Úvodní stránka > K rozhodnutí okresního soudu ve věci, v níž OS ve Vyškově podal návrh na zrušení § 2958 věty druhé o. z., který Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/23 zamítl

K rozhodnutí okresního soudu ve věci, v níž OS ve Vyškově podal návrh na zrušení § 2958 věty druhé o. z., který Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/23 zamítl

17.09.2024 23:48

1. Ústavní soud plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/23 na straně jedné uvádí, že výklad § 2958 o. z. není svázán Metodikou, současně však de facto ukládá obecným soudům povinnost, aby tuto Metodiku – jako výkladovou pomůcku - při rozhodování v předmětných sporech nepomíjely (nepomíjet tak implicite znamená povinnost ji zohlednit, reflektovat), ba co víc, ukládá jim, aby tuto Metodiku promítly do svých úvah, a to včetně jejích obsahových limitů, to vše při konstatování, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, čímž je v této souvislosti činěn odkaz – s ohledem na další text argumentace Ústavního soudu (bod č. 49 odůvodnění nálezu) – právě na Metodiku.

2. Uplatněná právní argumentace Ústavní soudu je tak (podle názoru soudu) v podstatě (v zásadních bodech) vnitřně rozporná. Na straně jedné totiž zdůrazňuje nezbytnost soudů při rozhodování nároků vycházet z „individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci“, kdy „právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného“, avšak na straně druhé konstatuje, že: „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo i bez limitů,“ čímž de facto poukazuje na nezbytnost obecných soudů zohledňovat Metodiku coby (základní) výkladovou pomůcku pro rozhodování o nárocích týkajících nemajetkových újem na zdraví podle občanského zákoníku. Ústavní soud přitom v odůvodnění nálezu argumentuje mj. tím, že Metodika (dále v textu tučně zdůraznil soud) „se stala pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví“, a dále, že: „obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity.“

3. Ústavní soud tedy sice v cit. nálezu prosazuje závěr, že Metodika není závazná, je pouze výkladovou pomůckou, současně však na jiném místě odůvodnění svého nálezu zaujímá názor, že soudy při práci s Metodikou musí do svých úvah promítnout její nezávazný názor, neboť z důvodu požadavku právní jistoty nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů, čímž Ústavní soud v bodu 49 odůvodnění svého nálezu touto argumentací v kruhu poukazuje opět na Metodiku. Ústavní soud ovšem v této části měl zohlednit a vypořádat se (podle názoru soudu) s důvodnou argumentací návrhu soudu týkající se značného počtu defektů Metodiky, pakliže s Metodikou spojuje „povinnost“ obecných soudů zohlednit i Metodikou nastavené limity. Právě i stran těch limitů soud v postavení navrhovatele zevrubným způsobem a na podkladě flagrantních a místy až bizarních okolností zjištěných v rámci (širšího) soukolí Metodiky a jejich „šiřitelů“ v návrhu poukazoval na sérii dílčích defektů Metodiky, pro které není vůbec reálné Metodiku zohledňovat a vážně se zabývat jejími obsahovými limity, to vše s očekáváním, že se na tyto zásadní otázky dostane ze strany orgánu ochrany ústavnosti smysluplné odpovědi, k čemuž ovšem nedošlo.

4. Ještě jinak vyjádřeno, soud v cit. návrhu předpokládal, že Ústavní soud na problémy spjaté s Metodikou bude konkrétně (srozumitelně) reagovat, k čemuž nedošlo v důsledku argumentace, že Metodika normativně nesouvisí s § 2958 o. z., současně však Ústavní soud na jiném místě svého nálezu argumentuje Metodikou jako nezávaznou pomůckou, která podle něj obsahuje nezbytné limity, nutné z hlediska naplnění právní jistoty při rozhodování v dané právní materii, a dokonce uzavírá, že by soudy měly úvahy obsažené v Metodice promítnout do svého rozhodování, včetně obsahových limitů Metodiky, což není ničím jiným než de facto nepřímou podporou Metodiky a jejího respektování.

5. Lze tedy sumarizovat, že Ústavním soudem zvolená argumentace je značně nepřesvědčivá. Zaprvé je v ní tvrzeno, že je-li soud povolán ke stanovení výše náhrady při ublížení na zdraví, je na jeho úvaze, jakým způsobem výši náhrady určí tak, aby odpovídala zásadám slušnosti a co nejvíce respektovala požadavek plné náhrady újmy. Zadruhé však Ústavní soud připouští, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, a proto „z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva…bylo přistoupeno…k vytvoření nezávazné Metodiky.“ Z hlediska logiky věci ovšem nemůže obstát závěr o souladnosti obou argumentů, které jsou si navzájem v protikladu. K tomu nutno doplnit praktický rozměr. Žádný akademik, který se spolupodílel na tvorbě nového civilního kodexu, ale ani soudce, a později ani soudce Ústavního soudu pro právní (soudní) praxi dosud nepředstavil srozumitelný, přehledný a především (alespoň rámcově) předvídatelný systém, respektive postup, jak by měly obecné soudy bez předmětné Metodiky při rozhodování o soudně uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví postupovat, aby takový systém, teze, základní hodnotové náhledy bylo možné v reálu přetavit do konkrétního rozhodování v intencích jedinečných skutkových okolností posuzovaných případů, a aby z obecného hlediska bylo možné uzavřít, že takto prezentovaný systém je v základu opravdu předvídatelný, že obsahuje mechanismus, jehož prostřednictvím mohou soudy předvídatelně ve sporech tohoto druhu postupovat. Veřejným tajemstvím totiž je, že takový systém bez Metodiky prostě neexistuje, a nikdo jej dosud neprezentoval. Z toho tedy plyne, že Ústavním soudem uplatněnou argumentaci nelze akceptovat, neboť ji sám Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zpochybňuje rozporností svých shora již připomenutých dílčích závěrů, které vedle sebe nemohou kompaktně tvořit ucelený závěr.

6. S ohledem na (i Ústavním soudem) nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se Metodiky proto soud v této právní věci nemůže, a to ani podpůrně, vycházet z Metodiky, ale ani z judikatury či ze závěrů právní doktríny, které vycházejí z takto defekty zatížené Metodiky.

7. Právě z důvodů shora kriticky popsaných proto soudu nezbylo než vydat dne 25. 3. 2024 pod č. j. 6 C 337/2022-140, usnesení (viz odůvodnění níže), v němž soud mj. vyložil právní závěry po vydání shora cit. plenárního nálezu Ústavního soudu a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.

8. Jelikož s ohledem i na Ústavním soudem nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se právní materie odškodňování nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. soud v této právní věci nemůže ani podpůrně vycházet z Metodiky, nezbylo v této situaci než přistoupit k aplikaci zásady analogia iuris, a to za užití § 10 odst. 2 o. z., a prostřednictvím této zásady přistoupit k analogické aplikaci úpravy dle zákoníku práce, nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále již „nař. vlády“) bolestí se pro účely tohoto nařízení rozumí tělesné a duševní strádání způsobené, to vše s ohledem na zásadu slušnosti dle § 2958 o. z.

z (nepravomocného) rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 9. 2024, č. j. 6 C 337/2022-180

Z odůvodnění:

„Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 117 344 Kč, a to z následujících žalobních důvodů.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále již „trestní soud“) ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 T 111/2021-253, jímž byl žalovaný – za (dále specifikovaný) skutek spáchaný na žalobci - uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, 3 tr. zák., a dále přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr. zák., byl žalobci (jako osobě poškozené) přiznán nárok na nemajetkovou újmu (bolestné) ve výši 42 656 Kč, a se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce v souladu s § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obou účastníků pak Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2022, č. j. 7 Tdo 246/2022-285, obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
Skutkové okolnosti, z nichž vycházel trestní soud i odvolací soud v ad 2 byly dle žalobce následující. Žalobce byl dne 6. 6. 2022 na veřejném prostranství před H. v R. napaden žalovaným, kdy žalovaný úderem či strčením povalil žalobce, který je invalidním důchodcem pohybujícím se výhradně pomocí francouzských holí, na zem, kde pokračoval v dalších úderech. V závěru potyčky zaklekl žalovaný na žalobce, v důsledku čehož mu způsobil zranění spočívající v tříštivé zlomenině hrbolu či zevního výběžku pravé holenní kosti s minimálním posunem. Zranění žalobce si vyžádalo prvotní ošetření a hospitalizaci nejprve v Nemocnici V., p. o., v době od 7. 6. 2022 do 8. 6. 2022, a následnou operaci a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici B. v době od 16. 6. 2020 do 22. 6. 2020 s celkovou délkou léčení přesahující šest týdnů.
V souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného vůči žalobci ad 3 vznikl žalobci nárok na náhradu bolestného za zranění, která byla žalobci žalovaným způsobena; žalobce mj. utrpěl:
a) nitrokloubní zlomeninu jednoho horního konce kosti holenní s dislokací úlomků (kód diagnózy: S82111 – 180 bodů),
b) operace = rána hluboká pronikající ke kosti vel. 14 cm. á 5b/cm (kód diagnózy: S8102 – 70 bodů),
c) otřes mozku; otevřená rána (kód diagnózy: S0601 – 60 bodů).
