K problematice překládání (dočasného přidělování) prvoinstančních soudců rovnou k Nejvyššímu soudu

V nedávné době jsem na svém blogu www.vrcha.webnode.cz měl spuštěnou anketu o (ne)vhodnosti překládání prvoinstančních soudců rovnou k Nejvyššímu soudu (dále též „NS“). Reagoval jsem tak na několik případů z novodobé historie Nejvyššího soudu, které byly – oproti dosavadní (dlouhodobé) praxi – unikátní v tom směru, že k Nejvyššímu soudu bylo (postupně) přeloženo několik soudců rovnou ze soudu prvního stupně. Uvedená anketa na mém blogu nakonec vyústila v mírnou převahou názorů, že přeložení prvoinstančního soudce rovnou na Nejvyšší soud vhodné není. Tehdy jsem k této anketě vložil závěrečné shrnutí, že: „tato minianketa potvrzuje obecný trend ve společnosti, v níž se (někdy až extrémně) urychlují kariérní procesy bez časově odpovídající praxe a převládá úporná snaha o co nejrychlejší karierní postup nezávisle na tom, zda zájemce reflektuje své skutečné schopnosti a možnosti.“

V tomto příspěvku bych se rád tomuto tématu podrobněji věnoval a pokusil se čtenářům nastínit svůj vhled do této problematiky.

1. (Nejen) personální problémy prvorepublikového Nejvyššího soudu

Úvodem bych chtěl poukázat na jisté historické souvislosti. V roce 1930, na stránkách časopisu Právník (sešit IV, str. 106-10), reagoval tehdejší rada Nejvyššího soudu JUDr. Václav Cícha  (v článku nazvaném „Kritika nejvyššího soudu v parlamentu") na výtky, které na adresu Nejvyššího soudu pronesl dne 30. ledna 1930 prof. a poslanec dr. Bruno Kafka  v tehdejším rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny.  Před citací některých zajímavých postřehů, názorů a sdělených faktů bych rád připomenul, že názory o přemístění sídla Nejvyššího soudu z Brna do Prahy (tu a tam) v předchozích (nedávných) letech rovněž zazněly, avšak situace na tomto poli je již poněkud jiná. To ovšem nic nemění na faktu, že mnoho zkušených soudců vyšších soudů v Čechách odradila od jejich příp. přeložení k NS i vzdálenost NS od jejich bydliště a z toho pramenící problém zatěžujícího dojíždění. Přitom všem stávající budova NS prakticky již nevyhovuje potřebám tohoto soudu a tak se nelze ani divit, že občas lze zaslechnout i názory, které jakoby by byly místy opakováním toho, co zaznělo právě třeba v cit. příspěvku z r. 1930, byť ne v tak vyhraněné podobě. Z mého pohledu nejzávažnější asi je, že se ne vždy podaří získat ty nejlepší soudce z vyšších soudů pro výkon soudce NS, takže pak dochází k oslovování dalších soudců při použití přísl. posloupnosti z hlediska jejich odborné erudice a zájmu vykonávat uvedenou funkci. I těchto souvislostí si česká justice všímá a zohledňuje je při utváření názoru na fungování Nejvyššího soudu. Výhledově by se měl (podle mého názoru) Nejvyšší soud (pokud jde o občanskoprávní a obchodní kolegium) podstatně zeštíhlit (čemuž by měla odpovídat relevantní právní úprava nejen dovolacího řízení) a věnovat se zásadním právním otázkám v rámci sjednocování judikatury, aniž by byl zatěžován (v dnešních poměrech převažující) agendou odmítání dovolání pro jejich nepřípustnost. Pro takto podstatně zeštíhlené a vysoce exkluzivní vrcholné soudní těleso, čemuž by odpovídalo i nově upravené materiální zabezpečení soudců NS, by nepochybně již neměl být  žádný problém získat ty nejerudovanější soudce (právníky). Opačný trend, tj. další navyšování soudců tohoto vrcholného tělesa s ohledem na tvrzené zatížení dovolacího agendou (která ovšem v současné době je na historickém minimu), není podle mého přesvědčení optimální cestou řešení problému.

