K vázanosti odvolacího soudu jeho předchozím kasačním rozhodnutím. Naléhavý právní zájem a soudcovské zástavní právo
K vázanosti odvolacího soudu jeho předchozím kasačním rozhodnutím. Naléhavý právní zájem a soudcovské zástavní právo
§ 80, § 170 odst. 1, § 338b o. s. ř.
Jestliže odvolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí vyložil právní názor, že pokud žalobce prokáže, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající z exekučního titulu, bude tím osvědčen jeho naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný (dlužník žalobce) je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku, pak při neměnném skutkovém stavu je odvolací soud tímto svým rozhodnutím vázán, a nemůže proto ve svém pozdějším rozhodnutí přijmout opačný právní názor.
Sama okolnost existence zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech původně vlastněných dlužníkem (který je posléze převedl na třetí osobu) k zajištění pohledávky věřitele, nevytěsňuje naléhavý právní zájem věřitele na určení, že jeho dlužník je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4918/2017
K věci: Soud prvního stupně rozsudkem určil, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem označených nemovitostí.
Odvolací soud usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že z rozhodnutí nevyplývá, na základě jaké právní skutečnosti tento naléhavý právní zájem soud prvního stupně dovodil. Odvolací soud dodal, že u žalobce by bylo možné dovodit jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže by prokázal, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající ze způsobilého exekučního titulu.
V pořadí druhým rozsudkem soud prvního stupně podané určovací žalobě opět vyhověl, když dospěl k závěru, že žalobce v řízení prokázal, že vůči žalovanému disponuje označeným exekučním titulem.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání.
Odvolací soud následně podal u Ústavního soudu České republiky návrh na zrušení § 176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a odvolací řízení usnesením přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
Poté, co Ústavní soud usnesením jeho pléna ze dne 1. března 2016, sp. zn. Pl. ÚS 27/15, návrh odvolacího soudu odmítl, odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu zamítl. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v odvolacím řízení vyšlo najevo, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru zapsána společnost M. r. s. r. o., která měla vystupovat na straně žalované, což se nestalo, takže žalobě nemohlo být vyhověno. Odvolací soud dále konstatoval, že případný postup podle § 107a o. s. ř. a jemu odpovídající poučení ze strany soudu nepřicházelo v úvahu, neboť uvedená společnost byla do katastru nemovitostí jako vlastnice nemovitostí zapsána s účinností ještě před zahájením řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3875/2016, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí vyložil, že podmínky pro postup podle § 107a odst. 1, 2 o. s. ř. jsou splněny i tehdy, dojde-li k převodu nemovitosti dotčené určovací žalobou podle smlouvy uzavřené ještě před zahájením řízení, na základě které byl povolen vklad do katastru nemovitostí až po podání žaloby, avšak s právními účinky k datu před podáním žaloby. Poněvadž odvolací soud nesledoval předmětné časové souvislosti, nemůže jeho rozhodnutí obstát.
Odvolací soud poté k návrhu žalobce usnesením připustil, aby do řízení vstoupila na místo žalovaného 1) předmětná společnost, neboť bylo zjištěno, že tento subjekt se stal vlastníkem uvedených nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené ještě před zahájením tohoto sporu.
Následně odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem opět změnil rozsudek soudu prvního stupně a předmětnou určovací žalobu zamítl. Nyní své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce v průběhu řízení uvedl, že mu k nemovitostem, jichž se požadované určení vlastnického práva týká, svědčí soudcovské zástavní právo. Za této situace se ovšem žalobce může domáhat uspokojení předmětné pohledávky exekučně, formou prodeje uvedených nemovitostí, a to nejen proti dlužníkovi, ale i proti každému pozdějšímu vlastníkovi; nesvědčí mu tedy naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění: Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 2012, sp. zn. III. ÚS 1275/10 (in https://nalus.usoud.cz) vyložil, že odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, v předchozím kasačním usnesení, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, může představovat změnu v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.
Ústavní soud tento právní názor vyložil v nálezu, který je třeba ve smyslu závaznosti precedenční judikatury Ústavního soudu, s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, aplikovat ve skutkově obdobných věcech.
Uvedený právní názor Ústavního soudu o vázanosti odvolacího soudu jím vydaným kasačním rozhodnutím je uplatnitelný i v posuzované věci.
Jak již shora bylo z obsahu procesního spisu zreferováno, odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92 - za procesního stavu, kdy spisový materiál, z nějž při rozhodování odvolací soud vycházel, obsahoval též předmětný výpis z katastru nemovitostí, z něhož se podávala také informace o existenci zřízený soudcovských zástavních práv na předmětných nemovitostech k zajištění daňových pohledávek žalobce – zaujal právní názor, že: „by bylo možné u žalobce dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jen pokud by žalobce prokázal, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající ze způsobilého exekučního titulu. Takovým titulem je obecně výkaz nedoplatků, potvrzení o osobním stavu daňovém účtu již nikoli (§ 151, § 176 odst. 1 písm. a/ zák. č. 280/2009 Sb.).“
Odvolací soud tedy za daných poměrů vyložil právní názor, že pokud žalobce prokáže, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající z exekučního titulu, bude tím – s přihlédnutím k daným okolnostem případu – osvědčen žalobcův naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku.