S ohledem na průměrnou hrubou měsíční mzdu v národním hospodářství za rok 2019 (tj. v roce předcházejícím předmětné zranění žalobce) činila hodnota jednoho bodu (1 % z cit. mzdy) částku 341,25 Kč, když žalobce zde vychází z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z., z čehož plyne, že žalobci vznikl nárok na náhradu bolestného minimálně ve výši 105 787,50 Kč.
S ohledem na vzájemnou slovní potyčku, předcházející napadení žalobce ze strany žalovaného, a zejména s ohledem na skutečnost, že je žalobce nemajetný a není v jeho finančních možnostech zajistit znalecký posudek prokazující výši nároku na náhradu bolestného, uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu bolestného v trestním řízení před trestním soudem ve věci sp. zn. 2 T 111/2021 pouze zčásti, a to ve výši 80 000 Kč. Rozsudkem trestního soudu ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 T 111/2021-253, bylo žalobci přiznáno bolestné ve výši 42 656 Kč; se zbytkem svého nároku byl žalobce odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobci proto nezbylo než se se zbytkem požadovaného nároku na náhradu bolestného ve výši 37 344 Kč obrátit civilní žalobou na soud.
Žalobce dále požaduje po žalovaném náhradu nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč za psychické (duševní) útrapy, které prožil v souvislosti s jednáním žalovaného vůči jeho osobě, narušení vztahů a jeho fungování v rodině; tento nárok pak žalobce zakládá na následujících tvrzených okolnostech:
a) v době napadení žalovaným byl invalidní, pohybující se výhradně pomocí francouzských holí;
b) byl ze strany žalovaného vystaven nejen opakovanému fyzickému napadání – úderům, ale i verbálním útokům, urážkám a nadávkám;
c) v návaznosti na již dříve opakovaně absolvované lékařské zákroky a čas strávený ve zdravotnických zařízeních přijímal s velkými obavami a stresem další operace, cítil obavy o vážné zhoršení zdravotního stavu; i z tohoto důvodu na doporučení specialisty, který jej v minulosti operoval a k němuž měl důvěru, si zajistil nejbližší možný termín ve Fakultní nemocnici v B. (dále též „FN B.“) namísto Nemocnice V., p. o.;
d) po následném prodělání operačního zákroku byl žalobce propuštěn do domácího léčení, kde musel sám (vzhledem k probíhající pandemii v souvislosti s onemocněním COVID-19) zprvu i desetkrát denně cvičit. Během tohoto cvičení se žalobce prakticky nemohl věnovat žádné činnosti, žádným zálibám, dětem, když opakovaná cvičení byla pro žalobce velmi vyčerpávající fyzicky i časově. Po dobu dvou měsíců si žalobce musel rovněž večer píchat předepsané injekce na ředění krve, což vyžadovalo přísnou pravidelnost, sebezapření i kuráž, když po injekcích již byla aplikace velmi bolestivá;
e) vzhledem ke své invaliditě se žalobce do té doby cítil potřebný alespoň v péči o děti (zejména po dobu od příchodu dětí ze školy do návratu družky ze zaměstnání), ale také ve schopnosti zajistit pro rodinu dostupnost obchodních domů, lékařů a dalších potřebných služeb; byl to pouze žalobce, kdo v rodině vlastnil a vlastní řidičské oprávnění, tedy mohl družku s dětmi kamkoli odvézt (vzhledem k bydlišti v malé obci je přitom potřeba „někam zajet“ velmi častá); žalobce se cítil frustrovaný, když po dobu několika měsíců nebyl schopen nic z toho zajistit, rodina se musela obracet na své známé, příp. své potřeby zajistit jinak; své zranění tak žalobce nesl o to úkorněji;
f) v souvislosti s následnou rekonvalescencí a v důsledku zranění zhoršenému zdravotním stavu, kdy žalobce nevydrží delší dobu sedět, musel žalobce a jeho děti, jako vášniví fanoušci hokeje, upustit také od návštěv hokejových zápasů v B., kam do napadení žalovaným žalobce s dětmi pravidelně jednou až dvakrát za měsíc jezdil; žalobce tak přišel o vzácnou společenskou aktivitu – koníček se svými dětmi, kterých je vzhledem k invaliditě žalobce a jeho zdravotním možnostem velmi málo;
g) výše uvedené mělo vliv a zasáhlo do běžného „fungování“ žalobce nejen v rodině, ale i do budoucna, kdy žalobce zažívá panický strach další návštěvy ve zdravotnických zařízeních; i při poslední neočekávané hospitalizaci dcery žalobce nebyl schopen tuto do nemocničního zařízení doprovodit.
Při stanovení výše škody byly proto zohledněny právě uvedené skutečnosti. Vzhledem k invaliditě žalobce ještě před napadením ze strany žalovaného jde o specifické okolnosti, vymykající se obvyklému způsobu života žalobce, tedy okolnosti, které (jak požaduje ustálená judikatura) nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy nad obvyklou míru. Trvající trauma žalobce lze penězi odčinit jen zčásti, přesto má žalobce za to, že částka, která je navrhována, je adekvátní a splňuje pro něj funkci satisfakční. Navrhovaná částka současně odpovídá majetkovým možnostem a schopnostem žalovaného, současně je ze strany žalobce odvozována z ustálené soudní judikatury.
Žalobce je přesvědčen, že ze spisového materiálu je patrné, že se skutek stal, dopustil se jej žalovaný a že žalobci byla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného způsobena újma, a to jak za utrpěnou fyzickou bolest, tak i způsobené duševní útrapy. S ohledem na skutečnost, že žalobce jako invalidní osoba byl napaden za okolností, kdy nemohl utéct, neměl šanci fyzicky se bránit, a to poměrně dehonestujícím způsobem (po požití alkoholu žalovaným a slovní rozepři, zakleknutím a s dalšími údery žalobce), má žalobce za to, že částka ve výši 80 000 Kč je částkou, která by pro něj měla znamenat určité zadostiučinění, když jednáním žalovaného došlo k zásahu do práva žalobce na život, do jeho duševní a tělesné integrity.
Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil, pouze při jednání konaném před soudem dne
31. 5. 2024 uvedl, že nárok uplatněný žalobcem neuznává a blíže se k němu vyjádří v rámci svého účastnického výslechu. V něm pak k okolnostem předmětné události mj. uvedl: „Kdyby tady pan K. mě neudeřil tou holí, já tam mám taky lékařskou zprávu, do hlavy, kde jsem měl šrám a neskočil na mě a nespadli jsme na zem, tak vůbec se nemuselo nikdy nic řešit. Bohužel tam nebyli žádní svědci, jenom jeho rodina, která se pak domluvila…Já jsem chtěl jenom pomoct hospodskému, který byl na mol, odvést ho domů.“
Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 T 111/2021, rozhodl, že žalovaný (v trestním řízení vystupující v procesním postavení obžalovaného) „je vinen, že dne 6. 6. 2020 v době okolo 22:10 hodin v obci R. na veřejném prostranství před H. po předchozí vzájemné slovní rozepři a fyzické potyčce dále napadl poškozeného (nyní vystupujícího v procesním postavení žalobce) I. K.…který je invalidním důchodcem pohybujícím se za pomoci francouzských holí, a to tak, že ho blíže neidentifikovaným úderem či strčením povalil na zem, kde v obdobném napadání pokračoval, přičemž v konci incidentu na něj zaklekl, a tímto jednáním poškozenému I. K.…způsobil zranění spočívající v tříštivé zlomenině hrbolu holenní kosti s minimálním posunem, které si vyžádalo prvotní ošetření a hospitalizaci v N. V. v době od 7. 6. 2020 do 8. 6. 2020, následnou operaci a hospitalizaci ve Fakultní nemocnici B. v době
od 16. 6. 2020 do 22. 6. 2020 a celkovou dobu léčení přesahující šest týdnů.“ Dle cit. rozsudku žalovaný tímto skutkem spáchal zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 3 tr. zák. a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr, zák., a byl za to odsouzen dle § 146 odst. 3 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s odložením výkonu trest odnětí svobody na zkušební dobu dvou let. Tímto rozsudkem byla mj. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci (tehdy poškozenému) nemajetkovou újmu ve výši 42 656 Kč.