 A nyní k předmětnému článku z r. 1930:

 "Kritika nejvyššího soudu v parlamentu

Rada n. s. Václav Cícha

Podle časopiseckých zpráv...vyjádřil se pan univerzitní profesor a poslanec Dr. Kafka v rozpočtovém výboru poslanecké sněmovny dne 30. ledna 1930 o nejvyšším soudě v Brně způsobem nelichotivým, uváděje, že ‚praxe nejvyššího soudu v civilních i trestních všech jest v nejvyšší míře neutěšená a že dnes možno pevně mluviti o nechuti soudců proti povolání k nejvyššímu soudu‘. Mnohem lichotivěji mluvil o nejvyšším správním soudě, pravě, že tento jest zajisté povšechně na výši svého úkolu. Také dřívější pan ministr spravedlnosti a poslanec prof. Dr. Mayer-Harting přímo pochválil při téže příležitosti nejvyšší správní soud slovy, že tento soud se právem těší veliké vážnosti a úctě. Tedy zase ten protiklad mezi dvěma rodnými bratry, mezi hodným Fridolinem v Praze a zlým Bedřichem v Brně. Budiž dovoleno členu nejvyššího soudu, který zná nejen zevnějšek, ale také vnitřek věci, aby na tuto kritiku reagoval.

...když jsme již při těch sanačních prostředcích, nemělo by býti zapomínáno na jeden z nejdůležitějších, totiž na sídlo nejvyššího soudu, které bylo zvoleno jen z důvodů politických, nehledíc k zájmům této celostátní instituce. Nejvyšší soud měl by býti do Prahy vrácen, tato politická chyba měla by býti napravena. Připomínal jsem to již opětovně a připomínám to znova, neboť dobrá věc  se může vždy znova opakovati. Pro nynější sídlo nejvyššího soudu platí teskné ruské přísloví: ‚Bůh vysoko a car daleko‘. Kdyby byl nejvyšší soud v hlavním městě, jako jsou tam všechny ostatní centrální úřady, odpadla by tak mnohá nesnáz a mnohá výtka a jistě by odpadla alespoň ‚nechuť soudců proti povolání k nejvyššímu soudu‘.

...Jedním z důvodů, proč jest tak často nepříznivě kritizován nejvyšší soud a proč naopak jest schválen nejvyšší správní soud, jest podle mého mínění také okolnost, že z kritiků málokdo rozumí veřejnoprávní agendě nejvyššího správního soudu, ale naproti tomu největší jejich část si důvěřuje dokonalou znalost soukromoprávní agendy nejvyššího soudu i jeho agendy trestní.

Ostatně jest pro povšechnosti kritiky Dr. Kafky nejasno, podle kterého měřítka posuzuje onu ‚neutěšenost‘ praxe nejvyššího soudu. Patrně má na mysli požadavek jednotnosti judikatury, formální bezvadnosti a vniterní oprávněnosti jednotlivých rozhodnutí. Kolísavost judikatury v některých právních otázkách vyskytovala se a vyskytuje se dosud u všech nejvyšších soudů. Stačí jen otevříti kterýkoli ze zákoníků Manzova vydání, aby bylo seznáno, kolik odporujících si rozhodnutí bylo vydáno u Nejvyšších a kasačního soudního dvora ve Vídni, než došlo k plenárnímu rozhodnutí, jež uvedlo stabilitu do té které otázky. Nelze popírati, že kolísavost judikatury u nejvyššího soudu jest  velikou vadou, ale stejně nelze popírati, že při nejasnostech zákonů, komplikovanosti životních poměrů a při velkém počtu senátů, které často zasedají současně, jakož i při obtíži, za chytiti v onom přímo utlačujícím množství spisů v evidenční kanceláři všechny rozpory, jest zachování jednotnosti judikatury úkolem neobyčejně těžkým.  Nejvyšší soud věnuje této otázce plnou pozornost a přijímá do chystaného jednacího řádu pro nejvyšší soud řadu předpisů, kterými by byly rozpory v rozhodování stlačeny na míru nejmenší.

