Připomínky k Pravidlům pro výběr kandidátů na soudce Nejvyššího soudu

V původním návrhu Pravidel byla obsažena následující formulace, v níž jsem navrhoval tyto úpravy: „S narůstající složitostí a komplexností práva si je Nejvyšší soud vědom při převážném zachování, a v mnohých směrech i vylepšení, stávajícího modelu rovněž sílící potřeby  možnosti zapojení úspěšných akademiků, advokátů či státních zástupců do své rozhodovací činnosti, což by mělo přinést nové přístupy k řešení právních problémů a reflexi mimo justiční praxe do sjednocovací činnosti soudu, stejně jako přispívat s cílem přispět k šíření myšlenkové plurality i otevřenosti Nejvyššího soudu.“

Svůj návrh jsem tehdy odůvodnil tím, že pokud by měla být v textu zachována formulace o sílících potřebách doplnění NS z řad „nesoudců“, pak by bylo nezbytné alespoň stručně vyložit, co se pod těmito sílícími potřebami vlastně rozumí. V případě civilního kolegia sama okolnost, že jeho soudci se ocitají v historicky významné etapě uvedení v život nové civilní úpravy, a to z plynoucího nezměrného množství interpretačních a aplikačních úskalí, ještě neznamená, že by se soudci NS měli kupř. pohybovat na hranici svých kapacitních možností a že je zapotřebí jejich řady posílit o akademiky, advokáty, resp. o právníky z mimosoudního prostředí. Do jisté míry problematicky vyznívající jsou také formulace typu „nových přístupů k řešení právních problémů“. Stávající formulace v Pravidlech tudíž může působit (být vykládána) zavádějícím způsobem např. v tom směru, že invence soudců NS v poměrech nové úpravy by mohla být „bez personálních posil z mimo justiční sféry" vyčerpána a že je tudíž již zapotřebí prostřednictvím nových soudců z mimosoudního prostředí „oživit“ stávající personální klima s předpokladem přísunu „nových přístupů k řešení právních problémů atd.“

Jinak řečeno. Co se vlastně sleduje např. přijetím akademika na post soudce NS na rozdíl od zkušeného advokáta, jehož tzv. přidanou hodnotou by měly být cenné praktické zkušenosti získané při poskytování právních služeb a jejich využití v nové pozici soudce NS? Je zde zájem, aby v co nejširší možné míře takový akademik, resp. právní vědec - ale již v pozici jmenovaného soudce NS, nadále přednášel, vykonával bohatou lektorskou činnost, resp. vykonával vědeckou činnost, když při takové zátěži stěží může současně 100 % odpovědně vykonávat funkci soudce NS? Anebo naopak, aby se plně věnoval výkonu funkce soudce a pouze okrajově, resp. doplňkově vykonával pedagogickou a lektorskou, resp. vědeckou činnost? Nemíjí se pak tato očekávání (přání) s možnostmi a jinými formami (např. pozice poradce v pracovním poměru u NS)? Je zde skutečně zájem o akademika (právního vědce) - soudce NS, který jen kupř. z 50 % možná ze 70 % bude fakticky vykonávat funkci soudce, ale za to může kromě své pedagogické (vědecké) činnosti být nepřehlédnutelným zástupcem NS na různých právních konferencích? A pokud by mělo platit, že akademik nově již v pozici soudce NS má především plnit (jak jinak) funkci soudce NS, jak také zákon stanoví, pak po nějakém čase jen stěží bude schopen odpovídajícím způsobem vykonávat svou vědeckou (badatelskou) činnost. V tomto směru (při tomto náhledu) se tudíž vytrácí argumentace, jíž např. užila ve svém příspěvku Eliška Wagnerová, která v Lidových novinách z 18. 4. 2017 zdůrazňovala, že NS „potřebuje čerstvý vítr“ v podobě přísunu právníků z mimosoudní oblasti); po nějakém čase by totiž i akademik, který by vykonával funkci soudce NS (což by limitovalo jeho angažovanost jako akademika), musel nutně dospět do stádia, kdy bude „více soudcem, než akademikem“; v případě Ústavního soudu - s ohledem na časově daný mandát soudce ÚS – uvedený problém odpadá, a proto i případná argumentace odkazem na ÚS není v tomto směru správná (k tomu ovšem srov. např. názor bývalé soudkyně Vlasty Formánkové: „K Ústavnímu soudu přicházejí nové osobnosti, s jinými návyky, s jinou schopností komunikovat a argumentovat. Projevuje se tu převaha lidí, kteří působili nebo působí v akademické sféře a já obdivuji teoretický rozsah jejich vědomostí. Opravdový soudce by však měl projít jednací síní a sdílet osudy lidí. Nebo spíše účastníků, nemusí to být jen fyzické osoby. Jsou to tak trochu papíroví soudci, ale neodsuzuji je tím. Vycházejí zkrátka ze spisu a jsou to spíše teoretici než praktici.“ (Formánková Vlasta, Třetí Ústavní soud musí chránit bezpečí i soukromí občanů, Česká pozice, 18. 9. 2015, zdroj: https://kuc.cz/ua06bt).

Je zřejmé, že cesta tvrzené invence, jež (bohužel) spočívá v nesprávném náhledu na údajný kapacitní rozsah stávajících soudců NS nacházejících se v prostředí, jež by kupř. právě příchodem akademiků mělo být obohaceno, je značně problematická a zjevně provázená celou řadou proměnlivých, které v budoucnu mohou přivodit mnohá (i nemilá) překvapení. Obzvláště v případě, pokud by bylo přistoupeno k vícečetnému (ale pak se ptám proč?) jmenování akademiků na post soudce NS, s jejich postupným zasazením do jednotlivých (či snad do všech) např. civilních senátů (nemělo by se zapomínat, že NS není ÚS, ale ani NSS, který při obsazování v roce 2003 řešil nezbytnost personálního obsazení s ohledem na dosavadní absenci dostatečného množství správních soudců, a jeho agenda do jisté míry umožňuje i větší zapojení právníků z mimosoudní oblasti; k tomu srov. v historickém kontextu řešených problémů s obsazováním NSS zákon č. 164/1937 Sb., o Nejvyšším správním soudu, a tehdejší dobové problémy, které obsazení tohoto soudního tělesa provázely – např. Hoetzel, J., Zákon ze dne 16. června 1937 č. 164 o Nejvyšším správním soudu. Několik poznámek, Právník, 1937, sešit 6, str. 333 a násl.).

Formulování jasných pravidel pro výběr a hodnocení kandidátů na soudce Nejvyššího soudu otevře výběrový proces širokému okruhu právníků jak z řad justice, tak i z ostatních právnických profesí, kteří mají zájem o rozvoj práva v České republice a usilují osobní činností napomoci výkonu spravedlnosti. Současně představuje možnost pro veřejnost vyjádřit se k jednotlivým kandidátům a k jejich případnému přeložení nebo jmenování k Nejvyššímu soudu. Neodmyslitelnou součástí této komunikace musí být diskuse nad obsazováním soudu a prostřednictvím ní i veřejná kontrola nad průběhem jmenování soudců Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud si je vědom toho, že výběr kandidátů na pozici soudce jakéhokoli soudu nelze zcela svázat předem danými a výjimky nepřipouštějícími kritérii. Pro zajištění transparentnosti výběrového procesu však považuje za nutné vymezit důležité kvalitativní a kvantitativní požadavky kladené na osoby, které se chtějí stát soudci Nejvyššího soudu. Současně upozorňuje, že kandidát by měl v rozumné míře splňovat všechny uvedené požadavky s tím, že vynikající výsledky v určité oblasti mohou kompenzovat dílčí nedostatky v oblasti jiné, přičemž se zohledňuje i deklarovaná snaha kandidáta plně rozvíjet svůj potenciál tam, kde je to pro výkon soudcovské funkce u Nejvyššího soudu potřebné a žádoucí.

Připomínky:

Původní návrh Pravidel obsahuje mj.  formulaci: „Současně upozorňuje, že nižší výsledky v jedné oblasti posuzování mohou být, nicméně pouze výjimečně, nahrazeny vynikajícími výsledky v oblasti jiné.“, která sice byla posléze na základě připomínek vyjmuta z textu, nicméně byla přesto obsahově nahrazena textem obsaženým v poslední větě shora uvedeného druhého odstavce. Zde je ovšem třeba upozornit na fakt, že kandidát na soudce NS musí splňovat předpoklady pro plný (100 %) výkon funkce soudce, takže formulace, která vlastně říká, že tam, kde se kandidátovi něčeho nedostává, může se to v některých případech naopak kompenzovat zase něčím jiným, schopnostmi, jimiž kandidát nadlimitně oplývá, nereflektuje požadavky pro výkon funkce soudce NS. Zvolená formulace v Pravidlech vlastně vyjadřuje, že kandidát – např. právník z mimosoudního prostředí, který ne ve všech směrech splňuje kritéria stanovená pro soudce NS, může pro nějakou svou nadlimitní schopnost v jiném směru představovat výjimku pro jeho jmenování soudcem NS. To ovšem skýtá rozličnost výkladů a tedy absolutní nepředvídatelnost, co lze považovat „za vynikající výsledky v oblasti jiné“.

 I. Zákonné a další obecné předpoklady pro přeložení nebo přidělení soudců k Nejvyššímu soudu

Základní pravidla pro jmenování soudců jsou obsažena v čl. 93 Ústavy. Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení a jeho funkční období počíná okamžikem složení slibu. Soudcem může být jmenován jen bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání.

Zákonné předpoklady pro jmenování soudcem blíže upřesňuje § 60 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jsou jimi české státní občanství, plná svéprávnost, bezúhonnost, zkušenosti a morální vlastnosti, které dávají záruku řádného výkonu funkce, věk minimálně 30 let, vysokoškolské právnické vzdělání a složení odborné justiční zkoušky. Za odbornou justiční zkoušku se považuje také advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let. Všechny předpoklady musí být splněny současně. Nelze z nich činit žádné výjimky.

Přeložení k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu vyžaduje mimo souhlasu předsedy Nejvyššího soudu splnění dalších dvou podmínek. První je, aby překládaný soudce vykonával právnickou činnost v délce minimálně 10 let, která je zpravidla vymezena jako činnost, jejímž hlavním předmětem je samostatná každodenní aplikace právních předpisů, činnost legislativní nebo pedagogická v právních oborech. Druhou podmínkou je vysoká odborná znalost a zkušenost dávající záruky řádného výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu (§ 71 odst. 2 a § 73 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).

Soudcem Nejvyššího soudu se lze stát nejen na základě kariérního postupu zpravidla po předchozím projednání s předsedou soudu, z něhož je soudce překládán, se souhlasem soudce a na návrh předsedy Nejvyššího soudu, ale i na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti, byť výjimečného, o přidělení nově jmenovaného soudce k tomuto soudu, ovšem jen se souhlasem předsedy Nejvyššího soudu. K Nejvyššímu soudu může být přidělen jen soudce, který má alespoň desetiletou právní praxi a který svými odbornými znalostmi a zkušenostmi dává záruky řádného výkonu funkce (§ 67 odst. 1 a § 70 zákona o soudech a soudcích).