Trestní soud v (odůvodnění písemného vyhotovení) rozsudku ad 22 také uvedl, že: „poškozený (roz. nyní žalobce) se zapojil do fyzické části konfliktu hned v jeho úvodní fázi, přičemž nelze považovat za vyvrácenou obhajobu obžalovaného, že poškozený jako první zaútočil úderem francouzskou holí…Podíl samotného poškozeného na rozpoutání konfliktu a pokračování v něm soud hodnotil na hranici 50 %. Ve vztahu k nejzávažnějšímu zranění poškozeného (všechna další poranění na obou stranách jsou zcela pomíjivého charakteru) nebylo provedenými důkazy prokázáno úmyslné zavinění obžalovaného, s ohledem na všechny popsané okolnosti však jeho jednání nelze hodnotit jako obranné…Obžalovaný i poškozený tedy útočili na fyzickou integritu druhé osoby. Incident trval několik minut, v počáteční fázi obžalovaný inkasoval přinejmenším jeden úder nižší intenzity do spánkové části hlavy a v podstatné části měl podobu vzájemného přetahování, které sice mělo zdravotní následek, nikoli však takový, který by byl újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zák…V blíže nespecifikovaném okamžiku po pádu na zem poškozený utrpěl nejzávažnější zranění, a to tříštivou zlomeninu hrbolu či zevního výběžku pravé holenní kosti s minimálním posunem. Tento zdravotní následek soud kvalifikoval jako těžkou újmu na zdraví [§ 122 odst. písm. i) tr. zák.], což odpovídá délce léčení a od ní odvozené doby, po kterou byl poškozený výrazně negativně omezen v obvyklém způsobu života. Vedle výrazné bolestivosti, která má spojitost spíše se subjektivním vnímáním, byl poškozený jednoznačně takto omezen samostatnou hospitalizací v celkové délce 9 dnů s nutností operativního řešení v celkové anestezii a další léčbou do předpokládaného odstranění kovového materiálu. Poškozený se na prodloužení této doby sice podílel ze své vůle (operativní řešení svým rozhodnutím oddálil a došlo k němu až 11 dnů po vzniku zlomeniny), přičemž jeho mobilita byla v důsledku invalidity omezena již před vznikem zranění, avšak u tohoto typu zranění v obvyklých případech, tedy i u zdravých a před úrazem nijak zdravotně nezatížených osob, léčba trvá 6 - 8 týdnů a až následně je započato s rehabilitací, která teprve přináší postupný návrat k obvyklému způsobu života.“
Proti rozsudku trestního soudu ad 23 podali obžalovaný i poškozený odvolání, o kterých rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 20. 10. 2022, č. j. 7 Tdo 246/2022-285, tak, že se obě odvolání odmítají. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu mj. plyne, že ten se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry trestního soudu, přičemž odvolací soud výslovně zdůraznil, že obžalovaný (nyní žalovaný) byl skutečně k celému incidentu vyprovokován napadením francouzskou holí poškozeným (nyní žalobcem), konkrétně úderem do spánkové oblasti hlavy, což poté vedlo ke vzájemnému napadání dotčených účastníků s již shora popsaným důsledkem v podobě zranění žalobce. Odvolací soud dále uvedl, že: „i poškozený K. byl výrazně pod vlivem alkoholu, byť se u něho dechová zkouška opakovaně nepodařila provést, a krev mu na vyšetření na alkohol v nemocnici nebyla odebrána, neboť policie k tomu nedala pokyn.“ K výroku o náhradě nemajetkové újmy (bolestného) odvolací soud uvedl, že: „byl z důvodu spoluzavinění na způsobeném následku v podobě těžké újmy na zdraví zkrácen o 50 %, když poškozený nijak nedoložil nemajetkovou újmu z titulu duševních útrap, jež by mu měl způsobit obžalovaný…se závěry uvedenými v napadeném rozsudku, zejména pokud jde o spoluzavinění poškozeného, se odvolací soud zcela ztotožnil…“ (zjištěno z cit. usnesení odvolacího soudu na č. l. 67 a násl.).
Pokud jde o přisouzenou náhradu nemajetkové újmy poškozenému (nyní žalobci), trestní soud v rozsudku ad 22 k tomu uvádí: „Poškozený I. K. uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného, které vyčíslil 250 body ve svém souhrnu (resp. částkou 80 000 Kč), a dále z titulu utrpěných duševních útrap, když bylo požadováno rovněž 80 000 Kč. Prostřednictvím zmocněnce poškozený doložil lékařskou zprávu bodového ohodnocení (Fakultní nemocnice B. ze dne 23. 8. 2021, MUDr. M. O.)…soud uzavřel, že výši bolestného poškozený prokázal. Soudní praxí bylo dovozeno, že výše nemajetkové újmy se obecně odvozuje od průměrné hrubé měsíční mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství, a to v příslušném roce předcházejícím vzniku újmy (za rok 2019 byla tato částka stanovena hodnotou 34 125 Kč) a pro potřeby stanovení výše bolestného hodnota jednoho bodu činí 1 % takové částky – pro tento případ konkrétně 341,25 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že poškozený I. K. má nárok na náhradu bolestného v celkové výši 85 312,50 Kč, přičemž po přihlédnutí k jeho míře spoluzavinění zavázal obžalovaného k zaplacení částky 42 656 Kč. Jestliže poškozený dále požadoval nemajetkovou újmu z titulu duševních útrap, takovému návrhu soud nepřisvědčil, a to zejména s odkazem na skutečnost, že nebyl proveden žádný důkaz, který by tuto otázku řešil…“ (zjištěno z cit. rozsudku na č. l. 3 a násl.).
Žalobce byl pro zranění utrpěná žalovaným dle skutku výše nejprve od 7. 6. 2020 (od 00:43 hod.) do 8. 6. 2020 hospitalizován v Nemocnici V., p. o., přičemž z příjmové zprávy cit. nemocnice ze dne 7. 6. 2020 (na č. l. 222 připojeného trestního spisu trestního soudu sp. zn. 2 T 111/2021) soud zjistil, že u žalobce kromě výše již uvedeného zranění byla též diagnostikována komoce mozku, tj. otřes mozku, přičemž z následné lékařské zprávy téže nemocnice ze dne 8. 6. 2020 (na č. l. 223 a násl.) byla mj. rekapitulována diagnóza „S0601 – otřes mozku; otevřená rána“ (k tomu ještě odůvodnění níže). Z posledně uvedené zprávy rovněž vyplývá, že žalobce v rámci popisu svých bolestí v důsledku jeho předmětného zranění při příjmu také uvedl, že vypil čtyři piva.
Fakultní nemocnice B., K. ú. ch. provedla dne 23. 8. 2021 prostřednictvím ošetřujícího lékaře bodové ohodnocení bolestného u žalobce za jeho zranění v důsledku ad 22, a to podle „Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy podle § 2958 občanského zákoníku“ tak, že uvedený poskytovatel zdravotních služeb toto bolestné žalobce ohodnotil 250 body, z toho položka S82111 – nitrokloubní zlomenina jednoho kondylu horního konce kosti holenní s dislokací úlomků – 180 bodů, a položka S8102 – operace = rána hluboká pronikající ke kosti vel. 14 cm á 5b/cm – 70 bodů (zjištěno z cit. lékařského posudku na č. l. 220).
V úředním záznamu soudu na č. l. 146 verte je uvedeno, že z ISAS soudu plyne, že žalobce figuroval či figuruje povětšinou jako žalovaný či povinný - počínaje věcí vedenou u soudu pod sp. zn. 24 EXE 1726/2010 v cca 24 věcech.
Žalobce dne 8. 7. 2020, tj. prakticky měsíc po shora uvedeném zranění způsobeném žalovaným, podal u soudu proti žalovanému D. D., bytem V., žalobu o určení vlastnického práva k nemovité věci (podání bylo učiněno osobně do podatelny soudu). Konkrétně se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je vlastníkem rodinného domu č. p. v R. Současně se žalobce domáhal nařízení předběžného opatření ohledně zákazu nakládání s uvedeným domem žalovaným. Věc byla vedena soudem pod sp. zn. 7 C 153/2020 (zjištěno z kopie cit. žaloby na č. l. 151-152).
Žalobce dne 27. 8. 2020, tj. 82 dnů po shora uvedeném zranění způsobeném žalovaným, podal u soudu ve věci sp. zn. EPR 173301/2020 (navrhovatelka: B. F.), odpor proti soudem vydanému a označenému elektronickému platebnímu rozkazu (podání bylo učiněno osobně do podatelny soudu) s odůvodněním, že (citováno doslovně i s chybami): „Dne 12. 8. 2020. českou poštou se zeleným pruhem měl byl doručen dopis do vlastních rukou. Uvnitř se nacházel elektronický platební rozkaz na částku 41 398 kč…Já žalovaný I. K. podávám odpor. Důvod: Společnost f. c., která půjčku poskytla neověříla řádně příjmy jak ji nařizuje zákon. Nestačí pouze dívat se na víši příjmu na papíře ale měla by ověřit řádně přesné příjmy a výdaje což neučinila. Jistina byla splácena řádně. Úroky vysoké, jak je uvedeno víše neověření řádně příjmú dle zákona o spotřebitelském úvěru. Proto podávám včas odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu který neměl být VŮBEC VYDÁN…“ (zjištěno z kopie cit. odporu na č. l. 153).
Žalobce dne 30. 9. 2020, tj. 116 dnů po shora uvedeném zranění způsobeném žalovaným, podal u soudu ve věci sp. zn. EPR 218440/2020 (navrhovatelka: Č. k. p.), odpor proti soudem vydanému a označenému elektronickému platebnímu rozkazu (podání bylo učiněno osobně do podatelny soudu) s odůvodněním, že (doslovně citováno i s chybami): „Povinné ručení za osobní auto grand picasso c4 měl v té době platit E. úvěrová společnost. Auto bylo na leasing a byli majitelé. Č. K. P. byla o tomto informována několikrát přesto stále jedná takhle. V té době sem byl pouze provozovatel vozidla a podle leasingu platí povinné rušení majitel vozidla…Proto podávám odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu který neměl být VŮBEC VYDÁN.“ (zjištěno z kopie cit. odporu na č. l. 154).
