K rozhodování o svéprávnosti člověka

08.01.2018 23:39

 

K rozhodování o svéprávnosti člověka

 

1. [Vázanost judikaturou]V následujícím příspěvku budou prezentovány aktuální závěry z rozhodovací praxe především Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se problematiky (omezení či navrácení) svéprávnosti člověka. Nepůjde-li o právní názory plynoucí z nálezové judikatury, kde se uplatňuje režim závaznosti ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále již „Ústavy“), je pochopitelně nezbytné takové závěry (alespoň) reflektovat (zohlednit je při rozhodování). Pro nižší soudy pak platí, že pokud v předmětné (dílčí) záležitosti Nejvyšší soud již zaujal (nikoliv v kasačním) rozhodnutí právní názor, neznamená to sice, že je pro obecné soudy závazný, nicméně nemínil-li by nižší soud v konkrétní věci takto dovolacím soudem zaujatý právní názor akceptovat, je nezbytné, aby nabídl (v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval) smysluplnou konkurující právní argumentaci, případně zohlednil a v odůvodnění rozhodnutí vyložil jiné okolnosti, pro které nebylo možné v daném případě vycházet z judikovaného právního názoru dovolacího soudu (např. změna právní úpravy, reflexe judikatury Ústavního soudu atd.).

 

2. Nesprávně proto rozhodl např. Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 15 Co 540/2016, pokud argumentaci posuzované, která také poukazovala na konkrétně označené rozhodnutí dovolacího soudu obsahující předmětný právní názor, vytěsnil tím, že takový odkaz je nepřípadný, když se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu ojedinělé, které ani nebylo zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2218/2017, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, vyložil, že účelem soudních rozhodnutí není detailně se vypořádat se všemi argumenty a dlouze rozvádět stanovisko soudu, nicméně je nezbytné, aby z rozhodnutí bylo jasné a srozumitelně zřetelné, jaké důvody a myšlenky vedly soud k rozhodnutí. Dovolací soud dále vyložil, že i když za jeho ustálenou rozhodovací praxi je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky a bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nezbavuje to soud povinnosti v odůvodnění rozhodnutí reagovat (alespoň stručně) na právní argumentaci účastníka, v níž je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Znamená to tedy, že argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, je povinností soudu se s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně vysvětlit, proč je nepovažuje pro danou věci za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil.

 

3. [Předchozí právní institut zbavení (omezení) způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům] Do účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též „o. z.“) předchozí právní úprava občanského zákoníku č. 40/164 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“) obsahovala právní institut zbavení, respektive omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům. Tento právní institut ovšem nebyl pojímán jako nějaká „sankce“, nýbrž jako opatření sloužící především k ochraně zájmů samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. A dále také jako institut zajišťující ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonů, byla omezena podle § 10 odst. 1 obč. zák., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učinila právní úkon, ke kterému byla podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, šlo o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák.

 

4. Již za existence právního institutu zbavení (omezení) způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům Ústavní soud judikoval, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva podle čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též „LZPS“), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce, což je nepřípustné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07).

 

5. [Právní úprava institutu omezení (navrácení) svéprávnosti] Podle nového civilního kodexu svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat (§ 15 odst. 2 o. z.). Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst. 1 o. z.). Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné (§ 30 odst. 2 o. z.). Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost, soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého. (§ 37 odst. 1 o. z.). Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému svéprávnost i na návrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí (§ 37 odst. 2 o. z.). Svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu (§ 16 o. z.). Omezit svéprávnost člověka může jen soud (§ 56 odst. 1 o. z.).

 

6. Podle § 3033 odst. 1 o. z. osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti nejpozději uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak.

 

7. K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 1, 2 o. z.). Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil. Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezení svéprávnosti (§ 57 odst. 1, 2 o. z.). Má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka [§ 39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále již „z. ř. s.“)]. Soud může svéprávnost omezit v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo na jinak určenou dobu, nejdéle však na tři roky. Je-li zjevné, že se stav člověka v této době nezlepší, může soud svéprávnost omezit na dobu delší, nejdéle na pět let. Uplynutím doby omezení svéprávnosti právní účinky omezení zanikají. Zahájí-li se však v této době řízení o prodloužení doby omezení, trvají právní účinky původního rozhodnutí až do nového rozhodnutí, nejdéle však na jeden rok (§ 59 odst. 1, 2 o. z.). V rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost, vymezí soud rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají (§ 40 odst. 2 z. ř. s.). Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti rodiče, rozhodne zároveň o jeho rodičovské odpovědnosti (§ 865 odst. 2 o. z.).  V ustanovení § 673 o. z. je pak výslovně uvedeno, že manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena. Bylo-li přesto manželství uzavřeno osobou, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena, nelze toto manželství prohlásit za neplatné, pokud bylo z tohoto manželství počato dítě, které se narodilo živé (srov. § 683 o. z.). Podle § 1525 o. z. nesvéprávný není způsobilý pořizovat, nejedná-li se o případy uvedené v § 1526 (pořizování patnáctiletým, jenž dosud nenabyl plné svéprávnosti, bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny), § 1527 (pořízení omezeným ve svéprávnosti v jakékoli formě, pokud se uzdravil do té míry, že je schopen projevit vlastní vůli) a § 1528 o. z. (pořizování omezeným ve svéprávnosti formou veřejné listiny, pořizování omezeným ve svéprávnosti pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo pro chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu, nejvýše o polovině pozůstalosti, kdy zbývající část pozůstalosti připadne zákonným dědicům, ledaže zákonným dědicem by měl být stát, a pak lze pořídit o celé pozůstalosti). Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu. (§ 60 o. z.).

 

8. [Duševní porucha] Občanský zákoník neobsahuje definici duševní poruchy, na rozdíl např. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který v § 123 stanoví, že duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. V důvodové zprávě k trestnímu zákoníku se k tomuto ustanovení uvádí, že v souvislosti s úpravou nepříčetnosti (§ 26) bylo do osnovy doplněno i výkladové ustanovení vymezující pojem duševní poruchy, které navázalo na zdravotnické vymezení, tak, jak se v průběhu doby vyvinulo. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů [srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie, I. vyd., Praha 2001 (dále již „Psychiatrie“)] vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní poruchu nemůžeme ztotožňovat s duševní nemocí, neboť pojem duševní nemoci je užším pojmem. Specifická (smíšená) porucha osobnosti (dříve nazývaná „psychopatie“), u které se povaha lidí nápadně odchyluje od normy, může být duševní poruchou, ale nemusí být duševní nemocí. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v jehož důsledku dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska § 26 a 27 významná, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.

 

9. Důvodová zpráva k novému civilnímu kodexu uvádí, že důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. U duševní poruchy se vyžaduje, aby nebyla jen přechodná. Přechodná duševní porucha (vyvolaná stresem, alkoholickým opojením nebo vlivem jiné drogy apod.) není důvodem pro zásah do svéprávnosti jejím soudním omezením; jednání v této poruše se posoudí se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Podmínkou pro omezení svéprávnosti však není, aby šlo o nevyléčitelnou duševní poruchu, postačí, že je způsobilá projevovat se v delším než jen krátkodobém časovém horizontu. Typické případy duševních poruch, které v praxi vedou k zásahu do způsobilosti člověka právně jednat, jsou např. schizofrenie, progresivní paralýza nebo chronická stadia závislosti na omamných látkách s pokročilou deprivací osobnosti apod.

 

10. Nutno ovšem zdůraznit, že definice duševní poruchy byla, je a zřejmě stále bude předmětem odborných debat. Tak např. podle Americké psychiatrické asociace je duševní porucha takovým vzorcem chování nebo psychologickým syndromem u dané osoby, který je spojen s nepříjemnými pocity nebo narušením funkce alespoň v jedné z důležitých životních oblastí nebo podstatně zvyšuje riziko úmrtí, způsobuje bolest či vede ke ztrátě pocitu svobody. Obdobně nahlíží na tuto problematiku současná koncepce Světové zdravotnické organizace [Raboch, J., Pavlovský, P. a kol., Psychiatrie, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2013 (dále jen „Psychiatrie“), str. 164).

 

11. [Kazuistika – případ s elektromagnetickým zářením] A protože šedá je teorie a zelený je strom života, dovolím si v této souvislosti poukázat na jeden případ, který zmiňuje Šárka Šafářová ve své dizertační práci představující studii k antropologickým předpokladům psychiatrie. Autorka popisuje případ pacienta, který po ukončení vysokoškolského vzdělání a po krátkodobé pracovní činnosti začal mít potíže ve formě nevolností, pálivých bolestí hlavy a závratí. Tyto symptomy si pacient spojoval s instalací speciálního elektrického zařízení pro zrakově postižené. Pacient rozvázal pracovní poměr a odstěhoval se do nevlídného přístřešku v lese, který byl bez vody a elektřiny. Jeho otec mu pomohl tento přístřešek izolovat proti elektromagnetickému záření. Postupně došlo ke gradaci, kdy pacient si koupil speciální oblečení obsahující stříbrné vlákno, vyrobil si speciální ochranný kryt na hlavu z aluminia a speciální tkaniny, který jej měl chránit před údajným (pacientem tvrzeným) elektromagnetickým zářením. Protože tento kryt znemožňoval dostatečný přívod vzduchu, vyrobil si rouru z PET láhve a za jejího použití dýchal. S takto „speciálním oblečením“ pacient žil na samotě v lese několik let, až byl nakonec nuceně hospitalizován ve značně zbídačeném stavu. Autorka popisuje, že tento pacient není schopen naplnit společenské role a jeho zdravotní stav vedl k praktické invaliditě. Avšak ani po vyšetření třemi psychiatry nebyla u pacienta stanovena žádná diagnóza. Pacient nebere žádné léky a autorka práce klade řečnickou otázku, zda je tedy tento jedinec zdravý. Nerad bych zabíhal do podrobností a odborných lékařských závěrů pro právníky natolik vzdálených, nicméně právě na tomto případu chci poukázat na složitost diagnostiky a na problémy, které musejí psychiatři (nejen) v rámci diagnostiky čelit. To ostatně vyplývá v dalším náhledu na tento sledovaný případ z hlediska autorky předkládané analýzy. Autorka práce k tomu uvádí: „...jedná se o pacienta, který má značné potíže, které ho vyřazují z běžného života a značně omezují jeho schopnost postarat se sám o sebe, ale je obtížné u něj stanovit nějakou diagnózu. Symptomy neodpovídají jednoznačně některé z psychických poruch, zároveň by mohly být interpretovány jako symptomy náležející několika různým poruchám. Pro difuzní charakter symptomů je i obtížné nasadit nějakou léčbu, byť jako terapeutický test. V podstatě by připadala v úvahu antipsychotika, pokud budou symptomy interpretovány jako bludy. Mohla by být nasazena antidepresiva pro jejich anxiolytický a antidepresivní, někdy i aktivizující nebo hypnogenní účinek, pokud budou symptomy považovány za příznaky úzkostné poruchy, popřípadě deprese. Pacient však léky odmítá a vyšetření také. Pokud se jedná o velmi silné přesvědčení spojené třeba s poruchou osobnosti, kupříkladu schizoidní, anxiózní nebo obsedantní poruchou osobnosti, pak by farmakoterapie měla pravděpodobně jen minimální nebo žádné účinky a nadto by mohl být pacient zatížen nežádoucími účinky. Stav pacienta je patologický a svádí nás to konstatovat, že je nemocný. V tomto případě je nemocný bez diagnózy. On sám a jeho rodiče jsou přesvědčeni o tom, že sice nemocný je, ale jen somaticky, totiž že má alergii na elektromagnetické záření. Byla provedena řada studií i metaanalýz, ale naprostá většina výsledků ukazuje na to, že přítomnost elektromagnetického záření není člověk schopen rozpoznat a referované potíže jsou důsledkem přesvědčení o škodlivosti a přítomnosti tohoto záření...Psychiatrická péče zahrnuje prevenci, diagnostiku, léčbu a rehabilitaci duševních poruch. Zde je otázkou, jakou péči lze nabídnout tomuto pacientovi. Diagnostickým procesem pacient prošel...diagnóza nebyla stanovena. Nabídnout léčbu nebo rehabilitaci je sporné, pokud není jasné, o jaké onemocnění se jedná...Měla by být nabízena zdravotnická péče za každou cenu, i když není známo, jak v tomto případě postupovat? Měl by být pacient k hospitalizaci nucen, i když nelze nabídnout zdravotnické prostředky cílené na konkrétní symptomy a když zároveň pacient hospitalizaci odmítá?“ (Šafářová Šárka, Léčíme duševní nemoc, nebo duševně nemocného člověka? Studie k antropologickým předpokladům psychiatrie. Disertační práce v oboru Sociální lékařství. Masarykova univerzita Brno, Lékařská fakulta, Ústav lékařské etiky, Brno, 2016, str. 19 a násl.).

