Shrnutí ze Zprávy ombudsmana kritizujícího (nejen) vedení Nejvyššího soudu ve věci Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví podle § 2958 o. z.

Ombudsman ve své zprávě o šetření ve věci Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví kritizuje (nejen) vedení Nejvyššího soudu

Shrnutí obsahu Zprávy ombudsmana ve věci Metodiky - VII-2021.pdf (144,8 kB)

Počátkem tohoto měsíce ombudsman Stanislav Křeček zveřejnil zprávu o šetření ve věci Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví[1] (dále též „Zpráva“ a „Metodika“), které bylo zahájeno ještě za působení ombudsmanky Anny Šabatové. Ombudsman v této Zprávě mj. kritizuje vedení Nejvyššího soudu, že nepřijalo příslušná opatření k řešení vzniklého problému.  Ombudsman je vůči (nejen) vedení Nejvyššího soudu velmi kritický, jak se ostatně podává z následujícího shrnutí jeho Zprávy.

1. Metodika je soukromoprávním dokumentem, který nevypracoval Nejvyšší soud. Metodika není právním předpisem, který by byl přijat cestou stanoveného a transparentního legislativního procesu, ani sjednocujícím stanoviskem, jehož existenci předpokládá zákon, který rovněž upravuje postupy jeho přijetí. Není ani žádnou obdobou sjednocujícího stanoviska, protože nepracuje s již vydanou judikaturou.

2. Metodika není shrnutím zásad, na kterých se shodla soudní praxe (není založena na soudní judikatuře ani na zásadách z ní plynoucích). Metodika většinu svého obsahu „neargumentuje“, ale prostě stanoví; neodůvodněně předpokládá závaznost plynoucí z hierarchie nadřízenosti a podřízenosti.

3. Pravomoc Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů je jedinečná a v určité míře prolamuje princip nezávislosti soudů; proto je zapotřebí, aby k výkonu této pravomoci docházelo jen v mezích a způsobem stanovených zákonem, což v případě Metodiky dodrženo nebylo (Metodika totiž vznikala ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a krátce po ní, tzv. v době, kdy žádná pravomocná rozhodnutí soudů ještě nebyla k dispozici).

4. V rozporu se zákonem o soudech a soudcích a Jednacím řádem Nejvyššího soudu redakční rada Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ve složení: předseda redakční rady JUDr. Roman Fiala, a členové JUDr. Antonín Draštík, JUDr. Václav Duda, JUDr. Věra Kůrková, JUDr. Zdeněk Krčmář a JUDr. Robert Waltr) umožnila publikaci Metodiky coby soukromoprávního materiálu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ač v této sbírce lze podle zákona publikovat pouze stanoviska kolegií Nejvyššího soudu a vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu či ostatních soudů.

5. Ačkoliv vedení Nejvyššího soudu (bývalé:[2] předseda prof. Pavel Šámal a místopředseda dr. Roman Fiala či nové: předseda dr. Petr Angyalossy a místopředseda dr. Petr Šuk) vědělo, že Metodiku nevypracoval Nejvyšší soud, připustilo, aby tento soukromoprávní materiál byl (a stále je) publikován na internetových stránkách Nejvyššího soudu s nepravdivými informacemi o tom, že jde o Metodiku Nejvyššího soudu nebo že občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 12. 3. 2014 doporučení, aby při výkladu § 2958 o. z. byla používána Metodika „Nejvyššího soudu“ anebo že Nejvyšší soud doporučuje soudům, aby jako důkaz v soudních sporech byly využit znalecké posudky vypracované znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví nemateriálních újem na zdraví, který absolvoval nadstavbový kurz podle Metodiky prováděný též Společností medicínského práva, personálně propojenou s Akademií medicínského práva, kde figurovali dva soudci Nejvyššího soudu, kteří se na vypracování Metodiky se soukromými subjekty podíleli.