Usnesením soudu ze dne 15. 10. 2020, č. j. 4 Nc 1/2020-4, byl zamítnut návrh žalobce (tam v pozici navrhovatele) „na vydání předběžného opatření spočívající v okamžitém obnovení dodávky pitné vody distributorem a dodavatelem…do odběrného místa R. 181 s obnovením původní smlouvy č. … o dodávce pitné vody do odběrného místa…“; z odůvodnění tohoto usnesení pak soud zjistil, že soud rozhodoval o návrhu, který žalobce podal soudu dne 12. 2020 (zjištěno z kopie cit. usnesení na č. l. 155 a násl.). Proti tomuto usnesení se žalobce dne 9. 11. 2020 (podání bylo učiněno osobně do podatelny soudu) odvolal; v tomto odvolání pak žalobce mj. uvádí: „Navrhovatel, žalobce I. K.…živitel rodiny a třech nezletilých dětí včetně partnerky, pohybující se pomocí dvou francouzských holí v důsledku nepříznivé životní situace, do které byl účelově vtažen státem pověřenou osobou exekuční činností JUDr. L. J.…u Exekučního úřadu P.…“ (zjištěno z kopie cit. odvolání žalobce na č. l. 158 a násl.).
I v dalším období pak žalobce činil svým jménem různá podání u soudu, např. podal: 1. návrh na vydání předběžného opatření dne 31. 3. 2021 ohledně nakládání s předmětným rodinným domem a znovu napojením pitné vody v domě (zjištěno z usnesení soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 7 Nc 1/2021-11), 2. žalobu o určení nemovité věci (zjištěno z kopie žaloby žalobce podané osobně do podatelny soudu dne 31. 3. 2021 na č. l. 165-166), 3. návrh na „navrácení věcí z nájmu, neoprávněného vstupu do bytu, porušování domovní svobody, odcizení dokladů o zaplacení, osobních papírů včetně pošty, majetek V., který se musí vrátit“ (zjištěno z kopie cit. návrhu podaného osobně do podatelny soudu dne 29. 10. 2021 na č. l. 167 a násl.).
Z výslechu žalobce soud zjistil, že si již nepamatuje urážky, které na něj adresoval žalovaný při shora uvedeném napadení. Po propuštění z Fakultní nemocnice B. žalovaný doma musel denně pravidelně cvičit, aplikovat si injekce do břicha, což bylo dost bolestivé. V průběhu léčení žalobce nenavštívil psychiatra ani psychologa. Před napadením žalobce manželce vypomáhal v domácnosti, odpoledne se věnoval dětem, řídil automobil a vše co bylo potřeba zajišťoval, když po tom zranění žalovaným tyto aktivity již vykonávat nemohl, a v tomto směru (např. ohledně nákupu atd.) vypomáhal tchán, teprve později mohl řídit automobil, když mu lékaři po cca 4 týdnech povolili operovanou nohu postupně zatěžovat. Po napadení žalovaným a propuštění z nemocničního zařízení u žalobce došlo k redukci, respektive zániku jeho dosavadních společensko-kulturních aktivit; žalobce již nemohl s dětmi navštěvovat hokejová utkání v B., jako předtím, vypomáhat své manželce v domácnosti, jezdit automobilem, zpočátku po způsobení předmětného zranění žalovaným musel proti bolestem požívat silná analgetika. Žalobce minimálně tři měsíce byl výrazně omezen v pohybu a v aktivitách, musel rehabilitovat.
Manželka žalobce coby soudem vyslechnutá svědkyně v zásadě potvrdila – a soud tedy z jejího výslechu zjistil - to, co žalobce tvrdil stran popisu poúrazového stavu v ad 34. Žalobce po propuštění z nemocnice si musel denně píchat injekce do břicha, v tu dobu byl náladový, nemohl vykonávat věci, které předtím vykonával (výpomoc v domácnosti, řízení vozidla, např. zajišťování nákupu, věnování se dětem). Nemohl s dětmi ani jezdit na hokej do Brna, jako tomu bylo před úrazem. Zpočátku žalobce byl na invalidním vozíku, když se potřeboval okoupat, museli vypomáhat rodiče, tento stav trval skoro půl roku.
Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 5. 2022, č. j. 2 T 111/2021, byl žalovaný uznán vinným mj. ze spáchání zločinu ublížení na zdraví žalobce, kterého se měl dopustit tím, že dne 6. 6. 2020 (shora již popsaným způsobem) způsobil žalobci zranění spočívající v tříštivé zlomenině hrbolu holenní kosti s minimálním posunem, které si vyžádalo prvotní ošetření a hospitalizaci žalobce v Nemocnici V., v době od 7. 6. 2020 do 8. 6. 2020, a následnou operaci a hospitalizaci žalobce ve Fakultní nemocnici B. v době od 16. 6. 2020 do 22. 6. 2020 s celkovou délkou léčení přesahující šest týdnů. Cit. trestním soudem byla žalobci vůči žalovanému přisouzena náhrada nemajetkové újmy za vytrpěnou bolest ve výši 42 656 Kč, odpovídající 50 % žalobcem uplatněného nároku, a to s ohledem na jeho spoluzavinění při vyvolání předmětného konfliktu. Fakultní Nemocnice B. lékařským posudkem ohodnotila bolestné žalobce za žalovaným žalobci způsobené zranění v rozsahu 250 bodů, z toho položka S82111 – nitrokloubní zlomenina jednoho kondylu horního konce kosti holenní s dislokací úlomků – 180 bodů, a položka S8102 – operace – rána hluboká pronikající ke kosti vel. 14 cm á 5b/m – 70 bodů. Při prvotním ošetření žalobce v Nemocnici V. žalobce utrpěl rovněž otřes mozku, neboť v příjímací i propouštěcí lékařské zprávě je kromě shora již uvedeného zranění diagnostikován pod položkou S0601 otřes mozku, otevřená rána. Žalobce při příjmu v Nemocnici V. dne 7. 6. 2020 mj. lékaři uvedl, že vypil čtyři piva. Žalobce měsíc po uvedeném zranění žalovaným mj. podal u soudu proti (shora již) označené fyzické osobě žalobu o určení vlastnického práva k (označené) nemovité věci, a krátce poté, v dalším období, byl poměrně výrazně procesně aktivní v jiných právních věcech (viz dílčí skutková zjištění soudu shora) u zdejšího soudu.
Pokud jde o právní posouzení věci, soud dospěl k následujícímu právnímu závěru.
Podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z.“) při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Jak se podává z obsahu spisu, soud v průběhu řízení, konkrétně dne 18. 4. 2023, podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty druhé ustanovení § 2958 o. z., neboť dospěl k závěru, že v daném případě by měl být tento paragraf aplikován, přičemž podle názoru soudu v dotčené části (v jeho druhé větě) tohoto paragrafu je uvedené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem. Úplné znění tohoto návrhu soudu je k nahlédnutí zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/2023/navrh_Pl._US_27_23_AN.pdf.
Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/73, návrh soudu ad 39 zamítlo, a to z následujících důvodů, které soud ve stručnosti z odůvodnění cit. nálezu rekapituluje:
Jazykové vyjádření § 2958 o. z. připouští výklad, že věta první obsahuje primární pravidlo pro odčinění nemajetkové újmy na zdraví (poskytnutí peněžité náhrady plně vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy) a věta druhá (rozhodování podle zásad slušnosti) až pravidlo sekundární. Ústavní soud však připomíná, že jazykový výklad představuje prvotní přiblížení se významu normy. Nemá proto za to, že lze větu první a větu druhou § 2958 o. z. výše popsaným způsobem oddělit; obě věty § 2958 o. z. je nutné interpretovat podle jejich smyslu a účelu jako jeden významný celek.
Dnes je plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy. Smyslem a účelem § 2958 o. z. je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy.
Smyslem věty druhé § 2958 o. z. tak není stanovit „sekundární pravidlo“, jak se má při náhradě újmy na zdraví postupovat. Postup zohledňující zásady slušnosti – ekvitu či spravedlnost v konkrétním případě, respektive spravedlivé posouzení, při kterém se zohledňují všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítá do života poškozeného – je a musí být integrální součástí jakéhokoli nahrazování újmy na zdraví. Slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu. Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 o. z. (jako celku); představují „primární pravidlo“.
Odškodnění poskytované na základě § 2958 o. z. musí být plné a spravedlivé, a musí respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu. Při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví by soudy měly mít vždy na paměti individuální okolnosti.
Princip plné náhrady újmy a princip přiměřenosti, jako další principy pramenící z ústavního pořádku, vedly zákonodárce k přijetí úpravy, která záměrně ponechala širokou úvahu soudům rozhodujícím o výši náhrady újmy na zdraví, a učinila tak i pomocí zdůraznění právních zásad slušnosti v napadeném ustanovení.
Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů. Z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva v období těsně před a po nabytí účinnosti občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů v roce 2014 bylo proto přistoupeno (v souladu s předpokladem uvedeným v důvodové zprávě k občanskému zákoníku, že si soudní praxe vytvoří vlastní zásady pro odškodňování) k vytvoření nezávazné Metodiky. Ta se stala pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Z judikatury Ústavního soudu ovšem jasně plyne, že vzhledem ke smyslu a účelu § 2958 o. z. i povaze Metodiky je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění. Nejde o „zastřený“ závazný prováděcí předpis k větě druhé § 2958 o. z. a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat. Obecné soudy nejsou povinny věrně Metodiku aplikovat, ale dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti.
