K otázce, zda Nejvyšší soud si má sám dovodit přípustnost dovolání, pokud z něj explicite předpoklady přípustnosti nevyplývají

     Stěžovatelka nepolemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahovalo řádné vymezení jeho přípustnosti, pouze v obecné rovině tvrdí (aniž by se ovšem alespoň pokusila toto své tvrzení něčím doložit), že si Nejvyšší soud mohl důvody přípustnosti sám dovodit, neboť z jejího dovolání - údajně - vyplývají.

     V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná kritéria jeho přípustnosti. Skutečnost, že Nejvyšší soud požaduje naplnění formálních náležitostí dovolání, tedy v prvé řadě řádného vymezení důvodů jeho přípustnosti, přitom Ústavní soud nepovažuje za projev nepřípustného formalismu (viz bod 7 i. f. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

(usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 656/16)