K předpokladům přípustnost dovolání

K předpokladům
přípustnost dovolání

§
237, § 241a odst. 2 OSŘ

Řádnému vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 OSŘ neodpovídá, namítá-li
dovolatel, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při řešení příslušné
právní otázky odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky.

Usnesení NS z 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015

Z odůvodnění: Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 OSŘ). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné.

Jak se podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel prostřednictvím svého advokáta nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 OSŘ; neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odkazuje-li dovolatel v podaném dovolání na rozhodnutí ÚS ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09, je nutno k tomu uvést, že ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ řádu řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neodpovídá, pokud dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí ÚS, kdy skrze judikaturu ÚS konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (příznivějšího rozhodnutí v dovolacím řízení). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla
již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu ÚS, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení NS z 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo z 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).

    Z uvedených důvodů NS dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, OSŘ).

Komentář: Jak lze zjistit z publikovaných rozhodnutí NS na jeho webových stránkách, nemalá část podaných dovolání je NS usnesením odmítnuta pro nesplnění vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání. Mnohdy jsou dovolání formulována jako jakýsi další opravný prostředek zpochybňující skutkové okolnosti případu či právní posouzení věci, aniž by byla vymezena jedna ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 OSŘ. Dovolací soud ovšem nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení
věci, ani nemůže při pouhém nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v meritu věci, jestliže z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, tedy na vyřešení které právní otázky z hmotného nebo procesního práva závisí napadené rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom okolnost, že dovolatel s právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na skutkové poměry daného případu polemizuje (bez relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) s právně kvalifikačním názorem odvolacího soudu, pochopitelně přípustnost takového
dovolání nezakládá.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 OSŘ obligatorní náležitostí dovolání. Lze rovněž připomenout např. usnesení NS z 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž NS vyložil, že: "úkolem NS není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 OSŘ vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení ÚS soudu z 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 675/14). ÚS pak např. v usnesení z 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, 'naznal, že pokud NS požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.'"

ÚS k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení z 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: "novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení NS neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které NS nestíhal v přiměřené
lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že 'velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...' (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že
záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury NS sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení.

Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je NS advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může NS práci ulehčit (byť tím nebude vázán)."

A ještě jedna malá poznámka. V posledních měsících graduje problém týkající se dodržení časového limitu pro odmítnutí dovolání do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 243c odst. 1 věta druhá OSŘ). Jde o naprosto nesmyslný požadavek, kdy iniciátor této ukvapené myšlenky, jež se nakonec v praxi ukazuje jako neživotná a zcela nepochybně bude muset být (doufejme, že v blízké budoucnosti) opuštěna, špatně odhadl, co může při takové procesní
úpravě v dovolací praxi nastat. NS podle mého názoru není objektivně schopen při stávajícím zatížení dovolací agendou zajistit dodržení šestiměsíční lhůty pro odmítnutí dovolání. Myšlenka, že při nápadu nových věcí soudce (případně prostřednictvím či v součinnosti se svým asistentem) si jaksi předběžně a v krátkém čase vyjasní, zda nově napadlá věc je na odmítnutí či na věcné projednání, je v zásadě naivní. Věci nejsou černobílé, a pokud by veškeré úsilí mělo být věnováno tomuto verifikačnímu roztřídění, pak by se soudci nedostávalo tolik času na věci, v nichž je zapotřebí se zabývat meritem věci. V mnoha případech se tak soudce NS dostává do naprosto nedůstojné role, kdy je vystaven tlaku oné 6 měsíční lhůty pro odmítnutí dovolání, když si
uvědomuje, že případné překročení této lhůty může vyvolat následné požadavky plynoucí z tvrzených průtahů v řízení atd. Pokud poslední věta § 243c odst. 1 OSŘ v rámci novelizace OSŘ nebude v dohledné době vypuštěna, jsem si jist, že se tak stane poté, co se prudce zvýší počet žalob o odškodění za vzniknuvší průtahy v řízení. Celé je to ovšem zbytečné, poněvadž zohlední-li se počet soudců NS, dovolací agenda a časové souvislosti při vyřizování dovolání, musí být snad každému rozumnému člověku jasné, že tudy cesta skutečně nevede.