 

12. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 433/2010, Nejvyšší soud judikoval, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří. Má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod.

 

13. Z popsaného vyplývá, že existence duševní poruchy sama o sobě není důvodem pro omezení svéprávnosti, ale omezení svéprávnosti již odůvodňuje skutečnost, že posuzovaný není schopen plně chápat a předvídat následky svého jednání, když je ve vnímání reality značně ovlivněn svou nemocí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1135/2016).

 

14. [Subjektivní hledisko] K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere zřetel na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace, respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí. K rozhodnutím o omezení svéprávnosti musí proto být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není určujícím, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti.

 

15. [Odborné vyšetření a další podklady] Jednou z podmínek pro omezení člověka v jeho svéprávnosti je zjištění, že posuzovaný člověk trpí duševní poruchou, která není jen přechodná. Řešení otázky, zda posuzovaný trpí duševní poruchou, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. Již dřívější (před účinností nového civilního kodexu) judikatura opakovaně zaujímala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky. Tak se např. v rámci psychiatrického vyšetření pacienta (posuzovaného) psychiatrem zdůrazňuje, že nezbytnou součástí kvalitního psychiatrického vyšetření je tzv. objektivní anamnéza, tj. získání údajů od osoby pacientovi blízké, neboť posuzovaný (pacient) pod vlivem duševní poruchy často věci hodnotí zcela odlišně než okolí (Raboch, J., Pavlovský, P. a kol., Psychiatrie, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2013, str. 73).

 

16. [Opatření důkazů před znaleckým posudkem] K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se posuzovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít ovšem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o omezení svéprávnosti, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být omezen ve svéprávnosti, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. analogicky využitelnou judikaturu R 14/1977, R 3/1979, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012).

 

17. [Znalecký posudek nelze bez dalšího favorizovat] I když primárním důkazním podkladem v řízení o svéprávnosti je znalecký posudek z příslušného oboru zdravotnictví, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek – způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil  s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž v jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. Rc 47/55). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí závěry ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, respektive souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, vyložil, že s přihlédnutím k dosavadní judikatuře je nezbytné při zpracování posudků přihlédnout i k ostatním důkazním prostředkům, respektive k výslechům účastníků, zejména pak v nalézacím řízení vyslechnutým svědkům tak, aby byl vytvořen dostatečný podklad pro následné znalecké zkoumání dané problematiky. V dalším rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, pak dovolací soud formuloval právní názor, že opis části textu ze znaleckého posudku v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku bez zhodnocení posudku coby důkazního prostředku nenahrazuje skutkové zjištění, které soud z tohoto posudku učinil a posléze využil při právním posouzení věci.

 

18. [Kazuistika – znalkyně v posudku nereagovala na aktuální zprávy týkající se posuzovaného] Nesprávně proto postupoval např. Okresní soud v Karlových Varech ve věci sp. zn. 18 P 277/85, jestliže nechal znalkyni zpracovat znalecký posudek o zdravotním stavu posuzované před soustředěním dalších rozhodujících důkazů v řízení, pročež znalkyně v posudku nemohla reagovat ani na zprávy opatrovníka či zmocněnkyně posuzované, která se podrobným způsobem vyjádřila k chování posuzované za předchozí (čtyřleté) období, kdy s posuzovanou byla (v rámci zajišťování sociální služby poskytované posuzované prostřednictvím označené obecně prospěšné společnosti) v intenzivním několikaletém kontaktu, ani na další listiny založené do spisu, z nichž se podávaly podrobné informace k posuzované.

 

19. [Další informace nezbytné pro zpracování znaleckého posudku] Znalec by tedy měl mít k dispozici dostatek podkladů, které ve spojitosti s vlastním vyšetřením zdravotního stavu posuzovaného, mohou přispět k co nejobjektivnějšímu zjištění nejen zdravotního postižení, respektive duševní poruchy posuzovaného, ale též k vyhodnocení, do jaké míry má takové postižení vliv na fungování posuzovaného v běžném životě. Právě prostřednictvím dalších informací týkajících se činnosti posuzovaného v běžném životě, jeho chování v rámci pracovních a dalších aktivit atd., může znalec vedle svého zdravotně-psychiatrického nálezu přesněji posoudit negativní vliv zjištěné duševní poruchy posuzovaného v jeho běžném životě, případně popsat a vyhodnotit negativní příčiny, a učinit případně nástin (z odborného hlediska) možných variant řešení vedoucích k případnému zmírnění dosavadního zdravotního stavu posuzovaného, respektive jeho fungování v běžném životě.

 

20. [K postupu soudu při soustředění důkazů obsahujících rozdílné informace o chování posuzovaného před zpracováním znaleckého posudku] Nelze ani vyloučit, že v případě zjišťování chování posuzovaného prostřednictvím výslechů svědků, kteří jsou jeho příbuzní, přátelé, respektive osoby, s nimiž je či byl po určitou dobu posuzovaný v kontaktu, bude mít soud soustředěny svědecké výpovědi, různá potvrzení, prohlášení o chování posuzovaného, jež budou obsahovat i protichůdné informace. V takovém případě ovšem není možné bez dalšího předat procesní spis znalci, aby on sám si z těchto protichůdných důkazů verifikoval informace. Nabízí se proto řešení, které již dříve a byť ve zcela jiném druhu řízení, zaujal Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 10 Co 244/2007. Tento odvolací soud totiž vyložil a odůvodnil právní názor, že v procesní situaci, kdy určitá skupina svědků bez vztahu k účastníkům řízení vypovídá, respektive zprostředkovává soudu právně významné informace k určité (v minulosti zrealizované) činnosti (události), přičemž další skupina svědků zprostředkovávající k téže činnosti (události) jiné (zcela odlišné) informace má k žalobci vztah příbuzenský, přátelský či kolegiální, je zapotřebí, aby soud velmi pečlivě vyhodnotil jednotlivé důkazní prostředky a relevantním způsobem vyložil, proč, respektive na základě jaké (logické) úvahy nakonec přisvědčuje jedné skupině těchto svědků, respektive z jakého důvodu přejímá informace od svědků, jež převážně mají k žalující straně určitý vztah, na rozdíl od druhé skupiny svědků.

 

21. [Protichůdné informace o chování posuzovaného z hlediska příznaků, respektive diagnózy duševní poruchy] V poměrech řízení o svéprávnosti člověka dojde-li k tomu, že o chování posuzovaného, o jeho dosavadním způsobu života (vztahy s členy rodiny, příbuznými, pracovní vztahy, zájmy, hospodaření s majetkem atd.) budou zcela rozdílně vypovídat v řízení vyslechnutí svědci, bude zapotřebí, aby soud dříve, než předloží procesní spis příslušnému znalci ke zpracování znaleckého posudku o zdravotním stavu posuzovaného, vyložil, které informace z uvedené množiny v řízení provedených důkazů považuje za validní tak, aby znalec měl již na počátku znalecké verifikace takový informační rámec (z hlediska jeho validity) vyjasněný. To však současně neznamená, že znalec nemůže (nesmí) vycházet a hodnotit informace, které soud, s ohledem na výsledky provedeného (dílčího) dokazování nepovažoval za validní, jelikož nelze ani vyloučit situaci, kdy znalec může dospět k závěru, že chování posuzovaného, u něhož byla zjištěna duševní porucha, se může v určitém (např. pracovním) prostředí projevovat způsobem popsaným v řízení vyslechnutými svědky, kdežto např. v osobním životě, respektive v kontaktu např. s rodinnými příslušníky se posuzovaný může chovat zase zcela jinak, což vysvětluje zcela jiný popis jeho chování dalšími v řízení vyslechnutými svědky (manžel, děti, rodiče atd.). Abychom popsané přiblížili konkrétněji. Tak např. posuzovaný může být (kromě jiného) stižen duševní poruchou - tzv. Münchhasenovým syndromem, v jehož důsledku může např. na svém pracovišti předstírat určité bolesti, aby se stal středem pozornosti atd., zatímco v soukromí takové předstírání nerealizuje, takže jeho chování mohou jinak popisovat kolegové z práce a zcela jinak zase jeho rodinní příslušníci; v obou případech tedy protichůdné informace mohou být validní.

 

22. [Skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci svéprávnosti člověka] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, vyložil, že každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření, než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezující opatření) musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posuzována, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neboť jen za užití takového verifikačního postupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí.

 

23. [Nový znalecký posudek] Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16, vyložil, že při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle § 38 odst. 1 z. ř. s., ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla posuzovaná zbavena svéprávnosti před osmi lety. Okolnost, že se posuzovaná odmítla podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňovala závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena.

 

24. [Hrozba závažné újmy nesmí být hypotetická, nýbrž reálná] Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práva člověka, jakým je omezení svéprávnosti (k tomu ještě poznámky níže).

 

25. [Znalecký posudek je třeba hodnotit, nikoli přebírat doslovně] Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod.  Bylo již shora vyloženo, že znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).

 

26. [Názory v komentářové literatuře] Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2014, str. 276).

 

27. [Omezení svéprávnosti jako nejkrajnější prostředek] Správně proto např. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém rozsudku ze dne 22. února 2016, č. j. 30 Co 365/2015-200, vyložil, že před rozhodnutím o omezení svéprávnosti soud bude muset zkoumat i druhou podmínku – zda vzhledem k zájmům posuzovaného nebude stačit mírnější opatření, jakým je nápomoc při rozhodování (§ 45 o. z. a násl.) nebo zastoupení členem domácnosti (§ 49 o. z. a násl.). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinými slovy musí se důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření. Právě proto je soud povinen zajistit si úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného.

 

28. [Rozsah dílčích zjištění týkajících se posuzovaného coby podklad pro meritorní rozhodnutí] K tomu, aby soud měl dostatečné podklady pro posouzení, zda v jím rozhodované věci jsou splněny podmínky pro omezení či navrácení svéprávnosti člověka, je nezbytné ve smyslu § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, což zpravidla předpokládá, kromě faktu existence duševní poruchy, u posuzovaného zjištění jeho:

 

     - osobních a majetkových poměrů;

 

     - dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;

 

     - dosavadních pracovních aktivit;

 

     - zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);

 

      - dopadu předchozí soudní ingerenci (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost vrácení jeho svéprávnosti;

 

     - dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.);

 

     - možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd.  

 

29. [Výslech a zhlédnutí posuzovaného] Bylo již uvedeno, že podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. V § 38 odst. odst. 1 a 2 z. ř. s. se pak pro řízení o svéprávnosti hovoří o výslechu posuzovaného. Ustanovení § 22 věty druhé z. ř. s. stanovící, že souhlas účastníka (k jeho výslechu) se nevyžaduje, je zapotřebí – z hlediska využitelnosti - interpretovat ve vztahu k § 38 odst. 2 z. ř. s. Jinými slovy řečeno, zákon výslovně stanoví, že soud nepotřebuje k provedení výslechu souhlasu (v námi sledovaném případě) posuzovaného, leč současně je nezbytné zkoumat, zda takto případně realizovaným výslechem by posuzovaný neutrpěl újmu na svém zdravotním stavu (např. přítomnost cizích osob, na které není zvyklý, může u duševně nemocného posuzovaného vyvolat zhoršení jeho psychického, tedy zdravotního stavu, čemuž je třeba pochopitelně zabránit v součinnosti se znalcem, případně ošetřujícím lékařem v případě, že posuzovaný je hospitalizován např. v psychiatrické léčebně atd., a to tím způsobem, že soudce od takového výslechu ustoupí a zrealizuje se zhlédnutí posuzovaného). Rovněž výklad § 38 odst. 2 věty druhé z. ř. s. stanovící, že pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne, je třeba realizovat s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu [výjimečně může nastat situace, kdy i přes projevenou žádost posuzovaného, aby byl vyslechnut, zde bude na podkladě vyjádření znalce či odborného personálu např. psychiatrické léčebny, kde bude posuzovaný hospitalizován, zjevné, že případný kontakt posuzovaného při jeho výslechu s cizí (soudní) osobou mu může přivodit újmu na jeho zdravotním stavu].