Formální bezvadnost rozhodnutí souvisí s přetížením referentů. Za nynějších poměrů, kdy se práce hromadí a kdy zůstatky vzrůstají do tisíců, snaží se přirozeně každý referent, aby vyřídil pokud možno mnoho. Na několikeré pročítání a minuciesní pulerování důvodů není prostě času. Jinak by nemohl každý referent nejvyššího soudu vypracovat z nejobtížnější agendy průměrně 210 kusů ročně, jak se nyní děje. Že tím někdy trpí zevnějšek důvodů, jest pochopitelné. Ale i v tom směru se snaží jeho předsedové, tak referenti, tak i ostatní členové senátů, aby byla výtkám v té příčině odňata půda.

…Kdybych chtěl býti zlomyslným, řekl bych, že demokracie má takový nejvyšší soud, jaký si udělala...Špatná setba nemůže nésti dobrou žeň...Jsem dalek toho, abych chtěl veřejnosti namlouvati, že nejvyšší soud jest již na vrcholu své dokonalosti. Známť sám dosti dobře jeho bolavá místa. Ale jsou poměry, které nejvyšší soud nezmůže vlastní silou. Nelze se přece domnívati, že jsou právě pro nejvyšší soud vybírány síly neschopné a nedbalé. Jsou-li po ruce lepší, proč se jich nepoužije? A nelze-li jich použíti, jest tím vinen nejvyšší soud? Bylo by na čase, aby se již přestalo s veřejným zlehčováním nejvyššího soudu a aby se takto nebrala jeho soudcům ona poslední špetka chuti k práci, která jim za nynějších neutěšených poměrů ještě zbyla."

2. Názory na dočasné přidělování či překládání prvoinstančních soudců rovnou k Nejvyššímu soudu

V roce 2016 jsem v rámci vyjádření k uvedené problematice obsazování soudcovských míst u Nejvyššího soudu, s ohledem na mnou zaznamenané názory, shrnul, že dosud převládal většinový názor soudců NS, že primárně by měli být ke stážím u NS oslovováni odvolací soudci, a není-li z jejich strany zájem, pak případně soudci prvoinstanční. K uvedené problematice ze strany soudců NS zazněly mj. následující názory:

* Jako stážisty preferovat soudce ze soudů odvolacích, neboť na NS je třeba hotových soudců s dostatečnými zkušenostmi a odpovídající délkou odsloužených let. Soudci z první instance mají získat zkušenosti u soudů odvolacích, až poté lze uvažovat o jejich stáži na NS.

* V případě obsazování daného senátu lze doporučit, aby NS oficiální cestou oslovil všechny odvolací soudce ohledně nabídky stáže, neboť se jedná o způsob nejvhodnější a také nejtransparentnější.

* Perspektivní soudci z prvoinstančních soudů nejprve musejí získat zkušenosti u soudů odvolacích; soudce bez těchto zkušeností je výrazně handicapován, což se v jeho práci na NS velmi rychle projeví.

* V ideálních poměrech by soudce měl přirozeným vývojem projít všechny instance, až by nakonec zakotvil u té nejvyšší; takové ideální poměry však v české justici nepanují. Může totiž – objektivně – nastat situace, kdy není možno oslovit nikoho jiného, nežli právě a pouze soudce prvoinstančního.

*  Další kolega se principiálně vyjádřil proti stážím vykonávanými přímo prvoinstančními soudci, připustil ovšem, že v konkrétních, výjimečných a zcela ojedinělých případech nebude jiná možnost, než oslovit je.

