K problematice dovolání ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu

1. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů.

 2. Stávající právní úprava nepřipouští podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí; takto případně podané dovolání není přípustné. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se přitom vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které podkládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

3. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014). Vymezení dovolacího důvodu (uvedení právního posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné s vyložením, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) se tedy odvíjí od závěru (přesvědčení) dovolatele o tom, jaký by podle jeho názoru mělo být správné právní posouzení věci.

4. Obligatorní náležitostí dovolání je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Právní úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje poměrně zvýšené požadavky na obsah dovolání, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Zákonodárce však právě s ohledem na tuto náročnost podání bezvadného dovolání (tj. takového, které obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti) stanovil jako speciální podmínku dovolacího řízení, že dovolatel musí být řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 241 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16).  

 6. I když náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně a účastníkovi řízení podávajícímu prostřednictvím svého advokáta dovolání by při zachování minimální míry obezřetnosti neměly (právě v důsledku advokátem poskytované právní služby) vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 494/16), přesto lze z pohledu množství odmítnutých dovolání (pro nesplnění obligatorních náležitostí dovolání) vysledovat, že na tomto poli dochází často k pochybením. Jak ovšem bude uvedeno níže, z judikatury Ústavního soudu plyne, že český orgán ochrany ústavnosti v některých případech nahlíží na právní úpravu dovolání poněkud jinou optikou, než Nejvyšší soud coby soud dovolací, což přináší (pro Nejvyšší soud) ten důsledek, že nikoliv výjimečně jsou na základě podaných ústavních stížností rušena odmítací usnesení Nejvyššího soudu (k tomu viz poznámky níže).

7. Pokud jde o dovolatele, ti (byť zastoupeni advokáty) v podaných dovoláních nikoliv výjimečně chybují potud, že řádně nevymezí důvod dovolání, tj. neuvedou právní posouzení věci, které pokládají za nesprávné a nevyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jde o případy, kdy dovolatelé fakticky polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem na podkladě námitek směřujících do skutkových zjištění, přistupují k vlastnímu hodnocení důkazů, z nichž si formulují svá skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu, který konfrontují se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování. Je nasnadě, že taková dovolací argumentace je bezpředmětná, neboť v ní absentuje právně relevantní vymezení (zákonem vyžadovaného) důvodu dovolání. Rovněž Ústavní soud např. v usnesení ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16, zdůraznil, že vedle řádného tvrzení splnění předpokladů přípustnosti vyžaduje občanský soudní řád jako obligatorní náležitost dovolání taktéž uvedení dovolacího důvodu. Tím může být pouze tvrzené nesprávné právní posouzení, nikoli primárně nesprávnost skutkových zjištění soudu.

8. O jinou situace může jít tehdy, pokud nesprávné právní posouzení bude založeno na tvrzení, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, mu neumožňovala přistoupit k takovému právně kvalifikačnímu závěru, čímž bylo dotčeno právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak např. pokud by odvolací soud řešil - v rozsahu dovolatelem uplatněné dovolací argumentace – otázku z oblasti procesního práva v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, anebo by taková otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně, že taková procesní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

9. V rozhodovací praxi senátu 30 Cdo se totiž uplatnil právní názor (např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009), že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Znamená to tedy, že jestliže účastník při řádně uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. brojí (z hlediska předpokladů přípustnosti svého dovolání) do skutkových zjištění, případně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, pak při zjištění, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zatíženo skutkovými defekty potud, že skutková zjištění (ve shora již vyloženém směru) nedávají podkladu pro odvolacím soudem (přesto) učiněné právní posouzení věci, pak již pro tuto okolnost jsou osvědčeny podmínky pro vydání kasačního rozhodnutí.

10. Jinými slovy – v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 – vyjádřeno: v poměrech posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. při uplatnění zákonem předvídaného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) to tedy znamená, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud odvolací soud k měnícímu (zde meritornímu) rozhodnutí přistoupí bez odpovídajícího skutkového základu; takový závěr je třeba učinit i tehdy, pokud odvolací soud bez provádění jakéhokoliv dokazování v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně (jenž své meritorní rozhodnutí postavil na skutkových zjištěních po provedeném dokazování) bude vycházet z jiného skutkového stavu věci. Jde nejen o pochybení představující jinou vadu řízení, ale také o pochybení právně kvalifikační, neboť při absenci právně významných skutkových zjištění neměl odvolací soud odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit k předmětnému právnímu posouzení věci.