 

30. Tam, kde objektivně nebude možné provést výslech posuzovaného (pro jeho závažný zdravotní, respektive psychiatrický stav, který posuzovanému znemožňuje vůbec tlumočit své názory, pocity a případně odpovídat na otázky soudu, respektive soudce), nastupuje k realizaci institut zhlédnutí.

 

31. [Zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce] Ohledně právního institutu zhlédnutí zpočátku panovaly pochybnosti v tom směru, zda je má provést výhradně soudce anebo zda zhlédnutí může být realizováno i pomocným justičním aparátem. Nejvyšší soud při tvorbě stanoviska k řešení této otázky vycházel z toho, že zhlédnutí posuzovaného má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu (schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už jen proto, že směřuje i k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) a vystihuje rovněž potřebu specifické pojistky proti automatické převaze odborných expertních přístupů. Za účelem zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo budovu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti. Podle Nejvyššího soudu úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní úředník nebo asistent soudce, se vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší soudní úřední (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu, který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. I když zhlédnutí posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování, Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 55 odst. 1 o. z. naznal, že z tohoto ustanovení zřetelně vyplývá spojitost institut zhlédnutí osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. Přitom nelze pominout, že právní úprava klade důraz na respekt k osobě posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným. Současně ovšem Nejvyšší soud konstatoval, že mohou být v konkrétní věci dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z tohoto pravidla bylo vybočeno a posuzovaného nezhlédl soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce). Tak tomu může být podle Nejvyššího soudu například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či prezenčního znaleckého posudku, či má být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samostatnými poznatky ze zhlédnutí již provedenou jinou soudní osobou. Nezbytným předpokladem vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka obsažena v čl. 6 respektive čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich zhodnocení a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena. Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro kterou rozhodnutí nebude moci obstát.

 

32. Na základě těchto úvah proto Nejvyšší soud přijal dne 13. 4. 2016 pod sp. zn. Cpjn 201/2015 stanovisko (následně publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2016), že zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2 z. ř. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.

 

33. [Odlišný názor ohledně výkladu institutu zhlédnutí posuzovaného] Jen pro úplnost si dovoluji vyložit své vyjádření k návrhu stanoviska obsahující odlišný právní názor, který nakonec v civilním kolegiu nenalezl větší oporu:

 

„Podle mého názoru stávající právní úpravě, též s přihlédnutím k realitě v soudní praxi, odpovídá závěr, který by mohl být formulován např. v této právní větě:

 

‚Zhlédnutí posuzovaného podle § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a podle § 55 odst. 1 o. z. v řízení o jeho svéprávnosti, může být provedeno i vyšším soudním úředníkem (asistentem soudce).‘

 

V této (či možná jinak formulované a tedy lépe vystihující právní podstatu daného problému) právní větě je pak implicite obsaženo (presumované pečlivé) uvážení rozhodující soudce, zda s ohledem na okolnosti daného případu, především (jistěže) s ohledem na osobnost posuzovaného člověka je možné takové zhlédnutí učinit prostřednictvím vyššího soudního úředníka či asistenta soudce anebo v daném případě výhradně soudcem. Koneckonců jakékoliv pochybnosti soudce ve stadiu po realizaci takového soudního úkonu (ať již z hlediska pochybností o zaznamenaném průběhu, případném popisu stavu posuzovaného člověka atd.) mohou vést k rozhodnutí soudce, že je zapotřebí opětovného zhlédnutí posuzovaného, ať již (nyní) přímo soudcem samotným anebo (stále ještě) prostřednictvím příslušné justiční osoby, jíž soudce zavázal pro tento úkon příslušnými pokyny. 

 

Jsem přesvědčen o tom, že pokud by bylo přijato stanovisko s nyní navrhovanou formulací, pak by právě bod 8. stanoviska ‚mimořádné důvody svědčící pro to, aby posuzovaného nezhlédl soudce, ale učinila tak jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent soudce)‘, byl fakticky v soudní praxi ve většině případů ponejvíce využíván. Jinými slovy řečeno,  soudní praxi by protínaly především ony ‚mimořádné důvody‘, jelikož pro značné množství věcí a nedostatek soudců by jiná možnost rozhodujícím soudcům vlastně ani nezbyla. Stanovisko by tak v soudní praxi začalo být interpretováno poněkud (úplně) jinak, než byl jeho záměr. Je třeba si uvědomit, že za stávajícího personálního stavu soudců není možné, aby zhlédnutí prováděl zásadně soudce. A jestliže tato povinnost ani explicite z právní úpravy nevyplývá, nýbrž je povinností, aby posuzovaného vždy shlédl soud, pak proč věci komplikovat způsobem navrhovaným stanoviskem, když smyslu a účelu ve vztahu k předmětnému institutu zhlédnutí bude – de lege lata – lépe odpovídat  postup, který naznačuji ve shora uvedené právní větě.“

 

34. [Kazuistika – odvolací soud nevyslechl posuzovaného] Ve věci sp. zn. 30 Cdo 2478/2017 se Nejvyšší soud zabýval otázkou projednání odvolání odvolacím soudem v nepřítomnosti posuzované a jejího opatrovníka, který se z odvolacího jednání omluvil. Dovolací soud konstatoval, že z obsahu procesního spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 30 P 164/2013, vyplynulo, že soud prvního stupně posuzovanou podrobně vyslechl a z tohoto důkazního prostředku učinil pro své rozhodnutí předmětná skutková zjištění, která vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Nejednalo se tedy o případ (soudní exces), že by o omezení svéprávnosti člověka bylo rozhodováno, aniž by jej soud zhlédl, respektive vyslechl. Dále Nejvyšší soud vyložil, že bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů a vůbec všech okolností týkajících se jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd. O zcela jinou procesní situaci by se přirozeně jednalo, směřoval-li by odvolací soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, kde by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí posuzovaného, respektive jeho výslechu. K této (procesní a z toho plynoucí skutkové) eventualitě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 vyložil následující závěry pro případ neúčasti posuzovaného při odvolacím jednání: „...sama okolnost, že posuzovaný reagoval na předvolání k odvolacímu jednání tak, že se omluvil z toho jednání z důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv, nezbavovala odvolací soud možnosti zjistit např. i prostřednictvím opatrovníka posuzovaného možnost výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu § 18 z. ř. s., a to za účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení jeho svéprávnosti [šetrné vysvětlení účelu konání takového soudního roku (v případné součinnosti s jeho opatrovnicí) s tím, že aktuální stanovisko posuzovaného má pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rovněž význam, by mohlo být posuzovaným kvitováno]. Přirozeně se nabízel i výslech rodičů posuzovaného, u nichž posuzovaný žije, a kteří by odvolacímu soudu mohli zprostředkovat aktuální informace týkající se chování posuzovaného, prostředí, ve kterém žije, či popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění rodičů (pozitivně či negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem.“ Dále Nejvyšší soud uvedl, že z  protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplynulo, že odvolacího jednání se účastnila procesní opatrovnice posuzované (dovolatelky), která odvolacímu soudu uvedla, že posuzovaná „měla zájem účastnit se dnešního jednání osobně, nicméně následně poslala procesní opatrovnici dopis, v němž jí oznámila, že nebude mít možnost dostavit se k odvolacímu soudu, zároveň pak v dopise vyjádřila důvody, pro které se domnívá, že je v současné době její svéprávnost omezena, spojuje to výhradně s existencí peněžitého závazku vůči bance.“ Procesní opatrovnice při tomto soudním jednání ovšem odvolací soud (předsedkyni senátu) nepožádala o odročení odvolacího jednání z důvodu požadavku posuzované účastnit se odvolacího jednání, takže odvolací soud – s ohledem na vyjádření shora - neměl procesního důvodu zvažovat odročení jednání, měl-li za to, že procesní situace umožňuje při tomto soudním jednání o podaném odvolání rozhodnout a věcně správné (s ohledem též na řádně zjištěný skutkový stav věci) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. Za této zreferované situace proto Nejvyšší soud neshledal ze strany odvolacího soudu pochybení.

 

35. [K výkladu pojmu „hrozila-li by mu jinak závažná újma“ v § 55 odst. 2 o. z.] V souvislosti s nově zavedeným, respektive znovu obnoveným právním institutem svéprávnosti člověka, se počáteční rozhodovací praxe nižších soudů značně rozkolísala při výkladu a aplikaci § 55 odst. 2 o. z., podle kterého (ještě jednou zopakováno) omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. K omezení svéprávnosti člověka nestačí zjištění duševní poruchy ve smyslu shora uvedeném, nýbrž také zjištění, že bez přistoupení k omezení svéprávnosti by takovému člověku vskutku hrozila (nikoli však pouze hypotetická) závažná újma, přičemž s přihlédnutím k okolnostem případu není možné, respektive nepřichází v úvahu přistoupit (oproti omezení svéprávnosti) k mírnějšímu a méně omezujícímu opatření. Závěr o tom, zda posuzovanému – pokud nebude přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti – bude hrozit závažná újma, bude možné učinit až po pečlivém vyhodnocení zjištěných okolností daného případu, s přihlédnutím k duševní poruše posuzovaného, která bude vylučovat využití méně omezujících opatření (bez omezení svéprávnosti). Za závažnou újmu nelze ovšem považovat případné (např. organizačně-technického či podobného rázu) potíže, které zpravidla mohou provázet posuzovaného v jeho běžném životě. Jinými slovy řečeno, nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při zvažování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).

 

36. [Specifický případ duševně nemocného bez diagnózy] Vycházejme např. z již shora zreferovaného popisu případu pacienta, který se chránil proti údajnému elektromagnetickému záření, a u nějž nebyla stanovena diagnóza, byť je jasné, že stav pacienta je patologický a je duševně nemocný. Byly by však popsané okolnosti důvodem, aby byl pacient omezen (a pokud, pak ale v jakém vlastně rozsahu) ve svéprávnosti, pakliže hlavním důsledkem jeho „nemoci bez diagnózy“ je fakt, že se chrání proti údajnému elektromagnetickému záření, obléká se do bizarního (údajně „ochranného“) oblečení, žije osamocen v přístřešku v lese, nepečuje o sebe, je špinavý, ale není marnotratný (naopak, má nízké výdaje jen za nákup základních potravin), nemá brachiální sklony, pouze jen vyhledává samotu a snaží se zamezit jím tvrzeným negativním účinků elektromagnetického záření na jeho osobu? Za této (nyní již hypotetické) situace by zůstalo k zodpovězení, zda uvedený zdravotní stav posuzovaného by naplňoval i tu podmínku obsaženou v § 55 odst. 2 o. z., která je nezbytná k omezení svéprávnosti, tj. že bez takové soudní ingerence (omezení svéprávnosti) by posuzovanému hrozila jinak závažná újma. Odpověď na takovou otázku je nasnadě a lze ji do jisté míry v podstatě srovnávat s případy bezdomovců, taktéž žijících v nuzných poměrech, zanedbaných, kteří by však povětšinou tento jejich životní styl „neměnili“.

 

37. [Kazuistika – syn lékař neposkytl své těžce nemocné matce odbornou pomoc, neboť údajně respektoval její vůli, aby nebyla ošetřena] V této souvislosti je pak žádoucí připomenout si závěr (s nímž ve světle níže popsaného případu ovšem absolutně nesouhlasím, neboť mám za to, že takto zdravím podlomené osobě živořící v nuzných podmínkách bylo nezbytné pomoci, respektive byla zde povinnost předmětné osoby jí poskytnout pomoc), k němuž dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2078/16 (jednalo se o případ, kdy syn – lékař neposkytl ani nezajistil své matce lékařskou pomoc, kterou ona odmítala, ačkoliv se ve svém bytě nacházela ve špatném zdravotním stavu, pro který nebyla schopna sama o sebe pečovat, trpěla podvýživou, dehydratací a dalšími vážnými zdravotními potížemi, když posléze byla RZS převezena do nemocnice, kde následně zemřela):

 

„Schopnost vést svůj život způsobem dle vlastního výběru zahrnuje možnost vykonávat činnosti, které jsou vnímány jako fyzicky škodlivé nebo pro dotyčnou osobu nebezpečné.

