Nepoměrné obtíže při zjišťování hodnoty nemovité věci ve sporu o určení vlastnictví k této věci. K tzv. přibližnému („laickému“) odhadu nemovitostí ve sporu o určení vlastnictví k nim

18.01.2018 14:58

Nepoměrné obtíže při zjišťování hodnoty nemovité věci ve sporu o určení vlastnictví k této věci. K tzv. přibližnému („laickému“) odhadu nemovitostí ve sporu o určení vlastnictví k nim

 

§ 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif)

 

      1. Ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, kdy cenou se rozumí skutečná hodnota věci (nemovitosti) nebo práva vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit s nepoměrnými obtížemi.

 

     2. Nastane-li taková situace (ad 1), vychází se (v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci) z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. 12. 2012 podle § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. 1. 2013 (tj. po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.) postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

 

     3. Existuje-li v soudním řízení časový prostor k tomu, aby mohlo dojít ke znaleckému ocenění nemovitostí, které jsou předmětem žaloby na určení vlastnictví k nim, je třeba k takové znalecké verifikaci přistoupit.

 

     4. Pojem „nepoměrné obtíže“ uvedený v § 9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má; čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou podle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu.

 

      5. Ačkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se o způsob jediný a soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými.

 

      6. Kromě znaleckého posudku lze pro účely ocenění nemovitostí z hlediska určení odměny ve sporu o určení vlastnictví k nim využít např. účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují.

 

      7. Obecným soudům nic nebrání, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem o hodnotě nemovité věci dále korigovaly.   

 

Nález Ústavního soudu ČR z 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (https://kuc.cz/7tgdga

 

     K věci: Stěžovatel ústavní stížnost se domáhal zrušení rozhodnutí soudů (prvoinstančního, odvolacího i dovolacího), jimiž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovaným V. P. a Mgr. J. V. (dále jen „vedlejší účastnice“, oba žalovaní jako „vedlejší účastníci“), jejímž prostřednictvím se domáhal určení, že dům čp. X nacházející se na pozemku p. č. X1, dále pozemek p. č. X1, zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p. č. X2, zahrada, a pozemek p. č. X3, ostatní plocha, vše v k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. XY, náležely ke dni 20. října 2008, tj. ke dni úmrtí paní M. P., do společného jmění manželů M. P. a vedlejšího účastníka  - V. P.

      Obvodní soud pro Prahu 5 (v pořadí druhým) rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl a vedlejším účastníkům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili jednak náklady řízení stěžovatele v částce 63 050 Kč, a jednak i plnou náhradu nákladů státu, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením. V souvislosti s druhým výrokem svého rozsudku obvodní soud nepřisvědčil návrhu zástupkyně stěžovatele, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku 1 022 360 Kč, při jejímž určení vycházela z hodnoty sporných nemovitostí. Obvodní soud se naopak opřel o ustanovení § 9 odst. 3 písm. a), ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2013, maje za to, že v případě řízení o určovací žalobě týkající se nemovitosti se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 50 000 Kč, a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí.

      K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, ovšem s výjimkou jeho výroku o nákladech řízení mezi účastníky, který změnil tak, že jejich výše činí 64 050 Kč. Vedlejší účastníky dále zavázal, aby společně a nerozdílně stěžovateli uhradili na nákladech odvolacího řízení částku 6 800 Kč. Městský soud korigoval prvoinstanční rozhodnutí jen potud, že napravil početní chybu, jinak se ztotožnil s postupem nalézacího soudu, který při výpočtu nákladů za právní zastoupení stěžovatele aplikoval ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel se v řízení nedomáhal určení vlastního práva či právního vztahu k věci, nýbrž třetích osob, což značilo, že v řízení šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu ke stěžovateli není vyjádřitelné v penězích.

     Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladové části podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 zamítl, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil, že odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od jeho konstantní rozhodovací praxe, přesto však neshledal dovolání stěžovatele důvodným. Vědom si novelizace advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., která do něj od 1. ledna 2013 včlenila ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), i podle něj odlišného právního názoru, který se podává z usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. března 2014, Nejvyšší soud setrval na závěrech vyplývajících z jeho již dříve ustálené judikatury, reprezentované např. usneseními sp. zn. 30 Cdo 2453/2013 ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013 ze dne 6. listopadu 2013 a sp. zn. 30 Cdo 449/2014 ze dne 19. února 2014 atd., a odkazující na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. července 2001, sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. ledna 2003 a sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011. V souladu s touto judikaturou je nezbytné primárně vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu a výši mimosmluvní odměny ve sporu o určení právního vztahu k nemovitému majetku stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti v době započetí právní služby. Teprve v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či tato je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, se spor o určení vlastnictví k nemovitosti stává sporem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, respektive po novelizaci sporem ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a výše mimosmluvní odměny právního zástupce účastníka se odvíjí z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Pojem „nepoměrné obtíže“ podle dovolacího soudu znamená, že z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by si vyžádalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění ceny nemovitosti. V projednávané věci měl pak dovolací soud za to, že stěžovatelem předložené „vyjádření nezávislé realitní kanceláře“ nelze považovat za odborné posouzení, resp. zjištění hodnoty nemovité věci, a odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud přistoupil k aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

     Na základě podané ústavní stížnosti stěžovatel Ústavní soud shora označeným nálezem zrušil dotčené výroky rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, a zrušil též usnesení dovolacího soudu.

      Z odůvodnění:

      13. Ústavní soud následně přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

      14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Řečené mimo jiné znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“).

      15. Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí obecných soudů vydaných v projednávané věci, jimž stěžovatel vytýká, že při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použily nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k dotčení jeho základních práv.

      16. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v souvislosti s určením nákladů v řízení úspěšného stěžovatele odkázaly na ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Právní úprava advokátního tarifu ke dni rozhodnutí obvodního soudu (tj. 14. ledna 2014) a městského soudu (tj. 23. října 2014) skutečně obsahovala uvedené ustanovení ve znění: "Částka 50 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech… uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví." Toto znění advokátního tarifu plyne ze změny provedené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2013. Dle jejího přechodného ustanovení (čl. II) platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle advokátního tarifu ve znění účinném do dne nabytí účinnosti novelizující vyhlášky. Vzhledem k tomu, že řízení v souzené věci bylo zahájeno již dne 18. listopadu 2008, bylo proto povinností obecných soudů při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů právní zástupkyně stěžovatele určit, které úkony právní služby byly učiněny přede dnem nabytí účinnosti příslušné změny, tj. před 1. lednem 2013, a ve vztahu k nim pak použít relevantní znění advokátního tarifu. Opačný postup, tedy postup aplikovaný v ústavní stížností napadených rozhodnutích, je v rozporu s advokátním tarifem.

     17. Shora popsané pochybení obecných soudů důvod k zásahu Ústavního soudu ovšem nezavdalo. Vyjdeme-li z předpokladu zastávaného Nejvyšším soudem, že předmět řízení byl ocenitelný pouze s nepoměrnými obtížemi, tj. připustíme-li aplikaci § 9 advokátního tarifu na případ stěžovatele, pak obecné soudy měly část odměny za úkony právní služby poskytnuté do 31. prosince 2012 odvíjet z tarifní hodnoty 25 000 Kč dle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění rozhodném, nikoliv z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Tím, že stanovily odměnu z vyšší tarifní hodnoty, jednaly fakticky ve prospěch stěžovatele a tato skutečnost tak sama o sobě nebyla způsobilá konstituovat neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.

 

      18. Jádro ústavní stížnosti nicméně představovalo tvrzení stěžovatele, že postup dle § 9 advokátního tarifu vůbec nepřicházel v úvahu, neboť předmět řízení byl penězi ocenitelný [jak plyne z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 (N 22/60 SbNU 239) nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009 (N 141/53 SbNU 747), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná též na https://nalus.usoud.cz], resp. že není pravda, že cenu předmětných nemovitostí bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