Mimo těchto zákonných předpokladů však každý soudce Nejvyššího soudu musí být uznávaným odborníkem, respektovanou osobností, která dosahuje výjimečných výsledků zejména v oblasti, v níž má rozhodovat u Nejvyššího soudu. Přestože je Nejvyšší soud v důsledku historického vývoje založen na specializovaných senátech, předpokladem výkonu funkce soudce je široký právní rozhled a schopnost rychle vstřebávat právní informace z jiných odvětví. Jeho přístup k řešení problémů musí být založen na interdisciplinárním pohledu na právní řád a schopnosti chápat a aplikovat právo v celé jeho složitosti, a to včetně práva srovnávacího, unijního i mezinárodního.

Osoba soudce Nejvyššího soudu musí být osobností vyzrálou, která má jasné názory, je schopna přímo a otevřeně formulovat svůj náhled na rozhodování soudu v konkrétní věci a je připravena obhajovat své postoje a být podrobena konstruktivní kritice jak ze strany ostatních soudců Nejvyššího soudu i dalších právních odborníků, tak i ze strany veřejnosti. Morální integrita, nezávislost myšlení, dobrý úsudek, pokora, rozhodnost a objektivita při rozhodování jsou nutnými požadavky kladenými na soudce Nejvyššího soudu. Nezbytná je i schopnost vyvolávat respekt a důvěru na jedné straně a schopnost přistupovat ke každému bez ohledu na prostředí, ze kterého pochází, citlivě a s respektem na druhé straně. Především musí formulovat svá rozhodnutí jednoznačně a srozumitelně s náležitou právní argumentací založenou i na konkrétních okolnostech rozhodovaného případu, a to při časovém tlaku, který je s funkcí soudce Nejvyššího soudu nevyhnutelně spojen. Nezbytné také je, aby byla schopna jasně a stručně vysvětlit průběh řízení v projednávané věci a jakékoliv učiněné rozhodnutí náležitě odůvodnit ve vztahu jak ke všem účastníkům řízení, tak i k odborné a laické veřejnosti.

Důsledné uplatňování právního řádu a budování respektu k dodržování právních norem musí být pevnou součástí jeho osobnosti a představ o profesní kariéře. Soudce Nejvyššího soudu musí být inspirací pro své kolegy a podřízené, a to jak v pracovním, tak i v osobním životě.

Každý kandidát na soudce Nejvyššího soudu si musí být vědom, že soudce je povinen vyvarovat se jakékoli činnosti, která by mohla narušit důstojnost soudcovské funkce a ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování. Vzhledem k tomu, že je osobou veřejně činnou, je povinen se chovat i v osobním životě a ve všech svých mimosoudních aktivitách a projevech zdrženlivě, musí si zachovávat odstup od politické i hospodářské soutěže, a to na jakékoli úrovni, a nesmí připustit, aby jeho případné vztahy s představiteli moci zákonodárné nebo výkonné či jinými osobami narušovaly zmíněné hodnoty, na nichž soudnictví jako jedno z odvětví veřejné moci spočívá.

Připomínky:

Soudce NS musí být především schopen mj. náležitě odůvodnit své písemné vyhotovení rozhodnutí (též z hlediska jeho dosahu na usměrňování judikatury) a jistěže je při jednání po vyhlášení rozhodnutí také zákonu odpovídajícím způsobem ústně odůvodnit. Otázka mediálního zprostředkování soudních případů z úst soudce NS je sporná a určitě by neměla být nastolována jako jeden z elementů osobnosti kandidáta na pozici soudce NS. Nejsem si ani jist, zda případně pořádané tiskové konference s účastí soudce (předsedy senátu) stran veřejného referování o důvodech vydaného rozhodnutí, mohou být měřítkem z hlediska erudice soudce.

 Při výběru kandidátů – „nesoudců“ na pozici soudce NS by mělo být zohledněno, že není vhodné např. dosavadní propojení akademika s exekutivou. Přiměřeně lze použít na tuto problematiku optiku pohledu bývalé předsedkyně NS Ivy Brožové, která k otázce možného návratu bývalého soudce NS na týž post po jeho předchozím působení v exekutivě mj. uvedla: „...soudcovská nezávislost je skutečně principiálního významu pro fungování demokratického právního státu, tak se s tímto nárokem na soudcovskou nezávislost pracuje preventivně. Z tohoto pohledu samozřejmě, že možné situace, kdy soudce přejde do exekutivy, jsou. Ale ty návraty v tomto směru, to je cosi, co bych já principiálně již považovala za situace, které budí objektivně pochybnosti o schopnosti být nezávislý. Tito lidé jsou prostě jen lidé a pohybováním se v oblasti exekutivy, samozřejmě, že dochází ke vzniku celé řady formálních i neformálních vztahů a ty vám, ať už chcete nebo nechcete, později ty ruce k té schopnosti být nezávislý svazují. Taková je prostě lidská přirozenost." (zdroj: https://kuc.cz/4pu85n). 

Pravidla rovněž nijak neřeší problematiku předchozí možné provázanosti kandidátů – „nesoudců“ s politickými stranami (ať již z pozice jejich bývalého členství v politické straně či jejich donátorství atd.). NS by se měl chránit před pronikáním osob spjatých v té které formě s politickými stranami atd. Navrhované znění podle mého názoru v této (či možná v obsahově jinak a třeba výstižnější) formulaci odráží nezbytnost reflektování možných střetů, zájmů, a to z hlediska uvážení předsedy NS, resp. z hlediska jeho finálního rozhodnutí, zda předmětnou osobu – „nesoudce“ zařadí do pozice kandidáta na soudce NS či nikoliv (nazná-li, že taková osoba byla dosud až příliš propojena v předmětných oblastech, čímž by při výkonu funkce soudce NS mohly vznikat pochybnosti o jeho nestrannosti či nezávislosti atd.). Přitom zdůrazňuji, že propojení nemusí být registrováno v přímé vazbě na politické strany či uskupení, ale kupř. i v rámci spolkové činnosti (např. nadlimitní politické vyjadřování v rámci určitého uskupení, které se již vymyká prostému názoru občana – soudce, a zavání politikařením či snahou mediálně oslovovat potencionální voliče atd.; k tomu srov. např. https://vrcha.webnode.cz/news/eticky-kodex-soudcu-eticke-zasady-chovani-soudce/).

Jak již bylo uvedeno, Pravidla nijak nenastavují kritéria pro výběr osobnosti kandidáta - dosavadního „nesoudce“ - z pohledu jeho předchozí praxe v exekutivě či v legislativní činnosti. Přitom problematika propojení s exekutivou se do jisté míry navozuje v případě nominace na post soudce NS těch akademiků, kteří kupř. předchozí roky intenzivně pracovali na tvorbě nové civilní úpravy, své úsilí spojili s tvorbou nových komentářů civilního kodexu a dalších navazujících předpisů, s lektorskou činností, zpracováváním různých analýz a posudků, takže by zde došlo k naprosto nepřijatelnému propojení v pozici týchž osob - participace na normotvorbě, propojení s exekutivou a následně souzení „podle zákona, na jehož tvorbě jsem se podílel.“

Jistěže je tedy možné, aby i významný advokát či výrazná osobnost z akademické obce mohla být jmenována soudcem NS (zákon takový postup explicitně nezakazuje), nicméně mělo by se pečlivě vážit, jakým přínosem může pro NS být, pokud takovým soudcovským kandidátem má být např. akademik, který své předchozí roky spojil s tvorbou nové civilní úpravy (především nového občanského zákoníku), komerčních komentářů, komerčních školení, a jenž by se měl najednou přetavit (s tak úzkým propojením s exekutivou a z toho plynoucími vazbami) do pozice soudce NS.

Lze od této osoby očekávat i možný názorový střet s jeho předchozími názory vtělenými do jím zpracovaných komentářů či jím zaujímaného výkladu jím sepsaných nových pravidel civilního kodexu a dalších předpisů? Nehrozí - s ohledem na předchozí již vyložené právní názory takového akademika - jistá odborná strnulost (skrytá neschopnost či neochota se odchýlit od svých vlastních názorů, mnohdy posléze natolik komerčně prezentovaných), které v konfrontaci s realitou mohou někdy pokulhávat a vykazovat názorový defekt? Lze očekávat, že takový akademik na pozici soudce bude důsledně prosazovat své myšlenky, teze, závěry, které spojil v rámci legislativního úsilí nové civilní úpravy? A pokud ano, resp. existuje-li taková možnost, lze i přes tuto možnou okolnost považovat příchod takové osoby na post NS za přínosný? A konečně lze v této souvislosti zaznamenat možný dosah následující řečnické otázky formulované bývalou předsedkyní NS Ivou Brožovou i ve vztahu k těmto akademikům - spolutvůrcům nového občanského zákoníku - "Kladu si sama otázku, jak může soudce nalézat právo, jestliže si ho sám vynalezl již tím, že ho napsal?"

Na tomto místě bych také rád připomenul významný a výrazně zaznívající názor ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, který pronesl na konference „Slučitelnost funkce soudce s dalšími aktivitami“, jež se konala v Americkém centru v Praze dne 28. 4. 2015 (in https://cz.usembassy.gov/cs/americke-centrum-hostilo-konferenci-o-etice-povolani-soudce/):

„Síla práva spočívá v tom, že je to hypercyklický systém – v něm vzájemně zpětnými vazbami centra vlivu ovlivňují výslednou podobu práva. Těmito centry jsou justice, zákonodárství, doktrína a praxe. U nás můžeme pozorovat tendenci k personálnímu spojování těchto center. Setkáváme se velice často s tím, že jeden člověk zákon píše, komentuje, učí, přednáší o něm praktikům a nakonec soudí. Tím je popřen tento mechanismus práva, který je ale důležitý, protože imunizuje právo před chybou jednotlivce. Máme-li čtyři centra ‚Jaw in action‘, máme jistotu, že bude-li v jednom centru udělána chyba, napraví se v dalším z center. To pochopitelně při personální unifikaci nastat nemůže. Má to ještě další nepříjemný efekt. Takový člověk strhává doktrinální debatu ve svůj prospěch. Je tu nerovná startovní čára. Pro praktika je totiž mnohem zajímavější názor toho, kdo bude soudit jeho případ. Názory ostatních teoretiků si vyslechne, ale nezajímají ho, k ničemu mu nejsou. Tím je role doktríny degradována a ta se k tomuto jevu přizpůsobuje a vyhýbá se jakékoliv nezávislosti tvůrčí činnosti i kritice soudních rozhodnutí. Ta je přitom zdravá a ozdravná i pro soudce. Doktrína se tak omezuje na pouhé rekapitulování judikatury k určitému tématu. Z tohoto důvodu se domnívám, že by se každý měl držet svého kopyta...“ Bohužel, sám bývalý ministr spravedlnosti dr. Pelikán tento svůj názor nakonec nerespektoval, pokud to komise pro civilní řád soudní zařadil mj. i soudce Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. https://vrcha.webnode.cz/news/vecny-zamer-noveho-civilniho-procesniho-kodexu/ nebo zde: https://vrcha.webnode.cz/news/a-bude-novy-civilni-procesni-kodex1/).