6. Soudní funkcionáři Nejvyššího soudu, stejně jako dotčení soudci Nejvyššího soudu tak prokazatelně nesou svůj díl odpovědnosti na tom, že odborná i laická veřejnost byla a je stále matena tím, že Metodika je dílem Nejvyššího soudu a de facto má být rozhodujícími soudy respektována, ačkoliv ve skutečnosti ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na internetových stránkách Nejvyššího soudu je publikován (navíc ve dvou rozdílných verzích) soukromoprávní materiál.

7. Ministerstvo bez ohledu na právní povahu Metodiky a její nezávaznost přesně podle požadavků Metodiky zakotvilo znalecké odvětví „stanovení nemateriální újmy na zdraví“ jako jediné nové do příslušné vyhlášky. Podle právní úpravy platné od 1. června 2015 do 31. 12. 2020 bylo podmínkou pro jmenování znalcem v odvětví „stanovení nemateriální újmy na zdraví“ vysokoškolské lékařské vzdělání v magisterském studijním programu a získání osvědčení o absolvování nástavbového kurzu Odškodňování újem na zdraví (pořádaný např. Společností medicínského práva). Ministerstvo spravedlnosti blíže nevysvětlilo důvody, které vedly k zakotvení nového znaleckého odvětví v návaznosti na nezávazný materiál a k nastavení podmínek pro jmenování znalcem v dané podobě. Znalecké odvětví přitom neodpovídalo odborné způsobilosti, kterou mohli získat lékaři v rámci existující zdravotnických oborů. Z Metodiky nevyplývá a dosud nikým (ze strany Ministerstva spravedlnosti či spoluautorů Metodiky) nebylo ani blíže objasněno, proč újmu na zdraví může posuzovat držitel vysokoškolského lékařského vzdělání bez ohledu na to, zda získal specializaci v klinickém oboru, či nikoliv, a bez ohledu na spojitost jeho lékařské specializace s danou konkrétní újmou na zdraví. Ad absurdum uvedené nastavení podmínek umožňuje, aby lékař z neklinických oborů, jako je např. hygiena, posuzoval újmu na zdraví v důsledku poranění páteře jen z titulu, že absolvoval kurz zaměřený na aplikaci Metodiky.

8. Ministerstvo spravedlnosti selhalo coby státní orgán státní správy znalecké činnosti při posuzování podmínek absolvování nadstavbového kurzu „Odškodňování nemajetkových újem na zdraví“. Přitom jedinou náplní tohoto kurzu bylo školení zaměřené na aplikaci Metodiky, ačkoliv se nejedná o právně závazný a ze zákona vyplývající způsob, jakým by měla být újma na zdraví posuzována.

9. Současně s uveřejněním Metodiky začala Společnost medicínského práva, respektive s ní provázaná Akademie medicínského práva, organizovat nástavbové kurzy Odškodňování újem na zdraví. Absolvování tohoto kurzu (v ceně cca 12 000 Kč) bylo nutnou podmínkou pro zápis do znaleckého odvětví „stanovení nemateriální újmy na zdraví“ v oboru zdravotnictví. Znalci byli v závěru kurzu přezkoušeni dle Zkušebního řádu pro znalce z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriální újmy na zdraví, podle kterého byli členy tříčlenné zkušební komise zástupce jmenovaný Nejvyšším soudem, Univerzitou Karlovou, 1. lékařskou fakultou, v dohodě se Spolkem medicínského práva, a zástupce jmenovaný Ministerstvem spravedlnosti. Po úspěšném absolvování tohoto kurzu byl znalcům vystaven certifikát, na němž byl spolupodepsán i soudce Nejvyššího soudu s uvedením svého jména, příjmení a údajem „předseda senátu Nejvyššího soudu ČR“, což pro interpreta textu takto vydaného certifikátu muselo vést k ujištění, že certifikát je spolupodepsán zástupcem Nejvyššího soudu. Tato informace ovšem neodpovídala skutečnosti, neboť se jednalo pouze o mimoprofesní činnost soudce, k níž pochopitelně nebyl (a podle zákonné úpravy ani být nemohl) pověřen Nejvyšším soudem.

