Omezení svéprávnosti pohledem Ústavního soudu

K rozhodování soudu ve věci omezení svéprávnosti člověka

§ 55 odst. 1, § 57 odst. 1, § 59, § 465 odst. 1, § 469 odst. 1, § 3033 o. z.

§ 66 a násl. z. ř. s.     

     1. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

     2. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.

     3. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, resp. že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti. 

     4. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji - třebas bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství. 

     5. Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle § 66 a násl. z. ř. s.

     6. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle § 465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný - ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj. 

      7. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře. 

     8. Vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Shtukaturov proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05).

      9. S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci "samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům" (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle § 465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka. 

      10. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávnosti právo na to, aby jej soud pravidelně "zhlédl", přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentě duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. 

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16

Poznámka: 

Ačkoliv Ústavní soud v publikovaném nálezu zdůrazňuje, že nemá ambici k předmětné problematice vyslovit finální názor a uzavřít tím další možný judikatorní vývoj, ve skutečnosti – jak plyne z cit. právní vět – zčásti tak činí. Ptám se již delší dobu (i v konfrontaci se znalostí judikatury Ústavního soudu v jeho prvním či druhém obsazení), do jakéže pozice se vlastně dostává Nejvyšší soud, který má sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud ve výkladu podústavního práva dochází k takovému nastavení měřítek Ústavním soudem. Je pak přirozené, že mnozí účastníci případné dovolací řízení vnímají jako nezbytnou součást využití právních prostředků k tomu, aby se pro „finální rozhodnutí“ obrátili na Ústavní soud, od nějž očekávají vyřešení jejich sporu či právní věci. Takové vnímání s sebou nese zvyšující se zatížení Ústavního soudu na straně jedné a současně zeslabování (ať se to někomu líbí či nikoliv) role Nejvyššího soudu na straně druhé.  Nebudou-li důsledně  rozlišovány hranice  mezi ústavně právní ochranou  a výkladem podústavního práva, kdy judikatura obecných soudů má být sjednocována Nejvyšším soudem, nastane situace, kdy Nejvyšší soud v mnoha ohledech – svázán výkladem podústavního práva  učiněným Ústavním soudem– stane se pouhým „tlumočníkem“ již vyřčených právních názorů orgánem ochrany ústavnosti.