* Z občanskoprávního a obchodního kolegia NS zazněl také poměrně kategoricky vyznávající názor, že: „není-li soudce jakéhokoli okresního soudu onou ‚lucernou juris‘, jejíž názory již nyní prozařují justiční prostředí v České republice tak, že jde o osobu obecně známou a respektovanou způsobem, jenž bude přínosem pro pověst Nejvyššího soudu, není vhodné, aby byť dočasně působil u Nejvyššího soudu.“

* Na odvolacích soudech je celá řada kvalitních soudců a není proto žádného důvodu k tomu, aby na Nejvyšší soud byli dočasně přidělováni soudci okresních soudů (příp. t. č. vykonávající stáž u odvolacího soudu) a měnila se tak dosud osvědčená praxe personálního obsazování Nejvyššího soudu.

3. Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu

V červnu 2017 byla sice zveřejněna Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu sp. zn. S 219/2017 (dále již „Pravidla“), nicméně i přesto došlo k problémům v náhledu na řešení personálního obsazování Nejvyššího soudu (své poznámky k Pravidlům vyjádřím v rámci samostatného příspěvku).

Jak se uvádí v Pravidlech, „podle dosavadní praxe jsou soudci Nejvyššího soudu v zásadě vybíráni z řad soudců nižších stupňů na základě absolvování odborné stáže (poznámka autora: stáž se realizuje v důsledku dočasného přidělení soudce nižšího stupně k Nejvyššímu soudu na vymezené období), která je završena hodnocením jak ze strany příslušného senátu (příp. senátů), ve kterém působili, tak příslušného kolegia. V případě kladného hodnocení a splnění všech předpokladů pro výkon funkce soudce Nejvyššího soudu je po vyjádření soudcovské rady podán jeho předsedou návrh ministrovi spravedlnosti k trvalému přeložení soudce k Nejvyššímu soudu.“

Pravidla pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu předpokládají, že základním (převažujícím) způsobem doplňování uvolněných míst soudců na NS i v budoucnu zůstane karierní postup, kdy soudci nižších soudů projdou více články soudní soustavy, v ideálním případě okresním, krajským i vrchním soudem. Dále se předpokládá, že každý soudce Nejvyššího soudu je uznávaným odborníkem, respektovanou osobností, která obsahuje výjimečných výsledků zejména v oblasti, v níž má rozhodovat u Nejvyššího soudu.

V nedávné době byl u NS řešen případ, kdy určitým senátem bylo prosazováno dočasné přidělení soudce prvního stupně, který měl velmi krátkou (pouze několikaměsíční) praxi u odvolacího soudu, navíc v situaci, kdy funkci soudce vykonával teprve šest, respektive sedm let, čímž byly v podstatě popírány zásady, na kterých stojí Pravidla, byť se týkají již řešení podmínek (kromě těch zákonných) pro (trvalé) přeložení  soudce nižšího stupně k Nejvyššímu soudu. V následujících řádcích se proto pokusím vyložit své názory, které mne vedou k závěru, že vyjma skutečně výjimečných případů není vhodné (žádoucí) dočasně přidělovat (na stáž) či dokonce překládat soudce prvního stupně rovnou na Nejvyšší soud.

4. Co by měl splňovat soudce usilující o stáž či přeložení k Nejvyššímu soudu

4.1 [Soudce musí odborně vynikat] Pro výkon funkce soudce NS nestačí si pouze osvojit specifika práce senátní práce u odvolacího soudu, nýbrž soudce musí u odvolacího soudu výkonem své soudcovské funkce zjevně vynikat, především jako předseda odvolacího senátu. Přijde mi ve vztahu k NS vskutku nedůstojné, aby byli tímto způsobem obcházeni kvalitní předsedové odvolacích senátů či kvalitní votanti odvolacích senátů a aby pro výkon funkce soudce NS plně postačovalo, pokud (byť kvalitní – roz. odborně zdatný či velmi nebo dokonce mimořádně odborně zdatný) prvoinstanční soudce si pouze v rámci velmi krátké stáže u odvolacího soudu „osvojil“ senátní práci (ergo získal elementární náhled na fungování senátního rozhodování u odvolacího soudu). To je z mého pohledu zcela nedostatečné.