10. Problematická je představa spolutvůrců Metodiky, že by to měl být znalec (lékař), který zhodnotí jednotlivé domény a vyčíslí celkovou částku újmy, bez ohledu na to, že soud je dle Metodiky následně oprávněn s touto částkou dále pracovat. Metodika ve značné míře přenáší podstatu rozhodování o náhradách nemajetkové újmy na zdraví ze soudu na znalce, což je v přímém rozporu s původním úmyslem zákonodárce.

11. Vedení Nejvyššího soudu připustilo, aby došlo k publikování Metodiky coby soukromoprávního materiálu na internetových stránkách Nejvyššího soudu a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, která v textu mj. odkazovala na zřízené webové rozhraní www.ztizeni, které v dané době jako jediné umožňovalo znalcům vkládat údaje k výpočtu ztížení společenského uplatnění podle Metodiky, obsahovalo procentuální rozdělení jednotlivých domén aktivit a participací a jako jediný nástroj umožňovalo získat výpočet cílové částky odškodnění. Vstup do rozhraní však byl placený, nikoliv bezplatný. Majitelem domény byl MUDr. JUDr. Roman Žďárek, Ph.D., MBA.[3], který byl mj. předsedou dozorčí rady Akademie medicínského práva, v níž v předmětnou dobu soudce Nejvyššího soudu a člen soudního oddělení č. 25 rozhodujícího o dovoláních ve věcech sporů o náhrady škody a nemajetkové újmy, a spolutvůrce Metodiky JUDr. Petr Vojtek byl předsedou správní rady, a další soudce Nejvyššího soudu, nyní předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu, JUDr. František Púry byl členem správní rady. Teprve v roce 2018 vznikla webová rozhraní www.datanu.cz a www.nahradazsu.cz. První z nich je sice bezplatné, neumožňovalo však znalcům provést úplný výpočet výsledné částky dle Metodiky (obsahovalo pouze orientační kalkulačku). Druhé je sice plně funkční, přístup do něj je ovšem rovněž placený. Majitelem této domény je společnost SW Lab, s. r. o., jejímž jednatelem je Ing. Petr Sláma, který je současně členem dozorčí rady Akademie medicínského práva, v níž v předmětnou dobu byli činní dva soudci Nejvyššího soudu.

12. Ačkoliv vedení Nejvyššího soudu vědělo, že Metodika je soukromoprávní materiál, přesto na Ministerstvu spravedlnosti prosazovalo její revizi, aniž by tato okolnost byla seznatelným způsobem signalizována členům občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu; namísto toho bývalý předseda Nejvyššího soudu prof. Pavel Šámal určitými úkony ve věci Metodiky pověřil soudce Nejvyššího soudu JUDr. Petra Vojtka, který jménem Nejvyššího soudu oslovoval různé subjekty ve věci revize Metodiky, ačkoliv tyto aktivity v žádném ohledu nesouvisely s výkonem funkce soudce Nejvyššího soudu.

13. Z hlediska možného ohrožení důvěry v nestranné rozhodování soudu nelze zapojení soudců ve věci Metodiky hodnotit izolovaně, tj. zvlášť posuzovat jejich účast na samotné tvorbě Metodiky, na jejím zveřejnění, na jejím školení a jakémkoliv dalším prosazování v praxi; naopak, zcela zásadní je posuzovat celou tuto škálu aktivit jako jeden celek a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem týkajícím se Metodiky.

14. Metodika je konkrétní úpravou svého druhu (např. stanovení hodnoty zmařeného lidského života, stanovení procentuální hodnoty, skrze kterou je třeba zohlednit výjimečné okolnosti, jako je např. věk či ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti). Zapojení soudní moci nebylo v tomto ohledu standardní. K argumentu, že soudci se běžně podílejí na tvorbě právních předpisů, pak lze dodat, že na rozdíl od Metodiky je u právního předpisu podíl soudce na této aktivitě předem „limitován“ tím, že návrh právního předpisu následně vejde do legislativní rozpravy a bude muset obstát v legislativním procesu, kde bude podroben hodnocení z různých úhlů pohledu a s ohledem na různé dotčené zájmy. Soudce, který se podílí na přípravě právního předpisu, nemá ve svých rukou moc ovlivnit výslednou podobu právního předpisu. V případě Metodiky bylo předem zřejmé, že bude přijata v takové podobě, na jaké se shodnou sami tvůrci.

