Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ústavní soud nálezem ze dne 21.2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 rozhodl: „Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, se ruší uplynutím dne 31. 12. 2012.“ (in https://www.concourt.cz/soubor/6391).

     Uvedený nález Ústavního soudu byl vydán poté, co občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na svém zasedání dne 8. února 2012 rozhodlo o publikaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011 (v cit. nálezu Ústavní soud uvádí nesprávnou spisovou značku tohoto usnesení jako sp. zn.  „20 NSCR 66/2011“), ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení Nejvyšší soud zaujímá k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) následující (SJEDNOCUJÍCÍ) právní názor:

    „Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zde ve spojení s § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř.) pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. k tomu v literatuře např. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1884 až 1887, zejména pak pasáž ze str. 1885). Podstatné naopak je, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. To je ostatně v souladu i se způsobem, jakým je v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, vymezeno postavení Nejvyššího soudu (podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ zákona o soudech a soudcích Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (i) tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy).“

     Ústavní soud však přesto dospěl k závěru, že „napadené ustanovení je do té míry neurčitou či vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v možnostech obecné justice, předvídatelné právo (viz body 34 až 38), čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), z něhož lze požadavek na předvídatelnost práva dovodit.“

     K otázce, jak dál postupovat při aplikaci § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které Ústavní soud shledal v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního státu, byť jej  zrušil (až) uplynutím dne 31.12. 2012, byl připomenut judikát publikovaný pod  R 59/1999,  především však   usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7, s následující právní větou:

     Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž jednotná v závěru, podle kterého je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním; to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud k takovému řešení dospěl, lze obecně vzato vyjádřit tezí, podle níž princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v článku 95 odst. 1 Ústavy, se nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu, jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku). K tomu lze doplnit, že takové pojetí práva, jež by vedlo k vydávání soudních rozhodnutí, o kterých již v době, kdy je přijímal, bylo obecnému soudu známo (na základě závěrů formulovaných v příslušném směru v dříve vydaných nálezech Ústavního soudu), že se protiví ústavnímu pořádku České republiky, je v rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti (shodně srov. např. i usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7).

    Na posledně uvedené judikáty  reagovala také předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Iva Brožová, která mj. uvedla, že    „Rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001...na situaci vzniklou nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 použít nelze. Označený rozsudek reagoval na legislativní změnu, kterou byla dovolací lhůta prodloužena z jednoho měsíce na dva a praxi odvolacích soudů, které účastníky poučovaly o dvouměsíční lhůtě, a to ve prospěch dovolatelů řídících se nesprávným poučením....  

   Naproti tomu aplikace závěru uvedeného v citovaném rozsudku, podle něhož „je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním; to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné,“ na dovolání podaná podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že taková dovolání by byla bez dalšího odmítána jako nepřípustná, by vedlo ke zjevnému odmítnutí spravedlnosti dovolatelům, kteří dovolání podali v důvěře v ústavnost citovaného ustanovení.

     V nastalé situaci nezbývá Nejvyššímu soudu než postupovat stejně, jako postupovaly správní soudy po zrušení části páté občanského soudního řádu nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, tzn. na dovolání podaná přede dnem účinnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 aplikovat i nadále ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci intertemporálních účinků derogačních nálezů Ústavního soudu nelze pominout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, vyhlášené pod č. 426/2010 Sb., v němž Ústavní soud dovodil, že »„derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být – nejen z důvodů požadavků zákona, ale i z důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a případně byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005).«  Obdobně v nálezu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Ústavní soud dovodil, že »Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování.« Z uvedeného tak jasně plyne, že do nabytí účinnosti nálezu Pl. ÚS 29/11 (tj. do 31. 12. 2012) je Nejvyšší soud povinen aplikovat § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dosavadním znění."

     Na dnešním zasedání Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR byl posledně uvedený právní názor předsedkyně Nejvyššího soudu akceptován.