V současné době význam samotné Metodiky částečně klesá, neboť se během již více než desetileté aplikace „propsala“ do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, tím, že byla aprobována její kritéria (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 ze dne 2. 5. 2019, publikovaný pod č. 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity. Rozhodnutí musí vždy vést ke spravedlivému určení výše náhrady újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady a zásadami slušnosti.
K uvedeným právním závěrům Ústavního soudu nutno předně uvést zásadní výhradu, a to, že Ústavní soud ve shora uvedeném plenárním nálezu na straně jedné uvádí, že výklad § 2958 o. z. není svázán Metodikou, současně však de facto ukládá obecným soudům povinnost, aby tuto Metodiku – jako výkladovou pomůcku - při rozhodování v předmětných sporech nepomíjely (nepomíjet tak implicite znamená povinnost ji zohlednit, reflektovat), ba co víc, ukládá jim, aby tuto Metodiku promítly do svých úvah, a to včetně jejích obsahových limitů, to vše při konstatování, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, čímž je v této souvislosti činěn odkaz – s ohledem na další text argumentace Ústavního soudu (bod č. 49 odůvodnění nálezu) – právě na Metodiku.
Uplatněná právní argumentace Ústavní soudu je tak (podle názoru soudu) v podstatě (v zásadních bodech) vnitřně rozporná. Na straně jedné totiž zdůrazňuje nezbytnost soudů při rozhodování nároků vycházet z „individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci“, kdy „právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného“, avšak na straně druhé konstatuje, že: „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo i bez limitů,“ čímž de facto poukazuje na nezbytnost obecných soudů zohledňovat Metodiku coby (základní) výkladovou pomůcku pro rozhodování o nárocích týkajících nemajetkových újem na zdraví podle občanského zákoníku. Ústavní soud přitom v odůvodnění nálezu argumentuje mj. tím, že Metodika (dále v textu tučně zdůraznil soud) „se stala pomůckou a oporou pro (potencionální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví“, a dále, že: „obecné soudy při práci s Metodikou – jako výkladovou pomůckou – musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity.“
Ústavní soud tedy sice v cit. nálezu prosazuje závěr, že Metodika není závazná, je pouze výkladovou pomůckou, současně však na jiném místě odůvodnění svého nálezu zaujímá názor, že soudy při práci s Metodikou musí do svých úvah promítnout její nezávazný názor, neboť z důvodu požadavku právní jistoty nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů, čímž Ústavní soud v bodu 49 odůvodnění svého nálezu touto argumentací v kruhu poukazuje opět na Metodiku. Ústavní soud ovšem v této části měl zohlednit a vypořádat se (podle názoru soudu) s důvodnou argumentací návrhu soudu týkající se značného počtu defektů Metodiky, pakliže právě s Metodikou spojuje „povinnost“ obecných soudů zohlednit i Metodikou nastavené limity. Právě i stran těch limitů soud v postavení navrhovatele zevrubným způsobem a na podkladě flagrantních a místy až bizarních okolností zjištěných v rámci (širšího) soukolí Metodiky a jejich „šiřitelů“ v návrhu poukazoval na sérii dílčích defektů Metodiky, pro které není vůbec reálné Metodiku zohledňovat a vážně se zabývat jejími obsahovými limity, to vše s očekáváním, že se na tyto zásadní otázky dostane ze strany orgánu ochrany ústavnosti smysluplné odpovědi, k čemuž ovšem nedošlo.
Ještě jinak vyjádřeno, soud v cit. návrhu předpokládal, že Ústavní soud na problémy spjaté s Metodikou bude konkrétně (srozumitelně) reagovat, k čemuž nedošlo v důsledku argumentace, že Metodika normativně nesouvisí s § 2958 o. z., současně však Ústavní soud na jiném místě svého nálezu argumentuje Metodikou jako nezávaznou pomůckou, která podle něj obsahuje nezbytné limity, nutné z hlediska naplnění právní jistoty při rozhodování v dané právní materii, a dokonce uzavírá, že by soudy měly úvahy obsažené v Metodice promítnout do svého rozhodování, včetně obsahových limitů Metodiky, což není ničím jiným než de facto nepřímou podporou Metodiky a jejího respektování.
Lze tedy sumarizovat, že Ústavním soudem zvolená argumentace je značně nepřesvědčivá. Zaprvé je v ní tvrzeno, že je-li soud povolán ke stanovení výše náhrady při ublížení na zdraví, je na jeho úvaze, jakým způsobem výši náhrady určí tak, aby odpovídala zásadám slušnosti a co nejvíce respektovala požadavek plné náhrady újmy. Zadruhé však Ústavní soud připouští, že „s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů.“, a proto „z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva…bylo přistoupeno…k vytvoření nezávazné Metodiky.“ Z hlediska logiky věci ovšem nemůže obstát závěr o souladnosti obou argumentů, které jsou si navzájem v protikladu. K tomu nutno doplnit praktický rozměr. Žádný akademik, který se spolupodílel na tvorbě nového civilního kodexu, ale ani soudce, a později ani soudce Ústavního soudu pro právní (soudní) praxi dosud nepředstavil srozumitelný, přehledný a především (alespoň rámcově) předvídatelný systém, respektive postup, jak by měly obecné soudy bez předmětné Metodiky při rozhodování o soudně uplatněných nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví postupovat, aby takový systém, teze, základní hodnotové náhledy bylo možné v reálu přetavit do konkrétního rozhodování v intencích jedinečných skutkových okolností posuzovaných případů, a aby z obecného hlediska bylo možné uzavřít, že takto prezentovaný systém je v základu opravdu předvídatelný, že obsahuje mechanismus, jehož prostřednictvím mohou soudy předvídatelně ve sporech tohoto druhu postupovat. Veřejným tajemstvím totiž je, že takový systém bez Metodiky prostě neexistuje, a nikdo jej dosud neprezentoval. Z toho tedy plyne, že Ústavním soudem uplatněnou argumentaci nelze akceptovat, neboť ji sám Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zpochybňuje rozporností svých shora již připomenutých dílčích závěrů, které vedle sebe nemohou kompaktně tvořit ucelený závěr.
S ohledem na (i Ústavním soudem) nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se Metodiky proto soud v této právní věci nemůže, a to ani podpůrně, vycházet z Metodiky, ale ani z judikatury či ze závěrů právní doktríny, které vycházejí z takto defekty zatížené Metodiky.
Právě z důvodů shora kriticky popsaných proto soudu nezbylo než vydat dne 25. 3. 2024 pod č. j. 6 C 337/2022-140, usnesení, v němž soud mj. vyložil (pro závažnost celé situace soud považuje za nezbytné převažující část obsahu vydaného usnesení na tomto místě publikovat) následující právní závěry po vydání shora cit. plenárního nálezu Ústavního soudu a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu:
„1. Skutková tvrzení vylíčená žalobcem v jeho žalobě při jejich prokázání by měla vést k závěru o aplikaci ustanovení § 2958 o. z., které stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
2. Smyslem a účelem § 2958 o. z. je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet; proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy. Slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu.
3. Z nálezu Ústavního soudu ad II. mj. plyne nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci, čemuž odpovídá relativní neurčitost zákonné úpravy (§ 2958 o. z.), která poskytuje dostatečnou flexibilitu posoudit každý případ podle jeho individuálních okolností v rámci soudcovského uvážení.
4. Při aplikaci § 2958 o. z. soud v této věci nebude přihlížet k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) – dále jen ‚Metodika‘, a to ať již v její verzi publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014 a sp. zn. Cpjn 14/2014 (dále též ‚sbírková verze Metodiky‘), nebo v její internetové verzi publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu (dále též ‚internetová verze Metodiky‘), a to z následujících důvodů.
5. Sbírková verze Metodiky obsahuje nepravdivé údaje o tom, že její text vytvořil Nejvyšší soud (obsah textu této verze Metodiky budí pro čtenáře zdání, že by se mělo jednat o materiál vypracovaný občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu, což ale neodpovídá skutečnosti). Na tuto okolnost soud v postavení navrhovatele (kdy byl soudem podán Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty druhé § 2958 o. z.) podrobně poukazoval (viz návrh je publikován na webových stránkách Ústavního soudu zde: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/2023/navrh_Pl._US_27_23_AN.pdf), leč Ústavní soud se touto otázkou ve svém nálezu vůbec nezabýval s odůvodněním, že: ‚sama existence Metodiky jako nezávazné pomůcky pro aplikační praxi vztahující se ke konkrétnímu ustanovení zákona a její tvrzené vady…by nemohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadeného ustanovení zákona. Proto se Ústavní soud navrhovatelem tvrzenými nedostatky Metodiky podrobněji nezabýval.‘
6. Ve sbírkové verzi Metodiky jsou odkazy např. na webové stránky nezbytné pro aplikaci Metodiky, které jsou nefunkční. I na tuto okolnost soud v návrhu v ad 5 Ústavní soud podrobně upozorňoval, leč i v tomto ohledu Ústavní soud tyto okolnosti ve svém nálezu nijak neřeší, nezaujímá k nim žádný postoj, názor, ačkoliv současně na straně druhé zdůrazňuje, že Metodika může sloužit jako podpůrný materiál při aplikaci § 2958 o. z. a dokonce hovoří o desetiletém vývoji vedoucím k tzv. ‚propsání‘ Metodiky do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i obecných soudů.
