K (ne)přípustnosti dovolání skrze skutkovou polemiku

     Dovolání není přípustné, jestliže je založeno na zpochybňování skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.

     Za předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze považovat samu okolnost, že odvolací soud při (meritorním) rozhodování svůj právně kvalifikační závěr založil na určité množině v řízení zjištěných skutkových okolností, ač podle přesvědčení dovolatele správně měl odvolací soud v řízení provedené důkazy verifikovat s odlišným (jiným) výsledkem a z nich učinit jiná skutková zjištění, která by (podle názoru dovolatele) nutně musela vést k jinému (odlišnému) právnímu posouzení věci.

      Jestliže některá pro rozhodnutí zásadně významná skutková okolnost, nezbytná z hlediska aplikačního užití daného pravidla chování, které rozhodující soud nakonec na zjištěný skutkový stav aplikoval, v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozhodnutí absentuje (např. v důsledku, že ji soud zcela pominul, neboť ji nepovažoval z pohledu následné aplikační úvahy za významnou pro rozhodnutí), může taková situace založit extrémní nesoulad mezi skutkovým základem a právním posouzením věci rozhodujícím soudem.

Usnesení Nejvyššího soudu z 5. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3703/2020

     K věci: Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalobce je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech specifikovaného domu a pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na správném vyřešení a posouzení otázky hmotného práva, která v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Uvedená otázka hmotného práva zní takto (dovolatel pro pregnantnější formulaci otázky, která má být předmětem dovolacího přezkumu, záměrně začleňuje i stručný skutkový základ, který lépe vystihuje podstatu problému):

     Mezi žalobcem (jako původním nájemcem předmětné bytové jednotky) a třetí osobou je sjednána dohoda o finančním vyrovnání za postoupení nájemní smlouvy k předmětné bytové jednotce z žalobce na třetí osobu; v této dohodě se třetí osoba (jako postupník) zaváže, že zaplatí žalobci za postoupení nájmu úplatu ve výši ‚X‘. Splatnost této částky je stanovena k okamžiku, kdy žalobce – který v mezidobí nabyl vlastnické právo k předmětné bytové jednotce – převede vlastnické právo k této jednotce na žalovaného na základě samostatně uzavřené kupní smlouvy a žalovaný se stane  vlastníkem předmětné bytové jednotky.

     Žalobce – který v mezidobí nabyl vlastnické právo k předmětné bytové jednotce – následně vlastnické právo k této jednotce převede na žalovaného na základě samostatně uzavřené kupní smlouvy s dojednanou kupní cenou ve výši ‚Y‘. Žalovaný tedy není stranou dohody o finančním vyrovnání uzavřené mezi žalobcem a třetí sobou; stejně tak třetí osoba není stranou kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Obě smlouvy mají zcela jinou (odlišnou) kauzu.

     Může být kupní smlouva uzavřena mezi žalobcem a žalovaným simulovaným právním jednáním ve smyslu § 555 odst. 2 OZ, když kupní cena ve výši ‚Y‘ sjednaná v této kupní smlouvě nezohledňuje finanční vyrovnání za postoupení nájmu ve výši ‚X‘, které bylo ujednání v separátní dohodě o finančním vyrovnání uzavřené mezi třetí osobou a žalobcem? Lze tedy tvrdit, že kupní cena v kupní smlouvě mezi žalobcem a žalovaným je sjednána v rozporu se skutečnou vůlí stran, když obecné soudy dovozují, že žalobce i žalovaný souhlasili s tím, že žalovaný od třetí osoby obdrží kromě kupní ceny ‚X‘ též plnění dle dohody o finančním vyrovnání, která představovala samostatné právní jednání se samostatnou kauzou, tzn., že žalobce měl obdržet celkovou částku ve výši ‚X‘ + ‚Y‘? Lze se – v návaznosti na právě uvedené – ztotožnit se závěrem nižších soudů, že kupní smlouva je v tomto případě absolutně neplatná pro nedodržení požadavku formy dle § 582 odst. 1 věta první OZ ve spojení s § 585 OZ, neboť kupní cena nebyla v kupní smlouvě údajně vyjádřena v písemné formě tak, jak to odpovídalo skutečné vůli stran:“

      Nejvyšší soud shora označeným usnesením dovolání žalovaného odmítl.