4.2 [Soudcovské dovednosti podle Bičovského] Všem jistě známý justiční matador JUDr. Jaroslav Bičovský ve své studii „Problematika soudcovské práce“ z r. 1991 mj. zdůrazňuje (ve stručnosti shrnuto z jeho obšírných myšlenek a zkušeností z justičního prostředí zasahujícího ještě do poměrů reflektujících práci prvorepublikových soudců), že pro celkovou kvalitu výkonu soudcovské funkce, jistěže i z pohledu kariérního růstu soudce, je nezbytné co nejlepší dosažení následujících veličin - A, B, C a Z toho kterého soudce, které v souhrnu charakterizují jeho celkové IQ. A představuje potřebné všeobecné vzdělání soudce, B představuje jeho perfektní právní znalosti (tedy v dnešním pojetí tzv. hard skills, tj. tvrdé -odborné znalosti), C představuje jeho charakterové vlastnosti a Z představuje jeho praktické zkušenosti v aplikaci a vyšetřování. V rámci Z jde pochopitelně o vlastní osvojení soudcovské techniky, čímž se míní především: a) technika výslechu, ať svědků či jiných osob, b) technika psaní protokolu, c) technika právní přípravy a postupujícího vývoje vyšetřování skutkového stavu spolu se vzájemným působením obou složek, d) technika interpretace příslušných právních předpisů a jejich konečné aplikace na skutkovou podstatu, e) technika řízení jednání, f) umění rozpoznat, kdy záležitost je zralá k rozhodnutí a s tím souvisící vynesení rozhodnutí, g) technika formulování výroku rozhodnutí, jeho ústního a písemného odůvodnění, jakož i stylu projevu ať ústního či písemného, a g) technika (vedení, respektive organizování) kanceláře.

4.3 [Měkké dovednosti neboli soft skills] K dr. Bičovským označované kategorii Z je ovšem zapotřebí připojit ještě velmi významné tzv. měkké dovednosti, neboli soft skills. Mezi tyto měkké dovednosti náleží především komunikační dovednosti, vedení lidí, výkonnost, řešení konfliktů, asertivní jednání, osobní efektivnost, sebereflexe, kritické vnímání sebe sama, kreativita, strategické neboli koncepční myšlení, schopnost delegování, flexibilita, adaptabilita, plánování a organizování, aktivní přístupy, zvládání zátěže. Stěžejní jsou pak komunikační dovednosti, mezi které náleží aktivní naslouchání, asertivní komunikace, technika kladení otázek, verbální a neverbální komunikace, vyjednávání. Jakkoliv by se zdálo, že získávání a rozvíjení měkkých dovedností náleží do managementu, je třeba zcela jasně uvést, že celá řada těchto dovedností je soudci při výkonu jejich funkce rovněž využívána (i když si to mnohdy ani neuvědomují), neboť způsob a organizace práce v rámci odvolacího senátu, vedení odvolacího jednání, technika vedeného výslechu, prvky spojené s delegováním (ve vztahu k pomocnému justičnímu personálu), formy organizace práce v rámci senátního rozhodování, prvky prezentace a komunikačních dovedností např. ve vztahu ke způsobu vedení soudního řízení, k odůvodňování rozhodnutí atd. jsou v jejich souhrnu právě významnými spoluurčujícími faktory z hlediska celkové erudice odvolacího soudce. K získávání a osvojení či prohloubení v co nejširším rozsahu těchto měkkých dovedností je u začínajícího votanta odvolacího senátu zapotřebí alespoň tříleté až pětileté praxe u odvolacího soudu, a to jistěže též v závislosti na celkové erudici daného předsedy toho kterého odvolacího senátu, který vůči votantovi plní svým způsobem v tom kterém časovém úseku roli mentora, kouče, jenž votanta připravuje na dráhu budoucího zkušeného předsedy odvolacího senátu. Z popsaného je pak zřetelné, jaké odlišnosti zpravidla panují mezi začínajícím votantem odvolacího senátu a ostatními votanty s delším výkonem praxe u odvolacího soudu, či především předsedou odvolacího senátu.