7. Internetová verze Metodiky je obsahově částečně odlišná od sbírkové verze Metodiky, aniž by současně bylo zřejmé, kdo tuto internetovou verzi nepravidelně aktualizuje. Z faktu, že internetová verze Metodiky je publikována na webu Nejvyššího soudu, nelze ještě dovozovat, že tyto aktualizace provedlo (provádělo) občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že z dosud Nejvyšším soudem průběžně obecným soudům zasílaných materiálů k projednání rozhodnutí a příp. stanovisek, jež mají být publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nevyplynul žádný text, který by takový závěr (roz. o té které dílčí aktualizaci internetové verze Metodiky) podporoval. Lze proto konstatovat, že internetová verze Metodiky má charakter kabinetní aktualizace textu materiálu, o jehož původu, autorech, smyslu a účelu panují pochybnosti, což absolutně vylučuje podpůrnou využitelnost takového textu v rámci interpretace či dokonce aplikace § 2958 o. z. na konkrétní rozhodovaný případ.
8. Jelikož Ústavní soud na výše uvedené závažné okolnosti, podrobně soudem v jeho návrhu shora zdůvodněné, v odůvodnění svého nálezu ad II. nijak nereagoval, pak soud konstatuje, že za této situace nelze přijmout závěr pléna Ústavního soudu ve zmíněném nálezu, a to, že: ‚je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění.‘ Jinými slovy řečeno, soud chápe, že Ústavní soud v cit. nálezu zdůraznil, že Metodiku nejsou soudy povinny respektovat, tj. výhradně jen podle ní rozhodovat případy, v nichž je třeba aplikovat pravidlo dle § 2958 o. z., nicméně soud má za to, že z vyložených závažných důvodů, které Ústavní soud v uvedeném nálezu nijak neřešil (nezaujal k nim žádný právní názor, stanovisko atp.), není možné (z pohledu respektu právního státu) Metodiku (ať již v její sbírkové či internetové verzi, či snad v obou jejich verzích) ani podpůrně reflektovat. Soud s přihlédnutím k dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu přitom vychází z postoje, že pokud předloží konkurenční úvahu, respektive odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč v určité části právního problému, jinak rámcově řešeného (ale např. v odůvodnění příslušného nálezu blíže neřešeného) Ústavním soudem, se odchyluje od nálezové judikatury, nečiní tak rozporně s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, pakliže na předchozí zásadní skutkové a právní argumenty soudu dosud, a to ani ze strany Ústavního soudu, nebylo reagováno, pročež tyto soudem činěné argumenty dosud Ústavním soudem nebyly ani vytěsněny.
9. Z vyložených důvodů nelze proto ani akceptovat právní názor pléna Ústavního soudu, že během desetileté aplikace se Metodika ‚propsala‘ (poznámka soudu: termín použitý Ústavním soudem ve shora cit. nálezu) do rozhodovací praxe jak Nejvyššího soudu, tak i obecných soudů, s tím, že byla aprobována její kritéria. Takové ‚propsání‘ (roz. ve smyslu akceptovatelnosti či reflektování této judikatury z pohledu § 13 o. z.) by bylo možné jen v situaci, pakliže by Metodika nebyla stižena defekty, které soud podrobně rozvedl ve svém návrhu ad 5, avšak na něž Ústavní soud nijak v cit. nálezu nereagoval. Pak tedy za takové situace to musí být v konkrétní věci rozhodující soud, jenž vyloží své výhrady na tomto poli, a ještě před projednáním a rozhodnutím věci předloží účastníkům svůj náhled na tuto velmi závažnou právní materii, aniž by současně jakkoli naznačoval výsledek svého možného rozhodnutí ve věci samé.
10. V návaznosti na ad 9 nepřípustnost, respektive neakceptování takového ‚propojení‘ Metodiky do rozhodovací praxe lze znázornit na případu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 8 Tdo 190/2017-53, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2018. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. uvádí: ‚z obsahu spisu plyne, že soudy své závěry o výši jak bolestného, tak i náhrady za ztížení společenského uplatnění opřely o Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.), vydanou Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí jako doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k aplikaci § 2958 obč. zák., ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, uveřejněnou pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jejím základě vypracovaný znalecký posudek…Lze uzavřít, že postup popsaný v Metodice má naplňovat zákonný princip slušnosti (§ 2958 věta druhá obč. zák.) i požadavek legitimního očekávání (§ 13 obč. zák.). Proto byla Metodika Nejvyšším soudem doporučena soudům nižších stupňů, aby ji při rozhodování ve sporech o náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák. využívaly a aby v rozhodnutích zdůvodnily svůj postup podle pravidel v ní nastavených (obdobně tyto zásady vyložil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1791/2016).‘
10. Závěry Nejvyššího soudu v ad 10 či jim (v jiných rozhodnutích dovolacího soudu) podobné právní názory, v nichž se objevují formulace podobné těm shora, tj. že: a) Nejvyšší soud vypracoval nebo se spolupodílel na vydání Metodiky, b) Metodika obsahuje doporučení občanskoprávního a obchodního kolegia k § 2958 o. z., a konečně c) že by soudy měly aplikovat Metodiku uveřejněnou pod č. 36/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze akceptovat, a to z následujících důvodů:
12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud se týkají odkazu na Metodiku, je třeba kriticky interpretovat s přihlédnutím k tomu, že:
13. Nejvyšší soud žádnou Metodiku nevypracoval, ale ani se na ni ne(spolu)podílel; na Metodice spolupracovali pouze někteří soudci Nejvyššího soudu, nikoliv Nejvyšší soud a jeho trestní či občanskoprávní a obchodní kolegium, což je ověřitelný fakt. Ústavní soud v cit. nálezu otázky tohoto druhu, ač na ně soud v návrhu výslovně poukazoval, nijak neřeší.
14. Je-li v těchto a jim podobných rozhodnutích Nejvyššího soudu odkazováno na Metodiku publikovanou pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak je tím odkazováno na tzv. sbírkou verzi Metodiky.
15. Sbírková verze Metodiky ovšem obsahuje v části ‚D. Technická část‘ mj. následující formulace:
16. ‚Termíny a místo konání školení a zkoušek se budou zveřejňovat způsobem umožňujícím dálkový přístup na webových stránkách www.skoleniznalcu.cz‘, které jsou však dlouhodobě nedostupné (neboli nefunkční); držitelem této domény byla svého času nepravomocně odsouzená fyzická osoba, která v roce 2020 zemřela.
17. ‚Znalecké posudky budou zpracovány na webovém rozhraní (www.ztizeni.cz), které bude vytvořeno za účelem technické podpory a garance správnosti výpočtu.‘ Rovněž i webové stránky www.ztizeni.cz, jejichž držitelem byla fyzická osoba ad 16, jsou dlouhodobě nedostupné (neboli nefunkční).
18. Z vyloženého plyne, že dle rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž je činěn odkaz na postup dle sbírkové verze Metodiky dle Rc 63/2014, nelze postupovat, neboť odkazy v této verzi Metodiky jsou nedostupné (neboli nefunkční).
19. Z uvedeného rovněž plyne, že veškerá judikatura Nejvyššího soudu odkazující na Metodiku publikovanou v Rc 63/2014 je prakticky nepoužitelná.
20. Pokud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích měl za to, že je třeba (lze) postupovat podle internetové verze Metodiky, která je publikována na webových stránkách Nejvyššího soudu a prošla několika zásadními změnami, zcela určitě ovšem nikoliv z příčiny rozhodnutí některého ze dvou kolegií Nejvyššího soud (což je ověřitelný fakt), aniž by bylo zřejmé, kdo takové změny v jejím textu vlastně učinil a proč, pak taková okolnost měla být odpovídajícím způsobem v tom které rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložena, vysvětlena. Ke dni vydání tohoto usnesení ovšem žádné publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu nevysvětluje rozdíly mezi tzv. sbírkovou a internetovou verzí Metodiky, ani v návrhu ad 5 popsaného defekty textu předmětného materiálu (ať již v té které verzi).
21. Soud proto pro poměry v této věci uzavírá, že stávající judikatura Nejvyššího soudu týkající se Metodiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, je zcela nepoužitelná (mj. též pro její nesrozumitelnost v oblasti pochopení smyslu, účelu a aplikování té které verze Metodiky), neboť v tomto směru tzv. ustálený právní názor Nejvyššího soudu nelze realizovat mj. pro nefunkční webové stránky, na které je v této verzi Metodiky činěn odkaz. Z vyložených důvodů ovšem v této právní věci soud nebude akceptovat v jakékoliv formě ani tzv. internetovou verzi Metodiky.“
Jelikož s ohledem i na Ústavním soudem nevyjasněné zásadní právní otázky týkající se právní materie odškodňování nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. soud v této právní věci nemůže ani podpůrně vycházet z Metodiky, nezbylo v této situaci než přistoupit k aplikaci zásady analogia iuris, a to za užití § 10 odst. 2 o. z.