 

Základní hodnotou, na které je postaven český ústavní pořádek, je respekt ke svobodě jednotlivců (viz čl. 1 Listiny a preambule k Ústavě). Svoboda představuje podstatnou náležitost demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva [nález sp. zn. II. ÚS 2268/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 45/48 SbNU 527), bod 41]. Součástí této svobody je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy, neboli vytvářet si svůj životní projekt. Při respektování této autonomie jednotlivců musí do určité míry platit, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a toto právo omezovat.

 

Základní práva lze proto omezovat pouze za účelem ochrany práv dalších osob či jiných ústavně chráněných veřejných statků. U práva na nedotknutelnost osoby se musí jednat o omezení nezbytné pro dosažení některého z těchto legitimních cílů a zároveň musí být dodržen princip proporcionality. V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.

 

V kontextu poskytování zdravotních služeb je také nutno reflektovat zvláštní pozici lékaře vůči pacientovi. Lékař s ohledem na své odborné znalosti a dovednosti má vůči pacientovi zřejmou převahu. Tato převaha může v některých případech vést k tomu, že lékař se dostane vůči pacientovi do pozice moci, konkrétně možnosti o pacientovi rozhodovat. Proto je důležité stanovit jasná pravidla vztahu mezi lékařem a pacientem a definovat práva pacientů, aby se zabránilo možnému zneužití této moci.

 

Z právě uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá, že i v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly, a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - výše zmíněná protiprávnost jednání.“

 

38. [Chronický sudič a podmínky pro případné omezení jeho svéprávnosti] Z pohledu posouzení hrozby závažné újmy posuzovanému může však nastat zcela jiná situaci v následujícím druhém hypotetickém případě, kdy posuzovaný např. trpí paranoidní poruchou osobnosti, v jejímž důsledku prakticky veškerý svůj volný čas věnuje podávání různých soudních žalob, správních podání či trestních oznámení. Posuzovaný tak převážnou část svých finančních prostředků věnuje na úhradu soudních poplatků, případně za ad hoc jemu poskytnuté dílčí právní služby advokátem či na úhradu (v důsledku procesního neúspěchu posléze) vzniklých (nemalých) nákladů nalézacího či exekučního (vykonávacího) řízení. Jak je popisováno v učebnici Psychiatrie na str. 328 a násl., pacient trpící touto poruchou „je enormně citlivý na sociální situace, které patologickým způsobem zpracovává a vyhodnocuje. Jeho sociální interakce následně nefunguje. Je to dáno tím, že takový pacient je nadměrně citlivý na reakce okolí, cítí se odstrkován, odbytý, neakceptovaný, uražený. Je mu prakticky neustále ubližováno – přátelské postoje okolí není schopen správně interpretovat a je především podezíravý. Jeho paranoidní nastavení je trvalé, neustále očekává atak ze strany okolí, a je tudíž vůči okolí nepřátelský. Snaží se vymáhat pro sebe právo často značně nestandardním způsobem (soudní žaloby pro nepodstatné maličkosti) a především neadekvátně situaci, kdy mu není nikterak ubližováno a jeho práva nejsou ohrožena. Nevěří svému partnerovi, podezřívá jej z nevěry. Je toho názoru, že jeho vlastní důležitost není patřičně dotčena (sám svůj význam nadceňuje), a veškeré dění kolem sebe vztahuje ke své osobě. To vede často až k bizarnímu vysvětlování událostí, které pacienta obklopují. Tato vysvětlení mívají až ‚konspirační‘ charakter. Takový jedinec kupříkladu může negativně vnímat tvorbu zákonů, protože ty jsou udělány zásadně tak, aby konkrétně jemu byly na škodu a limitovaly jej v jeho rozletu. To může vést až k výrazně protispolečenskému chování, kdy pacient se stává společnosti nebezpečným. Kverulantské projevy, neustálé vyhrožování formou písemnou či jinou, podávání neoprávněných žalob může ve spojení s fanatismem vyústit v brachiální či jiné závažné násilí s fatálními následky pro okolí. Ačkoli se u paranoidní poruchy osobnosti nejedná o schizofrenii či poruchu s bludy, ve fázi dekompenzace může být myšlení narušeno takovým způsobem, že je již můžeme označit za bludné.“

 

39. Může tedy být i u „soudního kverulanta“ diagnostikována paranoidní porucha osobnosti, v jejímž důsledku postižený již není schopen reálného úsudku na své počínání (nepřetržité podávání žalob při uplatňování tvrzených nároků – např. o náhradu nemajetkové újmy ve výši jedné miliardy Kč atd.) a kdy s ohledem na bezúspěšně podávané žaloby je postupem času vystaven desítkám či stovkám platebních povinností povětšinou spojených s náhradou nákladů řízení protistranám, nebo z titulu uložených pokut, případně se již ocitl na straně povinné strany v exekučním (vykonávacím) řízení. V tomto ohledu lze pak dospět k závěru, že bez případné soudní ingerence (omezení jeho svéprávnosti v popsané oblasti) mu jinak hrozí závažná újma (zde se projevující v majetkové oblasti).

 

40. [Kazuistika k rozdílné aplikaci § 55 odst. 2 o. z. – ponechání svéprávnosti duševně vážně nemocné osobě s využitím jmenování opatrovníka] Poznatky z dovolací praxe také vypovídají o tom, že nižší soudy ustanovení § 55 odst. 2 o. z. ve skutkově podobných případech interpretují a aplikují značně rozdílně. Neujasněnost vyplývá zejména v řešení těch případů, kdy posuzované osoby nebyly schopny v zásadě jakéhokoliv právního jednání. Tak např. Okresní soud v Rokycanech ve věci sp. zn. 3 P 47/89, přistoupil u posuzované, která trpěla těžkou mentální retardací (poznámka: mentální retardace je stav zastaveného či neúplného duševního vývoje, který se projevuje narušením dovedností přispívajících k povšechné úrovni inteligence, narušením vývoje řeči, poznávacích, pohybových a sociálních schopností; in Psychiatrie, str. 343), byla upoutána na vozíčku, nekomunikovala, pouze se usmívala, k navrácení její svéprávnosti s tím, že posuzované jmenoval opatrovnici s určením rozsahu její působnosti při výkonu této funkce. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že se ztotožňuje s názorem Mgr. Martiny Flanderové, Ph.D., předsedkyně Okresního soudu v Táboře, publikovaným v časopisu soudce č. 10 až 11/2014 (ročník XVI), podle kterého každá životní situace osoby ztížené duševní chorobou je rozdílná, rozdílný musí proto být i přístup ze strany soudu. Nejtěžší postižení duševní poruchou neumožňující jakékoliv právní jednání nebude podle stávající právní úpravy automaticky znamenat omezení svéprávnosti v největším možném rozsahu, ve většině případů bude postačovat ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, ve srovnání s předchozí právní úpravou poněkud neobvykle tedy osoba ztížená mírnější duševní poruchou, která ji neomezuje ve styku s vnějším světem, může potřebovat větší rozsah ochrany a větší rozsah i jiný způsob omezení. V případě ležících pacientů, neorientovaných osobou, místem, časem, neschopných komunikace, kdy veškeré jejich základní potřeby zajišťuje třetí osoba, rodina nebo zdravotnický personál, i pro zachování důstojnosti takových osob, je vhodné využít jiné mírnější opatření předpokládané v ustanovení § 39 z. ř. s., a to jmenování opatrovníka dle § 465 a násl. obč. zák. Opatrovník by zastupoval opatrovance při zajišťování nejzákladnějších potřeb, často ve vztahu ke zdravotnickému nebo sociálnímu zařízení, kde je opatrovanec umístěn, zajišťoval by zejména ekonomickou stránku péče o něho. V jiných oblastech omezení svéprávnosti ztrácí význam, není proto ani v zájmu tohoto člověka ve smyslu § 55 obč. zák. k omezení svéprávnosti přistupovat. Nejtěžší postižení duševní poruchou neumožňující jakékoliv právní jednání nebude podle stávající právní úpravy automaticky znamenat omezení svéprávnosti v největším možném rozsahu. Ve většině případů bude postačovat ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti.“ Stejný právní názor zaujal také Krajský soud v Plzni ve věci sp. zn. 64 Co 6/2016, který ve svém rozhodnutí zdůraznil, že: Je možné rozhodnutí, že člověk, který není schopen žádného právního jednání, ve svéprávnosti vůbec nebo téměř vůbec omezen nebude. Zájmy takového člověka lze i bez omezení svéprávnosti chránit jmenováním opatrovníka.“ Podle tohoto krajského soudu „Samotné jmenování by opatrovnici mělo stačit k tomu, aby mohla ve všech životních situacích jednat místo posuzovaného (stejně tak, jako musí stačit při běžných jednáních opatrovníku člověka, který byl omezen ve svéprávnosti až na oblast ‚běžných záležitostí každodenního života‘). Lze si sice představit, že lidem a institucím uvyklým na spojení opatrovnictví s omezením či zbavením svéprávnosti bude samostatné opatrovnictví dělat potíže, avšak to je (dočasné) riziko každé podstatné změny právní úpravy.“ Oproti tomuto zase Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 17 Co 269/2014, vyložil, že: „Posuzovaného, kterému jeho zdravotní stav vůbec neumožňuje samostatně právně jednat, soud omezí ve svéprávnosti, protože mírnější opatření nemohou být využitelná.“ Krajský soud v Plzni ve věci sp. zn. 12 Co 438/2016, k předmětné materii vyložil následující závěry: „Odvolací soud respektuje odlišný náhled na postavení osob trpících duševní poruchou, proto podle citovaných ustanovení lze omezit svéprávnost člověka pouze tehdy, jestliže by mu hrozila závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření. Odvolací soud souhlasí s námitkami odvolatele, že aplikace mírnějších opatření bez nutnosti omezení svéprávnosti se může týkat jen těch případů, kdy posuzovaný má v určitém rozsahu zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Odvolacímu soudu je známo rozhodnutí NS ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016. Toto rozhodnutí však nelze vyložit tak, že u osob, stižených nejtěžšími duševními poruchami, nejsou splněny podmínky pro omezení svéprávnosti. Nelze dále pominout, že podle výslovného znění ust. § 469 odst. 2 o. z. jmenování opatrovníka dle § 469 odst. 1 je možné tehdy, je-li opatrovanec schopen projevit svoji vůli, neboť povinností opatrovníka je jednat v souladu s vůlí opatrovance. V projednávané věci není posuzovaná schopna projevit svoji vůli, zrušení rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům by bylo jen formální, aniž by to pro posuzovanou mělo jakýkoliv význam, když by veškerá právní jednání za ni činil opatrovník, který podle ust. § 469 odst. 2 o. z. nemůže jednat v souladu s vůlí posuzované, která ji nemůže projevit.      Postup soudu prvního stupně není v zájmu posuzované a vede k obcházení institutu omezení svéprávnosti v rozporu se zněním zákona. Naopak jsou splněny podmínky pro omezení posuzované ve svéprávnosti v maximálním možném rozsahu, tj. vyjma jednání, pro které nemůže být člověk ze zákona omezen, včetně omezení ve svéprávnosti k výkonu volebního práva dle volebních zákonů.“

 

41. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, k ustanovení § 55 odst. 2 o. z., v rámci dovolacího přezkumu, vyložil následující právní závěry: Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti  - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření...

 

Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

 

Odvolací soud sice v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil, že ‚Pokud pak zmocněnec opatrovníka navrhoval, aby byl posuzovanému ustanoven opatrovník podle § 469 OZ bez omezení svéprávnosti, tak odvolací soud k tomuto návrhu nepřihlížel. Tak lze totiž postupovat výlučně na návrh opatrovance a v souladu s jeho projevem vůle. Posuzovaný však před odvolacím soudem výslovně uvedl, že s ustanovením opatrovníka v případě vrácení svéprávnosti nesouhlasí.‘, nevyjasnil však, z jakého důvodu nelze aplikovat § 55 odst. 2 in fine o. z. umožňující soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením. Právní závěr odvolacího soudu je tak v přímém rozporu s § 55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření (např. jmenování opatrovníka posuzovanému podle § 465 odst. 1 věty první o. z.), nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).