11. Tento v rozhodovací praxi (senátem 30 Cdo) uplatněný trend nalézá ústavně právního souladu i v judikatuře Ústavního soudu. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud vyložil, že v souladu s čl. 36 odst. 1 LZPS jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a tak i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. Dále Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání. Podle Ústavního soudu způsobilý dovolací důvod totiž může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu.

12. V aktuálním nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, Ústavní soud zaujal právní názor, že „nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.“

13. Další (a více frekventovaným) pochybením je, že dovolatelé zákonu odpovídajícím způsobem nevymezí předpoklady přípustnosti jimi podaného dovolání. To znamená, že buď vůbec neuvedou předpoklady přípustnosti a namísto toho polemizují se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci odvolacím soudem anebo tyto předpoklady přípustnosti dovolání uvedenou, avšak jen jako parafrázi zákonného textu bez příslušného konkrétního vymezení jednoho ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.

14. Povětšinou tedy dovolatelé chybují v tom, že neuvedou okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, zda v předmětné (odvolacím soudem rozsouzené) právní věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:

    14.1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jestliže dovolatel takovou okolnost v dovolání tvrdí, měl by stručně a jasně vymezit, v řešení které konkrétní právní otázky z hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil a od které rozhodovací praxe dovolacího soudu) nebo

    14.2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (v takovém případě je zapotřebí vymezit předmětnou právní otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, která však podle dovolatele dosud Nejvyšším soudem vyřešena nebyla; v mnoha případech ovšem dovolatelé nesprávně takovou variantu tvrdí, ačkoliv předmětná materie byla již dovolacím soudem vyřešena), nebo

    14.3. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (v této situaci je nezbytné uvést, která rozhodnutí dovolacího soudu jsou podle názoru dovolatele při řešení stejné právní otázky rozporná, neboť pokud taková argumentace bude důvodná, tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž taková věc s dovoláním napadla k projednání a rozhodnutí, by jí musel předložit k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který jako jediný může takové rozpory v judikatuře dovolacího soudu odstraňovat; o podaném dovolání by pak rozhodoval právě velký senát a jím posléze vyřešenou právní otázkou by byly vázány tříčlenné senáty Nejvyššího soudu), anebo

     14.4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (což znamená, že příslušný tříčlenný senát, jemuž věc s dovoláním napadla k projednání a rozhodnutí, dospěje k závěru, že se chce odchýlit do dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž i v tomto případě je povinen věc předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu).

15. Vymezení přípustnosti dovolání tedy vyžaduje, aby dovolatel uvedl nikoli toliko text ustanovení § 237 o. s. ř., ale vysvětlil, v čem je daný předpoklad (či předpoklady) konkrétně splněn. Tomuto požadavku dovolatel nedostojí, pokud v dovolání cituje či parafrázuje znění § § 237 o. s. ř. bez jakéhokoli upřesnění, v čem konkrétně spatřuje přípustnost dovolání (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16). Pochopitelně nesprávný je také názor, že při „obecném“ vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (tj. kupř. citací dikce § 237 o. s. ř., či dokonce jen s odkazem na uvedené zákonné ustanovení) je povinností dovolacího soudu verifikovat tyto předpoklady. K tomu Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 656/16 vyložil následující: „Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl meritorně zabývat jejím dovoláním, neboť sice výslovně nevymezila důvody jeho přípustnosti, nicméně ‚tato informace z něj vyplývá‘. Stěžovatelka tedy nikterak nepolemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, že její dovolání neobsahovalo řádné vymezení jeho přípustnosti, pouze v obecné rovině tvrdí (aniž by se ovšem alespoň pokusila toto tvrzení něčím doložit), že si Nejvyšší soud mohl důvody přípustnosti sám dovodit, neboť z jejího dovolání – údajně – vyplývají. Postačí tak – stěžovatelce případně na vysvětlenou – připomenout následující. V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu

16. Nutno také zdůraznit, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně, neboť jen v takovém případě bude založeno splnění účelu zákona, když advokáti dovolatelů budou nuceni před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

