Nesplnění poučovací povinnosti o možnosti ustanovení zástupce z řad advokátů, odmítnutí podání a souvislost s ustanovením advokáta pro dovolací řízení

§ 5, 30 odst. 1 a 2, 138 odst. 1 OSŘ

čl. 36 odst. 1 LPS

     Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud prvního stupně (pro neodstranění vad) podání navrhovatele odmítl, aniž by jej poučil ve smyslu § 30 odst. 1 a 2 OSŘ o možnosti ustanovení zástupce z řad advokátů, posléze mu však (pro zastupování v dovolacím řízení zahájeném k jeho dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci odmítnutí podání) usnesením ustanovil advokáta, aniž by z rozhodnutí bylo zřejmé, v jakém směru se v mezidobí změnily okolnosti zásadně významné pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 30 odst. 2 OSŘ.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne z 14. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1420/2014

Z odůvodnění: 

Dne 18. října 2011 bylo Okresnímu soudu ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) doručeno podání navrhovatele, který v tvrzené reakci na výzvu téhož soudu ze dne 16. 9. 2011, č. j. 13 E 691/2006-25, uvedl, že toto jeho podání „nesměřuje do pravomocného výkonu rozhodnutí 13 E 691/2006-20, tj. zastavení výkonu z dne 3. 11. 2009, kde se jedná o částku 3.260,- Kč, ale námitka promlčení…směřuje vůči jistině sporu, tj. směnečnou pohledávku ve výši 85.000,- Kč s úrokem 6%, a náklady řízení, a vůči této směnečné pohledávce se domáhám uplatnění institutu námitky promlčení ve smyslu § 100 občanského zákoníku směřující základu jistiny – směnečný platební rozkaz 5/Sm/60/98 ze dne 27. 4. 1998, tj. příslušných rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně, vedeného pod spisovou značkou: platebního rozkazu 5/Sm/60/98 ze dne 27. 4. 1998 učiněným Krajským obchodním soudem v Brně, a to pod spisovou značkou 5Cm 142/98 v Brně jakožto nalézacího řízení vedeného pod spisovou značkou 5 C 142/1998-34 tj. rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 27. 11. 1998, rozsudkem soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2002, č. j. 7 Cm 81/2000-94, a usnesení soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2003 č. j. 7Cm 355/2001-95, a v současné době je tento spis zcela přiřazen ve spisu Okresního soudu Zlín 5C 133/2006. Námitka promlčení, a to ve smyslu ustanovení § 268 písm. b, a h) občanského soudního řádu, a se spojením ve smyslu ustanovení § 100 občanského zákoníku…a jenž tímto uplatňují a domáhám se svého zákonného práva uplatnění institutu promlčení v občanském soudním řízení či exekučním.“

Dne 24. srpna 2011 obdržel soud prvního stupně další podání, v němž navrhovatel k nadepsané spisové značce 5 Cm 142/98, uvádí, že „uplatňuji vůči příslušných rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Brně, vedeného pod spisovou značkou: platebního rozkazu 5/Sm/60/98 ze dne 27. 4. 1998 učiněného Krajským obchodním soudem v Brně, a to pod spisovou značkou 5 Cm 142/98 v Brně…Vzhledem k tomu, že zřejmě exekuční řízení bylo postoupeno Okresnímu soudu Zlín – žádám, aby námitka promlčení byla správně zařazena k příslušné věci.“ Navrhovatel dále uvedl, že „tímto uplatňují a domáhám se svého zákonného práva v občanském soudním řízení a zejména v exekučním řízení.“

Uvedená podání navrhovatele byla založena do spisu soudu prvního stupně sp. zn. 21 Nc 3059/2011, jako nejasná podání.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 21 Nc 3059/2011-5, vyzval navrhovatele, aby své podání došlé uvedenému soudu dne 18. října 2011 ve stanovené lhůtě opravil a doplnil tak, že je třeba uvést, do které věci (do jakého řízení) podání směřuje a čeho se navrhovatel svým podáním domáhá; současně navrhovatele poučil o procesním důsledku, který nastane, pokud navrhovatel ve stanovené lhůtě své podání v uvedeném rozsahu nedoplní.

Na tuto výzvu navrhovatel procesně reagoval podáním, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 15. prosince 2011, a ve kterém se uvádí, že „Námitka promlčení ve smyslu § 100 občanského zákoníku směřovala a směřuje ke spisové značce 5 Cm 142/98 (dříve 5 Sm 60/98) krajského obchodního soudu v Brně…Tímto uplatňují institut námitky promlčení vůči jistině směnečného platebního rozkazu, kterým citovaným rozsudkem měl být navrhnut soudní výkon rozhodnutí..“

Soud prvního stupně posléze vydal dne 19. prosince 2011 pod č. j. 21 Nc 3059/2011-8, usnesení, jímž podání navrhovatele ze dne 18. října 2011 odmítl s odůvodněním, že navrhovatel v soudem stanovené lhůtě vytýkané vady svého podání neodstranil.

K odvolání navrhovatele Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), usnesením ze dne 21. června 2012, č. j. 60 Co 154/2012-14, napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací své rozhodnutí odůvodnil tím, že z podání navrhovatele není ani po opravě a doplnění zřejmé, které věci se týká a co se sleduje. Odvolací soud si je vědom toho, že pokud by v dané věci nešlo o podání ve věci samé, tak soud prvního stupně neměl podání navrhovatele odmítnout, ale neměl k němu vůbec přihlížet, nicméně z obsahu podání není zřejmé, že nejde o podání ve věci samé a proto soud prvního stupně nepochybil, pokud toto podání navrhovatele napadeným usnesením odmítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále již „dovolatel“) bez zastoupení advokátem dovolání a současně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků a dále o to, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů.