 

Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, respektive k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.“

 

42. Jak je z vyloženého právního názoru zřejmé, Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí nevyjadřoval přímo k právní otázce, zda při významném zdravotním (duševním) onemocnění posuzovaného, jenž de facto není schopen žádného právního jednání, přichází v úvahu řešení, jež v daném případě zvolil právě soud prvního stupně a který též zazněl (co do způsobu řešení byl preferován) v odborné literatuře (srov. např. Flanderová, M.: Zastoupení členem domácnosti – ano nebo ne?, Soudce č. 10-11/2014, str. 65 a násl., nebo Flanderová, M., Vojtek, P.: Mírnější a méně omezující opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat jako alternativa k omezení svéprávnosti, Soudní rozhledy č. 10/2015, str, 342 a násl., případně s modifikovaným právním náhledem Kotrady, P.: Opatrovnictví bez omezení ve svéprávnosti, Právní rozhledy č. 6/2017, str, 205 a násl.). Nicméně Nejvyšší soud ve shora zreferovaném rozhodnutí vyložil, že (ve stručnosti z tohoto rozhodnutí zrekapitulováno) pro posouzení, která konkrétní forma ingerence do práv posuzovaného bude nakonec zvolena, bude (musí být) výsledkem velmi pečlivého zhodnocení všech okolností případu pro přijetí rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu je nezbytné přikročit k omezení svéprávnosti člověka, respektive k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření lze přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.

 

 43. [Právní názory Ústavního soudu k výkladu a aplikaci institutu svéprávnosti, s nimiž se ztotožňuje i Nejvyšší soud] Dříve, než do popsané právní problematiky měl možnost vstoupit (v rámci řešení dovolací agendy) prostřednictvím dalšího svého rozhodnutí Nejvyšší soud, zaujal k této právní materii stěžejní právní názory Ústavní soud, který v nálezu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, mj. judikoval (pro přehlednost zrekapitulováno do následujících právních vět):

 

43.1. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

 

43.2. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

 

43.3. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti. 

 

43.4. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství. 

 

43.5. Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. z. ř. s.

 

43.6. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj. 

 

43.7. Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Přitom vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem – natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.

 

43.8. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

     

43.9. S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci „samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům“ (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka. 

 

43.10. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. 

 

44. Uvedené právní závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu, je nezbytné – coby nosnou právní argumentaci – ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy plně respektovat a zohledňovat v každodenní rozhodovací praxi při řešení skutkově obdobných případů. Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uvedl, že nenalézá žádné smysluplné protiargumenty, jejichž prostřednictvím by bylo možné se shora judikovanými právní závěry Ústavního soudu polemizovat či s nimi přímo nesouhlasit ve smyslu nezbytnosti předložení konkurenční právní argumentace, která by podle přesvědčení Nejvyššího soudu zeslabovala vyložené pojetí Ústavního soudu k právnímu institutu omezení svéprávnosti člověka. Ostatně Ústavním soudem judikované právní závěry v zásadě vycházejí z nastíněného pojetí (výkladu a aplikace) předmětné právní úpravy, jak byla Nejvyšším soudem (s ohledem na jeho dosavadní dovolací praxi) sumarizována ve shora již zmíněném rozsudku ve věci sp. zn. 30 Cdo 944/2016, respektive úhel pohledu při interpretaci předmětné právní úpravy je Ústavním soudem i Nejvyšším soudem prakticky stejný.

 

45. [Nelze ponechat svéprávnost duševně vážně nemocnému člověku a jmenovat mu pouze opatrovníka k ochraně jeho práv] Nejvyšší soud tedy v rozsudku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, zaujal právní názor, že podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu ponechat člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního duševně nemocného člověka), plnou svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu § 465 odst. 1 o. z.

 

46. [Výrok rozsudku o omezení svéprávnosti člověka] Omezit svéprávnost člověka lze jen na podkladě soudního rozsudku, v němž je soud povinen vymezit rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají (§ 40 odst. 1, 2 z. ř. s.). Esenciální náležitostí rozsudečného výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí (stanovení uložených povinností nebo právního vztahu či práva atd.) je formulován určitě a srozumitelně. Tento obecný požadavek na kvalitu rozsudečného výroku plně doléhá i na rozsudek vydaný ve věci svéprávnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014).

 

47. Již za předchozí právní úpravy (institut omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním úkonům). Nejvyšší soud judikoval, že přestože, že nelze vyloučit ani jednu z forem vyjádření omezení způsobilosti k právním úkonům, s ohledem na zásady, které mají na nejnižší míru omezit zásahy do ústavně zaručených práv a svobod fyzické osoby, je většinou třeba preferovat vyjádření omezení způsobilosti k právním úkonům formou negativního vymezení těch právních úkonů, k nimž dotčená fyzická osoba způsobilá není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013). Přitom formulace rozsudečného výroku, jímž se způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezuje tak, že „posuzovaný je schopen jen hospodařit s finančními částkami nepřesahujícími 500 Kč“ (aniž by bylo zřejmé, k jakému časovému období se tento finanční limit vztahuje) není v souladu s § 155 odst. 1 OSŘ a § 40 odst. 1 z ř. s.

 

48. [Kazuistika – nedostatky v oblasti odůvodňování rozhodnutí o svéprávnosti člověka] Časté nedostatky lze zaznamenat také v odůvodněních písemných vyhotovení rozhodnutí. Přitom Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že „požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci [je] jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí...přičemž tento imperativ nabývá na významu a je o to důrazněji důvodný právě ve vztahu k rozhodnutím, jimiž dochází k omezení ústavně zaručeného práva na osobní svobodu,....proto také rozhodnutí, ve kterých absentuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 563/06, nebo ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 980/14). Nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí o zbavení osobní svobody zdůrazňuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, podle které je odůvodnění jednou ze záruk před svévolným zbavením svobody (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Mooren proti Německu ze dne 9. 7. 2009 č. 11364/03, § 79; či rozsudek ve věci Stašaitis proti Litvě ze dne 21. 3. 2002 č. 47679/99, § 67-68).

 

49. Např. Okresní soud ve Vsetíně ve věci sp. zn. 0 P 2/2007 sice vyložil, jaká z provedených důkazů učinil dílčí skutková zjištění, leč závěr o skutkovém stavu (tzv. skutková právní věta coby relevantní skutkový základ, který soud podřazuje příslušné právní normě) s vyjádřením učiněného právně kvalifikačního závěru (právního posouzení věci) byl zcela nedostatečný a do jisté míry zmatečný vzhledem k přijatému závěru o nezbytnosti omezení svéprávnosti posuzovaného. Soud prvního stupně totiž na straně jedné uzavřel, že bylo „prokázáno, že zdravotní stav M. Ž. se prakticky nezměnil od roku 2005, kdy bylo rozhodnuto o tom, že se zbavuje způsobilosti k právním úkonům“, současně však také uvedl, že „Je pravdou, že si (roz. posuzovaný) osvojil některé dovednosti, rovněž umí hospodařit s menšími částkami peněz...je poživatelem invalidního důchodu...je nucen si hradit poplatky za ubytování a stravu.“ Zjevně zde tak v odůvodnění rozsudku chyběl hodnotící úsudek soudu, proč nakonec bylo přistoupeno k omezení svéprávnosti posuzovaného, byť se mezidobí sociální chování posuzovaného mělo změnit a u posuzovaného – oproti poměrům, za nichž rozhodoval Okresní soud ve Zlíně – mělo dojít k určitému zlepšení v jeho dovednostech, návycích atd. Tento rozsudek k odvolání posuzovaného rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ostravě. Proti tomuto rozsudku podal posuzovaný dovolání, které Nejvyšší soud shledal důvodným; proto rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné ke způsobu vyhodnocení důkazů, respektive k odůvodnění rozhodnutí (obou soudů) poznamenal, že nejde o to, jak znalec popisuje jím zjištěné skutečnosti, či jak vnímá chování posuzovaného z výpovědi zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, nýbrž zásadně jde o důsledné posouzení takto zjištěných skutečností soudem, který je povinen v odůvodnění svého rozsudku zprostředkovat nejen ucelený skutkový obraz daného případu, ale též i smysluplnou a přesvědčivou právní kvalifikaci věci, jež v sobě obsahuje (danému případu odpovídající) podrobné rozvedení aplikovaného pravidla chování na zjištěný skutkový stav. Z tohoto pohledu je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sice obsažnější, avšak jeho závěr, že „vrácení svéprávnosti v širším než učiněném rozsahu by mělo pro posuzovaného za následek hrozbu závažné újmy“, postrádá relevantní vysvětlení zjištěných právně rozhodných okolností ve vazbě na příslušná ustanovení aplikovaného právního předpisu. Přitom i ústavně právní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09).

 

50. Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 5 P 63/2002, v odůvodnění svého rozsudku v zásadě opsal znalcem přijaté závěry (místy obsahující nepřípustné právní posouzení znalcem učiněných zjištění) ze zpracovaného znaleckého posudku posuzovaného, aniž by tento důkazní prostředek zákonu odpovídajícím způsobem vyhodnotil s dalšími v řízení provedenými důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř. Z rozsudku bylo zjevné, že co do důkazní validity byl favorizován uvedený znalecký posudek, z nějž byla převzata znalcem učiněná zjištění dokonce do rozsudečného výroku a poté bylo v zásadě přistoupeno k citaci relevantních zákonných ustanovení reglementujících danou právní materii prakticky bez zprostředkování odpovídající právně kvalifikační úvahy, ačkoliv závažnost této věci (rozhodování o návrhu na navrácení svéprávnosti posuzovaného) si zasluhovala, respektive vyžadovala odpovídající rozvedení právního posouzení věci, jež nakonec vedla soud k závěru o nezbytnosti omezit svéprávnost posuzovaného v předmětném rozsahu. Nejvyšší soud v tomto směru konstatoval, že popsaný přístup soudu nejenže neodpovídá významu tohoto řízení s ohledem na v něm řešenou právní otázku, ale nezajišťuje posuzovanému právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 LZPS, včetně zprostředkování (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) dostatečných důvodů z hlediska takto rozsouzené věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).

 

51. V dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 232/2014 Nejvyšší soud vytkl Krajskému soudu v Praze, že ač z odůvodnění jeho rozsudku vyplývalo, že při rozhodování měl vycházet i ze skutkových zjištění učiněných „z výslechu vyšetřované, z ústní zprávy zákonného zástupce podané při jednání a z výslechu A. P.“, tak míru, respektive relevanci jednotlivých (a pro meritorní rozhodnutí příp. zásadně významných) skutkových zjištění nezprostředkoval zákonu odpovídajícím způsobem ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž učinil tak v podstatě nepřezkoumatelným způsobem, tj. na základě tzv. souhrnného skutkového zjištění, ačkoliv právě v tomto směru bylo nezbytné vyložit odpovídající skutková zjištění, a poté je důsledně posuzovat s platnou právní úpravu a v intencích publikované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Tento skutkový deficit tak v podstatě znemožnil Nejvyššímu soudu podrobit napadené rozhodnutí věcnému přezkumu.

 

52. [Hodnotící úsudek] Z toho lze učinit dílčí závěr, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědecké výpovědi zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí (omezení svéprávnosti).

 

53. V dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 Nejvyšší soud konstatoval pochybení odvolacího soudu, pokud nijak v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval na aktuální zprávy z příslušné psychiatrické nemocnice ohledně hospitalizace posuzované či na sdělení předchozího (hmotněprávního) opatrovníka obsahující aktuální informace týkající se posuzované, ani nevyložil, proč tyto listiny nepovažoval za relevantní, a tedy proč se jimi nezabýval.