17. Na druhou stranu nelze ve vztahu k jednomu dovolacímu důvodu vymezovat několik předpokladů přípustnosti dovolání. Takové vymezení přípustnosti dovolání se totiž navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Obdobný názor zaujímá také Ústavní soud, který např. ve svém usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16, uvedl: „ze znění § 237 občanského soudního řádu je patrné, že se jednotlivé podmínky navzájem vylučují. Pokud se tedy např. dle názoru dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, stěží může být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce (řešených otázek nicméně může být více) založeno na tom, že tato otázka ještě nebyla Nejvyšším soudem řešena. To samozřejmě neznamená, že dovolatelé nemohou teoreticky vymezit podmínky přípustnosti in eventum - dovolatel např. může citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, a pro případ, že by toto rozhodnutí na danou věc dle Nejvyššího soudu nedopadalo, může konstatovat, že daná právní otázka Nejvyšším soudem řešena dosud nebyla (byť to z hlediska splnění obsahových náležitostí není nezbytné, neboť nesouhlas Nejvyššího soudu s tím, zda určité rozhodnutí na projednávanou věc dopadá, či nikoli, vadu dovolání zásadně nepředstavuje). Ovšem stěžovatelka takto nepostupovala, jelikož nejdříve uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe, tuto praxi však vůbec neuvedla, následně dokonce vyjmenovala všechny čtyři podmínky přípustnosti najednou bez jakéhokoli upřesnění a nyní v ústavní stížnosti pro změnu uvádí, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, opět aniž by uvedla, kdy a jak tedy danou otázku Nejvyšší soud dříve vyřešil (následné vymezení podmínek přípustnosti dovolání v ústavní stížnosti pochopitelně nemůže vady dovolání zhojit, pokračující nejasnosti stěžovatelky nicméně potvrzují, že dovolání skutečně řádně podáno nebylo). Náležitostí dovolání ovšem není jen formulování právní otázky, nýbrž i vztažení této otázky k judikatuře Nejvyššího soudu (pokud není přípustnost založena dle § 238a občanského soudního řádu).“ 

18. Nejvyšší soud ve své judikatuře přitom opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Nejvyšší soud také frekventovaně (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1765/14 a důvodovou zprávu dále citovaného zákona) připomíná, že novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela přitom chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody. Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).

19. Za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze považovat ani formulaci v dovolání, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, přičemž tato má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Uvedená formulace totiž významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, když z takto zformulovaného dovolání toliko vyplývá, že se dovolatel snaží zvrátit pro něj nepříznivý výsledek odvolacího řízení ovšem tím, že polemizuje s právním názorem odvolacího soudu bez reflexe (na jednu z variant podřaditelných pro naplnění předpokladů přípustnosti dovolání) k judikatuře dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16).

20. Jestliže předpoklady přípustnosti coby obligatorní náležitost dovolání nejsou v dovolání vymezeny (ani jedna z možných čtyř shora popsaných variant), pak dovolacímu soudu nezbude, než takto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. V této souvislosti lze upozornit např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, v němž Ústavní soud naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.

21. Byť zcela výjimečně, přesto i nedávno došlo k situaci, kdy na sepsané dovolání účastníkem bez právnického vzdělání reagoval posléze advokát tohoto účastníka tím, že se pouze ztotožnil s uvedeným dovolání. K tomu Nejvyšší soud vyložil, že z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu, když – s ohledem na novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – není již nadále použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2628/15).

22. Výše vymezené čtyři varianty předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem – jak bude dále vyloženo – nejsou (v důsledku judikatury Ústavního soudu) „konečné“ a (oproti dikci zákona) doznaly (a stále doznávající) – ač by to zprvu nikdo nepředvídal -  svého rozšiřování.           

23. Předně je třeba připomenout právní názor Ústavního soudu, podle kterého Nejvyšší soud je povinen při posuzování dovolání volit vstřícnější postup k právu na soudní ochranu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 232/17).  Při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitosti nevyjádřil zcela pregnantně. Za splnění předmětné obsahové náležitosti ovšem nelze považovat jakýkoli odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné. Povinnost vymezit shledané podmínky přípustnosti je v zákoně již více než čtyři roky, daný zákonný požadavek není přehnaně komplikovaný a jakékoli nejasnosti lze vyřešit nahlédnutím do judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k této otázce (nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).

