K obsazování Nejvyššího soudu

     Předseda NS Pavel Šámal na včerejší tiskové konferenci oznámil zahájení nominačního procesu ohledně dvou kandidátů na soudce (trestního kolegia) NS. Jedná se o zkušené státní zástupce Radka Doležela a Petra Škvaina, který navíc působí též jako akademik na plzeňské právnické fakultě. Pavel Šámal připustil, že v budoucnu lze rovněž očekávat obdobnou nominaci za účelem posílení (doplnění) civilního kolegia NS. Takovým kandidátem se může stát např. zkušený advokát, notář, exekutor, případně též akademik, jehož doménou je soukromé právo.

     Zatímco u státních zástupců v zásadě není zapotřebí posuzovat, zda budou schopni si osvojit nový styl soudcovské práce, neboť výkon státního zástupce se realizuje rovněž v justičním prostředí, přičemž styl jejich práce a znalost soudní rozhodovací praxe dává předpoklad, že v případě jejich jmenování soudci si vcelku velmi rychle osvojí soudcovskou činnost, u jiných právnických profesí takový předpoklad nelze bez dalšího dovozovat. Proto by bylo vhodné, aby předmětný zájemce (ucházející se o soudcovský post) přistoupil v nějaké formě u předmětného soudního oddělení civilního kolegia, v němž by případně (při splnění všech kritérií pro jmenování soudcem) měl jako nový soudce NS působit, alespoň k dvouměsíční (tříměsíční) stáži (např. jako asistent, poradce atd.). V rámci této praxe (stáže) by tento zájemce o post soudce NS zjistil, co vše obnáší výkon funkce soudce u NS, respektive při plnění jemu uložených úkolů by členové daného soudního oddělení, respektive (civilního) senátu měli možnost zjistit, zda tento zájemce (akademik, advokát, notář, exekutor atd.) je schopen soudcovskou funkci vůbec vykonávat.

     Protože Pravidla pro výběr kandidátů na soudce NS neřeší otázku, zda zájemci o post soudce NS musejí rovněž podstoupit psychologicko-diagnostické vyšetření, mělo by Ministerstvo spravedlnosti se nad uvedenou otázkou zamyslet a zohlednit, že sama okolnost, že významný právník zastával dosud např. postavení akademika, ještě neznamená, že je s ohledem na svou osobnost a dispozice též schopen čelit zátěži spojené s rozhodovací činností.

     Ministerstvo spravedlnosti vyžaduje pro nominaci soudcovského kandidáta na post soudce nižšího stupně zásadně pozitivní závěr z psychologicko-diagnostického vyšetření (srov. Metodiku k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce). Cílem tohoto vyšetření je vyloučit osoby nezpůsobilé pro výkon funkce soudce. Kromě posouzení intelektové kapacity,  posouzení charakteristik osobnosti a výskytu psychopatologie, se u soudcovských kandidátů standardně posuzuje i odolnost uchazeče vůči zátěži. Např. podle profesiografické studie zaměřené na výběr čekatelů a výběrová kritéria za výrazný dissatisfaktor pracovní motivace působí také (z 52 % dotazníkového vyjádření soudců) přetíženost prací [srov. Vůjtěch, J. a kol., Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria), Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, str. 86].

      Při projednávání zmíněných  Pravidel jsem argumentoval závěry, které jsem získal od některých psychologů, z nichž někteří se spolupodíleli na psychologicko-diagnostických vyšetřeních kandidátů na justičního čekatele či na soudce. Z odpovědí těchto odborníků mj. vyplynulo, že je vhodné (žádoucí), aby se i kandidáti na soudce NS podrobili psychologicko-diagnostickému vyšetření. Svůj postoj mi tehdy vysvětlovali na příkladu nominace akademika na post soudce NS s tím, že soulad vysoké teoretické úrovně uchazeče a osobnostních předpokladů nemusí být pravidlem. Vysvětlení spočívá v porovnání hlavní činnosti teoretika – vysokoškolského učitele a soudce. Vysokoškolský učitel musí být výkonný v oblasti vzdělávání a výzkumu a produkující ‚nové vědecké poznatky‘, hlavní činnost soudce je činnost rozhodovací. Pro vědeckou činnost je důležité tzv. divergentní myšlení, pro věcně správné a časově přiměřené rozhodování soudce je důležité konvergentní myšlení.

