K otázce "nemo plus iuris"

    Je sice pravdou, že oba soudy se do určité míry otázkou dobré víry dovolatelky zabývaly, nicméně z jejich rozhodnutí není zřejmé, v jakém směru a na podkladě posuzování kterých právně významných okolností předvídaných v hypotéze právní normy tak činily. Jisté je, že pokud by tak pod vlivem judikatury Ústavního soudu učinily z hlediska reflektování právního názoru o nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, nezbylo by jim, než zjištěné skutkové okolnosti daného případu poměřovat výhradně se znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka, jak byl tento právní institut fakticky (poprvé) právně reglementován v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Z toho ovšem také pramení, že v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou soudy samy svévolně stanovovat kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí - pokud chtějí vycházet z judikatury Ústavního soudu v této materii, především z posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu a na něj navazující judikatury - odpovídajícím způsobem reflektovat závěry, k nimž při řešení tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva dospěl Ústavní soud.

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 2095/2015)