Mělo-li by platit, že již na tomto de facto počátku odvolací praxe začínající votant zjevně převyšuje erudici svých služebně starších kolegů u odvolacího senátu, tj. služebně starší votanty či dokonce samotného předsedu odvolacího senátu, pak by z pohledu zahájené procedury o dočasné přidělení prvoinstančního soudce, t. č. začínajícího votanta příslušného odvolacího senátu, mělo být z podkladových materiálů zcela průkazné, že tomu tak vskutku je. Z podkladových materiálů vztahujících se k podobným případům ovšem ani v jednom případě nevyplývalo, a to ani ve vztahu k návrhům na dočasné přidělení prvoinstančního soudce rovnou k NS, že by navrhovaný kandidát (stážista) disponoval vlastnostmi a dovednostmi, jež by zjevně převyšovaly erudici odvolacích soudců. Pro realizaci dočasného přidělení či dokonce trvalého přeložení tedy převládaly jiné okolnosti, povětšinou založené na osobních známostech.

4.4 [K profilování soudce je zapotřebí určitého času, který nelze překlenout] Podstatné je, že vesměs měkké dovednosti lze získávat toliko postupně, ve spojitosti s životními zkušenostmi, tedy v určitém nezbytném časovém úseku, kdy jistěže přitom sehrává roli celá řada dalších okolností, rovněž i charakterové vlastnosti soudce atd. Specifickou doménou získávání soft skills votanta při senátním rozhodování u odvolacího soudu jsou ze strany zkušeného předsedy odvolacího senátu realizované různé formy nápomoci, mentorování, koučování, jež se postupem času přetavují do fáze (svého druhu) delegování, kdy votant po získání nezbytných (dalších) znalostí a dovedností povětšinou již tenduje k získání postu předsedy odvolacího senátu či alespoň zcela již samostatně fungujícího votanta. Nicméně v žádném ohledu nelze tvrdit, že je reálně možné, aby prvoinstanční soudce za pouhých několik měsíců stáže u odvolacího soudu mohl (měl vůbec objektivně možnost) získat relevantní část popsaných měkkých dovedností, tedy získat je v jakémsi zrychleném režimu. Tvrzení opaku je zcela nepodložené, popírá exaktní závěry vyložené v odborné literatuře a v dosud provedených výzkumech v této materii (z pohledu managementu, kteréžto závěry, respektive větší část z nich lze přiměřeně vztáhnout i do specifických poměrů justice). Totéž platí i v oblasti získávání dílčí složky hard skills ve vztahu ke znalostem souvisejícím se zvládáním specifické odvolací materie, s níž se prvoinstanční soudce nesetkal. K plnohodnotnému seznání s odvolací materií ovšem nemůže dojít v situaci, kdy prvoinstanční soudce  vykonával (byť třeba až bravurně) funkci asistenta dovolacího soudce. Už to dříve vyslovil např. právě justiční matador dr. Bičovský a celá řada dalších justičních osobností – soudce z obsahu soudního spisu objektivně nemůže získat zkušenosti o tom, jak to v reálu funguje např. právě u odvolacího soudu, pakliže nepodstoupí po určitý čas praxi (minimální délka praxe) u odvolacího soudu, aby si zajistil co nejširší vhled do této materie, osvojil si specifické techniky práce senátního rozhodování, organizace práce, procedury nezbytné pro realizaci vlastního odvolacího  jednání, specifika při dokazování v odvolacím řízení atd. Za krátký průběh praxe u odvolacího soudu nemůže se prvoinstanční soudce  setkat s potřebnou paletou různých problémů, k jejichž poznání je zapotřebí určité délky praxe, poněvadž ne všechny či převažující právní problémy se mohou kumulovat (napadnout v rámci soudních případů) během několikaměsíční praxe votanta u odvolacího soudu.