I s přihlédnutím ke shora citovanému (roz. toho „prvního“) názoru tehdejšího ministra spravedlnosti dr. Pelikána mi připadá koncepčně nesprávné, aby na pozici soudce NS se ocitl bývalý „legislativec“, dosud tak intenzivně propojený s exekutivou, jenž by nadále měl jím napsaný (spolu sepsaný) zákon již jako soudce NS interpretovat a aplikovat a tímto způsobem se spolupodílet na usměrňování judikatury obecných soudů. Anebo je zde naopak záměr akademiky s takovým „propojením“ povolat na NS? Pokud ano, pak je zapotřebí si to férově připustit a na toto téma rozvinout diskuzi, jelikož takto nastavený nový kurz by podle mého hlubokého přesvědčení byl popřením dosavadních pohledů na výkon funkce (nejen) soudce NS a znamenal by průnik osob z exekutivní oblasti do oblasti soudní, což narušuje pohled shora vyložený, resp. standardy demokratického právního státu.

Naopak (pokud předseda NS bude trvat na jmenování některých akademiků soudci NS) považuji za vhodné a žádoucí - právě s ohledem na zachování názorové plurality - povolat na NS ty významné akademiky, kteří stáli mimo tuto hlavní novou legislativní civilistickou vlnu. Od těchto akademiků – „nelegislativců“ - totiž nelze očekávat odbornou strnulost (v zahledění do dříve pojatých - znormovaných pravidel chování, posléze okomentovaných a lektorsky prosazovaných stejnými osobami), nýbrž jistou invenci a schopnost i kritického náhledu vůči jejich bývalým akademikům. Takový postup přitom není ani v rozporu s výše připomenutým (roz. tím „prvním“) názorem např. bývalého ministra spravedlnosti dr. Pelikána, který v procesu jmenování soudce NS rovněž hraje významnou roli, neboť naznal-li by, že z jeho pohledu kandidát na soudce NS vhodný není (např. pro jeho předchozí vazby z exekutivy; a bývalý ministr spravedlnosti dr. Pelikán to vlastně již shora de facto vyjádřil), nemusí vůbec návrh na jmenování předložit prezidentu republiky. Z toho důvodu je podle mého názoru velmi uvážlivé a prozřetelné reflektovat i názor ministra spravedlnosti.

Podle § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

NS např. v usnesení ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Nd 313/2014, mimo jiné vyložil, že je věcí soudců samotných (jejich střízlivého rozumu, uvážlivosti a etického cítění), aby se nijak nezapojovali do mimoprofesních činností (tím spíše předpokládajících jakékoliv rozhodování týkajícího se práv a povinnosti jiných subjektů), jež mohou při výkonu jejich soudcovské funkce zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve skutkově obdobných sporech, k jejichž projednávání a rozhodnutí jsou rozvrhem práce příslušného soudu povoláni.

Podle Etických zásad chování soudce (Soudcovská unie České republiky, 28. 10. 2000), jakož i podle Zásad chování soudce (týž subjekt, 26. 11. 2005) soudce ve svých projevech musí být zdrženlivý i ve věcech, které neprojednává, přičemž v osobním životě se vždy chová způsobem, který neovlivňuje důvěru odborné i laické veřejnosti v jeho nestrannost.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015, č. j. 16 Kss 7/2014-92,  mimo jiné vyložil: „Soudce je osobou veřejně činnou, přičemž na osoby veřejně činné je již tradičně nahlíženo jako na osoby, jejichž jednání i v osobním životě podléhá přísnějším měřítkům, než chování jiných osob. Soudce je veřejností vnímán jako soudce nejen při výkonu své funkce, ale i mimo tento výkon, tzn. nepřetržitě, resp. 24 hodin denně....Požadavky na nezbytné sebeomezení soudce reflektují i doktrinální přístupy. Tak se lze setkat s následujícím pohledem či přístupem: ‚Každý soudce na sebe bere závazek jistého sebeomezení a zdrženlivosti nejen v soudním taláru, ale i v dalších osobních aktivitách. Kriticky důležitým aspektem této skutečnosti je povinnost na každém kroku reprezentovat soudcovský stav a nevyvolávat sebemenší pochybnosti o spravedlnosti, nestrannosti, odbornosti a nezávislosti. Soudce by se měl jednoduše vyvarovat jakékoliv činnosti, která by mohla narušit zmíněné hodnoty, na níž soudnictví, jako jedno z odvětví veřejné moci stojí.‘ (viz Kopa, M.: Může být soudce členem politické strany a stát se členem zastupitelstva a územního samosprávného celku? in Jirásková, V., Witkowski, Z. (eds.), Ústavní systém České republiky a Polské republiky přistoupené k EU, sborník, nakladatelství Leges Praha, 2011).“

Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15, judikoval:

„Jednotlivec, který přijal funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny.

Pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní. Soudci se nemohou podílet na kampani politických stran, politických hnutí či volebních seskupení nebo konkrétních politiků. Stejně tak není namístě, aby se svými veřejnými projevy snažili ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, ani to, kdo bude zastávat funkci starosty. Takové projevy narušují důvěru veřejnosti v to, že soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů.“

II. Požadavky na kandidáty na soudce Nejvyššího soudu z nižších soudů

Požadavky na osobnostní a charakterové vlastnosti soudce, který by měl být přeložen k Nejvyššímu soudu, jako vrcholnému soudnímu orgánu zajišťujícímu jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení a v trestním řízení, jsou dány především vysokými nároky souvisejícími s náročností vykonávané práce, jakož i veřejným zájmem na řádném chodu justice. Z tohoto hlediska je nezbytné, aby takový soudce disponoval výbornými odbornými znalostmi a také patřičnými osobnostními a morálními předpoklady.

Jako negativum současného stavu české justice lze bezesporu vnímat neexistenci kariérního řádu a systému hodnocení soudců. S ohledem na tento nedostatek nemají soudci působící u soudů prvního či druhého stupně předem danou strukturu kariérního růstu, kdy chybí jak podmínky kariérního rozvoje, tak jasně dané postupy, které by soudcům ukazovaly předvídatelnou cestu k profesnímu růstu. Proto jsou i uchazeči o soudcovskou pozici na Nejvyšším soudě vystaveni značné nejistotě v otázce, jaké konkrétní požadavky na ně budou v rámci jejich výběru a hodnocení kladeny, a zda bude jejich snaha úspěšná.

Podle dosavadní praxe jsou soudci Nejvyššího soudu v zásadě vybíráni z řad soudců nižších stupňů soudů na základě absolvování odborné stáže, která je završena hodnocením jak ze strany příslušného senátu (příp. senátů), ve kterém působili, tak příslušného kolegia. V případě kladného hodnocení a splnění všech předpokladů pro výkon funkce soudce Nejvyššího soudu je po vyjádření soudcovské rady podán jeho předsedou návrh ministrovi spravedlnosti k trvalému přeložení soudce k Nejvyššímu soudu. S ohledem na zajištění co největší transparentnosti tohoto výběrového procesu považuje Nejvyšší soud za potřebné vymezit postup a kritéria, která budou aplikována při rozhodování o přeložení kariérního soudce k Nejvyššímu soudu.

Každý kandidát musí být schopen proniknout do detailu a jednotlivostí řešených právních otázek při současném pochopení širších souvislostí, disponovat výjimečnými analytickými schopnostmi, být schopen pochopit širší význam svého rozhodování ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení i pro rozhodovací praxi nižších soudů a společnost jako celek. Kandidát musí být schopen obhajovat své postoje v kolektivu odborníků, přijmout konstruktivní kritiku, přiměřeně na ni reagovat.

Kandidát musí být také ochoten neustále rozvíjet své schopnosti a průběžně se vzdělávat, a to v rámci Justiční akademie a případně i na právnických fakultách (např. v doktorském studijním programu) a jiných českých i zahraničních vzdělávacích institucích. Za součást jeho odborného rozvoje lze považovat i jeho publikační činnost, a to jak v oblasti odborných monografií, komentářů a článků či příspěvků v odborných časopisech, a také vystupování na odborných konferencích doma i v zahraničí. U kandidáta se předpokládá znalost alespoň jednoho cizího jazyka (angličtiny, francouzštiny, němčiny apod.). V pracovním životě musí dbát na vedení svých podřízených a napomáhat jejich růstu.

V případě, že kandidát bude splňovat rozvedené předpoklady, a s ohledem na jeho vysoké odborné znalosti a morální integritu i další uvedené charakteristiky bude dávat záruky řádného výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu, učiní předseda Nejvyššího soudu případné další kroky k jeho trvalému přeložení k Nejvyššímu soudu (viz v podrobnostech blíže kapitola IV. těchto Pravidel), a to při zohlednění naplnění kritérií uvedených v kapitole I. těchto Pravidel.

Připomínky:

Původní verze Pravidel obsahovala formulaci, že: „Kandidát musí být také ochoten neustále rozvíjet své schopnosti a průběžně se vzdělávat, a to v rámci vzdělávání v Justiční akademii, tak i na právnických fakultách (např. v doktorském studijním programu) a jiných českých i zahraničních publikačních institucích. Součástí jeho odborného rozvoje lze považovat i publikační činnost, a to jak v oblasti odborných monografií, komentářů a článků či příspěvků v odborných časopisech, vystupování na odborných konferencích doma i v zahraničí. Proto by měl mít i potřebnou znalost alespoň jednoho světového jazyka. V pracovním životě musí dbát na vedení svých podřízených a napomáhat jejich růstu.“

S uvedenou formulací jsem zásadně nesouhlasil a navrhoval jsem následující korekce: „Kandidát musí být také ochoten neustále rozvíjet své schopnosti a průběžně se vzdělávat, a to např. jak v rámci vzdělávání v Justiční akademii, případně tak i na právnických fakultách (např. v doktorském studijním programu) a jiných českých i zahraničních vzdělávacích institucích. Za Ssoučástí jeho odborného rozvoje lze považovat i jeho je i publikační činnost, a to jak v oblasti odborných monografií, komentářů a článků či příspěvků v odborných časopisech, tak i např. při jeho  dále pak vystupování na odborných konferencích doma i v zahraničí. U kandidáta se rovněž předpokládá znalost Proto by měl mít i potřebnou znalost alespoň jednoho světového jazyka. V pracovním životě musí dbát na vedení svých podřízených a napomáhat jejich růstu.“

K tomu jsem tehdy ve svých připomínkách mj. uvedl, že: „byla-li by vskutku takto nastavena pravidla pro soudce nižších soudů, pak by se mohlo stát, že mnozí erudovaní soudci by mohli mít problémy se splněním těchto podmínek. Jak podmínka vzdělávání v Justiční akademii, tak (SOUČASNĚ) i podmínka vzdělávání na právnických fakultách (např. v doktorském studijním oboru) nebo v jiných tuzemských anebo zahraničních vzdělávacích institucích může být pro mnohé soudce problém, neboť dobrý kariérní soudce si především plní své soudcovské povinnosti (soudí), takže kromě jistěže záslužné vzdělávací činnosti (ať již jako lektor či jako pasivní posluchač v Justiční akademii) může být pro něj již praktický (časový) problém dalšího vzdělávání kupř. na právnických fakultách. A je třeba si také uvědomit, že podle § 47 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, doktorský studijní program je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje nebo na samostatnou teoretickou a tvůrčí činnost v oblasti umění. V případě práva se jedná o přípravu na vědeckou a akademickou činnost v rámci právnické fakulty nebo třeba Ústavu státu a práva AV ČR.