      19. Pokud jde o prvý z uvedených argumentů, tzn. odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. února 2011 a nález sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. června 2009, považuje Ústavní soud za nutné poznamenat, že citovaná rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž je třeba je vnímat v kontextu posunu, k němuž v mezidobí v judikatuře Ústavního soudu došlo, jakož i v kontextu novelizace znění § 9 advokátního tarifu. Nahlédneme-li na předmětnou problematiku tímto prizmatem a pomineme-li, že napadená rozhodnutí se vyznačovala jistou nejednotností úsudku ohledně ocenitelnosti předmětu řízení (odvolací soud jej nesprávně považoval za neocenitelný), je možno konstatovat, že obecné soudy se při rozhodování o náhradě nákladů řízení opíraly o ustálený výklad dotčených ustanovení advokátního tarifu, který ve své judikatuře aproboval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 1125/15 ze dne 14. července 2015). Podle něj § 8 odst. 1 advokátního tarifu stanovuje pravidla pro určení tarifní hodnoty v případě peněžitých plnění a ocenitelných věcí a práv, kdy cenou se rozumí skutečná hodnota věci (nemovitosti) nebo práva vyjádřená cenou v místě a čase obvyklou, zatímco ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu se aplikuje tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Nastane-li taková situace, vychází se [v případě žaloby na určení vlastnictví k nemovité věci] z fixní výše tarifní hodnoty, a to do 31. prosince 2012 podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) a počínaje 1. lednem 2013 [tedy po novele advokátního tarifu provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb.] postupuje se podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. K nové právní úpravě, tj. k ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, se pak Ústavní soud vyjádřil ve svých usneseních sp. zn. I. ÚS 83/14, II. ÚS 2084/14, II. ÚS 2639/14, III. ÚS 2383/15, III. ÚS 2563/15 a III. ÚS 3815/16 a naposledy též v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. října 2017. Dovodil přitom, že se jedná o ustanovení speciální k § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho text počítá s aplikací ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v tomto ustanovení explicitně zmíněny. Ústavní soud proto vyložil, že ve světle této změny podústavního práva již není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01, v souladu s nímž paušální částka podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných.

      20. Lze tudíž shrnout, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný. V kontextu skutkových okolností nyní projednávaného případu byl nicméně Ústavní soud nucen přisvědčit stěžovateli, že zde se o nepoměrné obtíže nejednalo.

     21. Dovolací soud spatřoval „nepoměrné obtíže“ zejména v tom, že zjišťování ceny předmětných nemovitostí by vedlo ke vzniku dalších nákladů a zapříčinilo by prodloužení sporu. Toto odůvodnění však nemůže při bližším zkoumání obstát. Pokud jde o časový aspekt, stěžovatel již před vynesením prvního rozsudku ve věci (v roce 2011) avizoval, v jaké výši uplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení a za tímto účelem doložil odhad ceny nemovitostí vypracovaný realitní kanceláří. Obecné soudy se původně hodnotou předmětných nemovitostí nezabývaly, protože se rozhodly stanovit výši odměny advokáta dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Citovaná vyhláška však byla s účinností ke dni 7. května 2013 zrušena a stalo se tak zřejmým, že výše odměny bude určena dle advokátního tarifu. V danou chvíli probíhalo řízení před soudem prvního stupně, jemuž byla věc vrácena odvolacím soudem k novému projednání. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vydal, v pořadí druhý, rozsudek až dne 14. ledna 2014, je nasnadě, že již v této fázi řízení existoval dostatečný prostor pro to, aby mohlo dojít ke znaleckému ocenění předmětných nemovitostí. Stejně tak mohl být znalecký posudek zpracován i v průběhu druhého odvolacího řízení. Bez povšimnutí nelze ponechat, že stěžovatel byl po celou dobu řízení aktivní a opakovaně se domáhal určení odměny dle § 8 advokátního tarifu, obecné soudy si tedy měly být vědomy skutečnosti, že otázku nákladů řízení bude nutno vyřešit, a přizpůsobit tomu svůj postup. Je přitom pravděpodobné, že v případě včasného zadání znaleckého posudku by byl vliv na délku soudního řízení buď vůbec žádný, nebo jen minimální.

      22. Za zcela zásadní pak Ústavní soud považuje skutečnost, že pojem "nepoměrné" obtíže implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle § 8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle § 9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. V kontextu předmětného řízení, kdy stěžovatelem požadované náklady řízení před soudem prvního stupně činily 1 022 360 Kč oproti reálně přiznaným 64 050 Kč, tedy nebylo bez významu věnovat i této otázce náležitou péči.