Za shora popsané procesní situace (odmítnutí podání) soud prvního stupně vydal dne 14. ledna 2014 pod č. j. 21 Nc 3059/2011-37, usnesení, jímž dovolateli přiznal zcela osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce z řad advokátů – Mgr. Martina Zvoníčka. Z odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení není zřejmé, pro jaké (konkrétní) důvody soud prvního stupně vlastně přistoupil k úplné soudní liberaci dovolatele a k ustanovení advokáta. Soud prvního stupně v odůvodnění usnesení pouze uvedl, že „Na straně oprávněného byly shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků a rovněž další podmínky výše citovaného ustanovení § 30 občanského soudního řádu, a proto soud žádosti o ustanovení zástupce vyhověl.“

Dovolatel prostřednictvím svého advokáta poté doručil soudu prvního stupně „Doplnění podání – dovolání do usnesení Krajského soudu v Brně, pob. ve Zlíně, ze dne 21. 6. 2012, č. j. 60 Co 154/2012-14“, ve kterém rozvádí svou dovolací argumentaci. Dovolatel namítá, že vzhledem k obsahu podání je zřejmé, že jím učiněná námitka promlčení byla uplatněna v exekučním řízení, když odkaz na nalézací řízení dovolatel použil s cílem identifikovat předmětnou pohledávku, vůči níž námitka promlčení směřuje. Nebyly tedy splněny podmínky pro odmítnutí podání a oba soudy rozhodly nesprávně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. prosince 2012, neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31. prosince 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a) anebo podle § 239 dovolací soud odmítne, je-li zjevně bezdůvodné.

S účinností od 1. července 2009 došlo ke změně § 239 o. s. ř. potud, že přípustnost dovolání proti meritorním usnesením odvolacího soudu uvedeným v § 239 odst. 1 a 3 byla podmíněna předchozím (předběžným) úsudkem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v této věci se přitom ztotožňuje s právním názorem, že v situaci, kdy § 243b odst. 1 i nadále zachovává Nejvyššímu soudu právo odmítnout dovolání proti kterémukoliv z usnesení vypočtených v § 239 pro zjevnou bezdůvodnost, lze dospět k závěru, že předpoklad zásadního významu dovoláním napadených nemeritorních usnesení odvolacího soudu vypočtených (jen) v § 239 odst. 1 a 3 je úpravou obsolentní (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1903-1904).

S ohledem na obsolentnost cit. právní úpravy podmiňující přípustnost dovolání předchozím úsudkem Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, je třeba konstatovat, že v této věci je podané dovolání přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (§ 30 odst. 2 o. s. ř.). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. věty prvé na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Soud je povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, tj. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpis. Smyslem poučovací povinnosti adresované soudem účastníků řízení je, aby pro neznalost procesních předpisů neutrpěl v řízení újmu na svých právech. Právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně svých zájmů pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998 sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1999).

Poučení o možnosti ustanovení zástupce z řad advokátů by se mělo dostat každému účastníku, z jehož projevů (podání či přednesů) či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit na to, že by předpoklady pro ustanovení zástupce mohly být dány. Vlastní posuzovaní, zda uvedené předpoklady jsou opravdu naplněny, včetně otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, soud posoudí až v případě, že účastník skutečně o ustanovení zástupce požádá.

Jestliže v daném případě soud prvního stupně odmítl podání dovolatele, aniž by jej poučil ve smyslu § 30 odst. 1 o. s. ř., přičemž k podanému odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu, proti němuž podal dovolatel dovolání, jemuž pro zastupování v tomto řízení soud prvního stupně již ustanovil advokáta s odůvodněním, že dovolatel splňuje podmínky ve smyslu § 138 odst. 1 a § 30 odst. 2 o. s. ř., pak je třeba konstatovat, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže odvolací soud v uvedeném směru nezjednal procesní nápravu, pak i odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze totiž – vzhledem k právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve vazbě na poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 a násl. o. s. ř.) – tolerovat stav, kdy soud na straně jedné odmítne podání navrhovatele pro nesplnění zákonem stanovených náležitostí podání, přičemž na straně druhé následně při podání dovolání proti takovému rozhodnutí ustanoví dovolateli advokáta pro zastupování v dovolacím řízení, aniž by bylo z obsahu spisu, resp. z odůvodnění předmětného soudního rozhodnutí zřejmé, v jakém směru se v mezidobí změnily okolnosti zásadně významné pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 30 odst. 2 o. s. ř.

Je třeba na tomto místě připomenout unesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013 (uvedené rozhodnutí je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém dovolací soud uzavřel, že pro závěr, zda se jedná ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je třeba použít v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení nebo v dovolacím řízení stejná (shodná) hlediska. Je-li tedy například již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno (a představuje-li tedy žaloba zřejmě bezúspěšné uplatňování práva), jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím řízení a v dovolacím řízení, aniž by tu bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; nedává dobrý procesní smysl úvaha, že předmětem odvolacího nebo dovolacího řízení je (v nemeritorních otázkách) řádně uplatněné právo žalobcem, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).