K problematice doktorského studia (a jeho stávajícího nadužívání) kupř. Česká asociace doktorandek a doktorandů uvádí: ‚V současné době je doktorské studium koncipováno jako příprava na vědeckou dráhu – úkolem doktorandů je provést vědecký výzkum a podmínkou získání titulu Ph.D. je odborná vědecká publikace (dizertace či soubor článků). Zvyšovat tedy počty doktorandů za současných podmínek podle nás nedává smysl, neboť v některých oborech jich naopak generujeme mnohem více, než se může ve vědě uchytit (což má mimo jiné negativní dopady na možnost žen věnovat se vědě). Pokud bychom měli mít doktorandů více za účelem uplatnění mimo vědu, musela by se proměnit koncepce doktorského studia (obsah, nároky, podmínky absolutoria), aby efektivněji připravilo absolventy na uplatnění mimo akademickou sféru‘ (zdroj: Souhrn statistik, analýz a strategických dokumentů o doktorském studiu v České republice s komentářem ČAD, str. 18, pro veřejnost dostupné zde: https://kuc.cz/jbm0k6). 

Doktorský studijní program tedy rozhodně neslouží jako vzdělávací kurz pro kohokoliv, kde po jeho zakončení se dotyčný vrátí ke své profesi. Takový přístup, jaký je zvolen v první verzi předloženého materiálu pomíjí či přehlíží smysl doktorských programů jako takových (příprava kandidátů na vědeckou činnost). Jinak řečeno, NS prostřednictvím takto nastavených Pravidel by de facto motivoval soudce nižších stupňů, kteří pohlížejí po kariéře soudce NS, podstupovat martyrium doktorského programu, který je však primárně určen pro vědecké bádání a v žádném případě jej nelze považovat za jakousi ‚vyšší formu vzdělávacího kurzu.‘

Výše uvedené pochopitelně nijak nesnižuje možnost, aby se případně i soudci účastnili takového doktorského studijního programu (což by nepochybně bylo jen dobře), aniž by však taková forma byla považována za podmínku pro pozitivní hodnocení kandidáta na místo soudce NS. Jinými slovy řečeno, je třeba odlišovat možnost, aby soudce studoval doktorský program (byť ten jen – s přihlédnutím ke stávající právní úpravě a obsahové náplni studia - určen jako průprava pro vědeckou dráhu, kterou lze stěží vykonávat při výkonu funkce soudce; anebo může snad soudce plnohodnotně zastávat též pozici právního vědce, badatele?), od předpokladu či podmínky za účelem jeho možného kariérního růstu ve smyslu splnění podmínek pro jeho budoucí možnou kandidaturu na soudce NS. Tímto způsobem by totiž mohli z výčtu zajímavých (především odvolacích) soudců vymizet ti kolegové, kteří jsou vynikajícími soudci, avšak (z různých důvodů, především z časových a kapacitních) neprahnou již po éře právně badatelské, neboť – ať se nám to líbí či nikoliv - k ní se především upíná tzv. velký doktorát coby základ pro budoucí dráhu právního vědce.

Otázka též zní, zda je zde skutečně poptávka po soudcích s akademickými tituly, a jakou to má - z hlediska výkonu funkce soudce NS - validitu, resp. použitelnost či spíše využitelnost. Přesněji řečeno, může mít, ale také nemusí. Sama okolnost, že je někdo nositelem akademických titulů atd. ještě nevykazuje zásadně lepší ukazatel (a to ani z pohledu soudce NS) jeho soudcovské schopnosti oproti poctivému a erudovanému soudci, který tzv. s přehledem soudí (výkonnost, schopnost precizně zdůvodněných rozhodnutí, z nichž mnohá jsou dále publikována, resp. jsou - pro v nich vyložené právní názory - v právní praxi nadále využívána atd., schopnost obhajovat na odborném poli své právní názory atd.).

V díle Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria (Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, na str. 82) autoři Vůjtěch, J. a kol. uvádějí, že ‚v současnosti vstupuje do popředí otázka, jíž lze stručně pojmenovat jako rozvoj osobnosti soudce, jeho rozhledu uplatněním různých forem individuálního nebo standardního vzdělávacího i výkonného působení. Nesporně základním předpokladem je vyvolání dostatečné motivace, ať již pomocí vnějších stimulů, nebo vnitřních impulsů. To je i otázka tzv. permanentního vzdělávání. Sami soudci akcentují zaměření spíše konkrétní a praktické: judikatura, cizí jazyky, komunitární a mezinárodní právo. Pro získání komplexnějšího pohledu by prospělo při rozvoji osobnosti se soustředit jak na obory těsně související s profesí, jako je kriminologie, kriminalistika, ekonomika a finanční věda, ale i psychologie a sociologie, sexuologie, psychiatrie, řízení a organizace, tak na některá vybraná témata abstraktnější z logiky, systematiky, především však etiky a filosofie, zejména práva a historie.‘ Ani autoři uvedené studie nedospívají [byť např. jen v poměrech soudců (nej)vyšších soudů] k závěru o nezbytnosti či vhodnosti doplnění studia u soudce v rámci jeho přípravy na právně badatelskou – vědeckou činnost, kterou by bylo žádoucí (vhodné) propojit s výkonem funkce soudce.

S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům kladu si tedy otázku, z jakých podkladů, na základě jakých příp. empirických závěrů je vyvozováno, že pouze ti kariérní soudci, kteří splňují v Pravidlech výše formulovanou podmínku „odborného rozvoje“ (vzdělávání v Justiční akademii + doktorský studijní program + publikační činnost + účast na odborných konferencích) mají být těmi nejvhodnějšími kandidáti na pozici soudce NS.

Nepochybně je také záslužná a (nejen odborně) prospěšná účast soudce na různých odborných tuzemských a zahraničních konferencích, nicméně podle mého názoru nemůže jít o ukazatel, při jehož absenci by zkušenému kariérnímu soudci měla být upřena možnost stát se soudcem NS. A tak se obávám, aby při nastavení pravidel tohoto druhu nedošlo k zamezení průniku skutečně kariérních (především velmi zkušených odvolacích) soudců nižších soudů na NS. Nejsem si jist, zda jsou vnímány tyto možné důsledky.

Protože požadavek znalosti alespoň jednoho světového jazyka není vyžadován ‚jen‘ s ohledem na možnou účast kandidáta na zahraničních konferencích, nýbrž především s ohledem na předpoklad možnosti přímého čerpání informací dotčeného kandidáta (nejen) ze zahraničních odborných textů a jeho celkovou schopnost komunikovat v cizím jazyce, jeví se navržená formulace výstižnější.“

Nakonec došlo k jisté korekci této části Pravidel v tom směru, že byl odstraněn požadavek vzdělávání kandidáta na soudce NS nejen v Justiční akademii, ale i na právnických fakultách, např. právě ve shora zmíněném doktorském studiu, resp. „změkčen“ formulací „…se vzdělávat, a to v rámci Justiční akademie a případně i na právnických fakultách (např. v doktorském studijním programu).“ Nicméně stále v Pravidlech přetrvává nepochopení smyslu a účelu doktorského studijního programu, jak jsem o tom pojednal výše.

III. Požadavky na kandidáty na soudce Nejvyššího soudu z mimosoudního prostředí

Oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu vypracovalo právní analýzu, v níž se zabývalo aktuální situací stran jmenování soudců na vybraných evropských nejvyšších soudech. Z analýzy vyplynulo, že většina zkoumaných zemí umožňuje jmenovat soudcem nejvyšších soudů i osobu, která dříve nezastávala pozici soudce u jiného soudu. Pokud se jedná o podmínky pro jmenování těchto osob soudci, uplatňovány jsou v zásadě dva modely. První z nich nestanoví žádné specifické podmínky pro jmenování nad rámec obecných požadavků. Druhý model vychází ze zvláštních podmínek, kdy tak činí zejména stanovením přísnějších požadavků na délku právní praxe, kterou kandidát na soudce nejvyššího soudu musí absolvovat před svým jmenováním do funkce.

Primárním účelem této části Pravidel je vymezit podmínky a předpoklady, které musí splňovat osoba bez soudcovské praxe, nad rámec výše uvedených požadavků, v případě zájmu o výkon funkce soudce u Nejvyššího soudu.

Kandidát na soudce Nejvyššího soudu, který dosud nevykonával tuto funkci na jiném soudě, musí být osobou, která instituci obohatí po profesní i osobnostní stránce. Vybraný uchazeč, který splňuje zákonné předpoklady a doposud působil jako akademik, advokát, notář, exekutor nebo státní zástupce, popř. postupně či současně ve více těchto povoláních, by měl osvědčit svou mimořádnou erudici v právních oborech, která je potřebná pro výkon funkce soudce Nejvyššího soudu, a to se zásadním důrazem na přidanou hodnotu, kterou tento postup přinese Nejvyššímu soudu a především adresátům jeho rozhodovací činnosti, a to při vědomí, že výkon soudcovského povolání je službou veřejnosti.

Po stránce odborné musí být kandidát na soudce Nejvyššího soudu právnickou osobností, která je uznávána a respektována širokou odbornou veřejností. Svou mimořádnou erudici kandidát prokazuje svým dosavadním odborným působením, svou právnickou kariérou, publikační činností, vědecko-pedagogickými hodnostmi, členstvím v mezinárodních a vnitrostátních odborných společnostech, vědeckých radách právnických fakult a univerzit, jakož i v redakčních radách renomovaných právnických časopisů, významnými odbornými oceněními, rozsahem citací jeho publikovaných právních názorů v odůvodněních soudních rozhodnutí, a to zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, apod. Širší rozhled by měl být spojen s vystupováním kandidáta na vnitrostátních i mezinárodních konferencích a seminářích, čímž musí prokázat schopnost formulovat své tvůrčí odborné závěry a s potřebnými argumenty je i obhájit.

Pouze ve výjimečně odůvodněných případech by se mělo jednat o osobu, která je mladší 40 let a nevykonává právnickou odbornou činnost po dobu delší než 15 let; takovou výjimku je možno připustit zejména u osobností, kterým byla po příslušném řízení udělena vědecko-pedagogická hodnost docent nebo profesor z právního oboru souvisejícího s rozhodovací činností Nejvyššího soudu (§ 71 až 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů).

Připomínky:

V procesu tvorby Pravidel jsem mj. navrhoval následující formulaci: „Kandidát na soudce Nejvyššího soudu musí být fyzicky v dostatečně dobré kondici pro výkon funkce soudce Nejvyššího soudu; za tím účelem kandidát předloží lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu.“

Tehdy, ale i nyní se domnívám, že je vhodné, resp. nezbytné u kandidátů na pozici soudce NS vyžadovat též lékařské potvrzení o jejich dobrém zdravotním stavu, a to jistěže z hlediska sledování řádného výkonu funkce soudce NS. Nicméně tento argument nakonec nebyl zohledněn, takže může dojít k výběru kandidáta na soudce NS, který de facto nebude po zdravotní stránce nakonec schopen tuto funkci vykonávat.

Vzhledem k náročnosti rozhodovací činnosti u Nejvyššího soudu je nutné, aby si kandidát na místo soudce, který dosud nevykonával tuto funkci u nižšího soudu, byl vědom zatížení, které se spojuje s prací soudce Nejvyššího soudu. Musí být schopen pracovat jako člen senátu i příslušného kolegia, konstruktivně spolupracovat se svými kolegy, efektivně plánovat čas, jakož i rozvrhovat práci mezi své podřízené.