 

54. Nejvyšší soud – v souvislosti se zpracováváním stanoviska ve věci omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva – zaregistroval poměrně závažné nedostatky v odůvodněních celé řady prvoinstančních rozsudků, a to v částech týkajících se omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva (k otázce samotného omezení svéprávnosti ve výkonu volebního práva bude věnována pozornost níže). Odůvodnění předložených rozhodnutí byla (ve vztahu ke sledované materii omezení výkonu volebního práva) poměrně velmi stručná, často zredukovaná toliko na pouhou citaci odborných závěrů ze znaleckých posudků a (až na výjimky) bez odpovídajícího právně kvalifikačního promítnutí zvolené aplikační úvahy soudu na posuzovaný případ. Ze znaleckých posudků byly také nikoliv výjimečně nesprávně přejímány právní závěry znalce, ačkoliv znalec měl za povinnost sdělit své odborné závěry, nikoliv právní rozbor či své právní úvahy, zda posuzovaný je či není schopen výkonu (aktivního či pasivního nebo v obou případech) volebního práva, neboť takový závěr pochopitelně náleží učinit pouze rozhodujícímu soudu.  

 

55. V této souvislosti je vhodné zmínit nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, v němž český orgán ochrany ústavnosti (k tehdejšímu právnímu institutu omezení způsobilosti k právním úkonům) zdůraznil, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 LZPS), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 356/2012).

 

56. [K otázce omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva] V roce 2017 Nejvyšší soud řešil následně přijatým stanoviskem velmi zásadní právní otázku, a to, zda lze omezit svéprávnost člověka také ve výkonu jeho volebního práva. K vypracování stanoviska bylo přistoupeno na základě podnětu Ministerstva vnitra, které dostávalo od obecních či krajských úřadů četné dotazy, jak mají být ve vztahu k volebnímu právu interpretována některá rozhodnutí soudů, z nichž není existence překážky spočívající v omezení svéprávnosti člověka k výkonu jeho volebního práva zřejmá. V rámci přípravy podkladů pro zpracování stanoviska pak Nejvyšší soud zjistil, že soudní praxe je v řešení uvedené právní otázky značně rozkolísaná; některé soudy k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva přistupovaly, jiné soudy nikoliv.

 

57. Do 31. 12. 2013 platilo, že není-li fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, vůbec schopna činit právní úkony, soud ji zbaví způsobilosti k právním úkonům (§ 10 odst. 1 obč. zák.), a jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (§ 10 odst. 2 obč. zák.). Přitom do 6. 4. 2014 tzv. volební zákony zakotvovaly překážku ve výkonu volebního práva tak, že jí bylo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Do tehdejší nejednotné soudní praxe v uvedené materii vstoupil Ústavní soud svým nálezem ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3102/08, který zaujal právní názor, že při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům jsou obecné soudy povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb, a dále, že soudy musejí své rozhodnutí v uvedeném směru řádně odůvodnit. Ústavní soud tehdy vyložil, že posuzované omezení volebního práva se vztahuje na všechny osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům. Uložil soudům, aby v těchto případech pečlivě zkoumaly, zda konkrétní osoba je schopna porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Pakliže by toho schopna byla, nemůže být zbavena způsobilosti k právním úkonům, nýbrž jí tato způsobilost může být nanejvýš proporcionálně omezena.

 

58. V souvislosti s účinností nového občanského zákoníku, který – jak již v úvodu tohoto příspěvku bylo uvedeno - do našeho právního řádu zakotvil civilní právní institut omezení svéprávnosti, došlo i k novelizaci volebních zákonů, které napříště za překážku ve výkonu volebního práva stanovily „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva.“ Volební zákony přitom v poznámce pod čarou odkazují na § 55 a 65 o. z. upravující institut omezení svéprávnosti člověka.

 

59. Rozhodovací praxe soudů se však v dané materii rozdělila prakticky na dva tábory. První tábor dosud zaujímal právní názor, že omezení svéprávnosti člověka je soukromoprávním institutem nemajícím přesah do veřejného (tedy i volebního) práva, a proto podle platné právní úpravy není možné omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho volebního práva. Soudy v těchto případech proto v souvislosti s případným omezením svéprávnosti člověka nepřistupovaly k omezení jeho volebního práva, a buďto v odůvodnění svého rozhodnutí tuto okolnost (povětšinou velmi stručně) zmínily, a jindy se o této otázce ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňovaly. Druhý názorový tábor zase vycházel z teze, že lze člověka omezit i ve výkonu jeho volebního práva, a pokud k tomu soudy v jednotlivých případech dospěly, uvedené omezení (ať již se týkalo aktivního či pasivního volebního práva člověka, případně obojího volebního práva) v rozsudečném výroku uvedly např. tak, že posuzovaný „není schopen vykonávat volební právo“, nebo „není schopen vykonávat aktivní i (případně jen) pasivní volební právo“, anebo „není schopen činit právní jednání v oblasti uplatňování volebního práva.“

 

60. Rozkolísanost soudní praxe v této oblasti dosáhla takového stupně, že Ministerstvo vnitra učinilo u Nejvyššího soudu podnět, aby ten sjednotil dosavadní rozhodovací praxi v této materii a přijal stanovisko, jež bude pro obecné soudy vodítkem pro další rozhodování. Jak se ovšem ukázalo, i na půdě Nejvyššího soudu docházelo k velmi silným názorovým pnutím k řešení této problematiky, když byly postupně zpracovány tři návrhy stanoviska.

 

61. [První návrh stanoviska] První (přepracovaný) návrh stanoviska byl prezentován těmito právními větami:

61.1. Soudy nejsou oprávněny rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva či ve výkonu jeho práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu, neboť k tomu nejsou zákonem zmocněny.

 

62.2. Výkon volebního práva, jakož i výkon práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu nemá charakter právního jednání člověka.

 

63.3. Soud rozsudek, jímž nesprávně svéprávnost člověka omezil ve výkonu jeho volebního práva nebo ve výkonu jeho práva hlasovat v (obecním nebo krajském) referendu, zruší podle § 42 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též „z. ř. s.“).

   

64. Návrh vycházel z toho, že nynější právní úprava tzv. volebních zákonů, za existence právního institutu omezení svéprávnosti člověka, nově stanovila za překážku ve výkonu volebního práva „omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva“, aniž by ovšem byla realizována příslušná zákonná novelizace souvisejících právních předpisů (minimálně nového občanského zákoníku upravujícího právní institut omezení svéprávnosti a zákona o zvláštních řízeních soudních). Jde o to, že právní úprava omezení svéprávnosti podle stávajícího normativního vyjádření se výhradně vztahuje na omezení soukromoprávního jednání člověka a nijak neřeší (neupravuje), za jakých podmínek lze omezit svéprávnost člověka ve výkonu jeho volebního práva. Z tohoto pohledu nebyl považován za ústavně konformní výklad, který by vedl k závěru o oprávněnosti obecných soudů zbavovat člověka jeho volebního práva na podkladě soudního rozhodnutí o omezení svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva, pouze na základě úmyslu zákonodárce plynoucího z příslušných ustanovení tzv. volebních zákonů, v nichž je překážka výkonu volebního práva spojována s omezením svéprávnosti ve výkonu jeho volebního práva, kdy je v inkriminovaných paragrafech činěn pouhý odkaz na právní institut omezení svéprávnosti podle § 55 až 65 o. z., vždy v rámci poznámky pod čarou, jakoby se předpokládalo, že v těchto odkazovaných ustanoveních je obsažena (upravena) ona možnost omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, což ovšem není.

 

65. I. návrh stanoviska považoval za silný argument, jenž zpochybňuje názory o implicitním založení pravomoci, resp. o oprávnění soudů rozhodovat o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva, okolnost, že se omezení má týkat výkonu volebního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod. V tomto směru bylo dále argumentováno s tím, že je-li v čl. 21 odst. 3 LZPS obsaženo, že podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon, a stanoví-li čl. 2 odst. 2 LZPS, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, pak za jediný ústavně souladný výklad je třeba považovat ten, že obecné soudy mohou přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva jen při existenci tomu odpovídající právní úpravy, neboť stávající právní institut omezení svéprávnosti podle občanského zákoníku se vztahuje výlučně k regulaci v oblasti soukromého práva. Uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, tudíž znamená, že orgány státu, případně jiné subjekty s veřejnoprávním prvkem, na něž byla státní moc delegována, musejí státní moc vykonávat výlučně v mezích zákona a nikoliv způsobem jdoucím nad rámec zákona.

 

66. Tento návrh stanoviska současně vycházel z názoru, že popsaný právní stav je zcela jiný, než ze kterého při rozhodování vycházel Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 3102/08 (tehdy existoval právní institut omezení způsobilosti k právním úkonům, kdy právě zbavení, a nikoliv omezení ve způsobilosti k právním úkonům, bylo překážkou výkonu volebního práva), jelikož s vydaným soudním rozhodnutím o zbavení (civilní) způsobilosti dotčené osoby k právním úkonům osoby byla bez dalšího (jako zákonem předvídaný právní důsledek) tato osoba zbavována svého volebního práva, což – jak již shora bylo vyloženo – ústavně právně nebylo akceptovatelné. Stávající právní poměry ovšem takový důsledek nezakládají, neboť tzv. volební zákony vycházejí z toho, že překážkou výkonu volebního práva je omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva soudem, jemuž ovšem žádný právní předpis takové oprávnění nezakládá. Jelikož se zde jedná o zbavení volebního práva člověka, je třeba dát pochopitelně průchod takovému výkladu, kterým se ochraňují ústavně garantovaná práva člověka, a tedy i jeho volební právo. Je přitom výsostnou věcí zákonodárce, zda vůbec, a pokud ano, pak s jakým normativním obsahem přistoupí k regulaci v této výseči veřejného práva, obzvláště v situaci, kdy stávající institut omezení svéprávnosti primárně doléhá na soukromoprávní oblast, takže má-li mít v tom kterém rozsahu tento institut přesah i do veřejného práva (např. i v oblasti omezení výkonu volebního práva člověka), pak je nasnadě, že tento přesah musí být normativně (zákonem) upraven, včetně založení oprávnění příslušného orgánu (v demokratickém právním státě jedině soudu) o této závažné ingerenci rozhodovat. Není ovšem ústavně slučitelné absenci nezbytného normativního (hmotněprávního a procesně právního) základu „dotvářet“ cestou účelového výkladu práva, který zjevně odporuje ústavně právní optice.

 

67. Ačkoliv 9. 11. 2016 civilní kolegium bylo usnášeníschopné a ačkoliv proti tomuto prvnímu návrhu se v rámci diskuze nesouhlasně vyjádřili pouze tři členové kolegia, došlo k situaci, kdy nebylo rozhodováno o tomto prvním návrhu s tím, že je zapotřebí ještě zpracovat oponentní návrh.

 

68. [Druhý návrh stanoviska] S ohledem na tuto okolnost byl proto zpracován druhý oponentní návrh stanoviska, který zaujímal právní názor, že v  řízení o omezení svéprávnosti je soud povolán současně k rozhodnutí, zda se posuzovaná osoba omezuje rovněž ve svéprávnosti k výkonu volebního práva. V tomto návrhu byla zvolena právní argumentace, že tzv. volební zákony stanoví, že překážkou výkonu volebního práva je omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva, čímž se dostalo zákonné úpravy určitému právně-politickému poměru, a že tedy omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva je tak „skutkovou podstatou“ jedné z právem zakotvených překážek výkonu volebního práva, která, je-li dána, volební právo vykonat nelze, a to se všemi konkrétními důsledky, jež z toho vyplývají podle příslušných volebních zákonů. Návrh dále vycházel z argumentace, že se posouzení překážky výkonu volebního práva má odbývat v občanském soudním řízení o způsobilosti k právním úkonům vedeném podle ustanovení § 186 až § 191 o. s. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2014, jak se podává z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV ÚS 3102/08. Podle druhého návrhu stanoviska není důvodu, aby tím, kdo je povolán k autoritativnímu stanovení posuzované překážky ve výkonu volebního práva, nebyl týž orgán, který rozhoduje o omezení svéprávnosti podle „základní“ hmotněprávní úpravy (§ 55 až § 65 o. z.); je-li takovým orgánem – mimo jakoukoli pochybnost – („občanskoprávní“) soud (viz ustanovení § 34 a násl. z. ř. s.), pak je jím i pro rozhodování, zda je zde překážka ve výkonu volebního práva v podobě omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva či nikoli. Okolnost, že v postavení toho, kdo o této překážce rozhoduje, je právě soud, vytváří současně adekvátní předpoklad pro úsudek, že i práva zakotvená v Úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením (viz bod 35) budou náležitě šetřena. Zákonodárce tedy volebními zákony pro obecný soud „rozšířil“ (viz bod 64) předmět jím vedených řízení o omezení svéprávnosti ze „standardních“ právních poměrů soukromoprávních tak, že jej povolal též (typicky současně) k rozhodnutí dalšímu, byť zasahujícímu do specifických poměrů veřejnoprávních (volebních).