      23. Je pochopitelně na jedné straně žádoucí, aby obecné soudy nebyly zatěžovány zbytečnými spory o výši nákladů řízení, na straně druhé by však nemělo docházet k situacím, kdy je evidentní, že předmět řízení má vysokou hodnotu, ale jen proto, že tato hodnota nebyla v řízení vyčíslena zcela pregnantně, je při určení výše nákladů řízení postupováno dle ustanovení § 9 advokátního tarifu, odpovídajícího hodnotě mnohonásobně nižší.

      24. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoliv znalecký posudek představuje nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se o způsob jediný a soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění předmětných nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby případně na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem dále korigovaly. Takovýto přibližný odhad bude totiž u věcí s vysokou hodnotou lépe odpovídat základnímu principu vyjádřenému v § 8 advokátního tarifu, dle nějž by u sporů, jejichž předmětem jsou věci ocenitelné, měla být odměna advokáta odvozena od jejich ceny. Zatímco v případě "laického" odhadu hodnoty nemovitosti lze předpokládat, že odchylka ve výši odměny advokáta (oproti odměně, která by byla určena znaleckým posudkem) se bude pohybovat nejvýše v řádu několika desítek procent, užitím § 9 advokátního tarifu se odměna deformuje nesrovnatelně výrazněji (v nyní projednávaném případě jde o rozdíl šestnáctinásobku). Jinými slovy řečeno, k právu vítězného účastníka na náhradu nákladů řízení je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje.

      25. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že pojem nepoměrných obtíží byl obecnými soudy v nyní posuzované věci interpretován nepřiměřeně extenzivně, což vyústilo v popření práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení ve výši, která mu v souladu s relevantní právní úpravou náležela. Ústavní soud má za to, že se jednalo o zásah natolik závažný, že konstituoval porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

      26. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 641/2008-314 ze dne 14. ledna 2014, výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 323/2014-366 ze dne 23. října 2014 v části týkající se nákladů řízení mezi účastníky a výrok II. téhož rozsudku, jakož i usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1021/2015-394 ze dne 24. června 2015 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

      27. Ústavní soud nad rámec odůvodnění dodává, že si je vědom složité situace obecných soudů, které jsou nuceny aplikovat právní normu, jež do značné míry neodpovídá potřebám soudní praxe. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. října 2017 obiter dictum upozornil, že stávající způsob rozhodování o nákladech řízení má v sobě zabudován silný prvek nahodilosti, kdy se výše nákladů diametrálně liší v závislosti na tom, zda se v soudním spise nachází ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Takový stav je nutno hodnotit jako neuspokojivý, neboť v podstatě znemožňuje účastníkům soudního sporu předem odhadnout výši nákladů řízení, kterýžto údaj je nezbytný pro kvalifikované rozhodnutí účastníka, zda soudní spor podstoupí či nikoliv. Ústavní soud rovněž podrobil kritice skutečnost, že odvození výše odměny advokáta od hodnoty sporu nijak nereflektuje obtížnost případu, resp. náročnost poskytované právní služby. Předložil proto k úvaze myšlenku, zda by za těchto okolností nebylo vhodnější, resp. spravedlivější, opustit koncept "nepoměrných obtíží" a aplikovat ve všech případech ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Ústavní soud nyní opět apeluje na Ministerstvo spravedlnosti i obecné soudy a mezi nimi zejména na Nejvyšší soud, aby se tímto problémem zabývaly. Je ovšem nasnadě, že případná změna kritérií pro přiznávání nákladů řízení, mělo-li by k ní dojít cestou judikaturní, by musela být s dostatečným předstihem oznámena účastníkům řízení, aby byl pokud možno minimalizován dopad do sféry jejich legitimních očekávání.

 

Poznámky:

    1. Předně je třeba zdůraznit, že publikovaným nálezem byl potvrzen ustálený právní názor Nejvyššího soudu, že i po účinnosti novely advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb. účinné od 1. 1. 2013, a s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, se ve sporu o určení vlastnictví k nemovité věci, jejíž hodnotu lze v řízení (s poměrnými obtížemi) zjistit, za tarifní hodnotu považuje (obvyklá) cena žalobou dotčené nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.

     2. Lze-li však hodnotu nemovitosti zjistit s poměrnými obtížemi, je třeba vycházet z fixní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.