24. Ve světle judikatury Ústavního soudu není již nadále použitelný právní názor dovolacího soudu (obsažený např. v jeho usnesení ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015), že řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. neodpovídá (ta část formulace v) dovolání, v níž dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, a že o z zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015). Je tomu tak z toho důvodu, že Ústavní soud zaujal právní názor, že pokud dovolatel v dovolání argumentuje, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se v řešení předmětné otázky hmotného nebo procesního práva odchyluje od judikatury Ústavního soudu, resp. dokonce vychází z jeho předchozí judikatury, aniž by zohlednilo právní názory jeho pozdější judikatury, je takové vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dostačující, byť jej zdaleka nelze považovat za „učebnicové“ (viz již cit. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2135/16).

25. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1257/15, mimo jiné zaujal právní názor, že Nejvyšší soud „musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci." Vycházeje z tohoto názoru by pak v dovolací praxi mělo platit, že pokud dovolatel v dovolání vymezí právní otázku či právní otázky, které „nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny" (kterážto formulace je ale poněkud jiná, než zákonné znění § 237 o. s. ř. stanovící přípustnost dovolání), byť „se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci" (tedy jdou mimo skutkový rámec, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a jímž je vázán dovolací soud, neboť skutková zjištění v dovolacím řízení nelze revidovat), měl by se přesto dovolací soud takovou argumentací z věcného hlediska zabývat. To je ovšem úplné novum v dovolací praxi a takový závěr se podle mého názoru příčí dikci § 237 o. s. ř. a procesní úpravě dovolacího řízení. Vždyť přeci jde-li o skutek, na nějž odvolací soud např. aplikoval příslušné hmotně právní pravidlo chování, pak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. je limitována tímto skutkovým rámcem potud, že dovolatel musí vymezit (jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant) předpokladů přípustnosti dovolání z hlediska vymezení otázky (hmotného nebo procesního práva), na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Připomínám, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; nelze tedy brojit proti skutkovým zjištěním.

26. Pokud je tedy odvolacím soudem zjištěn (případně odvolací soud převzal pro své rozhodnutí skutková zjištění učinění soudem prvního stupně) skutek As, na který odvolací soud aplikoval právní pravidlo chování Ap, pak není možné, aby dovolatel v dovolání vymezil předpoklad jeho přípustnosti na řešení právní otázky Bp vycházející ze (dovolatelem sledovaného) skutkového stavu Bs (což je ona Ústavním soudem použitá formulace „se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci."). V takovém případě totiž dovolací soud je toliko povinen upozornit dovolatele (roz. v odůvodnění svého odmítacího usnesení stručně vyložit), že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení této otázky, nevychází ze skutkového rámce popsaného dovolatelem, který v dovolacím řízení nelze revidovat.

27. V nálezu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, Ústavní soud oproti mínění Nejvyššího soudu vyložil, že pokud dovolatel v dovolání formuloval rozpor postupu odvolacího soudu se závazným právním názorem Ústavního soudu (vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu vydaného v téže věci, který údajně nebyl odvolacím soudem respektován po zrušení předchozího rozhodnutí a vrácení k dalšímu řízení), bylo tím obsahovým náležitostem učiněno zadost.

28. K dalšímu rozšíření předpokladů přípustnosti (nad zákonem stanovený rozsah ve smyslu § 237 o. s. ř.) došlo kupř. nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, v němž Ústavní soud zaujal (stěží v soudní praxi předvídatelný) právní názor, že pokud je dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dostatečné vymezení podmínek přípustnosti navzdory absenci explicitní citace judikatury dovolacího soudu. V nálezu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, pak český orgán ochrany ústavnosti konstatoval, že i nerespektování jeho judikatury je relevantním hlediskem při posuzování přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.