V tomto směru také soud prvního stupně verifikoval právně rozhodné skutečnosti, aniž by se mu ze strany odvolacího soudu dostalo jakékoliv právní signalizace, že pro případ existence zřízeného soudcovského zástavního práva pro zajištění daňových pohledávek žalobce úvahy o naléhavém právním zájmu žalobce na soudní deklaraci vlastnictví žalovaného 2) k předmětnému nemovitému majetku zcela odpadají (pro důvody, které teprve za několik let, navíc po řízení před Ústavním soudem o návrhu na zrušení předmětné části paragrafu daňového řádu), odvolací soud vyložil v nyní dovoláním napadeném rozsudku).
Příčilo by se zásadám právního státu i spravedlivého procesu, předvídatelnosti soudního rozhodování i vázanosti (vyššího) soudu jeho vlastním názorem při neměnném skutkovém základu, mělo-li by za takových okolností docházet k právně kvalifikačním výkyvům a nepředvídatelným názorovým proměnám. Jinými slovy řečeno, podobné právně aplikační zvraty při totožném skutkovém základu věci ve své podstatě podkopávají jednu ze základních justičních esencí - předvídatelnost soudního rozhodování, která je zase jedním z nosných kamenů principu právní jistoty. Takové interpretační a aplikační výkyvy v soudním rozhodování přinášejí právní nejistotu, zakládají (z pohledu vnímání rozhodování téhož soudu) názorový chaos a vytvářejí prostředí, v němž lze jen stěží dosáhnout spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků.
Již z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu obstát nemůže.
Soudní praxe v poměrech dosavadní civilní právní úpravy neomezovala právo dovolat se neplatnosti právního úkonu pouze na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob (a tedy i případně v postavení věřitelů) dovolat se neplatnosti právního úkonu (např. vůči jednajícímu dlužníkovi s třetí osobou) podmiňuje příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006, nebo ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, in https://www.nsoud.cz) .
Kromě toho sama okolnost existence zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech původně vlastněných dlužníkem (který je posléze převedl na třetí osobu) k zajištění pohledávky věřitele nemusí bez dalšího, jak kategoricky vyložil odvolací soud v napadeném rozsudku, vytěsnit naléhavý právní zájem žalujícího věřitele na určení, že žalovaný dlužník je výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku. Odvolací soud žádné srovnání právních režimů (vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním právem je dlužník vs. vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním právem je osoba odlišná od dlužníka, to vše s ohledem na zájmy dovolatele) neprovedl, přičemž lze si představit různé právní situace (např. i s insolvenčními konsekvencemi), které ve svém důsledku mohou fakticky (byť i třeba procesně, avšak ve své konečné fázi negativně) ztěžovat postavení věřitele, pro kterého je uvedení právního postavení žalovaného 2) k předmětnému nemovitému majetku do souladu se stavem katastrálním zcela výhodnější právní pozicí z pohledu vztahu věřitel - dlužník.
V této souvislosti je nepatřičné posuzovat dosah případného vedení exekuce na nemovitý majetek s ohledem na aktuálně existující pohledávku žalujícího věřitele vůči žalovanému dlužníkovi, který v mezidobí přistoupil k předmětné věcně právní dispozici (navíc zatížené vadou způsobující neplatnost jím učiněného právního úkonu), neboť toliko exekuční soud je legitimován, při naplnění předmětných procesních podmínek, otázky tohoto (či podobného) typu řešit v zahájeném vykonávacím či exekučním řízení. Proto výhrady, které odvolací soud vyložil v rámci druhého odstavce na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, jsou bezpředmětné.
Lze pak souhlasit (jako s právně relevantní) dovolací argumentací žalobce v tom směru (opět ve stručnosti shrnuto), že jsou-li zde pochybnosti o platnosti nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku (otázka nabytí vlastnického práva od nevlastníka z pohledu: daňový dlužník A převedl neplatně nemovitosti na B, který se nemohl stát jejich vlastníkem a proto ani nemohl platně dále převést vlastnické právo k nim na C, nynějšího katastrálního „vlastníka“), je již z tohoto důvodu osvědčen žalobcův naléhavý právní zájem na podání předmětné určovací žaloby. Otázka zpochybnění vlastnictví C k předmětnému nemovitému majetku totiž vystavuje žalobce do nejisté právní pozice (poměřováno z hlediska efektivity uspokojování jeho vymahatelné pohledávky), na rozdíl od právní situace, kdy v občanském soudním řízení je pravomocně vyřešena otázka vlastnického práva dlužníka k předmětným nemovitostem, a žalovaný dlužník v katastru nemovitosti opět figuruje jako vlastník těchto nemovitostí.
V posuzovaném případě je ovšem primární právní názor odvolacího soudu vyložený v jeho předchozím kasačním usnesení, který musí i sám odvolací soud pro shora již vyloženou ústavně právní optiku a neměnnost skutkového základu věci respektovat.