Připomínky:

Původní návrh Pravidel obsahoval také formulaci, že: „Stále se zvyšující nápad Nejvyššího soudu si vyžaduje, aby si kandidát na místo soudce, který dosud nevykonával tuto funkci u nižšího soudu, byl vědom vytížení, které se spojuje s prací soudce Nejvyššího soudu. Musí být schopen pracovat jako součást senátu i příslušného kolegia, konstruktivně spolupracovat se svými kolegy, efektivně plánovat čas, jakož i rozvrhovat práci mezi své podřízené.“ Jak je zřejmé z porovnání s přijatým odstavcem Pravidel, jedná se v zásadě o obsahově obdobné vystižení téže problematiky. Ovšem takového požadavku lze stěží dosáhnout bez předchozí pracovní verifikace předmětného soudcovského kandidáta. Jakákoliv ujištění kandidáta v uvedeném směru absolutně nic nevypovídají o jeho skutečných schopnostech a možnostech. S přihlédnutím k tomu se mi zdá uvedená formulace nadbytečná, neboť není relevantní, co si kandidát na soudce NS uvědomuje (on si totiž může bohulibě uvědomovat cokoliv), nýbrž co je v jeho možnostech a schopnostech, což se nedá zjistit jinak než empiricky, s přihlédnutím k jeho předchozí profesní dráze a dosaženým výsledkům.

V případě, že kandidát bude splňovat rozvedené předpoklady, a s ohledem na jeho vysoké odborné znalosti a morální integritu i další uvedené charakteristiky bude dávat záruky řádného výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu, učiní předseda Nejvyššího soudu případné další kroky k jeho jmenování soudcem a k následnému přidělení k Nejvyššímu soudu (viz v podrobnostech blíže kapitola IV. těchto Pravidel), a to při zohlednění naplnění kritérií uvedených v kapitole I. těchto Pravidel. IV.

Připomínky:

K původnímu návrhu jsem opatřil (alternativně) následující doplňující znění: „V případě, že kandidát bude splňovat rozvedené předpoklady¹, a s ohledem na jeho vysoké odborné znalosti a morální integritu i další uvedené charakteristiky bude dávat záruky řádného výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu, učiní předseda Nejvyššího soudu, s přihlédnutím k vyjádření Soudcovské rady, případné další kroky k jeho jmenování soudcem a k následnému přidělení k Nejvyššímu soudu (viz v podrobnostech blíže kapitola IV. těchto Pravidel), a to při zohlednění naplnění kritérii uvedených v kapitole I. těchto Pravidel. (varianta 1): V případě písemného nesouhlasu Soudcovské rady se jmenováním kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, který musí být odůvodněn, předseda Nejvyššího soudu, dospěje-li po slyšení kandidáta před příslušným kolegiem Nejvyššího soudu k závěru, že je pro Nejvyšší soud žádoucí, aby došlo ke jmenování takového kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, písemně sdělí Soudcovské radě důvody, které jej vedly k tomuto závěru, a toto své sdělení společně s vyjádřením Soudcovské rady zveřejní alespoň na internetových stránkách Nejvyššího soudu.  (varianta 2): V případě písemného nesouhlasu Soudcovské rady se jmenováním kandidáta soudcem Nejvyššího soudu, který musí být odůvodněn, předseda Nejvyššího soudu nepodá ohledně této osoby návrh ministru spravedlnosti na její jmenování a nesouhlasné stanovisko Soudcovské rady společně se zamítavým stanoviskem sděleným kandidátovi zveřejní alespoň na internetových stránkách Nejvyššího soudu.“

K těmto (alternativním návrhům) jsem tehdy uvedl, že: „koncepce Pravidel by měla zohledňovat ustálenou evropskou praxi pro jmenování soudců nejvyšších soudů, podle které na uvedeném výběrovém (aktivačním) jmenovacím procesu (vesměs) participují (spolurozhodují) orgány typu soudcovských rad, komisí atd. [např. Belgie: Vysoká rada pro justici, Estonsko: parlament (Riigikogu), Finsko: Nejvyšší soud nebo na žádost Nejvyššího soudu Rada pro jmenování soudců, Francie: Postupová komise pro soudcovské funkce, resp. Nejvyšší rada pro výkon soudcovských povolání, Chorvatsko: Státní soudcovská rada, Itálie: Nejvyšší soudcovská rada, Německo: Výbor pro volbu soudců, Nizozemí: Národní výběrová komise, Polsko: Státní rada pro soudnictví, Rakousko: nominace – personální komise, návrh – spolková vláda, Slovensko: Soudní rada, Slovinsko: Soudní rada, Švédsko: Rada pro navrhování soudců; k tomu srov. též Výběr kandidátů na soudce, čekací praxe, zkoušky kandidátů na soudce (ve vybraných zemích), Parlamentní institut Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, studie č. 5.349, únor 2015, veřejnosti dostupné na internetových stránkách zde: https://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=22].

Z tohoto důvodu navrhuji (ve dvou verzích k další diskuzi) řešení situací, kdy Soudcová rada nebude souhlasit se jmenováním kandidáta z mimosoudního prostředí soudcem NS. Dovoluji si v této souvislosti poukázat na čl. 9 Charty evropských soudců, z něhož se podává, že výběr a jmenování soudců se musí uskutečnit podle objektivních a transparentních kritérií založených na odborné kvalifikaci, a že nelze-li takový výběr zajistit způsobem, který vychází ze zavedené a osvědčené tradice, provádí výběr soudců nezávislý orgán většinově zastoupený soudci (The Universal Charter of the Judge, in https://www.iaj-uim.org/universal-charter-of-the-judges/). Lze též odkázat na Hodnotící zprávu České republiky („Čtvrté hodnotící kolo“, Štrasburk, 27. 6. 2016 – 1. 7. 2016) Skupiny GRECO (Skupina států proti korupci při Radě Evropy, www.coe.int/greco ), v níž se na str. 32 a násl. uvádí: „...tým GET (pozn. v textu použitá zkratka pro GRECO) upozorňuje na evropské standardy upravující institucionální záruky zajištění objektivního rozhodování v oblasti výběru a kariéry soudců. Konkrétně tyto normy v případech, kdy rozhodnutí činí hlava státu, vyžadují, aby existoval ‚nezávislý a kompetentní úřad tvořený z podstatné části osobami z justice (...) byl oprávněn předkládat doporučení a vyjadřovat názory, jimiž se jmenující orgán v praxi řídí‘. Tento úřad ‚by měl zajistit co nejširší zastoupení.‘“ [k tomu srov. též Doporučení Rec (2010) 12 Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o soudcích týkajících se nezávislosti, efektivnosti a role soudců, odst. 47 a 47, in https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectID=09000016805afb78, nebo také Zpráva o nezávislosti soudního systému, část 1 – Nezávislost soudců, Evropská komise pro šíření demokracie prostřednictvím práva (Benátská komise), CDL – AD  (2010)004, in https://www.venice.coe.int/webforms/documents/default.aspx?pdffile=CDL-AD(2010)004-e].

První varianta vychází z toho, že ani případné písemné a odůvodněné (musí být vyloženy důvody, které vedly Soudcovskou radu k takovému vyjádření) nesouhlasné vyjádření Soudcovské rady nemůže mít vliv na finální rozhodnutí předsedy NS, který po zvážení všech jemu dostupných informací může nakonec aktivovat proces vedoucí ke jmenování takové osoby soudcem NS. Předseda NS přitom své důvody, které jej vedly k tomuto postupu („rozhodnutí“), písemně sdělí Soudcovské radě a s ohledem na transparentnost celého procesu své písemné sdělení, společně s nesouhlasným vyjádřením Soudcovské rady, zpřístupní (odborné i laické) veřejnosti alespoň ve formě publikace těchto listin na internetových stránkách NS. Tím bude zaručena vysoká míra transparentnosti celého procesu.

Druhá varianta by se alespoň v tomto směru více přiblížila evropským standardům pro jmenování soudců nejvyšších soudů (spolurozhodování příslušných justičních orgánů na daném procesu), neboť by umožnila Soudcovské radě participovat na jmenovací proceduře. Soudcovská rada by se v tomto případě nikoliv pouze ‚vyjadřovala‘ k příslušnému kandidátu na soudce NS, nýbrž by vydávala písemný a odůvodněný ‚souhlas‘ či ‚nesouhlas‘ s takovou kandidaturou právníka z mimosoudního prostředí na jeho jmenování soudcem NS, který by byl limitující pro další postup předsedy NS. Pokud by Soudcovská rada nesouhlasila se jmenováním kandidáta soudcem NS, znamenalo by to, že nominační proces daného kandidáta je ukončen. Tato verze je budována na posílení Soudcovské rady v situaci, kdy dosud absentuje soudcovská samospráva a je zapotřebí ‚vyrovnávat‘ možné průniky exekutivy do moci soudní. I v tomto případě by nesouhlas Soudcovské rady byl v rámci vysoké míry transparentnosti zpřístupněn alespoň ve shora navrhované formě veřejnosti.“

Jak je zřejmé z platného znění Pravidel, navrhovaná participace Soudcovské rady NS pro danou fázi přijímání kandidátů na pozici soudce NS zohledněna nebyla, což je podle mého názoru ke škodě věci.

IV. Proces výběru kandidátů na soudce Nejvyššího soudu

Soudci Nejvyššího soudu jsou vybírání zásadně na základě výsledku hodnocení zákonných předpokladů a dalších shora uvedených kritérií, která osvědčují náležité odborné znalosti a zkušenosti, jež dávají záruky řádného výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu.

A. Výběr a hodnocení kandidátů z řad kariérních soudců

Kandidáti na soudce Nejvyššího soudu jsou především vybíráni na základě výsledku hodnocení absolvování odborné stáže. Návrhy kandidátů, kteří splňují zákonné předpoklady pro případné přeložení k Nejvyššímu soudu a mají zájem o absolvování odborné stáže, přijímá předseda Nejvyššího soudu a vyhodnocuje je ve spolupráci s jeho místopředsedou a předsedou příslušného kolegia. Kandidát na absolvování stáže musí jako soudce dlouhodobě dosahovat vynikajících výsledků a být uznávaným a respektovaným odborníkem. Musí se jednat o kandidáta s již vyzrálou osobnostní profilací, který bude přínosem pro Nejvyšší soud a jeho rozhodovací činnost.

Okruh osob podávajících návrhy na kandidáty na absolvování odborné stáže není omezen. Předpokládá se, že návrhy jsou vznášeny zvláště osobami, které s prací kandidáta přicházely 6 do kontaktu (zejména předseda nebo místopředseda soudu, u kterého soudce působí, předseda nadřízeného soudu atd.), tedy nejčastěji půjde o soudce či funkcionáře soudu, u něhož daný soudce působí či působil, příp. i jako stážista. Také se může jednat o návrhy vznášené senáty a předsedy kolegií Nejvyššího soudu, odvolacími senáty nižších soudů či jejich předsedy a jinými funkcionáři.

Soudci, kteří mají zájem o absolvování odborné stáže na Nejvyšším soudě, mohou také sami podávat své žádosti, a to prostřednictvím předsedy soudu, u něhož vykonávají soudcovskou funkci. Předseda dotčeného soudu následně postoupí žádost předsedovi Nejvyššího soudu se svým stanoviskem k absolvování stáže a případnému trvalému přeložení soudce, k němuž připojí hodnocení jeho dosavadní činnosti zpracované zejména na základě vlastní rozhodovací praxe, vyjádření odvolacího soudu, příp. senátu, ve kterém v minulosti již absolvoval stáž u vyššího soudu (zvláště u vrchního soudu, Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu), anebo předsedy tohoto vyššího soudu.