 

69. K výhradě prvního návrhu stanoviska, že výkon volebního práva není právním jednáním, se ve druhém návrhu stanoviska uvádí, že právní jednání (§ 15 odst. 2 o. z.), které je institutem omezení svéprávnosti v právním postavení konkrétní osoby „omezováno“, a jež je postaveno na kvalifikovaném projevu vůle, není – při širším výkladu – nepřipodobitelné k tomu projevu vůle, jímž tato osoba pověřuje (volebním aktem) jiného k tomu, aby jej reprezentoval sice při správě věcí veřejných, které však na jeho („soukromé“) osobní zájmy a potřeby jsou způsobilé mít vliv (byť nepřímý, leč nezřídka i podstatný), a to jak v té všeobecné míře, v jaké se stát prezentuje jako stát demokratický (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tak zprostředkovaně i v míře (v jednotlivých případech) zcela konkrétní i individuálně osobní. Zájmy soukromoprávní na jedné straně a veřejnoprávní na straně druhé (ve prospěch ustavení podmínek rozumného a odpovědného volebního aktu), tedy nestojí až tak příkře proti sobě, jak se na první pohled formálně zdá; rozhodl-li se zákonodárce tyto zájmy navzájem „neoddělovat“, pak není důvod k principiálnímu či jinak silnému protestu. Schopnost „právně jednat“ lze vnímat i v širším smyslu, totiž jako schopnost vystupovat kompetentně – rozumně i volně – nejen vůči jednáním občanskoprávně smluvním, nýbrž i k těm, která jsou vlastní jednáním „volebním“ – což zde jmenovitě znamená způsobilost chápat smysl a účel voleb, jejich subjekty a procesy vedoucí k jejich výsledku, a zejména pak způsobilost chápat v nich svůj vlastní osobní zájem. Nutno také připustit, že v poměrech konkrétních se soukromoprávní podmínky omezení svéprávnosti prosadí silněji a přednostně před současně působícími podmínkami veřejnoprávními, a tak tomu bude nepochybně v situacích, kdy bude posuzováno omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva pasivního, neboť zde eventualita zvolení představuje vskutku i „hrozbu závažné újmy“, pakliže s odpovídající funkcí je spojena odpovědnost hmotná či dokonce trestněprávní. Ani co do volebního práva aktivního však nelze ve všech případech vyloučit nedostatek podmínky, že jeho výkon nesmí jít proti „zájmu člověka“, jelikož se tak může stát (zejména) působením nekontrolovatelného cizího vlivu, jenž s tímto individuálním zájmem je objektivně v kolizi, eventuálně i v těch zvláštních případech, kdy celkové prostředí voleb představuje pro specificky handicapovaného člověka neúměrnou a zdraví poškozující psychickou zátěž.  

 

70. [Třetí návrh stanoviska] Na zasedání civilního kolegia Nejvyššího soudu v lednu 2017 ovšem ani druhý návrh stanoviska nebyl přijat, a proto byl pověřen třetí člen kolegia vypracováním v pořadí již třetího návrhu stanoviska. Tento třetí návrh byl posléze zpracován a vychází z těchto závěrů:

 

70.1. V řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

70.2. Omezit posuzovanou osobu ve správnosti k výkonu volebního práva lze jen výrokem soudního rozhodnutí (výslovně).

 

71. Jak je zřejmé z odůvodnění tohoto třetího návrhu stanoviska, návrh v zásadě vychází z argumentace užité ve druhém návrhu stanoviska, přičemž na podporu shora uvedených závěrů přichází dále s odkazem na tehdy aktuální nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, v němž se mimo jiné uvádí, že „soudy jsou povinny posuzovat věci tohoto druhu důsledně...tak, aby rozsah omezení svéprávnosti – od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu člověka...“ Dále třetí návrh stanoviska zaujal názor, že v označeném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16, Ústavní soud navazuje na svůj předchozí nález sp. zn. IV. ÚS 3102/08 (řešící problematiku zbavení způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k výkonu volebního práva) s tím, že „si lze představit celou škálu právních jednání, která by...mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozice s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.“ Třetí návrh tak vychází z toho, že v rozhodování Ústavního soudu lze vysledovat judikatorní kontinuitu v řešení problematiky omezení výkonu volebního práva člověka, a to při pohledu na aplikaci předchozího institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům a nynějšího institutu omezené svéprávnosti.

 

72. Pokud jde o procesní postupy soudů, třetí návrh stanoviska předkládá následující řešení:

 

72.1. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva je povolán soud.

 

72.2. Za právní jednání lze považovat i výkon volebního práva, který může být předmětem omezení svéprávnosti člověka v režimu podle § 55 až 65 o. z., neboť je zde požadavek státu, aby volební právo „realizovaly“ osoby, které „jsou schopny racionálně se rozhodovat a porozumět významu, účelu a účinkům voleb.“

 

72.3. Schopnost „právně jednat“ je představitelná jako schopnost vystupovat kompetentně – rozumně i volně – nejen vůči jednáním občanskoprávně smluvním, nýbrž i k těm, která jsou vlastním jednáním „volebním“, což zde znamená způsobilost chápat smysl a účel voleb, jejich jednotlivých forem, jejich subjekty a procesy vedoucí k jejich výsledku, a zejména pak způsobilost chápat v nich svůj vlastní osobní a odůvodnitelný zájem.

 

72.4. Soukromoprávní podmínky omezení svéprávnosti se prosadí silněji a přednostně v situacích, kdy bude posuzováno omezení svéprávnosti k výkonu pasivního volebního práva, neboť zde eventualita zvolení představuje „hrozbu závažné újmy“, pakliže s odpovídající funkcí je spojena odpovědnost hmotná či dokonce trestněprávní.

 

72.5. Vyloučit nelze ani omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho aktivního volebního práva (např. s ohledem na možné působení nekontrolovatelného cizího vlivu, případně kdy celkové prostředí voleb představuje pro specificky handicapovaného člověka neúměrnou a zdraví poškozující psychickou zátěž).

 

72.6. Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je nezbytné posuzovaného zhlédnout, případně jej (je-li to možné) vyslechnout, vyslechnout blízké osoby ohledně chování posuzovaného, případně provést místní šetření, zajistit si odborná vyjádření, znalecké posudky atd.

 

72.7. Vyjádření, že posuzovaný je omezen ve svéprávnosti ve výkonu volebního práva, musí být vyjádřeno ve výroku rozsudku, pokud soud přistoupí vedle konkrétně stanovených soukromoprávních omezení též k omezení ve výkonu volebního práva, a to s případným určením, které volební právo (zda aktivní, pasivní či obě, eventuálně kterých voleb) se omezuje.

 

72.8. Pokud soud podmínky pro omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva neshledá, uvede tuto skutečnost v odůvodnění svého rozhodnutí, aby nebylo o takovém závěru soudu žádných pochyb.

 

73. Tento III. návrh stanoviska byl po složitém jednání nakonec schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu na jeho mimořádném zasedání, které se konalo dne 15. 2. 2017. Toto stanovisko bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2017.

 

74. Přijaté stanovisko v této záležitosti musejí obecné soudy při rozhodování o omezení svéprávnosti reflektovat.

 

75. [Odlišný právní názor] Já osobně jsem nesouhlasil s přijetím tohoto stanoviska, neboť se domnívám, že jde o nežádoucí jev, pokud je absence příslušné hmotněprávní úpravy – jež v tomto případě může vést až ke zbavení volebního práva člověka – nahrazována stanoviskem (byť) Nejvyššího soudu; zjednání nápravy evidentně příslušelo a přísluší zákonodárci, který by měl vymezit (konkrétní) právní pravidla, za kterých lze přistoupit k omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva. Je rovněž otázkou, jak se k celé záležitosti postaví Ústavní soud. V každém případě v dané záležitosti došlo v důsledku přijatého stanoviska (schválením III. návrhu shora) ke sjednocení dosud velmi rozkolísané rozhodovací praxe obecných soudů, jež napříště budou při rozhodování o omezení svéprávnosti člověka ve výkonu jeho volebního práva postupovat podle občanského zákoníku, zákona o zvláštních řízeních soudních, a to s přihlédnutím k přijatému stanovisku Nejvyššího soudu. V těch případech, kdy soudy již omezily svéprávnost člověka, avšak nikoliv výslovně v oblasti výkonu jeho volebního práva, platí, že takový člověk není ve výkonu volebního práva omezen.

 

76. [Jmenování opatrovníka člověku omezenému ve svéprávnosti] Podle § 465 odst. 1 věty druhé o. z. soud mimo jiné jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil. Rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho (§ 471 odst. 1 o. z.). Soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle zákona (§ 471 odst. 2 o. z.). Způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas (§ 471 odst. 3 o. z.).

 

77. [Bydliště opatrovance z hlediska jmenování veřejného opatrovníka] Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž je řešena materie jmenování (veřejných) opatrovníků zdůrazňuje, že pro určení bydliště člověka (opatrovance) je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016). Uvedené závěry nelze pochopitelně (tím spíše v případě osoby omezené ve svéprávnosti) aplikovat mechanicky, nýbrž je zapotřebí je vždy interpretovat s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti (specifika) případu. Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu. V dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 1975/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že v případě opatrovankyně, v jejímž zastoupení se k podanému dovolání písemně vyjádřil její procesní opatrovník mj. s tím, že „zdravotní stav a osobní situace opatrovance pobyt v konkrétním místě poskytování zdravotnické péče (na území dovolatele) objektivně vyžadují“, je zjevné, že její zdravotní stav, jehož prognóza není nikterak příznivá, neumožňuje pobyt mimo psychiatrickou nemocnici, tedy nejde o stav přechodný, ale setrvalý. Opatrovankyně je nepřetržitě hospitalizována v psychiatrické nemocnici od roku 2012, přičemž její zdravotní stav nedává žádnou naději na zlepšení situace potud, že by mohla žít bez celodenní odborné zdravotnické (psychiatrické) péče. Proto dospěl-li za popsané situace odvolací soud k závěru, že jsou dány podmínky pro jmenování uvedeného opatrovníka opatrovankyni, respektive ztotožnil-li se v uvedeném směru s právním názorem soudu prvního stupně, nerozhodl nijak rozporně s judikaturou dovolacího soudu, neboť dovolacím soudem shora připomenuté právní závěry je třeba vždy dosazovat do jedinečných skutkových poměrů posuzované věci (jinak by šlo o tzv. šablonovité rozhodování), což také odvolací soud v této věci beze zbytku splnil (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017).