     3. V nálezu zaujatý právní názor, že pokud v řízení existuje časový prostor k tomu, aby mohlo dojít ke znaleckému ocenění nemovitostí, které jsou předmětem žaloby na určení vlastnictví k nim, pak je třeba k takové znalecké verifikaci přistoupit, je pro stávající neskončené a pochopitelně i pro budoucí soudní spory takřka fatální. Lze totiž očekávat, že ze strany účastníků bude docházet k zadávání zpracování znaleckých posudků, k jejich následnému předkládání rozhodujícímu soudu, a k poměrně očekávaným procesním reakcím protistran, které budou takto v řízeních předložené posudky, respektive jimi zjištěnou obvyklou cenu nemovitých věcí zpochybňovat, ať již prostřednictvím předložených „odborných závěrů“ – stanovisek např. realitních kanceláří či na základě „revizních“ posudků, respektive posudků zpracovaných podle jejich objednávek. Taková odborná vyjádření (stanoviska) či další posudky znalců budou zpravidla obsahovat zjištěnou jinou obvyklou cenu téhož nemovitého majetku a budou též zohledňovat a případně negativně vyhodnocovat hodnotící kritéria, na jejichž základě předchozí znalec dospěl ke zjištění obvyklé ceny nemovitosti. V procesní situaci, kdy soudy budou mít k dispozici takovéto (obsahově rozdílné) listiny, budou muset jimi provést dokazování a zákonu odpovídajícím způsobem se vypořádat s předmětnými odchylkami v těchto listinách, což v konečném důsledku časově zatíží probíhající řízení a bude pochopitelně poměrně náročné i na odůvodňování soudních rozhodnutí.

      4. Zjištění obvyklé ceny nemovitého majetku je předznamenáno zjištěním právně rozhodných skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí. Nejvyšší soud již dříve (např. v rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006) formuloval právní názor, od nějž není důvodu se odchylovat, a to, že pro určení obvyklé ceny nemovitosti jsou zpravidla potřebné odborné znalosti. I když výklad pojmu „obvyklá cena“ je otázkou právní, posouzení jednotlivých hledisek, právně rozhodných pro určení obvyklé ceny nemovitosti, vždy vyžaduje odborné posouzení, ledaže jde o shodná skutková tvrzení účastníků. Dále Nejvyšší soud vyložil, že v případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze za této situace odmítat s odůvodněním, že „jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti je pouhým odhadem.“ Pouhý odhad nemovitosti“ namísto náležitého odborného posouzení všech rozhodných hledisek nevyhovuje požadavku, aby posudek měl v odpovídající kvalitě jak nález, v němž znalec popíše skutečnosti, které posuzoval, ale i závěr, který obsahuje náležité a přezkoumatelné odborné posouzení všech posuzovaných skutečností; jedině takovýto posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle § 132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti.

     5. Realitní kanceláře, ať již představované fyzickými či právními osobami, nemohou suplovat znaleckou činnost, a tedy nahrazovat zjišťování skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí. Zjištění hodnoty nemovité věci nemůže učinit ani sám soudce svým odborným názorem, i kdyby disponoval vzděláním v předmětném oboru, které by mu fakticky umožňovalo zohlednit hlediska, jež jsou právně rozhodná právě pro určení obvyklé ceny nemovitosti. Ve prospěch přípustnosti stanovení hodnoty nemovité věci i prostřednictvím „stanoviska realitní kanceláře“ Ústavní soud ve svém nálezu prakticky nijak neargumentuje a de facto stírá právní relevanci mezi znaleckým posudkem a případným prostým odborným vyjádřením té které realitní kanceláře, u nichž se závěry stran zjištění obvyklé ceny nemovité věci v předmětné lokalitě mohou diametrálně lišit, stejně jako tomu předcházející skutková zjištění, z nichž při tvorbě takového závěru vycházely.

      6. Judikovaný závěr o „proporcionalitě poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má“ je rovněž fatální a stane se zcela nepochybně časovou zátěží pro rozhodující soudy, neboť takový závěr přímo pobízí k procesní hyperaktivitě dotčené procesní strany, pakliže „vnímá“ úspěšnost ve sporu, což může mít také časové i procesní konsekvence, aniž bych raději blíže popisoval další z toho plynoucí souvislosti; každému více méně trochu informovanému je ovšem snad jasné, kam se podobné věci mohou posunout a do jaké míry takový stav, respektive praxe může přivodit pro rozhodující soudy další (nejen časovou) zátěž.

