázkou týkající se fakticky pro soud prvního stupně zkrácené lhůty pro rozhodnutí o takovém návrhu, neboť zpravidla nelze technicky zajistit, aby v den podání takového návrhu u odvolacího soudu byl ve stejný den návrh také doručen (postoupen) soudu prvního stupně; mohlo by se jednat až o dvoudenní prodlení, což by výrazně zkracovalo pro soud prvního stupně lhůtu k rozhodnutí o takovém návrhu…“

Nejvyšší soud zpracoval návrh stanoviska zde: Návrh stanoviska OOK NS ve věci příslušnosti soudu při podání návrhu na nařízení PO v odvolacím řízení.pdf (232152), který zaslal připomínkovým místům. Jak jsem již uvedl, z materiálů, které Okresnímu soudu ve Vyškově přeposlal Krajský soud v Brně, jsem tento návrh stanoviska nenalezl, a proto jsem nakonec (kromě toho, že mi návrh zaslal jeden kolega z KS v Brně) oslovil NS, který mi však poslal pouze původní návrh, nikoliv již jeho upravenou verzi, s níž zpracovatel návrhu vystoupí tuto středu na civilním kolegiu. V dnešní době nechápu, proč je tak problematické přeposílat materiály tohoto druhu a neustále je zahalovat jakýmsi puncem tajemnosti. Správně by průběh takového projednávání stanoviska měl být zveřejněn na stránkách NS, aby  širší právnická veřejnost měla možnost do tohoto procesu nahlédnout a případně poukázat třeba na nějakou problematickou stránku věci [takové námitky by mohly být předány zpracovateli návrhu stanoviska, aby se s nimi seznámil a uvážil, nakolik jsou (i)relevantní]. Nic takového se samozřejmě nekoná a asi dlouho konat nebude.

Jinak jsem byl velmi překvapen zásadně rozdílnými náhledy na řešení této materie.

Co se zprvu zdálo takřka jednoduché, postupně se začalo měnit na složité. Alespoň podle náhledu na probíhající diskuze v civilním kolegiu NS.

Začaly stále více prosakovat názory směřující k označování právě okresních soudů jako soudů příslušných rozhodovat o těchto návrzích. A také bylo opakovaně zmiňováno, aby takto podané návrhy byly neformálně postupovány prvoinstančním soudům, aby ty o nich bezodkladně rozhodly.

Stále mi ale uniká jedna podstatná záležitost. Jak může být mj. zachován ústavně právní rozměr v řešení této otázky, pakliže by měl převládnout názor, že krajský soud, který má u sebe procesní spis s odvoláním třeba více jak jeden rok (a třeba i dva roky) a jemuž napadne návrh na vydání předběžného opatření, spis (byť třeba ihned) vrátí prvoinstančnímu soudu (který jej obdrží následující den) s neformálním pokynem, aby ten neprodleně rozhodl o tomto návrhu. Při vší rychlosti s předložením takového procesního spisu ovšem minimálně jeden den ze zákonné lhůty pro rozhodnutí o takto podaném návrhu bude pro prvoinstanční soud nenávratně pryč. Prvoinstančnímu soudu se vrátí procesní spis třeba po tom více jak roce, co byl u odvolacího soudu zatím bez rozhodnutí o odvolání, a nyní se chce po prvoinstančním soudu, aby ten v extrémně krátké lhůtě o takto podaném návrhu rozhodl. Tento postup je ale přece (flagrantně) z ústavně právního hlediska absolutně neuchopitelný, neodůvodnitelný a vlastně nepochopitelný. Není možné takto účelově interpretovat zákonnou úpravu a neustále pokládat na prvoinstanční soudy další zátěž.

Svého času jeden z nejvýznamnějších českých soudců (dr. Drápal) v komentáři občanského soudního řádu celkem lapidárně uvedl, že: „k nařízení předběžného opatření je příslušný soud, který projednává věc samu.“ Tedy jinak řečeno jasně uvedl, že napadne-li v odvolacím řízení odvolacímu soudu návrhu na vydání předběžného opatření, je o něm povinen rozhodnout jedině a pouze odvolací soud. Je to logické, odpovídá to smyslu a účelu zákona, i nezbytnosti dodržení poměrně krátké lhůty pro rozhodování o takovém návrhu. Přesto začínající sílit hlasy směřující k tomu, aby o takových návrzích odvolací soudy nerozhodovaly. Z mého pohledu jde o účelovou interpretaci. V momentě, kdy se bude tato základní esence rozkližovat takovýmto účelovým náhledem, vytrácí se z této debaty nadobro i ústavně právní rozměr celé věci.

Pokud tedy civilní kolegium NS (v situaci, kdy nyní zpracovatel návrhu argumentuje mj. tím, že pokud se k předmětné otázce dosud vyjadřoval Ústavní soud, nečinil tak formou nálezů, nýbrž usnesení, která nepodléhají všeobecné závaznosti) dospěje k závěru, že o návrhu na vydání předběžného opatření, které bylo podáno v průběhu odvolacího řízení, je příslušný rozhodovat soud prvního stupně, jemuž je odvolací soud povinen bez dalšího vrátit procesní spis s uvedeným návrhem, aby o něm prvoinstanční soud bezodkladně rozhodl, pak je docela možné, že v dohledné době se k této právní otázce napevno vyjádří Ústavní soudu, a měl by tak již učinit v rámci vydaného nálezu.

Jestliže tedy v některém z budoucích nálezů Ústavní soud vysloví opačný názor, než jaký patrně bude ve středu zaujat v očekávaném stanovisku civilního kolegia NS, protože třeba nebyl zohledněn zřetelný ústavně právní rozměr dané věci, pak to bude znamenat, že takový nález s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky bez dalšího dosah takto přijatého stanoviska vytěsní.