 

78. [Kazuistika – jmenování opatrovníka s ohledem na přání opatrovance]Nesprávně (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) postupoval Krajský soud v Plzni, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 64 Co 189/2017, zaujal právní názor, že:  „Podle doslovného výkladu zákona je zřejmé, že pravidlem je jmenování veřejného opatrovníka podle místa bydliště opatrovance. Odvolací soud však vykládá ust. § 471 odst. 3 o. z. v kontextu ostatních ustanovení o svéprávnosti a opatrovnictví člověka. Zásadním kritériem je zde, že opatrovník je jmenován k tomu, aby byl chráněn zájem člověka (srov. např. § 465 odst. 1, § 466 odst. 1 o. z.). Důraz je rovněž kladen na přání, na představy a návrhy samotného opatrovance (srov. např. § 467 odst. 2, § 471 odst. 1 o. z.). Při tomto systematickém výkladu lze uzavřít, že bydliště bylo v § 471 odst. 3 o. z. zakotveno jako kritérium pro určení veřejného opatrovníka proto, aby jím byla jmenována ta obec, k níž má opatrovanec nejblíže, a to nejenom z hlediska vzdálenosti, ale i z hlediska ochrany svých zájmů a důvěry. Účelem ust. § 471 odst. 3 o. z. naopak není, aby určovalo řešení sporu mezi obcemi o příslušnosti při výkonu přenesené působnosti. Vztaženo k okolnostem posuzovaného případu uvedené znamená, že je nutné dát důraz samotnému vyjádření posuzované osoby. Faktická vzdálenost mezi městy Kdyně a Domažlice nehraje při tomto posuzování zvláštní roli, neboť činí pouhých 11 km, a ze zjištěných skutečností je zřejmé, že posuzovaná do Kdyně často dojíždí. Mezi posuzovanou a pracovnicí Městského úřadu ve Kdyni je vytvořen vztah důvěry, který je založen i na zkušenosti, kdy i v minulosti bylo takto posuzované pomáháno.“

 

79. K tomu Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 5171/2017, vyložil, že ustáleně judikuje, že podle § 471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž podle § 80 odst. 1 věta první o. z. platí, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016, ze dne 4. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016, ze dne 8. února 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, ze dne 25. července 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2013 atd.). Tento dovolacím soudem zaujímaný právní názor sdílí i Ústavní soud České republiky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. května 2017, sp. zn. II. ÚS 907/17). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že odvolací soud napadeným usnesením se snaží tuto dovolací praxi překonat za užití stěží akceptovatelné právní argumentace, neboť dikce § 471 odst. 3 o. z. nedává soudu žádnou možnost soudního uvážení z pohledu jiné, než v citovaném ustanovení uvedené okolnosti, tj. s ohledem na bydliště opatrovance. Jiné okolnosti (např. zájem opatrovance, aby takovým veřejným opatrovníkem se stala ta či ona obec atd.) jsou zcela právně irelevantní. Jinými slovy řečeno, při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je zásadním úkolem soudu zjištění bydliště opatrovance ve smyslu shora již vyloženého a současně toho, zda tato obec je nadána oprávněním tuto funkci vykonávat v rámci přenesené působnosti.

 

80. [Procesní opatrovník posuzovaného] Pokud jde o procesního opatrovníka posuzovaného, často se stává, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podá sám posuzovaný, nezastoupen procesním opatrovníkem (advokátem), dovolání. V takovém případě je zapotřebí doručit posuzovaným sepsané dovolání opatrovníku posuzovaného, aby byla splněna podmínka dovolacího řízení ve smyslu § 241 odst. 1 věty první a odst. 4 téhož paragrafu o. s. ř. Nahradí-li, respektive doplní-li ustanovený advokát ve stanovené lhůtě předmětné dovolání, dojde tím ke splnění uvedené podmínky dovolacího řízení.

 

81. [Procesní poučení posuzovaného] I když nedojde k odstranění uvedení podmínky dovolacího řízení, respektive nastane dokonce procesní situace, kdy procesní opatrovník vysloví nesouhlas s podaným dovoláním opatrovance, nemělo by být bez dalšího přistoupeno k zastavení dovolacího řízení. Vysvětlení se podává z následujícího přípisu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo  3388/2017, v němž dovolací soud zdůvodňuje, proč přistoupil k tomuto procesnímu opatření (vrácení procesního spisu soudu prvního stupně bez rozhodnutí o dovolání):

 

„Vracíme Vám zpět bez rozhodnutí o dovolání spis Vašeho soudu sp. zn. 10 P 101/98, neboť dosud nebyly provedeny všechny úkony náležející soudu prvního stupně ve smyslu § 241b o. s. ř.

 

I když v posuzované věci dovolatel, jenž sám podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2016, č. j. 15 Co 58/2016-1010, má procesní opatrovnici (advokátku), která však s podaným dovoláním svého opatrovance vyslovila nesouhlas (viz její podání na č. l. 1046), je třeba i v této procesní situaci vyzvat dovolatele, aby odstranil nedostatek povinného zastoupení advokátem v tomto dovolacím řízení.

 

Řízení o svéprávnosti je specifické i tím, že posuzovanému umožňuje, aby si i přes okolnost, že mu byl soudem jmenován opatrovník, zvolil bez souhlasu svého opatrovníka zmocněnce; také o tomto právu musí soud posuzovaného podle § 37 odst. 1 z. ř. s. poučit, což lze vztáhnout i na posuzovaný případ, kdy posuzovaný sám podal dovolání, s nímž se jeho procesní opatrovnice neztotožňuje. Jinými slovy řečeno, posuzovaný v dané procesní situaci může vadu svého dovolání spočívající v dosavadní absenci jeho zastoupení advokátem odstranit tím, že si zvolí zmocněnce z řad advokátů, který současně zákonu odpovídajícím způsobem doplní předmětné dovolání; právě o tomto právu musí být dovolávající se posuzovaný poučen, a to takovým způsobem, aby – s ohledem na své zdravotní postižení – takovému poučení mohl porozumět.

 

Nejvyšší soud proto z tohoto důvodu vrací předmětný spis soudu prvního stupně, aby v intencích shora uvedeného přistoupil k předmětnému poučení posuzované a teprve poté, po uplynutí lhůty poskytnuté posuzovanému k odstranění uvedeného nedostatku, vrátil spis Nejvyššímu soudu s novou (řádnou) předkládací zprávou zpět k rozhodnutí o dovolání.“  

 

Závěrečné shrnutí

 

I. I ve věcech svéprávnosti jsou obecné soudy při rozhodování povinny podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR respektovat nálezy Ústavního soudu obsahující právní názory k institutu svéprávnosti, přičemž judikaturu Nejvyššího soudu musejí reflektovat, a v případě, že se chtějí odchýlit od právních názorů zaujatých Nejvyšším soudem, musejí v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit, proč tak činí.

 

II. Duševní porucha je takovým vzorcem chování nebo psychologickým syndromem u dané osoby, který je spojen s nepříjemnými pocity nebo narušením funkce alespoň v jedné z důležitých životních oblastí nebo podstatně zvyšuje riziko úmrtí, způsobuje bolest či vede ke ztrátě pocitu svobody.

 

III. Důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat.

 

IV. Existence duševní poruchy sama o sobě není důvodem pro omezení svéprávnosti, ale omezení svéprávnosti již odůvodňuje skutečnost, že posuzovaný není schopen plně chápat následky svého jednání.

 

V. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde.

 

VI. Řešení otázky, zda posuzovaný trpí duševní poruchou, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí.

 

VII. Jde o nesprávný postup ze strany soudu, dochází-li k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku na samém počátku řízení o svéprávnosti, aniž by byly opatřeny ostatní podklady, k nimž by znalec mohl při zpracování posudku (také) přihlédnout.

 

VIII. Znalecký posudek nelze (v procesu hodnocení důkazů) bez dalšího favorizovat, nýbrž je třeba jej důsledně hodnotit s ostatními důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění a nelze z něj závěry přebírat doslovně.

 

IX. Dojde-li k tomu, že o chování posuzovaného, o jeho dosavadním způsobu života (vztahy s členy rodiny, příbuznými, pracovní vztahy, zájmy, hospodaření s majetkem atd.) budou zcela rozdílně vypovídat v řízení vyslechnutí svědci, bude zapotřebí, aby soud, dříve než předloží procesní spis příslušnému znalci ke zpracování znaleckého posudku o zdravotním stavu posuzovaného, vyložil, které informace z uvedené množiny v řízení provedených důkazů považuje za validní tak, aby znalec měl již na počátku znalecké verifikace takový informační rámec (z hlediska jeho validity) vyjasněný. To ovšem neznamená, že znalec nemůže (nesmí) vycházet a hodnotit informace, které soud, s ohledem na výsledky provedeného (dílčího) dokazování nepovažoval za validní, pakliže mají (mohou mít) relevanci z hlediska příznaků, respektive diagnózy duševní poruchy. 

 

X. Každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření, než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření) musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posuzována.

 

XI. Hrozba závažné újmy posuzovaného, nebyla-li by omezena jeho svéprávnost, nesmí být hypotetická, nýbrž reálná.

 

XII. Mezi skutečnosti důležité pro rozhodnutí o (omezení, navrácení) svéprávnosti zpravidla náleží u posuzovaného zjištění jeho

      - osobních a majetkových poměrů;

      - dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;

      - dosavadních pracovních aktivit;

      - zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);

      - dopadu předchozí soudní ingerence (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost navrácení jeho svéprávnosti;

    - dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.);

     - možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd. 

 

XIII. Tam, kde objektivně nebude možné provést výslech posuzovaného (pro jeho závažný zdravotní, respektive psychiatrický stav, který posuzovanému znemožňuje vůbec tlumočit své názory, pocity a případně odpovídat na otázky soudu, respektive soudce), nastupuje k realizaci institut zhlédnutí.

 

XIV. Zhlédnutí posuzovaného provede zásadně soudce.

 

XV. Nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů a vůbec všech okolností týkajících se jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí), není zapotřebí, aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení.

 

XVI. Omezení svéprávnosti je nejkrajnější právní prostředek. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.

 

XVII. Závěr o tom, zda posuzovanému – pokud nebude přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti – bude hrozit závažná újma, bude možné učinit až po pečlivém vyhodnocení zjištěných okolností daného případu, s přihlédnutím k duševní poruše posuzovaného, která bude vylučovat využití méně omezujících opatření (bez omezení svéprávnosti). Za závažnou újmu nelze ovšem považovat případné (např. organizačně-technického či podobného rázu) potíže, které zpravidla mohou provázet posuzovaného v jeho běžném životě.

 

XVIII. Chronický sudič trpící paranoidní poruchou osobnosti může být za určitých okolností (pokud by mu hrozila jinak závažná újma např. ve formě permanentně vznikajících povinností hradit náklady řízení, v nichž bývá procesně neúspěšný) omezen ve svéprávnosti v oblasti uplatňování jeho (např.) soukromoprávních nároků.

 

XIX. Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti  - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.

 

     Zprostředkování takovéto aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat.

 

XX. Ústavní soud k rozhodování o (omezení) svéprávnosti člověka vyložil následující právní závěry, s nimiž se ztotožňuje i Nejvyšší soud:

 

    XX.I. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

 

    XX.II. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

 

    XX.III. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání.

 

     XX.IV. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství. 

 

     XX.V. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj. 

 

     XX.VI. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

     

      XX.VII. Duševní poruchy, které se projevují jednorázově a nikoliv trvale, nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka. 

 

      XX.VIII. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud (soudce) pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. 

 

XXI. Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu ponechat člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního duševně nemocného člověka), plnou svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu § 465 odst. 1 o. z.

 

XXII. Omezit svéprávnost člověka lze jen na podkladě soudního rozsudku, v němž je soud povinen vymezit rozsah, v jakém způsobilost posuzovaného samostatně právně jednat omezil, a popřípadě dobu, po kterou účinky omezení trvají. Esenciální náležitostí rozsudečného výroku je, že v něm vymezený obsah rozhodnutí je formulován určitě a srozumitelně; rozsudečný výrok je třeba formulovat negativním výčtem právních jednání, k němuž se vztahuje omezení svéprávnosti.

 

XXIII. Z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědecké výpovědi zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí.

 

XXIV. V řízení o omezení svéprávnosti je soud oprávněn rozhodnout i o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva.

 

XXV. Omezit posuzovanou osobu ve správnosti k výkonu volebního práva lze jen výrokem soudního rozhodnutí (výslovně).

 

XXVI. Pro určení bydliště člověka (opatrovance) je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt, že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezónní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka ovšem neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z okolností, které (ve svém souhrnu) spoluurčují identifikovat místo jeho pobytu.

 

XXVII. Dikce § 471 odst. 3 o. z. nedává soudu žádnou možnost soudního uvážení z pohledu jiné, než v citovaném ustanovení uvedené okolnosti, tj. s ohledem na bydliště opatrovance. Nelze proto např. jmenovat veřejného opatrovníka mimo bydliště opatrovance s ohledem na projevené přání opatrovance.

 

XXVIII. V procesní situaci, kdy sám posuzovaný podá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci svéprávnosti posuzovaného, s jehož podáním vysloví jeho procesní opatrovník (advokát) nesouhlas, je povinností soudu poučit posuzovaného (a to takovým způsobem, aby – s ohledem na své zdravotní postižení – takovému poučení porozuměl) o jeho právu zvolit si zmocněnce, a to i bez souhlasu opatrovníka.

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý anděl21017079.pdf (225148)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Knihy autora (příp. spoluautorství)