Předseda Nejvyššího soudu při rozhodování o umožnění kandidátovi absolvovat odbornou stáž vychází z hodnocení, které pro tyto účely vyžádá od předsedy dotčeného soudu nižšího stupně (netvoří-li již součást žádosti podané kandidátem), odvolacího senátu vyššího soudu a případně také předsedy soudu, u něhož kandidát v minulosti absolvoval odbornou stáž. Pokud kandidát v minulosti již vykonal stáž u Nejvyššího soudu, přihlédne i k hodnocení této stáže. Konečné rozhodnutí předsedy Nejvyššího soudu o umožnění absolvování stáže bude učiněno na základě vyjádření předsedy příslušného kolegia Nejvyššího soudu s přihlédnutím k vyjádření předsedy a soudců senátu (příp. senátů), ve kterém by měl působit, a soudcovské rady Nejvyššího soudu.

K průběhu odborné stáže soudce bude k jejímu závěru, popř. po jejím skončení, předsedou příslušného kolegia vypracováno hodnocení, a to zejména na základě vyjádření soudců senátu (příp. senátů), v němž dotčený kandidát působil. V případě kladného závěru této hodnotící zprávy si předseda Nejvyššího soudu od něj vyžádá předložení dokladů o dosaženém vzdělání v tuzemsku i v zahraničí, o průběhu a výsledcích jeho dosavadní právnické kariéry, významných výsledcích v publikační či pedagogické činnosti, jazykových znalostech, absolvovaní odborných stáží a dalších dokladů. Pokud na základě vyhodnocení všech shora uvedených požadavků dospěje předseda Nejvyššího soudu k závěru, že dotčená osoba s přihlédnutím k její specializaci může být přínosem pro Nejvyšší soud, představí kandidáta vhodným způsobem veřejnosti (např. zveřejněním na webových stránkách Nejvyššího soudu) a příslušnému kolegiu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud současně upozorňuje, že odborné stáže pro soudce nižších soudů i nadále zůstávají otevřené také pro ty osoby, které nemají zájem o trvalé přeložení k Nejvyššímu soudu.

B. Výběr a hodnocení kandidátů z mimosoudního prostředí

Předseda Nejvyššího soudu přijímá upozornění či návrhy na kandidáty na soudce Nejvyššího soudu z mimosoudního prostředí, kteří by mohli splňovat shora uvedené požadavky a u nichž je předpoklad, že mají schopnosti i motivaci zařadit se do kolektivu soudců Nejvyššího soudu. Učiněné návrhy a doporučení pak posoudí nejprve předseda Nejvyššího soudu ve spolupráci s předsedou příslušného kolegia, a to na základě přehledu dosavadní právní praxe, kterou kandidát, který doposud působil jako akademik, advokát, notář, exekutor nebo státní zástupce (příp. ve více těchto profesích), za tím účelem předloží. Kandidát na funkci soudce musí dlouhodobě dosahovat vynikajících výsledků a být uznávaným a respektovaným odborníkem. Musí se jednat o kandidáta s již vyzrálou osobnostní profilací, s předpokladem, že bude přínosem pro Nejvyšší soud a jeho rozhodovací činnost.

Pokud předseda Nejvyššího soudu na základě uvedeného předběžného posouzení dospěje k závěru, že některý z navrhovaných kandidátů by předpoklady pro jmenování a přidělení k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu mohl splňovat, vyžádá od něj před zahájením výběrového řízení předložení dokladů o dosaženém vzdělání v tuzemsku i v zahraničí, absolvování odborné justiční zkoušky, příp. advokátní zkoušky, závěrečné zkoušky právního čekatele, notářské zkoušky a odborné exekutorské zkoušky (stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let), o průběhu a výsledcích jeho dosavadní právnické kariéry, významných výsledcích v publikační či pedagogické činnosti, jazykových znalostech, absolvovaní odborných stáží a o splnění dalších shora uvedených požadavků. Důraz bude kladen nejen na odbornost jeho prezentací a dalších výstupů, ale také na způsob a formu jeho komunikace při prezentaci těchto výsledků jeho odborné i další činnosti.

V případě, že kandidát v minulosti pracoval jako asistent soudce, odborný poradce či pracovník odborného analytického útvaru u Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího státního zastupitelství nebo jiný odborný pracovník u soudů nebo státních zastupitelství nižších stupňů, předloží také hodnocení o svém působení v dané pozici.

Předseda Nejvyššího soudu může kandidátu umožnit působení u Nejvyššího soudu jako poradce kolegia nebo po dohodě s příslušným soudcem jako jeho asistent v některém senátě příslušného kolegia. V případě, že kandidát absolvuje stáž v některém senátě (příp. senátech) kolegia, zpracuje předseda příslušného kolegia k jejímu závěru, příp. po jejím skončení, hodnocení, a to zejména na základě vyjádření soudců senátu (příp. senátů), v němž dotčený kandidát působil.

Následně pak předseda Nejvyššího soudu představí kandidáta příslušnému kolegiu Nejvyššího soudu a vhodným způsobem veřejnosti (např. zveřejněním na webových stránkách Nejvyššího soudu), aby se k němu mohla vyjádřit. Kolegiu současně předloží i veškeré podklady a informace o představeném kandidátovi. Před předstoupením kandidáta před příslušné kolegium Nejvyššího soudu, předseda Nejvyššího soudu požádá předsedu daného kolegia o vyjádření k možnosti působení kandidáta u některého senátu Nejvyššího soudu v rámci příslušného kolegia. Vyjádření bude vypracováno i s přihlédnutím ke stanovisku členů senátu Nejvyššího soudu (popř. více senátů), u něhož (nichž) by kandidát mohl v budoucnu působit.

Připomínky:

V rámci transparentnosti výběrového procesu jeví se žádoucí, aby na obsazení uvolněného místa soudce NS bylo vyhlašováno (nejlépe „zásadně“, případně alespoň s vyjádřením v textu Pravidel „zpravidla“) předsedou soudu NS výběrové řízení, a to za podmínek podle těchto Pravidel. Pravidla ovšem proces výběrového řešení neobsahují.

Pravidla rovněž neřeší problematiku psychologicko-diagnostického vyšetření kandidátů – „nesoudců“. Ministerstvo spravedlnosti vyžaduje pro nominaci soudcovského kandidáta na post soudce nižšího stupně zásadně pozitivní závěr z psychologicko-diagnostického vyšetření (srov. Metodiku k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce).  Cílem tohoto vyšetření je vyloučit osoby nezpůsobilé pro výkon funkce soudce. Kromě posouzení intelektové kapacity, posouzení charakteristik osobnosti a výskytu psychopatologie, se u soudcovských kandidátů standardně posuzuje i odolnost uchazeče vůči zátěži. Např. podle profesiografické studie zaměřené na výběr čekatelů a výběrová kritéria za výrazný dissatisfaktor pracovní motivace působí také (z 52 % dotazníkového vyjádření soudců) přetíženost prací [srov. Vůjtěch, J. a kol., Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria), Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, str. 86].

V rámci přípravy podkladů k Pravidlům jsem oslovil také psychology, z nichž někteří se v předchozí době spolupodíleli, resp. spolupodílí na psychologicko-diagnostických vyšetřeních kandidátů na justičního čekatele či na soudce. Oslovení odborníci vesměs doporučovali, aby se i kandidáti na soudce NS podrobili psychologicko-diagnostickému vyšetření. Bylo mi také sděleno, že „soulad vysoké teoretické úrovně uchazeče a osobnostních předpokladů nemusí být pravidlem. Vysvětlení spočívá v porovnání hlavní činnosti teoretika – vysokoškolského učitele a soudce. Vysokoškolský učitel musí být výkonný v oblasti vzdělávání a výzkumu a produkující ‚nové vědecké poznatky‘, hlavní činnost soudce je činnost rozhodovací. Pro vědeckou činnost je důležité tzv. divergentní myšlení, pro věcně správné a časově přiměřené rozhodování soudce je důležité konvergentní myšlení.“ Jeden z oslovených psychologů rovněž uvedl, že „v době přípravných školení na vstup ČR do Evropské unie byla....přijímána myšlenka kariérního řádu pro soudce i státní zástupce, mj. také jako opatření proti útokům podnikatelsko-politických skupin prosazujících své kandidáty na vedoucí místa v justici a proti činnosti různých zahraničních myšlenkových center...“

Pokud jde o kariérní soudce, v jedné (části) odpovědi psycholog uvedl mj., že „soudci kandidující do vyšších soudních instancí budou dostatečně prověřeni praxí. Profesně neúspěšný kandidát, či uchazeč, který má závažné osobní problémy, se velmi pravděpodobně ‚odhalí‘ daleko dříve, než se odhodlá postoupit výše. Krátkodobé, průřezové psychologické vyšetření odhalí jen závažné případy, např. počínající duševní onemocnění či poruchy osobnosti. Z toho důvodu jsou při výběru uchazečů o odpovědná místa preferovány tzv. personal assessment postupy, kdy je uchazeč relativně dlouhodobě sledován a hodnocen z řady aspektů několika nezávislými hodnotiteli. Tento postup může být nepochybně nahrazen dlouhodobějším sledováním profesního vývoje uchazeče...Testy odolnosti vůči zátěži se u nás i ve světě používají celkem běžně. Měly by fungovat i u soudců. Navíc, informace o odolnosti vůči zátěži lze získat i z rozhovoru s uchazečem a do jisté míry i z rozboru jeho profesní kariéry.“

V dalším vyjádření mi psycholožka (která se v současné době spolupodílí na psychologicko-diagnostických vyšetřeních kandidátů na soudce) k otázce, zda i kandidáti na pozici soudce NS z mimosoudní oblasti se mají podrobit psychologickému posouzení, uvedla: „Výkonem činnosti soudce získává daná osoba velkou moc. Moc nad životy jiných lidí. Člověk, kterému je taková moc svěřena, by měl být po psychické stránce pokud možno v maximální možné míře v pořádku, chcete-li v psychologickém významu slova tzv. v normě. Současný, ale i dřívější cíl psychologického posuzování kandidátů před zahájením výkonu jejich nesmírně zodpovědné pracovní činnosti je vyloučit kandidáty jakýmkoliv způsobem rizikové...Psychologické diagnostické vyšetření je vědecky podloženým postupem minimalizace chyb při poznávání charakteristik osobnosti jedince. Je nezávislým podkladem s poměrně vysokou vypovídající hodnotou, i když ani tento postup není schopen předložit stoprocentní a zcela zaručené poznání osobnosti. Psychologicko-diagnostické posouzení kandidátů na funkci soudce však přináší nezávislý a nezaujatý popis osobnosti kandidáta, jeho výkonových předpokladů, osobnostní struktury a motivace. Soudci NS jsou stejní lidé jako soudci nižších soudů a i u nich se mohou vyskytnout např. nežádoucí či nebezpečné motivy pro výkon soudcovské práce, nemající nic společného s dřívější úspěšnou kariérou pedagoga, vědce či advokáta. Bez psychologického posouzení mohou zůstat skryty.“

V případě „nesoudců“ tak verifikace zátěže spočívá buďto na vyšetření odborníkem, případně jen na základě posouzení dosavadní činnosti kandidáta a jakési presumpci jeho možné odolnosti proti zátěži v roli budoucího soudce, což se již pohybuje v pásmu pouhého „odhadu“ a jistěže nemůže co do validity konkurovat prvně uvedené variantě.