15. Soudci, kteří se v užším kruhu podíleli na tvorbě Metodiky, připustili, aby se přímo v textu Metodiky hovořilo o tom, že se jedná o Metodiku Nejvyššího soudu. Dokonce přímo v textu Metodiky předem počítali se zřízením nového znaleckého odvětví a povinného školení znalců. I na nich tak leží díl odpovědnosti za vznik nového znaleckého odvětví, jakkoliv samotné promítnutí znaleckého odvětví do vyhlášky „jde za“ Ministerstvem spravedlnosti. Pokud se soudci Nejvyššího soudu do projektu přípravy Metodiky zapojili, měli důsledně dbát na její nezávaznost a neměli mu propůjčovat autoritu Nejvyššího soudu. Rovněž si měli být vědomi toho, že se jedná o materiál určité omezené skupiny zapojených subjektů, ke které se v daném okamžiku ještě nemohly vyjádřit některé dotčené skupiny (zejména zástupci poškozených).

16. Soudce je při všech svých činnostech vázán jen zákonem a jeho hlavním posláním je nezávislé a nestranné rozhodování konkrétních soudních věcí. V jakékoliv své mimosoudní činnosti by si měl být vědom mezí, v nichž se jako soudce může pohybovat, a měl by být obezřetný a zdrženlivý. Ještě větší zdrženlivost je třeba žádat od soudců specializovaných senátů Nejvyššího soudu. Patří bezesporu k největším kapacitám na konkrétní právní otázky. S ohledem na možnost věnovat se v soudním rozhodování úzce vymezeným oblastem koncentrují ve svých rukou velký vliv nad danou právní oblastí. Chtějí-li tento vliv ještě dále posilovat mimo soudní síň, měli by své zapojení do takové aktivity velmi pečlivě a kriticky zvažovat.

17. Ombudsman ve své Zprávě správně pokládá následující otázky, které prostupují celým projektem Metodiky, a na něž v podstatě každá svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka (srov. § 4 odst. 1 občanského zákoníku) musí dospět k odpovědi „nepřijatelné“:

17.1 Je přijatelné, že tentýž soudce vydává spolu s představiteli daného soukromého subjektu odborné právní publikace, v nichž prezentuje Metodiku jako doporučení Nejvyššího soudu k aplikaci „zásad slušnosti“, ač si měl být vědom toho, že se nejedná o materiál Nejvyššího soudu?

17.2 A je přijatelné, aby k tomu všemu soudce působil v orgánech společnosti (Akademie medicínského práva) personálně provázané se soukromým subjektem, jenž je podle smlouvy autorem Metodiky (Společnost medicínského práva) a který je propojený s provozovateli webových domén určených k výpočtu výše újmy dle Metodiky?

18. Ombudsman považuje za varovný signál, že na straně vedení Nejvyššího soudu nezaznamenal potřebnou míru sebereflexe a ochoty zabývat se uvedenými aktivitami soudců. Stejnou pasivitu bylo možno zaznamenat i ze strany Ministerstva spravedlnosti. Pro zákonodárce tak vyvstává otázka, jak podobné situace řešit, pokud selhává státní správa soudů.

19. Jakmile se připustí těsnější vazby mezi (vrcholovými) soudci a zástupci exekutivy, jako tomu bylo např. právě v případě Metodiky, ztrácí exekutiva de facto možnost flexibilního řešení problému a vhledu do personálních souvislostí, neboť právě pro těsné vazby s těmito soudci či soudními funkcionáři je prakticky vyloučené, aby proti nim v souladu se zákonem o soudech a soudcích zasáhla. Toto zjištění by mělo být reflektováno při tvorbě Nejvyšší soudcovské rady a při zajišťování kontrolních mechanismů, neboť bez účinné kontroly a pojistek hrozí nebezpečí protěžování, personální korupce, excesivního chování a vytváření problematického prostředí, v němž se vytvářejí (dominují) – pro justici zcela nepřijatelné - klientelistické či lobbistické vazby.