     Z odůvodnění: Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. § 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného  není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomuto tak z toho důvodu, neboť dovolatel v zásadě svou dovolací argumentaci upíná ke zpochybňování skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Dovolatel pak na základě jedinečných skutkových okolností tohoto případu zformuloval právní otázku, která však není podřaditelná pod dovolatelem formálně uplatněnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, a to, že odvolací soud při řešení shora uvedené právní otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

      Dovolatelem zformulovaná „právní otázka“ totiž představuje popis právně kvalifikačního aplikačního výsledku odvolacího soudu z hlediska posouzení v řízení zjištěných skutkových okolností případu, jejichž správnost dovolatel zpochybňuje, aniž by jejím prostřednictvím  bylo možné – z hlediska takto dovolatelem užité varianty předpokladu přípustnosti dovolání – poměřovat správnost jejího řešení odvolacím soudem ve vztahu k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že shora jím zformulovaná právní otázka hmotného práva v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

      Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

     V daném případě dovolatel formálně uplatnil variantu ad 2 předpokladu přípustnosti dovolání, kterou však vymezil takovým způsobem, že se de facto domáhá v tomto dovolacím řízení prostého věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu, neboť za právní otázku považuje prostý aplikační výsledek rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž připíná ze svého pohledu rozhodný skutkový děj a v tomto skutkovém kontextu dovozuje, že takováto právní otázka hmotného práva (plynoucí z materie simulovaných právních jednání) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud se ovšem ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát vyjádřil k problematice simulovaných právních jednání, respektive řešil právní otázky z dané materie, nikoliv však z pohledu prostého přezkumu správnosti rozhodování odvolacího soudu ve vztahu ke  konkrétně zjištěnému skutkovému stavu toho kterého případu.

      Skrze dovolatelem vymezenou právní otázku, která je vlastně založena na argumentaci, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav (neboť správně měl při rozhodování zjistit skutkový stav prezentovaný dovolatelem v podaném dovolání) a dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci (což je vlastně podstata dovolatelem zformulované právní otázky), ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. založit nelze.

       Jinak řečeno, za předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze považovat samu okolnost, že odvolací soud při (meritorním) rozhodování svůj právně kvalifikační závěr založil na určité množině v řízení zjištěných skutkových okolností  (představujících skutková zjištění, z nichž byl rozhodujícím soudem vyvozen závěr o skutkovém stavu, ať již tím, že tato skutková zjištění učinil soud prvního stupně a odvolací soud je pro své rozhodnutí jako správná a úplná převzal, případně je odvolací soud v důsledku částečného zopakování důkazů modifikoval, a na tomto skutkovém základě pak přistoupil k vlastnímu právnímu posouzení věci), ač podle přesvědčení dovolatele správně měl odvolací soud v řízení provedené důkazy verifikovat s odlišným (jiným) výsledkem a učinit z nich jiná skutková zjištění, která by (podle názoru dovolatele) nutně musela vést k jinému (odlišnému) právnímu posouzení věci. Takto pojaté vymezení předpokladu přípustnosti nepředstavuje nic jiného, než pouhý prostý nesouhlas dovolatele se skutkovým základem věci a s jejím právním posouzením odvolacím soudem, pročež zjevně nenaplňuje podmínky předvídané v § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.; opačný názor by vlastně vedl (za užití arg. ad absurdum) k závěru, že proti každému pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podle § 236 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolatel dovoláním napadá právní posouzení věci, aniž by prostřednictvím právní otázky rozvinul – a to v poměru některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant – příslušný předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

      Vztaženo do poměrů této věci proto přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností odvolacím soudem, které vyznělo v závěr o absolutní neplatnosti posuzovaného právního jednání, neboť takovýto právně kvalifikační závěr se odvíjí právě od posouzení jedinečných okolností případu. Lze proto uzavřít, že pokud dovolatel právně kvalifikační závěr odvolacího soudu odpovídajícím způsobem (§ 237 o. s. ř.) nepromítne do zformulované právní otázky, která by vskutku vystihovala gros aplikačního závěru odvolacího soudu v jím vydaném rozhodnutí, a řešení této právní otázky odvolacím soudem v rozhodnutí nekonfrontuje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (třeba i z pohledu, že daná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), pak je třeba konstatovat, že takto vyložená dovolací argumentace (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a vymezené varianty předpokladu přípustnosti dovolání) v zásadě znemožňuje dovolacímu soudu zabývat se vůbec přípustností tohoto dovolání.

      Nejvyšší soud dále připomíná, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nelze v dovolacím řízení úspěšně napadat, respektive uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 33 Cdo 3816/2017), ledaže skutková zjištění nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2018, sp. zn. III. ÚS 1544/16; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), kteréžto defekty ovšem v tomto případě zjištěny nebyly.