29. Okolnost, že v § 237 o. s. ř. se stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání hovoří pouze o judikatuře dovolacího soudu, překlenuje Ústavní soud následující právní argumentací: „Je pravda, že § 237 občanského soudního řádu hovoří pouze o judikatuře dovolacího soudu. Nelze také přehlížet, že je to primárně Nejvyšší soud, jemuž jakožto vrcholnému soudnímu orgánu v civilních a trestních věcech (čl. 92 Ústavy České republiky) přísluší sjednocovat judikaturu (§ 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Ústavnímu soudu naopak tato úloha zásadně nepřísluší, a to již proto, že mu zásadně nepřísluší ani samotný výklad podústavního práva. I ve věcech s ústavním přesahem to často může být právě Nejvyšší soud, který klíčoví závěry Ústavního soudu ‚převede‘ do řeči podústavního práva. Nelze tedy popřít určitou přesvědčivost argumentace Nejvyššího soudu, že judikatura Ústavního soudu je významná zejména až u dovolacího důvodu (tedy v samotné argumentaci, proč je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, proč by se měla dosavadní judikatura Nejvyššího soudu změnit atd.), přísně vzato však neslouží primárně k vymezení přípustnosti, jak jej vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. Na druhou stranu je ovšem nutno mít na paměti, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Navíc existují právní otázky, ke kterým se dosud podrobněji vyjadřoval pouze Ústavní soud, a právě jeho judikatura tak je skutečně pro věc významná. Přípustnost dovolání u takové právní otázky sice lze formulovat jednoduše tak, že tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, nicméně i z hlediska funkce požadavku vymezení přípustnosti (spočívající mimo jiné v tom, že po konzultaci relevantní judikatury se dovolatel např. rozhodne, že dovolání vůbec nepodá, neboť by nemělo šanci na úspěch, případně pokud bude takové podání argumentačně kvalitnější) se lze domnívat, že vztažení přípustnosti k judikatuře Ústavního soudu je v takovém případě dostačující.“

30. Z vyloženého právního názoru vyplývá, že podle Ústavního soudu ustanovení § 237 o. s. ř. stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je učiněno zadost i v případě, pokud dovolatel operuje toliko judikaturou Ústavního soudu, i když znění § 237 o. s. ř. jasně vymezuje shora již vyložené čtyři varianty přípustnosti dovolání vztahující se k (ne)řešení právní otázky pouze Nejvyšším soudem. Uvedený výklad je jen stěží pochopitelný, obzvláště pokud si uvědomíme, co předcházelo přijetí uvedeno novely občanského soudního řádu, jež zavedla změny v dovolacím řízení. Toto směšování dovolací problematiky s problematikou ústavně právní přivodilo, že se fakticky „rozšiřují“ předpoklady přípustnosti dovolání, které zákon vůbec nezná, což přináší nemalé interpretační a aplikační potíže, a také pochybnosti o předvídatelnosti psaného práva, které je popsaným způsobem rozšiřováno o další pravidla cestou judikatorní intervence. Dovolatelé pochopitelně na uvedený judikatorní „trend“ flexibilně reagují v tom směru, že obsah dovolání se postupně přetavuje do jakési směsice dovolání a ústavně právní argumentace dosud používané toliko v ústavních stížnostech.

31. Stran absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání odmítací usnesení Nejvyššího soudu byla v mnoha případech Ústavním soudem zrušena z toho důvodu, že Nejvyšší soud se při výkladu a aplikaci § 237 o. s. ř. „přepjatě formalisticky“ držel pouhé dikce § 237, aniž by vzal do úvahy i ústavně právní souvislosti jím posuzovaného případu. Jinými slovy řečeno, Nejvyššímu soudu bylo vytýkáno, že se se držel toliko strohé dikce § 237 o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 239 věty před středníkem o. s. ř. stanovícímu, že přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá, než tento nový judikatorní fenomén ve své rozhodovací činnosti reflektovat a podřídit se vyloženým výkladům zjevně jdoucím nad rozsah zákonné dikce § 237 o. s. ř.

32. Lze též zmínit ještě problém tzv. „obiter dicta“, který v dovolací agendě má následující (rozdílné) konsekvence. Poukazuji kupř. na nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2766/14, v němž se mj. uvádí, že Nejvyšší soud postupoval nepřípustně formalisticky, když na straně jedné shledal údajnou neodstranitelnou vadu řízení spočívající v absenci obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání a proto deklaroval, že se jím za této situace nemůže zabývat meritorně, nicméně na straně druhé v rámci tzv. obiter dicta uvedl, že v posuzované věci byly podmínky pro postup podle ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř. splněny, "když samosoudce soudu prvního stupně nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený odvolacím soudem." Jinak řečeno, Nejvyšší soud se ve skutečnosti podaným dovoláním věcně zabýval a zaujal v něm jednoznačný právní názor, který však - ze shora uvedených důvodů - podle přesvědčení Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nemůže obstát. Podle Ústavního soudu tak Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), jelikož vydal vnitřně zcela rozporné usnesení, v němž současně tvrdí, že se sice nemůže dovoláním zabývat věcně, jelikož mu z jeho obsahu není zřejmé, proč by tak měl vlastně činit, resp. která právní otázka se jeví být spornou, nicméně současně k ní vyslovil jednoznačný právní názor, a to s poukazem na judikát Ústavního soudu, což však zřejmě nelze logicky vyložit jinak, než že obsah podaného dovolání považoval za relevantní dokonce i z hlediska ochrany základních práv a svobod. Tím nicméně současně popřel, že obsah dovolání nebyl dostatečně srozumitelný a tedy i projednatelný.