Podle § 10 odst. 1 o. z. nelze-li právní případ rozhodnout na základě výslovného ustanovení, posoudí se podle ustanovení, které se týká právního případu co do obsahu posuzovanému právnímu případu nejbližšího.
Podle § 10 odst. 2 o. z. není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.
Důvodová zpráva k ustanovení § 10 odst. 1 a 2 o. z. mj. uvádí: „Předně se přikazuje, není-li výslovného ustanovení, použít analogii (na mysli se má analogia legis). To je tradiční juristické řešení příkazu nalézt v zákoně i jeho latentní obsah, které má své kořeny již v zákonodárství josefínské doby. Návrh § 10 odst. 1 přejímá dosavadní konstrukci § 853 stávajícího občanského zákoníku. Ale i případy, při nichž není analogie legis použitelná, musí být nějak vyřešeny, protože i za této situace je zřejmé, že právo mlčet nemůže. V těchto případech se používají obecné zásady právní nebo analogie práva (analogia iuris), což je v podstatě totéž.“
Podle § 271c odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zák. práce“), náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2.
Podle odst. 2 téhož par. zák. práce vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.
Podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále již „nař. vlády“) bolestí se pro účely tohoto nařízení rozumí tělesné a duševní strádání způsobené
a) poškozením zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, včetně stresu, obtíží a psychických symptomů obvykle doprovázejících poškození zdraví, a
b) léčením a odstraňováním následků poškození zdraví, včetně komplikací vzniklých v přímé příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Podle § 1 odst. 2 shora nař. vlády ztížením společenského uplatnění se pro účely tohoto nařízení rozumí trvalý nepříznivý vliv poškození zdraví (dále jen „trvalé poškození zdraví“) pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a jeho trvalých následků a psychosociálních dopadů, které omezují nebo mění společenské uplatnění poškozeného v životě, zejména při uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb.
Podle § 2 odst. 1 nař. vlády bolest a ztížení společenského uplatnění se hodnotí v bodech. Počty bodů pro ohodnocení a) bolesti pro jednotlivá poškození zdraví způsobená 1. pracovním úrazem jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto nařízení a 2. nemocí z povolání jsou uvedeny v příloze č. 2 k tomuto nařízení, b) ztížení společenského uplatnění v oblasti životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb způsobené 1. pracovním úrazem jsou uvedeny v příloze č. 3 k tomuto nařízení a 2. nemocí z povolání jsou uvedeny v příloze č. 4 k tomuto nařízení.
Podle § 2 odst. 2 nař. vlády bodové ohodnocení bolesti se uvede v lékařském posudku o ohodnocení bolesti a bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se uvede v lékařském posudku o ohodnocení ztížení společenského uplatnění.
K datu zranění žalobce žalovaným (6. 6. 2020) nař. vlády v § 3 stanovilo, že hodnota 1 bodu činí 250 Kč, a v odst. 2 téhož par. upravovalo, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se stanoví tak, že bodové ohodnocení bolesti nebo ztížení společenského uplatnění se násobí hodnotou 1 bodu v korunách českých.
Hodnota bodu ad 87 však byla změněna nař. vlády č. 451/2022, kterým se mění nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ve znění nařízení vlády č. 224/2016 Sb., a nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že § 3 odst. 1 nově zní: „Hodnota bodu činí 1 % průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné na základě údajů Českého statistického úřadu za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, v němž vznikla povinnost provést hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění.“
Nař. vlády č. 451/2022 Sb. současně v čl. II. Přechodná ustanovení stanovilo, že pokud byly bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobeny v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebylo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení rozhodnuto o stanovení náhrady za bolest nebo náhrady za ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení.
Z vyloženého plyne, že hodnotu bodu bolestného u žalobce (v důsledku shora popsané analogie legis) je nutno (v základu) odvíjet od novelizovaného (nařízením vlády č. 451/2022 Sb.) § 3 nař. vlády; tato hodnota bodu v případě bolestného – jak již shora uvedl trestní soud v cit. rozsudku – činí 341,25 Kč (v podrobnostech zde soud odkazuje na již zreferované trestní rozhodnutí soudem shora).
Podle § 8 odst. 1 písm. a) nař. vlády lékařský posudek o ohodnocení bolesti nebo lékařský posudek o ztížení společenského uplatnění, jde-li o pracovní úraz, vydává
1. poskytovatel zdravotních služeb, který poškozenému poskytoval zdravotní služby v souvislosti s pracovním úrazem pouze v jednom oboru specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti; posuzujícím lékařem je ošetřující lékař příslušné specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti,
2. registrující poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost (dále jen „registrující poskytovatel“), pokud poškozenému pro daný pracovní úraz poskytovalo zdravotní služby více poskytovatelů zdravotních služeb; posuzujícím lékařem je lékař v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, nebo
3. poskytovatel zdravotních služeb, který poskytoval poškozenému zdravotní služby naposledy, nemá-li poškozený registrujícího poskytovatele zdravotních služeb a pokud poškozenému pro daný pracovní úraz poskytovalo zdravotní služby více poskytovatelů zdravotních služeb; posuzujícím lékařem je ošetřující lékař příslušné specializované způsobilosti nebo zvláštní odborné způsobilosti
V lékařském posudku Fakultní nemocnice B. (viz zjištění ad 27) bolestné žalobce ohodnotila 250 body, které se sestávají z položky S82111 – nitrokloubní zlomenina jednoho kondylu horního konce kosti holenní s dislokací úlomků – 180 bodů, a z položky S8102 – operace – rána hluboká pronikající ke kosti vel. 14 cm. á 5b/cm – 70 bod.
Soud však neopomenul, že při příjmu žalobce v Nemocnici V., p. o. dne 7. 6. 2020, jakož i při jeho propuštění z této nemocnice následujícího dne 8. 6. 2020, bylo u žalobce mj. diagnostikováno – „S0601 – otřes mozku, otevřená rána“, což podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN – 10 in https://mkn10.uzis.cz/prohlizec/S06.1) je pod tímto kódem uvedeno: „Nitrolební poranění – otřes mozku – s otevřenou nitrolební ránou.“
Soud má rovněž za to, že pokud by bylo takové zranění posuzováno plně v režimu zákoníku práce (jako pracovní úraz), nebylo by možné reflektovat lékařský posudek vydaný Fakultní nemocnicí B., nýbrž bylo by nezbytné, aby ohodnocení bolesti žalobce za uvedené zranění vydal registrující poskytovatel zdravotních služeb v oboru všeobecného praktického lékařství, neboť v daném případě byly žalobci poskytnuty zdravotní služby nejen Fakultní nemocnicí B., ale předtím ještě Nemocnicí V., na což by doléhal režim dle § 8 odst. 1 písm. a) bodu č. 2 nař. vlády.
Jelikož však soud se v dané věci pohybuje v režimu rozhodování o nároku na nemajetkovou újmu v občanskoprávním režimu dle § 2958 o. z., kde podle nálezové judikatury je vše v základu vcelku jasně interpretovatelné, tedy výkladově jasné a soudy tak mají vycházet z individuálních poměrů rozhodované věci, pak soud dospěl k závěru, že postačí vycházet z lékařského posudku o ohodnocení bolestného u žalobce za předmětné zranění, které vypracovala Fakultní nemocnice B. a hodnotila bolestné 250 body, a k tomu ještě připočítat bolestné za již shora zmíněnou diagnózu – otřes mozku, což již za platnosti bývalé vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, bylo spojeno s těžkým otřesem mozku ohodnoceným 60 body, a kteréžto bodové ohodnocení (opět 60 body) převzala i Metodika – soukromoprávní dokument, který v právní (soudní) praxi je nesprávně označován jako materiál vypracovaný Nejvyšším soudem (k tomu důsledně srov. vlastní text Metodiky v obou jejích verzích, tj. tzv. sbírkové či internetové). Stávající „úprava“ bodového ohodnocení bolestného v soukromoprávním materiálu zvaném Metodika není nic jiného než přetavení bolestného z předcházející zrušené vyhlášky.
S ohledem na posledně uvedené proto soud dospěl k závěru, že bolestné u žalobce za způsobené zranění žalovaným činí celkem (Nemocnice V. – kód diagnózy, respektive položka 0601 těžký otřes mozku – 60 bodů + bodové ohodnocení bolestného Fakultní nemocnicí B. – položka S82111 – nitrokloubní zlomenina jednoho kondylu horního konce kosti holenní s dislokací úlomků – 180 bodů + položka S8102 – operace – rána hluboká pronikající ke kosti vel. 14 cm á 5b/cm – 70 bodů) 310 bodů.
Jestliže bylo shora vyloženo, že v daném případě hodnota jednoho bodu činí 341,25 Kč, pak při vynásobení 310 bodů částkou 341,25 Kč se dostáváme k částce 105 787,50 Kč, což by představovalo celkové bolestné žalobce, pokud by se žalobce na fyzickém (vzájemném) napadání s žalovaným nepodílel, a to v rozsahu již stanoveném trestním soudem ve shora cit. rozsudku v rozsahu 50 %.