      Odvolací soud totiž pro své rozhodnutí převzal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění (z hlediska dílčích skutkových zjištění a závěru o skutkovém stavu), v odvolacím řízení doplnil dokazování smlouvou o zápůjčce uzavřenou mezi účastníky dne 22. ledna 2014, přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a poté srozumitelně i (podle názoru dovolacího soudu) přesvědčivě vyložil svou právně kvalifikační úvahu, která jej vedla k závěru o (shora již zreferovaném) simulovaném jednání mezi účastníky. Odvolací soud přitom při rozhodování nevycházel izolovaně pouze z předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, nýbrž i z dalších právních a faktických jednání, která podle jeho vyloženého závěru měla věcnou spojitost s účastníky zamýšleným převodem bytu. Při posuzování jednotlivých právních jednání a faktických kroků účastníků, které měly v tom či onom rozsahu spojitost se zamýšleným převodem bytu, odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku zcela srozumitelně a přesvědčivě vyložil všechny pro rozhodnutí zásadně významné skutkové okolnosti, které (jednotlivě a v jejich vzájemném souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo) nakonec vedly odvolací soud k vyloženému právnímu posouzení věci.

     Odvolacím soudem přijatý právně kvalifikační závěr v této věci tedy vyvěrá ze zjištěného skutkového základu, který v žádném ohledu není zatížen dovolatelem tvrzeným extrémním nesouladem s obsahem spisu, tj. ve smyslu, že by aplikační výsledek (právní posouzení věci) bylo (již při porovnání s textem odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) ve zřetelné kolizi s učiněnými skutkovými zjištěními či závěrem o skutkovém stavu, tedy že by mezi skutkovým základem, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, a učiněným právním posouzením věci byl zřetelný nesoulad v tom směru, že by v daných poměrech zjištěný skutkový základ nebylo možné podřadit pod odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr (z pohledu jím aplikovaných pravidel chování). Okolnost, že dovolatel oproti odvolacímu soudu preferuje svou skutkovou verzi případu a na jejím základě přistupuje k odlišnému právnímu posouzení věci, přirozeně přípustnost jeho dovolání nezakládá.

     Z vyložených důvodů proto nelze přisvědčit dovolateli ani v jeho ústavněprávní argumentaci, kterou předkládá ve svém doplňujícím podání, maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo zásadní vadou,  která zakládá nesprávnost právního posouzení věci, a to extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což ve svém důsledku podle dovolatele přivodilo porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kdy „tento rozpor je ještě zásadnější v tom, že soud prvního stupně zasahoval v daném případě do vlastnických práv“ (zde dovolatel formou poznámky pod čarou odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. 2800/16).

     Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), vycházející mj. i z právního názoru ve vztahu k náležitostem dovolání a dovolacího přezkumu, že nesprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. srpna 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17).

      Bylo již výše vyloženo, že právní posouzení věci odvolacím soudem musí vycházet z relevantního skutkového základu, který odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jestliže některá pro rozhodnutí zásadně významná skutková okolnost, nezbytná z hlediska aplikačního užití daného pravidla chování, které rozhodující soud nakonec na takto zjištěný skutkový stav aplikoval, v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozhodnutí absentuje (např. v důsledku, že ji soud zcela pominul, neboť ji nepovažoval z pohledu následné aplikační úvahy za významnou pro rozhodnutí), může taková situace založit extrémní nesoulad mezi skutkovým základem věci a následně rozhodujícím soudem přijatým právním závěrem – právním posouzení věci.

     V rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, Nejvyšší soud mj. vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci.

     Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu je z pohledu posuzování práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nálezové judikatury Ústavního soudu zcela zřetelné, že odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí měl soustředěn (v zásadě v důsledku převzetí skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně) dostatečný skutkový základ k tomu, aby se mohl zabývat jeho právním posouzením.

     Dovolatel se prostřednictvím své dovolací argumentace v zásadě snaží zpochybnit skutkový základ případu a jeho právní posouzení odvolacím soudem tím, že striktně odlišuje odvolacím soudem zohledněná právní i faktická jednání mezi účastníky a dalšími osobami, a namítá, že pokud mezi převodcem A (vlastníkem bytu) a nabyvatelem B (dovolatelem) byla uzavřena převodní smlouva ohledně předmětného bytu, pak případná právní či faktická jednání mezi převodcem A a třetími osobami C, D či dalšími jsou (musí být) z pohledu posuzování platnosti právního jednání mezi A a B právně irelevantní, neboť B s těmito jednáními nemá žádnou spojitost. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ovšem na základě řádně provedeného dokazování již soudem prvního stupně, od nějž v zásadě převzal pro své rozhodnutí skutkový základ věci, dospěl (zjednodušeně vyjádřeno) k závěru, že skutečnou vůlí účastníků (A a B) předmětné převodní smlouvy „byla dohoda o kupní ceně 1 726 253 Kč.“

     Odvolací soud tak přisvědčil soudu prvního stupně v komplexnosti posuzování předmětných právních a faktických jednání předmětných osob, jejichž činnost (v tom kterém směru) souvisela s předmětným bytem a participováním na zamýšlené realizaci převodu  bytu ve prospěch dovolatele. V tomto směru odvolací soud s doplněním svých dílčích hodnocení v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mj. uvádí, že:

     1. „Žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému bytu od XY za kupní cenu 726 253 Kč, měsíc po uzavření této smlouvy uzavřel kupní smlouvu se žalovaným v písemné formě, za zcela shodnou kupní cenu, tedy zcela zjevně bez jakéhokoliv efektu pro svoji osobu.“

     2. „Žalovaný přitom o výši kupní ceny sjednané mezi žalobcem a XY věděl, když tuto kupní cenu sám zaplatil na účet XY.“

     3. „V dohodě o finančním vyrovnání ze dne 20. 11. 2013 se R. P. zavázal zaplatit žalobci ‚za převod nájemní smlouvy‘ k předmětnému bytu milion Kč, z čehož 100 000 Kč zaplatil v hotovosti a 900 000 Kč měl zaplatit do pěti pracovních dnů ode dne převodu předmětného bytu na žalovaného, tedy je zjevné, že R. P. z takovéto dohody nemohl mít žádný prospěch bez ohledu na její platnost či neplatnost, přesto se zavázal bez jakéhokoliv protiplnění zaplatit žalobci částku milion Kč.“

     4. „Tato dohoda (ad 3) žalovaného, který nebyl jejím účastníkem, nijak nezavazuje, podstatné však je, že žalovaný se v souladu s touto dohodou fakticky choval, když dne 19. 6. 2014 uzavřel smlouvu o úschově, podle které jako příjemce částky 2 540 000 Kč jako kupní ceny za předmětný byt od T. K. souhlasil s tím, aby z této kupní ceny částka 950 000 Kč byla odeslána na účet V. K. (otce žalobce), a to z pohledu žalovaného bez jakéhokoliv důvodu, na výzvu soudu prvního stupně k doplnění tvrzení ohledně tohoto důvodu pak v podání ze dne 3. 1. 2020 uvedl, že se k této skutečnosti nemůže vyjádřit s ohledem na povinnost mlčenlivosti podle zákona o advokacii, neboť je zde souvislost s poskytováním právních služeb R. P. Žalovaný tedy žádné vysvětlení k této otázce nenabídl, je však zřejmé, že právě toto plnění žalovaného na účet otce žalobce mělo představovat doplatek částky 900 000 Kč z dohody o finančním vyrovnání ze dne 20. 11. 2013, z čehož vyplývá, že žalovaný byl srozuměn se skutečností, že kupní cena dle smlouvy uzavřené se žalobcem nečinila v ní uvedených 726 253 Kč, ale částku o milion Kč vyšší. Tuto skutečnost zcela přesvědčivě vysvětluje i soud prvního stupně v bodu 39 odůvodnění napadeného rozsudku, kde se dopustil pouze početní chyby v tom smyslu, že druhá věta měla správně znít: ‚Tato částka v celkové výši 1 900 000 Kč přitom zcela odpovídá právě výši vyrovnání, jak bylo dohodnuto dohodou o finančním vyrovnání z 20. 11. 2013(zbývalo doplatit 900 000 Kč) a z vyrovnání ve věci prodeje druhého bytu 711/3 (zbývalo doplatit milion Kč).‘“

      Vyložené skutkové okolnosti případu tedy umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k již shora zreferovanému právnímu posouzení věci, přičemž z takto odvolacím soudem provedeného verifikačního posouzení skutkových zjištění ve vztahu k jejich následnému právnímu posouzení věci nelze vyvodit žádné nelogické (interpretační či aplikační) úvahy, zaznamenat soudní svévoli či dovolatelem tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovým základem věci a jeho právním posouzením odvolacím soudem, tedy nelze zaregistrovat žádné rozpory, které by ve svém důsledku vykazovaly porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

      K dovolatelem předestírané „správné“ skutkové verzi případu dovolací soud považuje nad rozsah uvedeného zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soud při své rozhodovací činnosti v tzv. důkazním řízení postupuje v souladu se zákonem, nepřísluší ani Nejvyššímu soudu „hodnotit“ provedené hodnocení důkazů rozhodujícím soudem, respektoval-li zásady obsažené v § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. V poměrech této věci nelze pak z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku zaregistrovat ze strany odvolacího soudu – s přihlédnutím k dovolatelem uplatněné dovolací argumentaci - skutkové či právní defekty, jež by vydané rozhodnutí zatěžovaly nelogičností (např. že některé pro rozhodnutí významné důkazy v řízení nebyly provedeny, respektive byly pominuty, nebo že ty které důkazy rozhodující soud  v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil), již výše zmíněnou svévolí, formalismem či snad obsahovou nesrozumitelností vedoucí k celkové nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, jež by měla v konečném důsledku porušit právo dovolatele na spravedlivý proces v této věci.