33. V nálezu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, Ústavní soud ovšem zase tvrdí, že „nepřehlédl, že Nejvyšší soud nad rámec odmítnutí pro vady v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že stěžovateli citovaná judikatura Ústavního soudu není pro řešení věci relevantní, neboť dopadá na jiné situace. Uvedení tohoto obiter dicta samozřejmě není samo o sobě protiústavní, naopak může sloužit neúspěšným dovolatelům jako jistý podklad pro zvažování dalšího procesního postupu (např. zda skutečně má význam podávat proti procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost, pokud by to vedlo jen k prodloužení řízení bez reálné šance na konečný úspěch ve věci).“ Zadá se tedy, že ani na půdě Ústavního soudu ohledně výše uvedeného nepanuje dostatečná shoda, jak by se dalo usoudit z referovaných dvou jeho nálezů.

34. K výše uvedené (dílčí) problematice uvádím své následující poznámky. Je pravdou, že čas od času lze v odmítacím usnesení dovolacího soudu zaznamenat formulace, že odhlédne-li dovolací soud od skutečnosti, že dovolání dovolatele neobsahuje např. řádné vymezení předpokladů přípustnosti, přesto musí konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v řešení té či oné právní otázky. Tím podle mého názoru není jaksi „prokázáno“, že by se dovolací soud zabýval dovoláním i věcně, nýbrž že kromě primárního zdůvodnění svého odmítacího usnesení, ještě sekundárně, nad zákonem povinný limit takového odůvodnění, činí jakýsi „dovětek“ vůči dovolateli a např. poukazuje na určitou judikatorní situaci, kdy - i kdyby např. k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti došlo - by stejně nebylo možné právnímu názoru dovolatele - jak jej lze vyvodit z obsahu jeho dovolání - přitakat. Při nastavení přísné formální optiky lze nepochybně konstatovat, že v takovém případě může být shledán rozpor, pokud dovolací soud na straně jedné poukazuje na vady dovolání, přičemž na straně druhé jako určité obiter dictum činí jakýsi věcný dovětek, avšak z pohledu obsahu rozhodnutí a v něm obsaženého nosného důvodu (proč vlastně došlo k odmítnutí dovolání), podle mého hlubokého přesvědčení nemohou být žádné pochybnosti o důvodech, proč nakonec dovolací soud dospěl k závěru o nutnosti odmítnout předmětné dovolání. Tomuto mému závěru (zaujatému již v roce 2015) nasvědčuje i aktuální právní názor Ústavního soudu obsažený v posledně zmíněném rozhodnutí. Je ovšem skutečně otázkou, zda se bude napříště opakovat situace popsaná podle toho kterého shora zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu; stěží lze totiž předvídat další judikatorní vývoj.  

35. Závěrem bych chtěl zdůraznit, že to, co na samém počátku z pohledu výsledku novely občanského soudního řádu představované zákonem č. 404/2012 Sb. bylo z hlediska vymezení náležitostí dovolání zřejmé, se vlivem judikatury Ústavního soudu dostalo do stadia, kdy především zákonem vymezené čtyři varianty předpokladů přípustnosti dovolání byly v mezidobí fakticky rozšířeny o další (shora uvedené), přičemž zdá se, že tento výčet – vzhledem k vzestupné dovolací variabilitě dovolateli uplatňovaných právních argumentů – asi nebude mít konce. Tím si ovšem můžeme sami odpovědět na otázku, do jaké míry byl naplněn, resp. je naplňován smysl a účel oné novely civilního procesu a do jaké míry tento stav souzní s požadavkem předvídatelnosti rozhodování o podaných dovoláních.