Neverbální komunikace v soudní praxi

Z příspěvku publikovaného v ASPI:

   Neverbální komunikace hraje velmi důležitou roli v našem každodenním životě, jejíž význam spočívá především v tom, že se realizuje na nevědomé úrovni a lze ji jen velice těžko regulovat. I přesto, že většinu času komunikujeme pomocí mluveného jazyka, naše pohyby, gesta, či výrazy ve tváři jsou mnohem výmluvnější než pouhé slovo. Můžeme přestat mluvit a snažit se skrýt naše pocity, myšlenky, postoje či názory, ale naše tělo bude, i přes tuto snahu, posílat signály a tím stále komunikovat...

* Znalosti neverbální komunikace soudci zcela jednoznačně umožňují lepší orientaci v této materii, což se pozitivně odráží v jeho schopnosti účinně (efektivně) zohlednit uvedené dílčí závěry při hodnocení výslechů svědků, účastníků řízení, znalců či jiných osob v soudním řízení.

* Pouhá soudcem využívaná „intuitivní“ interpretace neverbální komunikace vyslýchaných osob je zatížena značnou chybovostí, (až fatální) nepřesností, neboť v mnoha případech se může přeceňovat či naopak nedoceňovat význam toho kterého konkrétního neverbálního projevu vyslýchaného, a bez zohlednění významných souvislostí a možných (v úvahu přicházejících) okolností, které je třeba rovněž při hodnocení neverbální komunikace reflektovat, může soudce dospět k chybným závěrům.

* Je v rozporu s občanským soudním řádem, pokud soudce staví své závěry nikoliv na vlastní (ne)přesvědčivosti vyslechnuté osoby, nýbrž na kvazi odborných závěrech z oblasti neverbální komunikace, tj. kdy „odborně“ rozebírá případné neverbální projevy vyslýchané osoby a na podkladě těchto dílčích závěrů pak činí skutková zjištění (např. že tím, že se svědek potil a zčervenal, soud měl za to, že svědek byl překvapen situací a zjevně vypovídal nepravdivě, což právě dal najevo svým popsaným chováním či zjevem).

* Hodnocení vyslechnuté osoby v civilním řízení soudcem musí být učiněno v komplexu, s co největší znalostí všech informací o dané osobě (o příp. jejím aktuálním psychickém či zdravotním stavu, resp. kondici), při faktu, že ne vždy lze mechanicky zasadit určité neverbální chování vyslýchaného pod ten či onen (kategorický) hodnotící závěr (spontánní, nervózní, přesvědčivý, nepřesvědčivý, lživý, pravdivý, přesvědčivý atd.).

* Soudce rovněž musí mít na paměti, že některé osoby vlivem svého zdraví (tělesný handicap, duševní potíže atd.) se mohou také v neverbální oblasti projevovat poněkud jinak oproti standardu, což ovšem ještě neznamená, že (zásadně) nehovoří pravdivě o skutečnostech významných pro rozhodnutí; je tudíž nezbytné každý takový výslech posuzovat individuálně, a to s ohledem na jedinečné vlastnosti dané osoby a specifika jejího verbálního i neverbálního projevu.

* Soudce by si měl uvědomovat, že on sám i svým neverbálním projevem může do jisté míry ovlivnit neverbální chování vyslýchané osoby. Kupř. (procesně bezdůvodně) soudcem užitý zvýšený tón, nevhodně učiněná gestikulace, mimika atd. mohou zbytečně znervóznit vyslýchanou osobu, která se začne chovat nestandardně, začne mít obavu ze soudce a potlačí svoji počáteční schopnost sdělit informace k předmětné okolnosti. Naopak přesvědčivý a konzistentní soudcův projev (způsob vedení procesu, jeho komunikace s účastníky a vyslýchanými osobami, ústní odůvodnění jeho rozhodnutí) bude účastníky (vyslýchanými osobami) vnímán tehdy, pakliže jeho neverbální projev bude souladný s jeho verbálním projevem.

* Jistě by bylo přínosné, pokud by si (především nalézací) soudci doplnili své znalosti v oblasti neverbální komunikace, neboť nelze pochybovat o tom, že prohloubení znalostí v dané materii se pozitivně odrazí na efektivněji vedeném dokazování (v námi sledovaném) v občanském soudním řízení.

* Zreferované soudní případy prokázaly, že při výsleších svědků či účastníků řízení lze velmi často detekovat jejich neverbální chování, které se rozchází (je v protikladu) s jejich verbálním projevem. Takto zjištěné rozpory či protiklady je třeba pečlivě hodnotit v kontextu celkového rámce výstupu vyslýchané osoby, též s přihlédnutím k jejímu věku, vzdělání, zdravotnímu stavu, či zkušenostem z předchozích výslechů (např. recidivisté, neplatiči).