      7. Stěží lze akceptovat nijak argumentačně a právně v nálezu nepodložený závěr o tom, že soudy mohou samy korigovat údaj o hodnotě nemovité věci původně sdělený účastníky. Může se sice v řízení vycházet z účastníky shodně sdílené hodnoty nemovité věci z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení (shodná tvrzení účastníků), leč k tomu, aby bylo možné korigovat závěr o obvyklé ceně nemovité věci, je zapotřebí odborných znalostí, jimiž soud, respektive soudce nemůže disponovat, a proto je nasnadě, jak by v takovém případě mohl postupovat. Kromě toho mohou v praxi nastat situace, kdy z různých důvodů „shoda účastníků“ na obvyklé (abnormálně vysoké) hodnotě nemovitého majetku může sledovat i jiné cíle (náklady řízení, exekuce na nemovitý majetek, možnost uplatnění vlastnického práva ze strany třetích osob atd.). Případnou korekci takto (byť i zjevně) vykazující abnormální hodnoty nemovité věci ovšem soud nemůže učinit bez znalecké verifikace.

       8. S přihlédnutím k reflexi publikovaného nálezu nutno mít také na paměti, že při rozhodování o mimosmluvní odměně advokáta ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku nelze vycházet z pouhého matematického výpočtu daného hodnotou nemovité věci z hlediska konečné výše odměny, ale je třeba vždy zohlednit další aspekty věci (např. obtížnost případu, princip proporcionality nákladů řízení s předmětem řízení, posouzení nezbytnosti jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam atd.). V konečném důsledku tedy odměna advokáta nemusí vždy korespondovat s výpočtem zjištěným podle hodnoty nemovité věci, o jejíž vlastnické právo v řízení probíhá spor.

      9. V usnesení ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017, Nejvyšší soud – v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16 – vyložil, že je žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci, v situaci, kdy z obsahu spisu jsou zřejmé údaje o její hodnotě, takovou okolnost signalizoval a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné hodnoty (z ověřitelného údaje o obvyklé ceně) této nemovitosti.]. Nejvyšší soud tak reflektoval apel Ústavního soudu obsažený v jeho nálezu (jako obiter dictum svého druhu), přičemž zdá se, že takový postup se snad neprotiví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

     

 

 

Vyhledávání

O autorovi

12.11.2010 23:36

Smysl a účel těchto stránek

    Na těchto stránkách bych chtěl průběžně informovat čtenáře o rozhodovací praxi soudního oddělení 30 Cdo Nejvyššího soudu (jehož jsem členem)  a také prezentovat své soukromé právní názory, jakož i pohledy na věci týkající se justice.
19.01.2010 22:24

O autorovi

    (senát 10 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem v r. 2002: zleva: PV, dr. Lenka Jirglová, dr. Otakar Syneček a dr. Jiří Brádka)    soudci občanskoprávního úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem (2006)              ...
19.01.2010 22:23

Publikační činnost

Neúplný přehled publikační činnosti od r. 1994   I. Knihy a rozsáhlejší příspěvky   Judikatura Ústavního soudu České republiky týkající se Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, Linde Praha a.s., 1998, 238 s.246 Zápisy věcných práv k nemovitostem, Newsletter Praha, 1999,...

Dobrý anděl21017079.pdf (225148)

 

 

twitter.com/Nejvyssisoud

 

Databáze soudních rozhodnutí - https://www.judikatury.cz/

 

Sbírka zákonů a mezinárodních smluv - https://kuc.cz/kru9je

aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/

 

Otevřená data Ministerstva spravedlnosti - data.justice.cz/

 

Slovenská judikatura - otvorenesudy.sk/

 

Najpravo.sk - www.najpravo.sk/

Judikatura senátu č. 30 Cdo

23.01.2018 22:17

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou

K otázce navrácení svéprávnosti člověku postiženému těžkou duševní chorobou   § 55 odst. 2, § 465 odst. 1 o. z. § 39 z. ř. s.        Podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní...

 Sbírka předpisů

 

https://www.sbirka.cz/POSL4TYD/pohled.htm

 

Instrukce Msp č. 4/2017, o soudních písemnostech:

 

ftp.aspi.cz/aspi/vestniky/MS2017_4.pdf

 

 

Autorovy knihy