Je tedy primárně k posouzení, zda i osoby např. z řad významných advokátů navrhovaných na jmenování soudce NS, by se měly podrobit tomuto psychologicko-diagnostickému vyšetření, čemuž se kloní mnou oslovení odborníci. Pokud by tomu tak být nemělo, znamenalo by to, že se v tuzemsku (a zdůrazňuji, že neodůvodněně) uplatňují dvojí pravidla pro výběr soudcovských kandidátů. Zatímco na soudy nižších stupňů je takovéto vyšetření obligatorní a bez něj, resp. s nevyhovujícím výsledkem vyšetření (nedoporučuje se k výkonu funkce soudce) by ministr spravedlnosti prezidentu republiky návrh na jmenování soudce nikdy nepředložil, v případě kandidátů – „nesoudců“ na post soudce NS by musela být zcela neodůvodněně uplatňována výjimka, což by nepochybně nemohlo být vnímáno jako projev rovného přístupu v podmínkách pro obsazování soudcovských míst. Navíc v případě osob bez jakékoliv znalosti justičního prostředí by nemohl být díky takovému vyšetření ani zjištěn (pokud by se pominula verifikace ostatních ukazatelů podle stávající Metodiky k posuzování osobnostní způsobilosti k výkonu funkce soudce nebo státního zástupce preferované Ministerstvem spravedlnosti) stupeň jejich odolnosti vůči zátěži. Tedy jejich schopnost reálně fungovat při zátěži soudce, což je ovšem velmi výrazný ukazatel u kandidáta na post soudce (tím spíše soudce NS).

Z těchto důvodů jsem tehdy navrhoval Pravidla doplnit o požadavek psychologicko-diagnostické vyšetření (minimálně na test odolnosti kandidáta vůči zátěži), a to pro uchazeče na kandidáta soudce NS přicházejícího z mimosoudního prostředí. Opravdu zde není jediný racionální důvod, aby v těchto případech se uvedené osoby těmto vyšetřením (chtějí-li vykonávat funkci soudce NS) nepodrobily. Odborníky je přitom doporučováno, aby „psychodiagnostika byla zařazena na začátku výběrového procesu jako druhý krok, druhé ‚síto‘ – hned po kontrole formálních náležitostí uchazeče“ [srov. Vůjtěch, J. a kol., Profesiogram soudce a státního zástupce (Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kritéria), Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002, str. 86]. Tento odůvodněný požadavek psychologicko-diagnostického vyšetření ovšem do Pravidel zakomponován nebyl.

K otázce pracovní verifikace možných kandidátů na soudce NS jsem v procesu tvorby Pravidel také uvedl: „Jelikož stávající právní úprava neumožňuje výkon funkce soudce pouze pro časově vymezené období, je otázkou, jak zjistit, zda kupř. akademik je vůbec schopen obstát v justičním prostředí, zda je schopen vykonávat funkci soudce NS, pracovat v příslušném senátu atd. Řešení se nabízí kupř. cestou (minimálně) jeho půlročního působení na pozici asistenta soudce NS v senátu, ve kterém by měl tento akademik působit po jmenování soudcem NS. Minimální půlroční působení ‚nesoudce‘ v pozici asistenta soudce NS by mohlo představovat nejkratší časový úsek, v němž si lze alespoň rámcově ověřit jeho schopnosti a dovednosti pro budoucí výkon funkce soudce NS tím, že by se podílel na zpracovávání konceptů rozhodnutí a řešení dalších věcí spojených s výkonem funkce soudce NS (jistěže v rámci zákonem daných podmínek pro výkon asistenta soudce NS), přičemž závěrečné hodnocení příslušného řídícího předsedy senátu by mohlo představovat relevantní (informačně hodnotný) podklad pro předsedu NS (a též Soudcovskou radu), zda takového kandidáta - při splnění shora uvedeného -  navrhne ke jmenování soudcem NS, resp. zda učiní ministru spravedlnosti podnět k jeho jmenování (ministr spravedlnosti by po kompletaci spisového materiálu, s příp. přihlédnutím k závěrům z psychologicko-diagnostického vyšetření předložil návrh na jmenování prezidentu republiky). Pokud by nebylo přistoupeno k podmínce minimální (asistentské) praxe kandidáta (zájemce o post soudce NS) u NS, je zde vážné nebezpečí, že se soudcem NS může stát např. akademik, který je sice brilantním právním teoretikem, ale může být třeba podprůměrným soudcem.“

Pokud jde o „vyjádření příslušného senátu", přimlouval jsem se za to, aby takovým senátem nebyl ten senát, jehož členové či některý z nich např. dosud kooperoval s takovým kandidátem v rámci spoluautorské či snad legislativní činnosti. Je tomu tak z toho důvodu, že právě díky těmto činnostem a v úvahu přicházejícím komerčním (a jiným) vazbám se mohou vytvořit často situace, které mohou „znesnadňovat“ objektivní pohled ze strany příslušného senátu či některých jeho členů na daného kandidáta (osobní vazby, komerční spolupůsobení v rámci publikační, lektorské činnosti atd.). Proto je vhodné či přímo žádoucí, resp. nezbytné, aby takový kandidát byl nejprve coby např. asistent soudce NS začleněn do příslušného senátu, kde uvedené vlivy nepřicházejí v úvahu, a poté, aby daný senát se k působení takového kandidáta coby budoucího soudce NS odpovědně a objektivně vyjádřil. V opačném případě je zde nebezpečí možných provázaností plynoucích z osobních, pracovních, resp. komerčních a podobných vztahů atd., které mohou znesnadňovat objektivitu verifikačního procesu. Uvedené bude pochopitelně platit tehdy, pokud takové vazby budou známy či snad dotčená osoba sama bude signalizovat takovou okolnost v uvažovaném verifikačním procesu.

Na jistá rizika plynoucí z různých (osobních) vazeb již dříve poukazovali (byť poněkud v jiném směru) např. Zdeněk Kühn a David Kosař (v příspěvku „Jmenování soudců“ – podkladový materiál pro seminář Dvacet let svobodné justice; nedořešené otázky, Liga lidských práv, 18. 11. 2009). Podle těchto autorů „ani ‚laterální cesta‘ není samospásná. Negativním jevem ‚laterální cesty‘ může být mj. jmenování různých zasloužilých úředníků Msp, politiků či ‚známých‘ předsedů dotčených soudů. Vzhledem k tomu, jakou roli při selekci kandidátů na funkci soudce hrají předsedové a Msp, je tento proces lehce zneužitelný."

K argumentu, jemuž jsem již čelil, a to, že jde o jednostrannou argumentaci, neboť v případě tzv. kariérních soudců takové vazby (zde především kolegiálně – přátelské) často byly zaznamenány, a přesto to nijak nenarušovalo přijímací proces těchto kandidátů, mohu uvést tolik, že v případě „nesoudců“ jde o osoby, které nikdy nesoudily, takže je zcela neznámou, jak se mohou zachovat v pozici soudce NS, neboť jejich „justiční historie“ – oproti kariérním soudcům, k nimž se v mnoha případech vážou pracovní hodnocení např. ze soudů prvního a druhého stupně, tj. z několika justičních míst - není nikomu známa. V tom spočívá zhruba uvedený rozdíl mezi těmito skupinami kandidátů. A byla-li by u těchto zájemců – „nesoudců“ uplatňována alespoň půlroční verifikace posouzení jejich možností a schopností (z hlediska možného budoucího výkonu funkce soudce NS) v rámci výkonu asistentské činnosti, pak se jeví opravdu žádoucí, aby tito zájemci tuto minimální praxi u NS podstoupili u senátu, jehož členové nemají žádné pracovní či jiné vazby s tímto žadatelem.

Výše uvedené náhledy na pracovní verifikaci kandidátů na post soudce NS rovněž nebyly do Pravidel zakomponovány.

C. Vystoupení před kolegiem Nejvyššího soudu

V rámci vystoupení před kolegiem Nejvyššího soudu kandidát, který nevykonal stáž na Nejvyšším soudu vůbec, nebo jehož stáž u Nejvyššího soudu byla ukončena před více než jedním rokem, vysvětlí, v čem vidí přínos svého případného budoucího působení pro Nejvyšší soud, kolegium i senát (či senáty), do kterého by mohl být podle své odbornosti nebo specializace zařazen, objasní svoje představy o budoucím profesním a osobnostním rozvoji v případě působení u Nejvyššího soudu, nastíní možnosti svého odborného a kariérního růstu a profilace. Tento kandidát dále vyjádří motivační důvody, které ho vedou k přání vykonávat soudcovskou práci u Nejvyššího soudu včetně svých názorů na to, jakým způsobem plní Nejvyšší soud svoji zákonem stanovenou roli a jak chce k dosažení těchto úkolů osobně přispět. Předseda a místopředseda Nejvyššího soudu i členové kolegia mohou klást tomuto kandidátovi dotazy ke všem uvedeným předpokladům a hlediskům podstatným pro jeho působení u Nejvyššího soudu. Tento kandidát musí v rámci vystoupení před kolegiem Nejvyššího soudu mimo jiné prokázat široký právní rozhled a schopnost rychle vstřebávat právní informace ze všech potřebných právních odvětví.

O jednání kolegia, na kterém vystoupí a představí svoje názory na činnost a budoucnost Nejvyššího soudu kandidát, který pochází z mimosoudního prostředí, se vyrozumí prezident republiky i ministr spravedlnosti, kteří budou mít možnost se tohoto jednání zúčastnit, příp. na něj vyslat svého zástupce. V případě vystoupení kandidáta z řad kariérních soudců se takto vyrozumí pouze ministr spravedlnosti. Tím bude umožněno ministru spravedlnosti, příp. prezidentovi republiky, získat potřebné informace a podklady pro výkon jejich ústavních a zákonných pravomocí.

Připomínky:

K problematice „slyšení“ před příslušným kolegiem NS lze kupř. odkázat na bývalou předsedkyni NS Ivu Brožovou, která podle mého názoru správně argumentovala, že „schopnost kandidáta na obsazení soudcovského místa u NS by neměla být poměřována jenom jeho kupř. komunikačními schopnostmi v rámci jeho vystoupení na plénu NS, když jinak jde o soudce, o němž jsou dlouhodobě pozitivní reference, potvrzené zejména stáží u NS, na kterou byl vybrán příslušným kolegiem.“ Stěží lze očekávat, že v rámci svého veřejného slyšení kandidát může prokázat to, co se od něj v rámci veřejného slyšení očekává v předložené verzi Pravidel. Schopný rétor (třeba vysokoškolský učitel) může svou gradačně prostupující výřečností jistěže mnohé odborníky zaujmout, to ovšem vůbec nic nevypovídá o jeho schopnostech a možnostech skutečně dobře fungovat jako soudce (civilního kolegia) NS. Jaroslav Bičovský (jehož jméno není třeba v odborných kruzích představovat) k osobnosti soudce mj. uvedl:

„Soudce není teoretik a jeho zásadní úvahy jsou limitovány v právu úvahami de lege lata: musí se řídit daným právem. V zásadě nemusí překračovat meze tohoto myšlení úvahami de lege ferenda, není v jeho náplni hledat nové úpravy. Prostě soudce jako praktik je osobnost, která nemůže překročit u nás historický rámec své působnosti. Nejde o postavu absolutizovanou, má vždy relaci ke společnosti a je jejím činitelem." (in Bičovský, J.: Problematika soudcovské práce, Příručky ministerstva spravedlnosti České republiky, SEVT Praha, svazek 52, 1991, str. 75).