U žalobce sice nebyl proveden po předmětném skutku odběr krve, ale sám žalobce při příjmu v Nemocnici V. ošetřujícímu lékaři uvedl, že ten večer vypil 4 piva, takže lze konstatovat zcela jistě, že žalobce v předmětnou dobu, tj. v době skutku byl pod vlivem alkoholu, což by pak mohlo odpovídat i žalobcově tehdejší neadekvátní reakci, když jako první udeřil žalovaného rovněž shora popsaným způsobem na spánkovou oblast (tedy na jedno z nejzranitelnějších částí hlavy) žalovaného, čímž došlo k aktivaci vzájemného napadání, jakkoliv trestní soud shledal výlučně trestně právní odpovědnost žalovaného za způsobené (vážné) zranění žalobce.
Soud však současně připomíná, že trestní soud v rozsudku shora dospěl k závěru, že ve vztahu k nejzávažnějšímu zranění poškozeného (nyní žalobce) nebylo prokázáno úmyslné zavinění obžalovaného (nyní žalovaného), kterýžto závěr má zásadní význam (jak bude dále vyloženo) pro právní posouzení v této věci.
Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečné účinné odčinění způsobené újmy.
Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.
Okolnosti zvláštního zřetele hodné plynou právě z předmětné trestní kauzy, kdy zcela jednoznačně bylo prokázáno, že jako první zaútočil žalobce na žalovaného, byť ten si pak počínal jednáním, které trestní soud shledal jednáním trestněprávním, jež nakonec vedlo k odsouzení žalovaného. Nicméně trestní soud stran náhrady nemajetkové újmy žalobci současně uzavřel, že je nezbytné tuto náhradu žalobci snížit; podíl žalobce na rozpoutání konfliktu a pokračování v něm soud ohodnotil na hranici 50 %. Trestní rozsudek je pravomocný (cit. rozsudek nabyl právní moci – ve spojení s cit. usnesením odvolacího soudu – dne 20. 10. 2022) a soud s přihlédnutím k § 13 o. z. považuje za relevantní z tohoto závěru trestního soudu ohledně rozsahu či míry podílu žalobce na daném konfliktu vycházet. Proto soud i v poměrech této věci dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy za bolestné v rozsahu 50 %.
Z popsaného plyne, že měl-li by žalobce při 100 % nároku na bolestné právo vůči žalovanému na zaplacení částky 105 787,50 (tedy počet bodů: 310 x hodnota jednoho bodu: 341,25 Kč), pak polovina z této částky činí 52 893,75 Kč. Jestliže shora cit. trestním rozsudkem byla žalovanému (v procesním postavení obžalovaného) uložena povinnost zaplatit žalobci (v procesním postavení poškozeného) nemajetkovou újmu (bolestné) ve výši 42 656 Kč, pak to v poměrech této věci znamená, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na bolestném coby náhradu nemajetkové újmy dle § 2958 o. z. ještě částku (52 893,75 Kč – 42 656 Kč =) 10 237,75 Kč.
Soud má za to, že žalobci takto přiznaná nemajetková újma, tj. náhrada za jím vytrpěnou bolest způsobenou předmětným zraněním, které způsobil (zavinil) žalovaný, současně odpovídá zásadám slušnosti ve smyslu § 2958 věty druhé o. z., a koneckonců i judikatuře Nejvyššího soudu, neboť úprava bolestného v zásadě vychází z předchozí právní úpravy a nedoznala žádných významných změn oproti ostatním druhům náhrad nemajetkových újem na zdraví.
Soud proto žalobci výrokem I. přiznal z titulu uplatněného nároku na bolestném částku pouze ve výši 10 237,75 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu (v rámci výroku II) zamítl.
Pokud se žalobce po žalovaném domáhal další náhrady nemajetkové újmy za jím tvrzené duševní (psychické útrapy) popsané v žalobě, soud tento žalobcův nárok neshledal důvodným.
V tomto směru soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, která ve vztahu k nárokům za duševní útrapy, vyložila následující právně kvalifikační závěry:
Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují.
Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání; běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti.
Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů.
Proto nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Opačný výklad by znamenal, že za účinnosti původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. a vyhláškou č. 440/2001 Sb., jež pojem další nemajetkové újmy neznaly, nebyly vůbec duševní obtíže spojené s léčením odškodnitelné. Tak tomu však prokazatelně nebylo, neboť duševní útrapy byly odškodňovány v rámci bolestného, a pokud překročily obvyklou zátěž a staly se trvalými, byly odškodňovány v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, uveřejněný pod č. 7/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v části občanskoprávní a obchodní).
Z uvedeného vyplývá, že další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací, které dosud odškodňovány nebyly. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, potrat těhotné poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodnou událostí samotnou, atd.). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie další nemajetkové újmy by vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví.
Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017).
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, mj. vyložil, že ačkoli dovolací soud nezlehčuje útrapy, jimiž dovolatel procházel a prochází, neshledal (se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, jenž nepodléhá dovolacímu přezkumu) v jeho případě žádné obtíže, jež by excesivně vybočily z obvyklého způsobu léčby či omezení z ní plynoucí nadprůměrně zasáhly do života dovolatele. Dovolatel utrpěl komplikovanou zlomeninu pánve a byl hospitalizován v nemocničním zařízení, kde podstoupil obvyklou léčbu pro daný typ zranění. Nemožnost vykonávat práci a věnovat se svým zálibám, vedlejší účinky léků, strach z léčebných zákroků, obavy z dalšího vývoje zdravotního stavu, nesamostatnost či závislost na péči třetích osob, sdílení nemocničního pokoje s dalšími pacienty, odloučení od rodiny a přátel a obdobné nepříjemné a omezující okolnosti jsou pravidelně spojené s léčením, případně s hospitalizací ve zdravotnickém zařízení pro každého pacienta. Rovněž nelze oddělit vnímání fyzické bolesti poškozeným od negativního vnímání diskomfortu spojeného s léčením. Míru takových obtíží je třeba zohlednit při stanovení výše bolestného, neboť bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, jejichž demonstrativní výčet je obsažen v § 2957 o. z. Z uvedeného plyne, že při stanovení výše nemajetkové újmy, kterou je třeba odčinit za způsobené duševní útrapy, je třeba přihlédnout k tomu, po jakou dobu značené duševní útrapy trvají a zda a jak se podstatným způsobem odrazily v běžném, pracovním i společenském životě poškozeného.
Nyní posuzovaný případ žalobce (stran uplatněného nároku za tvrzené duševní útrapy žalobce, tj. že ke zranění došlo na žalobci invalidovi pochybujícímu se o francouzských holích, že žalobce trpěl stresem z další operace, že žalobce se musel v rámci rehabilitace podřídit pravidelnému cvičení doma, že nebyl schopen v dosavadním - byť i tak omezeném – rozsahu spolupomáhat své manželce v domácnosti, částečně se starat o své děti, že u žalobce došlo ke ztrátě jeho možnosti navštěvovat s dětmi hokejová utkání coby jednu z omezených možností společných aktivit rodiny, že žalobce měl panický strach z nemocničního zařízení, a z toho všeho byl velmi frustrovaný atd. – viz čl. III, bod 2) žaloby na č. l. 53) je v zásadě obdobný případu posuzovanému dovolacím soudem ve věci ad 119, v níž Nejvyšší soud při podobných „strádáních“ dovolatele neshledal naplnění podmínky pro poskytnutí nemajetkové újmy za takto tvrzené duševní útrapy, když v zásadě tyto útrapy byly dle dovolacího soudu již pokryty v rámci poskytnutého bolestného. V intencích shora vyloženého právního názoru Nejvyššího soudu pak soud neshledal u žalobce nadlimitní útrapy, nepokryté bolestným, které by již bylo možné podřadit pod duševní útrapy coby samostatný nárok na pokrytí nemajetkové újmy žalobce. Tedy neshledal ani důvody, aby se vůči vyloženému právnímu názoru Nejvyššího soudu, jakkoliv vyhranil a předložil svou konkurenční právní úvahu.
Kromě toho soud zjistil, že v době, kdy žalobce po předmětné poúrazové období popisoval své duševní útrapy, frustraci a ztrátu společenských aktivit, právě samotný žalobce v krátké době po svém zranění vyvíjel poměrně rozsáhlé aktivity stran uplatňování svých jiných civilních nároků u soudu, což by zcela jistě člověk frustrovaný, stižený stavem, jenž v žalobě popisuje žalobce, nebyl schopen. Žalobce v uvedeném období ani nevyhledal psychologa, psychiatra, nepožíval ani žádná antidepresiva atd., jež by měla zmírnit žalobcem popisované psychické strádání, což by ovšem člověk v takové situaci s vysokou pravděpodobností učinil. V tomto ohledu tedy byla z pohledu soudu podstatně narušena důvěryhodnost žalobce a jeho skutkové vyobrazení okolností, které spojuje s jeho duševními útrapami, soud považuje za výrazně nadnesená.
Z těchto důvodů proto soud žalobcem uplatněný nárok na nemajetkovou újmu za duševní útrapy, tj. žalobu o zaplacení částky 80 000 Kč, v rámci výroku II. zamítl jako nedůvodnou…“