     Dále tito psychologové argumentovali v tom směru, že že výkonem činnosti soudce získává daná osoba velkou moc. Moc nad životy jiných lidí. Člověk, kterému je taková moc svěřena, by měl být po psychické stránce pokud možno v maximální možné míře v pořádku, chcete-li v psychologickém významu slova tzv. v normě. Současný, ale i dřívější cíl psychologického posuzování kandidátů před zahájením výkonu jejich nesmírně zodpovědné pracovní činnosti je vyloučit kandidáty jakýmkoliv způsobem rizikové. Psychologické diagnostické vyšetření je vědecky podloženým postupem minimalizace chyb při poznávání charakteristik osobnosti jedince. Je nezávislým podkladem s poměrně vysokou vypovídající hodnotou, i když ani tento postup není schopen předložit stoprocentní a zcela zaručené poznání osobnosti. Psychologicko-diagnostické posouzení kandidátů na funkci soudce však přináší nezávislý a nezaujatý popis osobnosti kandidáta, jeho výkonových předpokladů, osobnostní struktury a motivace. Soudci NS jsou stejní lidé jako soudci nižších soudů a i u nich se mohou vyskytnout např. nežádoucí či nebezpečné motivy pro výkon soudcovské práce, nemající nic společného s dřívější úspěšnou kariérou pedagoga, vědce či advokáta. Bez psychologického posouzení mohou zůstat skryty.

      V případě „nesoudců“ tak verifikace zátěže spočívá buďto na vyšetření odborníkem, případně jen na základě posouzení dosavadní činnosti kandidáta a jakési presumpci jeho možné odolnosti proti zátěži v roli budoucího soudce, což se již pohybuje v pásmu pouhého „odhadu“ a jistěže nemůže co do validity konkurovat prvně uvedené variantě.

      Je tedy primárně k posouzení, zda i osoby např. z řad významných advokátů navrhovaných na jmenování soudce NS, by se měly podrobit tomuto psychologicko-diagnostickému vyšetření, čemuž se vesměs kloní odborníci. Pokud by tomu tak být nemělo, znamenalo by to, že se v tuzemsku (a zdůrazňuji, že neodůvodněně) uplatňují dvojí pravidla pro výběr soudcovských kandidátů. Zatímco na soudy nižších stupňů je takovéto vyšetření obligatorní a bez něj, resp. s nevyhovujícím výsledkem vyšetření (nedoporučuje se k výkonu funkce soudce) by ministr spravedlnosti prezidentu republiky návrh na jmenování soudce nikdy nepředložil, v případě kandidátů – „nesoudců“ na post soudce NS by musela být zcela neodůvodněně uplatňována výjimka, což by nepochybně nemohlo být vnímáno jako projev rovného přístupu v podmínkách pro obsazování soudcovských míst. Navíc v případě osob bez jakékoliv znalosti justičního prostředí by nemohl být díky takovému vyšetření ani zjištěn (pokud by se pominula verifikace ostatních ukazatelů podle stávající Metodiky k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce nebo státního zástupce preferované Ministerstvem spravedlnosti) stupeň jejich odolnosti vůči zátěži. Tedy jejich schopnost reálně fungovat při zátěži soudce, což je ovšem velmi výrazný ukazatel u kandidáta na post soudce (tím spíše soudce NS).

       Již při projednávání Pravidel jsem pokládal za zcela zásadní otázku, zda je (má být) případně uvažováno s nominací těch akademiků na post soudce NS, kteří se spolupodíleli např. na tvorbě nové civilní úpravy (zejména nového občanského zákoníku), jelikož tím by došlo k významnému (a podle mého názoru absolutně nesprávnému) přesunu právníků z prvního, respektive druhého exekutivního pilíře (při zachování jejich rozličných vazeb, vztahů a dosavadní komerčních aktivit) do třetího soudního pilíře, čímž by soudní výklad by via facti mohl být nahrazen výkladem exekutivy (při postupném najmenování pěti či šesti akademiků by v podstatě došlo k jejich zasazení do relevantních civilního senátů, čímž by došlo k zásadnímu ovlivnění justičního klimatu na NS a z toho plynoucích budoucích potíží); tyto možné důsledky Pravidla – z hlediska výběru kandidátů z řad právníků z mimosoudní oblasti – nijak neřeší, takže je třeba tuto otázku i nadále podrobit důsledně věcné diskuzi.

      Při výběru kandidátů – „nesoudců“ na pozici soudce NS by tedy mělo být také zohledněno, že není vhodné např. dosavadní propojení akademika s exekutivou. Přiměřeně lze použít na tuto problematiku optiku pohledu bývalé předsedkyně NS Ivy Brožové, která k otázce možného návratu bývalého soudce NS na týž post po jeho předchozím působení v exekutivě mj. (NADČASOVĚ) uvedla: „...soudcovská nezávislost je skutečně principiálního významu pro fungování demokratického právního státu, tak se s tímto nárokem na soudcovskou nezávislost pracuje preventivně. Z tohoto pohledu samozřejmě, že možné situace, kdy soudce přejde do exekutivy, jsou. Ale ty návraty v tomto směru, to je cosi, co bych já principiálně již považovala za situace, které budí objektivně pochybnosti o schopnosti být nezávislý. Tito lidé jsou prostě jen lidé a pohybováním se v oblasti exekutivy, samozřejmě, že dochází ke vzniku celé řady formálních i neformálních vztahů a ty vám, ať už chcete nebo nechcete, později ty ruce k té schopnosti být nezávislý svazují. Taková je prostě lidská přirozenost." (zdroj: https://kuc.cz/4pu85n).