4.5 [Krátkodobá stáž prvoinstančního soudce u odvolacího soudu pro jeho následné dočasné přidělení či dokonce přeložení rovnou k NS nic neřeší] Proto např. v minulosti absolvovaná pouhá několikaměsíční stáž prvoinstančního (byť velmi - stran hard skills též co do rozsahu prvoinstanční materie – kvalitního) soudce u odvolacího soudu může u takového soudce sice vést v určitém směru k jistému osvojení výseče tzv. měkkých dovedností  a určité specifické části hard skills odvolací materie, v žádném případě však k jejich k perfektnímu zvládnutí a rozvinutí, neboť k tomu je potřeba prostě jisté věci také „prožít“  a v určitém časovém úseku, který by mohl být spojován např. s délkou praxe v rozsahu tří až pěti let u odvolacího soudu. Tedy nejen „prožít“, „osvojit si“ praxi senátního rozhodování u odvolacího soudu, ale všechny ty procedury, nezbytné segmenty výkonu funkce odvolacího soudce časem propojit, uvést do souladu, zakomponovat do výkonu své práce, jaksi zautomatizovat a v neposlední řadě pak precizovat do stavu, jenž ústí v celkovou rozhodovací erudici odvolacího soudce.

Shora již vyložený názor dr. Cíchy, soudního rady prvorepublikového NS, jakoby rezonoval do dnešních dnů. Jde stále o naplňování kvalitní personální politiky NS související s doplňováním kvalitních soudců, kteří nejen disponují hard skills (což může zčásti doléhat i na prvoinstanční soudce, vyjma znalostí odvolací materie), ale disponují také soft skills, což u prvoinstančních soudců - vykonávajících soudcovskou funkci pouhých několik let - již v drtivé většině (z důvodů mnou shora vskutku jen letmo připomenutých) neplatí. K osvojení a zdokonalení takovýchto měkkých dovedností, ruku v ruce s doplněním tvrdých znalostí v oblasti praxe odvolacího soudce, je totiž nezbytný určitý čas, který zcela jistě nemůže být naplněn výkonem pouhé několikaměsíční stáže prvoinstančního soudce coby votanta u příslušného odvolacího senátu.

Nejvyšší soud (jeho předseda) by proto měl vybírat kandidáty na soudce NS, stážisty na dočasné přidělení k NS s možnou perspektivou jejich trvalého přeložení k NS primárně z řad kvalitních (odborně i z hlediska životních a dalších zkušeností v oblasti soft skills) odvolacích soudců, především z řad zkušených předsedů odvolacích senátů, kteří přece jen nějaký ten rok předsedají svým odvolacím senátům, vynikají jako odvolací soudci a ovládají též zmíněné (nejen tzv. tvrdé, ale i měkké) dovednosti. Pakliže se z nějakých příčin nedostává těchto soudců ve vztahu k obsazování NS, měla by se revidovat dosavadní uplatňovaná personální politika NS ve snaze zavést do ní profesionálního personálního přístupu a systematiky. Jednou z možností je také vyhlašovat výběrová řízení na obsazování postů (prozatím) stážistů u NS (tj. pro dočasné přidělení k NS) a teprve v případě, že by i tato aktivita úspěšná nebyla, by bylo možné hledat personální pokrytí NS z řad (přiznejme si to opravdu) méně zkušených (byť třeba jen v oblasti tzv. měkkých dovedností) prvoinstančních soudců. V této části si dovoluji opět citovat bývalého radu prvorepublikového NS dr. Cíchu, který ve shora již označeném zdroji také vyslovil: „Kdybych chtěl býti zlomyslným, řekl bych, že demokracie má takový nejvyšší soud, jaký si udělala.“