Cožpak slyšením takového kandidáta se naznají esence základu pro fungování soudce (natož soudce NS), který musí být schopen minimálně výtečně ovládat následující (např. Jaroslavem Bičovským v díle shora na str. 83 relevantně shrnuté) techniky? Tedy:  

      - techniku výslechu, ať svědků či jiných osob,

      - techniku psaní protokolu,

      - techniku právní přípravy a postupujícího vývoje vyšetřování skutkového stavu spolu se vzájemným působením složek,

       - techniku interpretace příslušných právních předpisů a jejich konečné aplikace na skutkovou podstatu,

        - techniku řízení jednání,

        - umění rozpoznat, kdy záležitost je zralá k rozhodnutí a s tím souvisící vynesení rozhodnutí,

        - techniku formulování výroku rozhodnutí, jeho ústního a písemného odůvodnění, jakož i stylu projevu ať ústního či písemného,

         - techniku kancelářské práce.“

Alespoň náznak možnosti zvládnutí těchto, resp. alespoň některých technik kandidátem z mimosoudního prostředí by bylo možné zjistit při jeho fungování v rámci minimálně jeho půlročního působení na pozici např. asistenta soudce NS, pokud by příslušný předseda senátu věnoval nemálo ze svého času monitoringu tohoto kandidáta z hlediska jeho schopností a možností se aklimatizovat pro budoucí výkon funkce soudce civilního kolegia NS. Jestliže se ovšem hledá osoba kandidáta kupř. z pozice akademika, která má být výraznou personou tuzemských a zahraničních konferencí a jejíž předností by primárně měla být míra citací jím zpracovaných komentářů v odborné literatuře atd., případně osoba, jež by transformovala své závěry uplatněné v legislativní, resp. exekutivní činnosti, posléze v komentářové a lektorské činnosti v rámci nové civilní úpravy, a tímto směrem mohla ovlivňovat judikaturu, pak jde o nastavování kritérií, jež se míjejí s dosavadní historií kariérního růstu právníka s jeho vyústěním na pozici soudce (ne)vyššího soudu, a do jisté míry (pro možné střety a vazby třeba s exekutivní složkou) narušují dosavadní pohled na osobnost soudce NS.

Na základě shora uvedených podkladů, hodnocení již absolvované stáže, vystoupení kandidáta na příslušném kolegiu, vyjádření soudcovské rady Nejvyššího soudu a výsledku jednání příslušného kolegia předseda Nejvyššího soudu rozhodne o dalším postupu směřujícímu k případnému návrhu na přeložení kandidáta k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu nebo směřujícímu k návrhu na jmenování soudcem a přidělení kandidáta k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu. V případě vyhodnocení, že kandidát nesplňuje stanovené zákonné předpoklady či shora uvedené požadavky pro přeložení nebo přidělení k Nejvyššímu soudu, bude kandidátovi sděleno zamítavé stanovisko.

Veřejnost bude o rozhodnutí předsedy Nejvyššího soudu vhodným způsobem informována.

Komentář:

V připomínkovém řízení jsem v této části navrhoval následující znění textu: „Na základě shora uvedených podkladů, u kariérních soudců hodnocení absolvování stáže a vyjádření Soudcovské rady, u kandidátů z mimosoudního prostředí též na základě výsledku psychologicko-diagnostického vyšetření, hodnocení kandidáta o průběhu jím vykonané přípravné stáže, souhlasu Soudcovské rady, vystoupení kandidáta na příslušném kolegiu a výsledku jednání příslušného kolegia předseda Nejvyššího soudu rozhodne o dalším postupu směřujícímu k případnému návrhu na přeložení kandidáta k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu nebo směřujícímu k návrhu na jmenování soudcem a přidělení kandidáta k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu. V případě vyhodnocení, že kandidát nesplňuje stanovené zákonné předpoklady či shora uvedené požadavky pro přeložení nebo přidělení k Nejvyššímu soudu, bude kandidátovi sděleno zamítavé stanovisko.“

K tomu jsem uvedl, že navrhované změny v textu přicházejí v úvahu v situaci, pokud by byly přijaty předchozí návrhy změn, zejména ve vztahu k Soudcovské radě či k výsledkům psychologicko-diagnostického vyšetření u kandidátů z mimosoudního prostředí. Zdůraznil jsem také, že byl-li by potlačen význam Soudcovské rady (i přes skutečnost, že evropským standardem je naopak významné postavení orgánů – soudcovských rad, různých komisí pro jmenování soudců atd. – při ustavování soudců NS), pak takto nastavená Pravidla budou i nadále zachovávat stěžejní roli předsedy NS v procesu nominace kandidátů na jmenování soudce NS, a to i přes nesouhlas Soudcovské rady. Znamenalo by to, že zdejší nominační procedura kandidátů na jmenování soudce NS se odlišuje od nominační procedury v ostatních evropských státech, což by asi nebylo dobře.

Jak je zřejmé z finálního textu Pravidel, přijatá úprava pro výběr kandidátů na pozici soudce NS se od nominačních procedur (zejména pro absenci participace soudcovské rady) v ostatních evropských státech vskutku odlišuje.

V. Závěr

Vedení Nejvyššího soudu je přesvědčeno, že formulování jasných pravidel pro výběr vhodných kandidátů na soudce Nejvyššího soudu otevře výběrový proces širokému okruhu jak nejlepších soudců z řad justice, tak v případě mimořádných osobností i z ostatních právnických profesí. Nejvyšší soud si uvědomuje, že názorová pluralita je devízou, která prezentuje Nejvyšší soud jako otevřenou instituci, jejíž soudci jsou si vědomi toho, že musí být uznávanými osobnostmi respektovanými odbornou i obecnou veřejností, která má možnost ve smyslu těchto Pravidel se k jednotlivým kandidátům v nejširším možném rozsahu vyjadřovat. Celý proces hodnocení tak jistě přispěje k co nejkvalitnějšímu výběru kandidátů do soudcovské funkce u Nejvyššího soudu. JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. v. r. předseda Nejvyššího soudu

Připomínky, resp. závěrečné shrnutí:

Přijatá verze Pravidel  je podle mého názoru nedostatečná, neboť především:

- nepředkládá odpovídající zdůvodnění pro nominaci neprávníků (zejména akademiků) na pozici soudců NS s jejich začlením do příslušných senátů;

- neřeší otázku verifikace kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti z hlediska posuzování jejich předchozí politické a jiné angažovanosti, jejich případné dosavadní provázanosti s exekutivou; za zcela zásadní otázku je pak třeba považovat, zda je případně uvažováno s nominací těch akademiků na post soudce NS, kteří se spolupodíleli např. na tvorbě nové civilní úpravy (zejména nového občanského zákoníku), jelikož tím by došlo k významnému (a podle mého názoru absolutně nesprávnému) přesunu právníků z prvního, resp. druhého exekutivního pilíře (při zachování jejich rozličných vazeb, vztahů a dosavadní komerčních aktivit) do třetího soudního pilíře, čímž by soudní výklad byl nahrazen výkladem exekutivy (při postupném najmenování pěti či šesti akademiků by v podstatě došlo k jejich zasazení do relevantních civilního senátů, čímž by došlo k zásadnímu ovlivnění justičního klimatu na NS a z toho plynoucích budoucích potíží); tyto možné důsledky Pravidla – z hlediska výběru kandidátů z řad právníků z mimosoudní oblasti – nijak neřeší, takže je třeba tuto otázku podrobit důsledně věcné diskuzi;

- pomíjí skutečný význam Soudcovské rady s ohledem na evropské standardy participace příslušných soudcovských orgánů při nominačním (schvalovacím) procesu kandidátů na post soudce NS;

- pomíjí význam výběrového řízení pro právníky z mimosoudní oblasti na post soudce NS coby transparentního prostředku, který umožňuje zapojení širšího okruhu uchazečů z hlediska výběru vhodného kandidáta na uvolněného místo soudce NS;

- bez jakéhokoliv relevantního odůvodnění v případě kariérních soudců alternativně požaduje mj. vzdělávání uchazečů o post kandidáta na soudce NS mj. v rámci doktorského studijního programu („Ph.D.“), který je ovšem cíleně určen pro přípravu budoucích právních vědců [termín soudní právní vědec neexistuje, neboť výkon funkce soudce – má-li být v plném rozsahu zodpovědně vykonáván – fakticky neumožňuje, aby soudce se kromě této své funkce mohl opravdu zabývat právní vědou; výjimky sice mohou nastat (např. soudce NSS Zdeněk Kühn, soudce ÚS Vojtěch Šimíček), ale z těchto výjimek nelze tvořit pravidlo, standard pro výběr soudců NS];

- pomíjí význam psychologicko-diagnostického vyšetření kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti (minimálně z hlediska testu odolnosti kandidáta proti zátěži plynoucí z výkonu funkce soudce), čímž by byla založena – oproti kandidátům na post soudce nižších soudů – zcela neodůvodněná nerovnost v přijímací proceduře; je třeba si uvědomit, že psychologicko-diagnostické vyšetření je vědecky podloženým postupem minimalizace chyb při poznávání charakteristik osobnosti jedince, je nezávislým podkladem s poměrně vysokou vypovídající hodnotou, který přináší nezávislý a nezaujatý popis osobnosti kandidáta, jeho výkonových předpokladů, osobnostní struktury a motivace; i kandidáti na soudce NS z mimosoudní oblasti jsou stejní lidé jako soudci NS či soudci nižších soudů a i u nich se mohou vyskytnout např. nežádoucí či nebezpečné motivy pro výkon soudcovské práce, které nemají nic společného s jejich dosavadní úspěšnou kariérou pedagoga, právního vědce či advokáta, přičemž bez oné odborné verifikace (vyšetření) mohou tyto nežádoucí či nebezpečné motivy zůstat skryty; není tudíž žádného racionálního důvodu v případě kandidátů na soudce NS z mimosoudní oblasti ustupovat od psychologicko-diagnostického vyšetření, které je standardní pro všechny kandidáty na soudce nižších stupňů;

- pro řádný výkon funkce soudce nestačí pouze jeho dostatečná intelektová kapacita, odpovídající charakterové vlastnosti, ale též jeho výraznější odolnost vůči pracovní zátěži, jakož i ovládání tzv. měkkých dovedností neboli soft skills. V tomto ohledu sehrává důležitou roli proces výběru soudcovských kandidátů, jehož nosnou částí by správně mělo být i důsledné psychologicko-diagnostické vyšetření, v jehož rámci by měla být zvláštní pozornost věnována schopnosti zájemce o post soudce NS nejen odolávat pracovní zátěži, ale též jeho manažerským schopnostem s ohledem na specifika výkonu funkce soudce NS;

- pomíjí zcela otázku verifikace pracovních dovedností kandidáta na soudce NS v rámci v úvahu se nabízející odborné (alespoň půlroční) stáže tohoto kandidáta v rámci senátu, do nějž by měl být tento kandidát (při splnění všech stanovených předpokladů), byl-li by nakonec jmenován soudcem NS, pracovně zařazen.