Nejen o absurditě v návrhu na individuální vzdělávání soudců

Existuje již návrh (https://41e2554b60.clvaw-cdnwnd.com/7601218e26afb18ef53686d3cbf52065/200000567-1837b1837d/web1-poslkaneck%C3%BD%20n%C3%A1vrh.pdf), který by v případě jeho přijetí měl novelizovat stávající zákon o soudech a soudcích. Tato novela se má týkat individuálního vzdělávání soudců.

Strhla se lavina pochvalných článků na téma nové úpravy vzdělávání soudců. Leckdo na toto téma píše, ale absolutně nikdo z těchto autorů nemá žádné ponětí, jak vlastně ta právní úprava bude konkrétně upravena. Je to absurdní. Proč? Protože všichni ti autoři, respektive v drtivé většině autorky, musejí vyčkat až na vypracování metodiky Justiční akademií. Návrh této nové úpravy totiž obsahuje mj. formulaci, že: „Pravidla a postup při vypracování a předkládání individuálního plánu vzdělávání, jeho formu, obsah a náležitosti stanoví metodika Justiční akademie.“

Takže - uložení primární povinnosti soudcům stran jejich individuálního vzdělávání má být – opravdu vážně navrhovatelé míní – konkrétně upraveno v jakési metodice, kterou by měla vydat Justiční akademie. Tvrdil-li by (vskutku vážně) student práv u státní zkoušky, že zákon může stanovení primárních povinností (třeba soudcům v rámci jejich individuálního vzdělávání) upravit i tak, že vlastní (konkrétní) právní úpravu stanoví provést formou metodiky vypracované organizační složkou státu, u zkoušky by neuspěl a musel by si před opravnou zkouškou doplnit elementární znalosti. Současný reálný stav je ovšem takový, že předkladatelé a jejich příznivci tuto úpravu „vítají“, aniž by vůbec věděli, jaký vlastně bude její obsah, když už upouští od faktu, že se jí mají ukládat povinnosti soudcům nikoliv zákonem. Jsme tak přímými svědky absurdity ukotvené přímo v onom návrhu novely zákona o soudech a soudcích. Bude-li taková úprava přijata, nemůže být pro soudce, jichž se má týkat, pochopitelně závazná. A za takové právní úpravy by Justiční akademie správně metodiku ani vypracovat neměla. Novela zákona by tak měla slupku bez obsahu.

Zamýšlený systém individuální vzdělávání soudců má vytěsnit případy, kdy se prý soudci neorientují v neprávních oborech (mají absenci tzv. měkkých dovedností nebo soft skills). Já řešení problému vidím někde jinde. Problémový výkon funkce soudce by v zásadě měl být detekován správnou činností soudních funkcionářů, kteří podle mého názoru mají dostatek mechanismů umožňujících záchyt podobných pochybení. Především je zde interní statistika, tzv. tvrdá data, která v každém časovém okamžiku soudnímu funkcionáři naznačují, jak se ten který soudce potýká s vyřizováním jemu napadlé, resp. rozvrhem práce příslušného soudu mu přikázané soudní agendy. I soudní funkcionář může být účasten soudního jednání a poměrně rychle zjistit, jak „jeho“ soudce vlastně soudí a chová se v jednací síni.

Pamatuji se na dnes již zesnulého předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Milana Kohoutka, který měl dokonalý přehled o všech soudcích tamního krajského soudu a poměrně rychle (a nutno dodat, že v počátečních fázích také citlivě) reagoval např. na situace, pakliže některý ze soudců (roz. ať již se jednalo o samosoudcovskou věc či vyřizování věci např. votantem odvolacího senátu) tzv. začal „vyzobávat mladší věci“, tj. přeloženo pro laiky, pakliže vyřizoval věci mladší, zatímco věci dříve napadlé a zřejmě složitější ponechával „zatím“ bez povšimnutí, případně (v horším ještě případě) přednostně vyřizoval věci zjevně jednodušší, čímž se mu postupně hromadily starší věci. A právě v takovém okamžiku počal dr. Kohoutek z pozice funkce předsedy krajského soudu se dotčeného soudce dotazovat, žádal od něj vysvětlení vzniklého stavu, což v mnoha případech vedlo k sebereflexi uvedeného soudce, který si výtky ze strany svého „nadřízeného“ vzal na vědomí a vzniklou situaci začal řešit tak, aby se postupně dostal do „přijatelných“ čísel nedodělků, jakkoliv v předmětnou dobu byl ústecký krajský soud, a zejména pak prvoinstanční soudy v jeho obvodu, nedodělky (nutno však zdůraznit, že po dlouhou dobu z důvodu výrazného personálního podstavu) extrémně zatížen.

Nejsem si tedy jist, že by zavedení administrativně náročného individuálního vzdělávání soudců bylo opravdu nezbytné. Většina soudců si průběžně doplňuje (třeba samostudiem) své odborné znalosti, a to i případně mimo oblast práva, pakliže je to nezbytné pro kvalitní výkon jejich soudcovské funkce. Nepochybně se může tu a tam vyskytnut nějaký JUDr. Cvach (pro neznalé šlo nekvalitního lékaře v Dietlově seriálu „Nemocnice na kraji města“, in https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemocnice_na_kraji_m%C4%9Bsta), ale pak je třeba, aby případ nekvalitního výkonu funkce soudce řešil příslušný soudní funkcionář; třeba zase typu JUDr. Blažeje (opak Cvacha). Jsem přesvědčen o tom, že mnohem flexibilnější cestou k řešení podobných problémů je více kladený důraz na výběr justičních manažerů, kteří by díky svým odborným schopnostem a svou osobností byli schopni u svého soudu zajistit, aby ze strany tamních soudců nedocházelo k problémům souvisejících s jejich rozhodovací činností, a to z pohledu řádného výkonu funkce soudce. Tato cesta je účinnější a pro stát méně nákladná. Zavedení individuálního vzdělávání soudců bude pro justiční funkcionáře pouze výraznou administrativní zátěží a z pohledu celku stejně nepovede k nápravě, kterou navrhovatelé s příznivci od této novely očekávají.