Nemá-li na uvedeném personálním poli dominovat (faktické) protěžování určitých osob (ve stylu „je oblíbený v kolektivu“, „má přátelskou povahu“ „osobně je znám pro svou přívětivou povahu“ atd.), pak je třeba se nad daným problémem opravdu vážně zamyslet a řešit jej odborně a systémově ve snaze zajistit, aby na NS přicházeli soudci, kteří kromě odborných znalostí (hard skills) disponují také shora požadovanými měkkými dovednostmi (soft skills), které ovšem objektivně nelze získat v nějakém zkráceném časové období soudní praxe. Jestliže v Pravidlech pro výběr kandidátů na soudce (sp. zn. S 219/2017) se mj. zdůrazňuje požadavek, že: „každý soudce musí být uznávaným odborníkem, respektovanou osobností, která dosahuje výjimečných výsledků zejména v oblasti, v níž má rozhodovat u Nejvyššího soudu“, pak nelze dost dobře z uvedeného slevovat ani ve vztahu ke kandidátům na dočasné přidělení (stáž) k NS, neboť při rozhodování u NS nelze odlišovat postavení „kmenového“ soudce od soudce dočasně přiděleného k NS (stážisty). To je moje základní odpověď na zpochybňování typu „ale vždyť jde jen o stáž“, případně „jde jen o vratnou stáž“. Nicméně rozhodnutí NS, na němž by se spolupodílel stážista, který by nesplňoval shora uvedené požadavky, bude již nevratné.

5. Výběrové řízení jako transparentní způsob výběru soudců nižších stupňů pro dočasné či trvalé přeložení k Nejvyššímu soudu

Nejtransparentnějším a systémovým řešením na poli výběru stážistů pro výkon funkce soudce u NS by bylo přijetí zásad pro jejich přijímání k NS (za účelem jejich dočasného přidělení k NS) či dokonce kandidátů k jejich přímému přeložení k NS, tedy stanovení jak osobních předpokladů včetně praxe (a minimálně u kterého soudu), tak organizačních – tj. zavedení výběrového řízení, kterému by např. předcházel monitoring zájemců z řad primárně odvolacích soudců, kteří by byli k tomu (pro jejich erudici a jejich dosavadní perfektní výkon soudcovské funkce) vybídnuti předsedy krajských soud na základě výzvy předsedy NS, či předsedy senátů NS, předsedou OOK NS (pokud sleduji civilní úsek), místopředsedou NS či přímo předsedou NS.

V této fázi by se mělo dostat potencionálním kandidátům primárně z řad odvolacích soudců (pokud jde o aktivitu „náboru“ ze strany NS) uznání za jejich dosavadní výkon soudcovské funkce a vyjádření zájmu NS, aby souhlasili s nominací na výkon stáže (dočasné přidělení) u NS s tím, že by jejich účastí u NS mohlo dojít k personálnímu obohacení NS na straně jedné a k dovršení jejich soudcovské kariéry na straně druhé. Tedy žádný formalismus v této počáteční fáze nominace, který by mohl již v samém jejím zárodku zkušené odvolacího soudce odrazovat, ale opravdu zjevně prozařující snaha ze strany NS „získat“ takto kvalitní odvolací soudce, aby podstoupili předmětnou stáž, v níž by mohli rozvinout svou erudici a prokázat, že s ohledem na jejich znalosti, schopnosti, životní zkušenosti a získané dovednosti (soft skills) jsou schopni kvalitně působit v pozici soudce, který byl dočasně přidělen k výkonu funkce k NS s perspektivou jeho možného (budoucího) přeložení k tomuto soudu.

K osobám (takto předběžně „získaných“) zájemců by se posléze vyjádřil předseda příslušného odvolacího soudu, jakož i soudcovská rada příslušného soudu. Posléze by vhodné kandidáty posuzovala SR NS a předseda NS - po vyjádření předsedy příslušného kolegia NS a místopředsedy NS (civilní úsek) - by finálně rozhodl, kdo z užšího výběru bude navržen k dočasnému přidělení, respektive by stanovil pořadí vhodných kandidátů k následné (případně postupně jdoucí) personální realizaci v závislosti na aktuální personální potřebě NS.